Polsko

Je neděle 13. září 2010. Třináctka je pro mnohé nešťastné číslo, nicméně pro naprostou většinu lidí zůstane tím nešťastnějším datem 11. září (2001). Pro nás je však 13. září konečně snad dnem odjezdu. Poslední tři dny jsem toho moc nenaspal. Dostali jsme v práci možnost zapracovat na zakázce snů a tak jsem tomu věnoval veškerý svůj volný čas. Michala to stálo několik dní dovolené strávených na místo na cestách, tak u mně doma – Michale, ještě jednou díky za neuvěřitelnou trpělivost! – a mně zase značnou nervozitu z ubíhajících posledních letních dní.

Varování šestého smyslu pokračovalo. Neustálé telefonáty a přepracovávání tabulek mne brzdily od sbalení. Jediné, co bylo připravené, bylo narychlo spravené a přelakované auto („To se ještě zaleští,“ zkoušeli mně chlácholit, když jsem kriticky pohlédl na místy steklo barvu, ovšem nejsem osmnáctiletý bulík, co by si dělal naděje. Zatnul jsem zuby a dělal, že je vše v pořádku.), 35 litrů benzínu v nádrži a pohotovostní nákup potravin v Tescu.

Je deset dopoledne, počasí je fantastické a my nakládáme do stanislavy vše potřebné. Jeden z mých zákazníků, pan Orlov, mne upozornil na neskutečně drahé ubytování na Ukrajině, takže pro jistotu balíme i stan. Tatrovka to uveze a my budeme mít železnou rezervu pro případ, co kdyby. Tak. Máme všechno? Můžeme vyjet?

Nemůžeme. Teta má dneska oslavu narozenin a tak, jak mne přijede někdo navštívit jen s ohlášením, tak tentokrát „výjimečně neohlášení“ přijíždějí naši. No nazdar. Michal na návštěvě, tatra napěchovaná po strop věcmi, krásný den a já tajemný jak hrad v Karpatech. To tedy „fakt nemůže nikomu dojít“.

„Ahoj, kam vyrážíte?“ zní hned první otázka a já se z pohledů snažím vyčíst, zda naši něco tuší, či nikoliv.

„Ale, jen tak, na výlet…,“ nechce se mi lhát, ale taky se mi nechce poslouchat těch x naprosto jasných a logických důvodů, proč nemáme jet nikam, tedy rozhodně ne nikam na východ, a jak je to fajn zůstat doma. Nechci, aby o mně měli strach, takže dělám jakoby nic a dál nezávazně konverzuji.

Aby toho nebylo málo, přichází z oslavy vínem rozveselená sestra s přítelem a samozřejmě je podobně výřečná, jako naši. Držím se svého a snažím se to zamluvit.

Neviděl jsem ho spousty let. A přitom si jako kluk pamatuji, jak jsme spolu hrávali takový zvláštní ping pong a jezdili k jeho rodičům na chalupu. Návštěvní den posiluje bratranec mé mamky Tomáš. Opravdu moc rád ho vidím, ale… proč zrovna dneska?

„Ne, ještě jsme nevyjeli,“ odpovídá Michal do telefonu Kristýně a mně je zcela jasné, o čem právě teď probíhá hovor a jak se asi cítí.

Je přesně půl dvanácté, sluníčko stále ještě svítí, tachometr stanislavy ukazuje 280006 najetých kilometrů (což je jen orientační číslo, protože lze jen odhadovat, kolikátý tachometr to vlastně je a jestli má být před číslem ještě jednička, či dvojka) a naše modrá kráska s osmiválcovým motorem pod kapotou konečně startuje z Brušperka. Cílem je ukrajinský přístav Oděsa, Michal rozšiřuje naše cestovní plány ještě o Krym. Nemám nic proti.

Vzhledem „k utajení“ nemáme tentokrát tradiční cestovní preclíky a tak pro jistotu ještě navštěvujeme Tesco a doplňujeme zásoby. Ve 12.25 máme nakoupeno a vyrážíme k polským hranicím. Kdo zná alespoň trošku mapu Evropy, tak se mu to teď asi trošku nezdá, ale intuice mi radila vyhnout se Slovensku a vsadit na možná delší, ale o to kvalitnější a rychlejší cestu přes Polsko. Ve tři čtvrtě na jednu necháváme za zády Českou republiku se vším, co k ní patří v dobrém i zlém. Sice ještě opět musím telefonicky řešit pracovní záležitosti, ale Michal řídí a ze mně s překročením hranic padá pomyslný obrovský balvan.

Jakkoliv věřím svému šestému smyslu, musím dát jednoznačně zapravdu své intuici v tom, že nás cestou přes Polsko vede správně. Kvalita silnic se od poslední návštěvy zvedla o nevypočitatelná procenta a i související služby šly viditelně nahoru. Asi dvacetiletá blondýnka v mini a v kozačkách sice nestopuje u cesty jen tak, rozhodně je však nejhezčí, co jsme tady za posledních sedm let viděli. A následují další. Jenže my tady nejsme za sexuální turistikou, takže po erotické stopařce jen hodíme okem, aniž bychom zpomalili a dali jí tak šanci k případnému obchodnímu jednání.

