Pondělí 2. srpna 2004
Není nad to začínat pracovní týden tím, že nemusíte do práce. Ale i tak mne čekaly drobné povinnosti. Dneska jsme měli vyzvednout vyřízené imigrační karty a navštívit světoznámou Jantarovou komnatu. Vůbec si nedovedu představit, jak asi vypadá, jen jsem o ní četl v novinách. Asi to bude nějaká malá místnost nebo domek, možná nějaká jeskyně. Nicméně nejsme sami, kdo by ji rád dnes viděl a tak bylo potřeba zapracovat na vyšších místech. Po jedenácté hodině místního času jsem měl volat na český konzulát, který nám ochotně přislíbil zajištění celé akce. A jak jsem se po pár ruských a českých větách přesvědčil, tak drží slovo. Mezi druhou a půl třetí odpoledne nás bude na místě čekat průvodkyně a vše bude mít hladký průběh. Paráda!
O půl jedné jsme si vyzvedli registrace, takže kdyby nás náhodou kontrolovali, tak bydlíme v hotelu. Název byl tak naivní, že jej ani nebudu připomínat. Asi jako kdyby se osobní auto jmenovalo Osobák. Máme dvě hodiny na to, abychom se dostali do Puškinu, kde je Carskoje sělo a v něm Jantarová komnata. To by snad neměl být až tak velký problém. Kde to vlastně je? Hledali jsme na mapě a zjistili, že to není až tak daleko. Zapomněli jsme však, že nejsme v městě, na jaké jsme zvyklí. Že tady je třeba počítat v kilometrech i u slepých uliček. Jediný z nás tří se jako realista a člověk počítající projevil Michal a jen suše konstatoval: „Metrem to na 14:30 nestihneme.“
Hm, co teď? Autobus? Maršrútka? Zkusíme taxi. Kousek od nás bylo stanoviště, na kterém stály dvě Volhy 3110, které u nás máme možnost vidět jedině tak na internetu. Tenhle zakulacený model k nám už nikdy nedorazil. Vybral jsem si hned tu první a vysvětlil řidiči, že bychom rádi na Carskoje sělo.
„Aha. Puškin? Jo, ale to řekněte tomu, co stojí přede mnou.“, odbyl mne taxikář, aniž by odložil rozečtené noviny. Chápu, asi nemá službu. Nebo čeká na bonitnější klientelu.
Zopakoval jsem náš cíl v autě stojícím před ním a nebyl problém. Jedeme!
„Kolik to asi bude stát?“, zajímal jsem se snad srozumitelnou ruštinou.
„To nám ukáže taxametr.“ Aha, to jsem opravdu, ale opravdu nevěděl. Nemáme ani zdání, jak je to daleko a tak si říkám, zda jsme dostatečně solventní, nebo budeme muset cestu zaplatit třeba týdenním mytím auta.
Nemohli jsme si vybrat „lepší“ čas – dopravní špička dosahovala vrcholu a taxikář kličkoval, jak se dalo. Byl jsem příjemně překvapený pohodlím vozu. Jel jsem tímhle autem podruhé v životě. Poprvé to bylo u nás v Ostravě díky známému, který měl tuhle volhu jako služební vůz; pracoval na české ambasádě v Kyjevě. Tehdy se mi zdálo docela málo místa vpředu u spolujezdce. Dneska jsem seděl vzadu a s úsměvem na rtu musel uznat, že taková oktávka, kam se mi dozadu nevejde ani brašna, se může jít zakopat. Ačkoli náš šofér točil volantem a evidentně se snažil, dorazili jsme do Puškinu jen pár vteřin před patnáctou hodinou. Tak kolik platíme?
„1970 rubléj…“, stejná částka začala vyjíždět i na účtence, kterou nám dal zcela automaticky.
Zaplatil jsem dva tisíce, poděkoval a bez přemýšlení vystoupil. Dva litry… No, děleno třemi je to necelých sedm stovek. To ujde, přesvědčoval jsem sám sebe.
