Ukrajina – Příjezd na Krym

Budí mne šimrání slunečních paprsků a příjemné teplo. Ležím rozvalený na pohodlném letišti a vychutnávám si ten slastný pocit fantastického vyspání. Jestlipak je už vzhůru i Michal? Nevím, jak jeho, ale mne odsud nikdo jen tak nedostane. Pustím si na chvilku svůj v noci objevený televizní kanál, který se během pár minut stal tím nejoblíbenějším a spokojeně dál ležím.

„Nó jo,“ vchází do pokoje Michal s úsměvem plným spokojenosti, „nó jo“, opakuje, když se zálibně zadívá na ukrajinský hudební trend, který mám stejně jako v noci pro velkou úspěšnost opět naladěn a další výměna pohledů se už mezi námi obejde zcela beze slov – tak dobře jsme se už dlouho nevyspali. Nemá to tady chybu! Zůstaneme tady bydlet už navždy?

V úterý 15. září 2009 čeká asi většina zaměstnanců netrpělivě na připsání výplaty na jejich účty, zatímco my si vychutnáváme závidění hodné chersonské ráno.

Trvá nám snad dvě hodiny, než se „vykmotříme“ z pokoje a stylovou dřevěnou chodbou plnou živých květin sejdeme do recepce poděkovat a hlavně zaplatit za tuhle skvělou noc. Blondýnku vystřídala prsatá černovláska, v souladu s postavou i ráznější povahy. Vytahuji kreditku, abych vyrovnal nocleh a jsem striktně odmítnut.

„Terminal něrabótajet – terminál nefunguje,“ oznámí suše do té doby více než sympatická recepční. Co teď? Mám obavu, že tolik hřiven u sebe nemám.

„Móžno plátiť eurámi? – Můžeme zaplatit eury?“ zkoušíme společně s Michalem, který má naštěstí železnou zásobu do jisté míry mezinárodní měny.

„Ale jo,“ překládám si zamumlání za pultem a moje žádost o vydání potvrzení je ještě okořeněná nevraživým pohledem. Jako by nevěděla, že to nepotřebujeme pro vlastní potěšení, ale na hranice, kde nás s tím budou otravovat stejně, jako my ji.

Venku je zatím běžný ukrajinský den, auta jezdí sem a tam a ta české výroby jsou všude okolo hotelu Non-Stop. Nevěříte? To skutečně české, tedy naše Tatra stanislava, stojí naštěstí v pořádku na hotelovém parkovišti, a je natěšené na další cestování, no a hned vedle je nová fábie a oktávka, která za 148 tisíc křiven, tedy pokud dobře počítáme, nějakých 300 tisíc korun, může být naše. Nebo snad ne? Kdo ví, zda by nám v místní Škodovce prodali některou z vystavených krasavic. Autosalón motel až namyšleně zastiňuje a odsouvá někam do pozadí, ale pro nás je Non-Stop jednoznačnou prioritou. Kdyby bylo nejhůře, tak si nějakou tu škodovku koupíme i u nás, ale takové bydlení za nějakých 400 hřiven, tedy asi 400 korun na osobu, a to i s hlídaným parkovištěm, to se u nás asi nepoštěstí.

No nic, je skoro poledne, sluníčko a kvalitní spánek nám vrací dobrou náladu, je tedy nejvyšší čas vyrazit hltat další kilometry směrem na Krym.

Jenže na místo svižného startu se do popředí opět dostává jistý rušivý element.  A to já. Mám pocit, že jsme najeli už celkem dost kilometrů a přitom nemáme skoro žádné záběry a fotky. Uprostřed té nejfrekventovanější křižovatky na konci Chersonu vybíhám z auta ověšen kamerou a foťákem a k nelibosti místních řidičů se snažím zvěčnit vše okolo. Jednoznačným vítězem se stává zátiší s naší stanislavou a pomníkem, pravděpodobně letounu MiG-17, kdy bez pochyby originál stíhačky soudruzi umístili na betonový podstavec jak jinak, než ve tvaru hvězdy, a směrem vzhůru ne k nebesům (jak náboženské!), ale ke světlým zítřkům.

Když se konečně rozjedeme, vjíždíme do místního „Tesca“, jak metaforicky přirovnám nepřetržitě otevřený trh, kde na ulici koupíte vše od vyčiněných kožešin až po kalibrovatelné registrační pokladny. A to ještě ani jeden z nás netuší, že se sem cestou zpátky zcela neplánovaně vrátíme. Hm… Jak tak nad tím přemýšlím, tak netuší to zatím jen Michal. Já naopak přemýšlím, jak to vymyslet, abychom se zpátky vraceli stejnou cestou a na místním tržišti utratili naše těžce z bankomatu vydobyté hřivny.

