Ukrajina – Chmelnickij

Znáte ten pocit, když se probudíte, lehce vám piští v uších, cítíte, že by to ještě pár hodin spánku chtělo, ale současně je vám jasné, že už prostě neusnete? Zbývají vám pak dvě možnosti. Ještě se tak hodinu dvě převalovat, ztratit tím drahocenný čas a stejně nic nevyřešit, a nebo prostě vstát.

Je pondělí 14. září 2010 a otevíráme oči do ukrajinského rána. Datum víme celkem přesně, ale co se týká hodin, není si Michal svou odpovědí až tak jistý, přestože je už nějakou dobu vzhůru.

„Asi devět. Nebo deset,“ dostávám neurčité info a protože jsem se ještě moc neprobral, jdu si raději pro karbenátek. A ne jeden. Takhle po ránu -vzhledem k tomu, že nesnídám – je jeden málo. A dvěma by taky bylo smutno.

„Hele, musíme vyrazit a najít nějakej servis,“ přerušuje Michal tok mých myšlenek soustřeďujících se na to, jak jsou poctivé domácí karbenátky po třech nebo čtyřech hodinách spánku vynikající ranní kávou.

„Jo“, zafuním mezi sousty a odvalím se do koupelny.

Tradiční český výrobce se prosadil i tady, což vždycky potěší a přestože koupelna působí tak trošku prázdným dojmem, je čistá a má vše, co člověk od takového místa očekává.  Jen ten sprchový kout ve výšce asi 35 centimetrů od země je poněkud zvláštní, méně vzrostlý jedinec aby použil žebřík, ale jednak to naštěstí není můj případ a jednak budu absolvovat ten výstup a sestup (jak do propasti) jen jednou, a to se dá přežít.

Michal mezitím prozkoumává naše imigrační karty, kde jsme jako obvykle uvedli přesně nepřesné údaje, a hraje si s rádoby navigací, kde má asi čtyři druhy různých softvérů s mapami, ale ani jeden z nich netuší, kde se vlastně nacházíme. Mám na mysli programy. Michal naštěstí a na rozdíl ode mne má o zeměpise i jiné vědomosti, než že máme jet tady podle té mapy tři centimetry doprava a pak centimetr dolů. Ale na svou obranu zase musím uvést, že já mám takový ten cestovatelský cit. Že sice pojedeme třeba celou noc špatným směrem, ale poznáme a uvidíme to, co bychom jinak nenavštívili.

Tak. Fotku stanislavy přes otevřené okno, první z mnoha budoucích podobných zátiší, zamáčknutí slzy nad zbytečně utracenými hřivnami, když jsme tady strávili polovinu zaplaceného času a hurá do ulic Chmelnického!

Parkoviště je prázdné, takže i přes komplikovaný start stylem sytič plynu – sytič karburátoru – zpátečka a sešlápnutí pedálu tak, ať motor naskočí ještě před probouráním hotelových hradeb, jelikož brzdový pedál i ruční brzda jsou jen dekorací, se vydáváme hledat místní autoservis. Neměl by to být žádný problém. Rozhodně menší, než má s námi ochranka hotelu, když pořizujeme pár dokumentárních záběrů místa, kde jsme na pár hodin složili své unavené hlavy. Jak tak nad tím přemýšlím, tak více než kamera je asi vyděsilo to startování. Asi i z dálky bylo jasně vidět, že naše tatra není v úplně optimální kondici. Snad se báli o ten betonový plot okolo. A co jsem měl asi tak říkat já, když jsem musel jet slalom kolem naprosto nesmyslných betonových sloupků, o jejichž parkovacím významu by se dalo úspěšně polemizovat?

Hned první vjezd do křižovatky končí zvoláním „Brzdi!“, když nás odkudsi zleva překvapuje bílý žigulík.

Hm, jasně, ono se to řekne „brzdi“, ale jak to mám jako udělat? Maxipes Fík to ve večerníčku vyřešil jednoduše, prostě brzdil ocasem, jenže máme podlahu po generálce, tedy žádná díra nehrozí a i kdyby, tak mám vážné pochybnosti o podobném způsobu řešení situace.

Druhý pokus je úspěšný a řítíme se na kruhový objezd. Dvojka a jednička budou teď nejpoužívanější rychlostní stupně.

„Jo, je tady servis kousek za kruhovým objezdem vlevo,“ opakuji si radu získanou na recepci Klenu a háži okem po naleštěném autosalonu Honda. Hm, tak to bychom museli mít hodně velkou kliku, kdyby nás vzali. To se mi nějak nezdá.

