Ukrajina – Lvov

Hraniční pásmo se obvykle ohlásí samo. Jednak varovnými cedulemi, a také zdvojenými názvy měst a obcí. Většinou nám zůstane utajeno, zda se jednalo o dvě různé vesnice, nebo jen jména. Prostě si pomáháme směrem na Medyku, tedy Mostasku a uvidíme, jestli se trefíme hned napoprvé. Jak jinak než u Orlenu (existuje v Poslu i jiná značka?) doplňujeme do stanislavy plyn až po hrdlo, protože vůbec netušíme, jestli za dalšími hranicemi bude kde a co natankovat.

Přesně o desáté večer dle našich hodinek v navigaci, v mobilech, rádiu, prostě všude jinde, než na rukou, vjíždíme na polsko-ukrajinský hraniční přechod. Až na základě razítka v pasech zjišťujeme, že se jedná o Šeginí. Přesto jako nejpravděpodobnější název přechodu je Medyka.

Jako člověku, jemuž je svoboda pohybu právem téměř svatým, je pro mne překonávání hranic států přes celní kontroly něčím, co kdysi bylo značně nepříjemné a ponižující a postupně se stalo jen pár minutami nezbytné nervozity. A díky Schengenské dohodě jen vzpomínkou při pohledu na opuštěné hraniční budovy. Ovšem ne všude. Polsko-ukrajinská hranice se jeví formalitou jen v mém vesele naladěném rozpoložení.

„Dobrý večer. Kontrola dokladů. Vezete nějaký alkohol, drogy, „růže“…?“ spouští ukrajinský celník ten večer asi již posté zopakovaný dotaz.

„Nět.“ odvětím stručně a tázavě se obracím na Michala, co jako myslel těmi „růžemi“. Holt, ruština nebo ukrajinština mi zase ukazuje jednu z mnoha velkých jazykových mezer.

„Alkohol nět?“ opakuje strážce hranic. „Bagážniky – zavazadla,“ ukazuje, abych vystoupil a potvrdil svou křišťálově čistou pravdu i činy, vystoupil a otevřel zavazadlový prostor.

„Alkohol nět,“ odvětím s výrazem upřímnosti mi vlastním, otevírám dveře a najednou vypadnou na asfalt dvě plechovky piva. Pohraničník mne sjede přísným pohledem a podezíravě sleduje zadní část naší tatrovky. Není to poprvé, co podobné divadlo zažívám a hodlám i dneska být poctivým hercem. Nicméně nechci zbytečně ztrácet čas a navíc opakovaný vtip již nebývá vtipem, takže…

„…zděs mótor,“ otevírám vzadu kapotu naší Tatry 613 doplněné i o nápis Stanislava, který vnáší do celé identifikace vozidla ještě větší zmatek, „zděs bagážniky,“ nečekám, až plešatý strážce ukrajinských hranic zavře údivem otevřená ústa a otevírám zadní dveře, „i zděs tóže bagážniky, otevři kapotu, Michale,“, ukazuji aktivně vpředu kufr, co všechno vlastně vezeme s sebou.

Ticho. Klasická situace, která může pobavit snad už jen tatrovácké bažanty.

„Ta mašína má motor vzadu. Jo, to znám, to je tatra. Kakája éto mašína?“ debatují mezi sebou chlapi v uniformách a směřují pro jistotu dotaz na mne.

„Tátra.“ dostávají hrdou odpověď s rádoby ukrajinským přízvukem.

„Tátra? Však jsem to říkal…,“ domýšlím si z jejich rozpravy jejich již předtím „železnou“ jistotu, že poznali, o jaké auto se jedná a jen ze zvědavosti nemířili k zavazadlovému prostoru dopředu, ale dozadu. Aby si prohlédli motor, jak jinak. Jsou to zkušení borci. Tatrovky tady odbavují denně…

„Kudá vy jéchatě?“ směřuje další záludná otázka na Michala, který bohužel ale může sloužit jen v anglickém nebo českém jazyce. S pražským přízvukem.

