16. září je asi den jako každý jiný. Probouzím se sám uprostřed pokoje a hlava bolí jako střep. „Slunce stálo už hodně vysoko, když se probudil. Kouká, kouká, mne si oči, vůbec si nemůže uvědomit, co se s ním vlastně stalo.“ Vzpomínám na tuhle část pohádky O chytré horákyni, kterou jsem kdysi poslouchal na vinylové desce, moc rád. Nevím proč. Ale jisté je, že na dnešní ráno se hodí zcela přesně.
Je poledne, já si matně vzpomínám na včerejší bujaré koštování a s nadějí na teplou polévku se pokouším vstát z postele. Venku je pod mrakem a Michal je podle zpráv na mobilu na obhlídce pobřeží. Seberu všechny síly a po ranní očistě vystrčím nos ven. Ne, že bych měl v úmyslu okamžitě pádit směr moře, ale vidina boršče mi dodává tolik potřebnou energii opustit pohodlné lože a neupadnout opět ve spánek spravedlivých.
A taky se už vrátil Michal. S klasicky potutleným úsměvem pozoruje s neskrývaným pobavením mé snahy vypadat normálně a svěže a než bych mu dal příležitost k nějakým rádoby vtipným poznámkám, velím na snídaní. Což je samozřejmě trefa do černého – je půl jedné a snídaně končila před více než třemi hodinami. A podle vyprávění a fotek byla opravdu více než chutná.
Jsme s Michalem kamarádi docela hodně dlouho. Umíme si navzájem říct věci, které by asi hodně přátelství zcela zničily. Ale ne nás. V mnohém jsme na stejné vlně a tak si i hodně sporů doslova vymýšlíme, aby to nebyla až taková filmová idylka. Nějaké rádoby vtipné poznámky létávají z obou stran a moc rádi si oba rýpneme na téma, kde cítíme zaručený úspěch. Těžko bychom ale dojeli až sem, kdyby mezi námi existovalo něco jako ješitnost, závist, podrazáctví a tak podobně. Tohle je nám naprosto cizí.
Jet světa kraj jenom proto, aby si člověk opálil svou tvarohovou kůži a osvěžil se ve slaných mořských vlnách, na tom asi není až tak nic podivného. A to i ve světě, kdy z České republiky jste letadlem u moře za hodinu a něco. Ovšem jet za opalováním a dováděním v moři na Krym se prozatím nejeví jako správná volba. Možná během prázdnin, ale září nás přesvědčuje o své nevlídnosti. Začíná pršet. A hodně. Dokonce natolik, že jsme slušně požádáni obsluhou, abychom se ze své oblíbené zahrádky v restauraci penzionu přesunuli dovnitř. Pohled na pod šaty deštěm zmáčené prosvítající ladné křivky pohledné servírky nás odnáší s levitující lehkostí.
Místo, kde jsme spokojeně trávili včerejší večer se pomalu, ale jistě zaplňuje vodou. Nevadí. Uvnitř jsme stejně jako venku sami a o zábavu se nám stará jak jinak než plazmová televize s aktuálními videoklipy. K obědu si dávám stejně jako včera „nudné“ telecí steaky a boršč. Rád bych ochutnal místní pivo, ale mají jen české Krušovice. Nu což. Je to excelentní. Jak to zařídit, abychom si takové menu mohli dávat i doma?