„Dobrý den, …“ rozhlížíme se uvnitř proskleného salónu a vrací se nám jen takové ty klasické pohledy najednou strašně zaneprázdněných zaměstnanců. Sympatická slečna ta nalevo, ale nevypadáme zrovna na zákazníky, kteří si tady jdou pro nové esúvéčko, takže letmý úsměv a rychle zpátky přilepit zrak na monitor. Po pěti minutách se začínám nudit, ale rozhodně se nenechám jen tak odbýt. Začnu si pročítat nabídky nových modelů, až to jeden z prodavačů nevydrží a zeptá se nás vcelku plynulou angličtinou, jak nám může pomoci.

Ach jo, bratře Slovane, říkám si v duchu, je fakt, že ukrajinsky toho taky zrovna moc neumím, ale to se budeme domlouvat anglicky? To by dopadlo. Vytahuji z kapsy fotoaparát a ukazuji snímky stavu našich brzd. Něco tak velikého, rezavého a nefunkčního na půdě tohoto autosalónu (o autoservisech v těchto případech již nemůže být řeč) ještě asi nikdy neviděli.

„A kde máte tu mašínu?“ snaží se nám asi pomoct.

„Aha,“ začíná se mu rosit čelo při pohledu na parkoviště. Tak nejen, že to jsou cizinci, nejen, že nechtějí nové auto, ale chtějí opravit něco, co jsem ještě nikdy neviděl a ještě mi to podávají takovým stylem, že je to vlastně maličkost, jeden šroub a hotovo, honilo se mu možná hlavou.

„Moment, zeptám se kolegy.“ No co, je alespoň ochotný.

Vyměníme si s Michalem pohledy – jsme tady snad jediní, kteří i přes pro někoho nepojízdné auto uprostřed nebezpečné země mají dobrou náladu. Však co, ono se to nějak vyřeší, jako vždycky. Hlavně zachovat klid a úsměv.

Po deseti minutách čekání už ale není co dělat. Půjdeme? Nebo ještě vydržíme?

„Je mi líto,“ vrací se mladík zarudlý trémou nebo možná i vynadáním od šéfa, „ale opravujeme jen značku Honda,“ zní odpověď podle příručky.

Neopravujete, jen měníte díly, když přijdete na to, co tomu je. Nevadí, děkujeme za ochotu. Poslední oční kontakt s blondýnkou na prodeji a zpátky na parkoviště. Hm, co teď?

„Avtorozbirka po busam – vrakoviště autobusů“ – to zní dobře! Tam by mohli být i schopní lidi! Zastavuji tak, abych měl co nejmenší problém s odjezdem a neohroženě vstupuji do železných vrat.

Klasičtí Ukrajinci (míněno podle českých všeobecných představ) se před černou limuzínou o něčem dohadují s takovým tím typickým mechanikem v ušpiněných montérkách a nejeví o mne sebemenší zájem. Nemám v úmyslu jen tak postávat.

„Zdrávstvujtě!“ vmístím se do debaty a okamžitě vytahuji foťák se snímky našeho problému.

„Hm, hmmm,“ pokyvuje uznale chlapík od oleje, zatímco dva místní v oblecích mají i přes několikanásobně dražší auto teď na pár chvilek smůlu, „opravit to neumím, ale stavte se do servisu tady kousek,“ snaží se mi vysvětlit cestu k další možné opravně.

Tak pojeďme. Nejsem sice znalec tradiční ukrajinské architektury, ale i sem podle všeho již pronikl západní trend stylizovaných domků „na jedno brdo“ za „výhodné splátky“, občas protkaný naprosto kýčovitým „já mám peníze, tak si to mohu dovolit“. Kdo teď netuší, co mám na mysli, pak vězte, že vedle starých rozbitých domů tady vyrostly nové stavebnicové domy známé i u nás a taky všude oblíbený styl „zámečků“, kdy uprostřed sousedovic ruin se zvedá zámek jako z pohádky. Tedy z hodně nepovedené.

My mále ale jiné starosti. Hledáme už skoro hodinu a provoz je nesrovnatelný oproti tomu, na co jsme byli zvyklí v noci. Před každou křižovatkou musím vypínat motor, abych stanislavu nějak zastavil a pak rychle start, plyn, trefit se do mezery mezi auty a na jedničku to držet nějak tak, abych nenacouval vlastní váhou do nárazníku za mnou.

„Tatra, charóšaja mašína! Da, avtoremont je u kruhového objezdu,“ ujišťuje nás prošedivělý chlapík o tom, že nejen Honda tady má patent na opravy.

Nějakých padesát metrů před rondlem narážíme na zmiňovaný servis. Uprostřed garáže stojí asi třicet let stará lada a nějaký snad opravář do něčeho na ní zarputile buší kladivem. Aha, tak to je asi ono. Znak kladiva to má i na střeše „podniku“, pracovní nástroj je tedy zcela zřejmý.

