Lístek za stěračem, aneb jak jsem přišel k tatře…

….je duben roku 1998. Stojím o půl třetí ráno se svým laďoušem (Lada 2101) na plynové čerpačce v Ostravě a s majitelem Pepou nevázaně klábosíme o všem možném. Nemám kam spěchat. Telefon musím mít zapnutý tak jako tak non-stop a je to tento přístroj, který mi „plánuje“ práci a tedy i režim dne. Ještě před pár měsíci jsem si mohl dovolit tankovat jen za dvě stovky. Teď už beru standardně do plné, a to i několikrát za týden. Lada po rodičích ještě docela slouží, avšak má už najeto kritických 150 tisíc kilometrů. Občas se během jízdy z ničeho nic zastaví, pochopitelně v tom nejméně vhodném okamžiku, a tak nahlas uvažuji o jiném autě.

„A co tohle?“ přeruší Pepa tok mých myšlenek, když ke stojanu přijíždí další zákazník. Ve tmě není černý taxík příliš vidět, ale i tak….

„…to je hrozně velké,“ namítám okamžitě, i když dvě dlouhé antény na zádi mne coby kluka autíčkáře zaujmou na první pohled.

„Ale není. A bude na prodej,“ přidává se k naší debatě kníratý taxikář. „Za pětasedmdesát tisíc. Ale až tak za dva týdny.“

„Co to vlastně je?“ obcházím dokola pětimetrovou limuzínu. T613? Tatra?

O tom vím, že to existuje, ovšem jak to vypadá, to jsem nikdy nějak neřešil. Stačily dvě zprávy v televizních novinách.

Jedna někdy kolem roku 1986 představovala nový vůz z kopřivnické automobilky a moje bezprostřední hodnocení nevyznělo pro inovace starého modelu zrovna příznivě. Co je na tom autě nového? Je taky černé a má jen jiná zadní světla a masku!

Druhá informovala o tom, že ve vládní zakázce na nový vozový park zvítězila mladoboleslavská škodovka, protože konkurenční protinabídka z Tatry dorazila na Úřad vlády den po termínu výběrového řízení. To mne tehdy, jak se říká, nadzvedlo ze židle. Jen dva účastníci výběrového řízení a jeden z nich, zrovna ten moravský, odešle dopis tak, že dorazí pozdě?

Nakonec bylo z Mladé Boleslavi dodáno několik kusů modelu Škoda Octavia Laurin&Klement s „prodlouženou karosérií“, ale jejich historie užívání se svým trváním dá s nadsázkou označit jako jepičí.

„Hezký stoleček.“ Vyklápěcí deska ze sedadla spolujezdce, která umožňovala cestujícímu vzadu ji využít jako malý stolek, nebyla žádnou převratnou novinkou. Nicméně základní výbavou také ne. „Egone (Lánský), budeš s tím jezdit,“ ohodnotil „prostorné“ vozidlo tehdejší premiér Miloš Zeman, když se „horko ťažko“ soukal ven. A nadále využíval své Tatry 700.

Dodnes jsem přesvědčený o tom, že se nejednalo o náhodu. Nicméně vzhledem k tomu, jak to kopřivnickém podniku fungovalo, je dost možné, že za celým zpožděním stálo jen lajdáctví. Octavie i tatrovky nakonec skončily v rukou sběratelů a vozový park ministerstev na dlouhou dobu ovládly zahraniční automobilky.

Rozhodující okamžiky pro mou volbu Tatry 613 byly fakticky dva.

„Poslouchej, jak nádherně zabublá,“ upozornil mne Pepa při odjezdu taxikáře. „To je, co?“ rozplýval se nad koncertem vzduchem chlazeného osmiválce. Od té doby jsem vždycky na stejném místě přidal plyn a dokresloval zvuk mého sovětského motoru vlastním projevem.