Michal to se mnou prostě nemá jednoduché. Nejsme ještě ani půl hodiny od motelu a já zase velím „zastav, zastav“. A to uprostřed mostu přes řeku Dněpr, zákazu zastavení navzdory, jen abych pořídil další z melancholických záznamů pro video, které pak budu zpracovávat „sto let“. Nežádoucí odměnou za jeho trápení je mi nečekaná fotografie, která mne zachycuje uprostřed soustředěného postoje, kde sám sebe raději nepoznávám. Láskyplné slunce a kameramanská profese mne naštěstí na chvíli unaví natolik, že na sedadle spolujezdce zlehka zadřímnu a Michal tak má konečně šanci nerušeně pokračovat k našemu cíli.

Správný dokumentarista však nikdy nespí, a tak sotva otevřu oči, vidím další oběť mého objektivu – podobně modrý moskvič, až po střechu napěchovaný květákem. A proč jen po střechu, zeptá se vnímavý čtenář? No, protože na střeše má zahrádku a na ní v obrovské dece zabalené něco. A jestli se čtenář hodlá ptát dále, nechť si dle espézetky zjistí majitele a zeptá se přímo něho. My máme hlad, karbenátky došly a nezbývá, než začít plenit Michalův potravinový sklad čítající čokoládové krosany.

Žaludek se však tomuto sladkému rohlíku, díky chemii celý rok „vždy čerstvému“ brání a musí pomoct dva radegasty, aby se trošku uklidnil. Dáváme pauzu, musíme to rozchodit. Výhodou místních silnic je široká krajnice, kam můžete kdykoliv odstavit auto a dát si „dvacet“, nebo prostě jen tak odskočit. Přidávám pár záběrů okolí, sluníčko svítí a ve vysoké suché trávě se v dálce pase stádo krav. Poklidnou idylku vyruší „herec“ – motýl. Sedí si jen tak na písku asi dva metry od stanislavy a oba odpočívají. Potřebuji akci.

„Michale, hoď k němu něco, ať se lekne a otevře křídla. Třeba cihlu,“ nabádám kamaráda ke spolupráci na filmovém díle a výsledek je nad očekávání dokonalý. Motýl rozevře křídla, vzlétne a ladně přistane na zadním světle tatrovky. Dokonalé. Oskara máme jistého, můžeme pokračovat v cestě. Máme to už kousek.

„Avtonomna respublika Krym,“ vítá nás rozměrná cedule s mapou poloostrova půl hodiny před čtvrtou hodinou odpolední. Od domova jsme vzdáleni 1677 kilometrů, když opatrně projíždíme kolem celních budek, ale podle všeho jsou jen symbolické. Stráž si nás ani nevšimne.

Na Krymu se na vládnutí historicky střídali Řekové, Římané, Hunové, Tataři a samozřejmě Rusové, kterých je tady v současnosti absolutní většina. Propagační tabule se snaží krymský lid zobrazovat jako jiný, tradiční, dobrosrdečný a mohu-li to tak díky krojům přirovnat, tak trošku jako u nás moravský.

Do hlavního města – Simferpolu – to máme od hranic nějakých 160 kilometrů, za necelé dvě hodiny jsme tam. Krymské cesty jsou oproti těm ukrajinským, co jsme zatím měli tu čest poznat, dálnicemi uprostřed pole. Asfalt je vcelku rovný a jeho kvalita připomíná klasické ostrovní nebo poloostrovní komunikace, se kterými jsem se setkal na příklad v Řecku. Zalesněné Krymské hory se nápadně podobají slovenským Nízkým Tatrám, v nížinách roste vinná réva a když tady z ničeho nic zaprší, můžete si být jistí, že místní řidiči budou klouzat a rozbíjet své plechové miláčky stejně jako u nás doma.

Přes všechnu úctu Simferpolem jen projíždíme – naším hlavním cílem je totiž Jalta.

Město se rozkládá na místě staré řecké kolonie a zřejmě odtud pochází i název města, který znamená „bezpečné pobřeží“. Stanislava má v kolech 1925 kilometrů a v 18:48 místního času projíždí cílovou rovinkou pobřeží, které není bezpečné ani omylem. Vyprahlé silnice pokryté neviditelným pískem a solí od moře proměnil silný déšť v okamžiku na kluziště. První havárie na sebe nenechává dlouho čekat a jako zázrakem nejsme sami účastníky té druhé. V levotočivé zatáčce nám do cesty vlítne z vedlejší nějaký trouba a Michal instinktivně drtí brzdový pedál. Tatrovka poslušně zablokuje všechna kola, ale nepřilnavý povrh a nebrzdící levé zadní kolo nás během vteřiny stáčí do hodin. Zapřu se o palubní desku a očekávám náraz. Naštěstí si nás osobák na poslední chvíli všimne a v protisměru je na chvíli volný pruh, takže Michal může strhnout řízení na opačnou stranu a vyhnout se tak jisté katastrofě.

