Rusko V.

Neděle 1. srpna 2004

Omyl! Žádná dobrá noc! Michalovi se nepodařilo chytit metro a tak naháněl taxi, což se v tuhle hodinu shání dost těžko, protože lidé se baví a za několik minut se zvedají mosty. Pak zůstane na svém břehu Něvy podstatně delší čas, než plánoval. Metro tady jezdí do jedné ráno, ale je třeba počítat s tím, že nastoupit je nezbytné nejpozději okolo půl jedné! Tohle Michal nepodchytil. Naštěstí nakonec chytil taxíka a za „pouhých“ 270 rublů dorazil domů.

Přesněji řečeno před dům. Vchod dole byl otevřen, ale my už měli zaděláno na druhý velký problém s klíčema – tentokrát nešlo odemknout! Zkoušeli jsme zase jeden po druhém, zastrčit více, pak méně, otočit pomalu, rychle… pořád bezúspěšně. Nezbylo než zavolat Vláďovi, co máme dělat.

„Hele, z každé strany dveří je jiný zámek, takže jeden klíč pasuje do zámku zevnitř, druhý do zámku zvenčí.“, prozatím docela klidně vysvětloval náš hostitel.

Není nad dokonalou bezpečnost, ale nám prostě pořád nejde otevřít a Michal chudák stojí metr před námi za dvěmi zamčenými dveřmi. Že je to on víme naprosto přesně díky obrazu na monitoru, který nám přenáší zabudovaná kamera na místo kukátka. Napadlo mne zoufalé řešení – Michal vyjde na dvůr, já mu hodím klíče v igelitové tašce a pokusí se otevřít zvenčí.

Tma jako v pytli, z našeho snad pátého patra jsem neviděl na dvoře vůbec nic a nikoho a hodil jsem obalené klíče jen tak naslepo. Naštěstí nepřistály nikde daleko a za pár minut už šramotily v zámku. Hurá, Michal je doma!

Tím ale noční trable nekončily, protože jsme sice měli klíče a dveře jsme odemkli, ale neměli jsme je díky místnímu zabezpečovacímu systému jak zamknout! Do toho pochopitelně volal Vladimír a byl docela hodně nervózní.

„Našli jste je? Někdy je schovají kočky, pořádně prohledejte skříňky a krabice u dveří!“, radil ze zkušenosti.

Kdepak, nikde nic. David už spíše spal, než bděl a já na tom nebyl ani o kapku lépe. V krabicích bylo cokoliv jiného, než klíče a police ve skříni nám taky nenabídli nic, po čem jsme pátrali. Nedá se nic dělat, otevřeno nechat nemůžeme, Vláďa bude muset přijet z návštěvy.

Utekla nějaká půl hodina, i když v noci se při naší únavě táhla jako půl dne a byl tady Vladimír. Už nebyl nervózní, jako doslova naštvaný.

„Hledali jste všude? Davide!“, obořil se na nejmenšího z nás, který už jen chodil jako tělo bez duše a pořád dokola opakoval, co jsme s klíčema dělali naposledy.

Do hledání se zapojil i Michal a znovu a znovu procházeli místa, kde by mohly teoreticky být. Já už usínal a jen si přál, ať se tohle co nejdříve vyřeší. Byli jsme rádi, že bydlíme zadarmo a máme skvělé hostitele a nechtěli jsme způsobovat sebemenší potíže.

„Už je mám…“, předpokládám, že to byl Michal. Coby zkušeného chovatele vlastní kočky jej snad instinkt navedl do míst, kam jsme se do té doby dívali špatně, nebo vůbec.

„…jsme vám říkal, že je asi schovaly kočky.“, už poněkud méně rozezleně konstatoval Vláďa. Ale uvnitř to v něm bublalo jako v sopce. Nedivím se, zkazili jsme mu volný večer, kterých má sakramentsky málo, protože se musí hodně otáčet, aby mu podnikání vyneslo dostatečný příjem.

Probral jsem se někdy o jedenácté. Zbytek bytu spal jako zabitý. Nedivím se. Po včerejších, vlastně dnešních, nočních lapáliích… Já ke konci už skoro spal, takže jsem nasbíral malý spánkový náskok.

Loni jsem musel ke konci dovolené už hodně šetřit a tak jsem nenavštívil jedno z nejkrásnějších míst v okolí Petrohradu – Petrodvorce. Viděl jsem jen fotky a litoval. Takže plán na dnešní den je jasný!

