Estonsko

Na tenhle stát si vzpomínám hlavně v souvislosti s tím, že mne zaujala dopravní značka upozorňující „Pozor, sobi!“. Žádného jsem bohužel nepotkal, ale když jsem tohle psal své přítelkyni, odepsala mi, ať si dávám na soby pozor. Přičemž operátoři tehdy můj mobil zavalili touto stejnou zprávou celkem osmadvacetkrát. To se pak nedivím, že všichni sobi z okolí zmizeli.

Je devět večer estonského času, tachometr hlásí 2.479 kilometrů, jsme tedy 69 kilometrů od hranic a stanislava by ráda nějaký propan-butan. Nu, proč ne, čerpací stanice v Pakkumine ho nabízí dostatek. A jak to tak vypadá, nezůstane jen u tankování. Čerpadlář Tatru 613 zná a je jen naše mínus, že mu moc nerozumíme. Škoda, možná by to byla zajímavá konverzace. Jdeme zaplatit plyn. Velká moderní čerpačka nás svádí k dalšímu nákupu, ale jazyková bariéra je tak velká, že raději odcházíme jen s účtem za plyn. A v pravý čas, venku se již snaží na naše místo dostat nějaký kamion. Popojel jsem o pár metrů dále a opět zastavil. Kousek před námi totiž stojí jeden z mála kousků BMW, na první pohled v bezvadném stavu, avšak s drobným problémem – a to, že nejde nastartovat. Nejsem schopen určit typ, ale Michal se opět projevuje jako znalec a vyjmenovává, o jaký typ se jedná, proč je zvláštní a vzácný a další pro mne, coby zastánce tatry nezajímavé věci. Ale i tak si ho rád poslechnu.

Na tomto místě bych rád poznamenal, že Michal se až do této chvíle snažil za každou cenu domluvit výhradně anglicky. Než aby blbě mluvil jiným jazykem, snažil se být na výši v jazyce téměř vlastním. Prozatím se mu to dařilo, i když vlastně nás oba lehce přehrával David svými česko-polsko-rusko-něco jazykovými kombinacemi. Tady poprvé polevil ve své umíněnosti prosadit angličtinu a snažil se domluvit i jiným způsobem. Pravděpodobně za to mohlo červené BMW, ale ruku na srdce, snad Davidův výrok „Tatra rabotajet, BMW něrabotajet.“, je jedním z mnoha vrcholů naší rádoby smysluplné komunikace.

Tři Estonci asi v našem věku se marně snažili nastartovat svého miláčka a nevěřil jsem, že my jim v tom nějak pomůžeme. Ale to vůbec nevadilo. Jeden z nich, možná trošku podobný na mně, tedy krátký sestřih, trošku bříško a hodně upovídaný se s námi snažil za každou cenu navázat kontakt. Já byl nějaký nekomunikativní, takže jsem stál opodál, ale samozřejmě David hovořil na plné obrátky a Michal, se závistivými pohledy na nepojízdného (opakuji, nepojízdného) bavoráka vzpomínal na ruská slovíčka.

„Odkud jste? Z České republiky? Ukážu vám, kde bydlím já. Máte mapu?“, měl se k nám ukecaný Estonec a já tedy šáhl pro mapu, podle které jsme cestovali. Nebyla to podrobná mapa Pobaltí, jak by si asi každý rozumný člověk představoval. Byla to mapa Evropy za pár korun.

„Odkud vlastně jedete?“, ptal se zvědavě.

„No, odtud“, převraceli jsme mapu na opačnou stranu, „a máme namířeno sem“, otočili jsme mapu zase naopak.

„Aha, no já bydlím asi někde tady. Je to někde tady na těch dvou centimetrech“, snažil se marně najít své město, nebo snad vesnici.

Tehdy jsme si uvědomili, že jsme opravdu trošku blázni, že když jedeme podle mapy, kde má pobaltský stát jen pár centimetrů, že se to podobá cestování podle glóbusu a že v případě ztráty správného směru budeme muset ujet desítky kilometrů, než se trefíme zase zpátky.

„S tatrou máš kamarády všude“, tak by se dalo charakterizovat náhodné setkání na jedné z benzínek uprostřed Lotyšska. Přátelské prostředí, které se hledá velmi těžce. Mezitím k vedlejšímu stojanu přijel gazík. Vojenský osobní automobil, který známe i od nás, ovšem zde vypadal, jakoby právě vyjel z výrobní linky.

Upovídaný klučina hned pádil za šoférem a po pár větách ho přesvědčil, ať otevře kapotu a ukáže nám motor.

„To je, co?“, ukazoval hrdě na předek gazíku a my museli uznat, že tenhle automobil by neurazil žádné vojenské muzeum.

„To je kamarád“, ujišťoval nás a nám nezbylo, než mu věřit.

Vesele jsme povídali a pomalu, ale jistě se smrákalo. Možná bychom povídali ještě déle, ale odněkud zase přijel kamión a rozhodně se s námi nechtěl párat. Zatroubil tak, že nám všem došlo, že bychom se měli klidit. A tak jsme nastartovali stanislavu, kamarádi Estonci odtlačili bavoráka bokem a zamáváním jsme ukončili tohle moc příjemné večerní setkání.

Jestliže nechceme zase v noci jet a ve dne spát, měli bychom se poohlédnout po nějakém ubytování. Loni jsem se marně snažil usnout v místním celodřevěném hotelu, na který jsme s kamarádem narazili kousek od hlavní cesty. V noci byla opravdu velká zima a nenašel jsem způsob, jak zapnout topení. Ranní teplá sprcha byla doslova vysvobozením. A nejen pro mne, prochlazený jsem celé hodiny místo spaní prosmrkal a protože troubím jako slon, neměl ze spánku nic ani jeden z nás. Snad to bude letos lepší.

Jedenáct večer místního času, stále ještě sedíme v autě a s vidinou postelí je pro nás každá dopravní značka nadějí, že bude nabízet nocleh. Za dalších dvacet minut konečně sjíždíme z hlavní cesty a jdeme zkoušet štěstí do malého motorestu nedaleko benzínky. Vstupujeme do poloprázdného baru s televizí a rozhlížíme se, koho oslovit. Podle všeho jediným hostem je asi čtyřicetiletý blonďák, notně posilněný alkoholem, ale evidentně rád, že nás vidí.

„Helou, mluvíte anglicky? Odkud jste? Já jsem Ake, ze Švédska.“, spustil na nás anglicky. Poprvé to nejsme my, kdo losuje, jakou řečí se budeme domlouvat tentokrát.

„Helou, my jsme z České republiky. Sháníme nějaké ubytování.“

„To není problém“, to jsme rádi, „počkejte chvilku, já vám to zařídím“. Ochotný Švéd. Sice se nic neděje, takže netušíme, jak to zařídí, ale lepší způsob, než čekat, nás nenapadá. Aha, přichází nějaká paní. Ake jde okamžitě na věc a vysvětluje, že bychom chtěli nějaké pokoje.

„Dobře, bungalov stojí 20 euro.“ Stručná, ale pro nás příznivá odpověď. Paní středního věku asi nemá moc důvodů být nadšená, Švéd pije jako Dán a nevypadá to, že by chtěl v nejbližších minutách skončit. Ale to je nám vcelku jedno. Hlavní je, že dostáváme za pár korun, tedy euro, bydlení.

„Kde vlastně jsou ty bungalovy?“, ptám se pro mne logicky, ale vzápětí zjišťuji, že hloupě. Až na mne je viděli všichni.

Zajíždím dozadu směrem k bungalovům. Pamatuji si na takové bydlení z Maďarska, kde jsem byl jako dítě s rodiči. V podstatě velká chata, nebo spíš přízemní domek. Výborné. Ale tohle…? To vypadá spíš na nějaký pionýrský tábor!

Estonský bungalov byla dřevěná chatka o rozměrech asi tři krát tři metry. No nazdar. Tam asi topení nebude. Navíc má číslo 7, pro mne nešťastné číslo. No, vstupme dovnitř. A jé, to je tedy luxus; těžko lze nazvat tahle lehátka postelemi, ale než spát v autě, tak raději slovo pryčna v téhle souvislosti ani nepoužiji. Jedna židle, malý stolek, dvě lůžka nad sebou, dvě podél stěny. Pár dek jižního stylu, pravděpodobně tady dneska v noci čekají třicetistupňová vedra, polštářek tak akorát pod hlavu. Dvě velká okna, asi kdyby nám bylo horko. No nic, alespoň to zkusíme. Postel na patře vzhledem k mé váze nepřipadá v úvahu, takže výjimečně bude nejvyšší z nás David. Správná postel má být tvrdší, tady to ještě pojistili. Žádná matrace, dřevěná deska a tenká deka. Já se prostě v Estonsku nevyspím. A pro spacák do auta nejdu. Ne. Vydrželo mi to jen pár minut. Zachumlali jsme se do spacáků a do dek a já jsem úplně zapomněl na slib Švédovi, že ještě dorazím na pár skleniček k baru. Únavou bych stejně asi nebyl schopen nějaké veselé konverzace, nemluvě o tom, že samotnému se mi jít také nechtělo. Michal s Davidem jsou až na pár zanedbatelných výjimek abstinenti, takže jsem nakonec přijal jejich jednoduchý program – spát.

Středa 28. července 2004

Ráno pro nás začalo někdy okolo půl deváté místního času. Kupodivu docela dobře vyspaní jsme naši situaci už neviděli tak černě. Alespoň já ne. Přestalo pršet, deky byly celkem hezké a chatka čistá. Když jsem přes průhledný závěs mrknul z okna, všiml jsem si, že náš švédský známý sídlí v bungalovu hned naproti nás. Švédská vlajka na malém stožáru pyšně vlála ve větru, zatímco se tenhle chlapík ze země tří korunek marně snažil nastartovat auto. Po několika pokusech to vzdal a šel najít někoho, kdo by mu pomohl. Za chvíli už na svého opla přivazoval lano a s pomocí nějakého dobrého člověka neposlušný vůz roztáhli.

Nikomu z nás se včera nechtělo podstoupit dobrodružství s hledáním nějaké sprchy či něčeho podobného. Za denního světla jsme v tom však neviděli žádný problém. Stačilo se projít pár desítek metrů k hlavní budově a hurá na očistu!

Jenže to zas až tak jednoduché také nebylo. Tedy bylo, ale samotné sprchování vyžadovalo více než menší dávku obezřetnosti. Ne snad před nějakými slídily, ale… řekněme, že elektrické rozvody se asi těžko mohly chlubit nějakými bezpečnostními normami. Mne samotného coby laika nezaskočilo nic, ale takový ostřílený elektrikář jako David a pozorný Michal, ti byli jiného názoru.

„Vždyť tam vyčnívají živé dráty!“, upozorňovali mne.

„Tobě asi tyhle snímky moc neřeknou, ale já si to prostě musím nafotit.“, trval na svém Michal. Nu, proč ne, baterie ještě něco vydrží a když se zaplní karta, tak fotky přesypeme do notebooku.

Bez brýlí jsem toho moc neviděl, ale snažil jsem chápavě přitakat, že ty vyčnívající kabely v některých částech koupelny by určitě měly být zaizolovány. A že je místy vedeno potrubí jen tak podél zdi? Komu by to vadilo? Hlavně, že teče teplá voda! Ale i tak jsem při sprchování dával pozor, abych zbytečně necákal. Nějaká hloupá kapka dopadne tam, kam nemá a já se tady usmažím. Ve státě, kde mi zatím byla vždycky jen zima.

Když už jsem se zmínil o tom fotografování, tak nejlepší fotky jsou určitě ty, na kterých je zachycen David. A kdyby ne nejlepší, tak určitě nejživější. Tenhle sympatický človíček dokázal vymyslet takové pózy, že bez jakéhokoliv přemáhání vypadal přirozeně, dodával snímku děj a pohyb a i kdyby to byl jeho poslední záběr, zůstal by živý navěky.

„Helou!“, volal jsem na našeho švédského přítele ze včerejšího večera poté, co jsem bez újmy na zdraví využil místní sprchy a oblékl se bez ohledu na počasí do svého typického cestovatelského oblečení – tričko, vesta s mnoha kapsami, kraťasy.

„Kam jsi ráno tak spěchal?“, zajímal jsem se.

„Pro gin.“, zněla odpověď. Aha, Švéd pije jak Dán. Nebo taky jak říkají Dánové, pije jak Fin.

„Problémy s autem?“, pokračoval jsem v anglické konverzaci.

„Jo, ale tady estonský přítel mi pomohl.“, ukázal na téměř plešatého usměvavého domorodce skoro mé postavy a věku okolo čtyřicítky.

„Copak je tohle za vůz?“, prohlížel si se zájmem naši stanislavu, zatímco já přemýšlel, zda holka nebude mít stejný problém, jako ráno opel. Přece jen pršelo dost vydatně a stanislava je o pár let starší, než bílý výtvor z německé automobilky opodál.

„To je Tatra“, odpovídal jsem ochotně. „Tatra 613. Ve Švédsku vlastní nějaký majitel televizní stanice Tatru 700. To je poslední model. Ta moje je starší, verze trojka (T613-3).“

„Aha! Ano, už vím…“, jmenoval Ake mnou zmiňovaného vlastníka sedmistovky, ale ani tak jsem nerozuměl, jak se vlastně jmenuje.

„To je krásný vůz. A ta barva!“, rozplýval se nad světlomodrou metalízou, kterou jsem kdysi zvolil jako odpověď na pokus o modrou pacific line škodováckých felicií. Cílem nebylo jen kopírovat barvu, ale ukázat, že auto není jen o tom, jak vypadá, ale jak jezdí a jak je pohodlné a bezpečné. Bez ohledu na stáří.

„Mohu se podívat dovnitř?“, žádal mne s takovým zájmem, že jsem mu musel vyhovět. Usedl za volant a se spokojeným úsměvem se na mne obrátil se stručným: „Perfect.“

Sice nechápu, co je na jednoduchém interiéru, který se v mnohém od sedmdesátých až do počátku devadesátých let 20. století nezměnil tak úžasné, ale hlavní bylo, že se líbí. A kdybych se měl sebekriticky ohlédnout na sebe, mne kdysi také zaujal na první pohled.

„Nastartuj, ať slyší motor.“, přišli s hloupým přáním David s Michalem. Jakoby si nevšimli, jaké problémy měl ráno opel. No nic, zkusit to musím. Na druhé straně, proč by to nechytlo? Tatra je přece Tatra! Jakoby lhostejně jsem usedl za volant, jemně povytáhl sytič a otočil klíčkem. Do mokrého dopoledne se rozezněl koncert osmi válců.

„Můžu vidět motor?“, zářil Švéd. Ale ano, proč ne?

„Páni, osm válců. A na plyn!“, neskrýval svůj úžas, když otevřel zadek naší tatrovky.

„Za kolik se dá takový vůz koupit?“, vyzvídal.

„No, tohle je stanislava a ta není na prodej.“, odpověděl jsem rezolutně. Opravdu, na světě je hodně aut a lepších, ale tohle auto neprodám nikdy. Chvilku mne ještě přemlouval, tak jsem si vzpomněl na pár inzerátů na podobná auta u nás a střelil cifru: „Tisíc euro.“

„Tisíc euro? To mám tady, to zaplatím hned!“, chytil se Ake šance, ale já jen zopakoval, že za tohle auto žádná eura chtít nebudu, protože rozhodně není na prodej ani teď, ani jindy.

„Tak mi takové sežeň a já si pro něj přiletím do České republiky. Nebo mi ho přivezeš do Švédska.“, prohlásil vážně.

Dobře, nejsem proti.

Ukončili jsme veselou debatu a šli si sbalit věci, abychom se vydali na další putování. Nějak mi to nedalo a tak jsem sebral dvě plechovky plzně a šel ještě jednou za Akem.

„To je takový malý dárek z České republiky.“, podával jsem je a sledoval, jak se na jeho tváři rozšiřuje úsměv.

„Díky, díky. Zkus gin.“, podal mi na oplátku plastovou láhev. Připomínala minerálku, ale její obsah měl mnohem jiné účinky. Bylo to vlastně takové lehké pití, nějaká limonáda s ginem, ale s ne příliš velkým obsahem alkoholu. K takovému veselému klábosení naprosto ideální. Přiťukli jsme si, vypili s překříženými pažemi a já jsem si až v tomto okamžiku uvědomil, že je Ake o více než hlavu menší než já.

„Dám Ti svou adresu, určitě napiš.“, psal něco na kousek papírku. „Dám Ti i mail. Sice internet doma nemám, ale chodím do knihovny. Takže odpověď sice nebude hned, ale určitě odepíšu.“

Já jsem vyštrachal firemní vizitku a na druhou stranu dopsal i adresu bydliště a soukromou adresu e-mailovou. Na další kousek papírku jsem napsal všechny typy tatrovek verze 613 s léty, kdy se vyráběly, aby si v klidu mohl promyslet, kterou chce případně koupit. Samozřejmě zvítězily prodloužené vládní verze s označením Long či Speciál, ale tyhle naděje jsem se mu snažil rozmluvit.

To, že já měl to štěstí a stal se majitelem Tatry 613/4 Mi Long, bylo dílem náhody a přátelství s jejím původním vlastníkem. A jakkoli to může znít nelogicky, pro mne to bylo nezbytné rozhodnutí. Zatímco se za takovým autem žene spousta sběratelů, pro mne to byl vůz pro každodenní potřebu. Svými kvalitami, pohodlím a bezpečím konkuroval zahraničním značkám, a to za nižší provozní náklady. Takže můj Long odpočívající doma taky nebude jen tak na prodej…

Rozloučili jsme se jako dobří přátelé a já se těšil, až po návratu domů Akeovi Backstromovi napíši.

Bude tři čtvrtě na jedenáct, a zbývá jen odevzdat klíče od bungalovu. Krátké zastavení přede dveřmi motelu využívá Ake k poslední fotce se svou vysněnou tatrovkou a pak už jen krátké zamávání, zaburácení kopřivnických koní a tradá dále.

Když se mne lidé ptají, proč nejezdím třeba k Jadranu nebo do Řecka a jiných podobných zemí, oplácím jim otázkou „Proč?“. Odpočinek pro mne znamená klid, tedy čas, který strávím podle svého a mohu se svobodně rozhodnout, co vlastně chci dělat nebo nedělat. Organizovaná zábava, monstrózní večírky a kutálející se eura z mé kapsy, to není zrovna to pravé ořechové.

Většinou pak následuje další otázka „A co tam děláš? Vždyť tam nic není!“. Divili by se… Cestou lze potkat nejedno zajímavé místo. Každá země je trošku jiná a přestože jsme v podstatě jen projížděli, bylo se na co dívat.

Kde to vlastně jsme, napadalo nás někdy. To jsme kupříkladu projížděli okolo větrných elektráren. Napadlo mne jediné – Dánsko. Když jsem tam byl několik dní v devadesátém páté roce minulého století, staly se tyto vrtule na vysokých stožárech jakýmsi symbolem dánského království. Pár fotek na památku a jedeme dále. Páni! Kousek od hlavní cesty jsme zahlédli „kouzelný“ mlýn – z dálky vypadal jako veliký hříbek. Tak to je Holandsko, bleskla mi hlavou vzpomínka na obal nizozemské kávy či kakaa, na němž byl vždy vyobrazen větrný mlýn, charakteristický pro tuhle zemi. To budou známí doma čubrnět, kde jsme to všude jezdili. Tak to máme Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko máme před sebou, no a když trošku upravíme ty fotky, tak nám musí každý uvěřit, že zpátky jsme ještě stihli Dánsko a Holandsko…

Blíží se poledne a široká čtyřproudá dálnice s typickým dělícím pásem trávy je skoro prázdná. Na chvíli přestalo pršet, takže přemýšlíme, kam vlastně pojedeme. Bylo by smutné jen tak projet a nikam se nepodívat. Rád bych letos viděl Tallin, ale záleží hodně na počasí. „Uvidíme.“, uzavíráme diskuzi.

Je čas oběda, tedy poledne a nějaká ta minuta navíc a hodilo by se zastavit v nějakém motorestu. Od domova nás dělí 2.685 kilometrů, do Narvy, kde budeme překračovat hranice do Ruska, je to dle ukazatele 183 kilometrů, Tallin je 74 kilometrů opačným směrem. Znovu opakuji, že návštěva Tallinu by mohla být hezká. „Najíme se a uvidíme.“, s prázdným žaludkem se rozmýšlí těžko. Motorest připomínající statek máme kousek přes cestu a vysíláme Michala, ať jde zjistit situaci. Má z nás největší hlad, takže se celkem bez řečí obětuje.

„Je tam plno.“, vrací se zasmušeně.

Nacházíme se v Lääne-Viru Maakond, tedy v okrese Západní Vir a další cedule na konci parkoviště nás zve do Viitna Maastikukaitseala, chráněné krajinné oblasti. Parkovací plocha oválného tvaru pro desítky aut zeje prázdnotou, mimo nás a kontejneru na odpadky nikde nikdo. Co se takhle projít? Taková krátká procházka před obědem nemůže uškodit? Jenže po pár desítkách metrů začíná zase pršet. Vracíme se zpátky k autu a s pobavením pozorujeme, jak je naše stanislava opět středem pozornosti místních řidičů. Krátkým pohledem přes silnici musíme konstatovat, že motorest je stále ještě plný. A protože nejsme tak otužilí, jako Estonci, kteří spokojeně obědvají na venkovním posezení, jako by nepršelo, musíme si nechat zajít chuť a pokračovat v cestě. Vzhledem k počasí je Tallin přehlasován a následujeme ceduli směřující k Narvě.

Cestou míjíme přízemní dřevěné domečky, typické pro Rusko. Zajímavostí těchto staveb je mimo jiné to, že mezi zemí a domkem jako takovým je vzduchový „polštář“. Asi to není ten nejpřesnější výraz. Tedy domek nezačíná od základů, tak jako na příklad u nás, ale až cca třicet centimetrů nad zemí. Zdánlivě zbytečný prostor vzduchu slouží jako izolace. Dřevěné stěny jsou obvykle laděny do barev jako jsou zelená, žlutá, červená, případně i několika barevných kombinací, okenní rámy jsou zásadně bílé. Některé dvory doplňuje studna jako z pohádky. Pro středoevropana, který zná podobná stavení výhradně v barvě dřeva, je to nezvyklá podívaná. Ale rozhodně ne nevkusná. Třeba takový zelený domek na zeleném trávníku, se zahrádkou se zelenými keři s stromy… hezké, že?

Estonština je nepodobnější asi finštině, alespoň zcela laickým pohledem. Přesto se nám podařilo narazit na město, které neslo ryze český název – Kunda. Jestli tento výraz znamená něco i v estonském jazyce, se nám však nepodařilo zjistit.

Stále dobrá silnice nás vede na severovýchod, pomalu přestává pršet a my kousek od cesty potkáváme další mlýn. Nepřipomíná tlusťoučký hříbek jako jeho předchůdce. Spíše se podobá malé věži hradu, odbočme a podívejme se blíže. Je to vůbec mlýn?

„Zastav, já udělám fotku zblízka.“, otevírá Michal dveře a jde směrem ke stavení. Mám jen pár metrů všelijaké polní cesty, abych se otočil. Když je stanislava konečně nasměrována na hlavní silnici, vidím, jak ze vrat vybíhá pes a míří si to přímo k mým dvěma kamarádům! Na poslední chvíli odvolává vlčáka jeho majitel a nebezpečí je zažehnáno.

„Co tady chcete?“, si ani nemusíme překládat. Nadšení zrovna nebudíme.

Drmolíme něco o tom, že se nám líbil jeho dům a chtěli jsme si udělat fotku.

„Tady není nic k vidění.“, překládáme si po svém jeho slova a vracíme se zpátky do auta. Docela chápu, že z nás neměli radost. Koutkem oka do zahrady bylo vidět, že jsme je vyrušili uprostřed práce, které je čeká ještě požehnaně. Statek nevypadá zrovna nejhůře, ale ani nejlépe a stavební úpravy a opravy budou znamenat hodiny a hodiny tvrdé práce a stát nemálo peněz.

Mraky nad námi a spousta zeleně okolo nás, tak by se dalo jednoduše popsat naše cestování směrem k ruským hranicím. Silnice převážně vnitrozemím mne přivedla k myšlence, zda ještě uvidím alespoň kousek moře. Pohled na mapu mne přesvědčoval, že tomu tak nebude. Nevadí, mám ještě černá oblaka a kupodivu je rovinatý ráz krajiny občas vystřídán nebo doplněn takovou malou nepovedenou bábovkou jako z pískoviště, kterou bych i mohl nazvat kopcem. Hlavně si zachovat veselou mysl. Což určitě nebude problém, projíždět tři státy v dešti a vidět jen nepatrný zlomek toho, co se vidět dá, to přece nemůže nikomu vadit. Vždyť je to skoro za rohem, někdy cestou z práce se tady zase zastavím. Začínal jsem být ironický a naštvaný. Než jsem tyhle pocity stihl přenést i na ostatní, vykouklo na nás z temné hradby mračen sluníčko a svými kouzelnými paprsky mi rozzářilo úsměv na tváři. A co je to támhle vlevo mezi stromy? To je přece moře! Nálada vystoupala jako jackpot sportky a já se chopil foťáku, abych udělal pár snímků. Jak málo stačí někomu ke štěstí…

Návštěvu Tallinu jsem neobhájil, ale co se týká Čudského jezera, byl jsem neoblomný. Tohle je potřeba vidět, dokonce si vzpomínám, že jsme se o něm učili v zeměpise. Páté největší jezero v Evropě se správně estonsky nazývá Peipsi, ale protože tvoří i přírodní hranici s Ruskou federací, může nést i ruské označení Čudské. Pokud ale nechceme provokovat ani jednu stranu, bude asi vhodné si vždy uvědomit, ve které zemi o něm chceme mluvit.