Je to všechno jiné. Mohu srovnávat s první výpravou do Ruska v roce 2003 a nezbývá  mi, než uznat, že vývoj ve 21. století je pravděpodobně historicky nejrychlejší. Ovšem není budoucnosti bez přítomnosti a není přítomnosti bez minulosti. Kolem druhé hodiny odpoledne míjíme odbočku do 15 kilometrů vzdálené Osvětimi a já nakonec Michala přemlouvám k první zahraniční zastávce. Jako vnuk vězně několika koncentračních táborů během 2. světové války si nechci si nechat toto významné historické místo ujít.

S plně natankovanou nádrží a plnou důvěrou ve kvalitu místní značky Orlen, jejíž privatizační aféru sledovala i česká média, vjíždíme  do města Osvětim, známého rovněž pod německým názvem Auschwitz. Před téměř sedmdesáti lety tady denně umíraly tisíce lidí v nacistickém vyhlazovacím táboře. Dneska krátce před třetí hodinou odpoledne je to turistické místo jako každé jiné. Zájezdové autobusy, netrpěliví návštěvníci, pokladna se suvenýry a budovy a torza vězeňských ubikací obehnaných elektrickým plotem. Zlé časy jsou dávno zapomenuty. Davy německých důchodců tady mají zastávku na výletě kdoví kam, a jelikož umím být někdy hodně sarkastický, nezbývá mi než poznamenat, že někteří se možná vracejí po letech na „místo činu“. Nepodal bych si ruku ani jedním z nich.

Kdo zná alespoň trošku historii a umí se alespoň na chvíli vžít do utrpení, které v táboře museli lidé podstupovat, nemůže na tomto místě nepociťovat jisté chvění. Nikdy si nezvyknu na to, že jsou podobná místa vlastně už jen atrakcí a proto se vyhýbám hlavnímu vstupu a kráčím podél ostnatého drátu a strážních stanovišť směrem k hlavní velitelské budově, kde je méně frekventovaný vchod. Během osvobozování pravděpodobně naprostá většina, ne-li všechny, dřevěné vězeňské domky lehly popelem a zůstaly po nich jen holé komíny z cihel. Mohou to být i pozůstatky plynových komor a krematorií. Jsou jich tady desítky. V popředí je několik budov zrestaurováno a je možné do nich nahlédnout – za určitý poplatek. Vydělat se dá na všem a každý zlotý dobrý. Snažím se najít chvilku pro alespoň krátkou pietní meditaci, ale počasí i odpolední doba zvou k procházkám, takže se tábor začíná hemžit novými a novými výletníky. Celou scenérii spíše tragikomicky dokresluje židovský průvod s vlajkou, nemající s uctěním místa tragédií tisíců životů nic společného.

Zastavuji se na kolejích, které vedou do hlavní brány vyhlazovacího tábora. Pro cestující ve vlacích znamenaly jen cestu tam, zpátky však nikoliv. Pro mnohé z nich byla smrt vysvobozením.

U velitelské budovy, na níž cedule hrdě připomínala 30. výročí od návštěvy papeže Jana Pavla II., bylo vedle dobových fotografií anglicky a německy napsáno, že se nacházíme v menším a mladším ze dvou koncentračních táborů, v Birkenau – Březince.

Je 15 hodin 38 minut, máme najeto teprve 176 kilometrů a opouštíme v melancholické náladě parkoviště osvětimského tábora smrti.

Cestou zpátky míjíme hlavní a nesrovnatelně větší tábor Auschwitz I, ale mraky turistů nás naprosto odrazují od jakékoliv myšlenky k návštěvě. Cynicky poznamenávám, že podobně to vypadá při pátečních nákupních horečkách v hypermarketech Kaufland. Holt, časy se mění. A lidé?

„Tak kam se podíváme teď? U jako Ukrajina?“ ptá se spíše pro sebe Michal a snaží se do navigace zadat nejrychlejší cestu na hranice. Jako zastánce klasických papírových map mu sice fandím, ale i tak jsem rád, že máme s sebou i něco po staletí ověřeného. Než nějaký krám, kterému dojdou baterky řeč pokaždé, když opravdu nevíme, kde vlastně jsme.

Je fakt, že zcela neprozřetelně mi byla svěřena důvěra a plán cesty jsem připravoval já. Bohužel svým tradičním způsobem. Tedy – pojedeme nahoru do Polska, pak doprava na Ukrajinu, a pak dolů na Krym. Nejen navigace to nedokázala pochopit.

Pár minut před šestou hodinou večer se snad nadlouho uklidňuje můj mobilní telefon a já mohu konečně dát zelenou své dovolenkové náladě. Silnice jsou naprosto skvělé (jak vítaná změna, oproti minulým zkušenostem!), nekonečná kolona v protisměru a z dobrého rozpoložení cestou na Przemysl nás nemůže vykolejit ani neustálý mírný déšť. Nedá se nic dělat, jsme ještě stále hodně na sever. Až dorazíme do Oděsy a na Krym, budeme už v teplém přímořském pásmu. Těšíme se na koupání v moři jako malí.

Záložka pro permanentní odkaz.