Dan Přibáň, Tatra 805 napříč amazonským deštným pralesem

Po expedicích Trabantem napříč Afrikou a po Hedvábné stezce vyrazil Dan Přibáň na dobrodružnou záchranu Tatry 805 z padesátých let, která uvízla v Jižní Americe. Expediční veteránské vozidlo se na cestě Venezuelou a britskou Guyanou brodilo za období dešťů v řekách s kajmany. Nakonec úspěšně dorazilo do Georgetownu a  odplulo na lodi do Evropy.

 

Objektiv ČT:

Český rozhlas:

Ostatní média:

Hanzelka a Zikmund v Sovětském svazu

Cesta inženýrů Hanzelky a Zikmunda napříč Sovětským svazem v letech 1963 a 1964 nebyla nikdy literárně zpracována. Jediným uceleným dokumentem jsou krátké filmy, které byly během cesty natočeny a postupně vysílány v Československé televizi, a několik tisíc fotografií dosud nepublikovaných. Po roce 1968 však bylo dílo Hanzelky a Zikmunda odstraněno jak z veřejných knihoven, tak i z Československé televize a filmu.
Nyní je možno vidět kompletní soubor 20 krátkých filmů a výběr barevných fotografií uspořádaných podle cesty H+Z po Sovětském svazu, doplněný o bonusy v podobě rozhovorů, ruského týdeníku a úplného textu „Zvláštní zprávy č. 4″, důvěrné a přísně tajné informace, kterou pro nejvyšší státní a stranické představitele napsali Hanzelka se Zikmundem o ekonomické a politické situaci v SSSR. Tento text také předali v ruském překladu v roce 1967 Leonidu Brežněvovi.

 

 

 

 

 

 

 

Moldávie

Na modrobílý hraniční přechod dopadají hřejivé sluneční paprsky a na mne další kolo vyčerpání. Teoreticky by nás neměli dlouho zdržovat, ale většina odhadů bývá v takových případech natolik nepřesná a vzdálená skutečnosti, že nemá smysl příliš myslet na čas a spíše se snažit nějak zabavit.

Krátím si čas krmením nějakého skorovlčáka, což Michal vcelku nelibě nese v narážce na mé poslední krmení v roce 2009 v Chersonu (nezapomenutelná hláška „Tys ho zabil…“). Tehdy se ze tří hladových psíků večer vrátil zpátky druhý den ráno jenom jediný. Dodnes se mi nepodařilo na sto procent obhájit to, že příčina zmizení dalších dvou byla úplně někde jinde, než že by se jim udělalo fatálně šoufl z ruské „sosičky v těstě“ (zapečený párek). Z té jsme se přiotrávili my dva.

Nezbývá, než důvěřovat v letošní kvalitu prozatím českých potravin a také v žaludek toho snad ne služebního psa-bezdomovce.

„Kam jedete? Pasy… Otevřete kufr,“ dostáváme se konečně na řadu. Cvalík v bílé košili pobíhá kolem dokola a je akční více, než je zdrávo.

„Co to je? A co to je tady?“ prohrabuje se taškami, rolemi toaletního papíru a plastovými vodami mezi sedadly.

„Nějaký alkohol?“ dopracuje se k zásobě plechovek s nezaměnitelným logem Plzeňského prazdroje pod sedadly.

„A co to je tady?“ nečeká ani na odpověď. „Cola? Dej mi jednu! Ne, teď ne, přines mi ji za chvíli nenápadně,“ opouští zadní sedadla a usedá za stoleček v celní budce.

Ačkoliv jsem milovníkem chmelového moku, jako větší oběť tentokráte beru ztrátu dvoulitrové kofoly. Nejde o to, že se chceme lehce zviditelnit v rámci soutěže kofolonizace.cz, což bez důkazních fotek, kde všude s námi tahle „černá láska“ opravdu byla, nebude možné. Hlavní význam spočívá v dokonalých stimulačních účincích na mou kofeinem nepoznamenanou tělesnou a nervovou soustavu – „Dejte mi karton kofoly a dovezu vás až do Soči!“.

Kam se na ni hrabe celosvětově známá a všudypřítomná americká konkurentka „od Santa Clause“?!

„Hlavně nenápadně,“ snažím si po vzoru hrdinů seriálu Návštěvníci vsugerovat taktiku pro poskytnutí úplatku, díky příhodě před třemi lety na ukrajinských hranicích již navždy označovaného krycím názvem „paroh“ (podarok – dárek). Šinu se jakoby nic ke dvířkům úřední budky, když v tom…

„Tatra!“ ozve se za mnou radostné zvolání, probouzející ve mně přesně opačné pocity.

„Sprechen Sie Deutsch? Tatra? – Mluvíte německy? Tatra?“ podává mi prošedivělý chlapík ruku a jeho dokonalý úsměv je plný upřímnosti a přátelství, které tak postrádám u nás doma.

„Spíše anglicky,“ přecházím z němčiny ke svým znalostem bližšího jazyka. „Ano, je to tatra,“ přitakám a už zcela nápadně položím láhev kofoly nedaleko jejího nového majitele.

„To je skvělé! A jaký je to typ?“ neustává v nepředstíraném zájmu cizinec s dánskou registrační značkou na karavanu.

„Tatra 613,“ začínám se rozhlížet okolo, protože na podobné mezinárodní pikniky tady na hranicích nemívají příliš pochopení.

„Hmmm, já znám tatru 603,“ rozplývá se Dán, načež jsme z další konverzace vytrženi překvapivě rychlým vyřízením dokladů.

„Můžete jet. A co vy, kam jedete?“ snaží se příslušník hraniční stráže rozehnat náš dvouhlavý dav prudkým nárůstem produktivity své práce.

„Do Gruzie,“ rozbalí Dán snad desítky nějakých lejster, která asi chudák musel vyřídit, aby se vůbec mohl na podobný výlet vypravit a já jen koutkem oka zahlédnu, jak je odváděn do útrob bělostného přístřešku.

Panečku, to je frajer! Sbalí s manželkou karavan a vyrazí na dovolenou přes skutečně celou Evropu!

Je pět minut po půl jedenácté a bez větších komplikací vjíždíme na území Moldavské republiky. Prozatím nás to nad rozpočet stálo tři defekty a dva litry kofoly. To celkem ujde. Navíc, když žádný rozpočet ani nemáme.

Nejdůležitější je si za všech okolností uchovat veselou mysl a nezapomenout zdokumentovat každý sebemenší úspěch. Ještě na dohled hraniční závory zastavujeme hned u první cedule s nápisem „Moldova“. Vytahuji dvě láhve kofoly; jednu si dá stanislava – na střechu –  druhou svlažím rty já. Ačkoliv všechny fotografy poučuji o tom, že nefotogenický materiál, jakým jsem já, je nutné si postavit a režírovat, jen tak je možné zabránit tomu, aby výsledná choreografie neskončila katastrofou. Ale „je to marný, je to marný, je to…“ (staré české komedie (Jáchyme, hoď ho do stroje!) jsou fakt ze života!). Michal cvaká jeden snímek za druhým a přitom do kofolonizace nám stačí jeden. Hlavně, aby na něm nebyla rozmazaná kofola. No, co už, na místo zjednodušení a zkvalitnění života, nám technika ten život opět zkrátí – na místo radosti z toho, že se „vměstnám“ přes objektiv do malé digitální krabičky, bude několikaminutové promazávání obrazových „fajlů“ doplňovat jen hutný český žargon. Nicméně z pohledu Kofola projektu můžeme zvolat: „Moldávie = dobyto!“

Další zastávkou bude Kišiněv – Chisinau – hlavní město. Je to nějakých dvě stě padesát kilometrů, tedy jednohubka. Jak asi dopadli Dánové? Začínají nás sžírat výčitky svědomí. Cizinci a cestovatelé obzvlášť si mají navzájem pomáhat! Vyčerpání přestává okupovat rozum a hřejivé sluníčko zamířilo i do srdce. Otáčíme se a jedeme dánským přátelům naproti k moldavským hranicím. Jsme si ale jistí, že je nemineme? Vcelku logicky by měli být někde za námi. Pokud tedy nejeli jinou trasou. Do Kišiněva se jinudy jet však nedá. Jestli však neberou Moldavskou republiku jen jako tranzit. To by se mohli na cestě do Gruzie protáhnout i jinudy. Sakra! Pal to čert, měli jsme počkat hned za hranicemi, bez ohledu na to, jak dlouho je tam budou zdržovat. Teď už je to jedno. Jenom bychom ztratili čas a ubrali sil sobě i stanislavě.

Zelená krajina okolo, podél silnice se bez ohledu na město či opuštěné pláně pasou koníci, malé stylové domečky zdobí na náš „katalogový“ vkus poněkud neudržované zahrádky s ovocem a zeleninou a před malebnou hospůdkou se sklání asi desetimetrový čáp nad džbán vody.

Cože?! Desetimetrový čáp?! Tak tomu tedy říkám účinná reklama! Kovové monstrum navrhované rukou živého projektanta sice nedosahuje dokonalosti výtvoru moderních informačních technologií, avšak o to více působí mile a přirozeně. Červený zobák pevně svírá vyvažovací těžítko v podobě džberu na jakémsi laně a pomalu spouští do obrovitého džbánu. I přestože tenhle úkaz připomíná hračku, pijícího ptáčka s dlouhým krkem, co se nakláněl díky termodynamickým zákonům a vlastní váze do vody tak dlouho, až se v ní obvykle „utopil“, tohle nezavání kýčem ani v nejmenším. Řekl bych, že tahle země bude mít asi problémy s vodou a tak využije každé příležitosti pro opěvování tohoto zdroje života.

Cesta do circa padesát kilometrů vzdáleného sedmnáctitisícového Edinetu tak s „dánskou“ otočkou zabere bez pěti minut plné dvě hodiny. Máme však kam spěchat? „Kdo spěchá, nabírá čaj vidličkou,“ vryla se mi do paměti (snad čínská) moudrost nasprejovaná na zdi ostravské restaurace Havránek. Prozatím se nám sice nedaří vždycky dosáhnout cíle výpravy, ale snad nebudu daleko od pravdy, že si čím dál více oba uvědomujeme, že naším cílem je vlastně ta cesta jako taková. Nechápal jsem stereotypní odpovědi jiných cestovatelů na otázku, co je žene do končin pro běžného turistu zcela neatraktivních, místy až nebezpečných. Prý „je tam krásná příroda“. Nepatřím mezi „zelené“ ani nějaké horomily, avšak musím uznat, že jsou to právě výtvory přírody, které mne svádějí k dlouhému snění a mají ten vzácný dar srovnávání myšlenek. Takže ano, příroda. A tatra.

Mám nutkavou potřebu varovat dánského dobrodruha před policejními hlídkami u Černého moře. Navíc jsem měl tu fantastickou možnost navštívit Dánsko v roce 1995 jako kameraman a nikdy na tuto zkušenost nezapomenu. Vlastně ani nevím, proč jsme se tam nikdy více už nepodíval. Že by práce? Vztahy? Omezenost myšlení coby pozůstatek (socialistické) doktríny, o níž je čím dál méně vhodné mluvit? Tak jako tak, z toho člověka sálala energie na rozdávání a nehodlám takové setkání nechat jen tak.

Nestíhám, nic nestíhám. Nestíhám uklízet. Nestíhám seriál. Nestíhám akce v obchodě. Nestíhám, protože je taková uhoněná doba. Taky znáte tyhle ty výmluvy? Možná jsem zcela mimo místu, ale podle mne je doba dobou a jak lidé využijí svůj čas, to je mimo pracovní povinnosti jen a jen na nich.

My jsme taky díky defektům, jejichž počet si už ani nepamatuji, díky nostalgické zastávce na Zemplínské Šíravě, díky Morskému Oku a díky kdoví čemu, v takovém skluzu, že do Gruzie dojedeme dokonale mimo předběžný plán, který neexistuje. Zní to asi hodně nezodpovědně, ale mám stále silnější dojem, že i přes tato opoždění se Země bude točit dále a výdobytek moderní doby zvaný stres nás dostihne zase až zpátky v každodenní realitě života v České republice.

„Bacha na DAIky,“ upozorňuje Michal na policejní základny okolo silnice a moje oči na šťopkách navýší intenzitu bdělosti o dalších padesát procent.

„No nic, otočíme to tam na rondlu a jedeme dále, minuli jsme je,“ rezignuji na česko-dánský piknik a otáčím stanislavu nazpátek.

„Ty vole, to si snad dělají prdel,“ vyhrkne vedle mě jinak vždy ten slušný a decentní člen posádky.

Nedělají. Zatímco každý rozumem řízený organismus s řidičským průkazem v kapse se vyhne jakémukoliv zbytečnému kontaktu s místními policejními sbory, Dánové jsou prostě ze severu a tím pádem tvrďáci, kteří se jen tak něčeho nezaleknou! Jejich Fiat Ducato parkuje přilepen ke strážnici a slunečné poledne vybízí k obědu. Mám dojem, že tohle mi nikdo neuvěří.

„Ahoj, jak se máte, neruším?“ vypustím z úst pro východní část Evropy nezvyklou angličtinu, zatímco sehraní manželé na cestách rozkládají stolek a židle a něco, co asi bude zásobárnou jídla. Nějaká nejistota třeba kvůli tomu, že se nacházejí na pozemku DAI? Ale kdeže?!

„Ahoj, máme se dobře, dáte si s námi oběd?“ zvou nás jako staré známé. „Tohle je Helga a já jsem Per. Je tady v té zemi něco zajímavého?“ Tohle prostě zbožňuji!

Per rozprostírá mapu, která dělá z Moldavska jen tranzitní zemi. Nikde nic, jen silnice a sem tam nějaké to město.

„Tady jsou největší vinařské sklepy v Evropě,“ ukazuji na kišiněvskou Krikovu, „tady mají být nějaké jeskyně a tady je autonomní Podněsterská republika,“ předávám info z internetu a odmítám pozvání k obědu. Vypadá sice lákavě a zdravě, ale zdvořilost mi velí jen krátkou zastávku a pokračovat dále.

„Tak jo, zakresli mi to tam,“ nabádá mne Per. „My pak pokračujeme do Soči. Když se tady zdržíme, tak to pak cestou doženu,“ usmívá se čistě a sebevědomě.

„Hele, cestou do Soči dávej pozor. Tam asi nic moc nenaženeš. Byli jsme tam před dvěma roky a jsou tam všude policejní hlídky,“ zavzpomínám na traumatickou předolympijskou misi. „Byli všude, u cest, pod mosty, radary měli ukryté i ve značkách,“ vypočítávám ruské finty s cílem nedat místním dopravákům vydělat na snadném cíli.

Per vypadá překvapeně. Zřejmě plánuje cestování podobným způsobem jako my. Vybere si cíl a trasu měří jen v centimetrech map. Pojem měřítko je jen dekorací pravého dolního rohu. Šťastnou cestu!

Pojeďme dále. Sice to není zas tak daleko, ale začínám mít žízeň a čistou postelí bych také nepohrdnul. Navíc já valím jako prase, zatímco maršrůtka má zastávky, a stejně mě vždycky předjede…!

Moldavská okrska k metropoli je lemována rozsáhlými vinicemi jako na naší jižní Moravě, akorát že logistická centra tady nahrazují mnohem stylovější a přirozenější studny. Cestovatelského ducha omezující svodidla tady nejsou, takže neodolám jednomu skutečně tématicky neodolatelnému dřevěnému mechanismu a stočím naši tatrovku dolů pod úroveň dálnice. Nepřemýšlejte, prosím, nad pojmem „dálnice“, který jsem právě použil. Bez sebereflexe to stejně nemá cenu.  Pojďme na to, to budou fotky!

Nejdříve kolem projede koňský povoz. Nevadí, nenecháme se rušit. Naopak, přidáme o fotku navíc.

Tak pojďme na to, kofolu, dřevěný džber, rameno, studna…

“Copak tady hledáte?“ zastaví mé fotografické ambice „kde se vzala, tu se vzala“ zelená Corsa.

„No já tady jen fotím,“ odmítám jakékoliv porušení čehokoliv.

„A já jsem majitel tady toho pozemku a vinice,“ vynáší Moldavec trumf a mám tak o čem přemýšlet. Cestovatelský průvodce v takových situacích většinou nemá už co poradit, protože nepočítá s tím, že někdo poruší jeho hlavní doporučení, a to nikdy neodbočovat z hlavní silnice. (Další zakázanou je konzumace potravin „z ulice“, ale odolejte, když to tak úžasně voní!)

„Odkud jste?“ A nebavit se s místními lidmi.

„Z České republiky.“ Nezačínat nikdy rozhovor, a když už jsme osloveni, tak nereagovat a nedovolit, aby se komunikace rozvíjela dále.

„Hm, to znám, byl jsem tam, v Praze, jezdil jsem tam coby řidič kamionu,“ zajiskří Moldavanovi očka a rty se roztáhnou do širokého úsměvu. Jak jen to dělá, že vypadá tak upřímně a důvěryhodně? Jakmile se dostanu k průvodci na cesty, nalistuji tu správnou stránku a dozajista se mi potvrdí, že tyhle národy mají intriky v krvi a už od dětství trénují takové ksichtíky, aby se snáze vetřeli do přízně  turistů, které následně…

„Máte hlad? Dáte si meloun? Pojďte, zajedeme tam na pole a dám vám čerstvý meloun!“ …je vlákají do auta a…

…i přes opatrnost a nedůvěru zkušenějších cestovatelů, jako jsme my, kteří navíc drží za každé situace pospolu… „Michale, jeď, já tady na vás počkám…“

…nakonec zmizí i s turistou v autě někde v dáli, odkud cestu zpět jen oni znají… No, co už, Michale, měl jsem Tě rád. Dokončím započaté focení a pak uvidím, co bude. Půl druhé odpoledne a je snad čtyřicet ve stínu. Což asi jen tak nezjistím, protože jediný pořádný stín vrhá moje těžkoatletická postava. Faktem je, že žízní a únavou bych nejraději skočil do té studny, teď už zdokumentované, vypil ji až do dna a pak spokojeně v chládku usnul.

Kolem opět prosvištěl koňský potah. Hm, už se sjíždějí posily. Dám jim ještě pět minut a pak tam vyrazím. Předtím samozřejmě duchaplně pošlu do Česka co nejpřesnější údaje o naší poloze: „Jsme v Moldávii, někde jak jsou vinice, kousek od cesty, před Kišiněvem. Orientační bod dřevěná studna.“ Najdou nás raz dva!

Čas vypršel, je třeba začít jednat. Takže… a hele, corsa se vrací zpátky!

„Ty vole, tam fakt rostou melouny,“ vystupuje celý – a na první neověřený pohled i zdravý – Michal a jako důkaz třímá pod každou paží jiný druh melounu.

„Nechcete si odpočinout?“ pokračuje zřejmě podle léty zdokonalované osnovy kamioňák, jenž se během putování po melounové stezce představil jako Vasja.

Z mého mozku je sice vysušená hrozinka, ale pud sebezáchovy zatím funguje. Takže děkujeme, jsme rádi, že Michal přežil a raději umřeme vysílením, než aby nás někdo rozebral na náhradní díly, protože v případě únosu by se na nás stejně všichni diplomati vykašlali, tedy na výkupné zapomeňte.

„Dáte si sprchu. Je osvěžující. Prospíte se…“ Tady asi vůbec ještě nepronikl internet. Podobných historek o tom, jak místní zatáhli cizince do své dřevěné chaloupky, kde je zdarma pohostili a opili, je totiž na netu nesčetně. Navíc vždycky šlo o sympatické nemajetné motorkáře na výletě po Zakarpatské Ukrajině, a ne o akademické zbohatlíky, kteří si dovolí vézt své zadky veteránem s nehoráznou spotřebou a „tuzexovou“ dostupností náhradních dílů někam do země mimo „běžnou“ mapu Evropy. Vasja tedy netuší, že na tenhle model nás nechytá! Holt, nemáš internet, nevíš!

„Ne, díky, my máme v Kišiněvu hotel, musíme tam dneska dojet,“ namítám a s každým vyřčeným slovem mi z úst vyjde pára. Nebo pár zrnek písku, v tomhle horku přestávají fungovat jemnější rozlišovací schopnosti.

„Hm… a jak se jmenuje?“ A jsme v loji. Na hranicích jsem nahlásil asi Zlatou palmu, že? Hm. Ale na kterých hranicích to bylo? A ve kterém roce vlastně?

„Pojďte, je to tady kousek, sprcha, vyspíte se a pojedete dále.“ Už to mám. Vasja je moldavská ježibaba! Kruci, proč já více nečetl pohádky?! Teď nevím, jestli na lopatě skončí nejdříve Jeníček, nebo Mařenka. Každopádně jednoho z nich babka řízla do prstu a já nenávidím pohled na svou vlastní krev! Michale, jsi Mařenka. Oba začínáte na M.

Za svůj relativně krátký život jsem zažil vcelku slušný počet zajímavých stavů mysli i těla, jež člověk nehazardující se svým zdravím a budoucností nemá to štěstí (štěstí?) poznat. Pocit v jiné dimenzi a zcela nad denně známou realitou jsem si nikdy nenavodil žádnou z návykových látek, ale dokonalým vysílením, marně se snažícím dorazit zbytek nezdolatelné energie. A spíše než euforií bych tyhle stavy nazval maratónským sprintem k infarktu. Patovou situaci tady na melounovém poli je nutné posunout dále, jinak se z českých cestovatelů stanou české křížaly.

„Tak dobře, když máte tu sprchu,“ přikývnu na tradiční lákadlo všech východoevropských penzionů a o minutu později už následujeme opla do protějšího kopce.

Ač se snažíme být jako obvykle zcela nenápadní, dunění osmiválce, od jehož pneumatik odlétají kameny ze silnice na hrubě štěrkové bázi a narážejí do branek starousedlíků, z nás dělají atrakci středečního odpoledne. Pochopitelně k naší nelibosti, téhle přesile bude totiž nadlidsky těžké vzdorovat.

„Tak jsme tady, zajeďte do dvora,“ kyne Vasja směrem k lososové rezidenci s jinak běžným dřevěným plotem a zahrádkou, jakých jsou kolem desítky. Vjíždím do stínu vinné révy a v okamžiku je případná cesta zpátky zablokována zeleným vozítkem majitele. Spadla klec.

„Já jsem Vasil, to je moje žena, dcera Alina a syn Saša. Jo a pes Putin,“ nechá hlava rodiny nastoupit osazenstvo před svůj zámeček a jediná myšlenka, která mi bleskne hlavou je ta, že Moldavanky jsou vlastně moc hezké holky. Podvědomý průvodce cestovatele, na jehož rady jsme se vykašlali, mi v mžiku břinkne virtuální facku na vzpamatování.

„Ukážu vám sprchu,“ což znamená, že opět vysílám na průzkum ne příliš rusky komunikujícího Michala, abych byl v případě maléru připraven skočit do stanislavy, otočil klíčkem a násilím když tak prorazil veškeré zábrany ke svobodě. Kvalifikuje mne k tomu historicky a statisticky vyšší procento úspěšnosti odhadu, kdy jiskra na válci zapálí pohonnou směs a uvede motor do chodu. Kdo si totiž naivně myslí, že sedne do tatry, otočí klíčkem, sešlápne plynový pedál a ono se to rozjede, tak by měl u toho svého snění raději zůstat a nepouštět se do žádných větších akcí. Kdepak, k tomu je třeba být jedno tělo jedna duše!

„Dobrý den,“ zdravím stařenku, která se odněkud objevila přede mnou a usedla na lavici v době, kdy jsem se zrovna věnoval mazlení s „pouliční směsí“ Putinem.

Zní to hrozně a člověk nechce být nezdvořilý, takže rutinně odpovídám na nějaké otázky, které ani na vteřinu neudržím v paměti, jenže… já opravu potřebuji do postele. Nic víc, nic míň. Kašlu na hlad, obejdu se bez luxusu v podobě sprchy, jen mi, prosím, dejte kousek nějaké pryčny a nechte mne alespoň chvíli prospat!

„Je to hodně osvěžující,“ vysvobozuje mne Michal očividně v lepší kondici než já.

Teď je řada na mně. Když přežil on, já musím dvakrát.

Budu muset zapracovat na popisování mých smíšených pocitů. Zkreslené představy u nás doma ani v nejmenším nezpracují fakt, že řidič náklaďáku vlastní vinohrad, melounové pole, rezidenci jak z pohádky a jakoby mimochodem tradiční domeček bábušky.

Stojím přede dvířky dvojité „kadibudky“ nebesky modré barvy a na místo vděku hodnotím poněkud velmi přírodní sprchový kout jako „unexpected error“ (neočekávanou chybu – známá to hláška snad všech počítačových softwarů). Kam jsem se to zase dostal?

Nedá mi to a představím si kňourání všech těch slečinek řadících okamžitě zpátečku a hurá do tolik zatracovaného českého blahobytu. Co jsme vlastně zač? Dělá z nás zlaté záchodové prkénko, na něž usedáme v předraženém značkovém obleku, lepší lidi?

S prvními chladivými kapkami dopadajícími z gumové hadice u stropu mezi můj vlasový porost se mi jasní mysl svěžestí a extází uprostřed palčivé únavy bez ohledu na technologii poskytující tuto blaženost.

Můžete vyzkoušet desítky zaručeně osvěžujících kosmetických přípravků v luxusních koupelnách či jen sprchách. Nikdy Vám nedají to, co skutečně potřebujete. Ten jedinečný, opravdově jedinečný pocit právě v ten okamžik, kdy si ho žádá vaše „já“ bez ohledu na marketingovou akci propagovanou sebevíce důvěryhodnou osobností. Dokonalost okamžiku je v jeho jednoduchosti. Ne ve zklamání, že ta vůně neodpovídá obrázku a popisu na obalu, nebo utápění se v pochybnostech, zda jste si neměli připlatit, nebo naopak na něčem ušetřit.

Sundávám trenýrky z hřebíku a opouštím na pohled nepříliš lákavou ani atraktivní, o to však příjemnější místnůstku uprostřed horkého moldavského odpoledne.

Bohužel mám nečekanou společnost. Že mne po celou dobu šmíroval kohout, by mi až tak nevadilo, ale nálety sprchové show dychtivých slepic mne poněkud vyvádí z rovnováhy. Zas tak dobrý jsem nebyl… Na rozdíl od rajčat, která berou kurové plenivým útokem!

Viník je jasný. I když v tomhle nemám prsty, protože domácí ptactvo se sportovními sklony přeletělo ohradu svépomocí, jsem jediný svědek, který jejich olympijský výkon zaznamenal na vlastní oči. Co teď? Budu dělat jakoby nic, je to takové české, alibistické, prostě nic nevím, nic jsem neviděl. Na druhou stranu je nefér nechat hostiteli zlikvidovat úrodu jen z obavy falešného nařknutí.

„Vasjo, utekly slepice, nevím, ale myslím, že by se měly zahnat,“ nesu v jedné ruce mokrý ručník a ve druhé tuto novinu. Do Vasji a Saši jako když střelí.

„Ty jsi pustil slepice? No jéje!“ Neříkal jsem, že to takhle dopadne?

„Ne, jak jsem vyšel ze sprchy, byly už venku, utekly,“ stejně není slyšet.

Naštěstí je během minuty sjednán pořádek, a jak jsem tak po očku pozoroval zkušenou taktiku na obou stranách, tohle soupeření se tady určitě neodehrává poprvé.

Holt, na Čechy pozor, jsou zákeřní! Naoko se jakoby bojí, ale ve skutečnosti jsou to zákeřní diverzanti!

Vážně mě už ale hodně otupěle bolí hlava. A dlouho. Únavu lze překonat jedině odpočinkem, vše ostatní je jen náhražkou a v účinnosti selhává. Sedím na lavici u stolu s igelitovým ubrusem a civím na stěnu malé chaloupky, takového toho původního stavení, které nemá s novodobými „zámky“ pranic společného. Snad jen majitele.

„To je domek bábušky,“ vysvětluje Vasil, orosen krůpějemi potu z tažení proti kurům a během krátké pauzy před dalším z intenzivních a pro nás znepokojivých telefonátů nastiňuje pokračování našeho odpoledního programu.

„Teď se najíte a pak půjdete spát.“ Nemáme sebemenší šanci se vyjádřit nebo protestovat. Ani šanci, ani sílu.

Léta strávená na cestách a u klientů mne naučila přežívat i bez jídla. Navíc jsem více jak devět let byl neortodoxním vegetariánem, takže se můj jídelníček smrsknul do kvalitního celozrnného pečiva a sójových kostek, občas vystřídaných plátky ze stejné suroviny. Ačkoliv jsem si za celá ta léta vyslechl jen slova kritiky a pohrdání, faktem zůstává, že výkonnostně jsem na tom byl minimálně o třídu výše a ručička na osobní váze se zastavovala o dvacet kilo dříve. Léta nezadržitelně běží. Jíst nepotřebuji, spát ano.

Útulná kuchyně nebyla navržena ani v IKEA, ani v žádném jiném „dokonalém“ projektovém studiu. Modernější část s linkou a dřezem nalevo chce ukázat, že i tady na to máme, zatímco staré pece (sporáky) a nádobí napravo se jen „pobaveně chichotají“. Vědí své. Mají odvařeno a odpečeno tolik i bez neopodstatněných nákupů a inovací, že moc dobře tuší, že právě ony mohou vyprávět a dokazovat, že kuchyň nedělají poslední výkřiky gastronomického průmyslu, ale pochutiny, které v ní vznikají.

„Zkus sýr, poznáš, z čeho je? Je to všechno od nás, domácí,“ nabádá mě Vasja k zážitkovému menu, které mi i přes sníženou schopnost detekce vůní zhýrale dráždí chuťové buňky.

„Béé, béé,“ snaží se napovědět, když je má okamžitá odpověď přidušena vyčerpáním těla i mozku.

„Beran, že?“ pronesu sebejistě a Vasil i Michal se mohou potrhat smíchy.

„Beran!“ Z očí hostitele se na pár okamžiku stanou jen asijské proužky. „To je ovčí sýr.“

Vypadám asi jako blbec, ale nevadí, hlavně, že jsem pobavil.

Na talíři mám brambory a maso z… nevím čeho, přítel naproti napodobuje mekání kozla, ale protože jsem to asi nikdy nejedl a vzhledem k neodolatelné vůni je mi to jedno, nechám se poddat. Pro mě je rozhodující, že po tom blázní mé chuťové pohárky a že věřím, že to snad nikdy neštěkalo.

„Dáme si víno,“ vybízí hostitel k digestivu. „Ale pozor, je to opravdu silné víno!“

Můj děda pochází od Kroměříže. Druhý děda od Uherského Hradiště. Na „nevinařský“ sever Moravy je přivedly budoucí manželky a práce. Jeden z dědů byl koštýř. Oba se usadili v Brušperku, kterým prochází zemská osa. Aby se Země mohla otáčet, je nezbytné zemskou osu pořádně a pravidelně mazat. Čím asi, to by mělo dojít všem alespoň částečně přemýšlejícím. I kdybych nechtěl, tak kvalifikaci a formu mám natolik certifikovanou a vypracovanou, že nějaké domácí moldavské víno mne může maximálně tak svlažit, ale rozhodně ne odrovnat!

„Na zdraví!“ zvedá Vasja sebevědomě pohárek a připomíná, že tady se neusrkává, ale pije na ex. No problem.

„Aaaa… Ještě?“ ponouká mne, když Michal odmítnul, k další skleničce. No, proč by ne?

Chutná to čistě, bez chemikálií, domácky. I stovky kilometrů od domova si vzpomenu na chuť vína z dědovy galerie a ten pocit mi navrací klid a pohodu do jinak lehce zděšeného stavu obležení moldavskými teroristy.

Je mi fajn. Sluníčko mi lehce spaluje poslední volná místa o očních štěrbinách, žaludek si pozpěvuje nad domácím „bio“ a zřejmě červené víno v kombinaci s oběma druhy melounu je harmonizováno do Hrušínsko-Menzelovsko-Hrabalovského rozmarného léta.

Než se naději, víno mizí ze stolu a nastává rozhodující okamžik:

„Kde chcete spát? Ve vile, nebo u bábušky?“

„U bábušky,“ nenechám ani vteřinu na rozmyšlenou a zamířím dovnitř stavení, které prochází renovací i během naší neoficiální mezinárodní návštěvy.

„Je Ti jasné, že se probudíme bez ledviny, nebo jiného orgánu, že?“ vysílám ještě do éteru pár vteřin předtím, že mne uspí vyčerpání a závan modrého nebo snad bílého laku, kterým bábuška repasuje své skromné obydlí. Mačkám ve snách spoušť fotoaparátu a je mi úplně jedno, co bude, nebo nebude. Kolem jsou jen koberce a polštáře a jelikož po nás už konečně nikdo nic nechce, vzdávám se volání únavy a i přes riziko neplánované smrti usínám.

„Jak se cítíš?“ zeptá se Michal zcela nepřístojně neb nesnáším, když mám poskytovat informace takto po ránu. Přičemž pojem rána definuji sám, a to nezávisle na denní či noční době.

 

„Lehce. Jako každý člověk. Kterému sebrali ledvinu,“ vydechnu v mezispánku cynicky a pokouším se smířit s faktem, že budu muset přijmout realitu, probudit se a reagovat jako člověk.

 

„Vole,“ ohodnotí Michal můj ranní proslov a nezbývá, než se začít harmonizovat s časem. Je asi sedm večer a ty nepřesné čtyři hodiny spánku byly jako prázdniny. Očekávané, dokonale skvělé, ale zatraceně krátké.

 

Bábuška evidentně donatírala a přestože cítíme mezi těmi mnoha polštáři a koberci útulné pohodlí, musíme vytrčit nos a poděkovat hostiteli za jeho pohostinnost.

 

„Tak co, vyspaní?“ hlaholí Vasja a já jsem upřímně rád, že tentokrát už netelefonuje.

 

Asi k tomu nemá důvod. Máme návštěvníka. A jistotu. Protože tenhle týpek v polokošili Ferrari se určitě nikdy nemýlí. Vasja je natolik férový, že nám dokonce správce našich osudů představuje.

 

„To je Ilja,“ pokyne směrem k elitnímu zabíjákovi, jenž si zlehka pohrává s kuchyňským nožem s rukojetí v barvě ruské trikolóry.

 

„Nemusíš se bát,“ ubezpečuje černovlasý svalovec a mně nezbývá než se uklidnit. Hlavně, že to nebude bolet.

 

„Dej si rybu. Tu jsem ulovil speciálně pro tebe. Ze svého vlastního rybníku!“ chlubí se Vasja a mne při pohledu na talíř berou mrákoty. On ten náš hypermarketový pangasius taky nevypadá zrovna jako Ryba roku, ale ta věc na talíři byla dozajista ještě před pár hodinami živá a …nevypadá zrovna vykuchaně.

 

„Neboj se, dej si,“ povzbuzuje pan domácí a řekněme, že v takové situaci člověk neurazí a skousne cokoliv.

 

Navíc, když se Ilja rozhodne demonstrovat své předem nezpochybnitelné schopnosti v praxi.

 

„Podívej,“ rozřeže během vteřiny rybu neznámého druhu na plátky a mimikou naznačí, že zbytek je už na mě.

 

No, co mi zbývá, že? Raf. Kous. No. Je to…

 

„Tak co?“ dychtí Vasja.

 

„Velmi dobré,“ zkouším úsměv. Odporujte profesionálovi, že? V jakém oboru si domyslete.

 

„Byl jsem v Evropě,“ uvolní situaci (opravdu jsem řekl „uvolní“?) Ilja, „ale nedařilo se mi. Byl jsem v Itálii, bylo to hrozné. Nepodařilo se mi sehnat práci. Zůstal jsem na ulici, bez jídla, bez všeho. Pak jsem se vrátil,“ popisuje svůj pokus prorazit na Západ a nějak nevím, co na to říct. Zamumlám něco neutrálního, že je to hrozné a že všude jsou dobří a zlí lidé, ale ruku do ohně za to nedám. Možná jsem si to jen myslel a v lepším případě nahlas.

 

„Pojďte, přátelé, zajedeme si na pivo!“ změní Ilja rétoriku a já si v duchu oddechnu. Možná nám zbývá pár hodin života, ale předtím se pořádně napijeme, to nezní zas tak špatně.

 

Nutno podotknout, že po celou dobu konverzace do sebe obracíme na ex dvoudecovky vína o síle porážející i carské důstojníky.

 

„Pojedeme autem, na, vem si čepici, ať nejsme nápadní,“ dostávám na hlavu bílou placatou část policejní výstroje. „Takhle nás nikdo nezastaví.“ Ilja je… policajt.

 

Obsah promilí v dechu uvnitř policejního vozidla by dokázal strhnout jakýkoliv typ vyráběného alkoholtesteru, avšak etiketa velí řídit se zvyky hostitelů a zajistit si tak přežití. Pardon, myslel jsem přízeň.

 

Zastavujeme jen pár metrů od Vasilovy rezidence a dobýváme se dovnitř. Kdepak, tady už mají zavřeno. A neotevřou.

 

Nezbývá než jet dále. Na strach nebo nějaké sebezapření není čas. Navíc přírodní víno ve správném poměru působí jako dokonale uklidňující a stabilizující prvek vědomí a sebevědomí.

 

Uprostřed tmy a nestabilního směru jízdy našeho auta ztrácím poněkud odhad, ale i tak se noční výlet sestává jen z několika málo set metrů.

 

„Dáme si pivo,“ rozráží Ijla v policejním dveře podle mne již zavřeného krámu a vyděšené prodavačky jen přihlížení, jak se z pultového prodeje stává samoobsluha.

 

„Hele, co umím,“ otevírá okem vršek láhve a já nestačím zírat. Tohle jsem neviděl ani v televizi.
Pivo je vcelku teplé, ale nepostřehnul jsem, že bychom za něj platili, takže „Na zdarovje!“.

 

Těžce pohodový letní večer neotrávený čoudy, dýmy, jedovatými plyny a vším tím marasmem ve vzduchu, o němž se u nás na Ostravsku nesmí mluvit a psát, svádí k pokračování na Vasjově zahrádce.

 

Pivo, víno, pivo, víno, opít se nám není líno!

 

Osazenstvo rozšiřují další dva chlapíci. Vypadá to, že ženám je na tuhle jízdu vstup zakázán. Zřejmě je zítra čeká těžká práce.

 

„Já jsem Boris, mám tady obchod,“ představuje se jeden z našich nových přátel.

 

„A já Stepan, jsem primar – primátor,“ pokračuje seznamovačka a ve směsici řeči podobné rumunštině, z naší strany ruštině a v nekontrolovaném okamžiku i češtině i angličtině se spouští ta pravá družba.

 

„Jak vlastně tady připíjíte „Na zdraví!“?“ hodlám si doplnit nejen obsah alkoholu v krvi, ale i znalosti.

 

„Och!“

 

„Och?“

 

„Och!“

 

Tak tedy… „Och!“

 

„Och!“

 

Večer ubíhá bezvadně a mám-li být sebekritický, tak ve scénáři, který se točí dokola v rychlosti přípitků obíhajících stůl. Já už vcelku plynně a s rodilým přízvukem hovořím rusky, rozvíjejíce tak debaty na všechna možná témata, avšak zrovna v tom nejdůležitějším mi vypadne celkem podstatné slovíčko zcela určující význam konverzace. Nedbaje výpadku vesele odpovídám a pokračuji v konverzaci, a to do té doby, kdy už to Michal nevydrží a krátkou „reklamní“ přestávkou uvede situaci na pravou míru. Aha. Takže o tom je tedy řeč! Tak dobře a… komolím dále. A Michal podléhá nátlaku okolí a dává si další stakan vína.

 

„Tak ty jsi ženatý?“ obrací se moldavské osazenstvo směrem k Michalovi a ten souhlasně přitaká.

 

„A ty ne?“ přesouvají kuplířský záměr na mne a s úsměvem od ucha k uchu dodávají: „Však my tě tady oženíme! Och!“

 

„Jak je to u vás s korupcí?“ přehazuji výhybku na vážné téma a očekávám vážnou odpověď.

 

„Hm, je to tady těžké,“ chytá se primátor Stepan, „ale snažím se tady tomu čelit. Tlaky jsou, ale naštěstí mám podporu. Je otázkou, jak dlouho. Oligarchové vládnou. Ale já rozhoduji.“ Jako příklad popisuje, jak zachránil investice určené pro modernizaci školy před plánem jejich zneužití. Jeho odhad je více než optimistický. Bude lépe.

 

Zlatá devadesátá v Československu! Léta naděje i divokého východu. Lepší příměr mne nenapadá. Jak já jim tady fandím! Och!

 

„Dáme si pivo. Domácí pivo! Pojď, zajdeme pro něj!“ vyzývá mne Vasja a my na pár minut zmizíme v jeho pivo-víno-pálenkovém sklepě.

 

„Tady je víno, tady domácí šnaps a tady pivo,“ představuje pyšně své království a já žadoním o momentku. Pokud má tohle být místo mého posledního odpočinku, nepřemlouvejte mne, já rozhodně nesmlouvám a beru to!

 

„Tak co, jak vám to pivo chutná?“ prošpikovávají nás čtyři páry očí dychtivých pochvaly.

 

„No,“ pokouším se mobilizovat mozek k reakci neurazit nadšené pivovarníky a přitom nemyslet na vínově a ještě cosi kyselou chuť narezavělé tekutiny, kterou jsme právě obohatili žaludeční dutinu a přizabili do té doby otrlé chuťové buňky. „Je to… zajímavé.“

 

Na víc jsem se nezmohl. Rozpačité pohledy nevěstí ani v nejmenším, že čekaly tak dehonestující odpověď. Jenže my jsme Češi. My jsme pivo vynalezli. Skutečné pivo. A tahle břečka je prostě…zajímavá.

 

„Och!“

 

Vracíme se zpátky k vínu. Michal se konečně plnohodnotně zapojuje do konverzace a vítězem večera je tak moldavské domácí červené, bourající jazykové bariéry a spojující národy, uměle od sebe oddělované nenávistnými sdělovacími prostředky živenými (nad)národními lobbistickými skupinami.

 

Kdo by to byl řekl, že se na jednom místě setkáme v tolika různých profesích, osudech a názorech a přitom nalezneme dokonalou harmonii, jež je občas tak těžce hledaná v našich marnivých životech plných neviděného blahobytu.

 

„No, je čas jít spát,“ ozve se nečekaně uprostřed bujarého veselí, zcela bez varování a z mého pohledu brzy a nevhodně. Kdo tipuje, že přišla manželka, má hodně mylný odhad.

 

„Ještě si dáme, ne?“ zkouším zachránit situaci, ale jsem nesouhlasně přehlasován. Kalný zrak místních značí postupnou ztrátu vnímání okolního světa. Jenže my jsme teprve na začátku!

 

„Jdeme spát, dobrou,“ končí z minuty na minutu večírek a my, připravení pokračovat, zůstáváme ještě chvíli nechápavě sedět. Tentokráte nemáme s sebou žádné vlastní zásoby a vypadá to, že domácí nám už také nenalije.

 

„Ach!“

 

Bábuščino obydlí je dokonale skromné a účelné. Jen hlupák by se vysmíval jeho úrovni, přestože na poměry „zbídačené“ České republiky je srovnatelné s bydlením afrických tuaregů žijících v poušti. Postel s přehozem, stolek, kyblík, sporák, asi třicet let stará televize sloužící současně jako podstavec na kytky, a spousta pánviček a kastrolů pečlivě přibitých na stěnu pokrytou látkou, místy kobercem. Podlaha je z přírodního materiálu, ale dřevěné desky z Hornbachu to rozhodně nejsou. I tak se jako první myšlenka prožene hlavou touha ulehnout a usnout. Spokojeným spánkem. Žádné rušení elektronikou, mobily, kontrolou, zda jede bojler, nejede mikrovlnka, vytáhnul jsem nádobí z myčky, nebo mi někde v rohu bliká wifina.

 

Ačkoliv nic z toho, kde se nacházíme, nesplňuje evropsky schválené normy a požadavky na designový standard či módní trendy, cítím se tady bezpečně a vím, že dnešní spánek bude klidný a posilující.

 

***

Je čtvrtek osm ráno a nemaje pojem o čase si říkám, že bychom už možná měli rozšířit řady bdících Moldavanů a zkontrolovat, zda případný úbytek naší tělesné hmotnosti nesouvisí s absencí některého z přírodou dodaných orgánů. Ze starého sekretáře plného ikon na mne oddaně panáčkuje keramický „putin“ a na jihozápad od něj odfukuje podle všeho zdravý a živý, pouze mnou zkažený, abstinent Míška.

 

Kontrola běžných reakcí organismu překvapivě nezatížená bolehlavem po té degustační smršti včerejší noci mne přiměje udělat první pohyb a nasát energii dalšího slunečného dne.

 

„To je puška, kterou jsem používal proti banditům,“ hlásí Vasja, pomačkaný moldavsko-českým mejdanem, a než stihnu odhadnout ráži dlouhé zbraně na jeho kolenou, jako by mimochodem suše procedí mezi zuby: „Taky jsem býval bandita.“

 

Bez jakéhokoli pohrdání jsem fascinován vybavením kuchyně. Plynový i elektrický sporák, kýble plastové i kovové, sedačka i židle, linka s madly i bez nich. A přitom kam sáhnu, padne mi do ruky přesně to, co potřebuji k přípravě posilujícího oběda, stejně tak jako osvěžující snídaně, kterou hladově hltám potvrzujíc pravidlo, že jíst po ránu považuji za zcela zbytečné.

 

„Volání mě tady stojí nějakých deset euro,“ vysvětluje Vasil neustále přilepený mobil u ucha, „a je neomezené,“ rozšiřuje naše zorničky, „no a k tomu internet mě přijde na nějakých dalších deset euro,“ pokračuje lakonicky a my spouštíme v mozkovnách přepočítávání, o kolik více tenhle moldavský standard přeplácíme u nás.

 

„Alina, moje dcera, pamatujete?“ Kdo by nepamatoval, že? Ehm.

 

„Studuje žurnalistiku. Platím jí to. Je to nějakých (v přepočtu) sto dvacet tisíc korun ročně,“ pokračuje přehledem výdajové stránky a já tak nějak přemítám, zda to nějak souvisí se včerejším slibem, že mě tady ožení, nebo se jen chlubí tím, na co všechno má. Paradoxně to vyznívá tak, že já nemám na něj.

 

„Moc děkujeme za nocleh a za všechno, moc si toho vážíme. Co jsme dlužni?“ snažím se zařadit do solventní společnosti, ale rázným zavrtěním hlavy jsem odmítnut.

 

„Kdepak, máme peníze, jsme rádi a fakt zaplatíme,“ ubezpečuji hostitele o tom, že jsme si plně vědomi toho, že zatímco on patří se svým bytem v hlavním městě, vilou na venkově, několika vinohrady, pár auty, hospodářstvím s bio produkcí a dcerou na soukromých studiích k nejchudší skupině Evropanů, my dva ajťáci s třiadvacet let starou károu a platy, které tak nějak pokryjí běžné náklady a případně i sem tam nějakou nečekanou událost (ale nesmí jich být nezdravě moc!), jsme představiteli vyspělé části slovanských národů a jako takoví automaticky počítáme s tím, že našim méně bohatým bratrům pomůžeme v jejich nelehké situaci!

 

„Trvám na tom,“ nenechám se, naplněn hrdostí, jen tak odbýt. „Tak si to odpracujeme na vinici, souhlasíš?“ probleskne mi hlavou neodmítnutelná nabídka a ve vteřině si plácneme.

 

Šlahouny křoví ošlehávají metalízové boky stanislavy a příkrá polní stezka vhodná spíše pro traktor podsouvá mysli dotazy, zda tady utrhneme olejovou vanu, výfuk, nebo zůstaneme sedět na břiše. Z druhé strany do toho kecá logika, která uklidňuje, že pokud to projede dodávka před námi, a nejen že nic neutrhne, ale ani se (snad) nepřevrátí, tak to musí naše auto s nejlepším podvozkem na světě projet i na dvou kolech.

 

„Tady jsme už někdy jeli, ne?“ obracím se na Michala, když výjimečně ne mojí zásluhou bloudíme a očividně hledáme ten správný pozemek.

 

„Určitě. Neboj, za chvíli se v protisměru potkáme,“ démonizuje Vasjovo zmatkaření hlavní navigátor výpravy.

 

Hlava mi to nebere. Samozřejmě réva jako réva a půda jako půda, je toho kolem dost pro všechny, ale nepoznat vlastní kus ranče?

 

Konečně jsme snad správně. Malý Saša se sousedovic dcerou se odlepují od zadních dveří dodávky a seskakují z nárazníku. Bezpečnost silničního provozu především.

 

Fasujeme plastové bedýnky, kterých je plná dodávka, a jde se na věc. V životě jsem to nedělal. Aha, takže opatrně chytnout hrozen a ucviknout. Jak jednoduché. Ale čím?!

 

Netuším ani v nejmenším, jak by se na takový technologický postup tvářili eurokomisaři dohlížející na „EUrokvalitu“, ale nemaje správného nástroje, vyštrachal jsem v kufru elektrikářské štípačky a jde to s nimi jedna radost. To bude brnkačka, za hodinu nemáme co dělat.

 

Promile alkoholu v krvi, nebolavá, avšak zároveň nemyslící hlava a na to, že je deset ráno, slunce pere o sto šest. Překvapuje mne nepřipravenost místních, kteří udiveně zírají na preventivní přípravu zkušeného alkoholika, jenž si na dopoledne v očekávání dehydratace bere i na sběr vinné révy „petku“ vody.

 

„Jéé, to je fajn,“ říká úsměv Aliny, když zjistí, že další pro ni ztracený den uprostřed vinic alespoň nebude tak žíznivý.

 

Pojďme jim ukázat, jak se to dělá! Hrozny jsou sice menší, než jsme zvyklí z hypermarketů a s těmi reklamními se už vůbec nedají srovnat, ale jde to docela dobře a brzy má náš českomoravský tým první přepravku až po okraj.

 

„Ty pěkné půjdou na trh, ty horší do sudu,“ dostáváme poučení a vracíme se k nazpátek k plnění plánu.

 

Pro nás relativně zábava je ovšem každodenní dřinou ostatních. Sebevražedné tempo, které nastavujeme, zůstává bez odezvy.

 

Přidávám se ke zpěvu ženského osazenstva, které vnímám okolo spíše jen díky sluchu, než že bych je mezi hustými vinicemi měl na dohled. Moldavské popěvky se mísí s nostalgickým Karlem Krylem, jehož „hitovky“ zná asi většina populace u nás doma, ale tyhle posmutnělé romantické kousky jsou cizí nejen tady.

 

„O čem zpíváš?“ vytrhne mě ze zamyšlení Alina, jejíž první bedna je spíše poloprázdná a většina vinných kuliček mizí mezi jejími úzkými rty.

 

„Je to o cestě a také o bolavém srdci,“ pokouším se narychlo vysvětlit význam Morituri te salutant a Karavany mraků, svým způsobem ne tak známé jako Bratříček, ale o to více mě zasahující.

 

„O cestě? To je jako vy s Michalem, taky jste na cestě.“ Musím přiznat, že zájem přitažlivé Vasjovy dcery je mi zatraceně příjemný. Navíc v době internetu a možností cestování je úplně jedno, kde si člověk najde svou životní partnerku.

 

„Nádo piť – Měla bys pít,“ podávám Alině láhev vody, ale moje starostlivost je odměněna trucovitým odchodem. Čertví, co jsem udělal špatně. Náš vinný svah spaluje slunce takovým žárem, že jen blázen by tuhle brigádu vzal dobrovolně a ještě se v ní vyžíval.

 

Rozhlížím se kolem, abych si Michalovi postěžoval na nepřízeň osudu, ale zjišťuji, že jsem široko daleko sám. Domorodci se ukryli do stínu a celý plán sklizně tak leží opět na severní Moravě. Melancholický Kryl je pro tuto příležitost jako stvořený.

 

Je poledne a na slunci musí být snad padesát stupňů. Knoflíky od košile se mi už dávno samy rozepnuly a já přináším bednu za bednou dopován solárními paprsky jako čínský panel ekologické elektrárny.

 

Najednou koutkem oka zahlédnu Michala. Není sám. Spontánní smích mne přinutí k dalšímu perifernímu průzkumu a oční kontakt zavádí do mozku žárlivé zjištění – je s Alinou. Zatímco já se tady plahočím ve stachanovském zaujetí naplněním plánu, okolí se buď už zcela vyčerpalo, nebo se vesele baví.

 

Co s tím? Opět se smířit s faktem, že on je ten hezčí, chytřejší a i když ženatý a bez znalosti ruštiny, nebo to alespoň o sobě říká, tak atraktivnější, a já jsem ten hodný troubelín, co to zase odpracuje?