„Ne, ne, máme plno,“ volá už z dálky pokuřující čtyřicátník, aniž by mne nechal domluvit. A nějaký další servis? Honda! Že ne? Tak to nevím…

Vydáváme se tedy na další okružní jízdu. Plynu máme dost, ve městě schopných řidičů se dá i bez brzd jezdit docela bezpečně, jenom minuty a hodiny ubíhají sakramentsky rychle. No nic, pokud teď na něco nenarazíme, pojedu do dalšího města a budeme hledat tam, nastiňuji Michalovi své další plány.

Všude samý „Remont“ – pneuservis a my jak na potvoru nemáme defekt, ale servaný jeden jediný šroub.

„Ahoj, kde je tady ávtoremont?“ spouštím na taxikáře stojící u jednoho z těch mnoha malých „šína servisů“.

„Autoservis? A co potřebuješ?“

Vystupuji z auta a ukazuji mu náš problém.

„Víš, kde je…?“ snaží se mne po krátké debatě někam navést. Brzy však pochopí, že vysvětlování tady nemá smysl.

„Dej mi deset hřiven a já tě tam dovedu, pojedeš za mnou.“ nabízí raději a během vteřiny nasedáme do aut.

Jedeme asi deset minut a zastavujeme uprostřed nějakého areálu, spíše velkého dvora, který se pyšní cedulí „Avtoservis“.

„Patnáct hřiven,“ nastavuje taxikář ruku.

„Tak to ne!“ odmítám. Sice neznám přesný kurs, ale určitě je to nějak krát čtyři a hlavně – bylo domluvených jen deset!

„Nět, patnáct hřiven!“ začíná se mračit taxikář a lze jen těžko odhadovat další vývoj.

Jenže já jsem taky paličák. Nezaplatím 15 hřiven jen za to, že mne dovede k nějakému servisu, odkud nás zase pošlou kdo ví kam!

„Okej, patnáct, ale řekni jim, co máme za problém!“ Tagán vidí, že jsem neodbytný a s viditelně nasupeným výrazem jde za šéfem servisu vysvětlit, jak to s námi vypadá.

„Dobrý den, ale jo, to nebude problém, pojďte,“ vítá nás podstatně sympatičtější majitel servisu s úsměvem. Vyplatím patnáct hřiven a taxík nás s tryskovým hrabáním pneumatik opouští.

Zatímco většina normálních lidí je na dovolené během pár hodin a chvilku po vybalení se už válejí u moře, my jsme za circa 24 hodin zvládli akorát návštěvu koncentračního tábora a jeden krátký skoronocleh. Trčíme s nepojízdným autem v pochybném autoservisu ve městě, které nikdo u nás v republice nezná a aby toho nebylo málo, tak mi znova začíná zvonit telefon s pracovními dotazy.

Dokončím asi půl hodinový rozhovor a hned je tady další zájemce o komunikaci. Těžko říct, proč tady ten maník s oktávkou vlastně přijel, ale až moc nápadně se mu líbí náš výstražný trojúhelník.

„Nechceš ho prodat?“ odtuším z jeho řeči a začínám přemýšlet o nějaké výhodné ceně. Tedy výhodné pro nás.

„Hele, dám Ti svůj, je nový, ten Tvůj se mi líbí, protože je menší, hele, jak se mi pěkně vejde do auta!“ a než se naději, tak už má náš kompaktní trojúhelník usazený v kufru. Nu což, holt máme pořádné auto, nám se ten jeho vejde do kufru naprosto bez problémů. A i kdyby nebyl nový, tak máme naštěstí další dva zcela nepoužité a v sympatickém cestovním balení v zásobě připravené trojúhelníky. No jo, prostě když nakupuje Michal, tak to vždycky stojí za to.

Tak fajn, máme za sebou první obchod a jak to vypadá s autem?

„Chlapi,“ přichází šéf servisu s čelem ustaraným vráskami, „tak ten váš šroub prostě jen tak neseženeme. Máme tady takový a makový rozměr, ale ten váš prostě ne. Kdo vám tvrdí, že tam patří, tak nemá pravdu. Podívej,“ ukazuje na šupleře průměr šroubu, „vidíš, ten váš byl tenčí, proto se na cestě uklepal a vypadl. A takový tady prostě nemáme.“

Hm. Takže objektivně řečeno, kdybychom zůstali doma., tak by se to nestalo. Na našich cestách by ten „perfektně opravený“ brzdový třmen nějakou dobu vydržel. Jenže my ne. My musíme na Ukrajinu. Kde nejsou cesty. Je to naše vina. Moje. Neměl jsem závodit s tím taxíkem.