Bolí mně hlava a tak se jdu projít k moři. Přestalo pršet a taková procházka mi může udělat jenom dobře. Nemělo by to být daleko. Schodiště poskládané z dlouhých chodníků vede až na malé přístavní molo. Nebo snad pláž? Nějak nevím, co si o tom mám myslet. Opuštěná Lada Samara hledí do mořských vln a nic kolem nepřipomíná přímořské letovisko, jak je známe z katalogů cestovek. Pláží je vcelku srovnaná hromada kamení a na ní polostojí a polosedí čtyři opalování chtiví odvážlivci, snad dokonce rodina. Kousek vedle leží osamocené pramičky a odněkud z pod stromu přitéká pramen neznámého původu a složení. Nechci dělat závěry, že je to stoka nebo její velmi blízká příbuzná, ale z hlediska logiky to nic jiného být nemůže. Procházím skrz snad restaurací neurčité cenové kategorie po zrezivělých schodech dolů na „pláž“ ke značně prohnilému molu. Ještě pár týdnů zpátky jsem sebejistě vyprávěl o tom, jak se budeme opalovat na pobřeží Oděsy. Hm, bohužel, tam nebylo ani vhodné počasí, ani dýchatelný vzduch. Tady v Jaltě sedím na kameni, pozoruji kusy zkorodovaného železa, snažím se najít nějakou mušličku na památku a s nepřítomným pohledem na mořskou hladinu bilancuji svůj život – plané naděje a nadějné plány, které dokonale propadávají. K melancholické náladě se přidává i docela silný déšť, který možná zaskočil výletníky parníku na obzoru, ale rozhodně ne rodinku na pláži, která pohotově rozbaluje igelitovou slídu a staví z ní něco podobné stanu či fóliovníku. Melancholickou náladu dokonale dokresluje kostra šelmy kočkovité ve značném stádiu rozkladu. Takhle jednou dopadneme všichni. A kdo ví, kdy to bude? Zatímco místní rodinka se už nasoukala pod fóliovník, mně je to naprosto jedno. Vlastně všechno je mi jedno. Nic nevychází. Mám neskromná přání, která se plní většině lidí v mém okolí, ale mi ani náhodou… Z pocitu naprostého smutku mne vytrhne až koncert osmiválcového motoru – přijíždí Michal.
Livadisjký palác patří mezi „sedm divů Ukrajiny“ a tak zvaná Jaltská konference v únoru 1945, kde Spojené státy spolu Velkou Británií a Sovětským svazem uzavřely zcela zásadní ujednání o budoucnosti rozdělení poválečné Evropy, přestože (jak čtu v historických pramenech) byli všichni tři zásadní přestavitelé – Roosevelt, Churchill a Stalin – zdravotně indisponováni, byla pořádána právě tady. Je až s podivem, jak člověk začne přehodnocovat znalosti, které na škole považoval za zcela zbytečné, když se ocitne právě v tak významných destinacích. V 15 hodin místního času díky vcelku dobře označeným šipkám v azbuce i latince parkujeme stanislavu jen několik desítek kroků od tohoto významného místa.
Je sice pod mrakem a každou chvílí očekáváme návrat deštivých kapek, ale i tak tady není o návštěvníky nouze. Pár poutačů upozorňuje na výše zmiňovanou jaltskou konferenci a ty další zvou na návštěvu galerie a prohlídku voskových figurín. I přes nepřízeň počasí se snažíme nasát místní atmosféru a taky uspokojit naše oči pohledem na sličné ukrajinské slečny, které sem – většinou v doprovodu rodičů – zavítaly na prohlídku.
Zcela ovládneme prodejnu suvenýrů. Tolik vkusných věcí za více než příznivé ceny, to se jen tak nevidí. Prodavačka je na pár minut jenom naše a z výstavek mizí jeden upomínkový předmět za druhým. Z jedné strany paláce je – a teď se opravdu nechci dotknout svou neznalostí – vstup do pravoslavného chrámu, ke kterému přistupují všichni návštěvníci s takovou úctou, že my sami se dovnitř neodvážíme. Prazvláštní vůně však přivane až k nám a jen dokreslí kouzelný pocit z tohoto místa. Procházíme kolem dokola a snažíme se i v opět pokračujícím dešti udělat pár fotek. Zcela bez ostychu pak oslovujeme slečnu jménem Máša, která nás během pár vteřin jak se patří srovná a udělá nám s Michalem společnou fotku, po které tolik toužíme. Turecké WC se daří nafotit i bez asistence kohokoliv, nicméně perfektní čistotu jsme nezaznamenali jen na těchto intimních místech. Uklizeno bylo všude. Žádné nedopalky, odpadky, rádoby umělecké pokusy sprejerů… Nic. Livadijskij dvorjec působil oproti svým ruským konkurentům skromně, ale opravdu čistě a přívětivě.