 

Svět je už takový a nemá smysl zbytečně plýtvat energií. Oddělám svoje a musím se soustředit na jízdu dále. Kišiněv je sice relativně kousek, ale Gruzie je ještě zatraceně daleko. Čeká nás tolik hranic, že sebemenší ztráta nervů už teď se může stát fatální potom.

 

Příjíždí Vasja. „Tak co, jak to jde?“ podává mi ruku a při pohledu na haldu hroznů sotva po poledni je očividně spokojen. Malinko znervózní, když nemůže najít Alinu, ale do toho já nemám co mluvit, že? Je dospělá a Michal ženatý, takže jakékoliv podezření je hloupé a neopodstatněné.

 

„Pozvat, pohostit a vykopnout pryč, takoví jsme my Moldavané,“ loučí se Vasil srdečně a já bláhově rozdávám na všechny strany vizitky s tím, že se nevidíme naposled.

 

Jsou dvě odpoledne a fakt to peče. Dodatečně hledám v mapách tištěných i elektronických, kde jsme se to vlastně nacházeli v posledních hodinách, avšak marné odhady a desítky do nikam vedoucích odkazů jsou mi jediným výsledkem. Nevadí. Cíl je stejně daleko, takže..

 

.. směr Chisinau! Michal se vyklání z okna a vypadá to, že konečně budeme mít na kameře i použitelné záběry. Čelní sklo saturované mouchami už máme, ale detailnější pohled na kola? Hmmm, to chce skutečného kaskadéra!

 

Možná bych měl přemýšlet o tom, co s takovými snímky udělám, ale současně řídím, fotím, hlídám si dopravní přestupky pro případné další obchodní vyjednávání s místní policií a taky bych se měl věnovat odpovědím na dotazy druhého člena naší dvoučlenné posádky, které v posledních minutách citelně zanedbávám.

 

„Zvládáš?“ ten hlas zní docela blízko a naléhavě.

 

No, jak to srozumitelně a přitom nekomplikovaně popsat. Viděli jste už někdy psa uprostřed vyprahlého odpoledne, kdy únik před slunečním žárem je roven spáse a společensky nevhodná slina je posledním přáním před jistou smrtí vysušením? Tohle jsem já. Aby Michal nepropadl obavám, že tak velké a široké a těžké a ojedinělé auto řídí zombie, pomalu otočím hlavu ve směru, kde cítím jeho zbytečně horký dech a snažím se mu tímto gestem naznačit, že jsem dokonale v pořádku a okolní teplota kolem padesátky pro mne, coby kdysi trénovaného oceláře odlévače, je vítaným osvěžením vypracované kondice.

 

Možná se zalekl, ač nevím tedy čeho, ale zeptá se ještě asi dvakrát pětkrát a pak už toho nechá. Fungovat mi mozek, tak vygeneruje výstrahu, zda se mu v tomto na teplotu bohatém odpoledni nevypařila duše, ale i bez drahých analýz se dá odvodit, že by to stálo víc energie, než v tuto chvíli máme oba dohromady. Je to těžko popsatelný rozkošný pocit umřít takhle v teple a stát se součástí něčeho vyššího, a každopádně mnohem hřejivějšího, než je běžná lidská krev. Bude to fajn. Sbohem!

 

Máme najeto 1485 kilometrů, většina solidních časoměřičů ukazuje čtyři odpoledne a my dobýváme Kišiněv! Hlavní město Moldávie a Moldavska a kdo ví, jak to ještě tvůrci jazyka českého pojmenují, nás vítá ani ne chlebem a solí – to by nás asi dorazilo – ale evropsky vybavenou čerpací stanicí –jak jinak – do jejichž útrob s důvěrou vysílám jazykoznalce Michala, neb sám si připadám jako polystyrenová nástěnka vyvržená uprostřed Sahary.

 

„Tady máš peníze a něco přines,“ zachrčím hlasem královsky placeného deathmetalisty a neočekávám sebemenší odpor nebo náznak svolání dvoučlenné porady za účelem projednání čehosi, co je nadpřirozeně zřejmé. Máme žízeň!

 

Když nyní, na tomto místě, s časovým a s asi dvoulitrovým tekutinovým odstupem přiznám, že tahle blaženost stála jen asi osm korun, tak mne budou všichni ujišťovat a přesvědčovat a možná i hanobit, že to bylo více. A toho cukru!

 

Co si pamatuji zcela zřetelně, tak jsem zastavil tak nějak na výjezdu z benzínky. Snažil jsem se nebudit pozornost, ale ty ladné hranaté tvary dokonale se snoubící s aerodynamikou a svým způsobem pohoršující osmiválcový vzduchem chlazený hluk, poutal pozornost okolí, aniž bych to nějak programoval či plánoval.

 

„Chceš tohle červený pití, nebo tohle žlutý?“ přeruší mne z ostrahy našeho modrého objektu na čtyřech kolech Michal, jenž uspěl, bez mého zájmu jakým způsobem, při koupi nápoje obsahujícího vodu, a nyní se pokoušejíce se vrátit mne mezi standardní živé organismy.

 

Existuje nespočet rekordů v pití piva nebo čehokoliv. Ale někdy po čtvrté odpoledne kdesi v Moldávii jsem tyto rekordy zcela neplánovaně překonal. De facto ještě v době, kdy jsem tu červenou dvoulitrovku plnou bulin z céóčka otevíral, už byl její obsah pevně přilněn k mým žaludečním stěnám a mozek přijímal první signály o tom, že zavlažení bylo učiněno zadost.

 

První dojem je vždy ten nejdůležitější. Někoho zasáhne během zlomku vteřiny, u mne obvykle trvá o něco málo déle. Možná až neobvykle déle. Jelikož jsem poučen z prvotních šoků, pardon, dojmů v minulosti, jsem plně odhodlán se nenechat strhnout do laciného vyhodnocování situace na základě nějakých prvotních nepobjektivních vjemů.

 

Je krásně teplo, dopravní předpisy jsou řízeny přírodou, tedy kdo je silnější nebo má prostor, tak jede, ti ostatní vcelku ochotně počkají a nebo přes stažená okýnka dojednají pořadí a přednosti bez ohledu na dopravní značení, a pokud zrovna nesleduji dění asi  patnáct dvacet centimetrů od sebe, což je aktuální vzdálenost k druhému vozidlu, zaměří se můj zrak o pár metrů dále, kde chodníky zkrášlují místní slečny. Kišiněv je zábavný. Ani nevím, jak jsem si ho představoval, ale dá se říct, že jsem prozatím nad míru spokojen. Stačí najít ubytování a hurá ne seznamování se zemí evidovanou coby nejchudší v Evropě.

 

Nevím, zda je to zjevné z mých dřívějších vyprávění, ať již v rámci této výpravy nebo jiné, ale moje sympatie k elektronice a moderním technologiím jsou výhradně na úrovni servisně pracovního vztahu. Každá další náklonnost nebo pokus o ni ze strany těch věcí, ač v reklamách tak vyzdvihovaných pro své uživatelsky přívětivé prostředí a výkony, se setkává s mým mrazivým odmítáním a až chorobnou nedůvěrou.

 

Jenže když potřetí projíždíme úsek shodný nebo tak nějak obdobný, minimálně v tom, že se na něm nenachází žádný hotel ani nic v tomto smyslu podobného, s hrdostí sobě vlastní svolím k využití novodobé kletby, a to mobilního telefonu.

 

„Vila Verde,“ naviguje kamarád Vojta na druhé straně, toho času v České republice „Tam jsme bydleli a bylo to v pohodě. Hledejte Botaniku,“ začíná z mého pohledu poněkud šifrovat trasu, ale nevadí, my se s tím určitě nějak popereme.

 

Chisinau je na první pohled překvapivě hodně moderní město. Místní architektura sice nenabízí historické skvosty jako naše Praha, ale 21. století je zde k vidění na každém rohu;  ruční studny podél cest vystřídaly novostavby a hypermarkety s akčními nabídkami.

 

Nebýt navigace, nikdy bych nepoznal tolik lesních cest. Nicméně musím tomuto vynálezu přiznat i určité zásluhy, a to v podstatě kdykoliv při hledání konkrétní adresy ve městě. Kolem páté odpolední se Vila Verde stává skutečností. Aktuální kurz je asi jeden moldavský leu za korunu padesát. Bankomat mi poslušně vydal 2000 MDL, což považuji za dostatečný peníz. Na týden.

 

„Bude to 1760 leui“, bourá moje vzdušné zámky zatraceně hezká černovláska na recepci a protože nejsme žádné socky, okamžitě přikyvuji a raději nepřepočítávám. Rozpočet na tříhvězdičkové bydlení jsem viděl někde v úplně jiných rozmezích, ale jsme tady ti bohatí my a navíc hotel se pyšní členstvím v Rotary Clubu, jako můj společník a většinový majitel firmy Franc, takže se dozajista jedná o správnou a bezpečnou investici. Jedna černovláska, a co to udělá…

 

Prosklený výtah, osvětlení na čidla, pokoj (na kartu místo klíče) s televizí a rozlehlou koupelnou, vše vonící novotou…tak tohle je ta „rozvojová“ země? Řekl bych, že informace z domova nám tady budou nanic. Nelze nevzpomenout na „přivítání“ v ruském Soči, kde nás železný kavalec hrající barvami peřin sice díky únavě přikoval k pelesti, ale srovnání s moldavským standardem není tentokráte na místě. Hodiny ukazují za čtyři minuty tři čtvrtě na pět a bude tomu už tak navždy, tedy alespoň v rámci našeho pobytu. Ačkoliv se dosud vzpamatovávám z novinky že Moldavsko nemá moře, neb jsem se tak nějak pozapomněl podívat na mapu či globus, cítím se bezpečně, spoojeně a ač znaven, už spřádám program na dnešní večer. Samozřejmě nic nápadného, okázalého nebo typického. Pivo by bodlo.

 

Okouzlující obsluha je samozřejmě vítaným tématem pro nekonečné rozpravy i noční snění, ale české „sezení na pivu“ se zdá být fenoménem bortícím hranice na všech světových stranách. Nehodlám čekat ani na zemětřesení, ani na vojanskou kontrolu jako v Soči, vyrážíme do ulic a první hospoda bude naše. Máme štěstí, necelých dvě stě metrů od vily je taková ta klasická unimobuňka a v ní místní usměvavý chlapík, co nám zpříjemní večer několika půllitry načepovanými až pěna po stěně půllitru stéká.

 

„Čepované nemáme,“ usmívá se od ucha k uchu, „ale vyberte si tady za mnou,“  ukazuje na meruňokové, citronové, jahodofvé a kdoví jaké pseudopivo s obsahem alkoholu nižším než v potisku na etiketě.

 

Vybírám s úsměvem meruňkové a spolu s majitelem minipubu se cítíme oba zatraceně dobře. Český mejdan mu zajistí během jednoho večera týdenní tržbu a to dobrovolně a bez zbytečných poptávek po vodce. Jenže… když tak sosám druhou limonádu, neb s pivem to má společnou jen cenu a název, tak nedbaje usměvavého panáčka, se zcela střízliv přikláním k dalšímu poznávání našeho okolí. Nemůže se zlobit, ale na pivolimču a pizzu z mrazáku nás nenaláká. Kvůli nám už budili dceru i matku a chystali šašliky uprostřed temné noci, takže děkujieme, ale dobrovolně odejdeme o dům dále. Ale i tak…děkujeme!

____________________________

Tenhle cestopis je zatím ještě pořád rozepsaný.

Ale Tomáš ho určitě brzo…

eh…

…určitě

dokončí!

Sledujte RSS nebo Facebook, dáme vědět 🙂

Ukrajina

Cvak, střih, čekám klasický nástup nové situace, která se obvykle ohlásí prudkou změnou kvality silnice a nicotou podél, tedy vymizením otravných reklamních poutačů, z neznámého důvodu nazývaných amerikanismem „billboardy“. Paradoxně se mi ale začne lépe „dýchat“, když mozek jen tak mimoděk zaznamená, že zmizely svodidla a patníky podél cest a já tak mohu svobodně odstavit auto na širokou krajnici kdykoliv se mi zlíbí. Každá mince má dvě strany, že?

Je to divné, ale letos se žádná změna nekoná. Podle očekávání jsme prostě jen v ekonomicky zaostalejší části kdysi Československé republiky a podvědomí chrlí jednu „novinářskou“ příhodu z přespávání u místních za druhou. Následují motorkářská „dobrodružství“ a derniérou obnovených pamětí jsou příběhy o dokonalé „opici“ z domácí samohonky.

„Hele, uděláme pár fotek a jedeme dále,“ zastavuji před jedním z mnoha pravoslavných chrámů, aktuálně v rekonstrukci, ať má stanislava památku, a Michal se instinktivně na těch pár desítek vteřin zamyká. Pud sebezáchovy vytrénovaný bezpečností situací v Praze funguje i tady a senzory strachu navíc zaznamenaly několik metrů od našeho auta přítomnost živých organismů – opuštěných psů. Abych dokázal jejich „krvežíznivost“, přiblížím se do téměř bezprostřední blízkosti a zmáčknu spoušť fotoaparátu. Žádný pohyb. Tohle rozhodně nejsou útočníci, tohle jsou pouze nešťastné oběti. Rád bych je nakrmil, ale kdo znáte naše cestovatelské příhody ze Soči, víte, že to mám od „jisté doby“ zakázáno.

Smutné psí oči střídá „typická ukrajinská“ hospoda s ruským názvem „Děca u notarja“ (U notáře), na výčepu s jihlavským ježkem a belgickou stellou artois. Okolo spousty srpů a kladívek coby symbolů kdysi komunistické moci konfrontovaných vcelku vtipnými postavičkami znázorňujícími evoluci od napřímení pračlověka, přes homo sapiens sapiens s aktovkou v ruce, po doražené homo alkoholicus, které se opět vrací na čtyři. Na sloupech ohrady (na plot bych ty klády nepovyšoval) okolo stavení naflákány vzdálenosti do Bělehradu, Prahy, Varšavy, Záhřebu a kdo ví, kam ještě, a tak jedinou skutečně nekýčovitou upoutávkou tak zůstává asi dvoumetrový medvěd ze zrnek kávy, jenž si mé neobjektivní sympatie získává díky své postavě – konečně mi někdo konkuruje jak na výšku, tak i na šířku.

„Pojď,“ lákám Michala do útrob lokálu, „nakoupím jen nějaké suvenýry a pokračujeme.“ Kamarádovy přirozené nesympatie vůči podobným restauračním zařízením jsou tentokráte transformovány do zdánlivé obavy o naši tatrovku, jež by bez dozoru k újmě mohla dojíti, ale já jsem neoblomný. Chci rozšířit svou sbírku upomínek na beztak již zahlcené stěně své pracovny stůj co stůj.

Bujaré veselí proudící skrze pootevřené dveře má na nás dva dokonale rozdílný vliv. Zatímco se v mé hlavě rodí plán na slovanskou družbu národů, ta přemýšlivější část posádky by už nejraději pokračovala v cestě. Návštěvu tedy ukončíme ještě před jejím faktickým začátkem několika fotografiemi a vítězný rozum nás vrací zpátky k autu. To je  „překvapivě“ opět terčem zájmu jednoho z místních.

„Nemáš náhodou cigaretu?“ huhlá několik ukrajinských promile místo pozdravu a nevypadá to, že bychom se ho jen tak zbavili.

„Ne, my nekouříme,“ stačí flegmatická skoro odpověď a kupodivu to stačí. Obsah alkoholu v krvi je asi natolik značný, že mozek je stimulován pro cokoliv jiného, než myšlenkové pochody

Zatímco herečka Jana Plodková, pro mne na první pohled tajemstvím obestřená bytost v těle české Afrodité, rozlišuje mezi těšením a očekáváním, tedy že z očekávání člověk může být zklamaný, ale těšení že je nezávadné, čímž tedy zcela bortí mou mnohaletou filozofii odříkávání si těchto pocitů, moje životní zkušenost i přesto hovoří ve prospěch zneklidňujícího pocitu neustálé připravenosti. Zatím pokaždé, kdy jsem se déle než pár minut cítil naprosto spokojený, pro jistotu ani nehodlám na tomto místě vyslovovat ten nedostižný pojem „šťastný“, se stalo něco neočekávaného, co ten slastně omračující pocit napadlo jako rakovinotvorný nádor a během několika vteřin rozbilo do té doby dokonalou souhru všech faktorů, jež alespoň na pár chvil dělají svět krásným a nepřekonatelným.

Nejsem pověrčivý, ale přesně třináct kilometrů za hranicemi dostáváme další defekt. Snůška ostravských nadávek je vyvážena pražským klidem, ale i tak nám nezbývá než po kolikáté už (!?) zastavit a mordovat se kvůli mizerné odolnosti pneumatik vůči vlivům kvalitně „rozbombardovanému“ asfaltu.

Jen takt skutečného gentlemana nepřipomene jeden ze zásadních faktů, kterým je jisté bohémství a rozevlátost plánovače našich výprav, a které se vztahuje i na přípravu vozidla v oblasti obutí. To je obvykle více než rozumem plánováno vírou v to, že „to prostě vydrží“ a že prostě „dobrá cena“. Tedy obvykle zadarmo.

Ale…. já za to fakt nemůžu! A pro méně chápavé, ano, plánovačem a ekonomem výpravy jsem skutečně já!

Byl bych neskonale raději, kdybychom zastavili někde uprostřed ničeho, jenže defekty mají tu blbou vlastnost, že si nevybírají. Díky deseti, optimisticky patnácti metrům vzdálenosti od venkovní až hodně moc přírodní terasy restauračního zařízení se nedobrovolně stáváme herci improvizátory a baviči místních štamgastů.

Program k nezaplacení. Auto mající punc UFO a v něm dva ajťáci vizáží jako z kultovního seriálu jdou měnit kolo. Pravé přední. Zkouším si uvědomit, které z těch čtyř kol se vyměňuje nejhůře. Za těch milion najetých kilometrů jsem snad měnil už všechna. A na více verzích tohoto v podstatě pořád stejného konceptu. Tatrovácká rezerva má až do modelu T700 „výhodu“ v tom, že je ukrytá pod předním kufrem a chráněná krytem otevírajícím se tak, že po odjištění takového „téčka“ se náhradní kolo vyklopí na cestu a stačí ho „jen“ vytáhnout a nasadit na místo kola havarovaného. Jen! Jen! „Jen“ je to ovšem v případě, že máte na zemi „zadek“ auta. Předek totiž sníží světlou výšku tatrovky natolik, že se sice můžete radovat z toho, že i po těch více jak dvaceti letech tenhle mechanismus funguje a můžete být sami na sebe hrdí, že máte kryt rezervy originální, žádnou plastovou repliku. Ale potíže s tím, jak vytáhnout z tohoto „simply Tatra clever“ úkrytu rezervu, vám rozhodně rozpálí vaše mozkové závity.

Uf, je venku! No prima, co dále? Nemyslet na to, že chytré hlavičky ušetřily šoféry Tatry 700 podobných „radostí“ tím, že umístili rezervní kolo prostě do prohlubně kufru, jak to má většina současných moderních, ale nadále luxusních automobilů, a zaměřit se na výměnu. Ani jeden z nás není hazardér, ač se občas nechovajíce na svůj věk, máme za sebou řadu zkušeností s auty, na něž se už dávno pokrytecky zapomnělo. Takže heverem s nosností dvě tuny z Makra (zakoupen v „akci“ a vyroben v „PRC“, tedy v Číně, jak jinak) zvednout co nejvýše ten náš koráb a se zaťatými zuby věřit, že to, že ujíždí pod váhou o pár set kilo nižší, je jen nějaký vedlejší efekt. „Kurvy jedny šikmooký,“ ulevil by si Bolek Polívka.

Jenže to je „prašť, jak uhoď“. Člověk věří v český um, tedy věřil, a tak s sebou vozí pravý tatrovácký zvedák. Pravda, na Aukru by za něj někteří zbohatlí studenti zaplatili majlant, jenže ti nevyjedou dále, než pár desítek kilometrů za Prahu, že jo. A i tam má paměť připomíná zkušenost, kdy Michalův Hrášek (Tatra 613-3 model 1991 ze Státního fondu životního prostředí, jenž svůj název získal podle hráškově zeleného zbarvení) chytil – pochopitelně na poměrně úzké silnici a v té nejnepřehlednější zatáčce – defekt pravé přední „empésedmičky“ (Matador MP7) a přidal mi tak pár dalších vrásek na čele, které snad jednou vyhladím v rámci komplexní plastické operace

Totiž… podle předpisů a vyhlášky a tak dále jsem nejprve s předstíraným klidem (pravý tatrovák se totiž nikdy vnitřně nesmíří s tím, když na jeho vozidle vznikne nějaká závada, ať již nahodilá, či očekávaná) vystavil na obdiv dosud nepoužitý výstražný trojúhelník z povinné výbavy.

První kamion, který s troubením projel kolem, mi nejen rozcuchal tehdy ještě docela hustou asi třícentimetrovou hřívu, ale zároveň zametl plastovou výstrahu bezpečně do příkopu, u něhož jsem nedobrovolně dal pauzu.

Podložil jsem „kamaráda osázeného odrazkami“ svým kufříkem obsahujícím docela důležité dokumenty (jak jinak, že), čímž měli „TIRáci“ po srandě, a začal usilovně točit klikou zvedáku jako Šimek a Grossmann ve známé scénce klikou rumpálu (jen tak mimochodem dodnes nevím, co je to rumpál).

Tatrovácká koncepce je mnohdy nazývána nezávislou či nestandardní a nehodlám na tomto místě tyto pojmy synonymovat. V souvislosti s heverem, který v případě píchnutí pneumatiky, tedy v případě, jenž tady již zbytečně dlouho rozebírám, je… taky poněkud… nestandardní. A přitom to vypadá tak jednoduše! Zapíchnete část heveru do vzpěry a pak už jen točíte již dříve oslavovanou kličkou. Jenže… točíte a ono se zdánlivě nic neděje. Takže točíte dále a… v okamžiku, kdy se začne konečně něco dít, tak ouha! Zvedák začíná „líbat“ karosérii vašich dveří. Jsem si stoprocentně jistý, že příval zoufalství vnuknul každému v takové situaci okamžitě tu méně bolestnou myšlenku – udělám sice díru do dveří, ale vyměním kolo, tedy dojedu domů a vyspím se z toho. Však karosář to spraví a není až tak drahý. Aby v zápětí začal žhavit mozek a potní žlázy téma „co s tím?“.

Nebyl bych to já, kdybych všechny tyto zkušenosti nezúročil v dokonalosti zkomplikování situace. Vyrvat ze spárů šroubů píchlé kolo, jakmile je to možné, je samo o sobě úkonem hodným pravých mužů. A okamžitě ho umístit tak, aby v případě selhání zvedáku fungovalo jako záchrana a nedošlo k poškození nápravy, je úkonem mužů vyzrálých a přemýšlivých.

A proto je třeba na rezervu obout rozměr pneumatiky ne takový, jaký tam patří, a pokud možno ani podobný, ale takový, který se prostě podařilo na tom bazaru najít a na jehož ceně jsme si se slovenskou šéfkou plácli.

„Ty vole, nejde to tam narvat!“ Kritizuje snad Michal to, že rezerva „vyrobená“ v Solovcích má tak trošku neschválenou a tedy neočekávanou velikost? Jako a co si vlastně myslí? Je na Ukrajině, tady můžeme být rádi, že máme vůbec něco! A navíc… rozměry jsou standardní. Pro dodávky a jiná vozidla. Na která to kolo bez potíží pasuje.

Kdo mohl předpokládat, že na cestách klikatých, rozbitých, nejistých a stokrát co do nesjízdnosti omílaných se nám stane něco, kde budeme potřebovat páté kolo u vozu nejen jako formalitu, ale i jako realitu?!

„Sedni si nad pravé zadní, to se zvedne,“ startuje svou mozkovnu, zatímco místní pivaři na pár minut zapomínají sací instinkt a s napětím sledují vývoj naší činohry.

Usedám nad zadní blatník a výčitky z toho, že jsem opravdu mohl podobný vývoj předpokládat, jsou taky na dovolené a tím pádem se ani nezačnou dopracovávat k mozkovému centru zodpovědnosti. V tom Michal zabere a vší silou nadzvedne předek stanislavy na do té doby nepoznanou úroveň. Jednou rukou! Přemítám, kde se v něm vzalo tolik síly a protože mám jak dokonalý výhled, tak vcelku pohodlný posed, se zájmem pozoruji jeho počínání. Zatímco jednou rukou nadzdvihl tak čtyři sta kil, druhou se snaží nasadit spásné, avšak pro osobák poněkud obří, kolo patřící pod přední blatník. V duchu mu fandím a protože sám nemám rád, když mi „do toho někdo kafrá“,  pomoci mu nijak nehodlám. Jo a dal bych si mimochodem taky pivo.

„A je tam!“ Dvojsmysly stranou, tohle je vítězoslavné zvolání, které nám umožní opustit tuhle díru a zlikvidovat další pneumatiku v nějaké jiné. Však co už naděláme?

Každopádně nás – nás to neodradí!

Jet sám, tak to ale slíbit nemůžu. Občas na mne padne takový ten pocit totální únavy, kdy jediný unik z toho všeho vidím v okamžitém spánku posilujícím srdce a odvracejícím mozkové příhody. Na cestách si až moc dobře uvědomuji ten těžko popsatelný stav, kdy je mi díky logice zcela jasné, že máme zastavit, odpočinout si, respektive že už jedeme „na doraz“, ale já sám se cítím natolik stabilizovaný, že každé přerušení této koncentrace by zbytečně vedlo jak ke ztrátě výkonu, tak i zkrácení času naší dovolené. Tlukot srdečního svalu ani nevnímám a dech je sotva identifikovatelný. A přitom se cítím v rovnováze, o níž během každodenního pracovního vypětí raději ani nesním.

„Hele, šinomotnáž, necháme opravit to kolo,“ sjíždím z tentokráte opravdu rovného asfaltu k takovému řekněme poměrně hodně živnostenskému pneuservisu pod úrovní naší vozovky.

Stmívá se s každou vteřinou a cedulka na dveřích výřečně definuje otevírací dobu, ale světlo uvnitř rozehrává hru mých prstů, které vyťukávají prosebné zalepení naší jinak dokonalé pneumatiky.

„Ja děžurnyj… pjať minut nazad…,“ víte, jsem ženatý, kdybyste přijeli před pěti minutami, tak bych vám to opravil, pokukuje na mne přes lehce pootevřené dveře oko staříka jako z ukrajinské pohádky a moje pochopení pro místní útlak manželkami dosahuje alespoň do té fáze, abych poděkoval a s nepořízenou zmizel.

„Prepáčtě,“ vyprovází mne a ve mně bují ničím neobhajitelný pocit z Ukrajiny, kterou tak neomaleně nazývám komerční.

Vlastně jsem si na začátku vůbec neuvědomil, kudy se hodláme do Gruzie dostat. Vcelku pohodlná a osvědčená polská cesta, na níž jsme si už zvykli na ledacos, od hlubokých příkopů na místo slibované dálnice po kombajny na těch dálnicích již skutečných, se nám zdála až příliš zdlouhavá. Navíc pod tlakem sdělovacích prostředků nás „brouk mozkožrout“ nahlodal natolik, že jsme podlehli pokušení na vlastní kůži poznat kraj spojovaný mimo jiné se spisovatelem Ivanem Olbrachtem.

Netroufám si věštit, kam až nás dovede ignorace neustále omílajících se náznaků toho, že se máme vrátit a letošní dobrodružství prostě odpískat. Defektové zastávky bych měl zřejmě chápat již jako eskalaci těchto varování. Pokud to tedy není jen paranoia usídlivší se v mé znavené hemisféře.

Tma jak pytli, sem tam mezi stromy zaznamenám zurčící řeku, jejíž velikost snad ani nechci znát. Pokročilá hodina už tak rozehrává drama o výšinách karpatských pohoří, které v noční slepotě jen podvědomě tuším a nepřipouštím si nezbytnost jejich zdolání.

Michal se mezitím zakuklil na stodvaceti procentech těla do textilu zřejmě reklamního a se stává zhmotnělým duchem moldavské výpravy. Omlouvajíce toto opatření zimou se shledává s naprostým nepochopením mne coby šoféra, avšak silný spojenec v podobě panenky Marie, jež osvětlená podél cesty naší další vzkaz nám snad vyslati chtěla, poddávám se tomu všemu tak nějak přirozeně a nemám v úmyslu potestů žádných.

Hlavně už někam dojeďme, nejlépe na ukrajinsko-moldavské hranice. Zbožnuji místo za volantem stanislavy více než případný královský trůn, ale přece jen nás čeká ještě sakramentsky dlouhá cesta. Jenže….

…i když jsem to do teď neřešil, tedy že potkáváme podél cest rumunské a snad i ukrajinské pohraničníky, najednou se ocitáme na místě, kde evidentně něco končí a v případě vhodné konstalace hvězd i něco začíná.

„Dobrý večer, jedeme do Moldavie, můžeme pokračovat?“, vykloním se z auta asi metr před závorou, jež nám znemožňuje pokračovat dále.

„Ale jo, jistě,“ přikyvuje se samozřejmostí jistější desetinásobku klučina v maskáčích a baretu a vůbec neřeší to, že pro občana Evropské unie fakt není obvyklé být zastaven přirozeností síly ocelové závory uprostřed nočního putování.

Po deseti kilometrech dosáhneme města Rachiv (Rachov), které až do roku 1938 bylo součástí našeho Československa. Svým způsobem vesnice s asi patnácti tisíci obyvateli, nic, co by stálo za řeč. Město leží na železnici spojující Ivano-Frankivsk se Zakarpatím; protože však trať vede přes rumunské město Sighetu Marmatiei, je v Rachivě osobní doprava ukončena. Kdo by rád věděl více, může se s důvěrou (jak komické!) obrátit na internet.

Naše tankovací záchrana Jasinja je jedním z dalších zjevení, o nichž se asi nikdo zvenčí nemá dozvědět – v běžně dostupných mapách tohle místo prostě neexistuje. Z pohledu moderní techniky je to jedna z lokalit naprosto nedohledatelných, čímž rapidně roste v mých očích šílence hledajícího klid a útočiště před všudypřítomným špehováním maskujícím se za škrabošku výhod a populistických předsudků.

Zatímco já se opájím romantickými představami nekonečného snílka, stanislava to vidí ryze pragmaticky – zdejší čerpačka jí naplní vyhladovělý žaludek.

Bez ohledu na zkušenosti, sílu, přípravy a psychickou svázanost s jinými tatrováckými dobrodruhy, a to až po ty profesionální z Rallye Dakar, začínám pociťovat známky toho, že se mne srdeční nevyrovnanost pokouší odeslat na spáčskou věčnost. Rád bych někdy získal takový řidičský um, jakým se mohli pyšnit pánové Hanzelka a Zikmund, Loprais starší i mladší, naproti tomu však začínám zjišťovat, že ani noční přejezdy, tak horlivě mnou dříve preferované, už nejsou tím šálkem kávy, kterým pro mne bývaly. Organismus vycepovaný léty ostrých startů kdykoliv během dne či noci v posledních třech letech díky životním změnám k lepšímu zpohodlněl a jen velice pomalu se vrací do původní formy, o následné regeneraci ani nemluvě. Nehodlám riskovat natáčení reportáže s příznačným názvem Ztraceni v mlze a instinktivně stáčím tatrovku kousek za mostem do bezpečí, kde si můžeme na pár nerušených chvil zaslouženě odpočinout.

„Stojíme uprostřed křižovatky,“ ozývá se ze zakukleného těla vedle mě.

„Já vím,“ hlesnu automaticky a okamžitě upadám vyčerpáním do kómatu.

Poslední, co zaslechnu a zahlédnu jsou dvě nákladní soupravy připomínající české trambusy naložené pytli cementu. Předjížděli jsme je před pár okamžiky. Pak už cítím jen volný pád. Černá díra mne pohlcuje s narůstající rychlostí a já se instinktivně snažím šlapat prázdnotu pod sebou. Pevná půda pod nohama však nepřichází. Co se to děje?!

Prudkým škubnutím procitám. Tohle asi nepůjde. V hlavě mi hučí, píská a bzučí zároveň. Téměř vypadnu ze dveří a rozhodnu se to rozchodit jako „opici“ na maturitním večírku. Bohužel mne nepodpírá žádná ze studentských kamarádek jako o tehdejší letní noci plné hudby a alkoholového opojení, a tak vrávorám sám mezi blátem a krajnicí a pokouším se aplikovat všechna doporučovaná cvičení pro obnovení pozornosti. Funguje to. Neparkujeme tady totiž sami. Zeleného osobáku odstaveného opodál jsem si dříve nevšimnul. Nebo ano? Vlastně vůbec netuším, kde to jsme a co je snem a co skutečností. Vrátím se těch pár metrů na hlavní silnici a rozeběhnu se mlhou k očekávanému obzoru. Kopeček rychle nahoru a zpátky dolů rozproudí krev a vžene do hlavy jasný povel. Jedeme dál!

Uběhne jen pár minut a dnes už podruhé předjíždíme „trambusové duo s cementem“, abychom šest minut po šesté ranní drncali na žulových kostkách vedoucích do města Černivci (Černovice). Tmavá barva opevnění někdy ze 12. století dala dle legendy městu jméno a stopující postavy zjevující se nám za ranní husté mlhy zase hororový nádech. V roce 1918 bylo součástí Rumunska, v roce 1940 připadlo Sovětskému svazu, o rok později pro změnu nazpět Rumunsku a za další tři roky zase Sovětskému svazu. Neustálé změny identity končí v roce 1991, odkdy tato významná křižovatka kultur patří samostatné Ukrajině.

Třetí den na cestě máme za sebou zatím jen 1143 kilometrů. Zakarpatská Ukrajina vcelku splnila očekávání, až na další defekt nic, co by nás překvapilo, nebo oslnilo. Zaostalost regionu nemá smysl rozpitvávat, tím nechť se baví jiní. Výhodnější geografická poloha České republiky a členství v Unii nás ještě neopravňuje k tomu, abychom našimi slovanskými sousedy pohrdali. Málokdo si dneska uvědomuje, že tohle byla i naše nedávná realita, která navzdory novodobému „onemocnění krátkodobé paměti“ nemusela nikdy skončit. Za zmínku snad ještě stojí automatický povlékač záchodové mísy na jedné z benzínek, poněkud bizarně demonstrující příchod moderních technologií v kontrastu s polorozpadlými trolejbusy a koňskými povozy „prohánějícími se“ po dálnici.

Co ale rozhodně musíme ocenit, je hustá síť pneuservisů („šinomontaž“). Bez ohledu na vnější velikost či vzhled budovy, personál je vždy připraven vyřešit problém i na vozidlech, jejichž značku ještě nikdy neviděl. A asi už jen tak neuvidí. Bez zbytečných řečí a bez příplatků.

Pět kilometrů za Černivci najíždím před vrata středně velké haly. Nestojí tady osamoceně, vedle už naplno jede myčka a v další tuším autoservis. O zákazníky není nouze, a to je teprve něco po sedmé hodině. Ne, že by nám těch pár kilometrů zabralo šedesát minut, ale někde cestou jsme proťali pomyslnou linii časového pásma a ve vteřině tak máme o hodinu více.

Jazyková bariéra spolčená s únavou bývá celkem často hodně silným protivníkem. Přece jen se necítím úplně ve své kůži a více než na ukrajinská slovíčka myslím na horkou sprchu a pohodlnou postel.

Spíše jako „tvrdé Y“ než ukázkově trpělivě stojím v úzké stezce vymezené hromadami pneumatik snad na všechno, co je schopné se šinout po silnici. Že jsem na řadě, poznám, až když se jeden z mechaniků obětuje a mlčky odkutálí naše kolo směrem k vyvažovačce. Myslím, že jsem snad i plynule a s nacvičeným „rádoby místním“ akcentem zareagoval, ale nejsem ve stavu, že bych si tím byl zcela jistý. Možná to byla jen taková myšlenka.

„Patnáct hřiven,“ vytrhne mne z letargie zanedbatelné vyúčtování (necelých čtyřicet korun).

Mezitím venku probíhá neplánovaná hra na kličkovanou. Stanislava má sice něco přes pět metrů a váží dvě tuny, ale kamión s návěsem je přece jen reprezentantem vyšších kategorií, a tak Michal kroutí volantem zleva doprava a snaží se uhnout přibližujícím se couvačkám náklaďáku, který si razí cestu k vratům „šinomontaže“ tatra netatra.

Kontakt „tělo na tělo“ se naštěstí nekoná (tentokrát naštěstí, ale v jiné situaci, s jinými účastníky a za jiných okolností toho ještě budeme možná tak trošku litovat), takže zpátky na dálnici a směr hranice!

Máme najeto 1193 kilometrů a téměř bez povšimnutí, překračujeme ukrajinské hranice na moldavskou stranu. I přes značnou únavu mne zaráží skoro nulová konverzace. Bez sebemenšího zaváhání dostáváme průjezdní talon předvyplněný „stanislava“ v řádku „značka vozidla“ (jak roztomilé) a na další závoře si nás už přebírá uniformovaná Moldavanka sympatické, poněkud statnější volejbalové postavy.

S úsměvem nás vrací pro „strachovku“, tedy pojištění, které otázkou pár minut a pár dolarů (3 USD) nebo hřiven (26 HRI) v některém z kiosků před hraniční čárou. „Bezejmenné“ názvy pojišťoven by mohly pomoci s výběrem snad jen ostřílenému makléři, takže volba probíhá podle již tradičního a osvědčeného postupu – u té nejhezčí a nejusměvavější se pojistíme!

Slovensko 2

Ráno 21. srpna 2012 je pro nás krušné, ale před 44 lety bylo pro obyvatele tehdejší Československé socialistické republiky na dalších 21 let fatální. „Bratříček zavřel vrátka“ a okupace vojsky Varšavské smlouvy začala.

To nám stačí jen více pootevřít dveře. Že je venku světlo poznáme zcela nelogicky podle prosvítajícího stropu (nechápu, ale Michal na to určitě brzy najde vysvětlení a s radostí mne poučí).

Výhodou pokoje bez oken je na příklad to, že vás po ránu nemůže nikdo šmírovat. Nebudí vás otravné sluneční paprsky. Nikdo vám nerozbije šutrem okenní tabulku. Nemusíte měnit klasická za plastová, dřevěná a když začne nový lobbistický hit, tak třeba za hliníková. Netrápíte se nespravedlností, že jste nedosáhli na dotace v projektu na podporu stavebních firem (nebo to snad mělo i jiný význam?) „Zelená úsporám“. Neshodíte z parapetu květináč. Nepřejede vás auto, neutopíte se a vlastně se vůbec nemusíte zajímat o to, co bude zítra, protože… se udusíte.

Je 10 hodin dopoledne a pod našimi okny to žije. V noci pusté náměstíčko je plné a trhovcům praskají stánky ve švech. Spousta čerstvé zeleniny, ovoce a „opálených“ kapsářů. Scenérie jako z filmu! V pekárně na rohu mé chuťové buňky zažijí ranní orgasmus poté, co ty čichové neomylně rozpoznají vůni čerstvých buchet a pirožků jako od babičky. Možná ještě lepší! Prodávají se na váhu, dvacet deka pirožků za euro, buchty s mákem či tvarohem jsou o dvacet centů dražší. Nákup v přepočtu za stovku nám dodá sílu a radost ze života na dalších několik stovek kilometrů.

Procházku historickým centrem zakončíme na Dominikánském náměstí, které je stejně jako to naše předpenzionové zaplněno do poslední plochy trhem. Stokrát lepší, než nějaká plechová bouda označovaná jako hypermarket.

Další nákup provedeme asi za hodinu. V Tescu.

Včerejší noc jsem hledal v okolí parkovací automat, aby náhodou stanislavu kvůli „blbých“ dvou eur neodtáhli a vůbec jsem si nevšiml, že nocovala před vraty moderního a bohatě proskleného svatostánku Košické řeckokatolické eparchie. Snad nám svatí Cyril a Metoděj, svým způsobem také cestovatelé, přinesou štěstí.

Jsme necelých sto kilometrů od hranic, zřejmě v posledním větším městě s možností nákupu, takže za a) sehnat zrcátko a za b) doplnit zásoby jídla. A nějak zapomínám na to, že nemáme rezervu, takže v některém z mnoha místních pneuservisů koupit pneumatiku.

„Potřebujeme rozměr 205/70 R14,“ řekl bych, že naprosto běžná guma, nechvalně proslulé Matadory MP7 spatřily světlo světa právě v téhle zemi, takže proč se pokaždé Michal vrací s nepořízenou? „Prej jedině na objednávku.“

Snad najdeme spásu v nadnárodním řetězci. Takže znova: zrcátko, jídlo, pneumatika, tedy nic, co by mělo znamenat výraznější námahu a shánění.

„Je ta saláma dobrá?“ poprosí mě o zhodnocení něčeho v igelitu taková typická pohodová důchodkyně s tím, že jí už zrak neslouží natolik dobře, aby si přečetla složení.

„Tenhle ne,“ někdy je lepší snad ten zrak nemít, „ten má jen třicet procent masa. Ten je dobrý,“ ukazuji obsah svého košíku.

„Ten je ale hrozně drahý,“ ceny babka vidí podle všeho zřetelně.

„Jenže je tam maso, přece nebudete kupovat škrob,“ snažím se vysvětlit ten zásadní rozdíl, ale je to marné, je to marné, je to marné. Škrob za tři eura je lepší, než maso za čtyři. Kofolu pod paží a pryč odsud.

„Co s tím zrcátkem?“ dělá mi vrásky na čele fakt, že s tou mozaikou za oknem nás přes hraniční čáru nepustí ani slepý. Z pomatení pojmů a smyslů vyrazím ve směru šipky s nápisem „Autobazar“, abych po circca dvě stě metrech obhlídl „širokou“ nabídku asi pěti vozů v čele s Audi S8 za nějakých v přepočtu sedmdesát tisíc, o jehož výdrži automatické převodovky se dá úspěšně pochybovat, avšak na druhou stranu u zrcátek je funkčnost rovna stu procentům.

„Víte, my bychom potřebovali,“ jen těžko zakrývám takový ten lehce zoufalý smích, když se dostanu na řadu v autorizované prodejně značky Škoda, „zrcátko na škodovku, na stopětku či stodvacítku.“ Odpovědí je mi podobný výraz tváře, něco jako „tak to jsem ještě nikdy neviděl, možná snad v muzeu?“ Ale abych nekřivdil, prodavač není Čech a jde se tedy podívat někam dozadu, možná by tam pár kousků, stačil by jen jeden, mělo být. Kdepak, vrací se s nepořízenou.

„Kousek odsud jsou Solovce, tam je vrakoviště, určitě tam mají. A já mám taky určitě na skladě, jestli chcete nové,“ připojuje se k pátrací zrcátkové akci druhý obchodník. „Nebo se stavte na benzínku, na Slovnaftu mají takové ty univerzální. Na jaké auto to vlastně máte?“

„Na Tatru 613,“ tu před prodejnou, co ji zrovna fotí náhodný kolemjedoucí ve felicii.

„Já nevím, jestli to půjde namontovat. Připomíná mi to zrcátko, co jsem měl někdy před osmnácti lety na ladě.“ Originál VAZ bylo v chromu, to „moderní“ bylo tmavé a plastové. Zvrácený socialistický vkus.

„Namontovat půjde,“ vrací se Michal ze Slovnaftu. Problém tak může být vyřešen tady a během pár minut.

Takže vyrážíme směr Solovce, které google ani mapy.cz neznají. Jediné, co víme, že by se měly nacházet v okruhu asi dvaceti kilometrů od Košic.

Po necelých čtyřiceti kilometrech na východ nás vítá obec Sečovce. Osádku našeho auta tedy tvoří jeden hluchý, a jeden, co se velice těžko prokousává slovanskými jazyky. Na cestování ideální dvojka.

„Vítám, počkejte chvilku, hned jsem zpátky i se zrcátkem,“ slibuje obchodník číslo dvě, když se nám podaří v poněkud sociálně slabší vesnici, najít prodejnu, pneuservis a bůhví co ještě v jednom.

„Tak bohužel, nemám,“ vrací se trošku rozmrzele.

„A co pneumatiky? Potřebujeme 205/70/14,“ dávám chlapíkovi příležitost alespoň k nějakému obchodu, ale bohužel. Jsem sice kaskadér, ale na 175/60/14 fakt jet nehodlám. Nedá se nic dělat, i tak děkujeme za ochotu.

„Zajeďte na to vrakoviště. Ještě minulý týden jsem tam viděl takovou modrou škodovku, s oběma zrcátky.“ Když se mi pokouší podruhé vysvětlit cestu a to, že mám říct, že jedeme od něj, protože „vrakáč“ vlastní jeho kamarád a udělá nám cenu, přeruší najednou navigační výklad a s „moment“ a následně „jeďte za mnou“ sedne do auta s tím, že bude rychlejší nás tam dovést.

Netuším, kde se to tady rodí a nehodlám si domýšlet, zda to, co nasedlo do auta s ním, byly dcera a kamarádka, ale vím jediné. Ty úsměvy by klidně vykoply Michala ze sedadla spolujezdce. Michal by jen nahradil tuhle myšlenku o „Tomáše“ ze sedadla „řidiče“. I když nakonec…jsme kamarádi na život a na smrt. Co je nám po nějakých ženských? A když vyhodíme kufry, vody, pivo a toaletní papír, tak se ty dvě k nám na zadní sedadlo vejdou!

„Dobrý den, potřebovali bychom si odmontovat zrcátko z té škodovky, co to bude stát?“ žmoulám v kapse pětieurovku, když v „autosalonu“ s nápisem „Výkup železného šrotu“ plánujeme za pár drobných odvrátit jisté odnětí technického průkazu a zároveň vrácení z hraničního přechodu.

„Dve eura,“ tedy paďoch. Nové univerzální bylo za stovku. Stovku a něco. Takže, Michale, čiň se. Já jsem jen obyčejný šofér. A velitel vozu, samozřejmě. Na technickou stránku jsi tady Ty. A propo, jelikož nerad mrhám časem, navštívím ten pneuservis naproti.

Desítky pneumatik všemožných rozměrů a značek, léty zchátralé haly i příjímací kancelář za plechovým plotem na první pohled nevypadají jako z reklamního katalogu, ale jsou přesně tím místem, kde se o problémech jen nemluví, ale hledá se i řešení. A snad jako na celém Slovensku, i tady velí žena. Eurokomisaři prosazující více žen ve vedení firem by ukápli slzu dojetí.

„Bežte tam dozadu, za chlapami,“ předává mne šéfová okamžitě do rukou konajících dílo a po chvilce váhání už opakuji svůj problém s úzkoprofilovým zbožím zvaným pneumatika na Tatru 613.

„Jaj, ale krasavica tatra,“ ujímá se mne jeden ze servisáků a jelikož „překvapivě“ počítač na náš požadavek mlčí, chlapík v montérkách jedná. Jedna hromada, druhá hromada, někde tady přece musí být…

„Nie je to sice ten rozmer,“ přichází nakonec se dvěma vítězi losování, „ ale zkusíme a uvidíme.“

175/80 R14C má sice do našeho požadavku daleko, ale na rezervu to stačí a co do pevnosti si také nemusíme dělat žádnou starost – je to nákladní „cargo“ guma.

Michal mezitím zažívá perné chvilky. Aktuální teplota vzduchu dokáže vyvolat u některých jedinců zdravotní komplikace už sama o sobě, ve spojení s rozebíráním pětadvacet let staré škodovky však toto riziko hraniční s téměř stoprocentní jistotou.

Poněvadž moje asistence byla předstíraná natolik dokonale, že nikam nevedla, musel si můj obětavý kamarád poradit sám. V podstatě bez nářadí se lopotil se ztvrdlým těsněním, rezavými šrouby a zarputile s modrou „stopětkou“ zápasil.

„Nemáte nějaký nářadí?“ zabloudil do kanceláře šrotiště s prosbou a v duchu se okamžitě začal proklínat. Nesetkal se jen s ochotou, ale něčím, co ještě v životě neviděl. Ale bohužel do toho šlápnul. V zázemí chaloupky nenarazil na ježibabu, ale něco mnohem horšího. Před zápachem ucpete nos, před něčím odporným či nechutným zavřete oči, ale ani tak nevytlačíte z vědomí fakt, že se procházíte v rozkládajících se ostatcích kuřat! Drůbež určená snad pro psy musela na podlaze tlít několik dní, možná týdnů a biologický maras tak bujel v plné síle.

Patnáct euro za pneumatiku, dvě deset za práci. Vše s daňovým dokladem, poděkováním a přáním šťastné cesty. Takhle si představuji služby! Jen hlupák ocení vyšperkované pseudoservisy s neochotnou obsluhou oháknutou pomalu v oblecích a s jedovatými poznámkami ze rtů kyselých obličejů. Život přece není katalog, reklama, pokrytecká strojenost. Nebo je?

Úterní odpoledne jako vymalované. Klid a pohodu jako z Hrabalova pábení však narušuje kovaříček v mé hlavě, který klepe na kovadlinku času. Itinerář cesty se s každou ztracenou minutou bortí jako domeček z karet a já bych nerad, aby spustil dominový efekt. Musím začít jednat.

„Byl jsi někdy na Zemplínské Šíravě?“ skláním se nad mapou s původním záměrem vyhledat nejkratší cestu k ukrajinským hranicím.

„Čeče, nebyl, mohly by tam vzniknout pěkný fotky.“

Občas je nám vyčítána jistá nepřipravenost a živelnost našich výprav. Jenže… v běžném životě musíme plánovat nejen každou minutu každé hodiny každého dne, ale musíme i počítat s náhradním řešením pro případ, že věci nepůjdou (a že tomu tak bývá hodně často) tak, jak jsme si představovali. Obvyklé zpoždění se protáhne, nejnáročnější úkoly odpadnou nebo se vyřeší „samy“ a rázem je vše jinak. Volný čas nám krade práce, v pracovní době se objeví nečekaná volna. Nemoc je brána jako nezodpovědnost, dovolená jako nehoráznost.

„Mám dojem, že jsme se o ní učili v zeměpise, ale nikdy jsem tam nebyl,“ zahazuji svůj úmysl držet se časového rozvrhu ve prospěch další zastávky. Oba si tak splníme jedno z mnoha přání, o nichž jsme snili jako kluci. Mnohá se rozplynula s věkem, jiná se ztratila v labyrintu nových možností po listopadu 1989.

Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy zažil tak pohodové lehárko u vody. Je za pět tři, na travnaté pláži druhé největší slovenské přehrady jsou všeho všudy čtyři auta a karavan a mi se do hlavy vkrádají scénky z dnes již klasické české komedie Pelíšky. Snad je to tím, že v těch novodobých filmech je socialismus poněkud neprávem romantizován, ale momentálně se cítím tak, jako bychom se vrátili o pár let v čase. Napravo hluční Brňáci posílení alkoholem netaktně rozebírají ženské dny jedné z účastnic zájezdu, nalevo má táta rybář nahozeny dvě udičky a jeho manželka se snaží vlastním tělem a ručníky zaclonit okolí pohled na převlékající se dceru v nejkrásnějších letech. Dokonalost scenérie dokresluje vozový park: Škoda Favorit, Škoda Felicia pick-up, karavan Avia a naše Tatra 613.

Ostýchavost a jistá svázanost mi velí držet se co nejblíže stanislavě, zato maloměstskými zvyky nezatížený Michal během okamžiku chladí svůj organismus v prvním letošním „moři“. Spokojenost z něj sálá až na ke mně na břeh. Zahazuji stud i trenýrky a vrhám se do té osvěžující louže také.

„Dobrý deň,“ ulehá na deku metr od nás maminka dvou kluků a já se raději zamířím ještě ochladit i vnitřně k pár set kroků vzdáleném stánku s pivem. Bylo by zbytečné a neslušné myslet na cokoliv jiného, než na obdiv k Matce Přírodě. Prostě směrem na východ jsou ty holky hezčí a hezčí, to mi nikdo nerozmluví. Jeden budvar, prosím!

Dvě hodiny relaxu bez ušní bubínky drásající hudby, otravných animáků, namyšlených teenek v bikinách a namachrovaných borců s banány v plavkách byly tím nejlepším, co nás dneska mohlo potkat. Tohle jsou prázdniny, jak mají být!

Ale teď už pojeďme, opravdu bych rád překračoval státní hranice i někdy jindy, než v noci.

„Ty vole, viděls to? Morské oko! Co to jako má být? Jedem!“ Naše osádka by si měla zvolit jiného velitele výpravy. Včetně jeho zástupce.

Úzká silnice k Morskému oku nás vede někam do hor. Vůbec netušíme, co si máme pod tímhle názvem představit. Možná by stačila jen fotka u cedule s nápisem, ale když už jsme tady, tak ať je to komplet. Zastavuje nás zákaz vjezdu. Z parkoviště by to mělo být tak kilometr chůze. Máme co dělat, protože už se docela smráká a tím pádem je jasné, že hranice překročíme tradičně za tmy.