Pětěrgof v ruském jazyce leží asi třicet kilometrů od Sankt-Pětěrburgu. Malé město má být na co pyšné – nejen že zde stojí kopie chrámu Spas na króvy, ale mají tady i své Versailles! Nablýskané zlaté kopule zámku odrážejí paprsky do okolí, které je nepopsatelnou mozaikou zahrad, fontán a jezírek. Několik set tisíc litrů vody zde vytryskne v deset hodin dopoledne a zase utichne se čtvrtou hodinou odpolední. Bezvadně udržovaná zeleň a květena a bohaté zlacené sochy mezi vodotrysky v řádu centimetrů do několika metrů, do toho zní stylová hudba orchestru v dobových šatech. V kombinaci s krásným počasím se snad ani nedá najít romantičtější místo na minimálně celoodpolední procházku.

Po včerejších nečekaných výdajích za dopravu se všichni shodneme na cestě autobuskem maršrútkou za deset rublů. Cesta nebude trvat dlouho, jen abychom vystoupili správně. Neměl bych se asi tolik spoléhat na svou paměť, vystoupili jsme samozřejmě o několik set metrů dříve.

Tak kolik bude stát vstupné? Budeme se vydávat za místní či studenty, aby nás vyšlo na pár rublů, nebo zaplatíme oněch dvě stě osmdesát, jako ostatní zahraniční turisté? Mně se poslední dny nějak nedaří, já riskovat rozhodně nebudu. Navíc oproti cenám z výročí 300 let Petrohradu, kdy lístek stál asi 500 rublů, je to letos za polovic, takže já jdu „za drahý peníz“. Ono to taky není jen tak, projít jako Rus; pokladní totiž při sebemenším podezření požádá o předložení pasu a i když jí chcete odpovědět, že nemáte, jelikož jste místní „graždan“, tak se nedobrovolně zapojujete do konverzace, kterou s českým přízvukem a nedokonalou slovní zásobou nemůžete ustát.

Rozdělili jsme se a já šel s klidným svědomím s kamerou v ruce vstříc zahradám Petra I. Na Michala jsem se co do záznamů nemohl spolehnout, jelikož toho neustále přitahovaly „živé objekty“. Jednoduše řečeno, občas se podařila i fotka, na níž bylo něco jiného, než ženské pozadí či popředí. Nic proti tomu, ale přece si nebudu kupovat pohlednice…

Našli jsme se až po několika desítkách minut. Já kluky viděl dříve a spokojeně pořídil několik záběrů, kde byli oni zcela přirozenou součástí Petrodvorců.

„No kde jsi, my Tě hledali… u piva…“, spustili na mně s úsměvem a chlubili se, že se dovnitř dostali jen za pade. Hodná paní je provedla jako místní.

„Proč u piva?“, zlobím se naoko. Přiznávám, že Staryj mělnik (Starý mlýn) je celkem dobré pivo a čtyřicet rublů za točený půllitr je rozumná cena, ale přece jsem tady nepřišel pít! Je pravdou, že když jsme šli zase ve třech, tak bylo víc než jisté, že si už pivo nedám, ani kdybych chtěl.

Sluníčko svítilo a bylo se na co dívat, ať už to vezmeme jakkoli. Oči přecházely a mozek jen tak ze cviku počítal, kolik tohle všechno asi muselo stát; vždyť i ty schody jsou zlacené a té vody! A támhle ta stavba, to je jako v Řecku! Lidí zde bylo při neděli hodně a mi se zase poštěstilo narazit na českou skupinku. Nehlásil jsem se k nim. Může to zní hrubě, ale tohle by mohlo způsobit problém. Třeba si platí drahý hotel a my bydlíme zadarmo. Ano, a nemáte problém s potvrzením do imigrační karty? Jasně, vysvětlujte něco…Kdepak, jsem tady proto, abych si od Čechů odpočinul.

Michal zase řešil tradiční problémek s focením a matkami focených dcer. Prostě „nemohl pochopit“, že sličná Ruska nepózuje pro něj, ale pro svou maminku, aby měla fotku do rodinného alba! A to nemluvím o dalších možných konfliktech, když objektiv fotoaparátu zaměřil na evidentně zadané slečny, jejichž partneři hráli svaly a asi by jim nedalo moc práce dotěrného fotografa usměrnit.