Je čtvrt na čtyři, zpoždění máme asi hodinu a stojíme před bystou Alexandra Sergejeviče Puškina. Je krásně, kolem nás proudí davy turistů a my bezradně sedíme na lavičkách. Co budeme dělat? Jdeme pozdě, nikde nikdo. To jsme nezvládli. Zkouším volat na konzulát, ale bezvýsledně. Je obsazeno. S každým dalším pokusem si v hlavě opakuji vysvětlení a omluvu za naše zdržení. Asi po dvaceti minutách někdo na druhé straně konečně zvedá sluchátko.
„Zdrávstvujtě, my Čéši i…“, krkolomně jsem popisoval zcela jasnou věc, a to, že nikdo z nás prostě kvůli času nestresuje. Byli jsme sice nervózní, že třeba nic neuvidíme, ale jinak klidní jako želvy. Já si koupil ruské fruko s brčkem za dvacet rublů, abych neumřel na dehydrataci a i bez prohlídky mi bylo celkem fajn. Paní na telefonu ale byla akční a hned situaci řešila: „Vidíte hlavní bránu? Tam je vstup. Běžte tam a řekněte, že jste od nás. Už o vás budou vědět.“
Žasnul jsem nad její ochotou, ale současně i naivitou. Okolo jsou stovky turistů, všude cedule, že projde jenom předem ohlášená skupina, jejíž počet nejsme schopní nikdy splnit a slečna nebo paní mi jen tak řekne, ať jdeme přímo ke vstupu. Ale proč to nezkusit, že?
„Zdrávstvujtě, my Češi iz gěněrálnovo konzuláta… – Dobrý den, my jsme Češi z generálního konzulátu…“, spustil jsem na ochranku a nestačil se divit.
„Áááá, Čéši!“, smáli se strážní, jako bych řekl vtip roku. „Už o vás víme, pojďte. Češi jsou už tady.“, hlásil jeden z nich do vysílačky.
Protáhli jsme se mezi tlačícími se turisty a ocitli se na rozlehlém nádvoří. Představa Jantarové komnaty coby kobky s hromadou drahého kamene se rozplývala čím dál více. Modrobílý třípatrový palác bohatě zdobený zlatem hovořil sám za sebe; tady jeskyně určitě nebude. Pořád jsem nechápal, proč jdeme vlastně na zámek. Nějak mi nedocházelo, co vlastně mám vidět. Nejvíce mi chyběla nějaká pokladna. Zdálo se mi dost nesmyslné, že bychom viděli ruský poklad jen tak zadarmo. Vystoupali jsme po schodech a vstoupili do paláce. Na první pohled konzulové – trička, kraťasy, kamera, foťák… Decentněji působil jen Michal, který jediný z nás měl dlouhé kalhoty-rifle.
Rozhlíželi jsme se po někom, kdo se nás ujme. Nikde nikdo, pojďme tedy najít pokladnu a koupit lístky. Zaplatili jsme každý 500 rublů a během chvilky tady byla i naše průvodkyně. Těžko říct, zda jsme čekali mladou štíhlou studentku na brigádě, ale každopádně tahle dáma rozhodně symbolizovala Rus – odhadem mohla vážit asi 150 kilo, možná i více, ale byla perfektně upravená a elegantní kostým jí padl naprosto skvěle. Přivítala nás s laskavým úsměvem, pomalou srozumitelnou ruštinou a gestikulací hodnou pravé carevny nás pozvala k prohlídce ruského drahokamu, který se může pochlubit třešinkou na dortu svých palácových komnat – jantarovou komnatou.