Morské oko známé taky jako Veľké Vihorlatské jezero je sopečného původu a leží v nadmořské výšce 691 metrů a dosahuje hloubky až 25 metrů. To se dá!  V roce 1984 bylo vyhlášeno státní přírodní rezervací. Pohled seshora prý připomíná hvězdu, ale to se už dneska nedozvíme. Naše plíce odvyklé čistému vzduchu mírně kolabují a s každým metrem převýšení se kopec zdá strmější a strmější. Uf!

Je tady klid. Stejně jako na Šíravě. Balzám pro naše rozhašené mozkové závity. V hladině jako zrcadlo se zhlíží okolní lesy a čitá voda plná rybek svádí ke koupání. Jenže „kúpanie“ bylo jedním z mnoha těch aktivit, co se tady nesmějí dělat. Takže pár minut pauza na vydechnutí, nebo spíše nadechnutí, pár fotek na památku, přehlídnout zaláskovanou dvojici zpátky do sedadel!

Za dvě minuty bude šest večer, je ještě jakž takž světlo a k hraničnímu Ivangorodu musíme překonat ještě čtyřicet kilometrů.

„Ja som hlúpa!“ uleví si spontánně slovenská celnice (snad na tomto místě požívám označení ženského rodu od celníka v souladu s pravidly), když se jí na místo zavazedel v prostoru nad zadními koly zjeví kopřivnický osmiválec. „A pritom známy má taky šestotrinácťku,“ směje se na celé kolo.  „Lebo je to šestotrojka?“ zamyslí se nahlas a vyzve mne k úřednímu okénku.

„Kam idete?“ zvážní na chvíli.

„Na Ukrajinu, pak do Moldávie…,“ začínám s plánovaným výčtem.

„Týmto? To tam doide?“ vrací se zpátky k pobavenému tónu.

„Jistě, že dojede, proč by nemělo?“ cítím se oprávněně dotčen.

Ukrajinské hranice překračujeme téměř mlčky. Stalo se to rutinou, jedna závora, talon, kamery, druhá závora, prostě normálka. Marná snaha zakrýt zvýšenou pozornost nad tím, co to přijelo, ale jinak žádná zásadní reakce, ani žádost o „padarok“ (dárek).

Máme najeto 667 kilometrů a v 18:53 středoevropského času vjíždíme na území Zakarpatské oblasti, kterou pro její bujný turistický ruch důvěrně nazývám „komerční Ukrajinou“.

Slovensko

„Zapiš stav tachometru,“ přeruší tok melancholických myšlenek Michal. „Makov, hranice se Slovenskem, 299.966,“ zapisuji do plánovacího kalendáře zakoupeného se slevou v polském Auchanu a hodlám pokračovat v rozjímání.

„Nějak to plave. Zdá se mi to, nebo jsou ty vyjeté koleje na cestě tak hluboké?“ nedostanu se ani na začátek toho, kde jsem posledně skončil a přes moje ujištění, že slovenské cesty taky nepatří k nejlepším, Michal zastavuje a obchází auto.

„Levé zadní kolo,“ oznamuje s výrazem, který však měl znamenat, že je vše v pořádku.

„No nic, je to kousek do Bytče. Tam najdeme pneuservis a necháme to vyměnit. To už dojedem. Vždycky ten kousek do pneuservisu dojedu. Je třeba jet pomalu a opatrně a nic se nestane. Přehazování za rezervu je ztráta času,“ nabádám k pokračování v jízdě, i když vidím a musím vyslechnout jasný nesouhlas.

V 15:50 utrácíme prvních pět euro za ventilek.

„Tatra, hej? Krasavica,“ obdivují mechanici naši kopřivnickou „modelku“. „To má asi vysokú cenu, však?“ No, jak se to vezme. Pro nás jen těžko vyčíslitelnou, pro mě osobně nenahraditelnou. No a v bazaru bych za ní těch padesát snad dostal.

Čtyři a půl eura za shození, kontrolu, výměnu ventilku a nasazení kola není zas tolik peněz. Nejprve nechám šéfové servisu půl eura tringeld, ale pak se rozhodnu doplnit sadu žárovek.

„Však si vemtě,“ ponúka mne, jenže když sahám po krabičkách v reálu, jsou prázdné.

„Nie je problém,“ nechá vybrakovat hotové sady a nad placením jen mávne rukou. Přesně tohle mi u nás chybí. Profesionální úslužnost a snaha uspokojit zákazníka všemi možnými způsoby. Nejde jen o těch pár centů. Na těch nezbohatnou. Původní myšlenka soukromého podnikání byla vytlačení nefungujících státních služeb a jejich nahrazení individuálním přístupem s důrazem na ochotu a kvalitu. Alespoň já to tak od počátku cítím a jsem si jistý, že nejsem sám.

Najeli jsme teprve 96 kilometrů a hned takové zdržení. To to pěkně začíná. Rekord všech výprav. I když nám před osmi lety unikal benzín z nádrže, tak jsme to řešili až v Jablonci, což bylo po více jak tři sta kilometrech jízdy.

„Nějak to na benzín poškubává,“ nedá si Michal pokoj, sotva se mi podařilo zapomenout na první technický trabl.

„Já vím, já vím, však Peťa ze servisu říkal, že máme raději vzít náhradní pumpu,“ předstírám klid ale žaludek mi okupuje dost nepříjemné svrbění.

Z nás dvou to nejsem já, kdo uznává pravdivost více jak devadesáti procent konspiračních teorií. O to více ale věřím na nějaké to souznění duší a energií a tajně si říkám, že kdybych řídil já, tak se to nestane. Michal totiž řídí až neuvěřitelně bezohledně. Plynovým pedálem přidává a ubírá rychlost, jak se mu zlíbí, řadící pákou mění rychlostní stupně jak smyslů zbavený, a dokonce někdy i používá něco tak výjimečného a v autě nadbytečného (v naší tatře obvykle nefungujícího), jako je brzda! Snad sami uznáte, že vyrazit s někým takovým na poněkud delší výlet znamená zocelit svoji nervovou soustavu na úroveň pevnosti vesmírných korábů.

Ružomberok. V roce 1944 zde vypuklo Slovenské národní povstání, ovšem o 68 let později tady zůstáváme stát my. Benzínová pumpa je bezpochyby ucpaná a pokračovat dále jen s jistotou plynového pohonu je dlouhodobá nezodpovědnost na úkor pár minutového pohodlí. Sakra. Nemám rád neplánované zastávky.

Je šest večer a opovrhovaná slovenská ekonomika nám dopřává nebývalého luxusu v podobě autoservisu s non stop provozem. Prvotní nadšení však zavání českou kulisárnou. „Non stop“ AutoStyle servis je sice podstatně menší tabulí, než „Otvorené“ na plachtě hned vedle, avšak další cedulky „Pracovná doba 8-16“ okořeněná „Dovolenkou 17.8.-27.8.“ je opakovaně vztyčeným ukazováčkem s komentářem, ať se zavčas vrátíme tam, odkud jsme přijeli. Na této cestě nás nepotká nic dobré.

„Běž, Ty máš více štěstí,“ vysílám Michala a sázím na něj, jak jinak, všechno naše další pokračování.

„Za pět minut je tady,“ vrací se s typicky flegmatickou radostí a coby outsider tohoto kola dovolenkových cedulek vítězí s tou poslední „Prídem hned. Stačí prezvoniť 0907 871 248“. Jestli tenhle člověk není taky auťák, tak pak už fakt nevím.

Jdu omrknout podivné ulity kousek na parkovišti. Podle toho sečtělejšího z nás dvou se jedná o takové garáže, které prostě můžete použít i na parkovišti, protože de facto své auto uložíte do takového ocelového spacáku, ale jelikož pocházím z vyspělé České republiky a nic podobného jsem ještě neviděl, musím si to na vlastní oťukání prstem a uložení na xD kartu svého Olympusu uložit.

Mezitím přichází opiercingovaný týpek a s naprosto neutrálním výrazem je připraven do akce, dovolenka nedovolenka. Kéž bych něco podobného zažil i u nás! A stačilo by i jen pět minut po zavíračce!

„Hm, hm,…nastartujtě, …hm, hm…,“ nevypadá to, že by měl zásadní problém s tím, že uprostřed jistě že zaslouženého volna se mu do dvora servisu nakvartýrují dva Čehúni se třiadvacet let starým exemplářem a chtějí nejlíp tady a teď zprovoznit něco, co každá druhá slušná tatrovácká opravna označí za problém a práci tak na půl dne.

Zatímco pracant pracuje a můj ženatý kamarád podává technické rady, mne zaujalo něco docela jiného. A dokonce dvakrát. Na chvíli se dostávám do ráje, protože ten blonďatý a černovlasý anděl prostě nemůže být stvořen matkou přírodou, na tohle ta frajerka určitě nemá! Tak tak, že pozdravím, ale jistý si nejsem. Možná mi ten pozdrav jen tak proletěl hlavou, ale ústa zůstala nehybná a tichá.

Je smutné se dostat do věku, kdy byste rádi navázali kontakt a vědomí zpacifikované společenskými normami sráží vaše sebevědomí do kolen, takže jen uhýbáte pohledem a snažíte se o cokoliv, hlavně však nemyslet a nebýt tady. Bohužel nejsem Dědeček Hříbeček, abych se uměl vypařovat jako pára nad hrnce, takže…

„Dobrý děň, to je ale moc pekné auto!“ Asi jsem dostal infarkt, umřel a dostal se do nebe. Takže ty bible a filmy nelhaly? Tady je ale krásně. Je tady se mnou stanislava a vítá mne dlouhovlasý andílek s černou hřívou a úsměvem, jenž mění kámen na žinčici.

„Ja mam moc ráda staré věci. Poďtě, ukážem vám naše kolo,“ odvádí mé bezvládné tělo i mysl do ráje a já si i přes léta zpracovávaný mozek začínám uvědomovat, že Bůh existuje.

„To je moje kolo,“ ukazuje na velociped, který by dělal čest tak jedině sběrným surovinám a vedle něhož je moje Ukrajina po dědečkovi moderním závodním strojem, s takovým nadšením, že si začínám uvědomovat, že nechci být mrtvý, ale naopak, že fakticky stojí za to žít. „Teď jsme ho dávali do kupy, som moc rada,“ usmívá se bezelstně, neironicky, nesarkasticky, nepohrdlivě, prostě upřímně a nadšeně. Jak moc mi takový úsměv u nás chybí! Tedy…on by se i našel, ale na místo cyklistického hebla by se dotyčná rozplývala nad novým BMW…

„Nasává to olej…je to hotové, jsou jediné dvě okolní konverzace, které vnímám. Olej do motoru asi není dobré, ale to, že je to hotové, asi dobré je. Bude chtít zaplatit, že? Klidně cokoliv, mi je fajn…

„Potrebujetě doklad?“ Odpovědí je zápor, jelikož u nás obvykle znamená snížení ceny minimálně o dvacet procent DPH.

„Štyrycať dve eura.“ Vyúčtování bolí. Mrknu na tabulku na vratech a marně hledám ten dobrý český zvyk. Nic. Plná hodinová sazba včetně daně z pridanej hodnoty.

Napadá mne jediné. Víte, jaký je rozdíl mezi hodinovou sazbou bez dokladu u nás a na Slovensku? 42 euro. Proč? Protože u nás by po zavíračce a od dovolené neotevřel vůbec nikdo a my bychom se neopravitelnou károu potupně vrátili domů.

Máme sedm večer a… jedém! Libor Kucharski, který nám AC pumpu jen zapůjčil s tím, že neočekává, že ji použijeme…bude mít „radost“. A to ještě netušíme, že neplánovaně podpoříme slovenské prodejce zkapalněného propanu. Ono totiž…jak to říct. Jsme jen obyčejní muži a vzhledem k tomu, že za volantem momentálně kraluji já, tak to musím vztáhnout plně na sebe. Coby svobodný muž v nejlepších letech nemohu dostat z hlavy ten nad diamanty vzácný zážitek ze setkání s bytostí téměř mýtickou, jež neřešila nic z toho, co řeší každá „běžná rozumná holka“ a byla přirozeně milá, aniž by očekávala pozvání na drink či cokoliv jiného. A zatímco každý normální šofér dorazí z Ružomberka do Košic po pár hodinách strávených na dálnici D1, Tomík se tak trošku zasnil a rozhodl se svému pražskému kamarádovi představit krásy Slovenska „mírnou“ objížďkou opačným směrem. Tedy na Banskou Bystrici.

„Nejedeme blbě?“ větří Michal cosi ve vzduchu, když na místo dálnice, do níž jsme investovali takovou tu samolepku nazývanou známkou, se střídá kopec s kopcem a každé zadýchání kamiónu před námi se snažím ztrestat předjetím. Pravidlo, že risk je zisk, považuji za nesmysl, ale tak nějak si říkám, že včera v protisměru taky nic nejelo.

Nevím, ale pořád mám takový pocit, že se nás něco snaží vrátit zpátky domů. Snad je to jen nějaký zbloudilý chemický proces v mé hlavě, protože zatahovat sem předtuchy, šesté smysly a podobně, nevyjeli bychom nikdy nikam a brouzdali po světě jen díky internetu. Však se za chvíli vystřídáme a coby spolujezdec budu maximálně tak ládovat do sebe řízky a filozofovat o mezilidských vztazích. Občas se totiž nečekaně dostanu i mezi lidi, jak bych tak řekl do společnosti. Teď případů není zas tolik. Třeba když mi ujede vlak a mám volit mezi hysterickými variantami odvozu taxíkem, autem nebo snad letadlem, a nebo pohodovým posezením ve společnosti dobrého jídla a čepovaného národního nápoje. Bývá zvykem, že jsem v té době již na pokraji svých sil a komunikaci tak omezuji jen na objednávku a poděkování. Začtu se do posledního čísla časopisu Reflex, dodám tělu potřebné pivní kvasinky a v rámci svých skromných sil se pokouším nevnímat své okolí. Kdyby to ale jen šlo! Uprostřed čtení o tom, jak Tomio Okamura spasí svět si tak vyslechnu „neřešitelné“ problémy dokonale upravené blondýnky, kterou její přítel, podle mě obyčejný blb, psychicky týrá naprostými malichernostmi, zatímco její asi dvacetiletou kamarádku pro změnu trápí to, že nemá na složení kauce půldruhého miliónu na byt. Obě se nakonec shodnou na tom, že všude je něco a že nejlepší je nic neřešit. Jak typicky české!

„..asi další defekt,“ nebo poloosa, vrátí mne zpátky do reality Michal, kterému se zdají naše turbulence až příliš podezřelé. Nemám přehled o slovenských miliardářích, ale zřejmě jich nebude tolik, jako u nás, protože naši „bratia“ staví dálnice hlavně pro „vodičov“, ne pro zneužití dotací a ulití si pár stovek miliónů do kapsy vyvolených. Takže vibrace a otřesy naší modré stíhačky ani za mák nesouvisí s potencionální reklamací cestářů.

„Co teď?“ říkám si. Den v háji, tma jak v pytli, auto podle všeho na odpis a náhradní plán dovolené žádný. Opouštíme dálnici na rozlehlé odpočívadlo, které podle aktuálních map pochopitelně neexistuje a pokusíme se stanislavu zprovoznit na dalších pár tisíc kilometrů.

Tak jako v každém státě existuje moc zákonodárná a výkonná a v každé firmě vedení, novodobě označované jako management, a pracovníci, nejinak tomu bude i u naší posádky. Holt, vývoj nezastavíš! Coby od přírody demokrat se sám volím vedoucím a aby to nevyznělo příliš panovačně, jmenuji Michala technickým ředitelem. V praxi to znamená, že jeho úkolem je zjistit příčinu závady, odstranit ji a pokud mi to nebude dělat nějaký zásadní problém, tak počítat s mojí účastí coby vedoucího, konzultanta, v pár procentech ze sta i fyzicky aktivního účastníka opravy.

„To je boule jako prase,“ měníme po tak zvaném vizuálním prozkoumání diagnózu a nahrazujeme nepojízdné kolo rezervou, jež si až do té doby hověla v pár dní zprovozněném držáku umístěném nad pření nápravou. Celá operace nezabere více jak deset minut, ale i tak člověku vyhládne. Navíc, když řízky made by Zdeňka po celou dobu provokují naše čichové a chuťové buňky.

Pár fotek téhle pohody uprostřed panenského místa odpočinku narušeného jen dvěma kamioňáky, co sem zabloudili na pár hodin odlehčit svým unaveným očím, a pojeďme dále! Máme najeto 338 kilometrů, už třikráte jsme stáli kvůli technickým problémům, avšak ani to nás neodradí, abychom ve 22:39 středoevropského času pokračovali dále.

A nezastaví nás ani to, když za necelou hodinu po necelých sedmdesáti kilometrech jízdy Michal rozbije boční zrcátko. Čertví, kdo to zúžení udělal tak úzké. To se stane. Vezmou však na hranicích tyhle argumenty, nebo nás pošlou zpátky? Za dalších 19 kilometrů nám dojde plyn a půlnoc tak strávíme na odpočívadle Janovík, odhadem tak patnáct kilometrů před Košicemi.

„Čtyřicet osm euro stojí apartmá, třicet pět takový běžný pokoj, jenom je bez oken,“ vybíráme z nabídky penzionu Platz v Košicích, kam se dostaneme díky cestovatelskému štěstí, free wifiny od McDonalda a po „nezávazné“ konverzaci s místním taxikářem na sousedícím parkovišti.

„Ukrajinci, to je tady problém. Kradou, hodně,“ uklidňuje mé obavy, které při pohledu na okolí úterního noclehu stanislavy nemusím vůbec předstírat. Jsem utahaný jako pes a vidím se pod bílou peřinou hotelového pokoje, ale uprostřed týdne je houby rito a tak má „tagán“ čas se vykecávat o všem možném a tak nějak ho podezřívám, že má v plánu si takhle krátit šichtu až do konce své směny.

„Wáu!“ ozve se odněkud ze tmy sotva vytáhneme první kufr.

„Jáj, poslaniecké auto,“ zaslechnu další naprosto neutrální… komentář odkudsi z pavlače a jen sázím na to, že tatra, tahle česká „amerika“ zaujme spíše nadšence technické, než politické, jež by jí přisuzovali nějaké „zásluhy“ na ekonomické situaci kterékoliv země.

„OK, bereme ten pokoj bez oken.“ Musíme šetřit.

„Ty vole, tady fakt nejsou žádná okna.“ Místnost se dvěma lůžky, telkou a sociálním zařízením vypadá jako spousta jiných, ale… jak to říct co nejsrozumitelněji? Tady nejsou žádná okna!

„Zavři. Nehodlám spát u pootevřených dveří. Co když se někdo vejde?“ obává se Michal.

„Já se zase nehodlám udusit,“ oponuji a odmítám se zvednout, abych tu malou škvíru na chodbu uzavřel.

Výsledkem je to, že se pořádně nevyspí ani jeden z nás. Ale ušetřili jsme 13 euro. To je asi 325 korun. To jde, no ne? Kolik že stojí kvalitní spánek?

Moldávie 2012 – De Ja Vu

Snad ještě nikdy předtím se nepodařilo v takovém předstihu a klidu připravit stanislavu na to, že ani letos nepůjde na zasloužený odpočinek, ale že s ní opět počítáme na zdolávání horských průsmyků, spalujících veder a neprostupných hranic, kde se spoléháme na její charisma a výjimečnost.

Vlastně jsme chtěli do Gruzie již před rokem. Byl znám tématický název, důvod k návštěvě a vše začalo troskotat na tom, že jsem neudržel jazyk za zuby a v několika málo případech se o cíli naší výpravy zmínil. Fakta jako Michalova ztráta svobody způsobená ne dočasným vězením, ale doživotím ve formě manželství a rozpad dalšího mého vztahu v tom nesehrály zásadní roli. A pokud ano, budu se držet Plzákovy metody zatloukání. Bohužel ani jeden z nás dvou nebyl zrozen k tomu, aby navenek ventiloval své pocity, pokud to nejsou ty, které se očekávají. A pokud nás v životě překvapí na první pohled nezdolatelné překážky, pokoušíme se je „přeskočit“ natolik alternativními prostředky, že téměř každý „obyčejný občan“ jen nechápavě kroutí hlavou. Se zkušenostmi „cestovatele“ a „znalce poměrů od Ostravy až po Olomouc“ nám s rolí „generála po válce“ udílí rozumy, za něž by si zasloužil ocenění Brouk Pytlík roku a s taktem sobě vlastním nás označuje za blázny a hlupáky.

Prozatím každá výprava znamenala značné komplikace, ať již ve stadiu příprav, nebo na cestě. Letos se zdálo vše až moc snadné a s přibývajícími dotazy na naši letošní destinaci jsem přestával věřit tomu, že vůbec vyrazíme.

Stanislavě se tentokráte dostalo péče z rukou Petra Vantucha, brušperského automechanika, který nedramatizoval žádný z mých požadavků a s flegmatickým klidem na vše reagoval slovy „to prostě uděláme“, „to zvládneme“ a „v tom není problém“. I přes jeho několikaleté vlastnictví vozu Tatra 613 a s tím související moji skepsi (mít tatru ještě neznamená automaticky kvalifikaci k zákrokům na ní) to byla vítaná změna oproti legendami opředeným servisním zásahům připomínajícím spíše magii, než technické úkony na kusu železa a plastu.

Michal si zařídil volno v červnu a případně v srpnu a nic tedy nebránilo tomu, abychom vyrazili včas a prožili konečně pohodový cestovatelský sen.

Pokud vám v tom něco chybí, tak věřte, že to není něco, ale je to někdo. Ano, jedná se opět o mou osobu. Po dalším nevydařeném vztahu jsem se dostal do euforického stavu revitalizace a rekonstrukce všeho možného, což se projevilo v generálce kotelny včetně vytápění a každodenního „erotického souznění“ s pytlíky peletek, jež jsem ve dvacetikilových pytlích láskyplně snášel do sklepení, aby těch pár chvil mého tělesného tepla proměnily v zimě v teplo několikaměsíční.  Navíc léto roku 2012 bylo delší a teplejší, než ta léta předešlá a až na možnost osvěžení po celodenním shonu ve slaných mořských vlnách mi vlastně nic nechybělo. Pouze motivace opustit tento ráj na zemi a vydat se opět do neznáma.

„Na čaj do Gruzie“ zněl pracovní název letošního výletu a já pod vlivem pořadů v televizi a reportáží v Reflexu, které opět náhodně jako ve filmu vyplnily jinak hluchá místa v informačním toku, se začal dostávat na vlnu chačapuri a omamných vůní gruzínského vína.

Vlastně to bylo letos neskutečně jednoduché, jen vyrazit. Dokonce jsem měl i tolik štěstí, že se na pár dní zastavil doma i soused Veselý, který našel v Gruzii téměř druhý domov a výsledkem našeho večerního setkání byly nejen cenné informace, ale také vlastnoručně propiskou nakreslená mapa země včetně zastávek, jež bychom neměli minout.

V sobotu 18. srpna konečně přijíždí Michal a se slovy „Jak jsi na tom?“ se pokouší nahodit společné téma, kterým si na rozdíl od běžných zaměstnanců vždy dokážeme nabourat jakýkoliv pevný program – práce. „Já potřebuji jen pár hodin,“ ujišťuje mne, jenže oba pracujeme v IT a oba tedy tuhle lež dokonale známe z každodenního ujišťování našich klientů.

Ať počítám, jak počítám, musíme vyrazit nejlépe navečer. Letošní trasa povede poprvé přes Zakarpatskou Ukrajinu a vzhledem k neznámému prostředí a očekávané kvalitě silnic bych toho rád absolvoval za denního světla. Přes noc dáme Slovensko a pak už se budeme kochat přírodními scenériemi, o nichž básní motorkáři a cestovky na svých webech.

Jenže… jak píše při každé instalaci Microsoft, že „bude to trvat několik minut až hodin“, přehnaná zodpovědnost vůči zákazníkům nečekaně upravuje i harmonogram dovolené a v osm večer jsme ve stavu, který není slučitelný s potřebnými silami pro odjezd. Nezbývá než doufat, že se na cestě nevyskytnou žádné komplikace a rychlost přesunu nakonec smaže deficit v podobě jednoho ztraceného dne.

„Pojď, musíme konečně naplánovat trasu,“ balím mapu zjizvenou množstvím přehybů a děr, odkazů na naše předešlé výpravy, a tahám Michala v tuto večerní hodinu kam jinam, než do hospody.

„Mají vynikající plzeň a skvělá žebra,“ lákám do staroveské Myslivny, abych byl po necelých čtyřech kilometrech schlazen ne lahodným mokem, ale strohým oznámením, že dneska už nevaří a budou končit ještě před zavíračkou. Nakonec ukecáváme česnečku a nakládaný hermelín, ale i tak máme k dispozici jen pár desítek minut, které budou znamenat jediné – nervozitu, že nám přinesou účet uprostřed pro nás zásadní debaty.

Připadám si jako blbec. Je sobota, devět večer, a nejsem schopen svého kamaráda zavést na místo, kde bychom měli prostor jak pro mapu, tak pro uspokojení chuťových pohárků.

„Pojďme na Mlýn, dáme ještě pivo,“ rezignuji s cílem nahradit pár minut pár hodinami, které by shovívavá obsluha nedaleké restaurace Na mlýně mohla mít v dnešní nabídce jako standard.

Dobrá volba. Na mlýně je zábava v plném proudu a jedenáctá zavírací hodina dozajista nebude něčím, přes co nejede vlak. Vcelku jednoduché prostředí obývají položiví a polomrtví starousedlíci, z nichž někteří už spokojeně pochrupují s hlavou na stole, jako by spali v té nejpohodlnější posteli s nebesy, zatímco jiní mastí karty, halekají do tónů kytary a vrávoravým krokem se snaží trefit do dveří, za nimiž mlhavě tuší spásu pro své močové měchýře.

„Kam se chystáte?“ přitočí se servírka, které neunikne stůl nezvykle obsazený dvěma hosty s mapou států, jež nezná ani seznam.cz, a vzhledem k tomu, že nejsme v pětihvězdičkovém hotelu, její zájem není ani za mák předstíraný.

„No, to zatím nevíme,“ přiznávám popravdě, protože s ohledem na naše časové a finanční možnosti je mimo východní trasu ještě stále ve hře vcelku komerční dovolená v Itálii či na sicilském pobřeží.

„No my jsme byli v Chorvatsku,“ překřikuje úspěšně okolní stoly, zatímco rutinně sbírá naše půl litry a vteřinovým intermezzem nám objedná další.

„No ale my jsme letos byli až dole,“ ukazuje na mapě někam na sever „Croatie“ a chvilku nechápe naše protáhlé obličeje. Tam rozhodně nechceme.

„Tak jeďte třeba na Ukrajinu,“ snaží se ta dobrá žena s nehranou upřímností poradit, ale další znuděné výrazy v našich tvářích ji vracejí zpátky k výčepu, jelikož veškeré její dobře míněné rady padají na naši příliš zcestovalou neúrodnou půdu.

„Kam se chystáte? Někam na trak?“ přidá se mužská část páru, jenž třeba mne osobně zaujal hlavně díky přitažlivější něžné polovičce, aniž bych více přemýšlel o tom, co pojem „trak“ znamená.

„Ale ne, jen tak autem,“ odpovídám asi zmateně, ale o to více zadumán do představ možných i nemožných situací, jež nás mohou na cestě potkat a které jako velitel vozidla budu muset řešit.

„Pojedeme do Gruzie,“ nehodlá Michal ustoupit z plánů. „Těch patnáct tisíc za trajekt je sice dost,“ přeskakuje diplomaticky skutečnost, že kdyby nebyl ženatý, mohli bychom sladit trasu, čas i finance spolu s přednostmi mozkového vnímání situace, „ale další možnost je jedině vyrazit do Itálie a na Sicílii,“ uzavírá debatu i sobotní večírek.

Ač to vypadá na hádku, opak je pravdou. Původní červnový termín by znamenal přerušení harmonického uklízení, malování, peletkování a podobných radostí, kterých jsem si užíval plnými doušky a tak nezbylo než věřit v náhradní termín.

Srpen se projevil jako z pohledu práce dokonale tolerantní měsíc a i počasí se nám zdálo nakloněno, takže na první pohled dokonalost sama. Jenže… Jenže Gruzie je obecně nedostupná. Z Ruské federace vůbec, protože to by znamenalo jet opět přes Soči, což po poslední zkušenosti z více důvodů odmítám, nebo to nějakým záhadným způsobem objíždět přes kavkazské hory, což v zastoupení odmítá pro změnu stanislava, protože s prostřílenými pneumatikami a se jí poněkud těžce pohybuje. Dokonalý plán je využít trajekt z Kerče a jednou cestou na Krymu navštívit místa, který jsme mi poslední návštěvě nezvládli: Artěk-kdysi nejznámější pionýrský tábor pro prominentní pionýry, Alupku-ponorkovou základnu, nejdelší vodopád v Evropě, který by měl být někde v pohoří Ai-Petri a pokud bychom se hodně nudili, tak omrknout Kerčskou kosu.

Jenže dokonalostí jsou obdařeny jen maskérkami, plastiky a grafiky vymodelované modelky. Jako naschvál má během prázdnin trajekt z Kerče do Batumi výluku a jediná cesta přes moře tak vede z přístavu Illičivsk vzdáleného asi třicet kilometrů od Oděsy. Tedy nejen, že bychom nenavštívili ani jednu z krymských destinací, jež jsem zmiňoval dříve, ale navíc by nás tenhle lodní výpadek přišel na nesrovnatelně vyšší náklady.

„Tak nepojedeme přes Ukrajinu vůbec,“ zjednodušuje Michal pro nezasvěceného problematickou trasu. Avšak trasa přes Maďarsko, Srbsko nebo Rumunsko, Bulharsko a Turecko je o více než tisíc kilometrů delší a v tom zase vidím problém já. Nejsem zbabělec, nějaký ten tisíc kilometrů pro mne znamená vlastně jen nějaký ten kartón kofoly navíc. Ale cestou nás určitě neminou dálniční poplatky, nekonečné Turecko a hlavně eurounijní cena paliva, která je nad rámec našeho rozpočtu.

Pokouším se dramatizovat situaci hereckým vystoupením spočívajícím v pantomimě zoufalého výrazu, ale bohužel nikdo v okolí není seznámený s naším tématem natolik, aby nepřisuzoval můj duchanepřítomný výraz množství zkonzumovaných plzní.

Je rozhodnuto. Pojedeme do Gruzie. Poklidná Itálie a Sicílie je z plánů diskvalifikována díky poslednímu článku na idnes, který varoval, že i přes hospodářskou krizi a bankrot hrozící tomuto jižnímu státu, je v letní sezóně prakticky nemožné sehnat krátkodobé ubytování, které je pro nás de facto zásadní, jelikož díky svobodě pohybu se nehodláme zdržovat někde, kde nám to nevyhovuje.

Venku před Mlýnem parkuje nějaká sportovní verze bavoráku, ale… komentáře na toto téma mne nijak neberou, jelikož tohle vozítko si dneska pořídí kdejaký číšník, pardon, lobbista, co má kontakt na politiky a přiklepnutí dotací, zatímco naše tatra si svoje výjimečnost zasloužila a nějaká rádoby limitka jí nesáhá ani po čepy.

Je pondělí 20. srpna 2012, hodinky ukazují za deset dvě odpoledne, stav tachometru je 299 895 kilometrů, o čemž už zasvěcení vědí, že je jen orientační údaj, protože tahle tatra má najeto už hodně přes milión kilometrů a my vyrážíme. Venku je přes třicet, nádrž plynu je skoro na doraz, benzín nám také přetéká přes víko, ale i tak pro jistotu ještě nabereme pět litrů do kanystru a zkontrolujeme tlak v pneumatikách.

„Hele, zkusme jinou benzínku,“ nabádá mne Michal, když se měření na staroveské Benzině mění v zápas s hadicí a ventilky.

„Ne, neboj, dobré to bude,“ nenechávám se vyvést z míry. Bude to v pohodě.

„Za námi celkem zuřivě bliká nějaká fábie,“ upozorňuje mne aktuální velitel tatrovky na fakt, který si nějak nevybavuji, že by byl v plánu a tudíž ho odsouvám na slepou kolej se slovy „Nevšímej si toho a jeď.“ Kdo ví, kdo to je. Třeba mi časem vyčte, že jsem nereagoval, ale já mám dokonalé alibi. Já jsem seděl na sedadle spolujezdce a otevíral plechovku plzeňského lektvaru.

Sluníčko svítí, kvalita silnice odpovídá českým vytunelovaným standardům a Michal evidentně rád řadí. Oba již dneska vlastníme dopravní prostředky s automatickou převodovkou, tak nějak sám uznávám, že manuál je přežitek, ovšem takové to kvedlání řadicí pákou mně celkem dokáže rozladit.

„Tebe to řazení baví, že?“ neodpustím si popíchnout.

„Jede to, plave to, je to tatra,“ reaguje můj životní kamarád slovy, za něž bych kohokoliv jiného pověsil do průvanu.

Ačkoliv to Michal neví, docela se s ním jako řidičem bojím. Naštěstí ne tolik, jako s kýmkoliv jiným. Ale i tak se pro jistotu držím madla a pozorně sleduji dění před námi, než abych pak musel řešit nějaký ten nárazník, kapotu, či cokoliv horšího, co nás může potkat samozřejmě bez ohledu na to, kdo sedí za volantem.

I tak je to prima pocit. Osm vzduchem chlazených válců stanislavy si spokojeně přede, venku je nádherně, no a zatímco ostatní mají při pondělku asi pěkné fofry, my si vyrážíme na dovolenou a vlastně nemusíme ani nikam spěchat. Není tady nikdo, kdo by nám donekonečna opakoval nesmyslné klišé, že na dovolenou se vyjíždí brzy ráno, nebo v noci, ideálně už v pátek a že takhle to de facto vůbec nemá smysl.

V zápětí se však dostavuje i pocit jiný. Příští rok to bude neuvěřitelných deset let, co jsme poprvé vyrazili do neznáma. Většinou narážky na věk přecházím slovy „My jsme pořád stejní, ale děcka rostou straně rychle.“ Ale asi to nebude až tak úplně pravda. Před třemi lety mne na Ukrajině rozesmál pokutující dopravák otázkou, zda jsme studenti na výletě. Je fakt, že do pětatřiceti vás „berou“ i seznamky, jenže s přelomem tohoto kritického roku se stáváte nezaměstnatelným a co se navazování vztahů týče, tak zajímavým buď jako chodící peněženka, nebo jako táta ke dvěma či více dětem, tedy opět takový rodinný bankomat. Novodobý blahobyt se projevuje nejen v neustále vybrakovaných rozpočtech domácností, ale také v mezilidských vztazích. Peníze znamenají pohodlí a vydělat si je prací se pro některé stalo posledním zoufalým pokusem. Díky tomu si drtivá „menšina“ studentek přivydělává „na studia“ prostitucí a plešatí čtyřicátníci a padesátníci nakupují viagru jako housky k svačině.

Morální hodnoty jsou jen okrajovým tématem. A řešení případných komplikací tak jednoduchá.

„Prostě když otěhotním, tak půjdu na potrat nebo si to nechám a uvidím. Vypadám dobře, tak určitě když tak někoho klofnu.“

„Když mi na to přijde manželka, tak se rozvedu. Stejně nám to už dlouho neklape. A já mám právo žít.“

„Tak jako co mám dělat? Přece nepůjdu na brigádu do tesca?! Nejsem blbá, studuju přece výšku!“

„O nic nejde. Prostě tak to už v životě chodí. Je mladá, krásná, no a já teď mám peníze, které ona potřebuje. Rodina to nějak už přežije. A já na svých pětapadesát vůbec nevypadám.“

Tyhle tak zvané „amatérky“ s rostoucími příjmy (a pochopitelně i výdaji) celkem logicky zvyšují i své nároky na parametry svého budoucího partnera a dostávají se tak do uzavřeného kruhu, kdy jediným rozhodujícím faktorem se stává potřeba ohromit okolí; buď dokonalým hezounem, nebo pracháčem, jenž nepodléhá žádným z hospodářských krizí. Dokonalost sama je kombinace obou. A kupodivu i těchto „nadjedinců“ přibývá. Stejně jako svobodných matek na seznamovacích serverech, které „z ničeho nic prozřely“ a zjistily, že v životě jde i o víc, než o nejnovější iPhone nebo kabelku od Vuittona.

V takovém prostředí se normální vztah navazuje jen velice obtížně. Internet se stal jediným prostředkem začátku i jediným důsledkem konce kdysi něčeho tak romantického. Karel Hynek Mácha by se nestačil divit. Těžko odhadovat, co by dělal. Zřejmě by nějakou dobu lamentoval a psal žalozpěvy. A pak by si založil profil na facebooku.

Polsko, návrat

Je 7:48 ukrajinského času přesně, máme najeto 5.463 kilometrů, 2.538 kilometrů ze Soči a ukrajinsko-polské hranice jsou tady! Pondělní ráno 6. září 2010 je cítit sežehnutým dehtem z cigaret, svěží teplotou a pro mne osobně netečnost vyvolávajícím vyčerpáním. Od blahoslavené i proklínané Evropské unie nás dělí jen pár set metrů. Pocit vítězství se pokouší předčasně oslavovat, protože jsme v této výpravě snad poprvé dosáhli vytyčeného cíle a vracíme se bez újmy na zdraví. Nebo snad ne?

Úvahy protne klepání na okno naší tatrovky. Trvalo dvacet minut, než si nás pracovnice celního úřadu všimly. Nedá mi to nevzpomenout si na jeden z hitů kapely Orlík (Zelený krávy), který nadčasově vystihuje asi názor většiny, a to ne jen mužského pohlaví: „Co vás vy… do armády táhne? Měnit sporák za buzerák, žít jen podle rozkazů a hesel, místo chlapa šůrovák…“ a pobaveně se pousměji s jistotou silnější než u harvardských fondů, že za takovou drzost ponesu následky.

My oba. Jednak jsem sám sebe už vytočil tím, že jsem naši loď nasměroval do zelené lajny, kterou jsem považoval za bezcelní a jedinou správnou, a poté, co jsme si získali prostor a respekt v koloně „nic nevyvážejících“ Ukrajinců, jsem zjistil, že je to totální kravina, neb jsme se měli držet „evropsky“ vlevo a získat tím nenahraditelnou výhodu volného průjezdu pro všechna vozidla z EU. Být Michal mojí manželkou, jsem už mrtev. Nebo zadupán do země. Uf. Ještě, že na podobné výpravy mají manželky a přítelkyně vyhlášeny embargo.

„Mitnija pasportnija kontroľ “, aneb to jsou mi zase zbytečnosti, které jen uměle zvyšují důležitost orgánů promenádujících se všude okolo a jsouce si jistí svou nadřazeností. No nic, pokusím se urychlit procedury tak, aby všechny místně přítomné strany si přišly na své a my dva byli co nejdříve za těmihle „kopečky“.

První dveře, druhé dveře, i přes svou dokonalou slušnost jsem odevšad vykázán. Je osm ráno, střídání směn. A jako každý obřad ve státní správě, i tohle zabere více než dvacet minut.. Nevadí, jsme tak blízko domova, že kdybych se rozmáchl a hodil kamenem, rozbiji si některé z nových plastových oken svého domku. (A to ještě netuším, že akce „Zelená úsporám“ bude ve skutečnosti akcí „Zelená útratám“ a slibované dotace na zateplení nikdy neuvidím…)

Mezi tím dostávám názorný příklad, jak se to dělá správně. Štíhlá rudovláska kolem metru sedmdesát pět a ideálních mír má šarm nejen díky svému sebejistému charismatu, ale také díky o číslo menšímu koženému oblečku, jenž v každém muži zcela dokonale přesměruje myšlenky naprosto jinam, než k práci a povinnostem. Koketný úsměv a „připálíte mi“ cigárko zabírá s japonskou dokonalostí. Za jiných okolností by mne asi také ten pohled zaujal na více než jen zlomek vteřiny, ale momentálně uvažuji čistě prakticky vidím, že ti dva „zelení panáčci“ na místo odbavování flirtují s nějakou „bordelmamá“ a my tady musíme díky tomu tvrdnout v úplně odlišném slova smyslu, než oni.

V bílém golfu opodál je mezitím docela narváno. Osádka čítající dvě šikovné Ukrajinky a jejich „přítele“ budí pozornost jen nás, protože všem ostatním je nad slunce jasné, že je to v podstatě jen čerstvá(?) zásilka do některého z příhraničních night clubů. Mezi řečí občas zaslechneme výraz „kobra“, což může sice znamenat cokoliv, ale pro nás je to okamžitě přezdívka dámy v kůži. Zatímco my tady budeme šedivět, ona bude za pár minut kdoví kde. Život není spravedlivý. K nikomu. Ale i tak máme opravdu štěstí, že máme to hloupé skrývání a ponižování se na hraničních přechodech za sebou. Nevzpomínám si, že by to některý z našich „spravedlivých obyčejných českých občanů“ vůbec kdy nahlas pochválil. Ale zvykli si všichni. Rychle a automatizovaně.

Konečně jsme na řadě. Jedna věc je nostalgicky vzpomínat na to, co je pro ukrajinské řidiče okolo ještě pořád realita (v žádném z aut kontrola samozřejmě nic nenajde), druhá věc je poskytnout tělu i mysli zasloužený odpočinek a už být alespoň na území Polska. Které budeme proklínat za hustou síť radarů a budeme dodržovat povolenou maximální rychlost, ale i tak se budeme přibližovat k pohodlné a bezkonkurenční posteli.

„Doklady, talon,“ procedí mezi zuby jedna ze zelených strážkyň hranic, kterou se už delší dobu snažím marně rozptýlit urputným pohledem doplněným myšlenkami jen na to nejlepší. Asi se nepovedlo.

„Máte jen červené razítko. Potřebuji zelené. Nemůžu vás pustit. Odstavte vozidlo,“ zkouší pevnost mých nervů napnutých hodinovým čekáním k prasknutí černovláska v kanadách.

„Moment, ale kolegyně v budce říkala, že je to v pořádku, že můžeme jet!“ nenechám se odbýt, na místo toho abych respektoval zásadu číslo jedna, tedy že člověk v uniformě má vždycky pravdu. Jsem holt nepoučitelný a zabijácký pohled je mi za to důtkou.

Pokorně tedy odstavím stanislavu bokem a vracím se se snad dokonalým maskováním rozčilení zpátky k úřednickým budkám. Nevědomky přilévám oleje do ohně, protože jsem během „vypouštění páry z uší“ uhnul s tatrovkou jen takový kousek, že stejně nikdo neprojede a rozezlení Ukrajinci začínají dávat svou nevoli najevo hlasitým troubením.

„To je v pořádku, jiné razítko nepotřebujete,“ ujišťuje mne blondýna otrávená po vyčerpávajících deseti minutách služby. Navíc jsem ji vyrušil u barvitého líčení toho, co viděla den předtím v televizi a to se rozumí, že mé nevychované gesto – zaklepat a bez dalšího zbytečného protahování vejít – si zaslouží odplatu.

„Jenže támhleta chce ještě další razítko,“ ukazuji na zjevně rozhozenou černovlásku v maskáčích, která se snaží nevidět chaos způsobený odstavením dvou utahaných a komplikace způsobujících Čechů a jakoby cíleně přechází z jednoho konce hraničního přechodu na druhý.

Ani to moc nebolelo a k červenému razítku na talonu přibylo razítko zelené. Na všech stranách zavládne během okamžiku dokonalé uspokojení. Jedeme!

Je devět hodin šestnáct minut středoevropského času a naše zubožená výprava přijíždí na polské hranice. Závistivě a frustrovaně zároveň sledujeme opakování „divadelního představení Kobra v akci“, které hlavní představitelce urychlilo přesun o cenné desítky minut a sami se psychicky připravujeme na poslední „Schengenem“ odvyknutou proceduru. Příště si zkusím také obarvit vlasy a napěchovat se do černé kůže. Možná budu něco mezi Trautenberkem a Batmanem, ale jestli nám to má pomoci k rychlejšímu odbavení, jdu do toho!

„Vyplňte tohle, „ dostávám přes okénko nějaké lejstro a podle svého nejlepšího svědomí se pokouším doplnit údaje, které budeme vzájemně považovat za pravdivé.

„Kolik vezete benzínu?“ pokračuje kampaň na zjištění podle mne nepodstatných údajů a já blbec odpovím zcela upřímně: „Padesát litrů benzínu a asi pět litrů plynu“.

Průser. Průser jak vrata! Nikoho nezajímá, jestli máme v závěsu cisternu nebo rezervní kanystr v kufru. Jádro problému je někde úplně jinde. Soudruzi programátoři nepočítali s tak prohnanými „agenty“, jako jsme my, a umožnili zadat do evidence jen jediný údaj. Nastává trapné ticho, které rozhoduje o dalším zdržení na hranicích, nebo o vyřešení tradičním českým „však se nějak dohodneme“.

„Víte co, tak já napíšu, že máme padesát pět litrů plynu a je to,“ navrhuji se stoickým klidem a uvolňující oddechnutí za přepážkou je dokonalým souhlasem.

„Co vezete?“ No páni, to je nějaká hra, nebo co? My jsme snad také v Unii, jsme vaši, teda naši, teda…. Prostě jsme téměř rodina, tak jaképak copak?:Nevezeme přirozeně nic!

„Otevřete zavazadlový prostor a odmontujte zadní sedadla.“ No to si snad dělá srandu! Buď se do mně ta na Polku přitažlivá pracovnice celní správy zamilovala, nebo tady někde natáčí skrytá kamera a my budeme slavní!

Určitě by neškodilo obojí, protože jakmile rozbalím kufry a sundám sedadla, objeví se kvalitní ocelová přepážka oddělující prostor pasažérů od motoru a vyjeví bez skurpulí to, že i kdybychom chtěli, tak pod sedadla nebo za ně prostě neschováme vůbec nic. Balíčků na plátu pod zadním oknem si ale paradoxně nevšímá nikdo. Máme tam sice jen suvenýry, ovšem….jak by řekl Pavel Landovský v divadelní hře Audience: „To jsou paradoxy.“

Kufry špinavého prádla zívají na celé kolo a já si to divadlo dokonale užívám. Panečku, to je ale retro! Ostatní vrstevníci o podobných kontrolách slyšeli jen z vyprávění a nebo z televize, ale my? Tady a teď a naživo! A s klidem a jistotou, že se nám nic tak špatného asi nemůže stát, neboť jsme právoplatnými občany mocné Evropské unie! Tedy alespoň v to věřím.

„V pořádku,“ dostáváme povel k uzavření zavazadel a ke zpětné montáži sedadel. Jednoduchý systém tatrováckého uchycení je teď k nezaplacení, demontovat cokoliv na příklad na Audi A8 by znamenalo se už třeba nikdy nerozjet.

Je něco mezi devátou a desátou, stav tachometru se od posledního záznamu nijak dramaticky nezměnil a na rozdíl od Kobry jsme vpuštěni do Polské republiky.

Že si vymýšlím? Že spravedlnost neexistuje a že Kobra díky svému „kouzlu“ přejela hranice během pár okamžiků? Omyl!

Zatímco se při té socialistické buzeraci cítíme opravdu trapně, sleduje nás nejen oko úředníka a ochránce státu, ale také tři páry očí za temnými skly bílého golfu. Kobra pobíhá od jedněch dveří ke druhým a její koketný úsměv je ten tam. Občas zasyčí něco jako „To si odskáčete.“ a „Nechápu, co po mně chcete?“, ale jistota jejího chování je natolik otřesená, že bych tak nějak odhadoval její program dne na výslech, výslech a v optimističtějším případě  jenom výslech.

Je mi to jedno. Pojeďme, chce se mi hrozně spát. Michale, vem to, prosím, za mně. Potřebuji si na chvilku zdřímnout…A polské předpisy a omezení nás dozajista zdrží o celý krásný den.

….a taky že jo! První probuzení jez pohledu mapy po pár milimetrech.

„Michale, přidej,“ žadoním a porušuji základní pravidlo nekecat šoférovi do řízení zároveň.

„Pa-de-sát-ka,“ dostanu robotickou odpověď, která se mi ale vůbec nezamlouvá.

„Jeď prostě jako místní. Ty ptačí budky s nápisem radar jsou stejně prázdné,“ snažím se zvýšit nejen tlak na Michala, ale hlavně na jeho pravou nohu a plynový pedál. Bez efektu.

Probouzím se zase o pár milimetrů dále. Kde to vlastně jsme?

„Pa-de-sát-ka,“ slyším preventivně. S takovou dorazíme domů v zimě. Více méně opět usínám.

Jsou dvě odpoledne, máme najeto 5.739 kilometrů od začátku výletu a 2.814 kilometrů ze Soči respektive z Adleru a někde na 32. kilometru ve směru na Osvětim doplňujeme palivové nádrže. Je to legrace a otrava zároveň – za chvíli jsme doma.

Další sto třicet dva kilometry se kodrcáme v zácpách neskutečné tři hodiny dvacet tři minuty. Pocit, který zažíváme při průjezdu polsko-českými hranicemi v Těšíně se dá přirovnat snad jen k extázi při vítězství českých hokejistů nad sbornou v poměru 10:0. Je to tady!!! Přes všechny  nástrahy a finty Rusáků, přes nejhorší otravu jídlem v mém životě, přes problémy s natankovaným bahnem na místo benzínu, přes úřednickou buzeraci na hranicích, přes tohle všechno jsme zpátky ve svobodné zemi, jsme doma!!!

Když se však rozsvítí červená kontrolka na kameře a Michal zaměří objektiv na mne (což „zbožňuji“), je třeba zachovat jisté suverénní dekórum. Vzpomenu si na rozhovory s Jardou Jágrem, které jsem viděl v televizi a snažím se stejně jako on rozvážně a korektně odpovídat na všechny záludné otázky. Třeba:

Michal: „Tak co, rád, že jsme v Čechách?“

Já (s patriotismem a humorem sobě vlastním): „Jsme na Moravě.“

Michal (sklerotický pražák – že by tou otravou jídlem?):  „Ježíš, sorry, já zapomněl na autonomní regiony!“

Já: „My a Krym.“ (stačilo by už jen dodat „spolu a chutně“ – kde já na ty voloviny chodím?)

Michal (s myšlenkami očištěnými od pragocentrismu): „Jsi rád, že jsme zpátky v České republice?“

Já (s vážností Jaromíra Jágra) : „Jsem rád, že se nám nic nestalo.“

Michal: „Nezbývá, než souhlasit.“

O pár desítek minut později se opakuje standardní scénář. V očích českých i moravských „obyčejných lidí“, kteří zcela vytíženi osmihodinovou pracovní dobou si díky dokonalému time-managementu najdou v zaměstnání i pár vteřin, či minut, či hodin na přispívání do internetových diskuzí, bude sice vypadat hloupě a zjednodušeně, ovšem na rozdíl od jejich smyšlených představ, jsou ty naše skutečné a zažité na vlastní kůži. Ano, přiznávám, že po každém návratu, ať je to ze západu nebo z východu, se scénář znehodnotí myšlenkami, které určuje žaludek. Taky na to vypadám…

Byli jsme v Rusku, avšak netrpěli jsme hlady, jak by asi „vtipně“ glosovali někteří „cestovatelé prstem po mapě“. Naše zásoby byly prostě omezené a tak první zastávka na území České republiky není za účelem políbení nějaké sochy či matičky země, ale ryze praktická a přirozená. Hypermarket Tesco je v pondělí 6. září 2010 před šestou večerní nabitý k prasknutí. Hospodářská krize je zřejmá, nákupní koše jsou plné po okraj a žádný z terminálů nehlásí při placení kartou nedostatek peněžních prostředků. Lidé jsou přesto nespokojení a mračí se. Těžko říct, co by jim zvedlo náladu. Třeba skutečné životní hodnoty? Ale jak je poznají, když mají většinu životních potřeb na dosah a díky letákům mají naservírovaný program na využití volného času?

Beru pár drobností a cítím se neskutečně dobře. Ne díky tomu, že mám pár kilo dolů a od domova mne dělí pár minut. Usmívám se proto, jelikož já vím, jak se mám dobře. A dokud budu žít tady, tak se budu mít opravdu dobře. I bez miliónů na bankovním účtu a nutnosti být denně v televizi. Bez nutkání někoho potichu korumpovat v zapadlých hospůdkách mimo záběry kamer. Nebo si ho naopak tajně nahrávat a vyvolávat umělé kauzy. Kdo si i přes každodenní mozkové masáže zprávami zachoval zdravý (klidně selský) rozum, tak pravděpodobně ví, o čem mluvím.

Je 18:35 hodin místního času, najeli jsme 5.922 kilometrů a jsem doma.