Projížděli jsme krajinou lesů a konečně narazili na dopravní značku, kterou na našich silnicích nespatříte – „Pozor, sobi! 4 km.“. Loni mne tady v jiné části Estonska hodně pobavila a ani letos jsem si neodpustil udělat na památku pár fotek. Ono to asi nezní až tak směšně, ale kdybych ji měl srovnat s její českou trojúhelníkovou kolegyní, která podobným způsobem upozorňuje „na jeleny“, tak zatímco u nás jelen přes silnice raději skáče, tady místní „jelen s bradkou a placatými parohy“ je naprostý kliďas a s klidným svědomím želvy, že snad všichni řidiči viděli upozornění už čtyři kilometry dopředu, si to přecupitává, jako by se nechumelilo. Možná mám chvílemi bujnou fantazii, ale z těch obrázků na značkách je to více než jasné.

Blížíme se pomalu ale jistě k jezeru Peipsi. Tak mne napadá, kde se asi inspirovali američtí výrobci světoznámé černé limonády, když hledali název pro svůj kolový nápoj? Ale to nic, jak jsem se již zmínil, má fantazie někdy nezná hranic.

Rekreační střediska, město kostelů, zámek, rybářská vesnice i písečné pláže, to vše a ještě více bychom mohli potkat na okružní jízdě okolo jezera. Nám však bude stačit přijet, najít a vidět. Už loni jsme bloudili vesnicemi a hledali, letos to bylo na chlup stejné. Cedule nás ubezpečovaly v tom, že nás od vody dělí jen pár desítek metrů, ale my stále projížděli úzkými vesnickými cestami a přemýšleli, jak se k té velké kaluži dostat co nejblíže. Pravoslavný kostel z červených cihel se mi zdál povědomý, pokračovali jsme tedy dále a po levé straně se z lesa vynořilo rekreační středisko. Vzpomněl jsem si na hodinu ruštiny a Artěk, největší pionýrský tábor na světě. Naprosto nevhodná metafora, protože se sem nehodila ani stylově, a už vůbec ne místně. Prostě to tady vypadalo jinak, než u nás, určitě o nic hůře. Když se trošku zamyslím, tak mne z klidu rozhodil fakt, že tady nejsme sami. Potkávali jsme lidi a má loňská vzpomínka na kus vody a nikde ani živáčka dostala na frak. Nemá cenu jet dále, projdeme pár desítek metrů řídkým borovým lesem a jsme tam.

Zaparkovali jsme stanislavu a prásk! Ozvala se rána, ale jakoby se nic nestalo. Bohužel, opak byl pravdou. David při vystupování prokázal svou nadpřirozenou sílu občasného smolaře a při zavírání dveří prasklo jeho levé zadní okno. Roztříštilo se do obrovské pavučiny. Nebýt černé ochranné fólie, už by se vysypalo. Kdepak vzal ten chlapík takovou sílu? Nedá se nic dělat. Je asi patnáct hodin místního času, i když si nejsem jistý správným posunem hodin, najeli jsme 2.844 kilometrů a naše výprava je u konce. Přes hranice nás určitě nepustí a i kdyby, riskovat jízdu s rozbitým oknem a mimo jiné se tak i vystavovat nebezpečí vykradení auta, to nemá smysl. Zdálo se mi, že nám vše vychází nějak hladce…

Z pomyslného útěku před civilizací se rychle vracím do reality a zapínám mobil. „Jsme u Čudského jezera a potřebujeme sklo do levých zadních dveří“, rozesílám na všechny strany, které připadají v úvahu. Spíš taková hra na dobrý pocit, že jsem se alespoň pokusil, než nabereme kurs zpátky do České republiky. Ve skutečnosti nečekám, že bychom tohle vyřešili. Kamarád Martin Lisý je ve stejné chvíli na cestě od Kaspického moře (nebo jezera). Přichází mi od něj zpráva, že jeho tatrovka už téměř nemá brzdy, tlumiče vystřelily a prorazily přední kapotu, řazení jde všelijak a když dočítám dlouhý seznam závad, z nichž některým ani nerozumím, je s podivem, že auto ještě drží pohromadě a dokonce se i pohybuje. Ve srovnání s ním je naše prasklina jenom zpestřením výletu.

„To, co vidíte za mnou, není moře, jak se na první pohled zdá, ale jezero. Čudské jezero, které se v místním jazyce nazývá Peipsi.“, pokoušel jsem se o alespoň trošku rozumný komentář na kameru, když jsme dorazili na pobřeží jezera. Bylo to opravdu neskutečné. Kdo zná jen české vodní nádrže, ať už přehrady (Orlík, Šance) či jezera (Máchovo), tak musí oněmět úžasem. Nekonečná hladina mizící někde daleko za obzorem a vlny připomínající reklamní spoty na Jadran. Tohle bylo malé estonské moře.

„Tak jaká je voda?“, zajímal jsem se.

„Hm, sladká. A krásně teplá!“, ozývali se kamarádi, kteří mezitím během mého filmování sbírali kamínky a lastury na památku.

Šel jsem se přesvědčit na vlastní kůži a musel jsem jim dát za pravdu. Na koupání rozhodně příjemnější, než Baltik. Alespoň co se teploty týče. Voda totiž byla hodně kalná a písčitý břeh nebyl nikde upraven tak, jak jsme zvyklí na běžných plážích.

Naše starosti odpluly na vlnách a problémy odvál vítr někam hodně daleko. Opět jsme si vychutnávali klid a krásu přírody. Borovice zde byly vysoké a vybarvené jako z omalovánky. Zelená byla skutečně zelená a vysoké kmeny neměly šedivý nádech, jak jsem si toho všiml u nás, ale byly krásně hnědé. Pokusil jsem se udělat pár snímků, ale nemyslím, že technika dokázala zaznamenat tu krásu a pohodu, která byla všude kolem nás. Mezi stromy jsme v trávě narazili na mraveniště jako z pohádky o mravenci Ferdovi. Ještě naposledy se zastavit a nasát zdejší vůni a zpátky na cestu!

Od ruských hranic nás už dělí jen asi sto kilometrů. Budeme věřit, že náš problém se zadním sklem nebude celníkům příliš vadit. V opačném případě zapomeneme na víza a upravíme plán tak, abychom si užili alespoň pobaltských států. Přestože v Rusku není benzín drahý, jezdil bych raději na plyn. Loni jsem však narazil na problém s plnící pistolí – nepasovala na mé Vialle, holandské zařízení LPG, a to ani s použitím redukce pro standardní systémy jako jsou Lovato či BRC. Aktuálně tedy potřebujeme natankovat a doplnit zásoby jídla a vody. U jezera nám poněkud vyhládlo.

V půl šesté místního času vjíždíme do města Jöhvi. Snad poprvé za celou cestu mohu konstatovat, že tady se nic nezměnilo. Zatímco Litva se proměnila ve vyspělý stát, zbylé dvě republiky se rozvíjely hodně pomalu. Alespoň dle mého názoru. U Estonska jsem si to vysvětloval tím, že sousedí s Ruskem a od toho si každý zachovává určitý odstup. V Jöhvi zůstalo vše při starém, na první podhled šedé městečko se svou periferií a obchody s nápisy i v azbuce. Šmátrám v paměti a vzpomínám na nejkratší cestu k čerpací stanici LPG.

„Měli bychom ale nejdříve vyměnit peníze.“, navrhuji po loňských zkušenostech.

„Estonsko je v EU, takže určitě tam budou brát eura nebo karty.“, ujišťují mne přátelé a já tedy zkouším dát na ně.

Projeli jsme zkratkou až na hlavní silnici, za níž je typická plynovka, jakých najdete i u nás mraky. Velký areál sloužící možná i jako parkoviště a uprostřed propanbutanové nádrže, stojan a budka připomínající novinový stánek pro obsluhu.

„Zdrávstvujtě, berete eura? Nebo platební karty?“, zasypáváme lámanou ruštinou plešatého chlapíka, který se už chystal tankovat.

„Ne, kdepak, jenom koruny.“, kroutí hlavou.

Nedá se nic dělat, zajdeme směnit peníze a přijedeme zpátky. Je celkem dost hodin a tak nehodlám riskovat a mířím přímo do banky, kde jsem měnil peníze i vloni. Je to asi pět set metrů od pumpy, auto pro jistotu parkuji hned vedle banky. Nevím, čím to je, ale zase budí pozornost…

Jakou řečí na ně mám spustit?, uvažuji, když otevírám dveře bankovního domu Ühispanga. Hned po vstupu mířím ke kurzovní tabuli a přepočítávám, kolik dostanu estonských korun za ty naše české. Asi polovinu, tedy za naši tisícovku mi dají svou pětistovku. Plyn stojí 6,30 EEK litr (v přepočtu asi 12,60 Kč), doberu do plna a zpátky se budeme vracet stejně přes Lotyšsko. Pětistovka bohatě stačí.

Jak tak postávám před tabulí s kurzy a počítám, je více než jisté, že jsem zahraniční turista.

„Mohu Vám nějak pomoci?“, přichází ke mně muž v uniformě.

„Ano, chtěl bych směnit nějaké peníze.“, zkouším anglicky i rusky.

„Prosím, tady je lístek.“, zmáčkl nějaké tlačítko na panelu u vchodu. Tohle tady loni nebylo. Zavedli tady systém, který zamezil frontám i u nás. Přijdete, vyberete úkon, který potřebujete a stisknete tlačítko. Vyjede lístek s vaším pořadovým číslem a když mrknete na světelnou tabuli, které číslo je momentálně na řadě, snadno si spočítáte, za jak dlouho budete obslouženi i vy. Nemělo cenu, abych někam odcházel. Banka byla téměř prázdná, takže jsem byl asi za dvě minuty na řadě.

„Dobrý den, hovoříte anglicky?“, zkouším na sympatickou slečnu za přepážkou. Loni tady byla velice milá blondýnka a těšil jsem se, jak ji zase uvidím. Letos mám ještě více štěstí, tahle slečna je totiž ještě větší kus. A ten kouzelný úsměv!

„Ano, jak Vám mohu pomoci?“, odpovídá anglicky a její rty doslova čarují.

„Rád bych vyměnil nějaká eura za estonské koruny.“, koktám ze sebe, ale snažím se vypadat suverénně. Vytahuji bankovku a podávám pas.

„Moment, prosím.“, odchází někam dozadu i s mým pasem.

Hm, to je dobré. Co jsem provedl? No, snad se nic nestalo, dělej jakoby nic, honí se mi hlavou. Jéé, koníček! Můj oblíbený koníček, kterého jsem si zamiloval na litevském povlečení peřiny, má tady na prospektu svého příbuzného! „Strachovanie žizni“ (Životní pojistka) hlásá nápis na skládaném papíře a pod ním běží veselý koník žluté barvy s oranžovými kytičkami. Jeho bezstarostný úsměv mi vrací dobou náladu a ani se nepozastavuji nad tím, že mimo logo banky je celý obsah v ruštině. Mezitím přichází má slečna od přepážky a s ní i poněkud hodně postarší kolegyně v brýlích.

„Stalo se něco?“, zajímám se bez známky nervozity.

„Ne, všechno je v pořádku. Já se moc omlouvám, ale ještě jsem eura nikdy neviděla a proto jsem se raději šla poradit s kolegyní. Nezlobte se, prosím, jsem tady nová a nerada bych udělala nějakou chybu.“, omlouvá se upřímně. Je kouzelná.

„To nic, to je oukej.“, snažím se jí povzbudit.

„Víte, před dvěma týdny tady jeden turista taky měnil peníze, které jsem neznala. Později se zjistilo, že peníze nebyly pravé a já musela celou škodu zaplatit ze svého. Proto si teď dávám pozor, nezlobte se.“, vysvětluje dále.

„Já se vůbec nezlobím, chápu to.“ Při pomyšlení, jakou měla hned první měsíc v zaměstnání smůlu, je mi jí líto.

Když vycházím z banky, vychlížejí mne z auta dva hladoví vlci.

„Co Ti tam tak dlouho trvalo?“, spustí na mne.

„Ále, pak vám povím.“, odbývám je a směji se.

O pár metrů dále zastavujeme přímo před vchodem do malých potravin. Teda, tady je dobrot! Ty salámy, sýry a ta malá pizza!

Když přicházíme na řadu a vybíráme stylem „My chatjéli by éto, i éto, i éto…“ (Chtěli bychom to, a to, a to…), stáváme se středem zájmu dalších zákazníků. Několik druhů balených salámů, minerálky a jako zákusek každý vonící pizzu, to vše za estonskou stovku, to je paráda! Cestou z obchodu nás propichují pohledy ostatních. Přitom by měli mít radost, že už máme nakoupeno. Za těch pár minut.

Vracíme se zpátky na čerpací stanici a jdeme dopřát i stanislavě.

„Já jsem tady byl i v minulém roce. Tehdy tady byl takový pán s knírem.“, zkouším navázat konverzaci během tankování.

„Ano, to je můj kolega.“, zní stručná odpověď a tím je naše konverzace u konce.

Do nádrže se vešlo necelých padesát litrů. Zaplatil jsem tři sta deset korun a nějakých devadesát mi tedy zůstane do příště. Nepočítám s tím, že bych je ještě někde utratil.

Je 17:40 estonského času a další zastávka bude až v Narvě. A jestli nezrušili jejich slavný Transservis, tak se máme na co těšit.

Kamarádi nechápou, o čem to vlastně mluvím. Sám jsem tomu loni nerozumněl a jen stěží bych mohl vzpomínky na tento zážitek popsat jako příjemné. Povzbuzeni dosavadním hladkým a občas i veselým přechodem hranic jsme tehdy přijeli s úsměvem na tváři na ruské hranice. Před námi je jen asi pět aut, to bude rychlovka, mysleli jsme si.

„Jedete do Ruska poprvé?“, zeptal se mne překvapivě anglicky docela sympatický muž z okénka příhraniční budky.

„Ano, poprvé.“, odpověděl jsem popravdě.

„Tak to musíte zpátky na Transservis. Tady máte mapku, jeďte podle ní.“, vysvětlil mi.

Podíval jsem se nechápavě na Pavla, podal mu papír s nakopírovanou mapkou a jelikož nezbývalo nic jiného, otočil jsem auto zpátky od hranic. Následovali jsme prupiskou vyznačenou trasu a dorazili až k nějakému areálu. Co to vlastně ten Transservis je? Nějaká kancelář, kde nám budou kontrolovat doklady? Na tyhle otázky nám nedokázala odpovědět ani babička, kterou jsme vzali cestou, abychom dlouho nebloudili a zároveň získali více informací. Nakonec byla spokojená jen ona, svezli jsme ji, kam potřebovala, ale nebyli jsme o nic chytřejší. Plechový plot s ostnatým drátem však nebyl v představě ani jednoho z nás. Kdo se nezeptá, nic se nedozví. Cedule hovoří jasně, ale… Zaparkuji před vjezdem a zkusím zjistit, co se vlastně děje.

„Dobrý den, promiňte, prosím, kde je tady Transservis?“, ptám se rusky pána za oknem malého domku (snad vrátnice), který připomíná unimobuňku.

„To je tady. Jaké máte auto? Jakou má značku? Proč stojíte tam?“, spustil na mne. Neměl jsem z toho dobrý pocit a nijak zvlášť tomu nepřidalo ani troubení náklaďáku, který podle všeho věděl, o co jde, a já mu nechtě bránil ve vjezdu.

„Moment, odběhnu uhnout autem.“, vysvětloval jsem částečně rusky a částečně rukama.

„Tak co?“, vyzvídal kolega cestovatel v autě.

„Já nevím.“, řekl jsem popravdě, popojel kousek bokem a šel zpátky k oknu.

„Co to děláte? Vjeďte dovnitř!“, uvítal mne nervózním hlasem kníratý Estonec za oknem a ukazoval mi, že tu závoru ve vratech zvedl kvůli mně.

No dobře, tak my tedy pojedeme, říkal jsem si. Ale to už vyšel z budky ven a naznačoval mi, že mám zastavit. Co vlastně máme dělat?

„Tady máš číslo, jeď do řady označené šestkou a čekej.“, znělo z jeho úst skoro jako rozkaz.

Nenaděláme nic, jedeme se zařadit. Sluneční dopoledne se nám začalo poněkud kazit. Co se to vlastně děje? Kde to jsme? Žádnou paniku, budeme pozorovat ostatní. Stojí tady desítky aut a každý klidně sedí a čeká. První dvě hodiny. Pak někteří začínají schovávat do různých mezer v autech cinkající láhve piva. Hm, tady nás asi budou kontrolovat. Vypadá to, že nám auto rozeberou do šroubku. Převážíme pár plechovek piva, to bude asi velký problém, když je najdou. Navenek klidní, ale hlavou se nám honí všelijaké myšlenky. Další hodiny ubíhají a já jsem se rozhodl zjistit, proč tady vlastně stojíme. Vrátil jsem se k budce a snažil něco vyčíst z papírů, které oblepovaly většinu okna. Z nabídky ruština či estonština jsem si vybral azbuku, ale ani tak jsem z toho nebyl moc chytrý.

„Promiňte, prosím, co tady vlastně máme dělat?“, zkusil jsem zaklepat na pána za okýnkem, který měl ze mne evidentně radost.

„… … … … !“, odpověděl mi tak rychle a tak nesrozumitelně, že jsem z celé konverzace pochopil jen jediné – nemá cenu v ní dál pokračovat. Pokud ho nechci naštvat ještě více.

Vrátil jsem se s nepořízenou k autu a přemýšlel, o tom, co nás čeká. Poledne bylo za námi, tak jsme zvolili malou svačinu. Alespoň nám to bude rychleji utíkat. Každých asi třicet až čtyřicet minut někde daleko před námi zaprskal reproduktor, vyštěklo několik slov, jejichž význam nám zůstal utajen, ale hned poté nastartovalo asi pět šest aut a jako rakety vyjely ven z areálu. Pořád jsme byli, jak se říká, mimo mísu. Ozvala se klasická lidská potřeba a tak nezbylo, než vyhledat WC. Asi padesát metrů nás stála dřevěná kadibudka. Za celou dobu jsem si nevšiml, že by ji někdo navštívil. Pochopil jsem vteřinu po otevření dveří. Vyvalil se nepopsatelný zápach. Těžko se dá od záchodu čekat, že bude vonět, ale odradilo mne to, co jsem viděl. Může se stát, že se třeba někdo netrefí do té díry v podlaze. Ovšem tady to vypadalo, že i gravitace byla čas od času obráceně. Jinými slovy, interiér byl až po strop jedna velká stolice. Znechuceně jsem zavřel a rozhlížel se po vhodnějším místě. V jedné části našeho obrovského parkoviště se kopalo nějaké potrubí. Příkop byl dost hluboký na to, abych do něj docela pohodlně vypustil část močového měchýře a neprasknul jako Tycho de Brahe. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že se řada posunula o několik aut. A jsme v troubě, myslel jsem si. Naštěstí Estonci neznali jeden z klasických českých zvyků „cha cha a nepustím Tě“ a naopak nám mezi sebou nechali místo. Nakopl jsem stanislavu, trošku v obavách předjel těch pár aut a zařadil se mezi naše původní sousedy čekající. Utekla další hodina a nic se nedělo. Tohle nám nikdo neuvěří, musím udělat fotku. Schoval jsem foťák do dlaně a vyrazil jakoby nic na procházku po parkovišti. Jen tak mimoděk jsem vešel mezi dva kamióny a ujištěn, že mne nikdo nevidí, jsem zmáčkl spoušť. Tenhle snímek bude stát za to. Došel jsem zpátky k autu a všiml si, že jsem zpovzdálí sledován asi čtyřmi chlapíky. Utahané nekonečným čekáním na něco, o čem jsme nevěděli vůbec nic, nás napadlo jediné – budeme rádi, jestliže ještě nepřijdeme o auto. Čas ubíhal velice pomalu, má snaha dostat něco z chlapíka tentokrát z budky s reproduktorem vyšla úplně naprázdno (pokud nepočítám to, že jsem ho rozzlobil) a náš dopolední příjezd se změnil ve večerní čekání. Skutečně, sluníčko už přestávalo tolik svítit a chystalo se ke spánku. Vypozoroval jsem, že časový interval je sice proměnlivý, ale počet „propuštěných“ aut se nemění; odjíždí se po pěti. Více než deset hodin stání a občasného posunování nás konečně dostalo mezi vyvolené. Následoval jsem místní k budce a protože jsem netušil, co se po mně chce, zasypal jsem šedovlasého pána za oknem všemi doklady, které mi přišly pod ruku.

„To nechci.“, vracel mi nevrle pasy a víza. „Jakou máte značku auta?“

„Tatra 613.“, hláskoval jsem rusky.

„A co je potom tohle?“, ukázal na mou espézetku v malém techničáku.

„Aha, já myslel…“, nemělo cenu myslet.

Chlap si něco brblal, poškrtal vypsaný lístek a vrátil mi doklady.

„Dvacet korun.“, měl na mysli estonské, pochopitelně.

Nevěděl jsem, že budu něco platit, tak jsem se musel vrátit do auta. Místní z toho nebyli dvakrát nadšení, ale někteří z nich se dobře bavili. Chlapec ze srdce Evropy, pomalu z pupku světa a neumí ani přejet estonské hranice, říkali si možná. Napočítal jsem dvacet korun, vyměnil je za naše doklady a účtenku na poloviční cenu. To snad není pravda…

„Proč jsem platil dvacet a dostal papír jen na 10 EEK?“, osmělil jsem se a oslovil jednoho z postávajících Estonců.

„Protože jsi cizinec. My platíme jen deset.“ Hm, to je opravdu bezvadné vysvětlení.

Nasedat a připravit ke startu!, vyštěkl něco podobného reproduktor, protože všichni okamžitě otočili klíčky a nastartovali motory. Na podruhé se to povedlo i mi. Další štěkání a kolona se dala do pohybu. Držel jsem se žigulíka přede mnou a vyletěl ven z areálu. Najednou na nás zprava i zleva vyběhli nějací zdivočelí psi a skákali okolo. Přidal jsem plyn a snažil se co nejdříve zmizet. Muselo to vypadat jako rallye, padesátku jsme v Narvě rozhodně nedodržovali. Řídil jsem se jediným pravidlem – jedou místní, jedu taky. Semafory mne moc nezajímaly. Za pár minut jsme byli zpátky na ruských hranicích, přesně tam, odkud nás dopoledne vrátili. Uspokojil jsem zájem uniformovaného chlapíka o naši desetikorunovou účtenku za dvacet korun a díky tomu jsme se zase přiblížili ruským hranicím. Vzhledem k tomu, že řidiči okolo nás vystupovali z aut a s klidem si zapalovali cigarety, vypadalo to na další přestávku. Nastal čas se konečně dozvědět, co se to tady celý den dělo.

„Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, proč jsme vlastně celý den stáli?“, spustil jsem připravenou větu na evidentního zájemce o naši tatrovku. Nespustil z ní oči celé odpoledne.

„Myslíš Transservis? To je kvůli ekologie. Kdyby auta stála přímo tady na hranici, tak by nastartovala, popojela, zastavila, a zase nastartovala, popojela.. .znečišťovala by výfukovými plyny vzduch. Proto bylo zřízeno odstavné parkoviště – Transservis – kde všichni, kdo chtějí přejet do Ruska zaparkují svá auta, zaplatí a pak postupně pouštěni podle toho, jak rychle jde odbavování.“

Překvapením jsem na chvíli ztratil řeč. My jsme se klepali strachy těch x hodin na normálním odstavném parkovišti? Co ten ostnatý drát okolo? A ty rozkazy z ampliónu na místo nějaké srozumitelné domluvy? Připadal jsem si jako blbec. Objevil jsem Ameriku. Spokojený asi pětačtyřicetiletý Estonec, který mi jako jediný vysvětlil ztracený den života, potáhl z cigarety a povzbudivě se na mne usmál.

„Bylo to jen parkoviště.“, prohlásil jsem zdrceně směrem k Pavlovi, který také neměl v úmyslu trávit další hodiny v autě a přišel za námi.

Hřála mne však jedna věc; měl jsem o další zkušenost více a kdybych měl zhodnotit finanční stránku, tak to bylo prozatím mé nejlevnější placené parkování. Na příklad v centru Ostravy mne na cca čtyřicet korun vyjdou jen dvě hodiny stání, tady jsme za stejnou sumu měli celý den.

„Hm, tohle se určitě muselo změnit. Vždyť Estonsko je v EU.“, uvažovali nahlas David s Michalem, když jsem dovyprávěl svou loňskou anabázi.

„Tím bych si nebyl až tak jistý.“, poznamenal jsem skepticky a zároveň dvojsmyslně, jelikož jsem nebyl přesvědčen o pravdivosti ani jedné z vyřčených vět.

Hodiny ukazují půl sedmé místního času, tachometr hlásí 2.959 ujetých kilometrů a my vjíždíme do města Narva, na které pomalu padá soumrak. Hned na začátku města se otáčíme do protisměru a pořizujeme pár fotek, zatím co kolem nás projíždí černá Volha zvaná carevna. Čas plyne jako voda, pojeďme k hranicím. Ujeli jsme však sotva pár metrů a přistavuji stanislavu ke krajnici. Zaujala mne totiž jedna značka, která začínala naplňovat mé obavy. Byla na ní zobrazena mapa k Transservisu…

„Třeba to už dávno neplatí.“, snažili se mne uchlácholit kamarádi. Mne nemuseli, já věděl, do čeho jdu. Nic příjemného to nebude.