V pět odpoledne se zase umoudří počasí a tak pokračujeme tzv. carskou stezkou k Vlaštovčímu hnízdu. Zámek byl vystavěn mezi lety 1911 a 1912 na 40 metrů vysokém útesu a cestou k němu fotíme historicky důležité snímky stanislavy a nás. Malé parkoviště na kopci nabízí Jaltu jako na dlani. Ocelový kruh se jménem města a dekorativním rackem „zdobí“ kdoví jak staré zbytky barevných konfet a lahví a tak vzniká jedna z mála fotografií dokumentujících to, že jsme tady byli a že až sem bez zásadních problémů dojela jedna stará, často lidmi opovrhovaná, šestsetřináctka. Nedá mi to a na chvíli se při pohledu na sluncem zalité panorama zasním…
„Lastívčině gnízdo“ je opět jedním z romantických míst Ukrajiny, které stojí za to vidět. Poněkud nebezpečná cesta skrz hustě zarostlý park s chodníky rozbitými tak, že některé z prasklin jsou hluboké až metr a dlouhé dva metry, však nemá s romantikou nic společného. Desítky plastových lahví zahozených neukázněnými turisty připomínají, že chování lidí je ve většině zemí totožné. Nemyslím si, že doma se jim tenhle nepořádek válí jen tak pod nohama, takže nechápu, v čem je problém, že musejí takový binec dělat venku? Hlavně se při prodírání „pralesním“ porostem dívat pod nohy, ať ještě do něčeho nezahučíme.
Stojí to za to… Zámeček na mořském útesu je jako z nějaké pohádky o princezně, kterou tady zavřel zlý tatínek král. Možná ani nebyl zlý, možná ji chtěl jen uchránit před drakem. Nebo ji tady uvěznil žárlivý černokněžník? Fantazii se meze nekladou. Vlaštovčí hnízdo v zapadajícím slunci, které odráží své poslední dnešní paprsky v moři pod skálou, pustí uzdu představivosti snad každému návštěvníkovi. A spousta „princezen“ z místního i cizího království (občas i doslova) zase jakoby spustí Michalův fotoaparát. Typickou ukrajinskou blondýnku pózující u zámeckého zábradlí tak nefotí jenom její maminka. Rozevlátou tmavovlásku s vlajkou Anglie na mikině si na snímku neodveze jen její přítel. Její široký úsměv nám zůstane na památku na několika fotkách z různých vzdáleností a úhlů. Pak už jen „komerční snímky“ typu racek na skále, malebná zátoka s přístavem, sem tam nějaký Michal nebo já a vyřízeno.
Vlaštovčí hnízdo je velice turisticky přitažlivé nejen díky historii, nebo solidní reklamě, ale i svým opravdu milým vzhledem.Uvnitř se však neukrývá žádná pohádková princezna, ale docela běžná restaurace, čímž pro nás veškerá návštěva tohoto skvostu končí.
Je to klasická situace. Být tady s nějakou tou „princeznou“, rozplýváme se a v západu slunce tady ochutnáváme delikatesy místní kuchyně se slůvky „miluji Tě“ na rtech. Možná dobrý námět na nějaký scénář, ale ne realita nás dvou. Už tak musíme vždy složitě vysvětlovat, kam že to vlastně jedeme, když zbytek „obyčejných lidí“ se spokojí s Chorvatskem. Pokud mohu mluvit za sebe, tak mým cílem není být obyčejným člověkem. A lituji všechny, kteří se s tímto statusem smíří.
„Odkud jste? Poláci?“, hádá asi čtyřicetiletá ukrajinská stánkařka, když se jí snažím vysvětlit, že ten nástěnný kalendář chci v jisté konfiguraci, jak bychom asi řekli ve svém oboru, tedy i s chrámem, což zase jí logicky šrotuje a transformuje v závěr, že jsme polští katolíci, kteří trvají na jisté zobrazení na kusu papírového plátna kvůli své víry.