Uspořádat zimní olympijské hry v letním letovisku s jedinou příjezdovou cestou plnou rublů chtivých policejních hlídek je možné jen v myšlenkových pochodech blázna utopisty. Nebo v Rusku. Jsem zvědavý, jak olympiáda v Soči, která se bude jednoznačně odehrávat ne v Soči, ale v Adleru, zapíše do dějin sportu a celosvětového povědomí. Prozatím se podařilo zajistit press centrum pro novináře a díky přírodě i několik svahů vhodných pro lyžování. Pokud napadne sníh. Premiér Putin je o tomto faktu přesvědčen, alespoň dle propagandistických videí na youtube.com. Budeme mu držet palce?

Nevím. Pravděpodobně si příští rok střihneme něco méně finančně náročného. Třeba gruzínský čaj. Nebo kazašskou holku. A nebo dáme stanislavě ochutnat originál íránský benzín. Stejně veškeré dovolené plánujeme podle ní. Ať se podívá tam, kde ještě nebyla. Má na to právo. Jediná skutečná královna silnic nás totiž za okolností mými omezenými schopnostmi těžko popsatelnými drží při zdraví a životě, a za to jí patří dík přesahující naše pozemské schopnosti.

Třeba do příště našetřím a nechám jí vyměnit pneumatiky. Zimní micheliny jsou fakt klasa, ale pokud na nich cestujeme převážně v létě, kdy teploty už nad ránem přesahují třicítku, je to takové… asi jako kdybyste chtěli někde v letovisku u moře pořádat mezi palmami zimní olympijské hry. Aha. Tak pardon.

Ukrajina, návrat

Svět je plný náhod. Můžete si natankovat plnou benzínu, kdyby vám cestou došel plyn, a je to naopak benzín, který vás zradí. Necháte v servisu zkontrolovat brzdy a je to to první, co se vám pokazí. Koupíte očividně čerstvé pečivo přímo v pekárně a dostanete otravu. Jedete Tatrou 613 s espézetkou končící 613 a uprostřed ničeho vás na ukrajinské dálnici předjede také modrý bavorák s pražskou značkou končící také 613. Vyrážíte na dlouhý výlet, abyste vyčistili hlavu a pak si přejete být co nejdříve zpátky doma pod peřinou.

Ostrý hvizd píšťalky najednou prořízne noční klid a přeruší mé rozjímání.

„Co to bylo? Slyšel jsi to taky?“ trošku vyděšené ověřuji u probudivšího se souseda, zda se mi ten zvuk jen nezdál.

„Slyšel,“ nezní odpověď dvakrát povzbudivě a mozek se rozjede na plné obrátky. Nemusím vystudovat Harvard, aby mi docvaklo, že uprostřed noci na jednom z desítek omezení rychlosti kvůli zúžení a opravě prostě stáli „kluci z DAIky“ a měřili padesátku. Netuším sice, jak dokonalé technologie pro měření používají, ale pro dnešní noc bych se je pokusil přesvědčit o tom, že mé svědomí je „Grossovsky“ křišťálově čisté (nikdy nepoužívané) a jejich přístroj se prostě mýlí. Padesát jsem sice nejel, ale rovněž jim nejsem schopen odsouhlasit, aniž bych nemusel lhát, že jsem povolenou rychlost nějakým zásadním způsobem překročil. Rád bych, skutečně rád bych jim nadiktoval přesný údaj o našem nízkém průletu, ale tachometr stanislavy je v přístrojové desce jen a jen proto, aby prošla technickou a jestli jsme jeli sto třicet, nebo sto čtyřicet, pánové, no řekněte mi, jak já to mám jako vědět?

Je potřeba jednat. Je tma. Před auto nikdo neskákal. Vracet se zpátky je nesmysl. To přináší smůlu. S ohledem na vyspělost místních radarů a naše prosvištění nebudou mít fotku. Co ale budou mít, je třicet let starý žigulík, nebo dvacet let stará samara. Obojí vydrží jet stočtyřicítkou jen pár minut. Tuningová verze by to vytáhla i na stošedesát, ale záhy by se rozpadla na atomy. Takže… nejsem žádný zločinec, ale sešlapuji pedál na podlahu a rázem se ručička tachometru přesouvá k číslici 180. Nechám ji ještě pár milimetrů posunout a držím. Aniž by se nějak změnil komfort jízdy. Na hranice to není daleko. Kolik asi? Pět set kilometrů? Jakmile budeme v Unii, tak už jsou na nás krátcí. V dálce za námi vidím na obzoru záblesky majákové rampy. Instinktivně přišlápnu plynový pedál. Záhy se ocitáme ve tmě sami. Ačkoli se to může zdát snadné a prosté, pořád zůstávají ve hře nečekané uzavírky dálnice a občasné skoky po opravách, které mohou za těchto podmínek skončit tragicky. Uvědomuji si to více než dostatečně a po pár desítkách vteřin povoluji. Necháme se dohnat, zastavíme a celá záležitost se vysvětlí. Nebo také ne. Nemluvě o tom, že jsme finančně na dně a zdravotnímu dnu se také úspěšně přibližujeme. Opět tedy přidávám. Uběhne několik minut než mohu s klidem vydechnout – ztratili jsme je.

Jeden problém je zdánlivě vyřešen, ale ten horší, zdravotní, o sobě zase dává vědět. Vidím jako živé ty pošklebky „chytrých“ českých rádců, kteří by nás pěkně z tepla hospůdky se škodolibými úsměvy poučovali, jak jsme měli raději zůstat doma, kde je každých pět metrů kvalitní benzínka a navíc, jak se říká v jedné pivní reklamě „…kam bys jezdil, celej svět přijde za tebou…“ Všem zaklapne ústa naše věrná paní Štěstěna.

Deset minut před půl jedenáctou osvítí noc žlutozelená benzínová stanice v protisměru a já automaticky točím doleva. Zázraky se dějí. Nejen, že je otevřená i v tuto pro místní nezvyklou hodinu, ale má (až do naší návštěvy) krásné WC a s gentlemanstvím sobě vlastním si navzájem dáváme přednost. Těch pár chvil to už každý z nás vydrží. Alespoň jsem si to myslel, než jsem galantně pustil jako prvního svého více otráveného kamaráda.

Krátím si čas tankováním stanislavy. Sedmnáct litrů se do téměř plné nádrže souká hodně pomalu, ale jistota je jistota. Co bychom za těch pár litrů jistoty ještě před chvílí dali? U vchodu stojí bicykl, jenž zaručeně pamatuje největší slávu továrny na kola značky nechvalně proslulé antireklamním sloganem „Když chceš poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!“, zatímco její majitel si podle na první pohled dobře odhadnutelné promile alkoholu v krvi pro změnu nemůže pamatovat zhola nic.

„Tady je těch osmdesát hřiven,“ střídám notně znaveného cyklistu u pokladny a s blaženým úsměvem Michala za dveřmi s cedulkou Tualet.

Situace ni nedá nevzpomenout na jeden z dílů Ala Bundy, tedy seriálu Ženatý se závazky, kdy Al nebesky (u)spokojen vychází ze záchodu a s novinami pevně v podpaží prohlásí památnou větu, která je na současnou chvíli šitá jako na míru: „Bude potřeba zavolat instalatéra!“

Na to ale nehodláme čekat. Dalším v pořadí už je jen alkoholista, takže ač třetí v pořadí, celá „sláva“ připadne jemu. Děkujeme!

Ujeli jsme dalších čtyři sta kilometrů a už začínám usínat. Přitom je teprve pět ráno, na datum se mne neptejte, a zatímco ostatní vstávají do práce, já bych se nejraději viděl v měkké posteli. Nad Lvovem svítá a bylo by fajn doplnit palivo. Benzín už riskovat nehodlám. Chci být co nejdříve doma! A to nás ještě čeká to nekonečné Polsko… Jenže, … jenže po dvaceti minutách kroužení je jedinou změnou více světla a méně plynu v nádrži. Nechápu, že nás Ukrajina „nechce“ pustit domů…

Hlavně nezoufat! V půl šesté ráno vjíždíme někam do zákazu, ale co už, abychom se poptali na místním „ÚANu“ (pro neznalé „Ústředním Autobusovém Nádraží), kudy tudy k nejbližší plynovce. Maršrútek je okolo sice požehnaně, ale buď spí (řidiči), nebo mé ztuhlými svaly zpomalené pohyby nejsou natolik akceschopné, aby zabránily odjezdu těm – v nelidsky brzkém čase – funkčním. Mám toho zase plné zuby. Dostal jsem se opět do stádia, kdy nejsem až tak unavený, jako spíše vyrovnaný. Tedy kdybych dostal nabídku jít spát, asi ji odmítnu. Přestože vyčerpání je značné a statisticky musí odpovídat touze po odpočinku.

Mezi slepými jednooký králem. Nebo jak se to říká. Je to celkem jedno, protože jakmile opustí tohle seřadiště (nádraží v našem pojetí vypadá docela jinak) několik „zaclánějících“ minibusů (říkejte si, co chcete, ale mně se pořád bude více zamlouvat označení „maršrútka“), zjeví se jako oáza uprostřed poušti stavební buňka se stojanem a válcem v pozadí. Juchů!

S flegmatickým výrazem uklidním druhou polovinu osádky sdělením, že je vše v pořádku a přejedu vzorově na dosah tankovací hadice. Do protisměru.

Odkroutím víčko nádrže a čekám. Ranní mlha je tajemná, ale příznivá rozjímání , které mi doma táák chybí. Mé kroky ji protínají sem a tam a myšlenky létají volně a nerušeně jako při dobře zaplacené terapii.

Ale už toho mám taky dost! Pokud si někdo myslí, že na nás bude kašlat, tak se šeredně plete! Jsou Ukrajinci neurvalí? Ano, (někteří) jsou! Takže dost českého opatrnictví! Buším na okno budky až sklo vibruje jak při zemětřesení. Trvá jen pár vteřin, než se vypotácí rozespalá obsluha, kterou okamžitě probouzím neurvalým „Gáza! Nádo gáza! – Plyn! Potřebujeme plyn!“

Chlapík si překotně upraví čepici a s omluvami cupitá plnit rozkaz. Jinak to nejde. Je třeba si vybrat; buď budete ti, co práskají bičem, nebo ti, co se pod ním sklánějí.

Jako ve stokrát obehrané scénce v komediích opustíme nasycení autobusové pseudonádraží, jenž jako zaručeně jediné mělo otevřenou propan-butanovou čerpací stanici, abychom vzápětí narazili na několik dalších. Rovněž v provozu. Ale to nic. Je třeba otočit hlavu opačným směrem a nevidět je. Držme směr Javorec – Šegini – Kralovec a nic se nám nestane.

Nacházím se v klasickém stavu mezi únavou, myšlenkami na léty odzkoušenou domácí postel, ale současně v touze, aby tohle cestování nikdy neskončilo. Racionální myšlení se dostalo do pozadí už dávno, aniž bych si toho asi všiml, a současné rozpoložení by mohlo zavdat příčinu k selhání základních pudů sebezáchovy. Možná se k tomuhle stavu ještě detailněji vrátím později, avšak teď dám na ten poslední ždibec zdravého rozumu a předám volant Michalovi. Na hranice to dotáhne a pak se uvidí. Jestli nás vůbec pustí. Hranice jsou pro mne hereckou příležitostí a ke škodě všech zúčastněných si ji dozajista nenechám ujít.

Ukrajina – Fastiv

Ráno není moudřejší večera. Michal je nevyspaný a asi i díky tomu málomluvný. Sbalíme se, poděkujeme za příjemné ubytování a vyrazíme na medvěda. V Chersonu jsou totiž nejhezčí. A bez nich se návštěva Ukrajiny neobejde.

Zdá se někomu, že mluvím s cesty? Mám na to s ohledem na svůj zdravotní stav sice nárok, ale vůbec ne! Na výjezdu z Chersonu směrem na Mikolajev (Mikolaiv) se u silnice táhne dlouhé tradiční tržiště, které díky svému nepřetržitému provozu přezdívám ukrajinským tescem. Nakoupíte zde snad cokoliv od potravin, ovoce, nápojů, alkoholu, přes nože, kožešiny a suvenýry, po – a to bez legrace – registrační pokladny prodávané jen tak v pultovém prodeji ve stánku nebo před stánkem. Při naší první ukrajinské výpravě v roce 2009 jsme tady zabloudili poprvé. Přilákal nás asi třímetrový růžový plyšový zajíc visící na jednom ze stánků a představa, jak převážíme tenhle „nenápadný“ suvenýr na střeše tatrovky přes státní hranice, nás vyzvala k činu. Tehdy jsme se poprvé seznámili s chersonskými medvědy. Sedí, stojí, usmívají se, nebo jen tak leží a jsou… prostě k pomazlení.

„Tak co myslíš, budou je tady mít i letos?“ mrkám na Michala před vchodem do krámku, který je napůl stánkem, napůl obydlím prodávajících. Další obyvatelnou plochou „tesco“-trhovců je pak žigulík zaparkovaný vzadu za „prodejnou“. Pak už jen strom a kousek trávníku pod ním.

Snažíme se vypadat co nejméně nápadně, ale s nadějí v myslích se usmíváme od ucha k uchu. Jenže…kolem jsou angličáky, zapalovače, psíci, medvědi pro děti (svými dobrosrdečnými úsměvy a kulaťoučkými tvary nápadně připomínají maskota zimních olympijských her v Kyjevě), ale ti „naši lední“, co vypadají jako živí, nikde.

Ale jo, tady je, úkol přivézt o dva roky staršímu medvědímu mazlíkovi kamaráda bude splněn.

„Kolik za něj?“ šmátrám po kapsách posledních pár stovek ukrajinské měny. „Čtyřistačtyřicet…kolik? Čtyřistapadesát, to je v parjadke,“ usmívám se velkoryse na prodavačku, že těch pár mincí „spropitného“ mne už nevytrhne, ale kdepak! Začínám mít asi problém i se sluchem, protože jsem upozorněn, že náš méďa stojí 493! Hledám ve všech zákoutích kalhot a nakonec s bídou dávám do kupy skoro 480 hřiven.

„To je dobré,“ mávne rukou prodavačka, všichni se usmějeme a s přáním šťastné cesty a všeho dobrého se rozloučíme.

Krásné počasí a úspěšný „lov“ zvedá náladu i přesto, že se ani jeden z nás necítí úplně v pohodě.

Směr Kyjev! Otočím klíčkem zapalování, motor poslušně zaburácí a už se ztrácíme ve zvířeném prachu jako ve filmu. Naladím si hudební mix a oddám se vychutnávání pohodové jízdy. Mé snění však netrvá dlouho. Ujedu sotva padesát kilometrů a už mne staví „dépéeska“. Jako každý správný řidič si naprosto nejsem vědom, co jsem spáchal. Navíc jsem bez koruny. Bez eura. Bez dolaru. Bez hřivny.

„Zdravím, pánové. Co jsem udělal? Nezlobte se, ale já u sebe už nemám žádné peníze,“ spustím na příslušníky ještě dříve, než začnou s vysvětlováním, že pro tentokrát to předjíždění kolony přes plnou čáru a poněkud vyšší rychlost bylo v rozporu s pravidly silničního provozu, jež se tady dodržují dle nálady, počasí či jiného systému náhod. Jediné spravedlivé na tom je to, že v tom nejsem sám. Šofér přede mnou má ukrajinskou espézetku, ale stejnou smůlu jako já.

„Moment, moment,“ uklidňuje mne dopravák, protože musí nejdříve vyřídit první přestupek.

„Tómaš?“ zní klasicky první otázka a já aktivně spolupracuji přitakáním. „Tómaš, víš, co jsi udělal? Tam byla plná čára! A ta rychlost!“ vysvětluje mi zbytečně dopravní přestupek, který se tady děje každý den tisíckrát a nikdo ho neřeší.

„Nemáš peníze?“ ověřuje si moje původní tvrzení a já ho nehodlám opravovat. „Tak počkej,“ zmizí nakrátko v policejní samaře s tmavými skly a radí se, co se mnou. Přes okýnko pak pokyne, ať přistoupím blíže.

„S kým cestuješ? S manželkou? Dětmi?“ Přestože z toho cítím sympatický pokus o zmírnění trestu na úkor jakésiho soucitu s rodinkou na výletě, musím zklamat na celé čáře. Zavrtím hlavou a smlouvání je tím u konce.

„Máš peníze na kartě, že?“ Jo, to mám. Tedy alespoň myslím. „Tak pojeď za námi.“

„Tak co, dobrý?“ vítá mne Michal s naivní vidinou snadného a laciného řešení.

„Kdepak, jedeme za nimi. Asi k bankomatu,“ vracím kamaráda do tvrdé reality a vydáváme se za blikající samarou.

„Jsme to ale delegace, že? V Soči nás vede policejní doprovod s majáky, na Ukrajině nás vede policejní doprovod s majáky… To nemá jen tak někdo!“ snažím se uvolnit lehké napětí, když zabočujeme na místní silnici třetí třídy, tedy prašnou polní cestu, abychom šli vyzkoušet funkčnost a hlavně bonitu mé kreditní karty.

Scenérie zase stojí za to. Vesnické domky jsou obehnány někde dřevěnými deskami, jinde plechovými pláty, tak zvaná pozemní komunikace je chvilku z betonu, pak zase z panelů, občas z ničeho, a když se při výstavbě našel asfalt, tak byl taky použit. Uprostřed vesnice, která se podle našeho odhadu jmenuje Mikolaivskie, je dominantou travnato-hliněné fotbalové hřiště, na němž v pravé poledne trénuje tým hus s týmem krav obranu, útok a ze všeho nejvíce pasení. Těžko odhadovat, před čím to nakonec zastavujeme, ale visí na tom bankomat a nezbývá, než ho podojit. Kravky přijdou na řadu až večer.

„Tak kolik?“ vznáším dotaz bez bázně a hany do škvíry mezi střechou a tmavým sklem policejní lady.

„Čtyři sta,“ zazní rozsudek po krátké poradě uvnitř. Hm. Tedy dvě stě pro každého. To není málo. Ale ani moc. Je to dost na místní poměry. Málo na ruské, nebo unijní. Hlavně, ať ten krám funguje a můžeme už jet. Náš stav je v rámci možností stabilizovaný, ale přestože to bude znít velice expresivně a asi to sem nepatří, tak v blízkosti naší domácí toalety nám bude mnohem jistěji. Jsme na území, kde nenavazuje jedna vesnice na druhou jako u nás. Kde není na každých deseti kilometrech trasy sice ne voňavá, ale použitelná benzínka s WC. Musíme odsud!

„Tak tady to je,“ předávám obnos a pochopitelně neočekávám žádný pokutový bloček. Přání šťastné cesty potřebujeme více a tak s „reklamní policejní vložkou“ pokračujeme dále.

Čas na práci, čas na relax. Krátce před třetí odpolední je třeba „vypustit páru“ a pokochat se i jinými krásami Ukrajiny, než jsou sličné slečny, luxusní bydlení, nebo dobrá kuchyně. Malebné údolí kdesi na cestě ke Kyjevu mne přinutí odstavit stanislavu a vyhlásit odpolední siestu. Klid, pohoda, hory, kůň, vesnička v dáli… Zatímco kráčím někam do neznámých nížin náhodně objeveného „kaňonu“ zanechávajíce náš modrý „koráb“ na jeho vrcholu, uvědomuji si čím dál více, jak moc se mi tady líbí. I přes všechny ty problémy, za něž si v naprosté většině případů mohu sám svou nezodpovědností.

A protože si tyhle věci uvědomuji až moc dobře a nehodlám nás už vystavovat zbytečným stresům, jako první zajistím dostatečné zásoby paliva na cestu domů. Téměř čtyři sta kilometrů směrem na sever k hlavnímu ukrajinskému městu vede po docela kvalitních silnicích, u nichž začínají vyrůstat benzínky jako houby po dešti a k jedné z nich tedy zabočím a naplním obě nádrže. Vlastně všechny tři, jelikož Tatra 613 má standardně dvě benzínové, no a ta naše ještě propanbutanovou navíc.

Čerpací stanice voní novotou a její provoz je stejně nově chaotický. Podle všeho fungují jen některé stojany a přes moderní vybavení je možné natankovat opět až na základě objednávky. Pro našince, který je zvyklý tankovat do plné, neřešitelné. Ale sám v tom rozhodně nejsem. Blonďatá majitelka černého „esúvéčka“ by také ráda natankovala plnou, ale má smůlu. Nahlaste, kolik budete brát litrů, zaplaťte, natankujte, jeďte. Pokud se vám to nelíbí, zkuste štěstí jinde, nebo jděte pěšky.

„Vezmu padesát litrů,“ informuji u okénka s nápisem Kassa, a věřím ve svůj odhad stavu pětasedmdesátilitrové nádrže, tedy že je dostatečně prázdná, aby se tam ten objem nějak nacpal.

Asi dvacka za litr benzínu v přepočtu na koruny, padesát litrů je tam, karta od Citibank neustále funguje a tak neztrácejme čas a pokračujme po dálnici na Kyjev. Rád bych konstatoval, že do večera budeme doma, nebo alespoň na území Evropské unie, ale osud tomu chce zase jinak.

„Snažit se, to je hrozně málo,“ říká šéfkuchař Pohlreich v jednom z dílů ve svém pořadu Ano, šéfe! že mi snad docházejí vlastní komentáře? Nedocházejí. Ne tak jako plyn, který o sobě dává vědět v zácpě pár kilometrů pře Kyjevem. Z geografického hlediska to jsou jen milimetry, nebo při menším rozlišení centimetry, avšak pro nás je to kus cesty, který máme na své pouti k domovu překonat. Při prvním škubnutí nedávám coby zdatný tatrovák najevo žádné znepokojení a přisuzuji problém necitlivosti svého řidičského umění. Další zaškubání mne však přinutí přepnout na méně spolehlivý benzín. Délka několikakilometrové kolony je nečekanou překážkou a varovným signálem zároveň. Naštěstí jsme dostatečně připravení a nevyvede nás z rovnováhy.

Alespoň si to myslíme. Do prvního chcípnutí motoru. Spoléhat na plyn je zbytečné – všechen jsme spálili. Máme skoro plnou nádrž benzínu, proč nejedeme? Uprostřed skrumáže kdesi na 30. kilometru před hlavním městem Ukrajiny vybíhá Michal k zádi naší kopřivnické lodi a pokouší se najít příčinu nedobrovolné pauzy. Ukrajinci zatím využívají stezky podél dálnice a bez ohledu na překvapené protijedoucí (povětšinou na traktoru) se snaží podélně objet dav kyjevachtivých řidičů. Nutno přiznat, že se jim to daří mnohem lépe, než zprovoznění našeho auta.

Nenaděláme nic, musíme zkoušet. Historické štěstí přeje vždy více propan butanu, takže přepínám zpátky na plyn a rozjíždíme se.

„Nevím, všechno vypadá bez problému,“ omlouvá se Michal, i když oběma nám je jasné, že jsme natankovali asi ne zrovna čistý benzín. Co je nové,  nemusí být dobré, zní ponaučení z nově otevřené čerpačky.

Je nám více než jasné, že na výpary nikam nedojedeme a na rozebrání motoru není zrovna optimální provoz ani světlo. Štěstím v neštěstí je plynová čerpací stanice po pár minutách poskakování. Můžeme sice lamentovat nad tím, že nemáme fotku s olympijským medvědem, ale zato dojedeme v pořádku a včas domů.

„Dobrý den, berete karty?“ ověřuji situaci raději hned ze startu a zamítavá odpověď pohřbívá veškeré naše naděje na to, že štěstí si vždycky najde své blbce.

Můžeme si stokrát vyčítat to, co by nám vyčetly ženy a partnerky, tedy nedostatek hotovosti když víme, že karty zde akceptují jen zřídka kdy. Ale k čemu by to vedlo? Snad k naplnění hladovějící stanislavy?

V jednom z kufrů mám schovaných circa sedm hřiven na památku. Není to moc, ale tady nám za to nalejí skoro dva litry propanu. Šmátrám v útrobách a nacházím.S vítězoslavným úsměvem se vracím k okénku a žádám o dva litry elpégéčka. Přestože je vrcholem naivity představa slitování a doplnění nádrže na dojezdovou úroveň, může být příkladem pro naše obsluhy fakt, že i mizerná tržba tady nemá vliv na dobrou úroveň obsluhy. žádné opovržení. Prostě pár vteřin životadajného syčení a sedm hřiven je pryč.

„Je tady někde bankomat? Nebo tak něco?“ nedám ten zoufalý obnos z ruky jen tak zadarmo.

„Ano, je tady kousek Fastif. Asi 30 kilometrů odsud. Musíte odbočit doleva,“ dostávám souřadnice a hodlám se tím bez námitek řídit. Jasně, mrkneme nejprve na mapu, ale co nám řekne? Že taková obec taky někde existuje a i když uhýbá z našeho hlavního tahu, dává příslib komerce v podobě bankovního automatu a možná i zásob plynu.

Jedeme. Je tma. Kolem jsou jen lesy. Nehrotím to, posouvám stanislavu spíše očima. Pomalu. Ale jistě. Benzín máme jen tak na topení, plyn už dávno má být spálený. Máme za sebou 35 kilometrů. Cedule neříkala nic o tom, že by se mýlila. Jako mnohé její kolegyně. 45 kilometrů a nikde nic. Pomalu se dívám do tmy, kam odbočím a skováme se do rána před možnými nenechavci a nástrahami. Les vypadá přívětivě a Tatra 613 je pojízdný motel, takže přespání je nesrovnatelně méně komplikované, než v mnohých německých modelech koncernu VW.

Padesát kilometrů a stále ještě popojíždíme. A je to tady! Benzínka na levoboku!

„Dobrý večer, potřebujeme bankomat a plyn,“ koktám do okýnka, za nímž mne sjíždějí hnědé oči nadstandardně přitažlivé noční obsluhy. Čím to je, že tady jsou ty holky prostě tak hezké? A milé zároveň? Jak to, že u nás se proměňují ve zlatokopky a běžný servis pojem úsměvu vlastně vůbec nezná?  Přemítám na místo pocitu zoufalství z toho, že se opět nacházíme na místě mimo běžné mapy.

„Plyn nemám, ale jeďte do města, tam je bankomat i plyn,“ odporoučí mne další z potenciálních nevěst (a že jich podle běžného českého úsudku může být!) a s nadějí ve svých krocích sešlápnu plyn tatrovky nešetrněji k podlaze a sebevědomě proplouvám Fastivem. Lesy nalevo, lesy napravo, tma všude. Jistota je zeptat se a já nejsem jedním z těch opravdových chlapů, co raději hodiny krouží a hledají, než aby zastavili a zeptali se.

„Dobrý večer, potřebujeme plyn, kde to tady je?“ poptávám palivo jako kousek čerstvého chleba v místní večerce, kde hladina alkoholu zákazníků okolo překračuje řízení možné limity.

„Tady, kousek, pořád rovně, rovně a najdete to,“ ukazují společnými silami prodavačka a její asi celonoční společnost v podobě podnapilého pseudoklienta, tedy bez urážek pro nás přínosné společnosti.

Je tma. Stanislava kucká. Já nechápu, v čem je problém, že můj kamarád spolujezdec není schopen najít příčinu nekompatibility ukrajinského benálu a na místo toho téměř usíná v pohodlných sedačkách našeho přechodného domova. Směsice nesmyslných nadějí a představ už zabila více posádek, mnohem zkušenějších, než je ta naše, ale my se nedáme a vydržíme. Protože i přes ty hodně pitomé myšlenky mám Michala strašně rád a on snad nikdy nenajde sílu a odhodlání mne za ty blbé kecy zabít. Odpustil by mu to kdokoliv z mého okolí. Protože jak říkají mé přítelkyně, dokáži opravdu kvalitně „nasrat“.

Stanislava kašle jak zasloužilý kuřák roku a i nepatrný kopeček jí začíná dělat problém. Pohybujeme se asi třicítkou a a zařazená čtyřka není rozhodně tím ideálním stupněm, který by si třiapůllitrový motor přál.

Je 20:55 hodin, máme najeto 1.882 kilometrů z Adleru a 4.695 z domova a dostali jsme se asi z té největší sra*ky na naší cestě. Nebudeme spát v lese, zažívat přání snad každého komerčního cestovatele na Ukrajinu a  vyprávět o tom, jak nám došel benzín a přesto bylo všechno fajn, prostě natankujme a mizíme směrem k České republice, jak rychle to jen půjde.

To není panika. To je jen pocit nesrovnalostí v žaludku a nejistoty na celkem jisté trase.

„Máte štěstí, všichni okolo už mají zavřeno,“ vítá nás majitel „plynovky“, když výfuk stanislavy vypustí poslední spálený propan butan. „Kdyby mi nepřijela cisterna, taky bych už tady nebyl.“

Má pravdu. Máme štěstí. Až neuvěřitelné. Není to o tom, že bychom snad měli takový instinkt, nebo orientační schopnosti. Někdy máte obojí a pokud vám není Štěstěna nakloněná, je vám to úplně na nic.

Ukrajina – Cherson

„Jéééžišmarjá! Ostraváci!“ směje se na celé kolo stejný celník, jenž nás kontroloval při vstupu na území Ruské federace. Ten samý, který „moc dobře ví“, že v Ostravě je spousta lunaparků, jelikož tam má přátele Františka, Lucku a Marii.

Přátelsky pokyneme a odpovědí je nám šibalský úsměv. Brzy pochopíme. „Náčelník“ dělá jakoby nic a posílá nás „důkladně zkontrolovat“ nějakým zelenáčem. Ten se nejdříve zarazí u klasiky – motor vzadu – pak celkově nad tím, že se najdou dva idioti, co si vyrazí autem takový světa kraj, a když už neví coby, tak neznaje OBI se bezradně rozhlédne okolo ve snaze najít si někoho na pomoc.

„To nic, to jsou moji přátelé z Česka,“ poplácá ho „náš kamarád“ jinak bedlivě střežící hranice a my tak zaznamenáme rekordně rychlé odbavení na ruském pomezí. Patnáct minut.

Ukrajinskou stranu zajímáme nesrovnatelně více. A nejenom my. Zatímco Rusové nemají dneska moc chuti do práce ani do „divadelních představení“, Ukrajinci si toho dneska rozhodně užívají plnými doušky. Po hodině čekání nás opouští prvotní optimismus a vrací se únava a zdravotní komplikace. Před námi je na první pohled „neukrajinská“ rodina – nové SUV, seriózně vypadající řidič v solidním oblečení, prostě bez debat jedna z rodin, jež v tuto dobu překračuje hranice kdekoliv v Evropě, možná na světě. Nic podezřelého je ale natolik podezřelým, že je celníci probírají několikrát za sebou. Popojíždíme po centimetrech a já začínám být klasicky otrávený – nesnáším čekání!

„Dobrý den, vaše doklady, odkud jedete a kam?“ Jsme na řadě a celník zelenáč (alespoň pro nás) se pokouší o rutinní kontrolu osádky ne zrovna standardního vozu a jak se během pár vteřin ukáže, ne zcela standardních známostí.

„Počkej, já to vyřídím,“ přebírá kontrolu kdo? No přece náš další „kamarád“ celník, co si při našem vstupu na ruské území dokázal tak upřímně a bezelstně říct o „paroh“ (padarok – dárek)!

„Tak jak bylo v Soči?“ prohodí zdvořilostně a obezřetně se rozhlédne kolem. Vzduch je čistý, takže nám sebere pasy, ve strážní budce do nich práskne potřebné „štemply“ a s přáním všeho dobrého nás pustí na území země, která se nám bohužel letos jeví jako nejpřívětivější ze všech – Ukrajina.

Máme najeto přesně 3.700 kilometrů a po 93 minutách na rusko-ukrajinských hranicích pokračujeme v návratu domů. Kdo nezažil, nepochopí. Ačkoliv by mohlo dojít k výjimce, tak jsem stoprocentně přesvědčený o tom, že žádnému z příslušníků „dépéesky“ nestojí za to nás pronásledovat za hranicemi svého státu. Ten pocit nám momentálně bohatě stačí ke štěstí.

A protože jsem člověk přející, tak jsem se pár set metrů za hranicemi rozhodl o to naše štěstí podělit. Vybral jsem si pro tento účel jednoho z mnoha opuštěných hladových psíků nejisté rasy (tentokráte se nejvíce podobal jezevčíkovi), kteří se více méně opatrně potulují kolem silnic a čekají na ždibec jakéhokoliv sousta. V Rumunsku jsem před dvěma lety nabídnul kousek salámu, dneska vystrojím hostinu z našich sosiček v těstě. To bude dobrota, panečku! Přistavil jsem u krajince a s laskavým úsměvem od ucha k uchu jsem vyrazil konat dobro. K plnému žaludku jsem chtěl přidat i pohlazení, ale pejsek bohužel díky asi ne zrovna dobrým předešlým zkušenostem zvolil raději útěk. Nedal jsem se odradit a hodil svačinku ve směru jeho úprku, aby to chudák neměl nazpátek moc daleko a posilnil se na další těžké dny svého života.

„Tys ho zabil,“ hlesnul soustrastně Michal, sotva jsem uspokojen dosedl opět za volant. Nechápal jsem, co tím myslí. Tomu párku nic není a těsto je těsto. Jen naše žaludky holt nejsou na něco podobného stavěné, to se nedá už nic dělat. Ale psíček bude pro dnešek napapaný a bude na mne dlouho v dobrém vzpomínat.

Cesta vede optimistickými lány slunečnic a před čtvrtou odpolední vyhovím přání svého kamaráda a odstavím stanislavu na polní cestě s tím, že si oba pár desítek minut odpočinou. Já se mezi tím protáhnu krátkým cvičením mezi odpadky a než se rozeběhnu směrem k březovému hájku, vyšlu směrem k naší modré přítelkyni nechápavý pohled – Michal se zamknul. Proč? Co se tady na Ukrajině může stát?

„Ně kopati – Nekopat,“ žadoní nápis na betonovém patníku z kdo ví jakého důvodu. Těžko říct, zda by někdo respektoval mnohem potřebnější nápis „Zákaz skládky“ – okolo se válí od plastových lahví přes obaly až po zbytky živočišného původu kde co. Nejhorší na tom všem je, že mi vlastně nic nechybí. Je krásně, klid, vzduch není cítit žádným jedovatým plynem a všechny ty rádoby skutečné starosti jsou hrozně moc daleko.

Máme namířeno do Chersonu. Je zcela mimo rozum podporující trasu, ale my víme své. Před dvěma lety jsme se v tomto přístavním městě úžasně vyspali. A za pár hřiven. Nejprve nám nabídli nejluxusnější pokoj, v jakém jsme kdy do té doby bydleli, a když jsme se vraceli nazpátek, tak jelikož už neměli žádný volný luxusní pokoj, ubytovali nás v nějaké VIP části hotelu velikosti jeho dobré jedné třetiny. Čím nás asi překvapí letos?

Čeká nás šest set kilometrů na jihozápad. Cesta po dálnici E58 vede podél Azovského moře a je vcelku pohodová. Jedeme a tankujeme, tankujeme a jedeme. Nic zvláštního se neděje. Michalovi je blbě, já se cítím tak nějak stabilizovaně. Bylo to už lepší, ale zažil jsem i podstatně horší chvíle.

Pár desítek minut před osmou večerní se „vracíme domů“. Rtuť na náladometru letí prudce nahoru. Nepřipouštíme si, že by v „našem“ motelu Non-stop (24 časa) pro nás neměli volný pokoj. Jenže… Jenže přestože nám to tady připadá, jako bychom tady byli včera, minuty a kilometry pod koly nekompromisně argumentují, že bloudíme. Jistí jsme si pouze jediným – jsme v Chersonu. Vlastně už víme i něco navíc – nemají tady jeden autosalón Škoda, jenž byl naším hlavním záchytný bodem, ale přinejmenším dva. Motel Non-stop s prodejcem české značky bezprostředně sousedí, ale reklamní cedule si s námi jako už mnohokráte pohrávají a náš orientační závod prozatím nevede ke kýženému cíli.

Hlavně nezoufat! Uvědomujeme si, že jsme vlastně po celý den nic nejedli. Zatímco Michalovy chutě jsou orientovány na suchary, já jsem odvážnější a dal bych si cokoliv jiného dobrého. Třeba něco z Billy! Nemíním pátrat po tom, kde se tady najednou zjevila, ale je tady a my rádi rozšíříme okruh jejích zákazníků! A že je jich zoufale málo. Přestože ceny zboží dosahují asi třetinové výše cen českých, jsou pro místní natolik nedostupné, že je tady pusto prázdno. Zatímco plníme košík voňavými hrozny vinné révy, křupavým tmavým chlebem a tvrdým sýrem s obsahem tuku 50%, bábuška v šátku kousek od nás zvažuje nesrovnatelně pečlivěji, za co svou almužnu znamenající důchod nakonec utratí. Na pokladně se rozzáří zlatá kreditka a nepřemýšleje o tom, kdy a jak účet vyrovnám, jsme rád, že nemusím řešit proviant na dnešní večer a zítřek.

Když si vzpomenu na pár případů, kdy jsem byl osobně přítomen krádeži a úprku pachatele v supermarketu u nás, kde je ochranka jen jako na efekt a dá se říct, že tuto práci může vykonávat kdokoliv, komu nevadí tmavé oblečení, tady si to podle mně každý raději nechá projít hlavou alespoň dvakrát. U východu se loučíme s vysokým statným chlapíkem, jehož kila nejsou zúročenou investicí večerů strávených konzumací pivního moku, ale spíše volného času propoceného v posilovně. Rovněž jeho taktika nestát někde „zašitý“ před pokladnami, ale těsně u východových dveří, je logičtější a bez pochyby účinnější.

Netuším, zda jsme v tomhle jediní na světě, ale jakmile je příležitost si pochutnat a udělat radost žaludku, jdou všechny starosti a problémy českého člověka stranou. A my dva nejsme jiní!

„Můžu řídit?“ nabízí se Michal za volant a já s plnou taškou dobrot bych byl blázen, kdybych mu nevyhověl.

„Jak že to startuješ?“ nevěří si při otáčení klíčkem v zapalování, aniž by si uvědomoval, že mu nemohu odpovědět. Jako slušně vychovaný chlapec totiž vím, že se s plnou pusou nemluví.

„Takhle?“ zkusí první něco jako startování, na něž však stanislava nehodlá reagovat. Sám se na to nemůžu dívat, protože by mne asi „trefilo“, ale teď mám dost své „práce“ s ochutnávkou chersonských „bio“ potravin.

„Kdy mám sešlápnout plyn? Počkej… teď?“ Startér několikrát otočí bezvýsledně motorem.

„Pusť mne k tomu, já Ti to ukážu,“ přerušuji nevrle hostinu a chystám se ukázat dokonalé souznění řidiče se svým vozidlem. Motor samozřejmě nechytá. Zkouším ještě dvakrát třikrát otočit klíčem a sešlápnout pedál v tu pravou chvíli, ale výsledek se nedostavuje.

Hlavně zachovat klid. Základním nepsaným pravidlem každého správného tatrováka je nedat za žádných okolností najevo, že je nějaký problém s jeho tatrovkou.

Nedá mi to na tomto místě nevzpomenout na kamaráda Davida Heřmánka, jenž zažil se svými auty neskutečné množství příhod, obvykle bohužel doprovázených smůlou. Vrcholem všech zážitků je podle mne ta, která se stala na jednom ze srazů osobních automobilů značky Tatra. Zatímco u starého vzduchem chlazeného motoru je pravděpodobnější varianta, že se začne přehřívat a vysoká teplota způsobí var oleje, jeho vyšší spotřebu a nakonec zadření motoru, Davidovi se podařil pravý opak – jeho krasavice se nebyla schopná rozehřát a motor byl chladnější a chladnější, až se nakonec zastavil. Co by asi za to dal Michal, kterému se cestou do servisu naopak motor vzňal. Uprostřed Prahy.

David mi to dozajista neodpustí, ale musím přidat ještě jeden příběh. Dokonale pasuje na jakoukoliv havarijní situaci. Náš kamarád, na něhož si z nějakého nespravedlivého důvodu smůla docela zasedla, svého času za osm tisíc koupil tatrovku z asistenční služby. Tak zvaného žlutého anděla. Osobně jsem to auto potkal při jednom nočním návratu ze služební cesty. Na první pohled zaujalo jasně žlutou barvou, „protiklokaní“ tyčí a světelnou rampou na přídi a různými dalšími vychytávkami v rámci celého vozu. Modelově vycházelo z řady T613-2, ale množství úprav vlastně vytvořilo zcela nový model. Tajně jsem se o možnost koupě sám zajímal, ale nakonec byl rychlejší a úspěšnější náš jablonecký přítel. Jednou si s „andělem“ takhle někam jel, kochal se krajinou a najednou před sebou vidí jet kolo. Ne bicykl, ale kolo. Z auta.  A hádejte, čí bylo? Správně! Bylo to jeho kolo! Než stačil jakkoliv zareagovat, vyjel v protisměru favorit. S kolem na výletě se pochopitelně střetl čelem, ale naštěstí bez újmy, kolo ho v podstatě přeskočilo a putovalo dále.

A teď přicházíme konečně k návodu, co v takové či podobné situaci dělat. Je univerzální a David je jeho čestným autorem. V případě, že se vám někdy (ač je to hodně nepravděpodobné, že ano?) pokazí auto z kopřivnické produkce, zachovejte klid a rozvahu. Odstavte auto na krajnici, pokud tedy ještě jede, a sedněte si na místo spolujezdce. A dělejte, jako by nic. Na případné otázky a nabídky pomoci ze strany kolemjdoucích a jedoucích sebevědomě odpovídejte, že čekáte na kolegu nebo známého. Auto je v naprosté kondici a těší se záviděníhodnému zdraví. A to i přesto, že má jen tři kola.

Bohužel se v České republice díky hustotě restauračních zařízení nic neututlá. Když po pár minutách David vyrazil po stopě ztraceného kola, byl přistižen místními štamgasty, kteří celou scénu sledovali jak v první řadě divadla a sebelepší maskování tady nemělo smysl.

My jsme však na ukrajinském parkovišti před Billou chráněni rouškou tmy a podvozek máme prozatím kompletní. Navenek se snažíme vypadat nenápadně. Jako takový běžný pár cestovatelů, kteří si sem odskočili na svačinu. Ovšem jakmile mladí Chersoňané zmizí z dohledu, jdeme na věc. Stačí přepnout na benzín, točit startér dokud drží baterie a poskakovat na plynovém pedálu intenzívně jako metalový bubeník. Člověk se až zapotí (spíše tím herectvím a stresem), ale s notnou dávkou Štěstěny stanislava chytne a my se můžeme odlepit a pokračovat v hledání našich postýlek.

„Dobrý večer, byli jsme tu včera, pamatujete se?“ chce se mi pozdravit ochranku, když zaparkujeme naproti škodováckého autosalónu, jehož typicky zelené dekorace protínají jasně červené paprsky motelu 24 časa. Jenže to není včera, ale dva roky a tak musíme celý ten proces se žádostí o ubytování zase opakovat. nevadí, máme neskonalou výhodu v tom, že tohle jsme už jednou zažili. Vlastně dvakrát.

„Moment,“ zastavuje nás na pár okamžiku strážný a kousek stranou něco hlásí do vysílačky. „V pořádku, běžte do restaurace a domluvte se,“ předává nás kolegyni a my s optimistickým úsměvem na rtech kráčíme vstříc dřevěnému ráji. Nutno podotknout, že podnik jednoznačně prosperuje – i přes relativně pozdější hodinu je terasa plná hostů a ani restaurace nezeje prázdnotou.

Jak to bylo? Máme jít do restaurace, nebo myslel jako dovnitř a tam někoho shánět? Známe to tady jak svoje boty, takže míříme rovnou do patra, kde byla ještě donedávna recepce. .Nikde nikdo. Klasická zmatečná situace. No nic, zkusíme někoho dole v hospodě. Pardon, v restaurantu.

„Dobrý večer, hledáme ubytování,“ zkouším to lámanou ukrajinštinou na výčepní v klasicky neurčitém věku mezi čtyřicítkou a padesátkou.

„To musíte nahoru,“ dostávám dokonale zbytečnou odpověď, která mne vede jen k pokračování dialogu, neb o patro výše jsme již byli a nikde nikdo.

„Aha, tak já ji seženu,“ mizí vcelku ochotně někde vzadu, přestože to vypadá, že je na celý plac sama a hostům se domů očividně ještě nechce. Trvá to jen pár okamžiků, kdy se člověk neví, kam podívat, protože jen čeká a čeká, ale kdo si počká, ten se dočká.

„Tak počkejte chvilku. Už jsem tady sama. Hotel máme plný,…“ to nezní zrovna moc dobře. Těšili jsme se…. nejdříve veliký pokoj, pak de facto třetina hotelu jen pro nás a dneska… „takže vám můžu nabídnout jen domek.“

Asi omdlím. Jen domek. „Jen“ domek. V tu chvíli si ani netroufám domyslet, co nám nabídnou příště! „Jen“ kousek sídliště?! Ať to stojí, co to stojí, bereme to!

„Tak fajn, platit budete ráno, tady máte klíče,“ aneb musím se už věnovat dalším hostům. Chápeme, nemáme za zlé, děláme, že jsme takové ubytování očekávali a v duchu se už vidíme v pohodlí domečku.

Číslo 10 mi připomene sídlo britského premiéra; luxusní patrový srub voní dřevem a útulnou domáckostí. Tím by sice mohl reklamní blok skončit, ale to by ještě mělo k dokonalosti daleko. Ačkoliv to nepřiznám, je mi chvílemi hodně smutno po věrné a usměvavé Besynce, mé bernské salašnici, a cosi nad námi se nade mnou slitovalo a seslalo mi… psíka nejisté rasy. Výškově těsně nad kolena, hnědočerný hladkosrstý nejlepší přítel člověka s nenapodobitelně smutnýma očima. Od pohledu hodný. A lehce nedůvěřivý. A hladový.

„Počkej, mám tady něco dobrého,“ přestávám vybalovat bágly a šmátrám po sosičce s párkem. My už ji nebudeme, Tobě může zachutnat. Chutná! Tak počkej, dám Ti ještě jednu.

A kruci, nedám. Ne, že bych byl lakomec. Ale… vy jste dva? No nic, musím vás podělit. Dobrou chuť i Tobě, druhý psí kamaráde.

„Ne!“ přerušuje idylku Michalův zoufalý výkřik. Otočíme se jeho směrem a nechápeme, co se mu stalo.

„Co je? Vždyť jim chutná,“ nenechám se odradit od sosičkové psí párty a než mohou zaznít první protesty „ochránce zvířat přes párky v těstíčku“, rozšíří náš večírek další psík dokonale stejného vzezření. Hm. Pro Tebe ale už nic nemám. Moment, Michal tady má ještě zásobu sušenek Be-Be. Dej si, šustím potichu zbytkem nezávadných potravin a dobrým pocitem ze zachráněných psíčků.

Tak. Teď je řada na mně. Na nás. Ustájím stanislavu kousek od vchodu a mířím naplnit marnotratnou touhu zbavit se pár desítek hřiven výměnou za kousek chutného žvance a doušek chmelového moku. Jsem rád, že i Michal má už po krk nezáživné diety a následuje mne.

Není sice nějak zásadně chladno, ale zároveň nechceme budit pozornost, takže oželíme na první pohled plně obsazenou terasu a zakotvíme v domáckém interiéru. Obsluha se usmívá, neobyčejně upravený jídelní lístek připomínající starodávný papyrus a dávné písmo je v angličtině i ruštině a navíc plný laskomin. Než nahlásíme osvědčenou večeři – telecí steaky – zašumí do mne půllitr jako do sudu. Pivo v rozumném množství nemůže nikdy uškodit. Občas se tedy rozumu nepodaří zvítězit, ale dneska večer to rozhodně nehrozí. Dáváme před hlavním chodem poněkud tučnější vývar, ale na naše utrápené žaludky by to nemuselo být špatné. Dostávám se do klidu a energické nálady. Když pak přede mně postaví dva řízky z telátka (na původ člověk prostě nesmí myslet), oslavím ten vrchol blaha dalším blahodárným čepovaným (já bych tedy napsal „točeným“, ale prý se točí zmrzlina, pivo se čepuje…).

V tom Michal prudce vstane a se zarputilým výrazem v obličeji vyběhne ven.  Zůstávám sedět s otevřenými ústy a nechápu, co se stalo. Stav, který nemám zapotřebí hrát, mi vydrží až do příchodu běloruské rodiny. Asi jsem něco řekl. Je fakt, že jsem se dostal do pohodového rozpoložení překypujícího spokojeností, v němž se stávám nesnesitelným, ale co jsem to vlastně takového řekl? Co se mého kamaráda tak dotklo? Vydržel se mnou už takové tisíce kilometrů a teď zčistajasna tohle?

Poroučím si další točený kousek a neochotně se pouštím do další porce. Nechat to tady je plýtvání, sníst to, je obžerství. Volím Hřích šestý a vracím prázdný talíř. Mezi tím se návštěva s Běloruska seznámila s místními cenami a s omluvou opouštějí podnik. Včetně milého stvoření, jenž bylo zřejmě dcerou a jehož pohledům jsem se snažil raději vyhnout. Na místo toho „na mně“ zůstala kamarádka paní vedoucí, obecně blondýna středního věku už poněkud v náladě. Té jsem pro jistotu nevěnoval pohled ani jeden a snažím se jakoby upřeně pochytit co nejvíce z nějakého vtipného pořadu na obrazovce na stěně. Na baru to začíná lehce ožívat a já mám čím dál větší starost o Michala. Co se mu stalo? Kam zmizel? Naštval jsem ho, nebo šel jen spát? Přece by se rozloučil?

Důvod se nedozvím ani po předčasném návratu z večerního občerstvení. Chaloupka už spí.

Rusko – Batajsk

Probouzí mne zlý sen podobný tomu z ukrajinské ubytovny Kaťuša. Ze směsi dvou naprosto odlišných jazyků – ruštiny a angličtiny – vyrozumím jen to, že se nějaký podnapilý Rus snaží dostat k nám do pokoje a Michal se ho snaží pokusem o anglickou konverzaci zastavit. Netuším, zda mám tolik sil, abych vstal, ale hádka začíná nabírat na síle a nezbývá mi tedy nic jiného, než sesbírat veškerou energii, jíž jsem načerpal během krátkého spánku a vyrazit kamarádovi na pomoc.

Než se dopotácím k prahu naší ložnice, vřítí se do sváru naše děžurnaja.

„Co chceš? Co tady otravuješ?“ spustí na otravného Rusa.

„Já? Já nic, to ti Češi chtěli, abych přišel,“ motá nesmyslně.

„Chtěli jste, aby přišel, znáte ho? Že ne?!“ Otázky naší více než recepční jsou krátké a ostré jako břitva. Jakmile si ověří stav věci (jelikož jí bylo od začátku jasné, že asi těžko uprostřed noci máme zájem o společnost místního opilce), sesype na otrapu takovou kulometnou palbu slov, že dotyčný „hnán svinským krokem“ mizí zpátky do tmy, odkud přišel. Já upadám zpátky do bezvědomí.

Děžurnaja je pojem. Než se proberu, dovolím si na tomto místě použít k objasnění tohoto reálného mýtu zcela výstižnou definici Fíkova rusko-českého výkladového slovníku poutníka po samoděržaví (Ivo Dokoupil alias Fík z hor – fakt frajer, kam se na něj my dva hrabeme). Cituji: Děžurnaja je zvláštní a zcela specifický tvor, vyskytující se v Rusku v hojném počtu. To ona ovládá svým pevným hlasem a mírnou (či značnou) nadváhou každé nádraží, každou kancelář či úřad, pokladnu, kómnatu oddycha (nádražní ubytovna), čekárnu, vagón, vlak – to ona ve skutečnosti ovládá Rusko. Na ní záleží, zda cestovatel dostane čaj, jízdenku, ubytování, zda po cestě nezmrzne či se neudusí vedrem, zda mu nepraskne močový měchýř či mu neujede vlak, když shání něco k snědku na nástupišti. Funkce děžurné je zjevným pozůstatkem matriarchátu u Slovanů a v chování děžurné vůči cizincům právě rysy mateřství naštěstí většinou zcela převládají. Děžurnaja na rozdíl od bábulky vždy zastává nějakou důležitou funkci v aparátu samoděržaví. Obě dvě jsou díky své všeobecné autoritě nejlepší obranou před zloději a opilci. Funkci děžurné může vykonávat i chlap, v tom případě hrozí nebezpečí, že je notorickým opilcem a jeho činnost pak spočívá pouze ve snaze sehnat co nejvíce vodky a kamarádů k její konzumaci… Konec citátu. Více slov dle mého názoru netřeba.

