Lotyšsko

Téměř na minutu přesně dvě a půl hodiny nám trvá průjezd prostřední pobaltskou republikou. Dálnice A13 je v perfektním stavu, provoz minimální, na policejní radary jsem tady nikdy nenarazil a jediné, co snad stojí za zmínku je to, že už i tady brzy otevřou čerpací stanice na propan-butan. Informace možná nedůležitá, ale soustředím se jen na jízdu a tak si všímám jen toho, co souvisí s motorismem. Nemáme moc sil ani peněz na to, abychom udělali zastávku a prošli si druhé největší město Daugavpils, jež na naší trase hraje roli záchytného bodu. Určitě tuhle návštěvu zvládneme příště!

A taky si budu muset poznačit, kde jsem to potkal kruhový přejezd s velkým bílým křížem uprostřed. Snad pětimetrový památník si totiž dobře pamatuji už z minulé cesty a je tady zase.

Hodinky ukazují 11:05 a zatím ještě neřešíme to, zda ukazují správný čas podle země, ve které se nacházíme. Jisté je, že máme najeto 4.269 kilometrů (971 kilometrů od Aurory) a chystáme se na přejetí státních hranic v Medumi.

Teď se jen spoléhat na to, že nás nebudou moc kontrolovat. Máme štěstí, službu mají příslušnice něžného pohlaví. A jak jim to sluší v té zelené! Formální prohlídka pasů a otevření kufru, ta chvilku pojedeme. A nebo ne?

„Počkej, musíš pořádně.“, jakoby říkala, kde se vzala, tu se vzala, docela hezká čtyřicátnice v uniformě.

Asi nadřízená. Teď je na řadě můj ručník. Abych zamaskoval vše, co jsem vezl, rozprostřel jsem ještě mokrý a na první pohled značně používaný kus froté látky přes co největší plochu zavazadel. Tohle přece musí odradit! Ale kdepak! Pár šikovných hmatů a – cink! A cink!

„Co to tady vezete?“, podívala se na mne přísně.

„No, vodka, pivo, dárky pro přátele.“, odvětil jsem po pravdě.

Druhou větu jsem už nerozuměl, což vedlo k tradičnímu přerušení rozhovoru a pokynu, že smíme jet. Výborně!

Záložka pro permanentní odkaz.