Soči 2010: Olympijský přelud

Snad ještě nikdy se mi nepodařilo připravit na cestovatelskou dovolenou lépe, než v letošním roce. Ačkoliv nic nenasvědčovalo tomu, že se vůbec nějaká výprava odehraje. Od dubna jsem ležel doma v příšerných bolestech od zad a každou minutu celým tělem procházející křeč byla výsměchem jakýmkoliv letním dobrodružstvím. Avšak díky téměř nadpozemským schopnostem pana Filipczyka, jehož jsem měl tu čest a štěstí na doporučení kamarádky Kláry poznat, se jakoby mávnutím kouzelného proutku zdravotní stav rapidně zlepšoval a i přes malé červnové zakolísání jsem byl v polovině prázdnin zase ve formě.

Plány byly více než smělé. V osvědčené dvojici s Michalem Caisem jsme vybírali cíle vzdálené tisíce kilometrů daleko a snili o tom, že scenérie zachycené na fotkách ruských webů spatříme na vlastní oči. Vývoj však neměl jen můj zdravotní stav, ale i nečekaně horké léto. V Rusku začaly hořet stovky kilometrů stepi a měnily desítky měst a vesnic ve spálenou zemi. Jenom naivní blázen by se domníval, že se tohle peklo podaří uhasit během pár dní a bez výraznějších následků. Vzhledem k tomu, že pokaždé, když něco začíná drhnout, vidím to jako jisté znamení Osudu, začal jsem pochybovat o správnosti naší volby. Dovolenou jsem určitě potřeboval, ale na druhou stranu jsem si už natolik vědom možných rizik, že nepodceňuji žádné náznaky se na cestu nevydat.

Přestože jsem měl nějakou představu o tom, kam bych se rád podíval, nechával jsem tentokrát výběr čistě na Michalovi. Známe se natolik dlouho, že naše uvažování již má tu kouzelnou schopnost doplňování a tak vybere určitě správně. Věnoval jsem se naplno práci, aby se náhodou nestalo to, že budu odjíždět plný nervozity od „plného stolu“ a občas mrknul na odkazy, kterými mne můj dlouholetý kamarád zásoboval.

V Rusku se ani po týdnech intenzivního snažení nedařilo požáry uhasit, oblaka štiplavého kouře zahalila Moskvu, a tak jsme se s Michalem shodli na poněkud skromnějším cíli naší cesty – dějišti zimních olympijských her v roce 2014 – Soči. Přibližně 2700 kilometrů cesty mělo zodpovědět mou otázku, zda je Soči jen vesnicí pod horami, jak o ní napsal jeden novinář, a nebo je se svou délkou 147 kilometrů opravdu nejdelším městem Evropy, jak tvrdí wikipedie. Jsem přesvědčený, že tak rozdílné údaje musejí začít vrtat v hlavě snad každému, kdo ještě není díky televizním reklamám a pseudozpravodajství soukromých televizních a rozhlasových stanic zcela imunní vůči jakýmkoliv informacím.

9. srpna jsem v práci nahlásil termín své dovolené a Osud zasáhl podruhé. V úterý ráno jsem se nedokázal zvednout z postele. Zatímco iluzionista přeřízne svou asistentku napůl jen díky své šikovnosti tak, že to celé vypadá sice jako skutečnost, ale je to jen dokonalý trik, já jsem tento pocit zažíval nečekaně realisticky. Dolní polovina těla byla jakoby cizí a sebemenší pokus o změnu polohy byl drasticky bolestivý. „Co budu dělat?“ honilo se mi hlavou. „Ochrnul jsem?“

Vzpomínky na ukrutné dubnové bolesti, při nichž jsem sténal a brečel jako postřelený ve válečném dramatu, mne přivedly na myšlenku vyzkoušet, jak moc silná je ta bolest nyní. Ležím uprostřed pohodlné postele v civilizovaném světě, kde 15 kilometrů vzdálená nemocnice je vybavená více než solidně a kousek vedle mne je na nočním stolku mobil bez jakéhokoliv omezení pro volání. Jenže i těch pár decimetrů je pro mne teď nekonečně vzdálenou oázou pomoci uprostřed pouště bolesti a neschopnosti pohybu. Zaťal jsem zuby a pěsti a pro možného pozorovatele komickými tuleními pohyby jsem se dostal z pohodlí postele až na tvrdou parketovou podlahu. Náraz při pádu byl oproti „nožům“ v křížích spíše pohlazením. Pokusil jsem se postavit a s gorilím řevem se mi to nakonec podařilo. Člověk by nevěřil, jak se dokáže při něčem tak banálním, jako je vstávání z postele, tak solidně zapotit. Vzpřímený jsem sice pociťoval omezenou mobilitu, ale rozhodně ne tak vyčerpávající bolest. Zbaběle jsem si vzal prášek na bolest, filmově při jeho hledání a máchání rukama ve vzduchu rozbil šuplík nové kuchyňské linky a během hodiny jsem se hbitými pohyby herce zpomaleného filmu dal natolik do pořádku, že jsem jakoby nic vyrazil do práce. Štěstí mi navíc natolik přálo, že jsem při oblékání mohl vynechat tu nejkritičtější fázi, a to ponožky; venku bylo natolik teplo, že jsem v souladu s pravidly etického kodexu veplul do sandálů bosou nohou a pohyby odpozorovanými u méně šťastnějších invalidů sklouzl za volant své audiny.

V práci obvykle nepodávám nijak zásadní fyzické výkony na to, aby bylo při těch pár krocích po firmě znatelné, že se mnou není něco v pořádku. Chladivá mast a led navíc bezpečně ochromily postižené místo natolik, že jsem vlastně byl tak nějak úplně normální. Jenže maskovat problém není nikdy jeho řešení. Ačkoliv nerad, vytočil jsem číslo pana Filipczyka a požádal ho opět o pomoc. Klára identifikovala problém jako propadlé obratle a netvářila se vůbec pobaveně. Stejně tak pan fyzioterapeut s „velkým eF“.

„To je problém. Pokud to nepomůže, tak jedině na operaci,“ znělo ne zrovna povzbudivé hodnocení.

Přesto jeho „neodborné“ a nelékařské metody opět slavily úspěch a za pár dní jsem cítil bolest jen poloviční. I ranní vstávání bylo už o hodně lepší. Hlavně to nesmí zatuhnout, opakoval jsem si a využíval každé příležitosti na procházku, i třeba krátkou. Večery jsem trávil na několikakilometrových toulkách se psem a i přes bolesti jsem věděl, že jiná cesta vede jen přímo na operační sál.

Po necelých dvou týdnech jsem se hlásil na kontrolu, protože termín mé o týden posunuté dovolené se nezadržitelně blížil. Proběhly klasické pohyby. Pomalu jsem se už zvedal z masérského lehátka, ale byl jsem zabrzděn – kdepak, dneska bude seance delší. Během chvilky se mi záda okupovaly skleněné baňky. No, to nic není, ležel jsem klidně dále. Jenže pak jsem uslyšel zapalování ohně a vzpomněl si na malý kahan, který měl pro mne nepochopitelnou funkci. Stačila méně než vteřina, aby mi sepnul mozek a vyhodnotil, co se na mne chystá. Přiznávám, že vydržím opravdu hodně bolesti, ale mám panickou hrůzu z jehel a injekcí. Akupunktura byla pro mne něčím, co zajisté pomohlo tisícům lidí, takže pro mne bude určitě nějaká vhodnější a méně nebezpečná metoda. Jenže nebyla. Ležel jsem bezmocně na břiše, na zádech skleněné baňky, které by při sebemenším pokusu o útěk spadly a rozbily se a očekával to nejhorší. Byl jsem opíchán. Během své nemocenské jsem o této metodě shodou okolností četl a tak jsem se uklidňoval alespoň tím, že celý proces nebude trvat déle, než pár vteřin. Jenže když jsme byli v nejlepším, zazvonil ve vedlejší místnosti telefon. A pan Filipczyk ho odešel zvednout. Myslel jsem, že mne snad trefí šlak. Ležím tady jako blbec, na zádech mám skleničky od jogurtu a v sobě určitě tak metr dlouhou jehlu.

„Postavte se, pomalu, pomalu“ přerušil mé černé myšlenky fyzioterapeut a bleskově ze mně sundal všechno to, co jsem nikdy nechtěl vidět – tedy určitě ne na sobě.

Byl to neuvěřitelný pocit. V zádech jsem sice cítil, jako by mi někdo udělal vrtačkou díru do páteře a nalil do ní litr alpy, ale nedělal mi problém ani předklon, ani žádný další z pohybů, které jsem měl sice pomalu, ale přece jen předvést.

„Dobré to je,“ usmál se starý pán a odešel si umýt ruce. Vedle v místnosti ho už čekají další tři lidi. Bude mít zase perný den. Jako každý, kdo je ve svém oboru více než dobrý.

Je pátek 27. srpna 2010, v práci mám vše hotovo, naše Tatra 613-3 „Stanislava“ prošla po dobře odvedené servisní práci Jirky Kuchaře i technickou kontrolou a s tachometrem na cifře 288333 kilometrů, přestože je to jen naprosto nic nevypovídající údaj, jelikož jak všichni víme, tahle tatra má najeto o stovky tisíc kilometrů více, tankuji plnou nádrž plynu s tím, že teď už zbývá jen sbalit věci, zařídit jídlo na cestu a hlavně – naložit Michala!

Jenže je tady i třetí zásah Osudu. Přestože máme zmapovány trasy, zařízeny dovolené a auto je po celkové kontrole, stále nemáme to nejdůležitější – víza. Ať počítám, jak počítám, tak měla být hotová do středy, jenže termíny tady diktuje ruská strana a ta má své počty. Nakonec by měla být hotova v šibeničním termínu v pátek kolem 16. hodiny, ale raději v to moc nevěřím a sestavuji náhradní krizový plán – v Itálii jsme zatím tatrou taky nebyli a navíc tam máme jistotu moře.

„Hele, jakou máš náladu?“ volá Michal někdy kolem třetí odpoledne.

„No, jde to. Jedem tedy do Itálie?“ ptám se bez zbytečných okolků.

„Máme víza!“ hlásí můj kamarád z Prahy s neskrývaným optimismem ve hlase.

„Hm. To je dobře. Kdy přijedeš?“

Nemám nějak důvod jásat. Mám pořád takový podivný pocit, že vše vychází až moc dobře. Buď je to o tom, že člověk má umět plánovat a organizovat čas, nebo nás ještě čeká nějaká pořádná komplikace.

Odjezd je naplánován na sobotu odpoledne, takže nám oběma zbývá dostatek času se sbalit a případně dokoupit vše potřebné. Loni jsme se v Bulharsku dokázali neskutečně spálit, takže směr lékárna za kamarádem Richardem.

„Tak nemůžeš uvažovat,“ odmítá rezolutně nejlepší magistr, kterého znám, když mi podává day-long na opalování s faktorem 25. „Já jsem měl známého, který taky pořád takhle trojčil, až nakonec dostal infarkt. A přitom zbytečně. Dva týdny po návratu ze špitálu se utopil při povodních.“

Není nad kamarády, kteří dokáží uklidnit.

Probouzím se v sobotu ráno někdy kolem deváté. Spal jsem asi sedm hodin. Večerní návštěva restauračních zařízení, v nichž jsem od kamaráda Vojty, jenž procestoval více než stovku zemí, získával cenné informace, se neplánovaně protáhla.

„Zkuste tu Abcházii. Máte to ze Soči tak dvacet kilometrů. Budeš první Čech, který se dostane na jejich území. Nebo minimálně první Brušperák,“ nabádá mne Vojta. Není to jen prosté popichování. On sám absolvoval výpravy do zemí jako je Turkmenistán, Irán či Severní Korea. „Problém je, kdyby Tě tam zatkli, a nebo nechtěli pustit zpátky. Abcházii zatím uznalo jen Rusko a diplomaté tam nesmějí. Uznali by tím totiž abcházskou samostatnost,“ doplňuje jedním dechem.

„Rusko rozmístilo v gruzínském separatistickém regionu Abcházie systémy protivzdušné obrany S-300,“ dočítám se ještě v noci, když se snažím zjistit něco bližšího o státě, který do dnešního dne uznaly mimo Ruské federace pouze Nikaragua, Venezuela a tichomořský ministát Nauru.

V podstatě obyvatelům Abcházie rozumím. Pohnutá historie, kde se střídalo pohanské náboženství, křesťanství, islám a nakonec pravoslaví, je neustálým přetahováním o nadvládu nad jejich územím mezi Sovětským svazem a Gruzií. V krvavých etnických konfliktech zahynuly desítky tisíc lidí a další stovky tisíc uprchly do okolních států. Ještě v srpnu 2008 zde ruské letectvo bombardovalo Kodorskou soutěsku a země byla ve válečném stavu.

Pokud budeme mít štěstí na rozdávání, třeba se o něco pokusíme. Krym je také autonomní republikou a minulý rok jsme neměli sebemenší problémy. Jenže upřímně řečeno, tohle je hodně silná káva. Navíc máme do Ruska jen jednorázové vízum, tedy museli bychom se pokusit uplatit abcházské celníky, aby nám pustili tam, no a hlavně pak ty ruské, aby nás pustili zpátky. Jinak bychom byli v pasti. Na jednorázové vízum bychom nesměli zpět na ruské území a v Gruzii by nás pro změnu zatkli.

Michal přijíždí v poledne přesně podle plánu. Na ostravském autobusovém nádraží ho vítá deštivé počasí. Zbývá nám jen koupit pár kazet do kamery, udělat krátký předcestovní briefing a můžeme vyrazit.

„Hele, vezmeme to přes Makro,“ upravuje letošní kameraman lehce plány a chlubí se novou digitální videokamerou. Jelikož mám letité zkušenosti, tak ve mně ta hračka za tři tisíce vůbec nevzbuzuje důvěru.

Těsně před druhou odpoledne máme dostatečné zásoby potravin, vody, piva (coby dárků) a hygienických potřeb. Zbývá si jen proklepnout trasu, shodnout se na cílech, kterých chceme dosáhnout a můžeme jet.

Návrat

Ačkoliv večer nemohu svému nejlepšímu kamarádovi, jenž je mi více než bratrem, přijít na jméno, ráno jsem mu neskonale vděčný. Ochmelený mozek před odjezdem na Ukrajinu pochopí asi každý, ale na cestu zpátky je čistá hlava k nezaplacení.

Je úterý 22. září 2009 11:03 bulharského času, máme najeto 3.926 kilometrů a vyrážíme ze Svatého Vlasu. Vlastně ještě ne. Ještě musíme hodit do hotelové schránky klíče od pokoje. Proč tady vlastně nezůstaneme až do jara?

Všechno se zdá krásné jen do té doby, než to přestane fungovat. Platí to obecně i konkrétně, platí to o technice i o vztazích. Kdybych mohl hodnotit neznámé, ale na druhou stranu okem viděné vztahy v zemích, které jsme navštívili, asi nejsympatičtější jsou nám ty na Ukrajině. Přestože, a nebo právě proto, že si tam mnohé dívky zažívají peklo na zemi, jsou většinou krásné, milé, vychované a na hony vzdálené tak zvanému českému standardu. Bulharky bych rozdělil na dvě skupiny, pokud tím snad tedy někoho neurazím – jedny vypadají na velice přísné a dominantní partnerky, které drží doma opratě, druhé coby modernější se začínají raketově rychle podobat těm holkám u nás doma. A Rumunky? Asi to bude tak, že všude je něco, prostě buď si lidé rozumějí, nebo ne. Na českých a moravských kráskách čím dál více pozoruji jejich více než pozitivní přístup ke snadně získanému blahobytu. Žádné ambice něco dokázat. Žijeme v době, kdy máme k dispozici naprosto všechno a chybí nám k tomu jen drobný detail – dostatek peněz. Pomalu začínám být cynický a říkávám, že jsme studovali školy jen proto, abychom si uměli do konce života denně zdůvodňovat, že peníze nejsou všechno a ti, co je mají, ať již čistým nebo nezákonným způsobem, nás v tom jen utvrzují; ovšem jen proto, abychom jim je nezáviděli a dál si namlouvali, že my šťastní jsme, ale oni nikoliv. Na čí straně se však nachází pravda? V našem okolí a podobném věku máme desítky příkladu manželství a vztahů založených na dokonalé harmonii lásky a (k) majektu a přes občasné rádoby stížnosti se jedná o vztahy pevné a navenek rozhodně fungující. Má to svou určitou logiku. Na pohodlí a bezproblémový život se zvyká snadno a rychle. Nemohu si nevzpomenout na Redfordův Neslušný návrh, v němž si multimilionář dopřeje noc plnou sexu (lásky?) s ženou svých snů, zatímco její přítel si hryže rty a proklíná okamžik, kdy k tomu více méně (ne-)dobrovolně dal souhlas. Nehodlám hodnotit skutečnou realitu podle filmu, ale uznejte sami. Robert Redford nebyl nesympatický. Byl velice bohatý a galantní. V podstatě o nic nešlo. Konečně zažila příjemný večer plný vtipu ve společnosti opravdového gentlemana, pro něhož milion dolarů za jedinou noc s ní nebyl nijak zásadní obětí a jí řešil problém dost zásadní. Zdravotní? Nebo živobytí? Záchrana někoho blízkého? Ale kdepak. Pouze… pouze ten „neobyčejnější“, tedy finanční. Ve světě, kde se za hodinu tak zvaného diskrétního sexu dá získat více jak trojnásobek toho, co za poctivou práci, se jen těžko hledá ta pravá láska. Věrnost. Vztah. Společný život. Oběti. Vzájemná podpora. Je to zbytečně komplikované a výsledek stejně není ani zdaleka takový, jaký jsme si vysnili. Dá se říct, že nás všude vítají s otevřenou náručí a s nefalšovaným úsměvem na rtech. Věří snad holky na Ukrajině ještě v nějaké ideály jako my? Nebo jinde? Jestliže ony ano, my nikoliv. Až příliš jsme propadli pocitu, že v životě vítězí pouze „neslušný návrh“.

„Musíme poslat ty pohledy z Krymu,“ připomíná Michal naši další zastávku, kterou bude nějaká pošta, co nebude ignorovat úřední hodiny a pokusí se mít alespoň přes den na pár hodin otevřeno. Sveti Vlas byl vrcholem poštovního flegmatismu! Námětem na skeč ve vesnické komedii. To jsme se tak jako sešli uprostřed náměstí, že si zajdeme na poštu. Otevírací hodiny byly jasné, na známky nachystány peníze raději přesně a důchodci okolo by se i vzdali důchodů jen proto, aby mohli vyzvednout svůj balíček, dopis, nebo naopak něco takového odeslat. Třeba pohledy. Jako my. První den lomcujete zamčenými dveřmi, a to dokonce několikrát za den v předem neprozrazených intervalech – co kdyby přece jen měli pošťáci v plánu otevřít? Druhý den to ještě naivně zkusíte, ale pak se pohodlně usadíte vedle asi třikrát starých seniorů a prostě civíte. Vlastně ne, z počátku čekáte na zázrak, a nebo otevření proskleného vstupu místní pošty, ale pak už jen tak civíte a s prvním stínem se zvednete odkráčíte někam do pryč. A jste si jistí, že to zítra zkusíte znova. Dodneška mi to není jasné, ale prostě v tom týdnu, co měla bulharská vesnička tu čest nás hostit, bylo asi až příliš hezké počasí na práci.

Nejhorší na tom je, že pokud mne chytne nálada plná odhodlání, nevzdávám se. Zadejte si do googlu termín Rousso – vyjedou vám fotky nějaké modelky nebo herečky, či co to je. Nějak mi není jasné, proč to máme zapsáno zrovna takto, ale krátkým detektivním pátráním docházím ke správnému názvu místa, kde se nacházíme – Ruse. Opět zadejte do googlu, ano? Člověk by nevěřil, jak počítačové hry válcují realitu, že? A přitom wikipedie tvrdí, že se jedná o páté největší město a nejdůležitější přístav v Bulharsku! Takže natankujeme a pošleme ty pohledy, ano? Co na tom, že jsou z Krymu. Na razítku bude azbuka a kdo to bude řešit? Nikdo.

„Poša-Tělěgram-Tělěfon-Radio“ – obří nápis na pětipatrové zchátralé budově je více než výmluvný. Čtyři odpoledne, oproti deštivé předpovědi sluneční výheň a já seběvědomě nakráčím na megapoštu, v ruce třímající pohledy, jež mají za sebou více než tisíc kilometrů cesty.

„Hledáte něco?“ optá se zdánlivě nezúčastněně postarší ochranka, aniž by mne nikterak vyvedla z rovnováhy.

„Jenom poštu, potřebujeme poslat pohledy,“ utrousím jakoby mimochodem a dobývám se do prosklených lítaček.

„To asi ne,“ probere se do akce podsaditý padesátník s odhodláním vyštvat zákazníka, jenž vážil nesmyslně dlouhou cestu jenom proto, aby dva týdny poté, co bude někde v hospodě popíjet národní nápoj rezavé barvy, potěšily jeho příbuzné a známé malé tématické fotografie opatřené kouskem zubatého cenného papírku a kulatého otisku razítka v azbuce. „Pošta už je zavřená,“ dostávám nesmyslnou informaci.

„Jak zavřená? Jsou čtyři odpoledne,“ vyhrknu ze sebe na místní poměry asi značně překvapivou a nepochopitelnou otázku a jsem z budovy poštovního úřadu nekompromisně vykázán. A to jsem desítky minut předtím pečlivě trénoval výslovnost slova „poša“, aby  na mne při dotazu, jak se k nějaké dostaneme, rusovská domorodka hleděla jako na UFO a z několika dotazovaných tuto tajnou informaci nakonec vyzradila jen jedna jediná a to ještě s tímhle výsledkem.

Nevím proč, ale náměstí v Rousso mi připomíná Karlovy Vary. Asi to bude tím, že na náměstí vlají desítky vlajek včetně té české! A jako památka na „milovaný“ socialismus dominuje jinak historicky hřejivé architektuře nedokončený několikapodlažní blok betonu, jenž měl být kdoví čím. Po celém Bulharsku je tenhle fenomén ožralecké pseudomyšlenky nějakého komunisty připomínán takovými skvosty z galerie hrůzy, až se i ten nejzarytější socialista musí červenat. Každopádně je znát to, že jsme mimo turisticky atraktivní destinace. Stanislava zvyklá na kdeco si opět musí přeladit podvozek na ukrajinskou kvalitu silnice, přestože k hranicím je to stovky kilometrů daleko. Jo a s těmi Vary – nikdy jsem tam nebyl, tak bych nerad urazil, ale fakt si je takhle představuji. V dobrém slova smyslu, jak jinak!

No nic, pohledy do přihrádky a jedeme dále. Třeba je ještě cestou odněkud pošleme. Bulharsko na mne působí vždy takovým klidem, že si dovedu tady každý den po práci přijet domů, odpočinout si a druhý den se opět vrátit do toho těžko popsatelného frmolu. Raději natankujeme, než abychom v Rumunsku někde riskovali nekvalitní plyn nebo benzín.

„Vítejte! To je tatra, že? Nová, já vím! Já ji znám z obrázku!“ vítá mne nečekaně vřele pokladní čerpačky a ačkoliv na tohle nemám zrovna tu ideální náladu, nechávám ho v nadšení z erotického zážitku způsobeného dvacet let starou károu, podle občanů republiky, z níž pocházíme, obvykle nazývanou papaláš károu, nebo kraksnou, a uprostřed toho orgasmu se snažím objasnit rok i původ auta, zatímco to vypadá, že pro dnešek bude tankování pro všechny zadarmo.

„Pojďte, pojďte, tatra přijela!“ svolává chlapík v bílé košili davy na prohlídku, zatímco já poněkud rasisticky vzpomínám na podezřele vyhlížející osazenstvo benzínky, které se ubytovalo hned vedle vjezdu do myčky a až nápadně připomínalo občany způsobující i za běžných okolností problémy, které nikdy nejsou potrestány, „protože“…

„Víte, raději bych…,“ myslel jsem zaplatil, ale u pokladny stojím sám a mám dvě možnosti; buď pokladnu ukrást a prchnout, nebo nedělat nic a čekat, až se vše navrátí do normálu a já opustím těch třicet pět leva za plyn. Stanislava je v obležení místních a dokonale si to užívá. Holt, je to naše miss a vždycky bude! Holky stárnou, stanislava krásní. Šťastný to den, kdy jsme se našli!

Máme najeto 4.257 kilometrů a těsně před tři čtvrtě na čtyři přijíždíme na rumunské hranice. Formalita, která nestojí za zmínku, ale deset leva za přejetí mostu spojujícího oba státy už zapsáno být musí. Vždycky mne tyhle zvláštní zvyky tak příznačné pro země na východ od nás pobaví. Už jsme platili za dvanáct hodin nedobrovolného „odpočinku“ na odstavném parkovišti s ostnatým drátem, za přejezd pár metrů jen tak, za průjezd samozvaným správním územím, no a teď za most. Některý z těchto oficiálních poplatků byl občas doplněn o „bonus“ pár stovek rublů, plechovek piva, nějaká ta hřivna, že…tak nějak v rámci dobrých mezinárodních vztahů a aby to překročení hranic proběhlo tak nějak bez zbytečných komplikací, rozumíme si, že? A jak už bývá zase naším dobrým zvykem, proti všem zákazům jednou rukou řídím, druhou fotím a Michalova kamera natáčí i v okamžiku, kdy podjíždíme národními barvami hrající nápis Romania.

„Měli tam rozbalený nádobíčko,“ vytrhne mne Michal ze zasněného užívání si bezvadné dálnice. Možná ne úplně dálnice, ale je to čtyřproudovka ohraničená nějakou železnou konstrukcí, takže se ni proklouzne jedině tak myš, a to by ještě nesměla trpět obezitou, tedy naprosto bezpečné místo, ideální pro…radar!

Přiznávám, že jsem tu bílou oktávku zahlídl, ale přece kvůli tomu nebudu brzdit, sotva jsem se rozjel! Proč by tady měřili, silnice jak z propagačního letáku, krásný slunečný den, viditelnost na stovky metrů okolo. Seru na to, prohodím krátce větu, po níž zatím vždycky následuje (ne-)zasloužený trest a za patnáct vteřin mne už policejní terčík a passat vedle vracejí myšlenkami do „milované Unie“, nebo spíše k nám do Česka, kde se zásadně měří jen na rovných přehledných a bezpečných úsecích, kde jsou „jisté peníze“, zatímco u škol se to vzhledem k nižším tržbám nepovažuje za potřebné. Klasika, která dokáže nasrat.

„Huhly huhly něco huhly,“ šveholí příslušník rumunsky, v čemž mu samozřejmě nebráním, ale odpověď ze mě nedostane ani za soudek rumu!

„Deutsch?“ nevzdává se. Usilovně kroutím hlavou zleva doprava a zpátky a jen doufám, že Rumunsko není další pomotaná země, kde ano znamená ne a ne zase souhlas.

„Česky,“ holt, hrdý Čech se ve mně nezapře.

„English?“ Začínám mi připomínat ten vtip o policajtech, hele, ten uměl tolik jazyků a stejně se nedomluvil!

„Yes, English.“ Já vůl! Ani nevím, jak to ze mě dostal! Stalo se to tak nějak…automaticky, já jsem to ani nechtěl! Pozdě plakat nad prozrazeným vzděláním.

„Moment,“ sebere mi papíry a něco si huhlá s kolegou, který mezitím kasíruje jiného hříšníka, který zhřešil pouze tím, že porušil nesmyslné omezení rychlosti nařízené jen a jen pro plnění státní pokladny, z níž díky korupci a kamarádům vysoko v politice postaví pár vyvolených se vzděláním na úrovni základní školy několikamilionové vily a stanou se tak společensky atraktivní pro atraktivní slečny, které touží po spokojeném životě bez práce a starostí a když to náhodou klapne, tak i po láskyplném vztahu. Čert vzal lásku, Porsche Cayen na nákupy je dostatečný důkaz té pravé lásky, no ne?

„Kolega huhly spík ingliš,“něco jako že kolega hovoří anglicky a bude se mi za chvíli věnovat, což jsem opravdu nadšením bez sebe. Začínám si uvědomovat, že zatímco na hranicích mimo Unii je moje drzost tak nějak očekávána a vítána, protože vede k rychlé domluvě na úplatku v lidské výši, tady se bude opět hrát na čest, spravedlnost a bla bla bla pro všechny. Pochopitelně nesmíte si naivně myslet, že pojem „všichni“ zahrnuje úplně všechny, no to v žádném případě, to by takhle jako nešlo, to néééé.

Nejlepší je nemyslet na nic. Obvykle si v hlavě přehrávám pro zkrácení té dlouhé chvíle nějakou hudbu a nevěřili byste, jak je těžké ten „kazeťák“ v hlavě umět včas vypnout. Je zbytečné zpytovat svědomí, trápit se, nebo něco takového. Nikoho jsem nezabil, označení pirát silnic odmítám a jelikož se nic nestalo, jsem vlastně jen oběť populistického práva, které zajistí pár obézním politicky (ne-)aktivním rádoby slušným lidem, kteří by se jinak nikde neuchytili, živobytí až do důchodu. Je to stejně všechno jenom hra. Ovšem zatímco já jsem po nocích studovat, trápil se u zkoušek a sbíral své první zkušenosti v šestnáctihodinových praxích každý den, těmhle směšným ochráncům zákona k výkonu práce stačí umět obléct uniformu a schopnost vytvořit si kontakty napříč takovými vrstvami společnosti, jež jim zajistí pohodlný život bez zbytečných stresů a práce přesčas.No, chtěl bych vidět toho frajera v uniformě, jak dokáže vyžít s dvouprocentní marží za prodej hardvéru a usmívá se na klienty se splatností rok a více. Nejen on by se asi hodně divil, jak se má vlastně dobře a buď by své chování povýšil na mistra aroganta, nebo by se začal více tvářit jako člověk.

Jak tak nad tím přemýšlím, asi mi dneska moc pálí slunce na mozek. Není jediný důvod, aby se poldové kdekoliv na světě pokoušeli vžít do situace těch, které buzerují.

„Ingliš, jes?“ začíná konverzaci ten chytřejší z policajtů. Bohužel mi hlavou probleskne ten vtip o tom, proč jsou policajti vždycky dva – jen umí číst a druhý psát. Tady je to o tom, že jeden neumí nic a druhý se tváří, že umí anglicky.

„Yes,“ pojďme na to, ať máme tu maškarádu pod nekorupční taktovkou EU, jež nezná úplatky ani žádné jiné nekalé vedlejší příjmy či provize, zdárně za sebou.

„Takže Tomáš,“ pokračuje dopravák v dokonalém hereckém výstupu, vytrénovaném měsíci či léty praxe, „Ty jsi jel v devadesát šest kilometrů v hodině.“ To by jeden nevěřil, co ta naše stará herka ještě vytáhne, no viďte? Nepopírám to, ale co mu na tom jako vadí? „No a tam je padesátka,“ udržuje si vážnost situace nejen s ohledem na možný mezinárodní konflikt.

„A proč je tam jako padesátka? Nejsou tam žádní lidi, je to ohraničené nějakým železem, nic se tam nemůže stát, tak proč?“ snažím se spravedlivě rozhořčen zjistit pravdu, zatímco Michala berou mdloby, neboť coby ten inteligentnější z naší posádky už dávno ví, že tenhle boj nemohu vyhrát.

„Prostě je to tak, pokuta sto euro nebo čtyři sta lei,“ zní odpověď. Tedy ať se na mne nikdo nehněvá, a nebo hněvá, ale kdo z vás v téhle větě slyšel odpověď na mou otázku? Já tedy ne! Jen jsem se dozvěděl částku, kterou mám zaplatit jen proto, že ti to panáček spočetl na nějakém kdovíjak schváleném sčotu.

„Sto euro nedám, to je moc,“ protestuji oprávněně, jelikož za sto euro třeba na Ukraině by se určitě našel někdo, kdo by na zakázku někoho přejel, pochopitelně náhodou. U nás by se za to našly minimálně dvě studentky ochotné zapomenout na dobré vychování a v zájmu podpory svého studia by odhodily nejen své šaty, ale i stud. A vůbec, co si vlastně myslí, já jsem cizí státní příslušník, tedy jako Němec u nás mám nadstandardní práva, mohu jet jako prase a i kdybych někoho sejmul, tak na to mám právo, protože jsem cizinec s tvrdou měnou. Nebo snad ne?

„Nechceš platit? Tak odstav auto a jdi pěšky,“ zchladí mne bez skrupulí tenhle nějaký místní rambo a mi v hlavě šrotuje, jestli to myslí vážně. Přece se dá vždycky domluvit, no ne?

„Nemám tolik lei, co mám dělat?“ pokouším se hlavně nelhat a současně uklidnit situaci.

„Nic, jdi pěšky,“ sráží mne ve své nezdravě chorobné mysli na kolena a očekává mé prosby a pokání.

„Mám tady kartu a nějaká eura, prostě více nemáme, zaplatit asi musíme, ale jak to udělat?“ držím se role a očekávám vítězný tah.

„No dobře, tak víš, co?“ Ze zlého policajta se jakoby zázrakem „najednou“ stává ten hodný. „Naproti je benzínka. Zajdi tam a zkus se domluvit, jestli Ti nevymění nějaká eura za naše leina, třeba se to povede,“ hraje dokonale svou roli, jež by si na místě zasloužila Oskara. Takže takhle to je. Kamarád „Gheorghe“ je hned naproti a s až nepřirozenou ochotou a neoficiálně nevýhodným kurzem eura vůči místní měně během pár minut vyřeší kdejaký zapeklitý problém.

Chce se mi zvracet, musím citovat slavný výrok z Černých baronů. Avšak nezbývá nic jiného, než se pokorně a s nasazením života vydat přes ty čtyři dálniční pruhy a vyhledat dobráka od kosti, jenž nás díky své lásce k turistům a eurům vyseká z potíží.

Důvěryhodnější název čerpačky než Rompetrol nás nemohl potkat. To je jak v blbé české komedii. Každou chvíli očekávám, že z nedalekého křoví se zazubí reklamně bělostný úsměv režiséra Trošky.

„Zdravím, potřeboval bych směnit nějaká eura,“ vcházím na území dokonale maskované coby benzínová stanice, avšak ve světě Matrixu a 4D realit to může být cokoliv si vysníte. Vítá mne „poker face“, za něž by se nestyděla ani Lady Gaga. Těkám očima okolo v očekávání nějakých snědých zápasníků, jimž vyjukaná trubka z České republiky přijde náramně vhod coby tréninkový boxovací pytel.

Připadám si, jako bych stál ve frontě na úřadě. Nebo kdekoliv jinde. Znáte to. Stojíte, nikdo si vás nevšímá, neb dotyčným pracovní doba běží směrem ke kýženému konci směny, zatímco vy si ten luxus v podobě čekání nemůžete dovolit, protože pracujete úkolově a přesto neuděláte nic proto, aby se celý proces nějak urychlil. Co kdyby se to náhodou dotyčné osoby za přepážkou dotknulo? No co pak? Taková netaktnost! Omlouvání se zabere další drahocenný čas a studem vzbouřené žaludeční šťávy dokonají uprostřed spravedlivého odsouzení okolo přihlížejícími lidmi zbytečně vyvolané trapné divadelní představení.

„Nemám žádná eura, prostě nemám, a neměním,“ protne napětí odpověď mířená kamsi k prosklené vitríně a v mžiku se vypaří se jako pára nad hrncem.

Masochisticky tyhle scény zbožňuji. Oba víme, o co jde. Oba se díváme do očí s upřímností, kterou by nám záviděl i politik s nejčistším (tedy nikdy nepoužívaným) svědomím  na světě, nějaký malý velký Standa Gross, pamatujete si ještě na něj? Není potřeba, byla by to jen ztráta času. A já musím řešit.

„Víte, tam ten policista naproti mi Vás doporučil, že nám dozajista pomůžete,“ kombinuji všechny čtyři jazyky, které neovládám tak, abych suverénního Rumuna přepracoval na ubohého veksláka a na pozadí se systémem dělení fifty-fifty se dopracoval k tomu, že přestože mužského pohlaví, uspokojím nenasytného rumunského dopraváka a zároveň pozvednu tržby soukromníkovi podnikajícímu v rafinérském byznysu, který však efektivně dotuje byznysem rafinovaným.

Měří metr devadesát čtyři, říká pohled, jímž mne sjel „hráč pokeru“ za pultem a bez inspirace, co si má o mne vlastně myslet, mi navrhne od pasu nějaký kurz, o němž jsem naoko skálopevně přesvědčen, že je výhodný, souhlasím a opět s nasazením života přeskakuji několik pruhů dálnice (záleží na náladě řidičů a šířce aut) a s úsměvem mávám na dozajista (a do té doby) nikdy nezkorumpovaného příslušníka (to jsou perly, to jsou perly, co se mi naprosto nedůstojně honí hlavou) bankovkami s účinkem kostí před vyhladovělým psem, nebo snad trefněji čerstvou mrkví před zaprášeným oslem.

Sto euro je čtyři sta lei(-n). Dle mého přesvědčení nesmyslná pokuta ve výši dvě stě sedmdesát lei(-n), tedy asi osmnáctset korun, je dostatečným impulzem pro vyhlášení války, co vy na to?

Mi však se pěšky nechce. A vím, že tady nic nezvládnu. Je to stejně nesmyslné a frustrující  jako u nás, kdy jedinou motivací nějaké pseudomyšlenky není blaho národa, ale výsměch národu a doživotní nadstandardní osobní prospěch jednotlivce!

Zaplatím znechuceně ten ukrajinský měsíční plat a nehodlám to dále řešit. Jsem idiot, co se nechal změřit „poctivými“ dopraváky a za to zasloužím odpovídající trest. Štěstí je sice krásná věc, ale pocit zhnusení si za něj nekoupíš…

Hlavou se mi honí myšlenky převážně matematického charakteru. Už nás ten výlet přišel na pokutách a „parohách“ (dárcích, tedy úplatcích) skoro více jak celá další dovolená. A to ani raději nepřemýšlím o jiných možných investicích, než do našeho cestování. Ale hlavně zdraví, jak se říká. Určitě by nám teď neprospělo sklouznutí k depresivním náladám, k nimž mi chybí už jen pověstná poslední kapka. (Kecy, kecy, kecy, ve skutečnosti mám náladu pod psa, ale nesmím to dát najevo. K ničemu by to nevedlo a jen bych udělal radost páru uniformovaných „hrdinů“.)

Oškubaní jak slepice pokračujeme dále. Chtělo by to natankovat, ale Osud je k nám milostiv a nechce nás zatěžovat dalším vydáním – máme za sebou dalších dvě stě kilometrů a neminuli jsme ani jednu plynovou čerpačku. Nakonec se nám snad splní i to, čím vyhrožoval před pár hodinami rumunský příslušník, tedy že odstavíme auto, tentokráte s prázdnou nádrží, a dojdeme to domů pěšky. Tisíc kilometrů není zas tolik. To dáme.

Čtrnáct minut před úterní půlnocí nás – jako na všech našich cestách – zachraňuje Lukoil. Mojí bývalou partnerkou subjektivně nenáviděná značka pumpy se nám už tolikrát zjevila ve správný čas na správném místě, že by si zasloužila reklamu nejen na tomto místě, ale i na nějakém viditelnějším… co Ty na to, stanislavo?

Zatímco většina národů na naší polokouli si v tento čas hoví před druhým či třetím televizním seriálem toho večera, nebo se pomalu ale jistě trousí domů z hospody, jelikož ranní vstávání na směnu patří k nejkrutějším zážitkům dne, případně už ale taky spí, a ti méně šťastnější mají za sebou první čtvrtinu noční pracovní doby, my dva se nacházíme uprostřed země, která světu dala automobilové „skvosty“ Dacia a Oltcit, z nichž první jmenovaná přežila pád tolik nostalgicky vzpomínaného socialismu a pod křídly francouzského Renaultu je nejen naživu, ale vcelku úspěšně vyplňuje na trhu mezeru v sekci levných a docela použitelných aut, zatímco druhý skončil nadobro v propadlišti dějin.

Co bude dále? Zatímco světem otřásá hospodářská krize, jež díky svému rozsahu je přirovnávána ke krizi v 30. letech 20. století, městečko Brad otřásá námi. Stačilo by možná včas odbočit a vyhnuli bychom se tankodromu „kočičích hlav“, jaký má srovnání jen s tím, který nás na začátku výpravy připravil o brzdy – to bylo to kostkové vlnobití ve Lvově. Ale takových „generálů po bitvě“ bude ještě více. Občas by ta kouzelná křišťálová koule nevadila, člověk by si ušetřil spoustu času a trápení. Avšak stál by pak ten život za to? Asi ano. Je otázkou, čím vším by si majitel zázračné vykladačky osudu musel projít, aby jí porozuměl, pochopil, a přitom se nepomátl na rozumu. Nám bude pro příště stačit pamatovák, že pokud přes Brad, tak držet zuby nehty směr Oradea. Centrum vynechat, nebo se jím pokochat z paluby terénňáku.

Jak si to všechno ale udržet v paměti? Lidský mozek je občas milosrdný nad rámec našich potřeb a tak s přibývajícími novinkami důležitosti významné, ale i pramalé, se podstatné momenty z cest vypaří jako pára nad hrncem.

Nevím přesně, kdy to začalo, ale od jisté doby si prostě udělám jednou za čas takový ten hodně těžce odpočinkový den. Zajdu si na pozdější oběd, nabalím si nějaký ten denní tisk libovolného stáří (s ohledem na tento dominantní parametr zde nelze za žádných okolností použít termín noviny), dám si pivo a uprostřed prázdného restauračního zařízení si spokojeně užívám počteníčka až do doby, než začnou stoly zaplňovat takoví ti normálnější večerní hosté. Některé novinářské kauzy, jejichž začátek vzhledem k výsledku je mrazivě legrační, jsou již dávno vyřešeny nebo zameteny pod koberec, avšak mnohé pojmy jsou pro mne neznámou i přesto, že jsou pravděpodobně pro většinu veřejnosti běžně používaným synonymem.

Jedním z nich je tak zvaný oslí můstek. Než zalovím ve wikipedii, abych vypátral, co tím vlastně „chtěl básník říct“, snažím se přemostit své mozkové hemisféry a přinutit tak svůj dvoujádrový procesor k maximálnímu výkonu. Marně. Jako ajťáka mne napadne synonymum pro kombinaci kláves Cltr+Alt+Delete, která v běžném provozu restartuje počítač nebo uzamkne systém, avšak ta už má rezervovaný „opičí chvat“.

Lidský mozek je neskutečně dokonalé zařízení. Nerad bych ho vyvyšoval nad další tělesné orgány, aby mi to preventivně v neopodstatněné žárlivosti nespočítaly, ale to, jak dokáže fungovat, rozvíjet se a někdy až nepříjemně kolabovat, je přinejmenším fascinující.

Oslí můstek je výraz, který se uplatňuje zejména v řečnictví. Znamená to jakési propojení či navázání přítomné konverzace na budoucí, která se od té současné trochu odlišuje a tak přizpůsobujeme téma řeči k nadcházející. Nebo je také jednoduše řečeno mechanická pomůcka k zapamatování něčeho, co by samo o sobě bylo pochopitelné a zapamatovatelné jen stěží. Prý se hojně využívá v reklamních scénářích. A jak tak nad tím přemýšlím, možná si bez takové pomůcky už nedokážu představit každodenní nával požadavků a informací, které musím nejen přijmout, ale i podle jejich důležitosti zpracovat a vyvodit patřičné reakce a důsledky. Zajímavé…

„Pozor!!! Pes!!!“ Instinktivně škubnu volantem doleva a odpovědí je rána do podlahy, když pohodové snění, přemítání o nesmyslech a relativně použitelnou silnici přeruší do tmy zahalená transylvánská vesnice.

„A další!!!“ Tentokrát už stáčím příď tatrovky přesně opačným směrem, než při první výstraze, protože tady nejsme útočníky my, ale na nás útočí! Při prvním varování jsem zpomalil a coby milovník téměř všeho živého jsem se vyhýbal možnému střetu, který by skončil placatým zvířátkem na cestě, ovšem tady jsme v ohrožení hlavně my! Ze všech stran se na nás sbíhají rozzuření psi křížení snad s vlkodlaky, dorážejí a sebevražedně se vrhají na kapotu! A co víc, jejich krvelačné zuby se snaží zakousnout do našich kol! Uhýbám vlevo, pak vpravo, nerad bych je naštval tím, že bych poslal některého z jejich chlupatých kamarádů do věčného psího ráje plného žádoucích fenek a automatu na pedigrí, ovšem na druhou stranu mám v sobě jakýsi pud sebezáchovy a pokud tady chovají tak „přívětivé pejsky“, tak nemám ani v nejmenším zájem se seznámit s jejich majiteli a požádat je o neplánovaný nocleh z důvodu prokousaných pneumatik. To bychom taky mohli ráno procitnout v rakvi, že jo?

„Teď už jen dávej bacha na chlápka s poněkud výraznějšími špičáky; poznáš ho podle fraku a možná nám bude lítat před autem,“ naráží Michal na transylvánské území neodmyslitelně spjaté s upíry a hrabětem Drakulou, když máme tu prokletou psí vesnici daleko za zády.

Přes den „teplákové“ Rumunsko se se soumrakem mění v kolonu kamionů lemovanou asi největším počtem prostitutek na metr čtvereční. Turisty vychvalované hory se stávají pro běžného řidiče noční můrou mezi kolosy a lehkými děvami a žádné ze zařízení prezentujících se jako motel není natolik důvěryhodné, abychom riskli tolik potřebný spánek a neprobudili se bez peněz, části našeho vozidla nebo pohlavní choroby, o níž jsme dosud jen četli jako o něčem na hony vzdáleném. A to jsme spali už v kdečem. Dokonce i v autě. Našem.

Jsou čtyři ráno a středa 23. září 2010 je jedním z mnoha dní, které začínají obručovitým tlakem v hlavě a srdečním chodem na silně ekonomický režim. Občas se přistihnu, že skoro nedýchám. Typické stavy únavy, z nichž není návratu. Jediným řešením je dojet do cíle a pokusit se usnout. Probuzení má sílu šoku a tělo i mozek se musejí pár minut srovnávat s tím, co je realita a co sen. Jiný prostor a čas protne snové splývání a vrátí klukovská dobrodružství zpět do každodenního dospělého života.

Máme najeto 4.132 kilometrů a ve 4:34 hodin snad středoevropského času vjíždíme na rumunsko-maďarskou hranici. Kde to vlastně jsme? Oradea? Bors? Cítím, že už jsme hodně blízko domovu, ale je to jen šálivý pocit, chlácholení před dalšími vyčerpávajícími kilometry. Spánek už ale nepřipadá v úvahu. Je to opravdu kousek! Vždyť Maďarsko je na mapě vždycky hned dole pod námi, takže to už nemá význam. Je to jen pár hodin cesty. Asi jako z Ostravy do Brna. Možná o kousek dále.

„Co to má být?“ měří si nás pohledem uherský celník a evidentně se mu k nám moc nechce.

„Odkud jedete?“ začíná vcelku rutinním způsobem konverzaci.

„Z Bulharska,“ pokouším se neusnout. Procvičíme se v prohlídce zavazadlového prostoru a protože nepřevážíme nic, co by stálo za to, očekávám rychlý a hladký průjezd. Opak je pravdou. Na ukrajinské nebo ruské „čáře“ mi to přijde tak nějak přirozené, ale vychutnávky v podobě nepřiměřeně důkladných prohlídek na de facto díky „schengenu“ neexistujících hranicích (v tomto se poněkud mýlím, protože přistoupení Rumunska k schengenské dohodě je prozatím v jednání), mi přijde jako čistokrevná buzerace.

„Z Bulharska? Snad z Rumunska, ne?“ Ne. Z Krymu. Z Ukrajiny. A předtím z Polska a Česka. Cítím, jak mu šrotuje mozek a jak se snaží přijít na něco, čím by posílil své pošramocené ego. Že by ho v dětství uhodili žehličkou do hlavy?

„Co vezete? Nic? Otevřete dveře. A co to je za auto? Tatra? Tatra?“ Ne, je to je zamaskovaný létající talíř! Řekněme, že mi začíná zrychlovat puls a přestávám mít na tyhle perverzní hrátky náladu.

„Jeďte… takový cikánský mercedes,“ rozesměje se svému ubohému humoru na celé kolo a bez rozloučení se jde podělit o svůj orgasmus z toho, jak nám to nandal, se svými „čabajkovými kolegy“.

„Já ti dám cikánský mercedes. Pokud tohle je cikánský mercedes, tak ty jsi čurák!“ neudržím nervy na uzdě, protože moji „holku“ nebude nikdo nikdy urážet! Bohužel neumím maďarsky ani slovo a s ohledem na nepoměr našich pravomocí je snad i dobře, že mému „sbohem“ nerozuměl. Jeho zpupnost a neprofesionální drzost se mne bude držet na celém území Maďarska a místní obyvatele několikanásobně spojím se synonymy, jež by se ani v nejmenším nedaly nazvat lichotkami. Svým způsobem už chápu averzi našich „slovenských bratí“, prostě co Maďar, to…

V 7:35 rozepínají ospalé sluneční paprsky polštáře mlhy nad slovenskou Tornaľou a i přes statisticky více jak šedesáti procentní osídlení maďarskou „menšinou“ se tady cítíme téměř  jako doma. Je to už více jak 16 let co se rozdělilo Československo a myslím, že oba národy musíme uznat, že to rozhodnutí bylo správné. Ale narodil jsem se jako Čechoslovák a budu se Čechoslovákem cítit až do konce života.

V Rimavské Sobotě předávám řízení Michalovi a vysílením okamžitě usínám. Dotáhnu to na Slovensko, pak už to bude brnkačka, říkal jsem si. Já bláhový! Před námi byl psychicky nejnáročnější úsek cesty. Díky astronomickým pokutám za sebemenší dopravní přestupek se ze slovenských řidičů staly porobené ovce zdeptané nervozitou všudypřítomných „jatek“ v podobě četných policejních kontrol plnících státní kasu často i měsíčním rozpočtem běžné domácnosti. S jakou radostí se vždy vracím na Ukrajinu, kde se kvalita silnic, ale i dálnic nedá srovnat, a to myšlenou v obou smyslech, ale ta svoboda – svoboda pohybu, kdy za pro všechny dostupnou cenu natankujete a pak prostě jedete, tedy ne se plahočíte, ale skutečně plníte ten smysl dopravy, tedy dostat se z bodu A do bodu B podstatně rychleji, než pěšky, ta mi coby zkušenějšímu řidiči dává pocit volnosti k nezaplacení. Víte, z hlediska bezpečnosti silničního provozu je mnohem bezpečnější jet citem a hlídat si stav vozovky, auta okolo, chodce, trasu, kam vlastně jedu, než se třást strachy, za kterým křovím mne někdo s radarem nachytá a bude mne nadřazeně dusit za to, že jsem na přehledném čtyřproudovém úseku ohrozil ostatní účastníky svým „pirátským“ překročením rychlosti o deset kilometrů v hodině. Nenechte se vysmát!

Spánek je bolestivý a únavný. Neustále se probouzím s hlavou jako střep a zdá se mi, že se ani nehneme. Michal má neskutečnou, neskutečnou trpělivost a smysl pro zodpovědnost. Ví, že už nejsme daleko od opravdové postele a zaslouženého odpočinku. Nedovolí si ani náznak rebelie proti nesmyslným regulím a pečlivě si hlídá tachometr a všechno kolem. Začíná mi být únavou nevolno a snažím se myslet na cokoliv jiného, jen ne na to, že dvěstěpadesát kilometrů k českým hranicím nám zabere neuvěřitelných pět hodin!

Máme najeto 5.453 kilometrů a čtvrt hodiny před poledne míjíme v Makově ceduli „Česká republika“!

Bulharsko a moře

Ráno je naprosto dokonalé. Jako fakt. Budete možná hledat chyby, ale já jsem na vrcholu blaha. Nezvoní mi mobily, protože je mám vypnuté a nejsem zahlcen maily, neb notebook je s námi tady jen pro potřeby záloh fotek. Už druhý (nebo třetí?) den máme na to, abychom si naposledy užili slunečného počasí, neboť podle předpovědi kvality té české se máme připravit na zimu a déšť.

Zní to asi hodně hloupě, ale už jsme tolikrát mířili k moři, že…. Tahle situace, kdy se probudíme uprostřed slunce a voňavých peřin se zdá jako zázrak. Přání splněné bez požadavku na kompenzaci, až se mi to vše začíná jevit značně podezřelé.

Vstávat! Jdeme na Nessebar! To není povel. Po deváté ranní ani nemůže. Nemluvě o tom, že pokud se budu považovat za autora, tak budu současně obviněn z našeho aktuálního stavu. Oba spálení, že se kůže loupe na potkání a nejsme schopní dohledat vzájemných omluv. No co už, stanislavu nakopnout a jedeme.

Na Nessebaru jsem už byl. Dvakrát. Ani jednou jsem se zatím nenudil, což nehodlám nijak zdůrazňovat, ale současně ani zatracovat, protože tenhle poloostrůvek je bezpochyby moc fajn a každý by měl obětovat těch pár hodin, by ho poznal osobně.

Stanislava neváhala ani minutu. Zaparkovali jsme ji kousek za pomyslnou hranicí poloostrova a po nafocení několika reklamních snímků na nejvhodnější vůz pro letní dovolenou se už vydáváme na poznávání, ehm, tedy rekognoskaci, ať to oživím, terénu. Dokonalost vychytralého českého cestovatele velí přidat se ke skupinkám turistů a vyslechnout si i výklad za skvělou cenu, tím myslím zdarma, avšak my jsme vyrazili coby „frikulíni – free cool in“ na vlastní pěst. Sami. Žádná babka samozvaná průvodkyně jako v Bachčisaraji.

Město se dělí na Starý a Nový Nessebar. Světové dědictví UNESCO patří Bulharsku někdy od počátku 14. století a spousta památek jako zázrakem přežila všechny režimy a zachovala se až dodnes. Škoda, že tohle neplatí i v dalších částech Bulharské republiky. Kamenné domky se zahrádkami osázenými fíkovníky a vinnou révou, uzounké dlážděné uličky, stovky obchůdků, krámků, desítky restaurací (dokonce i restaurace Praha!) a taveren a přitom v nijak vyumělkovaném nebo kýčovitém stylu zaujmou nejen klasické spektrum návštěvníků z řad ženského zákaznického okruhu, ale každého, komu není zcela proti srsti historie nebo stylová architektura.

„Zmrzlina!“ vyrazím ve směru (ne-)pojízdné prodejny a aniž se projevím pozdravem coby slušně vychovaný chlapec, nadiktuji si hříšný počet kopečků dobroty, jenž bych doma zvažoval až do nedokonalého konce; tedy že bych si nic nekoupil a jen bych si brousil zuby a chodil okolo jako mlsný kocour.