Je asi sedm hodin. Nebo osm. Nevím. Je mi to jedno. Je mi totiž dobře. Michal vedle „dobíjí baterky“ zaslouženým spánkem a já začínám přemýšlet o dalším postupu. Usuzuji, že jsem z nejhoršího venku. Lehká tupá bolest hlavy je dána celkovým vyčerpáním, v tom nevidím problém. Tipuji, že do desáté musíme vyklidit naši základnu a tak nemáme zrovna času nazbyt. Pasy máme „zastavené“, peněženky zívají prázdnotou a stanislavě kručí nádrže hlady.

Provedu dokonalejší ranní očistu, vyšlu svému spolubydlícímu do polospánku krátkou mluvenou zprávu, že jdu hledat bankomat, a potichu zaklapnu dveře.

„Dobré ráno, tak co, vyspaní?“ usmívá se děžurnaja od ucha k uchu a vypadá to, že to opravdu myslí upřímně.

„Kamarád ještě spí. Je tady někde poblíž bankomat?“ snažím se získat pro nás tu nejdůležitější informaci

„Tady nic není. Možná ve městě. Je to asi deset, patnáct minut cesty.“ To vůbec nezní dobře.

Ale co nám zbývá? Trošku s obavami zkontroluji stanislavu, jestli jí něco nechybí, poněvadž jsem předpokládal, že se noční nevítaný host jen tak nevzdal a vybil si zlost alespoň na naší tatrovce. Naštěstí se mé obavy nenaplnily a po tradiční krátké konverzaci na téma „co to je za auto?“ zanechám za sebou ve dne mnohem méně přívětivý dvůr i se stavebními dělníky, kteří můj odjezd s nepředstíraným zájmem sledují metr po metru.

Vlevo, nebo vpravo? Zkouším nejdříve vpravo, abych se vzápětí otočil a instinktivně vyrazil tam, kde si slibuji centrum města. Čas opět dokazuje, že je nezastavitelný, kilometry pod koly ubíhají a ručička stavu benzínu v nádrži se lepí na nulu. Odhaduji dojezd tak třicet, snad čtyřicet kilometrů. A dvacet už jsem stačil projezdit bez jakéhokoliv výsledku.

Batajsk je prý vpravo. Asi devět kilometrů. To je dost hodně. A co to zase je za Batajsk, když v Batajsku jsme od včerejšího večera? Chvíli váhám, ale stejně nemám na výběr. Je fajn, že okolo rušné dálnice je spousta staveb a stavenišť, ale na žádném nevisí ta kouzelná skříňka chrlící peníze. Cesta je co do kvality srovnatelná s nájezdem do pole, jenže to vůbec nemá smysl řešit. Důležité je, aby vůbec někam vedla.

Poskakuji po standardní kvalitě tankodromu a přemýšlím o tom, zda má vůbec racionální základ a smysl nějaký bankomat hledat. Svého času bývala moje kreditka „bezedná“, ale situace se s ohledem na vývoj mého soukromého života a nečekaných plateb tady na východě docela dramaticky změnila a stala se nepřehlednou. Ať počítám, jak počítám, tak pořád by ale záchranný polštář měl být dostatečně naducaný a co se stane po jeho vyčerpání, to už je vysloveně otázka až na doma, protože to už dozajista budeme uprostřed pohostinného náručí komerční vlasti české.

Pokouším se uměle dramatizovat situaci, ale realita je taková, že v Batajsku na oficiálním prostranství, protože do náměstí jako takového to má hodně daleko, je mimo autobusové zastávky i kompatibilní bankomat a je tedy více než jisté, že i bez očekávaného dobrodružství jsme zachráněni. Zaparkuji tatrovku jakoby co nejdále od peněz dajného stroje a s patřičnou obezřetností se vydám napříč autobusovým stanovištěm. Jsme v Rusku, takže to nemusí být nádraží, ani centrum „góroda“, ale pár kilometrů odsud máme zastavené pasy a můj kamarád se spoléhá na to, že nezklamu.

Zasouvám těch pár centimetrů čtverečních falešného zlata do celosvětového standardu ATM a…. mám štěstí. Bankomat je „výherní“. Rychle sbalím do ruličky vydaný obnos a hledím se odsud rychle ztratit někam pryč. Chovám se samozřejmě chameleonsky nenápadně, ale i tak si myslím, že stanislava není zrovna značkou obvyklou pro tento kraj a vzbuzovat zájem není ani omylem  naší prioritou.

Honem pryč! Natankovat. Vlastně jsem rád, že ta modrá příšernost ještě nastartovala. Jsem teď v roli Robinsona, jenž zahříván ruličkou peněz má jediný smysl průzkumu – mít za co těch pár papírků utratit.

Čerpací stanice je opuštěná a tímhle svým stavem mne současně uklidňuje i zneklidňuje. Nikde nikdo, takže bez čekání najíždím ke stojanu. Vítá mne dokonalostí třetího tisíciletí udivující automat. No. Tak prima. A jako teď se stane co? Jsem klidný jako želva, spal jsem pár překvapivě dostačujících hodin, jsme se stanislavou uprostřed země mimo Evropě známou mapu a můj nejlepší kamarád je s klidem sobě vlastním ještě stále ubytován v motelu naprosto demokraticky zadržujícím pasy.

No, co no? Pojďme na to. Takže… stojan. Těší mne. Chceme benzín, abychom na něj dojeli natankovat někam, kde mají i plyn. Díky dosud nezkrachovalé Citibank jsme překvapivě solventní, takže doplňme těch pár ropných litrů do hladových nádrží kopřivnického zázraku a pak už si tak nějak v hlavě sesumírujme, cože jsou naše hlavní priority, souhlas?

Nikdo neprotestuje, takže coby samozvolený velvyslanec se chopím tankovací pistole a… a nic.

„Víte, kdo já jsem? A co vám mohu způsobit?“ proletí mi z hlavou směrem ke stojanu notoricky známé výhružky  (nejen) komunistických papalášů a dají mi pár vteřin k zamyšlení jak ven z této neřešitelné situace.

Stanislava je fakt úplně na dně, Michala mám asi patnáct kilometrů odsud ve zcela nedůstojné situaci a jediné to stojí na tom, že do toho našeho šrotu musím natlačit pár litrů benzínu.

Snažím se vypadat těžce v pohodě a přitom usilovně přimět mozkové závity k bleskovému překladu návodu k použití a ještě ho správně pochopit. Jsem tak strašně zabrán do role suveréna, že si ani nevšimnu dvou diváků za čelním sklem vozidla autoškoly, která zřejmě  v rámci výuky přijela také natankovat.

„Potřebuješ pomoct? Počkej, já Ti to ukážu,“ vystupuje z auta na scénu učitel autoškoly, jelikož asi nemá celý den na sledování mého zmatkaření. Jeho úsměv přes celý plnovous je přívětivý a uvolňuje napětí z mého marného pokusu zamaskovat nezvládnutí běžné ruské situace.

„Za kolik chceš benzín? Za stovku, jo? Tak počkej….,“ ukazuje mi, kam vložit bankovku a během pár vteřin mám v nádrži o šest litrů naturalu více.

Úsměv okouzlující adeptky na řidičský průkaz je filmovým „happy endem“ a s dobrým pocitem, že se dostaneme zase o kus dále z té natolik neplánované Ruské federace, opouštím jeden ze dvou mně známých Batajsků.

Začínám se dostávat pod časový tlak. Uvědomuji si, že jsem pryč skoro hodinu a tak bez ohledu na asfalt kvality ementálu jedu, co to dá. Zbytečně. Čeká mne (pro mne) již klasická scenérie, bez které se žádná výprava na ruské území nemůže obejít – železniční přejezd. Zakleji a poslušně vypnu motor. Nedá mi to nevzpomenout na desítky železničních neštěstí u nás, kdy šofér přesvědčen o svém odhadu ignoruje světla i závory a rozhodne se „to stihnout“. Tady by měl smůlu hned na začátku svého sebevražedného nápadu. Jakmile se přiblíží vlak, začnou problikávat výstražná světla, před závorami ze země vyskočí ocelové zátarasy, seshora to pojistí závory a smůla – tohle je možné prorazit jen tankem. V naší maličké zemi by se proti podobnému nekompromisnímu postupu zvedla „pochopitelně“ vlna odporu, kdy by se poukazovalo na poškození tlumičů, nedobrzdění, useknutí nárazníku, nebo kdoví jaké to výmluvy, proč je tenhle systém špatný. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale tohle dokáže zachránit lidský život. A co je víc?

A už je tady! Rozvážným „krokem“ se zleva blíží vlaková souprava delší než „čtrnáct dní před výplatou“ a čtyřmi komíny funící lokomotiva zahalí vše kolem sebe do černé temnoty dýmu ze spálené nafty.

„Já už myslela, že se neuvidíme,“ vítá mne děžurnaja srdečně, když s vítězoslavným výrazem v obličeji překročím práh její nevelké kanceláře. „Vykoupím“ naše pasy a jdu omrknout situaci na pokoji. Michal je v podstatě sbalen. Zamávám prťavé televizi, nepoužívané lednici, naprosto se sem nehodící sedačce a dalšímu vybavení značky „co dům dal“ a obložen „bagážnikami“ jako velbloud klopýtám po schodech dolů k autu.

Venku před vchodem mne ve vteřině zarazí pohled na něco, co jsem tedy ještě opravdu nikdy neviděl. Oči mi vyskakují z důlků. Asi dvanáct metrů dlouhý bílý krasavec z dílny Chrysleru nechává za sebou vše, co se bezostyšně dovoluje považovat za limuzínu. Když se proberu z prvotního šoku, zavřu svá udivená ústa a otevřu objektiv fotoaparátu. Tohle mi nebude nikdo věřit. Panský kočí domlouvá vedle v dílně (servisem bych to určitě nenazval) nějakou opravu a obrovití bodyguardi v kvádrech si mne přeměřují přísnými pohledy za černými skly brýlí. Odvážně dělám, že je vůbec nevidím a fotím. Zbytečně, protože to se musí vidět. Komu asi patří?

Je devět hodin čtyřicet tři minuty, máme najeto 3.555 kilometrů a opouštíme naše poslední ruské motelové útočiště „Žemčužina“ (vůbec netuším, co to znamená, ale v Soči mají stejnojmenný fotbalový klub) a už teď víme, že naší první zastávkou bude za pár minut plynová čerpací stanice v Batajsku. Že jsme v Batajsku teď? Ano, jsme. A já jsem byl ráno taky v Batajsku. My všichni jsme pořád v nějakém Batajsku a je mi to úplně ukradené. Tak tak držíme „pohromadě“ a čím dříve se vrátíme k domácí české stravě, posteli a dle střízlivých odhadů také častější návštěvě českého záchodu, tím budeme šťastnější!

„Hm… není tady,“ konstatuji smutný fakt, že „ta moje“ čerpadlářka, co se snažila před pár dny navázat alespoň konverzaci a na závěr pohladila na šťastnou cestu stanislavu po kapotě, má zřejmě jinou směnu a mé naděje na seznámení tak padají na nulu. Nevděk vládne světem; měl bych děkovat Štěstěně za to, že jsme vůbec tady a ládujeme plynovou nádrž po okraj. A na místo toho si říkám, že díky účtence mám přesný datum čas, kdy byla stoprocentně v práci a že můžu zkusit napsat dopis, poslat ho sem a poprosit, aby ho předali té neznámé dobré víle a pak…

Nikdy k tomu nedojde. Jsme na tom s Michalem zdravotně dost všelijak, myslíme hlavně na to, že musí vydržet tatra a že chceme být co nejrychleji doma. Nebo alespoň na rusko-ukrajinských hranicích. Tohle přání se nám s úderem poledne plní.

Rusko – Soči, Adler III., Krasnodar, Batajsk

Páteční ráno začínáme nezvykle brzy. Michal zhrzený nočními útoky komářích rojů, já s pocitem lehkého nachlazení. Venku je dokonalé počasí a moje nemocí zavánějící nálada se rychle mění v mravenčící vzrušení. Jedeme domů! Těšil jsem se na energetické nárazy černomořských vln a na jen tak nicnedělání na písčitých plážích, ale tohle si za mé nekřesťansky vysoké pokuty dopřeje někdo jiný. A možná i jinde. Na druhou stranu, kolik stojí svoboda? Jakou má cenu? Pro mne nevyčíslitelnou. Samozvaní „hrdinové od piva“ by přirozeně domluvili vše jinak, buď by neplatili nic, nebo jen zlomek. Navíc by si z příslušníka DPS statečně udělali „dobrý den“ a oháněli by se zákony a dokonalou ruštinou. A ti méně sebevědomí? Ti by prostě v bezpečí restauračního zařízení s pivní pěnou na rtech ucedili cosi o tom, že by tam prostě nejeli, protože doma je doma.

Vlastně se mi ani zpátky domů nechce. Už jsem si zase tak nějak zvyknul. Babka na recepci je pohodová a respektuje náš noční život, pestrost na pokoji je vlastně takovým vítaným únikem ze stereotypu IKEA stylu, záchod splachuje a šetřit papírem je správné a ta sprcha? Tak je rezavá a co? Teplá voda teče a co více člověk potřebuje?

Navíc je venku opravdu lidsky útulno. Palmy tady rostou přirozeně, žádné násilí za tisíce dolarů, dřevěnou sochu medvěda v životní velikosti zajisté s láskou vyřezával nějaký místní zasloužilý občan a coby milovník zvířat mu přidal do vínku ještě dva soudky s medem, opodál sedí na kameni pestrobarevný výr (taky ze dřeva) a pokud je vaším přáním přisednout si, no prosím, račte se uvelebit na lavičce či prostorné houpačce tady vedle k malebnému minijezírku.

Nechce se mi. Nechce, ale musí to být. Co tady? Vlastně se tak moc nestalo, ale stát se může. O správnosti rozhodnutí přesvědčujeme sami sebe sliby o následné dovolené, která bude „podle norem EU“ někde u „normálního moře“, i když ani jeden z nás není tak naivní, že by tomu věřil.

Auto je nabalené, klíčky od „apartmánu“ odevzdané, pojďme se zásobit potravinami. Včera jsem na tržišti zaznamenal vonící pekárnu, takže to je bez diskuze cíl číslo jedna a zbytek dokoupíme v krámu dole pod Zelenou horkou.

Sosička v těstě (něco jako párek v rohlíku) stojí pár rublů a gurmánsky vábí chuťové buňky. Dokonce natolik, že v již zmiňovaném obchodě (nazval bych ho sámoškou, ale vzhledem k vysokému procentu neplatících, avšak samostatně se obsloužících klientů, se samoobsluhy vyskytují v kriticky minimální míře) nakoupím ještě další čtyři kousky a s uspokojením vyrazíme naposledy těch pár kroků do kopce ke stanislavě.

Je jedenáct hodin místního času, máme najeto 2.925 kilometrů a opouštíme budoucí olympijskou vesnici s hrdostí, že jsme cíle dosáhli a s úlevou, že se prozatím těšíme dobrému zdraví, pohodě a naše modrá kopřivnická láska stanislava opět dokazuje, že je královnou mezi tatrami. Vlastně mezi auty vůbec!

Provoz na silnicích je minimální, v dálce se zelenají lesy pohoří Kavkazu, sluníčko svítí, kolem míjíme nové moderní hotely… Proč odsud vlastně mizíme? Člověk má ten smířlivý a současně zákeřný dar zapomínat na vše zlé. Když se z idylky volné asfaltové dráhy stane zase nekonečné stoupání za v černi kouře se ztrácející dodávkou, začnu si zpátky uvědomovat realitu. Máme veliké štěstí, že jsme nahlásili odjezd až o pár dní později. Vědí, že „máme“ a že nám nezbývá nic jiného, než platit. Jinak „sud“. Panáčkové si ale datum našeho odjezdu kroužkovali v kalendáři zbytečně. Jak se říká „byli jsme v Rusku“, takže na nás si jen tak nepřijdou…

Blíží se doba oběda, tak je na čase vytáhnout adlerské kulinářské speciality. U nás doma bych si něco podobného dal maximálně v krajní nouzi na hokeji, ale tady se na ten kus těsta s párečkem bydlícím uvnitř vysloveně těším. Mňam. A to jsem byl ještě natolik šibalsky přemýšlející, že jsem koupil jak čerstvý v pekárně, tak balený v obchodě, ať máme pro srovnání. První sousto chutná poněkud mdle, ale padne skvěle do ruky a nemá ani takovou tu hloupou potřebu, jako má třeba banán nebo pomeranč, že chce oloupat, no a potom musíte dát stejně ještě další a další, protože jeden nenasytí a nakonec hledáte nějaký ten ubrousek po všech čertech, abyste po téměř dokonalém utření stejně měli ulepené ruce. Naše sosička v těstě je v tomhle směru dokonalá a bez následků. Michal si hraje na gurmána a ochutnávky se prozatím zdržuje, ale stejně časem podlehne. To je více než jisté!

Moře… kouzelné moře ztrácející se někde za obzorem a nad námi slunce objímající nás svými hřejivými paprsky. Stanislava spokojeně pobublává na poloprázdné silnici a já se ptám zalesněných vrcholů na obzoru, zda je v jejich moci alespoň na pár minut zastavit čas? Tohle jsou totiž přesně ty okamžiky, kvůli kterých stojí za to obětovat pohodlí dovolené přes cestovní kancelář zabezpečující atmosféru přeplněných pláží s hlučnými hotely na pobřeží. Nahlásili jsme pozdější termín opuštění Adleru, takže máme klid i od policejních hlídek a jen tak si vychutnáváme tu pohodu kolem nás.

Po čtyřech hodinách doplňujeme palivo v obci Novomichailovskij, o níž se sice na internetu nedozvíte vůbec nic, ale i tak nám, prosím, věřte, že se skutečně v krasnodarském regionu nachází. A ten chlapík plnící bříško stanislavy plynem je skutečně z masa a kostí.

Další půlhodina nám dopřeje bonbónek známý jen z amerických filmů – volný sjezd na pláž pro náklaďáky a motoristy vůbec. Nechce se věřit, že jsme na pobřeží Černého moře! Dole totiž už parkuje několik trucků (kamión nebo něco podobného není pro tuto situaci adekvátní pojem) a dodávek a jejich majitelé odpočívají se svými oři na rozpáleném písku nebo v bezprostřední blízkosti osvěžujících vln. Oba nás to láká k malé zastávce. Pro tohle jsme sem vlastně jezdili. V přesile tady nejsou turisté, ale racci a vrátit se domů bez fotografie se zátiším vyřazeného škuneru je prostě neodpustitelné. No tak, vjezd dolů do toho ráje stojí jen pár rublů! Zanedbatelný zlomek toho, co jsme tady nechali na úplatcích…!

Jenže všechno je jinak. Mám už cestovatelskou horečku a zastávky se připouštějí jen na dotankování, nebo návštěvu nadmíru interesantního místa. Rozpočet jsme už dávno překročili a odpočinek byl v plánu v místě dvě stě kilometrů nazpátek. Povoleny jsou jen fotky a základní lidské potřeby, vše ostatní je mimo plán a znamená ohrožení expedice. Že jsem až příliš profesorský? Tak ať! Volant mne momentálně dělá velitelem vozidla, takže mám právo rozhodnout o tom, jestli několika hodinová ztráta tady stojí za riskování problémů s hledáním ubytování uprostřed noci, nemluvě o hrozbě zabloudění a rizika na cestách vůbec.

„Michale, podívej se, jak je ten člověk dole malý,“ ukazuji na domorodce uskakujícího před vodním přívalem. „Ty vlny mají skoro dva metry. V tom si nezaplaveme.“ Je úplně jedno, jestli je příliv, nebo odliv. Mám pravdu. A i kdybych neměl… tak pojedeme. Člověk má ten geniální dar zapomínat na to zlé, co se mu událo, jenže ve mně jsou ty vzpomínky až moc čerstvé a už chci Ruské federaci co nejdříve zamávat. I přes kamarádovo zklamání.

Za další hodinu tak prosvištíme kolem „našeho“ motelu „litevsko-švýcarského stylu“, kde před dvěma dny socialisticky „příjemná“ recepční během rozčesávání ranní hřívy upozornila, že mají zavřeno (prostě mne jinými slovy poslala do někam) a ubytovací zařízení tak rozšířilo naši černou listinu neexistujících, nebo nepoužitelných podniků. „Ochotničij chutor – Lovecká farma“  nás oslovil pouze cedulí. Slovanská pohostinnost se nekonala. A to jsme chtěli jen přespat, ani jsem se tehdy raději neptal, kde že je ten zoopark, jež měl být bonusem navíc. Asi jen na reklamní tabuli.

Je pohodových pět odpoledne a tentokráte plním Michalovo přání a zastavuji u Starého zámku (Staryj zamok) v Gorjačim ključi (Hořící klíč). Restaurace i hotel byl pro nás ve středu nad ránem také nedostupný, ale to bohužel i po finanční stránce. Abcházký náklaďák tady ale pořád ještě stojí. Takže buď je tady prima parkování, nebo jsou Abcházci nějak lépe zaplacení.

Páteční menu nás ale zve na šašlik za stovku. To by šlo. To si rádi dáme. Jenže nejsme sami. Venkovní terasa je plná, takže nahlédneme do útrob novodobé rádoby historie. Rezervaci nemáme, ale naštěstí je volný stůl hned u baru. Což je výhoda, budeme alespoň rychle obslouženi.

Je to tady hezké. Docela stylové a na znamení luxusu jsou na stěnách dobově zavěšené plazmové televize. Hm. Ale jo, hezké to tady. Akorát nevím, kolikrát to ještě budu muset zopakovat. Počítal jsem s rychlovkou a za tu dobu, co tady sedíme, jsem už chtěl mít i zaplaceno.

„Šašliky si musíte dát každý dva. A momentálně nejsou, máme hodně objednávek, bude to trvat,“ vyklopí na nás servírka po deseti minutách nevšímání. Bez náznaku úsměvu či omluvy. Můžeme být rádi, že se nám vůbec někdo věnuje. A to ani nepřipomínám tu fintu „šašlik za stovku“. Jo, ale musíte si vzít dva. Takže utratíte dvojnásobek toho, co máte v plánu. Jako všude tady…

„Dobře, dáme si salát,“ vybíráme nakonec z jídelníčku. Ten máme na stole docela rychle, ale…Popravdě něco tak nechutného jsem už dlouho nejedl. Tedy u nás doma. Očekával jsem čerstvou voňavou zeleninu na domácí mexické tortile a dostal jsem na talíři něco, co na první pohled budilo dojem již dříve zkonzumovaného jídla. Včetně nestravitelného následku. No, co už. Tak se to pokusím sníst. Mám někdy tak pitomé nápady!

Obsluha mi připomíná tu sevastopolskou, jež se o nás loni (ne)starala v hotelu Ukraina na de facto ruském území. Hezká, ale chladná. Pět set rublů za ten s odporem pozřený hnus mi zvedá hladinu adrenalinu. Prozatím ne žaludek. Procházka na čerstvém vzduchu a pár osvěžujících kapek z asi pětimetrové kamenné fontány abstraktního tvaru mi udělá dobře.

42. minuta jízdy a 311. kilometr od Adleru je ve znamení další zastávky. Krasnodarskoje vodochranilišče je přehrada právem nazývaná Kubáňské moře. Největší přehradní nádrž na severním Kavkaze má rozlohu 420 kilometrů čtverečních, je 40 kilometrů dlouhá, 15 kilometrů široká a překvapivě jen 6-8 metrů hluboká. Velkolepé dílo v úrodné oblasti Adygejské republiky napouštěli dva roky a mělo sloužit k zavlažování rýžových polí a jako ochrana před povodněmi. Přestože stálo nemalé prostředky a dvacet vesnic zmizelo pod vodou, uvažovalo se po necelých třiceti letech o jejím vypuštění. Neumím zhodnotit, zda její zachování bylo správným krokem, či nikoliv, ale nám se líbí. Betonová pláž je obsazena jen pár odpočívajícími rybáři a loďkami, které by šlo spočítat na prstech jedné ruky. Ale nechce se mi překonávat betonové zábrany. Navíc ještě nějak pořád cítím ten „skvělý“ zámecký oběd. A Michal smrká saze.

K rusko-ukrajinským hranicím je to tak 400 kilometrů, nevidím jediný důvod k tomu, abychom nenocovali až na Ukrajině. Úroveň služeb tady je ubohá, ceny vysoké a peněženka prázdná. A to doslova. Je mi nějak divně od žaludku, pořád se chudák nemůže vypořádat s tím náporem zdraví, co v těch nejhorších snech mělo představovat zeleninový salát s masem. To chce stabilizovat – takový „hot-dog made in Adler“ zasytí a neuškodí. Pro jistotu ochutnám i balenou verzi. Na pohled stejná výroba, ale těsto je poněkud sladší. Navodím však natolik spokojený výraz, že si dáváme oba. I pan gurmán.

Stmívá se a něco není v pořádku. Ne s autem, ne okolo nás, ale ve mně. Budu muset vyhledat WC. Nikde žádná benzínka, žádný hotel, jen tak odbočit do vesnice je taky nesmysl, jsme na dálnici. Začínám se soustředit jen na jedinou věc a řízení. Ztrácím pojem o čase a prostoru.

„Tualety?! Zděs?! – Toalety? Tady?“ hulákám na nočního hlídače, když po nekonečných kilometrech v zemi nikoho zastavím na značkové čerpací stanici.

„Tualet?“ Aha, záchod, támhle! I přes prvotní nedorozumění Lukoil opět nezklamal.

„Tak co, dobrý?“ vítá mne Michal se starostlivým výrazem ve tváři.

„Ne… Ehm, jak bych to řekl? Vzhledem k mému současnému stavu bylo místní WC nepoužitelné s ohledem na můj očekávaný velký rozptyl…Prostě bych to netrefil.“ Blížil jsem se k tomu domečku s takovou nadějí. Ale veškeré šance na úlevu padly hned ve dveřích. Ačkoliv celý komplex budil dojem standardu a vybavenosti, uprostřed na mne zírala díra v zemi a bez důkladného tréninku nebylo v mých silách provést cokoliv jiného, než se otočit a vrátit do auta.

Je mi strašně zle. Nevím, co se to děje. Uvědomuji si, že chvílemi ztrácím vědomí. Naštěstí je dálnice několik kilometrů dopředu rovná a prázdná a navíc nechci šířit paniku. Každou chvílí musím omdlít, těsně předtím mne vždycky probere cuknutí z úleku. Jediným skutečným městem na mapě je Batajsk. Tam to dotáhnu a přespíme. Snad. Musím…

Nevím, kolik je hodin, ani jestli jsem živý, nebo mrtvý. Batajsk. Vpravo je nějaký hotel. Jdu tam. Klasická otázka, jestli mají volný pokoj, kolik stojí (je mi to jedno) a jestli berou karty. Přestože mávám zlatou kreditkou, posledním dotazem jsem vzbudil nedůvěru a vracím se s nepořízenou. Na platbu předem nemám.

„Měla výstavní prsa,“ složím se do sedadla a na druhý pokus v motelu přes silnici už nemám. Michal sebere zbytek energie a v zájmu záchrany kamaráda překoná nadchodem dálnici a zkusí štěstí vedle. Bude se trápit s angličtinou, protože mu nebudou rozumět, a taky s ruštinou, které nebude rozumět on. Ale zvládne to. Věřím mu.

„Osmnáct set rublů za pokoj, berem? Platba ráno.“ Já věděl, že se vrátí s dobrými zprávami! Je mi fuk, co to stojí! Jsem ve stavu, že vydržím těch pár set metrů, které musíme najet, abychom se otočili do protisměru, ale více už fakt .nedám.

„Vítejte, pojďte dále. Prosím pasy,“ hlavně rychle, snažím se popohnat formality silou vůle, ale naše děžurnaja, což je pojem, který vysvětlím později, na nás vidí únavu a vidinu útulné postele. „Vyřídíme všechno ráno,“ uklidňuje nás a tak na sebe naložíme všechny kufry a tašky a vystoupáme (já téměř vyběhnu) po schodech do prvního patra – patra radosti, štěstí a úlevy.

Okamžitě zamířím na evropský, nebo chcete-li standardní záchod, kde zlikviduji asi polovinu zásoby toaletního papíru (naštěstí máme i vlastní), předávkuji se endiaronem (ten Michal je fakt génius a já blbec, že jsem něco takového taky nevzal!), zapiji to půlkou radegastu a během pár dalších vteřin zcela ztratím vědomí.

Rusko – Soči, Adler II.

Probouzím se deset minut před desátou 2. září 2010, což je, tuším čtvrtek. Člověk ztratí pojem o čase raz dva. Cítím, že jsem se dostal přes tu šílenou vzdálenost a začínám se tady cítit doma. Skrze růžové záclony a modré závěsy sem kolem neproniknutelných mříží na balkóně prosvítá sluníčko a po zaostření mého unaveného zraku zahlédnu i siluetu palmy. Je to v pořádku, jsme na správném místě, i když to Soči není. Však olympionici budou také bydlet hlavně v Adleru, alespoň podle informací z tisku. Ti se asi budou divit… Ale ne, nebudou. Budou žít izolovaně od všeho dění v bezvadně zařízené „rezervaci“, která s okolním světem nebude mít společného vůbec nic.

Michal spí v oranžovém tričku a nevědomky tak ladí s okolními stěnami. Přikryt pod zelenou dekou doplňuje neskutečnou pestrost barev a la bazarový výprodej, ale tady to vůbec nevadí. Je krásně teplo a já jdu provést ranní hygienu.

Sprcha. Kolik tak ten plastový koutek bez okna může mít? Metr a něco krát metr a něco. Rezavá sprcha, odrbané madlo snad pro přidržení, umělohmotná nádoba na něco. Snad na prádlo. Voda ale teče a dokonce teplá. Končí v odpadu mezi popraskanými dlaždicemi více odstínů hnědé. Přemýšlím, jak jsme daleko. A kde to vlastně jsme. Pokud by se nám tady něco stalo, třeba přímo tady ve sprchovém koutu – jak honosné označení pro… ale to je jedno – tak nás nikdo nenajde. Jsme někde mimo běžné mapy. Tedy mimo ty, které znají naše slavné internetové servery seznam a veškeré běžně dostupné mapy. I kdyby se nás pokusili hledat, jen těžko nás najdou včas.

Koupelna je přes chodbičku a vyznačuje se miniaturním umyvadlem velikosti dvou dlaní se stále odkapávající vodou. Záchod o metr vedle jsem už použil a je bezvadně funkční. Stejně jako rolička toaletního papíru, která nemá u nás obvyklý střed z kartónu pro nasazení na nějaký ten držák nebo prostě kus trubky pro snadnější odmotávání. Zvlněním připomíná balíček poslední záchrany, který si někdo duchapřítomně smotal pro případ problému během koncertu či jiné akce, kde se nedá počítat s ideálními možnostmi toalet.

Jsem sice skromný kluk z vesnice, ale přece jen mi tady něco chybí. Zrcadlo. Pro dokonalé vyčištění zubů nepotřebuji kartáček za stovku, ale kousek zrcadla, který dokonale zaprskám. Paměť mne žene zpátky do našeho pokoje. Kulatá obraz odrážející věc na stěně po chvilce trápení srovnatelné s odepínáním podprsenky nakonec povoluje a kráčeje na špičkách ji opatrně přenáším k vylepšení koupelny. To je ono!

Když čistý a spokojený vkročím do našeho barevného obydlí, Michal se právě probouzí k životu. Je to fajn, že se umí vyspat. Budit mne v šest ráno a nutit někam vyrazit  s tím, že máme málo času, asi by se se zlou potázal.

O půl dvanácté vyrážíme do podmračeného města u abcházkých hranic a s cílem „hlavně nenápadně“ se vyzbrojujeme kamerou, foťákem, mobily a dokonale neruským oblečením.  Směr je jasný – moře. najdeme pláž, dáme něco malého k snědku a po odpolední siestě hurá do plavek a do vln!

Na běžné dovolené z katalogu je to nudně jednoduchý scénář, ale tady? Jsme přece ve světoznámém letovisku, to by taky neměl být problém! Tak tedy pojďme.

Zelená horka je vlastně příjemné a útulné ubytování. Třípatrová budova s plechovými odděleními balkónů  a mysl povzbuzujícími toaletami je vlastně fajn místo pro přespání. Venku si hrají děti mezi dřevěnými sochami a šeredná vyřezávaná čarodějnice v dřevácích vás vítá tradičním chlebem na prahu své modelové chaloupky. Majestátní volha typu u nás neprodávaného je dekorativně zaparkovaná pro vlajkami Federace a jedinými nezávislými členy zátiší jsou stromky a rostliny jen tak volně si tady žijící coby symbol možné budoucí demokracie… Kdyby nic, tak alespoň pro jejich růst. Než budou poraženy.

Polední zatažená obloha sice nevěstí nic dobrého, ale před sedmi lety jsem se koupal ve čtrnáctistupňovém litevském Baltiku. Nějaký adlerský mráček mne nemůže odradit. Úplně stejně, jako mne nemůže přimět k ochutnání světově známá specialita zvaná kvas. Cestou na hlavní třídu nás do nosu udeří jeho nezaměnitelná vůně, jež může lahodit každému, kdo věří na jeho zdraví prospěšné účinky. Na příklad starostlivě vyhlížející paní, která si nechává načepovat asi půl litru tohoto zázračného nápoje, který se vyrábí kvašením obilnin a na místní poměry obsahuje velice málo alkoholu. Ačkoliv jsem odvážný středoevropský chlapík, cítím se natolik zdravý, že jeho blahodárné účinky hodnotím jako pro mne nepotřebné.

Hlavní třída je vlastně jedinou skutečnou silnicí a spojuje od začátku regionu Soči přes Adler nám známou Evropu s Abcházií. Na budoucí město olympiády jsou dva pruhy v obou směrech docela nedůstojné, ale Sovětský svaz nás už několikrát v historii dokázal přesvědčit o své síle a vůli. Nejinak tomu dozajista bude i v roce 2014. Zmizí i nevzhledné socialistické Sanatorium SSSR – Sanatorij CCCP, jakoby náhodou zastíněné billboardy s reklamou na Orchidea park? Nebo bude zachováno jako kontrast k modernímu výškovému hotelu Vesna pár metrů opodál, který se honosí nejen exkluzivním pánským klubem, ale už se čtyřletým předstihem pěti olympijskými kruhy na fasádě?

Je to takové zvláštní. Na jednu stranu je odevšad slyšet americká hudba, nebo alespoň stylem připomínající běžný celosvětový („recyklační hudební“) trend, silnici lemují billboardy a kolem je vidět pravděpodobně nebývalý stavební boom. Avšak blankytně modrá plachta obřích rozměrů uchycená na stařičké mechem zarůstající hale je skrytá za možná stejně starými stromy, jež padnou ve jménu světlých zítřků a odhalí tak nápis, k němuž se snaží racek na plachtě svými roztaženými křídly přiblížit – „Soči – olympiáda 2014“.

Kontrast na kontrast. Taková hra na demokracii. Místní by určitě potvrdili, že se toho změnilo určitě hodně a svým způsobem je země svobodnější. Ale jak jsou na tom oni doopravdy? Nejsou to všechno jen náhražky kapitalismu pro novináře a cizince? Hotel, betonové monstrum kdysi považované za umělecké dílo, a zase hotel. Vcelku slušná silnice, ale za to jediná a posetá starými žigulíky. Navzájem se roztahující autobusy. Karaoke klub a vedle trafika se stovkami neprodejných cédéček. Kavárna vedle kavárny. Všechny prázdné. Obchůdky s cetkami, jaké najdete ve všech letoviscích a stánky s ovocem a zeleninou natolik výstavního vzezření, že nemám odvahu ani ochutnat, natož koupit.

„Helou! Aměrikanci?“ pokřikuje na nás zelinářka a láká nás k pultu. Nechávám jednat Michala, jenže anglická slovní zásoba prodavačky je srovnatelná s tou našich českých žen za pultem, tedy nezbývá než předstírat znalost ruštiny a pustit se do dialogu.

„Ne, jsme z České republiky,“ a nechceme se vybavovat, dodal bych, jenže nejsem puštěn ke slovu.

„Z České republiky? Tam já mám známé! Přátele! Hodně jsme si psali, ale… posledních dvacet let o nic nevím. Nevím, co se stalo,“ zamýšlí se ta dobrá žena, načež se rozhlédne kolem a když zhodnotí, že „vzduch je čistý“, mrkne na nás a šeptem nabízí:

„Máte rádi víno? Mám tady skvělé víno. Abcházké. Z vlastní vinice! Počkej,“ sáhne nacvičeným pohybem pod pult a z plastové dvoulitrovky mi nalije kalíšek červeného.

Trošku s nedůvěrou nasaji vůni a protože je více než přívětivá, ochutnám. Pane jo, tak hezké víno jsem snad ještě nekoštoval! Chutná naprosto skvěle! Ovocně, povzbudivě, svěže a… zamiluji se na první pohled.

„Dobré, že?“ usmívá se ta stará šibalka, jelikož uspokojení mých chuťových pohárků je nezamaskovatelné. „Stojí jen sto dvacet rublů. Je trošku trpké. Vinohrad byl zasažen ruským granátem. Ale počkej, mám tady ještě jedno, lepší,“ sklání se pro další PETku.

„Kolik stojí?“ vmísí se do hovoru kolemjdoucí Ruska?

„Šedesát rublů,“ vysype naše obchodnice poloviční částku, čímž okamžitě ztrácí mé sympatie. Rozdíl v cenách mi není novinkou, pro cizince platí dvou až třínásobek toho, co pro cizince. Ale my přece nejsme cizinci: My jsme Češi! Slovani!

„Zkus tohle, to je vynikající. 300 rublů, ale vynikající. A mám taky likér, jestli máte rádi,“ představuje svůj podpultový sortiment babka zelinářka a já začínám kontrolovat náš finanční rozpočet v kapse.

„Tohle je za 120,“ obsluhuje mezi tím ruskou občanku mající nepochopitelně nárok na standardní – pro nás možná při odběru několika cisteren – „velkoobchodní“ cenu.

„Kašlu na to, Michale. za sto dvacet (asi osmdesát korun) to jde, je opravdu voňavé a chuťově vynikající, ale více prostě nedám,“ přesvědčuji svého kamaráda abstinenta, který je vinným mokem rovněž okouzlen.

„A nějaká sleva, když vezmeme více?“ zkouším smlouvat, ale narážím na nekompromisní abcházký odpor. „Tak my si to ještě rozmyslíme,“ zatímco přichází další zákazník. Tentokráte na šťávu z čerstvě vymačkaného pomeranče. U nás něco nemyslitelného vyjde na šedesát rublů (asi čtyřicet korun) za jeden kus, což mi přijde na ruské poměry opravdu hodně, ale na druhou stranu je to nesrovnatelně zdravější a čerstvější, než vysoce pasterizované nektary s přídavkem kyseliny citrónové a celé škály chemických vitamínů dostupné v našich marketech.

Takže? „Ano, bereme, vezmeme to levnější, i s sebou domů,“ podléháme nakonec bez smlouvání a podle mého názoru právě děláme tržbu dne.

„No vidíte,“ usmívá se spokojená podnikatelka a balí nám nákup do mikrotenky. „A odkud vlastně jste z té Čechie? Z Ostravy? Moji přátelé jsou z Ostravy!“ Že mne to nepřekvapuje. Tady všichni mají přátelé z Ostravy, že? „Počkejte, dám vám adresu a pozdravíte mi je, ano?“ šmátrá po kousku papíru. „To je moje adresa… a tady je jejich, kruci, jak oni se to jmenovali?“ loví v paměti a krasopisem přidává další řádek azbuky. Tím to však nekončí.

„Tady u mně už nakupovali Francouzi, Němci, i Američané z Hollywoodu! Jste ženatí, chlapci? Já mám dvě dcery. Té jedné je dvacet dva a má už dvě děti. A té druhé je dvacet osm a je svobodná!“ Tahle žena by s přehledem zvítězila ve většině konkurzů na obchodní zástupce.

„A je hezká?“ snažím se procvičit ruská slovíčka s cílem dozvědět se více. Hlavně o té vinici.

„Moc hezká!“ zajiskří mamince v očích při představě, že se dcera konečně vdá. A na západ.

Hm, to bych teda chtěl vidět. „Máte její fotku?“ Tak mladší už vychovává dva sviště a staršěí je pořád na ocet, tady něco nehraje.

„Ne, to nemám. Ale můžeš jí napsat!“ nevzdává námluvy a honem na cár papíru připisuje jméno mé potenciální manželky.

„Tak jo. Jakou má mailovou adresu?“ ptám se automaticky a na mou duši bez jakékoliv ironie.

„Mailovou adresu? Co to je?“ zaskočí mne otázka, vyslovená rovněž bez jakéhokoliv nádechu posměšku.

„No…mailová adresa. Internet. Tady dole jsem napsal svoji,“ ukazuji na řádek se zavináčem a pro jistotu ještě pomalu a nahlas kontakt přečtu.

„To ne… to tady nemáme. Ten internet. Máme jen číslo domu, musíš napsat dopis“ komplikuje naše do té doby tak nadějné námluvy pro středoevropana zarážející informací. Hm. Dvacet osm. Hezká asi je, ale něco tam určitě bude, když je ještě stále matce na krku. Internetová seznamka nehrozí, tahle ďábelská celosvětová síť je tady jen pojmem z novin. Holt, děvče asi bude muset hledat ženicha někde mezi vinicemi. Bůh ví, že jsem poslední soukromý dopis napsal před více jak deseti lety.

Procházíme tržištěm a cítíme, že někde kousek za zdí už tady musí být moře. Trošku nás sice zaráží, že nepotkáváme nikoho v plavkách a po písku není také ani památka. Ale krymské pláže, jež jsme měli tu čest poznat loni, nás vyškolily v tom, že písek je na pláži něco zbytečného. Kamenné pláže jsou socialistickým výdobytkem a mají pozitivní vliv na páteř; nedá se na nich totiž ležet, takže postojíte, zaplavete si a jdete domů.

„Na pláži není zrovna moc lidí,“ konstatuji rádoby vtipně na kameru situaci, která nám vyráží dech. Jakýmsi tajemným průchodem, kde při neopatrném stoupnutí hrozil pád do nějakého slepého ramene či kanálu, kolem dvou, opakuji dvou plechových asi metr padesát vysokých parodií na převlékárny, jsme se konečně dostali k vysněnému cíli.

Byli jsme připravení asi na cokoliv, ale na tohle ne. Více jak metrové vlny hnané silným větrem nabývaly ke konci své cesty na síle i velikosti a zaplavovaly kavárny, restaurace a jiná prima místa k posezení s romantickým výhledem na mořskou hladinu. Zatímco Michal s ledovým klidem Angličana zvolil bezpečné rozhodnutí nejít ani o krok dále (nebo že by za to mohla ta stejně rozumná, avšak patřičnými dary přírody obdařená slečna, která se rovněž rozhodla nehnout se už ani o krok?), já jsem s odvahou herecky předstíranou sobě vlastní vyrazil na molo vstříc běsnícímu živlu.

Nebyl jsem v tom naštěstí sám. Hrdinné stolky a židle mi byly příkladem, že ustupovat nepříteli se v Sovětském svazu, ehm, pardon, Ruské Federaci, nenosí!

Během minuty jsem mokrý na kost a přestože jsem k podobnému nesmyslnému činu inspiroval i přítele té ostýchavé tmavovlásky, sílící vítr a gejzíry vody nás vyhánějí zpátky na začátek mola. Kde bych tady měl hledat pláže, to je mi opravdu záhadou. Jestli tady někdy nějaké skutečné byly, tak jsou dokonale zaplaveny a mé myšlenky je stůj co stůj vyzkoušet, hraniční se sebevražedným bláznovstvím.

Kafé a konditěrskaja (cukrárna) „Praga“ (Praha) s českým pivem a ruskou (ne)ochotou nás na chvíli vrací domů. Zatímco běžní čeští a moravští turisté si pochvalují obchodní vstřícnost Chorvatů, kteří s geometrickou řadou rostoucími tržbami svých severnějších hostů zavádějí česká jídla i řeč, já se snažím podobným stánkům spíše vyhýbat. Tady však vítám to, že kafé Praha připomínající svou velikostí spíše větší trafiku s pár stolky a židlemi je blízko a když už nemají nic teplého k jídlu, alespoň čepují pivo. A čtyři hosté na terase jsou tak akorát pro chvilku odpočinku.

„Tak jsme asi doplavali,“ usrkávám svůj nejdražší staropramen v životě, zatímco Michal stylově vychutnává šálek kávy.

„Želajem vam prijomnogo otdycha! – Přejeme vám příjemný odpočinek!“ provokuje cedule naproti přes ulici, doplněná o ještě více sarkastický název „Léčebná pláž Fregata“. Před uzamčenými železnými vraty, na nichž visí už realističtější cedule „Štorm – Bouře. Zákaz plavání a vstupu na pláž“, stojí skupinka lidí na první pohled sbalených k vodě a nevěřícně pozoruje asi dvoumetrové vlnobití za vraty. Kapitalisticky znějícímu poutači opodál lákajícímu na „Dajving – Potápění“ už snad nemůže podlehnout ani ten největší naiva. Plážový pavilón nám představuje smutnou podívanou na zoufalce, jako jsme my, kteří na rozdíl od nás ve své naivitě a důvěře v místní propagandu svou jedinou dovolenou podmíněnou kdoví kolika přísliby, stráví u moře jen pozorováním vln přes ocelové mříže. Jak symbolické… Můžeme jen tiše závidět skromnost a optimismus prostého ruského člověka, jenž i v tak pohnuté chvíli nezapomíná na to, že z dovolené jsou nejdůležitější co? Fotky. Jen s notnou dávkou fantazie se dá něco jako širší bečka s vodotryskem označit za kašnu, ale s patřičnou dekorací místních krásek si dovedu živě představit i své uspokojení nad podobnými snímky.

Vyhnu se hladovému pohledu dámy středního věku a vyšší nadváhy, která si léčí nervy a doráží figuru několika dortíky z naší hostitelské cukrárny, a společně se svým na rozdíl ode mně suchým kamarádem vyrážíme za šuměním vln. Kupředu nás žene naděje, víra a hlavně naivita.

Čeká nás však jen další „perla“. Z počátku to vypadá slibně; cestou míjíme tentokráte nečekaně luxusní převlékárny, kterých je dostatek (asi dvacet) a nejsou zas až tolik rezavé. V uličce mezi plechovými boxy jsou dokonce sprchy, popravdě řečeno na to, že mají být  z nerezu, zkorodované poněkud více. Zcela přirozeně se mi vkrádá do hlavy myšlenka, jak je asi podobně vysokým lidem jako jsem já? Jejich postavy ten kousek plechu zakryje jen minimálně a ještě je pro jistotu během převlékání vyplaví nějaký trumbera, co si musí za každou cenu ve stejné chvíli omývat nohy.

Nevadí. Představujeme si, že jsme konečně v plavkách a natěšení se řítíme na pláž. Ovšem pozor! Tady jde o život! Ruskou federaci spojuje s Abcházií a Gruzií železnice a hádejte, kudy vedou koleje? Správně, podél moře! Slabší a méně zdatné povahy v nahazovačkách (jak se jen těm sandálům k vodě správně říká?) bezmyšlenkově riskují zaseknutí podrážky během překračování kolejí, zatímco skuteční drsňáci jdou rovnou bosky rozseknou si nohu o střepy nebo některý z ostrých kamení podél trati. Ovšem přežijí! Pokud je nepřejede vlak, který o sobě dává vědět kulatým světýlkem v dáli ztrácejícím se uprostřed mračna dýmu a prachu. Faktor strachu překonán,  zbývá už jen pár metrů k toužebně očekávanému relaxu!

Vítá nás však jen nezničitelná masa betonu, kamení a provokativně připravená lehátka pro milovníky opalování na vyvýšených molech… a několikametrový příboj. Dovolená jako z katalogu. Romantické snění navíc během pár vteřin přeruší houkající siréna vlaku, který nám prosviští za zády rychlostí blesku bez ohledu na výskyt živých tvorů v okolí.

„Nepojedeme příště na nějakou normální dovolenou? Kde se dá dostat k moři a třeba se v něm i koupat?“ vznáším rozmazlenecky nespokojený dotaz směrem na Michala, když už sedíme v jedné z restaurací a obědváme.

„Výýýď? Vono to Chorvatsko není zas tak špatný,“ přehodnocuje svůj původní názor na cestování „kousek za barák“ největší kliďas, skeptik, zastánce konspiračních teorií a hlavně můj přítel mezi dietními sousty boršče.

V Rusku je asi nejdůležitější si uvědomit, že nic nemůžete sami. Ne, že byste nemohli nic. Ale v obchodě vás pronásleduje stín někoho jako detektiva, který má na starosti za vás střežit možné porušení přikázání „Nepokradeš“, na ulicích jsou v za neprůhlednými skly minibudek ukrytí policisté, co střeží pořádek jako takový, kam přijdete, tak po vás chtějí pasy ne proto, aby ověřili vaši identitu, ale aby vám podle původu vypočetli přirážku k běžné sazbě, no a co se týká restaurací, v naprosté většině jídlo dostanete jen u pultu, který byť na první pohled samoobslužný je ovládán obsluhou, jež vám naloží podle požadavku vše, co si budete přát. Pardon, jenom to, co uvidíte, nebo co odborně a dle svého uvážení vyselektuje na jídelním lístku.

Nemůžeme si stěžovat. Boršč a plněné paprikové lusky chutnají více než menu v Hiltonu a jsou pro nás za pakatel. Dřevěné posezení je útulné, kytiček okolo dostatek a nebýt Michalovy touhy po štíhlé linii, s chutí si nekolegiálně dám ještě nášup. Kazeťák z vietnamského trhu navíc vyhrává jeden šlágr za druhým, takže snílkovské povaze jako jsem já se s vidinou několika orosených baltik a příjemně hrabalovsky stráveného odpoledne nikam nechce.

Na kolonádě (není tohle označení jen pro lázeňské lokality?…ale co už) uspokojím své sběratelské chutě nákupem pár nesmyslů pověsitelných na stěnu s motivy Adleru a Soči a coby milovník moderní ruské hudby rád doplním svou sbírku cédéček. Budka velikosti i tvaru naší trafiky je kompaktními disky zcela originálních obalů vyznačujících se černým textem na bílém podkladě – bez ohledu na interpreta nebo album – doslova obležená. Marně však hledám vhodný titul ke koupi. Nakonec se mi nepodaří najít ani prodavače, takže nakvašeně opouštím tržnici (ještě nedávno kolonádu) a raději si coby kousek kultury dovezu pár fotek. Hotel „GD – Zolotoj delfin – Golden Dolphin  (Zlatý delfín)“ asi bude o něco lepší než náš domov pro děti a seniory, ale nám se „Zelená hůrka“ stejně líbí. Horská dráha vyčnívající nad ostatní kolotoče je opuštěná stejně jako stánek s pizzou a o pár metrů dále otáčející se rameno jeřábu připomíná, že se tady buduje něco velikého. V galerii obrazů tvarem připomínající něco mezi altánem a UFOem jsou dva lidé, tedy pokladní a já, co jsem ze zvědavosti vstoupil dovnitř. Chodníky jsou rovné, čisté, zeleň okolo nostalgicky neupravená a mračna nad námi se stahují snad jen ve smyslu meteorologickém.

Jdeme spát. V jižních státech se tento stav v tuto odpolední dobu označuje jako siesta. Nebo maňána. My si prostě dáme šlofíka a odpočatí pak večer vyrazíme do ulic. Michale, nastav, prosím, budíka na sedm, plánuji naše další aktivity. Ale než si uvědomím, zda jsem si to jen myslel, nebo jsem to skutečně řekl, usínám.

„Otevřete! Otevřete!!“ buší někdo na dveře. Pravděpodobně se mi to jen zdá. Obrátím se na druhý bok a nehodlám se tak blbým snem vůbec rozhodit.

„Určitě tam jsou… Otevřete!!!“ nepřestávám slyšet vzrušené ruské hlasy a bušení na dveře našeho pokoje se stupňuje.

„Dobrý den. Co tady děláte? Ukažte mi pasy!“ proletí mi hlavou rozkazy jako projektily, ale stále jsem ve stavu snění. „Rozumíte rusky?“

„Ehm…ingliš?“ Jak se mi do snu vkladl Michal? Proč mně nenechá spát? Copak já mu do jeho spánku zasahuji?

„Máte to těžké… vůbec vám to nezávidím,“ přidává se další ruský ženský hlas a to už se mi začíná zdát podezřelé.

„No, to víte, služba je služba,“ odpovídá po hlase mladá žena, ovšem frází připomínající příslušníka bezpečnosti z dob hlubokého socialismu.

Bylo by pohodlnější ležet a nevnímat, ale trapná minuta ticha mne přinutí jednat.