Důkladné prostudování trasy neslo své ovoce a za několik minut jsme stáli před vjezdem na obávané odstavné parkoviště. Mé letošní pocity nebyly srovnatelné s těmi loňskými, neboť jsem nevstupoval na neznámou půdu. Spíš to bylo takové nepříjemné šimrání a přemítání o tom, zda se Estonsko stalo nebo nestalo součástí Evropské unie. Zastavil jsem hned vedle domku s výdejem „psích známek“, protože vhodnější pojmenování plíšku s pořadovým číslem jsem nenašel. S podstatně silnějším sebevědomím než v roce 2003 přebírám stotrojku a vjíždím do poloprázdného areálu. Snad to půjde rychleji. Před námi je odhadem jen dvanáct aut. Nedá se to určit přesně, protože každou chvíli kolem nás prosviští auto nad milión a bez jakýchkoli servítek si to jeho majitel zamíří k budce vedle výjezdu. Krátké jednání, start a vůz projíždí Transservisem s minimálním zdržením. Tohle se tedy nezměnilo. Za peníze se dá koupit opravdu vše. Nám nezbývá, než čekat. Stejně jako černé carevně před námi, jíž jsme si všimli už na začátku Narvy.

Přece jen k určitým změnám došlo. Nevábná kadibudka se proměnila v docela obstojné WC, oproti svému předchůdci ještě zářící čistotou. Tedy pokud nemáte vysoké nároky. Chlapík ve vjezdu nebyl tak nepříjemný jako vloni. A souběžně s naším pruhem bylo možné přejet i vedle do dalšího pruhu, chabě označeného symbolem EU. Všichni ale poslušně stáli v jedné řadě, mimo těch pár již zmiňovaných milionářů, takže jsme si ani my nedovolili zachovat se jinak. Podle mých výpočtů jsme měli opouštět parkoviště v třetí vlně. Že byly mé výpočty zbytečné se ukázalo asi za nějakých pětačtyřicet minut, kdy jsme se stali prvním vozem, který čekal na pokyn k výjezdu. Prostě jednou odjel nějaký počet, podruhé zase jiný. Proč to řešit? Odběhl jsem zaplatit nedobrovolné parkovné a zjistil další novinku; nevybírá se ani 10 EEK od domorodců, ani 20 EEK od cizinců. Byl zvolen průměr 15 EEK, který platí pro všechny. Tak fajn, nějakých třicet českých korun v přepočtu, to není moc. A čím déle budeme stát, tím bude cena výhodnější. Avšak klidně si připlatím, pokud budeme moci vyjet co nejdříve. Najednou se z reproduktoru ozval známý štěkot a já usoudil, že máme jet. Než jsem se vzpamatoval, předjel mne jeden místní a plnou parou mířil k výjezdu. To nevadí, alespoň se ho můžeme držet. Byl to takový hodně sebevědomý pán okolo čtyřicítky, který už podle toho, jak se před chvílí dral k placení, hodně spěchal. Nalepil jsem se na něj a liboval si, jak nás zavede přímo na ruské hranice. Pravdou je, že se mi zdál jeho styl jízdy i trasa poněkud podivná. Asi je zdejší a zná všechny zkratky. Kličkoval jsem za ním ulicemi a uličkami Narvy až mezi paneláky, které mi až nápadně připomněly Ostravu. Problém nastal v okamžiku, kdy u jednoho z domů zastavil, vystoupil a při pohledu na nás zůstal na chvíli překvapeně stát. Nebyl sám, překvapení jsme byli i my. Tak on nejel na hranice? Jeho spokojený úsměv byl jednoznačnou odpovědí. Nu, co naděláme, tak jsme se, tedy dobrá, beru to na sebe, tak jsem se nechal napálit. Objel jsem jeho červené audi a rozhodl se spolehnout jen na vlastní instinkt. Během několika minut jsme vjížděli na hraniční most.

V západu slunce vypadají estonsko-ruské hranice naprosto idylicky. Všude je klid, auta stojí s vypnutými motory a šoféři si krátí čas cigaretou. Na estonské straně Narva, na ruské Ivangorod – dvě města, dva hrady. Nápadná vysoká bílá věž obehnaná hradbami na jednom břehu, na první pohled nižší opevnění na břehu protějším. Obě pevnosti od sebe dělí jen řeka. Tady se potkává Evropská unie s Ruskou federací.

Respektujíce zákaz fotografování v hraničním pásmu jsem se loni pouze kochal pohledem, pořídit snímek jsem se tehdy neodvážil. Letos jsem si usmyslel, že to risknu. Připravil jsem fotoaparát a čekal, až se kolona pohne kupředu. Už je to tady. Popojel jsem jen pár metrů tak, abych měl první hrad v dobrém úhlu a cvak! Je to tam! Zvolna jsme se rozjeli a někde v půlce mostu jsem zamířil objektiv na ruskou stranu. Cvak! Hotovo! Můžeme pokračovat na celnici. Byl jsem si jistý, že si nikdo ničeho nevšiml.

„Pačimú vy astanóvilis…? (Proč jste zůstali stát…?)“, vyvedla mne hned z omylu uniformovaná čtyřicátnice v první budce, když jsem jí předložil doklady.

„Pažálsta? Hmmm, já… nerozumím…?“, koktal jsem rusko-česky.

„Á, ničivó.“, mávla rukou a s přísným pohledem mi vrátila papíry.

Ruské hranice bývají ze všech nejtěžší a nevyplatí se udělat nějakou botu. Je lepší být za úplného idiota, než si hrát na hrdinu a suveréna. Vypisování je až nezvykle hodně a zvěsti o rozebírání aut takřka do šroubku určitě nejsou vymyšlené. Jakmile celníci vytuší nebo objeví nějakou nesrovnalost, může to znamenat přinejmenším hodně velké zdržení a vysvětlování.Prozatím máme štěstí. I fotky.

Vše začíná tím, že je potřeba odevzdat tzv. talon – parkovací lístek z Transservisu. Ztratit ho znamená pravděpodobně návrat zpět a čekání a čekání. A samozřejmě znovu zaplatit kokku (cenu) 15 EEK. Pak následuje několikerá kontrola střídavě všech dokladů a vypsání ápětkového dotazníku, zda člověk převáží mimo jiné zbraně, drogy, zvířata a spoustu dalších, místy až neuvěřitelných věcí. Loni byl tenhle kus papíru jen v ruštině a v němčině a jelikož byl značně zažloutlý, dělali jsme si legraci, že je pravděpodobně ještě z doby druhé světové války. Letos se změnila hlavně barva, historicky žlutohnědou nahradila bílá. Staré zásoby už asi došly. Dále je třeba vyplnit malý kousek papíru, kde je nutné uvést čas příjezdu, předpokládaný čas odjezdu a přesnou adresu, kde se dotyčný hodlá zdržovat. Sankt-Pětěrburg – to jim bude muset stačit. Zatím totiž nevíme, kde budeme bydlet. Papír je rozdělen na dvě stejné části a podle všeho je to imigrační karta; první část pro vstup, druhou část uschovat, potvrdit někde na hotelu a vrátit na hranicích při výjezdu z Ruské federace. Žádný problém, zdá se. Novinkou je tzv. strachovka – pojištění. Naše milé české pojišťovny přestaly spolupracovat s ruskou stranou a díky nim teď zaplatíme znovu zákonné pojištění. Auto má obsah tři a půl litru, chcete pojištění na dva týdny, takže to máme… 54 euro. No, nekupte to, za ty peníze. Dostáváme stvrzenku na 1.750 rublů a 32 kopejek a ani nepřemýšlíme o tom, zda je to dobrý či naopak nevýhodný kurs.

Zatímco Michal vyřizuje někde v útrobách hraniční budovy pojištění, procházím se po hraničním prostoru a pozoruji okolí. Je tady až příliš uvolněná nálada a pohodový klid. Za nejvyššího velitele si tipuji asi padesátiletého skrčka, kterého si jen tak pro sebe okamžitě přejmenovávám na „Malinkatého ďábla“. Přezdívku jsem si vypůjčil z Tankového praporu, takže originální moc nejsem, ale na něj se prostě hodí. Uniforma mu padle jako na míru a s rukama za zády jen září spokojeností. Vojenská čepice lidově zvaná „teflonová pánev“ z něj dělá pochodující symbol Ruska. Na jedné straně sice vypadá legračně, ale je třeba se mít na pozoru; určitě by nám dokázal velice slušně znepříjemnit přechod na ruskou stranu.

Další novinkou jsou upozornění za okny jednotlivých budek, které stručně řečeno oznamují, že není možné příslušníky hraniční stráže nijak obdarovávat. Z čehož vyplývá, že pokud bude potřeba někoho obdarovat, tak nejlépe tajně, finančně a hlavně nenápadně. Zatím jsme to neměli zapotřebí.

A přece mi to nedalo a jeden dárek jsem na celnici nechal. Čekání bylo dlouhé a nudné a tak jsem ho využil k návštěvě místní toalety. Docela čisté místo však postrádalo toaletní papír. Více než rodinné balení mezi sedadly doslova vybízelo k tomu, abych tady jeden exemplář nechal. S úsměvem a demonstrativností, že nenesu nějakou bombu, ale jen neškodné kolečko, i když větších rozměrů, jsem zvýšil kvalitu služeb na hraničních toaletách. Schválně se nezmiňuji, že ruských; tenhle problém je totiž skoro na všech hranicích a nejen tam…

Minuty běží a v západu slunce se zájmem sleduji mladé příslušnice celní stráže. Sluší jim to. Na oplátku z nás je nejvíce sledována stanislava, která svým rozbitým zadním oknem nenechala bez povšimnutí vůbec nikoho. Snad nás nenapadne vyprávět historku ve stylu: „…však co se divíte? Tohle je vládní limuzína a byl na ní spáchán atentát!…“.

Kontrola je tady.

„…vaše pasy, prosím. Vezete nějaké zbraně, drogy…?“, zní otázka jako z dotazníku.

„Ne.“, odpovídáme stručně, ale zato plynule rusky.

„…bagážniky.“, jasně, chce otevřít kufr a jde dozadu. Vypadá to jako vzpoura, když nejdu za ním naopak něco otevírám vepředu. Aha, charašo, pokýval hlavou a přišel za mnou. V pořádku.

„…salon?“, zajímavé pojmenování interiéru auta, ale David chápe a hned otevírá zadní dveře k nahlédnutí. Co mělo být vidět, je vidět perfektně a těch několik piv pod sedadly nemusí snad nikoho zajímat.

Chvíle napětí a… vypadá to, že můžeme jet!

Možná to vypadlo velice jednoduše, ale až tak jednoduché to není. Toho vyplňování je opravdu dost, rozumět není nic moc a kontrolních budek je taky požehnaně. Na deseti metrech se třeba třikrát startuje a pojíždí. Na poprvé se to samozřejmě Rusům nelíbí, takže se couvá někdy i o metr, aby to bylo přesně tak, jak to chtějí oni. Také může někomu vadit, že se musí vyplňovat adresa pobytu. Ale Rusko je tak obrovská země, že tohle docela chápu. Když se někdo ztratí, mají alespoň nějakou informaci o to, kde se měl nezvěstný zdržovat. Ne vždy znamená pořádek buzeraci.

Je 19:45 estonského času a po pár metrech už 20:45 ruského času, což znamená, že jsme úspěšně překročili hranice a po zhruba hodině čekání na celnici vjíždíme do Ruské federace.

Lotyšsko

Ještě bych se rád pár řádky zmínil o průjezdu hranicemi. V době, kdy ještě Česká republika, ani Pobaltí nebyly součástí Evropské unie, probíhaly na hranicích standardní kontroly. Tedy příjezd, otevřít kufr, nahlédnutí dovnitř, dotazy, co vezeme a kam… Nebylo to zlé, to se takhle nedá říct, ale takový ten šimravý pocit byl znatelně silnější, než letos. Záleží asi na každém, jaké má zkušenosti. Ty mé byly vcelku dobré, navíc nám při průjezdu hranicemi hodně pomohlo, že jsme jeli zrovna Tatrou 613, jelikož budila obdiv a respekt. Nicméně když jsme projížděli hranice v pruhu označeném jen pro občany EU, cítil jsem se přece jen tak nějak privilegovaněji.

„Kuda vy jechajetě? (Kam jedete?)“, zněla pro mne již známá věta lotyšského celníka. Ano, loni se ptal úplně stejně a mne nenapadlo tehdy nic lepšího, než odpovědět: „V Rigu. (Do Rigy.)“

Listuje pasem s ruskými vízy pokračoval:

„I što vy tam budětě dělať? (A co tam budete dělat?)“

To už jsem se trošku nechytal a tak jsem bezelstně odpověděl:

„Na vylet.“

Pochopil, že ze mě více nedostane, orazítkoval pasy a my pokračovali dále v cestě.

Tentokrát stačila jen první odpověď. Sice to zní asi hloupě, když máte v pase nalepené ruské vízum s místem určení Sankt-Peterburg, ale na druhé straně jsme byli obyčejní turisté, kteří chtěli poznat krásy Lotyšska a pochopitelně i hlavního města Rigy. Nebo snad ne?

Možná se v téhle knížce poměrně často zmiňuji o jazykové bariéře. Většina světa se domnívá, že v České republice se hovoří česky, v Polsku zase polsky, no a v té zbývající části směrem na východ dominuje jednoznačně ruština. Není tomu tak. Každý z národů má svůj jazyk a proto i Litevci, Lotyši a Estonci používají svou řeč a ne žádné náhražky v podobě ruštiny nebo něčeho jiného. A že jsou tyhle jazyky podobné tomu ruskému? Tak schválně.

Vezměme si třeba klasický pozdrav „Dobrý den.“

Litevsky se řekne „Labas rytas.“

Lotyši zdraví: „Lábdien.“

V Estonsku je to dokonce „Tere hommikust.“

Ještě se vám to zdá jednoduché, nebo snad stejné? Proto na našich cestách nebylo až tak jednoduché se domluvit. Většina obyvatel sice zná ruštinu, ale z historického hlediska k ní mají odpor. Anglicky se učí na školách posledních pár let, tak jako u nás. S němčinou je to podobné, a nutno také přiznat, že u nás tří cestovatelů nebyl jazyk německý zrovna tím, kterým bychom se byli schopní perfektně domluvit.

Zatímco jsem myšlenkami utekl někde mimo náš prostor a čas, pokračujeme v naší cestě do vnitra prostřední ze tří pobaltských republik. Deštivé počasí ne a ne přestat a zamračená obloha nad námi neslibuje žádné zlepšení. Ale protože jsme dobře naladění, nezbývá než věřit, že se ještě vyčasí. David je pověřen vytažením mapy, z čehož má „obrovskou radost“ – je mu jasné, že když chceme mapu vytáhnout, tak ji budeme chtít i rozložit a co je na tom to nejhorší a nejnáročnější, tak po použití složit. A jelikož byl demokraticky přehlasován jako nejlepší skladač map, připadne tato nevděčná úloha zase na něj.

Tak kampak se podíváme? Otevíráme současně s mapou i průvodce a snažíme se sloučit plán naší cesty s tím, abychom i něco viděli. Nabízí se zámek Rundále, kam bychom měli dorazit během pár minut. Nu, proč ne? Spokojeně se uvelebíme v sedadlech a… co to bylo? Vrať se!

Asi nikoho nezaujaly místní sběrné suroviny tak, jako nás. Na asi dvoumetrové zdi při vjezdu byl posazen různými barvami maskovaný Zil, známý to ruský nákladní a vojenský automobil. Na první pohled v dobrém a snad i pojízdném stavu, vepředu na střeše s hrdě vztyčenou snad malou raketkou, s koly vybavenými téměř novými pneumatikami a s velkou cedulí „Netauriuju metalu“ nás zaujal i přesto, že jsme do téhle výkupny šrotu neměli čím přispět. Tak kdopak je delší, zil, nebo naše tatra? Že se zdá hloupé, abychom porovnávali náklaďák s osobním autem? A proč? Nacouval jsem pod něj a vyšlo to… no, tak tak. Řekl bych, že nerozhodně, nebo vyhrál o jen pár centimetrů zil.

Lotyšsko mi ve srovnání s Litvou přišlo poněkud méně ekonomicky vyspělé. Jen tak mimochodem to bylo znát na staří místních automobilů, z nichž převažovaly staré audi „doutníky“, následované staršími modely z produkce VW. Naprostým pomyslným vítězem se však stal motocykl, který vypadal jako naše asi 20-30 let stará Jawa se sajdkou Všechna světla a pneumatiky v perfektním stavu doplňovaly porezlé chromy a místo sedadla nějaké deky zatížené plátem gumy velikosti A4, pravděpodobně aby deky neuletěly po dobu nepřítomnosti majitele motorky. Jak pohodlné asi je cestování s takovým strojem, si jen stěží dokážeme představit.

Zmoklí jako slepice přijíždíme k zámku Rundále (wiki). Zaplněné parkoviště a zájezdové autobusy dávají tušit, že nepůjde o nějakou zříceninu. A opravdu; zámecká zahrada nás přivádí k perfektně udržované památce. Zámek přechází ze vstupních červenobílých budov přes rozlehlé nádvoří v kombinaci žluté a bílé. Tento skvost má na svědomí slavný ruský architekt italského původu, pan Rastrelli, který se proslavil mj. stavbou Ermitáže v Petrohradě. Nejvýznamnější barokní stavba Pobaltí je jako z pohádky.

Zato my jsme mokří jako čápi hnízdící na jednom ze zámeckých komínů. Já jsem na tom ještě celkem dobře, protože mi hlavu chrání kšiltovka, a díky kraťasům mokne o půl metru méně oblečení, ale celkově to nevypadá na moc dlouhou zastávku.

„Půjdeme dovnitř?“, ptám se. „Ne, ne“, shodují se Michal s Davidem. „No dobře, tak já se aspoň mrknu po nějakých suvenýrech“, souhlasím, i když bych klidně na prohlídku šel. Vevnitř pršet nebude, ale samotnému respektive s cizími turisty se mi také jít nechce.

Následuji ceduli s nápisem „Kase“, abych vybral něco na památku. Oblečen v triku, vestě, kožené bundě, kraťasech a s čapkou na hlavě vypadám dost podezřele. Nemluvě o tom, že kromě „Labdien (Dobrý den)“ neumím ani slovo. Anglicko-rusko-česky přemlouvám sličnou černovlásku, aby přepočetla místní měnu na eura s tím, že mi bude úplně jedno, v čem mi vydá. Mladá slečna sice není dvakrát nadšená, ale nakonec dostávám malý talířek rundálským lvem a ještě menší (snad podšálek) s motivem Rigy. Za 12 euro, no nekupte to.

Zámek Rundále, ve kterém část svého dětství strávila kněžna Zaháňská, nám známá z románu Babička od Boženy Němcové, už máme za zády a míříme na Rigu. Ale po pár minutách máme zase důvod k zastavení. Nalevo, kousek u cesty, nás zaujal autoveterán jako z filmu pro pamětníky. Těsně za ním cedule AUTO-RETRO s šálkem horkého nápoje a „P“-éčkem coby označením parkoviště v nás vzbudila dojem, že tady bude něco zajímavého. Odbočili jsme směrem k dědečku automobilu a asi i vlivem depresivního počasí jsme skepticky usoudili, že asi půjde jen o nějaký planý poplach, maximálně tak o kavárnu nevalné úrovně. Najednou proti nám vyjelo auto. Oba jsme zastavili a zírali na sebe. Protijedoucí řidič na nás něco intenzívně gestikuloval. Vypadalo to, že se nám snaží naznačit, ať jedeme po úzké cestě dále. Tak jo, co se nám může stát? Auto tady máme zdaleka nejsilnější, když by se něco náhodou semlelo, tak ujedeme. (Nutno poznamenat, že tyhle myšlenky nás napadly ještě mnohokrát. Možná to byla taková přirozená opatrnost, ale je rovněž dost pravděpodobné, že šlo o následky dennodenního masírování akčními filmy našich milých komerčních televizí…)

Cesta nás nakonec dovedla k poměrně velkému stavení, připomínající statek. Přede dveřmi stála asi sedmdesátiletá babička (nerad bych té staré paní křivdil, ale je to jen můj odhad) a mávala na nás, že máme jít k ní. Zaparkoval jsem opodál a vystoupili jsme do deště.

„Pojďte, pojďte“, ukazovala nám a zvala nás dovnitř. Vstoupili jsme do místnosti a v úžasu spatřili garáž našich snů – na ploše asi osm krát dvanáct metrů stály skvosty 30.-40. let 20. století.

„On hned přijede“, vyrozuměli jsme asi jediné z jejich slov a pochopili, že majitel jel asi jen kousek.

Přiznám se, že se v takhle starých vozech nevyznám ani za mák, ale i tak bylo navýsost jasné, že jsme narazili na unikáty ve vynikajícím stavu. Převládající značky BMW a Steyer hovořily jasnou řečí, v jakých automobilkách se jejich majitel a restaurátor shlédl. A co to visí na zdi? Páni, ryze český plakát „Veteráni na našich cestách“ s ryze českými tatrovkami, aerovkami…! Tady, uprostřed Lotyšska?!

Nestačíme se divit, když v tom náhle přichází pán domu.

„Dobrý den, vítám vás“, zdraví nás rusky sympatický starý pán a oči mu jenom září, když vidí náš zájem.

„Tohle je moje práce. Podívejte, v takovém stavu jsem to auto přivezl a podívejte se na něj dneska!“, ukazuje nám dobové fotky.

„Těchto vozů není na světě moc, dají se počítat na kusy.“, pokračuje zaníceně.

„A tento, na ten jsem nejvíce pyšný. Takto vypadal předtím“, vytahuje černobílou fotku nějakého vraku, vhodného tak do sběrny, kterou jsme minuli na začátku Lotyšska, „a podívejte, jak vypadá dneska.“

To je ono? Tenhle nablýskaný černý krasavec? Vždyť na té fotce vypadá jako torzo, nemá ani světla?!

„Světla vyrábím sám, vidíte?“, přechází náš milý průvodce podél zdi se sedmnácti diplomy k policím, na nichž je uloženo několik desítek reflektorů. No teda…

„A tady, tady jsou motocykly“, vstupujeme do další, o poznání menší části tohoto úžasného soukromého muzea. A hele, tady je i Jawa! (U nás bychom si téhle motorky asi ani nevšimli, ale v zahraničí zahřeje každý kousek něčeho, co vám připomene domov. Prostě kdo nezažil, nepochopí, jakou radost může způsobit český plakát se starými auty a motorka slavného českého výrobce.)

„Pojďte, ukážu vám, na čem pracuji nyní“, zve nás usměvavý pán přes dvůr do garáže. V pravé části stojí něco, co nám na první pohled připomíná bílé embéčko, ale spíš je to starý mercedes, asi tak ze sedmdesátých let minulého století. Ale to není ten vůz, který brzy obohatí sbírku.

„Jé, to je ten, Záporožec“, projevují se kamarádi jako znalci. „To mělo i nezávislé benzinové topení, bufíky. Jako naše Tatra.“, máme radost všichni. Ukrajinské autíčko růžové barvy s motorem vzadu připomíná nejvíce snad malý Fiat 600 (u nás známý jako bedrunka), možná v kombinaci s Wartburgem ze 60. let. Zkoumáváme kvalitu zpracování a jen musíme uznale pokývat hlavami; tohle se u nás vidí jen velmi, velmi zřídka.

„No, pojďte dále“, pokračujeme do další části stavení, které není jen tak obyčejným statkem, ale skrývá muzeu jak tak stoupáme po schodech do prvního patra, tak i restauraci!

„Dáme šnaps“, nalévá náš vlídný hostitel s úsměvem tři štamprličky. Ohlížím se po kamarádech, co bude. Oba zapřísáhlí abstinenti.

„Na zdraví“, přiťukáme si a jen Michal s omluvou, že někdo přece jen musí řídit, skleničku zase pokládá zpátky plnou. Já se jen nestačím divit, jak David se zručností každodenního pijáka bez oka mrknutí obrátil panáka do sebe. Tohle jsem nečekal!

„Posaďte se, nabídněte si“, pobízí nás pozorný pán ke stolu. Rádi přijímáme, restaurace v domácím stylu na nás působí hodně příjemně. Chutná bonboniéra, lehké pečivo a ovoce je mnohem lepší občerstvení, než naše káva a kalorické zákusky. Jako člověk milující dobré jídlo teď nechci vypadat jako kazatel zdravé výživy, ale lotyšská nabídka mi přišla nejen originální a dobrá, ale i zdravější.

„Ukážu vám fotky“, a během chvilky je na stole album. To, co jsme viděli v přízemí, je jen malá část toho, co už prošlo rukama tohoto zdatného restaurátora a milovníka starých vozů. Perličkou je i historka o tom, jak jednoho dne prodal tehdy zánovní Ladu 1200 a Moskvič a na místo toho přitáhl nepojízdný vrak jednoho z klenotů automobilového průmyslu. O tom, jak byla z této výměny „nadšená“ jeho manželka, si určitě dokážete představit. Ale nakonec k rozvodu nedošlo a ze starého železa se stal krasavec jakoby sotva sjel z výrobní linky.

