Ještě bych se rád pár řádky zmínil o průjezdu hranicemi. V době, kdy ještě Česká republika, ani Pobaltí nebyly součástí Evropské unie, probíhaly na hranicích standardní kontroly. Tedy příjezd, otevřít kufr, nahlédnutí dovnitř, dotazy, co vezeme a kam… Nebylo to zlé, to se takhle nedá říct, ale takový ten šimravý pocit byl znatelně silnější, než letos. Záleží asi na každém, jaké má zkušenosti. Ty mé byly vcelku dobré, navíc nám při průjezdu hranicemi hodně pomohlo, že jsme jeli zrovna Tatrou 613, jelikož budila obdiv a respekt. Nicméně když jsme projížděli hranice v pruhu označeném jen pro občany EU, cítil jsem se přece jen tak nějak privilegovaněji.
„Kuda vy jechajetě? (Kam jedete?)“, zněla pro mne již známá věta lotyšského celníka. Ano, loni se ptal úplně stejně a mne nenapadlo tehdy nic lepšího, než odpovědět: „V Rigu. (Do Rigy.)“
Listuje pasem s ruskými vízy pokračoval:
„I što vy tam budětě dělať? (A co tam budete dělat?)“
To už jsem se trošku nechytal a tak jsem bezelstně odpověděl:
„Na vylet.“
Pochopil, že ze mě více nedostane, orazítkoval pasy a my pokračovali dále v cestě.
Tentokrát stačila jen první odpověď. Sice to zní asi hloupě, když máte v pase nalepené ruské vízum s místem určení Sankt-Peterburg, ale na druhé straně jsme byli obyčejní turisté, kteří chtěli poznat krásy Lotyšska a pochopitelně i hlavního města Rigy. Nebo snad ne?
Možná se v téhle knížce poměrně často zmiňuji o jazykové bariéře. Většina světa se domnívá, že v České republice se hovoří česky, v Polsku zase polsky, no a v té zbývající části směrem na východ dominuje jednoznačně ruština. Není tomu tak. Každý z národů má svůj jazyk a proto i Litevci, Lotyši a Estonci používají svou řeč a ne žádné náhražky v podobě ruštiny nebo něčeho jiného. A že jsou tyhle jazyky podobné tomu ruskému? Tak schválně.
Vezměme si třeba klasický pozdrav „Dobrý den.“
Litevsky se řekne „Labas rytas.“
Lotyši zdraví: „Lábdien.“
V Estonsku je to dokonce „Tere hommikust.“
Ještě se vám to zdá jednoduché, nebo snad stejné? Proto na našich cestách nebylo až tak jednoduché se domluvit. Většina obyvatel sice zná ruštinu, ale z historického hlediska k ní mají odpor. Anglicky se učí na školách posledních pár let, tak jako u nás. S němčinou je to podobné, a nutno také přiznat, že u nás tří cestovatelů nebyl jazyk německý zrovna tím, kterým bychom se byli schopní perfektně domluvit.
Zatímco jsem myšlenkami utekl někde mimo náš prostor a čas, pokračujeme v naší cestě do vnitra prostřední ze tří pobaltských republik. Deštivé počasí ne a ne přestat a zamračená obloha nad námi neslibuje žádné zlepšení. Ale protože jsme dobře naladění, nezbývá než věřit, že se ještě vyčasí. David je pověřen vytažením mapy, z čehož má „obrovskou radost“ – je mu jasné, že když chceme mapu vytáhnout, tak ji budeme chtít i rozložit a co je na tom to nejhorší a nejnáročnější, tak po použití složit. A jelikož byl demokraticky přehlasován jako nejlepší skladač map, připadne tato nevděčná úloha zase na něj.
Tak kampak se podíváme? Otevíráme současně s mapou i průvodce a snažíme se sloučit plán naší cesty s tím, abychom i něco viděli. Nabízí se zámek Rundále, kam bychom měli dorazit během pár minut. Nu, proč ne? Spokojeně se uvelebíme v sedadlech a… co to bylo? Vrať se!
Asi nikoho nezaujaly místní sběrné suroviny tak, jako nás. Na asi dvoumetrové zdi při vjezdu byl posazen různými barvami maskovaný Zil, známý to ruský nákladní a vojenský automobil. Na první pohled v dobrém a snad i pojízdném stavu, vepředu na střeše s hrdě vztyčenou snad malou raketkou, s koly vybavenými téměř novými pneumatikami a s velkou cedulí „Netauriuju metalu“ nás zaujal i přesto, že jsme do téhle výkupny šrotu neměli čím přispět. Tak kdopak je delší, zil, nebo naše tatra? Že se zdá hloupé, abychom porovnávali náklaďák s osobním autem? A proč? Nacouval jsem pod něj a vyšlo to… no, tak tak. Řekl bych, že nerozhodně, nebo vyhrál o jen pár centimetrů zil.