„Dobrý den, co se děje?!“ Pokaždé, když mne někdo neplánovaně probudí, jsem neskutečně protivný. Je mi naprosto jedno, že ta dáma přede mnou by s přehledem vyhrála soutěž miss a její uniforma jí dává právo mne i zavřít. Ale spánek je něco, na co si nenechám sáhnout a beru to jako nejsvobodnější právo. No jo…nejsvobodnější… v Rusku…?

„Předložte mi doklady. Co tady děláte?“ Vytahuji na povel pasy a snažím se vysvětlit, že jsme turisté, kteří tady přijeli odpočívat. Z České republiky – jak běžné, že… vždyť je to jen tři tisíce kilometrů, prostě jen tak na víkend jsme vzali auto a coby, že? Ve špionážních filmech se těmto replikám vysmívám, používá je snad každý tajný agent, ale až teď si začínám uvědomovat, že normálnější už být ani nemůžeme.

„Jak dlouho tady budete? Co tady budete dělat?“ pokračuje uniformovaná kontrolorka předpisově a zatímco si na místo špetky respektu představuji, jak asi vypadá bez toho zeleného mundůru, situace začíná být vážnější, než by se na první pohled zvenčí zdálo.

„Budeme tady pět dní. Přijeli jsme odpočívat,“ poskládám azbuku do mluvené řeči a už v té chvíli vím, že neříkám pravdu. Pět dní? Další pět dní tady? Kde na každém rohu čeká impotentní policajt na příležitost nás šikanovat a vysokou pokutou marně probudit své libido? Kde si ve světově známém letovisku můžeme zaplavat tak maximálně v plastovém sprchovém koutu, protože se k moři prostě nedá dostat? Kde pár hodin spánku pro načerpání sil po několikatisícovém cestování je narušeno nesmyslnou kontrolou? Vždyť jsme se řádně nahlásili a zaplatili! Kdepak…to fakt ne.

Vojanda odchází relativně spokojená, že narazila na někoho vcelku rusky mluvícího a splnila úkol nás postavit do latě, ale já už své myšlenkové pochody směřuji k plánu přesvědčit Michala o zkrácení našeho užívání si dovolené tady a návratu někam do civilizovanější části světa.

Mezi ocelovými mřížemi našeho apartmá dávají procházející sluneční paprsky na vědomost, že venku je dovolenkový podvečer a bylo by škoda ho trávit na pryčně vydávané za postel a ležíce pod spacákem nazývaným tady peřinou. Ošlehaní zkušenostmi už nebalíme plavky a ručníky a jediným cílem našeho opuštění bezpečné(?) Zelené horky je pokus zachytit a vychutnat si západ slunce.

Vcházíme do patrové restaurace na pobřeží, všemi možnými efekty na nás působící coby luxusní a tedy drahé. Co ale není dostupné pro místní, mělo by být pro nás „ze Západu“. Vybíráme si nejlepší možné místo s výhledem na aktuálně už zklidněné moře a nadále opuštěné pláže pozorované z úctyhodné vzdálenosti skupinkami koupání lačných turistů. Jsme tady vlastně sami. Ruský pár středního věku se stejně jako my nemůže po předchozích zkušenostech rozhodnout, za co utratit peníze a nakonec volí bochník chleba, vodku a pomerančový džus. Což pro rozmlsané Čechy není zrovna moc inspirativní.

Je třeba žít zdravě, dám si tedy salát Šéf. Nic lepšího tady snad ani nemůže být. A pivo, přirozeně. Michal si laicky objednává jen vodu, jako by netušil, že pro něj, coby zápaďáka, je tady voda dostupná od šedesáti rublů výše. Věřte, že nemá smysl protestovat proti tomu, co je psáno na jídelním lístku a tomu, co opravdu dostanete. O tom rozhoduje obsluha a kuchař. Važte si toho, že jste dostali vůbec něco.

Zatímco ruský pár i pochvaluje romantickou večeři chleba-vodka-džus, nad pláží se houfují skupinky nově příchozích rekreantů hladovějících po mořských vlnách a koupání. Holt, vlny jsou v paušálu, ale nějaké to koupání si musejí vychutnat ve svých penzionech pod zurčícími proudy zrezivělých sprch. Poklidné večerní panoráma občas přeruší davy rozhánějící projíždějící vlak a na místo zklamání, jež by očekával snad každý člověk, se dostavuje uspokojivé řešení, které přinese kýžené ovoce. Kousek za kolejemi se zvedá sloup elektrického vedení a bezprostředně vedle něj se neplánovaně daří asi metr a půl vysoké okrasné trávě. S ohledem na aktuální hodinu se za těmi pár klasy potápí do moře do ruda žhavé slunce a dokonalé zátiší potvrdí po zvěčnění na fotoaparát dovolenou, jejíž idylku by ocenil asi jen mizerný počet západoevropských turistů. Krasavice přelíbezné s postavami modelek se však chytají šance, nepropadají depresím jejich konkurentek z Evropy a naopak se snaží využít čehokoliv k tomu, aby dokázaly, že ve  světoznámém letovisku bylo dokonale krásně. Bohužel však jen díky nim. Bez náznaku zklamání pózují u pár stébel trávy a záblesky z fotoaparátů jejich rodičů a přátel zvěčňují jejich socialisticky přirozenou spokojenost. Japonsky dokonale se nepředbíhají a trpělivě stojí v zástupu a čekají, až na ně dojde řada.

Michal se pokouší s použitím efektů integrovaných v kameře tuhle atmosféru zachytit na svou novou hračku, avšak tohle je potřeba zažít. Salát je nepopsatelně hnusný a přesto najdu tolik odvahy, abych snědl i ten zelený plevel předstírající oblohu (spisovnější název přízdoba není pro tento případ rozhodně použitelná). Má víra v to, že co je zelené, je zdravé, je do nebe volající. Oba máme takový hlad, že s představou ukrajinských telecích steaků za poloviční cenu ta pseudojídla pozřeme dokonce i s chutí. Pět set deset rublů pak není útratou, ale doslova vykoupením.

Zatímco dav se co do počtu stupňuje a v objektivu připomíná mraveniště, sluníčko se už odebralo na kutě do bouřlivých vln. Nedá se nic dělat. Opouštíme místa, o něž je v normálních letoviscích sváděn nelítostný boj, a vracíme se na naši „zelenou! základnu.

„Michale,“ varuji kamaráda tlumeným hlasem, „ neotáčej se a hlídej si věci. Nejsme sami.“

A opravdu. Zatímco naše objektivy jsou plně zaujaté pětihvězdičkovým „sportivnym komplěxem Alěxandra Karělina“, našimi stíny jsou dva osmahlí mládenci. Nalepili se na nás už během korzování od ničeho k ničemu, a teď by rádi za minuty pečlivého sledování sklidili úspěch ve formě kamery, foťáku či třeba platební karty s PINem zápaďácky poznamenaným za její zadní straně,.To si však nehodlám nechat líbit. Takticky uhýbáme do uliček, kam by zamířili buď jen neznalí turisté, nebo naopak rodilí místní. Je asi více než zřejmé, na který typ si hodláme hrát. Mladíky to nakonec přestane bavit a jako pára nad hrncem zmizí s tím, že jim za oběť padne tentokráte někdo více naivně důvěřivý.

„Tak tady ty novináře všechny naženou?“ udivuji se nahlas při pohledu na skromné „press centrum“, kam bych si jinak s radostí odskočil na záchod a během tiskovky zakousnul voňavý pirožek.

Na druhou stranu… je tady hezky. Teplý letní večer uprostřed typického letoviska, které přes nasazené růžové brýle září do noci světly hospůdek, zahradních posezení, lákajících jen tak ledabyle se procházející turisty k návštěvě, dýchá prázdninovou atmosférou a všude znějícími rytmy amerických hitparád svádí k návštěvě dunících klubů a diskoték. A když se pak cestou domů vrátíte zpátky na hlavní třídu, srazí vám ty růžové brýle ostré hroty pěticípých hvězd bránících červený nápis „CCCP“ (SSSR) neonově hořící nad sovětským sanatoriem.

Jdeme si spravit chuť i náladu do „našeho“ Sputniku. Po včerejšku už bychom tady mohli být za štamgasty a kremačně upravené steaky nás již taky nepřekvapí. Jenže… Nevím proč, ale pořád si neuvědomuji fakt, že tady se s lety situace mění jen velmi, velmi pomalu. Zatímco u nás servírky (a nejen ony) podléhaly v 90. letech šarmu západních marek kdejakého německého dělníka, tady je na tom „zápaďák“ stejně špatně jako místní. Ne-li hůře. Kdyby nic, tak jsme už odvykli takové té neochotě personálu postarat se o člověka, jenž nelituje utratit své peníze vydělané prací (a kryté zlatem podle zákona) za kus žvance,  který nemusí připravovat sám a hlt piva, na jehož vychlazení nemusí pokorně čekat. Servis je tady odměřený jako v ukrajinském Sevastopolu. A přitom kdyby se (ta kolem pobíhající černovláska) alespoň trošku usmála, měla by sílu a hřejivé teplo tisíce slunečních paprsků. Nedá se svítit. Labužnicky do sebe naházím několik „starých mlýnů“ a jen Michalova potřeba spánku mne vyruší od pivařského nebe. Sedm set deset rublů (asi 470 korun) je sice nesrovnatelně méně, než stejná cifra v eurech, ale i tak mne výše útraty zaskočila a nakonec jsem rád, že ušetříme nejen peníze, ale i naše zdraví.

Jenže spánek se nekoná. Venku je opravdu krásně teplo a dokonalý klid. Takové ticho v těch hypermoderních centrech nebývá. A jelikož nemám slitování a v zájmu objektivity neberu ohled na nervy příbuzných, musím na tomto místě poznamenat, že ta večerní klidná idyla je lehce narušená vzdálenou střelbou. Odhaduji, že se jedná o středně těžké zbraně, proto jsou slyšet až sem, a jsme tedy mimo jakékoliv nebezpečí. Ať si každý myslí, co chce, nám je tady fajn. Sedíme na lavičce před Zelenou horkou, kolem nás rostou palmy, nad námi je hvězdná obloha a nějaký pocit strachu nebo odcizení? Ani náhodou. Začínám uvažovat nahlas a neuvědomuji si, že každé mé slovo a myšlenka jsou zaznamenávány na (skrytou) kameru. Moje vyprávění, zamyšlení a úvahy se však na veřejnost nikdy nedostanou. Kameraman je totiž natolik solidní a diskrétní, že ví, kde jsou hranice. A hlavně je to můj kamarád.

Rusko – Soči, Adler

S nostalgií vzpomínám na svůj panický motiv určení letošního cíle výpravy. Soči, nejdelší město Evropy, hostitel olympijských her 2014…ze snění mne přerušuje sotva dospělý hlídač brány do města. Jak jinak asi nazvat monstrózní ocelovou konstrukci, jež si nezadá s regulérními hraničními přechody? Sakra, kam jsme to vlastně dojeli?

„Kontrola, kam jedete? Řidičský průkaz, technický průkaz,“ salutuje novic mezi ostřílenými „tvrdými hochy v uniformách“ a marně se pokouší rozluštit latinkou psané doklady.

„Kde je pěrěvoditělstvo? – Kde je překlad?“ zkouší na mne tradiční fintu.

„Normálně, tady, „ ukazuji mu sebevědomě anglický, francouzský a kdovíjaký text v mezinárodním řidičáku, který mi před rokem propadnul.

„Kde je tady technická kontrola?“ pokračuje bez viditelné ztráty sebejistoty mladík očekávající zřejmě kariéru úspěšného – úplatného – policisty, ale i tady naráží.

„Moment,“ vystupuji z auta a hrnu se dozadu. Udiveně mne následuje. „Tady, tady je STK a tady emise, rozumíte?“ ukazuji na červenou a zelenou samolepku.

„Jsou propadlé,“ snaží se mne asi vytočit.

„Ne ne ne ne ne, tady je rok, tady měsíc, vidíte? Jsou čerstvé, máme ještě dva roky čas!“ odpálkuji zelenáče a usedám zpátky za volant. Sluníčko peče jak solárko, ale výjimečně mi to není moc příjemné. Oči jsou už hodně unavené a každičký paprsek se v zorničce mění v žiletku.

„Ahoj, co je? Mluvíte anglicky?“ zastavuje vedle nás další z mnohočetné rodiny policejních hlídek, tentokráte s žoviální rétorikou.

„Jo, ale můžete klidně rusky,“ rozšiřuji rty ke křečovitému úsměvu.

„Co je? Kdo jste? Američani? Proč tady stojíte?“ haleká černovlasý sympaťák, ale po posledních zkušenostech už ničemu nevěřím.

„Ne, jsme Češi. Jedeme do Soči na dovolenou, ale už jsme zaplatili všechny peníze za pokuty. Nevím, proč tu stojíme,“ ušklíbnu se.

„Héj, co je?! Proč je tady držíš? Ti už platili!“ huláká na zmateného kontrolora a během pár vteřin máme zpátky doklady s přáním šťastné cesty.

„Tak co, kde bydlíte?“ Až se člověku nechce věřit, jak dokážou být místní přátelští.

„V hotelu Golden Palm – Zlatá palma,“ mystifikuji poučen Michalem v očekávání, že nám už dají pokoj.

„A jo, tak to známe. Pojeďte za námi, my vás tam dovedeme, zapneme majáky…“ Vážení soudruzi, rád bych vás upozornil, že nejsem v Rusku poprvé a že opravdu nejsem takový magor, abych vám na to skočil. A jestliže se nestane zázrak, tak můj rozpočet na tuhle akci vykrvácel už někdy před hodinou.

„Ne, díky. To zvládneme,“ odmítám bratrskou pomoc. Z historie jsme se už poučili, jak to dopadá.

„Ta jo, tak se mějte. Báj!“ zamává náš první a poslední policejní rádoby přítel a my se už snad dokodrcáme k našemu cíli. Cíli? Víme, kam vlastně jedeme?

„Hele, něco cestou vybereme,“ odtuší Michal mé uvažování a tak uprostřed spalujícího odpoledne ve městě, kde nás nikdo nenajde, budeme sázet na šťastnou náhodu.

Jediná solidní silnice protínající Soči je dokonale ucpaná. V mezerách sotva pro cyklisty si razí cestu houkající limuzíny milionářů a jejich červené majáčky doprovázejí majáky modré – policejní, které se jim snaží zajistit volný průjezd.. Následují další dopravní hlídky.

„Michale, už toho mám dost. Vyveď nás odsud!“ svěřuji se, ač nerad, do rukou moderní techniky.

„Počkej, už chytám satelity,“ spíše pro sebe konstatuje můj vždy ledově klidný spolujezdec kamarád, a cosi ťuká do přístroje, jenž shodím označením GPS. „Sto metrů a pak zahni vlevo,“ zní povel a já nemám jediný důvod ho neuposlechnout.

„Hele, tady bychom mohli zkusit ubytování,“ zmerčím první slušně vypadající penzion, ale už je pozdě. Musíme odbočit a zmizet z toho šikanujícího pekla.

Opouštíme „bezpečnou“ asfaltovou komunikaci a po kamenitém terénu stoupáme někam do neznáma.

„Neboj, tudy to objedeme,“ vycítí Michal mé pochybovačné myšlenky a mně nezbývá, než mu skálopevně věřit.

Zil, Lada 2105, Lada 1500, nějaká energetická fabrika…je to dobré, jsme v Rusku. A nejsme jediní, kdo „prchá“ touhle stezkou, takže podle všeho určitě někam vede.

„Do prdele,“ ulevím si nekontrolovaně, když se přiblížíme ke kaluži připomínající svou rozlohou spíše malý rybník. Jak je to asi hluboké? No nic, cesty zpátky není. Pokud tam zahučíme, tak se alespoň ochladí motor, který coby vzduchem chlazený dostává v posledních hodinách neskutečně co proto.

„A teď vpravo… a hele, tady to nemá cenu, budeme hledat něco v Adleru,“ povídá si můj přítel navigátor s něčím v ruce, protože já ani za nic na světě netuším, co tím Adlerem má na mysli. A to nemám rád.

„Tak kde jsme?“ odstavuji stanislavu na kraj povrchu, protože cestou to nemohu nazvat ani v těch nejšílenějších fantaziích.

„Hm…hmm… tak dobře,“ souhlasím s Michalovým návrhem, že se ubytujeme pár kilometrů blíže k abcházkým hranicím, abychom se dostali nejen z té příšerné dopravní špičky, ale také z dosahu policejních pařátů.

Za necelou hodinu nás vítá Adler a poutače zvoucí k ubytování v penzionu Green Hill – Zelěnaja Górka. Je mi už všechno jedno, zmobilizuji těch pár setinek sil a kličkuji nějakou cestou necestou zase někam do kompce, kde nás vítá dřevěná vrátnice a jak jinak – hlídač.

„Dobrý den, jsme turisti, hledáme ubytování,“ vysvětluji uniformovanému chlapíkovi a je mi vysvětleno, že dále můžeme pokračovat jedině pěšky; auto musí zůstat před závorou.

Nevypadá to tady špatně. Vcelku i moderně. na bydlení máme vždycky štěstí, snad nás v Soči neopustí. Tedy v Adleru.

„Bohužel, jsme plně obsazení,“ odrazuje mne jinak sympatická slečna či paní příjemného vzhledu i vystupování. Budova za ní sice více než stoprocentně zeje prázdnotou, ale co naděláme? Nenechám se jen tak odbýt, takže dostávám vysvětlení, jak se dostat k nějaké ubytovně, kde třeba nějaké volné pokoje budou. I pro nás imperialistické záškodníky.

Dostávám se zase do stavu, kdy je mi naprosto šumák, kam složím hlavu a co to bude stát. Hlavně, ať je to rychle. Ani nevím, kolik hodin jsem nespal, ale až se z toho probudím, tak to schválně spočítám a bude z toho dozajista můj osobní rekord.

„Dobrý den, hledáme ubytování, máte volné pokoje?“ spustím na první osůbku ženského pohlaví, když vystoupáme po nekonečných schodech (ačkoli jich není až tolik) a zabloudíme do kanceláře. Je to kancelář, nebo ne? Počítač tady je, tiskárna taky, dva stoly, rozvrzané židle a dvě rozpaky za nejistý úsměv skrývající slečny. Jsou dvě a polovina z nich je opět sympatie budící.

„Nevím, moment, musíte počkat na paní vedoucí.“ Hm, raději nic nevědí. Jsou to tedy úřednice.

Paní vedoucí je kapitalisticky akčnější. Po asi deseti minutách, kdy jsme na židlích střídavě usínali, se ve dveřích zjeví klasicky rozlítaná šéfová a personálu ztuhne úsměv na rtech.

„Dobrý den, hledáme ubytování, máte volné pokoje?“ Připadám si jako stokrát hraná gramofonová deska.

„Na jak dlouho?“ Nějaké přivítání, nebo tak něco,  je tady asi zbytečností. Však jsme „jenom“ hosti. Ale nevadí, jednejme.

„Tak na pět dní…“ Rád bych si užil moře. A Michal určitě taky.

„Dvě noci, dva lidi, dva tisíce rublů,“ odpovídá na otázku zřejmě někoho jiného, a nebo mých „pět“ prostě přeslechla. Chce se mi hrozně spát. Má cenu se dohadovat?

„Dobře, charašó, bereme to,“ přitakám a šmátrám v kapse po bankovkách.

„Pojďte se nejprve podívat!“ Asi to viděla někde ve filmu, nebo četla v příručkách, že hosté obvykle chtějí vidět, za co platí. Ale nám je to docela lhostejné. Hlavně, ať je tam postel.

„Pasy. A počkejte tady,“ zpraží nás pohledem, když vidí, že se k ničemu nemáme. Jsme neskutečně vyčerpaní a nic na tom nezmění ani povzbuzující úsměvy místních „úřednic“.

„Pasy vám dáme zpátky zítra,“ což se mi vůbec nelíbí, když peníze musím vysolit hned, ale co už.

„A kam máme tedy jít?“ ptám se asi nesmyslně. Přece když někam dorazíte poprvé, tak je nad slunce jasné, že prostředí okamžitě znáte a víte, kam jít a s kým se domluvit.

„Dolů, tam naproti, bude tam vrátnice a tam vám dají pokoj,“ dostávám podrobné vysvětlení a hned na schodech celý postup pochopitelně zapomenu.

No co, za zeptání nic nedám.

„Dobrý den, jsme tady ubytovaní. Paní vedoucí říkala, že máme jít tady a že nám dáte pokoj,“ lámu ruský jazyk nemilosrdně přes zuby, avšak těžko by někdo na mém místě mluvil srozumitelněji.

„Cože? Moment.“ Telefonní přístroj, který rozhodne o našem osudu, lze dneska vidět už jen ve filmech z 80. let. A paní recepční, ehm, opravme to, paní vrátná (cítíte taky ten rozdíl?), je taky klasika.

„V pořádku,“ spadne mi kámen ze srdce. Sice nerozumím ničemu dalšímu, co ta padesátnice – snad jí lichotím – sype směrem k mému sluchu, ale zásadní informace o tom, že nikam nemusíme, je potvrzená..

„Můžu tady zaparkovat auto?“ vrátím se v myšlenkách ke stanislavě, která zatím trpělivě a pokorně čeká před vjezdem do… co to tady vlastně je? Ale to je fuk.

„Bydlíme, můžeme autem dovnitř!“ hlásím strážní službě a hrdě s naší tatrovkou probublám pod zdviženou závorou. A jsme doma. Všichni. Zavazadla jen ta nejdůležitější, zbytek přeneseme později.

„Takže – tady je Váš pokoj, tady je záchod, tady je sprcha,“ vede nás paní vrátná jen pár metrů od svého působiště do přízemního apartmánu. Nevím, jak lze do textu zapsat takovou tu nečekanou a udivenou chvilku ticha. A taky netuším, proč jsem použil pro tohle označení apartmán. Hm, nepil jsem, ve skutečném apartmá jsem už několikrát byl a….

„Děkujeme, je to dobré,“ usmíváme se propagandisticky, jelikož je nám jasné, že nejsme s to zajistit něco pohodlnějšího.

Je to příšerné. Kovové postele s páchnoucími peřinami uprostřed navlhlých zdí šperkuje povlečení co postel, to jiná variace, a za silonovými závěsy hlásící se neprostupné mříže. Zrcadlo časem ukradnu z koupelny. Teď je pro mne důležité jediné – natáhnout se a spát.

Michal něco vypráví a zřejmě to je i důležité, ale sotva zaujmu vodorovnou polohu, ztrácím přehled o okolním světě…víčka se mi klíží, když v tom…

„Michale, co se to děje?“ Nemám na nějaké to filmové vyděšení dostatek energie, ale postel se mnou začíná tancovat a podle všeho to vypadá na regulérní zemětřesení. Trvalo 45 minut, než nás tady ubytovali a bude neskutečně hloupé, když v 15:45 místního času prostě a jednoznačně zahynu při neplánovaných otřesech matičky Země. Nemám síly to zastavit. Rád bych, ale nejde to. Asi tady zemřeme. Ale na druhou stranu se alespoň konečně vyspíme…

„Já jsem Ti něco vyprávěl a Ty jsi mi neodpovídal. A nebylo to tím, že bys tak soustředěně poslouchal, ale Ty jsi usnul!“ vyčítá mi Michal pár minut po sedmé večer, kdy začínám opět jevit známky života.

Trvá hodinu, než se dostaneme ven. Vítá nás očekávaná tma, pouliční osvětlení je výsadou jen prominentních ulic. A těch je zatraceně málo. Oči si však brzy přivyknou a navíc cíl naší večerní procházky nemáme daleko. Na první pohled útulný restaurant s venkovní terasou v patře nám dozajista nabídne širokou paletu místních lahůdek a oroseného chmelového moku.

Lustry mezi dřevěnými trámy a stoly sice působí kýčovitě, ale na tuhle kulturu si člověk prostě časem zvykne. Hlavně aby měli dobré pivo a něco k zakousnutí. I přes hodinu nezdravou pro stravování máme oba chuť uklidnit žaludek nejen relativně dobrou zprávou, že pro dnešek bude po celou noc v klidu.

„Chcete ten steak v celku, nebo jako medailonky?“ nechápu dotaz poté, co si vybereme něco úplně jiného, než jednoduchý flák masa.

„Ano, nechte to v kuse, klasický steak,“ nepozastavujeme se ani nad tím, že nějaký dotaz, zda bychom chtěli maso propečené, médium, nebo krvavé, je zřejmě nechutně imperialistický.

„Máte sprite?“ provokuje Michal coby abstinent, ale kupodivu ho bez problémů dostává.

„Já si dám pivo. Staryj mělnik – starý mlýn,“ těším se na čepované a začíná se mi tady pomalu líbit. U okolních stolů je konverzace v plném proudu a během pěti minut si nás už nikdo nevšímá.

„Sprite…. Mělnik?“ přichází naše dobrá víla, ale… nenese zrovna dary, které bychom si přáli. Jasně, Michal je spokojený, tu naředěnou kyselinu citrónovou mají asi všude na světě, ale já bych si rád dal točené.

„Máme. Ale jen kozel,“ prozatím ochotně vysvětluje tmavovláska, která asi nikdy nevyhraje ruskou miss, ale i tak je to taková sympatická holka do života. Až na ty zprávy. Tak já jedu takový kus světa, abych si dal půllitr kozla za nějakou stovku a ještě měl být poctěn, že velkopopovický zlatavý mok dorazil až sem?

Kdepak. Dám si Mělník. Ale jo, já vím, že je to mlýn, ale Mělník je dvojsmyslné a nemusím alespoň měnit originální název.

„Mňam. To je ale dobrota,“ pobrukuji si spokojeně.

„Ani já si nemůžu stěžovat,“ přidává se Michal a objednává si další přeslazenou sra…pardon, další mezinárodní limonádu s neoddiskutovatelnou kapkou skutečného citrónu.

„Tak, máme to tady,“ přistává před námi slavností večeře, zatímco si oba ještě přiobjednáme další pití. Musíme jim udělat pořádnou tržbu, když se o nás tak hezky starají. A naklonit si je. To nikdy není na škodu.

„Co to…?“ procedíme mezi zuby překvapeně a naše pohledy nechápavě zkoumají cosi černého na talířích. Ty věci nelze ani se zavřenýma očima nazvat propečenými steaky. To je totiž jednoznačná kremace (snad) vepřového masa! Asi je ztráta času popisovat ty uhlíky na talíři. Kdo čte pozorně, tak pochopil, že o nějakých flácích masa není řeč. Dostali jsme něco jako zuhelnatělé přerostlé medailonky a k tomu docela chutný chleba. Hm. Dobrou chuť… Hlad je sviňa, říká se u nás doma. reklamace se ve Svazu neberou. Pardon, ve Federaci. Mělo nás hned napadnout, že v restaurantu, který se honosí názvem „Sputnik – Družice“, nás čeká jídlo jak pro kosmonauty. Můžeme být rádi, že nám nedonesli dvě tuby „amarounů“.

Okolo nás to ale začíná ožívat. Jelikož jsme pořád ještě zcepenělí dlouhou cestou, luxusním ubytováním a grandiózní exotickou stravou, a tím pádem nemáme sebemenší energii našich sexappealů k oslovení „družicových“ krasavic, jdou na věc sočanští (to snad ani nejde vyslovit). Tmavovlasý hnědooký šlachovitý klučina v našem neurčitém věku udělá dvě salta přes půl hospody a v tu ránu přisedá ke dvěma „kopretinkám“, jako by se znali už roky. Aha, takže takhle se to tady dělá. Hm. Jenže já tady udělat dvě salta, tak musí „Sputnika“ tak týden až dva rekonstruovat. Z počátku to nevypadá, že by měl lehce snědý Rus (podle mně ukrajinského typu) úspěch. Takových tady je, dá se vypozorovat z jednání krasotinek usrkávajících koktejl dokonalá lhostejnost. Ale „Eda“, i když jeho jméno je smyšlené – nedalo mi to a vzhledem k téměř dokonalé podobě k jednomu mému příteli a zákazníkovi získal přezdívku během vteřiny – prolamuje prvotní ledy a zřejmě tak dnešní noc nebude trávit sám.

Tak já taky ne, že… ale… kdyby náhodou Michal nebyl proti, tak… Jeho chápavý úsměv ví, jak to myslím. A že můžu být rád, že mám tak fantastického kamaráda, jakým je právě on. A má pravdu. A já jsem tomu opravdu moc rád.

Rusko – Soči

Je jedenáct hodin a pětadvacet minut a dosáhli jsme cíle. Jsme v Soči! Uhýbáme z hlavní silnice blíže k betonovému monstru s nápisem, Spouštíme kameru a fotoaparát a zapomínáme na nějaký stav tachometru, protože jsme konečně tady! V nejdelším městě Evropy! A v dějišti příštích olympijských her. Jsme v Soči!

„Řekni něco památnýho,“ loudí Michal nějaké nezapomenutelné moudro na kameru po někom, kdo v triku dopravního podniku má jen tolik sil, aby zapózoval před čtyřmi písměny coby symbolem vrcholu výpravy.

„No, kousek to bylo. Myslel jsem, že to bude dál. Fotku máme… Příště ale ve Photoshopu,“ kombinuji flegmatické konstatování, že podobnou vzdálenost zajedu příště coby rutinu, ale ještě raději jako projekt v grafickém programu z tepla domova, s čistě praktickým pózováním stanislavy, která si zdokumentování z nás tří zaslouží jako jediná bez jakýchkoliv námitek nejvíce.

Jsme unavení. Michal provokuje trikem New York, což máme sice „za rohem“, ovšem na opačnou stranu, ale obecně jsme utahaní jako dva psi. Kdybychom měli alespoň trošku jistotu v tom, že „bydlení u moře“, „volné pokoje“ a vůbec alespoň některý z těch náhončích okolo cesty uvádí na své ceduli čistou a křišťálovou pravdu (pane bože, jen to ne!), tak bychom z fleku zastavili a během pár minut děkovali dobré ruské víle za pohostinství, jehož se nám dostalo. Nicméně ani jeden z nás není až tak naivní, že by věřil v rychlé a přitom pohodlné řešení naší situace.

„Dojedeme do Soči a tam se ubytujeme,“ nechává Michal vyhrát názor někoho, kdo po několika litrech kofoly už nemá uvažování na té úrovni, jako před opuštěním své rodné země.

No nic, tak pojeďme! Výjimečně nemáme zapsaný stav tachometru, kdoví, jaký čas vlastně teď je a jestli je deset, nebo jedenáct… hlavně, ať už jsme u moře!

Jenže spalující horko si vychutnává jak unavený motor stanislavy, tak naše dvě cestovatelské trosky. Plahočíme se v koloně jako při pátečních respektive víkendových rallye jezdců kloboukářů, jejichž vyděšený výraz vidoucí smrt při rychlosti překračující čtyřicet kilometrů jim přivádí stavy blížící se stavům infarktu myocardu. A nejen jim. Přestože ve sdělovacích prostředcích je pirátem vždycky ten, kdo jede rychleji než troubové plazící se poloviční povolenou rychlostí na své chaty, tak překvapivě existují i jiní řidiči, pro které je volant součástí práce a světe, div se, musejí pracovat i o víkendech! Naštěstí jsme daleko od České republiky a protože tady odjakživa platí právo silnějšího, hodlám se toho trpaslíka před sebou zbavit při první možné příležitosti. Silnice pravda není zrovna dvakrát široká, ale abychom se ploužili v té pekelné výhni čtyřicítkou a každou chvíli dělali neplánované zastávky, než strejda za volantem svého asi metr a půl dlouhého vozítka vybere prudkou – téměř dvacetistupňovou – zatáčku, na to opravdu nemám nervy.

V lehkém stoupání je na pár metrů dopředu vidět volný protisměr, řadím dvojku, sešlapuji plyn, osmiválec zaburácí a jupí!, autíčko neznámé značky v barvě slonovinové kosti necháváme desítky metrů za sebou! Panečku, usmívám se pod vousy, a máme před sebou čisto, teď už se zastavíme až před branami olympijského svatostánku!

„Kam se ženeš s tím šrotem?!“ ječí na mně vzteky rudý policista, na místo toho, aby byl rád, že jsem ho v té euforii, jak nám to krásně jede, nezajel. Kdybych byl dorůžova vyspaný a vnímal okolí kolem sebe, asi bych byl docela překvapený, proč mne vlastně zastavuje, když jsem podle mně neudělal žádný dopravní přestupek. Ale existuji v takovém téměř duchovním rozpoložení a nehodlám se s tím hloupým pánem hádat. Dozajista se vše vysvětlí a my budeme pokračovat dále za svými osvěžujícími vlnkami.

Zatímco se kolem šourá slonovinový trpaslík – možná by se hodilo řečnicky poznamenat, že se spravedlivým zadostiučiněním – připravuji si nějaké drobné a taky výmluvy na otázky, o nichž zatím nemám ani tušení. Jako tradičně se jeden chlapík zákona postaví k našemu autu a ten druhý se už na mne těší ve svém služebním. Nutno poznamenat, že poprvé na ukrajinském či ruském území nenasedám do „mašíny“ východní produkce, ale do čistokrevného zápaďáckého mondea, v němž se s klimatizací na plné obrátky rozvaluje tlouštík napěchovaný v tmavě modré uniformě.

„Hovoříte rusky?“ začíná neutrálně a já odpovídám, že něco málo bych i zvládl.

„Tam vpravo, tam máte pistoli?“ pokračuje prozatím klidným hlasem a já ho donutím otázku zopakovat, protože nechápu, kam míří.

„A jo, tady…to ne, tam mám doklady,“ pochopíme se po chvíli. Příslušníka zaujala má kožená kapsa na opasku. Pravda, v těchhle končinách jeden nikdy neví. Ale i tak, do té mé „kabelky“ by se těžko vměstnávala i hodně slabá ráže, natož plnohodnotná pistole.

„Američani…?“ Mám štěstí, je to kliďas.

„Ne, Češi. Jedeme odpočívat do Soči.“ Unavený úsměv mne stál zbytečné úsilí. Nezabral.

„No, … Tómaš?… Tómaš, podívej se, Ty jsi překročil povolenou rychlost a v úseku, kde se nesmí předjíždět. Za to je pokuta,“  téměř nehne brvou. Na rozdíl ode mne.

„Jak překročil rychlost? Kde? A kde je zákaz předjíždění? Určitě jsem nejel rychle!“ Pravda je, vím houby, kolik jsem jel. Ale rychle to určitě nebylo, to mi dosvědčí i stanislava, že už jsme spolu jeli i rychleji.

„Tómaš… jel jsi rychle a za to je sud – soud. Vypíšu Ti papír a půjdeš v Soči k soudu.“ Ten chlap už to musel někdy dělat.

„A nemůžeme se nějak domluvit? Bez bumážky? Bez pokuty?“ začínám smlouvat, protože mi dochází, že smysl pro humor asi nebude soudruhovou silnější stránkou.

„Jak jako bez pokuty? Co to na mně zkoušíš!“ Pantáta poprvé zvyšuje hlas a jeho herecký výkon budu muset ocenit.

„No bez papíru, prostě zaplatím,“ začínám odkudsi vytahovat deset euro a nějakých pár stovek rublů.

„Dobře, tak tedy ne sud, ale osm tisíc rublů. Bez sudu. Bez papíru.“ Asi jsem na chvíli přestal rozumět rusky.

„Prosím?“ ptám se opravdu nechápavě, ale o co jsem upřímnější, o to více to asi vypadá jako provokace.

„Osm tisíc rublů, jinak soud!“ přestává uprostřed příjemného klimatu ještě novotou vonícího fordu legrace.

„Ale tolik nemám,“ přiznávám barvu, i když jsem samozřejmě těsně před řešením této ne příliš vydaření komedie rychle vysypal všechny větší bankovky Michalovi do klína.

„Tak sud,“ mávne dopravák rukou a začne vypisovat lejstro.

„Moment, zajdu se zeptat kamaráda, jestli nemá,“ získávám čas a jsem na podmínku propuštěn. Vidina snadných peněz od rozklepaných zápaďáků je pro každého strážce zákona lákadlem, které stojí za vyjednávání.

„Ty vole, on chce osm tisíc rublů, nebo tři sta dolarů!“ nakláním se k Michalovi. Jeho odevzdaný výraz ale jen potvrzuje, že je stejně unavený jako já a je mu to tedy svým způsobem jedno.

„Podívejte se, máme jen pět set dvacet rublů (asi 340 korun). Více nemáme. Hotel v Soči máme zaplacený, máme kreditní karty, více peněz jsme tedy nebrali,“ neuhýbám před nyní už ne tolik sebejistým pohledem a očekávám další refrén o soudu.

„Vystup a počkej ve svém autě,“ vyhazuje mne z teplotně přijatelnějšího ovzduší, v němž by se sice atmosféra dala krájet, avšak člověk by se zapotil jedině studeným potem. Musí se poradit s kolegou. Znám to z první výpravy, kde se takhle museli domluvit mezi sebou stejně neodbytní Litevci. Mají naše doklady, takže nehrozí, že bychom jim ujeli a čas hraje v jejich prospěch.

„Takže, Tómaš,“ usmívá se vítězoslavně dopravák, co měl tolik odvahy, že mi skočil před asi dvaceti minutami před auto, zatímco tlouštík asi křupal pirožky uvnitř mondea. „Takže, Tómaš,…“ opakuje znova, když v tom se probudí vysílačka a rozrušený hlas na druhém konci oznamuje asi něco hodně mimořádného.

„Da, da…,“ během vteřiny se mazácký výraz promění v kámen a přes okénko dostávám zpátky naše doklady.

„Můžu jet?“ ptám se nechápavě.

„Jeď, jeď!“ běží nazpátek ke svému vozu policajt „gerój“ a během vteřiny mizí oba frajeři s blikajícími majáky v opačném směru.

„Panejo! Tak to vyšlo docela dobře! Zapiš to!“ vysílám pohledem na svého spolujezdce a než abychom ztráceli ty zbytečky energie přemýšlením o tom, co se vlastně stalo, zasmějeme se dobrému obchodu a poznamenáme si, že máme najeto 2.897 kilometrů, za deset minut bude poledne a díky dopravní hlídce někde u obce Golobinka jsme o circa tři stovky (korun) lehčí. Ale zato šťastní, pokračujeme dál na jih!

Podél silnice míjíme první palmy. Paráda! Ideální místo pro uspořádání zimních olympijských her! smějeme se. To je možné opravdu jen v Rusku… Jak asi bude vypadat lyžování? Takový slalom mezi palmami a skokanský můstek na pláži musí přilákat snad každého!

Veselá nálada nám vydrží přesně čtyřicet šest kilometrů. Ačkoliv si hlídám tachometr a s očima na šťopkách vychytáváme úspěšně všechny dokonale maskované policejní hlídky, ať už byly ukryté za zatáčkou, pod mostem, nebo mezi odstavenými auty, ačkoliv jsem si za celou dobu raději nedovolil předjet, jsme opět zastaveni.

„Doklady, vystupte si, pojďte se podívat do auta,“ jsem vyzván bez nějakých zdvořilostních okolků na odzkoušení sedadla dalšího nového osobáku DPSky. Tentokráte se jedná o velice pohodlný mercedes, jehož posezení mne nakonec vyjde dráže, než celá dovolená.

„Podívejte se,“ ukazuje dopravák za volantem na kameru přilepenou k čelnímu sklu. Ze záznamu je vidět kolona vozidel, jíž kraluje naše modrá kráska. Na první pohled nic podezřelého.

„Jel jsem moc rychle?“ ptám se na rovinu, protože by mne už fakticky zajímalo, kolik se tady vlastně může jet.

„Ne.“ Stručné, ale nic neříkající. „Podívejte se znovu,“ spouští video od začátku. „Tady, vidíte?“ ukazuje na displej, ale rychlost 44 kilometrů v hodině mi přijde docela hodně pod hranicí padesátky.

„Jel jsem moc rychle? Kolik se tedy může jet?“ opakuji dotaz, protože jsem v tomhle autě bohužel opět ten, kdo naprosto nechápe.

„Znova, podívejte se,“ přetáčí mi zrnitý záznam a mně se to představení celkem začíná líbit. Stanislava je opravdu carevnou mezi místními pokusy o auta. I ty nové policejní káry se mohou jít zahrabat. Ta síla! Ten styl! Hmmmmm….

„Nerozumím,“ přestávám snít a žádám vysvětlení.

„Tady, vidíš? Ta plná čára? Přejel jsi ji.“ poklepává ukazováčkem na maličký obraz a já se bohužel neudržím a vybuchnu smíchy.

„No dobře, ale to jsem se přece vyhýbal té volze!“ snažím se ospravedlnit a současně marně zakrýt svůj uvolňující úsměv. Nevím, co to tady na mně hraje. I z pohledu kamery je jasně vidět, že u krajnice poněkud nesmyslně parkuje volha „čytřiadvacítka“ a že ji jednoduše objíždím.

„A co ta plná čára?“ pokračuje vedle mne dokonale kamenný obličej a já se prostě nemohu přestat usmívat.

„Tak přece nějak jsem to auto musel objet. Mám velké auto, jak jsem to měl jinak udělat?“ hájím naši metr osmdesát širokou limuzínu.

„A jak to dělají ti ostatní?“ ptá se tónem jako ze starých komunistických filmů můj předurčitel dalšího osudu.

„Asi mají menší auta.“ Ve škole vás naučí ledacos, ale jednat s blbci se nevyučuje nikde. A jak by se to hodilo?!

„Nemají,“ zazní suchá odpověď. „Pokuta je 30.000 rublů (asi 20.000 korun).“

Nasucho polknu. Tady končí veškerá legrace. To je pořádný balík a navíc si myslím, že tolik nemám ani na kreditce.

„Ale já tolik nemám…. Jeli jsme odpočívat do Soči, máme zaplacený hotel, něco mám na kartě, ale tolik ne,“ vysoukám ze sebe, tentokrát opravdu bezradně a bez uměleckého hraní.

„Hm… tak sud (soud),“ začíná suchar vedle mně vypisovat nějaké lejstro a já jen mlčky sleduji, jak na hlavičkovém papíře vyplňuje moje jméno. „Zabavíme Ti doklady, asi za měsíc se přihlas na soudu v Soči, proběhne stání,“ poučuje mne o programu pro následujících třicet dní.

„A nešlo by se nějak domluvit? Bez papíru?“ zkouším ohranou písničku coby poslední naději.

„Ne.“ Tomu nevěřím.

Uběhne asi minuta ticha.

„Jak se chceš domluvit?“ Asi nemusím opakovat, že je lepší hotovost a dobrý pocit z potrestání západních imperialistů v hrsti, než směšné prémie coby procento z tučného „štráfu“ na střeše.

„Zaplatíme. Kolik?“ ptám se otevřeně a odpovědí je mi další minuta ticha.

Čas se neskutečně vleče. Policista najednou přestane vypisovat má lejstra k soudu a vezme do ruky blok s kalendářem. Přiloží ukazováček ke rtům, jako abych mlčel, a poté zakroužkuje v kalendáři číslo 10.

„Nerozumím. Kolik? Tisíc?“ Neovládám pantomimu a nerad bych strávil následující dny ani čekáním u soudu, ale ani sezením se samozvaným mimem. Byť na pohodlných sedadlech mercedesu.

Zakroutí hlavou a opět zakroužkuje desítku.

„Deset…dolarů? Euro?“ pokračuji v pátrání po cifře a odpovědí je mi opět tichý nesouhlas.

Tak já nevím. Nechám se tedy zavřít.

„Deset tisíc rublů,“ přerušuje šepot napjaté ticho a já jsem v tu chvíli tuhý jako měsíc stará veka.

„To je…to je ale moc, tolik nemáme,“ koktám překvapením.

„Tak nic. Tak sud (soud). Má kamarád řidičák? Takže můžete pokračovat do Soči. Tvůj pas a techničák od auta zabavujeme, za měsíc se hlas u soudu a uvidíš, jak to dopadne. Třeba nebudeš nic platit. Tady to podepiš,“ podává mi vyplněný formulář coby obžalobu a mně nezbývá, že se pod tu slohovou práci podepsat.

Situace nemá řešení. Deset tisíc rublů je spousta peněz a třicet tisíc je celé jmění. Pokud to teď podepíšu, tak získám nárok na spravedlivý soud, který mne možná očistí a uzná, že jsem žádný dopravní přestupek nespáchal. Jenže… další soud bude následovat zcela logicky. Máme víza jen na čtrnáct dní a začne-li stání až za měsíc, budu v Ruské federaci více než dva týdny neoprávněně. Co je pak horší?

„Čím se živíš? Jakou práci děláš?“ přerušuje mé mozkové pochody rádoby řečnickou otázkou.

„S počítači, s kompjutěri,“ přiznávám po pravdě, čímž si finálně podřezávám větev.

„Hm. Dobrá práce. Takže deset…“ Jsem sice docela klidný člověk, ale novináři, kteří neustále opěvují IT jako obor, kde se vydělává nejvíce peněz, si zaslouží nakopat prdel! Asi na vteřinu mi probleskne pamětí titulek článku MF DNES, jenž jsem si nemohl neschovat, neb zcela nesmyslně a mylně hlásá, že „Nejrychleji rostou platy u počítačů“. Kdyby to byla pravda, tak se tady nedohaduji kvůli „drobných“ dvaceti tisíc korun, ale naopak, ještě nechám tringelt!

Nevypadá to, že by si dělal legraci. A já jsem ve stavu, že neumím vymyslet nějaké rozumné řešení. Necítím se jako zajíček, který by nejraději zmizel někde ve své útulné jamce a ze všeho se vyspal. Spíše jako lehce vytočený fanda českého hokejového týmu, který by nejraději toho Rusáka poslal někam do tmy. Popravdě ho mám hodně „na háku“, jak se říká, ale spíše to prospívá ke zhoršení situace, než k jejímu prospěchu.

„Dobře, tolik peněz u sebe nemáme, musíme k bankomatu,“ začínám situaci konečně řešit s tím, že bohužel proděláme i kalhoty.

„Tak jo. Pojeďte za námi,“ prohodí jen jakoby mimochodem taváriš a nezbývá než využít policejního doprovodu a bez komplikací projet tam, kde jiní musejí zbytečně stát a ztrácet cenné minuty.

Kdo to nikdy neokusil, tak netuší, jak je strašně fajn následovat policejní káru. Ať už porušíte jakékoliv předpisy, je to naprosto jedno, protože to činíte pod dohledem orgánu. Dojeli jsme k nějaké bráně, snad nějaké vzácné zahradě nebo parku, což teď asi nikoho nezajímá, ale na průčelí toho betonového plotu se drží kouzelný přístroj zvaný bankomat a právě on má být tou cestou k mé svobodě a pokračování dále.

„Ahoooj! Odkud jste? Co to je za auto?“ haleká místní svobodný občan a vůbec netuší, do jakých trablů jsem namočen. „Jaká je to značka?“

„Tátra,“ odpovídám stručně a výstižně, zatímco se snažím tu štěrbinu na zdi přesvědčit o tom, že na té zlaté kartičce je opravdu dostatek jakékoliv měny pro to, aby nás pustili dále a nekazili nám dovolenou nějakým soudem.

„Tátra? Super…Krásná…Neznám, ale krásná,“ usmívá se domorodec a já podrážděně kráčím nazpět k modrobílému fordu vysvětlit, že moje zlatá kreditka vykouzlila na místo šustivých bankovek jen nějakou pofiderní reklamu.

„Hm…hm…ukaž mi tu kartu… Aha…“, pánové jsou zřejmě znalci a nehodlají se bohužel jen tak vzdát. „Pojeďte za námi, procedí mezi zuby po krátké poradě,“ a tak nasedám do stanislavy a budeme pronásledovat tuhle hlídku dále.

Česká „vládní“ limuzína s policejním doprovodem, to se tady asi tak často nevidí! A být toho součástí se nám již asi taky jen tak nepovede zopakovat. Při vzpomínce na české pseudořidiče rádoby dodržující mnohdy nesmyslné pseudopředpisy si uvědomuji, že by asi za takové rychlosti, v dopravní špičce a pod vlivem stresu byli už několikráte mrtví. Nebo by k tomu  měli zatraceně  blízko.

„Tak, jsme tady, zkuste,“ gestikuluje rukama peněz žádoucí naprosto křišťálově čistý strážce zákona a já tedy poslušně kráčím směr druhý pokus. Nervozitou strkám kartu opačně, ale nakonec, po sérii reklam předbíhajících se na displeji „automatu štěstí“, je výsledkem transakce…balík!

„Tak tady to je,“ předávám těch pár papírků znamenajíc pro mne svobodu a nazpátek dostávám papíry své. Jenom masochista by neotočil auto a neupaloval zpátky domů.

„No, pojeďme dále,“ utrousím se stoickým klidem a kdo by v této situaci čekal, že bude hraný, mýlil by se. Vypjaté situace jsou pro mne něčím, co mne uklidní mnohem více, než několikadenní dovolená strávená nicneděláním.

Je 1. září, podle všeho asi první školní den a tak není divu, že je všude tolik strážců pořádku. Začínám bláznit, jinak si podobné myšlení nelze vysvětlit. Přestávám další policejní hlídky a kontroly vnímat. Až na tu „hraniční“.

Rusko – Krasnodar, Tuapse

Mám trošku výčitky. Všichni týpci, co píšou na netu, spávají u dědušků a bábušek, navštěvují tyhlety chrámy a nás nezastaví ani ryze evropský stánek bezprostředně postavený vedle svatostánku. Jenže takhle to chodí. Buď budeme zastavovat a pokoušet se zažít to, co už bylo stokrát popsáno na internetu, nebo si pojedeme po vlastní ose a naší jedinou prioritou bude dosáhnout cíle. Začínám si uvědomovat, jak moc chápu Karla Lopraise – „krále Dakaru“. V posledních závodech už sním nikdo neměl odvahu jezdit. Protože jel naplno. Nehodlám jet jinak. Vědět to Michal, asi by vystoupil už v Praze. Nemohu samozřejmě psát nebo hovořit za Krále Dakaru, ale myslím, že mu rozumím. A hodlám naplňovat jeho cíle v rámci našich výprav.

„Motel na levoboku!“ No vida. A netrvalo to ani čtvrt hodiny. Kamenitá fasása, plastová okna, zásoba dřevěných špalků chráněná novým přístřeškem a všudypřítomná klimatizace značky LG. Co na tom, že je to přes plnou čáru – jdeme do toho!

Nevyznám se sice v architektuře, ale tohle je vážně paráda. Takový litevský styl, možná ale taky švýcarský, kdo ví? Parádní nová střecha, čisté linie ruší jen paraboly pro satelitní televize a vysoký krb je třešničkou na dortu pohody tohoto přívětivého stavení.

Vcházím pootevřenými dveřmi dovnitř a dřevěné schodiště mne vábí vzhůru, kde očekávám ložnici a spánek jako ve vlastní postýlce. Jediné, co tady chybí, jsou lidé. Je fakt, že mezi mé nejhorší vlastnosti patří přemýšlení. Jak se říká, všeho moc škodí. Ale na druhou stranu, takový ranař, že bych prostě vystoupal po schodech a spokojeně se svalil, to zase nejsem.

„Nikde nikdo,“ konstatuji spíše pro sebe a oba se snažíme být korektní a s myšlenkou na spící hosty v tomhle dvoubarákovém penzionu dělat co nejmenší hluk. Jenže pokud budeme až moc potichu, nebude o nás nikdo vědět a neubytujeme se.

„Hezké to tu je,“ pokračuji v samomluvě a snažím se nějak logicky vydedukovat, kde tady mají recepci a co to asi bude koštovat. Ospalý psík nemá ani v nejmenším potřebu na naši přítomnost reagovat a tak v naději, že přece jen musíme být viděni, pořizuji s bleskem pár fotek a očekávám, že na nás někdo vyběhne, seřve nás a následně ubytuje.

„Je to tady hezké, ale nikdo tady není.“ Michal má naneštěstí docela vysoké procento pravdivých hlášek.

Jenže já to nevzdávám! Etiketa a slušnost stranou! Máme za sebou stovky kilometrů a zasloužíme si čistou postel! Bez servítek hledám nějakou živou duši v prvním z domků, ale jediné, čeho docílím, je zvednutí hlavy toho hlídacího oříška. Dobrá tedy, pojďme prozkoumat stavení pod námi. Některá okna jsou pootevřená, jiná mají stažené žaluzie, tady prostě musí někdo být, i kdyby nechtěl!

„Dobrý den, máte, prosím, volné pokoje?“ začnu drmolit po pár vteřinách sledování blonďaté osoby, jež si podle všeho v každodenním ranním rituálu rozčesává hřívu před velikým zrcadlem.

„Cože? Kde se tady berete?! Kdo jste?!“ vyštěkne na mne ženština nejistého věku, ale zato v dokonalém rozrušení. Slušně řečeno.

„Víte, jsme z České republiky a hledáme ubytování,“ blekotám znaveně a vzpruhou je mi další jekot.