Nicméně naše debata nebyla jen veselá. Tenhle koníček si může dovolit jen člověk, který je nejen zručný, ale také dostatečně finančně založený. A tohle byl vždy největší problém. Stávalo se, že peníze docházely a nezbylo, než některé z vozů prodat. Ovšem nutno podotknout, že všechny stařičké automobily dojely ke svým novým majitelů, převážně ze Švýcarska, po vlastní ose! V očích však zůstal smutek a v srdci naděje, že se snad někdy, někdy bude dařit lépe. Bohužel, v současné době asi stodolarový měsíční příjem se téhle naději moc nepřibližuje…

Pochlubili jsme se fotkami z naší dosavadní cesty a zmínili se o srazech veteranistů u nás. Kéž bychom se někdy všichni znovu setkali na některém z nich…

Ale čas běží a nechceme zdržovat. Zvedáme kotvy a jedeme dále.

„Ale nemusíte! Tady se dá i přespat! A mohu zaříznout i prase a uděláme hody!“. Mnozí naši lidé by si měli z téhle pohostinnosti brát příklad. Ani se mi odsud nechce. Na chvilku váháme všichni. Už i tak máme skluz a naším cílem je přece dojet do Petrohradu. S díky odmítáme.

Nemůžeme tohle místo opustit bez to, aniž bychom se zapsali do návštěvní knihy. Pera, tedy propisky se chopil Michal a za nás za všechny napsal:

„Naprostou náhodou jsme se zde ocitli na naší expediční cestě s TATROU 613. Moc se nám tu líbilo, renovace jsou profesionální, pan majitel velice pohostinný.

27. 7. 2004, naše podpisy a (samozřejmě s poznámkou) Tatra 613-3 Stanislava“

Vedle knihy je malá dřevěná kasička. Nemáme moc peněz, alespoň těch použitelných. Našel jsem nějakých pět euro a věřím, že se náš milý hostitel neurazí. Naopak, odmítavě se snaží zabránit jakémukoliv placení z naší strany, ale jsem neodbytný. Tohle je jen malá pozornost. Mockrát děkujeme. A ještě moment! Snad neurazíme pár plechovkami českého piva. Loučíme se s díky jako dobří přátelé. Ten dobrý muž se jmenoval Edgars Gasúns.

Jdu obejít auto, zda je vše v pořádku. Zdálo se mi, že jde nějak divně řízení. A taky už vím, proč. Levá přední pneumatika je skoro prázdná. Vracím se tedy zpátky a lámanou ruštinou vysvětluji, že bychom potřebovali dohustit přední kolo. Naštěstí není problém, vjíždím do dvora a pan Edgars natahuje hadici od kompresoru. Za chvilku je tlak vzduchu v pořádku. Během plnění jsme si všimli, že mezi další sběratelské koníčky starého pána patří i poklice, puklice, pukelke, kryty kol, prostě jak chcete, každopádně ten kus plastu, chromu či kovu, který zkrášluje plechový disk kola. Po našem odjezdu bude sbírka zahrnující na příklad kryty značky Mercedes či Volkswagen obohacena díky pohotovému Davidovi o jeden sice neznačkový, ale plastovou samolepkou Tatra disponující kryt kola navíc.

Máme najeto 2.163 kilometrů a tahle návštěva malého soukromého muzea asi 12 kilometrů před městem Bauska v nás zanechává hodně dojemné pocity… Míříme na Rigu a stále nás doprovází déšť. Aby toho nebylo málo, začíná zlobit řízení a já zpytuji svědomí za to, že jsem stanislavu neobul do jiných pneumatik, než do jetých matadorek. Cestou necestou, kdy ukazatele ukazují dálnici A7 (resp. E67) vlevo i vpravo, projíždíme záludnými kruhovými objezdy stále směrem do hlavního města a řízení táhne na stranu více a více. Nedá se nic dělat, po 2.198-mi kilometrech musíme najít nějaký servis. Není to o tom, že by byla závada na autě. Je to o hloupé tvrdohlavosti majitele, tedy mne, který chtěl za každou cenu ušetřit bez ohledu na případné následky.

Ve městě Iecava odbočujeme z hlavní silnice směrem k několika snad garážím, na nichž byla obrovská cedule s francouzským klíčem a kde očekáváme autoservis.

Jen tak mezi řečí, všimli jste si, že většina zařízení, ať již jakýchkoliv, je označena velkými cedulemi? Já osobně se domnívám, že to není špatný nápad, protože být nepřehlédnutelný v konkurenčním prostředí, může znamenat výhodu a vyšší zisk oproti jiným.

Další z budov má na sobě reklamu na Mobil Oil a vše vypadá na autoservis s prací „na koleně“. Což mi celkem vyhovuje, protože nehodlám živit nějaký nablýskaný autosalón, kde mechanici v čistých montérkách mají levé ruce a slovo práce pro ně znamená jen počítání peněz.

„Dobrý den, u nás problém s levý předním kolem“, zkouším rusky a ukazuji na problémovou pneumatiku.

„Dobře, pojeďte dovnitř“, zve nás jeden z pracovníků pneuservisu. Žádné objednávky několik dní dopředu, žádné prosby z naší strany, prostě jsme přijeli, máme problém a přestože nejsme jediní, hned se nám věnují.

Když pominu to, že jsme zajímaví už jen tím, jakým autem jsme přijeli, je hodně příjemný pocit cítit zájem o zákazníka. Mladý, snad pětadvacetiletý technik podpírá stanislavu a prohlíží kolo. Trošku mne zaráží, že ho nesundává, ale pak mne překvapuje jednou bezva fintou. Proč se zbytečně namáhat, když to jde i jinak? Kelímek s mýdlovou vodou a malířská štětka, to je to správné nářadí! Pomalu otáčí kolo a potíráním se snaží zjistit, kde utíká nám tolik potřebný vzduch. Přestože se snaží, nenachází jediný problém.

„No jo, no, Matador“, snažíme se pohanit značku a bohužel pro výrobce je nám přitakáno. Mají s těmito pneumatikami již své zkušenosti.

Nechal jsem dofoukat kolo na potřebný tlak a vycouval z garáže.

„Děkujeme, kolik dlužíme?“, ptám se zkomolenou ruštinou.

„To nic“, zní odpověď.

Jako bych ji čekal. Ne, že bychom byli při penězích, ale máme něco lepšího! Otevírám „kouzelný“ kufr a vytahuji čtyři plechovky prazdroje.

„Ne, to je moc“, snaží se bránit ochotný technik. Ale trvám na svém, tak s rozpaky a díky přijímá. Určitě si je za svou ochotu zasloužil.

Nicméně jen naprosté optimisty by výsledek téhle kontroly uspokojil. Pneumatika je podle všeho zteřelá a pomoci ji může jen výměna nebo možná doplnění duše. Budeme muset jet opatrně a počítat s tím, že na naší cestě najde uplatnění i rezerva. Ale raději nepřivolávejme.

Od mého domova mne dělí 2.239 kilometrů a podruhé v životě přijíždím do Rigy. Je naprosto zbytečné psát, že je deset minut po šestnácté hodině místního času, protože je to úplně jedno. Prší, prší, prší a z Rigy, hlavního města Lotyšska, neuvidím ani letos nic. Kruci, to je ale smůla! Navíc provoz je v tuto hodinu poměrně hustý, takže musím dávat pozor na řízení a okolí si prohlížím jen tak sporadicky. I sem již dorazily megafirmy jako Canon a Philips a jejich reklamy se usídlily na těch nejvyšších budovách města, pokud samozřejmě opominu katedrály.

Jako člověk, jež není odborníkem na architekturu, sleduji jen tak po očku styl, v jakém se v jednotlivých státech stavějí domy. Že u mne prozatím vítězí Litva, to snad ani nemohu napsat, jelikož už tak musí být zřejmé, jak téhle zemi straním. Pokud ale mám stručně popsat věžáky v Rize, tak… vypadaly dost hrozně. Kdybych se ten popis snažil zmírnit, napsal bych, že vypadají zajímavě, ale… Prostě se mi na první pohled nelíbily. Představte si klasický český věžák s tím, že s přibývajícími patry z něj po obou stranách vystupují větší a větší snad balkóny či jiné části bytu. Neestetické a pro mne rozhodně nepřijatelné.

Nálada na bodu mrazu jen dokresluje depresivní počasí. Z Rigy neuvidíme nic, budeme pokračovat dále. Jen na chvíli nás zahřeje pohled na český trolejbus, brázdící místní silnice. Pak ovšem David poznamená, že tahle firma je stejně na pokraji krachu, pokud již nezkrachovala, a neveselá nálada se zase ujímá nadvlády. Co to má ten náklaďák nad nádrží? To je plynová maska! No to koukáme. A támhle je další! A taky s plynovou maskou! Asi místní zvyk nám na chvíli vrací úsměvy na tvářích. V kombinaci s espézetkou CZ – která nám připomene na pár vteřin domov – se cítíme pár minut spokojení i přes nepřízeň počasí.

Jak vzpomínám na Rigu já? Loni jsem ji zažil v noci. Spousta podnapilých obyvatel, což mi nijak nevadilo, a bankomaty, které nehodlaly akceptovat mou zapůjčenou kartu American Express, což mi tedy vadilo hodně. A že jsme bloudili a že nám pomohli za pár piv kamioňáci? To bylo naše štěstí loni, tedy štěstí, které si s námi letos poněkud pohrává.

Nedá se nic dělat, stanislava je hladová, čerpačka na plyn nikde, musíme dotankovat benzín. Tachometr ukazuje 234.055 kilometrů a do nádrže se vešlo 21,6 litrů naturalu. Hlad máme i my, takže každý po bagetě a doplnit zásoby vody v PET lahvích a zhruba stovka je v háji.

Ono s penězi je to na takové cestě stejně trošku komplikované. Ne všude se dá platit bankovní kartou, euro ještě také není celoevropská měna, takže nezbývá, než si pečlivě naplánovat, kolik bude potřeba vyměnit. U nás se pobaltská měna (lity, loty, koruny) snad ani nedá sehnat a vézt nějaké peníze zpátky je celkem drahý suvenýr.

Ale naštěstí tahle čerpací stanice, která kupodivu nepatří dominantnímu LukOilu, ale nějaké společnosti DINAZ, je vybavená perfektně a placení maestro kartou není žádný problém. A na rozdíl od české sličné ženské obsluhy, tahle lotyšská je milá a veselá. Dvě mladé slečny, které nerozumějí nám a my jim, ach jo, jsou usměvavé a po chvíli lehce tancují v rytmu hudby z rádia.. I v Lotyšsku pokračujeme ve sbírce místních poznávacích značek a bez ohledu na cenu kupujeme každý „LV“-éčka, tedy samolepky určující stát. Jednu z nich šup za jedno z bočních oken, ať je vidět, že je nám tahle země sympatická.

Cestou na estonské hranice se snažím rozhlížet, zda ještě spatřím moře. Celkově mám z tohoto státu pocit tranzitní země. Litva je blíže „Evropě“, Estonsko zase Finsku, Švédsku. Ale Lotyšsko? Vždyť si většina lidí plete název Lietuva (Litva) s Latvia (Lotyšsko) a i my v tom máme slušný zmatek. Je mi to docela líto, protože si celkem dokáži představit, jak se asi místní obyvatelé cítí. Ale možná je to jinak a vidím to moc pesimisticky.

Hodiny na mobilu ukazují 19:45 místního času (nebo jsme už snad v jiném časovém pásmu?) a po 2.410-ti kilometrech jízdy přijíždíme na hranice v Ainaži. Když si vzpomenu, jak jsme s předešlým kamarádem cestovatelem bloudili a hledali hranice, zmatkovali (tedy asi já) a nakonec byli rádi, že hranice jsme našli, letos jsme ke hraniční čáře trefili napoprvé a bez nějakých teorií o tom, kde asi hranice jsou.

Zmatek ale přesto nastává, ale ne na naší straně. Necháváme pohraničníka pěkně zrudnout, když se s předtím kamennou tváří snaží zkontrolovat kufr vzadu, a na místo našich „bagážniků“ se mu zjeví osm válců motoru naší tatrovky. Že pak kontrola přechází v bezproblémové odbavení je asi zbytečné připomínat, že?

Litva – Hora křížů

Úterý 27. července 2004

Je úterní noc a my se nezadržitelně blížíme k Šiauliai, snad jedinému většímu městu před lotyšskými hranicemi. Ke štěstí nám chybí jediné – vieštbutis, tedy nějaký hotel. Hra na náhodu zatím nevychází a vypadá to, že budeme nuceni zdřímnout v autě, nebo oželet návštěvu Hory křížů a hledat něco v Lotyšsku. Šiauliai je na mapě docela velké město, ale když jsme dorazili, zjistili jsme, že až tak velké asi nebude. Náladu nám navíc kazil i déšť, který jsme chytli cestou a držel se nás jako klíště. Všude tma, trošku užší cesty a oči na šťopkách, tak by se snad nejlépe dalo popsat hledání spásné modré značky s postelí. O půl druhé ráno zastavujeme u vysokého asi dvou až třípatrového domu a věříme, že cedule s nápisem Restoranas-Viešbutis-Hotel hlásá pravdu. Nikomu se nám do toho deště nechce, a také nám není moc do řeči, takže posíláme Michala. Klepání na snad vchodové dveře je marné, zvonek asi taky nefunguje. Už se vrací k autu a najednou se někde na boční části hotelu rozsvítí. Tázavě se podíval směrem k nám, přičemž jeho pohled říkal něco o tom, že toho už má také plné zuby a ať jde někdo s ním.

Zadní okno T613, přes které díky černé folii nebylo vidět nic, pomalu sjelo tak akorát na velikost očí a v té štěrbině se jen ozvalo: „No jdi, jdi!“ – David opět pronesl sice stručnou, ale veledůležitou větu. Celá scenérie připomínala mafiánskou grotesku, ve které malý kápo zůstává ve voze s řidičem a jednoho člena své ochranky vysílá na průzkum. Michal se asi taky zalekl a zamířil ke světlu. Po chvíli se vrátil s nějakým chlapíkem, který se rozhodl nás do hotelu dostat. Hotel se nám jevil jako částečně rozestavěný a kníratého muže jsme odhadli na hlídače stavby. Ať už byl náš úsudek jakýkoliv, důležité bylo, že se po chvíli skutečně otevřely dveře a v nich se objevil rozespalý mladík. Tradičně několikajazyčný rozhovor dospěl k tomu, že by se pro nás ubytování našlo za 220 litů. To je asi 733 korun na osobu. Pravděpodobně únava zapříčinila, že se ještě chvilku dohadujeme, zda to není moc drahé a hlavně jak to zaplatíme? Eura tady nechtějí. Zkusíme bankovní kartu. S očima přilepenýma na terminál ani nedutáme a když po několika vteřinách napětí vyjíždí z přístroje páska s resumé akceptováno, zhluboka si oddechneme. I mladý recepční je rázem uvolněnější a vede nás ke stolu k vyřízení nezbytných formalit.

Dostáváme pokoj pro čtyři osoby. Snažíme se nerušit okolní spící pokoje a po nekonečných schodech stoupáme někam vzhůru. Pánové, tak to je tedy paráda! Velký pokoj s televizí, stolem, proutěným křeslem, koupelnou a WC české výroby nás již nemůže překvapit, ale ten strop – několik metrů nad námi je štít budovy s trojúhelníkovými okny, které nabízejí výhled na noční oblohu. Tady se bude spát jako u maminky. Vybírám si postel s povlečením, na kterém jsou koníčci a i když se mi kluci smějí, mi se líbí pořád více, než květinky v našem posledním hotelu. Zatímco se David sprchuje, zkoušíme s Michalem pustit televizi. Pár minut kultury před spaním neuškodí. A hele, to je výborný program! Na litevské televizi běží (asi jako i jinde v tuto noční hodinu) erotika. Na rozdíl od toho, co známe z novy, jsou ale dívky opravdu krásné a předvádějí svá těla, namísto pochybných hereckých výkonů a nesmyslné zápletky. Davide, nespěchej, my rádi počkáme…

O půl osmé ráno pípá budík a já si nevzpomínám, proč jsme si jej vlastně nastavovali. Aha, chceme stihnout snídaní a taky bychom se měli trošku srovnat s časem – jezdit ve dne a spát v noci. No dobře, tak ještě chvilku, pod „koníčkama“ se tak krásně spí…V 10:30 místního času přicházíme do přízemí posnídat. Malá jídelna asi pro dvacet lidí, vypadá dobře. Vlastně hodně dobře, moc se nám líbí a můžeme na ní oči nechat. Cože? Mám na mysli tu krásnou blondýnku, co nás obsluhuje! O kousek dál sedí místní, pravděpodobně i lidé ze stavby. Nerozumíme jim ani slovo, ale raději si budeme hledět snídaně. Tak copak to máme dobrého? Hmm, uzený jazyk, chléb, čaj, jogurt…

„Budete chtít i palačinku?“, ptá se nás slečna. „Jistě!“, jak jinak, to je snad samozřejmostí, umíváme se a těšíme se, jak si zase pochutnáme. Tentokrát je palačinka klasická, negratinovaná (prý se tomu tak říká) a samozřejmě nám přijde k chuti.

Zatímco si v klidu pochutnáváme, v hotelu se již pilně pracuje. Pravděpodobně se jedná o hodně nový hotýlek, který se těší na první turisty z EU. Můžeme mu přát jen to nejlepší.

Děkujeme za dobrou snídani, ještě krátký pohled na spanilou Litevku a vyrážíme na další cesty. A jé, venku lije jako z konve. Podle cedule jsme spali v hotelu Saulininkas, krásný název. Naproti hotelu a v okolí stojí většinou poctivě dvoupatrové rodinné domy (řekl bych, že místy až třípatrové), kdybych je tady neviděl skoro na každém kroku, tak bych je musel nazvat vily. Kousek od naší stanislavy stojí typická limuzína armádního generála z amerického filmu; nemám teď na mysli hranatý cadillac, ale amerika to určitě je. I když zaoblená. Tak, směr Riga, k Hoře křížů to máme jen pár kilometrů. Máme najeto 2.066 kilometrů, jsou tři čtvrtě na jedenáct, takže jedém!

Pouhých dvanáct kilometrů cesty (celkem najeto 2.078 km) a už vidíme posvátný kopec. Pro někoho možná zbytečný kousek země, pro mnohé však symbol křesťanské víry a síly odporu proti komunistické nadvládě. Již několik desetiletí přinášejí lidé z celého světa na toto místo kříže tisíce druhů a velikostí. Najdete zde náhrdelníky s kříži velkými od několika málo centimetrů až po opravdové pomníky dosahující metrových velikostí. Když se ale podíváte blíže, zjistíte, že zde nepřispívají jen věřící. Najdete zde i kříž z espézetek, kříže sportovních klubů, kříže pro štěstí… Ano, tohle asi vystihuje současný význam nejvíce, přinést sem kříž na nejen jako výraz úcty, ale také v dobré víře, že darujícímu přinese štěstí… Ovšem v dobách Sovětského svazu měly hlavní slovo buldozery, které neunávně tohle poutní místo srovnávaly se zemí. Svůj boj však nemohly vyhrát, svobodomyslná vůle litevských lidí nakonec zvítězila. I dnes Hora křížů zaslouží svůj obdiv a díky tisícům návštěvníků počet křížů neustále roste. Nutno podotknout, že jednou z nejvýznamnějších osobností, která vstoupila na tuto půdu, byl papež Jan Pavel II.

Když jsem zde procházel loni, byli jsme tady s kamarádem cestovatelem v podstatě sami. Bylo už velmi pozdní odpoledne a Hora křížů na mne působila až magicky. Posadil jsem se na její vrchol, nasával tuhle neopakovatelnou atmosféru a rozjímal o lidské síle bojovat za svobodu.

Letos si zde připadám trošku jako na nějaké turistické atrakci. Na parkovišti stojí tři zájezdové autobusy a několik aut, oproti nim stánkaři nabízejí křesťanské motivy coby suvenýry a i přes nepřízeň počasí starý pán s deštníkem v ruce nabízí pohlednice nebo spíše fotky zachycující „to nej“, co může Hora křížů ukázat. Nu, co, asi o tom moc přemýšlím. A protože jsem vlastně také turista, vybírám pět pohledů po dva lity a hned jsem „ o stovku“ lehčí. K tomu ještě ručně vyřezávaný motiv ze stánku, vhodný jako cestovatelská trofej na zeď a peněženka je lehčí o dalších dvacet litů. Udělal jsem si malou procházku, pořídil pár fotek a v klidu si prohlédl malý svatostánek s oltářem stojící několik metrů opodál. Prohlídku nám všem ale znepříjemňuje sílící déšť, takže za necelou půl hodinu sedáme zpátky do auta a vyjíždíme k litevsko-lotyšským hranicím. Loni mne tady po pár kilometrech brali místní policajti za mírné překročení nejvyšší povolené rychlosti a nebyla to ani v nejmenším laciná záležitost, takže letos si hodlám dávat pozor.

Hodiny na mobilu ukazují minutu po půl jedné, podle tachometru máme najeto 2.125 kilometrů a úspěšně projíždíme hranice v Meitene.

Litva – Kurská kosa

Pondělí 26. července 2004

Ráno pro některé z nás začalo těsně před půl dvanáctou místního času. Vyspaní do růžova jsme s Davidem uvažovali, co máme dělat, když vlastně nic moc dělat nemůžeme. Michal ještě spokojeně spal, tak jsme si alespoň šeptem povídali. Netrvalo to až tak dlouho a probudili jsme Michala. Očividně by spal dále, ale pocit zodpovědnosti mu našimi ústy velel, že musí vstát, abychom mohli vyklidit pokoj. Pár minut po poledni se nám to konečně povedlo.

Vrátili jsme na recepci klíče, poděkovali za ubytování a mysleli na snídani, kterou jsme sice měli v ceně pokoje, ale kterou jsme bohužel statečně prospali. Následován paní recepční a hotelovou kolií jsem zamířil do garáží, abych vyvezl stanislavu. Výjezd z garáže byl docela prudký a David se ujal navigování, abych náhodou neodřel spodek auta.

Parkoviště zelo prázdnotou, včerejší hosté už byli kdoví kde. Posbírali jsme ve vstupní hale zbytek svých zavazadel a měli se k odchodu. „Vy něchóčetě pakušáť?“, zastavila nás ve dveřích otázkou paní recepční. Nechceme co…? „…pakušáť“, opakovala a naznačila pohybem ruky, o co jí vlastně jde. Aha! Jíst! No, to bychom možná i mohli, ale tady to asi bude drahé, koupíme něco ve městě. „Spasíba, nět.“, odpověděli jsme s tím, že ušetříme. Ale proč? Pojďte, pojezte, nenechala se odbýt paní recepční a ještě jí přišel na pomoc nějaký pan kolega. No, tak tedy dobrá. Nějaké peníze máme, jsme na dovolené, tak proč si nedát nějaký litevský oběd?

Odnesli jsme věci do auta, přesněji řečeno k autu, a pověřili Davida, ať to nějak naskládá, protože on to umí nejlépe. Sice trošku brblal, ale my jsme potřebovali být nabalení tak, jak jsme přijeli a David byl opravdu ten správný člověk, který vše uspořádat rychle, bezpečně a ještě navíc tak, že jsme se do auta vešli i my. To ještě netušil, že jsme se tajně dohodli na tom, že bude vrchním baličem výpravy.

Vrátili jsme se do vstupní haly a paní recepční nás hned s úsměvem vedla do jídelny. Stoly už byly prostřeny, ale tahle velká místnost nebyla určena pro nás. Pojďte za mnou, nabádala nás a zavedla nás do útulné snad zimní zahrady plné květin. To nevypadalo zle. Usadili jsme se k jednomu ze dvou typických letních plastových stolků a čekali, co se bude dít. Dáte si kávu, čaj…? No, proč ne? Za chvíli byly nápoje na stole a s nimi i pro každého talířek jídla. Na hrubé plátky nakrájené salámy a sýr měly skutečnou chuť a doplněné zeleninou měly osvěžující účinky. Pánové, tak buď je tohle předkrm a pořádný, nebo je to ta naše snídaně a tedy nebudeme asi nic platit, říkali jsme si mezi prvními sousty. Chcete ještě (něco)…?, zněla mezi našimi úvahami další otázka na nás, které jsme zase inteligentně nerozuměli. Ale usoudili jsme, že se to týká jídla, tak jsem odsouhlasili, že chceme a udělali jsme dobře. Na druhém talířku, který jsme dostali, bylo něco, co jsem sice nedokázal pojmenovat, ale co mělo fantastickou chuť. I po čase, když si ta to vzpomenu, tak se mi sbíhají sliny. Jak mne Michal poučil, úžasná vůně a chuť měla jméno gratinovaná palačinka s tvarohem. K tomu byla k dochucení marmeláda a smetana a to celé dohromady vytvářelo delikatesní kompozici chutí pro naše mlsné jazyky. Teď už nám bylo jedno, zda budeme něco platit, či nikoliv. Tohle jídlo stálo za to!

Pohodoví lidé, výtečné jídlo, příjemný vzduch, bydlení na úrovni, z hotelu člověk vstupoval do zahrady s nedalekým jezírkem… Odtud se nám opravdu nechtělo odjíždět. Ale co naplat, máme před sebou ještě dalekou cestu. Poděkovali jsme personálu za skvělé služby a pomalu už plánovali, kam dále. Já jsem si neodpustil s sebou ještě suvenýr; trvalo mi sice asi tři minuty, než jsem paní recepční anglicko-rusko-česky vysvětlil, že chci koupit tamten vystavený zelený hrnek se zlatými motivy Klaipédy a už jsem to chtěl vzdát, když pochopila. Stál sice více, než jsem čekal, ale padl mi do oka a po návratu domů mi vždy připomene tohle místo. Ještě pro štěstí pohladit hotelovou kólii a jedeme. Nebo ještě ne?