Zdá se mi to, nebo stárnu? Asi stárnu. Nějak nejsem s to pochopit zábavu anglicky hovořících teenagerů (ach jo, přitom mládežníci zní tak krásně česky, úplně se mi vybaví Rychlé šípy!) – kamera, klapka, jedem! A jedou – dvoulitrová kamenitza v plastu je předmětem hrdelní soutěže a boříci ji do sebe lijí „horem dolem“, aby dokázali, jak jsou odvážní a schopní a je jim úplně fuk, že okolí to bere jako mrhání a nechutnost. Navíc jako Čech milující chmelový nektar toto bezbožné mrhání rezavým zlatem považuji za vrchol zhýralosti. Nemluvě o tom, že v pětatřicetistupňovém vedru páchnout jako dva týdny stará nedopitá pivní „koza“ mi nepřijde jako zrovna sexy zážitek. Filmový kousek sice jistě oživí některý ze sociálních sítí a během večera si najde tisíce příznivců, ale… té kamenitze je škoda. Nejsem svatý, ale kdyby byla podobná výzva směřována na mne, nechal bych si pivo načepovat do půllitrů a pak bych chlapákům předvedl pivní sprint a la Brušperk. Žádné mokré tričko a ani kapka na zmar! Těm by okamžitě vyschlo v ústech a vrátili by se k usrkávání jejich černého pekla zvaného cola.

Neřešme to. Narazil na obchůdek s koženými výrobky a jsem nadmíru spokojen za pouzdro na doklady a mobil. Vydrží mi minimálně další tři roky. Zdá se vám to málo? Dobrá, tak tedy ne tři roky, ale více jak tisíc dní, nebo více jak dvacet šest tisíc hodin, nebo…vážně chcete vteřiny? Tohle je, panečku, kvalita za dvě stovky, to musí něco vydržet! No a „ingliš spíking frends“? Jsou odshora dolů mokří od piva a myšlenkově asi hooodně mimo náš záběr.

Nevadí. Fakt nevadí. Jdeme „na jedno“ s vyhlídkou na moře a jen vrtošivá myšlenka upozorní na to, že tahle běžná kratochvíle tady ještě před rokem stála polovinu. Je to mizérie. Jako… Kdyby to byl nárůst oprávněný, třeba o pár procent, protože roste inflace, stouply náklady a tak podobně. Ovšem jenom proto, že si musím udržet eskové Audi zaparkované tajně vzadu na dvoře, že musím vyprat pár desítek tisíc levů, že… Holt, je to jako všude, nabídka kontra poptávka. Dokud to budeme ochotní platit, bude to stát tolik, kolik ustojíme.

Hezký výlet to byl. Vzpomínám na svou první cestu tady autobusem – starý Ikarus narvaný k prasknutí, malá milá průvodčí prodírající se propocenými masy a jízdenka za dvě leva poctivě procvaknutá kleštěmi usměvavé brunetky.

Hotel Berlin není zajímavý jen svou pohostinností, kvalitním ubytováním s výhledem na moře a solidními cenami, ale až neobvykle vysokou náklonností místní mužské obsluhy vůči některým z českých turistů, konkrétně vůči Michalovi. Mně se to nepřehlédnutelné jiskření v očích recepčního z nějakého nepochopitelného důvodu netýká. Netoužím po něm, ale proč zase on? Žárlit nebudu, to je přece hloupost. Ale když už se tady těší nadstandardní péče, dostane za úkol vyzvědět nabídku doplňkových služeb na objednávku.

„Takže,“ podává Míška hlášení, když se zcela „nepochopitelně“ opozdí s příchodem na pokoj, neboť byl naprosto „bezdůvodně zadržen“ na recepci, „můžeme si tady přivést, koho chceme. Hotel je už prázdný a za pade za pokoj nám dají klíče, od čeho budeme chtít.“

Hlavou mi prosviští pár nemravných nápadů, jak toho využít, ale než se vzmůžu na nějaký akční plán, jsem zdolán únavou a usínám spánkem spravedlivých.

Bulharsko je pro mne zemí rozchodů. Nevím, čím to tak asi je? Zda to třeba nesouvisí s tím, že se krátce po mé první dovolené tady rozpadl jeden z mých mnoha vztahů? Že by náhoda? A o čtyři roky později další náhoda v podobě ukončení vztahu nedlouho po dovolené právě tady? A co ty nešťastné opuštěné paničky na pláži? A na místo slunečného pobřeží spíše na každém rohu slzavé údolí?

Nedaleko našeho hotelu je tak zvaný vykřičený dům. Nevěděl jsem o něm, vypadá to na takový klasický bordýlek českého typu, neony protkané sklepení s bazénem na dvorku, to vše rádoby skryto před okem běžného obyčejného člověka poněkud nedostatečně vysokým betonovým plotem. Jsem rád, že jsem tady s Michalem. Jsem tak dokonale ochráněn před rozpadnutím dalšího vztahu (nebo snad ne?) a když se rozhodnu navázat bližší mezinárodní vztahy s místními domorodkami, nebude mi to mít ani na vteřinu za zlé. Na výběr je rychlovka na prochlazeném plážovém lehátku, teplo domova zajišťující sklepení asi sto kroků do kopečka, a nebo výprava za dobrodružným dobýváním posmutnělých manželek. Cé je správné, všechno ostatní by bylo až příliš jednoduché. A já zbožňuji komplikace!

Je pět odpoledne a poslední den bych nejraději strávil v posteli. Sám. Jenže jakákoliv poloha je spalující, a to doslova a do písmene. Že já pitomec nepoužil zbytek živých mozkových buněk a na to opalování se nevykašlal!

„Pojď, vyrazíme do přístavu, ať tady taky něco vidíš,“ vybízím stejně rudého kamaráda na nedalekou procházku za přehlídkou luxusu. Nikdy jsem nikde neviděl tolik ferrari na jednom místě. Pravda, v Brně na parkovišti M-Paláce jich stálo taky dost (asi  se tam stavilo na kafe pár fotbalistů), ale nuda vedle nudy. Klasická červená, jeden vyslovený extrém, co se snažil odlišit, byl žlutý. Jak říkám, nuda. Tady je to ale jiná káva! Červené je poskrovnu, za to se do módy asi dostala bílá, oranžová a dokonce zelená! No panečku. Dokonalá sbírka „angličáků“ v měřítku 1:1!

Musí to být paráda a vůbec se těm holkám nedivím. Přijet si takovou károu jen tak na víkend do přístavu, vytáhnout kotvu své jachtičky za nějakých pár miliónů a na památku na výlet si v některém z místních butiků světových značek udělat radost nějakým tím diamantem či kabelkou v ceně ročního platu prodavačky hypermarketu… To se už vyplatí lhát. Tedy předstírat lásku. Ehm, tedy zamilovat se do toho pravého, rozumějme  tím s tou pravou a správnou výškou obnosu na bankovnim kontě. Jak říká maminka jedné z mých klientek: „Hlavně musí být finančně sympatický.“ Moudrá to žena!

Dnešní večer by měl být třešinkou na dortu naší výpravy. Podařilo se nám dobýt Krym a i přes nepřízeň počasí jsme se bezvadně spálili na písečné pláži a udělali pár temp v opravdu teplém moři. Pár centimetrů na mapě sem, pár tam, historie se nebude ptát, zda jsme se koupali na Krymu, nebo na Slunečném pobřeží. Černé moře to bylo tak jako tak.

„70 euro za hodinu. A fakt se mi líbíš!“ hlásí platinová kamarádka sotva dorazíme do centra dění a jako bychom tady žili roky nás vítá asi metr šedesát nízká holka z ulice. Vlastně z pláže. Jak málo stačí, aby se člověk tisíce kilometrů od domova začal cítit jako doma! Chce to jen přátele a nevypadá to, že bychom tady měli se seznámením problém. Vidíme se asi podruhé nebo potřetí a to už je skoro jako rande!

Přemítám, na kolik by nás asi vyšla návštěva jistého růžového podniku, který denně míjíme cestou sem a jaké by to asi bylo v poslední den sezóny v podničku nedaleko „berlínského“ hotelu. Třeba mají výprodej! Akční ceny!

„Helou, navštivte náš disco club na pláži!“ lákají nás dvě sympaťačky vysokoškolského typu a já neváhám ani minutu. Pojďme! Bude l-e-g-r-a-c-e!

„Tak co to bude?“ sotva dosedneme.

„Tequilu sunrise, prosím,“ usmívám se v očekávání vrcholného chuťového zážitku s nádechem alkoholu. Dneska to rozjedem!

„Sprite,“ zazdí to Michal. Jako ten fakt dokáže naštvat! Jak sprite?!

„No jo no, vy alkoholici,“ posmívá se ironicky, když přede mnou přistanou dvě skleničky s drinkem a já nechápu. Aha – happy hours – šťastné hodiny, kdy je ke každé sklence další zadara. Fakt si nedáš? Nedá.

Obrátím do sebe první doušky a zjišťuji, že jsem dostal jen led oparfémovaný vůní tequily. S takovou toho budou muset dovézt cisternu, protože večer před odjezdem mám opravdu chuť se trošku odvázat a pokud budu na místo pití chroupat navoněný led, vrátím se domů jako bezzubý.

„Hele, vedle sedí nějaké Angličanky. Pojď, seznámíme se,“ sázím na akci, v níže nemáme co ztratit, neboť zítřejší ráno po nás zamete veškeré možné stopy přítomnosti. Dost dobrá hudba, ˇšťastné hodiny“ snad potrvají věčně a tak proč trošku nerozproudit krev v žilách (a nejen našich)?

Nic. Absolutní nic. Znám to moc dobře, pokud se mi nechce, nehne se mnou ani pár volů kvalit dosahujících mé úrovně. Ale proč? Poslední letní večer u moře, zítra už to bude jen vzpomínkou, tak ať máme na co vzpomínat! I když si třeba nebudeme pamatovat vůbec nic…

Žádná reakce.

„Platím,“ snažím se zakrýt vztek a přes nasupený výraz raději neprocedím ani slovo. Když jsem navštěvoval mateřskou školu, chodil jsem spát později, než tady bez dozoru.

„Dobrou noc,“ a nenechte se rušit, chce se mi sarkasticky rýpnout, když míjíme na sedačce recepce svíjející se pár muž-muž a sami uzavíráme sezónu bez erotického zážitku a veselé alkoholické výtržnosti.

Moldávie, Rumunsko, Bulharsko

Je sobota 19. září 2009, máme najeto 3.262 kilometrů a protože si před každou výpravou přísahám, že nebudeme překračovat státní hranice o půlnoci, zastavujeme v 1 hodinu 22 minut na hraničním trojmezí v Giurgiulesti. Pár buněk coby kanceláře, vysoká střecha a jen my sami. Přechod vypadá na chvilku jako zavřený, ale jen do doby, než vyrazím s našimi pasy neohroženě vstříc oficialitám.

„No teda, tak s touhle se chci oženit!“ napadá mne první myšlenka při pohledu na uniformovanou krásku, která mi jde v ústrety. Přestože se oba snažíme zachovat jistou vážnost a dekorum, jí to jde nesrovnatelně profesionálněji. Snaží se zachovat důstojnost a přísným pohledem mi naznačit, proč jsme vlastně tady. Ale moje fantazie stejně bloudí někde pod její uniformou, která jí jen tak mimochodem neskutečně sekne.

„Počkejte tady,“ snaží se mně zchladit, ale jelikož se to dosud nepovedlo půlnočnímu vánku s rychlostí na hranici vichřice a teplotě klesající kamsi k zimním stupňům, je mizivá šance na zažehnutí ohně, který ve mně tak nějak náhle vzplál. Jako už mnohokrát. Zatímco se všichni rozumnější účastníci kontroly snaží držet v teple kanceláří nebo tatrovky, procházím se se sebejistotou Antonia Banderase po hraniční čáře a dvoucentimetrový sestřih mi rozcuchává noční vítr.

Po očku pokukuji po mé vyvolené, která mezi tím vyšla před budovu a téměř v pozoru se pokouší držet stráž.

„Pojďte se mnou dovnitř,“ vybízí mne najednou a já si připadám jako o Vánocích. Dostanu dárek?

„Tómaš?“ prořízne ticho obehraný hit a je jasné, že ta sympatičtější moldavská kontrola je za mnou. Ukrajinci jsou na mně dva a hodlají si povídat. Nemám v tom problém, vypadají jako z filmu a bohužel nebudí respekt ani přes zvýšený hlas a nesmyslné otázky. Jedeme do Bulharska, nic nevezeme, byli jsme na Krymu, byla tam zima a bla bla bla, a tak dále a pořád dokola. Půl hodina strávená před třemi okny a stejně svatba nebude. Zato jsme o pět euro lehčí za průjezd Moldávií. Holt, ne všude je talon zadarmo. A ani tam, kde je zadarmo není jisté, že za něj nebudete muset zaplatit.

Po dvou moldavských kilometrech jsem rád, že nejsem pod pantoflem. Zjišťuji, že jsem na zrzky a že se určitě nějak domluvíme. Rumunština nemůže být tak složitá. Pro ten její úsměv se hned zítra začnu učit!

„Vezete něco? Tatra?“ pokyvuje hlavou starý celník, na první pohled dokonale v pohodě a bez větších ambicí nás zbytečně buzerovat. Opět poněkud ztrácím orientaci, tak si nejsem jistý, zda mluvím rusky s Ukrajincem, Moldavanem nebo Rumunem, ale hlavně, že jí to tak sluší. A je taková veselá. Přitom by to mohla být namyšlená (česká) kráva! A není. Škoda, že nemusím k podrobnému výslechu nebo na osobní kontrolu. Bylo to krásných dvanáct minut.

A další budka. Jak se dá rychle a elegantně získat rekord v překračování hranic.

„Co to je? Tatra? O tom jsem nikdy neslyšel,“ vítá nás decentní celník, který by z fleku mohl hrát číšníka, nebo také anglického prince. „Vezete nějaké cigarety? Nebo alkohol?“

Nevím, jestli jsem ještě pod vlivem Amora, nebo jsem někde omylem přičichl ke Květině pravdy, ale… „Ano, vezeme s sebou víno.“

„Aha.“ Zpozorní pán rumunských hranic. „Takže to musíme sepsat. Vytáhněte to víno a pojďte za mnou.“

Myslí k okénku. Dovnitř do tepla provokatéry v tričku a kraťasech tady nepouštějí.

„Tak to je ono,“ ukazuji omámen pravdomluvností láhev ukrajinského sektu z benzínky.

„Dobře. Kolik litrů toho máte?“ pokračuje dotazování a vypadá to, že clo bude docela tučné.

„No…jen tohle. Jen tuhle jednu láhev,“ přiznávám bez postranních úmyslů a odměnou za tento dobrý čistý skutek je vražedný pohled přes úřednické sklo.

Krátce zašustí krčení a trhání lejstra a můžeme jet.

Jsou 2 hodiny 20 minut po půlnoci, poslední 2 kilometry jsme „jeli“ hodinu a po 3.264 kilometrech jsme v Evropské unii. Tedy v Rumunsku.

Galati, Tulcea, Constanta – to je náš směr. Pokusím se ho udržet. Rumunské silnice jsou milým překvapením. Šířka okrsky sice není žádným ternem, ale asfalt je bezvadně rovný a pro nás i stanislavu vítanou změnou. Poněkud horší je to už se značením. Rozmazlenost českého řidiče znatelně snižuje štěstí v loterii, zda na křižovatce, kde je možné se dát pouze doleva nebo doprava, znamená přikázaný směr jízdy „rovně“ tu či onu stranu. Se statistikou (ne-)úspěšnosti mně vlastní prostě odbočím a uvidíme.

Jisté je jedno a to, že se blíží třetí hodina ranní a mám toho, jak se říká, plné brýle. Ačkoliv se něco podobného v Unii nenosí a v Americe by okamžitě volali policii (u nás doma až poté, co by setřeli krůpěje potu ze strachem oroseného čela), nedbám na nic jiného než na bezpečnost nás dvou. Na začátku první vesnice parkuji nejen naše modré zlato, ale také má olověná víčka.

Probouzíme se uprostřed krajiny zastřené mlhavým závojem. Ale stačí jen otevřít dveře a najednou je vše jasné a zřetelné. Zafuněná stanislava nahradila na pár desítek minut hotel a my procitáme před moderním dřevěným plotem rodinného domku. Naštěstí vstáváme dříve než majitelé. Ti by se asi divili!

Odpočinek nebyl zrovna ideální, ale momentálně lepší variantu nemáme. Podle mapy jsme za pár centimetrů v Bulharsku, takže sebrat síly a jedem! Dál na jih!

Mlčíme. Co jiného se dá dělat, když váš mozek je pouze fyzickou součástí těla a koordinuje vaše ruce a nohy tak, aby jejich pohyby nezpůsobily zbytečné ohrožení života havárií nebo sjetím ze silnice? Navíc i letmý pohled do mapy potvrzuje moji pověstnou „úspěšnost“ co se odbočování naslepo týče. Moje „vždycky vpravo“ se tentokráte mine účinkem a na místo přímé trasy podél pobřeží se projedeme o několik desítek kilometrů více.

Ale má to i svá pozitiva! Kde se vzala, tu se vzala, prostě se před námi v eurounijním Rumusku zčistajasna zjevila dálnice! Čím jsme si to zasloužili, to tedy netuším. Ale odměnou za mimořádné navigační a řidičské schopnosti mi budiž to, že jsem nás zavezl až k budce s výběrem mýtného.

„Zdrávstvujtě!“ opatrně klepu v šest ráno na klimbající výběrčí za sklem. Ani se nehne. Asi tady má fofr.

„Helou!“ pokouším se o angličtinu s dokonalým českým akcentem a potápím klouby na prstech silnějšími údery na skleněnou hranici, která chrání asi padesátiletou paní s dokonalou socialistickou trvalou před neurvalci, jako jsme my. Je nadmíru nevhodné využívat rumunských dálnic takhle brzy po ránu!

„Co chcete?“ překládám si nesrozumitelný jazyk a pro druhou stranu stejně nesrozumitelně se snažím vysvětlit, že se potřebujeme dostat na dálnici.

„Osm lei,“ natipuje paní s beránkem na hlavě mýtné a natáhne ruku.

„Berete karty?“ Mohli by, jsou přece v EU. Ne. Hm, jaký je tedy rozdíl mezi Ukrajinou a…? Dobrá…

„Berete eura?“ zkouším nabídnout tvrdou měnu a zase nic. Má cenu zkoušet hřivny? Nebo snad české koruny?

„Jděte tam, on vám vymění eura,“ gestikuluje neoblomná mýtná směrem k dalšímu prosklenému domečku, odkud jsme pozorně sledování mladším a zřejmě eurům přístupnějším chlapíkem.

„Máme dvacet euro, potřebujeme zaplatit osm lei,“ zkouším všemi jazyky, které dokáže v tenhle nelidský ranní čas mozek vygenerovat a souhlasné pokynutí hlavou vypadá jako nadějný začátek.

„Dvacet euro, to je padesát lei, ok?“ zazní nabídka. Přiznávám dobrovolně, že jsem se asi ve škole špatně učil, v bance si nevšímal kurzovních lístků a nesledoval na žádném ze zaručeně nejdůvěryhodnějších zpravodajských serverů politickou situaci a…měny. Že v Rumunsku platí leiny se je pro mě asi šest minut stará novinka.

„Jo, je to ok,“ přikývnu na cokoliv, hlavně ať se odsud konečně pohneme.

Uběhly snad tři minuty, co jsem sháněl místní měnu u někoho, koho za jeho dobrotu nazvu vekslákem, aby poznal, čím se v Unii oplácí dobré skutky, a ta nekompromisní beránková máňa už zase chrní.

Ťuk, ťuk, ťuk, vlastně po pravdě celkem nervózně zabuším, protože mi celá scénka přijde jak z nějakého vědecko-fantastického snímku ze 60. let 20. století a navíc očekávám ranní špičku, jejíž účastníci budou mít asi jen za mák pochopení pro zablokování hlavního tahu dvěma tunami kopřivnické chlouby.

Beránková sebou cukne, pohlédne na mně ospalýma očima a jakoby mne viděla poprvé, položí nějakou nesrozumitelnou otázku. Pak se zlehka zarazí, vzpomene si, oškube mne o osm lei (tedy něco přes osmdesát korun) a vrátí se zpátky do krajiny snů.

Jedeme! Málokdy se zadaří tak, aby dálnice byla bezvadně rovná a navíc ještě prázdná. Za osm lei jsme si užili přesně devadesát šest kilometrů, jež nás za dvě hodiny dvacet dovedly až do Constanty.

Mezinárodní letiště, velké loděnice a také přístav, sem nás zavedlo naše putování s kompasem ukazujícím na jih. O půl deváté ráno je náš spánkový deficit dokonalý a vyrovnaná mysl zkušeně organizuje jen průjezd tímto největším rumunským přístavem. Koleje vedoucí do nikam jsou sice krátkodobým rozptýlením, ale minimálně polovina osádky se už vidí na bulharské pláži. Ani jeden z nás si neuvědomuje, jak je to ještě daleko. A co teprve naše rodná „Čechie“?

Jenže to bych nebyl já, abych stanislavě cestou nepořídil pár snímků do rodinného tatrováckého alba. Taková parádní bitevní loď se jen tak nevidí! A vypadá zachovale! Vedle je nějaká tradiční kaple, takže opět naprostý kýč, ale to nevadí.

Jen tak si zaparkovat na krajnici čtyřproudovky taky nevadí. Avšak najít ten nejlepší úhel pro dokonalý snímek je vzhledem k obtížným rumunským řidičům, kteří zcela nepochopitelně po téhle skoro dálnici jezdí, čímž mne ruší, ne-li ohrožují na životě, úkol pro skutečného mistra. Jeden, dva, ještě jeden pro jistotu a ještě další se svatostánkem v pozadí a můžeme pokračovat dále. Spokojený řidič nade vše!

„Ty vole, nevadí Ti, že jsi fotil základnu rumunských námořních sil?“ stará se Michal zase naprosto zbytečně.

„Aha. Tak proto všude ty rumunské vlajky. A proto ten voják, co šel někam telefonovat, když mně zmerčil s foťákem v ruce. Hm. Kdo by to byl řek?“ bagatelizuji přehnané hrocení situace a po zběžné kontrole nafoceného materiálu s uspokojením téměř klausovským pokročíme k bulharským hranicím.

Společnost nám dělá bolest hlavy způsobená únavou a rostoucí touhou po kvalitní posteli.  V 9:35 máme najeto 3.643 kilometrů a nedaleko přístavního města Mangalia přejíždíme do Bulharska.

Už jsme tady! Jásáme poněkud předčasně, ale sluníčko svítí, cesty jsou v pohodě a od cíle nás dělí směšných dvě stě kilometrů.

„Co to znamená ta značka? Tady se za silnice platí! A jak se tak dívám, všechny protijedoucí auta mají na čelním skle nálepku,“ začíná zase prudit ta správňáčtější polovina neoficiální české tatrovácké reprezentace.

„Hele, už jsem tady byl. Policajti tady nejsou, nic kupovat nemusíme, kdoví, na co to vlastně je,“ snažím se zakecat zbytečnou zastávku a nesmyslné utrácení, jenže Michal je neoblomný.

Na benzínce budíme obvyklý rozruch a protože fakt nemám náladu s nikým komunikovat, procházím se jakoby nic a dělám, že ta modrá věc s českou espézetkou není moje. Michal vítězoslavně složil silničního bobříka a o deset leva (asi sto třicet korun) lehčí si užívá vlastnictví malé lesklé samolepky. Ne nadlouho. „Viněta“ dokrášlí čelní sklo stanislavy a zatímco náš žaludek by určitě volil rozumnější využití bulharského obnosu, naše křišťálově čisté svědomí a prázdné břicha se opět přiblíží k našemu cíli.

Sveti Vlas (Svatý Vlas) nás „nechal čekat“ až do jedné po poledni, kdy z posledních sil zaznamenáme stav tachometru 283 859 km a sázíme na štěstí, které by nám mohlo pomoc s ubytováním. Hlavně ale rychle!

Vysílám na průzkum Michala. Sám jsem ve stavu nemožnosti komunikace a tak volím osvědčený český způsob řešení problému – přenáším jej na někoho jiného a věřím, že ho vyřeší. Kéž by měl český národ stejné štěstí, jako mám já! I když…

„Hele, tak v tomhle hotelu zrovna zavírají a prej skončila sezóna a bude to tak všude okolo,“ vrací se můj spasitel s nepořízenou z vestibulu plného německy hovořících turistů.

…bych tedy řekl, že máme asi trošku problém. Paličatost nepřipustila rozumu alternativu, že i dospělí a cestovky občas mohou mít pravdu a že v komerčních lokalitách se prostě funguje jen v období uzavřených smluv a pak tradá na půlroční prázdniny. No nic, budeme zkoušet tak dlouho, až něco seženeme. Vždycky se něco najde a ne že ne.

„Helou,“ zkoušíme štěstí v navenek opuštěném hotelu Berlin. „Hledáme ubytování pro dvě osoby.“

„Není problém. Na kolik nocí?“ Začíná to slibně.

„Asi tak na týden, do čtvrtku,“ mneme si v myšlenkách ruce nad neočekávaným úspěchem. Ovšem předčasně.

„Tak to bude problém. Je konec sezóny, zavíráme hotel jednadvacátého září. To je za tři dny.“ Máme na rozmyšlenou jen pár vteřin. Kdybych nad tím v tuhle chvíli mohl zauvažovat jakoby zpětně, tak máme vlastně i několik hodin, ale mozek jede na záložní generátor a je schopen volit jen cestu nejmenšího odporu.

„Dobře a kolik tady stojí ubytování?“ Třeba rozhodne vysoká cena. Hotel má tři hvězdy, které mají v Bulharsku podstatně vyšší váhu, než třeba v Tunisu a navíc je od pláže coby kamenem dohodil. A nemusel by být ani žádný přeborník.

„Dvacet euro za noc.“ Tedy zhruba pětistovka.

„Za osobu?“ zeptám se ještě pro jistotu, jelikož moje dosavadní bulharská zkušenost byla několikanásobně dražší, nemluvě o stovky metrů vzdálené ubytovně bez hvězdy.

„Ne, to je za pokoj:“ Kdybych měl více energie, projevil bych i radost, ale takhle jen hlesnu, že to jednoznačně bereme.

„Máte nějaký volný pokoj s výhledem na moře?“ Na místo toho, abychom na recepci zahodili doklady a jakýmkoliv pohybem se dopravili na postele, začínáme si vymýšlet jako nějaké primadony.

„Náš hotel je úplně prázdný. Můžete si vybrat jakýkoliv pokoj,“ usměje se recepční a až později vyjde najevo, že jeho mužský zájem není jen čistě profesionální.

„Ty vole, my máme za pětikilo vlastně celý hotel pro sebe!“ uvědomíme si, když se zaslouženě natáhneme na bílých prostěradlech luxusního pokoje do vodorovné polohy.

„Ty vole, já mám hlad.“

A je po spaní! OK, sprcha, zkontrolovat z balkónu moře a jde se. Sveti Vlas je pro mne takový bulharský Brušperk („Brušperk přijel!“ – pardon, vtíravá reklama respektive nezapomenutelný slogan z geniální hlavy marketingového managera pana Caise…), jsem tady podruhé a znám tady kde co. Hlavně tedy ty správné restaurace.

„Co si to mám dát? Tarator?“ nevěřícně kroutí hlavou Michal, když mu doporučím místní studenou polévku. Sedíme na terase poloprázdné hospůdky a jelikož jsem svého času tady degustoval většinu menu, těším se na domácí pohodu v podobě grilovaného masa a právě této osvěžující kombinace jogurtu, okurky, česneku, kopru a vlašských ořechů. Jako předkrm si dám pivo, jak jinak. K dokonalému výhledu na sluncem prošpikovanou mořskou hladinu mi už teď nic nechybí. Oční kontakt se sympatickou servírkou je sice taky povzbuzující, ale dneska jsem už na konci se silami. Očekávat ode mne může maximálně tak lepší dýško, ale nic víc. Pro dnešek mne zajímá jen uspokojení žaludku. Vše ostatní jde nenásilnou cestou stranou.

Probouzíme se za tmy. Může být tak osm večer, možná víc, koho to zajímá? Ve hře jsou dva poukazy na pokračování v zaslouženém spánkobraní, nebo značka využijte svůj čas a jděte se podívat, jak to tady v noci žije. Vzhledem k tomu, že nás nikdo nenutí, vyrážíme do ulic. Je poněkud překvapivě docela zima a já poprvé a naposled přiměju Michala k cestování pěškobusem. Na Slunečné pobřeží jsou to asi čtyři kilometry, což zatím netuší a já mám dobrý pocit z tělu prospěšného pohybu.

Ačkoliv je konec sezóny, zábava je v plném proudu. Celkem těžko se popisují místní atrakce, třeba něco takového, co vás vynese do oblak a zase zpátky, až se vám udělá špatně od žaludku, ale jinak je to nevídaná psina. O to lépe se popisují příslušnice nejstaršího řemesla, a to teď nemyslím sběračky dříví a ženy v domácnosti. Prostituce tady vedle korupce rozkvetla asi nejvíc, důkazem jednoho jsou proinvestované milióny do neobydlených hotelových komplexů a druhého zase všudypřítomné usměvavé krásky – tedy záleží na vkusu – které za pár euro s úsměvem předvedou své umění blížící se osmému divu světa. Tedy bulharskému.

„Helou, helou!“ zkoušejí na nás dokonalé černovlásky made in Romania a opodál už hůře odolatelná platinová blondýnka.

„Nemám zájem,“ odporoučíme ji coby slušní kluci, ale nebýt únavy, morálních zábran, tmy a …prostě na opuštěném ostrově bez internetu a televizních pořadů pro dospělé by holka nemusela ani mávat.

Jsem tady v letošním roce potřetí a musím uznat, že Bulharsko jde hodně nahoru. Cenově taky, to bez diskuze, ale zábavní průmysl stoupá rychlostí brunetky jakoby se vznášející nad námi a nedobrovolně provádějící inventuru své večeře. Některé atrakce jsou holt… žaludečně náročnější.

Každopádně se musí nechat to, že místní odvádějí velký kus práce. Hotelové komplexy jsou nové, čisté a včetně bazénů a dekorací dokonale nasvícené. Stánky překypují zbožím více nebo méně potřebným a prodejci už naneštěstí přejímají prakticky svých tuniských a egyptských otravných vzorů. Do toho hudba kopírující poslední žebříčky hitparád sem tam nějaký ten rádoby plážový umělec.

Konkurence z Afriky či Turecka nespí a opovržlivé „byl jsem na dovolené jen v Bulharsku“ by se mělo rychle obrátit v hrdé „měl jsem štěstí, vyšla mi dovolená v Bulharsku!“. Nemohu si pomoct, ale mně se tady líbí. A moc. Rapidně stoupající ceny sice už nejsou až tak sexy, ale zbytek je fakt hodně fajn. Dneska doženeme spánkové deficity a ráno? Hurá do moře!

Není nad to probudit se do nedělního prosluněného rána a jako první nespatřit pražský či ostravský smog, ale flegmaticky klidnou mořskou hladinu jištěnou v případě nepřízně počasí či vrtochů boha moří Poséidóna dokonale prázdnotou zejícím bazénem přímo pod balkónem hotelu. Tedy alespoň pro mne. Typického středoevropana, pro něhož kopce a hory znamenají synonymum problémů a překážek, kterých má tak jako tak dost už na cestě životem a nemusí si další přidávat o volných víkendech ve formě výšlapů a túr. Uvědomuji si až moc dobře, že se právě rouhám a naprosto neúmyslně urážím místní – myšleno doma – milovníky hor a turistiky, ale prostě každý jsme jiný. Někdo propadne horám a kolu, jiný zase moři a nekonečným dálavám za obzorem. Politiku sem tahat nehodlám, ale i tak jsem neskonale vděčný za volný pohyb bez hranic a v souvislosti s touto tématikou si vždycky vzpomenu na Mirka Topolánka, toho času premiéra České republiky, který se v diskuzním pořadu Michaely Jílkové marně snažil prosadit téma „schengenu“, což je jednak vesnice v Lucembursku, ale hlavně smlouva o postupném rušení kontrol na státních hranicích, a na místo toho byl vystaven naprosto stupidním otázkám, jak mají nějaký Franta a Pepa řešit třicetikorunové poplatky za návštěvu lékaře. Přitom již tehdy bylo jasné, že Franta s Pepou na ty poplatky mít nebudou, neb je spolehlivě proměnili v jednu dvanáctku (plzně ale v žádném případě, jelikož ta se přehoupla už přes třicítku a neustále cenově stoupá výše a výše), nebo nějakou pančovanou štamprli něčeho ostřejšího.

Česká republika je daleko, my jsme tady uprostřed Slunečného pobřeží, a to doslova a nikdo po nás nic nechce. Svět dokonale patří nám a my nebudeme váhat a vyrazíme na pláž. Nuda, že?

„Dneska máte poslední den, zítra a zbytek týdne má být škaredě,“ varuje nás recepční sosající zaručené informace z televizní obrazovky moderně přivrtané na jedné ze stěn vstupního vestibulu. Coby Ostravou vycvičený obyvatel vím o takových předpovědích své a zaměřuji svůj zájem na dámský přírůstek za pultem hotelové vrátnice, ale samozřejmě jen tak v rámci možné mezinárodní spolupráce a přátelských slovanských vztahů, rozumíme si, že ano?

Znáte písničku od skupiny Argema „Tohle je ráj“? Ne, že bych na ně v tuto chvíli myslel. Nemyslím vůbec na nic, protože je něco po deváté dopoledne, oproti předpovědi slunce pálí naplno a na plázi je, když to hodně přeženu, asi osm lidí. A není to nějaká soukromá plážička jen pro VIP hosty, jak jsem to už zažil v Řecku, ale fakt plnohodnotná písečná pecka zleva doprava a nikde nikdo. Jasně, pár holek, co si přehazují balón přes síť a říkají tomu beach volejbal beru jako nutnou dekoraci, ale i tak se nemůžu dopočítat desítky lidí. Co se děje? Přece ještě není podzim? Kde jsou všichni? Nám určitě nechybějí, ale…tohle je ráj!

„Super voda, ty vole,“ hodnotím slanou masu sotva se vynořím z osvěžujícího modra zalitého sluncem a uvědomuji si, že bych měl alespoň tady tak nějak dodržovat úctu, neškádlit přílišnou sebejistotou počasí a vážit si toho štěstí, co se nám dostalo.

Nezlobte se na mne, ale mně tady fakticky nic nechybí. Moře, nekonečná prázdná pláž, teplo, slunce… když si vzpomenu, kolik mne stály dovolené a jak jsme marně hledali kousek místa, přičemž jsme byli neustále pronásledováni výběrčími za slunečníky a lehátka… Kdepak, tohle je úplně jiná kategorie. Škoda, že nám asi nevydrží to počasí. Opalování mne nějak moc nebere, ale bylo by hloupé se vrátit sněhobílý. Úplně nejlíp bude, když budu opálení hodnotit coby krymský zážitek. Málokdo věřil, že sem dojedeme. Co sem, na Krym! A navíc Tatrou! Holka si přitom s námi ještě užije, to jí můžu slíbit. Na chvilku zdřímneme a nachytáme bronz. Tohle je tak dokonalé, že bych to potřeboval coby relax každoročně.

„Spíš?“ drhne mi hlas mezi písečnými zrnky asi po třech hodinách nečekaného spánku.

„Ne,“ předstírá pravdu Michal, jehož jsem právě probudil a oba mžouráme na hladinu moře. Kde to jsme? V oáze klidu a pohody.

„Tohle fakt můžu. Jdu si na chvíli zaplavat,“ mizím ve vlnách a snažím si vsugerovat do paměti datum, kdy jsme tady dojeli, aby už nikdy sezóna neznamenala tisíce turistů a rozčarování, ale skutečnou dovolenou a pohodové dny namísto stresu a zbytečných hádek.

„Paráda, fakt paráda, to můžu,“ donekonečna opakuji zpátky na pokoji a chystám se do sprchy. Michal zatím leží utahaně na posteli a vypadá to, že byl skolen nevarujícím sluncem.

Já nic. Já pohoda. Akorát jsem tak nějak více červený. Sakra. Jsem červený na většině těla a to opravdu hodně. Zkusím to eliminovat studenou sprchou, ale vypadá to, že máme zaděláno na průser. Touha po zdravě opáleném těle přiměla i mého kamaráda k výkonům, jež nyní znamenají utrpení projevující se lehkým skučením a nezájmem o jakékoliv aktivity související s pohybem.

„Ty vole, já jsem spálený,“ konstatuji stav své tělesné schránky v naději, že odpověď bude chlácholivá a oponující. Jenže není. Můj věrný druh připomíná špekáček po redukční dietě, ovšem po dokonalém osmažení nad vesnickým plamínkem ohně.

„Energiéééé!“ duní v reprobedničkách neznámé výroby Hyperkraft a dva pozdní puberťáci rozrážejí v přestárlé limuzíně bulharskou noc. Tohle jsem si přál už při své letecké dovolené, zařadit se mezi ty pitomce, kterým vibruje auto pod dopadem předimenzovaných basů a sladké nicnedělání je vrcholem dovolenkové slasti. K dokonalosti nám jen chybí vyhodit repráky obřích rozměrů na kapotu, jak tomu bylo v klipu dneska asi už neexistující formace KLF.

A hele, máme tady konkurenci! Pravda, jejich parametry jsou hodně jinde – válec v kufru (asi se tomu říká tubus) zaduní, auto vypadá, že chcíplo, chvilku něco šustí na pozadí a po chvíli opět hudební výbuch sopky. Naše chrastítka jsou zcela mimo, jak se říká, nelepí, ale jsou naše a máme je i tak rádi (ehm, já bych je nejraději vyhodil, ale co nadělám?).

Večerní program není třeba plánovat – lékárna! Ale na to je dost času. Pojďme na pobřeží. „Helou!“ zdraví nás už zdálky stará známá mladá platinová a jako obvykle je odmítnuta. Tedy námi, za večer se jí určitě podaří svým neodolatelným kukučem někoho uhnat. Představa sexuálních radovánek na pláži v téhle kose mi přijde naprosto antikoncepční. Marně se snažím zahřát kouskem pizzy, spíše jen na první pohled vábně vypadajícího těsta a po chvilce lelkování vyrážíme na obhlídku. Copak tady dneska máme? Černocha, co nás už nikam nezve, protože ví, že jsme z Litvy, živou sochu, u níž si raději dáváme pozor na peněženky a mobily, panorama fakt hezky osvětlených hotelů a… A? Některé oční kontakty jsou delší, než je zdrávo. Mladé – tedy relativně mladé – turistky na nás zálibně metají pohledy a přitom s kočičí spokojeností usrkávají své – s ohledem na místo – nečekaně exotické drinky.

„Hele, hodíme řeč?“ šťouchnu do Michala, který je vzorně zdrženlivý, zatímco já bych rád procvičil cizí jazyk. Mám na mysli řeč, jak jinak.

„Jooo, však jdi,“ přeje mi kamarád, ovšem je mu naprosto jedno, že by to pro mne znamenalo vyrazit proti přesile. Hm, takže zase nic. Škoda, že štěstí přeje jen odvážným.

U centrifugy potkáváme další staré známé. Rumunky těsně nad zákonem, z nichž jedna má za sebou asi hodně drsný zážitek z pobřeží – sotva chodí a vypadá to, že si bude muset vzít na pár dní nemocenskou. No, řekl bych, že tenhle kšeft se těžce nevyplatil. Její „sestra“ se snaží o rozptýlení tím, že ji pro jistotu zkaženého večera protáhne i další orgán, a to žaludek, a k dokonalému zatemnění mysli ji zaplatí pár minut na centrifuze. Holka samozřejmě vystoupí skoro mrtvá a nám je jasné, že další večer ji tady už neuvidíme. Kdo ví, jaký bude její osud? Zda dostane čas na „opravu“, nebo bude vyměněna v rámci „reklamace“?

Je opravdu dost hodně velká zima. To by člověk nevěřil. V létě. Na jihu. Vidím to na pohodlnou postel luxusního hotelu.

„Ale nejdříve musíme najít tu lékárnu,“ udržuje zdravý rozum posádky Michal a zatímco se já už nehraně klepu na sedadle, bere na sebe úlohu zachránce, což v zemi jazyka, jenž naprosto neovládá, je počin chvály a obdivu. Mně je mezitím vše jedno, klepu se jak ratlík a drkotám zuby jako uprostřed severomoravské zimy.

„Tak mám,“ zjevuje se uprostřed noci a třímá v ruce tubu něčeho záchranného. Je mi zcela nejasné, kde na bulharském pobřeží našel o půlnoci lékárnu, která měla otevřeno a jejíž majitel či personál byl schopen se dorozuměn s anglosasky zaměřeným inteligentem z Prahy, ale štěstí opět stojí na naší straně a jsem neskonale vděčný, že tohle není sen ale skutečnost.

Vzpomínám na dvě zoufalé Češky, co se pokoušely v místní večerce sehnat tvaroh, jenž popisovaly jako „tvarožnaju“, a byl pro ně spasením po útoku spalujícího slunečního záření. Michalův úlovek je naproti tomu dokonalým vítězstvím; příjemně chladí a určitě zítra budeme zcela mimo nebezpečí spálenin. A… Nechci předbíhat, ale třeba pozveme na drink nějakou tu blondýnku. Pššššt!

Ukrajina – odjezd

Pátek 18. září 2009 začíná naprosto bezkonkurenčně. Jsem fantasticky vyspaný, kolem dokola klid a jen samé dřevo a spousta prostoru a pokud si dobře vzpomínám, tak se probouzím v de facto neexistující místnosti za zrcadlem. Tedy na všechno mám spoustu času a přitom mně nikdo nenajde. Co víc si přát, když je člověk Rak?

Asi jen to, aby vedle něj nebyl někdo neočekávaně a překvapivě vyspaný rychleji a neťapkal v bělostných pantoflích s modrou výšivkou připomínající místo jejich zcizení (lvovský hotel Enej) po dřevěné podlaze sem a tam.

„Vstávej, už je ráno,“ sděluje mi novinu můj ranní budíček zcela bezostyšně kopírujíce notoricky známou větu z večerníčku Bob a Bobek. Hodil bych po něm plechovku piva, ale na devátou ranní je to až příliš práce.

„Dobré ráno, Michale, jak ses vyspal?“ hodilo by se začít zdvořilostní konverzaci, ale naštěstí se známe tolik let a tolik tisíc kilometrů, že moje nevrlé zavrčení bohatě postačí. Co je vlastně dneska v plánu? Jedeme někam? A kam? Mně se nikam nechce. V Chersonu je fajn, nevidím jediný důvod proč tuhle dokonalou Račí základnu opouštět.

„Hele, počkám Tě v autě, jo?“ hlásí pár minut před desátou pro dnešek jednoznačně velitel výpravy a mně tedy nezbývá, než se pokusit o pohyb, sestoupit z prvního patra dolů do koupelny a po nezbytné údržbě tělesné schránky doplnit osádku vozidla na dva muže.

Panečku, tady je všechno tak hezké. Hm. I počasí je tak nějak jakoby objednáno, sluneční paprsky se mně snaží vysvléct z pyžama a já se rozhodnu pro obřad, který z celého srdce nesnáším. Pro holení. Nějak se v té zanedbané fazóně mezi čistotou skvoucím mramorem, chromem a dokonalým souzněním všeho tady necítím.

Mrknu okem ven, všechno v pořádku. Auto tam je, moje druhá cestovatelská polovička trpělivě čeká, takže napěnit, novou žiletku značky Astra s platinou zasunout a jdeme na to.

Prozpěvuji si, ani nevím co, ale ke spokojenosti mi opravdu nic nechybí. Doposud se vždycky něco stalo právě ve chvíli, když sem si myslel, že je svět fajn, ale dnešek je dokonalost sama.

Tedy jak pro koho. Stojím namydlený v luxusní koupelně, v ruce holicí strojek ve výbavě bez motorového pohonu a hledím na sebe do zrcadla. Ne proto, že bych nemohl tomu pohledu odolat, nebo bych se chystal udělal něco životně důležitého, ale protože jsem právě na vlně uspokojení zjistil, že neteče voda.

Doprdele… kdyby to bylo v televizi, tak bych se tomu zasmál, ale tady jsem ztracen někde na Ukrajině a v tekutém stavu tady mám jen půl litru nošovické dvanáctky. No nazdar!

„Mysli, chlape, mysli,“ nutím mozek do činnosti, se kterou v tomhle ročním období nepočítal a dospívám k ponižujícímu závěru. Jsme namydlený. Doslova. Aby to bylo srozumitelné, od začátku cesty si coby člověk s kachním žaludkem utahuji z mého kamaráda, jak důkladně zabírá prostor našeho zavazadlového prostoru něčím tak zbytečným, jako je balená voda. Přestože jsou naše myšlenkové pochody více než bláznivé, na Saharu určitě jet nehodláme a jinak je voda dostupná přece všude. Tak na co vozit něco tak zbytečného? Pere se to ve mně docela fest, ale je s takovou bude poledne a já tady budu stát jako tvrdé Y, když se nic nestane.

„Michale, prosím Tě,“ začínám smířlivě a snažím se ve výslovnosti zakrýt plnou pusu pěny, „máš, prosím Tě, ještě nějaký rájec?“

„Che che che che cheeee,“ dovtípí se volaný na druhé straně telefonického volání o pomoc. „Copak Ty jsi nečetl, že od desíti nepoteče voda? Že bude rěmont (oprava) vodovodního řádu?“vychutnává si tentokrát zaslouženě moji bezvýchodnou situaci. No jasně, že jsem nic nečetl a neviděl, když tam tu cedulku dali až dneska ráno, kdy jsem spokojeně pochrupoval v postýlce s nebesy.

„Hele, ale je to rájec,“ hlásí ve dveřích Michal s lehkou ironií v hlase. V každé ruce jednu PET láhev minerálky ani ne tak na mou záchranu, ale aby si mne vychutnal i naživo.

No co už. Sklapnout uši, poděkovat a nakládat se třemi litry vody natolik hospodárně, abych mohl mezi lidi a nemusel se provizorně mýt někde v rybníce. Že jsou dvě flašky na stodesetikilové tělo málo mi asi nikdo neuvěří, pokud si to sám nevyzkouší.

Třetina motelu vyšla na šest set hřiven, což nehodlám ani přepočítávat, protože je to vzhledem ke kvalitě zanedbatelná částka. A navíc se musím soustředit na to, abych už neměl nepatřičné poznámky na teď už méně než třetinu kufru zabírající plastový zásobník s H2O.

Je jedenáct hodin ukrajinského času, máme najeto 2.626 kilometrů a s nepřekousnutelným pocitem automobilového rivala protočíme náš vzduchem chlazený osmiválec kolem moderního škodováckého autosalónu. Ačkoliv oceňujeme kvalitu i celosvětový zájem o kdysi českou značku Škoda, v našem srdci bude místo vždy jen pro kopřivnickou Tatru. Přestože nezaujala „bohatého německého strýčka“ Volkswagen Group, jenž dal přednost při koupi mladoboleslavské továrně, pro nás tatrovka zůstává symbolem lidské obětavosti a zlatých českých rukou.

A co že to máme dneska na programu? Nic moc atraktivního to asi nebude. Krymskou exotiku máme za sebou, takže teď jen přejedeme hranice Moldávie, Ukrajiny, Rumunska, Bulharska a rozvalíme svá tvarohově bílá muskulaturu postrádající těla vstříc černomořským slunečním paprskům.

Nejprve však splnit několik povinností. Důležitějších, než manželských. Zatímco v hotelové koupelně jsem zůstal na suchu sám, co se týká obsahu našich peněženek, zeje u obou prázdnotou vzájemnou. Coby zkušení chersoňáci si přirozeně víme rady – odbočíme vlevo, pak pár metrů rovně a vpravo a elegantně vplujeme na parkoviště místního autobusového nádraží. Je zajímavé jen tím, že je prostě takové klasické, šedivé, bez zbytečných reklam a příkras, když nepočítám sem tam nějaký ten zašlý žlutý kovový doplněk, kterým plýtvali jen na označení stanovišť autobusů.

„Běž ty, ty máš vždycky štěstí, vysílám Michala s kreditkou a PINem, do útrob šedavého komplexu a hodlám odedřít roli strážce kosmické lodi (to nic, po ránu mi lehce hrabe…). No a kdyby náhodou něco neklaplo, tak s nastartovaným motorem se nám bude snadněji ujíždět. Mně tedy určitě.

„Nechtěl´s náhodou koupit nějaký pohledy?“ snaží se mne přítel můj největší vylákat mezi lidi útokem na citlivé místo mé zvyklosti. S cejchem „out“ – tedy člověka staromódního – se totiž neomezuji při pozdravech z dovolené jen na citově prázdný mail, ale posílám všem, co si zaslouží, skutečný hmatatelný pohled s poštovní známkou státu, kterou budou svému adresátovi závidět všichni filatelisté z okolí.

„No dobře,“ zaparkuji stanislavu na místo pro jeden z mnoha autobusů s hrdostí typického tatrováka – však co, mám vládní limuzínu, ta může stát kdekoliv!

Nedaří se mi pochopit, jak je možné, že na jednom místě je jak tak zvané ústřední autobusové nádraží, tak poměrně větší úřad pošty. Ptát se kolemjdoucích je nesmysl. I když při výběru více než poloviny ukrajinského platu těkám očima kolem sebe, nečiním tak ani za mák z pohnutky najít soutěžícího, kdo na mou otázku najde správnou odpověď, ale z ryze praktické kontroly, jestli někdo nemá zálusk na roličku bankovek, kterou jsem právě ukryl v kapse cestovatelských bermud.

První část mise splněna. S hřejivým kouskem ukrajinské měny v kalhotách je ten den hned plný sluníčka, i kdyby z nebe záporožce padaly. Pojďme na část dvě.

„Chtěl bych pohledy – atkrýtky,“ poslušně hlásím, když se dostanu na řadu. Slečna či mladá paní úřednice mi dá bohužel na výběr a jelikož si v tak krásný den zaslouží pohledy úplně všichni, beru z každého pohledu po jednom. Však co, to se neztratí. Známky pochopitelně nemají, jsou přece pošta. A kde je mám tedy koupit? No přece na poště, to dá rozum!

Překonal jsem ranní vražedné nálady, které mne provázejí každodenně vždy v délce trvání asi půl hodiny a kdo mne zažil tak ví, že je to opravdu za trest. Své uspokojení nad tím, že jsem se opět přesunul z krajiny snů do reality, demonstruji tichem či nesrozumitelným mručením a na jakékoliv otázky pouze zesílím mručení do patřičné zvukové hladiny. Zatímco okolí reaguje podrážděně, cítím se poněkud dotčený. Podle mého soudu právem, jak jinak! První půl hodina mého každodenního života patří plánování dne a vymýšlení geniálních myšlenek. Pokud tento rituál někdo naruší už po deseti vteřinách, nejenže mám po plánování, ale svět právě přišel o jeden ze zázračných nápadů! A navíc mne rozbolí hlava.

Dneska je ale fakt parádně. Vyspinkaní, podhledy máme v autě, nad autem se na nás směje sluníčko, dáme si chemický crossaint, vždy čerstvý a se zárukou jeden rok na konzumaci a vyrážíme na Mikolajev (Mikolajiv). Kdybyste někdy bloudili, je to před MiGem doprava. Tedy pokud jedete ve směru od Chersonu. Jako myslím, z té naší strany. Však když tak vám místní poradí. A jedem!

Než však překročíme hranice Chersonu, zaujme nás tržiště podél cesty. Není to jen pár dočasných stánků, na něž jsme zvyklí třeba z Polska. Můžeme si ukroutit hlavy, protože začátek „hypermarketu v přírodě“ zaujme nalevo kožešinami z většiny zvířat, na která si vzpomenu, napravo registračními pokladnami, kvůli nimž jsem u nás doma absolvoval několikatisícové školení, aby celý projekt – jak jinak – vyšuměl jak tableta mého ranního multivitamínu, a pokračuje desítkami stánků s nabídkami od potravin přes elektro až po suvenýry, nebo dárky jako suvenýry sloužící. Místní „Tesco“ nás oslovilo už při prvním blouděním chersonskou oblastí a dnešní poledne utratíme z bankomatu získané hřivny právě tady. Staví nás totiž veliký růžový medvěd.

Ne, opravdu ani jeden z nás si ničeho nešlehl. Prostě jen tak jedeme podél stolků, stánků a stanů (některé připomínají miniaturní šapitó) a najednou ho vidím. Medvěd. Vysoký. Vysmátý. Růžový. Plyšový. Ten musí být náš!

„Prosím Tě,“ začne Michal terapeuticky tlumit mé jitření, „kam ho dáme? Na střechu? Vždyť má snad tři metry! Jak projedeme hranice?“

„Hmmm,“ zasním se a nemám důvod odpovídat, protože odpověď zazněla už v otázce. Potřebujeme jen pár metrů špagátu a zbytek je v pohodě.

„Mrknem dovnitř, jo?“ vystupujeme po pěti minutách jízdy s ušlechtilým cílem ulovit růžového medvěda.

„Jééééé…“ Přátelé, tyhle citoslovce opravdu nejsou přepisem povzdechu dítěte mateřské školy. To jen dva dospělí lidé vstoupili do krámku s hračkami. Tedy lidé… oba pracují v „aj tý“. Má cenu vysvětlovat dále?

Medvěd tady, medvěd tam, všude, kam se podívám! Vlevo druhově příbuzní olympijským medvídkům, které si pamatuji z ukrajinské zimní olympiády, vedle nich menší či větší medvíďata s mašlemi kolem krku a po zemi se válejí neodolatelné druhy medvědů chovajících – jakmile je uvidíte, musíte je obejmout a pochovat si je. A dokonale hedvábný materiál ne „made in china“ vás přinutí takového méďu už nikdy neopustit.

„Přejete si?“ pokouší se o upřímný úsměv prodavačka, když vidí náš zájem zcela mimo klasické chlapské záliby typu nože a repliky pistolí.

„Máte tady krásné medvědy,“ oznámím ji novinu, která ji musí omráčit, protože to jistě do příjezdu dvou pomatených ajtíků z Čechie nevěděla.

„Vezmeme si toho a toho,“ ukázal bych prstem na zboží, které získá svého majitele prstem, ale v tu chvíli už oba držíme své vyvolené a nehodláme pustit ani za nic.

„Čtyři sta padesát a dvě stě třicet hřiven,“ bereme nejprve jako akontaci, ale paní se tváří spokojeně i ve smyslu, že je to prodejní cena a nic více chtít nebude. Z naší strany se protestů nedočká.

„To je macek,“ vzhlížím zálibně k třímetrovému růžovému monstru, ale naštěstí jsem odtažen k vozidlu a tak ten růžový medvědí přítel bude říkat „pane“ někomu jinému. Snad na něj bude hodný. My se teď odebereme do Mikolajeva a pak se pokusíme bez ztráty imunity projet městem s nejvyšším výskytem pohlavních chorob (nejen) na Ukrajině – Oděsou.