„Vždyť je zavřeno!“ A kde to mám asi tak zjistit, krávo? reaguji naštěstí jen ve svých myšlenkách.

„A není tady, prosím, někde nějaké další ubytování?“ pokračuji pokorně. Až se sám divím, jak umím udržet nervy na uzdě.

„Ne!!!“

No aby ses neposrala,  pomyslím si, i když nějak nemohu garantovat, že jsem si to nepomyslel nahlas. Člověk jede světa kraj, aby své těžce vydělané peníze utratil v zájmu oživení ruské ekonomiky a na místo otevřené náruče ho uvítá taková semetrika!

„Nic, jedeme dále,“ mávnu rukou na Michala a přes plnou najedu na náš olympijský směr.

Jsme strašně daleko. Daleko od domova. Nevím, kdy přesně se to ve mně zlomilo, ale jakmile hodiny a hodiny potkáváte auta výrobců, která u nás obvykle nejezdí a váš zrak se „nekochá“ reklamami podél cesty, uvědomíte si, že jste někde jinde. V zemi neomezených možností vás neomezují ani svodidla a rovné silnice se táhnou do nekonečné dáli. Avšak naproti klidu roviny jsou tady i kopce, které likvidují brzdová obložení každého druhého náklaďáku. Zní to dobrodružně? Možná. Pokud nesníte za jízdy a pohoří začínajícího Kavkazu vám svou zelení neuklidňuje zrak až ke klimbání hodného rybáře na břehu rybníka.

V sedm ráno je úžasných 21 stupňů Celsia. Jako člověk milující léto si nemohu stěžovat. O hodinu později zatáčím na čerpací stanici „Južnaja“, aby si stanislava na chvíli oddechla a načerpala novou energii a já se pokusil z místní obsluhy vymámit informaci o tom, kde se mohou dva znavení cestovatelé na chvíli uložit k zaslouženému spánku.

Venku je dokonale úžasné počasí. Moderní benzínka je čistá a bez zbytečných doplňků, pokud tedy pomineme maketu policejního vozu v měřítku 1:1 s cílem vylekat nezkušené řidiče. Kousek od nás tankuje volha, jež má vstup pro plynovou hadici umístěný v kufru zajisté schválený všemi potřebnými institucemi, jejichž razítko však může platit jenom tady, protože žádný rozumný revizní technik by ani se třemi promilemi alkoholu nedovolil umístění nádrže a ventilu natolik prakticky a současně nebezpečně. „Nás mnógo,“ poznamenali by asi vyšetřovatelé, kdyby to naprosto nečekanou náhodou bouchlo…

A zatímco se během doplňování propan-butanu procházím po place a spokojeně si uvědomuji, že jsem zakecal otázku našeho možného ubytování, Michal zjišťuje naši aktuální polohu. Jsme zhruba sto kilometrů od Soči. Obec Džugba. Schválně si zkuste zadat tento název do googlu. Nic moc vám nevyjede. Co k tomu máme dodat my? Totálně vyčerpaní a za tou stovkou kilometrů vidící pohodlné lůžko s načechranými peřinami?

„To už dáme, Michale,“ ujišťuji kamaráda, když mne informuje o tom, že další zastávka je město vojenské slávy Tuapce.

Nevím, jak popsat ten stav, ve kterém se nacházím právě teď. Mám co dělat s tím, abych neusnul za volantem. Což ani nejde minimálně proto, že po těch x hodinách s očima přilepenýma na asfalt mám fata morgánu slunečného pobřeží Soči, kde odstavím stanislavu na kraji pláže a rozeběhnu se do smířlivých vln a veškerou tu únavu prostě utopím. Nejsem naivní až na půdu, je mi jasné, že krátké osvěžení mi nenahradí noc spánku, ale dodá mi to dalších pár hodin pro hledání nějakého toho penzionu, o vylepšení nálady ani nemluvě. Sákryš, já se tak těším!

Ve tři čtvrtě na deset dopoledne projíždíme obcí Tuapce. Ani nevíte, jak rád bych vám vyprávěl o tom, jak je tady krásně, co jsou tady za památky a tak. Ale ani wikipedia nic neví a my můžeme poznamenat jen to, že doprava houstne a počítáme minuty do okamžiku, kdy dosáhneme Soči. A zatímco Michal bude racionálně hledat bydlení, já zcela emocionálně hupsnu do moře. Nebudu lacině přirovnávat to osvěžení k orgasmu, prostě tam budeme, já ztratím veškeré zábrany a naplněn svobodou se oddám vlnám. A až ukojím tyhle své potřeby, pokorně se podvolím pohodlnému ubytování a bílým peřinám s cílem zklidnit své oči a dopřát tělu nějaký ten odpočinek.

Rusko – Rostov na Donu, Batajsk

„Zvládáš?“ zjišťuje můj stav Michal mezi sousty svačiny, kterou si dopřáváme na první čerpací stanici za hranicemi.

„Naprosto v pohodě,“ uklidňuji a přikusuji k řízku další řízek. „Dojedeme do Rostova a uvidíme, jo?“

O hodinu později si už pobrukuji Krylovu „Byl jest Vova na honu, u Rostova na Donu, spatřil v dáli na břehu, krasavici zvláštní…“

Od hranic nás dělí asi 117 kilometrů a s blížící se půlnocí bude rozumnější nakrmit našeho oře. Welcome GAZ zavání optimismem a přestože je jedenáct večer, mají otevřeno.

„Hned budu u vás,“ potvrdí slibem mou dobrou náladu asi čtyřicetiletá černovlasá pokladní a tak zatím odšroubuji víko plynové nádrže a procházím se po place benzínky. Je sice docela chladný, ale jinak příjemný a osvěžující večer.

Deset minut uběhne jako nic a dalších deset minut se rozhodneme začít dělat pořádek s prázdnými lahvemi a sáčky, ať máme v autě o něco méně bordelu a o něco více prostoru.

„Přijde někdo?“ zkoumá můj kamarád s nedůvěřivým pohledem stav mé odpovědi, která už před dvaceti minutami zněla „Ano“.

Když ale po třiceti minutách je jedinou aktivitou jinak celkem sympatické čtyřicítky drcení cigarety mezi svými plnými rty, nevydržím to a rozhodnu se jednat. V ústrety mi kráčí místní asi ochranka a tak se už půli cesty toho staršího pána zeptám na to, kdy se asi dočkáme tankování?

„Moment, zjistím,“odkráčí v roli tiskového mluvčího k pokuřující madam a s konstatováním, že v šest ráno mi dá příčinu vypuštění páry z uší. To si snad dělá srandu! Tak proč nás tady nechala půl hodiny čekat?!

„Přijeli jsme pozdě. Otevřeno je jen do jedenácti.Takže až ráno,“ pokrčí lhostejně rameny a odchází do tmy.

„Kráva jedna blbá!“ urážím úctyhodné zvíře přirovnáním k té čarodějnici, jež zmizela už někde ve směru domov. Další věty jsou nepublikovatelné, neb urážejí svobody, práva a vůbec kulturu místní většiny.

„Nic, jedem. Snad na něco narazíme,“ vyrážíme bláhově do města. Jediné plus téhle zastávky je to, že všechny kýble nebo válce se dnem, které jsme s čistými úmysly považovali za odpadkové koše, zůstanou po našem odjezdu přeplněné jak bulharský ikarus. Narozdíl od nádrže stanislavy.

Nejbližším dalším „górodem“ je Batajsk. Jeden nájezd na dálnici, druhý nájezd a dálnici….Jediné, co podle mapy víme, je to, že máme dále pokračovat po E50. Jak se ale dostat k té nadějně zelené benzínce? Jako u nás doma – prostě čára není zeď, rozhlédnu se kolem sebe a strhnu volant přes plnou čáru do protisměru.

Ačkoliv podle tachometru byl Bajask od Rostova necelých dvacet kilometrů, podle účtenky za plyn uběhly bez pěti minut celé dvě hodiny.

„Chápeš to? Víme, kolik je hodin?“ ptám se naivně Michala. Oba se zase ztrácíme v čase.

„Co to neseš?“ odpovídá nesouvisející otázkou.

„To je žárovka do zadních světel. Nějak poslední dobou hoří a tahle byla jen za tři rubly (asi 2 koruny)…“ Kvalita za rozumnou cenu.

„…no nekup to za ty peníze!“ dodává Michal frázi zlidovělou z Hrabalových Slavností sněženek.

„Odkud jste?“ přeruší naši inteligenčně strádající debatu sametový ruský hlas čerpadlářky.

„Iz Čechii – z Česka,“ odpovídám automaticky a mám se k odjezdu.

„Hodně cestujete? Kam jedete? Tam všude jste byli?“ nevzdává to a zasní se při pohledu na mapu zemí, které jsme již se stanislavou projeli a jež hrdě zdobí naši kapotu.

„V Soči – do Soči,“ pokračuji jako robot a už bych opravdu jel.

„Tak šťastnou cestu,“ loučí se asi pětadvacetiletá Ruska s culíkem skrze kšiltovku a my můžeme konečně nahodit motor a otočit příď naší lodi dál na jih.

„Viděls to?“ začíná Michal, zatímco já jsem už plně soustředěný na dálnici a šmátrám po paměti mezi sedadla pro další dávku kofoly. Jelikož jsem neviděl nic, co by stálo za přerušení mého tahu na Soči, nechávám svého kamaráda, ať se klidně vypovídá z toho, co má na srdci.

„Jak pohladila stanislavu?“ Koho jako myslí? Jeho starosti bych tedy chtěl mít. „A nemohla z Tebe spustit oči….“ snaží se mne marně přinutit k dialogu, ale to se mu jen tak nepodaří. Skoro celou minutu.

„Kecáš,“ odbývám svého souseda a věnuji se řízení a diagnostice svého stavu. Mám toho za dnešek, vlastně již i za včerejšek, už celkem dost, ale pořád se nedostavuje ten kýžený pocit únavy, který otupujíce mysl nutí oči zaměřovat na možné oázy odpočinku. Kofola je prostě skvělá – když ji miluješ, není co řešit! Jak vlastně vypadala? Byla vysoká tak akorát a vlastně… byla docela sympatická. Vlastně byla hodně sympatická! Je svobodná? Měla sice na ruce prsten, ale to nic nedokazuje. Na benzínce se teprve zaučovala, ale nevypadala na nějakou obyčejnou pumpařku.

„Proč jsi mi to neřekl dříve?“ obviním z ničeho nic pomalu usínajícího navigátora a dohazovače v jednom.

„Když vy jste si tak hezky povídali…Hemmmmm…. a kdybys viděl ten pohled,“ provokuje po bitvě generál. Nebo jsem snad tím generálem já?

Kdo ví, jak asi bydlí? Tenhle kraj není zrovna útulný, ale o Ostravě se tohle říct taky zrovna nedá. Je to vždycky o zvyku. A o tom, jestli člověk zná i něco lepšího, nebo považuje tu svoji rodnou hroudu za to nejlepší místo na zeměkouli. Třeba je učitelkou. A když ne, tak určitě má vysokou školu. A nesehnala práci, tak dělá noční na značkové čerpací stanici. A doma má malého kluka. Bude to nejspíš svobodná matka.

„Chceš to otočit? Já to pochopím,“ čte mé myšlenky Michal a jeho návrh rozhodně neberu jako popichování. Myslí to vážně.

Jsem na rozpacích. Hodně na rozpacích. Snažím se požádat rozum o radu, ale mozek už dávno zaplavila potopa kofeinové limonády. Cíl je jasný, reakce jsou čisté a přesné a cokoliv, co nesouvisí se splněním mise, je zakázáno. Sešlapuji plynový pedál níže k podlaze a osm válců popožene naše stádo koní k většímu výkonu. Jak se asi jmenovala?

Máme najeto 2.542 kilometrů, jsou 4:25 ráno místního času a nás vítá útulným teplem „dar Kateřiny Veliké“, po ovládnutí Sověty přejmenovaný na Krasnodar.

„Neměli jsme přespat někde v tom Azovu? Víš, co říkal ten oficír na hranicích? V Azově, tam žije spoouuusta Čechů,“ medituji nad možností ubytování, zatímco mi oči nastartované kofeinem svítí do tmy kolem nás. Michal si jen povzdychne, neb je dostatečně znalý nejen mapy (Azov máme asi 250 kilometrů nazpátek), ale i mých zavádějících otázek v opojení únavovým syndromem. Natáhnu se k rádiu, abych přeskočil pár songů, které jsem při kopírování na flešku nestihl smazat a nadále vnímám jen pravidelný chod vzduchem chlazeného osmiválce.

Je neuvěřitelné, jak těch pár kofeinových hltů na mně vždycky zabere. Zatímco Michal spokojeně odpočívá, já jsem ve formě dojet až na kraj světa. Jenže nebylo by to poprvé, kdy by takové „hrdinství“ skončilo v lepším případě totálním vyčerpáním. Ačkoliv se nacházíme někde mimo běžnou mapu, mé myšlenky teď bloudí v srdci Evropy. Vzpomínám na to, co všechno můžeme ztratit, koho bychom zarmoutili, pokud se nám něco stane a tak opět nechám zvítězit rozum; jakmile se naskytne příležitost, zastavím a jdeme spát. Dokud je ještě tma, tak usneme raz dva a určitě se nějak domluvíme, že vstávání máme naplánované až někdy na poledne.

Bude to asi znít asi jako pohádka, ale uprostřed hor, kde bychom našli příbytek asi jen někde pod stromy, se najednou zjevil zámek. A to doslova. Restaurace a hotel „Staryj zamok – Starý zámek“ nás všechny zve do unikátního ruského restaurantu podávajícího antickou a středověkou kuchyni s možností ubytování v tomto čtyřhvězdičkovém hotelu jen za 1000 rublů (asi 660 korun) na osobu! Zbytečně zase předbíhám, nic z toho zatím nevíme, ale vkusný reklamní leták, který Michal za chvíli přinese, je nabitý těmito pozitivními informacemi. Kdyby tomu tak ale bylo i ve skutečnosti…

„Tohle vypadá ale fakt hodně draze,“ upozorňuji svého probudivšího se kamaráda, který neskrývá nad stylovou stavbou nadšení a zapisuje si souřadnice.

„Ale je to fakt hezký,“ potvrzuje mou volbu, že on je ten pravý, kdo zajde zjistit ubytování, zatímco já zaparkuji stanislavu na rozlehlém parkovišti vedle nákladního mercedesu s abcházskou značkou a pořídím pár fotek toho skvostu. Mám na mysli pochopitelně ten „zámek“. Ale náklaďák se musí rovněž zdokumentovat, že. Málokdy se setkáte s dodávkou ze  státu, který vlastně oficiálně neexistuje.

Rusko je ale země neomezených možností. Vždycky na to zapomenu. Asi jsem nějak příliš zasažen americkým snem, kde na rozdíl od východního souseda obvykle platí, že co je psáno, to je dáno. Ne však tady.

„Hele, nikde nikdo,“ vrací se Michal s nepořízenou.  Jenže já bych už opravdu rád bydlel.

No nic, když se není koho zeptat, zda na to vůbec máme, nezbývá, než pokračovat dále. Takových motelů ještě potkáme…

O patnáct minut později zabloudíme nalevo od hlavního tahu do Očarovatělnaje Poljanky. Jakoby uprostřed ničeho je usazen na polštáři svítání moderní penzion s reklamním dýmem z komínu, jež jen dokresluje iluzi kouzelného pohádkového místa.

„Hledáte něco?“ jsme okamžitě zaměřeni ochrankou.

„Dobré ráno, jsme z Čechie a hledáme ubytování. Máte volné pokoje?“ odpovídám lehce únavou otupělou ruštinou.

„Moment,“ sklápí strážný hlavu dolů k vysílačce v náprsní kapse a zjišťuje, zda je pro dva otrapy ze západu volná nějaká místní ušlechtilá postel. „Tak ano, máme volné místo.“ Máme štěstí.

„A kolik to stojí?“ ptám se pro jistotu, i když jsem samozřejmě v klidu. Bývá zvykem cena do pětistovky.

„Pět tisíc rublů.“ Ten chlapík je opravdu velice ochotný. Takový přívětivý. Na Rusa.

„Ty vole…,“ tak já jedu na východ, protože nemám na západ a oni tady chtějí za pár hodin odpočinku více jako sto euro! Těžko popsat ten pocit, kdy bych opravdu moc rád zalehnul a ten majlant zaplatil (však co, za život jsem nesmyslně už vydal více), ale… Je půl šesté ráno. I kdyby nás v poledne vyhodili, tak se v těch nádherně bílých peřinách krááásně vyspinkáme.

„Tak děkujeme, na shledanou,“ loučíme se, zatímco „muž v černém“ si zapaluje dýmku. Pět tisíc rublů (asi 3.300,- Kč) je opravdu hodně peněz. Za šest hodin spánku.

„Když ji miluješ, není co řešit…“ kopíruji reklamní slogan a dávám další lok kofoly. Zkusíme štěstí jinde. Však co?  Alespoň uděláme pár fotek. Ani v Praze, ani v Ostravě tak krásná rána nemáme. Polštářky noční mlhy se jako cukrová vata rozplývají tichým údolím a čekají, až sluníčko oznámí skutečné ráno. Využijeme kouzelného klidu k ranní potřebě a najednou…

„Tatra!“ zvolám nekontrolovaně, zatímco červená osmsetpatnáctka prosviští po pseudovozovce někam ve směru k hlavní silnici. Není nad to potkat uprostřed ranního močení v zemi nikoho tatrovku v dobré kondici. Já vím, je to náklaďák, ale zase taková naivka, že by se tady po ránu proháněly šestsetřináctky, to zase opravdu nejsem.

Vracím se pomalu k autu a … kde se vzal, tu se vzal, uprostřed Ruské federace, žigulík. Těžko popisovat českým řidičům, kteří lamentují nad stavem českých silnic po zimě, v jakém stavu je vozovka v místech, kde jsme chtěli původně přespat, a kde na místo toho uspokojujeme ranní tělesné potřeby. Nákladní tatrovka dotovaná státem si může dovolit takovým úsekem projet bez obav, ovšem kopírovat jízdu ve stejném stylu by pro nás bylo osudným. Ne však pro „Levné A Dobré Auto“ (kruci, zase ty reklamy), tedy pro ladu patnáctset. Řidič bravurními kruty volantem přeskakuje všechny nástrahy terénu a přestože pár metrů letí vzduchem, svou ranní směnu stihne na minutu přesně.

Je to špatné. Běžné okolí nepochopí, proč. Jenže já to vím. Dostal jsem se do stavu, kdy mi je všechno jedno. Kdy nepotřebuji spát, kdy se nehodlám doprošovat kavalce a hodlám jet dále. Nesráží mne únava, stanislava šlape jako hodinky, tak pojďme tedy, pojďme a my vám ještě ukážeme, že to zvládneme!

Vracíme se na hlavní tah a jedeme dále. Maličký pravoslavný chrám je o šesté ráno otevřen coby trafika, ale protože věřím pouze v sebe, tak jen sešlápnu plyn, pneumatiky na štěrku poslušně zahrabou a už se ženeme blíže k olympijské vesnici!

Ukrajina – Pavlograd, Doněck, Mariupol, Novoazovsk

Poslední srpnový den vychází na úterý a hodlá připomenout, že je ještě stále léto a s nějakým podzimem nebo babím létem zatím nemáme vůbec počítat. Michal se probouzí do rána značky ideál, zatímco já jsem spal asi jen dvě hodiny a jsem rozbolavělý a nemotivovaný do čehokoliv.

„Tak jak ses vyspal?“ ptám se se skrytou žádostí o spoluúčast, které se mi však nedostane.

„Bezvadně a Ty?“ To jako myslí vážně?

„Copak Ty jsi to neslyšel?…“ snažím se připomenou včerejší noc, ale naprosto zbytečně. Michal spal jako zabitý. No, hlavně, že se ráno probudil živý a zdravý. Díky někomu, kdo se rozhodl, že nejen, že nebude spát jako zabitý, ale že se případně zabít ani nenechá…

Než se vymackáme, je čtvrt na dvanáct a o pět minut později startujeme stanislavu spokojeně ustájenou vedle sauny s tím, že na adrese Moskevskaja 293, Novomoskovs´k nemůže prostě být jiný motel, než Kaťuša – logicky – ale že se příště pokusíme hledat nocleh někde jinde. Třeba v tom lese, kam nás lákalo x cedulí. Na rozdíl od místních se totiž chodíme do motelů vyspat. Stěhování si užíváme ve vlastních domovech a jen tehdy, když sami chceme. I když teď nevím, jestli nemluvím jen za sebe. Jeden z nás se prý vypsal bezvadně…

Na jenom z novomoskevských náměstí se nachází běžná trafika, za ní panelák, před ním něco jako obecní domy, stánek s něčím neurčitým, hezké holky na chodníku a MiG-21. S Macháčkem to však nemá co dělat, prostě tam je, míří vzhůru a nikomu to nepřijde divé. Taky bych něco takového chtěl na zahradě. Ostatní sousedi by mi asi neskonale záviděli. Jejich trpaslíci by asi brzy skončili v popelnicích.

Jedeme dále. Cestou míjíme desítky cedulí lákajících na ubytování, které neexistuje, až po padesáti kilometrech a traktoru, který i s vlečkou si to prostě jen tak mimochodem střihne přes plnou čáru do protisměru jakoby se nechumelilo (je fakt, že v srpnu tady nechumelí) zastavujeme u monumentálního betonového nápisu Pavlograd.

Město založené roku 1784 asi nebude až tak ničím zajímavé. Budou tady fajn lidi, ale i ti zlí. Narazíte tady na krásné holky, dobré jídlo a dozvíte se, že se nacházíte na území tzv. Nové Rusi. Těžbou uhlí by mi tenhle kraj měl být asi blízký, ale chyba lávky – „u nás“ v Ostravě se už uhlí netěží několik let a jen hloupí pražáci si myslí, že jsme stále regionem černého zlata… Co tady? Je krásně, takže pár fotek s tatrou i bez a pojeďme dále. Ačkoliv to Michal ještě netuší, jeho fotka se pro mne stane jednou z nejlepších, co pořídíme. Jeho zamyšlený výraz srovnatelný snad jen s některou z póz Richarda Mullera, je pravým opakem mého křečovitého štelování se před objektivem, přitom ve snaze působit naprosto přirozeně.

Hodina po poledni mne po více než osmnácti stech kilometrech od domova opět přichází draho. Uspokojený počasím a svačinkou z cestovních zásob se jako stíhač za bombardéry zavěsím za kolonu náklaďáků, lehkým vykloněním vlevo se ujistím, že pruh v protisměru je volný daleko dopředu a vyrazím na zteč. Jeden, druhý, třetí,… kolona je sice delší, než jsem čekal, ale burácení motoru žene naši tatrovku kupředu a nechává zdržující kamiony daleko za námi. Ne však na dlouho…

„Víš, co jsi udělal? Rozumíš ukrajinsky? Rusky?“ spustí na mne příslušník „DAIky“, sotva stáhnu okýnko na odstavném place vedle do té doby pohodové silnice.

Vystupuji s herecky nacvičeným provinilým výrazem z auta a blekotám něco o tom, že nerozumím, čeho že jsem se to dopustil.

„Takhle nemůžeš jezdit,“ ukazuje mi polda něco pro mne nesrozumitelného. Zkouším zapojit mozek. Pravá dlaň rovně, levá jako před ní. Nechápu. Tak znova. A znova. Jako že jsem se zařadil před ty náklaďáky moc riskantně, nebo co?

„Ale já jsem nejel rychle,“ snažím se marně o obhajobu. Ale o rychlost tady vůbec nejde. Znovu je tady trpělivá pantomima.

A jo…už mi to dochází. Jemu vadí ta plná čára, která se tam nějak jako nachomýtla. To přece nemůže nikomu vadit. Čára není zeď! A kdyby viděl to, co jsem tady už viděl já…

„Tómaš, jsi dobrý řidič,“ chválí mne otcovsky, „ale chápeš, že přes tu plnou čáru nesmíš přejet?“

No, chápu, jak jinak. Ale ostatní taky přejíždějí!

„Tómaš… Co vlastně… Odkud jste? Co je to za auto?“ začíná klasická vyptávačka, která mi hraje do not.

Začínám svou nekonečnou reprízu o tom, že jsme z Čechii a tohle je tatra a že jsme na výletě a že směřujeme do Soči…

„Jste studenti?“ přerušuje ten docela sympatický chlapík v modré uniformě můj herecký výkon.

Studenti? V našem věku? Pravda, nikdy jsem se na něj necítil a denně jsem z toho čísla tak nějak vedle, ale… na studenty jsme přece jen trošku.. ehm,… zkušení. Ne, studenti opravdu nejsme. A tak se asi sleva nekoná.

„Mám tady devadesát hřiven a deset euro. A štráf vypsat nepotřebuji,“ komolím místní jazyk. Je podivuhodné, jak řeč čistých peněz je vždy srozumitelná. Bankovky mizí z mých kapes do těch policejních a…

„Oddychájtě, ribjáta – odpočiňte si, děcka (v Soči),“ loučí se s námi s úsměvem nikoli neupřímným strážce pořádku a já můžu zase o pár kilo lehčí – bohužel jen po té finanční stránce – se soustředit na cestu a vyčkávat na stav spokojené blaženosti, který bude určitě zase přerušen nějakým podobným nežádoucím rozptýlením…

O hodinu později si fotím klasicky červeného žigulíka, který stejně jako já nemá s  plnou čárou žádný problém a  zbavuje se nějaké překážející „ukrajinské avie“, jenže… „DAIka“ tentokráte přirozeně nikde.

Nemohu si pomoct, ale některá města mají prostě úžasná jména – Krasnoarmějsk patří k nim. Přestože to nemám ověřeno z tzv. důvěryhodných zdrojů, jsem si jistý, že stejnojmenné město nalezneme i na ruské straně. Připadá mi tahle část Ukrajiny jako východní zrcadlo západního Ruska. Píšu to správně? No, každopádně doufám, že jsem to teď moc nepřekombinoval… Dotankujeme stanislavu a hurá na Doněck!

Cesta po bezchybné dálnici ubíhá sama a padesát kilometrů zmizne pod koly jakoby nic. Jsme tady! Největší průmyslové a těžební průmyslové centrum Ukrajiny. Celý region označovaný jako Donbas pro mne není neznámým pojmem. Přestože jsem si nemyslel, že se nachází zrovna na Ukrajině, tak stejným názvem byla přezdívána Nová huť v Ostravě, dneska tedy Arcelor Mittal. (Čert ví, jakou přezdívku má asi dneska; zaslechl jsem něco o Indiánech…) Každopádně dalším z místních paradoxů je to, že název města byl odvozen od řeky Doněc, tedy pravého přítoku řeky Donu, která však městem vůbec neprotéká. Pořád to zní ale lépe, než propagandistický název  Stalino, v minulém století pojmenování na počest Josefa Stalina. Nejlibozvučnější pojmenování je stejně asi to původní – Juzovka. Ale to by asi nikomu nic neříkalo. Zatímco betonové monstrum na hranicích města, k němuž tradičně chodník nechodník zcela neomaleně couvám, bude více než výmluvné. A v kombinaci s tatrou bych se nebál tuhle fotku vydávat za propagační materiál. Na pilíři bezvadně naleštěná bysta Vladimíra Iljiče Lenina obklopená hvězdami se srpem a kladivem odráží sluneční paprsky  a je třešničkou na kdoví kolika tunovém betonovém „dortu“ na místní poměry běžného označení města – jako by se tady zastavil čas.

Jenže ten běží neustále dále a dále. Jako jediný se nezastaví, přestože já teď bloudím myšlenkami ve vzpomínkách na své působení v Ostravě-Radvanicích. A mám k tomu  dostatečně výmluvný důvod. Jsme více než dva tisíce kilometrů od domova a najednou si připadám jako ve své bývalé kanceláři – štiplavý zápach a do oranžova zabarvený vzduch je něčím, s čím jsem se už naštěstí dlouho neměl to „potěšení“ setkat.

Jakkoliv může znít Mariupol romanticky, i s ohledem na svůj statut přístavního města, už ze značně úctyhodné dálky stáčím stanislavu stranou, abych dostatečně zaznamenal tu krásu průmyslového města. Města hrdiny. Ačkoliv nechci nijak snižovat význam Mariupole, tak můj selský rozum mne neustále tlačí k odpovědi na otázku, jak se tady vlastně dá žít? Je více než jisté, že práce tady asi bude dost. Průmyslu je tady požehnaně a Nová huť, resp. Arcelor Mitta,l je oproti místní produkci asi poněkud značně pozadu. Tedy naštěstí. Podniky tady jednou evidentně naplno a jsou dalším důvodem, proč tady neuděláme ani krátkou zastávku a pokusíme se tou oranžovou tmou prostě jen tak projet. Chudák valcíř, vítající coby socha nové turisty na počátku města, zajisté by se s námi rád vyfotil. Jenže my volíme nakonec cestu nejmenšího odporu, tedy cestu nejkratšího pobytu, protože ačkoliv jsme připravení na všelijaké situace, plynové masky jsme si tak nějak přibalit zapomněli.

Mariupol je dozajista pro někoho to nejkrásnější město na světě, ovšem náš dojem lze shrnout do konstatování, že je to prostě fabrika uprostřed slunečnicového pole. A to bych se ještě snažil vyhnout i tomu slunečnicovému oleji, nebo co nakonec z těch jinak slunečných květin nakonec zůstane či se vyrobí.. Podle místních kritérií jsem ovšem jednoznačně padavka. Jak jinak si mám asi vysvětlit, že v bezprostřední blízkosti odpadní roury z továrny, ze které vytéká raději nevědět co vlastně, se naprosto vážně krčí rybáři a s naději sledují splávky?

Viděl jsem toho už docela hodně, ale v této souvislosti mne okamžitě napadne chlapec koupající se v bažině Dněpru, kterého jsem pozoroval loni cestou na Krym. Navždy mi bude záhadou, jak se asi přes černý maz dostal ven na břeh, stejně tak jaký asi má následek večeře z rybího jídelníčku inspirujícího se hutním odpadem… Tohle je chudoba v realitě, ne v americkém filmu, nebo v českých představách…

Solnice k ukrajinsko-ruským hranicím nás vede podél Azovského moře. Nebýt pokročilé hodiny, která s sebou přináší soumrak, stočil bych stanislavu přes krajnici do stepi a zastavil až o první vlny. Zbožňuji moře, ale tentokrát musí zvítězit zodpovědnost.

„Co myslíš, Michale, jak budou u nás reagovat, když Ti budou barvitě vyprávět o tom, jak byli všichni na Jadranu a Ty skromně poznamenáš, že jsi byl u Černého moře, ale po cestě jsi se kochal hladinou moře Azovského?“ napadá mne provokativní myšlenka.

Pravděpodobně pokývají hlavami, protože stejně nebudou rozumět, o čem to vlastně mluvíme.

Novoazovsk je příhraničním městem a tedy posledním místem před hraničním přechodem, kde můžeme podojit nějaký bankomat. Zkušenosti hovoří jasně: nemáš hotovost, nemáš nic. Karty můžeme zahodit.

Naštěstí nalézáme bankomat poměrně brzy. Banka na první pohled ne zrovna bohatého města je schovaná v podlouhlém písmenu „U“, které vytvořila novoazovská silnice, vcelku udržovaná a bez děr. Na Lvov prostě nemá žádné město. Znova a znova se mi ty obrázky řidičových nočních můr navracejí. Rozhlédnu se kolem, počkám, až jedna místní paní bankomat otestuje a jdu ji následovat. Bingo, jsme o tisíc hřiven bohatší. Povyhazuji asi deset plastových lahví od rajce a jiný binec, takže odpadkový koš je rázem nepoužitelný, pojeďme na hranice.

V 19:00 ukrajinského času máme najeto 2.138 kilometrů a dosahujeme bodu, za nímž začíná vízová povinnost. Ačkoliv se jedná o hranice, kde je povinností zachovat úctu a respekt a dbát předpisů, naprosto bez skurpulí fotím a jemné mravenčení po celém těle do mně vnáší ducha ne strachu, ale chuti a akčnosti, která není zrovna na místě. Je to marné, naposledy jsem překračoval čáru Ruské federace před šesti lety, a to je už hodně dávno. Navíc s každým úspěšným přejezdem vám nerovnoměrně riziku roste sebevědomí a těšíte se na tuhle adrenalinovou záležitost ani ne tak s flegmatickým klidem, jako spíše s nadšením.

Co všechno vlastně budeme potřebovat? Určitě peníze, ty hovoří vždy jasnou řečí bez ohledu na oficiální jazyk či přízvuk. Pasy a víza máme. Pojistku na auto, tu budou chtít určitě. Ještě v roce 2003 stačila klasická zelená karta, o rok později už byla kolonka RUS přeškrtnutá.

Vpravo budky, vlevo budky. Vlevo kiosky, obchůdky a automaty s občerstvením, vpravo před unimobuňkami posedávají ženy a slečny různého věku. Dvoumetrový masák z České republiky nejde přehlédnout a protože nevydržím být dlouho středem pozornosti, jednám.

„Potřeboval bych strachovku,“ ptám se cíleně postarší černovlasé tety, protože se obávám toho, že uprostřed lehké nervozity nebudu schopen s pohlednějším osazenstvem vůbec komunikovat.

„Strachovka? Odkud jsi? To není problém, moment,“ a už volá na… No, jak jinak. Platinová blondýnka v růžových minišatičkách odkládá mimčo a vyráží mi dech. Hlavně klid, Tomíku.

Zapadáme do první z buněk a já se hned ptám i na výměnu peněz.

„Jasně, není problém. Potřebuješ doklad?“ otevírá se okénko přepážky a mi se rozklepe hlas. Vidím přes něj jenom výstřih. Nutno podotknout, že bez podprsenky a výstavním poprsím.

„Ne, nepotřebuji nic…“ dostávám ze sebe a jdeme na vypsání strachovky – povinného ručení pro oblast Ruska.

„Jaké máte auto? Tatra? Jaký to má obsah a hmotnost? A výkon?“ Zatímco blondýnka je profesionálka, já jen těžko hledám slova a komolím, co se dá. Lehce vzdychne, škrtne každý chybný údaj, který jí zmanipulován dám, až nakonec celý návrh pojistky roztrhá a začne vypisovat nový. Hlavou se mi honí na místo ukrajinských či ruských slovíček scény z komedií, kde se podobným situacím usmívám, ale tady mi dvakrát do smíchu není. Po deseti minutách trápení vysolím 455 hřiven (necelých 1200 korun) za 15-tidenní pojištění tatrovky, bez jakéhokoliv poplatku směním 600 hřiven za 2300 rublů (takže asi 60 haléřů je jeden rubl) a vypotácím se z budky ven. Za mnou vyjdou růžové minišaty a procedí něco o blbech z České republiky. Možná ne blbech, ale okolí se tomu dobrosrdečně zasměje.

Hodím do auta papíry, protože na tyhle věci jsem prostě bordelář a v Michalových rukou budou v bezpečí. Všimne si mého rozrušení a s ledovým klidem konstatuje, že jemu se zas až tak atraktivní ta moje úřednice nezdála.

Jdu se připravit na herecký výkon, který se ode mne bude mezi závorami Evropy a Ruska odehrávat. Chtěl bych být teď na chvíli sám a v klidu si vše připravit, ale okolní řidiči tady zase tak často Čechy nevidí a mají nepředstíraný zájem o konverzaci. Když jim popisuji, odkud a kam jedeme, tak jen uznale pokyvují hlavami a zvedají palce. Už abychom to měli za sebou. Tolik papírování a přitom nemáme ani jistotu, že se dostaneme zpátky. Stačí nějaký větší průser a každý se na nás vykašle. Selhat auto, tak máme hodně co dělat, abychom našli solidní odtah a ráno nějaký fundovaný servis. Pomoc z domova se stává nejen kvůli značné vzdálenosti, ale také díky vízům, jen těžko dostupnou.

„Dva čilověka, dvigatěľ vzadu, bagažniky vpěrjod – jsme dva, motor je vzadu, zavazadla vpředu,“ spouštím opakováním vypilované fráze a podávám naše pasy a kontrolní talon. Takový lístek s razítkem, který stvrzuje, že jsme se do hraničního prostoru dostali legálně. Více to již snad usnadnit ani nemůžu. Omyl.

„Tomaš? Pojď za mnou,“ začíná průser celník v našem věku. „Tomaš, tady v pasu máš napsáno, že budeš překračovat hranice v Šachtinském. Ale tady je Novoazovsk!“

„Ano, spletl jsem se, izvinítě. Nerozuměl jsem, na co se mně ptá,“ snažím se hrát osvědčenou roli nešťastníka mdlého rozumu.

„No, Tomaš, tak to se nedá nic dělat. Tak to musíš jet na Šachtinski, tady hranice přejet nemůžete,“ vynáší soud strážce hranic a já proklínám Michala, že mne navedl, abych uváděl náš přejezd Ukrajiny jako tranzit, a ne jako turism – tam není potřeba nic moc plánovat dopředu, ani hraniční přechod. Ale po bitvě každý generál a moc dobře vím, že to kamarád myslel dobře. A že proklínal a proklíná mne rovněž za mou lehkovážnost -na polsko-ukrajinských hranicích prostě něco řeknu, ať už máme klid a pak to „někdy“ vyřešíme. To „někdy“ nastává právě teď.

„Můžeme se nějak domluvit?“ začínám nesměle zase pro změnu já svou hru. Zkušenosti mne ujišťují o faktu, že každý pracovník ve státních službách je poctivě uplatitelný.

„Jak?“ měří si mne celník pohledem, ale já jsme si nezlomně jistý, že se domluvíme. „Pojď se mnou,“ vede mne do svého království.

„Je jisté řešení,“ pokračuje uvnitř celní budky tlumeným hlasem, přestože jeho kolega bude zajisté předpisově „hluchý“ i kdyby na mně ječel jako siréna. „Ale to by chtělo paroh…“

Paroh? „Cože? Nerozumím,“ snažím se přinutit toho dobrého člověka, aby se zvedl od počítače a šel ke mně blíže. Prostě ho neslyším a navíc strašně rychle mele. A to tak, že i já coby „ostravák“ s tím mám problém.

„Paroh…rozumíš?“ opakuje zatím bez většího náznaku nervozity.

„Paroh?“ opakuji já naprosto nechápavě.

„Tak – ano,“ je mi potvrzeno.

Tak fajn. Takže já tady akorát odněkud z kapsy nebo z auta vytáhnu paroh a vše bude v pořádku. Prima. Nic jednoduššího ani nemůže být. Běžně vozím několik druhů parohů v autě pro případ, že nějaký šílenec je prostě sbírá a těším se, že mu rozšířím jeho kolekci o další exempláře.

„Paroh…? Já vážně nerozumím, mluv, prosím, pomaleji,“ pokouším se ověřit, jestli tenhle myslivec nemluví z cesty.

„Nerozumíš? Takže nic, pojedeš přes Šachtinski!“ vypustí na mne páru jak přetlakovaný kotel a kolega vedle na chvíli začne slyšet.

„Ale né, já se chci domluvit!“ Šachtinski je skoro dvě stě kilometrů daleko. Takové zdržení není nic příjemného. Nemluvě o dalších komplikacích, které si na nás už dozajista brousí zuby.

„Tak musíš dát paroh…rozumíš? Pa-da-roh…“ Padaroh? Jako dárek? Kruci, tak proč jsi to neřekl hned! Jásám uvnitř jako na stupni vítězů, že jsme se konečně pochopili.

„Okej, co chceš? Peníze?“ Odpovědí je jen mrknutí. Kolega vedle by bez podílu mohl začít jakoby zázrakem slyšet a to by asi nebylo pro obchod to nejvhodnější.

„Skilki? – Kolik?“ šmátrám v kapse a roztáhnu vějíř bankovek. Znalecké oko vybere tu nejvyšší, tisícirublovku a hbitá ruka ji ukrývá v zelených kalhotách.

„Charašo, počkej chvilku venku.“ Vlnobití je uklidněno, já na čerstvém vzduchu, tisícovka rublů se hřeje na zadku poddůstojníka a Michal si celé to divadlo může jen domýšlet. Na hranicích platí, že je jeden je vedoucí výpravy, ostatní jsou jen posádka. Moje drzost a o chlup lepší jazykové schopnosti vždy vyberou jako vedoucího mne. Těžko říct, co je ale ve skutečnosti psychicky náročnější. Být uprostřed děje, nebo ho jen tak bezmocně pozorovat?

Netuším, zda má vůbec nějaký smysl zaznamenávat náš pohyb skoro o jeden kilometr při přechodu na ruskou stranu, když „za a“ tam ještě ani nejsme a „za be“ nás to těžší teprve čeká. S klidem Angličana si beru zase ten nesmyslný papír s desítkami kolonek a chlívečků, kam se má zaznamenat, co všechno vezeme a nevezeme, přičemž návod na vyplnění mimo vysvětlivek je doplněn i tím, jaké mají být kde odpovědi. Ne, že bychom to měli v úmyslu, ale co kdybychom přece jen něco vezli? Kdo ví…? Pravděpodobně zkušené oko celníka už pozná, kdo je zkušený pašerák a kdo zmatený moula? Nebo… v našem případě…zkušený moula?

„Rozumíš, co mám tady napsat?“ ptám se Michala poté, co jsem příslušníkovi odkýval úplně všechno a on spokojeně odkráčel do pohodlí hraniční budky. Nechápavý pohled je mi dostatečnou odpovědí a tak se snažím v tom večerním větru přinutit papír ke chvilce klidu, abych si mohl jako ve sportce tipnout správné odpovědi. Na to, že je léto, alespoň podle mne, tak fouká ale až příliš a tak se dlouho nedaří napsat ani jednu srozumitelnou čárku. Do toho mne můj věrný kamarád znenadání opouští, a to jsem tak spoléhal na jeho rady, neboť z ruské strany se přivalil ukrajinský kamión a v nastálém chaosu a šoférově viditelné touze být už doma, se stává naše stanislava nepohodlnou překážkou. A jelikož jsme teprve v půli cesty a nehodláme se dále dopravovat vlakem, startuje osm válců našeho oře a bez ohledu na přísné celníky se přesouvá z dohledu rozjetého kamioňáka.

„Já už to asi mám,“ klepu nesměle na zelené dveře kanceláře velikosti kadibudky a v ústrety mi vyrazí ruský důstojník hodný hlavní role ve válečných filmech.

„Tómaš?“ ověří si mou totožnost.

„Tak. Da.“ Odpovídám raději ukrajisky i rusky.

„Odkudá? – Okdud jsi?“ ptá se zvědavě s klasicky zvýšeným hlasem.

„Ostrava,“ snažím se alespoň přibližně zaměřit jeho zeměpisné (ne)znalosti, protože pochybuji o tom, že je natolik vzdělaný, že ví, kde se nachází můj Brušperk, přestože jako město, jímž prochází zemská osa, je významnější než nějaké to centrum těžby uhelného bohatství.

„Ostráva? Dá…,“ zasní se a při troše fantazie mi neskutečně připomíná jednoho z mých klientů u nás doma, jistého pana Orlova. Což je jenom dobře, protože najít si přátele na těchto hranicích je více než důležité.

„Ostrávu já znáju. Ja byl. Tam mnógo lunapárkov…,“ nepřestává ve svém snění až do chvíle, kdy mu musím odporovat.

„No, v Ostravě moc lunaparků není. To spíše v Praze,“ namítám podle něj neznalecky, protože…

„Tómaš, já byl v Ostrávě! Tam mnógo lunapárkov!“ No, když myslíš… „Tómáš, u minjá druzjá v Ostrávě! Ty znáješ v Ostrávě Lůcku, František i Máriu…?“

Jak tak nad tím přemýšlím…No, nechci mu lhát, ale… Ale ano, takhle jména určitě znám. „Da, znáju.“

„Tómaš,“ tenhle spokojený úsměv by asi rozehnal i ty nejčernější mraky… „Tak je pozdravuj, da?“

„Da…jasně, budu…,“ hned, jak je potkám. Není nad spokojeného ruského důstojníka.

Je to fajn. Během pár minut máme kamarády na ukrajinské i na ruské straně. To se hodí. Následuje nějaká formalita v budce naproti. Stoupám po železných schodech, které mi připomínají ocelárnu ve Vítkovicích, a i přesto, že je ze dveří je vyražen nějaký neúspěšný adept přede mnou, neostýchám se a klepu na zelený vstup s nervy kovanými z toho nejkvalitnějšího železa.

„Ven!“ je mi odpovědí jekot, když bez skurpulí vstoupím dovnitř.

Tak jo, já v tom nemám problém. Je mi neskutečně fajn. Asi se po návratu domů nechám vyšetřit psychiatrem. Na místo komerční dovolené s cestovkou, jež by mi zajistila za tučný obnos klidný a povinně spokojený pobyt u kteréhokoliv doporučeného moře, já teď stojím na můstku kanceláře nějakého uřvaného vola na ruských hranicích a nedobrovolně se bavím tím, jak se Michal snaží někam uklidit se stanislavou, aby jednak vyhověl místním příslušníkům, ale současně se nenechal převálcovat nějakým tím kamazem.

Michala mám opravdu moc rád. Vím, že ho často dokážu vytočit do hodně moc vysokých otáček a jen díky jeho královské povaze jsem ještě naživu. Neb každý jiný rozumný člověk by se velice rychle zbavil toho trápení snadným odstraněním rušivého elementu v mé podobě, a pak by už žil v dokonalé harmonii a klidu. Michal ne. Dorazil další ukrajinský tirák a z nestandardně dlouhého náklaďáku vyskočí nestandardně vyzáblý řidič. Jeho nátělník zakrývá kostěje nesmrtelného a mne vede k zamyšlení, co všechno vlastně člověk potkává na silnicích, aniž by tušil, kdo ty jeho občasné protivníky a spolucestovatele řídí. Rusáci začínají zmateně běhat po place, protože kamaz, nebo co je to za značku, zcela bezohledně dojel tak daleko, jak to jen šlo a řidič má už toho všeho naprosto plné zuby a chce už být doma. Michal sedá do našeho modrého šípu a snaží se zase najít tu nejlepší variantu parkování, čímž nedobrovolně, ale velice efektivně rozpumpuje další chaos na jedněch z nejstřeženějších evropských hranicích.

„Kdo je další?“ ozve se křik z pro mne do té doby zapovězených dveří a než stihnu zareagovat, je poslední vyřízený klient dole u auta.

„Tak jak?“ uklidňuje mne můj kamarád nevědomky svým stoickým klidem, ale než mu stačím dostatečně odpovědět, rozhulákají se opět dveře vedle a tak mi nezbývá, než jednat.

„Dobrý večééér,“ spustím optimisticky, sotva vstoupím dovnitř.

„Cože!? Kdo to zase je!?“ snaží se mne ohlušit odpověď, jíž  ale nepřikládám žádnou váhu.

„Tómaš, iz Čéchii – Tomáš, z České republiky,“ usmívám se na chlapa takovým způsobem, že jeho zuřivost na pár vteřin nemá šanci.

„Tómaš… a co chceš?“ zamumlá spíše pro sebe a než stačím odpovědět, s výrazem naprosté rezignace pokračuje sám od sebe v monologu. „Pořád tady někdo chodí. Už mně to nebaví. Nebaví! Pořád tady někdo leze a něco chce. Já to seru! Já to prostě nebudu dělat!“

Nemám v úmyslu začít filozofovat na téma, zda je, nebo není náš život jedno velké divadlo, ovšem ruské hranice pro mne vždycky divadlem jsou. A tenhle nasraný úředník má ještě tu smůlu, že je až příliš podobný herci Pavlu Landovskému v Havlově divadelní hře Audience. Kdo nezná, nebo neviděl, nechť vyhledá třeba na youtube – dvojice Abrhám-Landovský tu hru pod režisérským vedením Jirky Menzela zahrála naprosto úchvatně! Pomyslně vložím do jeho ruských úst „sládkem“ Landovským x-krát zopakovanou větu „Týýýýý, Ferdinandéééé…“ a mám co dělat, abych nevybuchl smíchy.

„Co se směješ?!“ probere mne rázná ruština uprostřed představení v mé hlavě.

„Nic, nic, jen tak… že to chápu,“ pokouším se nasadit soucitný obličej, ale moc se mi to nedaří.

„A co chápeš?“ Tyhle debaty opravdu nemusím. Nevím, co na to odpovědět. Nějak mám okno. „Tak vidíš. Co máš? Kam jedeš?“

„Jedeme oddycháť v Sóči,“ konečně se dostáváme k jádru pudla (dodnes tomuto rčení nerozumím, protože není pudl jako pudlo, ale sem se hodí).

„Tak v Sóči oddycháť?“ Tak nevím, buď hrajeme hru na papouška, nebo mám příšernou výslovnost. Asi to bude tou výslovností. Papoušci obvykle nenosí knír.

„Tak, tak… da – ano.“ Stručné, ale pravdivé.

„Hm… V Sóči…. A Ty z Čéchii?“ Ne, nejsem z Čechie, jsem z Moravy. Bohužel tahle myšlenka nezůstane jen součástí těch neslyšitelných pochodů a zcela neplánovaně mi proklouzne mezi rty.

„Morávia? Hmm…. , „ opět pauza. Počáteční nasrání je viditelně pryč. Teď jsem zajímavý a je třeba na mně něco vymyslet.

„Tátra?“ Tak já nevím, že by neuměl číst?

„Tátra, Tátra,“ opakuji jako zajíc v oblíbeném sovětském večerníčku Nu pogodi! – Jen počkej! Jen na vysvětlenou pro neznalé, zajíček samozřejmě neodpovídal na dotaz týkající se jeho auta. Žádné totiž neměl. Co vím, tak vlastnil kolo. Značku po mně taky nechtějte, ale podle toho, jaká byla doba, tak to mohla být možná i Ukrajina. A neodpovídal celníkovi, ale vlku, který se zajíčka ptal, jestli je zajíc. Nechápete? Váš problém. Nemůžete tím pádem do Ruska.

„A co Tatra, ještě funguje? Vyrábí?“ Paráda, ledy prolomeny, dostáváme se k nezávazné konverzaci.

„Tatra ještě funguje, ale osobní auta už nevyrábí. V roce 2000 bylo vyrobeno poslední, a to ještě bylo vyrobeno mimo Tatru. Ale nákladní – gruzaviky – ještě vyrábí. I když ne už moc,“ podávám zasvěcený výklad.

„Hmmmm, je to v prdeli,“ pokyvuje „Landovský“ zamyšleně hlavou. „A co JAWA? Znáš? Ještě vyrábí?“

„JAWA…? Tak to netuším. Co se mi zdá, tak už není. Vzpomínám si, že tu značku koupili Číňani, ale fakt nevím,“ přemýšlím tentokrát opravdu nehraně, jak to vlastně s tím naším nejznámějším výrobcem motocyklů dopadlo.

„Hm, já ještě jawu mám! Krásnou, černou! Třistapadesátku!“ Nemohu si pomoct, ale ta hrdost, s jakou ten chlap vypráví o tom, že má doma „sto let“ starou motorku české výroby, mne neskutečně zahřeje u srdce. Škoda jen, že my už dokážeme být vlastenci jen tehdy, když vyhráváme v hokeji.

„Můj děda měl taky jawu, červenou, ale myslím, že to byla dvěstěpadesátka,“ vyprávím pohádku, abych už konečně dostal to nezbytné razítko a vypadl odsud. Na druhou stranu to pohádka až tak není. Jawa opravdu existovala, akorát ji vlastnil děda mé sestřenky, ne můj. Ale tady se to prostě hodí a než bych vysvětlil příbuzenské vztahy, byla by pointa dávno ta tam.

„Já mám černou! Černou! Černou totiž neměl nikdo! Už jsem měl tolik nabídek, ale já ji neprodám. Nikdy!“ bije se pomyslně v prsa hrdý majitel české klasiky, nad kterou by asi každá správná česká Barbie ohrnula nos s tím, že je to kus šrotu dobrý tak do sběrny. A nasedla by na tuctového harleye z Tesca.

„Tak ukaž, co to tady máš…,“ vracíme se v uvolněné atmosféře zpátky k podstatě mé návštěvy. „Hm, hm… dobře, dobře, do…. Tómaš….“

Kruci, co jsem zase udělal? Zasmušilý obličej nevěstí nic dobrého.

„Tómaš, tak jsi…..? Máš to…!“ Rád bych přetlumočil to, co se na mně sesypalo, ale prostě jsem ta slova nepochytal. Dobrá nálada je zase někde v háji a já jsem zpátky v roli nepřipraveného žáčka před tabulí.

„Omlouvám se, ale já nerozumím….,“ pokouším se přimět „Lanďáka“ k pomalejší kadenci.

„Rozumíš?! Čemu nerozumíš!“ Hm, ten je zase v ráži.

„Da, da, rozumím… Nerozumím ničemu,“ koktám a snažím se v hlavě sešrotovat a přeložit, co se mi vlastně snaží sdělit.