Lotyšsko mi ve srovnání s Litvou přišlo poněkud méně ekonomicky vyspělé. Jen tak mimochodem to bylo znát na staří místních automobilů, z nichž převažovaly staré audi „doutníky“, následované staršími modely z produkce VW. Naprostým pomyslným vítězem se však stal motocykl, který vypadal jako naše asi 20-30 let stará Jawa se sajdkou Všechna světla a pneumatiky v perfektním stavu doplňovaly porezlé chromy a místo sedadla nějaké deky zatížené plátem gumy velikosti A4, pravděpodobně aby deky neuletěly po dobu nepřítomnosti majitele motorky. Jak pohodlné asi je cestování s takovým strojem, si jen stěží dokážeme představit.
Zmoklí jako slepice přijíždíme k zámku Rundále (wiki). Zaplněné parkoviště a zájezdové autobusy dávají tušit, že nepůjde o nějakou zříceninu. A opravdu; zámecká zahrada nás přivádí k perfektně udržované památce. Zámek přechází ze vstupních červenobílých budov přes rozlehlé nádvoří v kombinaci žluté a bílé. Tento skvost má na svědomí slavný ruský architekt italského původu, pan Rastrelli, který se proslavil mj. stavbou Ermitáže v Petrohradě. Nejvýznamnější barokní stavba Pobaltí je jako z pohádky.
Zato my jsme mokří jako čápi hnízdící na jednom ze zámeckých komínů. Já jsem na tom ještě celkem dobře, protože mi hlavu chrání kšiltovka, a díky kraťasům mokne o půl metru méně oblečení, ale celkově to nevypadá na moc dlouhou zastávku.
„Půjdeme dovnitř?“, ptám se. „Ne, ne“, shodují se Michal s Davidem. „No dobře, tak já se aspoň mrknu po nějakých suvenýrech“, souhlasím, i když bych klidně na prohlídku šel. Vevnitř pršet nebude, ale samotnému respektive s cizími turisty se mi také jít nechce.
Následuji ceduli s nápisem „Kase“, abych vybral něco na památku. Oblečen v triku, vestě, kožené bundě, kraťasech a s čapkou na hlavě vypadám dost podezřele. Nemluvě o tom, že kromě „Labdien (Dobrý den)“ neumím ani slovo. Anglicko-rusko-česky přemlouvám sličnou černovlásku, aby přepočetla místní měnu na eura s tím, že mi bude úplně jedno, v čem mi vydá. Mladá slečna sice není dvakrát nadšená, ale nakonec dostávám malý talířek rundálským lvem a ještě menší (snad podšálek) s motivem Rigy. Za 12 euro, no nekupte to.
Zámek Rundále, ve kterém část svého dětství strávila kněžna Zaháňská, nám známá z románu Babička od Boženy Němcové, už máme za zády a míříme na Rigu. Ale po pár minutách máme zase důvod k zastavení. Nalevo, kousek u cesty, nás zaujal autoveterán jako z filmu pro pamětníky. Těsně za ním cedule AUTO-RETRO s šálkem horkého nápoje a „P“-éčkem coby označením parkoviště v nás vzbudila dojem, že tady bude něco zajímavého. Odbočili jsme směrem k dědečku automobilu a asi i vlivem depresivního počasí jsme skepticky usoudili, že asi půjde jen o nějaký planý poplach, maximálně tak o kavárnu nevalné úrovně. Najednou proti nám vyjelo auto. Oba jsme zastavili a zírali na sebe. Protijedoucí řidič na nás něco intenzívně gestikuloval. Vypadalo to, že se nám snaží naznačit, ať jedeme po úzké cestě dále. Tak jo, co se nám může stát? Auto tady máme zdaleka nejsilnější, když by se něco náhodou semlelo, tak ujedeme. (Nutno poznamenat, že tyhle myšlenky nás napadly ještě mnohokrát. Možná to byla taková přirozená opatrnost, ale je rovněž dost pravděpodobné, že šlo o následky dennodenního masírování akčními filmy našich milých komerčních televizí…)
Cesta nás nakonec dovedla k poměrně velkému stavení, připomínající statek. Přede dveřmi stála asi sedmdesátiletá babička (nerad bych té staré paní křivdil, ale je to jen můj odhad) a mávala na nás, že máme jít k ní. Zaparkoval jsem opodál a vystoupili jsme do deště.