„Charašó, takže co teď máme dělat?“ ptám se asi hloupě, ale pro tuto situaci více než logicky. „Nedá se ten šroub vyrobit?“

„No, umíme ledacos. Ale trvalo by to. Podívej, napadá mne jedna věc. Prostě ten brzdový třmen odřízneme, zacpeme trubky a pojedete dále. Budou vám brzdit tři kola, to stačí.“ vymýšlí šéf a mně zrovna nenapadají argumenty proti.

„Vydrží to? Bude to stačit?“ ptám se nejistě.

„Jistě!“ věří si sebejistý chlapík a nám nezbývá, než věřit jemu. Tak jo, pusťte se do toho.

„Hotovo!“ překládám si nadějné zvolání a jedu podle pokynů na testovací jízdu. Jenže…

…stanislava nebrzdí.

Jak nebrzdí? Odvzdušnil jsi ty brzdy? No jasně, že jo, odpovídá mechanik s výrazem dobrosrdečného Ivana. A proč to teda nebrzdí? Nevím. Tak znova.

„Kačáj! … Puskáj!… Trimáj!“ – „Sešlápni!… Pusť!…. Drž!“ překládám si volně pokyny, které se stanou pro dnešní den stěžejním názvem kapitoly palubního deníku. Stanislava stojí nad kanálem v garáži a servisák se pokouší o opětovné odvzdušnění brzd. Šlapu na pedál podle rozkazů a přemýšlím o tom, jak je „kačáj“ podobné s kachnou. Je to asi dětinské, ale v tu chvíli mne nic jiného nenapadá. Ztrácíme čas, naděje na opravu auta, které tady viděli poprvé v životě, jsou mizivé a nejraději bych se na všechno vykašlal a jel domů. Teda ne zrovna domů, ale dále. Kdo to zařídí? Nikdo? Nikdo.

Tak fajn. Je jedna odpoledne našeho českého času a je třeba udělat nějaký radikální krok. Přesuneme si hodiny a odteď se začneme řídit časem ukrajinským. Takže během pár vteřin je 14:00. No. To je teda terno.

„Zkus to projet,“ dostávám pokyn a jdu udělat kolečko po dvoře. Zase nic. Brzdový pedál se propadá a čelisti nespínají.

„Já budu raději zametat, než opravovat tohle auto!“ ztrácí ušpiněný „Ivan“ nervy a zahazuje klíče někam do kouta garáže.

„Tak jo, tak jdi!“ posílá ho ze svého postu kde se vzal – tu se vzal najednou se zjevivší šéf servisu.

„Vy s tím naděláte…,“ poznamenává s výrazem typu „nemůžu se už na to dívat“ nějaký kolega odvedle. Doteď opravoval pajero a sem tam houknul nějakou radu, ale po dvou hodinách marného snažení to vypadá, že bude muset zasáhnout do hry právě on.

„Počkejte, zajedu pro brzdovou kapalinu,“ usedá do neuvěřitelně vytuněného starého moskviče a mizí někde v dáli. Pár minut na to se jeho modrý přízrak s desítkami kil relativně zbytečných plastů vrací a dunivé tóny té správné hudby jsou jeho předskokanem v hlavním koncertním vystoupení.

„Kačáj…puskáj…trimáj….“ zní obehraná písnička a mně nezbývá, než mu věřit. „Ono je to stejné, jako u mojeho moskviče,“ oznamuje mi (alespoň ne pro mne) zrovna lichotivou zprávu, že jeho modrý šrot má stejný systém brzd jako naše milovaná a dokonalá tatrovka.

Neuplyne ani dvacet minut a jdeme na další testovací jízdu.

„Nět, já už nejdu. Zkus to sám.“ Třeba budeš mít více štěstí, předávám stanislavu frajerovi s moskvičem a jsem celkem smířený s tím, že dneska odsud s opraveným autem neodjedeme.

Opak je pravdou. Ukrajinec udělá široký oblouk, pak sešlápne plyn až na zem a těsně před námi efektně zabrzdí.

„Ábées?“ vystrčí hlavu otevřeným oknem s upřímně nevinným výrazem.

Ale kdeže… Prostě máme asi tak trošku zvlněné brzdové kotouče, tak to asi kope do pedálu a kdo ví, v jakém stavu jsou kulové čepy…?

„Máte tady hodně oprav?“ ptám se šéfa servisu, když za ním kráčím do kutlochu představujícího kancelář.

„Máme, to víš, špatné darógy – cesty,“ odvětí jakoby automaticky a já jen čekám, co nás bude tahle nedobrovolná zastávka stát.

„170 hřiven,“ podtrhuje na malém papírku součet za zhruba tři hodiny práce a butylku brzdové kapaliny DOT4.