Proletěl jsem Avízo (květen 1998) a v inzerátech na prodej Tatry 613 jsem se orientoval jen podle ceny. Podivná označení „S“, „Long“ a podobně mi nic neříkala. O prototyp z roku 1969 jsem rozhodně neměl zájem. Vždyť tam byl ještě motor z šestsettrojky! Za 35 tisíc! Ti majitelé nevědí, co by za staré auto chtěli! Ladu prodám tak za 20, 25 tisíc a zbytek si budu muset půjčit. Hm, pozinkovaná karosérie asi není špatná, jenže k 25 tisícům korunám bych musel přidat ještě tak dalších dvacet, aby byla tatrovka na plyn, a to už je nad moje možnosti. Long s tažným zařízením nabízený za 40 tisíc tehdy nemohl budoucí stanislavě konkurovat ani náhodou.

Tatra 613-3, pohon LPG, dobrý stav. Tak nějak zněl inzerát v kategorii vozidel do padesáti tisíc.

„Tahle je taky za čtyřicet tisíc a nemá ani plyn. Akorát je to Long, což je úplně jedno,“ zcela laicky jsem hodnotil výhodnosti koupě. Kdybych tenkrát tušil….

„Tak se na ni zajedeme podívat,“ zavelel Pepa s tím, že se společně mrkneme, jestli je auto v pořádku a není to za tu cenu nějaký podfuk.

V areálu Nové Huti nestála osamocená. Před autodílnou stála ředitelská Tatra 613-4. Zlatá metalíza a nové pneumatiky Matador MP7 jasně demonstrovaly, že se jedná o pro mne nedosažitelnou cenovou kategorii.

„Tak to je ona,“ pokynul tehdejší vedoucí servisu, tuším, že se jmenoval Kocáb, směrem k bordové „trojce“.

„Super, tu beru! Musím obvolat rodinu, kdo mi na ni půjčí,“ honily se mi hlavou myšlenky, zatímco se Pepa skláněl u blatníků a kontroloval korozi.

„Však si to projeďte,“ podával mi Kocáb klíčky a já nezaváhal.

Ty jo, tady je místa! Je to sice velké, ale perfektně se mi v tom sedí. Jednička, dvojka… páni, mám teprve dvojku a na tachometru už osmdesát! To je teda síla! Udělal jsem po place ještě jedno kolečko, zkusil si krkolomně zařadit zpátečku a nadšený zastavil před vraty autodílny.

„Opravdu není kradená?“, honilo se mi hlavou. Údaje v techničáku a podezřele nízká cena mi pěkně brnkaly na nervy. Navíc nefungoval plyn, což taky mohlo znamenat opravu za dvacet tisíc.

„Ten plyn Vám opraví v Hradci Králové. Je tam firma Gera, oni montují holanďany a za tři tisíce Vám udělají generálku. Pokud si plácneme, tak Vám samozřejmě slevím na 37 tisíc,“ snažil se mne uklidnit majitel tatry. Podařil se mu pravý opak.

Taxikář nabízel podstatně starší model za 75 a tenhle 9 let starý je za polovic? Tady něco nehraje…

Váhal jsem. Bylo nezbytné, abych měl pojízdné auto během dvou až tří dní. Mezitím se už ozývali zájemci o ladu. Vždycky se mi líbil model VAZ 2107 – „ruský mercedes“. Silný motor o obsahu 1500 ccm, nebo 1700 ccm, modernější interiér a můj sen – továrně zabudovaný panel na autorádio. Ten můj dosavadní také nebyl špatný. Na burze jsem za ten kus plastu dal nějakých pět set korun a jakou parádu udělal!

„Tak já to tedy vezmu, pane Sikora,“ volám ne zcela přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. V ruce už mám dvacet tisíc za ladu, která se nakonec prodala rychle, ale taky se slevou pěti tisíc oproti původní ceně. Zájemce totiž stihl přečíst i aktualizovanou verzi mého inzerátu, kde jsem už začal tlačit na to, aby laďouš šel do světa co nejdříve. Nový majitel nechtěl za tu cenu ani zkušební jízdu, ale nakonec jsem ho přesvědčil. Vnitřním prostorem i výkonem byl doslova unesen.