„Hm, hledám, ale bohužel asi už nemám“, omlouvá se a rozbaluje jeden kalendář za druhým. „Počkejte“, nevzdává se a opustivší svůj stánek včetně sortimentu, obíhá ostatní prodejce s tím. jestli někdo z nich náhodou nemá takový kalendář, který by se mi líbil. Přátelé, ten suvenýr stojí 10 hřiven, tedy asi 20 korun. Občas chci u nás doma koupit něco podstatně dražšího a když to prostě není, nebo bylo by potřeba zvednout zadek a někam zavolat, tak jsem s úšklebkem poslán do patřičných míst, že se prostě musím smířit s tím, že to prostě není. A tahle žena tady na více jak 10 minut opouští svou investici a běhá po okolí, aby mi vyhověla! Připadá vám jako blázen? Pak jste naprosto nepochopili smysl podnikání!
„Nezlobte se, ale kalendář, který jste si vybral., opravdu už nikde není“, konstatuje provinile.
„To nevadí, vezmu si ten vystavený a ještě jeden s sebou. A klíčenku Jalta-Krym (pro stanislavu). Máte tady spoustu hezkých věcí.“, snažím se jí vrátit dobrou náladu.
„A vy jste z Čéchie – z Česka?“, ptá se s oddaným pohledem. „A líbí se vám u nás?“
„Je tady krásně. Chudý kraj, krásná místa a moc hezká děvčata,“ odpovídám a paní prodavačka jen pokyvuje hlavou.
„Však řekněte všem známým, ať se přijedou podívat. Je tady krásně. Není tady všechno úplně v pořádku. Ale ať se přijedou přesvědčit na vlastní oči. Máme vás rádi.“ Kdy jste něco podobného slyšeli od českých těžce znuděných holek-prodavaček, za nimiž stojí obhájení hodné vysvětlování, jak moc je to těžká a nezáživná práce? Budu teď zavírat obě oči, abych mohl napsat, že existují výjimky, které se umějí usmívat i za těch „směšných“ padesát korun na hodinu.
Nemá cenu si naříkat nebo stěžovat na to, že romantická projížďka loďkou po Něvě je nereálná, když prostě jedete na výlet do Petrohradu s kamarádem. Že večeře ve Vlaštovčím hnízdě je jen sen, protože výtečná večeře s výhledem na západ slunce a nekonečně moře je přežitek. Kdo má jako životní sen nebo standard auto BMW X5 (nebo X6), minimálně pětihvězdičkový (jde to i více?) hotel a služebnictvo, tomu jsou tyhle zážitky zcela ukradené. Neodsuzuji to, ale moc rád si vychutnám právě tyto okamžiky, jež jsou opravdovými životními zážitky, oproti povození v sériově vyráběné káře a přežívání v předraženém hotelu.
Šaslívuju darógu! – Šťastnou cestu!“ loučíme se s Vlaštovčím hnízdem a vyrážíme po nejdelší trolejbusové trati v Evropě dále. Ano, čtete správně. Trolejbusová síť mezi krymskými městy Simferopol, Alušta a Jalta představuje svým 86 kilometrů dlouhým úsekem nejdelší síť svého druhu v Evropě! A prohánějí se po ní i trolejbusy české výroby. Jak je tady již zvykem, spíše se podobají díky svému zoufalému stavu osvětlení duchům z temnot, než dopravním prostředkům, ale po několika ze tmy se zjevivších náklaďácích se nad tím nepozastavujeme a s očima na šťopkách se hlavně snažíme do některého z nich nenarazit.
To ještě netušíme, že nás čeká další ze zážitků, jako vystřihnutých z komerčního filmu. Jelikož tma padla na naši hostitelskou zemi až nečekaně brzy, schovávám kameru a opouštím pro dnešek jakékoliv plány k filmování pro jeden důležitější cíl – dorazit do Sevastopolu a pokusit se v solidní čas pro spánek ubytovat. Silnice vedoucí hornatou krajinou je pohodová a místy zkrácená skrz horu nějakým tím tunelem.