„Krym.“ odpovídá jako mazák. Je fakt, že moje tradiční „My jechajem v Rígu na výlet“ by se tady asi nesetkalo zrovna s pochopením. Stačí jen můj neustávající až příliš sebejistý výraz. Však jsem „byl v Rusku“, tak co…?

„I što tam budětě dělať?“ nedá se odbýt celník, který se asi domnívá, že má před sebou asi dva jelimany (co to vlastně znamená?…no, nevím, ale hodí se to sem), kteří se rozklepou a obrátí svou káru zpátky do Unie.

„Plávať v móru.“ Michal se nenechává rozhodit a tentokrát zůstávám s otevřenou pusou já. Panečku, Míška se nezdá!

„V móru? Tam chólodno…“ To jsou blázni, dodává asi náš kontrolor ještě směrem ke kolegům. Kdo by teď v září jel na Krym? Je tam zima! Hm. A byl tam vůbec někdy? Krym je dostatečně na jih a je teprve září. Nechceme se spálit během dvou dní! Jsme rádi, že je krásné „babí léto“ a že si ho užijeme ve vlnách Černého moře!

Přestože se ještě snaží o pokračování konverzace, z nás již nic víc nedostane. Ne, že bychom nechtěli, ale prostě mu nerozumíme ani slovo.

„Kdě tam búdětě žiť – kde tam budete bydlet?“ pokračuje výslech. Nenapadá mne teď narychlo jiné vhodné slovo. Výslech to určitě není. Prostě se jen ptá. Chce mít jistotu, že se někde na Ukrajině neztratíme a že se budeme mít dobře.

Ale  dostal mne. Kruci. Co mu je po tom? Na ruských hranicích jsem to chápal a byl jsem na tuto otázku připravený. Teoreticky, samozřejmě. Ale tady? Hm. Nevím, co odpovědět.

„Moment.“ vstupuje do v podstatě přátelského povídání Michal. „Podej mi průvodce.“ Snad ví, co dělá.

„Hotel Bristol.“ zní lakonická odpověď a já si jen v duchu říkám, že snad něco takového existuje a že to neexistuje jen v Anglii, nebo našich hlavách, ale i někde reálně na Ukrajině.

„Bri-stol,“ znamená si celník. No, co dodat? Po ruských zkušenostech je mi jasné, že i kdybychom nechtěli, tak v tom hotelu Bristol prostě musíme bydlet, i kdyby nikdy neexistoval.

Je 22:35 hodin našeho času (a kdo ví, jaký je čas skutečný?), máme najeto 529 kilometrů a veškeré naše odpovědi byly podle všeho pravdivé, takže vjíždíme na území státu, který byl po mnohá léta až do rozdělení Československé republiky naším slovanským sousedem – na Ukrajinu.

Z vlastní zkušenosti vím, že v Karviné, Jablunkově, Českém Těšíně, a určitě i v jiném pohraničí, se prostě běžně hovoří oběma jazyky a přechod z jednoho území na druhé je víceméně plynulý. Tady ne. Snad metr za hraniční závorou končí téměř dokonalá asfaltová silnice a začíná blíže nespecifikované něco. Cokoliv, jen ne cesta. Snažím se vzpomenout, kde jsem naposledy zaznamenal tak neutěšený stav vozovky, ale nedaří se. Nezbývá, než věřit ve vlastní řidičské umění a v genialitu tatrovácké konstrukce.

Hned po pár minutách děláme zastávku a já se pokouším o první ukrajinská umělecká fota – Tatra a čerpací stanice Lukoil. Jak rád na tyhle čerpačky vzpomínám ze svého prvního putování. Byly posly dobrých zpráv. A hlavně životadárného plynu či benzínu.

Jenže není moc času na snění a vzpomínání. Máme před sebou ještě hodně dalekou cestu. A nedá se říct, že to, po čem poskakujeme, cestou je. Tankodrom je trefnějším označením. Vyhýbáme se jedněm dírám jen proto, abychom zapadli do jiných. Auto poskakuje zleva doprava jako koza a volant v rukách připomíná „berany“ kosmické lodi při průletu rojem meteoritů. Kdo nikdy nehrál žádnou počítačovou hru, tak mi asi jen stěží rozumí. Občas pociťujeme tvrdý náraz, jak tatrovka dosedne až na práh, ale díky skvělému odpružení a sedadlům si stále vychutnáváme cestu někam do neznáma v naprostém pohodlí.

