Rusko IX.

Čtvrtek 5. srpna 2004

Letošní návrat bude jiný. Snadnější a rychlejší. Máme mapy, já už vím, kde nesmím odbočit a tak za pár hodin už budeme v Lotyšsku. Kluci spokojeně usnuli a před druhou hodinou ranní místního času se „z ničeho nic“ objevil Pskov.

Ten pocit „náhlého zjevení města“ vychází asi z toho, že celou cestu nenarazíte na nic osvětleného, co by alespoň vzdáleně připomínalo českou vesnici nebo město. Je to tak trošku z extrému do extrému; u nás je hustota obyvatel opravdu hodně vysoká, téměř se dá říci, že vesnice spojují města. Tady města spojují jen stokilometrové silnice.

I přes pozdní noční hodinu je ve Pskově docela provoz a staví nás policejní hlídka. Běžná kontrola dokladů, vlastně druhá na naší cestě z Petrohradu. Na tu první si teď vzpomínám, že proběhla kousek od Ladožského jezera. A to dokonce dvakrát, jenže podruhé nás bral kolega prvního policisty. A docela se naštval, když zjistil, že nás už kontrolovali před pár minutami. Pskov bych někdy rád navštívil ve dne. Je to podle mne město s historickým významem a určitě bude i zajímavé. V noci mne zaujal jen osvětlený pomník parašutisty vysoký jako dům. Nevšiml jsem si, zda šlo o památník, nebo vojenskou školu, jelikož jsem měl dost starostí s hledáním směru k hranicím. Věděl jsem, že tohle rozhodnutí bude klíčové pro další průběh návratu.

Když jsem asi počtvrté míjel stejnou policejní kontrolu, řekl jsem si, že tohle je už naposled. Dojel jsem na nějakou křižovatku a odbočil. Přece není možné, abych nedojel k nějakému městu a pak to podle mapy nenamířil k hranicím! A tak jsem spokojeně jel po docela solidní silnici a čekal, až narazím na nějaký záchytný bod. Kluci spokojeně spali a já byl rád, že mi do toho nikdo nemluví. Po necelé hodině jsem si uvědomil, že jsem zvolil trasu špatně. Zastavil jsem a chvíli luštil v docela podrobné mapě Evropy a Ruska, kde to vlastně jsme. Hm, tak bohužel, míříme někam na východ do vnitra Ruské federace. Zůstal jsem klidný jako želva; nádrže máme plné a každá cesta končí křižovatkou, na které prostě odbočím na druhou stranu. Ještě asi čtyři centimetry a pak vpravo zpátky přímo na hranice. Super! Tak jeďme. Složil jsem mapu a pokračoval v noční krasojízdě. Minuty se měnily v hodiny a přestože jsem nakonec někde odbočil, vesnička s příznačným názvem Zachody mi zcela přesně naznačila, kde jsme… Pokračovaly dědinky s názvy někoho, jako např. Ivanovo, kdy obrovská cedule asi metr a půl krát metr (možná více) pár kroků před stavením, což byla někdy stodola, někdy dřevěný domek, začínala obec, a pár kroků za ním obec zase ukončovala. Ideální demokracie, každý tady může mít své město. Nebo byly názvy podle padlých vojáků? Pro mne byla tzv. bílými místy na mapě. Přesto jsem nezoufal, jelikož jsem si něco podobného pamatoval z loňského bloudění. Tedy určitě ty Zachody…

Postupně se asfaltová silnice rapidně zhoršovala, až zmizela úplně a my se ocitli na cestě, kterou jsem před chvílí vzpomínal. Buldozerem projetý les, tankodrom. Zpomalil jsem asi na čtyřicet a kodrcal se dále. Stanislava ovšem nadskakovala tak, že probudila zbytek osádky.

„Kde to jsme?“, podíval se na mne Michal podezřívavě.

„No, trošku jsme zabloudili, ale už jedeme dobře.“, odpověděl jsem jakoby nic do rámusu, jak o sebe narážely kovové části auta.

„Zastav a ukaž mi, kde jsme.“ Michal začínal tušit, že něco není v pořádku.

Když zjistil, že jsme většinu noci jeli opačným směrem a po několika hodinách jízdy jsme ještě dále od lotyšských hranic, něž jsme byli ve Pskově, bez očekávání odporu převzal řízení a odsunul mne na místo spolujezdce. Protestovat jsem nemohl a ani nechtěl. Jízda v noci je vždycky náročnější na oči a tak jsem se přitlačil na dveře a snažil se alespoň zlehka zadřímnout.

Netrvalo dlouho a opět jsme jeli po silnici. Byla široká na dvě větší auta, ale asfaltový pás byl přesně uprostřed a my se na něj vměstnali tak akorát. Pomalu začalo svítat my po hodinách jízdy potkali první „živou duši“ – v protisměru nás minul nákladní vojenský zil. Neunikl nám tázavý pohled šoféra, ale my ctili základní pravidlo – nezastavovat a nebudit pozornost. Což s naším autem nešlo splnit. Cestu lemoval několikakilometrový pruh „nezničitelného“ bolševníku, který tady dosahoval velikosti menších stromů! Žádná malá rostlinka, jak jsem to viděl u nás v televizi! Obloha začala růžovět, probral se i David a tak jsme se rozhodli pro krátkou pauzu. Při pohledu na dřevěný domek vyčnívající z vysoké trávy kousek za bolševníkovým lesem mi Česká republika připadala zase neskutečně daleko.