„Pojďte, pojďte“, ukazovala nám a zvala nás dovnitř. Vstoupili jsme do místnosti a v úžasu spatřili garáž našich snů – na ploše asi osm krát dvanáct metrů stály skvosty 30.-40. let 20. století.
„On hned přijede“, vyrozuměli jsme asi jediné z jejich slov a pochopili, že majitel jel asi jen kousek.
Přiznám se, že se v takhle starých vozech nevyznám ani za mák, ale i tak bylo navýsost jasné, že jsme narazili na unikáty ve vynikajícím stavu. Převládající značky BMW a Steyer hovořily jasnou řečí, v jakých automobilkách se jejich majitel a restaurátor shlédl. A co to visí na zdi? Páni, ryze český plakát „Veteráni na našich cestách“ s ryze českými tatrovkami, aerovkami…! Tady, uprostřed Lotyšska?!
Nestačíme se divit, když v tom náhle přichází pán domu.
„Dobrý den, vítám vás“, zdraví nás rusky sympatický starý pán a oči mu jenom září, když vidí náš zájem.
„Tohle je moje práce. Podívejte, v takovém stavu jsem to auto přivezl a podívejte se na něj dneska!“, ukazuje nám dobové fotky.
„Těchto vozů není na světě moc, dají se počítat na kusy.“, pokračuje zaníceně.
„A tento, na ten jsem nejvíce pyšný. Takto vypadal předtím“, vytahuje černobílou fotku nějakého vraku, vhodného tak do sběrny, kterou jsme minuli na začátku Lotyšska, „a podívejte, jak vypadá dneska.“
To je ono? Tenhle nablýskaný černý krasavec? Vždyť na té fotce vypadá jako torzo, nemá ani světla?!
„Světla vyrábím sám, vidíte?“, přechází náš milý průvodce podél zdi se sedmnácti diplomy k policím, na nichž je uloženo několik desítek reflektorů. No teda…
„A tady, tady jsou motocykly“, vstupujeme do další, o poznání menší části tohoto úžasného soukromého muzea. A hele, tady je i Jawa! (U nás bychom si téhle motorky asi ani nevšimli, ale v zahraničí zahřeje každý kousek něčeho, co vám připomene domov. Prostě kdo nezažil, nepochopí, jakou radost může způsobit český plakát se starými auty a motorka slavného českého výrobce.)
„Pojďte, ukážu vám, na čem pracuji nyní“, zve nás usměvavý pán přes dvůr do garáže. V pravé části stojí něco, co nám na první pohled připomíná bílé embéčko, ale spíš je to starý mercedes, asi tak ze sedmdesátých let minulého století. Ale to není ten vůz, který brzy obohatí sbírku.
„Jé, to je ten, Záporožec“, projevují se kamarádi jako znalci. „To mělo i nezávislé benzinové topení, bufíky. Jako naše Tatra.“, máme radost všichni. Ukrajinské autíčko růžové barvy s motorem vzadu připomíná nejvíce snad malý Fiat 600 (u nás známý jako bedrunka), možná v kombinaci s Wartburgem ze 60. let. Zkoumáváme kvalitu zpracování a jen musíme uznale pokývat hlavami; tohle se u nás vidí jen velmi, velmi zřídka.
„No, pojďte dále“, pokračujeme do další části stavení, které není jen tak obyčejným statkem, ale skrývá muzeu jak tak stoupáme po schodech do prvního patra, tak i restauraci!
„Dáme šnaps“, nalévá náš vlídný hostitel s úsměvem tři štamprličky. Ohlížím se po kamarádech, co bude. Oba zapřísáhlí abstinenti.
„Na zdraví“, přiťukáme si a jen Michal s omluvou, že někdo přece jen musí řídit, skleničku zase pokládá zpátky plnou. Já se jen nestačím divit, jak David se zručností každodenního pijáka bez oka mrknutí obrátil panáka do sebe. Tohle jsem nečekal!