Ľvov. Ukrajinsky Lviv. Jen 602 kilometrů z Brušperku. Jen 73 kilometrů od polských hranic. Přestože se to zdá neuvěřitelně daleko při tom neustálém vyhýbání se nerovnostem, je to jen zanedbatelná vzdálenost. Není problém si vyjet historii Ľvova ve wikipedii či jinde na googlu, ale reálná snaha poznat tohle významné město i při průjezdu v noci neskutečně selhává při neustálém poskakování zleva doprava a hledání nejsnadnějšího překonání nástrah ve smyslu neuvěřitelně vysokých kopců ze žulových kostek, kdy jen auta či autobusy se značně odrovnanými tlumiči pérování proplouvají takovými končinami relativně hladce a bezproblémově.

Zapínám kameru a pokouším se zaznamenat to, co doposud jen nahlas nazýváme jednoduchým „to snad není možné“. Ľvov je dozajista moc hezké město plné kulturních památek, ale netuším, jak se k nim dostat, když metr po metru doslova přelézáme muldy na silnici a tramvajové koleje, které musíme křižovat, zdoláváme jako nějaké téměř pohoří. Zlaté „kočičí hlavy“ u nás!

Rád bych udělal fotku alespoň náměstí, ale prostě to nejde. Každou chvíli odíráme břicho naší tatrovky a jediným fascinujícím nočním výjevem je na místní poměry moderní zájezdový autobus, který se kolem nás pohupuje jako na vlnách, zřejmě ztrativ své tlumiče již v dobách dávno minulých.

Nedá se nic dělat, pojeďme dále. Ale jak? Plazím se vysloveně krokem a stejně je to vysoká rychlost. Mám obavu, že v některé té jámě skončíme. Navíc se ze zadní části stanislavy ozývají podezřelé zvuky připomínající údery kladiva o kovadlinu. Snad to nebude nic závažného a přejde to.

Pochopitelně nepřešlo. Nic neodezní jenom tak. Na poškozený tlumič jsou to až moc velké nárazy, vidím to na závažnější problém. Ale auto se chová zatím normálně, takže tomu nehodlám věnovat pozornost a jen zesílím rádio, ať nás to neruší v poslechu cédéček. Nárazy jsou však až příliš alarmující a pár kilometrů za Ľvovem zastavujeme uprostřed noci na opuštěné čerpací stanici.

Jak už tady bývá zvykem, ani v noci nejsme až tak úplně sami a ostraha benzínky skrytá za černými fóliemi oken se zaujetím pozoruje, co že se to tady kolem té druhé hodiny ranní místního času vlastně děje.

„Odkud to zní nejsilněji?“, ptá se Michal a já jen potvrzuji společnou domněnku, že od levého zadního kola.

„Dobře, máš nějakej klíč, nebo tak něco, ať to můžeme shodit?“ pokračuje svým typicky klidným hlasem a já jen přitakám, protože jsme naštěstí klíč na kola dokoupili při poslední návštěvě Tesca.

„Hmmm, tak to vůbec není dobrý.“ pokračuje ne příliš optimisticky, zatímco já se procházím okolo a čistím plíce místním relativně dýchatelným vzduchem.

„Pojď se podívat. Ten brzdovej třmen tady má bejt propojenej hadicí a držet na takovýmhle šroubu, no a ten šroub tady prostě není.“ konstatuje Michal jakoby právě oznamoval, že je logické, že když prší, tak padají z nebe kapky vody.

„Hm, a co s tím?“ snažím se pomoct alespoň hloupými kecy v naději, že se to prostě nějak samo spraví, nebo to Michal jednoduše dotáhne a budeme konečně pokračovat dále, protože tyhle zastávky, kdy se vlastně kvůli prkotiny zbytečně ztrácí čas, prostě nesnáším.

„Nevím, no. Nebudeme bez toho brzdit. Asi.“ zní diagnostika.