Podávám mu 200 hřiven a jsem neskonale vděčný za to, že stanislava je schopná pokračovat dále. Brzdový třmen skončil v igelitové tašce uložený v kufru a já mám fakt dobrý pocit z toho, že nám tihle lidé vyšli vstříc. Porušili tím ty běžné euroevropské dohody o tom, že máme mít seriózní objednávku, když něco chceme a hlavně máme přijet euroevropským autem, a ne kusovou výrobou, když už chceme nějakou tu opravu.

V altánu zdrceně sedí „Ivan číslo jedna“. Pan neúspěšný. Kdo ví, co s ním bude? Snad nic. Jedna nepovedená oprava snad vyhazov nedělá. Podáváme si symbolicky zápěstí, ruce jsou bohužel kvalitně umazané od oleje. Přepadá mne pocit nadšení a dobra a doplňuji tringeld třiceti hřiven navíc ještě o šest plechovek radegastu.

„Čéskoje pívo?“ ptá se pro jistotu šéf. Důvěřuj, ale prověřuj. No jasně, že české. A navíc moravské!

Nejhůře dopadá tuningář moskviče. Během asi dvaceti minut nám vyřešil problém a pak se vrátil zpátky k opravě pajera. Tak už to v životě chodí. Ti nejlepší obvykle svůj úspěch odbývají frází „dělal jsem jen svoji práci…“.

Díky moc!

Je 15:50 místního času, utratili jsme dvě stě hřiven za opravu, která by v běžném servisu Tatra stála tak dva tisíce a šťastní jako blechy můžeme pokračovat dále. Dál na jih… dál na jih….

Plním přání Michala a uvádím souřadnice toho skvělého místa, kde mají nejen šikovné mechaniky, ale i sympatickou výstavku ruských žigulíků, moskvičů, volh…

… N49.40.45.79.16….E26.99.82.62.40

Široký betonový nápis „Chmelnickij“ na místo klasické cedule s názvem města se stává vděčným podnětem k fotografii se stanislavou. Vlastně celá tahle dovolená je hlavně kvůli ní. Na většině fotek je a bude zachycena právě ona. My dva jsme tak nějak navíc, prostě abychom se o ní postarali, ať si dovolenou užije co nejvíce ve zdraví. Nicméně moc dobře vím, že nám tahle „holka modrobarevná“ naši péči několikanásobně oplatí.

Přebíhám čtyřproudovou asfaltku a kličkuji mezi stařičkými autobusy a nákladními UAZy, které mají mimo překročení hranice životnosti ještě jedno společné – jezdí na plyn. Zatímco u nás je, nebo bylo, povinností umísťovat nádrže na alternativní pohon co nejbezpečněji, obvykle někde v zavazadlovém prostoru, což u tatry byl tak trošku problém, jelikož má kufr vpředu a občas vznikaly polemiky, zda taková přestavba je vůbec možná, tady se s tím nijak nemazlí. Propanbutanové láhve jsou upevňovány na střechy a korby v několika kusech vedle sebe, prostě kolik se vejde, tolik se namontuje, a je to na dovolenkový rozhovor dvou „autíčkářů“, zda je takový způsob bezpečný, či nikoliv. Je fakt, že na střechu se tady auta asi běžně nepřevracejí. A padesátistupňová horka v létě jsou příznačná také pro jiné kraje. Takže to evidentně nevadí. Jen by mne zajímalo, jestli taky musejí chodit každý rok na pravidelnou kontrolu za pětistovku, nebo je jejich technologie natolik spolehlivá, že jí veškeré technické instituty dávají doživotní záruku.

Tachometr ukazuje číslo 280902, což znamená vzdálenost 896 kilometrů od domova, užili jsme si nějakých 200 kilometrů jízdy bez brzd (Michal má zážitek na celý život), přespali v oblíbeném ubytovacím zařízení pro milenecké páry, poznali fajn autoservis – kdo by náhodou hledal kvalitní a levné služby, neváhejte, Chmelnickij na vás čeká! – nafotili to nic, co tady bylo k vidění, dotankovali elpégé za 3,30 hřiven za litr (pořád ještě žijeme v představě, že je to cena krát čtyři) a deset minut před půl pátou místního času, který už budeme nadále respektovat, prosviští naše tatrovka kolem před objektivem vášnivého kameramana (myšleno mně), aby hltala další stovky kilometrů ukrajinských silnic, které bohužel svou kvalitou nemají v českých stupnicích označení, neb i polní cesta jeví se dálnicí, ve srovnání s ukrajinskou silnicí.