Pánové, tohle jsou ale služby, pochvalovali jsme si cestou do auta. A ta snídaně! Dovedete si představit něco podobného u nás? Tohle si zaslouží přece jen ještě malou odměnu. Otevřel jsem kufr, David hmátl pod sedadlo a s několika plechovkami plzeňského a radegastu jsme šli ještě poděkovat. „Á, čéskoje pivo!“- asi netřeba překládat fakt, že zlatavý mok české produkce byl dobře znám i tady. Poslední vzájemné děkování, zamávat a jedeme.

A zase ne. Nepojedeme s autem, kterému chybějí na kolech poklice (správně se tomu říká asi kryty kol, ale i tak je snad jasné, o co se jedná; nemluvě o tom, že já bych to nazval výhradně puklice, nebo dekl na kolo). Ale kde je koupit? Všechna auta okolo je měla, pokud namísto náhražky neměla rovnou elektrony. Pár desítek metrů od hotelu byl stál slibný komplex budov. Udělali jsme krátkou procházku a z nápisu nade dveřmi „Automobiliu detalés“ jsme vyrozuměli, že bychom tady měli být správně. Pozdravili jsme na střídačku v několika jazycích a vstoupili. Malý obchůdek nabízel zajímavý sortiment náhradních dílů různých velikostí na…nákladní automobily. Zájem místních jsme sice vzbudili, ale když nezabralo ani Davidovo originální pojmenování „pukelke“, bylo jasné, že poklice tady nekoupíme, ani kdyby jich měli plný sklad. Nemluvě o tom, že v prodejně zaměřené podle nás jen na nákladní auta, bychom je stejně nekoupili, i kdybychom se uměli domluvit. Všechna auta je mají, jen my ne… Co takhle zkusit nedalekou benzínku? Po krátké debatě jsme se shodli, že čerpací stanici sice vidíme, ale že je spíše daleká, než nedaleká, a tak jsme konečně odjeli i se stanislavou. Asi nemusím prozrazovat značku čerpačky (ano, správně, byl to překvapivě Kuklil) a ani to, že jsme zase nepochodili. No co, u nás taky nekoupíte hezké kryty na kola všude. A dokonce ani místní samolepky LT (s logem LukOil), ani litevské pivo – tenhle sortiment v nabídce měli, takže naše návštěva nebyla až tak zbytečná. Nevadí, podíváme se do centra.

Polední sluníčko příjemně hřálo, my budili s tatrou zasloužený respekt ostatních a lovili očima prodejny s náhradními díly. „Co takhle zkusit nějaký velký obchod?“… „Ne, na to nemáme čas, než to najdeme…“ … Takže jsme se projížděli a … „Hele, co je to támhle?“… Podlouhlá dřevem obložená budova s několika prosklenými výklady měla v názvu „AA Autoalbé Autodalys“ tolik aut, že to musela být trefa do černého. A byla. Hned ve vstupu nám padl zrak na několik druhů „pukelek“. V ceně mezi 20-30 lity (tedy asi 200-300 Kč) byla k mání sada „Wheels covers“, tedy krytů kol, v různých pro nás dosud neznámých vzorech. „Tyhle bych i koupil na betynku“, uvažoval nahlas David. Nakonec zvítězil zajímavý paprskovitý vzor za 29 litů. Podíváme se ještě, co tady mají. V regálech s nabídkou všeho možného jsem si vybral krásnou světlomodrou izolační pásku. V barvě stanislavy neměla za 1,2 litu chybu! Šoupl jsme ji do košíku a zamířil k pokladně. „Dobrý den, hovoříte anglicky?“, zkusil jsem pomalu na pána za pultem. Z anglické odpovědi vyplynulo, že umí. Požádal jsem o wheels covers a ukázal směrem vítězi našeho výběru. „Tyhle? Tyhle?“, snažil se vyhovět prodavač, až to David nevydržel, něco v něm zavelelo „Do akce!“, pár rychlých kroků a klep, klep „Tyhle“ poklepal prstem na zelenou krabici s průhledným víkem.

Mezitím se parkoviště před obchodem proměnilo v předváděcí molo, na němž byla jedinou modelkou modrá Tatra 613. Lidé se zastavovali, obcházeli a obhlíželi, co to stojí přímo před vchodem mototechny. Někteří, co jeli jen kolem, stočili auto na parkoviště jen proto, aby si ji mohli prohlédnout zblízka. David bleskově vyměnil české poklice polské výroby za litevské, izolační páskou jsme zamaskovali pár nehezkých korozních pupínků pod levým zadním trojúhelníkovým oknem a stanislava mohla hrdě vyrazit na cestu dále.

Škoda jen, že jsem si nemohl vzpomenout, kam se jede do přístavu. Naším dalším bodem na cestě do Petrohradu byl ostrov-poloostrov Kuršiu nerija – Kurská kosa. Z hlediska pevniny poloostrov, z hlediska hranic však ostrov (poloostrov je rozdělen na litevskou a ruskou část), dostal název podle svého tvaru; ten připomíná nástroj sekače trávy, tedy kosu. Láska na první pohled, asi tak bych nazval pocit, který ve mně tento nádherný kus Litvy zanechal.

Bylo by naivní si myslet, že jsem si po roce pamatoval, kudy jsme tehdy jeli do přístavu. Přesto se mi podařilo na nějakou dobu touhle myšlenkou maskovat fakt, že prostě nevím, kam jet. A tak jsme jezdili sem a tam, pozorovali okolí a debatovali o tom, jak je fajn, že se uprostřed města na trávě pasou krávy. Když se nám zdálo, že už jsme správně, a odbočili jsme do nějaké ulice plné lidí, museli jsme jen smutně konstatovat, že jsme ve slepé uličce. Takže zpátky a znova… A hele, tady je ukazatel s nápisem přístav! Hned to bylo veselejší. Přece nejsme až tak hloupí, že bychom nenašli v tomhle městě přístav!

Když jsme dorazili na parkoviště v přístavu, tak mi něco nehrálo. Nebyli jsme si jistí, kde můžeme stát a zda se tady musí platit. Ale celkem suverénně jsme zaparkovali na poslední skoro volné místo a vyslali Michala, ať jde do budovy opodál zjistit, co a jak. Mezitím jsem se šel projít k moři; neviděli jsme se něco málo přes rok. Spousta lodí takové střední velikosti, které neměly nic společného s trajektem, na který jsme se potřebovali nalodit. A pokud jsem dobře viděl, tak u protějšího břehu kotvila dokonce loď válečná! Nebo jsou děla standardní výbavou? Tohle se mi vážně nějak nezdá. Pozoroval jsem traktor a dva pracovníky, kteří opravovali asfalt a přemýšlel, kde to vlastně jsme. Ale to už se vrátil Michal: „Hm, takže pánové, jsme správně v přístavu, to souhlasí. Ale v mezinárodním! Takže pokud chceme do Švédska, tak by to asi nebyl až tak velký problém.“

Tak alespoň uděláme pár fotek. Klaipéda byla založena roku 1252, alespoň jsme si tak přeložili nápis z obrovské tabule stojící před administrativní budovou. Přivezl jsem stanislavu a dali jsme se do focení. Okolo cedule běhala asi čtyřletá holčička a hrála si s maminkou na schovávanou. Skvěle se bavily a nemělo smysl čekat na to, až skončí. Takže máme fotky s holčičkou bez maminky, s holčičkou i maminkou, no, ale hlavně, že jsme tam i my.

Jedeme tedy hledat „náš“ přístav. Michal dostal na místo palubního lístku do Švédska kopii mapy pobřeží, takže by to už neměl být problém. Vracíme se zpátky, vpravo poněkolikáté míjíme asi šestipatrovou modrou budovu s „ploutví“ nahoře, třemi hvězdičkami a nápisem Baltpark a vlevo na parkovišti stojí… Co to je? Jedeme se podívat? Jedeme. Autíčkáře prostě nezapřeme, blinkr vlevo, otočka přes plnou čáru, hop přes nízký chodník a už stojíme vedle černé limuzíny. Auto s označením Zim 12 je doslova a do písmene amerikou Východu.

Automobilka GAZ vznikala za úzké spolupráce s Fordem a tak tenhle skoro šestimetrový vůz připomíná americké křižníky 40. let 20. století. Jak jsem se později dočetl na internetu, tenhle vůz používal u nás mj. armádní generál Alexej Čepička, který si ho koupil i pro své soukromé účely. V NDR si Zim 12 vysloužil přezdívku „černý havran“ a stejně jako v Sovětském svazu byl využíván složkami tajné policie. Jedním z mnoha důvodů, proč nebyl oblíben, byl – bez ohledu na politické hledisko – i slabý motor, jehož devadesát koní nebylo schopné dvoutunový tank utáhnout.

Tady v Litvě stál na malém parkovišti před pro nás neznámou sympatickou budovou s malou věží a nebylo jej možné přehlédnout. Dvě fotky a zpátky na cestu hledat přístav.

Je 15 hodin místního času, máme najeto 1.813 km od mého domu a konečně stojíme ve frontě aut na trajekt v tom správném přístavu.

Kdybych měl stejnou situaci popisovat o rok zpátky, vypadalo by to úplně jinak. V podstatě prázdné parkoviště, sem tam přijelo nějaké auto, o frontě se ani nedalo mluvit. Když jsme přejížděli do pásma, kde už chybělo jen pár metrů k nalodění, přiběhla skupinka dětí a s pokřiky „klín vindou (clean window – angl. čistit okno)!“ se nám pokoušeli umýt čelní sklo. Moc se jim to nedařilo, protože více, než mytí, je zajímal stav našich peněženek. Nechtěli jsme riskovat a tak jsme jim něco nabídli. Podle jejich výrazu to ale byla částka, za kterou i ten úšklebek byl moc. Nehodlal jsem dlouho smlouvat, dali jsme jim v přepočtu asi padesát korun s tím, že víc prostě nemáme. Nebyli jsme daleko od pravdy, rozpočet byl opravdu hodně omezený.

Letos bylo vše jinak. Možná to bylo i prázdninovým časem, aut bylo všude dost, o pořádek se staral hlídač a vše fungovalo jako ve filmu. Přeprava trajektem tam a zpátky stála 35 litů (škoda, ceny trošku stouply). Stáli jsme asi půl hodiny a bavili se pozorováním okolí. Konečně byl tady – trajekt pro asi patnáct běžných aut a jejich pasažéry přirazil k molu. Strážní nejdříve nechali vyjet auta z Neringy a pak postupně pouštěli a směrovali auta na trajekt tak, aby se jich vešlo co nejvíce, ale aby zároveň nedošlo k nějaké havárii. K plavbě se přidalo i několik pěších a za chvilku jsme byli na moři. Odpolední sluníčko se odráželo ve vlnkách a společně s námi vyrazilo na cestu i početné hejno racků. Někteří létali nad námi, někteří jakoby viseli ve vzduchu, jiní kroužili kolem a snažili se využít toho, že si někteří pasažéři krátili cestu jejich krmením.

Uběhlo asi deset patnáct minut a byli jsme na břehu litevského národního parku Neringa. V roce 2000 byla Kurská kosa právem začleněna do seznamu UNESCO Světových dědictví. Samotný ostrov je dlouhý asi 98 km a široký jen pár set metrů v tom nejširším úseku. Na severu je ohraničený mořem, na jihu ruskými hranicemi; docela se vyplatí věnovat pozornost informačním tabulím. Tohle místo jsem si zamiloval a jen těžko se dá vyjádřit, jak moc rád jsem se po roce vracel. Jelikož jsme nikam nespěchali, využili jsme nabídky WC a mezi úplně posledními jsme si zakoupili lístek pro vjezd do národního parku. 15 litů bylo akceptovatelných (neplatili jsme náhodou loni 20?). Závora se zvedla, můžeme jet. Vlastně musíme, blokujeme zbytek kolony.

Jsou čtyři odpoledne, někomu právě končí pracovní doba, někdo ještě pracuje, někdo jiný zase dělá něco jiného, my „plujeme“ úzkou asfaltovou silnicí do středu ostrova. Kolem nás je borovicový les, skrz něj na nás místy pokukuje moře, sluníčko svítí, ptáčci zpívají a všude okolo je fantastický vzduch. Kdyby jej tak šlo sbalit a přivézt si aspoň pár litrů domů… Michal řídil a tak jsem se pokusil udělat pár fotek. Ať jsem se snažil sebevíc, borovice na snímcích byly křivé a jakoby padaly přímo na silnici. Asi neumím fotit, pomyslel jsem si. Skutečnost však byla jiná – stromy byly opravdu tak nakloněné!

Na tomhle místě je i další věc, která mi přišla opravdu milá – dopravní značka symbolizující odpočívadlo byla jednoznačně přejmenována na „hodný stromeček“. Je na ní totiž nakreslený stůl a nad něj se jakoby ve snaze ochránit sklání borovice…

Celý ostrov je jako stvořený pro pohodové procházky a odpočinek. Do „hlavního ostrovního města“ Juodranté je to asi 17 kilometrů klidné jízdy zeleným okolím. Malebné dřevěné domky, moderní hotýlek, golfové hřiště, příjemné obchůdky, ale třeba i půjčovnu motorek pro děti, to vše se dá v tomto malém městečku na Jantarovém pobřeží najít. Proč zrovna Jantarovém? Ve 2. polovině 19. století se tady jantar skutečně těžil a i dnes moře občas vyplaví kousky tohoto pokladu.

Další nepřehlédnutelnou zajímavostí ostrova jsou dřevěné sochy čertů a čarodějnic. Narazíte na ně v podstatě na celém ostrově a jedna z čarodějnic vám dokonce splní to, co jí pošeptáte! Tolik kombinace průvodce a toho, co jsme mohli vidět na vlastní oči. Pokud si vzpomínám, tak jsem sochu čarodějnice našel, ale bohužel jsem nevěděl, že si mám něco přát… I když jsem si vlastně celou cestu přál, ať se nám nic nestane a v pořádku se vrátíme domů. Tady jsem se však cítil doma, takže i tohle přání bylo hodně v pozadí… Pokud bych měl říct něco k sochám, tak je prý v roce 1979 vytvořilo sto umělců; k tomu musím jen poznamenat, že si nemyslím, že zůstalo jen u soch čarodějnic a čertů. Narazíme zde i na zvláštní skřítky, zvířátka, příšerky (ať už dřevěné,nebo z kamene), kříže, lavičky s motivy, ale kupodivu ne v kýčovitém stylu, jak tomu obvykle bývá. Naopak působí mile a přirozeně.

Zaparkovali jsme stanislavu u kostela, který byl jednou z hlavních staveb města a který i loni nabídl své parkoviště našim účelům. Tentokráte však byla parkovací plocha téměř plná, ale pořád platil hezký zvyk – parkování zdarma. Stanislava jakou obvykle vybočovala z řady a chovala se jako ostřílená litevská tatra. Marné, je dost možné, že tady jediná z aut byla již podruhé. Z tater určitě…

Loni mne provázel docela citelná finanční tíseň a tak nezbyly peníze na to, abych si odsud dovezl něco, co se mi líbilo a co mne zaujalo. Jako pravý občan konzumní společnosti jsem vyrazil do mi známého obchůdku (galerie), který nabízel upomínkové předměty skoro všeho druhu. Nebyl to nějaký jednoduchý kiosek s pouťovými cetkami, ale regulérní obchůdek ve starobylém domečku (u nás bychom asi řekli dřevěnici). Návštěvník si v první chvíli nemohl být jistý, zda se ocitl v obchodě či na nějaké výstavě; skleněné regály nabízely desítky výrobků z jantaru v cenách od několika litů do několika set litů. Po cenách v tisícich litech jsem se pochopitelně nedíval…

Na Litvě mne zaujala taková nenucenost. Máme hezkou přírodu, ale nenutíme vás, abyste ji obdivovali. Vynikající cesty, ale nemusejí vás svádět k rychlostem 200 km/h. Snažíme se o kvalitní služby, ale chápeme, že asi jinde mohou být lepší… Taková snaha ne za každou cenu s tím, že pokud jste nebyli spokojení, pokusíme se být příště lepší.

V minulém roce doplnila mou sbírku jantarová lodička za pár babek, letos jsme mířil k tričku. Opravdu jsem se těšil, až si obléknu tričko s motivem Litvy. Na výběr bylo několik, mne zaujalo to se slepou mapou, srdíčkem vyjadřujícím lásku k Litvě a s anglickým nápisem „Litva – ale kde to je?“. Bohužel bylo jen ve velikosti „tak tak“; ale i tak jsem si ho vzal. Sice ne hned, ale ani moje lámaná němčina a ochota paní prodavačky se nesetkala s velikostí XXL, která by mi padla lépe. Druhou trofejí se stalo zelené „sobí triko“. Velikost naprosto parádní, živá zelená barva a fousatý sob s mapou Kurské kosy za zády. Jak se až později ukázalo, tohle byla pravá volba. Zaplatil jsem v přepočtu asi sedmsetšedesát korun a spokojeně vykráčel z galerie. Kluci byli kdoví kde, tak jsem se je vyrazil hledat.

Co myslíte, že dělali? Přesně to, co se tady dělá úplně skvěle – procházeli se podél pobřeží. Ono je opravdu někdy krásné dělat něco, co vlastně není dělání a cítit, jak vás to hrozně baví. Zkuste se projít jen tak po místnosti, po městě, po chodníku…a po pobřeží Kurské kosy. Zaručuji vám, že poznáte rozdíl!

Když jsem dorazil k nim, nebylo potřeba slov. Jejich pohledy hovořily jasně – tady je hezky, tady se nám líbí! Nu co, mi taky. Co takhle nakrmit zdejší ptactvo! V roce 2003 jsem na stejném místě a možná i stejné lavičce otevřel plechovku radegastu a řeckými praženými kousky rohlíku krmil labutě. Labutě na moři! V roce 2004 se asi labutím zdálo, že na moři přece jen nemají co dělat, a tak je vystřídali racci. Na ty jsem byl náležitě připraven – kus chleba se těšil jenom na ně! Nicméně ptáci spokojeně seděli na hladině asi 50 metrů od nás a dělali, že nás nevidí. Ale my bychom rádi udělali pár fotek! Jak je přilákat? Ulomil jsem kousek krajíce chleba a hodil do vzduchu. Najednou se zvedla vlna a racci se začali houfem přesouvat k nám. Chleba ubývalo, fotek přibývalo a racci vypadali, že klidně spořádají nejen bochník, ale celou pekárnu. Hm, a co budu jíst k tomu „výbornému“ lančmítu, který mám v autě? Bez chleba to nepůjde, to nezvládnu. Buď budu muset něco koupit tady, nebo budu držet dietu…

Jak říkal kdysi můj profesor informatiky na gymnáziu, pivo a místo v počítači vždycky dojde. Já bych k tomu jen doplnil, že to samé platí i o baterii v kameře. Přestože rok o roku jsou technologie vyspělejší a tyhle věci mají podstatně větší výdrž, platí stále zákon schválnosti – že dočasně umřou v tu nejméně vhodnou dobu. Jelikož kamera nebyla má a neměl jsem ani např. nabíječku do zapalovače v autě, nezbylo než zkusit dobít kameru nějak jinak. Napadlo mne vrátit se do obchůdku, kde jsem nechal podle mne za dvě (i když moc hezká) trika solidní tržbu. Paní prodavačka (nicméně opravdu velice elegantně oblečená, spíše jako průvodkyně v galerii) byla zase milá a usměvavá, ale nepochodil jsem. Přestože svítila světla, svítily skleněné vitríny, klasickou zásuvku jsme nenašli. Nebo že by nechtěla riskovat odpovědnost za případné problémy? Kdo ví. Co teď? Neměl jsem moc chuti obcházet místní a prosit se o zásuvku. Ani ne z důvodu, že by mne to nějak ponižovalo, ale jazyková bariéra se mi ten den zdála nějak moc vysoká. Litevsky se nikdy nenaučím, do němčiny se těžko dostávám, anglicky nerozumějí oni a rusky mluvit také nechtějí. Už vím, jak se cítí cizinci u nás…

Vracel jsem se trošku smutný k pobřeží. Loni mi kamera chyběla, dneska kameru sice mám, ale bez baterií s ní moc nedokážu. No nic, koupím si pohledy, udělám fotky… Navenek naprosto klidný, ale uvnitř bojovali dva Tomášové; ten jeden říkal „běž to zkusit ještě někam jinam“ a ten druhý „kašli na to a dělej jakoby nic“.

Pak jsem se přece jen rozhodl zkusit štěstí. Místní architektonicky zajímavý, z velké části prosklený Viešbutis-Hotel mne zajímal už dříve a elektrických zásuvek tam musí být víc než dost. Vstoupil jsem do dveří a ocitl se v prostorné vstupní hale bohatě vyzdobené květinami. Během chvilky mi padla do oka ta část, která návštěvníkům nabízela posezení u televize a mé baterii by tedy mohla nabídnout trošku energie. Mohl jsem zcela neotřele přijít a připojit kameru s tím, že pokud se naskytne nějaký problém, tak budu do nekonečna opakovat, že nerozumím. Ale proč? Recepce je tady nalevo a za optání nic nedám. Sympatická asi stodvacetikilová paní zrovna něco probírala s jedním z hostů a tak jsem čas využil k tomu, že jsem si v duchu v několika jazycích opakoval větu, že bych rád dobil kameru. Trošku jsem se potil, protože nebývá obvyklé, aby někdo z ulice přišel do hotelu a chtěl nějaké služby, které neměl v úmyslu zaplatit. Nebo ano?

Jsem na řadě. „Dobrý den, hovoříte anglicky?“ „Ano“, odpověděla paní recepční s úsměvem. Výborně!

„Well, já jsem z České republiky a jsme tady s přáteli na výletě. Chtěli jsme udělat pár záběrů tohoto nádherného místa a bohužel se nám vybily baterie v kameře. Bylo by možné dobít je zde u Vás?“ „Ano, proč ne? Počkejte chvilku, podívám se po volné zásuvce.“, hledala moje zachránkyně něco pod stolem. „Dejte mi kameru, zkusíme to.“ Rozsvítila se oranžová kontrolka a adaptér začal pouštět do baterie život. „Mockrát děkuji, stavím se tak za 20 minut, ano?“ To by mohlo na pár záběrů stačit. „Ano, jistě“, není problém, něco jako to nestojí za řeč.

Se smíšenými pocity a s prázdnou brašnou jsem procházel kolem půjčovny motorek pro děti a minigolfovým hřištěm před hotelem až k místu, kde jsem očekával své kamarády. Spokojeně seděli na lavičce a nasávali hezké odpolední počasí.

„Tak co, podařilo se?“ „Ale jo, kamera se nabíjí v recepci hotelu“.

Jejich pohledy se ptaly, zda jsem ji tam skutečně nechal jen tak. No a proč ne? Ale klidný jsem taky moc nebyl. Nemám jediný důkaz o tom, že jsem nějakou kameru měl, brašna Sony je přece jen mizivý argument. No co, nějak to dopadne. Lidé jsou tady pohodoví a milí, nevěřím, že bych tady o něco přišel. Zbytečně moc o tom přemýšlíme, pojďme se projít!

Někteří lidé vyhledávají dovolené i podle toho, kolik v místě jejich pobytu asi tak bude lidí. Chápu, že zalidněné pláže „hlava na hlavě“ nebo nekonečné fronty na cokoliv někdo doslova vyžaduje. Pokud ale hledáte místo, kde můžete v klidu přemýšlet o čemkoliv a přitom mít na dosah vše, co potřebujete, pak je tahle „nudná část“ Evropy to pravé. Měli jsme čas, takže jsme vyrazili podél moře bez nějakého bližšího cíle. Souběžné chodníky pro pěší a pro cyklisty rozdělovalo osvětlení, široké lavičky bez opěradel a odpadkové koše a všudypřítomné veselé sošky. Na jedné z kamenných lavic „stál“ malý panáček a vedle něj další snad dráček, kousek mořského koníka, další příšerky už ani neumím popsat. Jedna ze sošek evidentně chyběla a vytvářela tak prostor, který byl jako určený pro nás. Doplnili jsme lavičku a vznikla fotka česko-litevských…

Nikam jsme nespěchali, takže jsme se pokračovali podél pobřeží a pozorovali okolí. Dorazili jsme na nějaké snad molo. Fousatý námořník startoval malou loďku, mladý asi podnikatel zase malou jachtu, kousek vedle pár rybářů čekalo na zlatou rybku, šikovná maminka popojížděla okolo s kočárkem a nám se vrátila veselá nálada.

Asi za čtyřicet minut, oproti plánované čtvrthodince, jsme se vydali do hotelu. Cestou jsem vymýšlel zase nějakou větu, která by nezněla úplně hloupě a uvažoval o tom, co paní recepční dám za její ochotu. My tři na první pohled cizinci jsme vstoupili do haly a já s nejistým úsměvem zamířil k recepci. Je to dobré, paní si mne pamatovala a už už lovila kameru někde pod pultem.

„Mockrát děkuji, co jsem dlužen?“, vysoukal jsem ze sebe připravenou větu. „Ne, nic“, jak jinak, jsme v Litvě.

Pokusil jsem se tedy alespoň o zdvořilou konverzaci a uprostřed léta jsem se paní recepční zeptal, jaké tady mají zimy a zda je zde také sníh. To už dorazili i kluci a z Michalova pohledu jsem jen četl něco o tom, jak jsem asi blbej…No, co? Mne to zajímalo!