Čeká nás asi dvě stě kilometrů cesty, která se po dosažení první třetiny začne zvolna ohýbat z původně severozápadního směru dolů na jih. Do Bulharska to máme plus mínus dvacet centimetrů. Záleží na měřítku mapy. Pro naše účely plánování trasy je zřejmě optimální glóbus, avšak pro jeho nepraktický tvar volíme vždy spíše praktické řešení. Mapu Evropy.

Přestože následující slovní obrat nebude patřit zrovna k jazykovým skvostům, vystihne asi nejpřesněji aktuální pocit; nacházím se v mírně rozpolceném rozpoložení, snad z logického důvodu. Podle mapy se vracíme zpátky a stačí málo k tomu, aby ve mně uzrálo přesvědčení, že už nikam dál nechci a že stočím volant ve směru zemí českých a moravských. Ačkoliv Rak, dávám přednost objevování něčeho nového, něco mne stále žene vpřed, ale nerad couvám autem a ani v životě.

Naše mapa středního nebo možná i malého měřítka je skvělá v tom, že si ji mohu během řízení rozprostřít na volant, a že je každá vzdálenost v podstatě zanedbatelná, vše máte na dosah ruky. Až několikeré tankování vás vyvede z omylu, že těch pár centimetrů je de facto za rohem.

Pocit ztracenosti se stupňuje s únavou a s nenaplněnými sny. Sny cestovatelskými, sny životními. Putování neznámými kraji má nezpochybnitelnou výhodu v příležitosti k zamyšlení se, co všechno vlastně člověk dokázal nebo zahodil. Co dokázat mohl a neobětoval tomu tolik úsilí, kolik by si snažení zasloužilo, takže nakonec šanci promarnil. Bude se ještě někdy podobná příležitost opakovat? Jak se pak zachovám? Rozhodnu se stejně, nebo opačně? Osamění v neznámé zemi přivádí mozek k produkci nepřeberného množství předsevzetí a nesplnitelných představ, co všechno udělá, až se vrátí domů. Jestli se vrátí. Radost je často vystřídána smutkem, který po čtrnácti dnech naivního snění o laskavosti domova přejde v chronickou melancholii.

Obratník Raka je nejsevernější rovnoběžkou, jejíž zeměpisné šířky Slunce dosahuje pouze jednou za rok v době letního slunovratu. Naproti tomu Obratník Kozoroha je nejjižnější rovnoběžkou  a Slunce této šířky dosahuje jedinkrát v roce, a to v období zimního slunovratu. A přesto mají „ti dva“ něco společného – jejich pásmu dominuje nejvíce pouští na světě. Ačkoliv se mne mnohé horoskopy snaží přesvědčit o opaku, sehrávají Kozorozi v mém životě nejdůležitější role, byť by to bylo jako o slunovratu jedinkrát za rok. Možná to jako Rak vidím až přemrštěně romanticky a přikládám význam maličkostem a náhodám, jež by se staly tak jako tak a nebo by život šel dál i bez nich. Zcela viditelné rozdíly navenek však mají jedno společné pevné pouto uvnitř – společně vysněné a společně budované oázy štěstí na nedozírných pouštních dunách. každodenního šedivého života. Je jich málo, ne každá z nich je skutečná, ale každá je důkazem smyslu života oproti ubíjejícímu přežívání v poušti.

Sto devadesát sedm kilometrů přesně od „města medvědů“ a nějaká ta minuta po čtvrt na pět. Zkraťme do pěti písmen – Oděsa.

„Stavíme?“ ptám se zcela zbytečně, protože lákadla tohoto přístavu jsou sice nepřehlédnutelná, ale zdravotní riziko může životní zážitek hravě změnit v doživotní. Nic, pokračujeme. Třeba se tady podíváme jindy. Jen tak na skok. Letecky. Dobře, tak bez skoku. Možná vůbec.

Z Oděsy do Rumunska je to opravdu blízko. Mapa hovoří jasně: podél černomořského pobřeží zažijeme ten pravý romantický večer okořeněný přejezdem přes ústí řeky Dněstru.

Nechápu, co Michalovi vadí na tom půlmilimetrovém značení šířky cesty. Mapa přece nikdy nelže!

Mineme pár zanedbatelných vesniček těžko zapamatovatelných názvů Prymorske, Prymorske a pro změnu Prymorske, a zkušeným krokem krále Šumavy přejedeme za svitu hvězd bažinatou deltu Dunaje.

Pořád nemohu na tomhle plánu najít jedinou trhlinu!

Dobře, takže pojedeme jednodušší trasou. Přes Moldávii. Tam jsem jsme ještě nebyli.

Myslím si, že jedeme úplně nesmyslně. Paradoxně bych měl být rád za snad bezpečnější cestu, když sedím za volantem, ale hraniční přechod Majaki a pohled na mapu mně vede do zneklidňujících vzpomínek na vyprávění zcestovalého kamaráda Vojty, jenž mi v rámci předodjezdového soustředění představoval samozvanou republiku zvanou Podněstří. Sotva zahlédnu první samopalníky, je mi jasné, že bude lepší si dávat bacha. A zbytečně neporušovat jejich pro nás přihlouplé zákazy.

Dostáváme hraniční talon (tedy kousek papírku), na něž jsme zvyklí snad ze všech východních hranic, a s razítkem „Zupin kzaboroněna“ máme pokračovat k moldavským hranicím.

Stejně je to zvláštní, jak si některé státy jen tak samy vyhlásí samostatnost. Nechci teď naštvat Slováky, a rozhodit si to s autonomními republikami už vůbec ne. Spíše přemýšlím, zda je to vítězný pocit svobody, který je impulzem pro podobné snad hrdinské počiny, nebo je v tom jen prachobyčejný byznys a touha  po moci.

Podněsterská republika je de facto nezávislý stát, který se odtrhl od Moldavska a mezinárodně jej uznaly jen Náhorní Karabach, Jižní Osetie a Abcházie – tedy žádná sláva. Tihle by sami potřebovali i jiné uznání, než jen nějakými tichomořskými ostrovy, které se mohou kdykoliv, Bůh chraň, potopit.

Nevadí, celník říkal, že máme jet asi 8 kilometrů pořád rovně a jsme na dalších hranicích. Co asi znamená to razítko „Zupin kzaborněna“? Asi nic podstatného. No panečku! Republica Moldova! Tak u téhle cedule chci bez diskuze fotku! A hlavně stanislava! Co to tady píší? „Pozor! Zastavení nebo sjezd z trasy 7,7 km přísně zakázán.“ Hm. Tak to mají blbé, no. Pozdě. Takže na talonu je asi něco jako „Zákaz zastavení“. Ale kdo tomu má rozumět? Půlka Ukrajiny mluví ukrajinsky, druhá půlka rusky a s tímhle tím červeným flekem si neporadí ani překladač od Googlu! No, jak jsem říkal, hlavně neporušovat nějaké ty jejich zákazy. Zbytečně. Třeba kvůli fotky nebo tak něco. Ono na hranicích se vlastně nikdy nesmí fotit. Nebo to alespoň není běžné. Tak jako není běžné si jen taky vyhlašovat státy, že?

Trošku se ztrácím, kde to vlastně jsme. Osm kilometrů uteče jak voda – navíc, když nesmíte udělat zastávku – není-liž pravda – a jsme na dalším hraničním přechodu.

„Proč jste zastavovali?“ přivítá nás nečekaný dotaz.

„Što? – Co?“ vykoktám ze sebe viditelně zaskočen.

„Á, ničivó – Nic, jeďte,“ mávne strážce hranic znechuceně rukou, strčí do kapsy talon a nechá nás bez dalších připomínek projet. Docela mi vrtá hlavou, jak na naši foto zastávku přišel? Odhad času? Nebo že by evidovali pořadí aut?

Asi se z Moldavské Podněsterské republiky (chápejte, nechci si to rozházet raději ani s jednou stranou, co když tady zase pojedeme?) vracíme zpátky na Ukrajinu. Čertví, jakým jazykem se budou dorozumívat tady, ale to je fuk, hodlám bez zbytečných zastávek jet přímo na další hranice. Neptejte se mně, na jaké, cestu kolem světa jsem si vymyslel na základě poněkud zkresleného odhadu situace a vzdáleností. Ale zpátky už cesta nevede. Kupředu, zpátky ni krok! Tedy… Dál na jih,… jsme tohle putování nazvali oficiálně.

Je čtvrt na devět večer našeho cestovatelského času a jiný nás v tuto chvíli ani nezajímá. Jsme dehydrovaní všichni tři, takže první benzínka v obci Sarata bude dneska slavit rekordní tržbu v podobě coly, džusu a luxusního oleje za 8,50 hřivny (asi 21 Kč) za litr pro stanislavu. Poznamenám si do palubního deníku čas a čtyři slova včetně poznámky, že „jsem ho neviděl“, ale v záplavě dalších příhod těch pár čar ztratí v mé paměti význam. Jako by nic nebylo. Možná by to chtělo jít s dobou a začít využívat moderní technologie, které běžný lidský mozek bez chyby doplní, ne-li zcela nahradí.

Občas s nostalgií vzpomínám na svoji první navigaci. Dostal ji od své tehdejší přítelkyně Andrey a nebyla to jen tak obyčejná navigace. Byla to novinka na trhu, do níž jsem se zamiloval na první pohled už při našem prvním setkání na prezentaci společnosti Acer. Díky funkcím jako diář, psaní poznámek a pár her jsem používal asi příznačnějšího označení „pédéáčko“ nebo taky „palm“. Věděl jsem houby, co to znamená, ale naštěstí tento pojem znali všichni, před nimiž jsem se s tímhle vynálezem za více jak osm tisíc korun chlubil. Přestože léta pracuji v oboru informačních technologií, tyhle zábavní záležitosti jdou dodnes mimo mně. Díky téhle „entřicetpětce“ jsem poznal neuvěřitelné množství lesních cest a stezek, do nichž mne ve spolupráci s navigačními satelity bezelstně vedla pokaždé, kdy k tomu měla příležitost. Skutečného uznání se ji však dostalo ve městech. Mapy zpravidla obsahovaly i čísla popisná, čemuž nemohl žádný z těch mých trhacích kalendářů s nápisem Autoatlas konkurovat. Začal jsem si tuhle vymoženost užívat a brzy zadal většinu adres, které jsem pracovně navštěvoval, abych neztrácel čas zbytečným blouděním. Fungovalo to skvěle. Do té doby, než se vybily baterie. Nejen, že přístroj „umřel“, ale po zapnutí odhalil svou největší slabost, jíž se dneska ani nechce věřit – po „oživení“ zapomněl veškerá nastavení, poznámky a samo sebou i uložené destinace. Jako bonus zmizely i mapy a z krabičky se stal jen obyčejný poznámkový blok. Otrocky jsem vše zadal znovu. Pak ještě jednou. A ještě jednou. Má trpělivost slábla se slábnutím baterie, až jsem se nakonec vrátil zpátky ke svým mozkovým závitům a paměti, obé doplněné prostým oslovováním občanů „Prosím Vás, nevíte, kde tady je…?“.

„Šašliky nalevo, viděl jsi to?“ vytrhnu Michala z klimbání, když mne periferní vidění informuje o tom, co si myslí, že zahlédlo. Překvapivě nic neviděl, ale to nevadí, stáčím kormidlo na levobok a vracíme se to ověřit. Ačkoliv plechový poutač ve tmě nezáří neonem,  drobný handicap dohání svými nepřehlédnutelnými rozměry – písmena by se dala měřit v metrech a vážit na decimálce.

Je to dokonalé. Americké i ukrajinské zároveň. Jako z filmu. Uprostřed ničeho najednou ve tmě u cesty skromně vykukuje bílé přízemní stavení, spíše takové bistro, než cokoliv většího, a láká kolemjedoucí nejen monstrózní ocelovou reklamou, ale taky blikajícím řetězem diod, který tak důvěrně známe coby vánoční ozdobu. Uprostřed babího léta sice nezvyklé, ale příjemné. Terasu obývá plastové posezení různých barev, prostě co nevydrželo, bylo nahrazeno něčím funkčním, aby bylo na co sednout a přitom to nestálo celé jmění. Jsme tady sami, ovšem bez bázně a hany.

„Dobrý večer, viděli jsme nápis šašliky…,“ zdravím, když překračuji práh a široký úsměv majitele ze mně shazuje veškeré obavy.

„Dobrý večer, pojďte dále, co si dáte? Vyberte si, cokoliv,“ vítá nás chlapík v tričku s anglickými nápisy natolik srdečně, že si rázem připadám jako štamgast. Z fleku by mohl přijet školit ty mnohdy kyselé a otrávené obličeje našich českých rádoby hostinských.

Interiér je jednoduchý a účelný a vyvolává ve mně vzpomínky na rychlé občerstvení U kuřátka, což bylo velikostně a snad i tématicky něco podobného a bylo naší klubovnou a hospůdkou zároveň. Když nám bylo dvacet. Bylo tam moc fajn a na tyhle zážitky člověk jen tak nezapomene. S Kuřátkem to nedopadlo dobře, 90. léta 20. století byla ve znamení podnikání, které však nebylo pro každého. Už tehdy byla naivita a poctivost zabijákem jakékoliv prosperity.

„Máte tady záchody?“ přeruší Michal mé nostalgické snění reálnou potřebou, jež netrpí pouze filmoví hrdinové.

„Ano, ano, běž tam dozadu do tmy,“ ukazuje hostitel a já při vší dobré vůli a slušnosti propukám v nezadržitelný smích. „Ale né, vážně, tam je opravdu záchod,“ dušuje se ten dobrý člověk a při pohledu na Michalův decentní výraz se smích stává nezastavitelným. Nakonec rezignovaně mizí někam mezi rozestavěné cosi a já jen doufám, že se mi v pořádku vrátí.

„Mám plán,“ pokračuje mezitím trošku znejistělým hlasem podnikatel asi našeho věku, „jak se bude dařit, chci tohle zvednout na patro. Restauraci rozšířím a taky tady budu mít ubytování. Motel,“ září mu v očích nadšení jako kdysi nám. Je melancholicky dojemné vidět sám sebe v zrcadle. Kolik našich nadějí skončilo zašlapáno dříve, než mohly vzejít v plnohodnotný život, aby tak nedobrovolně uvolnily místo zkušeným kdysi komunistickým pohlavárům, dneska byznysmenům, či vekslákům a zbohatlíkům obecně?

„Tak co, v pořádku?“ zaměříme se na stín přicházející z temnoty, kde lze tušit toalety a o pár deka lehčího kamaráda.

„Ale jo, dobrý,“ zapojí se do naší diskuze, aby nakonec a trošku tajemně dodal, že dle původního očekávání učinil potřebu jednoduše někde v prostoru, neb zářící WC je ještě ve hvězdách stejně jako vysněný motel.

„Jo, korupce je tady strašná. A ty zákony! Pořád se to mění!“ lamentuje nad stavem země, která je na tom, alespoň sobecky doufáme, pořád ještě o dost hůře i po legislativní stránce, než ta naše. „Ale dcera, je jí dvanáct, ta je opravdu chytrá. Učí se i anglicky! Chci ji poslat na školu do Francie. Našetřím peníze a zaplatím jí to. Je opravdu chytrá!“

Z nabídky jídel vybíráme boršč, šašliky a zelí. A už to jede! Boršč přináší nějaký starší pán, s již tradičním upozorněním, že se jedná o ukrajinský boršč (ten ruský se dělá s hovězím masem),  a že si máme dát chleba.

„Jezte, jezte, vzbudil jsem dceru, aby Vám chléb nakrájela,“ povzbuzuje nás do jídla, ale nám se do pečiva moc nechce. Vyhladovělé žaludky jsou scvrknuté a chvilku potrvá, než je polévka roztáhne do velikosti připravené pojmout i šašliky. Zklamání starého pána je nehrané a očividné, jenže my se těšíme na masové jehly. Nakrájeným rajčetem už nepohrdáme, dokonale odlehčí pozdní večeři a dodá jí i něco ryze zdravého. Kdyby to šlo, tak tady zůstanu bydlet. Je mi skvěle. Sedmdesát pět hřiven (asi sto devadesát korun) za dvě čerstvé večeře (spíše obědy) je pro nás zanedbatelná částka a pro budoucí motel kousek od Tatarbunary zásadní tržba.

„Jak tady máte otevřeno?“ zajímám se a odpověď je celkem šílená, protože tady jsou non-stop. Než stihneme zakrýt údiv, přichází další host.

„Máme zavřeno,“ setře ho se zatvrzelým výrazem dosud přívětivý hostitel a ve vteřině se otočí na nás již s úsměvem na rtech. „Chutnalo vám?“

„Máme zavřeno!“ opakuje již zvýšeným hlasem informaci, když návštěvník vcelku oprávněně  poukazuje na to, že „Ale oni tady sedí a taky dostali,“ čímž myslí pochopitelně nás.

Smůla no. Otevřeno tady máme sice non-stop, ale ne pro každého.

Mňam. Tohle další z úchvatných „bílých míst“ na mapách se jmenuje Bilolissija, má dokonce své webové stránky a v Tatarbunarském okrese zná tuhle obec dozajista každý uvědomělý občan.

Přejeme vše dobré a jedeme dál. Je to ještě dost daleko, tma jako v pytli a bude třeba někde přenocovat.

O hodinu a půl později nás vítá sto jedenáct kilometrů vzdálený multietnický Izmajil. Město s osmdesáti tisíci obyvateli rozličných národností (žijí zde Ukrajinci, Rusové, Bulhaři, Moldavané, Gagauzové) je jednou ze tří pevností vymezujících historické území zvané Budžak (z tureckého slova „bucak“ – trojúhelník, název tak naznačuje tvar oblasti). Pokud se rozhodnete pátrat po dalších informacích na internetu, dozvíte se, že doprava je sem velice špatná: město leží mimo hlavní silnice, chybí most přes Dunaj do rumunské Tulcey po jediné železniční trati Budžaku jezdí jediný spoj denně (Izmajil – Oděsa). Suchozemská cesta do Rumunska navíc prochází přes jižní cíp Moldavska. Uhneme-li nedopatřením na jih, zmocní se nás močály dunajské delty. Tedy výběr trasy hodný zkušených cestovatelů!

Je páteční noc a v Izmailu to pěkně žije! Ačkoliv je naše návštěva ryze praktická a účelová, tedy najít bankomat, doplnit peněženky a pokračovat k rumunským hranicím, při pohledu na blonďaté krásky připravené na víkendový mejdan se mi začínají hlavou honit myšlenky na kratší neplánovanou zastávku. A protože jsem hlava otevřená, dávám o návrhu demokraticky hlasovat.

„Ne,….ne,“ dostávám rezolutní zamítnutí a i když v danou chvíli nemám dostatek soudnosti, abych ocenil kamarádovu zodpovědnost (díky za ni!), nezbývá nic jiného, než si nechat zajít chuť na pár hodin zábavy a případně i radovánek, no a suše a zodpovědně splnit úkol mise.

Zásobník na peníze je pochopitelně uprostřed náměstí, kde se jeden klub snaží světelně přeblikat druhý a z každého vstupu k nám doléhá navzájem podobné dunění basů diskotéky. Oproti českým „Stodolním ulicím“ jsme tady jediní autem (co s autem, když tady v podstatě neexistuje silnice, že? – tedy oficiálně)  a strháváme tak na sebe celkem nežádoucí pozornost kolem postávajících hloučků. I když vybereme jen pár bankovek, tak to vždycky bude minimálně třetina místního průměrného platu a jedna dobře mířená rána do hlavy by mohla vcelku rychle zařídit změnu jejich držitele. A to bych nerad. Mé druhé jméno je Velkorysost, ale jak jde o peníze… a o moji hlavu tak… Nedívat se nalevo napravo, zadat PIN, přeskákat pět nesmyslných reklam a pět stovek ze štěrbiny rychle srolovat do kapsy. Sedám za volat, podřadím tak, aby si pařmeni všech zemí vychutnali ten osmiválcový koncert a jinak jsem tady nikdy nebyl. Ty snad ano, Michale?

Běžně se dá osmdesát kilometrů ujet i za půl hodiny, tady nás ale jinak zanedbatelná vzdálenost přenese až přes páteční půlnoc. Konečně jsme v Reni, podle mapy by tady měl být hraniční přechod. Zatímco na úplatky jsme našetřili, fyzických sil ubývá. Tak ať to máme co nejrychleji za sebou.

Pane jo, tolik jeřábů jsem viděl naposledy v litevské Klaipédě. Kolik naložených a vyložených lodí asi mají tahle přístavní monstra připomínající terminátory za sebou? Na chvíli úžasem ztratím pojem o světě, ale rázem jsem zpátky, když vyjde najevo, že s hranicemi v Reni je to jako s ostravským letištěm. Mošnov není Ostrava a v Reni nehledejte ukrajinsko-moldavské závory.

Ukrajina – Bachčisaraj

Je čtvrtek 17. září 2009 a vstáváme rekordně brzy. Už před devátou jsme na nohou a docela solidně vyspaní. Zalehnout před půlnocí se holt vyplácí. Pokusím se na to vzpomenout i po návratu domů, kde opouštím svou pracovnu obvykle až jakoby druhý den.

Z logistického hlediska máme věci poházené všude, kam se dalo, ale podle mého názoru je využití prosklené lodžie pro odložení svršků a cestovních tašek více než ideální. Jdu se nadechnout čerstvého vzduchu a neuniká mi pohyb v protější budově. V přízemí, kde jsou již dříve popisovaná zamřížovaná okna, navíc zazděná zevnitř (teď mi teprve dochází, že je to asi z bezpečnostních důvodů), je v nezazděném prvním patře vidět pohyb. Osazenstvo mi připomíná něco jako uprchlický tábor ukrajinských dělníků, a tak uhýbám před jejich zraky zpátky do pokoje.

Bereme foťák a kameru a vyrážíme zadním vchodem ven. Na parkovišti vedle stanislavy přibyly produkce automobilek ze západu i z východu a opět se nestačím divit, co všechno jsou schopní místní řidiči nebo mechanici na svá auta napasovat. Když pominu tu zcela nekompatibilní zahrádku, která na střeše staré volhy drží kdoví jakou silou (snad vůle), čelní maska okatě nepochází z výrobní linky Gorkovského Avtomobilného Zavodu. Možná snad Dacie, nebo čertví, kde sloužila předtím, že se její majitel rozhodl ozdobit svůj vůz tímto kusem chromu. Zatímco lak je něco pomíjejícího, zadní okna mají bezvadně nalepenou zrcadlovou fólii a tak přední jsou tmavá tak, že není podle mého odhadu vidět ani dovnitř, ani ven. Ostatně mám s tmavými okny své osobní bohaté zkušenosti. Ale tady se to prostě tak nosí a opodál stojící vymazlená Lada mi dává za pravdu.

Jdeme obhlédnout hotel Ukraina za bílého dne. Dovnitř nás to po včerejší zkušenosti neláká, ale tak trošku vyčítavě si uvědomujeme, že ubytování tady musí být o dost lacinější než v našem Zjudu.

Jako obvykle jsme si o Sevastopolu předem nezjistili vůbec nic, takže nás docela hodně překvapuje množství ruských vlajek, které jsou tady skoro na každém kroku. Město nespadá pod působnost Krymské autonomní republiky a nejen vizuelně je to znát. Atmosféra mi svým napětím připomíná ruské putování. Černé volhy mají palubní desky ozdobeny zmenšeninami ruských symbolů hrdě vystavených tak, aby byly ve vozech viditelné i z větší dálky. Všude kolem lze potkat příslušníky armády, a to jak ukrajinské, tak ruské flotily. V raném středověku patřilo město Byzantské říši, dneska je jednoznačně proruské.

Více než přiblížení historie a zahlcování názvy, které stejně téměř každý spolehlivě zapomene, se na našich cestách snažíme přetlumočit první dojem návštěvníka. Sevastopol je hlavně vojenským přístavem. Množství památníků padlých při obraně města v 19. i 20. století připomíná pohnutou historii jeho obyvatel. Od obrany města v letech 1854-55, přes vzpomínku na padlé v novodobé válce v Afgánistánu, až k děkovnému pomníku obrněnému vozidlu z roku 2007.

Sluníčko svítí a pro místní dívky je všechna ta historie kolem hlavně inspirací k veselému focení. Snažím se zachytit pár záběrů lodí kotvících v přístavišti a jak už tomu tak bývá, tak nejlepší záběry respekt budících válečných plavidel jsou z terasy ještě tou dobou spícího nočního klubu. Námořníci to alespoň po nočním veselí mají kousek do práce.

Ale ne všichni. Pokračujeme prosluněnými ulicemi dále a narážíme na kasárna a vojenskou akademii. Vchod střeží dva k okamžitému zásahu připravené zily a celý areál je chráněn žiletkový plotem. Do té doby pro mne neznámá atrakce si bez debat zaslouží pár desítek vteřin na pásku kamery. Michal na mne opodál něco nesrozumitelně gestikuluje, ale to počká.

„Ty sis nevšiml té kamery?“ padá dotaz hned po mém spokojeném návratu. Aha! Hm, takže jsem před chvílí nejen natáčel, ale i byl natáčen. Otázkou je, kdo z nás obohatil filmový archiv více?

Jdeme se na chvíli zchladit do parku, kde stejně jako zatím všude kolem potkáváme lidi jakoby v úctyhodném rozpoložení. Těžko říct, zda je to proto, že všechna místa mají nějaký zvláštní význam. Každopádně je pro nás tohle chování mnohem příjemnější, než nějaký idiot se sprejem v ruce, který se na podobných místech rozhodne předvést své rádoby umění. A i přes místní lehce ponurou atmosféru se vždycky najde nějaké to oživení. Jako na příklad při mé snaze o co nejlepší záběr sousoší Cyrila a Metoděje před chrámem svatých apoštolů Petra a Pavla. Jakoby náhodou se mi do záběrů neustále plete moc sympatická paní v těch nejkrásnějších letech a na místo svatého rozjímání člověk začíná myslet na ryze světské radovánky.

A další kontrast. Odhadem dvacet metrů vysoký památník Vladimíra Iljiče Lenina s klasickým postojem demonstrujícím známé „Vpřed! Zpátky ni krok!“ je v nohách hlídán oddanými revolucionáři a za jeho zády se houfuje skupina řádových sester k návštěvě chrámu, který je na první pohled jakoby přikrčen za vzrostlým stromovím jakoby ze strachu před bolševickou agresí. Celou scenérii – jak jinak – odlehčuje místní slečna, která se rozhodla ukázat světu, že vrcholem vkusu a erotiky je obléct si circa o dvě čísla menší tričko a šortky a vystavit tak na obdiv okolí své dokonale překypující tělo. Její přítel nestačí fotit a my raději bereme nohy na ramena. Příliš krásy by nám třeba ještě mohlo uškodit. Co kdybychom se zamilovali, že….?

Na chodníku zaparkované luxusní vozy Audi nebo BMW a na každém domě klimatizace značky LG působí ve vztahu s tou bídou, která je matně vidět za mnohdy zamřížovanými okny, značně rozporuplné pocity. Když vidím na zanedbané zahrádce zrezivělý rám, na němž visí prádlo jakoby vytažené z popelnice a ne z pračky, nedá mi to nezamyslet se nad tím, kde se vlastně Ukrajinky tak přitažlivě upravují a oblékají. Můj ryze osobní a neobjektivní dojem je takový, že ve dvaceti štíhlé a krásné holky se za dalších dvacet let stávají utrápenými ženami s obličeji strhanými každodenními starostmi o holé živobytí.

U nás doma jsme se – a to mluvím i za sebe – naučili chodit na filmy ne do kina, ale do obchoďáků, kde jsou vybudované moderní sály s 3D obrazem i zvukem a před vstupem je povinné občerstvení nabízející nepostradatelnou colu a popcorn. V Sevastopolu je kinem zchátralá budova s neuvěřitelně velkými okny a lákajícím poutačem „Dolby Digital Surround“. Nebýt zajímavé blondýnky a brunetky, které zrovna procházejí kolem, asi bychom si kina ani nevšimli.

Tak nevím. Ze Sevastopolu si odvážím ruskou, nebo spíše sovětskou příchuť (nebo pachuť?), dekorativní talířek na stěnu pracovny, nešizené mléko a plechovku místního piva pro kamaráda Beňa. Ale celkově tak nějak pocit opět se sem možná vrátit, ale jen na nezbytně dlouhou chvíli.

Za deset minut bude poledne, ochranka hotelu Zjud s neskrývaným zájmem sleduje mé manévrovací schopnosti při vyjíždění z parkoviště hotelu a naší další zastávkou bude fontánami známá Bachčisaraj. Předtím ale musíme zdolat pár tradičních překážek spočívajících v opravdu hlubokých dírách na silnici a také musíme doplnit zásoby propan-butanu. Po dvou kilometrech jízdy hlásím na místní čerpačce „plnou“ a obsluha nelení a s hadrem v ruce nám umyje celou stanislavu. Za cca 420 korun máme plnou nádrž a tatrovka alespoň navenek září čistotou. V porovnání s více než osmi stovkami, kyselým ksichtem a hadrem ani ve snu u nás je to úroveň služeb, kterou opravdu můžeme.

Bachčisaraj je na historicky tatarském území a my na jednom z místních parkovišť necháváme odpočinout stanislavu někdy kolem půl druhé odpoledne.

„Pokud zaparkujete na mém parkovišti, máte ode mne kávu zdarma,“ láká nás pravděpodobně ne zrovna úspěšný kavárník a my bez myšlenek na bonus přitakáme.

„Hele, ono je to jinak, pokud si dáme u něj kávu, tak máme parkování zadara,“ opravuje můj překlad Michal.

Nicméně pro nás je to „prašť jak uhoď“ – ani jeden z nás nepatří k milovníkům kávy, takže spíše jsme rádi, že nemusíme hledat místo k zaparkování. Zaplatím 10 hřiven s tím, že šálek černého moku si vychutnám jen ve svých představách.

„Odkud jste, chlapci? Jdete se podívat na skalní města? Pojďte, já vám o nich řeknu všecko! za sto hřiven, nejlepší cena!“ drmolí na nás hned u druhého parkoviště stará škaredá tetka v kšiltovce. Nechápu, jak poznala, že nejsme místní! Vždyť i Michal se dokonale zamaskoval – sundal své oblíbené červené triko s „typicky ruským“ nápisem AIR! Kruci, ta baba asi má nějak čuch na turisty… Ale to nevadí, nedám jí ani hřivnu, všechno si projdeme v klidu sami.

„Spasíba, pojďte, pojďte,“ děkuje naše nová průvodkyně, když jí v dlani mizí stovka. Vyčítavě se na Michala zamračím. Tohle nebyl zrovna zářný příklad jinak vždy téměř dokonalé souhry.

Nasazuji filmově nasupený výraz a vyrážím za tetkou. Sakra. Stovka v háji. To by vyšlo na steak i na pivo. Navíc tetka uhání jak splašený rychlík. Evidentně tady neprovádí první den. Díky ní nás nechávají stánkoví prodejci na pokoji jdeme rovnou ke vstupu do skalního města.

„Jmenuji se…,“ no a už to začíná. Takže žádné snění, žádná vychutnávka kouzelného místa, bude hodina dějepisu.

Tetka mele a mele, ale stejně ji moc neposlouchám.

„Rozuměli jste mi? Nemluvím moc rychle?“ Hm. Kontrolní otázka. Žáku Petlachu, pojď k tabuli a zopakuj, co jsem řekla…!

„Da, da, rozumněl jsem Všemu.“ snažím se kšiltovku odbýt, ale marně.

„A co jsem tedy říkala?“ No!? Nepředvídal jsem to? Klasická učitelka to je, a ne průvodkyně!

Dejte mi pokoj, já se kochám, pomyslel jsem si. Usmál jsem se, ona taky, oba jsme asi pochopili a tak spokojeně pokračujeme dále.

„To co vidíte, to je blahodárný stříbrný pramen. Vyléčí kde co,“ ukazuje na potůček kousek od nás a vycení svůj místy zlatý chrup. Michal podle očekávání s díky odmítá. Já bych se napil rád, ale najednou není čas.

Samozřejmě i tady kolem nás jsou příslušnice ženského pohlaví, na nichž lze oči nechat, přestože se člověk snaží sebevíc poslouchat a překládat si výklad průvodkyně. Nemá smysl porovnávat místní slečny s těmi, na které jsme zvyklí u nás doma. Nicméně stojí za přemýšlení jedna zásadní odlišnost – jejich přístup k náboženství. Není to poprvé, co pozorujeme jinak úplně běžně oblečené a chovající se dívčiny, jak se halí do šátku a s vážným výrazem vstupují do kaple ke krátké modlitbě. Mají určitě podobné problémy a záliby jako každé holky v jejich věku, umějí být „free“, ale současně mají v sobě jakousi pokoru před tím nejvyšším – před Bohem. To si u našich „Tesco holek“ a „holek ze Stodolní“ nedovedu představit…

„Co myslíte, že jsou ta bývalá obydlí, ty otvory ve skále, co jsou tady nad námi?“ ptá se naše tetka kšiltovka a jelikož jsem myšlenkami úplně někde jinde, odpovídá si jakoby bez očekávání odpovědi sama: „To je starobylý mužský jeskynní klášter Nanebevzetí, kde bydleli mnichové.“ Pak také něco o tom, jak tady probíhala návštěva Kateřiny Veliké. Nechávám tohle opravdu na Michalovi. Já jsem úplně mimo. Myslím na cokoliv jiného, než na odborný výklad. Místo samotné je opravdu natolik působivé, že i bez ryšavé tetky bych si ho dostatečně vychutnal.

Konečně nastal ten – pro mne – radostný okamžik, kdy nás naše průvodkyně opouští, rozloučí se a do jeskynního města Čufut-kale už musíme sami. Juchů!

Přestože jsem sice spíše člověk tíhnoucí k moři, než k horám, nasazuji docela ostré tempo a už se pomalu vidím na vrcholu jeskynního pohoří. Cestou míjíme spíše polní, než stánkové prodejce, tedy prodavačky, z nichž naprostá většina stojí za hřích, ale nejsme tady proto, abychom utráceli za nepotřebné cetky jen pro delší krásný pohled, ale abychom si tohle místo opravdu vychutnali. Michal začíná proklínat okamžik, kdy zapomněl s sebou vzít nějakou zásobu vody, protože je opravdu hodně teplo a nabídka tekutin je cestou nahoru nulová. Provokativně připomínám stříbrný pramen a Michala tím pádem alespoň na pár dalších minut přejde žízeň.

A jsme tady! Vstupní brána do jeskynního města. Podle informační cedule pochází Čufut-kale ze 6. až 18. století. Solidní rozptyl. Abych nebyl ironický, je tedy zřejmé, že ve zmiňovaném období bylo aktivně využíváno a obydleno. Cesta je celkem hodně špatně schůdná.

„Obsahuje hodně vápníku. Jak zaprší, tak se to celé rozpustí a jak přestane pršet, tak to zatvrdne ve tvaru, co tam někdo zanechal,“ poučuje mne Michal a současně nahlas přemýšlí o tom, komu zaplatí, aby ho vzal na cestu zpátky autem. Povrch je natolik zvrásněný, že je bez šance, abych tady někdy dojel stanislavou. Obdivuji řidiče dodávky, co se tady evidentně dostal. A dostane i zpátky. Turistů není moc, takže se dá spokojeně pokračovat k vrcholu, rozjímat, větrat hlavu…to, co u nás doma tak zoufale postrádám.

Nahoře nacházíme něco, co by v komerčním světe mohlo být prosperující restaurací. Ale je to jen opuštěné stavení, v němž mizí zamilovaný pár, aby si v zapomenutém kousku světa vychutnal kousek intimity. Napadá mne pro srovnání jen řecká obdoba, zasypaná turisty, kteří se rozhodli za nekřesťanský peníz udělat pár fotek z místa, které všichni díky katalogům cestovek znají a předložit tak důkaz, že tam byli…

My se cítíme volní a svobodní. Z vrcholu pohoří je úžasný výhled a absence turistů dává průchod myšlenkám a odpočinku. Michal sice trpí žízní a shání se po dopravě zpátky, ale věřím, že i tuto zatěžkávací zkoušku zvládne bez újmy na zdraví. Nakonec jsme to ještě my, kteří radíme místním, kam se mají podívat, která vrata jsou otevřená a co je kde zajímavého k vidění.

Šok nastává cestou zpátky… „Platíme to jako skupina, joooo?“ neunikne našim uším čeština, nebo spíše podle dialektu a tóniny brněnština. Sakra! Češi! Tady! V zapomenutém kousku světa! Zatímco možná běžní lidé by byli rádi, že natrefili na krajany, já vždycky v zahraničí tato setkání vidím jako základ průseru a ostudy. Naštěstí ani Michal nemá potřebu se družit a vysvětlovat krajanům, co tady děláme, jak jsme se sem dostali a že se (ne)hodláme podobně jako oni večer opít, takže když procházíme kolem početné skupinky relativně naším jazykem hovořících turistů, neodpustím si: „Izvinítě, pažálsta! – Promiňte, prosím!“ s patřičně vyladěným přízvukem. A protáhneme se kolem sice značně nápadně, ale naprosto bez podezření na české státní příslušenství.

Uf, to bylo o fous! Na parkovišti kousek od nás parkuje zájezdový autobus s brněnskou espézetkou. Jsme s naší tatrovkou nenápadní jak slon za blechou v trávě. Dělej, jakoby nic, ale hlavně to udělej rychle, opakujeme si v duchu a během pár vteřin mizíme z parkoviště směrem do centra Bachčisaraje. Oba jsme hladoví a uvítáme cokoliv, kde nebudou nabízet je kávu, ale i něco na posilněnou pro další putování tímto pohostinným krajem.

Přestože v kapse nahmatám vizitku restaurantu „Ukrainskij šinok – Ukrajinský šenk“, který láká skutečné gurmány i půvabným zpracováním navštívenky, necháváme náhodě, kam zakotvíme. Atraktivní „Fontan Magazin“ je bohužel jen obchod, ale po pár desítkách metrů v oslnivých slunečních paprscích luštíme název „kafé Efsaně“. Přízemní budova s kýčovitou modrou kopulí má jediné plus – zapůsobí na naši vyhladovělou mysl tím, že má volné parkovací místo přímo před vchodem.

Na první pohled nás ale odrazuje. Desítky stolků a židlí v chromu, kýčovitá dekorace na stěnách, chlaďák od Coca-Coly a za barem civějící personál.

„Dóbryj děň,“ zdravím coby slušně vychovaný hoch a rozhlížím se, kde bychom si ve vylidněném kaféčku mohli sednout. Jelikož mne vždycky láká i něco nového, neváhám a pokračuji průchodem do… kouzelné zahrady.

Panečku, tak to si dám líbit! Keře, které znám z OBI jen jako pokojové rostliny, jsou tady vzrostlé do našich výšek, kolem je spousta květin, vedle zurčí maličký vodopád do jezírka, přes které přechází koloušek a dřevěná lávka nabízí pohodlné překročení suchou nohou i nám. Možná dle popisu kýč jako z vietnamské tržnice, ale na živo to vypadá opravdu roztomile. Původní chrom je navždy zapomenut, když se rozhlédneme kolem, kam se posadíme. V přístřešku restaurace máme na výběr mezi běžným stolováním, na něž jsme zvyklí v Evropě, a ze dvou třetin můžeme vyzkoušet pohodlné polštářky a deky s jedinou podmínkou – sezení na bobku. Fyzicky jsme přece jen konstruováni spíše na evropský standard, takže se sucharsky usazujeme za normální stůl a už se těšíme, co nám nabídnou.

Poněkud korpulentní číšnice nás srdečně vítá a nabízí vše, co si budeme přát. Michal by rád český, nebo anglický překlad, ale nezbývá mu než moje tlumočnické minimum. Sebejistě vybírám nějaký „kartofěl – brambor – s masem“. Michal mne následuje šašlikem „iz kúricy – ze slepice“. Na fotkách to vypadá mooc hezky.

Dostávám první chod. No teda… Nestačím se divit, co jsem si to vybral. Uprostřed polévkové misky se na mně usmívá obrovská brambora, pravděpodobně ve vývaru. Michal se může rozpadnout smíchy a samozřejmě si neodpustí pár narážek na mé překladatelské  (ne)umění. Na hlavní jídlo to asi není to pravé ořechové, ale brambor obklopuje velice chutný vývar a pod ním se ještě navíc ukrývá pořádný kus hovězího. Mňam! Jenže… je více než jisté, že tohle mi stačit nebude. Mávám zavčasu na servírku a přiobjednávám „šášlik iz baraníny – šašlik (ražničí) z berana“. Jen se znalecky pousměje, zadrmolí něco ve smyslu, že to čekala, a odkutálí se do vnitra kavárny.

Za pár okamžiků se vrací i s našimi šášlyki (takhle nějak se to vyslovuje správně) – já zvolil skopové, Michal šel do konzervativního slepičího. Nu což, pojďme do toho!

„Mmmmmmm, to je dobrota!“ rozplývám se nad blahem zachvácenými chuťovými buňkami a ještě dlouho po návratu domů budu na tu delikatesu na dlouhé ploché jehle vzpomínat. Za to Michal se trošku se svým pokrmem trápí.

„Co to jako bylo za kuře?“ lamentuje nad kousky masa zklamaně.

„To nebylo kuře, Michale, to je šašlik ze slepice,“ poučuji kamaráda, hrdý na své jazykové znalosti.

„Aha, tak to to vysvětluje,“ konstatuje smířeně a abychom nadále situaci nerozebírali, ale přešli rovnou na věc, vyměníme si pár kousků masa na ochutnávku.

„No…dobré to je. Ale beran je beran,“ vyhlašuji vítěze pomyslné soutěže a kdyby mi nebylo stydno, tak si objednám ještě další porci.

Útulné posezení, vynikající jídlo a rozkvetlé okolí doprovázené zpěvem exotických ptáků v klíckách nás příjemně paralyzuje na déle, než jsme původně plánovali. Krátce před půl šestou zaplatíme s vysokým dýškem 120 hřiven (asi 240 korun) za dva dokonalé obědy a vyrazíme na návštěvu celosvětové známé Bachčisarajské fontány.

Není to zrovna přesné označení. V Chánském paláci, který dnes funguje jako muzeum, se nachází tzv. Fontána slz proslavená ruským básníkem Alexandrem Puškinem v romantické poémě Bachčisarajská fontána. Slyšel jsem o ní v hodinách literatury, ale vůbec si nedovedu představit, jak asi vypadá.

Plni očekávání vstupujeme na nádvoří paláce s minarety a namíříme si to přímo k pokladně. Z dobrého rozmaru nás ale během pár vteřin vyvede mrazivá informace – je už zavřeno. Prostě jsme přišli pozdě. Jak jako…pozdě? Nedá mi to nevzpomenout na náš neúspěch při snaze o dosažení Ladožského jezera v roce 2004. Trmácíme se takovou dálku a nakonec… Do prdele, nakonec nic? Odcházím směrem k záchodkům. Musím si jednak odskočit, a jednak si i opláchnout obličej, abych zchladil zuřivé myšlenky. V ústrety mi jdou dvě majestátně vypadající paní a jak se tak snažím vylovit z kapse hřivnu pro personál toalety, začne mozek fungovat opět racionálně a zcela bezelstně se zeptám na WC.

„To už je zavřeno,“ dostávám odpověď krátce poté, co si dámy vyměnily navzájem pohledy s vyhodnocením, zda je pro ně cizinec v košili a kraťasech ještě lukrativní, nebo ne.

„A nešlo by…?“ zkouším pokud možno ukrajinsky. Ne. Klidně si praskni! Je jedno, jestli je to doslova. Realita je stejná. Nejen, že jsou uzavřeny toalety. Ale to hlavní – Fontána slz – rozšíří seznam nesplněných cílů. Je mi nanic. I kvůli Michala, který by jistě rád předvedl své fotografické umění. Cítím se opravdu mizerně, provinile. Bilancuji, kde jsem mohl ušetřit nesmyslně ztracený čas. Odpověď zní – kdekoliv. Nevím, co teď. Můžeme tady někde poblíž přespat a… jenže díky tomu, že jsme vzhledem k mým nečekaným pracovním úkolům vyjížděli na tenhle poněkud delší výlet se značným zpožděním, nám nezbývá až tolik volných dní.

Je za deset šest a nezbývá než udělat rozhodnutí, co dále. Rádi bychom ještě viděli velký kaňon, dále pak vodopád Džur-Džur, který se svou délkou či výškou 98 metrů je na Ukrajině a domnívám se, že snad i v Evropě – ale jak to ověřit, když se o Krymu v podstatě nejde nikde nic dočíst? – největší, nebo jeden z největších, samozřejmě nesmíme vynechat pionýrský tábor Artěk nedaleko města Gurzuf resp. Hurzuf a ….

…máme najeto 2.153 kilometrů a volíme cestu k vodopádu. Bude to souboj našich řidičských a navigačních schopností a blížící se tmy. Máme na výběr buď relativně pohodlnou, ale delší cestu, nebo zkratku přes hory. Navzdory září a obecného povědomí o tom, že se v horách dříve stmívá, volíme kratší variantu. Jak by poznamenala moje kamarádka Petra, zkratka „je obvykle horší cesta, ale o to delší“. Kdybych ji býval poslechl…

Vycházíme částečně z průvodce a částečně z mapy. Překonáme místní hory a jsme u vodopádu coby dup. Nebo ne?

Naše představa o pár serpentinách a brzkém dosažení cíle však dostává na frak již někdy po půlhodině jízdy. Cesta je přirozeně ukrajinsky úzká a rozbitá, serpentin je nekonečně a každou chvílí se v protisměru zjeví neosvětlený žigulík s vozíkem dřeva za zády. Kroutím volantem v krátkých intervalech doleva a doprava a abych se nenudil, počítám zatáčky. U čísla stodvacet to vzdávám a raději si dávám pozor, abychom v nechráněných úsecích nesjeli někam ze srázu. Byl by to náš konec. Trošku mi to připomíná mé cestování v Jeseníkách. Tatra rozhodně není špatné auto, ale do hor se prostě moc nehodí.

Potvrzuje to klasicky modře zbarvené závodní subaru, které nás s duněním vytuněného výfuku bezproblémově předjíždí a mizí někde daleko před námi. Během pár minut ho ale doháníme odstaveného u krajnice. Pro frajera byla ta jízda možná adrenalinovým sportem, nicméně jeho slečna je jiného názoru a v krokodýlích slzách statečně zvrací do příkopy.

Nejsou jediní, kdo z nějakého důvodu stojí na vrcholu nijak chráněného srázu a čekají, až projedeme. Stmívá se a nás napadají jen samé černé myšlenky. Drsný humor nás přesvědčuje o tom, že se do tohohle lesa prostě vyvážejí nepohodlné mrtvoly a lidi, které potkáváme, prostě jen rušíme od plnění jejich úkolu.

Trvá nekonečnou hodinu a půl, než se vyšplháme na vrchol hory Ai Petri (hora sv. Petra) a já si mohu alespoň na chvíli odpočinout. Ono se to nezdá, ale tatrovka je opravdu dost těžké auto a k dispozici máme brzdy jen na třech kolech. Pokud by se v tomto systému cokoliv porouchalo, nemáme šanci ničím zabrzdit. Ruční brzda je nepoužitelná a kdoví, jak dlouho bychom zvládli brzdit motorem?

Kolem jsou pláně jako z reklamního plakátu na Ukrajinu a jako třešnička na dortu se na vrcholku Krymských hor z ničeho nic zjevuje koule protiraketovéro radaru. Nemyslím na to, že se to nesmí, ale přemýšlím, jak to udělat, abych i v tom šeru pořídil pár snímků. Jenže mozek je po těch pár desítkách kilometrech napružený jako guma od trenýrek a vyhodnocuje pokus o použitelnou fotografii radaru jako předem ztracený.

Radar ale není to jediné, co nás uprostřed téměř kýčovitě působící krajiny zaujme. Kousek od nás se pase kůň. Na tom by samozřejmě nebylo nic divného. Kdyby nebyl od nás vzdálen asi sto metrů. A kdyby i na tuto vzdálenost nebylo zřejmé, že se nejedná o standardně vysokého koně. Když to přeženu, neb díky svědkovi v osobě Michala si to mohu dovolit, tak ten kůň měl snad tři metry na výšku! Hledíme jako blázni a nevíme, co si o tom máme myslet. Jelikož se vzpamatuji nejdříve, zamířím čumák stanislavy směrem k radarové základně, protože tma netma bych rád odjel s fotografií tatry s panoramatem vojenské pýchavky v pozadí. Míjíme ceduli se zákazem vstupu a Michal začíná být nervóznější, než obvykle. Já samozřejmě nemám problém, i když je docela možné, že na základně momentálně vyhlásili poplach a míří na nás desítky hlavní připravených k výstřelu na nezvaného návštěvníka. Krátká výměna pohledů s Michalem zhatí můj smělý sebevražedný plán a v první odbočce poslušně otáčím tatrovku zpátky na hlavní silnici. Třímetrový kůň a napadení vojenského objektu, to by pro dnešek stačilo.

Tma je nekompromisním rozhodcem a žene nás zpátky blíže k civilizaci. Následuji filmově podezřelou dodávku a s díky se na ní věším coby na průvodce dolů do údolí. Nedá se říct, že by naše společnost byla brána za příjemnou. Ale je mi to jedno. Skoro nevidím na cestu, všude jsou jen stromy a serpentiny. S očima na šťopkách se snažíme ulovit nějaké ubytování, jež by prodloužilo naši krymskou anabázi, ale když u jedné z možností zastavuje ona zmiňovaná dodávka, raději přidáváme plyn a ztrácíme se ve tmě. Náš spolehlivý vodič na cestě k Jaltě nejel jako my jen tak bezúčelně na výlet. Další dodávka v temném koutě již čeká na našeho nedobrovolného průvodce a po krátkém přivítání obě posádky něco zaníceně řeší. Jediné, co naše filmem ochořené mozky napadne, je téma překupnictví zbraní. Je to s největší pravděpodobností nesmyl. Ovšem v místech, kde se nacházíme, nám to bude vyvracet jen mizivé procento obyvatelstva.

Nevzdáváme se, ale oba naše mozky velí jednoznačně – pryč z Krymu! Nebojíme se, to ani náhodou. Ale kazí se počasí a ručičky na hodinkách jsou neúplatné. Naším cílem je také strávit pár komerčních chvil na komerční pláži s komerčním programem a nasát tak pár dní léta, které v naší republice každý rok tak zoufale chybí. S lítostným pocitem u srdce opouštíme sedm minut po osmé Jaltu a jen pouhé dvě minuty před půlnocí prosvištíme krymsko-ukrajinskými hranicemi.

Zažil jsem během svých třiatřiceti let života různé formy únavy. Od té předstírané, s cílem zmizet pod peřinou a vyhnout se tak kázání rodičů po návštěvě třídních schůzek, přes spokojenou z dobře vykonané fyzické práce, až po tu vyčerpávající, kdy člověk ztrácí vědomí a padá vysílením. Vždycky jsem se ale těšil na to, jak ulehnu do náruče jednoho z nejúžasnějších vynálezů lidstva, postele, a ráno se probudím jako znovuzrozený.

I teď, v části mapy, která bývá v souvislosti s Evropou vyzobrazována jen ojediněle, nás žene kupředu jediný cíl – postel. Málokde jsme se vyspali tak dokonale, jako tomu bylo v Chersonu. Od splnění našeho skromného snu nás počítáno z Jalty dělí něco okolo čtyř set kilometrů vlnitého asfaltu. To je jako cesta z Ostravy do Prahy, uklidňujeme se. To jsme absolvovali nesčetněkrát. Ale přes všechny výtky na kvalitu našich silnic, tady nevede žádná dálnice D1 a představa dvou a půlhodinové nebo tříhodinové odpočinkové jízdy je přáním nevyslyšitelným.

Tatrovka se prokousává noční mlhou kilometr po kilometru a i přes bolesti hlavy se snažím neustálým přehráváním empétrojek přinutit padající oční víčka k setrvání v otevřené poloze. Stačí pár vteřin nepozornosti a může to dopadnout tragicky.

Je 18. září, půl druhé ráno a my s nadějí parkujeme stanislavu před chersonským autosalonem škodovky. Hned vedle září do tmy neony naší oázy klidu a toužebného spánku – motel Non-Stop.

„Dobrý večer, my už jsme tady byli,“ mumlám znaveně dost nesrozumitelně na ochranku, která jak je zvykem tak slušně, ale s patřičným důrazem zjišťuje, co tady pohledáváme.

„Potřebujeme volný pokoj. Pro dvě osoby,“ pokračuji tlumeně a tak se musí do konverzace vložit Michal. Já jsem už opravdu vyřízený jak žádost.

„Moment. Mám tady dva cizince, máte nějaké volné pokoje?“ hlásí chlapík v uniformě do vysílačky. Nevypadá to zrovna nadějně. Zaplněné parkoviště hovoří samo za sebe. Určitě bude plno a nás čeká uprostřed noci bloudění po městě.

„V pořádku, můžete jít dále,“ odhání naše pesimistické myšlenky noční hlídač a my se během chvilky naložíme jako velbloudi všemi nezbytnými zavazadly, jako jsou na příklad kufry, plechovky piva, Michalův pečlivě zabalený oblek, několik košil, spacák a vyrazíme dusat po dřevěném schodišti k vysněnému cíli. Vstupní dveře jsou nám překvapivě úzké, takže diskrétní nástup na motel se poněkud vymyká kontrole, ale spoléháme na to, že ne všichni nocležníci mají tak slabé spaní, aby je v jednu ráno probudilo pár ran do futer a vrzání několika dřevěných schodů. Do karet nám nahrává i domorodý zvyk umrtvit alkoholem mozkové buňky a následně jít navštívit první ubytovací zařízení po cestě se zcela absurdní nabídkou kvalitního sexu.

„Pšššt!“ syčí na nás recepční a gestikuluje něco ve smyslu, že ji máme následovat. Nechce pasy, nechce peníze, tak proč by ne?

„Pojďte, tady,“ vede nás kamsi na konec chodby. Zrcadlo, no a?

A… Ty vole… Kdesi vedle zrcadla byla neviditelná klika a před námi se otevírá doslova Alenčina říše za zrcadlem! To snad…

„…formality vyřídíme ráno. Dobrou noc,“ opouští nás průvodkyně do světa kouzel a nechává nás stát uprostřed prostoru s pusami údivem dokořán.

„To snad není možný,“ vydechne Michal a jeho zornice jsou větší než obvykle. Stejně jako náš pokoj.

Je to vůbec ještě pokoj? Jak bych to popsal co nejpřesněji. Prostě… na dnešní noc máme k dispozici asi tak jednu třetinu hotelu. Tajnou, ehm, tedy moderním jazykem řečeno diskrétní část hotelu, která maskována, ehm, umístěna za zrcadlem přes celou stěnu nabízí skromný obýváček asi deset krát sedm metrů vybavený barem s plnou lednicí, velkou rohovou sedačkou z pravé kůže a plazmovou televizí. V koupelně obložené mramorem nás vítají dva měkké bílé župany, velká masážní vana, sprchový kout, voňavé šampóny a sprchové gely a dokonalá čistota včetně WC. Stoprocentní masív kam se podíváš, pokud je to možné, tak žádné laciné materiály. Tady se asi musejí odehrávat večírky! A když pokročí hodina? Lehkým krokem se přesunete do prvního patra, kde vás dokonale svede manželská postel (říkejme spíše partnerská nebo milenecká, pochybuji, že tady kdy přespávali skuteční manželé) s nebesy a završí tak dokonalý večer plný zábavy a vzrušení. A když je „po všem“? Nebo se naopak „nezadaří“? Pak je tady k dispozici, jak jinak, další plazmová televize nastavená pro dokonalý výhled a zážitek přímo z manželského (no, když jinak nedáte) lože.