„Čemu nerozumíš?!“ Burácí znova. „Rozumíš slovu chuj?!“

„No tak jasně, tomu rozumím.“ Nedělej machra, frajere, já jsem z Ostravy, my jsme to slovo vymysleli!

„Tak to, co jsi tady napsal, to je chujovo, rozumíš?!“ rozesměje se od ucha k uchu.

Rozumím, ale zas taková sranda mi to nepřijde. Co s tím mám jako dělat?

„No nic, zadáme to do počítače… Tó-maš….,“ policajt nebo celník, jak jde o psaní na stroji nebo na klávesnici, jsou v koncích. I šnek by to svými růžky naklepal rychleji.

„Kolik máš najeto? Jaký máš stav tachometru?“ Páni, dneska už mají ten systém zase o něco vymakanější.

„Asi dvě stě devadesát tisíc kilometrů,“ odhadnu údaj do kolonky.

„Tak já napíšu dvě stě dvacet tisíc.“ Má cenu se trápit nad tím, co je a co není realita? Tady si ji stejně upraví podle sebe.

Tak, hotovo. Spokojené úsměvy na obou stranách, nějaká samolepka, razítko a…

„Tómaš!!! Co jsi to udělal?!“ Proboha, koho jsem zabil? „Jak to, že na jednom papíře to máš napsáno v jednom řádku a na druhém zase v druhém?!“

„Tak já jsem nevěděl, do kterého řádku to patří. Další papír jsem neměl, kopírka tady není, takže jsem to napsal jednou tak a jednou tak….,“ snažím se vysvětlit své logické myšlenkové pochody.

„Tómaš,“ hlesne ten dobrý muž a propiskou cosi proškrtá v mých svědomitě vyplněných formulářích a jeden z nich mi podá. „Tómaš, vypadni.“

„Děkuji,“ prozářím místnůstku svým kouzelným úsměvem, jenž prozradí mou nenávist k rovnátkům. „A co jsem dlužen?“

„Ven!“ Ten chlapík by se nemohl živit jako delegát. Možná mám vysoké nároky, ale podle mně by většinu turistů odradil.

„Ty vole, kde seš?“ přivítá mne Michal poněkud ustaraně. „Byls tam snad hodinu! Já myslel, že Tě už nepustí!“ To by jeden nevěřil, jak ten čas letí, když si mají dva přátelé o čem vyprávět.

Máme najeto 2.139 kilometrů, je něco po desáté večer ruského času, alespoň si to myslím, a my jako obvykle vjíždíme na území Ruské federace ne za plánovaného denního světla, ale pod rouškou tmy. Nějaké rubly nám zbyly, únavu prozatím necítím a i kdyby, tak mám ještě solidní zásobu kofoly – prostě když ji miluješ, není co řešit…

Ukrajina – Kyjev, Novomoskovsk

Pondělní ráno 30. srpna pro mne začíná šimráním slunečních paprsků půl hodiny před jedenáctou. Není kam spěchat – „snídaně není v ceně,“ povzdechl si Michal ještě těsně před usnutím a tak v naprostém klidu a pohodě pozoruji život za našimi střešními okny. Naproti přes ulici je autoservis, spíše taková větší garáž, kam by běžný český šofér s nablýskanou oktávkou asi nezavítal, ale tady je tahle úroveň dostačující i pro majitele nového mercedesu. Ten buď nemá na výběr, nebo mu jde hlavně o to, aby měl auto v pořádku. Plné prostranství před firmou nevypadá na to, že by místní automechanici měli nouzi o práci. Počasí je naprosto fantastické a tak popoháním svého ospalého kamaráda, který už poťapkává v papučkách s logem hotelu Enej po pokoji, k větší aktivitě.  Za pět jedenáct už filmujeme scénu opouštění sympatického motelu Petrograd a na plný plyn pokračujeme na Kyjev.

Mám chuť si zazpívat. Spontánně, takhle po ránu se prostě projít a zazpívat si. Jak je libo! Dálnice protínající ukrajinskou step má standardní výhodu v tom, že je z ní možné kdykoliv odbočit a tak už už šplháme po polní cestičce na malý vrch, kde cítíme ideální příležitost pro pár nikým nerušených chvil.

Téměř čerstvý chléb, jogurtové mléko, šunka, to vše rozprostřené na tatrovácké tabuli z kapoty – co více si můžeme přát?

Hřbitov. Cože? No hřbitov. Kde se vzal, tu se vzal, asi 30 metrů před námi. Nu což, nebudu rušit svým halekáním mrtvé a doprovázen stíny vysokých borovic pokračuji po hliněné stezce někam dále k rozlehlým pastvinám. To je klid. A ta „simpsonská“ obloha. Nechávám myšlenky jen tak plynout s prvními slokami toho pro mne nejlepšího, co znám. Je Tě škoda, Karle Kryle… „Nikdo nevzpomene…“ Je mi smutno. Nemá to nic dělat ani s politikou, ani s něčím podobně omezeným. Než se vrátím k autu, tak to musím ze sebe vyzpívat. Jenže mi to začíná ztěžovat objektiv, kterého si všímám sice včas, ale tentokrát mne ruší ještě více, než obvykle.

„Tak jedem,“ usmívám se nuceně, abych zbytečně nekazil sluníčkové dopoledne. Půl hodina rozjímání stačila. Však ono to přejde.

Máme najeto 1147 kilometrů, je jedna hodina po poledni a o sto hřiven lehčí vjíždíme do hlavního ukrajinského města – Kyjeva.

A kde že zmizela ta stovka? Když jsem se opět dostal do bezstarostné nálady a říkal si, jak je ten život fajn a zasnil se nad tím blaženým pocitem, zaměřila mne policejní hlídka DAI („dajka“). Já ji taky, ale jejich laserový radar byl rychlejší, než moje noha na brzdě.

„Dobrý den,“ podávám doklady a na pokyn vystupuji z auta.

„95 km v hodině,“ ukazují digitální číslice na displeji radarové pistole a já jsem sám se sebou spokojený, jak jsem to krásně ubrzdil. Jenže šedesátka v obci je ještě o něco níže.

„Štraf! – Pokuta! 300 hřiven!“ oceňuje můj výkon policista.

„Běz štrafa, ně nádo bumágu – bez pokuty, nepotřebuji papír,“ nabízím lehce tlumeným hlasem a s obchodnickou drzostí mi vlastní pro oba výhodnější řešení.

„Pojď dozadu,“ ukazuje mi příslušník a obratně odkudsi vytahuje čistý list papíru. „300 štraf, 100 bez štrafa – 300 hřiven oficiální pokuta, 100 hřiven bez dokladu.“

To je férová nabídka. Bez dalšího přemýšlení kývnu na „akční cenu“ pokuty a po krátkém neformálním rozhovoru na pořád dokola obehrávané téma naší tatrovky se loučíme téměř jako staří přátelé.

„35 kilometrů za 250 korun, to celkem jde,“ vracím se s úsměvem za volant a frčíme dále.

Představy o Kyjevě se mi smrskly do představy poloprázdného velkoměsta, kde zbídačení sirotkové žebrají o drobné. V pozadí se majestátně tyčí klasické pravoslavné paláce a jen pár vyvolených si vychutná pohostinnost luxusních hotelových služeb. Moje kamarádka Iveta mi o Kyjevě občas vyprávěla. Její partner pracoval na kyjevském velvyslanectví a i díky tomu jsem si mohl vychutnat jízdu v tehdy nejnovějším modelu volhy – v tom, který se k nám již nedovážel. Pohodlné auto s nízkým stropem, ohodnotil bych. Holt, na mých 192 centimetrů je stavěná asi jen zavrhovaná česká tatrovka.

„Co v Kyjevě?“ napadá mne. Tři milióny obyvatel, „matka ruských měst“. stejně jako u jihomoravského města Kyjov je název odvozen od osobního jména „kyj“ a znamená tedy „Kyjův“.

„Dopravní zácpy si můžeme zažít i v Praze,“ hodnotí Michal situaci, aniž by odlepil zrak od svého pédéáčka, nebo co to je, a snaží se nás vymotat z totálního dopravního kolapsu.

Což o to, já si moc rád zajezdím, ale taky je to celkem jiná liga. Nejčastější značkou jsou Porsche Cayenne a Audi Q7. Sem tam překvapí fabka, ale jinak tady s naší stanislavou bez pardonu ztrácíme po všech stránkách. Využívám každé zastávky k tomu, abych se vyklonil z auta a pořídil nějaký ten snímek a můj věrný kameraman vedle na sedadle zvyšuje počet zaznamenaných minut záviděníhodným dynamickým tempem.

Cirkus, památník Pocta hrdinům druhé světové války, nákupní komplex Ukraina, maseratti s nepřekonatelnou potřebou odbočit a přejet tak asi tři plné čáry, novodobá výstavba vcelku solidních paneláků, moderní „skleněná pekla“ a nad tím vším pohádkově modré nebe – tak vidím hlavní město Ukrajiny během těch šedesáti minut, co nám trvá vymotání se a nasměrování na náš další z cílů putování – dálnici na Charkov.

V případech, jako je tento, jsem vděčný za moderní techniku a Michalovu schopnost „jeď vlevo, pak 150 metrů a doprava, pak rovně, pak mírně vpravo…“, tedy vyvést nás z toho roje aut a lidí zpátky do oázy relativního klidu. Asi teď každý kroutí hlavou, proč jsme neudělali v Kyjevě zastávku, neprošli všechny ty památky? Odpověď je  jednoduchá – nechtěli jsme. Míříme do Soči, sem se můžeme podívat téměř kdykoliv. A bez víz.

Dvanáct kilometrů za metropolí začíná stanislavě kručet v nádrži a tak nezbývá, než ji nasytit. Ono se to nezdá, ale má od posledního tankování v kolech rovných 450 kilometrů. Příznivá cena 3,90 hřiven (asi 9,50 Kč) za litr plynu nás netrápí, jenže začínám cítit natolik únavu, že měníme role a nějakých 90 kilometrů za padesítitisícovým městem Boryspil (Borispil) usínám.

Zatímco si spokojeně proplouvám krajinou snů, okolní kraj s blížícími se ruskými hranicemi očividně chudne. Přibývá radarových kontrol, jimiž Michal se zodpovědností sobě vlastní bezchybně projíždí předpisovou rychlostí, aniž bych mu do toho jako obvykle kecal a popoháněl ho kupředu. Ne vždy se to totiž vyplácí. Své o tom ví místní řidič červené Audi A4. Jeho vytuněný stroj nás třikrát hlasitě předjede, aby hned v další vesnici byl zastaven „dajkou“ a náležitě zkasírován. Třikrát. Olympijského medvídka vystřídali prodejci medu, jablek, ručně vyráběných košťat, proutěných košíků a mlází do bázy. Tím si nejsme jednoznačně jistí, ale vypadá to tak. Sortiment doplňují snad v každé zemi nepostradatelní sádroví trpaslíci a plyšová zvířátka. Zamýšlím se nad tím, jak často asi tihle prodavači obměňují svou nabídku? U sezónních produktů je časové omezení asi jasné, ale zdalipak plánují stejně jako naše hypermarkety a nabízejí už od září vánoční ozdoby?

„Ukrajinské suvenýry – kafe“ nabízí dřevěná budka velikosti dvakrát dva metry, za níž se spokojeně pasou krávy, kozy a kachny – holt, u cesty je tráva vždycky nejlepší, že? Ač se nám to nezdá, tak zvířata mají taky své (pro nás nepochopitelné) chutě. Můj pes (jak já říkám – moje pesa Besa) má nejraději vodu z kaluže a nebo z řeky. A já mám vždycky takové výčitky svědomí, když mu zapomenu vyměnit pár hodin starou vodu v misce…

Další audina, která nás předjíždí, je klasická „stovka“- „doutník“. Sice jí chybí tuning, ale zato má za sebou vozík napěchovaný slepicemi. Však coby ne, já také jezdívám s Besynkou na výlety.

Země paradoxů… Nejsem sice na Ukrajině jako doma, ale také jsem již něco viděl a tak si dovedu přestavit skromnost obydlí těch nešťastníků u cesty, kteří ani za sto let nezbohatnou z prodeje těch pár jablek nebo sklenic medu. Možná se jim někdy poštěstí vyměnit strarého žigulíka za novější model, ale bude to trvat hoodně dlouho. A pravděpodobně nikdy nepoznají luxus nových hotelů, které podél cesty rostou jako houby po dešti a všechny mají společný styl – moderní, ale jinak rádoby starodávný hrad či zámek lákající kočičky v bavorácích k jejich návštěvě. Už na první pohled ve mně takové stavení vzbuzuje nedůvěru, a to přestože od nás mám štěstí jen na samé dobré zkušenosti. Chudoba, luxus a obyčejná realita „Zákaz vjezdu na silnici pro vozidla nad 24 tun, pokud je příliš teplo“ – taková je Ukrajina.

Máme najeto 1513 kilometrů a pět minut před  půl osmou večerní nás štiplavým kouřem vítá průmyslová Poltava. Netuším sice, jak se tady asi dýchalo spisovateli Nikolaji Vasiljeviči Gogolovi, ale i přes Michalovo nadšení z toho, že se zde nachází supermarket, hypermarket, velkoobchod, nebo kam to vlastně zařadit (?) Metro – u nás dosud známý jako Makro – nehodlám se tady zdržovat déle, než je zdrávo. Natankovat a pokračovat dále, to je můj jediný plán, který s Poltavou mám.

„Nevyzkoušíme, jestli tady nebude fungovat moje makro-karta?“ odpověděl si vlastně sám Michal.

„Kde je tady plyn? Potřebuji plyn do auta,“ oslovuji taxikáře podstatně důležitějším dotazem po několika minutách marného hledání.

Třetí otázka je odměněna již důvěrně známým tupým pohledem člověka, jenž si asi takovou vymoženost ve 21. stolení asi nikdy nedokázal představit: „Je možné platit kartou?“. No, samozřejmě není. Ale na druhou stranu, hlavně, že je co tankovat.

Přesně ve 22:18 dosavadního času, necelých 30 kilometrů před Novomoskovskim, si posouváme hodiny o dalších šedesát minut dopředu, tedy na 23:18. Je sice úplně jedno, kdy tuhle hodinu „ztratíme“, ale tak nějak máme zrovna v tuhle chvíli stoprocentní jistotu, že ke změně času došlo a také není zrovna co dělat. Tedy mimo hledání noclehu, ale v téhle divočině je to pro dva ostřílené cestovatele zanedbatelná potřeba, že?

Novomoskovs´k nás vítá dvacet minut před půlnocí. Třetí největší město Ukrajiny Dněpropetrovsk je coby kamenem dohodil a já tak nějak mezi řádky svých myšlenek začínám silně cítit ten nezaměnitelný ruský vliv. Celkem malé město sice docela žije, ale orientační tabule jsou jenom na oklamání nepřítele a představa snadného nalezení ubytování se rozplývá jako pozdě večerní mlha.

Zase jsem ale zbytečný pesimista. Když tak nějak intuitivně projedeme celou obcí, narazíme na jejím konci na několik cedulí zvoucích do pohodového bydlení v kempinku, nebo v penzionu, však si jako vyberte. „Hotel Samara – hotel, sauna, restaurant, 700 metrů vlevo“ – nevím, jak vy, ale já to vidím jako ideální řešení. Odbočím tedy z hlavní silnice někam do tmy. Sto metrů – nic. Dvě stě metů – nic. Však co, máme ještě půl kilometru k dobru, ne? Dalších sto metrů a … hřbitov. Však co, hřbitovy jsou přece normální, ne? Pokračujeme dále tmou. Ty jo, tady bych se nechtěl vyhýbat kamionu. Cesta je docela úzká a není kam moc uhnout. Nebo možná je, ale je tma jako v pytli a já ty dvě tuny nestočím jen tak na pas blind někam do nikam jenom proto, že nějaký trumbera se rozhodne v tuhle dobu nespát, ale projíždět se zrovna tam, kde míříme my.

„Hele, jedeme už docela dlouho,“ přerušuje Michal mé soustředění a já tak nějak nechápu, kam tím míří. Někdy je prostě sedm set metrů delších, než jen přesně sedm set metrů. Ještě to zkusíme a kdyby nic tak…

…když asi ani po dvou kilometrech nenarazíme na nic jiného, než jen na tmu a stromy, otáčím tatrovku směrem zpátky. Nevidím na krok. Kruci, tady bych rozhodně nechtěl chytit defekt. Ne, že bych si s tím neporadil. Ale uprostřed tmy a nedaleko hřbitova to není zrovna to, co by mne povzbuzovalo. Vracíme se zpátky na hlavní silnici. Domácí vedou 1:0.

Máme štěstí – jen pár metrů po silnici zpátky do města je odbočka na kempink. Zasním se a vzpomenu na srubové bydlení v Estonsku. Tak tvrdou postel jsem ještě nezažil, ale kombinace únavy, spacáku, deky a poctivého dřeva na místo matrace mne za dvacet euro odpočala více, než kdejaký x hvězdičkový hotel.  Ale zpátky do reality, cesta je natolik prudká, že musím dávat pozor, abych náhodou něco neurval na spodku naší stanislavy. Stromy. Stromy. Cesta o ničem, ale kempy obvykle nebývají podél luxusních dálnic. Takže jedeme. Stromy, Keře. A nic. Krátká výměna pohledů a souhlas, domácí vedou 2:0.

Jsme zpátky ve městě. Hltám očima každou tabuli a snažím se přinutit svůj šestý smysl k tomu, aby nás navedl někam do pohodlné postele. Bohužel, žádná odezva. Naštěstí se hlásí paměť a připomíná, že jsme hned na začátku míjeli nějaký motel Kaťuša. Nevzpomínám na něj v dobrém protože problikávající neon v mé hlavě probudil metaforu s neblaze proslulým motelem „Jednooký Jack“ ze seriálu Twin Peaks, kde byl klid a pohoda to psolední, co by se tam dalo hledat. Jenže jsou skoro dvě ráno a spát musíme. Točím to na Kaťušu.

„Máme volno a máme dvě varianty pokojů,“ vysvětluje ochotně blondýnka kolem pětadvaceti.

„Můžu je vidět? Podle toho se rozhodneme,“ dávám si čas na rozmyšlenou, zatímco Michal s nastartovanou tatrovkou nedaleko vchodu je připraven okamžitě mne naložit a ujet, jak se říká „kdyby něco“…

„Tohle je za sto šedesát,“ nabízí jednoduchý pokoj, který mi připomíná strahovskou kolej. Dvě nezávislé postele, WC a koupelna v rámci chodby.

„A ten za tři sta padesát?“ zajímám se o snad luxusnější možnost.

„Ano, tady,“ vede mne slečna do patra. Doteď seděla na lavičce před motelem a řešila se svými známými kdoví co a teď jsem tady já a nejen, že kontroluji její fantastický zadek, ale neumím se rozhodnout, kde vlastně chci dneska spát. No, dá se říct, že já mám možná jasno, ale to by asi – u ní – neprošlo…

Pokoj za tři sta padesát vypadá líp. Čtyři sta padesát korun na osobu není tolik a budeme mít na pokoji i běžné sociální zařízení. Podávám recepční pas a peníze a zatímco bude vypisovat potřebné údaje, jdu uklidnit svého kamaráda s tím, ať naši modrou holku cestovatelku také pošle do hajan dozadu za motel.

„Děkujeme, dobrou…,“ loučím se více méně nedobrovolně, protože mne to svádí vzít pár plechovek piva a užít si velmi pozdní večer na lavičce před hotelem. A i když to možná bude znít nevěrohodně, tak klidně i v osamocení. Jen tak si o relativně teplém letním večeru sednout a vychutnat si ten klid pro své vlastní myšlenky  a pár deci chmelového moku.

Nakonec podléhám konzumu a společně s Michalem pomrkávám na jeho kameramanské úspěchy. Nepřeruší je bohužel divácký ohlas či připomínky, ale prachobyčejný spánek, který jako obvykle nedokáži ovládnout.

„Děleeej! Otevři! Dělej!“ probouzí mne opilecký křik. Může být tak kolem třetí ráno a dole se do dveří dobývá nějaký Ukrajinec totálně na plech. Místní holky jsou asi na to zvyklé, ale i tak, když porovnám fyzičku místního opilce a křehké blondýnky, není třeba příliš srovnávat, kdo z nich asi může být vítězem případného souboje.

„Ne, ne, jdi domů,“ jde mi překlad sám od sebe. Recepční odolává houževnatě, ale marně. S prvními údery pěstí do okenních tabulí rezignuje a pouští nezvaného návštěvníka dovnitř. Co bude následovat lze asi jen odhadovat, ale opravdu nehodlám čekat, jak ten zmetek vpadne do našeho pokoje a vymýšlím krizový plán. Přestože to může s odstupem času vypadat směšně, jsem připravený ho sejmout hned po vpadnutí do dveří našimi „paróžnymi“ ozdobami. Dřevo je pevné a nástěnné dekorace natolik těžké, že ochromí i statnější jedince. Zatímco Michal spokojeně spí, jsem připravený. Za dveřmi se ozvývají kroky a první rámus, ale na jemné ani hrubší zaklepání našich dveří nakonec nedojde. Narušitel je pravděpodobně buď notně zmožen alkoholem, nebo zpacifikován blondýnkou a během pár minut je klid, jako by se nic předtím nestalo.

Odcházím si zase lehnout, ale není mi dopřáno, abych zamhouřil oka. Jako člověk, který žije sám, mám různé bláznivé nápady, co se dá doma provádět během noc, ale opakuji – doma. Až dosud jsem si myslel, že jsme na penzionu, ne-li snad hotelu, ale… Zatímco většina hostů si podle mně chodí do podobných zařízení odpočinout,  případně se i vyspat, neplatí to pro novomoskovskou Kaťušu. Tady se lidé ubytují za účelem stěhování nábytku. Přiznávám, že je to značné zpestření jinak nudného spánku, ale tentokrát bych se opravdu raději nudil. Bohužel, dneska to nepůjde. Jsem nedobrovolně zatažen, byť přes stěnu a další dveře, do strategické porady „kam s ním“. Byl bych rád, kdyby se konečně rozhodli, a nebo mne požádali o pomoc, protože víc rukou více unese a čím dříve to přestěhujeme, tím dříve přestanou hrkat, tím dříve půjdu spát, odpočinu si a ráno nebudu nevrlý, ale spokojený a usměvavý na celý svět.

Ukrajina – Lvov, Lutsk, Žitomir

„Kdo to tak nelidsky řve?“ napadá mne výrok Rudolfa Hrušínského v komedii Postřižiny, jehož při zasedání rady pivovaru rušil hulákavý strýček Pepin, když se kolem osmé ráno nedobrovolně probouzím. Michal ještě spokojeně spí, ale mi nadmíru zvučná konverzace ruských motorkářů pod okny nadobro přerušuje zasloužené snění. Protahuji se kolem andělíčků strážníčků obklopených modrými rámy na stěně a konče v útrobách novotou zářící koupelny se hodlám věnovat ranní očistě. Česká značka sanitárního vybavení mne zahřeje více než jinak dokonalá sprcha a s gestem, že tady vůbec nejsem, se snažím nechat svého spolubydlícího spokojeně odfukovat. Je teprve devět a snídani tady podávají do jedenácti. Na terase před hotelem se prochází nachlazený Ukrajinec v obleku a nervózně pokuřuje jednu cigaretu za druhou. Kašle, až se místy dusí, ale ani tak nepřestává potahovat ze směsi tabáku (a kdo ví čeho ještě) zabalené do tradičního tvaru válečku. Skromný balkónek našeho pokoje s ratanovým křeslem nabízí nejen kontrolní výhled na zaparkované limuzíny včetně stanislavy, ale také klasicky žalostné bydlení místních. Střecha, skrz níž na první pohled zatéká, v patře dveře sebevražedně vystupující do zahrádky, na níž „roste“ jen zrezavělý sušák na prádlo, rozbité skleněné tabulky oken a přerostlý černý bez. Jaký to kontrast oproti bohatství našeho hotelu sousedícího se Lvovským lékařským institutem!

Během pár minut se začínám nudit a přistupuji ke kroku, jenž sám nesnáším a téměř ho po ránu přirovnávám k teroristickému činu.

„Michale, vstávej,“ zkouším klidným, ale neúprosným hlasem. Odpovědí je otevření jednoho oka. Pár vteřin na to se rozezní Michalova krabička „sto v jednom“. Upřímně ty elektronické budíky nesnáším. Vlastně jakékoliv budíky. Než-li však stihnu učinit spravedlnosti za dost a vyhodit ten krám oknem, rozšiřují se řady procitnutých v našem pokoji o dalšího člena a já pokračuji v lákání na dobrou snídani. Je to sice zvláštní, protože osobně nikdy nesnídám, ale pokud je to tady v ceně a netuším, kdy se nám  podaří opět dostat ke kvalitnímu jídlu, chytám se vedení a nekompromisně stanovuji program.

„Osm set třicet hřiven,“ potvrzuje postarší recepční cenu, když snímá moji kreditku terminálem. Nic. Nečekám, že by nastal nějaký problém naprosto stejně, jako je mi jasné, že „těrminal“ jako obvykle „něbudě rabotať“.

Bé je správné. Chlapík za přepážkou mi s podezřívavým pohledem vrací zlatou kartu a požaduje hotovost. Naštěstí jsme včera chránění temnotou noci vyzkoušeli místní bankomat, takže výpadek techniky je v mžiku urovnán pár bankovkami a my můžeme směle pokračovat za vůní hemenexu a sladkých palačinek.

Restaurace hotelu Enej je bezvadně čistá, ale i tak přinejmenším zvláštní. Vzpomínám si na jeden z dílů Ano, šéfe!, kde Zdeněk Pohlreich radí českým majitelům a provozovatelům restaurací „jak na to“, a to konkrétně na vylepšení, které sestávalo z potažení nábytku dlouhými ubrusy a plachtami. Trošku si tady připadám jako na seanci. Mé pocity dokresluje první samostatně myslící japonský robot připomínající ducha, o němž je ranní reportáž místní čétédvacetčtyřky, která je prostřednictvím velice stylově zabudované plazmy ve zdi naším jediným společníkem. Když pak prohlížím fotky, málem se toho záběru leknu. Velký bratr nás stále sleduje!

„Tak co to bude?“ ptá se lehce nesměle číšník. Jídelní lístek nabízí šest druhů jídel s tím, že mnohá z nich mají ještě své variace.

„Co to jsou ty blintziky?“ zkouší Michal znalosti angličtiny místního personálu a je mu plynule odpovězeno, že je to něco slaného, s něčím sladkým uvnitř a smetanou.

„Hm, tak já si dám palačinky, jogurt, salám sýr, čaj a chleba,“ hraje raději na jistotu.

„To já si dám ty blinčiky,“ narušuji anglický resort svým téměř dokonalým ukrajinsko-ruským jazykem.

Volím správně. Během chvilky dostávám své vysněné lehce slané gratinované palačinky se sladkým tvarohem a rozinkami uvnitř a zakysanou smetanou na dochucení. Sedm let starý gastronomický zážitek z Litvy se opakuje. Chuťové buňky šílejí blahem.

„Hmm,“ komentuje Michal s neskrývaným zklamáním, že měl raději více riskovat a vstoupit do „neznáma“. S ohledem na výši účtu si také vybírám ranní občerstvení o více chodech a po necelé čtvrthodince jsem nadmíru spokojený.

„Prosím Vás, kolik je hodin?“ ptám se možná nesmyslně, ale rozpor mezi tabulí nad silnicí a ukazatelem času v televizi znamená hodinový rozdíl.

„Jedenáct patnáct,“ ujišťuje mne obsluha v předpokladu, že máme na svých „časách“ údaj přinejmenším zavádějící. Nicméně to vysvětluje jejich lehkou netrpělivost. Jistota časové rezervy nás, jak už tomu bývá, přenesla do role opozdilců.

Vyrážíme do města. Sledováni průmyslovou kamerou jsme vypuštěni do ulic a oslněni nedělním sluníčkem očekáváme, že Lvov napraví svou pověst. Za světla to není tak zlé. Propadům v žulových kostkách se dá vyhnout a místní architektura mi vzdáleně připomíná Brusel. Michal žhaví kameru a za pár chvilek parkujeme na tom nejnemožnějším místě v centru města. Však co? Náměstí se opravuje a já rozhodně nehodlám kroužit okolo s naivní vidinou záchytného parkoviště. Jako „zápaďáci“ si můžeme dovolit parkovat tam, kde zanechávají svá esúvéčka majetnější obyvatelé, jelikož očekávaná výše pokuty by neměla nijak zásadně narušit náš rozpočet.

„Zákaz fotografování a filmování,“ čtu varování značky na druhém konci náměstí, když cvakám spouští svého fotoaparátu. Podívejme se! Že by pozůstatek ruského myšlení, že je za každou cenu vše v naprostém pořádku a opravy či omyly se nepřipouštějí?

Počasí je ideální pro výletování. Není dusno, sluníčko svítí a nenucená atmosféra nedělního poledne dopadá i na nás.

Obecně se nerad nechávám fotit, abych následně litoval, že nemám žádný důkaz o tom, že jsem „tam skutečně byl“. Postávám tedy u kašny a snažím se udržet atraktivní místo. Michal se však plně věnuje své nové zálibě a objektivem kamery nemá pro mé potřeby ani za mák pochopení. Svým postáváním začínám být podezřelý a už je to tady.

„Dobrý den, nezlobte se, že obtěžuji, nepomohl byste mi? Alespoň pár hřiven…, “ loudí po mně babička v šátku. Jelikož hodlám své postavení uhájit za každou cenu, vytahuji z kapsy deset hřiven (necelých 25 korun) a podávám je té dobré ženě.

„Děkuji, děkuji, odkud jste?“ zjišťuje stařenka.

„Z Polska,“ zapírám raději pravou identitu a nedočkavě vyhlížím vášnivého kameramana.

„Tak děkuji a hodně štěstí,“ loučí se asi sto padesát centimetrů vysoký důkaz mého dobrého srdce a mizí v davu.

„Uděláš mi tady u kašny fotku?“ spustím netrpělivě na očividně spokojeného kamaráda, který mi samozřejmě hodlá s radostí vyhovět, ale… u kašny je plno. Nejsem jediný, kdo si všiml, jak stylovou fotku může získat. Jako člověk klidné povahy nenápadně a s předstíraným pochopením čekám. Jedna rodinka. Druhá rodinka. Jeden chlapeček. Druhý chlapeček. Třetí chlapeček má smůlu, protože se zcela nekompromisně postavím vedle vládce moří Neptuna a i přes rušivý element zaujímám pozici. Nakonec je z toho docela hezká fotka.

„Vyfoť mi, prosím Tě, ty dveře,“ žadoní Michal. No, proč by ne. Někdo má rád vdolky, jiný holky a jiný… No, nedá se říct, že bych se právě teď s příslovím strefil.

„Michale,“ zvyšuji káravě tón při pohledu na maximálně poživačný výraz ve tváři za kamerou. Mladá blonďatá maminka krmí se svým chlapečkem v odpoledním vánku hejno holubů a dokonalá postava je pro objektiv více než inspirativní. Sice se ve Lvově asi jen tak zase neotočíme, ale i tak bychom měli zachovávat jistou míru diskrétnosti, ne? Tak ne.

Zatímco Ploša Rynek s bezvadně restaurovanými měšťanskými domy zeje prázdnotou, před nedalekou katedrálou je pořádně živo. Neděle je dnem svateb a desítky svatebčanů pobíhají sem a tam a čekají, až na ně přijde řada.

Nechci riskovat další komplikace s nefunkčními terminály a v „neznačkovém“ bankomatu vybírám dva tisíce hřiven (bezmála pět tisíc korun).

„Víte, to je hrozně drahé,“ omlouvá se prodavačka v jednom s obchůdků se suvenýry, když se ptám na cenu dřevorytiny s fajfkou, která mne zaujala natolik, že bez ní nehodlám odejít. „Víte, ona je to ruční práce,“ nechce mi pořád v obavách sdělit cenu. „Stojí sedmdesát hřiven,“ vydechne rezignovaně a já jen stěží zadržuji smích. Cože? Circa sto sedmdesát korun? Jenom? Beru všemi deseti!

Paní spadne kámen ze srdce a hned vyzvídá, odkud jsme? „Poláci? Ne? Češi? A jak se vám u nás líbí?“

Moc, potvrzujeme nákupem dalších upomínek a budíme tím zájem nejen obchodní. O sličné turistky zde totiž není nouze.

„Tři hřivny,“ nehodlá nás pustit bez placení nějaká samozvaná strážkyně pomyslného parkoviště, když se pokoušíme vyrazit na cestu.

Sedm korun za hodinu a půl stání přímo v centru města? To si dám líbit! Jenže se to pramálo líbí vařmenovi v černém terénňáku, který natolik pospíchá, že ho těch pár vteřin placení nutí k nervóznímu vytrubování. Však si to užij, my padáme.

Lviv, nebo chcete-li Lvov, si nejen napravil svou nevinně pošramocenou pověst, ale zanechává ve mně natolik příjemný pocit, že se budu těšit na jeho další návštěvu. Cěntr goroda je čistý a upravený, neobtěžují vás žádní obchodníci ani jiní naháněči a na místním trhu nakoupíte levné a přitom velice vkusné dárky. A jen dostatek vlastních zásob proviantu nás odvedl od návštěvy některé ze zajistě útulných restaurací.

Blíží se jedna hodina odpolední místního času, máme najeto 537 kilometrů a s prvními kapkami deště vyrážíme směr Luc´k, tedy Lutsk.

Nezbytné focení u památníku hrdinům druhé světové války vystřídá běžná dopravní špička, kterou si ale docela užívám. Žádná padesátka, senilní slepci a ztřeštěné ženské za volantem, tady se prostě jede!  Vpravo, vlevo, uprostřed, v protisměru, zkrátka kde je zrovna místo a pokud možno co nejvyšší rychlostí. Panečku, to můžu! Chce to postřeh a několikavteřinové pauzy využít na příklad k pořízení exkluzivních fotografií místních bankovních ústavů. Jak se poznají? Velice těžko. Ošuntělé domy se liší od těch ostatních jen velkými nápisy „Ukreksimbank“ či „Rajffajzen bank avaľ“.

Cesta na Kiev (Kyjev) se zatím ničím neliší od těch ostatních. Kvalita mizerná, podél vozovky kukuřičná pole, z ničeho nic se zjevivší osiřelý pravoslavný chrám a zrezivělý stroj připomínající vzdáleně bagr jsou jediným zpestřením na jinak nezáživném putování. Na druhou stranu takovou fádnost vítám. U nás navazuje vesnice na vesnici, město na další město a všude přítomné billboardy okupují podvědomí na místo toho, aby člověk alespoň při jízdě autem využil čas pro své vlastní myšlenky a svým způsobem relax.

Kousek před Luck´em míjíme stádo strakatých kraviček a vzorně seřazených hus připomínajících starou českou pohádku nebo novou počítačově upravenou reklamu na švýcarské produkty. Dokonalou idylku však po pár kilometrech nahradí klasický socialistický betonový monument ve tvaru názvu města – Luc´k.

Nacházíme se 707 kilometrů od Brušperku a ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne máme jedinečnou příležitost ověřit tvrzení jednoho z přispěvatelů internetové diskuze, že v Lutsku jsou ta nejkrásnější děvčata na Ukrajině.

V moderním světě asi není větší svobody a zároveň nesvobody, než jakou nabízí možnost vyjádření se na celosvětové síti internet. „Lutsk je naprosto příšerné město a hlavní třída Voli připomíná svým vzhledem nějaké náměstí v Afgánistánu. Utíkal jsem pryč!“ hřímá další z internetových diskutérů.

„Hele, jak je to daleko do Afgánu?“ reaguji při vzpomínce na podle mého názoru nesmyslné tvrzení dotazem směřujícím na Michala, který v navigaci luští trasu k centu města.

Hlavní třída sice zrovna nesplňuje přísná kritéria našich představ o tom, co je nebo není správné, krásné a dokonalé, ale upravené domky, kvalitní silnice a možnost zaparkovat si dle libosti na mne působí více než přívětivým dojmem. Noc tady zkrášluje světelná květinová výzdoba a spousta obchůdků a bezvadně oblečených obyvatel mne lehce zahání do role toho, kdo by se měl při první příležitosti převléknout a hlavně – zhubnout!

Další info, které o Luc´ku vím, je to, že dominantou je starobylý hrad. Ten budeme chtít určitě vidět. Zatím jsme ale narazili jen na smradlavou burzu coby předskokana a přístup k památce je nám dokonale utajen.

Štestěna je nám však nakloněna – přestává pršet, takže rozšíříme počty stínů korzujících po náměstí o naše dva a vyrazíme rekognoskovat terén. První z netových pisatelů měl rozhodně pravdu – místní slečny jsou skutečně okouzlující. Dokonale vkusně oblečené štíhlé linie jsou však ve většině případů doprovázeny stejně upravenými partnery sportovních postav a našince se při tom pohledu začne sebekriticky zmocňovat pocit studu.

Jak tak míjíme budovu Volyňské národní univerzity, přemýšlím nahlas, jaká je asi historie místních obyvatel a co mi vlastně říká pojem volyňští Češi? Michal se ale opět projevuje jako dokonalá encyklopedie a chrlí jeden údaj za druhým. V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů.. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala nové přistěhovalce řadou výhod, kterými bylo právo na koupi (levné) půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Přistěhovalci byli osvobozeni na dobu 20-ti let od daní a zproštění vojenské povinnosti. Převážná část Čechů se usadila ve volyňských újezdech Rovno, Dubno, Luck, Žitomír a další.

Takže tady vlastně máme vzdálené příbuzné! To by nemuselo být vůbec na škodu! Luc´k na mne působí neočekávaně přívětivě. Díky nepravdivým recenzím na internetu, kdy pisatelé byli buď pod vlivem nějaké návykové látky, nebo Ukrajinu nikdy nenavštívili, jsem byl připraven takřka na cokoliv. Jenže tohle odpoledne je nadmíru příjemné a uvolněné. Vládne opravdová nedělní pohoda. Sluneční paprsky se odrážejí od stovek a tisíců kapek tryskajících z roztomilých kašen a Luckové rozličného věku posedávají na lavičkách okolo, povídají si, hrají si s dětmi, odpočívají a možná i sní o lepším životě na západ od jejich hranic.

Začíná opět lehce pokrapovat. Zrychlujeme krok a povzbuzujeme tím déšť k větší aktivitě. Snažíme se ukrývat před studenými kapkami pod korunami stromů, ale i tak je naším hlavním cílem dostat se k autu. I v nepřízni počasí se snažím zachytit místní architekturu. Malé krámky střídají větší obchody a většina domů je i na naše poměry ve velice solidním stavu. Zřejmě tady začala vlna rekonstrukcí a jak už tomu tak bývá, někde se dařilo více, jinde méně.

Stanislava chytá na první otočení klíčkem a navigace nás vede dále směrem k zámeckému parku. Nebo hradnímu? Kdo ví. Je to čistě jen o překladu. Paradoxem je, že čím více se snažíme hradu (zámku) přiblížit, tím více se mu vzdalujeme. Připisuji to taktice tehdejší šlechty a nechává mne to klidným.

Parkuji naproti svatebně vyzdobenému mercedesu a pln elánu vyrážím do parku. Michal opět nasazuje výraz hodného strýčka s bonbóny a loví na kameru záběry nad rámec gentlemanské diskrétnosti. Ale i to tom to je. Záběr musí hlavně zaujmout, bez ohledu na nějaká pravidla.

„Stojím dobře?“ pózuji téměř dobrovolně u asi metr a půl vysoké sochy s jasně modrýma očima. Opravdu ze srdce nesnáším fotografování a natáčení ještě více. Jenže… nakonec zjistíte, že jste byli „všude“, ale nemáte odtamtud ani jednu fotku. Za kamerou se cítím jako ryba ve vodě, avšak naopak před objektivem se cítím příšerně a veškeré mé pózy jsou neskutečně křečovité. Stavět a režírovat jiné, to by mi šlo. Ale sebe? To opravdu po mně nemůže nikdo chtít. Nezbývá, než smířit se s tím, že jako model se prostě živit nemůžu.

Hradní park je fajn. Už tím, že hlavní proud návštěvníků se prochází jeho hlavní kolonádou a my tak můžeme cestou necestou pátrat kudy tudy k Lubartovu hradu. Bylo to jednoznačné už od začátku. Proč nás to jen nenapadlo? Ideální vstup do vzácně zachovalé kulturní památky je nejstylovější vést skrze špinavou a rybami páchnoucí burzu!

Přicházíme z boku podél hradeb a narážíme na první z mnoha nedělních svateb. Je místní tradicí navštívit o svatebním dnu hrad a zaznamenat tento významný životní krok na nějaké to moderní médium. Takže se v rámci možností neviditelně propleteme mezi fotografy a kameramany a pak už hurá dovnitř!

„Deset hřiven,“ požaduje pokladní s přáním hezké prohlídky a my si za nic na světě nemůžeme vzpomenout, kdy jsme naposledy platili za prohlídku hradu necelých 25 korun. Asi nikdy.

Sluníčkem zalité nádvoří hradu je zelené, upravené a hlídané dobovými zbraněmi, mezi nimiž nechybí prak, ani dělo. Při pohledu na desítky nevěst na mne zlehka, ale zato rychle, dopadá melancholická nálada a nechávám svého kamaráda na prohlídce osamoceného. Sám se pak snažím dostat na vyhlídku zřejmě neoficiálním vchodem, ale je prázdný a umožní mi si vychutnat tuhle návštěvu po svém. Na pár minut. Nejsem jediný, kdo by rád unikl před davy svatebčanů, takže nakonec nemá soukromí nikdo z nás.

Stoupáme s Michalem do hradní věže, která nás seznámí s historií hradu datovanou už od roku 925 a dochovaná sbírka zvonů je vděčným zátiším pro pár fotek zamilovaných dvojic. Neskonale méně romanticky však působí výhled – již dříve zmiňovaná burza, elektrické vedené a vrakoviště (nebo snad parkoviště?) starých náklaďáků. Mezitím se párkrát málem srazím s nevěstou jako z pohádky a tak s náladou na bodu mrazu raději mizím zpátky na sluneční paprsky.

„Děkujeme, moc se nám líbilo,“ pochvaluji návštěvu při průchodu pokladnou, „a nějaké suvenýry?“ pokračuji cíleně, neboť hodlám z Luc´ku „za každou cenu“ přivést nějakou trofej na stěnu.

„Ale jistě, přímo tady rovně,“ ukazuje paní ochotně a já jsem zmatenější než lesní včela.

„Rovně,“ opakuje Michal a až těsně u dveří krámku se suvenýry si uvědomím, že jsem vlastně chodil pořád okolo.

Nevím, čím to je, ale kam vejdeme, tam nás mají rádi.

„Vyberte si, to je naše ukrajinská keramika,“ nabízí hned s úsměvem paní prodavačka a přidává pár dalších informací, které jsem sice moc nepochytil, ale i tak chápavě přikyvuji. Ukrajinka vedle se marně snaží upoutat pozornost. Její nákup bude s tím naším určitě nesrovnatelný. A na to má paní čich.

„Vezmeme si tohle a… “ Nakonec utratíme 65 hřiven a celá obchodní transakce má dvě nenapodobitelně uspokojené strany. Kéž by to platilo i u nás…

Vracíme se ke stanislavě míjejíc slepé rameno řeky. Skrze léta nepoužívanou výletní loď prochází lávka a kousek dále na břehu si i přes pokročilejší odpolední hodinu ti nejmenší užívají prolézaček a skluzavek, které nabízí roztomilé dětské hřiště s větrným mlýnem, miniaturou hradu mnoha dalšími atrakcemi. A světe, div se – zdarma!

Nemohu si pomoct, ale něco takového mi u nás chybí. Na Ostravsku mám bohužel tu smůlu, že vídávám jen polorozpadlé zbytky socialistického snažení a nedá mi to nevzpomenout starý hit Katapultu „…a co děti? Mají si kde hrááát?“ Ono totiž opravdu platí, že kdo si hraje, nezlobí.

Je půl osmé, máme najeto 740 kilometrů a vyrážíme směr Rimne. Do Kieva (Kyjeva) je to asi 500 kilometrů, tak by nebylo od věci se na tu dálku pořádně posilnit. A všichni tři.

Jak už tomu na našich cestách bývá, dáma stanislava má přednost, takže nejdříve natankovat plyn. V tom nevidím problém. Na jednom z konců Luc´ku byla docela moderní čerpačka, takže nebudeme muset ani zdlouhavě něco hledat. Jenže… jenže když naše hladová tatrovka zastavuje u stojanu, zjišťujeme, že se večeře konat nebude. Zakrito (zavřeno).

To není dobré. Copak my dva, my bez jídla vydržíme, my se jen vezeme. Ale co naše stádo koní?

„Hele, co ta pumpa na druhý straně?“ ukazuje Michal na protější stranu silnice.

„Tam je mrtvo. Tam už taky nikdo nebude,“ bručím docela podrážděně. Ne, že bychom někam spěchali, ale přespávat v Luc´ku ne kvůli romantického poblouznění místními kráskami, ale protože nám nic jiného nezbývá, to mne fakt, ale fakt nebaví.

No a ještě více mne nebaví to, když jsem opravdu kvalitně nabručený na celý svět a ani ten nejlepší kamarád mi nedopřeje to potěšení si ten stav vychutnat a musím chtě nechtě uznat, že má pravdu. Čerpací stanice naproti je totiž otevřená a 55 litrů plynu zasyčí do nádrže za stejnou cenu, jakou nabízí zavřená konkurence.

Pár minut za hranicemi města stočím auto do vjezdu na pole a dopřejeme si pár kalorií i my dva. Je to opravdu paráda, když vás kolem cest neomezují svodidla a podle potřeby si prostě uhnete z hlavního tahu a dáte si pauzu, neřku-li občerstvení, jako my. Ale pojeďme, do Soči to máme ještě strašně daleko…

Hlavní město Rovenské oblasti Riene (Rivne, Rovno) nás vítá bujarými slavnostmi, které však jsou jen stěží na naši počest. Proplétáme se davy lidí a nezbývá nám, než následovat pokyny policistů, jež se zde pokoušejí řídit dopravu. Ta se ale jako obvykle řídí sama, jede ten, kdo může, nebo kdo má větší auto. V tomto směru tedy máme téměř vždycky přednost my.

Jeli jsme těch osmdesát kilometrů skoro dvě hodiny, ale tady to vypadá, že se asi nedobrovolně zdržíme déle. Nezáživné čekání v koloně si krátíme hodnocením rivenských slečen a netrpělivou náladu se nám marně snaží zvednout novodobý zasloužilý sociální demokrat Michal David svým „ruská Máša, není česká Dáša…“. Pravdu dí. Ale poslechneme ho a vezmeme si tedy za ženu, nějakou zdejší mařenu? Tedy mám na mysli Táňu, Jelenu, Naďu, Annu…?

Asi ne. Jednak Ukrajina není Rusko a naštěstí mám v empétrojkách mnohem lepší hity. Nemluvě o tom, že se kolona začíná rozumně hýbat. Předčasnou radost však ukončuje vlak. Dalších pět minut v tahu.

O kvalitě silnic na území bývalého sovětského bloku už bylo řečeno a napsáno tolik, že zlidovělé „v Rusku nejsou cesty“ musí odradit i mnohé ze zkušenějších šoférů. Jenomže i tady pochopili, že bez cest to prostě nepůjde.

Naše mapa je asi osm let stará, ale dálnice, po níž teď plujeme, je stará jen pár týdnů. Zažil jsem už hodně dálnic na východě i západě Evropy, ale tohle je opravdu unikát. Díky tomu, že Michal usnul a nekontroluje, zda dodržuji předpisy, letím zhruba stočtyřicítkou jakoby na vzduchovém polštáři někam v dáli. Ani kamínek není cítit. Povrch svou bezchybnou rovností připomíná ledovou plochu. Nemůžu se toho slastného pocitu nabažit a přidávám na sto šedesát. Jsem si stoprocentně jistý, že žádný z českých řidičů, kteří nikdy nepřekročili hranice našeho státu, nezažil tenhle pocit srovnatelný s pocitem pilota letadla. Naše dálnice patří k nejdražším v Evropě s omluvou na mizernou kvalitu podloží, ale asi jenom o tom to není. Vychutnávám si tu šoférskou lahůdku plnými doušky, ale s dostatečným ohledem na to, kde se vlastně nacházíme. Tady jsou totiž tak zvané vodorovné dopravní značky jen čárami na cestě a když je volno, neexistují žádná omezení. V jednom směru jede tolik aut, kolik se vejde. A když se objeví nějaký otrava v protisměru? Tak se jede až do bezprostřední blízkosti a pak se teprve na pár nezbytných vteřin doprava srovná, aby nebyl protijedoucí sestřelen a pokračuje se dále v jízdě naplno. I když české víkendové jezdce by takový řekněme volný styl jízdy nadobro vyřadil ze silničního provozu (osobně bych to jen přivítal), mně dokonale vyhovuje.

Michal spokojeně chrupká, v opravené muzice duní výběr toho nejlepšího, co jsem vybral právě pro tyhle cestovatelské účely, tiše ukusuji z posledních zásob řízků a věnuji se jen a jen svým myšlenkám. Tak často mi tahle svoboda chybí u nás doma…

V roce 1984 se konaly olympijské hry v Los Angeles a v Sarajevu, o čtyři roky dříve v Kyjevě, jestli se v něčem nemýlím. Usměvavý medvídek – maskot her – mi utkvěl v paměti natolik, že si dodnes vzpomínám na svou školní aktovku s tímto motivem a s povzdechem a lehkým zaklením si slibuji, že až se budeme vracet zpátky, tak chci s tím místním míšou, kterých jsme tady na dálnici kolem Kyjeva minuli několik, určitě fotku.

Je půlnoc. Víkend je pasé a začíná pracovní týden. Zatímco většina lidí už spí a nebo se chystá do hajan, my po dvě stě kilometrech úžasně pohodové jízdy připomínající plavbu na vzduchovém polštáři dosahujeme největšího města volyňské oblasti – Žitomiru. Je samozřejmě tma a není sebemenší šance na návštěvu čehokoliv, natož žitomirského Muzea kosmonautiky iměni Korojlova, kde je vystaven mimo jiné i skafandr našeho kosmonauta Vladimíra Remka. Krátká zastávka na nejnutnější lidskou potřebu poblíž autobusové stanice je však více než romantická. Tolik hvězd se u nás vidí jen zřídka kdy. Vlastně nikdy. Zatímco já sním o tom, že obloha je v různých částech světa různá, Michal přichází s logickým a bohužel reálným vysvětlením, že počet viditelných hvězd souvisí s tím, jak moc je obloha osvětlená zespodu. Nebo-li protože se tady elektrickým osvětlením šetří, vidíme na obloze stovky a tisíce svítících bodů, zatímco u nás jich vidíme jen pár desítek a ještě jsme z toho unešení. No, hlavně nečůrat proti větru, že….

Jsme na dovolené. Slíbil jsem – hlavně sobě – že se nebudu přemáhat. Že budeme chodit spát dříve, než budeme cítit bolestivou únavu. Nevím, kde přesně jsme, ale po levé straně svítí do tmy rudým neonem Motel Petrograd a tak probouzím Michala, aby šel na výzvědy. Věřím, že bude mít více štěstí, než já.

„Pokoj stojí 300 hřiven a mají volno,“ vrací se s konstatováním, jako by oznamoval něco, co bylo všem jasné už před jeho příchodem. Michal je prostě úžasný v tom, jak ho navenek nic nevyvede z míry. Bohužel to obvykle vyvádí z míry jeho okolí. Málokdo má takovou neskutečnou schopnost zachovat klid jako on.

Těším se na horkou sprchu a postel. Snídani si mohou nechat, ale spokojeně se natáhnout a odpočinout, za to dám skoro cokoliv.

„Tady nemůžete parkovat. Dejte to támhle vedle,“ zdržuje mne ochranka, když se pokouším zaparkovat vedle, zatímco chlapík v černém si představuje tatrovku spící přímo před vchodem do VIP vstupu. Musíme prostě být méně skromní, že.

„Hele, nech toho,“ odbývám Michala, který se zase na pár minut proměnil v kameramana a pomáhám si do koupelny. Achátově modré stěny mne inspirují i do budoucna, když budu rekonstruovat svoje bydlení a obraz zachycující zimní krajinu ve mně vyvolává touhy po jeho vlastnictví. Nakonec jednoduše a nekomplikovaně využiji služeb koupelny a bez jakéhokoliv „in“ a „cool“ rozhovoru na kameru upadám do krajiny snů. Na stole nechávám dvě plechovky radegastu – pohodlná postel mne svádí nesrovnatelně účinnějšími zbraněmi…