„Ano, máme tady sníh“, odpověděla mi trošku překvapeně. „A je na moři led?“ pokračoval jsem v opravdu veledůležité debatě. „Ano, asi metr.“ „No, tak to není zas tak moc, led mají v zimě jen metr od břehu.“, otočil jsem se na kluky.

To už Michal nevydržel a jelikož jeho angličtina byla v té chvíli opravdu na lepší úrovni, rozhodl se celou situaci uvézt na pravou míru.

„Ne, metr ledu od břehu, moře v zimě zamrzne a ten led má v průměru až jeden metr!“

Aha, tak už mlčím. Zeptali jsme se ještě, zda tady jezdí turisti, znovu poděkovali za nabití kamery a zamířili na parkoviště k autu. Byl jsem rád, že je vše v pohodě a nedalo mi to a přemýšlel jsem o tom, že nějaký dárek ochotné paní dát musím. Jsme Češi, tak jí dejme něco z toho, co jsme dali světu již hodně dávno – české pivo! Otevřel jsem kufr, vytáhl pár plechovek plzně a radegastu a vrátili jsme se zpátky na hotel. Nevím, čím to je, ale tenhle dárek udělá radost vždycky a každému. A tady zabral také – „Jé, české pivo!“

Podle malé mapy ostrova jsme uvažovali o tom, co navštívíme dříve. Chtěl jsem Michalovi s Davidem ukázat mrtvé duny, tedy místní poušť a sám jsem se zase těšil na to, až se přivítám s mořem. Loni to bylo první moře po devíti letech, ve kterém jsem i za podle některých studeného počasí radostně smočil tělo. Polední sluníčko svítilo na plné pecky a neodradily mne ani cedulky, které hlásaly, že teplota vody je 16 stupňů. Hm, to se mi nezdálo, sice to nebyl Karibik, ale zima mi rozhodně nebyla. Moře vyhrálo i letos, na duny pojedeme až potom.

Naše plány ale opět vzaly za své. Po cestě jsme narazili na zájezdový autobus z Benešova a bez delšího rozmýšlení jsme za něj zaparkovali taky. Místní cedule totiž informovala o to, že kousek cestičkou do lesa se dostaneme na parádní vyhlídku. Stálo to za to. Po pár minutách jsme se dostali na místo, ze kterého byl krásně vidět prakticky celý poloostrov. Dřevěné posezení s motivem nějakého asi čaroděje s dlouhatánskými kníry nabídlo chvilku k odpočinku a kousek dole byla taková dřevěná chaloupka, která skrývala…hádejte co? No, záchod to byl. Vzhledem k tomu, že jsme toho chtěli poznat co nejvíce, tak jsme ho postupně vyzkoušeli. Byl to sice takový jako turecký litevský záchod, označení toaleta se pro tento typ určitě nehodí, ale byl kupodivu čistý a protože trošku připomínal srub, tak ani nenarušoval ráz lesa. Možná zase budu stranit, ale mně se opravdu líbí to, že tady asi lidé přemýšlejí a uvažují dopředu. Odpadkové koše co pár metrů, což dobrovolně přinutí každého nedělat nepořádek, záchod uprostřed lesa, takže nešlápnete do žádné zapáchající nástrahy, upravené chodníky a cestičky…

Pojeďme k moři! Na tomto místě bych chtěl zaznamenat, že v pondělí 26. července 2004 v 19:40 místního času byl litevský Baltik prvním mořem, které David viděl na vlastní oči ve svém životě! Takže honem do plavek a šup do vody! Sluníčko už nesvítilo tak intenzívně a občas se schovalo za nějaký ten mráček, takže ať využijeme aspoň těch pár paprsků. Za chvilku byla z Davida vidět jen malá hlavička a mávající ruce. Na pláži bylo tou dobou asi sedmdesát lidí, přičemž pláž byla velká, krásně písčitá a neskutečně čistá. Při vzpomínce na příklad na řecké pláže je to naprosto nesrovnatelné. Zatímco šťastný David užíval moře, sbírali jsme s Michalem barevné kamínky a mušle domů na památku. Po několika minutách vyplaval David a se zářícím úsměvem mi sděloval na kameru své první zážitky s mořem.

„Nooo, je to slaný a voda má asi tak 17 stupňů.“ Vždyť jsem to už psal, že moře tady není studené…

Když jsme se vraceli po dřevěném chodníku k parkovišti, všiml jsem si nějakých cedulí. Šipka na jedné z nich ukazovala k jednomu chodníku k moři a byli na ní znázornění panáček a panenka. Druhá cedule zase měla šipku namířenou ke druhému chodníku a byla tam jenom panenka. Aha, takže pláž je buď smíšená, nebo jen pro ženy. Ne všechny ženy mají rády, když je my muži okukujeme a naše pohledy tak nějak automaticky směřují k určitým partiím. Tyhle cedulky nejsou vůbec špatný nápad! No, a když už o tom mluvíme, tak je mi až teď po roce jasné, proč jsem loni byl na pláži jen já, můj kamarád spolujezdec a jinak samé osoby opačného pohlaví. Neznalí místních poměrů jsme si nějakých cedulek vůbec nevšimli a šli první cestou, která vedla k moři na pláž. Tím ale vůbec nehodlám říct, že se mi tenhle omyl nezamlouval…

Na litevskou Saharu to nebylo daleko, jenom šlo o to, najít tu správnou odbočku. Chtěl jsem nafilmovat pár záběrů, takže jsem řízení předal Michalovi a za chvíli jsme už parkovali na začátku cesty, která nás měla na mrtvé duny dovést. Prošli jsme docela řídkým lesíkem a ocitli se na začátku Eikim tik taku; alespoň takhle nazývala tuhle část Kurské kosy dřevěná cedulka. Ta druhá nesla nápis Rezervate nevaikščiok!, což podle vykřičníku na konci asi znamenalo nějaké upozornění, že se jedná o rezervaci, chráněnou krajinnou oblast. Po asi metrovém dřevěném chodníčku posetým pískem jsme kráčeli vstříc písečným kopcům. Loni jsem byl na Mrtvých dunách taky, alespoň jsem si to myslel. Dnes jsme přesvědčený o tom, že jsem byl jen na nějakém začátku nebo jen malém kousku a nebo že jsem se spletl úplně. Ve srovnání s tím, co se rozprostíralo přede mnou teď, byly loňské duny jen malým pískovištěm. Budu se opakovat, když zase napíšu, že zde byl klid a žádní lidé? Pokud tedy nepočítám dvě vracevší se turistky a nás. Prostor a čas pro vlastní myšlenky a relaxaci byl balzámem na nervy drásané každodenním shonem doma. Vystoupali jsme až na vrchol, posadili se do jemňoučkého písku a pozorovali jen pár set metrů vzdálenou zeleň a za ní moře, do kterého pomalu zapadalo slunce…

„Úžasná konzistence“, pronesl David jeden ze svých mnoha nezapomenutelných projevů, propíraje přitom písek mezi prsty. Možná by na tomto místě bylo vhodné pár řádky upozornit na tohoto malého velkého muže. To, že po cestě mu nejvíce času zabírala „akce polštářek“, tedy pohodlný posez, polštářek pod hlavu a spokojené snění, rozhodně neznamenalo, že by se jen tak vezl. Naopak, většinou klidný chlapík se dokázal místy rozohnit k nepoznání a překvapit nás několika hodně rozhodnými kroky, které našemu cestování dávaly šmrnc a pomáhaly nám v navazování kontaktů s místními obyvateli. Ještě musím podotknout, že David je „smolař z povolání“, což se taky na naší výpravě několikrát projevilo, ale protože ho známe, mohli jsme se tomu jen společně zasmát… Nepředbíhejme, prozatím vše vychází výborně.

Jedním z posledních trajektů opouštíme Kurskou kosu a deset minut po dvaadvacáté hodině místního času směřujeme na Palangu. Naší další zastávkou je proslulá Hora křížů. Na své první výpravě jsem vůbec netušil, jak si mám něco takového vůbec představit a jaký má tohle místo význam. Pochopil jsem až na místě – představte si malý kopec posetý desetitisíci kříži. Taky vám to nejde? Až tam dorazíme, zkusím vám o tom napsat více.

Pojíždíme noční Litvou a pomalu ale jistě dostáváme hlad. Zásoby jsme zlikvidovali cestou, můj chleba snědli racci, takže nezbyde než se po něčem poohlédnout. Musím podotknout, že Litva není ČR, naštěstí, ale momentálně mám na mysli vybavení čerpacích stanic. Moderní, čisté, nabízející i různé doplňky, ale chybí jedna zásadní, i když nezdravá, věc – bagety. Ano, ty velké kusy bílého těsta, plněné tučným dressingem, salámem či sýrem a konzervovanou zeleninou, to se tady vidí málokde. Museli jsme tedy zkoušet štěstí a doufat, že narazíme na čerpačku, která nejen bude otevřená, ale bude také nabízet něco k jídlu. Tedy mimo piškoty opavia nebo disko sušenky, tohle jsme našli skoro všude.

Do půlnoci zbývá jen nějaká půlhodinka, máme najeto 1.888 km a už je více než jisté, že hlady neumřeme. Čerpací stanice sice mimo naši trasu, ale otevřená a s docela bohatou nabídkou baget a hamburgerů, alespoň na místní poměry, nám vrátila síly do dalšího putování. Za něco málo přes 13 litů (130 Kč) jsme nakoupili dostatek jídla a doplnili zásoby vody. Asi nemusím opakovat, že obsluha byla tradičně příjemná a bez řečí automaticky bagety i hambáče ohřála. Postávali jsme na parkovišti a spokojeně žvýkali, když se k nám začal odněkud blížit nějaký hluk. Ten postupně sílil a po chvíli jsme zahlédli potácející se postavy. Á, mladí se vracejí odněkud ze zábavy a dostali hlad. No, takže jsou některé věci přece jen stejné jako u nás.

Najedení trošku diskutujeme o tom, z jakého směru jsme vlastně přijeli, abychom se vrátili na naši trasu a většinovým hlasováním vybíráme snad tu správnou cestu. Je už skoro půlnoc a rádi bychom po dobrém jídle našli pohodlnou postel…

Litva

Litevské hranice ve dvě hodiny ráno znamenaly jen pár minut zdržení. Zaměstnanec hraničního prostoru – ještě před rokem bych napsal celník, ale kdoví, jak se vlastně po vstupu do Evropské unie a tedy s pádem celnic tihle kontroloři nazývají? – nám zkontroloval pasy, obešel auto zepředu dozadu a požádal nás o otevření kufru za účelem kontroly zavazadel. To bylo něco pro Davida! Vystartoval ze zadního sedadla jako střela a s nevinným výrazem ve tváři otevřel „kufr“. Pánovi v uniformě se naskytl pohled, který asi ještě neviděl – obrovský motor Tatry 613! „Kruci, kde to má asi kufr?“, pomyslel si možná hraničář a jeho náhle zčervenalá tvář nedokázala skrýt překvapení a možná také trošku studu, že se takhle nechal nachytat. Bez jediného slova jen pokývnul, že můžeme kufr, tedy vlastně kapotu zavřít a ukázal nám, že můžeme jet. Poděkovali jsme a ještě ve zpětném zrcátku si všimli, jak svůj zážitek probírá se svým kolegou. Možná mu říkal něco ve smyslu „Představ si, ta česká limuzína nejen že vypadá nějak jinak, ale má navíc motor vzadu!“

Ještě na hranicích jsme v klasické malé budce vyměnili eura za místní měnu (1 euro=3,2 litů, tedy 1 lit je asi 10 korun) a pokračovali do vnitrozemí Litevské republiky. Hodinky ukazovaly něco málo po druhé hodině ranní, ale ve skutečnosti už bylo o hodinu více. S postupem na severovýchod se nám poprvé změnil čas a tak bylo potřeba ke každé středoevropské hodině připočítat ještě hodinu navíc.

Prašné polské cesty se změnily na silnice první třídy s perfektním značením a také jsme minuli první čerpací stanici značky LUKoil, které mají přinejmenším vizuelně na území pobaltských republik naprostou majoritu. Naším nejaktuálnějším úkolem bylo najít ubytování. Kousek za hranicemi je odbočka do vesnice Sasnava. Stejně jako loni nás modrá cedule s postelí informovala o tom, že zde pravděpodobně nalezneme nocleh. Odbočili jsme tedy vlevo, ale v malé vesničce, čítající jen několik malých domků, svítila do noční řídké mlhy jen veliká žárovka na jednom větším stavení. Nic nenasvědčovalo tomu, že bychom zde mohli přenocovat. Opakovala se tak situace z minulého roku, kdy jsme v Sasnavě také marně sháněli bydlení. Rozhodli jsme se ještě udělat okruh po blízkém okolí, ale narazili jsme jen na dřevěný motorest, který sice vypadal obydlený, ale mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno také pečlivě uzamčený. Vrátili jsme se tedy na hlavní tah a pokračovali nocí směrem na západ.

Za svítání jsme dorazili do města Kaunas, což je jedno z mála větších litevských měst. Bylo půl čtvrté ráno místního času a s očima na šťopkách jsme hledali ceduli s nápisem hotel nebo viešbutis, což je vlastně to samé, jen v litevském jazyce. Byli jsme docela unavení, takže nám bylo v podstatě jedno, kde budeme nocovat. První cedule nás zavedla na kopec do hotelu Panorama, který ale měl tolik hvězdiček, že jsme zdvořile odmítli a ohlíželi se po další ceduli s postelí. Všude to ale bylo podobné, docela milé uvítání, ale nejnižší cena byla v přepočtu okolo 1.200,- Kč za osobu. Krát tři osoby to byl celkem balík. Navíc byl konec července, tedy lení sezóna, takže když se nám už podařilo najít něco levnějšího, bylo to plně obsazené. V pět hodin ráno místního času jsme stále ještě nebydleli a uvažovali o pokračování v cestě dále. Jelikož s prázdným žaludkem se špatně přemýšlí, zastavili jsme u jednoho s červených stánků s rychlým občerstvením „Kebabas“ a kombinací češtiny, angličtiny, němčiny a ruštiny jsme po pár minutách skororozhovoru dostali něco teplého v mikrotenovém sáčku. Mastná kapsa z plackového těsta plněná něčím jako masem a houbami nebyla zrovna ideální snídaní, ale měli jsme hlad. Milé prodavačce s veselým úsměvem jsme zaplatili dva lity a pustili se do jídla. Slečny z nás asi musely mít celkem legraci. Tři čeští hladovci v podivném autě v pět ráno se marně snaží čtyřmi jazyky koupit litevský hambáč. Hladoví jsme ale nebyli sami, mimo nás hledal ve stánku něco na zub také kaunasský taxikář. Akorát s tím rozdílem, že si na rozdíl od nás objednával jen pár vteřin. Čím to asi bude? Příště s sebou beru česko-litevský slovník, jestli něco takového existuje…

Jdeme hledat ubytování. Dalším místem byl něco jako malý motorest hned vedle čerpací stanice u hlavní silnice. Alespoň se nám to tak zdálo. Na parkovišti bylo odstaveno pár kamiónů, takže proč to nezkusit? Nicméně jsme zase neměli štěstí. Buď se nejednalo o motorest v pravém slova smyslu, nebo zapůsobila jazyková bariéra, každopádně jsme se otáčeli zpátky. Chvilku trvalo, než jsme našli ten správný směr z města a zvolili jsme hledání naslepo v blízkém okolí. Po deseti kilometrech cesty zpátky k hranicím jsme zahlédli vysoký plot a za ním stavení, které vypadalo jako klasický motorest. Senas Berbas, Kaviné-Baras, Viešbutis-Hotel 0-24, stálo na ceduli. Šli jsme s Michalem zkusit štěstí. Zazvonili jsme a po chvíli se za vysokými vraty objevila malá, šedovlasá babička jako z pohádky. Zkombinovali jsme ruštinu s angličtinou a vysvětlili, o co nám jde. Jsme tři lidé, kteří hledají volný pokoj. „To jste tři a chcete jen jeden pokoj?“, podivovala se chvíli babička, ale neviděla v tom větší problém. Hurá, možná budeme dneska i spát! Takže dále, kolik nás to bude stát? Babička se projevila jako akceschopná paní a hned nám vysvětlila, že to záleží na délce našeho pobytu. Tedy jestli se hodláme zdržet jen dvanáct hodin, nebo dvacet čtyři hodiny nebo co vlastně máme v plánu? To už z auta vystoupil i David, abychom se shodli jsme se na tom, že dvanáct hodin bohatě stačí. Babička se na něj pohlédla přes své brýle, chápavě se na nás usmála a řekla: „Tak to bude 120 litů, ale budete, prosím, ve dvou pokojích, ano?“. Výborně! Asi 400,- korun na osobu byla pro nás akceptovatelná částka. Můžeme nejdříve vidět pokoje? Byla to spíše taková formalita, protože bylo celkem jasné, že asi těžko budeme hledat jinde, ale na druhé straně, člověk má vědět, za co bude platit. „Ale ano, jistě.“

Vrata se otevřela a tak jsme mohli vstoupit do dvora. Zaparkoval jsem stanislavu a začali jsme vybalovat nejnutnější zavazadla. Kousek od nás parkovalo nějaké menší auto. Muž a žena okolo čtyřicítky z nás nemohli spustit oči, ale nevěnovali jsme tomu pozornost a snažili se konečně dostat do postele. „Psst, pojďte tiše.“, šeptala babička a vedla nás po schodech nahoru. Dřevěné schodiště vyústilo v ne příliš širokou chodbu obloženou dřevem. Po stranách byly dveře, za nimiž byl malý útulný pokoj s prostornou sprchou. Ano, tak tohle bereme! Domluvili jsme se, jak budeme spát, já s Davidem a Michal bude mít pokoj sám pro sebe. Seběhl jsem dolů zaplatit. V půl sedmé ráno místního času jsme naší ubytovatelce popřál dobrou noc a spěchal na pokoj.

Červený plot, červená vrata, červená střecha, interiér ve dřevě místy dorůžova, zírající možná manželský pár v golfu na dvoře, podivně se tvářící muž v tílku a trenýrkách, kterého jsem potkal na chodbě, šibalský pohled zpoza babiččiných brýlí… A když jsme shodili z manželských postelí pokrývku, jež skrývala peřiny s květinkami a růžová prostěradla, tak už nebylo pochyb – spíme v hodinovém hotýlku! No a co? Máme zaplacených dvanáct hodin odpočinku, takže sprcha a rychle do hajan!

Deset minut před třináctou hodinou litevského času mne probudila romantická
hudba. Příjemný hlas zpěvačky doprovázený kytarou mi nabízel představu, že na zahrádce před hotelem je malý soukromý koncert. Dopil jsem plechovku piva, spokojeně ležel na posteli a relaxoval. Když ale kytarové vystoupení vystřídala Enigma, tak bylo víc než jisté, že je hudba reprodukovaná. Nebo že by ne? Vstal jsem a poodhrnul svislé žaluzie, které zakrývaly výhled z našeho vlastně podkrovního pokoje. Zatímco moji čeští kamarádi ještě spali, zahradní restaurace už docela žila. Několik aut plnilo rozlehlé parkoviště před hotelem a protože byla doba oběda, venkovní posezení bylo jako stvořené pro strávení pár chvil u dobrého jídla. Dlouhovlasá blondýnka a černovláska s úsměvem obsluhovaly hosty a celá scenérie jen doplňovala příjemný pocit, který jsem z tohoto místa měl. David s Michalem postupně vstali také a tak jsme těsně před čtvrtou odpolední místního času byli připraveni k odjezdu. Vedle stanislavy parkovala mazda 323 s německou espézetkou. Asi někdo z nás více bouchl dveřmi, každopádně mazda spustila na celé okolí alarm. Nevěnovali jsme tomu více pozornosti, než bylo nutné a po několika vteřinách poplach skončil. Majitele jsme nezahlédli. Asi použil dálkové ovládání a dál se věnoval programu, pro který byl tento hotýlek postaven…

Kaunas je velice hezké starobylé město s velkým náměstím, několika kostely či bazilikami zasvěcenými apoštolům Petru, Pavlovi a Františkovi, muzeem průmyslu a starodávným hradem. Zaparkovali jsme stanislavu u jednoho z pravděpodobně měšťanských domů na začátku náměstí a protože svítilo sluníčko, vydali jsme se na prohlídku města. Hned na začátku nás odchytil jeden z místních slušně česky (!) mluvících Kaunasanů a nabízel nám pohlednice. Byli jsme překvapeni, že můžeme platit lity i českými korunami (deset korun za kus) a vybrali jsme několik pohledů na památku.

Počasí bylo naprosto perfektní. Svítilo sluníčko a přitom nebylo horko a dusno, ale příjemné teplo. Mladý milenecký pár se osvěžoval zmrzlinou u nízké kašny na kraji náměstí a my jsme pozvolna vyrazili na průzkum terénu. Jednou z hlavních dominant Radničního náměstí je barokní radnice, která pro svou bílou barvu a 53 metrů vysokou věž bývá nazývána Bílá labuť. My jsme si ale mysleli, že jde o vysoký bílý kostel, před nímž byla v zemi skleněná deska a nějaký nápis. Nechci vypadat jako barbar, ale opravdu nevím, co tam stálo. Každopádně se se mnou pokoušela domlouvat nějaká pravděpodobně místní žena, ale přes všechnu snahu jsem jí bohužel nerozuměl. Pokusil jsem se alespoň udělat prvních pár záběrů kamerou, kterou mi na cestu ochotně půjčil kamarád Miloš. Držel jsem ji poprvé v životě a přestože jsem měl celkem hodně zkušeností, chvilku mi trvalo, než jsem ji „dostal do ruky“. (Až později jsem zjistil, že jsem ji neměl až tak „v ruce“, jak se mi zdálo. Ale nepředbíhejme…). Roli fotografa převzal Michal. Pod skleněnou radniční deskou byly vidět kousky archeologických nálezů. Nebyly moc vidět, protože sklo odráželo sluneční paprsky a tak si Michal kleknul ve snaze vidět více. To ale nebyl dobrý nápad. Ji dříve zmiňovaná paní nám nesrozumitelnou litevštinou Michala trošku důrazněji upozornila, že na tuto desku je zákaz vstupu. Aha, pardon. No a část nápisu byla rozluštěna.

Když jsme se rozhlédli po náměstí, jen těžko jsme vybírali směr, kudy se vydat nejdříve. Na každé straně bylo něco zajímavého, co jsme chtěli vidět. Nakonec jsme obešli kostel a ocitli se u zamyšleně sedící sochy významného litevského umělce. Přiznám se, že nevím, o koho se jednalo. O kousek dál bylo muzeum průmyslu. Hned u vchodu stál motorový agregát, který zaujal Davida natolik, že se u něj nenechal vyfotit jednou, ale hned dvakrát. Vedle jeho poněkud drobnější postavy vypadala ta motorová obluda ještě větší. Dovnitř do muzea jsme nešli. Jednak jsme chtěli vidět co nejvíce z města jako takového a taky jsme se pomalu rozhlíželi po nějakém občerstvení.

Starobylý hrad, jenom zlomek z bohaté historie Litvy, nás zaujal z několika důvodů; netyčil se někde na kopci, jak to bývá u podobných stavení obvyklé, ale pár desítek kroků od náměstí. Byl nízký, měl dlouhé hradby a díky cihle coby hlavnímu stavebnímu materiálu převládala z větší části červená barva. Věž i hradby pokrývala červená střecha. Místní se tady procházeli po upraveném zeleném trávníku a někteří venčili psíky. Neskutečná pohoda…

Pokračovali jsme v poznávání města. Tady byly i telefonní budky zajímavé. Když opomenu to, že nebyly počmárané nebo rozbité, vypadaly jako velká lucerna z pohádky o Broučcích. A možná tak trošku jako jahoda – samotná budka byla červeného kovu s malými skleněnými okny a nad nápisem „TELEFONAS“ byla kopulovitá černá stříška, na jejímž vrcholu byla ještě jako třešnička na dortu koule. Zkrátka – u nás bych v tom prodával noviny a časopisy, tady to lidé využívali pro telefonování.

Zatímco já jsem byl nasycen z vlastních zásob „výtečným“ lančmítem ze sortimentu výrobků s označením „aro“, moji kolegové na tom byli hůře. (Pozn. ve skutečnosti to nebylo k jídlu, ale měl jsem cestou takový hlad… při výběru potravin na cestu jsem si bohužel neuvědomil, že už ani ten luncheon-meat není to, co býval…). Vyrazili jsme tedy směrem k místní samoobsluze. Sympatický menší obchod nabízel dostatečný výběr potravin všeho každodenního druhu. S radostí jsme mohli konstatovat, že i za srovnatelné ceny jako u nás. Michal s Davidem vzali útokem místní pečivo a balenou vodu, já jsem obohatil svou sbírku piva o další dvě plechovky. Celkem jsme v obchodě nechali asi 20 litů a spokojeně nesli nákup do auta.

Kaunas leží na soutoku řek Neris a Nemunas. V přístavu nešel přehlédnout velký parník, dneska už ale fungující jen jako restaurace. Skutečná loď schopná plavby kotvila o pár desítek metrů dále a nabírala po plavbě dychtící pasažéry. Opření o zábradlí jsme spokojeně pozorovali řeku a okolí. Kousek od nás seděla moc hezká, ale podle všeho zadaná a zaláskovaná, litevská slečna, a nad našimi hlavami předváděl nějaký šikovný pilot akrobatické kousky s malým letadlem. Tohle město se nám opravdu líbí.