A to je právě ono. Jeden z tunelů je v rekonstrukci a proto je sjízdný jen jedním směrem. Nic neobvyklého. Na každé straně je semafor, který na zelenou pouští jednu či druhou stranu do tunelu a tak je zajištěn vcelku plynulý provoz oběma směry. Nebo snad ne? Bliká nám zelená a tak vjíždíme s tím, že si neodpustím blbou poznámku: „To by ale byla sranda, kdybychom se tady zasekli.“
Že já osel jsem nedržel hubu! (že to tak musím otevřeně přiznat). Zhruba v první třetině tunelu zůstáváme stát v koloně. Asi někdo zazmatkoval, nebo mu chcíplo auto, to se přece stává. Jenže po pár minutách čekání se situace nepochopitelně nemění. Část kolony zkouší couvat, druhá část se začíná ozývat netrpělivých troubením klaksonů. Co se děje?
Vybíhám ven a snažím se to zjistit.
„Ty vole, to musíš vidět!“ vracím se do auta. „Podej mi kameru!“
Stalo se něco, nad čím zůstává rozum stát – ačkoliv 99 ukrajinských (včetně českých a moravských) řidičů ze sta je srozuměno s tím, že na červenou je třeba zastavit a počkat a na zelené světlo naopak vyrazit a projet tunelem, najde se vždycky jeden (blbec) Bělorus, který se rozhodne tohle pravidlo upravit k obrazu svému.
Prostě do protisměru se bez ohledu na semafor a desítky vozidel proti němu vyrazil jeden z „bratrstva neohrožených“. Kalamita nebývalého rozměru nastává v zápětí. Zatímco první část řidičů se rozhodne couvat zpátky, ostatní za námi jsou odhodlaní držet pozice a neustoupit. Začíná „boj na život a na smrt“. Tunel rezonuje troubením snad všeho, co funguje (nám samozřejmě klakson nejde), ale Bělorus jen zarytě hledí vpřed a v pruhu, kam jsme se vešli se stanislavou tak akorát, se neohroženě zkouší¨prodírat dále. To už začínají blýskat i první fotoaparáty, které mají za úkol zvěčnit tuhle anekdotu k podání „k lepšímu“ doma večer u piva, nebo u stakana vodky. Nezůstávám pozadu a i přes špatné osvětlení zaznamenávám celou komedii včetně zvuku. Nadávky na straně jedné a stoický klid na straně druhé stojí za to. Zcela logicky celá situace eskaluje, když na druhé straně semafor zezelaná a za běloruským gerojem vyrazí další stroje.
Zatímco by pomalu srovnávající se počet vozidel na obou stranách měl vyvolat něco jako příměří, opak je pravdou. Chlapíkovi v mercedesu, který je naším nečekaným vedoucím skupiny, selhávají nervy a buší do běloruského auta pěstmi a gestikulací se snaží přinutit bláznivého šoféra k tomu, aby začal zase uvažovat racionálně. Nebo…?!
Spravedlnost nakonec vítězí a běloruský jezdec couvá se svým koněm zpátky ke vjezdu tunelu. Aby si to náhodou nerozmyslel, je pro jistotu nekompromisně vytlačován mercedesem a jen se štěstím se při couvání vyhne zájezdovému autobusu, který se díky zmatku neplánovaně posunul už k počátku díry v hoře a jehož cestující poskakují kolem něj a evidentně se dobře baví.
Najednou je průjezd volný a mám co dělat, abych doběhl Michala, který mezitím přebral řízení, a nemusel přespávat někde tady v lese, byť s kamerou plnou zážitků.
Když dorazíme pár minut před půl osmou do zhruba 80 kilometrů vzdáleného Sevastopolu, je tma jako o půlnoci. Ubytování bychom měli najít v hotelu Ukrajina. Ten se ovšem nedaří najít. Město už evidentně spí. A to vůbec nepřikládáme váhu tomu, co se o Sevastopolu říká – že je v podstatě pod ruskou nadvládou. (Pár měsíců po našem návratu Ukrajina pronajímá přístav Sevastopol na dalších 25 let Ruské federaci…). No co, tak budeme klasicky kroužit v jednom směru a na nějaké to ubytování určitě narazíme.