„To snad není možný,“ zasměje se Michal poněkud strašidelným smíchem a zmizí v koupelně. Když se pak objeví zabalen v bělostném županu, mám v sobě už plechovku radegastu a mířím do krajiny snů. Co taky jiného? Jsou dvě ráno a v telce jsou takové pořady, že bychom taky nemuseli usnout vůbec!

Ukrajina – Jalta a Sevastopol

16. září je asi den jako každý jiný. Probouzím se sám uprostřed pokoje a hlava bolí jako střep. „Slunce stálo už hodně vysoko, když se probudil. Kouká, kouká, mne si oči, vůbec si nemůže uvědomit, co se s ním vlastně stalo.“ Vzpomínám na tuhle část pohádky O chytré horákyni, kterou jsem kdysi poslouchal na vinylové desce, moc rád. Nevím proč. Ale jisté je, že na dnešní ráno se hodí zcela přesně.

Je poledne, já si matně vzpomínám na včerejší bujaré koštování a s nadějí na teplou polévku se pokouším vstát z postele. Venku je pod mrakem a Michal je podle zpráv na mobilu na obhlídce pobřeží. Seberu všechny síly a po ranní očistě vystrčím nos ven. Ne, že bych měl v úmyslu okamžitě pádit směr moře, ale vidina boršče mi dodává tolik potřebnou energii opustit pohodlné lože a neupadnout opět ve spánek spravedlivých.

A taky se už vrátil Michal. S klasicky potutleným úsměvem pozoruje s neskrývaným pobavením mé snahy vypadat normálně a svěže a než bych mu dal příležitost k nějakým rádoby vtipným poznámkám, velím na snídaní. Což je samozřejmě trefa do černého – je půl jedné a snídaně končila před více než třemi hodinami. A podle vyprávění a fotek byla opravdu více než chutná.

Jsme s Michalem kamarádi docela hodně dlouho. Umíme si navzájem říct věci, které by asi hodně přátelství zcela zničily. Ale ne nás. V mnohém jsme na stejné vlně a tak si i hodně sporů doslova vymýšlíme, aby to nebyla až taková filmová idylka. Nějaké rádoby vtipné poznámky létávají z obou stran a moc rádi si oba rýpneme na téma, kde cítíme zaručený úspěch. Těžko bychom ale dojeli až sem, kdyby mezi námi existovalo něco jako ješitnost, závist, podrazáctví a tak podobně. Tohle je nám naprosto cizí.

Jet světa kraj jenom proto, aby si člověk opálil svou tvarohovou kůži a osvěžil se ve slaných mořských vlnách, na tom asi není až tak nic podivného. A to i ve světě, kdy z České republiky jste letadlem u moře za hodinu a něco. Ovšem jet za opalováním a dováděním v moři na Krym se prozatím nejeví jako správná volba. Možná během prázdnin, ale září nás přesvědčuje o své nevlídnosti. Začíná pršet. A hodně. Dokonce natolik, že jsme slušně požádáni obsluhou, abychom se ze své oblíbené zahrádky v restauraci penzionu přesunuli dovnitř. Pohled na pod šaty deštěm zmáčené prosvítající ladné křivky pohledné servírky nás odnáší s levitující lehkostí.

Místo, kde jsme spokojeně trávili včerejší večer se pomalu, ale jistě zaplňuje vodou. Nevadí. Uvnitř jsme stejně jako venku sami a o zábavu se nám stará jak jinak než plazmová televize s aktuálními videoklipy. K obědu si dávám stejně jako včera „nudné“ telecí steaky a boršč. Rád bych ochutnal místní pivo, ale mají jen české Krušovice. Nu což. Je to excelentní. Jak to zařídit, abychom si takové menu mohli dávat i doma?

Bolí mně hlava a tak se jdu projít k moři. Přestalo pršet a taková procházka mi může udělat jenom dobře. Nemělo by to být daleko. Schodiště poskládané z dlouhých chodníků vede až na malé přístavní molo. Nebo snad pláž? Nějak nevím, co si o tom mám myslet. Opuštěná Lada Samara hledí do mořských vln a nic kolem nepřipomíná přímořské letovisko, jak je známe z katalogů cestovek. Pláží je vcelku srovnaná hromada kamení a na ní polostojí a polosedí čtyři opalování chtiví odvážlivci, snad dokonce rodina. Kousek vedle leží osamocené pramičky a odněkud z pod stromu přitéká pramen neznámého původu a složení. Nechci dělat závěry, že je to stoka nebo její velmi blízká příbuzná, ale z hlediska logiky to nic jiného být nemůže. Procházím skrz snad restaurací neurčité cenové kategorie po zrezivělých schodech dolů na „pláž“ ke značně prohnilému molu. Ještě pár týdnů zpátky jsem sebejistě vyprávěl o tom, jak se budeme opalovat na pobřeží Oděsy. Hm, bohužel, tam nebylo ani vhodné počasí, ani dýchatelný vzduch. Tady v Jaltě sedím na kameni, pozoruji kusy zkorodovaného železa, snažím se najít nějakou mušličku na památku a s nepřítomným pohledem na mořskou hladinu bilancuji svůj život – plané naděje a nadějné plány, které dokonale propadávají. K melancholické náladě se přidává i docela silný déšť, který možná zaskočil výletníky parníku na obzoru, ale rozhodně ne rodinku na pláži, která pohotově rozbaluje igelitovou slídu a staví z ní něco podobné stanu či fóliovníku. Melancholickou náladu dokonale dokresluje kostra šelmy kočkovité ve značném stádiu rozkladu. Takhle jednou dopadneme všichni. A kdo ví, kdy to bude? Zatímco místní rodinka se už nasoukala pod fóliovník, mně je to naprosto jedno. Vlastně všechno je mi jedno. Nic nevychází. Mám neskromná přání, která se plní většině lidí v mém okolí, ale mi ani náhodou… Z pocitu naprostého smutku mne vytrhne až koncert osmiválcového motoru – přijíždí Michal.

Livadisjký palác patří mezi „sedm divů Ukrajiny“ a tak zvaná Jaltská konference v únoru 1945, kde Spojené státy spolu Velkou Británií a Sovětským svazem uzavřely zcela zásadní ujednání o budoucnosti rozdělení poválečné Evropy, přestože (jak čtu v historických pramenech) byli všichni tři zásadní přestavitelé – Roosevelt, Churchill a Stalin – zdravotně indisponováni, byla pořádána právě tady. Je až s podivem, jak člověk začne přehodnocovat znalosti, které na škole považoval za zcela zbytečné, když se ocitne právě v tak významných destinacích. V 15 hodin místního času díky vcelku dobře označeným šipkám v azbuce i latince parkujeme stanislavu jen několik desítek kroků od tohoto významného místa.

Je sice pod mrakem a každou chvílí očekáváme návrat deštivých kapek, ale i tak tady není o návštěvníky nouze. Pár poutačů upozorňuje na výše zmiňovanou jaltskou konferenci a ty další zvou na návštěvu galerie a prohlídku voskových figurín. I přes nepřízeň počasí se snažíme nasát místní atmosféru a taky uspokojit naše oči pohledem na sličné ukrajinské slečny, které sem – většinou v doprovodu rodičů – zavítaly na prohlídku.

Zcela ovládneme prodejnu suvenýrů. Tolik vkusných věcí za více než příznivé ceny, to se jen tak nevidí. Prodavačka je na pár minut jenom naše a z výstavek mizí jeden upomínkový předmět za druhým. Z jedné strany paláce je – a teď se opravdu nechci dotknout svou neznalostí – vstup do pravoslavného chrámu, ke kterému přistupují všichni návštěvníci s takovou úctou, že my sami se dovnitř neodvážíme. Prazvláštní vůně však přivane až k nám a jen dokreslí kouzelný pocit z tohoto místa. Procházíme kolem dokola a snažíme se i v opět pokračujícím dešti udělat pár fotek. Zcela bez ostychu pak oslovujeme slečnu jménem Máša, která nás během pár vteřin jak se patří srovná a udělá nám s Michalem společnou fotku, po které tolik toužíme. Turecké WC se daří nafotit i bez asistence kohokoliv, nicméně perfektní čistotu jsme nezaznamenali jen na těchto intimních místech. Uklizeno bylo všude. Žádné nedopalky, odpadky, rádoby umělecké pokusy sprejerů… Nic. Livadijskij dvorjec působil oproti svým ruským konkurentům skromně, ale opravdu čistě a přívětivě.

V pět odpoledne se zase umoudří počasí a tak pokračujeme tzv. carskou stezkou k Vlaštovčímu hnízdu. Zámek byl vystavěn mezi lety 1911 a 1912 na 40 metrů vysokém útesu a cestou k němu fotíme historicky důležité snímky stanislavy a nás. Malé parkoviště na kopci nabízí Jaltu jako na dlani. Ocelový kruh se jménem města a dekorativním rackem „zdobí“ kdoví jak staré zbytky barevných konfet a lahví a tak vzniká jedna z mála fotografií dokumentujících to, že jsme tady byli a že až sem bez zásadních problémů dojela jedna stará, často lidmi opovrhovaná, šestsetřináctka. Nedá mi to a na chvíli se při pohledu na sluncem zalité panorama zasním…

„Lastívčině gnízdo“ je opět jedním z romantických míst Ukrajiny, které stojí za to vidět. Poněkud nebezpečná cesta skrz hustě zarostlý park s chodníky rozbitými tak, že některé z prasklin jsou hluboké až metr a dlouhé dva metry, však nemá s romantikou nic společného. Desítky plastových lahví zahozených neukázněnými turisty připomínají, že chování lidí je ve většině zemí totožné. Nemyslím si, že doma se jim tenhle nepořádek válí jen tak pod nohama, takže nechápu, v čem je problém, že musejí takový binec dělat venku? Hlavně se při prodírání „pralesním“ porostem dívat pod nohy, ať ještě do něčeho nezahučíme.

Stojí to za to… Zámeček na mořském útesu je jako z nějaké pohádky o princezně, kterou tady zavřel zlý tatínek král. Možná ani nebyl zlý, možná ji chtěl jen uchránit před drakem. Nebo ji tady uvěznil žárlivý černokněžník? Fantazii se meze nekladou. Vlaštovčí hnízdo v zapadajícím slunci, které odráží své poslední dnešní paprsky v moři pod skálou, pustí uzdu představivosti snad každému návštěvníkovi. A spousta „princezen“ z místního i cizího království (občas i doslova) zase jakoby spustí Michalův fotoaparát. Typickou ukrajinskou blondýnku pózující u zámeckého zábradlí tak nefotí jenom její maminka. Rozevlátou tmavovlásku s vlajkou Anglie na mikině si na snímku neodveze jen její přítel. Její široký úsměv nám zůstane na památku na několika fotkách z různých vzdáleností a úhlů. Pak už jen „komerční snímky“ typu racek na skále, malebná zátoka s přístavem, sem tam nějaký Michal nebo já a vyřízeno.

Vlaštovčí hnízdo je velice turisticky přitažlivé nejen díky historii, nebo solidní reklamě, ale i svým opravdu milým vzhledem.Uvnitř se však neukrývá žádná pohádková princezna, ale docela běžná restaurace, čímž pro nás veškerá návštěva tohoto skvostu končí.

Je to klasická situace. Být tady s nějakou tou „princeznou“, rozplýváme se a v západu slunce tady ochutnáváme delikatesy místní kuchyně se slůvky „miluji Tě“ na rtech. Možná dobrý námět na nějaký scénář, ale ne realita  nás dvou. Už tak musíme vždy složitě vysvětlovat, kam že to vlastně jedeme, když zbytek „obyčejných lidí“ se spokojí s Chorvatskem. Pokud mohu mluvit za  sebe, tak mým cílem není být obyčejným člověkem. A lituji všechny, kteří se s tímto statusem smíří.

„Odkud jste? Poláci?“, hádá asi čtyřicetiletá ukrajinská stánkařka, když se jí snažím vysvětlit, že ten nástěnný kalendář chci v jisté konfiguraci, jak bychom asi řekli ve svém oboru, tedy i s chrámem, což zase jí logicky šrotuje a transformuje v závěr, že jsme polští katolíci, kteří trvají na jisté zobrazení na kusu papírového plátna kvůli své víry.

„Hm, hledám, ale bohužel asi už nemám“, omlouvá se a rozbaluje jeden kalendář za druhým. „Počkejte“, nevzdává se a opustivší svůj stánek včetně sortimentu, obíhá ostatní prodejce s tím. jestli někdo z nich náhodou nemá takový kalendář, který by se mi líbil. Přátelé, ten suvenýr stojí 10 hřiven, tedy asi 20 korun. Občas chci u nás doma koupit něco podstatně dražšího a když to prostě není, nebo bylo by potřeba zvednout zadek a někam zavolat, tak jsem s úšklebkem poslán do patřičných míst, že se prostě musím smířit s tím, že to prostě není. A tahle žena tady na více jak 10 minut opouští svou investici a  běhá po okolí, aby mi vyhověla! Připadá vám jako blázen? Pak jste naprosto nepochopili smysl podnikání!

„Nezlobte se, ale kalendář, který jste si vybral., opravdu už nikde není“, konstatuje provinile.

„To nevadí, vezmu si ten vystavený a ještě jeden s sebou. A klíčenku Jalta-Krym (pro stanislavu). Máte tady spoustu hezkých věcí.“, snažím se jí vrátit dobrou náladu.

„A vy jste z Čéchie – z Česka?“, ptá se s oddaným pohledem. „A líbí se vám u nás?“

„Je tady krásně. Chudý kraj, krásná místa a moc hezká děvčata,“ odpovídám a paní prodavačka jen pokyvuje hlavou.

„Však řekněte všem známým, ať se přijedou podívat. Je tady krásně. Není tady všechno úplně v pořádku. Ale ať se přijedou přesvědčit na vlastní oči. Máme vás rádi.“ Kdy jste něco podobného slyšeli od českých těžce znuděných holek-prodavaček, za nimiž stojí obhájení hodné vysvětlování, jak moc je to těžká a nezáživná práce? Budu teď zavírat obě oči, abych mohl napsat, že existují výjimky, které se umějí usmívat i za těch „směšných“ padesát korun na hodinu.

Nemá cenu si naříkat nebo stěžovat na to, že romantická projížďka loďkou po Něvě je nereálná, když prostě jedete na výlet do Petrohradu s kamarádem. Že večeře ve Vlaštovčím hnízdě je jen sen, protože výtečná večeře s výhledem na západ slunce a nekonečně moře je přežitek. Kdo má jako životní sen nebo standard auto BMW X5 (nebo X6), minimálně pětihvězdičkový (jde to i více?) hotel a služebnictvo, tomu jsou tyhle zážitky zcela ukradené. Neodsuzuji to, ale moc rád si vychutnám právě tyto okamžiky, jež jsou opravdovými životními zážitky, oproti povození v sériově vyráběné káře a přežívání v předraženém hotelu.

Šaslívuju darógu! – Šťastnou cestu!“ loučíme se s Vlaštovčím hnízdem a vyrážíme po nejdelší trolejbusové trati v Evropě dále. Ano, čtete správně. Trolejbusová síť mezi krymskými městy Simferopol, Alušta a Jalta představuje svým 86 kilometrů dlouhým úsekem nejdelší síť svého druhu v Evropě! A prohánějí se po ní i trolejbusy české výroby. Jak je tady již zvykem, spíše se podobají díky svému zoufalému stavu osvětlení duchům z temnot, než dopravním prostředkům, ale po několika ze tmy se zjevivších náklaďácích se nad tím nepozastavujeme a s očima na šťopkách se hlavně snažíme do některého z nich nenarazit.

To ještě netušíme, že nás čeká další ze zážitků, jako vystřihnutých z komerčního filmu. Jelikož tma padla na naši hostitelskou zemi až nečekaně brzy, schovávám kameru a opouštím pro dnešek jakékoliv plány k filmování pro jeden důležitější cíl – dorazit do Sevastopolu a pokusit se v solidní čas pro spánek ubytovat. Silnice vedoucí hornatou krajinou je pohodová a místy zkrácená skrz horu nějakým tím tunelem.

A to je právě ono. Jeden z tunelů je v rekonstrukci a proto je sjízdný jen jedním směrem. Nic neobvyklého. Na každé straně je semafor, který na zelenou pouští jednu či druhou stranu do tunelu a tak je zajištěn vcelku plynulý provoz oběma směry. Nebo snad ne? Bliká nám zelená a tak vjíždíme s tím, že si neodpustím blbou poznámku: „To by ale byla sranda, kdybychom se tady zasekli.“

Že já osel jsem nedržel hubu! (že to tak musím otevřeně přiznat). Zhruba v první třetině tunelu zůstáváme stát v koloně. Asi někdo zazmatkoval, nebo mu chcíplo auto, to se přece stává. Jenže po pár minutách čekání se situace nepochopitelně nemění. Část kolony zkouší couvat, druhá část se začíná ozývat netrpělivých troubením klaksonů. Co se děje?

Vybíhám ven a snažím se to zjistit.

„Ty vole, to musíš vidět!“ vracím se do auta. „Podej mi kameru!“

Stalo se něco, nad čím zůstává rozum stát – ačkoliv 99 ukrajinských (včetně českých  a moravských) řidičů ze sta je srozuměno s tím, že na červenou je třeba zastavit a počkat a na zelené světlo naopak vyrazit a projet tunelem, najde se vždycky jeden (blbec) Bělorus, který se rozhodne tohle pravidlo upravit k obrazu svému.

Prostě do protisměru se bez ohledu na semafor a desítky vozidel proti němu vyrazil jeden z „bratrstva neohrožených“. Kalamita nebývalého rozměru nastává v zápětí. Zatímco první část řidičů se rozhodne couvat zpátky, ostatní za námi jsou odhodlaní držet pozice a neustoupit. Začíná „boj na život a na smrt“. Tunel rezonuje troubením snad všeho, co funguje (nám samozřejmě klakson nejde), ale Bělorus jen zarytě hledí vpřed a v pruhu, kam jsme se vešli se stanislavou tak akorát, se neohroženě zkouší¨prodírat dále. To už začínají blýskat i první fotoaparáty, které mají za úkol zvěčnit tuhle anekdotu k podání „k lepšímu“ doma večer u piva, nebo u stakana vodky. Nezůstávám pozadu a i přes špatné osvětlení zaznamenávám celou komedii včetně zvuku. Nadávky na straně jedné a stoický klid na straně druhé stojí za to. Zcela logicky celá situace eskaluje, když na druhé straně semafor zezelaná a za běloruským gerojem vyrazí další stroje.

Zatímco by pomalu srovnávající se počet vozidel na obou stranách měl vyvolat něco jako příměří, opak je pravdou. Chlapíkovi v mercedesu, který je naším nečekaným vedoucím skupiny, selhávají nervy a buší do běloruského auta pěstmi a gestikulací se snaží přinutit bláznivého šoféra k tomu, aby začal zase uvažovat racionálně. Nebo…?!

Spravedlnost nakonec vítězí a běloruský jezdec couvá se svým koněm zpátky ke vjezdu tunelu. Aby si to náhodou nerozmyslel, je pro jistotu nekompromisně vytlačován mercedesem a jen se štěstím se při couvání vyhne zájezdovému autobusu, který se díky zmatku neplánovaně posunul už k počátku díry v hoře a jehož cestující poskakují kolem něj a evidentně se dobře baví.

Najednou je průjezd volný a mám co dělat, abych doběhl Michala, který mezitím přebral řízení, a nemusel přespávat někde tady v lese, byť s kamerou plnou zážitků.

Když dorazíme pár minut před půl osmou do zhruba 80 kilometrů vzdáleného Sevastopolu, je tma jako o půlnoci. Ubytování bychom měli najít v hotelu Ukrajina. Ten se ovšem nedaří najít. Město už evidentně spí. A to vůbec nepřikládáme váhu tomu, co se o Sevastopolu říká – že je v podstatě pod ruskou nadvládou. (Pár měsíců po našem návratu Ukrajina pronajímá přístav Sevastopol na dalších 25 let Ruské federaci…). No co, tak budeme klasicky kroužit v jednom směru a na nějaké to ubytování určitě narazíme.

A taky že ano. Není to sice hotel Ukraina, ale mně se už opravdu zavírají oči a dokáži si představit lépe strávený večer, než osmiválcovým duněním rušit veřejný sevastopolský klid. Jméno hotelu, který vypadá jako docela nový, si není možné pro svou zvláštnost zapamatovat. Mohl by se jmenovat jakkoliv, ale jmenuje se Zjud. Marně hledám ve slovníku a ve Wikipedii, co to asi znamená. Sám název mi je přirozeně nesympatický, ale recepce hotelu se mne snaží přesvědčit o celosvětové úrovni. Recepční prý hovoří anglicky a dokonce tady mají i českou vlajku!

Parkoviště ujde a zbytek taky vypadá až nad míru kvalitně. Jenže první zádrhel nastává při avizované angličtině.

„Koupelna nabízí i teplou vodu. Chcete spát ve společné posteli, nebo odděleně?“ ptá se slečna ne příliš vysokého vzrůstu.

„To je jedno, můžeme spát kdekoliv.“, snažím se nekomplikovat situaci. Opak je ale pravdou.

„Můžeme vám dát i jiný pokoj.“ pokračuje s ochotou, které se asi odborně říká empatie nebo asertivita..

„To je dobré,“, jsem fakt unavený a hodlám brát všechno, jenže to je bohužel ten kámen úrazu. Zatímco slečna se snaží vyhovět, mi je to jedno a nenacházíme společnou řeč. Opravdu mne komunikace spíše v ukrajinštině, než v angličtině, vysiluje a než začnu další větu, zahudrám jazykem jako čert o Mikulášském večeru. Vytřeštěný zrak recepční hovoří asi za vše.

„Pochopte, je nám to jedno. Pokud máte pokoj, kde jsou dvě oddělené postele, budeme bydlet tam,“, snažím se ulehčit situaci a odpovědí je přesun ze třetího patra někam do sklepa,. kde je pokoj podle našich (no, to bych kecal) přestav.

„Tak fajné, ne?“, překládám si raději hoodně volně skutečný obsah otázky subtilní průvodkyně hotelem a jsem rozhodnutý se již za žádnou cenu nestěhovat.

„Ano, jsme spokojení,“, odháním v běžném životě snad fajn holku, ale po asi dvaceti minutách poskakování po hotelu bych už fakt někam odhodil brašnu a zmizel do nějakého útulného restauračního zařízení, které nám nabídne kus dobrého masa a místní  vychlazené pivo.

V pokoji není plazmová televize. Ta stříbrná bedna místo ní by se hodila spíše někam do kuchyně, a to hodně malé, než do ukrajinsky pohostinného hotelového standardu. Klimatizace je příjemnou novinkou, ale ne zrovna v tuhle domu. Teploty motají tak nějak kolem dvacítky přes den a deseti stupni v noci. Hodiny jsou velké a až moc přesné a varují před zaspáním. Postele jsou asi metr od sebe, ale to ještě nezaručuje kvalitní spánek. Ty deky na matracích máme povléct a použít na místo peřiny? To není navíc, kdyby nám náhodou byla zima? Na fotkách to bude asi vypadat dobře, ale výhled z prosklené lodžie není taky žádná výhra. Jako fajn, vidíme na stanislavu, vidíme na protější barák, když se tak nějak trošku zaměříme, tak nezbývá, než uvažovat o tom, proč někdo naproti postavil cihlovou stěnu hned za oknem, tedy ne, že – jak by logika asi nařizovala – by zazdil okno, ale okno nechal v plném provozu, akorát pár decimetrů za ním postavil zeď. Jo. Takže k oknu se dostat nejde. A kdyby něco zvenčí, tak jako okno otevřít (násilím) jde, ale pak už je jen stěna. Jo. dobře. Hm. A co z toho? Asi se tady budu muset zamilovat, oženit a bydlet tady, abych na to přišel. Jinak mi to totiž hlava nebere. A nezbývá, než vyrazit do ulic.

Vytáhneme čipovou kartu, bez níž nejen že neotevřeme dveře pokoje, ale nebude nám v něm ani nic fungovat. Bereme to přes recepci, aby pro jistotu viděli, že odcházíme, ale současně věděli, že se hodláme spořádaně vrátit.

„Kartu si můžete nechat a klíče potřebujete, ty jsou od vchodu,“ dostává Michal instrukce, protože já jsem bohužel verbálně zcela nepoužitelný. Můj stav jen dokresluje to, že na místo za Michalem k východu zamířím do prvních dveří, které samozřejmě vedou někam úplně jinam.

Tak jsme venku! Noc je ještě mladá! Ale na naše poměry nezvykle tichá. Chodníky jsou dokonale rozbité, tak v rámci měsíčního svitu poskakujeme mezi sousedícími domy až tam, kde tušíme hlavní silnici. Chudáci vozíčkáři tady musejí dostávat nějaké terénní stroje, protože bariéry jsou tady dost slušné i pro lidi méně handicapované-pro nás dva určitě.

Doklopýtáme na relativně hlavní potemnělou asfaltku a jdeme opět podle instinktu směrem k náměstí. Po levé straně je nějaký snad bar s blikajícími srdíčky, ale na pití ani na slečny není díky únavě ani pomyšlení. Míříme přímo k našemu cíli. A jsme tady – hotel Ukraina v plné své kráse.

„Myslíš, že tam ještě bude otevřeno?“ vyměníme si vzájemné pohledy a mlčky pokračujeme s tím, že to prostě zkusíme. Slunečníky s logem pivovaru Staropramen na venkovní terase nás lákají dovnitř, ale první dojem je přinejmenším rozpačitý. Mohutné vstupní dveře, rozlehlé předsálí, masivní nábytek, všude přítomné nevkusné závěsy plné prachu, světla, která asi pamatují šedesátá léta a na druhém konci spíše sálu, než hotelové restaurace, opuštěné piáno. Jako by se tady zastavil čas. Útulné to tady rozhodně není a o uvolněné atmosféře nemůže být ani řeč.

Obsluhující krásky jsou sice klasicky nadstandardně hezké, ale až moc direktivně upravené a bez známky přátelského úsměvu.

„Rádi bychom něco k jídlu, menu, prosím,“ pokouším se s úsměvem, ale odpovědí je mi jen pohrdavý pohled. I přesto na stole po chvíli přistanou dva jídelní lístky.

No nic, dáme si naši ukrajinskou klasiku, tedy telecí steaky.

„A k pití pivo, ano?“ musím dodat k objednávce, protože evidentně jsme tady svým příchodem narušili do té doby spokojený poklidný večer.

„Ukrajinské, nebo české?“ víceméně odsekne servírka a já skoro s omluvou si vybírám ukrajinské. Pro příště ale vím, že si mám vybrat to naše. Zatímco staropramen je tady čepovaný, místní pivo je lahvové a slečnu jsem tím výběrem ještě více popudil proti sobě, protože při nalévání jí pivo pění a zdržuje ji od práce. Tedy od nicnedělání.

„Spasíba – děkuji,“ usmívám se, když přináší po okraj naplněnou sklenici. Bez odpovědi. Jako u nás doma.

Snažím se uvolnit docela hodně dusnou atmosféru tím, že Michala upozorním na dvě dámy sedící sice kousek vedle nás, avšak diskrétně odděleny prosklenou přepážkou. Jejich věk je těžko odhadnutelný. Obecně jsou ruské či ukrajinské slečny a paní mnohem mladšího vzhledu, než jejich datum narození. A o tom, že se chtějí a hlavě umějí udržovat svědčí nejen to, že jsou opravdu téměř vždy bezvadně upravené, ale i velice prosperující „salony krasoty – salóny krásy“, na které narazíte téměř na každém kroku. A jeden z nich je dokonce v přízemí tohoto hotelu.

Když si po výměně pohledů s přítomnými dámami začnu myslet, že  konečně roztávají ledy a i tady bude posezení více než příjemné, rozezní klávesy piána první tóny. Nevadí, třeba si po večeři užijeme i tance. O nic nejde, únava je více než tíživá, ale těch pár otoček před spaním by mohlo navodit pohodové snění až do rána.

Ale kdepak! Ani nestačí skončit první skladba, když se mezi našimi sousty zcela zásadně změní repertoár. Údery kladívek pod křídlem klavíru mi rozesejou mráz po zádech. Co se to děje? Vysvětlení je více než jednoduché – kousek za námi seděli do té doby přehlédnutivší vojenští „generálové“. Stakany vodky do nich padaly jak Němci do zákopů a netrvalo dlouho, aby se rozhodli zavzpomínat si na svá mladá léta. Nehodlám raději odhadovat, jestli jejich šediny pamatují i to skutečné osvobození, ale šedesátý osmý rok v Praze jim musí připadat jako včerejšek.

Přiznám se bez mučení, že jsem slyšel pár písní ruského armádního sboru Alexandrovci a jsou prostě fenomenální. Nečekal jsem však, že dva jejich nečlenové spustí něco podobného i do té doby poklidné večeře dvou cestovatelů. Začíná mne nepatřičně svrbět v krku a tak do karaoke vystoupení (může se tady vůbec použít buržoazní výraz karaoke?) začínám pobrukávat a zlehka pozpěvovat nesouhlasné protibolševické písně.

Bohužel mi však velice rychle vyschne v hrdle. Snažím se gestikulací přimět zasněné číšnice opřené o bar, aby mi přinesly ještě jednu místní rezavou vodu, ale jsem dokonale přehlížen. Oficír je momentálně gerójem (hrdinou) a zlatým slavíkem večera. V tuto chvíli to ještě netuším, ale nalákán na obal s blonďatou kráskou mi někde v přihrádce stanislavy leží CD s právě znějícími hity.

Nakonec jsem s patřičně odsuzujícím pohledem, jaký dokáže upřít jen statečná ruská (nebo ukrajinská?) žena pionýrka, vzat na milost a spolu s druhou sklenicí pivního moku dostávám na stůl i účet. 140 hřiven za dvě večeře je opět legrační cena, ale stále mi ještě po zádech běhají mravenci. Ztuhlý je i úsměv na rtech, když podávám 150 hřiven s tím, že je to v pořádku. Podle reakce bych se měl spíše stydět, že svádím mladou sličnou pracující slečnu na scestí tím, že jí nechávám 10 imperialistických hřiven navíc. Na naše rozloučení samozřejmě nikdo nereaguje. Kapitalističtí psi konečně vyklidili pro ně nežádoucí prostor.

Potřeboval bych ještě tak dvě piva, abych mohl spokojeně usnout. To není o nějakém alkoholismu, ale mozek je po dnešním putování ještě natolik vystresovaný, že nebude snadné usnout jen tak. Cestou nás lákají růžová srdíčka, ale ani dnes, ani jindy se nedozvím, zda šlo skutečně o night club včetně očekávaného příslušenství, nebo prostě jen o nějaký bar či hernu „u srdcové sedmy“.

Pokud mohu hovořit za sebe, vypadám, že jsem v notně podroušeném stavu, když přes osvětlenou recepci přecházíme do našeho „sklepního apartmá“.

„Tak dobrou noc,“ přikrývám se nespokojeně dekou, zvyklý na klasickou dobrou peřinu v časech zimních i letních. Hm. Pod tím jen tak neusnu. Klasická kousavá deka. A do toho ty prokleté hodiny! Nevím, co bylo impulsem, ale někdy ve svém raném věku jsem se prostě odnaučil spát při tikotu hodin. Nevadily mi v podstatě žádné jiné rušivé zvuky, když jsem pracoval svého času ve vítkovických železárnách, usínal jsem bez problémů i u rachotu elektrické pece. Ale to pravidelné tikání mi prostě nedá spát.

Ukrajina – Příjezd na Krym

Budí mne šimrání slunečních paprsků a příjemné teplo. Ležím rozvalený na pohodlném letišti a vychutnávám si ten slastný pocit fantastického vyspání. Jestlipak je už vzhůru i Michal? Nevím, jak jeho, ale mne odsud nikdo jen tak nedostane. Pustím si na chvilku svůj v noci objevený televizní kanál, který se během pár minut stal tím nejoblíbenějším a spokojeně dál ležím.

„Nó jo,“ vchází do pokoje Michal s úsměvem plným spokojenosti, „nó jo“, opakuje, když se zálibně zadívá na ukrajinský hudební trend, který mám stejně jako v noci pro velkou úspěšnost opět naladěn a další výměna pohledů se už mezi námi obejde zcela beze slov – tak dobře jsme se už dlouho nevyspali. Nemá to tady chybu! Zůstaneme tady bydlet už navždy?

V úterý 15. září 2009 čeká asi většina zaměstnanců netrpělivě na připsání výplaty na jejich účty, zatímco my si vychutnáváme závidění hodné chersonské ráno.

Trvá nám snad dvě hodiny, než se „vykmotříme“ z pokoje a stylovou dřevěnou chodbou plnou živých květin sejdeme do recepce poděkovat a hlavně zaplatit za tuhle skvělou noc. Blondýnku vystřídala prsatá černovláska, v souladu s postavou i ráznější povahy. Vytahuji kreditku, abych vyrovnal nocleh a jsem striktně odmítnut.

„Terminal něrabótajet – terminál nefunguje,“ oznámí suše do té doby více než sympatická recepční. Co teď? Mám obavu, že tolik hřiven u sebe nemám.

„Móžno plátiť eurámi? – Můžeme zaplatit eury?“ zkoušíme společně s Michalem, který má naštěstí železnou zásobu do jisté míry mezinárodní měny.

„Ale jo,“ překládám si zamumlání za pultem a moje žádost o vydání potvrzení je ještě okořeněná nevraživým pohledem. Jako by nevěděla, že to nepotřebujeme pro vlastní potěšení, ale na hranice, kde nás s tím budou otravovat stejně, jako my ji.

Venku je zatím běžný ukrajinský den, auta jezdí sem a tam a ta české výroby jsou všude okolo hotelu Non-Stop. Nevěříte? To skutečně české, tedy naše Tatra stanislava, stojí naštěstí v pořádku na hotelovém parkovišti, a je natěšené na další cestování, no a hned vedle je nová fábie a oktávka, která za 148 tisíc křiven, tedy pokud dobře počítáme, nějakých 300 tisíc korun, může být naše. Nebo snad ne? Kdo ví, zda by nám v místní Škodovce prodali některou z vystavených krasavic. Autosalón motel až namyšleně zastiňuje a odsouvá někam do pozadí, ale pro nás je Non-Stop jednoznačnou prioritou. Kdyby bylo nejhůře, tak si nějakou tu škodovku koupíme i u nás, ale takové bydlení za nějakých 400 hřiven, tedy asi 400 korun na osobu, a to i s hlídaným parkovištěm, to se u nás asi nepoštěstí.

No nic, je skoro poledne, sluníčko a kvalitní spánek nám vrací dobrou náladu, je tedy nejvyšší čas vyrazit hltat další kilometry směrem na Krym.

Jenže na místo svižného startu se do popředí opět dostává jistý rušivý element.  A to já. Mám pocit, že jsme najeli už celkem dost kilometrů a přitom nemáme skoro žádné záběry a fotky. Uprostřed té nejfrekventovanější křižovatky na konci Chersonu vybíhám z auta ověšen kamerou a foťákem a k nelibosti místních řidičů se snažím zvěčnit vše okolo. Jednoznačným vítězem se stává zátiší s naší stanislavou a pomníkem, pravděpodobně letounu MiG-17, kdy bez pochyby originál stíhačky soudruzi umístili na betonový podstavec jak jinak, než ve tvaru hvězdy, a směrem vzhůru ne k nebesům (jak náboženské!), ale ke světlým zítřkům.

Když se konečně rozjedeme, vjíždíme do místního „Tesca“, jak metaforicky přirovnám nepřetržitě otevřený trh, kde na ulici koupíte vše od vyčiněných kožešin až po kalibrovatelné registrační pokladny. A to ještě ani jeden z nás netuší, že se sem cestou zpátky zcela neplánovaně vrátíme. Hm… Jak tak nad tím přemýšlím, tak netuší to zatím jen Michal. Já naopak přemýšlím, jak to vymyslet, abychom se zpátky vraceli stejnou cestou a na místním tržišti utratili naše těžce z bankomatu vydobyté hřivny.

Michal to se mnou prostě nemá jednoduché. Nejsme ještě ani půl hodiny od motelu a já zase velím „zastav, zastav“. A to uprostřed mostu přes řeku Dněpr, zákazu zastavení navzdory, jen abych pořídil další z melancholických záznamů pro video, které pak budu zpracovávat „sto let“. Nežádoucí odměnou za jeho trápení je mi nečekaná fotografie, která mne zachycuje uprostřed soustředěného postoje, kde sám sebe raději nepoznávám. Láskyplné slunce a kameramanská profese mne naštěstí na chvíli unaví natolik, že na sedadle spolujezdce zlehka zadřímnu a Michal tak má konečně šanci nerušeně pokračovat k našemu cíli.

Správný dokumentarista však nikdy nespí, a tak sotva otevřu oči, vidím další oběť mého objektivu – podobně modrý moskvič, až po střechu napěchovaný květákem. A proč jen po střechu, zeptá se vnímavý čtenář? No, protože na střeše má zahrádku a na ní v obrovské dece zabalené něco. A jestli se čtenář hodlá ptát dále, nechť si dle espézetky zjistí majitele a zeptá se přímo něho. My máme hlad, karbenátky došly a nezbývá, než začít plenit Michalův potravinový sklad čítající čokoládové krosany.

Žaludek se však tomuto sladkému rohlíku, díky chemii celý rok „vždy čerstvému“ brání a musí pomoct dva radegasty, aby se trošku uklidnil. Dáváme pauzu, musíme to rozchodit. Výhodou místních silnic je široká krajnice, kam můžete kdykoliv odstavit auto a dát si „dvacet“, nebo prostě jen tak odskočit. Přidávám pár záběrů okolí, sluníčko svítí a ve vysoké suché trávě se v dálce pase stádo krav. Poklidnou idylku vyruší „herec“ – motýl. Sedí si jen tak na písku asi dva metry od stanislavy a oba odpočívají. Potřebuji akci.

„Michale, hoď k němu něco, ať se lekne a otevře křídla. Třeba cihlu,“ nabádám kamaráda ke spolupráci na filmovém díle a výsledek je nad očekávání dokonalý. Motýl rozevře křídla, vzlétne a ladně přistane na zadním světle tatrovky. Dokonalé. Oskara máme jistého, můžeme pokračovat v cestě. Máme to už kousek.

„Avtonomna respublika Krym,“ vítá nás rozměrná cedule s mapou poloostrova půl hodiny před čtvrtou hodinou odpolední. Od domova jsme vzdáleni 1677 kilometrů, když opatrně projíždíme kolem celních budek, ale podle všeho jsou jen symbolické. Stráž si nás ani nevšimne.

Na Krymu se na vládnutí historicky střídali Řekové, Římané, Hunové, Tataři a samozřejmě Rusové, kterých je tady v současnosti absolutní většina. Propagační tabule se snaží krymský lid zobrazovat jako jiný, tradiční, dobrosrdečný a mohu-li to tak díky krojům přirovnat, tak trošku jako u nás moravský.

Do hlavního města – Simferpolu – to máme od hranic nějakých 160 kilometrů, za necelé dvě hodiny jsme tam. Krymské cesty jsou oproti těm ukrajinským, co jsme zatím měli tu čest poznat, dálnicemi uprostřed pole. Asfalt je vcelku rovný a jeho kvalita připomíná klasické ostrovní nebo poloostrovní komunikace, se kterými jsem se setkal na příklad v Řecku. Zalesněné Krymské hory se nápadně podobají slovenským Nízkým Tatrám, v nížinách roste vinná réva a když tady z ničeho nic zaprší, můžete si být jistí, že místní řidiči budou klouzat a rozbíjet své plechové miláčky stejně jako u nás doma.

Přes všechnu úctu Simferpolem jen projíždíme – naším hlavním cílem je totiž Jalta.

Město se rozkládá na místě staré řecké kolonie a zřejmě odtud pochází i název města, který znamená „bezpečné pobřeží“. Stanislava má v kolech 1925 kilometrů a v 18:48 místního času projíždí cílovou rovinkou pobřeží, které není bezpečné ani omylem. Vyprahlé silnice pokryté neviditelným pískem a solí od moře proměnil silný déšť v okamžiku na kluziště. První havárie na sebe nenechává dlouho čekat a jako zázrakem nejsme sami účastníky té druhé. V levotočivé zatáčce nám do cesty vlítne z vedlejší nějaký trouba a Michal instinktivně drtí brzdový pedál. Tatrovka poslušně zablokuje všechna kola, ale nepřilnavý povrh a nebrzdící levé zadní kolo nás během vteřiny stáčí do hodin. Zapřu se o palubní desku a očekávám náraz. Naštěstí si nás osobák na poslední chvíli všimne a v protisměru je na chvíli volný pruh, takže Michal může strhnout řízení na opačnou stranu a vyhnout se tak jisté katastrofě.

Uf… Musíme dávat pozor. Rozbít auto a sebe by nebyl zrovna šťastný cestovatelský konec.

Z bezpečné vzdálenosti zaznamenávám na kameru rozbitého bavoráka a současně pročítám průvodce, který radí jako nelacinější ubytovací zařízení nějaký penzion Zarja. Pořád jsme ve stínu toho, že ubytování je na Ukrajině drahé a Jalta nemůže být výjimkou.

Jenže kde je tady pláž? Během pár minut je tady tma jak v pytli a snad i díky celosvětové ekonomické recesi a finanční krizi se tady pouliční osvětlení stalo naprosto zapomenutým pojmem. I tak je ale v úzkých uličkách dost lidí na to, abychom je naším dvoutunovým miláčkem připravili o jejich možná nešťastný život.

Při třetím kolečku přestávám věřit, že najdeme něco, co barvitě a jednoznačně popisuje náš anglický průvodce a hodlám odbočit k nejbližšímu možnému ubytování. Uprostřed levotočivé zatáčky ve stoupání někam zpátky k silnicím lemovaným prodejci něčeho tmavě červeného, dle mého nejčistšího odhadu asi cibule, si všimneme na kamenné zdi cedule s nápisem „Dom Aspiranta“. Vím houby, co to asi znamená, ale stáčím tatrovku ostře doprava a nekompromisně vjíždíme na dvůr patrového penzionu.

„Aby kolem nás někdo projel,“ mám opět zcela zbytečné obavy a na místo zjišťování, jestli tady vlastně vůbec můžeme stát, se snažím naši pětimetrovou slečnu srovnat tak, aby kolem ní projela jakákoliv další limuzína. Únava se projevuje, a to naprosto dokonale a zcela na nesprávném místě. Nevěřím si.

„Dobrý večer, máte volné pokoje?“ zkoušíme podle nás srozumitelnou ukrajinštinou.

„Ne. Nemáme. Zkuste ve městě. Ale jsou hodně drahé.“ odpovídá asi dvacetiletá brunetka za pultem. Hm. Tma jako v pytli, pouliční osvětlení žádné a představa dalšího okruhu jaltskými stezkami mne zrovna neláká.

„Co to znamená drahé?“ zkouším se pokračovat v konverzaci dříve, než tahle sympatická žába jednoduše uzavře tuhle debatu dvou otrapů v kraťasech, kteří sem dorazili s dvacet let starým autem a pokoušejí se nabuzeni průvodcem najít bydlení. A je mi jedno, že ještě před vstupem Michal spíše pro sebe filozofuje o tom, že veterány mají jen ti nejbohatší muži světa. Holka má časopisově jasno.

„Moc drahé. Třistapadesát hřiven za noc.“ Pokračuje mladá recepční, jež od té doby nebude nazývána jinak, než beruškou. Prostě je taková. Beruška. Krásné oči, celkově tak nějak dočervena, usmívá se a …jen namalovat puntíky na záda. A jestli je popis podle vás stále nedokonalý, doporučuji přesvědčit se na vlastní oči. Stojí to za to.

„350 hřiven pro nás ale není draho!“ vyhrknu ze sebe.

„Hm, pro nás ale je,“ oponuje jakoby pro sebe beruška a všichni čekáme, co vlastně z toho vyplyne.

„Kolik chcete nocí?“ pokračuje tak nějak lehce nadějně naše „slunéčko sedmitečné“.

Shodneme, že jen jednu a beruška zvedá telefon a někomu „zvoní“ (volá). Chvilku hovoří a když položí sluchátko, natáhne směrem k nám dlaň a….

„Vaše pasy, prosím. Mluvila jsem s ředitelem. Na dnešek máme jeden volný pokoj. Ale musíte ho opustit nejpozději do dvanácti hodin.“ Prostě život je zase skvělý!

„Pojďte za mnou,“ nabádá nás ubytovatelka a náš zrak spočine na jejích ladných křivkách. Áááách jo, mohu si jen pomyslet. Na co myslí Michal, to netuším, a vzhledem k souvislostem asi ani nechci.

Přesto je to on, kdo naruší nečekanou pohodu „záludným“ dotazem: „Máte tady internet?“

Z téměř na životě závislé potřeby surfovat alespoň pár minut na mezinárodní síti s cílem zjistit stav bankovního účtu, provést platby a krátce mrknout na zprávy, jak to vypadá v naší rodné hroudě, tedy zemi, vypadává následující závěr: 1. Mám si poznamenat stránku www.sexdom.ru. 2. U nás doma se nic zásadního neděje. 3. Beruška zajistila ředitelský souhlas s internetem. Evidentně mělo být pořadí asi jiné, ale schválně jsem na způsobu řazení podle priority důležitosti nic neměnil. Zkrátka, jak jsem koupil, tak prodávám.

Večerní vzduch mne naplnil osvěžujícím pocitem nekonečné svobody a pohody a snahy seznámit s „místním obyvatelstvem“. Nezbývá nic jiného, než využít „aspirantské“ restaurace, která se svou otevírací dobou do 23 hodin může ještě ukázat své skryté rezervy.

Hromadu bagážniků, jako bychom tady měli bydlet minimálně týden, jsme s klopýtáním pod jejich hmotnostmi a objemy přesunuli do moderních pokojů – jak jinak, než s masážní sprchou a LCD televizí – a teď už nám zbývá ke štěstí jen naplnit své žaludky něčím hodně dobrým.

Obsluha je perfektní a můžeme jen litovat toho, že jsme v jídelníčku našli to nejdražší a pro nás to nejžádanější, co jsme mohli: telecí steaky.

Ani nevím, kdy jsem je měl na talíři naposledy. Omylem za socialismu? Sakra, tady za ně chtějí nějakých 160 korun v přepočtu. Za 300 gramů! Až se skoro stydím, takhle na večer a při vzpomínce na poznámku o tom, co tady znamená pojem drahé. Ale hlad je přednější a tak v roli milionářů si objednáváme to nejlepší ze zdejšího menu. K pití přirozeně šampaňské. Zdejší artěmivské je opravdu moc pěkné.

Kyselé ksichty „nosítek“ (jak označují rádoby číšníky ti skuteční profesionálové) jsou někde směrem na západ a daleko od nás a i přes pokročilou hodinu nám nenuceně  se usmívající personál přináší výkvět kulinářského umění.

V restauraci sedíme sami a vychutnáváme si noční klid. Přemýšlím nad panem Orlovem a současně si říkám, zda je tahle naše nadnesenost něčím ospravedlnitelná a jestli si nehrajeme na něco, co nejsme.

Naše spokojenost nezná mezí. Vynikající jídlo, skvělé pití, někde pod námi šumí moře a nikdo po nás nic nechce. Když navíc Michal coby známý milovník koček „uloví“ kolemjdoucí malé kotě, spokojené vrnění obou jen umocňuje vrchol blaha.

Nejsme jediní, komu se ještě nechce spát. Zlatá ruská mládež se chce také ještě bavit a okázale oblečení se vesele začínají bavit v okamžiku, kdy servírka s téměř omluvným pohledem přináší účet. Noc je ještě mladá a pokud nebudeme rušit, můžeme zde prý sedět, jak dlouho se nám zlíbí. Skvělé! Škoda jen, že došlo to šampaňské. Michala to až tak netrápí, přece jen jako abstinent má menší nároky. A proto otevíráme jeho láhev portského, abych podruhé v tomto roce a vlastně současně podruhé v životě ochutnal tento sladký vinný nápoj, jehož obsah alkoholu se spíše přibližuje likéru, než nápoji Dionýsovu.

Co se týká abstinence mého kamaráda, nemohu nevzpomenout na kouzelnou návštěvu soukromého muzea automobilů v Lotyšsku při společné výpravě ještě s Davidem Heřmánkem v roce 2004. Usměvavý dědeček Edgar Gasúns nás provedl svou galerií precizně zrenovovaných veteránů a pozval nás na šnaps. Zkušení pijani by se zastyděli nad  dokonalostí stylu, jakým David do sebe panáka „kopnul“. Abstinent. Michal se tehdy zodpovědně zdržel.

Dneska je vše jinak. Neskutečným tempem uběhlo pět let a stejně jako většina Čechů nepovažuje za alkoholický nápoj pivo, Moravané zase víno, tak Michal bere portské jako sladký zákusek. Slýchával jsem o něm často od Lenky, nicméně se mi při první krátké zkušenosti zdálo příliš sladké a jak se říká, pověst byla lepší, než zážitek samotný. No, nevadí, zkusím mu dneska v noci přít na chuť.

„Pivo a místo na hard disku vždycky dojde,“ říkával náš profesor informatiky. A jeho pravidlo lze s úspěchem aplikovat i na sladký portugalský mok. Jelikož prozatím netuším, že jeho síla se projevuje až druhý den ráno, neohroženě prohledávám naše zásoby a vracím se s lahví moravského bílého. Jeho lehkost by měla zakončit krásný den a otevřít cestu nočnímu snění…

Ukrajina – Chmelnickij

Znáte ten pocit, když se probudíte, lehce vám piští v uších, cítíte, že by to ještě pár hodin spánku chtělo, ale současně je vám jasné, že už prostě neusnete? Zbývají vám pak dvě možnosti. Ještě se tak hodinu dvě převalovat, ztratit tím drahocenný čas a stejně nic nevyřešit, a nebo prostě vstát.

Je pondělí 14. září 2010 a otevíráme oči do ukrajinského rána. Datum víme celkem přesně, ale co se týká hodin, není si Michal svou odpovědí až tak jistý, přestože je už nějakou dobu vzhůru.

„Asi devět. Nebo deset,“ dostávám neurčité info a protože jsem se ještě moc neprobral, jdu si raději pro karbenátek. A ne jeden. Takhle po ránu -vzhledem k tomu, že nesnídám – je jeden málo. A dvěma by taky bylo smutno.

„Hele, musíme vyrazit a najít nějakej servis,“ přerušuje Michal tok mých myšlenek soustřeďujících se na to, jak jsou poctivé domácí karbenátky po třech nebo čtyřech hodinách spánku vynikající ranní kávou.

„Jo“, zafuním mezi sousty a odvalím se do koupelny.

Tradiční český výrobce se prosadil i tady, což vždycky potěší a přestože koupelna působí tak trošku prázdným dojmem, je čistá a má vše, co člověk od takového místa očekává.  Jen ten sprchový kout ve výšce asi 35 centimetrů od země je poněkud zvláštní, méně vzrostlý jedinec aby použil žebřík, ale jednak to naštěstí není můj případ a jednak budu absolvovat ten výstup a sestup (jak do propasti) jen jednou, a to se dá přežít.

Michal mezitím prozkoumává naše imigrační karty, kde jsme jako obvykle uvedli přesně nepřesné údaje, a hraje si s rádoby navigací, kde má asi čtyři druhy různých softvérů s mapami, ale ani jeden z nich netuší, kde se vlastně nacházíme. Mám na mysli programy. Michal naštěstí a na rozdíl ode mne má o zeměpise i jiné vědomosti, než že máme jet tady podle té mapy tři centimetry doprava a pak centimetr dolů. Ale na svou obranu zase musím uvést, že já mám takový ten cestovatelský cit. Že sice pojedeme třeba celou noc špatným směrem, ale poznáme a uvidíme to, co bychom jinak nenavštívili.

Tak. Fotku stanislavy přes otevřené okno, první z mnoha budoucích podobných zátiší, zamáčknutí slzy nad zbytečně utracenými hřivnami, když jsme tady strávili polovinu zaplaceného času a hurá do ulic Chmelnického!

Parkoviště je prázdné, takže i přes komplikovaný start stylem sytič plynu – sytič karburátoru – zpátečka a sešlápnutí pedálu tak, ať motor naskočí ještě před probouráním hotelových hradeb, jelikož brzdový pedál i ruční brzda jsou jen dekorací, se vydáváme hledat místní autoservis. Neměl by to být žádný problém. Rozhodně menší, než má s námi ochranka hotelu, když pořizujeme pár dokumentárních záběrů místa, kde jsme na pár hodin složili své unavené hlavy. Jak tak nad tím přemýšlím, tak více než kamera je asi vyděsilo to startování. Asi i z dálky bylo jasně vidět, že naše tatra není v úplně optimální kondici. Snad se báli o ten betonový plot okolo. A co jsem měl asi tak říkat já, když jsem musel jet slalom kolem naprosto nesmyslných betonových sloupků, o jejichž parkovacím významu by se dalo úspěšně polemizovat?

Hned první vjezd do křižovatky končí zvoláním „Brzdi!“, když nás odkudsi zleva překvapuje bílý žigulík.

Hm, jasně, ono se to řekne „brzdi“, ale jak to mám jako udělat? Maxipes Fík to ve večerníčku vyřešil jednoduše, prostě brzdil ocasem, jenže máme podlahu po generálce, tedy žádná díra nehrozí a i kdyby, tak mám vážné pochybnosti o podobném způsobu řešení situace.

Druhý pokus je úspěšný a řítíme se na kruhový objezd. Dvojka a jednička budou teď nejpoužívanější rychlostní stupně.

„Jo, je tady servis kousek za kruhovým objezdem vlevo,“ opakuji si radu získanou na recepci Klenu a háži okem po naleštěném autosalonu Honda. Hm, tak to bychom museli mít hodně velkou kliku, kdyby nás vzali. To se mi nějak nezdá.

„Dobrý den, …“ rozhlížíme se uvnitř proskleného salónu a vrací se nám jen takové ty klasické pohledy najednou strašně zaneprázdněných zaměstnanců. Sympatická slečna ta nalevo, ale nevypadáme zrovna na zákazníky, kteří si tady jdou pro nové esúvéčko, takže letmý úsměv a rychle zpátky přilepit zrak na monitor. Po pěti minutách se začínám nudit, ale rozhodně se nenechám jen tak odbýt. Začnu si pročítat nabídky nových modelů, až to jeden z prodavačů nevydrží a zeptá se nás vcelku plynulou angličtinou, jak nám může pomoci.