Je zvláštní, jak slunce po ránu spěchá na oblohu a jak se vše hned zdá veselejší. S přibývajícím světlem se rozšířil i asfalt na silnici a dokonce byl rozdělen bílou přerušovanou čárou. Poprosil jsem o pětiminutovou zastávku, abych mohl nafilmovat to ranní kouzlo, kdy ohnivá koule nejdříve ozářila obzor, pak se v dáli vyhoupla nad koruny smrků, prořízla paprskem noční mlhu a rozsvítila nám úsměv na tvářích. Kam se na tohle hrabe „zkomercializovaný“ západ slunce nad mořem!

Hraniční přechod Ubylinka jsme už měli na dosah, přestože o něm nikde nebylo ani zmínky. On se totiž taky může jmenovat jinak, jak tomu bylo už vícekrát. Docela kvalitní povrch se proměnil zase v tankodrom a my jen nestíhali valit oči, jak kolem nás každou chvíli svištěly místní žigulíky, dle našeho názoru spěchající na ranní směnu. Poskakovaly nahoru a dolů, doleva a doprava, ale jejich majitele to podle všeho vůbec nevyvádělo z míry. Zkoušel jsem občas přidat, ale nemělo to cenu. Nechtěl jsem něco utrhnout, některé díry byly docela hluboké a byl jsem rád, že jsem se jim vcelku úspěšně vyhýbal. Věděl jsem, že ruské území bude pro nás za chvíli minulostí, takže jsem si vynutil další „filmovou“ přestávku. Mezi stromy jsem zahlédl hladinu jezera, na jehož protější břeh jsem sice dohlédl, ale levá a pravá strana byla zase někde v nedohlednu. Vůbec by mi nevadilo postavit tady domek a žít v klidu, daleko od starostí uspěchaného světa…

Po pěti hodinách bloudění a překonávání terénu vpravdě rozmanitého jsme konečně přijeli na hraniční přechod Gavry . Docela slušný výkon, že? Prý nějakých sto dvacet kilometrů. No, my najeli „nepatrně“ více.

„Ty jsi nám chtěl ukázat pravé Rusko, že?“, komentoval naši zajížďku jemně ironicky Michal.

„Přesně tak.“, odpověděl jsem tak nějak neutrálně a kupodivu tím byla naše konverzace na tohle téma u konce.

Abych se přiznal, tak se ztrácím v názvech měst; je to podle mapy město Gavry, ale když dorazíme na místo, je z toho Ubylinka. Asi spolu nějak sousedí, nebo jsme dojeli jinam. Kdoví. Pokud si dobře vzpomínám, loni jsme se tady slušně natrápili. Přejížděli jsme někdy nad ránem a odstavili nás na několik hodin. Nemluvě o zbytečném poplatku asi za přejezd hranic. Snad se i tohle už zrušilo. Pohodová silnice končí krátkou závorou. Stačilo by přidat plyn a zbyly by jen kousky plechu. Jenže ty zátarasy o kousek dále, to by byl poněkud větší oříšek. No nic, beru doklady a jdu navštívit unimobuňku.

„Dvě sto dvacať rubléj – dvě stě dvacet rublů.“, procedila mezi zuby chladná blondýna. Hm, takže talony jsou stále ještě v kursu.

„Móžno platiť eurámi? – Můžu platit eury?“, ptám se slušně. Mám u sebe asi jen sedm rublů a kamarádi na tom nejsou o moc lépe.

„Nět.“, zamítavá studená odpověď.

„Hm a kde je možné vyměnit peníze?“, pokračuji unavenou ruštinou.

„Ve městě. Otevírají ráno. Město je odsud asi sto dvacet kilometrů.“, vrací mi doklady a věnuje nějakým svým papírům.

S touhle dámou si asi jen tak nepadneme do oka. To nemůže myslet vážně, že se po probdělé noci bude někam táhnout, abych vyměnil dvě stovky. Kruci, ta je ochotná, jako by už byla v Unii.

„Michale, zkus zají na benzínku vyměnit. Berou jenom rubly…“, žadoním po kamarádovi, který by už zjevně taky rád zdřímnul ve slušné posteli. Chvilku se mne pokouší přemluvit ke spolupráci, ale já na to nějak nemám nervy. Jedu přeparkovat stanislavu mimo hraniční prostor a společně s Davidem čekáme. Michal zjevně nemá štěstí, ze dveří čerpačky kroutí hlavou.

„Támhle stojí kamión, Polák. Třeba vezme nějaké zloté a dá ti rubly.“, snažím se motivovat k další akci. Z uvedené situace vyplývá jediné – neutrácejte vše, než překročíte ruské hranice!