A taky že ano. Není to sice hotel Ukraina, ale mně se už opravdu zavírají oči a dokáži si představit lépe strávený večer, než osmiválcovým duněním rušit veřejný sevastopolský klid. Jméno hotelu, který vypadá jako docela nový, si není možné pro svou zvláštnost zapamatovat. Mohl by se jmenovat jakkoliv, ale jmenuje se Zjud. Marně hledám ve slovníku a ve Wikipedii, co to asi znamená. Sám název mi je přirozeně nesympatický, ale recepce hotelu se mne snaží přesvědčit o celosvětové úrovni. Recepční prý hovoří anglicky a dokonce tady mají i českou vlajku!
Parkoviště ujde a zbytek taky vypadá až nad míru kvalitně. Jenže první zádrhel nastává při avizované angličtině.
„Koupelna nabízí i teplou vodu. Chcete spát ve společné posteli, nebo odděleně?“ ptá se slečna ne příliš vysokého vzrůstu.
„To je jedno, můžeme spát kdekoliv.“, snažím se nekomplikovat situaci. Opak je ale pravdou.
„Můžeme vám dát i jiný pokoj.“ pokračuje s ochotou, které se asi odborně říká empatie nebo asertivita..
„To je dobré,“, jsem fakt unavený a hodlám brát všechno, jenže to je bohužel ten kámen úrazu. Zatímco slečna se snaží vyhovět, mi je to jedno a nenacházíme společnou řeč. Opravdu mne komunikace spíše v ukrajinštině, než v angličtině, vysiluje a než začnu další větu, zahudrám jazykem jako čert o Mikulášském večeru. Vytřeštěný zrak recepční hovoří asi za vše.
„Pochopte, je nám to jedno. Pokud máte pokoj, kde jsou dvě oddělené postele, budeme bydlet tam,“, snažím se ulehčit situaci a odpovědí je přesun ze třetího patra někam do sklepa,. kde je pokoj podle našich (no, to bych kecal) přestav.
„Tak fajné, ne?“, překládám si raději hoodně volně skutečný obsah otázky subtilní průvodkyně hotelem a jsem rozhodnutý se již za žádnou cenu nestěhovat.
„Ano, jsme spokojení,“, odháním v běžném životě snad fajn holku, ale po asi dvaceti minutách poskakování po hotelu bych už fakt někam odhodil brašnu a zmizel do nějakého útulného restauračního zařízení, které nám nabídne kus dobrého masa a místní vychlazené pivo.
V pokoji není plazmová televize. Ta stříbrná bedna místo ní by se hodila spíše někam do kuchyně, a to hodně malé, než do ukrajinsky pohostinného hotelového standardu. Klimatizace je příjemnou novinkou, ale ne zrovna v tuhle domu. Teploty motají tak nějak kolem dvacítky přes den a deseti stupni v noci. Hodiny jsou velké a až moc přesné a varují před zaspáním. Postele jsou asi metr od sebe, ale to ještě nezaručuje kvalitní spánek. Ty deky na matracích máme povléct a použít na místo peřiny? To není navíc, kdyby nám náhodou byla zima? Na fotkách to bude asi vypadat dobře, ale výhled z prosklené lodžie není taky žádná výhra. Jako fajn, vidíme na stanislavu, vidíme na protější barák, když se tak nějak trošku zaměříme, tak nezbývá, než uvažovat o tom, proč někdo naproti postavil cihlovou stěnu hned za oknem, tedy ne, že – jak by logika asi nařizovala – by zazdil okno, ale okno nechal v plném provozu, akorát pár decimetrů za ním postavil zeď. Jo. Takže k oknu se dostat nejde. A kdyby něco zvenčí, tak jako okno otevřít (násilím) jde, ale pak už je jen stěna. Jo. dobře. Hm. A co z toho? Asi se tady budu muset zamilovat, oženit a bydlet tady, abych na to přišel. Jinak mi to totiž hlava nebere. A nezbývá, než vyrazit do ulic.