Opět jsem ale neobjektivní. A navíc téhle zemi křivdím. Ani ne po patnácti minutách vjíždíme na více než solidní dálnici lemovanou stromy „oháknuté“ už do podzimního zabarvení a nám to jen připomene starou pravdu – že čas nezastavíme, ani kdybychom sebevíce chtěli. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom se měli v nejbližší době opalovat. Že by měl chlapík na hranicích pravdu? Že nás čeká jen „chólodno?“

Jenže horko nám je už krátce po páté hodině odpolední, kdy nás v obci Letichiv začne pronásledovat policejní hlídka. Scéně jako z filmu předchází mé flegmatické „Kašli na něj a jeď.“

Na Michalovi je fajn nejen to, že vydrží mé neustálé sarkastické popichování, ale i jeho bezproblémová spolupráce za volantem. Střídáme se v podstatě pravidelně a prozatím jsme nikdy nemuseli řešit spor o tom, kdo má nebo nemá vlastně řídit. Tento fakt považuji za jeden z pilířů úspěšné expedice.

„To stihnem´,“ shodneme se v okamžiku, kdy na první světelné letichivské křižovatce přeblikne na semaforu oranžová. A je pravdou, že projíždíme dle našeho mínění zcela bez porušení dopravních předpisů. Červená ještě nesvítila a navíc nesmíme prudce brzdit, abychom zbytečně nenamáhali zbývající tři brzdové třmeny.

V tom se ozvala píšťalka. Za křižovatkou stojí na chodníku policajt a zuřivě gestikuluje pendrekem směrem k nám.

„Kašli na něj a jeď.“ dávám pokyn Michalovi a to jsem neměl dělat.

I přes hustý provoz se ve zpětném zrcátku úspěšně prodírá mezi auty policejní lada samara. Ukrajinský strážce pořádku neváhal a spolu s kolegou se rozhodl, že nás dva umravní. Nedá mi to a musím si vzpomenout na nezapomenutelné řidičské výkony Louise de Funése ve filmové sérii Četníků. Za kvílení sirény a hrozivého blikání majáků nás předjíždějí a smykem otáčejí samaru jako barikádu, abychom se jim náhodou nepokusili ujet. Ještě, než odpolední vítr rozfouká zvířený prach, je tady nasupený dopravák.

„Dokuměnty. Víte, co jste udělali? vy jste neviděli, jak jsem na vás mával?“ funí celý zarudlý na Michala a ten se stoickým klidem odpovídá: „Aj dont andrsténd. Du ju spík ingliš? – Nerozumím. Hovoříte anglicky?“

Zatímco já jsem se musel otočit na opačnou stranu, aby nebylo vidět ten naprosto nevhodný výbuch smíchu, policista smysl pro humor nechal někde v autě před námi.

„Tak to ne. Projeli jste na oranžovou, to je u nás trestné! Nezastavili jste na můj pokyn! Ujížděli jste policejní hlídce!“ hřímá tak nějak ve zcela volném, ale naprosto logickém překladu. „Půjdete s námi na stanici a sepíšeme protokol!“

Michal se ještě opět marně pokouší o pro něj přirozenější angličtinu, ale jelikož to nikam nevede, vmísím se lehce do rozhovoru.

„Skoľka chóčeš? Nam ně nádo bumážky. – Kolik chceš? Doklad nepotřebujeme.“ nakláním se přes Michala, aby bylo zřejmé, že jsme ochotní se domluvit.

Hrobové ticho. A výbuch.

„Jak skóľka chóčeš!? Půjdete s námi na stanici a sepíšeme protokol!“ řve na nás, jako by snad ani nebyl bratr Slovan.

„Nam ně nádo jéchať na stánciju. Nam ně nádo protokol. Nam ně nádo bumážky. Skoľka? – Nepotřebujeme jet na stanici. Nepotřebujeme protokol. Nepotřebujeme papír. Kolik?“ nenechávám se odbýt jako starý mazák. Všichni berou. A tenhle nebude výjimka.

„850 hřiven, nebo 50 euro.“ dostávám odpověď.

Tak fajn. Podávám mu doklady obohacené o požadovaný obnos, šikovný pohyb při „kontrole“ dokladů, během okamžiku máme doklady zpátky a s ne příliš nadšeným rozloučením můžeme pokračovat v cestě. Máme před sebou ještě hodiny a hodiny jízdy. Už tak jsme ztratili hodně času v servise a ještě se dohadovat s místní policií? Kvůli tomu, že u nich tady je průjezd křižovatkou na oranžovou přestupkem? A kdo má o tomhle nesmyslu vědět?

50 euro je asi 1300 korun. Pro místní obyvatele hodně slušný peníz. Zasloužili bychom úsměv a poděkování. Ale může nás hřát, že jsme podpořili místní ekonomiku. Samara totiž sice s efektním zahrabáním svých kol vystřelí z místa našeho zadržení, ale o pár set metrů dále zatáčí na parkoviště před sympatickým restauračním zařízením. Policejní čepice letí na palubní desku a oba přátelé v dobrém rozpoložení míří ke dveřím jejich následujícího programu. Však co, na útratu mají víc, než dost a upřímně – i my jsme rádi, že jsme se takhle dohodli. Kdo ví, jak by podobná situace dopadla u nás?

