Litva – Hora křížů

Úterý 27. července 2004

Je úterní noc a my se nezadržitelně blížíme k Šiauliai, snad jedinému většímu městu před lotyšskými hranicemi. Ke štěstí nám chybí jediné – vieštbutis, tedy nějaký hotel. Hra na náhodu zatím nevychází a vypadá to, že budeme nuceni zdřímnout v autě, nebo oželet návštěvu Hory křížů a hledat něco v Lotyšsku. Šiauliai je na mapě docela velké město, ale když jsme dorazili, zjistili jsme, že až tak velké asi nebude. Náladu nám navíc kazil i déšť, který jsme chytli cestou a držel se nás jako klíště. Všude tma, trošku užší cesty a oči na šťopkách, tak by se snad nejlépe dalo popsat hledání spásné modré značky s postelí. O půl druhé ráno zastavujeme u vysokého asi dvou až třípatrového domu a věříme, že cedule s nápisem Restoranas-Viešbutis-Hotel hlásá pravdu. Nikomu se nám do toho deště nechce, a také nám není moc do řeči, takže posíláme Michala. Klepání na snad vchodové dveře je marné, zvonek asi taky nefunguje. Už se vrací k autu a najednou se někde na boční části hotelu rozsvítí. Tázavě se podíval směrem k nám, přičemž jeho pohled říkal něco o tom, že toho už má také plné zuby a ať jde někdo s ním.

Zadní okno T613, přes které díky černé folii nebylo vidět nic, pomalu sjelo tak akorát na velikost očí a v té štěrbině se jen ozvalo: „No jdi, jdi!“ – David opět pronesl sice stručnou, ale veledůležitou větu. Celá scenérie připomínala mafiánskou grotesku, ve které malý kápo zůstává ve voze s řidičem a jednoho člena své ochranky vysílá na průzkum. Michal se asi taky zalekl a zamířil ke světlu. Po chvíli se vrátil s nějakým chlapíkem, který se rozhodl nás do hotelu dostat. Hotel se nám jevil jako částečně rozestavěný a kníratého muže jsme odhadli na hlídače stavby. Ať už byl náš úsudek jakýkoliv, důležité bylo, že se po chvíli skutečně otevřely dveře a v nich se objevil rozespalý mladík. Tradičně několikajazyčný rozhovor dospěl k tomu, že by se pro nás ubytování našlo za 220 litů. To je asi 733 korun na osobu. Pravděpodobně únava zapříčinila, že se ještě chvilku dohadujeme, zda to není moc drahé a hlavně jak to zaplatíme? Eura tady nechtějí. Zkusíme bankovní kartu. S očima přilepenýma na terminál ani nedutáme a když po několika vteřinách napětí vyjíždí z přístroje páska s resumé akceptováno, zhluboka si oddechneme. I mladý recepční je rázem uvolněnější a vede nás ke stolu k vyřízení nezbytných formalit.

Dostáváme pokoj pro čtyři osoby. Snažíme se nerušit okolní spící pokoje a po nekonečných schodech stoupáme někam vzhůru. Pánové, tak to je tedy paráda! Velký pokoj s televizí, stolem, proutěným křeslem, koupelnou a WC české výroby nás již nemůže překvapit, ale ten strop – několik metrů nad námi je štít budovy s trojúhelníkovými okny, které nabízejí výhled na noční oblohu. Tady se bude spát jako u maminky. Vybírám si postel s povlečením, na kterém jsou koníčci a i když se mi kluci smějí, mi se líbí pořád více, než květinky v našem posledním hotelu. Zatímco se David sprchuje, zkoušíme s Michalem pustit televizi. Pár minut kultury před spaním neuškodí. A hele, to je výborný program! Na litevské televizi běží (asi jako i jinde v tuto noční hodinu) erotika. Na rozdíl od toho, co známe z novy, jsou ale dívky opravdu krásné a předvádějí svá těla, namísto pochybných hereckých výkonů a nesmyslné zápletky. Davide, nespěchej, my rádi počkáme…

O půl osmé ráno pípá budík a já si nevzpomínám, proč jsme si jej vlastně nastavovali. Aha, chceme stihnout snídaní a taky bychom se měli trošku srovnat s časem – jezdit ve dne a spát v noci. No dobře, tak ještě chvilku, pod „koníčkama“ se tak krásně spí…V 10:30 místního času přicházíme do přízemí posnídat. Malá jídelna asi pro dvacet lidí, vypadá dobře. Vlastně hodně dobře, moc se nám líbí a můžeme na ní oči nechat. Cože? Mám na mysli tu krásnou blondýnku, co nás obsluhuje! O kousek dál sedí místní, pravděpodobně i lidé ze stavby. Nerozumíme jim ani slovo, ale raději si budeme hledět snídaně. Tak copak to máme dobrého? Hmm, uzený jazyk, chléb, čaj, jogurt…

„Budete chtít i palačinku?“, ptá se nás slečna. „Jistě!“, jak jinak, to je snad samozřejmostí, umíváme se a těšíme se, jak si zase pochutnáme. Tentokrát je palačinka klasická, negratinovaná (prý se tomu tak říká) a samozřejmě nám přijde k chuti.