Ach jo, bratře Slovane, říkám si v duchu, je fakt, že ukrajinsky toho taky zrovna moc neumím, ale to se budeme domlouvat anglicky? To by dopadlo. Vytahuji z kapsy fotoaparát a ukazuji snímky stavu našich brzd. Něco tak velikého, rezavého a nefunkčního na půdě tohoto autosalónu (o autoservisech v těchto případech již nemůže být řeč) ještě asi nikdy neviděli.

„A kde máte tu mašínu?“ snaží se nám asi pomoct.

„Aha,“ začíná se mu rosit čelo při pohledu na parkoviště. Tak nejen, že to jsou cizinci, nejen, že nechtějí nové auto, ale chtějí opravit něco, co jsem ještě nikdy neviděl a ještě mi to podávají takovým stylem, že je to vlastně maličkost, jeden šroub a hotovo, honilo se mu možná hlavou.

„Moment, zeptám se kolegy.“ No co, je alespoň ochotný.

Vyměníme si s Michalem pohledy – jsme tady snad jediní, kteří i přes pro někoho nepojízdné auto uprostřed nebezpečné země mají dobrou náladu. Však co, ono se to nějak vyřeší, jako vždycky. Hlavně zachovat klid a úsměv.

Po deseti minutách čekání už ale není co dělat. Půjdeme? Nebo ještě vydržíme?

„Je mi líto,“ vrací se mladík zarudlý trémou nebo možná i vynadáním od šéfa, „ale opravujeme jen značku Honda,“ zní odpověď podle příručky.

Neopravujete, jen měníte díly, když přijdete na to, co tomu je. Nevadí, děkujeme za ochotu. Poslední oční kontakt s blondýnkou na prodeji a zpátky na parkoviště. Hm, co teď?

„Avtorozbirka po busam – vrakoviště autobusů“ – to zní dobře! Tam by mohli být i schopní lidi! Zastavuji tak, abych měl co nejmenší problém s odjezdem a neohroženě vstupuji do železných vrat.

Klasičtí Ukrajinci (míněno podle českých všeobecných představ) se před černou limuzínou o něčem dohadují s takovým tím typickým mechanikem v ušpiněných montérkách a nejeví o mne sebemenší zájem. Nemám v úmyslu jen tak postávat.

„Zdrávstvujtě!“ vmístím se do debaty a okamžitě vytahuji foťák se snímky našeho problému.

„Hm, hmmm,“ pokyvuje uznale chlapík od oleje, zatímco dva místní v oblecích mají i přes několikanásobně dražší auto teď na pár chvilek smůlu, „opravit to neumím, ale stavte se do servisu tady kousek,“ snaží se mi vysvětlit cestu k další možné opravně.

Tak pojeďme. Nejsem sice znalec tradiční ukrajinské architektury, ale i sem podle všeho již pronikl západní trend stylizovaných domků „na jedno brdo“ za „výhodné splátky“, občas protkaný naprosto kýčovitým „já mám peníze, tak si to mohu dovolit“. Kdo teď netuší, co mám na mysli, pak vězte, že vedle starých rozbitých domů tady vyrostly nové stavebnicové domy známé i u nás a taky všude oblíbený styl „zámečků“, kdy uprostřed sousedovic ruin se zvedá zámek jako z pohádky. Tedy z hodně nepovedené.

My mále ale jiné starosti. Hledáme už skoro hodinu a provoz je nesrovnatelný oproti tomu, na co jsme byli zvyklí v noci. Před každou křižovatkou musím vypínat motor, abych stanislavu nějak zastavil a pak rychle start, plyn, trefit se do mezery mezi auty a na jedničku to držet nějak tak, abych nenacouval vlastní váhou do nárazníku za mnou.

„Tatra, charóšaja mašína! Da, avtoremont je u kruhového objezdu,“ ujišťuje nás prošedivělý chlapík o tom, že nejen Honda tady má patent na opravy.

Nějakých padesát metrů před rondlem narážíme na zmiňovaný servis. Uprostřed garáže stojí asi třicet let stará lada a nějaký snad opravář do něčeho na ní zarputile buší kladivem. Aha, tak to je asi ono. Znak kladiva to má i na střeše „podniku“, pracovní nástroj je tedy zcela zřejmý.

„Ne, ne, máme plno,“ volá už z dálky pokuřující čtyřicátník, aniž by mne nechal domluvit. A nějaký další servis? Honda! Že ne? Tak to nevím…

Vydáváme se tedy na další okružní jízdu. Plynu máme dost, ve městě schopných řidičů se dá i bez brzd jezdit docela bezpečně, jenom minuty a hodiny ubíhají sakramentsky rychle. No nic, pokud teď na něco nenarazíme, pojedu do dalšího města a budeme hledat tam, nastiňuji Michalovi své další plány.

Všude samý „Remont“ – pneuservis a my jak na potvoru nemáme defekt, ale servaný jeden jediný šroub.

„Ahoj, kde je tady ávtoremont?“ spouštím na taxikáře stojící u jednoho z těch mnoha malých „šína servisů“.

„Autoservis? A co potřebuješ?“

Vystupuji z auta a ukazuji mu náš problém.

„Víš, kde je…?“ snaží se mne po krátké debatě někam navést. Brzy však pochopí, že vysvětlování tady nemá smysl.

„Dej mi deset hřiven a já tě tam dovedu, pojedeš za mnou.“ nabízí raději a během vteřiny nasedáme do aut.

Jedeme asi deset minut a zastavujeme uprostřed nějakého areálu, spíše velkého dvora, který se pyšní cedulí „Avtoservis“.

„Patnáct hřiven,“ nastavuje taxikář ruku.

„Tak to ne!“ odmítám. Sice neznám přesný kurs, ale určitě je to nějak krát čtyři a hlavně – bylo domluvených jen deset!

„Nět, patnáct hřiven!“ začíná se mračit taxikář a lze jen těžko odhadovat další vývoj.

Jenže já jsem taky paličák. Nezaplatím 15 hřiven jen za to, že mne dovede k nějakému servisu, odkud nás zase pošlou kdo ví kam!

„Okej, patnáct, ale řekni jim, co máme za problém!“ Tagán vidí, že jsem neodbytný a s viditelně nasupeným výrazem jde za šéfem servisu vysvětlit, jak to s námi vypadá.

„Dobrý den, ale jo, to nebude problém, pojďte,“ vítá nás podstatně sympatičtější majitel servisu s úsměvem. Vyplatím patnáct hřiven a taxík nás s tryskovým hrabáním pneumatik opouští.

Zatímco většina normálních lidí je na dovolené během pár hodin a chvilku po vybalení se už válejí u moře, my jsme za circa 24 hodin zvládli akorát návštěvu koncentračního tábora a jeden krátký skoronocleh. Trčíme s nepojízdným autem v pochybném autoservisu ve městě, které nikdo u nás v republice nezná a aby toho nebylo málo, tak mi znova začíná zvonit telefon s pracovními dotazy.

Dokončím asi půl hodinový rozhovor a hned je tady další zájemce o komunikaci. Těžko říct, proč tady ten maník s oktávkou vlastně přijel, ale až moc nápadně se mu líbí náš výstražný trojúhelník.

„Nechceš ho prodat?“ odtuším z jeho řeči a začínám přemýšlet o nějaké výhodné ceně. Tedy výhodné pro nás.

„Hele, dám Ti svůj, je nový, ten Tvůj se mi líbí, protože je menší, hele, jak se mi pěkně vejde do auta!“ a než se naději, tak už má náš kompaktní trojúhelník usazený v kufru. Nu což, holt máme pořádné auto, nám se ten jeho vejde do kufru naprosto bez problémů. A i kdyby nebyl nový, tak máme naštěstí další dva zcela nepoužité a v sympatickém cestovním balení v zásobě připravené trojúhelníky. No jo, prostě když nakupuje Michal, tak to vždycky stojí za to.

Tak fajn, máme za sebou první obchod a jak to vypadá s autem?

„Chlapi,“ přichází šéf servisu s čelem ustaraným vráskami, „tak ten váš šroub prostě jen tak neseženeme. Máme tady takový a makový rozměr, ale ten váš prostě ne. Kdo vám tvrdí, že tam patří, tak nemá pravdu. Podívej,“ ukazuje na šupleře průměr šroubu, „vidíš, ten váš byl tenčí, proto se na cestě uklepal a vypadl. A takový tady prostě nemáme.“

Hm. Takže objektivně řečeno, kdybychom zůstali doma., tak by se to nestalo. Na našich cestách by ten „perfektně opravený“ brzdový třmen nějakou dobu vydržel. Jenže my ne. My musíme na Ukrajinu. Kde nejsou cesty. Je to naše vina. Moje. Neměl jsem závodit s tím taxíkem.

„Charašó, takže co teď máme dělat?“ ptám se asi hloupě, ale pro tuto situaci více než logicky. „Nedá se ten šroub vyrobit?“

„No, umíme ledacos. Ale trvalo by to. Podívej, napadá mne jedna věc. Prostě ten brzdový třmen odřízneme, zacpeme trubky a pojedete dále. Budou vám brzdit tři kola, to stačí.“ vymýšlí šéf a mně zrovna nenapadají argumenty proti.

„Vydrží to? Bude to stačit?“ ptám se nejistě.

„Jistě!“ věří si sebejistý chlapík a nám nezbývá, než věřit jemu. Tak jo, pusťte se do toho.

„Hotovo!“ překládám si nadějné zvolání a jedu podle pokynů na testovací jízdu. Jenže…

…stanislava nebrzdí.

Jak nebrzdí? Odvzdušnil jsi ty brzdy? No jasně, že jo, odpovídá mechanik s výrazem dobrosrdečného Ivana. A proč to teda nebrzdí? Nevím. Tak znova.

„Kačáj! … Puskáj!… Trimáj!“ – „Sešlápni!… Pusť!…. Drž!“ překládám si volně pokyny, které se stanou pro dnešní den stěžejním názvem kapitoly palubního deníku. Stanislava stojí nad kanálem v garáži a servisák se pokouší o opětovné odvzdušnění brzd. Šlapu na pedál podle rozkazů a přemýšlím o tom, jak je „kačáj“ podobné s kachnou. Je to asi dětinské, ale v tu chvíli mne nic jiného nenapadá. Ztrácíme čas, naděje na opravu auta, které tady viděli poprvé v životě, jsou mizivé a nejraději bych se na všechno vykašlal a jel domů. Teda ne zrovna domů, ale dále. Kdo to zařídí? Nikdo? Nikdo.

Tak fajn. Je jedna odpoledne našeho českého času a je třeba udělat nějaký radikální krok. Přesuneme si hodiny a odteď se začneme řídit časem ukrajinským. Takže během pár vteřin je 14:00. No. To je teda terno.

„Zkus to projet,“ dostávám pokyn a jdu udělat kolečko po dvoře. Zase nic. Brzdový pedál se propadá a čelisti nespínají.

„Já budu raději zametat, než opravovat tohle auto!“ ztrácí ušpiněný „Ivan“ nervy a zahazuje klíče někam do kouta garáže.

„Tak jo, tak jdi!“ posílá ho ze svého postu kde se vzal – tu se vzal najednou se zjevivší šéf servisu.

„Vy s tím naděláte…,“ poznamenává s výrazem typu „nemůžu se už na to dívat“ nějaký kolega odvedle. Doteď opravoval pajero a sem tam houknul nějakou radu, ale po dvou hodinách marného snažení to vypadá, že bude muset zasáhnout do hry právě on.

„Počkejte, zajedu pro brzdovou kapalinu,“ usedá do neuvěřitelně vytuněného starého moskviče a mizí někde v dáli. Pár minut na to se jeho modrý přízrak s desítkami kil relativně zbytečných plastů vrací a dunivé tóny té správné hudby jsou jeho předskokanem v hlavním koncertním vystoupení.

„Kačáj…puskáj…trimáj….“ zní obehraná písnička a mně nezbývá, než mu věřit. „Ono je to stejné, jako u mojeho moskviče,“ oznamuje mi (alespoň ne pro mne) zrovna lichotivou zprávu, že jeho modrý šrot má stejný systém brzd jako naše milovaná a dokonalá tatrovka.

Neuplyne ani dvacet minut a jdeme na další testovací jízdu.

„Nět, já už nejdu. Zkus to sám.“ Třeba budeš mít více štěstí, předávám stanislavu frajerovi s moskvičem a jsem celkem smířený s tím, že dneska odsud s opraveným autem neodjedeme.

Opak je pravdou. Ukrajinec udělá široký oblouk, pak sešlápne plyn až na zem a těsně před námi efektně zabrzdí.

„Ábées?“ vystrčí hlavu otevřeným oknem s upřímně nevinným výrazem.

Ale kdeže… Prostě máme asi tak trošku zvlněné brzdové kotouče, tak to asi kope do pedálu a kdo ví, v jakém stavu jsou kulové čepy…?

„Máte tady hodně oprav?“ ptám se šéfa servisu, když za ním kráčím do kutlochu představujícího kancelář.

„Máme, to víš, špatné darógy – cesty,“ odvětí jakoby automaticky a já jen čekám, co nás bude tahle nedobrovolná zastávka stát.

„170 hřiven,“ podtrhuje na malém papírku součet za zhruba tři hodiny práce a butylku brzdové kapaliny DOT4.

Podávám mu 200 hřiven a jsem neskonale vděčný za to, že stanislava je schopná pokračovat dále. Brzdový třmen skončil v igelitové tašce uložený v kufru a já mám fakt dobrý pocit z toho, že nám tihle lidé vyšli vstříc. Porušili tím ty běžné euroevropské dohody o tom, že máme mít seriózní objednávku, když něco chceme a hlavně máme přijet euroevropským autem, a ne kusovou výrobou, když už chceme nějakou tu opravu.

V altánu zdrceně sedí „Ivan číslo jedna“. Pan neúspěšný. Kdo ví, co s ním bude? Snad nic. Jedna nepovedená oprava snad vyhazov nedělá. Podáváme si symbolicky zápěstí, ruce jsou bohužel kvalitně umazané od oleje. Přepadá mne pocit nadšení a dobra a doplňuji tringeld třiceti hřiven navíc ještě o šest plechovek radegastu.

„Čéskoje pívo?“ ptá se pro jistotu šéf. Důvěřuj, ale prověřuj. No jasně, že české. A navíc moravské!

Nejhůře dopadá tuningář moskviče. Během asi dvaceti minut nám vyřešil problém a pak se vrátil zpátky k opravě pajera. Tak už to v životě chodí. Ti nejlepší obvykle svůj úspěch odbývají frází „dělal jsem jen svoji práci…“.

Díky moc!

Je 15:50 místního času, utratili jsme dvě stě hřiven za opravu, která by v běžném servisu Tatra stála tak dva tisíce a šťastní jako blechy můžeme pokračovat dále. Dál na jih… dál na jih….

Plním přání Michala a uvádím souřadnice toho skvělého místa, kde mají nejen šikovné mechaniky, ale i sympatickou výstavku ruských žigulíků, moskvičů, volh…

… N49.40.45.79.16….E26.99.82.62.40

Široký betonový nápis „Chmelnickij“ na místo klasické cedule s názvem města se stává vděčným podnětem k fotografii se stanislavou. Vlastně celá tahle dovolená je hlavně kvůli ní. Na většině fotek je a bude zachycena právě ona. My dva jsme tak nějak navíc, prostě abychom se o ní postarali, ať si dovolenou užije co nejvíce ve zdraví. Nicméně moc dobře vím, že nám tahle „holka modrobarevná“ naši péči několikanásobně oplatí.

Přebíhám čtyřproudovou asfaltku a kličkuji mezi stařičkými autobusy a nákladními UAZy, které mají mimo překročení hranice životnosti ještě jedno společné – jezdí na plyn. Zatímco u nás je, nebo bylo, povinností umísťovat nádrže na alternativní pohon co nejbezpečněji, obvykle někde v zavazadlovém prostoru, což u tatry byl tak trošku problém, jelikož má kufr vpředu a občas vznikaly polemiky, zda taková přestavba je vůbec možná, tady se s tím nijak nemazlí. Propanbutanové láhve jsou upevňovány na střechy a korby v několika kusech vedle sebe, prostě kolik se vejde, tolik se namontuje, a je to na dovolenkový rozhovor dvou „autíčkářů“, zda je takový způsob bezpečný, či nikoliv. Je fakt, že na střechu se tady auta asi běžně nepřevracejí. A padesátistupňová horka v létě jsou příznačná také pro jiné kraje. Takže to evidentně nevadí. Jen by mne zajímalo, jestli taky musejí chodit každý rok na pravidelnou kontrolu za pětistovku, nebo je jejich technologie natolik spolehlivá, že jí veškeré technické instituty dávají doživotní záruku.

Tachometr ukazuje číslo 280902, což znamená vzdálenost 896 kilometrů od domova, užili jsme si nějakých 200 kilometrů jízdy bez brzd (Michal má zážitek na celý život), přespali v oblíbeném ubytovacím zařízení pro milenecké páry, poznali fajn autoservis – kdo by náhodou hledal kvalitní a levné služby, neváhejte, Chmelnickij na vás čeká! – nafotili to nic, co tady bylo k vidění, dotankovali elpégé za 3,30 hřiven za litr (pořád ještě žijeme v představě, že je to cena krát čtyři) a deset minut před půl pátou místního času, který už budeme nadále respektovat, prosviští naše tatrovka kolem před objektivem vášnivého kameramana (myšleno mně), aby hltala další stovky kilometrů ukrajinských silnic, které bohužel svou kvalitou nemají v českých stupnicích označení, neb i polní cesta jeví se dálnicí, ve srovnání s ukrajinskou silnicí.

Opět jsem ale neobjektivní. A navíc téhle zemi křivdím. Ani ne po patnácti minutách vjíždíme na více než solidní dálnici lemovanou stromy „oháknuté“ už do podzimního zabarvení a nám to jen připomene starou pravdu – že čas nezastavíme, ani kdybychom sebevíce chtěli. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom se měli v nejbližší době opalovat. Že by měl chlapík na hranicích pravdu? Že nás čeká jen „chólodno?“

Jenže horko nám je už krátce po páté hodině odpolední, kdy nás v obci Letichiv začne pronásledovat policejní hlídka. Scéně jako z filmu předchází mé flegmatické „Kašli na něj a jeď.“

Na Michalovi je fajn nejen to, že vydrží mé neustálé sarkastické popichování, ale i jeho bezproblémová spolupráce za volantem. Střídáme se v podstatě pravidelně a prozatím jsme nikdy nemuseli řešit spor o tom, kdo má nebo nemá vlastně řídit. Tento fakt považuji za jeden z pilířů úspěšné expedice.

„To stihnem´,“ shodneme se v okamžiku, kdy na první světelné letichivské křižovatce přeblikne na semaforu oranžová. A je pravdou, že projíždíme dle našeho mínění zcela bez porušení dopravních předpisů. Červená ještě nesvítila a navíc nesmíme prudce brzdit, abychom zbytečně nenamáhali zbývající tři brzdové třmeny.

V tom se ozvala píšťalka. Za křižovatkou stojí na chodníku policajt a zuřivě gestikuluje pendrekem směrem k nám.

„Kašli na něj a jeď.“ dávám pokyn Michalovi a to jsem neměl dělat.

I přes hustý provoz se ve zpětném zrcátku úspěšně prodírá mezi auty policejní lada samara. Ukrajinský strážce pořádku neváhal a spolu s kolegou se rozhodl, že nás dva umravní. Nedá mi to a musím si vzpomenout na nezapomenutelné řidičské výkony Louise de Funése ve filmové sérii Četníků. Za kvílení sirény a hrozivého blikání majáků nás předjíždějí a smykem otáčejí samaru jako barikádu, abychom se jim náhodou nepokusili ujet. Ještě, než odpolední vítr rozfouká zvířený prach, je tady nasupený dopravák.

„Dokuměnty. Víte, co jste udělali? vy jste neviděli, jak jsem na vás mával?“ funí celý zarudlý na Michala a ten se stoickým klidem odpovídá: „Aj dont andrsténd. Du ju spík ingliš? – Nerozumím. Hovoříte anglicky?“

Zatímco já jsem se musel otočit na opačnou stranu, aby nebylo vidět ten naprosto nevhodný výbuch smíchu, policista smysl pro humor nechal někde v autě před námi.

„Tak to ne. Projeli jste na oranžovou, to je u nás trestné! Nezastavili jste na můj pokyn! Ujížděli jste policejní hlídce!“ hřímá tak nějak ve zcela volném, ale naprosto logickém překladu. „Půjdete s námi na stanici a sepíšeme protokol!“

Michal se ještě opět marně pokouší o pro něj přirozenější angličtinu, ale jelikož to nikam nevede, vmísím se lehce do rozhovoru.

„Skoľka chóčeš? Nam ně nádo bumážky. – Kolik chceš? Doklad nepotřebujeme.“ nakláním se přes Michala, aby bylo zřejmé, že jsme ochotní se domluvit.

Hrobové ticho. A výbuch.

„Jak skóľka chóčeš!? Půjdete s námi na stanici a sepíšeme protokol!“ řve na nás, jako by snad ani nebyl bratr Slovan.

„Nam ně nádo jéchať na stánciju. Nam ně nádo protokol. Nam ně nádo bumážky. Skoľka? – Nepotřebujeme jet na stanici. Nepotřebujeme protokol. Nepotřebujeme papír. Kolik?“ nenechávám se odbýt jako starý mazák. Všichni berou. A tenhle nebude výjimka.

„850 hřiven, nebo 50 euro.“ dostávám odpověď.

Tak fajn. Podávám mu doklady obohacené o požadovaný obnos, šikovný pohyb při „kontrole“ dokladů, během okamžiku máme doklady zpátky a s ne příliš nadšeným rozloučením můžeme pokračovat v cestě. Máme před sebou ještě hodiny a hodiny jízdy. Už tak jsme ztratili hodně času v servise a ještě se dohadovat s místní policií? Kvůli tomu, že u nich tady je průjezd křižovatkou na oranžovou přestupkem? A kdo má o tomhle nesmyslu vědět?

50 euro je asi 1300 korun. Pro místní obyvatele hodně slušný peníz. Zasloužili bychom úsměv a poděkování. Ale může nás hřát, že jsme podpořili místní ekonomiku. Samara totiž sice s efektním zahrabáním svých kol vystřelí z místa našeho zadržení, ale o pár set metrů dále zatáčí na parkoviště před sympatickým restauračním zařízením. Policejní čepice letí na palubní desku a oba přátelé v dobrém rozpoložení míří ke dveřím jejich následujícího programu. Však co, na útratu mají víc, než dost a upřímně – i my jsme rádi, že jsme se takhle dohodli. Kdo ví, jak by podobná situace dopadla u nás?

Ukrajina je prostě jiná. Ale celkově jiná. Myslím, než jsem si ji představoval. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem si ji představoval jako nekonečně zelenou louku s poli táhnoucími se od obzoru k obzoru, kde v pohádkových vesničkách vlídným měkkým jazykem hovořící obyvatelé bydlí v dřevěných domcích tradičního ruského stylu. Byl jsem ale i připravený na klasická velká města, kde původní historické paláce a chrámy byly zastíněny nebo zcela vymýceny šedivými obludami socialistických paneláků.

Prozatím si z této země odnáším zkušenost s téměř nesjízdnými cestami, slušným ubytováním, vzpomínku na šikovné ruce místních lidí, naštěstí ještě solidně fungující policajty, ale jinak podle očekávání je tady méně lesů a více převážně chudě vypadajících polí. Přestože ukrajinské bábušky sedící podél silnic a prodávající ovoce a zeleninu ze svých zahrádek se mne pokoušejí přesvědčit o tom, že jejich země umí být úrodná nad běžný standard nabízený v supermarketech.

„Nechci jet po chodníku, ale ani v protisměru,“ rozčiluje se Michal nad zoufalým stavem vozovky, když po tři sta kilometrech jízdy vcelku nezáživnou krajinou vjíždíme do jednoho z mála větších měst – Umanu. „OK, tak pojedu po chodníku,“ rezignuje za chvíli, protože v hlubokých dírách nehodlá utrhnout stanislavě kolo.

Je deset minut po deváté večer a z druhého největšího města Čerkaské oblasti, které někdy v 16. století vzniklo na tehdy polském území a bylo nesčetněkrát napadáno Tatary, aby se nakonec stalo kozáckou pevností, nevidíme vůbec nic. Jsme ještě stále pod časovým tlakem a tak naší prioritou je jen natankovat a pokračovat dále směrem na Oděsu a na Krym.

Těsně před půl jedenáctou dostáváme z naší milované vlasti zprávu od Kristýny: „Kurz ukrajinské hřivny (Uah) se pohybuje kolem dvou korun.“ No páni! Tak to je skvělé! Takže jsme bydleli jen za cca 500 korun a plyn tady stojí nějakých 8 korun! To nemá chybu! A to máme vzadu na sedadlech sbalený stan, protože jsme byli doma poučení, že je tady strašně draho! Člověk má prostě věřit hlavně sobě…

Střídáme se za volantem a já se současně snažím občas pořídit i nějaký ten záběr kamerou. Je v podstatě nulový provoz, není co dělat a při osmdesátce v hodině se dá stíhat bez problémů i víc. Jediným zpestřením je kamión ČSAD, nicméně po bližším zkoumání je více než jisté, že se jedná jen o plachtu s logem české dopravní společnosti. S tou ale náklaďák určitě nemá nic společného. Ukrajinská espézetka hovoří jasně. Ale možnost setkání s českým „kamarádem“ uprostřed temné noci alespoň na chvíli zahřála u srdce.

Krátce po jedenácté hodině vjíždíme do dalšího plánovaného bodu na mapě – Pěrvomajsk zní krásně rusky, ale za to příšerně páchne. „Smrad…snad všichni topí hadrami,“ poznamenává Michal do palubního deníku a vzápětí přidává pochvalu: „cesta je relativně dobrá.“ Nacházíme se v Mykolajivské oblasti, která je jednou z méně osídlených oblastí Ukrajiny. Nutno podotknout, že na tu hustěji osídlenou jsme ještě nenarazili. A nebo jsme už zdeformovaní od nás, kde často jedna vesnice či město splývá s druhým.

Máme za dnešek najeto jen 412 kilometrů a přitom jsme už dost solidně utahaní. Vzdálenost podobnou té z Ostravy do Prahy je v době příznivé konstalace hvězd a hlavně dopravy na D1 možné zvládnout za tři hodiny, ale tady nám to trvá dvojnásobek času. Musíme dojet do Mykolajiva, dáváme si závazek, a s ohledem na opravdu hodně solidní cesty by to neměl být nikterak nesplnitelný úkol.

Dálnice. Opravdová. Se skutečnou benzínkou. Že by fata morgana? Přece nejsme na poušti! Bezchybně rovná silnice je balzámem pro tlumiče naší tatrovky a velká osvětlená čerpací stanice je zase lákadlem pro nás. Zpátky v konzumní civilizaci, to je najednou radosti! Jdu omrknout nabízený sortiment a vracím se s cédéčkem Viky Antonovy. Vůbec netuším, o koho se jedná a co to bude, ale líbil se mi obal (kdo by odolal usměvavé hnědooké blondýnce?) a za 27 hřiven, tedy asi 54 korun, no nekupte to za ty peníze! Obal (neříká se tomu spíše booklet?) mne navíc nalákal na to, že CD obsahuje pro mne naprosto neznámý hit „Nikolja“ a nutno podotknout, že se okamžitě po přehrání v našem novém modře podsvíceném autorádiu značky Sencor stává i hitem naším a cédéčko s Vikou necháme opakovat ještě několikrát. „Ukrajinská Britney Spears“ nás bude provázet po celou expedici a svým hlasem nám zpříjemní krušné chvilky běžného života i po našem návratu domů.

Pokračujme však nocí dále. Cherson dostal svůj název podle někdejšího antického města Chersonésos, což bylo v 18. století v souladu s tehdejší módou, ale nás tohle bývalé tatarské přístavní město vítá osm minut před  třetí hodinou ranní v úterý 15. září 2009. 648 kilometrů za deset a půl hodiny jízdy je na můj vkus poněkud málo, ovšem při pohledu na mapu jsou další místa vhodná k odpočinku tak provokativně blízko (jen pár centimetrů), že je rozumnější poslechnout mozek a dokud jsme ještě provozu schopní, vyhledat nějaké příjemné ubytování.

Třináctka je podle nesmyslných pověr nešťastné číslo. Nám trvá přesně třináct minut najít na začátku Chersonu hotel jménem Hotel (nebo se jmenuje Non-Stop? Nic více totiž neonové nápisy do tmy nezobrazují, jen „Hotel Non-stop“). Abychom se cítili pořádně daleko od rodné vlasti, hned vedle hotelu je autosalón Škoda. Ach jo…

„Mohu vám nějak pomoci?“ huhlá směrem ke mně ochranka, sotva se vysoukám ze dveří.

„Ne, sháníme ubytování.“ ladím neustále naprosto nedokonalou ruštinu až možná ukrajinštinu.

„Tak moment,“ odvrací se ode mne muž v černém a posílá nějaké info do vysílačky. „V pořádku, můžete dovnitř.“ překládám si v rámci svých jazykových i časových možností a už už na sebe věšíme zcela nezbytné bágly a vyrážíme směrem ke vchodu hotelu. Velikostně spíše penzionu, nebo chcete-li, motelu, dříve označovaného jako motorest.

„Dobrý večer, máte svabódnyje kvartíry? – máte volné pokoje?“ vysoukám ze sebe hned u pultu skromné recepce.

„Da – ano,“ jen tiše hlesne šikovná blondýnka, kterou jsme evidentně vzbudili uprostřed jednoho z možná nejkrásnějších snů. Sama vypadá moc hezky, přestože její věk je jen těžko odhadnutelný. Pochybuji, že místní dámy obhajují svou lenost a neforemnou postavu tím, že jim jen už pár let nad třicet. Tahle štíhlá recepční jde zcela proti tomu alibistickému proudu.

„OK, tak zaplatíme,“ chci mít srovnaný účet ještě před spaním a vytahuji svou zlatou kreditní kartu.

„Kdepak, nejde terminál,“ pokračuje unaveně naše ubytovatelka a se smutným výrazem v očích dodává: „zaplatíte ráno.“

Páni! To je mi důvěra! No, proč ne? Těžko odhadnout, kdo z nás tří je unavený více, ale ploužíme se dřevěným schodištěm zhruba všichni stejně.

Kožená sedačka, LCD televize, mramorová koupelna, klimatizace a ke spánku svádějící postel, to nás láká v hotelu bez euroamerického reklamního názvu.

„Je to super, děkujeme,“ posílám slečnu nebo spíše paní spát a už se nemůžu dočkat, až sám zalehnu.

Michal dobrovolně zabírá koženou sedačku pár metrů za předsíní a já se zcela bez protestů spokojím s ložnicí vedle. Útulné letiště s koupelnou vedle a plazmovou telkou nade dveřmi je zkrátka neodolatelné a po několikavteřinovém brífingu je vše jasné a potvrzeno: umýt se a spát.

Sám mám doma plazmovou televizi hlavně kvůli hokeji. Co se týká nějakého aktivního sledování, tak se to povede jen občas, když mám připravený nějaký hodně dobrý film. Tady je to evidentně standard. Nevydržím to a proletím programovou nabídku. Místní hudební „Óčko“ je nakonec tím, co mne zaujme nejvíc. Pussy Cat Dolls tady evidentně znát nemusejí, protože mají nepřeberné množství svých vlastních atraktivních zpěvaček a i hudebně je to víc než dobré. Je to fajn. Ale jsou čtyři ráno a jak dlouhou asi budu moct spát? Sám nevím. Takže klik a zavřít víka unavených očisek.

Ukrajina – Lvov

Hraniční pásmo se obvykle ohlásí samo. Jednak varovnými cedulemi, a také zdvojenými názvy měst a obcí. Většinou nám zůstane utajeno, zda se jednalo o dvě různé vesnice, nebo jen jména. Prostě si pomáháme směrem na Medyku, tedy Mostasku a uvidíme, jestli se trefíme hned napoprvé. Jak jinak než u Orlenu (existuje v Poslu i jiná značka?) doplňujeme do stanislavy plyn až po hrdlo, protože vůbec netušíme, jestli za dalšími hranicemi bude kde a co natankovat.

Přesně o desáté večer dle našich hodinek v navigaci, v mobilech, rádiu, prostě všude jinde, než na rukou, vjíždíme na polsko-ukrajinský hraniční přechod. Až na základě razítka v pasech zjišťujeme, že se jedná o Šeginí. Přesto jako nejpravděpodobnější název přechodu je Medyka.

Jako člověku, jemuž je svoboda pohybu právem téměř svatým, je pro mne překonávání hranic států přes celní kontroly něčím, co kdysi bylo značně nepříjemné a ponižující a postupně se stalo jen pár minutami nezbytné nervozity. A díky Schengenské dohodě jen vzpomínkou při pohledu na opuštěné hraniční budovy. Ovšem ne všude. Polsko-ukrajinská hranice se jeví formalitou jen v mém vesele naladěném rozpoložení.

„Dobrý večer. Kontrola dokladů. Vezete nějaký alkohol, drogy, „růže“…?“ spouští ukrajinský celník ten večer asi již posté zopakovaný dotaz.

„Nět.“ odvětím stručně a tázavě se obracím na Michala, co jako myslel těmi „růžemi“. Holt, ruština nebo ukrajinština mi zase ukazuje jednu z mnoha velkých jazykových mezer.

„Alkohol nět?“ opakuje strážce hranic. „Bagážniky – zavazadla,“ ukazuje, abych vystoupil a potvrdil svou křišťálově čistou pravdu i činy, vystoupil a otevřel zavazadlový prostor.

„Alkohol nět,“ odvětím s výrazem upřímnosti mi vlastním, otevírám dveře a najednou vypadnou na asfalt dvě plechovky piva. Pohraničník mne sjede přísným pohledem a podezíravě sleduje zadní část naší tatrovky. Není to poprvé, co podobné divadlo zažívám a hodlám i dneska být poctivým hercem. Nicméně nechci zbytečně ztrácet čas a navíc opakovaný vtip již nebývá vtipem, takže…

„…zděs mótor,“ otevírám vzadu kapotu naší Tatry 613 doplněné i o nápis Stanislava, který vnáší do celé identifikace vozidla ještě větší zmatek, „zděs bagážniky,“ nečekám, až plešatý strážce ukrajinských hranic zavře údivem otevřená ústa a otevírám zadní dveře, „i zděs tóže bagážniky, otevři kapotu, Michale,“, ukazuji aktivně vpředu kufr, co všechno vlastně vezeme s sebou.

Ticho. Klasická situace, která může pobavit snad už jen tatrovácké bažanty.

„Ta mašína má motor vzadu. Jo, to znám, to je tatra. Kakája éto mašína?“ debatují mezi sebou chlapi v uniformách a směřují pro jistotu dotaz na mne.

„Tátra.“ dostávají hrdou odpověď s rádoby ukrajinským přízvukem.

„Tátra? Však jsem to říkal…,“ domýšlím si z jejich rozpravy jejich již předtím „železnou“ jistotu, že poznali, o jaké auto se jedná a jen ze zvědavosti nemířili k zavazadlovému prostoru dopředu, ale dozadu. Aby si prohlédli motor, jak jinak. Jsou to zkušení borci. Tatrovky tady odbavují denně…

„Kudá vy jéchatě?“ směřuje další záludná otázka na Michala, který bohužel ale může sloužit jen v anglickém nebo českém jazyce. S pražským přízvukem.

„Krym.“ odpovídá jako mazák. Je fakt, že moje tradiční „My jechajem v Rígu na výlet“ by se tady asi nesetkalo zrovna s pochopením. Stačí jen můj neustávající až příliš sebejistý výraz. Však jsem „byl v Rusku“, tak co…?

„I što tam budětě dělať?“ nedá se odbýt celník, který se asi domnívá, že má před sebou asi dva jelimany (co to vlastně znamená?…no, nevím, ale hodí se to sem), kteří se rozklepou a obrátí svou káru zpátky do Unie.

„Plávať v móru.“ Michal se nenechává rozhodit a tentokrát zůstávám s otevřenou pusou já. Panečku, Míška se nezdá!

„V móru? Tam chólodno…“ To jsou blázni, dodává asi náš kontrolor ještě směrem ke kolegům. Kdo by teď v září jel na Krym? Je tam zima! Hm. A byl tam vůbec někdy? Krym je dostatečně na jih a je teprve září. Nechceme se spálit během dvou dní! Jsme rádi, že je krásné „babí léto“ a že si ho užijeme ve vlnách Černého moře!

Přestože se ještě snaží o pokračování konverzace, z nás již nic víc nedostane. Ne, že bychom nechtěli, ale prostě mu nerozumíme ani slovo.

„Kdě tam búdětě žiť – kde tam budete bydlet?“ pokračuje výslech. Nenapadá mne teď narychlo jiné vhodné slovo. Výslech to určitě není. Prostě se jen ptá. Chce mít jistotu, že se někde na Ukrajině neztratíme a že se budeme mít dobře.

Ale  dostal mne. Kruci. Co mu je po tom? Na ruských hranicích jsem to chápal a byl jsem na tuto otázku připravený. Teoreticky, samozřejmě. Ale tady? Hm. Nevím, co odpovědět.

„Moment.“ vstupuje do v podstatě přátelského povídání Michal. „Podej mi průvodce.“ Snad ví, co dělá.

„Hotel Bristol.“ zní lakonická odpověď a já si jen v duchu říkám, že snad něco takového existuje a že to neexistuje jen v Anglii, nebo našich hlavách, ale i někde reálně na Ukrajině.

„Bri-stol,“ znamená si celník. No, co dodat? Po ruských zkušenostech je mi jasné, že i kdybychom nechtěli, tak v tom hotelu Bristol prostě musíme bydlet, i kdyby nikdy neexistoval.

Je 22:35 hodin našeho času (a kdo ví, jaký je čas skutečný?), máme najeto 529 kilometrů a veškeré naše odpovědi byly podle všeho pravdivé, takže vjíždíme na území státu, který byl po mnohá léta až do rozdělení Československé republiky naším slovanským sousedem – na Ukrajinu.

Z vlastní zkušenosti vím, že v Karviné, Jablunkově, Českém Těšíně, a určitě i v jiném pohraničí, se prostě běžně hovoří oběma jazyky a přechod z jednoho území na druhé je víceméně plynulý. Tady ne. Snad metr za hraniční závorou končí téměř dokonalá asfaltová silnice a začíná blíže nespecifikované něco. Cokoliv, jen ne cesta. Snažím se vzpomenout, kde jsem naposledy zaznamenal tak neutěšený stav vozovky, ale nedaří se. Nezbývá, než věřit ve vlastní řidičské umění a v genialitu tatrovácké konstrukce.

Hned po pár minutách děláme zastávku a já se pokouším o první ukrajinská umělecká fota – Tatra a čerpací stanice Lukoil. Jak rád na tyhle čerpačky vzpomínám ze svého prvního putování. Byly posly dobrých zpráv. A hlavně životadárného plynu či benzínu.

Jenže není moc času na snění a vzpomínání. Máme před sebou ještě hodně dalekou cestu. A nedá se říct, že to, po čem poskakujeme, cestou je. Tankodrom je trefnějším označením. Vyhýbáme se jedněm dírám jen proto, abychom zapadli do jiných. Auto poskakuje zleva doprava jako koza a volant v rukách připomíná „berany“ kosmické lodi při průletu rojem meteoritů. Kdo nikdy nehrál žádnou počítačovou hru, tak mi asi jen stěží rozumí. Občas pociťujeme tvrdý náraz, jak tatrovka dosedne až na práh, ale díky skvělému odpružení a sedadlům si stále vychutnáváme cestu někam do neznáma v naprostém pohodlí.

Ľvov. Ukrajinsky Lviv. Jen 602 kilometrů z Brušperku. Jen 73 kilometrů od polských hranic. Přestože se to zdá neuvěřitelně daleko při tom neustálém vyhýbání se nerovnostem, je to jen zanedbatelná vzdálenost. Není problém si vyjet historii Ľvova ve wikipedii či jinde na googlu, ale reálná snaha poznat tohle významné město i při průjezdu v noci neskutečně selhává při neustálém poskakování zleva doprava a hledání nejsnadnějšího překonání nástrah ve smyslu neuvěřitelně vysokých kopců ze žulových kostek, kdy jen auta či autobusy se značně odrovnanými tlumiči pérování proplouvají takovými končinami relativně hladce a bezproblémově.

Zapínám kameru a pokouším se zaznamenat to, co doposud jen nahlas nazýváme jednoduchým „to snad není možné“. Ľvov je dozajista moc hezké město plné kulturních památek, ale netuším, jak se k nim dostat, když metr po metru doslova přelézáme muldy na silnici a tramvajové koleje, které musíme křižovat, zdoláváme jako nějaké téměř pohoří. Zlaté „kočičí hlavy“ u nás!

Rád bych udělal fotku alespoň náměstí, ale prostě to nejde. Každou chvíli odíráme břicho naší tatrovky a jediným fascinujícím nočním výjevem je na místní poměry moderní zájezdový autobus, který se kolem nás pohupuje jako na vlnách, zřejmě ztrativ své tlumiče již v dobách dávno minulých.

Nedá se nic dělat, pojeďme dále. Ale jak? Plazím se vysloveně krokem a stejně je to vysoká rychlost. Mám obavu, že v některé té jámě skončíme. Navíc se ze zadní části stanislavy ozývají podezřelé zvuky připomínající údery kladiva o kovadlinu. Snad to nebude nic závažného a přejde to.

Pochopitelně nepřešlo. Nic neodezní jenom tak. Na poškozený tlumič jsou to až moc velké nárazy, vidím to na závažnější problém. Ale auto se chová zatím normálně, takže tomu nehodlám věnovat pozornost a jen zesílím rádio, ať nás to neruší v poslechu cédéček. Nárazy jsou však až příliš alarmující a pár kilometrů za Ľvovem zastavujeme uprostřed noci na opuštěné čerpací stanici.

Jak už tady bývá zvykem, ani v noci nejsme až tak úplně sami a ostraha benzínky skrytá za černými fóliemi oken se zaujetím pozoruje, co že se to tady kolem té druhé hodiny ranní místního času vlastně děje.

„Odkud to zní nejsilněji?“, ptá se Michal a já jen potvrzuji společnou domněnku, že od levého zadního kola.

„Dobře, máš nějakej klíč, nebo tak něco, ať to můžeme shodit?“ pokračuje svým typicky klidným hlasem a já jen přitakám, protože jsme naštěstí klíč na kola dokoupili při poslední návštěvě Tesca.

„Hmmm, tak to vůbec není dobrý.“ pokračuje ne příliš optimisticky, zatímco já se procházím okolo a čistím plíce místním relativně dýchatelným vzduchem.

„Pojď se podívat. Ten brzdovej třmen tady má bejt propojenej hadicí a držet na takovýmhle šroubu, no a ten šroub tady prostě není.“ konstatuje Michal jakoby právě oznamoval, že je logické, že když prší, tak padají z nebe kapky vody.

„Hm, a co s tím?“ snažím se pomoct alespoň hloupými kecy v naději, že se to prostě nějak samo spraví, nebo to Michal jednoduše dotáhne a budeme konečně pokračovat dále, protože tyhle zastávky, kdy se vlastně kvůli prkotiny zbytečně ztrácí čas, prostě nesnáším.

„Nevím, no. Nebudeme bez toho brzdit. Asi.“ zní diagnostika.

Mám Michala moc rád, ale bere to zbytečně tragicky. Tak to prostě bude po cestě bouchat, ale nás to přece nemůže v ničem ohrozit. Opak je ale pravdou.

Jsou dvě hodiny ráno, noc z neděle na pondělí, které obvykle bývá kritickým dnem a nezbývá, než zkusit štěstí. Michal vytáčí Radka Žáčka, našeho za druhé předsedu tatrováckého klubu, ale za prvé šikovného kluka a kamaráda, co když může, tak pomůže, a já zkouším spojení do Fryčovic, kde by garážník taky mohl poradit, co máme v téhle situaci dělat. Evidentně nám chybí „jen“ jeden šroub. Potřebujeme znát jeho parametry a pokusíme se ho někde tady na Ukrajině sehnat. Vracet se určitě nebudeme. Vždyť je to maličkost.

„Jo…jo…jo….,“ zalézá Michal znovu pod auto s telefonem u ucha. Radek je naprosto neuvěřitelný se svou laskavostí, minimálně co se oblasti tatrovek týče. Ve Fryčovicích zvoní telefon naprázdno. Který blázen by taky měl zapnuté zvonění a riskoval to, že se po víkendu nevyspí? Pár minut na to mi ale zazvoní mobil.

„Jasně, Tome, počkej, mrknu do katalogu a dám Ti přesný rozměr toho šroubu.“ zní nadějně na druhé straně kdesi na severu Moravy. V tu chvíli mne ani nenapadá možnost, že by to byl i důsledek ne příliš odborné opravy. Přitom zrovna ten brzdový třmen jsem před odjezdem musel nechat vyměnit, protože ten původní byl zcela zničen havárií.

„Takže…,“ zapisuji po dalších pěti minutách bližší označení součástky a tak nějak uvnitř cítím, že to bude naprostá banalita a první autoservis bude mít takových šroubů skladem stovky. Není to však jediný pocit. Je to spíše přání, aby to tak bylo. Vzpomínám na všechny nepříjemné události, které mne již potkaly a snažím se vsugerovat si jistotu, že po těch útrapách, co již mám za sebou, přece nemůže tahle expedice, ten již tradiční únik od toho každodenního shonu a starostí, skončit po 632 kilometrech. V roce 2004 jsme zjistili únik benzínu z jedné z palivových nádrží ještě na území České republiky a přesto jsme dokázali projet Pobaltí, znovu navštívit Petrohrad a vrátit se přes místy skoro nesjízdné silnice v pořádku zpátky.

U nás doma je sedm minut po půd druhé ráno, tady máme již o hodinu více a s tisícerými díky do Žatce a Fryčovic nakonec pokračujeme směrem na východ. Brzdový třmen drží už jen na hadicích a s každým dalším kilometrem riskujeme utržení a tím pádem i zcela nefunkční brzdy. Hlavně nebrzdit při couvání – zazněla během nedobrovolné zastávky dobrá rada a pokusím se jí řídit.

Je to asi neuvěřitelně nerozvážné. Na cizím území, kde je mizivá pravděpodobnost nalézt v řídce osídlené oblasti autoservis, s dvacet let starou šestsettřináctkou narychlo pospravovanou do pojízdného stavu, pokračovat s rizikem, že tyhle dvě tuny se povalí neovladatelně bez brzd, to mohou podstoupit asi jen takoví dobrodruzi, jako jsme my s Michalem.

Jenže… jen těžko lze popsat můj spokojený výraz, když jsme opět vyrazili směrem k naší první skutečně plánované zastávce, městu Chmelnickij. Všude tma jak v pytli, silnice naprosto neklasifikovatelné třídy masakrující naše tlumiče, provoz v protisměru asi jedno auto za tři hodiny, vynikající hudba namixovaná na flashce přerušovaná kovovými údery ještě stále se zuby nehty a hlavně hadičkami držícího se třmene, a vedle spokojeně chrnící Michal, který uprostřed toho kraválu usnul jako nemluvně.

Jenže…s neustávajícím výrazem a pocitem spokojenosti se stalo to, co se dalo tak celkem logicky čekat a Michala to během vteřiny vrátilo ze spánku spravedlivých do drsné reality…

„No….,“ začal Michal vyprávět po chvíli vyrovnání se s šokujícím probuzením, „tak si tak spokojeně spím a najednou jako bych byl v letadle. Rozhlédnu se okolo a jen cítím, jak se letadlo propadá v turbulencích níže a níže a pilot se zoufale snaží motory na zpětný chod zabránit letecké katastrofě. Uvědomil jsem si, že je to jen sen. A v tom jsem se probudil… A….“

…ten výraz vidím jako dneska. Michal připomínající myšku, která spokojeně hodovala a najednou ji zastínila silueta kočky. Králík baštící odpolední dávku jetele a najednou otevřená dvířka králíkárny a v ní ruka sápající se po jeho uších. Tak takhle vypadá smrt. Nemůžete jí uniknout a jste vnitřně smíření s tím, že je to tady. Sice neplánovaně, ale nic s tím nenaděláte.

A přitom já jsem to viděl úplně jinak. Spokojeně jsem si pobrukoval speciálně na cestu vybrané songy, poskakoval se stanislavou zleva doprava ve snaze vyhnout se jedněm dírám tak, že jsme stejně zahučeli do druhých, a maximální možnou rychlostí kolem osmdesátky jsem si liboval, jak je zase fajn být v zemi, kde většina cest vede nekonečně dlouho rovně a požitek z jízdy nenarušují další účastníci provozu. Klasický „český kopec“, který dole pokračoval kolmou zatáčkou mne nemohl nijak vyvést z dobrého rozmaru.

Sešlápl jsem brzdový pedál a… nic. Zkusil jsem to znovu. Nic. V zatáčce proti nám vyjel nějaký místní nespavec, aby udržel statistiku jednoho auta za tři hodiny. Z osmdesátky bylo najednou stodeset a jak se to nezdá být rychlostí na běžné asfaltové cestě, tady to zavánělo katastrofou. Podřadil jsem bleskuryhle na trojku a jen o pár metrů dále ještě na dvojku. Turbína motoru za našimi zády kvílela v šestitisícových otáčkách, ale rychlost naštěstí rapidně klesala. Vybral jsem zatáčku, zpotil se jen ryze pro filmové účely a s neustávajícím úsměvem jsem zařadil zpátky trojku a čtyřku.

„Co se děje? Proč nespíš?“ otočil jsem se na zcela apatického kamaráda.

O půl šesté ráno vjíždíme do Chmelnického, Bez brzd a bez peněz. Cílem je bankomat a nocleh, dá-li se to v tuhle pokročilou ranní hodinu tak nazvat. Bankomat nacházíme vcelku bez problémů, brzdy jsem asi dorazil při jeho hledání. Muldy zvlněného asfaltu se totiž s hranicí města nezmenšily, ale naopak vytvořily i pro místní značně namáhavě překonatelný terén, čehož jsem se soutěživou radostí využil a v jednom z nepřekonatelných kopců vítězoslavně předjel ukrajinský taxík. Označil bych to za poslední hřebík do rakve našeho brzdění. Ani když jsem se s tím pochlubil Michalovi, tak z toho očividně neměl moc radost. Nevím, možná tak trošku záviděl.

„Budete tady dvě hodiny, čtyři, nebo osm?“ ptá se pomalu a srozumitelně recepční „goteľu Klen“ (česky hotel Javor) a nám je okamžitě jasné, že hned napoprvé zase složíme hlavu v hodinovém hotelu. Nu což, vždyť je to jedno. Bodlo by nám šest hodin spánku, ale  to je asi nejpoptávanější doba pronájmu pokoje, takže samozřejmě není v ceníku a musíme vzhledem k únavě volit jistější variantu osmi hodin. Za 250 hřiven pro dva je to vcelku v pohodě. A to ještě netušíme správný kurz měny.

Manželské dvoulůžko, skromná LCD televize, rudé závěsy a poměrně velká koupelna s toaletou. Můžeme si přát více? Snad jen, ať co nejdříve usneme. Daří se nám to sotva zalehnem.

Polsko

Je neděle 13. září 2010. Třináctka je pro mnohé nešťastné číslo, nicméně pro naprostou většinu lidí zůstane tím nešťastnějším datem 11. září (2001). Pro nás je však 13. září konečně snad dnem odjezdu. Poslední tři dny jsem toho moc nenaspal. Dostali jsme v práci možnost zapracovat na zakázce snů a tak jsem tomu věnoval veškerý svůj volný čas. Michala to stálo několik dní dovolené strávených na místo na cestách, tak u mně doma – Michale, ještě jednou díky za neuvěřitelnou trpělivost! – a mně zase značnou nervozitu z ubíhajících posledních letních dní.

Varování šestého smyslu pokračovalo. Neustálé telefonáty a přepracovávání tabulek mne brzdily od sbalení. Jediné, co bylo připravené, bylo narychlo spravené a přelakované auto („To se ještě zaleští,“ zkoušeli mně chlácholit, když jsem kriticky pohlédl na místy steklo barvu, ovšem nejsem osmnáctiletý bulík, co by si dělal naděje. Zatnul jsem zuby a dělal, že je vše v pořádku.), 35 litrů benzínu v nádrži a pohotovostní nákup potravin v Tescu.

Je deset dopoledne, počasí je fantastické a my nakládáme do stanislavy vše potřebné. Jeden z mých zákazníků, pan Orlov, mne upozornil na neskutečně drahé ubytování na Ukrajině, takže pro jistotu balíme i stan. Tatrovka to uveze a my budeme mít železnou rezervu pro případ, co kdyby. Tak. Máme všechno? Můžeme vyjet?

Nemůžeme. Teta má dneska oslavu narozenin a tak, jak mne přijede někdo navštívit jen s ohlášením, tak tentokrát „výjimečně neohlášení“ přijíždějí naši. No nazdar. Michal na návštěvě, tatra napěchovaná po strop věcmi, krásný den a já tajemný jak hrad v Karpatech. To tedy „fakt nemůže nikomu dojít“.

„Ahoj, kam vyrážíte?“ zní hned první otázka a já se z pohledů snažím vyčíst, zda naši něco tuší, či nikoliv.

„Ale, jen tak, na výlet…,“ nechce se mi lhát, ale taky se mi nechce poslouchat těch x naprosto jasných a logických důvodů, proč nemáme jet nikam, tedy rozhodně ne nikam na východ, a jak je to fajn zůstat doma. Nechci, aby o mně měli strach, takže dělám jakoby nic a dál nezávazně konverzuji.

Aby toho nebylo málo, přichází z oslavy vínem rozveselená sestra s přítelem a samozřejmě je podobně výřečná, jako naši. Držím se svého a snažím se to zamluvit.

Neviděl jsem ho spousty let. A přitom si jako kluk pamatuji, jak jsme spolu hrávali takový zvláštní ping pong a jezdili k jeho rodičům na chalupu. Návštěvní den posiluje bratranec mé mamky Tomáš. Opravdu moc rád ho vidím, ale… proč zrovna dneska?

„Ne, ještě jsme nevyjeli,“ odpovídá Michal do telefonu Kristýně a mně je zcela jasné, o čem právě teď probíhá hovor a jak se asi cítí.

Je přesně půl dvanácté, sluníčko stále ještě svítí, tachometr stanislavy ukazuje 280006 najetých kilometrů (což je jen orientační číslo, protože lze jen odhadovat, kolikátý tachometr to vlastně je a jestli má být před číslem ještě jednička, či dvojka) a naše modrá kráska s osmiválcovým motorem pod kapotou konečně startuje z Brušperka. Cílem je ukrajinský přístav Oděsa, Michal rozšiřuje naše cestovní plány ještě o Krym. Nemám nic proti.