V Petrodvorcích se nemusíte procházet jen tak. Pokud máte dvě stě rublů, můžete si zapůjčit místní dobové šaty a proměnit se na pár chvil ve šlechtice. Stačí-li vám jen fotka s „profesionálním šlechticem“, zaplatíte podle dohody okolo dvaceti až třiceti rublů. Máte-li však tisíc rublů, máte možnost vidět zahrady z ptačí perspektivy, vyhlídka helikoptérou vás na deset minut bude stát přesně tolik. Za stovku si můžete zarybařit v jezírku a můžete si být jistí, že určitě něco ulovíte. Já tu rybu viděl na vlastní oči. Sice jen jednu, ale…No a zadarmo se můžete osvěžit ve vodě, pláž je tady spíše kamenitá a na místní velkopoměry i malá, ale dětem to vůbec nevadí. Ale velké koupání z toho určitě nebude.

Pátá hodina je tady, z fontán už skoro hodinu voda jen odkapává a je čas se vrátit zpátky do města. Michal s Davidem se rozhodli pro rychlý návrat Strelkou, já těch tři sta rublů utratil za talíř s motivy Petergofu na památku. Spokojím se s maršrútkou.

Po více než půl hodině čekání, kdy mne míjela jedna plná dodávka či autobus za druhou, jsem začínal sám sobě vyčítat, že jsem někdy až tak šetřivý. Měl jsem žízeň, ale byl jsem už ve stavu, že jsem se neodvážil do obchodu, kde jsem loni opět ve vyčerpání kupoval jogurtové mléko, jež jsem zkomolil do rusko-anglického džogurtu… Necelá hodina čekání přinesla ovoce a já se do jedné maršrútky vešel. Ono je fajn, že tohle vozítko zastaví kdekoliv. Ale opravdu jsem neměl na to, abych s vychytralostí (nebo moudrostí) bábušek se postavil asi dvacet metrů před oficiální zastávkou a spokojeně nastoupil. A de facto se předběhl. Na místo toho jsem se vydal s menší skupinkou na předešlou zastávku a věřil, že se domů dostanu ještě dneska.

To David s Michalem měli rychlejší a pohodlnější cestování. Strelka bylo vznášedlo asi pro padesát lidí, prý patentováno, které létalo po Něvě vysokou rychlostí a i ze slov zúčastněných přátel bylo jen pro V.I.P. Hm, taky si to budu muset někdy dopřát. Vznášedlem s ochrankou se samopaly jsem ještě nikdy neplul. Nebo se nevznášel? Hned na příště to zkusím! Do té doby budu dávat pozor na to, abych nerozbil talířek na památku…

Potkali jsme se až k večeru v obchodním domě Gostinnyj dvor. Nebyl to žádný hypermarket či skladová hala, ale stylově zapadající patrový komplex s venkovním posezením a desítkami obchodů uvnitř.

Jel jsem k němu metrem a při východu z podzemí jsem spatřil „svého“ druhého žebrajícího. Ne, to je špatné označení; byl to velice chudě vyhlížející muž a nabízel nádherná koťátka. Uvažoval jsem, že bych jedno koupil, ale… co s ním? „Doma“ na nás čekají tři siamské kočky a odvézt ho až do České republiky by mohlo způsobit problémy nejen na hranicích.

Tím prvním žebrajícím, ale skutečným, byl před pár dny muž stojící také na východu z podzemí. Vladimírovo gesto bylo více než výmluvné.

„Deset rublů mne nezabije a kdo ví, třeba tak mohu skončit i já.“, pronesl jen tak mimochodem a vtiskl vousatému chlapíkovi do ruky bankovku.

To byl klasický příklad ruského paradoxu – člověk na pokraji chudoby, zjevně bez prostředků, a o pár metrů dále bohaté nákupní centrum s křišťálovými lustry a ostražitou ochrankou v oblecích.

David s Michalem seděli v patře na terase shlíželi na ten rej lidiček pod nimi a proplétání aut na osmiproudé silnici. Měl jsem docela hlad a to byla taky má první otázka, když jsem je konečně zahlédl a svým typicky komplikovaným způsobem se dostal až k nim. Neskrývali své spokojené pohledy a najedená bříška a jen doporučovali, co si mám dát vedle u stánku s občerstvením. Chuťové buňky mi promasírovali perfektně, takže jsem tam hned zamířil.

„Zakryto – Zavřeno.“, přivítala mne cedule a já jen polknul naprázdno. No co, dám si aspoň pivo, říkal jsem si. Hm, ale výčep už byl přikrytý nějakou dekou. Kruci, holky, to mi tedy nic nedáte, hledal jsem ruská slovíčka a snažil se vysvětlit, že bych si opravdu dal aspoň něco. Skvělé, můžu dostat jedno lahvové. Staryj mělnik za 25 rublů jen zašuměl a tak jsem si hned koupil ještě jednoho.