„Moje stopětka tak dobře nejede,“ pochvaloval si. Jen pro neznalé – stopětka nebylo označení Peugeotu 105, ale Škody 105, kterou jsem v autoškole vždycky proklínal. Slaboučký motor zabíral naprosto příšerně a mé rozjezdy na křižovatkách tomu i odpovídaly. Stejně jako rozklepaná kolena spokojeného kupce nad výkonem mého červeného žigulíku.

„Tam se nemůžu vejít!“ mihlo se mi hlavou, když jsem se už za volantem Tatry 613 řítil k tramvajovému ostrůvku, pár desítek metrů od brány Nové Huti. Vešel jsem se. A o té doby věděl, že se vejdu úplně všude.

„Tak už jsem koupil,“ volal jsem radostně domů našim.

„A co? Snad ne tu tatru?“ zhrozil se taťka. Bude trvat léta, než se s tím smíří. Jeho sen o svezení v nové ladě se rozplynul jako pára nad hrncem.

„Ty vole, to jede,“ klepal se za volantem ne strachy, ale díky nepravidelně sjetým brzdovým kotoučům kolega Michael. Postupně si jízdu vyzkoušeli ještě další dva kamarádi spolupracovníci a nešetřili chválou. Tajemně avizované české vozidlo se silným motorem bylo překvapením snad pro všechny.

Bude se jmenovat Stanislava. Je to krásné dlouhé české jméno, stejně jako je tatrovka krásná a dlouhá. To na vysvětlenou, kdyby se někdo ptal, proč zrovna Stanislava. A skutečný důvod? Ten nechám nadále opředen tajemstvím… Jinak v textu se záměrně vyskytuje vždy s malým „s“. Je to „jen“ auto.

Cesta do Hradce Králové byla první z mnoha budoucích zkušeností. Natankoval jsem plnou nádrž benzínu a protože lilo jako z konve, efekt aquaplanningu jsem si vychutnával až do Olomouce.

Na autě byly obuty jen „stoosmdesátpětky“ pneumatiky typu C-cargo, tedy pro dodávky a menší náklaďáky, protože to „v zimě lépe sedí“ a hlavně „to udrží tak těžké auto“. Půl roku na to mi v pneuservisu nechají podepsat prohlášení, že jsou pneumatiky nesprávného rozměru a typu montovány na vozidlo na výslovnou žádost majitele. A do doby, než přezuji na ten správný rozměr 205/70/14, jsem přesvědčen o tom, že jezdím na tom nejlepším, co existuje. Vždyť jsem potkal i tatrovku na „stošedestápětkách“, co jsem míval na ladě!

„Hmmm, tak se stavte tak za tři hodiny,“ více méně pro sebe zabručí automechanik v Geře. Zastoupení Viallé – holandského výrobce systému LPG – mají v republice snad jen oni. „Krále mezi plyny“ si nemůže dovolit jen tak někdo. Montáž vychází na 40 tisíc korun, tedy dvakrát dráže, než u ostatních značek. To se po pár letech „holanďanům“ stane i osudným. Jak už tomu bývá, nakonec nezvítězí kvalita, ale průměr nebo podprůměr za nižší cenu.

Přemýšlím o tom, jak pan Sikora vzpomínal na své cestování tehdy ještě ne stanislavou: „Rusko, patnáct tisíc kilometrů tam a zpátky s třítunovým vozíkem za sebou.“

Kolik asi má auto ve skutečnosti najeto? Dvě stě tisíc kilometrů na počítadle neznamená vůbec nic.

Venku je docela hezky, ale mně se svírá žaludek obavou z výsledku opravy.

„Máte to hotový. Bude to za tři tisíce,“ vítá mne stále nabručený vousáč. Padá mi kámen ze srdce.

Cesta domů je ve znamení euforie. Teď ještě, ať proběhne v pořádku i přepis. Pořád se mi zdá, že jde všechno až moc hladce.

První komplikace na sebe nedají dlouho čekat. Začínám si všímat, že při rozjezdech z křižovatky je za mnou nějak moc kouře. A spotřeba oleje je taky podle mne poněkud vyšší.