Vzhledem „k utajení“ nemáme tentokrát tradiční cestovní preclíky a tak pro jistotu ještě navštěvujeme Tesco a doplňujeme zásoby. Ve 12.25 máme nakoupeno a vyrážíme k polským hranicím. Kdo zná alespoň trošku mapu Evropy, tak se mu to teď asi trošku nezdá, ale intuice mi radila vyhnout se Slovensku a vsadit na možná delší, ale o to kvalitnější a rychlejší cestu přes Polsko. Ve tři čtvrtě na jednu necháváme za zády Českou republiku se vším, co k ní patří v dobrém i zlém. Sice ještě opět musím telefonicky řešit pracovní záležitosti, ale Michal řídí a ze mně s překročením hranic padá pomyslný obrovský balvan.

Jakkoliv věřím svému šestému smyslu, musím dát jednoznačně zapravdu své intuici v tom, že nás cestou přes Polsko vede správně. Kvalita silnic se od poslední návštěvy zvedla o nevypočitatelná procenta a i související služby šly viditelně nahoru. Asi dvacetiletá blondýnka v mini a v kozačkách sice nestopuje u cesty jen tak, rozhodně je však nejhezčí, co jsme tady za posledních sedm let viděli. A následují další. Jenže my tady nejsme za sexuální turistikou, takže po erotické stopařce jen hodíme okem, aniž bychom zpomalili a dali jí tak šanci k případnému obchodnímu jednání.

Je to všechno jiné. Mohu srovnávat s první výpravou do Ruska v roce 2003 a nezbývá  mi, než uznat, že vývoj ve 21. století je pravděpodobně historicky nejrychlejší. Ovšem není budoucnosti bez přítomnosti a není přítomnosti bez minulosti. Kolem druhé hodiny odpoledne míjíme odbočku do 15 kilometrů vzdálené Osvětimi a já nakonec Michala přemlouvám k první zahraniční zastávce. Jako vnuk vězně několika koncentračních táborů během 2. světové války si nechci si nechat toto významné historické místo ujít.

S plně natankovanou nádrží a plnou důvěrou ve kvalitu místní značky Orlen, jejíž privatizační aféru sledovala i česká média, vjíždíme  do města Osvětim, známého rovněž pod německým názvem Auschwitz. Před téměř sedmdesáti lety tady denně umíraly tisíce lidí v nacistickém vyhlazovacím táboře. Dneska krátce před třetí hodinou odpoledne je to turistické místo jako každé jiné. Zájezdové autobusy, netrpěliví návštěvníci, pokladna se suvenýry a budovy a torza vězeňských ubikací obehnaných elektrickým plotem. Zlé časy jsou dávno zapomenuty. Davy německých důchodců tady mají zastávku na výletě kdoví kam, a jelikož umím být někdy hodně sarkastický, nezbývá mi než poznamenat, že někteří se možná vracejí po letech na „místo činu“. Nepodal bych si ruku ani jedním z nich.

Kdo zná alespoň trošku historii a umí se alespoň na chvíli vžít do utrpení, které v táboře museli lidé podstupovat, nemůže na tomto místě nepociťovat jisté chvění. Nikdy si nezvyknu na to, že jsou podobná místa vlastně už jen atrakcí a proto se vyhýbám hlavnímu vstupu a kráčím podél ostnatého drátu a strážních stanovišť směrem k hlavní velitelské budově, kde je méně frekventovaný vchod. Během osvobozování pravděpodobně naprostá většina, ne-li všechny, dřevěné vězeňské domky lehly popelem a zůstaly po nich jen holé komíny z cihel. Mohou to být i pozůstatky plynových komor a krematorií. Jsou jich tady desítky. V popředí je několik budov zrestaurováno a je možné do nich nahlédnout – za určitý poplatek. Vydělat se dá na všem a každý zlotý dobrý. Snažím se najít chvilku pro alespoň krátkou pietní meditaci, ale počasí i odpolední doba zvou k procházkám, takže se tábor začíná hemžit novými a novými výletníky. Celou scenérii spíše tragikomicky dokresluje židovský průvod s vlajkou, nemající s uctěním místa tragédií tisíců životů nic společného.

Zastavuji se na kolejích, které vedou do hlavní brány vyhlazovacího tábora. Pro cestující ve vlacích znamenaly jen cestu tam, zpátky však nikoliv. Pro mnohé z nich byla smrt vysvobozením.

U velitelské budovy, na níž cedule hrdě připomínala 30. výročí od návštěvy papeže Jana Pavla II., bylo vedle dobových fotografií anglicky a německy napsáno, že se nacházíme v menším a mladším ze dvou koncentračních táborů, v Birkenau – Březince.

Je 15 hodin 38 minut, máme najeto teprve 176 kilometrů a opouštíme v melancholické náladě parkoviště osvětimského tábora smrti.

Cestou zpátky míjíme hlavní a nesrovnatelně větší tábor Auschwitz I, ale mraky turistů nás naprosto odrazují od jakékoliv myšlenky k návštěvě. Cynicky poznamenávám, že podobně to vypadá při pátečních nákupních horečkách v hypermarketech Kaufland. Holt, časy se mění. A lidé?

„Tak kam se podíváme teď? U jako Ukrajina?“ ptá se spíše pro sebe Michal a snaží se do navigace zadat nejrychlejší cestu na hranice. Jako zastánce klasických papírových map mu sice fandím, ale i tak jsem rád, že máme s sebou i něco po staletí ověřeného. Než nějaký krám, kterému dojdou baterky řeč pokaždé, když opravdu nevíme, kde vlastně jsme.

Je fakt, že zcela neprozřetelně mi byla svěřena důvěra a plán cesty jsem připravoval já. Bohužel svým tradičním způsobem. Tedy – pojedeme nahoru do Polska, pak doprava na Ukrajinu, a pak dolů na Krym. Nejen navigace to nedokázala pochopit.

Pár minut před šestou hodinou večer se snad nadlouho uklidňuje můj mobilní telefon a já mohu konečně dát zelenou své dovolenkové náladě. Silnice jsou naprosto skvělé (jak vítaná změna, oproti minulým zkušenostem!), nekonečná kolona v protisměru a z dobrého rozpoložení cestou na Przemysl nás nemůže vykolejit ani neustálý mírný déšť. Nedá se nic dělat, jsme ještě stále hodně na sever. Až dorazíme do Oděsy a na Krym, budeme už v teplém přímořském pásmu. Těšíme se na koupání v moři jako malí.

Ukrajinský žalozpěv 2009

Pod nohama mi křupe sníh a mrazivým prosincovým odpolednem kráčím na poštu odeslat pár nezbytných dopisů. Je zima, Vánoce přede dveřmi a pro většinu našich neustále si stěžujících spoluobčanů budou tradičně šťastné a veselé. A bohaté. Přesto bude ale před svátky neustále zaznívat stokrát obehraná písnička o tom, jak je všechno drahé, že v hypermarketech je strašná spousta lidí, aby pak během Vánoc pokračovala další slokou pohádkově o tom, jak jsme všichni byli celý rok hodní a co všechno si zasloužíme, a po svátcích písnička skončí vracením tak zvaných nevhodných dárků zpátky do hypermarketů, kde je budou přejímat velice podobně naladění zaměstnanci, donekonečna opakující, že oni jsou jen zaměstnanci a tím pádem za nic nemohou a že prožili taky opět svátky na houby, ale co naděláme, hlavně, že jsme zdraví…

Vítejte v EU…

Moje myšlenky však směřují jinam. Na východ. Myslím na lidi, kteří jsou Slované jako my, jsou dobří a špatní jako my, ale nemají bohužel tolik štěstí jako my. V září Ukrajinu zasáhla pandemie prasečí chřipky. Jen stěží si někdo z těch neustále nespokojených lidí tady dokáže představit, co to znamená onemocnět v zemi, kde nemocnice je jen názvem. Naštěstí je to prý daleko, takže nám mohou být podobné problémy ukradené a navíc… dobře jim tak!

Vzpomínám si, jak každá slečna či paní recepční kladla během našeho shánění ubytování na Ukrajině důraz na to, že v daném penzionu či hotelu mají teplou vodu. Obvykle to bylo zopakováno dvakrát, abychom si uvědomili, že budeme mít veškerý – nadstandardní – komfort.

Včera mi doma zrovna prasknul bojler. Nedělám z toho tragédii. Současně si nedělám naděje, že bych sehnal takhle při pátku nějakou firmu, která mi zapojí bojler nový. Ale taky se nehroutím z toho, že mne pravděpodobně čeká „ukrajinský standard“ – studená sprcha uprostřed mrazivého prosince.

Vzpomínky na naše ukrajinské putování začínám psát nezvykle brzy. Jen necelé tři měsíce po návratu zpátky.

Ale taky mi nemůžete všechno věřit… Těch začátků byla spousta, ale nakonec do toho vždycky vlezlo něco „důležitějšího“… A na Ukrajině mezi tím proběhly „snad demokratické“ prezidentské volby, které skončily „snad demokratickým“ výsledkem, a proto jejich výsledek nebyl „snad demokraticky“ uznán a celá situace se vyvine možná během psaní následujících řádků.

Jisté je ovšem jedno – Ukrajina zoufale potřebuje pomoc. Z Unie se jí podle všeho nedočká, takže její lidé budou muset opět zapomenout na své svobodné myšlenky a s nadějí se obrátit na Rusko. Přestože jim to pomalu ale jistě uzavře cestu na Západ.

Představa Ukrajiny pro mne byla zelená. Spousta zeleně, hory, pastviny… nevím proč, snad jsem podlehl obecnému přesvědčení, že tato země je pouze nekonečným polem, po němž se prohánějí vysoce postavení mafiáni v nejnovějších limuzínách na straně jedné, a vždy připravení střelci v žigulících na straně druhé. Přestože jsem hodně toužil po výletu na sever, do Petrohradu, kde mne to táhne zpátky již několik let, zvolil jsem nakonec pro vyjížďku Ukrajinu s tím, že člověk by měl poznat své (bývalé) sousedy a přidat do svého seznamu poznání další zemi.

Mé snění uvedl zpátky do reality opět Michal, který určil primární cíle a změnil tak nahodilou myšlenku v opravdový plán. Že jsem mu za to neskonale vděčný by možná vyznělo jako podlézání, takže jako bych nic neřekl, ALE…(Michalův oblíbený slogan „ALE“…)

S Michalem se známe asi deset let. Je zvláštní, jak teď někdo naprosto přirozeně myšlenkově reaguje, že to je opravdu hodně dlouho, a někomu naopak vyskočí myšlenka, že to není žádná doba. Oba máte pravdu. Není důležité, jak dlouho se znáte, ale co s tím člověkem prožijete. A jaký ten člověk je. Za sebe mohu jen suše konstatovat to, že Michala znám odjakživa. A nesmírně si jeho přátelství vážím.

Roky 2008 a 2009 byly pro mne zlomové. Převratné. Životně, pracovně, prostě opravdu zásadní léta. Mým (což se později ukázalo) neskromným přáním bylo vyrazit opět někam na výlet s tím, že vzhledem k vcelku nehostinnému podnebí u nás se chci pořádně vyhřát u moře a zaplavat si ve slaných vlnách.

Nejsem závistivý člověk. Naopak, přeji ostatním jejich úspěch. A pomalu si zvykám na to, že v mém případě prostě nejde nic „jen tak“. Asi to sem  nepatří, ale nedá mi to a musím zmínit patálie, které nastaly v jedné poněkud zásadní záležitosti. Tedy s autem.

Koncem roku 2008 jsem na tom byl po všech stránkách docela bídně. Zažil jsem samosebou horší situace, ale byla doba, kdy jsem dělal radikální rozhodnutí a byl přístupný jednání i o takových citlivých tématech, jako bylo zapůjčení stanislavy někomu pro každodenní užívání. Komu ještě nedošlo, že stanislava je moje první Tatra 613, která mne nenechala ani po xxx set tisících kilometrech nikdy na holičkách, tak to jen připomínám současně s nějakým tím příslovím, že auto a manželka se niky nepůjčuje.

Stanislava strávila většinu roku v garáži kousek od Orlové, za což Ti, Mirku, patří opravdu velký dík. Bylo jí tam dobře, ale všem zúčastněným muselo být jasné, že tam nemůže zůstat navěky. Přestože se během roku 2008 stala spousta hodně negativních událostí, bral jsem jen jako pozitivum návrh mého kamaráda Martina, že dá stanislavu „do kupy“. Což znamenalo kompletní prohlídku a co bylo nejhorší, zcela nový kabát.

Dohodli jsme se na financování a dal jsem mu pro celou akci „zelenou“. V době, kdy píšu tyto řádky, se staly desítky ne zrovna lichotivých a příjemných věcí, ale nadále pokračujme s tím, že celková kontrola a oprava karosérie a laku stanislavě mohla jenom prospět.

Určitě si nevzpomenu na den, kdy Martin vítězoslavně přistavil stanislavu před můj dům s tím, ať si jdu zkontrolovat, jak se to povedlo. Pravda, odstín modré byl světlejší, espézetka postrádala podložku, při zkušební jízdě v dešti jsme se díky netěsnícímu čelnímu sklu mohli koupat, ale i tak jsem musel uznat, že stáňa je krásná a ve výtečné kondici.

Neposlouchal jsem zlé jazyky a spokojený jsem se těšil na cestování s omlazenou tatrovkou, která již v době, kdy jsem ji kupoval v roce 1998, měla dle původního majitele najeto přes milion kilometrů.

Byl jsem bláhový. Martin tatru nešetřil a proháněl ji natolik bezohledně, až ve Staříči „lehce boural“, což v konečném výsledku znamenalo zlomenou poloosu, zničenou nápravnici, zničená kola, pneumatiky, nabouraný zadní blatník a tím pádem nepojízdné auto. A to jsem v té době ještě nevěděl o zběsilých jízdách, o nichž referovali přímí účastníci těchto nečekaných závodů.

Necelý měsíc před plánovaným odjezdem na Ukrajinu jsem se dozvěděl o skutečném stavu stanislavy. Když jsem ji objevil v jednom fryčovickém dvoře prorostlou trávou, na jednu stranu mé srdce zaplesalo v tom, že vůbec existuje, a na druhou stranu mozek začal velice rychle vyhodnocovat ne zrovna přívětivě vypadající situaci.

Bylo nezbytné jednat. Poděkovat za „pronájem zahrady“ coby parkovací plochy a stáhnout auto do servisu s tím, že do měsíce hodlám vyjet na blíže neurčenou dobu a vzdálenost a očekávám spolehlivě fungující vozidlo.

Aby se čtenář neunudil myšlenkou, že jsme prostě tatrovku odtáhli do servisu a všechno dobře dopadlo, tak jen ve značně zkráceném podání si dovolím poznamenat, že poté, co stanislava napodruhé (po x měsících stání!) nastartovala, se mi ji podařilo převést do servisní garáže ve Fryčovicích, kde mi byl přislíbený kvalitní servis u člověka, který ji dával do pořádku na základě první Martinovy objednávky a který… je momentálně stíhán Policií ČR. Ne kvůli mně. A kvůli čemu vlastně? To je otázkou. Přípravy na cestu značně vázly a protože jsem se rozhodl neposlechnout svůj šestý smysl, který mne vždy varuje právě takovými komplikacemi, jedinou obětí jsem opět já, jenž jsem si nejen vyplatil vlastní auto, ale zaplatil i opravu havárie, se kterou jsem měl společné jen to, že jsem – hlupák – stanislavu vůbec půjčil.

Česká republika, návrat

A nebyl jsem sám. Za čtyři minuty bude osmnáct hodin středoevropského času, máme najeto 5.423 kilometrů (2.125 kilometrů od Aurory) a jsme zpátky v České republice! Radost nám kazí jen zklamání nad tím, jak dlouho nás zdržovali na polsko-českých hranicích v Harrachově. Jistě, oproti Estonsku je to legrace, ale i tak. Nemluvě o tom, že hned po překročení přechodu se na nás sesypaly reklamy a akce na „typicky české“ produkty za „typicky české“ ceny s asi sto procentní přirážkou. Co s tím naděláme? Vrátíme se? Ale ne, pojedeme raději domů. Což ale neznamená, že se nevrátíme už nikdy zpátky. Naopak! Žít se dá všude a jen zaslepení, kteří byli nejdále v sousední vesnici, mohou tvrdit, že naše zem je ten jediný prostor na Zemi, kde se dá žít. Přestože v srdci mám hlubokou úctu a hrdost na Českou republiku a když slyším označení „Česko“, tak vypěním, protože to prostě zní hrozně, nedivím se už emigrantům a lidem žijícím v zahraničí, když říkají: „V České republice jsme doma, ale domov už máme jinde.“

První zastávkou je Davidův Jablonec. Místo, kde jsme při odjezdu narazili na první technický problém, protrženou benzínovou hadici, se stává místem pro nafocení snímku vítězství, na němž zdvižené palce jen dokazují, že jsme se v pořádku vrátili z naší výpravy. První telefonáty domů svým blízkým a kamarádům. Mé pocity nejsou už tak vyhrocené, jako tomu bylo při prvním návratu, kdy jsem vyhladovělý na jedné z prvních ostravských čerpacích stanic loudil bagetu a jel vzbudit své rodiče, abych se jim ukázal živý a zdravý. Jsem opravdu hodně rád, že jsem v pořádku zpátky a mám z toho upřímnou radost. A těším se, že se do Ruska zase podívám. Začínám cítit, že mi ten kraj a lidé chybí. Když se mne někdo zeptá, kde bych chtěl žít, tak odpovím, že v Litvě. Budou kroutit hlavou a nepochopí, že jsem tak odpověděl jen proto, že už jsem zpohodlněl a žít v Evropské unii mi vlastně vyhovuje. Dají dohromady Litevskou republiku i Ruskou federaci a vůbec jim nepřijde divné, že pobaltská země nás trumfla při v stupu do Unie skoro ve všem. Pořád to pro ně bude Sovětský svaz. Mně to nevadí, já si dovedu představit i život v Petrohradu. Nebo okolí. Nižší životní náklady a pořád tam ještě častěji říkají, že „není problém“, tedy za pár rublů, pochopitelně, zatímco u nás se už stává problémem skoro většina základních věcí. No, možná to vidím jen moc černě. Michale, jedeme, ještě bude dost času si takhle přemýšlet! A já chci dneska už spát ve své posteli!

Zbývá posledních pár kilometrů. Cestou nás ještě pobaví tři holky ve fábii, které nás zkoušejí předjet, ale napoprvé se jim to nedaří. Pak se jim to konečně povede, ale jen na chvilku – jen tak se nedáme! Klukovská hra, ale teď už se ani nebojíme, že nám třeba upadne kolo. Praha je pár minut před námi a servisů habaděj. Poslední objetí na rozloučenou a zůstávám se stanislavou sám. Kdysi jsem jezdil z Ostravy do Prahy více než pět hodin. Lada dvanáctistovka příliš neumožňovala překročení maximální povolené rychlosti, takže taková cesta tam a zpět byla celodenním výletem. Tatrovka stejnou trasu zvládne za dvě hodinky a pár minut. Ale ne dneska. Dneska chci dojet v klídku domů a přes víkend se trošku aklimatizovat do práce. Poslední cestovatelské tankování u Vyškova a s posledními myšlenkami na to, jak rozjedeme s kamarády podnikání na východě, dojíždím do nočního Brušperka. 5.950 kilometrů jsem přežil bez újmy na zdraví a plný optimismu se vracím do rodného kraje. Sen o spánku ve vlastní posteli se dneska stane skutečností…

Polsko

Jsou čtvrt na čtyři odpoledne už středoevropského času, máme najeto 4.563 kilometrů (1.265 kilometrů od Aurory) a necelých tři sta kilometrů byla dlouhá trasa přes Litvu. To je jiné cestování, než když se „výletuje“! Michal hodnotí překročení litevsko-polských hranic jako „hladký průjezd“ a mi nezbývá, než mu věřit. Nějak si nic neuvědomuji, protože jsem strašně unavený. Přesto vycházím Michalovi vstříc a střídám ho za volantem. Chudák už také nevidí na oči. Situaci neusnadňuje vedle předního kola tvaru elipsy ani počasí, protože sluníčko si vybralo dovolenou a tak usilovně prší. Domlouváme se, že se za pár hodin zase vyměníme.

Augustów, Ostrow Mazowiecki, Warszawa – to je náš hlavní směr. Pokud bych měl i přes únavu popsat svůj pocit, tak je asi takový, že se mi zdá, že už jsme blízko domova. Když ale po několika hodinách jízdy skoro usínám, zdá se mi to ještě strašně daleko. Navíc ztrácím pojem o čase a kilometrech a nová dohoda s Michalem, že se budeme střídat po dvou hodinách jízdy tak padá na tom, že nezvládnu více než asi dvacet kilometrů. Sotva usednu na sedadlo řidiče, snažím se vsugerovat, že jsem v pohodě a zvládnu to. Stačí pár kilometrů a bolest hlavy a „slepé“ oči mne nutí k zodpovědné výměně. Statečný kamarád se nakonec drží dvě hodiny, ale pak už také nemůže. Tma jako v ranci, monotónní pohyby stěračů, vibrující řízení… z posledních sil uklízím auto ke svodidlům a usínám.

Pátek 6. srpna 2004

Nevím, jak dlouho jsme spali, ale cítím se docela příjemně odpočatý. To nebylo těch klasických „dvacet“. Ale je mi to jedno. Nespěcháme zase tolik, abychom se někde nabourali. Stejně si myslím, že někde u Wyszkova dotankujeme, proletíme Warszawou a zkusíme se vyspat poněkud kulturněji. Určitě se nám poštěstí nějaký penzion nebo levnější hotel.

Hlavní město Polska je od hranic nějakých tři sta dvacet kilometrů. Neodvažuji se ani odhadnout, jak dlouho asi jedeme. Soustředím se totiž na to, že opět ztrácíme čas blouděním. Docela dobré značení končí s příjezdem do Warszawy a my marně hledáme směr na Wroclaw. Nakonec pokorně zajíždím na benzínku, kterou si pamatuji už z loňského roku. Kroužil jsem ve stejných místech a ne a ne se vymotat. Na mapu Polska ještě mám a hned si nechávám vysvětlit, kudy tudy tam.

„Pojechaš tady nalavo i prosto i prosto i prosto… – Vyjedeš tady vlevo a rovně a rovně a rovně…“, ukazuje mi i rukama ochotný chlapík z čerpačky. Zní to opravdu jednoduše – prostě vyjedu, a pak přes všechny křižovatky a kruhové objezdy projedu rovnou na Wroclaw. Díky!

Sice mám dojem, že jsem nevyjeli až tak optimálně, protože na místo široké silnice se plazíme po místní komunikaci nižší třídy, která nás vede přes kdejakou vesnici, ale to nevadí. Hlavní je, že se blížíme k České republice!

O půl čtvrté ráno, po 1.825 kilometrech bez normálního noclehu, nabývá náš nahlas nevyřčený plán konkrétních rozměrů. „Trans Motel“ zářící do tmy je sice v protisměru, ale kdo mi zabrání se otočit a vrátit? Nikdo! Na parkovišti je dost kamionů na to, aby byl plně obsazený. Kdepak má vchod? Vstupujeme s Michalem do restaurace, kde i přes pozdní hodinu je zábava jako odpoledne a šoféři si tady dokonce dávají i něco na zub. Samozřejmě hned taky ožívám, i když tzv. UHO – univerzální hnědá omáčka – podle mého kamaráda nevypadá dvakrát nejlíp. Jelikož drží kasu, tak musím ustoupit a podřídit se naší prioritě – nocleh. Jako člověku, který nebydlí až tak daleko od polských hranic, mi tento jazyk nedělá problém, a tak ostravsko-polskou skládankou se dožaduji v podstatě jakéhokoliv pokoje pro tři osoby.

„Máme jen čtyřlůžkový!“, dozvídám se odpověď.

Hm a komu to vadí, říkám si? Poslední slovo sice musí mít Michal, ale já do toho určitě za těch 110 zlotých jdu a je mi jedno, jaký je kurs. Chci se vyspat! Je to dobré, souhlasíme oba a já se už nemůžu dočkat postele. Jediný mrzutý je David. V podstatě jsem ho totiž vzbudili a tak s prskáním a neuvěřitelným bručením „Já nikam nejdu!“ se snaží náš záměr sabotovat. Má smůlu. Auto už parkujeme do prostoru vyhrazeného hostům a bereme to nejdůležitější na pokoj. Chceme spát! Vypadá to hezky. Útulně. Rozhodně je to lepší bydlení, než jsme měli v Polsku na cestě do Petrohradu. Mizím ve sprše, abych si postýlku vychutnal čistý a voňavý. Je sice brzké ráno, ale já všem přeji dobrou noc!

Probouzí mne sluneční paprsky. Kolik je hodin? Snad jedenáct? Rozhlížím se kolem sebe a vidím jen rozespalé tváře. Ale rozhodně spokojenější, než tomu bylo v noci. I nabručený David se lehce usmívá a noční nebo spíše ranní nevrlost je ta tam. Ráno moudřejší večera a tenhle motel tomu dává jen za pravdu. Pomalu se sbalíme a vyrazíme na cestu domů. Už to máme kousek. Možná se to někomu nezdá, ale já takový pocit rozhodně mám. Vzpomínám si, jak pro mne bylo nemyslitelné jet někam třeba jen padesát kilometrů – to byla dálka! Dnes je už vše jinak a když se mne někdo zeptá, „co kdybychom se podívali tam či onam?“, nemám důvod odpovědět jinak, než „proč by ne?“.

Pár minut po půl jedné opouštíme motýlek a mně chybí ke štěstí jen něco dobrého k snědku. V myšlenkách se mi prohání večerní podivná omáčka, kterou zrovna servírovali při naší poptávce bydlení, jako delikatesa. Jenže má peněženka zrovna neoplývá bohatstvím, takže musím pokorně vyčkat, až se dohodneme na společné snídani. Nebo obědu? Každopádně platí, že když se dva hádají, třetí se směje. Tou třetí, nebo spíše čtvrtou, byla stanislava; po dvou stech kilometrech dostala svých dvaašedesát litrů plynu a na rozdíl ode mne musela být plná energie na těch posledních pár hodin jízdy.

Naštěstí se kamarádi slitovali a nebo také dostali hlad a zastavili jsme kousek od cesty u jednoho občerstvení. Tahle banální věta je však významnější, než se na první pohled zdá. Jednak polské komunikace nazývat cestami nebo dokonce silnicemi, je hodně nadsazené. Je skvělé, že se snaží svou síť opravovat a udělat to pokud možno co nejlépe, ale… hodiny a hodiny jsme se trápili po úzkých prašných rozkopaných cestičkách, kde hned vedle čekaly nebezpečně hluboké příkopy a sotva jsme nabrali rychlost, která by se konečně z jízdy krokem dala počítat na desítky kilometrů, už jsme museli zastavovat z důvodu další uzávěrky. A pak že v Rusku nejsou cesty, mumlali jsme si ironicky. Ale co, za chvíli jsme doma! Teď si dáme něco na zub. Coby člověka nejblíže polským hranicím na mně zbyl překlad z polštiny, ale myslím si, že i oba dva světoběžníci rozuměli nápisům dobře. Šašlik byl tady rozdílný hlavně v tom, že byl napsán latinkou a jinak to byly ty známé kousky masa na špejli. Pro hladovce jako my nepopsatelná dobrota.

Kluci se trošku pozdrželi a tak jsem vylezl na nedaleký kopec a rozhodl se zdokumentovat ten luxus v rychlém občerstvení, jaký nabízí stát Evropské unie. Tím nechci nijak velebit na příklad MacDonald´s, ani náhodou, ale jen poukázat na to, že není vše až tak zlaté, jak se zdá. Parkoviště, ze kterého se auto rozjelo jen zanechávajíc za sebou mraky prachu, bagr, jež měl na svědomí tu rozrytou zem všude kolem,. Budka se schůdkama, kde na štěstí docela dobře vařili a kopec, ze kterého jsem právě udělal pár fotek a díky pár křovinám ještě posloužil i jako místní toaleta. A v podstatě, co nám chybí ke štěstí? Neonová reklama, chrom, malé porce se vznešenými názvy a přemrštěné ceny? Tohle mi osobně tedy nechybí. A tomu Němci v BMW, co stojí vedle evidentně také ne. Za cenu „levné krásy“ a neustálých akčních nabídek „zdarma“ nebo na „výhodné splátky“ úplně zapomínáme, že život je úplně někde jinde. I když je taky možné, že život jsou právě ty výlety do supermarketů a jen můj zastaralý názor mne „uvězňuje“ v dobrém pocitu z přírody, z milých lidí a neuvěřitelné svobody, kterou jsme dostali dá se říci zadarmo, a které si tak nevážíme.

Nevím, zda každý člověk má podobné pocity, když se odněkud vrací. Ale já strávil těch sto kilometrů, které jsme klopýtali v autě s naším nešťastným kolem v havarijním stavu, ve vzpomínkách a myšlenkách. Takže mne hodně naštvalo, když nás na těch posledních hranicích nechtěli pustit domů.

Litva

Vstup do Litvy jsem předpokládal se zdržením jen pár vteřin, možná minut. Jenže tři mladí celníci evidentně nemají co dělat a snaží se zavést konverzaci a současně kontrolovat naši tatrovku co možná nejdůkladněji. Proč? A zase ta vodka. Kruci, proč každého zajímá, co vezu? Musejí mi to snad proplatit?

„Kolik litrů?“, vyrozuměl jsem dotaz.

„Tři a půl, ehm, tri, ehm pjať…“, zamotávám se, jelikož si nevzpomínám, jak se řekne tečka nebo čárka. Prostě Tatra 613 má obsah tři a půl litru, najděte si to v techničáku, když jste takoví frajeři.

„Tak? A víte, že do Litvy je možné přivézt jen tři litry?“, ožívá jeden z kontrolorů.

Aha, vás nezajímal obsah motoru? Na to se přece ptají všichni! No tak vodky, to nevím, kolik vezu. Možná ještě o něco více, ale rozhodně to tady nehodlám řešit. Nahodil jsem nacvičený výraz nechápajícího idiota a tak nás pobaveně a bez dalšího vyptávání vpustili. Nějak ztrácím smysl pro humor, když jsem přetažený a mám před sebou ještě stovky kilometrů jízdy. Ono se to nezdá, ale levé přední kolo – vzpomínka na ruský defekt – po celou dobu rozkmitává volant a jak poznamenal Michal, je tak cestování ještě náročnější.

Hned po pár stech metrech v Zarasai tankuji plyn. Ne, že bychom už vyjeli všechen benzín, ale už nejsme v laciném kraji a platit skoro třicet korun za litr se nám nechce. Plyn za 1,25 litů (12,50 Kč) je akceptovatelný. Od rusko-lotyšských hranic k těm lotyšsko-litevským to bylo plus mínus 175 kilometrů. Těžko to změřím s přesností na metry, jelikož se neodhaduje snadno, zda už jsme v jiné zemi, nebo ještě stojíme na vstupu.

Další zastávku uděláme až na litevsko-polském přechodu v Suwalkách. Chceme ušetřit co nejvíce za případné ubytování. Není možné, abychom to ve dvou lidech už nedojeli až domů…

Jenže člověk míní a neuvědomuje si kolikrát své skutečné síly. Po pár hodinách jízdy předávám kormidlo Michalovi a zkouším na chvíli usnout. Není to nic moc, ale dá se říct, že se probouzím až na hraničním přechodu Budzisko-Suwalki.

Lotyšsko

Téměř na minutu přesně dvě a půl hodiny nám trvá průjezd prostřední pobaltskou republikou. Dálnice A13 je v perfektním stavu, provoz minimální, na policejní radary jsem tady nikdy nenarazil a jediné, co snad stojí za zmínku je to, že už i tady brzy otevřou čerpací stanice na propan-butan. Informace možná nedůležitá, ale soustředím se jen na jízdu a tak si všímám jen toho, co souvisí s motorismem. Nemáme moc sil ani peněz na to, abychom udělali zastávku a prošli si druhé největší město Daugavpils, jež na naší trase hraje roli záchytného bodu. Určitě tuhle návštěvu zvládneme příště!

A taky si budu muset poznačit, kde jsem to potkal kruhový přejezd s velkým bílým křížem uprostřed. Snad pětimetrový památník si totiž dobře pamatuji už z minulé cesty a je tady zase.

Hodinky ukazují 11:05 a zatím ještě neřešíme to, zda ukazují správný čas podle země, ve které se nacházíme. Jisté je, že máme najeto 4.269 kilometrů (971 kilometrů od Aurory) a chystáme se na přejetí státních hranic v Medumi.

Teď se jen spoléhat na to, že nás nebudou moc kontrolovat. Máme štěstí, službu mají příslušnice něžného pohlaví. A jak jim to sluší v té zelené! Formální prohlídka pasů a otevření kufru, ta chvilku pojedeme. A nebo ne?

„Počkej, musíš pořádně.“, jakoby říkala, kde se vzala, tu se vzala, docela hezká čtyřicátnice v uniformě.

Asi nadřízená. Teď je na řadě můj ručník. Abych zamaskoval vše, co jsem vezl, rozprostřel jsem ještě mokrý a na první pohled značně používaný kus froté látky přes co největší plochu zavazadel. Tohle přece musí odradit! Ale kdepak! Pár šikovných hmatů a – cink! A cink!

„Co to tady vezete?“, podívala se na mne přísně.

„No, vodka, pivo, dárky pro přátele.“, odvětil jsem po pravdě.

Druhou větu jsem už nerozuměl, což vedlo k tradičnímu přerušení rozhovoru a pokynu, že smíme jet. Výborně!

Rusko IX.

Čtvrtek 5. srpna 2004

Letošní návrat bude jiný. Snadnější a rychlejší. Máme mapy, já už vím, kde nesmím odbočit a tak za pár hodin už budeme v Lotyšsku. Kluci spokojeně usnuli a před druhou hodinou ranní místního času se „z ničeho nic“ objevil Pskov.

Ten pocit „náhlého zjevení města“ vychází asi z toho, že celou cestu nenarazíte na nic osvětleného, co by alespoň vzdáleně připomínalo českou vesnici nebo město. Je to tak trošku z extrému do extrému; u nás je hustota obyvatel opravdu hodně vysoká, téměř se dá říci, že vesnice spojují města. Tady města spojují jen stokilometrové silnice.

I přes pozdní noční hodinu je ve Pskově docela provoz a staví nás policejní hlídka. Běžná kontrola dokladů, vlastně druhá na naší cestě z Petrohradu. Na tu první si teď vzpomínám, že proběhla kousek od Ladožského jezera. A to dokonce dvakrát, jenže podruhé nás bral kolega prvního policisty. A docela se naštval, když zjistil, že nás už kontrolovali před pár minutami. Pskov bych někdy rád navštívil ve dne. Je to podle mne město s historickým významem a určitě bude i zajímavé. V noci mne zaujal jen osvětlený pomník parašutisty vysoký jako dům. Nevšiml jsem si, zda šlo o památník, nebo vojenskou školu, jelikož jsem měl dost starostí s hledáním směru k hranicím. Věděl jsem, že tohle rozhodnutí bude klíčové pro další průběh návratu.

Když jsem asi počtvrté míjel stejnou policejní kontrolu, řekl jsem si, že tohle je už naposled. Dojel jsem na nějakou křižovatku a odbočil. Přece není možné, abych nedojel k nějakému městu a pak to podle mapy nenamířil k hranicím! A tak jsem spokojeně jel po docela solidní silnici a čekal, až narazím na nějaký záchytný bod. Kluci spokojeně spali a já byl rád, že mi do toho nikdo nemluví. Po necelé hodině jsem si uvědomil, že jsem zvolil trasu špatně. Zastavil jsem a chvíli luštil v docela podrobné mapě Evropy a Ruska, kde to vlastně jsme. Hm, tak bohužel, míříme někam na východ do vnitra Ruské federace. Zůstal jsem klidný jako želva; nádrže máme plné a každá cesta končí křižovatkou, na které prostě odbočím na druhou stranu. Ještě asi čtyři centimetry a pak vpravo zpátky přímo na hranice. Super! Tak jeďme. Složil jsem mapu a pokračoval v noční krasojízdě. Minuty se měnily v hodiny a přestože jsem nakonec někde odbočil, vesnička s příznačným názvem Zachody mi zcela přesně naznačila, kde jsme… Pokračovaly dědinky s názvy někoho, jako např. Ivanovo, kdy obrovská cedule asi metr a půl krát metr (možná více) pár kroků před stavením, což byla někdy stodola, někdy dřevěný domek, začínala obec, a pár kroků za ním obec zase ukončovala. Ideální demokracie, každý tady může mít své město. Nebo byly názvy podle padlých vojáků? Pro mne byla tzv. bílými místy na mapě. Přesto jsem nezoufal, jelikož jsem si něco podobného pamatoval z loňského bloudění. Tedy určitě ty Zachody…

Postupně se asfaltová silnice rapidně zhoršovala, až zmizela úplně a my se ocitli na cestě, kterou jsem před chvílí vzpomínal. Buldozerem projetý les, tankodrom. Zpomalil jsem asi na čtyřicet a kodrcal se dále. Stanislava ovšem nadskakovala tak, že probudila zbytek osádky.

„Kde to jsme?“, podíval se na mne Michal podezřívavě.

„No, trošku jsme zabloudili, ale už jedeme dobře.“, odpověděl jsem jakoby nic do rámusu, jak o sebe narážely kovové části auta.

„Zastav a ukaž mi, kde jsme.“ Michal začínal tušit, že něco není v pořádku.

Když zjistil, že jsme většinu noci jeli opačným směrem a po několika hodinách jízdy jsme ještě dále od lotyšských hranic, něž jsme byli ve Pskově, bez očekávání odporu převzal řízení a odsunul mne na místo spolujezdce. Protestovat jsem nemohl a ani nechtěl. Jízda v noci je vždycky náročnější na oči a tak jsem se přitlačil na dveře a snažil se alespoň zlehka zadřímnout.

Netrvalo dlouho a opět jsme jeli po silnici. Byla široká na dvě větší auta, ale asfaltový pás byl přesně uprostřed a my se na něj vměstnali tak akorát. Pomalu začalo svítat my po hodinách jízdy potkali první „živou duši“ – v protisměru nás minul nákladní vojenský zil. Neunikl nám tázavý pohled šoféra, ale my ctili základní pravidlo – nezastavovat a nebudit pozornost. Což s naším autem nešlo splnit. Cestu lemoval několikakilometrový pruh „nezničitelného“ bolševníku, který tady dosahoval velikosti menších stromů! Žádná malá rostlinka, jak jsem to viděl u nás v televizi! Obloha začala růžovět, probral se i David a tak jsme se rozhodli pro krátkou pauzu. Při pohledu na dřevěný domek vyčnívající z vysoké trávy kousek za bolševníkovým lesem mi Česká republika připadala zase neskutečně daleko.

Je zvláštní, jak slunce po ránu spěchá na oblohu a jak se vše hned zdá veselejší. S přibývajícím světlem se rozšířil i asfalt na silnici a dokonce byl rozdělen bílou přerušovanou čárou. Poprosil jsem o pětiminutovou zastávku, abych mohl nafilmovat to ranní kouzlo, kdy ohnivá koule nejdříve ozářila obzor, pak se v dáli vyhoupla nad koruny smrků, prořízla paprskem noční mlhu a rozsvítila nám úsměv na tvářích. Kam se na tohle hrabe „zkomercializovaný“ západ slunce nad mořem!

Hraniční přechod Ubylinka jsme už měli na dosah, přestože o něm nikde nebylo ani zmínky. On se totiž taky může jmenovat jinak, jak tomu bylo už vícekrát. Docela kvalitní povrch se proměnil zase v tankodrom a my jen nestíhali valit oči, jak kolem nás každou chvíli svištěly místní žigulíky, dle našeho názoru spěchající na ranní směnu. Poskakovaly nahoru a dolů, doleva a doprava, ale jejich majitele to podle všeho vůbec nevyvádělo z míry. Zkoušel jsem občas přidat, ale nemělo to cenu. Nechtěl jsem něco utrhnout, některé díry byly docela hluboké a byl jsem rád, že jsem se jim vcelku úspěšně vyhýbal. Věděl jsem, že ruské území bude pro nás za chvíli minulostí, takže jsem si vynutil další „filmovou“ přestávku. Mezi stromy jsem zahlédl hladinu jezera, na jehož protější břeh jsem sice dohlédl, ale levá a pravá strana byla zase někde v nedohlednu. Vůbec by mi nevadilo postavit tady domek a žít v klidu, daleko od starostí uspěchaného světa…

Po pěti hodinách bloudění a překonávání terénu vpravdě rozmanitého jsme konečně přijeli na hraniční přechod Gavry . Docela slušný výkon, že? Prý nějakých sto dvacet kilometrů. No, my najeli „nepatrně“ více.

„Ty jsi nám chtěl ukázat pravé Rusko, že?“, komentoval naši zajížďku jemně ironicky Michal.

„Přesně tak.“, odpověděl jsem tak nějak neutrálně a kupodivu tím byla naše konverzace na tohle téma u konce.

Abych se přiznal, tak se ztrácím v názvech měst; je to podle mapy město Gavry, ale když dorazíme na místo, je z toho Ubylinka. Asi spolu nějak sousedí, nebo jsme dojeli jinam. Kdoví. Pokud si dobře vzpomínám, loni jsme se tady slušně natrápili. Přejížděli jsme někdy nad ránem a odstavili nás na několik hodin. Nemluvě o zbytečném poplatku asi za přejezd hranic. Snad se i tohle už zrušilo. Pohodová silnice končí krátkou závorou. Stačilo by přidat plyn a zbyly by jen kousky plechu. Jenže ty zátarasy o kousek dále, to by byl poněkud větší oříšek. No nic, beru doklady a jdu navštívit unimobuňku.

„Dvě sto dvacať rubléj – dvě stě dvacet rublů.“, procedila mezi zuby chladná blondýna. Hm, takže talony jsou stále ještě v kursu.

„Móžno platiť eurámi? – Můžu platit eury?“, ptám se slušně. Mám u sebe asi jen sedm rublů a kamarádi na tom nejsou o moc lépe.

„Nět.“, zamítavá studená odpověď.

„Hm a kde je možné vyměnit peníze?“, pokračuji unavenou ruštinou.

„Ve městě. Otevírají ráno. Město je odsud asi sto dvacet kilometrů.“, vrací mi doklady a věnuje nějakým svým papírům.

S touhle dámou si asi jen tak nepadneme do oka. To nemůže myslet vážně, že se po probdělé noci bude někam táhnout, abych vyměnil dvě stovky. Kruci, ta je ochotná, jako by už byla v Unii.

„Michale, zkus zají na benzínku vyměnit. Berou jenom rubly…“, žadoním po kamarádovi, který by už zjevně taky rád zdřímnul ve slušné posteli. Chvilku se mne pokouší přemluvit ke spolupráci, ale já na to nějak nemám nervy. Jedu přeparkovat stanislavu mimo hraniční prostor a společně s Davidem čekáme. Michal zjevně nemá štěstí, ze dveří čerpačky kroutí hlavou.

„Támhle stojí kamión, Polák. Třeba vezme nějaké zloté a dá ti rubly.“, snažím se motivovat k další akci. Z uvedené situace vyplývá jediné – neutrácejte vše, než překročíte ruské hranice!

Pár minut se jakoby nic neděje a Michal se k nám vrací se zasmušilým výrazem. Asi zase nic.

„Ale ne, mám…“, poznamenává jen tak mimochodem.

No výborně! Vracím se s nakvašeným výrazem do budky a beze slova podávám pasy se směněnými rubly. A zkus něco říct, tak Tě čeká výbuch sopky! Pozdravu na shledanou se ode mne pochopitelně nedočkala. Musel bych být blázen, kdybych opětovně toužil po handrkování kvůli pár babek. A vlastně ani nevím za co. Aha, za kus kvalitní cesty. Tak jo.

Závora se zvedá a my můžeme popojet pár metrů k hraničnímu přechodu. Teď bude následovat zbytečné čekání jako v Transservisu a pak další závora – na konci placeného úseku. Rozumím tomu, že peníze je třeba získat jakýmkoliv způsobem, ostatně náš český sociálně demokratický systém je v tomhle směru taky hodně vynalézavý, ale k čemu je dobré to zdržování? Asi po dvaceti minutách jsem podruhé vystoupil z auta a mířil se všemi papíry k zelené superunimobuňce. Byla asi třikrát větší, než je standard, proto mne napadlo takové označení.

„Tatra? Éto gruzavik! – Tatra? To je náklaďák!“, spustil na mne kníratý celník.

Už je to tady zase. To snad není pravda, podruhé za dva roky narazit na stejné dva blbce. Již v minulém roce se tady odehrála menší slovní potyčka na téma osobních a nákladních vozů značky Tatra. Těžko říct, kdo se tehdy stal vítězem, protože malé nedorozumění vyústilo v několikahodinové stání „v koutě“. Poučen jsem se snažil podobným následkům zabránit, ale unavený zřejmě nemám dostatek diplomatického citu. Nebo jsem až moc házel očkem po sličné příslušnici v zelené uniformě, jejíž mahagonové vlasy a veselý úsměv nezaujaly jenom mne. Každopádně jsem knírače vytočil na docela slušnou míru. Nasadil si čepici a vyběhl za mnou ven.

„Tak kde to máš?“, vybafl na mne.

„Tam, to páté auto, takové modré.“, ukazoval jsem doprostřed stojící fronty.

Kdyby to šlo, tak by se asi rozestoupila země. Mrknul jsem vlevo, tam se culila mahagonová Ruska, otočil jsem se zpátky, tam zuřil kníratý Rus. No a dopadlo to podle očekávání. Naše pořadí mezi čekajícími auty bylo v tu chvíli vynulováno. Starý bavorák před námi a další vozy za námi už dávno brázdily lotyšské cesty a my pořád stáli před „neprůjezdnou“ závorou. Mužská ješitnost někdy opravdu nezná mezí. Po hodině a půl sezení a ležení v autě se na nás usmála nejen krásná Ruska, ale s ní i štěstí, jelikož zvedla závoru a pokynula nám, ať upalujeme na hranice. Díky!

„No, Tómaš…“, tak copak to tu máme, zajímal se ruský celník. Od počátku mi byl velmi sympatický. Nejen proto, že mi připomínal vzhledem i gesty mého známého, ale i proto, že na první pohled jevil známky dobré nálady. Zda to bylo díky nějakému povzbuzovači, nebo ho jen bavila práce, to už se mi zjistit nepodařilo, ale faktem zůstává, že si nechal otevřít kufr, zkušeně prohrábl batožiny a konstatoval:

„To je chlastu, to je chlastu…“ (volný překlad Michala)

Pochopitelně mne rozesmál a napětí z předešlých trablů bylo to tam. No, jenom pár litrů vodky, šampaňského a několik lahví piva, pro kamarády… Zalezl do kanceláře a já ho čekal u okýnka, až mne vyzve. Nic se nedělo.

„Ty jsi Tómaš? Ty nejsi Tómaš“ . . . „Tómaš Pětlach!“ ozvalo se a já si všiml, že sedí na opačné straně místnosti zády ke mně. Obešel jsem tedy budku a s úsměvem mu podával doklady.

„Á, Tómaš. Tak si zkontrolujeme, jestli Tě máme v systému.“, pobrukoval si spokojeně a klepal do počítače údaje z pasu.

„Auto Tatra, značka sedí, bydliště Náb….“, zkoušel přečíst ulici.

„Náběrežnaja.“, pokusil jsem se napovědět. To jsem tomu dal.

„Náběrežnaja? Tady je Nabrezi! To musíme opravit!“ a už přepisoval v počítači „chybný“ řádek.

Tentokrát jsem byl aktivní blbec já, protože jsem mu název ulice přeložil a z Nábřeží udělal rázem Náběrežnaju (rusky Nábřežní). Ani to však už nic podstatného nezměnilo a po další formální kontrole můžu s radostí zaznamenat, že je 8:37 ještě ruského času, máme najeto 4.101 kilometrů (803 kilometrů od Aurory a 349 kilometrů ze Pskova) a přes obec Ubylinka konečně vjíždíme do Lotyšska!

Rusko VIII.

Středa 4. srpna 2004

Poslední den v Petrohradu se probouzím o půl osmé a dvě hodiny na to jsou vzhůru i kluci. Nálada je na bodu mrazu, protože nám tady bylo dobře a nechce se nám vracet. Nemáme chuť vůbec do ničeho, takže dům, v němž se Lenin po dva měsíce setkával s Krasinym, opouštíme až půl hodiny před polednem. Pravda, musíme se pomalu muset přeorientovat na středoevropský čas, tedy zatímco tady se schyluje k obědu, u nás doma teď možná někdo vychutnává pozdní snídaní. Na ulici je přeplněno, takže chvíli trvá, než se propletu se stanislavou až před náš vchod a po ruském způsobu parkuji v podstatě na chodníku – je tam místo, tak co?

Dneska je to snad poprvé resp. podruhé, co se nám všem podařilo dostat z bytu dopoledne. Z toho vyplývá, že křižník Aurora kotvící pár set metrů od nás je otevřen a zve nás na svou palubu. Zaparkoval jsem hned naproti lodi a vyrazil do obchůdku nějakých dvě stě metrů za mnou pro poslední suvenýry. Na Auroře jsem už byl loni, takže jsem raději volil cestu utracení nějakých drobných za emotivní obrázky města. Kamarádi si připlatili za vstup do podpalubí, jinak samotná prohlídka je – světe div se – zadarmo. Když se vrátili z exkurze, dostali stejný nápad jako já před chvílí a také vyrazili pro nějaké dárky. Já si zatím krátil čas klábosením s kapitánem Naděždy, který zrovna zakotvil a po pár větách jsme se bavili jako staří přátelé. Dozvěděl jsem se, že je vlastně Gruzínec a pracuje zde s celou rodinou již několik let.

„Vidíš ten vysoký činžák támhle?“ ukázal na druhý břeh Něvy. „Tam mám byt a ne jeden. Kdykoliv Ty a Tví přátelé budete potřebovat, můžete tam bydlet. Na ceně se domluvíme.“

No, proč ne, taková nabídka se vždy může hodit.

„Jo, proč Tvůj kamarád včera nedoprovodil tu dívenku? Měla oči jen pro něj.“, vyzvídal důvod nočního rychlého konce.

„On se prostě bál, je tady poprvé. Třeba já tady byl už vloni, to tady s Tebou byla taková rusovlasá průvodkyně.“, stočil jsem řeč jinudy.

„Ano, vzpomínám si na ni. Ne Tebe ne, ale na ni ano. Teď zaměstnávám svou dceru. No, kdybyste chtěli… ono na loďku se často chodí svobodné dívky seznamovat. Obvykle v doprovodu kamarádky nebo sestry. Já sice nosím tady ty černé brýle, ale to není jen kvůli slunce! Kdepak, já díky nim vidím i věci, které bych vidět neměl, ha ha. Tady máš vizitku, zavolej dopředu a já Ti řeknu, když nějaké svobodné slečny vyrazí na výlet. Zbytek už nech na mně, uděláme speciální romantickou plavbu, delší a jen pro vás. A nemysli, stačí občas trošku rozhoupnout loď, děvče se lekne a máš ji automaticky a přirozeně v náručí.“, usmíval se v osmahlé tváři. očitě věděl, co říká.

Nedá se nic dělat, musíme se rozloučit, práce volá (ústy vcelku naštvané dcery, že se táta se mnou tady vybavuje jako o vlastní dovolené). Podáváme si s tím sympatickým asi pětapadesátníkem ruce a přejeme si vše dobré a snad že se v příštím roce zase setkáme. Pevně v to věřím.

A už je to zase tady….máme najeto 3.298 kilometrů a ve 12:40 místního času motor tatrovky startuje proto, aby opustili Sankt-Pětěrburg a s dosáhnutím Ladožského jezera se obrátili a zamířili k České republice. Coby hlavní šofér jsem opět cestovně nervózní a klidu mi nepřináší ani dojem, že jsem nedobrovolně věrný své povaze zase na něco zapomněl. No, snad to nebylo nic důležitého. Teď se ještě rozloučit v Kirovksu a pojeďme. Nemám rád časté zastávky a dlouhá loučení. Jsem už soustředěný na cestu. Navíc máme prasklé sklo na zadních dveřích a pneumatiku, která po „odborném“ ustřižení ventilku nedrží vzduch dvakrát nejlíp.

Kdepak, bude to přesně naopak, Vláďa je neodbytný, že prej se musíme na cestu najíst a „…já ještě slíbil místnímu zmámenému u policie, že mu ukážu Tatru.“

Tak dobře, pojeďme. Na místní stanici působíme jako předváděčka prototypu, i když někteří z uniformovaných mužů přitaká, že tatru zná. A hned na to se stejní „znalci“ zajímají o to, kolik že má válců a jaký mají obsah. Nejvíce je pobaví věta, že s tatrou jezdíme skoro po celé Evropě (což je prozatím značně nadnesené).

„Cha chá, Ěvrópa takája…“, Evropa je takhle velká, ukazuje rozpětí mezi palcem ukazováčkem, „…i Rasíja takááája!“, a Rusko tákhle, rozpažuje obě ruce. Když se později podívám na mapu světa nezbývá, než mu dodatečně dát za pravdu.

„Sakra, já si tady musím taky přivézt tatrovku.“, slibuje si Vláďa, když sedí po letech za volantem T613, auta, které řídil a posléze vlastnil několik let. A protože ví, že stanislava není na prodej, tak hned dodává: „A chci longa. Něco mi sežeň. A musí to mít servo, tohle řízení jde strašně těžko.“

To se mi nějak nezdá, tenhle typ sice nemá v autě posilovač řízení, ale oproti jiným jde úplně lehoučce. Předvede mi na pár stech metrech, že tohle auto ještě zvládá jako kdysi, až se reflexivně chytám madel.

V půl sedmé ruského času po krátké poradě ohledně směru jízdy vyrážíme k Ladožskému jezeru. Není to daleko, ale ztrácíme se po prvních pár kilometrech. Bloudíme a budíme více pozornosti, než bychom chtěli. Nablýskaná limuzína s černými skly, které se na zpětném zrcátku houpe emblém Sankt-Pětěrburgu. Vesnický lid nám s nevraživými pohledy uhýbá na úzké cestičce plné výmolů, o jejichž hloubce se můžeme jen dohadovat, protože jsou plné vody. Přitom jsme určitě blízko, hodně blízko. Vždyť to není jen tak, že by tady lidé okolo chodili jen v trenýrkách a plavkách. Jenže kam, kam odbočit? Nechat tady auto o samotě a vydat se na průzkum pěšky, to odmítám. Když asi potřetí drhnu podlahou o zem, musejí kluci vystoupit a já opatrně krokem přejíždím ty krátery. Škoda, že fotoaparát tohle neumí věrně zachytit, tohle je cesta pro džíp a ne osobák. Naše trápení končíme ve 20:50 místního času a se zbytečně ujetými sto padesáti šesti kilometry od Sankt-Pětěrburgu (3.454 km celkem) se musíme smutně smířit s faktem, že Ozero Ladoga letos neuvidíme… Pocit neúspěchu z nás neprchá ani chlácholením, že to děláme z důvodu bezpečnosti – čekají nás stovky kilometrů do první zastávky! Nezvládli jsme to. „Nepovedlo se.“, znamenám si stručně do palubního deníku.