Vytáhneme čipovou kartu, bez níž nejen že neotevřeme dveře pokoje, ale nebude nám v něm ani nic fungovat. Bereme to přes recepci, aby pro jistotu viděli, že odcházíme, ale současně věděli, že se hodláme spořádaně vrátit.
„Kartu si můžete nechat a klíče potřebujete, ty jsou od vchodu,“ dostává Michal instrukce, protože já jsem bohužel verbálně zcela nepoužitelný. Můj stav jen dokresluje to, že na místo za Michalem k východu zamířím do prvních dveří, které samozřejmě vedou někam úplně jinam.
Tak jsme venku! Noc je ještě mladá! Ale na naše poměry nezvykle tichá. Chodníky jsou dokonale rozbité, tak v rámci měsíčního svitu poskakujeme mezi sousedícími domy až tam, kde tušíme hlavní silnici. Chudáci vozíčkáři tady musejí dostávat nějaké terénní stroje, protože bariéry jsou tady dost slušné i pro lidi méně handicapované-pro nás dva určitě.
Doklopýtáme na relativně hlavní potemnělou asfaltku a jdeme opět podle instinktu směrem k náměstí. Po levé straně je nějaký snad bar s blikajícími srdíčky, ale na pití ani na slečny není díky únavě ani pomyšlení. Míříme přímo k našemu cíli. A jsme tady – hotel Ukraina v plné své kráse.
„Myslíš, že tam ještě bude otevřeno?“ vyměníme si vzájemné pohledy a mlčky pokračujeme s tím, že to prostě zkusíme. Slunečníky s logem pivovaru Staropramen na venkovní terase nás lákají dovnitř, ale první dojem je přinejmenším rozpačitý. Mohutné vstupní dveře, rozlehlé předsálí, masivní nábytek, všude přítomné nevkusné závěsy plné prachu, světla, která asi pamatují šedesátá léta a na druhém konci spíše sálu, než hotelové restaurace, opuštěné piáno. Jako by se tady zastavil čas. Útulné to tady rozhodně není a o uvolněné atmosféře nemůže být ani řeč.
Obsluhující krásky jsou sice klasicky nadstandardně hezké, ale až moc direktivně upravené a bez známky přátelského úsměvu.
„Rádi bychom něco k jídlu, menu, prosím,“ pokouším se s úsměvem, ale odpovědí je mi jen pohrdavý pohled. I přesto na stole po chvíli přistanou dva jídelní lístky.
No nic, dáme si naši ukrajinskou klasiku, tedy telecí steaky.
„A k pití pivo, ano?“ musím dodat k objednávce, protože evidentně jsme tady svým příchodem narušili do té doby spokojený poklidný večer.
„Ukrajinské, nebo české?“ víceméně odsekne servírka a já skoro s omluvou si vybírám ukrajinské. Pro příště ale vím, že si mám vybrat to naše. Zatímco staropramen je tady čepovaný, místní pivo je lahvové a slečnu jsem tím výběrem ještě více popudil proti sobě, protože při nalévání jí pivo pění a zdržuje ji od práce. Tedy od nicnedělání.
„Spasíba – děkuji,“ usmívám se, když přináší po okraj naplněnou sklenici. Bez odpovědi. Jako u nás doma.
Snažím se uvolnit docela hodně dusnou atmosféru tím, že Michala upozorním na dvě dámy sedící sice kousek vedle nás, avšak diskrétně odděleny prosklenou přepážkou. Jejich věk je těžko odhadnutelný. Obecně jsou ruské či ukrajinské slečny a paní mnohem mladšího vzhledu, než jejich datum narození. A o tom, že se chtějí a hlavě umějí udržovat svědčí nejen to, že jsou opravdu téměř vždy bezvadně upravené, ale i velice prosperující „salony krasoty – salóny krásy“, na které narazíte téměř na každém kroku. A jeden z nich je dokonce v přízemí tohoto hotelu.