Dvě hodiny na Kaunas je žalostně málo, ale je třeba jet dále. Naším dalším cílem byla Klaipéda a nechtěli jsme shánět ubytování zase někdy nad ránem. Vylezli jsme tedy po břehu nahoru a pomalu se vraceli k autu. Jé, ten dům se směje! A opravdu – bílý domek se sedlovou střechou měl oči, nos a rozesmátou pusu a to vše dohromady tvořilo veselý ciferník hodin! Tohle musím natočit. Spustil jsem kameru a bočním viděním jsem zahlédl blížící se osobní dodávku. Maršrútka! Malý autobusek asi pro 15 lidí, který sice má stanovenou trasu i zastávky, ale bez problémů zastavuje i na znamení, jsem poprvé zažil loni v Rusku. Tady jsem ho nečekal. Přitom se není čemu divit, tenhle způsob přepravy je opravdu hodně příjemný. Stopnete si ho, kde chcete, nastoupíte, zaplatíte jednotnou taxu a když chcete zastavit a vystoupit, tak jen zavoláte na šoféra.

Těžko bych odhadl, kolik žije v Kaunasu lidí. Průvodce píše o více než 400 tisíci obyvatelích. Tak vysoké číslo jsem ani nečekal. Nicméně je pravdou, že jsme městem jen tak „proletěli“. Naším cílem nebylo projít všechna muzea a památky, kterých je v tomto druhém největším městě Litvy opravdu požehnaně. My jsme vychutnávali uvolněnou atmosféru země, kam „rozumní“ lidé nejezdí. Pokud nemusejí. Což nás svým způsobem i těší, že ne všude jsou Češi…

V šest odpoledne místního času vyrážíme na západ. Půjde-li vše dobře, budeme dnes spát v Klaipédě. Cestou jsme ještě pro jistotu dotankovali plyn „dujos“ (1.751 km) a šli tradičně na exkurzi do místní čerpací stanice. Čekala nás jedna z dalších ukázek litevské ochoty a profesionality. Z docela pestré nabídky, která zahrnovala i české oplatky Disco (…“Disco, ty nikdy nejíš sám…“ , jak hlásá reklama) jsme se rozhodli doplnit zásoby vody a papírových kapesníčků. Na výběr bylo asi z pěti (!) různých druhů! Vybral jsem cenově nejvýhodnější kapesníčky ruské výroby s tím, že jich vezmu celé balení za 3 lity. „Dobrý den, chtěl bych tamty ruské papírové kapesníčky. Celé balení…“, zkoušel jsem anglicko-rusko-česky na příjemného pana prodavače (možná to sice není to pravé ořechové označení, ale termín obsluha čerpací stanice mi zní poněkud abstraktně). Pán neváhal, obešel pult – asi jde do skladu, myslel jsem si – ale zamířil k regálu s kapesníky. „Jaké si přejete a kolik kusů?“, nabádal mne, ať jdu za ním. „Deset“, a ukázal jsem na vybranou značku. Během pár vteřin pán hbitě naházel do připraveného mikrotenového sáčku deset balíčků a s úsměvem „Co to bude dále?“ hodlal pokračovat v obsluhování.

To nás dostal. Když si vzpomenu na drtivou většinu obsluh čerpacích stanic u nás, kdy člověk natankuje plnou nádrž, přibere k tomu něco pro sebe, čeká ho platba blížící se dvěma tisícovkám a u kasy ho přivítá kyselý obličej znuděné pokladní, jež mu stylem „Ach jo, to mě ale štve, že musím pracovat, a to toho ten otrava ještě koupil tolik…“ mezi žvýkáním procedí maximálně tak cifru k zaplacení, tak můžu poznamenat jen jedno – máme se hodně co učit. Ano, my „vyspělá země a kultura“ od „těch z rozvojové země v Rusku“… Pokaždé, co si na to vzpomeneme, vyvolá nám tahle scénka s nadmíru ochotným pánem z čerpačky úsměv na tváři.

Plyn do stanislavy, voda pro Michala, kapesníky pro můj nos… Máme všechno, děkujeme, jedeme dál. Vychutnával jsem si jízdu na sedadle spolujezdce a vzpomínal na loňské cestování. Perfektní čtyřproudová dálnice rozdělená mezi protijedoucími pruhy asi pět metrů širokým pásem trávy byla tehdy nepoměrně klidnější. Aut jsme potkávali jen velmi málo a jen zřídka byla k vidění jiná značka, než Audi.

Letos tomu bylo jinak. Staré A80tky případně A100vky nahradily nové modely rozličných západních automobilek. Také provoz se přiblížil západnímu standardu. Bohužel. Hlavní rozdíl jsme ale zaznamenali ve stylu jízdy místních řidičů. Zatímco u nás, ale i jinde, kde by se po takové dálnici jelo na plný plyn, kde by občas do levého (rychlejšího) pruhu zcela bez myšlenek na možné následky vjela stará škodovka s osmdesátkou na tachometru (v lepším případě), tady jeli všichni okolo stovky, dodržovali bezpečný odstup a i nám tak nějak připadlo, že je ta jízda taková plynulejší. Ono je to logické – plynulá jízda znamená nejen větší pohodu, ale také nižší spotřebu paliva a v konečném důsledku se i člověk dostane na místo rychleji, než když jede stylem „plyn-brzda-plyn“. Za celou cestu jsme nezaznamenali ani jednu havárii.

Co se naštěstí nezměnilo, to bylo to uklidňující okolí dálnice. Kopce tady v podstatě nejsou, reklamní billboardy se stupidními slogany taky (ještě) ne, takže se nabízí pohled na širé pastviny, na nichž se spokojeně pasou krávy, sem tam je doprovází čáp, pak je vystřídá obilí, místy již sklizené, v dálce je za stromy nějaká vesnička, kterou někdy podle všeho reprezentuje jen jedno stavení nebo statek a nad tím vším stoupá do západu slunce balón…

O půl deváté místního času se smráká a my přijíždíme do Klaipédy. Snažím se vzpomenout, kde jsme spali v loni. Cenově dostupný penzion Fortuna by se nám znovu hodil. Ale kdepak, většina ulic je podobných a tak navrhuji osvědčený způsob: budeme hledat náhodně podle značek s postelí. Nedaří se. Jezdíme sem a tam až nakonec zamíříme do evidentně plného hotelu Parkas. Není to žádný velký hotel, na jaké jsme zvyklí u nás. Spíše komplex asi čtyř patrových domů s podkrovím a garážemi. Navíc na parkovišti před hotelem stojí velký zájezdový autobus. Tady určitě mít místo nebudou. Ale za zeptání nic nedáme. Jdeme! Ve vstupní hale s květinami, koženou sedačkou a vkusnými koberci pokrývajícími mramorovou podlahu nás vítá hudba a dobrá nálada již ubytovaných hostů. Tady se něco slaví. Zamíříme k recepci a zaznamenáváme první úspěch – sympatická recepční okolo čtyřiceti hovoří anglicky. „Dobrý večer, máte volný pokoj pro tři osoby, prosím?“, ptáme se bez toho, že bychom čekali kladnou odpověď. Hotel je plný, ale… „…a na jak dlouho? Máme volný jeden pokoj, ale jen na jednu noc.“ Skvělé! Dneska budeme půjdeme spát už před půlnocí! „Dobrá, ale opravdu jen do zítřka.“, opakuje pomalu paní recepční a my slibujeme, že pokoj zítra uvolníme. Zbývá už jen jeden podstatný detail. Cena. Tady to bude asi hodně drahé. „Pokoj stojí…“ , hm, tolik litů u sebe nemáme. Ale máme eura a platební karty. „Dobrá“, paní bere do ruky kalkulačku a po chvíli nám ji podává tak, ať vidíme na displej. „60 euro?“, to je na osobu trošku moc. Ale je to hezký hotel, za to se platí. „Ne, to je dohromady. Cena za pokoj se snídaní.“ Paní se nám líbí čím dál více. 20 euro na osobu je asi šest stovek, za to je u nás ubytovna a ne tak pěkný hotel. Bereme! „Máte auto? Chcete i garáž? Stojí 10 euro.“. Paní recepční je skvělá obchodnice. A stanislava by se měla taky kvalitně vyspat. Bereme! „Dobrá, přineste si věci a já zatím otevřu garáž.“

David mezitím čekal v autě a přivítal nás samozřejmě se slovy „Mají plno, že…“. „Nemají, bydlíme!“ Kluci si posbírali zavazadla a já usedl za volant, abych zagarážoval stanislavu. Však už na mne paní recepční čekala u otevřených vrat garáže. Při pohledu na tatru to vypadalo, že nevěří, že se tam vejde. Ale vešla a v pohodě. Zatáhla vrata a něco se mně ptala. Ale nějak jsem nerozuměl, tak jsem jí řekl, že je to super a že jsme rádi, že se o nás postarala.

Chtěl jsem vyměnit žárovku v levém předním světle, protože svítila jen parkovačka, což jsem na cestě maskoval tím, že jsem měl současně zapnuté parkovačky a prostřední přídavné mlhovodálkové světla. Tím pádem to vypadalo, že to mám tak schválně. Nechtěl jsem dát prostě najevo, že mi něco nefunguje. Zvlášť na autě, na které se se zájmem dívali úplně všichni a silnici při předjíždění ztráceli na chvíli pojem o tom, co je před nimi a jen otáčeli hlavy a bez skrývaného obdivu sledovali, co to vlastně kolem nic jede. Stačilo, že jsme v Polsku ztratili ozdobnou poklici na pravé předním kole a holý disk vypadal opravdu hrozně.

Ale paní pořád stála a čekala na mne, z čehož jsem usoudil, že si mám nejdříve vzít věci a pak případně řešit vše ostatní. Dobrá tedy. Prošli jsme komplexem garáží a po schodech dorazili zpátky na recepci. Poděkoval jsem a zamířil s kamarády na pokoj.

„Hele, tady je všechno japonský! To je kvalita!“, nechal se unést David elektronickým vybavením našeho apartmá. Televize Thomson a dokonce i budík Thomson! Žádný laciný šmejd. Potěší, i když tyhle dvě věci určitě nebudeme potřebovat. Pokoj se nám líbil. Prozatím to bylo naše nejlepší bydlení. (I když diskrétní motel poblíž Kaunasu byl taky fajn…) Za vstupními dveřmi byla hezká předsíň se zrcadlem na dřevěnou stěnou a lavicí a když člověk postoupil přes přepážku dále do hlavní místnosti, objevil se uprostřed prostorného pokoje s dvojlůžkem a dalšími dvěmi postelemi. Vše bylo rozděleno tak, že měl každý své soukromí a pohodlí. V rohu byla již zmiňovaná barevná stereo televize (vzpomínáte ještě na popis televize z polského hotelu?) a za ní poněkud nelogicky sedačka pro tři lidi s červeným polštářkem. Pod oknem, které vedlo do ulice a nabízelo nám pohled na protější zajímavé domy klaipédských obyvatel, se nacházel stůl se dvěmi židlemi a stolní lampou. Na maličkém červeném ubruse byly připraveny klasické sovětské skleničky známé snad po celé (východní?) Evropě a pro kuřáky popelník. Během chvilky jsme si rozdělili, kdo kde bude spát, zavazadla složili na a okolo stolku pod oknem a spokojeně vychutnávali naše dočasné bydlení. Přirozeně jsme nezapomněli navštívit naši toaletu a s potěšením jsme museli konstatovat, že česká značka JIKA dorazila i sem.

Co s načatým večerem? Bude potřeba vyměnit žárovku ve stanislavě. Ale předtím se pojďme podívat, co se děje dole. Prošli jsme okolo posezení na chodbě, vystoupali po dřevěných schodech a pokračovali k hlavnímu mramorovému schodišti, které vedlo dolů. Hned na jeho začátku jsme zaslechli: „Vy soldaty iz Estónii?“ – šedovlasý chlapík okolo pětašedesáti směřoval tenhle dotaz směrem k nám. „Nět, my iz Čéchii.“ – pokusil jsem se o odpověď. Starý pán pokýval hlavou a kráčel po schodech dolů, v ruce fajfku skousnutou pod velikým knírem. Vypadal jako typický velitel z nějakého filmu o vojevůdcích první světové války. Jeho věk jsem odhadl jen velmi těžko, ale čišel z něho elán a životní moudrost. Velice sympatický člověk.

Sestoupili jsme dolů. Od recepce to bylo jen malý kousek do sálu, kde byla zábava v plném proudu. Hrála hudba, tancovalo se, tleskalo a výskalo. Vypadalo to na velikou oslavu. Postavili jsme se kousek od paní recepční, abychom lépe viděli a otevřenými dveřmi nahlíželi, cože se to vlastně děje. Svatba! Sice jsme se neptali, ale bylo více než zřejmé, že si voják bral nějako milou slečnu za manželku. Otočil jsem se na paní recepční a uviděl v jejích očích výraz, který mívají jen ženy. Dalo se z něj vyčíst, že zrovna vzpomíná na svou svatbu…

Nebudeme rušit, půjdeme zpátky na pokoj. Já zajdu vyměnit tu žárovku. „Chceš pomoct?“, nabízeli se ochotně Michal s Davidem, ale já nechtěl. Chtěl jsem to udělat sám. Jednak garáž nebyla až tak velká, abychom se tam motali tři, a jednak jsem si chtěl trošku o samotě utřídit myšlenky. Požádal jsem paní recepční, zda by se mnou nemohla jít do garáže, protože potřebuji opravit světlo. Trošku se divila – hosté o pozdních večer pravděpodobně obvykle navštěvují jiné části hotelu, než garáž – ale s ochotou jí vlastní šla se mnou dolů. Odemkla dveře, podala mi klíče a vysvětlila, že pokud budu chtít jít do garáže, stačí jen požádat o klíče. Cítil jsem se trošku hloupě. Mělo mi už dříve dojít, že kdyby musela chodit s každým hostem pokaždé do garáže, tak by asi nedělala nic jiného.

Procházel jsem garážemi až k místu, kde stála stanislava a po cestě pozoroval osazenstvo. Většinou auta německé výroby s německou místní poznávací značkou. Ačkoliv všechno větší vozy, naše tatra byla bezkonkurenčně největší. Odemkl jsem, naladil na rádiu místní stanici a otevřel kufr. Prohrabal jsem se hromadou plechovek piva, plastových lahví vody a našich brašen a nahmatal kravičku s náhradními žárovkami. Sundat masku, odšroubovat světlo, vyměnit žárovku… Klukům jsem slíbil 5 minut práce, ale tak nějak jsem si to vychutnával, že mi to celé zabralo asi 20 minut.

Když jsem procházel okolo recepce, ukázal jsem vadnou žárovku ve svých špinavých rukách, vrátil klíče a šlapal po schodech na pokoj. Michal s Davidem neodolali příjemnému posezení na chodbě a živě diskutovali o tom, jaké asi tady mají zabezpečovací zařízení. Ne, že bychom to tady chtěli vykrást, to jen David zapomněl na to, že je na dovolené a jeho profese technika zabezpečovací techniky se projevila naplno. Opláchl jsem se, otevřel plechovku plzně a přisedl. Bylo to skvělé. Opravdová pohoda. Debatovali jsme o všem možném a když okolo nás šli někteří již unavení hosté na kutě, přáli jsme jim hezkého večera nebo dobré noci v několika jazycích. Obvykle odpověděli tak, že jsme jim stejně nerozuměli, ale ani jedné straně to příliš nevadilo.

Lákalo mne to podívat se ven. Nakonec jsem nebyl sám a přesunuli jsme se na vstupní schody hotelu. Vychutnávali jsme pohodu litevské noci, když v tom najednou něco vedle nás zafunělo, zacupitalo a… ježek! Noční lovec kráčel hotelovou zahrádkou a evidentně neměl radost z toho, že ho nějaký dotěrný turista – já – ruší fotoaparátem. Dychtivý snímku jsem nakonec cvakl do tmy dvakrát. Jednou s bleskem, jednou bez blesku. Výsledkem mého úsilí je černá fotka, na které ale všem hrdě ukazuji svůj noční úlovek – ježka v akci.

Dopil jsem plechovku a protože začínala být zima, odebrali jsme se na kutě. Dobrou noc…

Polsko

Pět minut před půl čtvrtou hodinou ranní jsme v Harrachově (543 km) překročili česko-polské hranice. Kontrola byla jen formální, bez nějakých kyselých poznámek, jak tomu bylo loni v Bohumíně.

Cestou necestou okolo polských hranic jsme ve tmě míjeli hrad Bolkow, ze kterého byly vidět jen do noci zářící signalizační světla pro letadla. Pomalu se rozednívalo a my jsme jeli po celkem dobré dvouproudé silnici směrem na Wroclaw. Náhle se před námi objevila překvapivá cedule „Rusko 0,5 km“ vpravo. Že by to bylo tak blízko? Vždyť jsem od hranic jen sto kilometrů! Odbočil jsem a byla to pravda. Byli jsme v Rusku. Nebo možná v Rusce, protože tohle Rusko byla ne moc udržovaná vesnice čítající asi 20 domků a jednu hlavní kostkovanou cestu. Jeden z poněkud rozbořených domků vypadal na historickou památku, ale nechtěli jsme zbytečně rušit ranní klid a pokračovali jsme v cestě dále. Doprovod nám dělal úžasný východ slunce, kterých jsme později měli to štěstí vidět více.

Na začátku Wroclawi (686 km) jsme se rozhodli odpočinout a zamířili jsme k hotelu Agro. Byla to čtyřpodlažní budova, která vypadala spíše na ubytovnu, než hotel v pravém slova smyslu. Ale potřebovali jsme hlavně trošku spánku a pro tyto účely nám tento hotel vyhovoval. Auto jsme zaparkovali kousek od budky hlídače placeného parkoviště a po pár minutách čekání na recepci jsme měli zajištěný třílůžkový pokoj. Za 130 zlotých byla k mání předsíňka, koupelna se sprchovým koutem, pokoj s křeslem a televizí a s postelema, z nichž dvě poněkud připomínaly vodorovně ležící skříně. U okna s veselými květinovými závěsy byl malý stolek s dřevěnými židlemi, kam jsme odložili menší zavazadla a v nezvyklý čas – třičtvrtě na šest ráno – jsme se odebrali ke spánku.

Vzbudil jsem se něco po půl jedenácté. Nebyl jsem vyspaný až tak úplně do růžova, ale na nejnutnější regeneraci těla i mysli to stačilo. Kamarádi cestovatelé ještě spali, takže jsem se věnoval řešení pracovních záležitostí a přemýšlel o tom, jestli jsem přece jen neměl parkovat na hlídaném parkovišti.

V poledne už byli vzhůru i David s Michalem a tak jsme mohli pět minut před půl druhou odpolední vyrazit. Snídaní jsme si odbyli na nedaleké čerpací stanici. Měli vynikající párek v křupavém rohlíku za 3 zloté. Doplnili jsme zásoby minerálek a obohatili zavazadlový prostor naší tatry také o pár plechovek piva značky Tatra.

Na začátku vjezdu do centra Wroclawi jsme v protisměru minuli dva sovětské tanky T-34. Stály hned u cesty na asi třímetrových podstavcích a přestože na sobě neměly rudé hvězdy, bylo zřejmé, že se jedná o památník obětem druhé světové války. Byly dvě hodiny odpoledne a Wroclaw se stávala neprůjezdnou. Proudy aut se valily po příjezdových komunikacích směrem do centra, aby zde narazily na zúžení způsobené opravou mostu přes řeku. Provoz přestaly určovat semafory a začal boj o místo v hlavní jednoproudé koloně. Silničáři občas řídili dopravu, ale v podstatě šlo o to pokusit se projet a přitom se nesrazit s jiným autem, tramvají nebo neskončit pod parním válcem. Několik málo minut kličkování a už jsme mohli pokračovat dále.

Dalším velkým městem, které bylo na naší trase, byla Warszawa. Do té doby celkem dobře sjízdné silnice se změnily na desítky kilometrů se táhnoucí uzavírky s vyjetými kolejemi od přetížených kamiónů. Po třech hodinách vleklé jízdy jsme v malém městě Rusiec natankovali plyn a za další asi dvě hodiny jsme udělali zastávku na občerstvení. Hotel Palatium byla cihlová stavba s dominujícím podloubím, příjemnou venkovní terasou a také s posezením na zahrádce. Rozhodl jsem se ochutnat tradiční polskou polévku. Osm zlotých se mi sice zdálo trošku hodně, ale polévka byla vydatná a hlavně velice chutná. Zajímalo mne, z čeho se připravuje, ale nebyl jsem schopen určit mimo vejce natvrdo a masa žádnou další ingredienci. Až později v ČR jsem se od známé dozvěděl, že se pro přípravu se používá voda z odmočeného chleba a spousta dalších přísad. Zatímco slunečníky na zahrádce propagovaly dánský pivovar Carlsberg („Zajisté nejlepší pivo na světě.“), já jsem si objednal místní Zywiec. Kamarádi si vybrali rajskou polévku a velký salát s kuřecím masem. Na restauraci dvouhvězdičkového hotelu byly ceny přece jen asi dvakrát vyšší, než ve srovnání s cenami u nás. Ale personál byl velice příjemný, naprosto bez problémů hovořil anglicky a dokonce mi nechal jako dárek sklenici s logem pivovaru Zywiec.

Během oběda, nebo lépe řečeno večeře, protože se blížila sedmá hodina večerní, jsme probírali dosavadní poznatky z cesty. Po nepříjemných zúžených cestách jsme se konečně dopracovali na úsek dálnice. Čtyři pruhy výborné silnice nabízely možnost dohnat časovou ztrátu, ale taky nebezpečný a pro obyvatele České republiky neznámý způsob, jak snadno a rychle havarovat. Protisměrné pruhy byly rozděleny svodidly, která byla místy přerušena a tvořila spojnice mezi oběma směry, ale také malé křižovatky. Takže si představte, že svištíte v levém pruhu po dálnici a najednou se vám tam zleva vřítí traktor s vlečkou. Heroický výkon, kdy vyjíždí z vedlejší cesty přes dva pruhy až do toho třetího, kde auta lítají běžně rychlostí 130 km/h, si zaslouží nejen obdiv odvážného traktoristy, ale také náležitou pozornost šoféra auta na dálnici. Těžko odhadovat, jak by podobná situace vypadala u nás, kdy na dálnici levý pruh patří často novým silným vozům, jejichž řidičům sice ještě nestihl „uschnout“ řidičák, ale tachometr bez problémů ukazuje k hranici 200 km/h… Nejsem zastáncem názoru, že nebezpečná je rychlá jízda. Domnívám se, že nebezpečná je špatná jízda zaviněná neschopným nebo nezkušeným řidičem, což v kombinaci s vysokou rychlostí může vést až k tragickým koncům. Oživením na jinak jednotvárné cestě bylo také duo tuningových „maluchů“, polských autíček Fiat 126. Hliníková kola na širokých pneumatikách, černé fólie na sklech, upravená světla, nezbytné dva bílé pruhy přes celé auto a charakteristický dunivý zvuk výfuku, nás jen ujistily v tom, že tuning je oblíbený nejen u nás. Co se ale u nás nevidí, naštěstí, je kombajn. Tedy kombajn dálnici! Prostě kde se vzal, tu se vzal, najednou tam byl, jako by se nechumelilo a spolu s ostatními účastníky silničního provozu se plazil v pravém dálničním pruhu. Ještě že v Polsku neexistují dálniční známky. Nějak si nedovedu představit, jak kombajn před vjezdem na dálnici zastaví u benzínky a požádá o desetidenní dálniční známku za stovku, protože potřebuje jet po D1 z Brna do Prahy…

Po dobré večeři jsme si ještě odběhli na sousedící čerpací stanici pro nějaké drobnosti na cestu a v 19:45 jsme opustili parkoviště hotelu Palatium. Do Warszawy zbývalo ještě necelých čtyřicet kilometrů. Loni podél hlavního tahu na hlavní město Polska stopovaly lehké děvy a lákaly na radovánky v autě či možná někde ve křoví. Letos jsme zahlídli jen dvě nesměle mávající „stopařky“ docela sympatického vzhledu, což znamenalo, že během několika málo minut budeme v metropoli. Tam nás přivítal docela hustý večerní provoz, pro který ale padesátka v obci znamenala jen jakési číslo, takže jsme se přizpůsobili a bez větších problémů se rychle dostali na náš hlavní směr – Augustow. Minuli jsme katedrálu, dominantu Warszawy, projeli kolem hlavního nádraží, zaregistrovali českého favorita s karvinskou espézetkou a už jsme svištěli k poslko-litevským hranicím.

Neděle 25. července 2004

Cesta se velice rychle zase zhoršovala a z původní docela sjízdné silnice se stávaly prašné cesty s místy hlubokými výmoly. Doprava byla v podstatě vedena jen v jednom pruhu, takže jsme chvíli poskakovali po silnici bez povrchu a zastavil nás semafor. Kolona z protisměru projela a my poskakovali dále, až nás zase zastavil semafor. Místní frajeři se pravděpodobně přesouvali po místních diskotékách, takže pádili jako o závod díra nedíra. Jeden z nich se asi rozhodl uspořádat noční rallye. Do té doby jsem okolní „závodníky“ ignoroval, protože jsem před sebou měl více než jen málo kilometrů, ale jeden mne opravdu vytočil. Nemám rád, pokud se někdo stanislavě lepí na zadek a ještě do toho svítí dálkovými. Černé fólie na sklech a vytažené rolety na zadním okně sice bez problémů odrazí světelný útok, ale na téhle cestě hrozilo, že každou chvíli budu muset prudce zabrzdit a ten trouba za mnou skončí v motoru naší tatrovky. Na dost nepřehledném úseku nás začal předjíždět, takže jsem musel hodně zpomalit, aby nedošlo k havárii. A to už jsem byl opravdu naštvaný. Přidal jsem plyn a valil se za ním. Dohnal jsem ho po pár metrech a protože nestihl zelenou na semaforu, zastavil před dalším zúžením. Dělal jsem jakoby nic a v klidu čekal, až projede kolona a budeme moct projet i my. Blikla zelená, přidal jsem plyn, do noci zadunělo osm válců, stanislava zahrabala a než se stačil pan závodník vzpamatovat, prosvištěli jsme kolem něj zleva a na několik desítek metrů mu ujeli. Cesta ale byla horší a horší, v některých úsecích mi musely pomoct oči vedle sedícího Michala, protože ne vždy bylo zřejmé, kam vlastně cesta směřuje. A vyjet ze správného pruhu znamenalo skončit v hluboké jámě vedle silnice.