Vracíme se a jen David na chvíli pookřeje, když mu plním přání a zastavujeme u hasičské zbrojnice, z jejíž otevřených vrat vykukují dva červenobílé zily. Další zastávka je před cedulí, která nám nabízí již dříve vzpomínaný „výlet“ do Murmansku. Je to „jen“ 1447 kilometrů, tak nechápu, proč ne? Naštěstí mne umravňuje Michal a točíme tedy na Pskov. Pojedeme „dobrodružnější“ vnitřní částí Ruska. Vyhneme se tak Estonsku a snad i ušetříme nějaké kilometry.

I když vloni… to jsem se spoléhal na „mapu“, jíž byla jedna uložená textová zpráva v mobilu a byla výčtem nejdůležitějších měst, kterými bychom měli projet. Když jsme málem skončili na běloruských hranicích a rozhodli se z hlavního tahu uhnout na celkem slušnou užší okrsku, netušili jsme, že asfalt po nějakých dvě stě metrech skončí a my během několika málo kilometrů se uprostřed noci ocitneme v lese. Štěstím bylo, že asi tankem nebo buldozerem protažená cesta byla suchá a asi třiceti až čtyřicetikilometrovou rychlostí i sjízdná. Za mokra bychom asi neprojeli. Zatímco Pavel se tehdy zachumlal do spacáku s tím, že když jsem nedal na jeho navigaci a jel po svém, ať nás odsud také dostanu. Nad ránem se to povedlo.

Teď jsme ale tři, máme mapu Evropy i Ruska a široký hlavní tah nás povede až do Pskova. Co do kvality to není žádná evropská dálnice, ale dá se tady jet někdy i více než stokilometrovou rychlostí. Nám jde hlavně o to jet v klidu, zbytečně nespalovat pohonné hmoty, i když tady jsou v porovnání s EU skoro zadarmo a bezpečně dojet na lotyšské hranice. Silnice vede na naše poměry až nekonečně daleko jen rovně. Dokonce jsme si místy všimli dopravních značek, které řidiče upozorňovaly na fakt, že po těch kilometrech roviny bude zatáčka, byť by nebyla prudká. Mikrospánek je tady i přes nerovnosti nasnadě. Nás ale zaujal široký pás mlhy, jenž nám na několik metrů protínal cestu. Když jsme do něj vpluli, štiplavý zápach nás vyvedl z omylu; tohle není mlha, tady se něco pálí! A kdyby jen tak něco, pohlédněte! Po levé straně se táhla desítky a desítky metrů dlouhá a ještě více široká hořící skládka! Barbarství uprostřed pásů lesů si mohla dovolit jen země, která svou rozlohou nebude nikdy malá a kde je jedno, že jedovatý kouř otráví desítky kilometrů okolo. Přece „Rasíja balšája“, Rusko je velké. Ale i tak nás tahle ekologická pohroma netěší. Ale podívejme se také sami na sebe; začíná to u spálení „pár“ plastových flašek v kotli, pokud ne rovnou na zahradě, vždyť to se rozpustí ve vzduchu, no a končí to pak takovým velkoplošným ohništěm, hubícím vše okolo. Obojí je neomluvitelné.

Jedna fotka na památku a pojeďme dále. Čím dříve se dostaneme na hranice, tím to pro nás bude lepší. A kruci! Musel jsem šlápnout na brzdy, protože… někdo ukradl cestu! Zní to asi divně, že? Ale z ničeho nic se docela rovná asfaltová silnice změnila v kus ruiny, jejíž povrch z hlíny a štěrku rozhodně nepatřil k nejrovnějším. K dokreslení situace by snad pomohl fakt, že kluci museli vystoupit z auta a David mne musel navádět, abych nezůstal sedět „břichem“ auta na zemi a kola se jen tak točila ve vzduchu. Vletět do něčeho takového v noci, to by byla pecka! Hezké překvapení, tady člověk asi těžko usne za volantem. Po téhle zkušenosti teda určitě ne.

Jedeme ale dále, a to je hlavní. Nekonečné pásy bříz vystřídané smrkovými lesy ustoupily do pozadí a široké louky svým klidem vábily ke snění. Člověku by se chtělo rozeběhnout, upadnout a spokojeně usnout v téhle postýlce z trávy s nebesy nad hlavou… Jenže všechno je jinak, řízení jde čím dál hůře, auto uhýbá a když přejedu jeden výmolů, začínám ztrácet kontrolu a opakovaným sešlápnutím brzdového pedálu spolu s trhnutím volantem uhýbám za bílý pruh na kraj silnice. Je to jasné – ustřižený ventilek se poroučel a s ním i levě přední kolo. Zatracený opravář! Takového idiota aby člověk pohledal! Krátce se to dá svézt jako vždy na Davida, ale řešení to určitě nepřináší.

„Máš rezervu?“, ptá se mne celkem logicky Michal, ale já prostě nevím. Někde by snad mohla být. Tyhle věci nepoužívám… Odmontovali jsme spodní kryt vpředu tatrovky a vypadlo náhradní kolo! Dobře, tak to by bylo. Jenže (jak by řekl Michal a nechal by svou charakteristickou odmlku), i když se nebudeme zabývat vzorkem, který na raději nepočítatelně let staré pneumatice Barum OR38 stejně není, pokud se nám rezervu nepodaří nafouknout, tak nám je stejně nanic.

„Máš pumpu?“, kruci, proč mi dávají tak těžké otázky? Na co pumpu, pumpa je přece na každém rohu. Samozřejmě, že takové vybavení postrádám. No nic, zkusíme stopovat, auta tady ještě docela jezdí. Vruuummm, no, tak tohle jsme nestihli. Hele, co támhle to BMW? Vruuummm! No, to máme za to, že jsme se mu před pár minutami smáli. Jenže on už ten defekt opravil, zatímco my tady stojíme. Do třetice všeho dobrého? A taky že ano! David mávl a stará černá Volha 21 s prudkým bržděním rozvířila oblak prachu.

„Dobrý den, potřebovali bychom půjčit pumpu, nam nádo vózduch – potřebujeme vzduch.“, spustíme na vystoupivšího šoféra a hned mu ukazujeme náš problém.

„Hm, tak to nemám.“, kroutí hlavou. No vidíte, já říkal, že takové věci se v autě nevozí. Ochotně ještě otevřel kufr, odkud se na nás vyvalily snad všechny možné náhradní díly na „carevnu“, ale hustilku mezi nimi nenašel. Nevadí, i tak děkujeme.

Zkoušíme stopovat dále, ale nedaří se. Ostatně kdo by zastavil uprostřed pustiny (podle všeho jsme někde v oblasti Tosny) třem podezřelým týpkům, kteří určitě fingují nehodu? Nikdo. A u nás už vůbec nikdo. Musíme změnit taktiku. Nás s Michalem se bojí, takže „Davide, Ty vypadáš tak neškodně, zkus to sám. My se nenápadně schováme neschováme za auto.“ A jak je náš kamarád možná smolař a někdy neumí reagovat, tady opět chytil rozhodnost pevně za uzdu a vrhl se do vozovky. Z protisměru se řítila lada a evidentně neměla v úmyslu udělat si zastávku, ale malý velký muž byl jiného názoru. Téměř jí vběhl s mávnutím pod kola, takže chtě nechtě musel řidič zastavit alespoň na chvilku. A to už se k němu řítil David a svou neopakovatelnou ruštinou mu popisoval, jaké má trable a co by potřeboval. Chlapík okolo čtyřicítky vystoupil a strnul; až teď si teprve všiml nás. S co nejmilejším úsměvem jsme jej pozdravili a dělali, že tady vlastně vůbec nejsme. Bylo vidět, že se celkem bojí. To už ho ale David táhl dozadu a jali se hledat hustilku. Sláva! Našla se! David je prostě zase hrdina. Teď jsme přišli na řadu my, protože protáhnout bicepsy nikdy neuškodí a z plných sil masírovali originál Lada pumpičku („Sdělano v SSSR“ – vyrobeno v SSSR, bylo hrdě vyraženo na válci) a dávali našemu nebohému kolu pocit plnosti. Uf, až jsem se zpotil. Dobrý člověče, co jsme dlužni? Mávnutí rukou a snad i pocit, že se nestalo něco jemu, pánovi stačilo. Kdepak, Davide, vezmi mu aspoň dvě piva! Čokoláda pro děti, které seděly vzadu by možná byla lepší, ale tu jsme neměli a úsměv na tváři do té doby trošku zkoprnělého ruského zachránce uklidnil nás, že spokojenost je na obou stranách. Tak pojeďme, umyjeme se někde cestou.

Cesta už není tak idylická, jako před defektem, ale krajina za to nemůže. Kolo není vyvážené, podle všeho je přefoukané a také díky vzorku jen na polovině znamená pro mne jízda neustále cukání volantu a rychlost nepřekračující osmdesátku. Hlavně držet směr a dojet. Přinejmenším někde do města, kde případně koupíme novou pneumatiku. Po pár desítkách minut stojíme před železničním přejezdem. Konečně si na chvíli odpočinu; ono se to nezdá, ale když vám pořád něco kope do volantu, tak vás únava překonává podstatně rychleji. Sluníčko vysílá poslední paprsek nad stromy, závory jsou staženy, světla blikají a my se těšíme na snímek pravé ruské vlakové soupravy. Najednou s krátkým, ale silným skřípotem se na každé straně kolejí vysunuly asi do výšky půl metru dva dlouhé ocelové pláty. No teda! Až jsme se lekli! Tomu se tedy říká zábrana! Tohle už asi odnaučilo chytráky, kteří „strašně spěchají“ kličkovat mezi rameny závor a riskovat tak střet s vlakem. Vpálit do něčeho takového na motorce, tak nedočkavec letí na druhou stranu vzduchem jako pták. A už je tady náš vláček. Prosvištěl kolem jako vítr, ale i tak jsem si všiml, že neměl od spreje ani šmouhu. Jak to tady asi dělají?

Další zastávka už je vcelku dobrovolná – musíme natankovat. Ručička palivoměru je sice v pohodě, ale je půl desáté místního času, za chvíli bude tma a s plnou nádrží se nám pojede lépe. Navíc 13,50 rublů, tedy asi 12 korun za litr naturalu95, který nabízí hezká červená benzínka v obci Susanino, no nekupte to za ty peníze!

Tankování v Rusku se zásadně liší od toho, na jaké jsme zvyklí u nás. Nejdříve je totiž potřeba zajít na pokladnu, zaplatit částku, za kterou chcete doplnit palivo a až pak obsluha „oživí“ stojan a hadice je schopná chrlit benzín či naftu do nádrže. Poučen našim milým Vladimírem jsme věděl, že se vyplatí využít toho, že jsme cizinci a s přáním „Pólnyj tank – plnou nádrž“ přemluvit čerpadláře, ať nám dovolí nejprve natankovat a pak až platit. Povedlo se to i tady. Možná se divíte, proč jsem se neohlížel spíše po nějakém propan-butanu? Odpověď je jasná: jednak po loňské zkušenosti nehodlám zkoušet x redukcí, abych zjistil, že stejně žádná nepasuje a tedy plyn zůstane v nádrži čerpačky, a jednak místní cena benzínu je stejná, jako u nás plynu. A benzín je benzín, o tom není pochyb. Něco málo přes jedenatřicet litrů a stanislava je plná „po špunt“.

Nálada zase prudce stoupá a spokojeně ujíždíme směrem ke Pskovu. Nekonečně široké pláně, neuvěřitelně dlouhé kabely vysokého napětí, sem tam nějaká ta dřevěná chaloupka – to je jiné kafe, než na D1. Ale kamióny jsou problémem i tady. Obzvláště Kazaši ženou své historické tahače bez ohledu na okolí, takže i s naším poněkud větším autem raději uhýbáme ke kraji a náklaďáky pouštíme. Jinému zase na návěsu nebezpečně poskakují železné tyče, přikrčím se jako pilot stíhačky před střelbou a vyrážím do levého pruhu, abych se ho zbavil. Na pár kilometrů zvyšuji rychlost a během několika málo minut jsme sami. V kombinaci světel krajní parkovačky – prostřední mlhovky – spodní mlhovky proplouváme noční mlhou jako nějaké UFO. Těšil jsem se, až to zase uvidím. Jen pár desítek centimetrů vysoký pás mlhoviny se táhne odněkud někam a příď naší tatrovky v něm víří pomyslné vlny hebkého bílého moře vzduchu. Obloha nad námi se barví několika odstíny modré, červené a fialové a ten nekonečný klid je pro mne tím nejlepším balzámem na duši. Vychutnávám si jej plnými doušky a na chvíli zastavuji na začátku jakésiho pole. Jsme ponoření v přízemním oblaku a polní cesta mizí jakoby v nekonečnu. Neváhám a vytahuji kameru, abych tuhle scenérii zachytil. Atmosféra a klid, ten pocit, kdy si připadáte jako v jiném světě, nebo možná, že svět je vlastně někde jinde a vy jste na nějaké jiné, lepší planetě, to se zaznamenat nedá. Snad se podaří natočit alespoň tu krásu ruské noci, která nás tady obklopuje. Na jedné straně se mi odsud nechce, ale jako vždy je tady i druhá strana, která velí jet dále.

Budu doufat, že letos mne povede dobrá zeměpisná víla a že tedy neodbočím někde na Minsk, abych omylem mířil na běloruské hranice, jako tomu bylo v roce 2003. Tehdy se návrat na původní trasu zkratkou proměnil v noční nervy drásající pouť lesy a osadami, jelikož těch pár dřevěnic mělo i do vesnice hodně daleko. Ze tmy na nás místy zasvítilo očima nějaké zvíře a jako ironie vyznívala značka autobusové zastávky. Cesta se rozhodně nedala nazvat silnicí; ne příliš široký pruh protáhlý asi buldozerem nebo tankem se kvalitou vyrovnal jízdě po železničních pražcích. Vlastně ne, pražce by byly mnohem pohodlnější a rychlejší. Štěstím pro nás bylo počasí, za deště bychom na sto procent uvízli v blátě. Asi šedesát kilometrů jsme jeli půlku noci a benzínka uprostřed ničeho, na níž jsme narazili a na které jsme nechali obsluhu v tom, že jsme Poláci, nebyla zrovna tou oázou, jakou jsme si přáli. Nemluvě o zdrcující informaci, že námi zamýšlený hraniční přechod je otevřený pouze ve dne.

„Ale můžete jet tudy…“, ukazovala mi ochotně paní čerpadlářka. „…je to asi dvacet kilometrů podobnou cestou, jakou jste přijeli.“

Takže další hodina poskakování, vyhýbání se jámám a víra v to, že nás nesežere nějaké divoké zvíře. A také že cesta na Krasnogorsk je bezpečnější, než na Minsk. Noční chlad jsem si ani nestačil uvědomit.

Rusko VII.

Úterý 3. srpna 2004

Dnešek je pro nás předposledním dnem v Sankt-Pětěrburgu. Víza sice platí o nějaký ten den déle, ale mám obavy z cesty zpátky a jemné mravenčení mi napovídá, že opatrnosti nikdy není nazbyt a mít nějaký ten den rezervu, určitě není na škodu. Co jsme nestihli doteď, odložíme na jindy. Vychutnejme si krásný slunečný den až do jeho konce a starosti ještě nechejme stranou.

Necháváme doma spokojeně předoucí siamské kočky a vyrážíme do ulic. Cestou nás míjí poskakující tramvaj, tedy bludička Petrohradu, o kousek dál stojí na český trh nedodávaná pětidveřová Lada Niva a vedle ní její nejnovější sestřička, na níž už je hodně znát vliv amerického partnera Chevrolet. Máme namířeno k Auroře, kde nasedneme na loďku a necháme se naposledy pokochat petrohradskými kanály.

Loňská spokojenost s Naděždou, tedy malou otevřenou lodí pro circa 12 lidí, kteří se mohou pohodlně uvelebit na kožených sedadlech a za nějakých sto padesát rublů se nechat více než hodinu unášet romantickými zákoutími třistajeden rok starého města, mne přiměla poslední volný den začít právě tady. Konec konců je zase odpoledne, Auroru jsme opět nestihli, protože je přístupná „jen“ do čtvrté odpolední, a my máme ještě dost rublů na to, abychom si za ně ještě něco koupili. Já se rozhodl doplnit svůj šatník o pravé petrohradské tričko za tři sta padesát rublů a jelikož mi to nějak nemyslelo, byl to jediný suvenýr, který jsem si toho dne zakoupil. (Co všechno jsem si ještě mohl přivézt, mne napadlo až po příjezdu domů.) Michal mne pohotově vyfotil a musím přiznat, že vedle sličné mladé prodavačky vypadám opravdu hrozně. Ne nadarmo mi tady začali přezdívat „Helmut“ (přezdívka pro typického německého turistu s velkým břichem a krátkých kalhotách ke kolenům), což jsem pochopitelně nesl hodně nelibě a na kluky se za to i zlobil.

Chvíli na to u břehu zakotvila Naděžda a my se pomalu přesunuli na palubu s vyhlídkou klidné plavby. Jak už to na našich cestách bývá, opět se neobešla bez malého extempore. Spolu s námi a dalšími se nalodili i dva Rusové asi okolo čtyřicítky a jako občerstvení si s sebou vzali plastovou láhev místního piva Stefan Razin. Tedy celkem tři půllitry nijak zvlášť silného alkoholu, takových jsem dal několik jenom během cesty. Jenže ruští „pivaři“ asi skutečně nejsou na chmelový mok zvyklí a po pár minutách popíjení byli ne veselí, ale ožralí. Pokřikovali na dívky procházející se po nábřeží a když se začala navážet do jedné ze spolucestujících, kapitán se neudržel a oba výtečníky za použití „menších donucovacích prostředků“ vysadil u nejbližšího mola. Ti se pochopitelně bránili, ale osmahlý chlapík okolo padesátky se nenechal a s pozdravem na rozloučenou „…však počkej, já moc dobře vím, kde Tě najdu a pak Ti uřežu koule!“, uzavřel nepříjemné vystoupení svých krajanů. Zbytek plavby už probíhal v naprosté pohodě, kamera natáčela okolní krásy, fotoaparát cvakal a jelikož jsme z výkladu rozuměli každé dvacáté slovo, nechali jsme se unášet příjemnou atmosférou letního odpoledne. Občas nám ze břehu zamávala nějaká kráska, my zase jí a Michal, milovník žen, pokukoval po naší dlouhovlasé průvodkyni. Ale možná se tak soustředil na to, co se nám snažila sdělit, kdo ví…?

Vystoupili jsme na zastávce nedaleko Gostinného dvora a lehkou chůzí jsme se vydali jen tak na jednu z posledních procházek. U chrámu Spasení na kříži Michal ještě „ulovil“ fotku dvou „ideálních slečen“, blondýnky a brunetky, ale protože asi fotil rychle, nebo se mu tak třásly ruce (?), výsledný obrázek byl hodně rozmazaný. Zato Petro-pavlovská pevnost pod večerní oblohou hrající všemi barvami pozvolna usínajícího slunce vyšla nad očekávání perfektně. No, já jsem zklamán rozhodně nebyl.

Plán na dnešní noc zněl jasně – na mosty! Tentokrát ale ne jako divák z pobřeží, ale přímo z vodní hladiny. Palubní lístek byl pravda o něco dražší i na „naší“ Naděždě, ale je to pochopitelné. Poptávka přesahuje nabídku a také ukočírovat loď v noci, kdy je podobných plavidel Něva plná, není jen tak. Nemluvě o tom, že se musí plout přesně na čas, kdy se most otevře a umět rychle zmizet, když se začnou blížit oceánské lodi.

Těžko říct, zda dochází k haváriím. Já si jen vzpomínám na perličku, kterou mi vyprávěl Vladimír: když v zimě Něva zamrzne a místní ji začnou využívat jako zkratku z jednoho břehu na druhý, je povolán ledoborec, který tomu udělá krátký proces. Vzhledem k tomu, jaký je tady přístup k chodcům, kteří nemají na přechodu nikdy přednost, ledaže by „měli na sobě oblečené auto“, tak docela živě vidím, jak nešťastní opozdilci v zimě uskakují před ledoborcovou přídí a ti méně rychlí končí na krách, které je unášejí do moře. No, Rusové se nenudí ani v zimě.

Hrdinou noci se měl stát opět David, aniž by to tušil. Ale nepředbíhejme. Na loďce jsme byli mezi prvními, takže jsme se mohli pohodlně uvelebit v sedadlech a jen si postesknout, že jsme zase na něco zapomněli – na šampaňské! No, nedá se nic dělat. Další příchozí takovou chybu neudělali, ale je fakt, že na rozdíl od nás šlo hlavně o zamilované páry. Veselá nálada na palubě nás brzy nakazila a když nám mladá sympatická Ruska nabídla jen tak sama od sebe bonbóny a odehnala jakékoli možné mraky odzbrojujícím úsměvem, bylo jisté, že tady jsme mezi přáteli. Vyměnili jsme si s Michalem pohledy s tím, kdo začne konverzaci jako první. Ale jak už to v takových případech bývá, když se dva perou, třetí se směje. Tím třetím byl pochopitelně David. Měl z nás nejlepší pozici, jelikož seděl hned vedle usměvavé dívky lačné konverzace a našeho krátkého zaváhání okamžitě využil. Jeho příznačná nesmělost byla rázem ta tam. (Občas mne napadá, zda to není jen Davidův krycí manévr; v několika situacích mne totiž přesvědčil o své rozhodnosti a doslova akceschopnosti.)

Nechtěli jsme kamarádovi „lézt do zelí“ a tak jsme se vychutnávali okolní rej loděk a lodí a věnovali se zdokumentování dalšího z našich zážitků. Kamera to zvládala bez problémů, objektiv fotoaparátu uchoval jen fotky našeho „zamilovaného“ páru a díky vlnám další snímky vyzněly spíš jako umělecké ztvárnění připomínající blesky na Něvě. O tom, jak rušno v tuhle hodinu bylo svědčí i fakt, že se k nám z protějšího sedadla z celého toho povídání doneslo jen „geněral“ a „tatra“. Mezitím jsme se seřadili vedle snad desítek jiných plavidel na nějakém pomyslném parkovišti pár metrů od mostu a dychtivě čekali, až se mechanismus dá do pohybu a ramena mostu se od sebe začnou vzdalovat k nebi. Ozval se lomoz, začaly cvakat blesky fotoaparátů a blikat světýlka kamer a celá mašinérie se dala do pohybu. Mezi kapitány začal boj o to, kdo z nich doveze své pasažéry co nejdříve až pod most, aby se na malou chvíli stali součástí představení. Samozřejmě jsem byl jeden z těch šťastných, kteří si na památku odvezou záznam obdivuhodného šou na kazetě. Člověku se tají dech, když vidí a uvědomí si, jakou námahu musejí zvedáky vynaložit, aby se v podstatě vodorovný most rozlomil a obě poloviny se vyklopily téměř do devadesáti stupňového úhlu. Ale pozor! Je třeba zmizet! Blíží se „skutečné“ (oceánské) lodi! Vladimír je onehdy trefně pojmenoval jako plující paneláky. I ten největší turistický člun je oproti nim jako hračka. Byla to sice krátká projížďka, ale o to krásnější. I když nejšťastněji na celé palubě a možná v té chvíli i planetě vypadali David se svou okatou ctitelkou.

Je krásné najít si hezkou a milou partnerku, přátelsky jsme si pohrávali s myšlenkami a pozorovali hluboký pohled na jedné straně a rozpačitě milý na straně druhé. O to více nás zaskočilo, když jsme vystoupili z Naděždy a David nechal opodál stojící ruskou přítelkyni stát, jako by se nikdy neviděli a přidal se k nám na cestu domů. Marně jsme ho přemlouvali, aby se ještě rozloučil („Proč? Vždyť jsem jí řekl Ahoj.“) a vzal si alespoň telefonní číslo nebo adresu, aby si mohli třeba napsat. Na druhé straně jsme chápali, že není zodpovědné pokoušet se navazovat vztahy tak daleko od domova a tedy souhlasili s tím, že ji tedy může nechat plavat. Ale ať nám aspoň řekne, o čem si celou dobu vyprávěli.

„No, v podstatě o ničem.“, shrnul to David lakonicky jednou větou. Ale to nám samozřejmě nestačilo! Dolovali jsme z něho větu po větě a přestože to z něj lezlo jak z chlupaté deky, nakonec jsme museli zcela otevřeně poznamenat, že je „zvíře, co se pase v poli a není to lev“ (a stačila na to jen tři písmena).

Rozhovor totiž vypadal asi následovně resp. vybral jsem klíčové věty:

„Odkud jsi?“

„Z České republiky.“

„Jé, tu znám. Jednou jsem tam byla.“ (věděla, že existujeme)

„Hm.“

„A jak jsi tady přijel?“

„S kamarády, Tatrou 613. V Jablonci mám dokonce své malé muzeum.“

„Ano? Tatru znám!“ (která z dívek pod 40 let zná jakoukoli osobní tatrovku?) „Máš mobilní telefon?“ (jeden z pokusů získat kontakt na Davida)

„Ano, mám. Doma.“ (neúspěšný)

„Já často pracuji v Německu, to je do Čechie kousek.“ (zájem, zájem, …)

„Hm, to je.“ (zase nic)

„To je ale zima.“, zachvěla se ve večerním závanu větříku. (obejme mě?)

„Hm. No, ….“ (David něco sálodlouze vysvětluje, ale co?)

„A kde tady bydlíš?“ (alespoň ho zkusím doprovodit)

„U známého, vystupujeme u Aurory.“ (no, aspoň něco)

„Tak ahoj.“ (konec)

Dívka stojí na nábřeží, na kterém vůbec nechtěla, jelikož bydlí na opačné straně a čeká. Doprovází jí sestra s přítelem. My hustíme do Davida, ať se pohne a jde ji doprovodit. My bychom rádi, ale vybrala si jeho. Dala mu několik šancí a mezi námi, tohle seznámení by bylo hodně romantické. A hezky se k sobě hodili nejen postavou, rozuměli si i přes jazykovou bariéru. Její táta pracuje v armádě, takže určitě to není chudá popelka, která hledá bohatého prince „ze Západu“. Není jí cizí jméno Tatra, což je taky hodně důležité, pokud má někdo auto jako koníčka. Pracuje často v Německu, mohli by se vidět… Zasypávali jsme kamaráda v dobré víře argumenty, ale zbytečně. Život prostě není telenovela a každý má právo se svobodně rozhodnout. Prosté „Ahoj“ bylo hodně málo, ale Davidovi nezkomplikovalo život. Strávil hezký večer a v cizím městě se necítil na nic víc. Rozuměl jsem mu. Poprvé jsem se tady bál, hodně bál. Bojím se i u nás, kde je prý bezpečno.

Domů jsme dorazili někdy okolo třetí hodiny ranní s tím, že už se do Davida nebudeme navážet. Je to náš kamarád a máme ho hodně rádi. Navíc ho to asi taky celkem mrzelo, cítil bych se stejně. Než jsme otevřeli velké dveře našeho historického činžáku, nakoupili jsme o dva vchody vedle ve „24 časa“ (tyhle non-stop obchůdky mi u nás strašně chybějí!) nějaké jídlo na snídaní a já si za třicet tři rublů rozhodl „doplnit vzdělání“ o plzeňský prazdroj ruské výroby. Typická láhev a etiketa s azbukou obsahovala velice dobré pivo, ovšem zcela rozličné chuti od pravé české plzně. Tím nechci říct, že by nebylo chutné. Naopak, bylo výborné! Ale jiné, pravděpodobně díky jiné vodě. Pojďme spát, vždyť už je zase ráno a když si odmyslím to, že se nám nebude chtít vracet do České republiky, tak s únavou to bude ještě horší.

Rusko VI.

Pondělí 2. srpna 2004

Není nad to začínat pracovní týden tím, že nemusíte do práce. Ale i tak mne čekaly drobné povinnosti. Dneska jsme měli vyzvednout vyřízené imigrační karty a navštívit světoznámou Jantarovou komnatu. Vůbec si nedovedu představit, jak asi vypadá, jen jsem o ní četl v novinách. Asi to bude nějaká malá místnost nebo domek, možná nějaká jeskyně. Nicméně nejsme sami, kdo by ji rád dnes viděl a tak bylo potřeba zapracovat na vyšších místech. Po jedenácté hodině místního času jsem měl volat na český konzulát, který nám ochotně přislíbil zajištění celé akce. A jak jsem se po pár ruských a českých větách přesvědčil, tak drží slovo. Mezi druhou a půl třetí odpoledne nás bude na místě čekat průvodkyně a vše bude mít hladký průběh. Paráda!

O půl jedné jsme si vyzvedli registrace, takže kdyby nás náhodou kontrolovali, tak bydlíme v hotelu. Název byl tak naivní, že jej ani nebudu připomínat. Asi jako kdyby se osobní auto jmenovalo Osobák. Máme dvě hodiny na to, abychom se dostali do Puškinu, kde je Carskoje sělo a v něm Jantarová komnata. To by snad neměl být až tak velký problém. Kde to vlastně je? Hledali jsme na mapě a zjistili, že to není až tak daleko. Zapomněli jsme však, že nejsme v městě, na jaké jsme zvyklí. Že tady je třeba počítat v kilometrech i u slepých uliček. Jediný z nás tří se jako realista a člověk počítající projevil Michal a jen suše konstatoval: „Metrem to na 14:30 nestihneme.“

Hm, co teď? Autobus? Maršrútka? Zkusíme taxi. Kousek od nás bylo stanoviště, na kterém stály dvě Volhy 3110, které u nás máme možnost vidět jedině tak na internetu. Tenhle zakulacený model k nám už nikdy nedorazil. Vybral jsem si hned tu první a vysvětlil řidiči, že bychom rádi na Carskoje sělo.

„Aha. Puškin? Jo, ale to řekněte tomu, co stojí přede mnou.“, odbyl mne taxikář, aniž by odložil rozečtené noviny. Chápu, asi nemá službu. Nebo čeká na bonitnější klientelu.

Zopakoval jsem náš cíl v autě stojícím před ním a nebyl problém. Jedeme!

„Kolik to asi bude stát?“, zajímal jsem se snad srozumitelnou ruštinou.

„To nám ukáže taxametr.“ Aha, to jsem opravdu, ale opravdu nevěděl. Nemáme ani zdání, jak je to daleko a tak si říkám, zda jsme dostatečně solventní, nebo budeme muset cestu zaplatit třeba týdenním mytím auta.

Nemohli jsme si vybrat „lepší“ čas – dopravní špička dosahovala vrcholu a taxikář kličkoval, jak se dalo. Byl jsem příjemně překvapený pohodlím vozu. Jel jsem tímhle autem podruhé v životě. Poprvé to bylo u nás v Ostravě díky známému, který měl tuhle volhu jako služební vůz; pracoval na české ambasádě v Kyjevě. Tehdy se mi zdálo docela málo místa vpředu u spolujezdce. Dneska jsem seděl vzadu a s úsměvem na rtu musel uznat, že taková oktávka, kam se mi dozadu nevejde ani brašna, se může jít zakopat. Ačkoli náš šofér točil volantem a evidentně se snažil, dorazili jsme do Puškinu jen pár vteřin před patnáctou hodinou. Tak kolik platíme?

„1970 rubléj…“, stejná částka začala vyjíždět i na účtence, kterou nám dal zcela automaticky.

Zaplatil jsem dva tisíce, poděkoval a bez přemýšlení vystoupil. Dva litry… No, děleno třemi je to necelých sedm stovek. To ujde, přesvědčoval jsem sám sebe.

Je čtvrt na čtyři, zpoždění máme asi hodinu a stojíme před bystou Alexandra Sergejeviče Puškina. Je krásně, kolem nás proudí davy turistů a my bezradně sedíme na lavičkách. Co budeme dělat? Jdeme pozdě, nikde nikdo. To jsme nezvládli. Zkouším volat na konzulát, ale bezvýsledně. Je obsazeno. S každým dalším pokusem si v hlavě opakuji vysvětlení a omluvu za naše zdržení. Asi po dvaceti minutách někdo na druhé straně konečně zvedá sluchátko.

„Zdrávstvujtě, my Čéši i…“, krkolomně jsem popisoval zcela jasnou věc, a to, že nikdo z nás prostě kvůli času nestresuje. Byli jsme sice nervózní, že třeba nic neuvidíme, ale jinak klidní jako želvy. Já si koupil ruské fruko s brčkem za dvacet rublů, abych neumřel na dehydrataci a i bez prohlídky mi bylo celkem fajn. Paní na telefonu ale byla akční a hned situaci řešila: „Vidíte hlavní bránu? Tam je vstup. Běžte tam a řekněte, že jste od nás. Už o vás budou vědět.“

Žasnul jsem nad její ochotou, ale současně i naivitou. Okolo jsou stovky turistů, všude cedule, že projde jenom předem ohlášená skupina, jejíž počet nejsme schopní nikdy splnit a slečna nebo paní mi jen tak řekne, ať jdeme přímo ke vstupu. Ale proč to nezkusit, že?

„Zdrávstvujtě, my Češi iz gěněrálnovo konzuláta… – Dobrý den, my jsme Češi z generálního konzulátu…“, spustil jsem na ochranku a nestačil se divit.

„Áááá, Čéši!“, smáli se strážní, jako bych řekl vtip roku. „Už o vás víme, pojďte. Češi jsou už tady.“, hlásil jeden z nich do vysílačky.

Protáhli jsme se mezi tlačícími se turisty a ocitli se na rozlehlém nádvoří. Představa Jantarové komnaty coby kobky s hromadou drahého kamene se rozplývala čím dál více. Modrobílý třípatrový palác bohatě zdobený zlatem hovořil sám za sebe; tady jeskyně určitě nebude. Pořád jsem nechápal, proč jdeme vlastně na zámek. Nějak mi nedocházelo, co vlastně mám vidět. Nejvíce mi chyběla nějaká pokladna. Zdálo se mi dost nesmyslné, že bychom viděli ruský poklad jen tak zadarmo. Vystoupali jsme po schodech a vstoupili do paláce. Na první pohled konzulové – trička, kraťasy, kamera, foťák… Decentněji působil jen Michal, který jediný z nás měl dlouhé kalhoty-rifle.

Rozhlíželi jsme se po někom, kdo se nás ujme. Nikde nikdo, pojďme tedy najít pokladnu a koupit lístky. Zaplatili jsme každý 500 rublů a během chvilky tady byla i naše průvodkyně. Těžko říct, zda jsme čekali mladou štíhlou studentku na brigádě, ale každopádně tahle dáma rozhodně symbolizovala Rus – odhadem mohla vážit asi 150 kilo, možná i více, ale byla perfektně upravená a elegantní kostým jí padl naprosto skvěle. Přivítala nás s laskavým úsměvem, pomalou srozumitelnou ruštinou a gestikulací hodnou pravé carevny nás pozvala k prohlídce ruského drahokamu, který se může pochlubit třešinkou na dortu svých palácových komnat – jantarovou komnatou.

Už při vstupu do první rozlehlé místnosti bylo očividné, že jako základní surovina tady posloužilo zlato. Bylo všude a bylo použito úplně na vše od podlahy ze vzácných materiálů až po úchvatně vymalované stropy zachycující matičku Rus. Obrovskými okny do paláce pronikaly sluneční paprsky a všechna ta krása na nás vyzařovala takovou silou, že jsme se jen mlčky v úžasu rozhlíželi kolem. S otevřenou pusou, vyvalenýma očima a s kamerou v ruce, uvnitř rozechvělý vzrušením, nicméně zcela jiným, než erotickým – tak bych asi jednoduše popsal stav běžného Čecha, který jako jeden z mnoha tisíců turistů prochází jedním z neoficiálních divů tohoto světa. Z výkladu jsem pochopil, že celý palác prošel neuvěřitelně nákladnou rekonstrukcí, protože po druhé světové válce spíše připomínal trosky.

„To je nádhera, že? Všechno natáčejte.“, vybízela mne naše průvodkyně a já se činil.

V jednu chvíli to už vypadalo na zádrhel, jelikož naši mini skupinku nechtěla jedna z těch typických paní, které hlídají snad na všech velkých zámcích, pustit k další prohlídce. Jenže od toho jsme měli naši „carevnu“, která vahou svou a pravděpodobně i svého slova přesvědčila nepřející paní o tom, že vede „gósty iz Čéchii“ a že tedy nemá překážet a rychle povolit ten provázek, který nám bránil ve vstupu.

„Teď vstoupíme do Jantarové komnaty. Zde je zakázáno fotit i filmovat.“, upozornila nás mile a my se to rozhodli respektovat.

Z novin jsem věděl, že komnata je zpřístupněna snad jen poslední dva roky, kdy byla vrácena z Německa, kam nedobrovolně putovala po vpádu nacistů do tehdejšího Sovětského svazu. Nic víc jsem o ní při vstupu nevěděl. A jestli mi do té doby lezly oči z důlků, tak tady mi asi rovnou vypadly… Chybějí mi slova i myšlenky na to, abych popsal to, co jsem spatřil. Pro někoho možná pár lesklých kamínků, ze kterých na těch několika metrech čtverečních bylo vyrobeno naprosto všechno. Jenže tyhle byly snad ze všech koutů světa a je-li jantar drahým kamenem obecně, tady byly konkrétní a ještě dražší a vzácnější druhy! Jakou lásku asi cítil Petr Veliký ke své Kateřině, že neváhal obětovat tolik peněz, námahy, utrpení a zajisté i lidských životů? Můžeme jen tiše závidět a zamyslet se nad tím, proč zmizel a před pár lety byl zase objeven tento důkaz lásky? Proč v něm naše společnost vidí jen a jen peníze, které již dávno uchvátily náš život a vládnou nám?

Sestupovali jsme po širokém schodišti a neskrývali své nadšení. David jako obvykle ještě udržoval ruskou komunikaci a po krátkém rozloučení jsme proklouzli úzkou dlouhou chodbou s červeným kobercem k bočnímu východu. Konzulové přece nevycházejí s ostatními běžnými turisty…

Nikdy jsem nic podobného neviděl, možná v menším a daleko, daleko skromnějším měřítku, ale to se dostáváme úplně jinam; protože menší a skromnější jsou všude, a asi proto Rusové chtěli dokázat, že jsou velmoc nejen rozlohou své země. Nabízí se otázka, zda je lepší život v extrémních rozdílech mezi bohatými a chudými, a nebo průměrná šedost s relativním dostatkem všeho, co člověk potřebuje pro své fyzické fungování…

Procházeli jsme puškinskými bezvadně upravenými zahradami obohacenými sochami a došli k sympatickému modrému zámečku. Podle všeho opuštěný a v rámci místních památek asi bezvýznamný (omlouvám se, zda je tomu jinak, jenže dle všeho zajímal jen nás), ale pro nás by byl zcela dostačujícím sídlem. Když jsme došli k místní komunikaci, puškinová pohádka se rozplynula a my se ocitli v běžném malém městě…

Přes cestu bylo parkoviště a na něm mimo pro nás nedůležitých autobusů i tolik potřebné toalety. V docela slušném stavu. Jak se vrátíme zpátky do Petrohradu? Následujeme místní tradici a jdeme tedy z extrému do extrému: do Puškinu taxíkem za dva tisíce, zpátky maršrútkou za deset rublů. A to vedle nás jako bonus seděly moc hezké slečny!

Večer nás pozvali naši hostitelé „na mosty“. Tedy na noční procházku či lépe řečeno projížďku Petrohradem. Bohatě osvětlená televizní věž hrála do noci všemi barvami a trošku mi připomínala eiffelovku. Na jiném místě byla střídmě a jednobarevně, přesto však efektně nasvícena modrá mešita, prý největší islámská mešita na území Evropy. Přes den se tady scházejí chudí a snad i potřební žebrat o almužnu, teď zde byl klid a díky reflektorům se vrcholky věží jako duchové vznášely k temnému nebi.

Noční výlet je třeba naplánovat s rozmyslem. Velice snadno se může stát, že zůstanete na opačné straně Něvy a budete muset čekat až do ranních hodin, než se otevřené mosty opět spojí a budete moct přejet na domovskou část města. Měli jsme dost času, takže jsme vyrazili na noční fotografování. Na Palácovém náměstí ještě stály toaletní autobusy a okolo svítily tisíce a tisíce žárovek tak, že budovy okolo byly ještě krásnější než za slunečného dne. Světla byla zabudována dokonce i v chodníku! Nedaleko od nás se po náměstí i přes zákaz projížděli mladíci na motorkách, ale to nemělo mít dlouhého trvání. Modré policejní žigulíky tady byly raz dva a narušitele nočního klidu během chvilky zpacifikovali.

Pojeďme na mosty, šou už začíná! Na první pohled pevné stavby se v půli lámou a nepřestávajíce svítit se obě poloviny zvedají. Nábřeží ozařuje Něvu a davy místních i turistů jásají. Ale co to? Co se to stalo? Z ničeho nic se část města začíná topit do tmy, desetitisíce žárovek uhasínají jako plamen svíčky. Že by místní elektrická síť nezvládla ten nápor? Vždyť se tohle představení odehrává každou noc! Nastává všeobecný zmatek, ale nikdo nikam neprchá, jen se udiveně snaží domyslet, co se asi stalo?

Nechceme to říkat nahlas, ale nám s Michalem je to naprosto jasné – za tohle může jedině David! Je profesionálním smolařem a po téhle akci už i mezinárodním. Tohle se za celá léta nestalo, až za Davidovy přítomnosti. Ještě, že to víme jenom my. A Vladimír. Mezitím už po řece plují první nákladní lodi, z nichž však díky tmě vidíme jen poziční světla na vrcholcích. Ale i tak je to příjemný relax. Takový nenucený, bez zbytečné euro nebo americké hudby, nikdo vás nenutí k tomu, abyste něco nebo za něco zaplatili, dáte si plechovku piva, po očku sledujete, jak se ruské krásky zimomřivě choulí, a necháváte své myšlenky plynout po hladině Něvy. (Později, po návratu do ČR se dozvídám, že v televizních zprávách byla o tomhle úkazu zmínka a v prvních chvílích se spekulovalo o možném teroristickém útoku. Naštěstí šlo jen o technickou závadu.)

Rusko V.

Neděle 1. srpna 2004

Omyl! Žádná dobrá noc! Michalovi se nepodařilo chytit metro a tak naháněl taxi, což se v tuhle hodinu shání dost těžko, protože lidé se baví a za několik minut se zvedají mosty. Pak zůstane na svém břehu Něvy podstatně delší čas, než plánoval. Metro tady jezdí do jedné ráno, ale je třeba počítat s tím, že nastoupit je nezbytné nejpozději okolo půl jedné! Tohle Michal nepodchytil. Naštěstí nakonec chytil taxíka a za „pouhých“ 270 rublů dorazil domů.

Přesněji řečeno před dům. Vchod dole byl otevřen, ale my už měli zaděláno na druhý velký problém s klíčema – tentokrát nešlo odemknout! Zkoušeli jsme zase jeden po druhém, zastrčit více, pak méně, otočit pomalu, rychle… pořád bezúspěšně. Nezbylo než zavolat Vláďovi, co máme dělat.

„Hele, z každé strany dveří je jiný zámek, takže jeden klíč pasuje do zámku zevnitř, druhý do zámku zvenčí.“, prozatím docela klidně vysvětloval náš hostitel.

Není nad dokonalou bezpečnost, ale nám prostě pořád nejde otevřít a Michal chudák stojí metr před námi za dvěmi zamčenými dveřmi. Že je to on víme naprosto přesně díky obrazu na monitoru, který nám přenáší zabudovaná kamera na místo kukátka. Napadlo mne zoufalé řešení – Michal vyjde na dvůr, já mu hodím klíče v igelitové tašce a pokusí se otevřít zvenčí.

Tma jako v pytli, z našeho snad pátého patra jsem neviděl na dvoře vůbec nic a nikoho a hodil jsem obalené klíče jen tak naslepo. Naštěstí nepřistály nikde daleko a za pár minut už šramotily v zámku. Hurá, Michal je doma!

Tím ale noční trable nekončily, protože jsme sice měli klíče a dveře jsme odemkli, ale neměli jsme je díky místnímu zabezpečovacímu systému jak zamknout! Do toho pochopitelně volal Vladimír a byl docela hodně nervózní.

„Našli jste je? Někdy je schovají kočky, pořádně prohledejte skříňky a krabice u dveří!“, radil ze zkušenosti.

Kdepak, nikde nic. David už spíše spal, než bděl a já na tom nebyl ani o kapku lépe. V krabicích bylo cokoliv jiného, než klíče a police ve skříni nám taky nenabídli nic, po čem jsme pátrali. Nedá se nic dělat, otevřeno nechat nemůžeme, Vláďa bude muset přijet z návštěvy.

Utekla nějaká půl hodina, i když v noci se při naší únavě táhla jako půl dne a byl tady Vladimír. Už nebyl nervózní, jako doslova naštvaný.

„Hledali jste všude? Davide!“, obořil se na nejmenšího z nás, který už jen chodil jako tělo bez duše a pořád dokola opakoval, co jsme s klíčema dělali naposledy.

Do hledání se zapojil i Michal a znovu a znovu procházeli místa, kde by mohly teoreticky být. Já už usínal a jen si přál, ať se tohle co nejdříve vyřeší. Byli jsme rádi, že bydlíme zadarmo a máme skvělé hostitele a nechtěli jsme způsobovat sebemenší potíže.

„Už je mám…“, předpokládám, že to byl Michal. Coby zkušeného chovatele vlastní kočky jej snad instinkt navedl do míst, kam jsme se do té doby dívali špatně, nebo vůbec.

„…jsme vám říkal, že je asi schovaly kočky.“, už poněkud méně rozezleně konstatoval Vláďa. Ale uvnitř to v něm bublalo jako v sopce. Nedivím se, zkazili jsme mu volný večer, kterých má sakramentsky málo, protože se musí hodně otáčet, aby mu podnikání vyneslo dostatečný příjem.

Probral jsem se někdy o jedenácté. Zbytek bytu spal jako zabitý. Nedivím se. Po včerejších, vlastně dnešních, nočních lapáliích… Já ke konci už skoro spal, takže jsem nasbíral malý spánkový náskok.

Loni jsem musel ke konci dovolené už hodně šetřit a tak jsem nenavštívil jedno z nejkrásnějších míst v okolí Petrohradu – Petrodvorce. Viděl jsem jen fotky a litoval. Takže plán na dnešní den je jasný!

Pětěrgof v ruském jazyce leží asi třicet kilometrů od Sankt-Pětěrburgu. Malé město má být na co pyšné – nejen že zde stojí kopie chrámu Spas na króvy, ale mají tady i své Versailles! Nablýskané zlaté kopule zámku odrážejí paprsky do okolí, které je nepopsatelnou mozaikou zahrad, fontán a jezírek. Několik set tisíc litrů vody zde vytryskne v deset hodin dopoledne a zase utichne se čtvrtou hodinou odpolední. Bezvadně udržovaná zeleň a květena a bohaté zlacené sochy mezi vodotrysky v řádu centimetrů do několika metrů, do toho zní stylová hudba orchestru v dobových šatech. V kombinaci s krásným počasím se snad ani nedá najít romantičtější místo na minimálně celoodpolední procházku.

Po včerejších nečekaných výdajích za dopravu se všichni shodneme na cestě autobuskem maršrútkou za deset rublů. Cesta nebude trvat dlouho, jen abychom vystoupili správně. Neměl bych se asi tolik spoléhat na svou paměť, vystoupili jsme samozřejmě o několik set metrů dříve.

Tak kolik bude stát vstupné? Budeme se vydávat za místní či studenty, aby nás vyšlo na pár rublů, nebo zaplatíme oněch dvě stě osmdesát, jako ostatní zahraniční turisté? Mně se poslední dny nějak nedaří, já riskovat rozhodně nebudu. Navíc oproti cenám z výročí 300 let Petrohradu, kdy lístek stál asi 500 rublů, je to letos za polovic, takže já jdu „za drahý peníz“. Ono to taky není jen tak, projít jako Rus; pokladní totiž při sebemenším podezření požádá o předložení pasu a i když jí chcete odpovědět, že nemáte, jelikož jste místní „graždan“, tak se nedobrovolně zapojujete do konverzace, kterou s českým přízvukem a nedokonalou slovní zásobou nemůžete ustát.

Rozdělili jsme se a já šel s klidným svědomím s kamerou v ruce vstříc zahradám Petra I. Na Michala jsem se co do záznamů nemohl spolehnout, jelikož toho neustále přitahovaly „živé objekty“. Jednoduše řečeno, občas se podařila i fotka, na níž bylo něco jiného, než ženské pozadí či popředí. Nic proti tomu, ale přece si nebudu kupovat pohlednice…

Našli jsme se až po několika desítkách minut. Já kluky viděl dříve a spokojeně pořídil několik záběrů, kde byli oni zcela přirozenou součástí Petrodvorců.

„No kde jsi, my Tě hledali… u piva…“, spustili na mně s úsměvem a chlubili se, že se dovnitř dostali jen za pade. Hodná paní je provedla jako místní.

„Proč u piva?“, zlobím se naoko. Přiznávám, že Staryj mělnik (Starý mlýn) je celkem dobré pivo a čtyřicet rublů za točený půllitr je rozumná cena, ale přece jsem tady nepřišel pít! Je pravdou, že když jsme šli zase ve třech, tak bylo víc než jisté, že si už pivo nedám, ani kdybych chtěl.

Sluníčko svítilo a bylo se na co dívat, ať už to vezmeme jakkoli. Oči přecházely a mozek jen tak ze cviku počítal, kolik tohle všechno asi muselo stát; vždyť i ty schody jsou zlacené a té vody! A támhle ta stavba, to je jako v Řecku! Lidí zde bylo při neděli hodně a mi se zase poštěstilo narazit na českou skupinku. Nehlásil jsem se k nim. Může to zní hrubě, ale tohle by mohlo způsobit problém. Třeba si platí drahý hotel a my bydlíme zadarmo. Ano, a nemáte problém s potvrzením do imigrační karty? Jasně, vysvětlujte něco…Kdepak, jsem tady proto, abych si od Čechů odpočinul.

Michal zase řešil tradiční problémek s focením a matkami focených dcer. Prostě „nemohl pochopit“, že sličná Ruska nepózuje pro něj, ale pro svou maminku, aby měla fotku do rodinného alba! A to nemluvím o dalších možných konfliktech, když objektiv fotoaparátu zaměřil na evidentně zadané slečny, jejichž partneři hráli svaly a asi by jim nedalo moc práce dotěrného fotografa usměrnit.

V Petrodvorcích se nemusíte procházet jen tak. Pokud máte dvě stě rublů, můžete si zapůjčit místní dobové šaty a proměnit se na pár chvil ve šlechtice. Stačí-li vám jen fotka s „profesionálním šlechticem“, zaplatíte podle dohody okolo dvaceti až třiceti rublů. Máte-li však tisíc rublů, máte možnost vidět zahrady z ptačí perspektivy, vyhlídka helikoptérou vás na deset minut bude stát přesně tolik. Za stovku si můžete zarybařit v jezírku a můžete si být jistí, že určitě něco ulovíte. Já tu rybu viděl na vlastní oči. Sice jen jednu, ale…No a zadarmo se můžete osvěžit ve vodě, pláž je tady spíše kamenitá a na místní velkopoměry i malá, ale dětem to vůbec nevadí. Ale velké koupání z toho určitě nebude.

Pátá hodina je tady, z fontán už skoro hodinu voda jen odkapává a je čas se vrátit zpátky do města. Michal s Davidem se rozhodli pro rychlý návrat Strelkou, já těch tři sta rublů utratil za talíř s motivy Petergofu na památku. Spokojím se s maršrútkou.

Po více než půl hodině čekání, kdy mne míjela jedna plná dodávka či autobus za druhou, jsem začínal sám sobě vyčítat, že jsem někdy až tak šetřivý. Měl jsem žízeň, ale byl jsem už ve stavu, že jsem se neodvážil do obchodu, kde jsem loni opět ve vyčerpání kupoval jogurtové mléko, jež jsem zkomolil do rusko-anglického džogurtu… Necelá hodina čekání přinesla ovoce a já se do jedné maršrútky vešel. Ono je fajn, že tohle vozítko zastaví kdekoliv. Ale opravdu jsem neměl na to, abych s vychytralostí (nebo moudrostí) bábušek se postavil asi dvacet metrů před oficiální zastávkou a spokojeně nastoupil. A de facto se předběhl. Na místo toho jsem se vydal s menší skupinkou na předešlou zastávku a věřil, že se domů dostanu ještě dneska.

To David s Michalem měli rychlejší a pohodlnější cestování. Strelka bylo vznášedlo asi pro padesát lidí, prý patentováno, které létalo po Něvě vysokou rychlostí a i ze slov zúčastněných přátel bylo jen pro V.I.P. Hm, taky si to budu muset někdy dopřát. Vznášedlem s ochrankou se samopaly jsem ještě nikdy neplul. Nebo se nevznášel? Hned na příště to zkusím! Do té doby budu dávat pozor na to, abych nerozbil talířek na památku…

Potkali jsme se až k večeru v obchodním domě Gostinnyj dvor. Nebyl to žádný hypermarket či skladová hala, ale stylově zapadající patrový komplex s venkovním posezením a desítkami obchodů uvnitř.

Jel jsem k němu metrem a při východu z podzemí jsem spatřil „svého“ druhého žebrajícího. Ne, to je špatné označení; byl to velice chudě vyhlížející muž a nabízel nádherná koťátka. Uvažoval jsem, že bych jedno koupil, ale… co s ním? „Doma“ na nás čekají tři siamské kočky a odvézt ho až do České republiky by mohlo způsobit problémy nejen na hranicích.

Tím prvním žebrajícím, ale skutečným, byl před pár dny muž stojící také na východu z podzemí. Vladimírovo gesto bylo více než výmluvné.

„Deset rublů mne nezabije a kdo ví, třeba tak mohu skončit i já.“, pronesl jen tak mimochodem a vtiskl vousatému chlapíkovi do ruky bankovku.

To byl klasický příklad ruského paradoxu – člověk na pokraji chudoby, zjevně bez prostředků, a o pár metrů dále bohaté nákupní centrum s křišťálovými lustry a ostražitou ochrankou v oblecích.

David s Michalem seděli v patře na terase shlíželi na ten rej lidiček pod nimi a proplétání aut na osmiproudé silnici. Měl jsem docela hlad a to byla taky má první otázka, když jsem je konečně zahlédl a svým typicky komplikovaným způsobem se dostal až k nim. Neskrývali své spokojené pohledy a najedená bříška a jen doporučovali, co si mám dát vedle u stánku s občerstvením. Chuťové buňky mi promasírovali perfektně, takže jsem tam hned zamířil.