Pár minut se jakoby nic neděje a Michal se k nám vrací se zasmušilým výrazem. Asi zase nic.

„Ale ne, mám…“, poznamenává jen tak mimochodem.

No výborně! Vracím se s nakvašeným výrazem do budky a beze slova podávám pasy se směněnými rubly. A zkus něco říct, tak Tě čeká výbuch sopky! Pozdravu na shledanou se ode mne pochopitelně nedočkala. Musel bych být blázen, kdybych opětovně toužil po handrkování kvůli pár babek. A vlastně ani nevím za co. Aha, za kus kvalitní cesty. Tak jo.

Závora se zvedá a my můžeme popojet pár metrů k hraničnímu přechodu. Teď bude následovat zbytečné čekání jako v Transservisu a pak další závora – na konci placeného úseku. Rozumím tomu, že peníze je třeba získat jakýmkoliv způsobem, ostatně náš český sociálně demokratický systém je v tomhle směru taky hodně vynalézavý, ale k čemu je dobré to zdržování? Asi po dvaceti minutách jsem podruhé vystoupil z auta a mířil se všemi papíry k zelené superunimobuňce. Byla asi třikrát větší, než je standard, proto mne napadlo takové označení.

„Tatra? Éto gruzavik! – Tatra? To je náklaďák!“, spustil na mne kníratý celník.

Už je to tady zase. To snad není pravda, podruhé za dva roky narazit na stejné dva blbce. Již v minulém roce se tady odehrála menší slovní potyčka na téma osobních a nákladních vozů značky Tatra. Těžko říct, kdo se tehdy stal vítězem, protože malé nedorozumění vyústilo v několikahodinové stání „v koutě“. Poučen jsem se snažil podobným následkům zabránit, ale unavený zřejmě nemám dostatek diplomatického citu. Nebo jsem až moc házel očkem po sličné příslušnici v zelené uniformě, jejíž mahagonové vlasy a veselý úsměv nezaujaly jenom mne. Každopádně jsem knírače vytočil na docela slušnou míru. Nasadil si čepici a vyběhl za mnou ven.

„Tak kde to máš?“, vybafl na mne.

„Tam, to páté auto, takové modré.“, ukazoval jsem doprostřed stojící fronty.

Kdyby to šlo, tak by se asi rozestoupila země. Mrknul jsem vlevo, tam se culila mahagonová Ruska, otočil jsem se zpátky, tam zuřil kníratý Rus. No a dopadlo to podle očekávání. Naše pořadí mezi čekajícími auty bylo v tu chvíli vynulováno. Starý bavorák před námi a další vozy za námi už dávno brázdily lotyšské cesty a my pořád stáli před „neprůjezdnou“ závorou. Mužská ješitnost někdy opravdu nezná mezí. Po hodině a půl sezení a ležení v autě se na nás usmála nejen krásná Ruska, ale s ní i štěstí, jelikož zvedla závoru a pokynula nám, ať upalujeme na hranice. Díky!

„No, Tómaš…“, tak copak to tu máme, zajímal se ruský celník. Od počátku mi byl velmi sympatický. Nejen proto, že mi připomínal vzhledem i gesty mého známého, ale i proto, že na první pohled jevil známky dobré nálady. Zda to bylo díky nějakému povzbuzovači, nebo ho jen bavila práce, to už se mi zjistit nepodařilo, ale faktem zůstává, že si nechal otevřít kufr, zkušeně prohrábl batožiny a konstatoval:

„To je chlastu, to je chlastu…“ (volný překlad Michala)

Pochopitelně mne rozesmál a napětí z předešlých trablů bylo to tam. No, jenom pár litrů vodky, šampaňského a několik lahví piva, pro kamarády… Zalezl do kanceláře a já ho čekal u okýnka, až mne vyzve. Nic se nedělo.

„Ty jsi Tómaš? Ty nejsi Tómaš“ . . . „Tómaš Pětlach!“ ozvalo se a já si všiml, že sedí na opačné straně místnosti zády ke mně. Obešel jsem tedy budku a s úsměvem mu podával doklady.

„Á, Tómaš. Tak si zkontrolujeme, jestli Tě máme v systému.“, pobrukoval si spokojeně a klepal do počítače údaje z pasu.

„Auto Tatra, značka sedí, bydliště Náb….“, zkoušel přečíst ulici.

„Náběrežnaja.“, pokusil jsem se napovědět. To jsem tomu dal.

„Náběrežnaja? Tady je Nabrezi! To musíme opravit!“ a už přepisoval v počítači „chybný“ řádek.

Tentokrát jsem byl aktivní blbec já, protože jsem mu název ulice přeložil a z Nábřeží udělal rázem Náběrežnaju (rusky Nábřežní). Ani to však už nic podstatného nezměnilo a po další formální kontrole můžu s radostí zaznamenat, že je 8:37 ještě ruského času, máme najeto 4.101 kilometrů (803 kilometrů od Aurory a 349 kilometrů ze Pskova) a přes obec Ubylinka konečně vjíždíme do Lotyšska!

Záložka pro permanentní odkaz.