Mám Michala moc rád, ale bere to zbytečně tragicky. Tak to prostě bude po cestě bouchat, ale nás to přece nemůže v ničem ohrozit. Opak je ale pravdou.

Jsou dvě hodiny ráno, noc z neděle na pondělí, které obvykle bývá kritickým dnem a nezbývá, než zkusit štěstí. Michal vytáčí Radka Žáčka, našeho za druhé předsedu tatrováckého klubu, ale za prvé šikovného kluka a kamaráda, co když může, tak pomůže, a já zkouším spojení do Fryčovic, kde by garážník taky mohl poradit, co máme v téhle situaci dělat. Evidentně nám chybí „jen“ jeden šroub. Potřebujeme znát jeho parametry a pokusíme se ho někde tady na Ukrajině sehnat. Vracet se určitě nebudeme. Vždyť je to maličkost.

„Jo…jo…jo….,“ zalézá Michal znovu pod auto s telefonem u ucha. Radek je naprosto neuvěřitelný se svou laskavostí, minimálně co se oblasti tatrovek týče. Ve Fryčovicích zvoní telefon naprázdno. Který blázen by taky měl zapnuté zvonění a riskoval to, že se po víkendu nevyspí? Pár minut na to mi ale zazvoní mobil.

„Jasně, Tome, počkej, mrknu do katalogu a dám Ti přesný rozměr toho šroubu.“ zní nadějně na druhé straně kdesi na severu Moravy. V tu chvíli mne ani nenapadá možnost, že by to byl i důsledek ne příliš odborné opravy. Přitom zrovna ten brzdový třmen jsem před odjezdem musel nechat vyměnit, protože ten původní byl zcela zničen havárií.

„Takže…,“ zapisuji po dalších pěti minutách bližší označení součástky a tak nějak uvnitř cítím, že to bude naprostá banalita a první autoservis bude mít takových šroubů skladem stovky. Není to však jediný pocit. Je to spíše přání, aby to tak bylo. Vzpomínám na všechny nepříjemné události, které mne již potkaly a snažím se vsugerovat si jistotu, že po těch útrapách, co již mám za sebou, přece nemůže tahle expedice, ten již tradiční únik od toho každodenního shonu a starostí, skončit po 632 kilometrech. V roce 2004 jsme zjistili únik benzínu z jedné z palivových nádrží ještě na území České republiky a přesto jsme dokázali projet Pobaltí, znovu navštívit Petrohrad a vrátit se přes místy skoro nesjízdné silnice v pořádku zpátky.

U nás doma je sedm minut po půd druhé ráno, tady máme již o hodinu více a s tisícerými díky do Žatce a Fryčovic nakonec pokračujeme směrem na východ. Brzdový třmen drží už jen na hadicích a s každým dalším kilometrem riskujeme utržení a tím pádem i zcela nefunkční brzdy. Hlavně nebrzdit při couvání – zazněla během nedobrovolné zastávky dobrá rada a pokusím se jí řídit.

Je to asi neuvěřitelně nerozvážné. Na cizím území, kde je mizivá pravděpodobnost nalézt v řídce osídlené oblasti autoservis, s dvacet let starou šestsettřináctkou narychlo pospravovanou do pojízdného stavu, pokračovat s rizikem, že tyhle dvě tuny se povalí neovladatelně bez brzd, to mohou podstoupit asi jen takoví dobrodruzi, jako jsme my s Michalem.

Jenže… jen těžko lze popsat můj spokojený výraz, když jsme opět vyrazili směrem k naší první skutečně plánované zastávce, městu Chmelnickij. Všude tma jak v pytli, silnice naprosto neklasifikovatelné třídy masakrující naše tlumiče, provoz v protisměru asi jedno auto za tři hodiny, vynikající hudba namixovaná na flashce přerušovaná kovovými údery ještě stále se zuby nehty a hlavně hadičkami držícího se třmene, a vedle spokojeně chrnící Michal, který uprostřed toho kraválu usnul jako nemluvně.