„Za ten motor dám hlavu do ohně. To si sedne. Ten motor je dělaný, to si musí sednout,“ ujišťuje mne Kocáb, když se ptám na radu v autoservisu. „Jestli chcete, tak já s tím ty dva týdny pojezdím a uvidíte, že si to sedne.“ Opravdu „neodolatelná“ nabídka. Bez auta nemám práci a ještě nedávný stres, zda do dvou dní od prodeje lady se mi podaří sehnat něco jiného, by při využití této možnosti znamenal pravděpodobně předčasný konec kariéry.

Motor si sedá čím dál intenzivněji. Za dva týdny je situace natolik vyhrocená, že olej dolívám po litrech. Na křižovatce blikne zelená a rozjedu se. Auta za mnou se ztratí ve štiplavém oblaku modrého dýmu.

Vracím se na Novou Huť za Kocábem.

„…ale vždyť jste říkal, že ten motor byl dělaný! Ještě pan Sikora mne ujišťoval, že ho generálka vyšla na 25 tisíc korun!“ snažím se marně argumentovat.

„Kdepak. Pan Sikora přivezl jiný motor a my jsme ho jen vyměnili,“ kroutí nesouhlasně hlavou Kocáb. Přesně tou hlavou, která by nyní měla podle jeho slibů skončit v ohni. „Jestli chcete, tak my Vám ho za těch pětadvacet tisíc zgenerálkujeme.“

A tím jsem s pány na Nové Huti skončil. A nechci je už nikdy vidět!

Jsem nešťastný. Nevím, co teď budu dělat?

„To je aspoň kára!“ raduje se Pepa nad černou „chromkou“ (zlidovělé označení Tatry 613-2 nepochází od slova „chromý“, ale „chrom“ – modely do roku 1984 měly bohaté chromové doplňky karosérii, aby působily reprezentativněji). Nakonec se s taxikářem dohodli na sedmdesáti tisících.

Po dvou týdnech odejde na černé krásce převodovka a oprava si vyžádá 15 tisíc.

Já mezitím přestávám řešit motor a přemýšlím, jakou barvu zvolit na stanislavu. Původní bordová s černou maskou a nárazníky nepůsobí dvakrát atraktivně.

„Co takhle Felicia Pacific?“ inspiruje mě Pepa a nakonec se modrá metalíza stává jednoznačnou volbou.

„Ale jo, šéfe, za třináct tisíc Vám to zmákneme,“ ujišťuje mne dohozený lakýrník, kterému asi nejde až tak o peníze, ale o dobrou věc, myslím si naivně. Ostatní se nedostanou pod pětadvacet.

„Ehm, my jsme se nějak… my jsme to nějak blbě spočítali. Víte, ono to vyšlo na víc. Nějakých osmnáct tisíc. Budeme rádi, když nám je dáte, ale víme, že je to naše chyba, že jsme to blbě spočetli,“ omlouvá se lakýra, když mi za pár dní předává stanislavu ve zbrusu novém kabátě. Do Felicie Pacific to má sice daleko, ale sluneční paprsky dopadající na světle modrý metalický lak mě nutí kývnout na cokoliv.

„Ale dám vám to postupně a tak nějak za dva měsíce,“ smlouvám, když se vzpamatuji z počátečního úžasu. Domluveno.

„Hm, vypadá to jinak,“ pokuřuje taťka opodál. Jeho výraz ve tváři je podle mne jednoznačně spokojenější, než při první informaci o tom, že jsem koupil tatru.

„Jen ať Ti někdo nerozbije hubu, protože si bude myslet, že jede Zeman,“ dodává mamka.

Ještě to netuší ani jeden z nás. Čekají nás se stanislavou stovky tisíc kilometrů. Stovky zážitků. A stovky, nebo možná jen desítky starostí. Získáme desítky nových přátel a životní kamarády. Navštívíme místa, o nichž se nám nikdy ani nesnilo. V dobrém, i zlém.

Je zvláštní, jak jeden reklamní lístek za stěračem s informací o tom, že je na Keramické ulici v Ostravě otevřena nová čerpací stanice LPG, kde za výhodnou zaváděcí cenu (7,50 Kč) natankujete kvalitní propan-butan (Flaga), dokáže změnit osud jednoho kluka z malého města na severu Moravy.

Záložka pro permanentní odkaz.