„Zakryto – Zavřeno.“, přivítala mne cedule a já jen polknul naprázdno. No co, dám si aspoň pivo, říkal jsem si. Hm, ale výčep už byl přikrytý nějakou dekou. Kruci, holky, to mi tedy nic nedáte, hledal jsem ruská slovíčka a snažil se vysvětlit, že bych si opravdu dal aspoň něco. Skvělé, můžu dostat jedno lahvové. Staryj mělnik za 25 rublů jen zašuměl a tak jsem si hned koupil ještě jednoho.

Přisedl jsem k přátelům a přidal se k typicky chlapské zábavě – hodnocení dívek.

Módní trendy je tady znát mnohem více, než třeba u nás. Když jsem tady před rokem poprvé viděl holky v „bederkách“, tedy v riflích, které nesahají až po pás a v kombinaci s kratším trikem ukazují většinou štíhlounké nebo vypracované bříško, tak mi z toho až oči přecházely. Když tohle začalo někdy letos i v České republice, tak mi přecházely oči taky, ale bohužel z opačného důvodu. Většina „bederek“ totiž neodhalovala přitažlivé křivky, ale naopak vystavovala břišní pneumatiku, což v kombinaci s unuděnou tváří a s cigaretou v ruce vzbuzovalo cokoli jiného, než myšlenky na to, že ženy jsou nejkrásnějším stvořením přírody.

Možná je to hloupé, ale tři osamělí muži na dovolené snad mají právo pokochat se pohledem na podle nás nejhezčí Slovanky, pokud ne ženy jako takové vůbec. Kam se na ně hrabou třeba Američanky, tady by se těžko prosazovaly i světové modelky! Brzy jsme museli tradiční bodovací stupnici od jedné do desíti nahradit speciálně vymyšlenou ruskou stupnicí od jedné do desíti. Rozdíl byl jen v tom, že ty nejsličnější české dívky ohodnocené desítkou na stupnici české, se vyšplhaly na té ruské jen tak na šestku. Kdo nevěří, ať jede do Ruska a uvidí na vlastní oči. A jen tak mimochodem, Kurnikovová je jen slabý odvar. Sice jsem ji neviděl naživo, ale více než pět bodů by ode mne nedostala.

Soutěž o místní miss nakonec ukončil telefonát od Vládi, který nás zval do svého kafé v Kirovsku.

Tak jako na příklad v Řecku jsou jenom samé taverny, tady jsou zase jen kavárny. Přitom může jít o klasickou restauraci respektive hospodu s výčepem, mňamkami nebo běžnou kuchyní a pochopitelně i štamgasty. Jiný kraj, jiný název, ale zařízení pro stejný účel.

Prošli jsme ještě letmo obchody, David si koupil ruský „angličák“ 1:43, myslím, že hasičskou ladu nivu a vyrazili na cestu domů.

Já byl hladový a tak trochu mrzutý, takže jsem se rozhodl jít pěšky. Konec konců to není až tak daleko, říkal jsem si. Jenže ono tady i blízko je celkem daleko a tak po asi pěti kilometrech chůze jsem zalitoval, že jsem občas takový paličák. David s Michalem byli metrem doma za pár minut, mně to trvalo asi dvě hodiny.

Měli jsme už opravené kolo a Vláďa někde sehnal i samolepící fólii, takže jsme se vydali do garáže. Nejdříve zalepit rozbité okno, a pak hned nasadit kolo. Oprava stála stovku a… sakra, ten blbec ucvikl ventilek! Kdo ví, jak je těžko dofoukat pneumatiku přes okrasné kryty (poklice), tak musel jen přivítat, když se na trhu objevily speciální nádstavce na ventil, které zajistily pohodlné nasazení hadice a vyřešení jednoho z maličkých, ale přece jen problémů. Tenhle vynález ruský opravář neznal. K naší smůle. Asi se mu zdál ventilek příliš dlouhý, takže se ani nenamáhal přemýšlet nad tím, že by třeba odšrouboval nádstavec, ale prostě ho rovnou zkrátil. No, uvidíme, jak dlouho to vydrží; při sebemenší odchylce bylo slyšet, že z kola troška vzduchu unikla.

Vladimírovo kaféčko není moc velké, je takové akorát. Čisté a útulné, na naše poměry ale trošku chudé. To mi bylo záhy vysvětleno – Rusové co vidí, to seberou. Slánky, vázičky s kytkami, občas sklenici, popelník… Bohužel, tak to je a to by člověk nedělal nic jiného, než pořád něco dokupoval.

Já se mohl spolehnout na to, že bude zpátky řídit Michal a tak jsem dopadl jako posledně. Zábava se protáhla do pozdních nočních hodin a ani nevím, kdy jsme dorazili domů. Ještě o půl noci jsme totiž dělali fotky české tatrovky před českým kaféčkem v Rusku…

Rusko IV.

Sobota 31. července 2004

V první víkendový den vstávám obvykle okolo deváté a ne jinak tomu bylo i tady. Samosebou, že za pečlivé asistence kocoura Básy, kterého jsme přejmenovali na Pantátu Bezouška, kvůli chybějící části ucha, o kterou přišel při jednom z kočičích soubojů. Mí přátelé začali projevovat známky života asi o hodinu později a po tradičních obřadech, jako na příklad snídaní o několika druzích salámu a sýru, sprchách, vitamínech, holení a podobně jsme začali probírat dnešní plán. Ze včerejší debaty vyplynulo, že bychom mohli navštívit místní burzu Junona. Lákal mne nákup levných cédéček, které se tady pohybovaly v cenách okolo 70-80 rublů. Bylo jedno, zda to byla hudba, nebo software, ale na rozdíl od běžných médií známých z našich trhů, takhle nebyla přepalovaná, ale lisovaná! Dá se říci, že to byly běžné originální nosiče, jaké známe z našich obchodů. Jen za poněkud nesrovnatelnou cenu.

Podle dohody jsme zamířili do garáže pro stanislavu. Od rána jsem neměl dobrý pocit a ani moc nesouvisel s tím, že jsem občas řekl něco nevhodného, a pak mne to dodatečně mrzelo. A to jsem ještě netušil, co mne čeká. Začalo to hned prvním bodem. Otevřeli jsme masivní vrata garáže a plán se začal okamžitě měnit. Auto tam sice bylo, ale levé přední kolo leželo vypuštěné na disku. Co teď? Přestal jsem polemizovat o kvalitě matadorů a snažil se dovolat Vladimírovi. Aby toho nebylo málo, kde se vzal tu se vzal, objevil se nějaký místní stařík a vyzvídal, co tady vlastně děláme. Měl jsem svých starostí dost a dosud rusky málomluvný David se s přirozeností sobě vlastní chopil iniciativy. Po chvíli byla situace pod kontrolou, my jsme Ti, co nám kamarád od Vládě půjčil garáž, Češi, aha, a já jsem ten, který tu garáž hlídá…

„A co se vám to stalo s tím zadním oknem?“, mrkal na nás děduško, který se podle všeho jmenoval Vasja.

„No, éto bylo vzpružénie…“, naprosto plynule reagoval David.

Kruci, tak smolař smolařů „způsobí“ rozbití okna a ještě to umí pojmenovat rusky?, neudrželi jsme se smíchy s Michalem. Nic naplat, na burzu pojedeme autem Vláďovy ženy a ještě navíc přibereme píchlé kolo.

Nejdříve však za nákupy. Junona byla v části, která mi v mnohém připomínala ostravské sídliště, řekněme běžné sídliště. Panelové domy, spousty aut a rozlehlé parkoviště před burzou. Zdarma. Kameru jsem z bezpečnostních důvodů nechal raději v kufru a opět bez jakéhokoliv vstupného jsme zamířili na tržiště. Bylo tady opravdu vše. Samovary „za pár šestek“ počínaje, přes komponenty do počítačů, na něž občas dopadla kapka nepřízně počasí, což ale nikomu zjevně nevadilo, náhradní díly na auta, telefony, mraky céreček, dévédéčka, která měla sotva premiéru v kinech (v cenách okolo 90-120 rublů!), po zbraně a několik set dalších různých věcí, které se prostě nedají vypsat. Mne zajímalo jediné – duše do netěsnící pneumatiky (spíše než píchnutá byla asi zteřelá, přece jen ta směs od Matadoru není žádná světoborná kvalita), cérečka a… Zaujal mne stolek s různými noži. Nedá se říct, že by mne tenhle obor nějak zajímal, ale kompaktní zavírací nožík s vidličkou, otvírákem a lžičkou jsem si přál už dlouho.

„Kakája cená? – Jaká je cena?“, zkusil jsem naučenou frázi a stejně jsem musel dodat „Skóľka éto stajíť? – Kolik to stojí? „. Nevím proč, ale fráze z průvodců nebo doporučených slovníků se nějak nechytají.

„Sto sváda rublěj – sto dvacet rublů, a ještě k tomu dám zdarma pouzdro.“, nabízel hned obchodník a současně ukazoval povolení k prodeji nožů.

Jasně, to beru. Začínal jsem být spokojený. Den sice nezačal nic moc, pořád mne nějak hryzal zvláštní pocit, ale to bylo asi tím, že jsem spal jen asi pět hodin. Pokračovali jsme dále a narazili na stánek, kde byly autodoplňky a mezi nimi i duše. Sehnat něco takového na rozměr 205/70/14 je umění a vzácnost i u nás, tady to naštěstí až tak velký problém nebyl.

„Sto čtyřicet rublů, to je docela hodně.“, podíval se na mne tázavě Vladimír, ale co se dá dělat. Koupit ji musíme. Pneuservis funguje jako služba, tedy přivezete auto, popíšete problém, dodáte pneumatiky nebo jako v našem případě duši a servisák provede do druhého dne práci. Skladem bývá máloco.

Byl jsem nedočkavý a snažil se co nejdříve dostat k cédéčkům. O tom, že se to nevyplácí, jsem se měl zanedlouho přesvědčit. Šli jsme podle hudby a našli takovou maringotku s několika stoly plnými titulů snad z celého světa. Stovky hudebních hvězd všech žánrů mne nadchly stejně jako jejich cena – od čtyřiceti rublů za kus! Nedá se popsat, ani vypsat nějaký seznam, protože tady byla snad všechna léta a většina skupin a zpěváků, a dokonce i filmových melodií. Vybíral jsem a vybíral a vůbec mi nevadilo, že začalo docela slušně pršet. Schoval jsem se pod igelitovou střechu a ukazoval na disky pod síťkou, které mne zajímaly. Přitažlivá blondýnka je s lehkým nezájmem štosovala, ale když jsem chtěl jedno z nich přehrát, odmítla se o něčem takovém bavit. Vladimír sice ještě zkoušel zjistit proč, ale její gesto bylo více než výmluvné. No, to je jedno. Něco přes třicet nosičů včetně lahůdek, o kterých jsme ani nevěděl, že se někdy podaří sehnat, se nacpalo do dvou igelitových tašek a já spokojeně zaplatil. Paráda.

Kolik je asi hodin? Ne, že by na čase nějak záleželo ale… Levá kapsa nic, že bych měl mobil v pravé? Taky nic. V tašce je jen nákup, vesta taky zeje prázdnotou. Že by mi vypadl na zem? Není nikde vidět… Od rána podivný pocit se bohužel stal skutečností – nemám svůj telefon! Sakra! Takhle se nechat okrást! Bylo tam hodně telefonních čísel a zpráv, které jsem potřeboval! Schválně jsem si vzal s sebou starou napůl funkční Nokii 7110, kterou by snad nebral vůbec nikdo. Mýlil jsem se. Mohl jsem si za to sám; kontroloval jsem čas moc okatě a nebylo těžké si všimnout, že mobil vkládám do kapsy u kraťasů. Cizinec zaujatý výběrem hudby se schovává před deštěm a vůbec mu nepřijde zvláštní, že se spolu s ním schovává i někdo jiný se šikovnýma rukama. Kdybych podobné případy neznal od nás nebo z polské burzy, ale… Těžko naříkat nad rozlitým mlékem, jak se říká. Honem zavolat z Michalova telefonu kamarádovi z Eurotelu, ať mi zablokuje SIM kartu a napsat domů, že na nějaký čas budu nedostupný. Zoufalým pokusem je zpráva, kterou spolu s Vláďou posíláme na mé ukradené číslo s dotazem, kolik zloděj chce za to, že mi přístroj vrátí. Pochopitelně bez odpovědi. Mám po náladě a z pohodové dovolené se vracím do všední reality světa, kde jsou lidé dobří i zlí a neliší se v tomhle asi nikde na světě.

Cestou do pneuservisu ještě fotím „vítězný oblouk“; opravdu, podle mne je to obdoba památky z Paříže, ovšem tady v zelené barvě a se zlatým písmem psaným věnováním vítězství Alexandra I. Servis vypadá hůře, než se dalo čekat, ale zato je otevřen 24 hodin denně; tento zvyk se mi tady hodně zamlouvá. Bez jakéhokoliv dokladu zde necháváme kolo i duši s tím, že zítra se můžeme stavit. Opravář se stejně věnuje sličné zákaznici, než nám, takže nezbývá, než doufat. Holt nemáme zánovní volhu na elektronech, jako má ona přitažlivá žena. Nebo že by to bylo něčím jiným…?

Večer jsme se šli konečně podívat na Auroru, kterou jsme neměli až tak daleko, ale pochopitelně už byla zavřená. Obvykle je přístupná někdy do čtyř odpoledne, což je s naším vstáváním pro nás tak sotva poledne. Ale nevadí, máme před sebou ještě několik dní, kdy se sem můžeme vrátit.

Zatímco na mne dolehl dnešní den a rozhodl jsem se s Davidem zůstat doma a mrknout na video, Michal odvážně vyrazil do ulic. Místní krásky mu nedaly spát. Oblékl se jak nejlépe uměl, což jako muž nemohu hodnotit, zda přitažlivě, ale podle mne docela legračně; prostě řekněme, že se oblékl podle poslední módy. Já jsem nabil svůj záložní mobil pro případ, že by se něco stalo a docela spokojeně jsme se s Davidem a kočičí společností uvelebili před obrazovkou.

Večer a noc ovšem neprobíhaly podle našich představ. Vladimír s manželkou odjeli na návštěvu s tím, že doma nechávají dospělé lidi, tedy nás, a tak se nemůže nic stát. Omyl. Ze začátku bylo vše v pořádku, dodívali jsme se na video a protože na nás padla únava, rozhodli jsme se jít spát. Zamknout dveře a počítat s tím, že nás Michal vzbudí, až se bude vracet z města. První problém nastal hned se zamykáním – nedařilo se. Zkoušeli jsme všechny klíče, které jsem měli nachystány a asi po deseti minutách trápení se nám to konečně podařilo. Dobrou noc.

Rusko III.

Pátek 30. července 2004

Jak už je naším zvykem, vstáváme okolo poledne. V telefonu mám několik nepřijatých hovorů, takže ještě se zalepenýma očima volám zpátky.

„Nazdar, vožralo!“, zdraví mne na druhé straně Vladimír.

No co co, snad se včera tolik nestalo. V ledničce prý máme snídaní a zajímá se, kam se chystáme dneska. Po pravdě ještě nevím, ale ta snídaně potěší. Několik salámů, snad uzený jazyk, sýry, mléko… a spoustu dalších dobrot se na nás usmálo hned po otevření dveří lednice. K tomu jen malý kousek chleba, což je přesně naopak, než jsme tomu zvyklí u nás. Také mléko, které s osmi procenty tuku nemůžeme nazývat odstředěným nebo nízkotučným, o sýrech s více než padesáti procenty tuku ani nemluvě. Ale přátelé, ono to mělo chuť! Opravdu, od takové snídaně se odcházelo jen hodně nedobrovolně. Však jsme si ji také vychutnali do posledního kolečka salámu.

„Hele, a víš, že jsi včera Nataše slíbil, že se s ní oženíš?“, provokuje Michal, zatímco si do půllitru vody vhazuji šumivý multivitamin.

S vodou je tady obecný problém. Opravdu hodně nechutně páchne a podle mne i většina místních si kupuje k pití raději vodu balenou. V naší republice se spíše jedná o módu nebo pobláznění neustálými reklamními spoty, ale tady se to jeví jako nutnost. Na našem loňském bytě voda smrděla bez pardonu po moči, tady mi vůně připomínala s prominutím zvratky. Chuťově byla v pořádku, ale i tak jsem vitamín vypil jen se sebezapřením.Za to mléko byla opravdu lahůdka, musím si nějaké přivézt s sebou domů.

„Dneska byste měli vyřídit razítka, počkám vás na Ligotském.“, volá zase Vláďa.

Razítka jsou hodně důležitá. Jde o to, že po vstupu na území Ruské federace máme povinnost se do tří dnů zaregistrovat. Jsou dvě možnosti – buď bydlet na oficiálním hotelu, kde nám potvrzení dají automaticky, nebo si najít nějakou agenturu, která za určitý obnos registraci zařídí.

Loni jsme dali na radu průvodce a šli se přihlásit na imigrační úřad, ale to byl jeden velký omyl. Nakonec jsme šli jinou cestou, a to, že jsme celkem naslepo navštívili jeden z průvodcem doporučovaných hotelů a tam jsem bez okolků na recepčního vyklopil, o co se mi jedná.

„Chvilku vyčkejte.“, řekl tehdy a já si jen představoval, co všechno se může stát. O dvě minuty později přišla pravděpodobně vedoucí recepce, mimochodem velice sympatická žena, které jsem anglicky zopakoval, co potřebujeme. Chvíli se snažila konverzaci odvést jinam a já ji téměř marně vysvětloval, že jsem se tohle dozvěděl v našem průvodci.

„Is it a question of money? – Je to otázka peněz?“, ptám se přímo, když naše debata nikam nevede.

„Yes. – Ano.“, odpovídá s nejistým pohledem blondýnka.

To není problém, s tím jsem počítal, uvádím situaci na pravou míru. Najednou je vše jinak a paní recepční mi pohledem naznačuje, že bychom se měli přesunout jinam. Uvědomuji si, že hned vedle nás je průmyslová kamera a s pochopením přecházím o kus dále za roh.

Takže to máme dva pasy, to je dvě stě rublů za jeden, kolega to s vámi vyřídí. Přichází třetí člověk a já mu s důvěrou odevzdávám naše cestovní doklady.

„Počkejte, chvíli to bude trvat.“, dozvídám se a klučina už mizí někde v zázemí recepce.

Vrátil jsem se k Pavlovi, který zatím seděl ve velkém vstupním sále a pozoroval německé turisty. Při pohledu na ceník nám dochází, že jsou asi jediní, kteří si tenhle hotel mohou dovolit. Sto osmdesát dolarů za noc a osobu je na náš obvyklý rozpočet opravdu hodně.

Po deseti minutách čekání se dostavuje tradiční skepse: „Tak Ty jsi dal někomu naše pasy, on zmizel a co jako budeme dělat teď?“, ptá se mně nervózně Pavel a já s navenek klidným pocitem se mu snažím vysvětlit, že to prostě asi potrvá. Dalších deset nebo možná patnáct minut a nic se neděje. Za pultem je paní recepční a nic nenasvědčuje tomu, že bychom dneska něco vyřídili. No, uvidíme. O pár minut později na mne zpoza roku kyne mladík, který ode mne přebíral doklady. Následoval jsem ho do malé úklidové místnosti, kde mi mezi kýblem a smetákem ukazuje, že je vše v pořádku – po celou dobu naší návštěvy Ruska bydlíme v hotelu za sto osmdesát dolarů na noc. Skvělé.

„Bude to šest set rublů.“, oznamuje cenu a jsem z toho trošku vedle.

„Šest set? Mělo to být čtyři sta…“, blekotám lámanou ruštinou.

Kdepak, víme o tom tři lidi a každý chceme dvě stě rublů, jsem poučen a nezbývá, než vyběhnout za Pavlem pro další peníze. Za dvě minuty se loučíme se s veselým „Doufám, že vám náš hotel líbí…“ a takhle nenápadně opouštíme místo, kde jsme během půl hodiny utratili šest stovek v podstatě za nic, ale na druhé straně můžeme být klidní, kdyby nás zastavila nějaká kontrola.

Letos bydlíme taky, dá se říci, načerno, protože něco jako dlouhodobé návštěvy, byť jen na pár dní, se tady asi moc nenosí. Tentokrát nám vše zařizuje Vladimír, máme se potkat někdy odpoledne. Vyrážíme tedy za krásami Petrohradu a přestože je zase pod mrakem, je docela teplo a lehkou chůzí zvládáme Spas na krovy, Izakijevskij sabor – Chrám Izáka, což je jedna z dominant Peterburku, Plóščaď pabědy – náměstí Vítězství se šestispřežím a pochopitelně Ermitáž. Musím se přiznat, že jsem si kdysi spojoval Zimní palác s chrámem Spasení na kříži a ani ve snu mne nenapadlo, že je vlastně součástí Ermitáže, největší galerie na světě. Bylo by potřeba žít několik životů za sebou, abychom mohli shlédnout všechny vystavované předměty byť jen na pár vteřin!

V minulém roce jsem měl to potěšení tady strávit asi tři hodiny a bylo to opravdu málo. Dovnitř jsme se dostali opět neobvyklým způsobem, kdy nám nějaká šikovná francouzská turistka prodala své lístky s tím, že je má navíc. Větřili jsme nějakou zradu, ale když nás bez problémů protáhla dovnitř, bylo vše v pohodě. Akorát nám nenechala lístky, takže bychom při nějaké kontrole asi neobstáli.Tehdy nás docela překvapila ochranka; ve čtyři se zavíralo a jelikož to někteří návštěvníci nechtěli pochopit, utvořila půlkruh a silou vůle a naštěstí ne těla prakticky vytlačila všechny neukázněné hosty ven.

„Ne, dovnitř asi nepůjdeme.“, kroutili David s Michalem hlavami a mi to bylo vcelku jedno a tak jsme obdivovali světoznámou zelenobílou bohatě zdobenou stavbu jen zvenčí. Pokračovali jsme na Ploščaď vastanii – náměstí Povstání, kterému tady nikdo neřekne jinak než Měšca impotěntov – sen impotentů. Přezdívku získalo díky vysokému kamennému sloupu uprostřed, který je impozantní nejen svou velikostí, ale i tím, že není připevněn k podstavci a stojí jen svou váhou.

Všechna místa, která jsme procházeli, jsou sice známá z různých knih a průvodců, ale jejich krásu člověk ocení, až když je spatří na vlastní oči. Přestože jsem nikdy nebyl nějak zatížený na památky, tohle mne opravdu bavilo. Nutno podotknout, že Petrohrad „prohlídnul“ taky díky tomu, že se do něj nasypalo desítky miliónů dolarů před rokem, kdy se vše vyšperkovalo pro oslavy tří set let od založení města.

Cestou k „Izákovi“ se ozvala lidská potřeba a já musel vyhledat záchod. Kolem jich byla spousta, ale měly jednu nepatrnou, ale zato podstatnou chybu – byly zavřené! Nevím sice, zda to bylo z důvodu čištění, nebo nějaké dovolené, ale všude na mne čekaly jen zavřené dveře? Co teď? Ke stromu se mi nechtělo a tak nezbývalo, než věřit, že natrefíme někde na restauraci. Šel jsem si vyfotit budovu Admirality s charakteristickou dlouhou štíhlou zlatou špicí, ale vodotrysky před vstupní branou jen zesílily mou potřebu. Zamířil jsem do nedalekého parku, kde bylo venkovní posezení a hele, i budka! Byl jsem ochotný si i něco koupit, jen aby mi půjčili klíče. Požádal jsem obsluhu a stačilo jen 10 rublů a už bylo vše v pohodě. Sice prozatím nejvyšší cena a asi nejhorší úroveň, ale včas.

To Michal měl úplně jiné „starosti“; v parku na nějakém památníku seděla hezká mladá Ruska a její maminka se ji snažila vyfotit. Pořád se to nedařilo, jelikož nebyla sama, kdo se o to pokoušel. Maminka to sice brala celkem nelibě a její pohled hovořil za vše, ale nakonec Michal ulovil dvě hezké fotky na památku a s klidem Angličana pokračoval jakoby nic v procházce.

Čas kvapí, musíme si pomáhat na Ligotskij prospekt, ať neprošvihneme razítka. Ještě, že jsou ty mobily. I když je v pracovním týdnu proklínám, tady pomáhaly, protože najít v tomhle velkoměstě jeden dům, kde bude cestovka a bude čekat na nás, to se bez pomoci „domorodého“ Vladimíra zvládnout nedalo. Vešli jsme do dvora a zazvonili u železných dveří. Otevřela nám nějaká slečna, my ji vysvětlili, za kým jdeme a o co nám jde a už jsme stoupali po starém schodišti někam nahoru. První malá místnost a…

„No kde jste?“, vítal nás srdečně Vláďa. Rozdával úsměvy na všechny strany a z jeho mluvy bych jen těžko poznal, že není Rusem.

Socialistické a komunistické symboly na zdech připomínaly nedávnou minulost a po vrzajících parketách jsme vstoupili do další místnosti. Tam už seděla jiná slečna za počítačem a sice než až v tak dobré náladě byla ona tou, kdo nám měl potvrdit oficiální ubytování. Vladimír do ní něco hustil a protože jsem rozuměl každé asi desáté slovo, nechal jsem konverzaci na něm. My jsme jenom podali pasy a imigrační karty, poskládali se na 650 rublů a po necelých deseti minutách se rozloučili. Snad nám pasy a potvrzení vrátí už v pondělí, bez nich bychom se asi moc promenádovat neměli.

„Pojďte, já vás trochu provedu.“, nabízel se Vláďa a my tedy šli. První zastávka byla v jedné stylové restauraci. Já se trošku zdržel, protože jsem byl v bance směnit peníze a i když jsem neměl hlad, tomu, co nabízela místní kuchyně, se nedalo odolat. Celé místnosti vládlo dřevo a my seděli u vyřezávaných soch a pozorovali tu krásu na rozlehlém pultě i za pultem. Několikero druhů masa bylo tvarováno na příklad jako prasátko, a to i s ušima a jinými detaily, dortíky a zákusky připomínaly miniaturu chrámu Spas na krovy, všude byla spousta zeleniny a tohle všechno servírovala usměvavá obsluha v krojích. I přes vyšší ceny jsme se rozhodli něco ochutnat. Nakonec z toho byl hodně solidní oběd, který si David osladil ještě zákuskem.

„To by chtělo fotku. Hele, já to zkusím zařídit.“, vymýšlel zase Vláďa a i když se to může zdát podivné, v restauracích se tady nesmí fotografovat ani natáčet. Je to kvůli bezpečnosti, teroristických útoků se bojí i tady. Nechali jsme si zavolat vedoucí a Vladimír opět se svým typickým šarmem slavil úspěch – hezká asi čtyřicátnice slíbila, že „ochranka se na chvíli otočí“ a můžeme výjimečně zákaz porušit.

Chopil jsem se kamery a tak, aby hosté neviděli, jsem šel natočit pár záběrů. Neuběhla ani minuta a už tu byla rozezlená vedoucí.

„Tohle jsme si nedomluvili!“, vyrozuměl jsem z toho, jak dávala Vláďovi kapky. „Já myslela, že si chcete udělat fotku a ne, že tady chcete chodit s kamerou!“

Omluvili jsme se a dohadovali se, zda to bylo jen tak na oko, aby ostatní věděli, že tohle se rozhodně nesmí, a nebo to bylo doopravdy a máme být rádi, že se to vyřešilo jen domluvou. Každopádně těch pár vteřin stojí za to.

„Teď bych vám mohl ukázat nestarší obchod v Pitěru.“, plánuje Vladimír, když vycházíme z restaurace. Nu, proč by ne?

Obchod připomíná spíš nějaký interiér zámku. Všude plno světel a starobylého zařízení, regály a vitrínky plné rozmanitého zboží. Uvažuji o tom, že se zeptám ochranky, která je pochopitelně i zde, jestli můžu udělat pár záběrů. Nakonec se nechám přemluvit a jdu to zkusit i bez zeptání; ono je asi fakt lepší dostat za uši a mít natočeno alespoň pár vteřin, než se zeptat a třeba nemít nic.

„Hele, támhle je becherovka!“ A fakt, že jo. No teda. A kolik stojí? Ne, že bych ji chtěl kupovat, ale… No nazdar. To je cifra. Raději nafilmovat a zapomenout.

Po celou dobu jsem měl spuštěnou kameru, Michal se pokoušel o nějaké fotky a s kníratým hlídačem to ani nehnulo. To jsme rádi. Pro jistotu jsem si zapamatoval frázi „Možno sdělať siomgu? – Můžu si udělat fotku?“, co když ji budu ještě potřebovat?

„Hlavně nezapomeň, že je rozdíl mezi siomgou – fotkou a siomkou – místní rybou.“, upozornil mne ještě Vláďa a protože měl nějaké pracovní povinnosti, tak nás prozatím opustil.

Pokračovali jsme v pohodové procházce městem a zlehka přemýšleli, co budeme dělat dneska večer.

„Priglašájem na kátěr!“, zaslechli jsme hlas z ampliónu a program byl tady – projedeme se lodí petrohradskými kanály!

Z loňské zkušenosti jsem věděl, že taková loďka asi pro patnáct lidí vyšla na hodinku a půl za nějakých 100 až 150 rublů. Proto když na mne něco jako pokladník vybafl částku 300 rublů za „posadočnyj talon“, tedy palubní lístek, tak jsem se kroutil jako telefonní drát.

„Hele, seš na dovolený, tak jedem!“, rozhodl za mne Michal, když jsem se už už vracel po schůdkách zpátky na břeh.

Tak dobrá. Nasedali jsme na kanálu Griboědova a já si neodpustil pár poznámek, že u Aurory by nás na loďce bylo méně, seděli bychom na kožených sedačkách a za poloviční cenu. Tady nás pojede asi čtyřicet a sedíme na dřevěných lavičkách.

„…górod gěrój – město hrdina…“, zněla neustále dokola reklamní smyčka, která lákala další turisty na palubu.

Na druhou stranu, je to docela fajn. Je pozdní odpoledne, plavba bude trvat přes hodinu, uvidíme město zase z jiného pohledu a mezi námi, v Benátkách byly ty výletní lodi přece jen o něco horší. Tady navíc nastupují místní krásky a zamilované páry, takže to bude hodně příjemně strávený čas.

Všiml jsem si toho už dříve, že mladí si dávají schůzky na loďkách a během romantické plavby vychutnávají ruské šampaňské. Ani dnešek není výjimkou, asi dvacetiletá hezká blondýnka nese láhev vína, zatímco její přítel má na starosti plastové kelímky.

Vyplouváme a pokoušíme se z ruského komentáře pochytit alespoň názvy kanálů a významných domů, které máme na naší trase. Nakonec to vzdáváme a jen tak vychutnáváme krásu okolo. Na lodi je docela veselo, z láhve šampusu je už půlka pryč a je víc než jisté, že na konci plavby bude prázdná. Michal zcela nediskrétně na místo památek fotí naše spolucestující a po krátké konzultaci se mnou se zvedá a míří ke dvěma hodně sympatickým Ruskám: „Možno sdělať siomgu? – Můžu udělat fotku?“. Jeho ruština s anglickým přízvukem krásky odzbrojila a ochotně s úsměvem fotek chtivému Čechovi zapózovaly.

Výlet je to parádní a už nelituji ani rublu navíc, který mne stál. Petro-pavlovská pevnost je ozářena zapadajícím sluncem, Ermitáž je už v lehkém stínu a o kus dál už příroda kreslí večerní oblohu…

Když jsme vystoupili na břeh a vraceli se domů, všimli jsme si, že před Ermitáží stojí nějaké dva autobusy. To bychom se mohli svézt! Ale vypadají nějak divně; okna jsou tmavá a z každého vede široká hadice do hydrantu. Co to je? Chvíli jsme nad tím špekulovali a až při zkoumání, kam to vlastně jede, nám cedule krátce a srozumitelně odpověděla: WC. Aha! V autobusu? Pochopitelně jsem obětoval pár rublů, abych to vyzkoušel. Uvnitř byly kabinky i pisoáry, vše v kovu a bezvadně čisté. Hm, další zkušenost.

Dnešek mne zatím stál asi nejvíce peněz, ale směnil jsem v Ruskobance 3000 korun za necelé 3300 rublů, takže finanční tíseň rozhodně nehrozí. Čas v tomhle městě celkem rychle utíká, ale na rozdíl od našeho domova je nám to jedno; jsme na dovolené, vychutnáváme si léto bez veder a tak se domů vracíme zase po půlnoci, konkrétně o půl druhé ráno. Vladimír s manželkou a dcerou připravili pohoštění, takže jsme ještě odběhli vedle do nonstop obchůdku pro místní pivo a probírali naše zážitky včetně půlnočního ohňostroje nad Něvou, na který mi na pásku v kameře zbyla bohužel jen jedna minuta. Spát jdeme až o čtvrté.

Rusko II.

Čtvrtek 29. července 2004

Psst-cvak a už je plechovka ruského moku připravená k vnitřnímu užití. Sedíme vlastně na rozlehlém chodníku před hospodou, které se podle mých postřehů říká všude „kafe“ a přelom dnů jsme opět prožili za bdělého stavu. Kousek od nás je zábava v plném proudu. Dlouhý stůl se prohýbá pod jídlem a pitím a asi tucet místních něco bujaře oslavují.

„Takhle se baví Rusi.“, vysvětluje Vláďa a dodává: „Všimněte si, jak pijí. Zásadně všichni najednou. Jeden pozvedne štamprli, udělá kratší nebo delší proslov a všichni na něj čekají a pak pijí společně.“

Tedy zásadní rozdíl v porovnání s námi, jelikož u nás pije každý sám a proslov je maximálně jeden a obvykle na stejné téma: „Na zdraví!“

Okolo nás se míhají proudy aut a vůbec to nevypadá, že by se chtělo Petrohradčanům spát. Zato my jsme unavení docela slušně a tak po pár minutách míříme někam do centra Pětěrburgu do Vladimírova bytu; dneska budeme spát u něj. Cestou se zkouší dovolat své ženě, ale ta z nějakého důvodu nebere telefon. Pravděpodobně je na nákupech a neslyší ho.

V jednu ráno stojíme před činžovním domem, který se jako jeden z mnoha pyšní pamětní deskou, že zde nějaký čas trávil Vladimír Iljič Lenin. Stanislava parkuje vedle starého a podle všeho nepojízdného moskviče a postupně vynášíme svá zavazadla nevábnou chodbou až do kdovíkolikátého patra tohohle domu. Speciální zámky a ve větším počtu na dvojitých dveřích by měly znamenat bezpečí, ale jen těžko se dá usoudit, zda jsou opravdu nedobytné. V předsíni nás vítají tři siamské kočky, mazlíčci pana a paní domácích. Byt je opravdu moc hezký a při vzpomínce na loňskou špeluňku, kterou jsme museli obývat, se jen otřepu. Tohle je hodně o něčem jiném. Šli bychom pomalu spát, ale Vláďa vypadá notně ustaraně, protože se mu po celou dobu nepodařilo dovolat manželce. Co když se jí něco stalo? Snad ne… A tak povídáme a povídáme a čas běží. Když ani ve dvě hodiny se nedaří dovolat, navrhuji vyčkat ještě patnáct minut a pak jí vyrazit hledat. Možná to zní jako nesmysl, hledat někoho v pětimiliónovém městě, ale za pokus to stojí. Přibližnou trasu a obchody víme, takže o to máme hledání jehly v kupce sena snažší.

Čtvrthodina je pryč, nasedáme do auta a vyjíždíme do noci.

„Říkej mi vlevo, vpravo, zbytek si pohlídám.“ Jsem unavený, ale na cestu ještě vidím.

Vladimír si chvilku sumíruje plán trasy a už vyrážíme. Petrohrad je stále ještě hodně čilý. Zapomínám na rychlost, blinkry a podobné zbytečnosti, neboť tady se jezdí naplno a platí jen jedno pravidlo silničního provozu – jeď tak, abys neboural. A protože bourat nechce nikdo, dávají si pozor všichni na všechny a v konečném důsledku jsou místní řidiči lepší a někdy i ohleduplnější, než ti naši.

První zastávku děláme na parkovišti před nákupním střediskem Lěnta. Klasický hypermarket však skoro zeje prázdnotou, takže nám nezbývá, než hledat dále. Mezi žigulíky a volhami najít jednu toyotu corollu by asi neměl být až tak velký problém. Možná ve dne. V noci vše splývá a tak zkoušíme štěstí způsobem, který by mne nikdy nenapadl. Zastavili jsme nedaleko stanice dopravní policie DPS a Vláďa se vyběhl zeptat jednoho z příslušníků.

„Ano, kontrolovali jsme ji…“, asi před hodinou a půl tudy projížděla!

Možná se to někomu může zdát jako přehnaná buzerace; policisté jsou v ulicích, v metru, na nádražích, někdy na benzinkách, v obchodech je ochranka… Ale nedovedu si představit, že bych se u nás šel ptát strážníků, zda náhodou neviděli nebo nekontrolovali mou nebo něčí ženu. V noci je většinou potkávám v teple čerpacích stanic u kafe, často v příjemné konverzaci s obsluhou nebo mezi sebou. Tady policisté stojí u zastávky nebo uprostřed cesty a v přesně daných úsecích kontrolují řidiče. A jak je vidět, někdy se to hodně vyplácí!

Vladimír má ke starostem důvod. I zde dochází k násilnostem, přepadením a znásilněním. Jako asi všude na této planetě, bohužel. Projíždíme úsek, kterým by jeho žena určitě musela projet. Nikde nic. Ještě chvíli kroužíme okolo, ale nakonec se vracíme domů. Najednou zvoní telefon. Snažím se pochytit pár ruských slovíček, ale ze vzrušeného rozhovoru mi vyplývá jen jediné, že…

„…už je doma.“, oddychne si Vláďa nervózně a všem padá kámen ze srdce.

„Kde jsi byla? Hledali jsme Tě! Bál jsem se o Tebe!“, skoro křičí Vladimír, když jsme zpátky v našem přechodném ruském domově.

„Došel mi kredit, proto jsem se nemohla dovolat. Byla jsem na nákupech.“, dostává odpověď, která je následována krátkou hádkou.

Pro nás je přínosem hlavně informace, jak to vlastně chodí s mobilními operátory. Pochopitelně je možné si platit paušál, nebo mít jen kartu a podle potřeby si dobíjet kredit. Markantní rozdíl je v tom, že pokud u nás provoláte dobitou částku, pořád se každý dovolá na vás. Tady jsou podstatně přísnější pravidla; ztrátou kreditu v podstatě končí jakákoliv komunikace. Účastníkovi sice telefon vyzvání, ale když jej zvedne, okamžitě končí spojení. Není možné tedy z nekrytého čísla ani volat, ale ani dovolat se na něj. Proto se po každém vyzvánění ozvalo jen klapnutí a naše snaha navázat kontakt během hledání byla marná. Přesto se mi zdá, že tyhle služby jsou tady dostupnější, než v České republice. Ještě to v klidu přepočtu, ale naše mobilní kreditky mají nesrovnatelně dražší volání.

Vláďa domluvil u svého kamaráda garáž, takže z posledních vyrážíme do noci schovat auto zaparkované jen tak u chodníku před domem; prasklé zadní okno by mohlo lákat kdejakého nenechavce. Jednoduchá mapka nás vedla o několik bloků dále do opravované ulice, na jejímž začátku jsme zahnuli do dvora a už otevírali vrata garáže. No páni! Takhle dobře si stanislava ještě nebydlela! Garáž spíše připomínala nějakou sympatickou dílnu nebo prostor, kde by se dalo docela pohodlně vegetovat. Vykachličkovaná místnost byla čistá a tak akorát na naše auto. Možná by mohla být trošku širší, ale darovanému koni na zuby nehleď. Důležité je, že budeme mít auto v bezpečí. Vrata jsou dvojitá a bytelná, nechybí ani závora a důmyslné zamykání. Už dříve jsem si všiml, že klasické klíče typu naší fabky se tady nenosí. Spíš mi připomínají klíče k otevírání hradu, dlouhá tenká tyčinka zakončená zuby po obou stranách.

Když jsme se vrátili domů, bylo už vše v pohodě, po hádce ani památky. Nicméně jsou skoro čtyři ráno, a přestože bychom si rádi povídali, už se nám opravdu klíží víčka. S omluvou se vytrácíme z pohostinné kuchyně do našich pokojů a jdeme se oddat zaslouženému spánku.

Jedenáct hodin místního času a já se probouzím vedle spokojeného siamského kocoura. Mám pokoj jen pro sebe a jak se tak dívám kolem, je to pokoj slečny dcery. Spalo se mi docela dobře, ale vstávat se mi ještě nechce. Vykouknul jsem oknem do dvora; možná stejný, jako v centru Prahy. Ale objektivně nemohu posoudit. Většina petrohradských domů byla opravena pro oslavy 300 let města, ale také díky Vladimíru Putinovi, místnímu rodákovi, který je v současné době v čele federace. Navrch huj, vespod fuj – zatímco opravené venkovní fasády září do ulic novotou, vnitřní dvory jsou poněkud nevábné a o nějakém zlepšení si mohou jen nechat zdát. Ale to nevadí, dvůr slouží jen jako parkoviště pro auta a kontejner na odpadky. Venku je docela hezky a tak nezbývá, než vyrazit do ulic velkoměsta!

Rozhodl jsem se nechat program na svých přátelích. Konec konců jsem tady podruhé a díky kamarádu Pavlovi, který měl bezvadně nastudovaného průvodce, jsem viděl tolik krásných památek, kolik jsem nestihl za celý život. Desítky a desítky kilometrů pěšky za hezkého počasí i v dešti, hladovka, protože vstupy byly docela drahé a člověk by měl obohatit svou mysl v první řadě a tělo až v té druhé. Jediné štěstí, že byly všude stánky s pirožky. Průvodce sice výslovně zakazoval konzumovat jen tak něco z ulice, ale co? Dobré to bylo, za dvanáct rublů se člověk nebaštil a špatně nám to neudělalo ani v nejmenším. U nás se taky běžně kupuje párek v rohlíku, langoš na přepáleném tuku, několikrát upečené kuře a nikdo to neřeší.

David s Michalem se probouzeli hodně pozvolna a tak jsme náš přechodný pobyt opustili až okolo poledne. Pravdou je, že nemáme kam spěchat.

Venku se mezitím zatáhlo, ale pokud z toho nezaprší, tak nám to nemůže vadit. Vzpomínáme na naše známé, jak se asi teď pečou někde na plážích. Tohle nám opravdu nechybí.

Začínáme od prvopočátku vzniku města, tedy od pevnosti Petra a Pavla. Monumentální stavba je opravdu tím základním, co by člověk měl v Petrohradě navštívit.

Loni jsem byl dost mrzutý z vysokých cen vstupů. Funguje tady ještě systém, který byl kdysi na počátku devadesátých let i u nás. Tedy rozdílné ceny pro cizince a pro místní. Jenže ono to dělá až pětinásobek! Když jsem si spočetl, že prohlídka celé pevnosti by mne vyšla asi na dvanáct stovek, tak jsem ji oželel a vybral si jen levnější návštěvy, na příklad muzea voskových figurín. No, za málo peněz, málo muziky – asi pět místností s celkem asi dvaceti figurami, to mě moc neuspokojilo. Prošel jsem je asi za pět minut a šedesát rublů bylo v háji. Na rozdíl ode mne byli všudypřítomní japonští turisté doslova unešení a cvakali jednu fotku za druhou.

Teď se mi hlavou honí jiné myšlenky – jak to zařídit, abychom platili jako místní? V paměti mi utkvěly dvě Vláďovy poučky: za prvé, Rus se nikdy nedívá do očí a neděkuje; za druhé je třeba dát pozor na výslovnost. Ruský odin, tedy jeden, který čteme a vyslovujeme jako adín, není vůbec žádný adín a místní to poznají. Je to takové zvláštní ae, co je na začátku a důraz se dává na dín. Zkusíme to. Vysvětlil jsem Michalovi s Davidem, co mám v plánu. Já zaplatím za sebe celé vstupné a coby klasický zahraniční turista budu vláčet na rameni kameru a foťák. Šiltovka TATRA bude asi také hovořit za své. Oni nechť zkusí projít jako místní. Vyrazili jsme na vyhlídku a nakonec dopadlo vše jinak: mé aedín se paní pokladní zdálo i přes jasné znaky turisty mnohem lepší, než adín mých přátel. Zaplatil jsem za lístek jen dvacet rublů oproti jejich padesáti za kus!

Z vrcholu hradeb je parádní výhled na Něvu. Nebýt černých mraků nad námi, které nevěstí nic dobrého, tak tady na chvíli postojím a nechám se unášet tím klidem a jen tak pozorováním lodí na řece. Netrvá to dlouho a začíná pršet. Rychle udělat pár záběrů a někam se schovat! Bohužel jsme nebyli tak prozřetelní, jako velmi dobře oblečený asi manželský pár před námi, kteří po prvních kapkách otevírají deštník. Moje čapka mi sice kryje hlavu a brýle, ale zbytek už nasává déšť.

Zatímco se mí přátelé chránili pod jednou z bran pevnosti, odskočil jsem si na WC. Zmiňuji se o tom z toho důvodu, že po celém městě je perfektní síť těchto budek normální lidské potřeby. Za sedm až deset rublů (ale tak vysoká cena je jen zřídka) je k dispozici známá plastová toi-toi kabinka s toaletním papírem a starostlivou bábuškou přede dveřmi. Většinou jsou docela čisté, někdy dokonce bezvadně. Odpadá tedy častý problém, který nastává u nás, ale i jinde, kdy je třeba pokorně prosit v některé z restaurací, zda si člověk může zajít na záchod. Pokud člověk nevytáhne a neprovede to venku, v lepším případě u stromu. Pravdou ale je, že v jeden konkrétní den v týdnu se všechny tyto moderní kadibudky čistí; a to pak nastává stejná prekérní situace, jakou jsem už popsal výše.

Na chvíli přestává pršet, podřizuji se plánu a jdeme do města. Chrám Spasení na kříži, Spas na krovy, je dvojčetem chrámu známého z Moskvy a který je vždy představován jako jeden z hlavních symbolů Ruska. Tam bychom se mohli podívat. Stačí jen najít metro. Jednoduchý úkol nám zabere nakonec několik desítek minut. Cestou je ale hodně zajímavostí, takže o nějakém zoufalém a nudném hledání nemůže být řeč. A to ani nepřipomínám, že David rovná se co slovo, to perla a tak je to vlastně taková veselá procházka.

Metro stojí osm rublů, což je asi sedm korun. Za ty peníze nevyskočí lístek na nějakých pár minut, ale u pokladny dostanete žeton velikosti koruny a ten platí jako vstupné do metra. Kdy metro opustíte, to je tady úplně jedno. Kdo se nudí, může cestovat třeba celý den až do uzávěrky. Pro neznalé poměrů jsou už první kroky docela překážkou. Žeton je potřeba vhodit tak, aby se uvolnily zábrany podobné těm, co bývají v některých obchodech, a člověk mohl projít dále k pojízdnému schodišti. Když se to nepovede, spustí pisklavý zvuk, který mi trošku připomínal nějakého papouška, a v cuku letu je u vás ochranka. Ta je přítomná úplně všude, na začátku i na konci eskalátorů, i když dole má podobu postarších paní sedících v kabince a sledujících nekonečné davy lidí. Kdyby se něco semlelo, tak by to asi byla rychlovka. Na štěstí jsem zažil jen setkání na úrovni pomoci. A jestli si dobře vzpomínám, tak loni nás zastavili, aby Pavlovi zkontrolovali batoh; prevence je prevence. U mne tenhle systém navodil pocit bezpečí, přestože jsem si na tenhle pro nás nepřirozený dohled musel dlouho zvykat. Bez nadsázky podzemní bohatě zdobené paláce neslouží ani jako útulek pro bezdomovce a co se týká čistoty, nedopalek v petrohradském metru nenajdete.

Díky mapě z minulého roku jsme věděli, kde vystoupit z metra, abychom byli co nejblíže chrámu Spas na krovy. Cestou jsme procházeli jedním z parků s památníky padlých, kde hoří tzv. věčný oheň. Pod zamračenou oblohou se u něj hřálo několik mladých a sušili si promoklé šaty. Ruské krásky nešlo přehlídnout, ale směřovali jsme dále ke chrámu.

Samotná stavba mi vždycky připomínala umělecké dílo cukráře, čímž se opravdu nechci nikoho dotknout. Je prostě k nakousnutí. Když jsem ho spatřil poprvé, žasl jsem nad tím, že je skutečný. Je to už hodně dávno, co jsem pronesl větu, že bych chtěl vidět Rusko; ale že jej asi nikdy neuvidím a tím pádem nezjistím, jestli ten všude vyobrazovaný chrám je pravý, nebo z perníku. Při oslavách 300 let založení Saknt-Peterburgu se vstupné dovnitř vyšplhalo na neuvěřitelných 250 rublů na osobu! Místní „graždan“ platil jen 50 rublů. Proč se tuhle sumu označuji jako neuvěřitelnou? Protože uvnitř jsem očekával více, než ponurou tmu, zástupy neukázněných Němců a vcelku akční a současně bezmocnou ochranku. Focení a natáčení bylo za příplatek, ale stačilo německy opakovat, že „nerozumím“ a dělat sobeckého namyšlence, což tehdy některým šlo skvěle a měli to zadarmo. Já jsem tajně udělal jednu fotku, ale můj jednoduchý fotoaparát automat zachytil jen pár světlých teček uprostřed tmy. Za deset minut jsem byl venku a uvažoval, kolik si ještě mohu dovolit podobných návštěv.

David s Michalem se i přes nižší vstupné rozhodli kochat jenom zvenčí a jak mi později vysvětlili, mají tento způsob poznávání města v plánu i dále. Proč ne? Já už viděl svoje…

Mezitím nám psal Vladimír, kde jsme a co hodláme podnikat a po krátkém telefonátu jsme se dohodli, že navštívíme jeho kaféčko v Kirovsku.

Nejlevnějším způsobem dopravy byla tzv. maršrútka, o které jsem psal již dříve. Za deset až dvacet pět rublů vás zavezla na místo podle jízdního řádu, ale řidič vám během jízdy ochotně zastaví i mimo vyznačené zastávky. Stačí zavolat: „Astanóviť, pažálsta!“ a malý autobusek stojí u kraje. To samé platí o nastupování, mávnete rukou jako při stopu a pokud není plno, můžete se přidat k pasažérům. Těch se do téhle osobní dodávky vejde asi dvacet. Je třeba brát v úvahu, že místa jsou v podstatě jen k sezení, na stání je přece jen málo místa.

Nás zajímala gazela (docela povedená ruská kopie renaultu traffic) s číslem 604. Lidí na zastávce bylo docela hodně, takže jsme se logicky do první maršrútky nevešli. Nevadí, za pět minut tady byla druhá. Prasklé čelní sklo, podivné označení, ani místním se dovnitř nějak nechtělo. Ale kulaťoučký šofér vytrvale zval dále, takže asi po půl minutě váhání jsme se rozhodli investovat dvacet pět rublů právě do něj. Že bychom se vezli v „černé“ maršrútce? No a co? „Černé“ taxi tady taky funguje bez problému a navíc jsem si zakázal divit se podobným věcem. Nějakých padesát kilometrů do Kirovsku jsme urazili docela rychle, protože s dodržováním rychlosti se tady nikdo moc nezatěžuje a to samé platilo o tomhle autobusku. Pro nás bylo jen fajn, že jsme netrávili na cestě více, než je nezbytně nutné. Řidič suverénně zajel až na „autobusové nádraží“ v „centu města“ a tak jsme mohli jen tipovat, jestli byl skutečně falešný, nebo pravý. Nikdo z ostatních nic nenamítal.

Kirovsk je spíše město, než vesnice, ale jen těžko bych odhadl, kolik má obyvatel. Už tak byl znatelný rozdíl, mezi skutečným ruským velkoměstem a podstatně chudším maloměstem. Vláďovo kaféčko bylo kousek od zastávky a nemůže být asi nic hezčího, když vás v cizí zemi vítá otevřená náruč krajana.

„Co si dáte? Mám tady baltiku, ale i náš budvar!“, nabízel hned ve dveřích.

Zatím co přátelé abstinenti směřovali do nějakých spritů a liptonů, já se hodlal osvěžit baltikou a někde v koutku mysli přemýšlel o tom, jak asi chutná místní budvárek.

„Koukni se na ně, jak to cucají slámkou!“, ukazoval Vláďa na místní „pivaře“, kteří sosali půllitrr přes brčko.

„Já jsem už personálu říkal – dojdou Češi, ti dají deset piv a spokojeně odejdou! Nechtěli mi to věřit! Tady místní zvládnou tak dvě až tři…“, vysvětluje dále. Ještě netuší, že hodlám být dneska večer Čechem.

Vybaven celkem slušnou finanční hotovostí jsem se rozhodl ochutnat i místní kuchyni. Začal jsem tradičně polévkou, ale ze všech názvů jsem si zapamatoval jen druhý chod – „žargoje“. To byly kostky masa s bramborem a se šťávou, trošku mi to připomínalo guláš. Ten jsem si mimochodem taky dal, pravý český gulášek! Byl výtečný, jen… ale k tomu jsem dostal komentář: „…tady se méně solí. Zvykl jsem si.“ Ano, Vladimír ano, já byl trošku méně adaptabilní. Ale něco na tom solené určitě bude.

Po čtvrté baltice za standardních čtyřicet rublů jsem se rozhodl jít do budvaru a musím přiznat, že tak výborný jsem ještě nepil.

„Tady to ještě ženu vzduchem, to se může…“, vysvětluje mi pan majitel a já jen spokojeně konstatuji, že to nemá chybu.

O pár minut později mám možnost postavit se za výčepní pult a snažím se toho zhostit se vší vážností. Kruci, jsem Čech, tak to pivo musím natočit co nejlíp!

„Á, pánové si budou přát?“, vítám naoko Davida s Michalem, kteří si přišli pro nějaké nealko. Hrozně mne tahle role baví.

„Vláďo, a kolik vlastně ten budvar stojí?“, zajímám se.

„Osmdesát rublů za půllitr, je to dovoz od nás a to clo tomu dává zabrat.“, dozvídám se, ale tak nějak se vzmáhám jen na odpověď, že je to vlastně jedno. Vynikající je a kdo ví, kdy se tady zase dostanu.

Někdy po osmé dvanáctce pivu ve složení baltika-budvar ještě ochutnávám nějaké pečivo z listového těsta s kuřecím masem, abych s labužnickým úsměvem konstatoval, že je perfektní.

V poněkud podroušeném stavu nakonec zjišťuji útratu ve výši 1200 rublů, tedy asi jedenáct set korun a to ještě Vláďu podezřívám z toho, že něco nezapočítal. Nakonec je vše na jeho účet, pozval nás. Nesouhlasím s tím a plánuji něco, jak to vyrovnat. Místní pohostinnost je mi sympatická, ale nějak na ni nejsem z domova zvyklý…

Cestou domů řídí Vláďova manželka a domnívám se, že nás ještě cestou stavěla policejní hlídka. Což ale nemohu potvrdit, protože jsem usnul spánkem spravedlivých a to, že jsme dorazili domů někdy ve dvě hodiny ráno, je pro mne vcelku nezajímavá informace…