Ukrajina je prostě jiná. Ale celkově jiná. Myslím, než jsem si ji představoval. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem si ji představoval jako nekonečně zelenou louku s poli táhnoucími se od obzoru k obzoru, kde v pohádkových vesničkách vlídným měkkým jazykem hovořící obyvatelé bydlí v dřevěných domcích tradičního ruského stylu. Byl jsem ale i připravený na klasická velká města, kde původní historické paláce a chrámy byly zastíněny nebo zcela vymýceny šedivými obludami socialistických paneláků.

Prozatím si z této země odnáším zkušenost s téměř nesjízdnými cestami, slušným ubytováním, vzpomínku na šikovné ruce místních lidí, naštěstí ještě solidně fungující policajty, ale jinak podle očekávání je tady méně lesů a více převážně chudě vypadajících polí. Přestože ukrajinské bábušky sedící podél silnic a prodávající ovoce a zeleninu ze svých zahrádek se mne pokoušejí přesvědčit o tom, že jejich země umí být úrodná nad běžný standard nabízený v supermarketech.

„Nechci jet po chodníku, ale ani v protisměru,“ rozčiluje se Michal nad zoufalým stavem vozovky, když po tři sta kilometrech jízdy vcelku nezáživnou krajinou vjíždíme do jednoho z mála větších měst – Umanu. „OK, tak pojedu po chodníku,“ rezignuje za chvíli, protože v hlubokých dírách nehodlá utrhnout stanislavě kolo.

Je deset minut po deváté večer a z druhého největšího města Čerkaské oblasti, které někdy v 16. století vzniklo na tehdy polském území a bylo nesčetněkrát napadáno Tatary, aby se nakonec stalo kozáckou pevností, nevidíme vůbec nic. Jsme ještě stále pod časovým tlakem a tak naší prioritou je jen natankovat a pokračovat dále směrem na Oděsu a na Krym.

Těsně před půl jedenáctou dostáváme z naší milované vlasti zprávu od Kristýny: „Kurz ukrajinské hřivny (Uah) se pohybuje kolem dvou korun.“ No páni! Tak to je skvělé! Takže jsme bydleli jen za cca 500 korun a plyn tady stojí nějakých 8 korun! To nemá chybu! A to máme vzadu na sedadlech sbalený stan, protože jsme byli doma poučení, že je tady strašně draho! Člověk má prostě věřit hlavně sobě…

Střídáme se za volantem a já se současně snažím občas pořídit i nějaký ten záběr kamerou. Je v podstatě nulový provoz, není co dělat a při osmdesátce v hodině se dá stíhat bez problémů i víc. Jediným zpestřením je kamión ČSAD, nicméně po bližším zkoumání je více než jisté, že se jedná jen o plachtu s logem české dopravní společnosti. S tou ale náklaďák určitě nemá nic společného. Ukrajinská espézetka hovoří jasně. Ale možnost setkání s českým „kamarádem“ uprostřed temné noci alespoň na chvíli zahřála u srdce.

Krátce po jedenácté hodině vjíždíme do dalšího plánovaného bodu na mapě – Pěrvomajsk zní krásně rusky, ale za to příšerně páchne. „Smrad…snad všichni topí hadrami,“ poznamenává Michal do palubního deníku a vzápětí přidává pochvalu: „cesta je relativně dobrá.“ Nacházíme se v Mykolajivské oblasti, která je jednou z méně osídlených oblastí Ukrajiny. Nutno podotknout, že na tu hustěji osídlenou jsme ještě nenarazili. A nebo jsme už zdeformovaní od nás, kde často jedna vesnice či město splývá s druhým.

Máme za dnešek najeto jen 412 kilometrů a přitom jsme už dost solidně utahaní. Vzdálenost podobnou té z Ostravy do Prahy je v době příznivé konstalace hvězd a hlavně dopravy na D1 možné zvládnout za tři hodiny, ale tady nám to trvá dvojnásobek času. Musíme dojet do Mykolajiva, dáváme si závazek, a s ohledem na opravdu hodně solidní cesty by to neměl být nikterak nesplnitelný úkol.