Když si po výměně pohledů s přítomnými dámami začnu myslet, že konečně roztávají ledy a i tady bude posezení více než příjemné, rozezní klávesy piána první tóny. Nevadí, třeba si po večeři užijeme i tance. O nic nejde, únava je více než tíživá, ale těch pár otoček před spaním by mohlo navodit pohodové snění až do rána.
Ale kdepak! Ani nestačí skončit první skladba, když se mezi našimi sousty zcela zásadně změní repertoár. Údery kladívek pod křídlem klavíru mi rozesejou mráz po zádech. Co se to děje? Vysvětlení je více než jednoduché – kousek za námi seděli do té doby přehlédnutivší vojenští „generálové“. Stakany vodky do nich padaly jak Němci do zákopů a netrvalo dlouho, aby se rozhodli zavzpomínat si na svá mladá léta. Nehodlám raději odhadovat, jestli jejich šediny pamatují i to skutečné osvobození, ale šedesátý osmý rok v Praze jim musí připadat jako včerejšek.
Přiznám se bez mučení, že jsem slyšel pár písní ruského armádního sboru Alexandrovci a jsou prostě fenomenální. Nečekal jsem však, že dva jejich nečlenové spustí něco podobného i do té doby poklidné večeře dvou cestovatelů. Začíná mne nepatřičně svrbět v krku a tak do karaoke vystoupení (může se tady vůbec použít buržoazní výraz karaoke?) začínám pobrukávat a zlehka pozpěvovat nesouhlasné protibolševické písně.
Bohužel mi však velice rychle vyschne v hrdle. Snažím se gestikulací přimět zasněné číšnice opřené o bar, aby mi přinesly ještě jednu místní rezavou vodu, ale jsem dokonale přehlížen. Oficír je momentálně gerójem (hrdinou) a zlatým slavíkem večera. V tuto chvíli to ještě netuším, ale nalákán na obal s blonďatou kráskou mi někde v přihrádce stanislavy leží CD s právě znějícími hity.
Nakonec jsem s patřičně odsuzujícím pohledem, jaký dokáže upřít jen statečná ruská (nebo ukrajinská?) žena pionýrka, vzat na milost a spolu s druhou sklenicí pivního moku dostávám na stůl i účet. 140 hřiven za dvě večeře je opět legrační cena, ale stále mi ještě po zádech běhají mravenci. Ztuhlý je i úsměv na rtech, když podávám 150 hřiven s tím, že je to v pořádku. Podle reakce bych se měl spíše stydět, že svádím mladou sličnou pracující slečnu na scestí tím, že jí nechávám 10 imperialistických hřiven navíc. Na naše rozloučení samozřejmě nikdo nereaguje. Kapitalističtí psi konečně vyklidili pro ně nežádoucí prostor.
Potřeboval bych ještě tak dvě piva, abych mohl spokojeně usnout. To není o nějakém alkoholismu, ale mozek je po dnešním putování ještě natolik vystresovaný, že nebude snadné usnout jen tak. Cestou nás lákají růžová srdíčka, ale ani dnes, ani jindy se nedozvím, zda šlo skutečně o night club včetně očekávaného příslušenství, nebo prostě jen o nějaký bar či hernu „u srdcové sedmy“.
Pokud mohu hovořit za sebe, vypadám, že jsem v notně podroušeném stavu, když přes osvětlenou recepci přecházíme do našeho „sklepního apartmá“.
„Tak dobrou noc,“ přikrývám se nespokojeně dekou, zvyklý na klasickou dobrou peřinu v časech zimních i letních. Hm. Pod tím jen tak neusnu. Klasická kousavá deka. A do toho ty prokleté hodiny! Nevím, co bylo impulsem, ale někdy ve svém raném věku jsem se prostě odnaučil spát při tikotu hodin. Nevadily mi v podstatě žádné jiné rušivé zvuky, když jsem pracoval svého času ve vítkovických železárnách, usínal jsem bez problémů i u rachotu elektrické pece. Ale to pravidelné tikání mi prostě nedá spát.