Uf… Musíme dávat pozor. Rozbít auto a sebe by nebyl zrovna šťastný cestovatelský konec.

Z bezpečné vzdálenosti zaznamenávám na kameru rozbitého bavoráka a současně pročítám průvodce, který radí jako nelacinější ubytovací zařízení nějaký penzion Zarja. Pořád jsme ve stínu toho, že ubytování je na Ukrajině drahé a Jalta nemůže být výjimkou.

Jenže kde je tady pláž? Během pár minut je tady tma jak v pytli a snad i díky celosvětové ekonomické recesi a finanční krizi se tady pouliční osvětlení stalo naprosto zapomenutým pojmem. I tak je ale v úzkých uličkách dost lidí na to, abychom je naším dvoutunovým miláčkem připravili o jejich možná nešťastný život.

Při třetím kolečku přestávám věřit, že najdeme něco, co barvitě a jednoznačně popisuje náš anglický průvodce a hodlám odbočit k nejbližšímu možnému ubytování. Uprostřed levotočivé zatáčky ve stoupání někam zpátky k silnicím lemovaným prodejci něčeho tmavě červeného, dle mého nejčistšího odhadu asi cibule, si všimneme na kamenné zdi cedule s nápisem „Dom Aspiranta“. Vím houby, co to asi znamená, ale stáčím tatrovku ostře doprava a nekompromisně vjíždíme na dvůr patrového penzionu.

„Aby kolem nás někdo projel,“ mám opět zcela zbytečné obavy a na místo zjišťování, jestli tady vlastně vůbec můžeme stát, se snažím naši pětimetrovou slečnu srovnat tak, aby kolem ní projela jakákoliv další limuzína. Únava se projevuje, a to naprosto dokonale a zcela na nesprávném místě. Nevěřím si.

„Dobrý večer, máte volné pokoje?“ zkoušíme podle nás srozumitelnou ukrajinštinou.

„Ne. Nemáme. Zkuste ve městě. Ale jsou hodně drahé.“ odpovídá asi dvacetiletá brunetka za pultem. Hm. Tma jako v pytli, pouliční osvětlení žádné a představa dalšího okruhu jaltskými stezkami mne zrovna neláká.

„Co to znamená drahé?“ zkouším se pokračovat v konverzaci dříve, než tahle sympatická žába jednoduše uzavře tuhle debatu dvou otrapů v kraťasech, kteří sem dorazili s dvacet let starým autem a pokoušejí se nabuzeni průvodcem najít bydlení. A je mi jedno, že ještě před vstupem Michal spíše pro sebe filozofuje o tom, že veterány mají jen ti nejbohatší muži světa. Holka má časopisově jasno.

„Moc drahé. Třistapadesát hřiven za noc.“ Pokračuje mladá recepční, jež od té doby nebude nazývána jinak, než beruškou. Prostě je taková. Beruška. Krásné oči, celkově tak nějak dočervena, usmívá se a …jen namalovat puntíky na záda. A jestli je popis podle vás stále nedokonalý, doporučuji přesvědčit se na vlastní oči. Stojí to za to.

„350 hřiven pro nás ale není draho!“ vyhrknu ze sebe.

„Hm, pro nás ale je,“ oponuje jakoby pro sebe beruška a všichni čekáme, co vlastně z toho vyplyne.

„Kolik chcete nocí?“ pokračuje tak nějak lehce nadějně naše „slunéčko sedmitečné“.

Shodneme, že jen jednu a beruška zvedá telefon a někomu „zvoní“ (volá). Chvilku hovoří a když položí sluchátko, natáhne směrem k nám dlaň a….

„Vaše pasy, prosím. Mluvila jsem s ředitelem. Na dnešek máme jeden volný pokoj. Ale musíte ho opustit nejpozději do dvanácti hodin.“ Prostě život je zase skvělý!

„Pojďte za mnou,“ nabádá nás ubytovatelka a náš zrak spočine na jejích ladných křivkách. Áááách jo, mohu si jen pomyslet. Na co myslí Michal, to netuším, a vzhledem k souvislostem asi ani nechci.

Přesto je to on, kdo naruší nečekanou pohodu „záludným“ dotazem: „Máte tady internet?“

Z téměř na životě závislé potřeby surfovat alespoň pár minut na mezinárodní síti s cílem zjistit stav bankovního účtu, provést platby a krátce mrknout na zprávy, jak to vypadá v naší rodné hroudě, tedy zemi, vypadává následující závěr: 1. Mám si poznamenat stránku www.sexdom.ru. 2. U nás doma se nic zásadního neděje. 3. Beruška zajistila ředitelský souhlas s internetem. Evidentně mělo být pořadí asi jiné, ale schválně jsem na způsobu řazení podle priority důležitosti nic neměnil. Zkrátka, jak jsem koupil, tak prodávám.