Zatímco si v klidu pochutnáváme, v hotelu se již pilně pracuje. Pravděpodobně se jedná o hodně nový hotýlek, který se těší na první turisty z EU. Můžeme mu přát jen to nejlepší.

Děkujeme za dobrou snídani, ještě krátký pohled na spanilou Litevku a vyrážíme na další cesty. A jé, venku lije jako z konve. Podle cedule jsme spali v hotelu Saulininkas, krásný název. Naproti hotelu a v okolí stojí většinou poctivě dvoupatrové rodinné domy (řekl bych, že místy až třípatrové), kdybych je tady neviděl skoro na každém kroku, tak bych je musel nazvat vily. Kousek od naší stanislavy stojí typická limuzína armádního generála z amerického filmu; nemám teď na mysli hranatý cadillac, ale amerika to určitě je. I když zaoblená. Tak, směr Riga, k Hoře křížů to máme jen pár kilometrů. Máme najeto 2.066 kilometrů, jsou tři čtvrtě na jedenáct, takže jedém!

Pouhých dvanáct kilometrů cesty (celkem najeto 2.078 km) a už vidíme posvátný kopec. Pro někoho možná zbytečný kousek země, pro mnohé však symbol křesťanské víry a síly odporu proti komunistické nadvládě. Již několik desetiletí přinášejí lidé z celého světa na toto místo kříže tisíce druhů a velikostí. Najdete zde náhrdelníky s kříži velkými od několika málo centimetrů až po opravdové pomníky dosahující metrových velikostí. Když se ale podíváte blíže, zjistíte, že zde nepřispívají jen věřící. Najdete zde i kříž z espézetek, kříže sportovních klubů, kříže pro štěstí… Ano, tohle asi vystihuje současný význam nejvíce, přinést sem kříž na nejen jako výraz úcty, ale také v dobré víře, že darujícímu přinese štěstí… Ovšem v dobách Sovětského svazu měly hlavní slovo buldozery, které neunávně tohle poutní místo srovnávaly se zemí. Svůj boj však nemohly vyhrát, svobodomyslná vůle litevských lidí nakonec zvítězila. I dnes Hora křížů zaslouží svůj obdiv a díky tisícům návštěvníků počet křížů neustále roste. Nutno podotknout, že jednou z nejvýznamnějších osobností, která vstoupila na tuto půdu, byl papež Jan Pavel II.

Když jsem zde procházel loni, byli jsme tady s kamarádem cestovatelem v podstatě sami. Bylo už velmi pozdní odpoledne a Hora křížů na mne působila až magicky. Posadil jsem se na její vrchol, nasával tuhle neopakovatelnou atmosféru a rozjímal o lidské síle bojovat za svobodu.

Letos si zde připadám trošku jako na nějaké turistické atrakci. Na parkovišti stojí tři zájezdové autobusy a několik aut, oproti nim stánkaři nabízejí křesťanské motivy coby suvenýry a i přes nepřízeň počasí starý pán s deštníkem v ruce nabízí pohlednice nebo spíše fotky zachycující „to nej“, co může Hora křížů ukázat. Nu, co, asi o tom moc přemýšlím. A protože jsem vlastně také turista, vybírám pět pohledů po dva lity a hned jsem „ o stovku“ lehčí. K tomu ještě ručně vyřezávaný motiv ze stánku, vhodný jako cestovatelská trofej na zeď a peněženka je lehčí o dalších dvacet litů. Udělal jsem si malou procházku, pořídil pár fotek a v klidu si prohlédl malý svatostánek s oltářem stojící několik metrů opodál. Prohlídku nám všem ale znepříjemňuje sílící déšť, takže za necelou půl hodinu sedáme zpátky do auta a vyjíždíme k litevsko-lotyšským hranicím. Loni mne tady po pár kilometrech brali místní policajti za mírné překročení nejvyšší povolené rychlosti a nebyla to ani v nejmenším laciná záležitost, takže letos si hodlám dávat pozor.

Hodiny na mobilu ukazují minutu po půl jedné, podle tachometru máme najeto 2.125 kilometrů a úspěšně projíždíme hranice v Meitene.

Záložka pro permanentní odkaz.