Dálnice. Opravdová. Se skutečnou benzínkou. Že by fata morgana? Přece nejsme na poušti! Bezchybně rovná silnice je balzámem pro tlumiče naší tatrovky a velká osvětlená čerpací stanice je zase lákadlem pro nás. Zpátky v konzumní civilizaci, to je najednou radosti! Jdu omrknout nabízený sortiment a vracím se s cédéčkem Viky Antonovy. Vůbec netuším, o koho se jedná a co to bude, ale líbil se mi obal (kdo by odolal usměvavé hnědooké blondýnce?) a za 27 hřiven, tedy asi 54 korun, no nekupte to za ty peníze! Obal (neříká se tomu spíše booklet?) mne navíc nalákal na to, že CD obsahuje pro mne naprosto neznámý hit „Nikolja“ a nutno podotknout, že se okamžitě po přehrání v našem novém modře podsvíceném autorádiu značky Sencor stává i hitem naším a cédéčko s Vikou necháme opakovat ještě několikrát. „Ukrajinská Britney Spears“ nás bude provázet po celou expedici a svým hlasem nám zpříjemní krušné chvilky běžného života i po našem návratu domů.

Pokračujme však nocí dále. Cherson dostal svůj název podle někdejšího antického města Chersonésos, což bylo v 18. století v souladu s tehdejší módou, ale nás tohle bývalé tatarské přístavní město vítá osm minut před  třetí hodinou ranní v úterý 15. září 2009. 648 kilometrů za deset a půl hodiny jízdy je na můj vkus poněkud málo, ovšem při pohledu na mapu jsou další místa vhodná k odpočinku tak provokativně blízko (jen pár centimetrů), že je rozumnější poslechnout mozek a dokud jsme ještě provozu schopní, vyhledat nějaké příjemné ubytování.

Třináctka je podle nesmyslných pověr nešťastné číslo. Nám trvá přesně třináct minut najít na začátku Chersonu hotel jménem Hotel (nebo se jmenuje Non-Stop? Nic více totiž neonové nápisy do tmy nezobrazují, jen „Hotel Non-stop“). Abychom se cítili pořádně daleko od rodné vlasti, hned vedle hotelu je autosalón Škoda. Ach jo…

„Mohu vám nějak pomoci?“ huhlá směrem ke mně ochranka, sotva se vysoukám ze dveří.

„Ne, sháníme ubytování.“ ladím neustále naprosto nedokonalou ruštinu až možná ukrajinštinu.

„Tak moment,“ odvrací se ode mne muž v černém a posílá nějaké info do vysílačky. „V pořádku, můžete dovnitř.“ překládám si v rámci svých jazykových i časových možností a už už na sebe věšíme zcela nezbytné bágly a vyrážíme směrem ke vchodu hotelu. Velikostně spíše penzionu, nebo chcete-li, motelu, dříve označovaného jako motorest.

„Dobrý večer, máte svabódnyje kvartíry? – máte volné pokoje?“ vysoukám ze sebe hned u pultu skromné recepce.

„Da – ano,“ jen tiše hlesne šikovná blondýnka, kterou jsme evidentně vzbudili uprostřed jednoho z možná nejkrásnějších snů. Sama vypadá moc hezky, přestože její věk je jen těžko odhadnutelný. Pochybuji, že místní dámy obhajují svou lenost a neforemnou postavu tím, že jim jen už pár let nad třicet. Tahle štíhlá recepční jde zcela proti tomu alibistickému proudu.

„OK, tak zaplatíme,“ chci mít srovnaný účet ještě před spaním a vytahuji svou zlatou kreditní kartu.

„Kdepak, nejde terminál,“ pokračuje unaveně naše ubytovatelka a se smutným výrazem v očích dodává: „zaplatíte ráno.“

Páni! To je mi důvěra! No, proč ne? Těžko odhadnout, kdo z nás tří je unavený více, ale ploužíme se dřevěným schodištěm zhruba všichni stejně.

Kožená sedačka, LCD televize, mramorová koupelna, klimatizace a ke spánku svádějící postel, to nás láká v hotelu bez euroamerického reklamního názvu.

„Je to super, děkujeme,“ posílám slečnu nebo spíše paní spát a už se nemůžu dočkat, až sám zalehnu.

Michal dobrovolně zabírá koženou sedačku pár metrů za předsíní a já se zcela bez protestů spokojím s ložnicí vedle. Útulné letiště s koupelnou vedle a plazmovou telkou nade dveřmi je zkrátka neodolatelné a po několikavteřinovém brífingu je vše jasné a potvrzeno: umýt se a spát.

Sám mám doma plazmovou televizi hlavně kvůli hokeji. Co se týká nějakého aktivního sledování, tak se to povede jen občas, když mám připravený nějaký hodně dobrý film. Tady je to evidentně standard. Nevydržím to a proletím programovou nabídku. Místní hudební „Óčko“ je nakonec tím, co mne zaujme nejvíc. Pussy Cat Dolls tady evidentně znát nemusejí, protože mají nepřeberné množství svých vlastních atraktivních zpěvaček a i hudebně je to víc než dobré. Je to fajn. Ale jsou čtyři ráno a jak dlouhou asi budu moct spát? Sám nevím. Takže klik a zavřít víka unavených očisek.

Záložka pro permanentní odkaz.