„Posaďte se, nabídněte si“, pobízí nás pozorný pán ke stolu. Rádi přijímáme, restaurace v domácím stylu na nás působí hodně příjemně. Chutná bonboniéra, lehké pečivo a ovoce je mnohem lepší občerstvení, než naše káva a kalorické zákusky. Jako člověk milující dobré jídlo teď nechci vypadat jako kazatel zdravé výživy, ale lotyšská nabídka mi přišla nejen originální a dobrá, ale i zdravější.
„Ukážu vám fotky“, a během chvilky je na stole album. To, co jsme viděli v přízemí, je jen malá část toho, co už prošlo rukama tohoto zdatného restaurátora a milovníka starých vozů. Perličkou je i historka o tom, jak jednoho dne prodal tehdy zánovní Ladu 1200 a Moskvič a na místo toho přitáhl nepojízdný vrak jednoho z klenotů automobilového průmyslu. O tom, jak byla z této výměny „nadšená“ jeho manželka, si určitě dokážete představit. Ale nakonec k rozvodu nedošlo a ze starého železa se stal krasavec jakoby sotva sjel z výrobní linky.
Nicméně naše debata nebyla jen veselá. Tenhle koníček si může dovolit jen člověk, který je nejen zručný, ale také dostatečně finančně založený. A tohle byl vždy největší problém. Stávalo se, že peníze docházely a nezbylo, než některé z vozů prodat. Ovšem nutno podotknout, že všechny stařičké automobily dojely ke svým novým majitelů, převážně ze Švýcarska, po vlastní ose! V očích však zůstal smutek a v srdci naděje, že se snad někdy, někdy bude dařit lépe. Bohužel, v současné době asi stodolarový měsíční příjem se téhle naději moc nepřibližuje…
Pochlubili jsme se fotkami z naší dosavadní cesty a zmínili se o srazech veteranistů u nás. Kéž bychom se někdy všichni znovu setkali na některém z nich…
Ale čas běží a nechceme zdržovat. Zvedáme kotvy a jedeme dále.
„Ale nemusíte! Tady se dá i přespat! A mohu zaříznout i prase a uděláme hody!“. Mnozí naši lidé by si měli z téhle pohostinnosti brát příklad. Ani se mi odsud nechce. Na chvilku váháme všichni. Už i tak máme skluz a naším cílem je přece dojet do Petrohradu. S díky odmítáme.
Nemůžeme tohle místo opustit bez to, aniž bychom se zapsali do návštěvní knihy. Pera, tedy propisky se chopil Michal a za nás za všechny napsal:
„Naprostou náhodou jsme se zde ocitli na naší expediční cestě s TATROU 613. Moc se nám tu líbilo, renovace jsou profesionální, pan majitel velice pohostinný.
27. 7. 2004, naše podpisy a (samozřejmě s poznámkou) Tatra 613-3 Stanislava“
Vedle knihy je malá dřevěná kasička. Nemáme moc peněz, alespoň těch použitelných. Našel jsem nějakých pět euro a věřím, že se náš milý hostitel neurazí. Naopak, odmítavě se snaží zabránit jakémukoliv placení z naší strany, ale jsem neodbytný. Tohle je jen malá pozornost. Mockrát děkujeme. A ještě moment! Snad neurazíme pár plechovkami českého piva. Loučíme se s díky jako dobří přátelé. Ten dobrý muž se jmenoval Edgars Gasúns.
Jdu obejít auto, zda je vše v pořádku. Zdálo se mi, že jde nějak divně řízení. A taky už vím, proč. Levá přední pneumatika je skoro prázdná. Vracím se tedy zpátky a lámanou ruštinou vysvětluji, že bychom potřebovali dohustit přední kolo. Naštěstí není problém, vjíždím do dvora a pan Edgars natahuje hadici od kompresoru. Za chvilku je tlak vzduchu v pořádku. Během plnění jsme si všimli, že mezi další sběratelské koníčky starého pána patří i poklice, puklice, pukelke, kryty kol, prostě jak chcete, každopádně ten kus plastu, chromu či kovu, který zkrášluje plechový disk kola. Po našem odjezdu bude sbírka zahrnující na příklad kryty značky Mercedes či Volkswagen obohacena díky pohotovému Davidovi o jeden sice neznačkový, ale plastovou samolepkou Tatra disponující kryt kola navíc.