Večerní vzduch mne naplnil osvěžujícím pocitem nekonečné svobody a pohody a snahy seznámit s „místním obyvatelstvem“. Nezbývá nic jiného, než využít „aspirantské“ restaurace, která se svou otevírací dobou do 23 hodin může ještě ukázat své skryté rezervy.

Hromadu bagážniků, jako bychom tady měli bydlet minimálně týden, jsme s klopýtáním pod jejich hmotnostmi a objemy přesunuli do moderních pokojů – jak jinak, než s masážní sprchou a LCD televizí – a teď už nám zbývá ke štěstí jen naplnit své žaludky něčím hodně dobrým.

Obsluha je perfektní a můžeme jen litovat toho, že jsme v jídelníčku našli to nejdražší a pro nás to nejžádanější, co jsme mohli: telecí steaky.

Ani nevím, kdy jsem je měl na talíři naposledy. Omylem za socialismu? Sakra, tady za ně chtějí nějakých 160 korun v přepočtu. Za 300 gramů! Až se skoro stydím, takhle na večer a při vzpomínce na poznámku o tom, co tady znamená pojem drahé. Ale hlad je přednější a tak v roli milionářů si objednáváme to nejlepší ze zdejšího menu. K pití přirozeně šampaňské. Zdejší artěmivské je opravdu moc pěkné.

Kyselé ksichty „nosítek“ (jak označují rádoby číšníky ti skuteční profesionálové) jsou někde směrem na západ a daleko od nás a i přes pokročilou hodinu nám nenuceně  se usmívající personál přináší výkvět kulinářského umění.

V restauraci sedíme sami a vychutnáváme si noční klid. Přemýšlím nad panem Orlovem a současně si říkám, zda je tahle naše nadnesenost něčím ospravedlnitelná a jestli si nehrajeme na něco, co nejsme.

Naše spokojenost nezná mezí. Vynikající jídlo, skvělé pití, někde pod námi šumí moře a nikdo po nás nic nechce. Když navíc Michal coby známý milovník koček „uloví“ kolemjdoucí malé kotě, spokojené vrnění obou jen umocňuje vrchol blaha.

Nejsme jediní, komu se ještě nechce spát. Zlatá ruská mládež se chce také ještě bavit a okázale oblečení se vesele začínají bavit v okamžiku, kdy servírka s téměř omluvným pohledem přináší účet. Noc je ještě mladá a pokud nebudeme rušit, můžeme zde prý sedět, jak dlouho se nám zlíbí. Skvělé! Škoda jen, že došlo to šampaňské. Michala to až tak netrápí, přece jen jako abstinent má menší nároky. A proto otevíráme jeho láhev portského, abych podruhé v tomto roce a vlastně současně podruhé v životě ochutnal tento sladký vinný nápoj, jehož obsah alkoholu se spíše přibližuje likéru, než nápoji Dionýsovu.

Co se týká abstinence mého kamaráda, nemohu nevzpomenout na kouzelnou návštěvu soukromého muzea automobilů v Lotyšsku při společné výpravě ještě s Davidem Heřmánkem v roce 2004. Usměvavý dědeček Edgar Gasúns nás provedl svou galerií precizně zrenovovaných veteránů a pozval nás na šnaps. Zkušení pijani by se zastyděli nad  dokonalostí stylu, jakým David do sebe panáka „kopnul“. Abstinent. Michal se tehdy zodpovědně zdržel.

Dneska je vše jinak. Neskutečným tempem uběhlo pět let a stejně jako většina Čechů nepovažuje za alkoholický nápoj pivo, Moravané zase víno, tak Michal bere portské jako sladký zákusek. Slýchával jsem o něm často od Lenky, nicméně se mi při první krátké zkušenosti zdálo příliš sladké a jak se říká, pověst byla lepší, než zážitek samotný. No, nevadí, zkusím mu dneska v noci přít na chuť.

„Pivo a místo na hard disku vždycky dojde,“ říkával náš profesor informatiky. A jeho pravidlo lze s úspěchem aplikovat i na sladký portugalský mok. Jelikož prozatím netuším, že jeho síla se projevuje až druhý den ráno, neohroženě prohledávám naše zásoby a vracím se s lahví moravského bílého. Jeho lehkost by měla zakončit krásný den a otevřít cestu nočnímu snění…

Záložka pro permanentní odkaz.