Přisedl jsem k přátelům a přidal se k typicky chlapské zábavě – hodnocení dívek.

Módní trendy je tady znát mnohem více, než třeba u nás. Když jsem tady před rokem poprvé viděl holky v „bederkách“, tedy v riflích, které nesahají až po pás a v kombinaci s kratším trikem ukazují většinou štíhlounké nebo vypracované bříško, tak mi z toho až oči přecházely. Když tohle začalo někdy letos i v České republice, tak mi přecházely oči taky, ale bohužel z opačného důvodu. Většina „bederek“ totiž neodhalovala přitažlivé křivky, ale naopak vystavovala břišní pneumatiku, což v kombinaci s unuděnou tváří a s cigaretou v ruce vzbuzovalo cokoli jiného, než myšlenky na to, že ženy jsou nejkrásnějším stvořením přírody.

Možná je to hloupé, ale tři osamělí muži na dovolené snad mají právo pokochat se pohledem na podle nás nejhezčí Slovanky, pokud ne ženy jako takové vůbec. Kam se na ně hrabou třeba Američanky, tady by se těžko prosazovaly i světové modelky! Brzy jsme museli tradiční bodovací stupnici od jedné do desíti nahradit speciálně vymyšlenou ruskou stupnicí od jedné do desíti. Rozdíl byl jen v tom, že ty nejsličnější české dívky ohodnocené desítkou na stupnici české, se vyšplhaly na té ruské jen tak na šestku. Kdo nevěří, ať jede do Ruska a uvidí na vlastní oči. A jen tak mimochodem, Kurnikovová je jen slabý odvar. Sice jsem ji neviděl naživo, ale více než pět bodů by ode mne nedostala.

Soutěž o místní miss nakonec ukončil telefonát od Vládi, který nás zval do svého kafé v Kirovsku.

Tak jako na příklad v Řecku jsou jenom samé taverny, tady jsou zase jen kavárny. Přitom může jít o klasickou restauraci respektive hospodu s výčepem, mňamkami nebo běžnou kuchyní a pochopitelně i štamgasty. Jiný kraj, jiný název, ale zařízení pro stejný účel.

Prošli jsme ještě letmo obchody, David si koupil ruský „angličák“ 1:43, myslím, že hasičskou ladu nivu a vyrazili na cestu domů.

Já byl hladový a tak trochu mrzutý, takže jsem se rozhodl jít pěšky. Konec konců to není až tak daleko, říkal jsem si. Jenže ono tady i blízko je celkem daleko a tak po asi pěti kilometrech chůze jsem zalitoval, že jsem občas takový paličák. David s Michalem byli metrem doma za pár minut, mně to trvalo asi dvě hodiny.

Měli jsme už opravené kolo a Vláďa někde sehnal i samolepící fólii, takže jsme se vydali do garáže. Nejdříve zalepit rozbité okno, a pak hned nasadit kolo. Oprava stála stovku a… sakra, ten blbec ucvikl ventilek! Kdo ví, jak je těžko dofoukat pneumatiku přes okrasné kryty (poklice), tak musel jen přivítat, když se na trhu objevily speciální nádstavce na ventil, které zajistily pohodlné nasazení hadice a vyřešení jednoho z maličkých, ale přece jen problémů. Tenhle vynález ruský opravář neznal. K naší smůle. Asi se mu zdál ventilek příliš dlouhý, takže se ani nenamáhal přemýšlet nad tím, že by třeba odšrouboval nádstavec, ale prostě ho rovnou zkrátil. No, uvidíme, jak dlouho to vydrží; při sebemenší odchylce bylo slyšet, že z kola troška vzduchu unikla.

Vladimírovo kaféčko není moc velké, je takové akorát. Čisté a útulné, na naše poměry ale trošku chudé. To mi bylo záhy vysvětleno – Rusové co vidí, to seberou. Slánky, vázičky s kytkami, občas sklenici, popelník… Bohužel, tak to je a to by člověk nedělal nic jiného, než pořád něco dokupoval.

Já se mohl spolehnout na to, že bude zpátky řídit Michal a tak jsem dopadl jako posledně. Zábava se protáhla do pozdních nočních hodin a ani nevím, kdy jsme dorazili domů. Ještě o půl noci jsme totiž dělali fotky české tatrovky před českým kaféčkem v Rusku…

Záložka pro permanentní odkaz.