Máme najeto 2.163 kilometrů a tahle návštěva malého soukromého muzea asi 12 kilometrů před městem Bauska v nás zanechává hodně dojemné pocity… Míříme na Rigu a stále nás doprovází déšť. Aby toho nebylo málo, začíná zlobit řízení a já zpytuji svědomí za to, že jsem stanislavu neobul do jiných pneumatik, než do jetých matadorek. Cestou necestou, kdy ukazatele ukazují dálnici A7 (resp. E67) vlevo i vpravo, projíždíme záludnými kruhovými objezdy stále směrem do hlavního města a řízení táhne na stranu více a více. Nedá se nic dělat, po 2.198-mi kilometrech musíme najít nějaký servis. Není to o tom, že by byla závada na autě. Je to o hloupé tvrdohlavosti majitele, tedy mne, který chtěl za každou cenu ušetřit bez ohledu na případné následky.
Ve městě Iecava odbočujeme z hlavní silnice směrem k několika snad garážím, na nichž byla obrovská cedule s francouzským klíčem a kde očekáváme autoservis.
Jen tak mezi řečí, všimli jste si, že většina zařízení, ať již jakýchkoliv, je označena velkými cedulemi? Já osobně se domnívám, že to není špatný nápad, protože být nepřehlédnutelný v konkurenčním prostředí, může znamenat výhodu a vyšší zisk oproti jiným.
Další z budov má na sobě reklamu na Mobil Oil a vše vypadá na autoservis s prací „na koleně“. Což mi celkem vyhovuje, protože nehodlám živit nějaký nablýskaný autosalón, kde mechanici v čistých montérkách mají levé ruce a slovo práce pro ně znamená jen počítání peněz.
„Dobrý den, u nás problém s levý předním kolem“, zkouším rusky a ukazuji na problémovou pneumatiku.
„Dobře, pojeďte dovnitř“, zve nás jeden z pracovníků pneuservisu. Žádné objednávky několik dní dopředu, žádné prosby z naší strany, prostě jsme přijeli, máme problém a přestože nejsme jediní, hned se nám věnují.
Když pominu to, že jsme zajímaví už jen tím, jakým autem jsme přijeli, je hodně příjemný pocit cítit zájem o zákazníka. Mladý, snad pětadvacetiletý technik podpírá stanislavu a prohlíží kolo. Trošku mne zaráží, že ho nesundává, ale pak mne překvapuje jednou bezva fintou. Proč se zbytečně namáhat, když to jde i jinak? Kelímek s mýdlovou vodou a malířská štětka, to je to správné nářadí! Pomalu otáčí kolo a potíráním se snaží zjistit, kde utíká nám tolik potřebný vzduch. Přestože se snaží, nenachází jediný problém.
„No jo, no, Matador“, snažíme se pohanit značku a bohužel pro výrobce je nám přitakáno. Mají s těmito pneumatikami již své zkušenosti.
Nechal jsem dofoukat kolo na potřebný tlak a vycouval z garáže.
„Děkujeme, kolik dlužíme?“, ptám se zkomolenou ruštinou.
„To nic“, zní odpověď.
Jako bych ji čekal. Ne, že bychom byli při penězích, ale máme něco lepšího! Otevírám „kouzelný“ kufr a vytahuji čtyři plechovky prazdroje.
„Ne, to je moc“, snaží se bránit ochotný technik. Ale trvám na svém, tak s rozpaky a díky přijímá. Určitě si je za svou ochotu zasloužil.
Nicméně jen naprosté optimisty by výsledek téhle kontroly uspokojil. Pneumatika je podle všeho zteřelá a pomoci ji může jen výměna nebo možná doplnění duše. Budeme muset jet opatrně a počítat s tím, že na naší cestě najde uplatnění i rezerva. Ale raději nepřivolávejme.
Od mého domova mne dělí 2.239 kilometrů a podruhé v životě přijíždím do Rigy. Je naprosto zbytečné psát, že je deset minut po šestnácté hodině místního času, protože je to úplně jedno. Prší, prší, prší a z Rigy, hlavního města Lotyšska, neuvidím ani letos nic. Kruci, to je ale smůla! Navíc provoz je v tuto hodinu poměrně hustý, takže musím dávat pozor na řízení a okolí si prohlížím jen tak sporadicky. I sem již dorazily megafirmy jako Canon a Philips a jejich reklamy se usídlily na těch nejvyšších budovách města, pokud samozřejmě opominu katedrály.
Jako člověk, jež není odborníkem na architekturu, sleduji jen tak po očku styl, v jakém se v jednotlivých státech stavějí domy. Že u mne prozatím vítězí Litva, to snad ani nemohu napsat, jelikož už tak musí být zřejmé, jak téhle zemi straním. Pokud ale mám stručně popsat věžáky v Rize, tak… vypadaly dost hrozně. Kdybych se ten popis snažil zmírnit, napsal bych, že vypadají zajímavě, ale… Prostě se mi na první pohled nelíbily. Představte si klasický český věžák s tím, že s přibývajícími patry z něj po obou stranách vystupují větší a větší snad balkóny či jiné části bytu. Neestetické a pro mne rozhodně nepřijatelné.