Necelou hodinu po půlnoci jsme v Augustowě (1 312 km) dotankovali plyn a ve dvě hodiny ráno dosáhli hraničního přechodu Budzisko.

Když jsem projíždel Polskem loni, cesty byly ve velice špatném stavu a místní silničáři při pohledu na naši T 613 zůstávali stát a jen udiveně zírali. Snad na každém druhém domku s ne příliš udržovanou zahrádkou visely obrovské cedule „Kostka brukowa“ a my se marně snažili přijít na to, o co se vlastně jedná. Až počátkem letošního roku jsem se konečně dozvěděl, že kostka brukowa není nic jiného, než dlažební kostka, u nás také známá jako „kočičí hlava“… Letos jsme tatrovkou také budili dojem, ale na některých čerpacích stanicích už osobní tatru znali a vítali nás úsměvem a možná i vidinou dobré tržby. Ne každé auto se může pochlubit sedmdesátilitrovou nádrží na plyn a stejně velkou nádrží benzínovou… Domky i neudržované zahrádky zůstaly, ale změnily se cedule. Kostku brukowu pro letošní rok vystřídaly cedule s nápisy „Kominki“. To už nám bylo docela srozumitelné a v kombinaci s obrázky a vystavenými produkty se dalo celkem stoprocentně odvodit, že letos jsou v akci krby. Co se týká kvality cest, můj dojem byl jednoznačný – je to horší. Po celém území Polska se najednou opravuje většina cest. Netvrdím, že je to špatný nápad, ale docela hodně to komplikuje dopravní situaci a trvá to poněkud dlouho. Proto jsem se těšil, až konečně překročíme hranice do Litvy, kde jsou silnice opravdu silnicemi…

Ladoga 2004 …aneb Jak jsem viděl Rusko podruhé

…vzhledem k tomu, že Česká republika (ČR) a Ruská federace (RF) mají mezi sebou vízovou povinnost, bylo zapotřebí vyřídit víza. To znamenalo naplánovat trasu, vybrat datum odjezdu a pobytu a navštívit cestovní kancelář. Pro někoho možná nákladné řešení, nicméně asi nejschůdnější. Cestovka totiž zařídí veškeré doklady, na jejichž základě ruská ambasáda může vydat vízum. Nebo taky nemusí… Zatímco loni jsme museli žádost o víza podat nejlépe šest týdnů před plánovaným odjezdem, letos na vše stačil týden. V Praze dokonce tři dny, ovšem také za vyšší cenu.

Plánovaný termín odjezdu byl pátek 23. července 2004, takže jsem cestovku navštívil o týden dříve. Zaplatil jsem třikrát dvatisícešestsetkorun a dohodl se, že vzhledem k šibeničnímu termínu vyzvednu víza příští pátek v Brně na ruské ambasádě. Naše sestava na výpravu byla z různých koutů republiky, takže ostatní členové posílali pasy přímo na společnost, která vyřizovala víza. Teď už stačilo „jen“ zařídit vše v práci a dohodnout v servisu kontrolu auta. Na tu ovšem zůstal jen jeden den, přičemž jsem musel i vyměnit pneumatiky. Loňské micheliny se osvědčily perfektně, ale už byly hodně sjeté a tak byla nezbytná výměna. Jak se později ukázalo, neměl jsem šťastnou ruku nebo mysl, když jsem zvolil jako náhradu použité pneumatiky Matador MP7. Nechtěl jsem investovat do nových a nedbal jsem rad v pneuservisu, takže za veškeré komplikace, které během cesty mohly nastat díky špatným pneumatikám, jsem nesl odpovědnost já. Auto bylo ježděné denně, takže stačilo jen vyměnit olej a brzdové desky, zbytek byl v pořádku. Termín odjezdu se blížil…

Pátek 23. července 2004

Okolo 9. hodiny jsem volal do cestovní kanceláře, jak to vypadá s vízy. Měla být hotova někdy v průběhu dne a chtěl jsem tedy podle nich naplánovat i odjezd. Dostal jsem telefonní číslo na paní z ruské ambasády, která toto měla na starosti. Když jsem se konečně dovolal, bylo mi řečeno, že víza jsou hotová a že si pro ně musím nejpozději do 10.30 přijet do Brna. To ovšem bylo nereálné. Uvažoval jsem, komu můžu zavolat a naštěstí jsem zastihl svého brněnského kolegu Přemka Jagoše, který byl natolik ochotný, že dokončil nejnutnější práci a vyjel pro víza. Vyzvedl je na poslední chvíli, asi pět minut před odjezdem oné paní. (Ještě jednou mockrát děkuji za ochotu, Přemku.)

19.00 – odjezd z Brušperku. Zpoždění několik hodin, zaviněné klasicky hektickým pátkem v práci a posledními přípravami na cestu. Výchozí stav tachometru 231 747, což je jen informativní údaj, protože tahle tatra má najeto podstatně více. Je to sice již 15 let starý model Tatra 613-3, nicméně co do spolehlivosti by jen těžko hledala sobě rovný vůz. Již v roce 1998, kdy jsem ji koupil, dostala jméno Stanislava, a to ji zůstalo až dodnes.

Podle původního plánu jsem měl někdy okolo 20. hodiny naložit prvního spolucestovatele Michala v Praze a někdy okolo 22. hodiny druhého spolucestovatele Davida v Jablonci nad Nisou. Dálnice ale byla v takovém stavu, že jsem po dvou a třičtvrtě hodinách cesty byl teprve v Měříně za Brnem (245 km), kde jsem natankoval plné nádrže benzínu a plynu (LPG) a pokračoval ve směru na Prahu. Půl hodiny před půlnocí jsem dorazil do Úvall u Prahy (388 km), odkud to bylo jen pár kilometrů k Michalovi domů. Neplánované zpoždění nejvíce postihlo Davida, protože jsme k němu do Jablonce (507 km) dorazili až o půl druhé ráno v sobotu…

Sobota 24. července 2004

V Jablonci jsme odvezli zaparkovat Davidovu Betynku (Tatra Beta) do areálu, kde se nám David pochlubil svým vlastním malým muzeem a současně opravnou tatrovek. Naložili jsme věci a všimli jsme si, že u pravého zadního kola je podezřelá louže. Při bližším zkoumání David zjistil, že nám netěsní hadice u palivové nádrže a kape z ní benzín. Asi si toho v servisu nevšimli… Opravu jsem vzhledem k povaze závady a časovému plánu zavrhnul a tak jsme ve 2:38 konečně vyrazili k polským hranicím. Nu co, prostě vyjedeme benzín na takovou hladinu, až přestane odkapávat a dále pojedeme na plyn. Benzín měl být stejně jen rezervou, když bychom dlouho nenarazili na čerpací stanici LPG.

Rusko 2003

Tato výprava je zatím k dispozici pouze v obrazové podobě…
Časem snad bude chvilka na to, dopsat i pár řádků…

Next »
Close
25-Srp-2005 12:47
Close
25-Srp-2005 12:49
Close
25-Srp-2005 12:49
Close
25-Srp-2005 12:50
Close
25-Srp-2005 12:51
Close
25-Srp-2005 12:51
Close
25-Srp-2005 12:52
Close
25-Srp-2005 12:53
Close
25-Srp-2005 12:54
Close
25-Srp-2005 12:54
Close
25-Srp-2005 12:55
Close
25-Srp-2005 12:55
Close
25-Srp-2005 12:56
Close
25-Srp-2005 12:57
Close
25-Srp-2005 12:58
Close
25-Srp-2005 12:59
Close
25-Srp-2005 13:06
Close
25-Srp-2005 13:11

Lístek za stěračem, aneb jak jsem přišel k tatře…

….je duben roku 1998. Stojím o půl třetí ráno se svým laďoušem (Lada 2101) na plynové čerpačce v Ostravě a s majitelem Pepou nevázaně klábosíme o všem možném. Nemám kam spěchat. Telefon musím mít zapnutý tak jako tak non-stop a je to tento přístroj, který mi „plánuje“ práci a tedy i režim dne. Ještě před pár měsíci jsem si mohl dovolit tankovat jen za dvě stovky. Teď už beru standardně do plné, a to i několikrát za týden. Lada po rodičích ještě docela slouží, avšak má už najeto kritických 150 tisíc kilometrů. Občas se během jízdy z ničeho nic zastaví, pochopitelně v tom nejméně vhodném okamžiku, a tak nahlas uvažuji o jiném autě.

„A co tohle?“ přeruší Pepa tok mých myšlenek, když ke stojanu přijíždí další zákazník. Ve tmě není černý taxík příliš vidět, ale i tak….

„…to je hrozně velké,“ namítám okamžitě, i když dvě dlouhé antény na zádi mne coby kluka autíčkáře zaujmou na první pohled.

„Ale není. A bude na prodej,“ přidává se k naší debatě kníratý taxikář. „Za pětasedmdesát tisíc. Ale až tak za dva týdny.“

„Co to vlastně je?“ obcházím dokola pětimetrovou limuzínu. T613? Tatra?

O tom vím, že to existuje, ovšem jak to vypadá, to jsem nikdy nějak neřešil. Stačily dvě zprávy v televizních novinách.

Jedna někdy kolem roku 1986 představovala nový vůz z kopřivnické automobilky a moje bezprostřední hodnocení nevyznělo pro inovace starého modelu zrovna příznivě. Co je na tom autě nového? Je taky černé a má jen jiná zadní světla a masku!

Druhá informovala o tom, že ve vládní zakázce na nový vozový park zvítězila mladoboleslavská škodovka, protože konkurenční protinabídka z Tatry dorazila na Úřad vlády den po termínu výběrového řízení. To mne tehdy, jak se říká, nadzvedlo ze židle. Jen dva účastníci výběrového řízení a jeden z nich, zrovna ten moravský, odešle dopis tak, že dorazí pozdě?

Nakonec bylo z Mladé Boleslavi dodáno několik kusů modelu Škoda Octavia Laurin&Klement s „prodlouženou karosérií“, ale jejich historie užívání se svým trváním dá s nadsázkou označit jako jepičí.

„Hezký stoleček.“ Vyklápěcí deska ze sedadla spolujezdce, která umožňovala cestujícímu vzadu ji využít jako malý stolek, nebyla žádnou převratnou novinkou. Nicméně základní výbavou také ne. „Egone (Lánský), budeš s tím jezdit,“ ohodnotil „prostorné“ vozidlo tehdejší premiér Miloš Zeman, když se „horko ťažko“ soukal ven. A nadále využíval své Tatry 700.

Dodnes jsem přesvědčený o tom, že se nejednalo o náhodu. Nicméně vzhledem k tomu, jak to kopřivnickém podniku fungovalo, je dost možné, že za celým zpožděním stálo jen lajdáctví. Octavie i tatrovky nakonec skončily v rukou sběratelů a vozový park ministerstev na dlouhou dobu ovládly zahraniční automobilky.

Rozhodující okamžiky pro mou volbu Tatry 613 byly fakticky dva.

„Poslouchej, jak nádherně zabublá,“ upozornil mne Pepa při odjezdu taxikáře. „To je, co?“ rozplýval se nad koncertem vzduchem chlazeného osmiválce. Od té doby jsem vždycky na stejném místě přidal plyn a dokresloval zvuk mého sovětského motoru vlastním projevem.

Proletěl jsem Avízo (květen 1998) a v inzerátech na prodej Tatry 613 jsem se orientoval jen podle ceny. Podivná označení „S“, „Long“ a podobně mi nic neříkala. O prototyp z roku 1969 jsem rozhodně neměl zájem. Vždyť tam byl ještě motor z šestsettrojky! Za 35 tisíc! Ti majitelé nevědí, co by za staré auto chtěli! Ladu prodám tak za 20, 25 tisíc a zbytek si budu muset půjčit. Hm, pozinkovaná karosérie asi není špatná, jenže k 25 tisícům korunám bych musel přidat ještě tak dalších dvacet, aby byla tatrovka na plyn, a to už je nad moje možnosti. Long s tažným zařízením nabízený za 40 tisíc tehdy nemohl budoucí stanislavě konkurovat ani náhodou.

Tatra 613-3, pohon LPG, dobrý stav. Tak nějak zněl inzerát v kategorii vozidel do padesáti tisíc.

„Tahle je taky za čtyřicet tisíc a nemá ani plyn. Akorát je to Long, což je úplně jedno,“ zcela laicky jsem hodnotil výhodnosti koupě. Kdybych tenkrát tušil….

„Tak se na ni zajedeme podívat,“ zavelel Pepa s tím, že se společně mrkneme, jestli je auto v pořádku a není to za tu cenu nějaký podfuk.

V areálu Nové Huti nestála osamocená. Před autodílnou stála ředitelská Tatra 613-4. Zlatá metalíza a nové pneumatiky Matador MP7 jasně demonstrovaly, že se jedná o pro mne nedosažitelnou cenovou kategorii.

„Tak to je ona,“ pokynul tehdejší vedoucí servisu, tuším, že se jmenoval Kocáb, směrem k bordové „trojce“.

„Super, tu beru! Musím obvolat rodinu, kdo mi na ni půjčí,“ honily se mi hlavou myšlenky, zatímco se Pepa skláněl u blatníků a kontroloval korozi.

„Však si to projeďte,“ podával mi Kocáb klíčky a já nezaváhal.

Ty jo, tady je místa! Je to sice velké, ale perfektně se mi v tom sedí. Jednička, dvojka… páni, mám teprve dvojku a na tachometru už osmdesát! To je teda síla! Udělal jsem po place ještě jedno kolečko, zkusil si krkolomně zařadit zpátečku a nadšený zastavil před vraty autodílny.

„Opravdu není kradená?“, honilo se mi hlavou. Údaje v techničáku a podezřele nízká cena mi pěkně brnkaly na nervy. Navíc nefungoval plyn, což taky mohlo znamenat opravu za dvacet tisíc.

„Ten plyn Vám opraví v Hradci Králové. Je tam firma Gera, oni montují holanďany a za tři tisíce Vám udělají generálku. Pokud si plácneme, tak Vám samozřejmě slevím na 37 tisíc,“ snažil se mne uklidnit majitel tatry. Podařil se mu pravý opak.

Taxikář nabízel podstatně starší model za 75 a tenhle 9 let starý je za polovic? Tady něco nehraje…

Váhal jsem. Bylo nezbytné, abych měl pojízdné auto během dvou až tří dní. Mezitím se už ozývali zájemci o ladu. Vždycky se mi líbil model VAZ 2107 – „ruský mercedes“. Silný motor o obsahu 1500 ccm, nebo 1700 ccm, modernější interiér a můj sen – továrně zabudovaný panel na autorádio. Ten můj dosavadní také nebyl špatný. Na burze jsem za ten kus plastu dal nějakých pět set korun a jakou parádu udělal!

„Tak já to tedy vezmu, pane Sikora,“ volám ne zcela přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. V ruce už mám dvacet tisíc za ladu, která se nakonec prodala rychle, ale taky se slevou pěti tisíc oproti původní ceně. Zájemce totiž stihl přečíst i aktualizovanou verzi mého inzerátu, kde jsem už začal tlačit na to, aby laďouš šel do světa co nejdříve. Nový majitel nechtěl za tu cenu ani zkušební jízdu, ale nakonec jsem ho přesvědčil. Vnitřním prostorem i výkonem byl doslova unesen.

„Moje stopětka tak dobře nejede,“ pochvaloval si. Jen pro neznalé – stopětka nebylo označení Peugeotu 105, ale Škody 105, kterou jsem v autoškole vždycky proklínal. Slaboučký motor zabíral naprosto příšerně a mé rozjezdy na křižovatkách tomu i odpovídaly. Stejně jako rozklepaná kolena spokojeného kupce nad výkonem mého červeného žigulíku.

„Tam se nemůžu vejít!“ mihlo se mi hlavou, když jsem se už za volantem Tatry 613 řítil k tramvajovému ostrůvku, pár desítek metrů od brány Nové Huti. Vešel jsem se. A o té doby věděl, že se vejdu úplně všude.

„Tak už jsem koupil,“ volal jsem radostně domů našim.

„A co? Snad ne tu tatru?“ zhrozil se taťka. Bude trvat léta, než se s tím smíří. Jeho sen o svezení v nové ladě se rozplynul jako pára nad hrncem.

„Ty vole, to jede,“ klepal se za volantem ne strachy, ale díky nepravidelně sjetým brzdovým kotoučům kolega Michael. Postupně si jízdu vyzkoušeli ještě další dva kamarádi spolupracovníci a nešetřili chválou. Tajemně avizované české vozidlo se silným motorem bylo překvapením snad pro všechny.

Bude se jmenovat Stanislava. Je to krásné dlouhé české jméno, stejně jako je tatrovka krásná a dlouhá. To na vysvětlenou, kdyby se někdo ptal, proč zrovna Stanislava. A skutečný důvod? Ten nechám nadále opředen tajemstvím… Jinak v textu se záměrně vyskytuje vždy s malým „s“. Je to „jen“ auto.

Cesta do Hradce Králové byla první z mnoha budoucích zkušeností. Natankoval jsem plnou nádrž benzínu a protože lilo jako z konve, efekt aquaplanningu jsem si vychutnával až do Olomouce.

Na autě byly obuty jen „stoosmdesátpětky“ pneumatiky typu C-cargo, tedy pro dodávky a menší náklaďáky, protože to „v zimě lépe sedí“ a hlavně „to udrží tak těžké auto“. Půl roku na to mi v pneuservisu nechají podepsat prohlášení, že jsou pneumatiky nesprávného rozměru a typu montovány na vozidlo na výslovnou žádost majitele. A do doby, než přezuji na ten správný rozměr 205/70/14, jsem přesvědčen o tom, že jezdím na tom nejlepším, co existuje. Vždyť jsem potkal i tatrovku na „stošedestápětkách“, co jsem míval na ladě!

„Hmmm, tak se stavte tak za tři hodiny,“ více méně pro sebe zabručí automechanik v Geře. Zastoupení Viallé – holandského výrobce systému LPG – mají v republice snad jen oni. „Krále mezi plyny“ si nemůže dovolit jen tak někdo. Montáž vychází na 40 tisíc korun, tedy dvakrát dráže, než u ostatních značek. To se po pár letech „holanďanům“ stane i osudným. Jak už tomu bývá, nakonec nezvítězí kvalita, ale průměr nebo podprůměr za nižší cenu.

Přemýšlím o tom, jak pan Sikora vzpomínal na své cestování tehdy ještě ne stanislavou: „Rusko, patnáct tisíc kilometrů tam a zpátky s třítunovým vozíkem za sebou.“

Kolik asi má auto ve skutečnosti najeto? Dvě stě tisíc kilometrů na počítadle neznamená vůbec nic.

Venku je docela hezky, ale mně se svírá žaludek obavou z výsledku opravy.

„Máte to hotový. Bude to za tři tisíce,“ vítá mne stále nabručený vousáč. Padá mi kámen ze srdce.

Cesta domů je ve znamení euforie. Teď ještě, ať proběhne v pořádku i přepis. Pořád se mi zdá, že jde všechno až moc hladce.

První komplikace na sebe nedají dlouho čekat. Začínám si všímat, že při rozjezdech z křižovatky je za mnou nějak moc kouře. A spotřeba oleje je taky podle mne poněkud vyšší.

„Za ten motor dám hlavu do ohně. To si sedne. Ten motor je dělaný, to si musí sednout,“ ujišťuje mne Kocáb, když se ptám na radu v autoservisu. „Jestli chcete, tak já s tím ty dva týdny pojezdím a uvidíte, že si to sedne.“ Opravdu „neodolatelná“ nabídka. Bez auta nemám práci a ještě nedávný stres, zda do dvou dní od prodeje lady se mi podaří sehnat něco jiného, by při využití této možnosti znamenal pravděpodobně předčasný konec kariéry.

Motor si sedá čím dál intenzivněji. Za dva týdny je situace natolik vyhrocená, že olej dolívám po litrech. Na křižovatce blikne zelená a rozjedu se. Auta za mnou se ztratí ve štiplavém oblaku modrého dýmu.

Vracím se na Novou Huť za Kocábem.

„…ale vždyť jste říkal, že ten motor byl dělaný! Ještě pan Sikora mne ujišťoval, že ho generálka vyšla na 25 tisíc korun!“ snažím se marně argumentovat.

„Kdepak. Pan Sikora přivezl jiný motor a my jsme ho jen vyměnili,“ kroutí nesouhlasně hlavou Kocáb. Přesně tou hlavou, která by nyní měla podle jeho slibů skončit v ohni. „Jestli chcete, tak my Vám ho za těch pětadvacet tisíc zgenerálkujeme.“

A tím jsem s pány na Nové Huti skončil. A nechci je už nikdy vidět!

Jsem nešťastný. Nevím, co teď budu dělat?

„To je aspoň kára!“ raduje se Pepa nad černou „chromkou“ (zlidovělé označení Tatry 613-2 nepochází od slova „chromý“, ale „chrom“ – modely do roku 1984 měly bohaté chromové doplňky karosérii, aby působily reprezentativněji). Nakonec se s taxikářem dohodli na sedmdesáti tisících.

Po dvou týdnech odejde na černé krásce převodovka a oprava si vyžádá 15 tisíc.

Já mezitím přestávám řešit motor a přemýšlím, jakou barvu zvolit na stanislavu. Původní bordová s černou maskou a nárazníky nepůsobí dvakrát atraktivně.

„Co takhle Felicia Pacific?“ inspiruje mě Pepa a nakonec se modrá metalíza stává jednoznačnou volbou.

„Ale jo, šéfe, za třináct tisíc Vám to zmákneme,“ ujišťuje mne dohozený lakýrník, kterému asi nejde až tak o peníze, ale o dobrou věc, myslím si naivně. Ostatní se nedostanou pod pětadvacet.

„Ehm, my jsme se nějak… my jsme to nějak blbě spočítali. Víte, ono to vyšlo na víc. Nějakých osmnáct tisíc. Budeme rádi, když nám je dáte, ale víme, že je to naše chyba, že jsme to blbě spočetli,“ omlouvá se lakýra, když mi za pár dní předává stanislavu ve zbrusu novém kabátě. Do Felicie Pacific to má sice daleko, ale sluneční paprsky dopadající na světle modrý metalický lak mě nutí kývnout na cokoliv.

„Ale dám vám to postupně a tak nějak za dva měsíce,“ smlouvám, když se vzpamatuji z počátečního úžasu. Domluveno.

„Hm, vypadá to jinak,“ pokuřuje taťka opodál. Jeho výraz ve tváři je podle mne jednoznačně spokojenější, než při první informaci o tom, že jsem koupil tatru.

„Jen ať Ti někdo nerozbije hubu, protože si bude myslet, že jede Zeman,“ dodává mamka.

Ještě to netuší ani jeden z nás. Čekají nás se stanislavou stovky tisíc kilometrů. Stovky zážitků. A stovky, nebo možná jen desítky starostí. Získáme desítky nových přátel a životní kamarády. Navštívíme místa, o nichž se nám nikdy ani nesnilo. V dobrém, i zlém.

Je zvláštní, jak jeden reklamní lístek za stěračem s informací o tom, že je na Keramické ulici v Ostravě otevřena nová čerpací stanice LPG, kde za výhodnou zaváděcí cenu (7,50 Kč) natankujete kvalitní propan-butan (Flaga), dokáže změnit osud jednoho kluka z malého města na severu Moravy.

Tatra 613-3 – Technické údaje

MOTOR

Typ
T 613 E I/I
Druh motoru
zážehový, pístový, karburátorový
Umístění
nad zadní nápravou
Počet válců
8
Počet ventilů 16 (2 na válec)
Uspořádání válců
samostatné válce ve dvou řadách do V (90°)
Zdvihový objem
3495 cm3
Vrtání
77 mm
Zdvih
85 mm
Rozvod
2 x DOHC
Pohon vačkových hřídelí
ozubeným řemenem
Chlazení
vzduchem, axiálním ventilátorem

SPOJKA

Druh
třecí, jednokotoučová, suchá
Ovládání
pedálem, hydraulicky

PŘEVODOVKA

Druh
převody s čelnými ozubenými koly, se šikmým ozubením ve stálém záběru
Umístění
před motorem
Počet rychlostních stupňů
4 + R

ROZVODOVKA

Umístění
pod motorem
Stálý převodový poměr
3,15

VNĚJŠÍ ROZMĚRY AUTOMOBILU

délka
5000 mm
šířka
1800 mm
výška
1505 mm
světlá výška
160 mm

HMOTNOSTI

Celková
2160 kg
Pohotovostní
1690 kg
Užitečná
470 kg

PROVOZNÍ VLASTNOSTI

Výkon motoru
123,5 kW (168 k) při 5200/min
Točivý moment motoru
270 Nm při 3300/min
Max. rychlost
190 km/h
Spotřeba paliva – město/90/120
16,2 l / 10,6 / 12,8