Jenže…s neustávajícím výrazem a pocitem spokojenosti se stalo to, co se dalo tak celkem logicky čekat a Michala to během vteřiny vrátilo ze spánku spravedlivých do drsné reality…

„No….,“ začal Michal vyprávět po chvíli vyrovnání se s šokujícím probuzením, „tak si tak spokojeně spím a najednou jako bych byl v letadle. Rozhlédnu se okolo a jen cítím, jak se letadlo propadá v turbulencích níže a níže a pilot se zoufale snaží motory na zpětný chod zabránit letecké katastrofě. Uvědomil jsem si, že je to jen sen. A v tom jsem se probudil… A….“

…ten výraz vidím jako dneska. Michal připomínající myšku, která spokojeně hodovala a najednou ji zastínila silueta kočky. Králík baštící odpolední dávku jetele a najednou otevřená dvířka králíkárny a v ní ruka sápající se po jeho uších. Tak takhle vypadá smrt. Nemůžete jí uniknout a jste vnitřně smíření s tím, že je to tady. Sice neplánovaně, ale nic s tím nenaděláte.

A přitom já jsem to viděl úplně jinak. Spokojeně jsem si pobrukoval speciálně na cestu vybrané songy, poskakoval se stanislavou zleva doprava ve snaze vyhnout se jedněm dírám tak, že jsme stejně zahučeli do druhých, a maximální možnou rychlostí kolem osmdesátky jsem si liboval, jak je zase fajn být v zemi, kde většina cest vede nekonečně dlouho rovně a požitek z jízdy nenarušují další účastníci provozu. Klasický „český kopec“, který dole pokračoval kolmou zatáčkou mne nemohl nijak vyvést z dobrého rozmaru.

Sešlápl jsem brzdový pedál a… nic. Zkusil jsem to znovu. Nic. V zatáčce proti nám vyjel nějaký místní nespavec, aby udržel statistiku jednoho auta za tři hodiny. Z osmdesátky bylo najednou stodeset a jak se to nezdá být rychlostí na běžné asfaltové cestě, tady to zavánělo katastrofou. Podřadil jsem bleskuryhle na trojku a jen o pár metrů dále ještě na dvojku. Turbína motoru za našimi zády kvílela v šestitisícových otáčkách, ale rychlost naštěstí rapidně klesala. Vybral jsem zatáčku, zpotil se jen ryze pro filmové účely a s neustávajícím úsměvem jsem zařadil zpátky trojku a čtyřku.

„Co se děje? Proč nespíš?“ otočil jsem se na zcela apatického kamaráda.

O půl šesté ráno vjíždíme do Chmelnického, Bez brzd a bez peněz. Cílem je bankomat a nocleh, dá-li se to v tuhle pokročilou ranní hodinu tak nazvat. Bankomat nacházíme vcelku bez problémů, brzdy jsem asi dorazil při jeho hledání. Muldy zvlněného asfaltu se totiž s hranicí města nezmenšily, ale naopak vytvořily i pro místní značně namáhavě překonatelný terén, čehož jsem se soutěživou radostí využil a v jednom z nepřekonatelných kopců vítězoslavně předjel ukrajinský taxík. Označil bych to za poslední hřebík do rakve našeho brzdění. Ani když jsem se s tím pochlubil Michalovi, tak z toho očividně neměl moc radost. Nevím, možná tak trošku záviděl.

„Budete tady dvě hodiny, čtyři, nebo osm?“ ptá se pomalu a srozumitelně recepční „goteľu Klen“ (česky hotel Javor) a nám je okamžitě jasné, že hned napoprvé zase složíme hlavu v hodinovém hotelu. Nu což, vždyť je to jedno. Bodlo by nám šest hodin spánku, ale  to je asi nejpoptávanější doba pronájmu pokoje, takže samozřejmě není v ceníku a musíme vzhledem k únavě volit jistější variantu osmi hodin. Za 250 hřiven pro dva je to vcelku v pohodě. A to ještě netušíme správný kurz měny.

Manželské dvoulůžko, skromná LCD televize, rudé závěsy a poměrně velká koupelna s toaletou. Můžeme si přát více? Snad jen, ať co nejdříve usneme. Daří se nám to sotva zalehnem.

Záložka pro permanentní odkaz.