Nálada na bodu mrazu jen dokresluje depresivní počasí. Z Rigy neuvidíme nic, budeme pokračovat dále. Jen na chvíli nás zahřeje pohled na český trolejbus, brázdící místní silnice. Pak ovšem David poznamená, že tahle firma je stejně na pokraji krachu, pokud již nezkrachovala, a neveselá nálada se zase ujímá nadvlády. Co to má ten náklaďák nad nádrží? To je plynová maska! No to koukáme. A támhle je další! A taky s plynovou maskou! Asi místní zvyk nám na chvíli vrací úsměvy na tvářích. V kombinaci s espézetkou CZ – která nám připomene na pár vteřin domov – se cítíme pár minut spokojení i přes nepřízeň počasí.
Jak vzpomínám na Rigu já? Loni jsem ji zažil v noci. Spousta podnapilých obyvatel, což mi nijak nevadilo, a bankomaty, které nehodlaly akceptovat mou zapůjčenou kartu American Express, což mi tedy vadilo hodně. A že jsme bloudili a že nám pomohli za pár piv kamioňáci? To bylo naše štěstí loni, tedy štěstí, které si s námi letos poněkud pohrává.
Nedá se nic dělat, stanislava je hladová, čerpačka na plyn nikde, musíme dotankovat benzín. Tachometr ukazuje 234.055 kilometrů a do nádrže se vešlo 21,6 litrů naturalu. Hlad máme i my, takže každý po bagetě a doplnit zásoby vody v PET lahvích a zhruba stovka je v háji.
Ono s penězi je to na takové cestě stejně trošku komplikované. Ne všude se dá platit bankovní kartou, euro ještě také není celoevropská měna, takže nezbývá, než si pečlivě naplánovat, kolik bude potřeba vyměnit. U nás se pobaltská měna (lity, loty, koruny) snad ani nedá sehnat a vézt nějaké peníze zpátky je celkem drahý suvenýr.
Ale naštěstí tahle čerpací stanice, která kupodivu nepatří dominantnímu LukOilu, ale nějaké společnosti DINAZ, je vybavená perfektně a placení maestro kartou není žádný problém. A na rozdíl od české sličné ženské obsluhy, tahle lotyšská je milá a veselá. Dvě mladé slečny, které nerozumějí nám a my jim, ach jo, jsou usměvavé a po chvíli lehce tancují v rytmu hudby z rádia.. I v Lotyšsku pokračujeme ve sbírce místních poznávacích značek a bez ohledu na cenu kupujeme každý „LV“-éčka, tedy samolepky určující stát. Jednu z nich šup za jedno z bočních oken, ať je vidět, že je nám tahle země sympatická.
Cestou na estonské hranice se snažím rozhlížet, zda ještě spatřím moře. Celkově mám z tohoto státu pocit tranzitní země. Litva je blíže „Evropě“, Estonsko zase Finsku, Švédsku. Ale Lotyšsko? Vždyť si většina lidí plete název Lietuva (Litva) s Latvia (Lotyšsko) a i my v tom máme slušný zmatek. Je mi to docela líto, protože si celkem dokáži představit, jak se asi místní obyvatelé cítí. Ale možná je to jinak a vidím to moc pesimisticky.
Hodiny na mobilu ukazují 19:45 místního času (nebo jsme už snad v jiném časovém pásmu?) a po 2.410-ti kilometrech jízdy přijíždíme na hranice v Ainaži. Když si vzpomenu, jak jsme s předešlým kamarádem cestovatelem bloudili a hledali hranice, zmatkovali (tedy asi já) a nakonec byli rádi, že hranice jsme našli, letos jsme ke hraniční čáře trefili napoprvé a bez nějakých teorií o tom, kde asi hranice jsou.
Zmatek ale přesto nastává, ale ne na naší straně. Necháváme pohraničníka pěkně zrudnout, když se s předtím kamennou tváří snaží zkontrolovat kufr vzadu, a na místo našich „bagážniků“ se mu zjeví osm válců motoru naší tatrovky. Že pak kontrola přechází v bezproblémové odbavení je asi zbytečné připomínat, že?