Už při vstupu do první rozlehlé místnosti bylo očividné, že jako základní surovina tady posloužilo zlato. Bylo všude a bylo použito úplně na vše od podlahy ze vzácných materiálů až po úchvatně vymalované stropy zachycující matičku Rus. Obrovskými okny do paláce pronikaly sluneční paprsky a všechna ta krása na nás vyzařovala takovou silou, že jsme se jen mlčky v úžasu rozhlíželi kolem. S otevřenou pusou, vyvalenýma očima a s kamerou v ruce, uvnitř rozechvělý vzrušením, nicméně zcela jiným, než erotickým – tak bych asi jednoduše popsal stav běžného Čecha, který jako jeden z mnoha tisíců turistů prochází jedním z neoficiálních divů tohoto světa. Z výkladu jsem pochopil, že celý palác prošel neuvěřitelně nákladnou rekonstrukcí, protože po druhé světové válce spíše připomínal trosky.
„To je nádhera, že? Všechno natáčejte.“, vybízela mne naše průvodkyně a já se činil.
V jednu chvíli to už vypadalo na zádrhel, jelikož naši mini skupinku nechtěla jedna z těch typických paní, které hlídají snad na všech velkých zámcích, pustit k další prohlídce. Jenže od toho jsme měli naši „carevnu“, která vahou svou a pravděpodobně i svého slova přesvědčila nepřející paní o tom, že vede „gósty iz Čéchii“ a že tedy nemá překážet a rychle povolit ten provázek, který nám bránil ve vstupu.
„Teď vstoupíme do Jantarové komnaty. Zde je zakázáno fotit i filmovat.“, upozornila nás mile a my se to rozhodli respektovat.
Z novin jsem věděl, že komnata je zpřístupněna snad jen poslední dva roky, kdy byla vrácena z Německa, kam nedobrovolně putovala po vpádu nacistů do tehdejšího Sovětského svazu. Nic víc jsem o ní při vstupu nevěděl. A jestli mi do té doby lezly oči z důlků, tak tady mi asi rovnou vypadly… Chybějí mi slova i myšlenky na to, abych popsal to, co jsem spatřil. Pro někoho možná pár lesklých kamínků, ze kterých na těch několika metrech čtverečních bylo vyrobeno naprosto všechno. Jenže tyhle byly snad ze všech koutů světa a je-li jantar drahým kamenem obecně, tady byly konkrétní a ještě dražší a vzácnější druhy! Jakou lásku asi cítil Petr Veliký ke své Kateřině, že neváhal obětovat tolik peněz, námahy, utrpení a zajisté i lidských životů? Můžeme jen tiše závidět a zamyslet se nad tím, proč zmizel a před pár lety byl zase objeven tento důkaz lásky? Proč v něm naše společnost vidí jen a jen peníze, které již dávno uchvátily náš život a vládnou nám?
Sestupovali jsme po širokém schodišti a neskrývali své nadšení. David jako obvykle ještě udržoval ruskou komunikaci a po krátkém rozloučení jsme proklouzli úzkou dlouhou chodbou s červeným kobercem k bočnímu východu. Konzulové přece nevycházejí s ostatními běžnými turisty…
Nikdy jsem nic podobného neviděl, možná v menším a daleko, daleko skromnějším měřítku, ale to se dostáváme úplně jinam; protože menší a skromnější jsou všude, a asi proto Rusové chtěli dokázat, že jsou velmoc nejen rozlohou své země. Nabízí se otázka, zda je lepší život v extrémních rozdílech mezi bohatými a chudými, a nebo průměrná šedost s relativním dostatkem všeho, co člověk potřebuje pro své fyzické fungování…
Procházeli jsme puškinskými bezvadně upravenými zahradami obohacenými sochami a došli k sympatickému modrému zámečku. Podle všeho opuštěný a v rámci místních památek asi bezvýznamný (omlouvám se, zda je tomu jinak, jenže dle všeho zajímal jen nás), ale pro nás by byl zcela dostačujícím sídlem. Když jsme došli k místní komunikaci, puškinová pohádka se rozplynula a my se ocitli v běžném malém městě…
Přes cestu bylo parkoviště a na něm mimo pro nás nedůležitých autobusů i tolik potřebné toalety. V docela slušném stavu. Jak se vrátíme zpátky do Petrohradu? Následujeme místní tradici a jdeme tedy z extrému do extrému: do Puškinu taxíkem za dva tisíce, zpátky maršrútkou za deset rublů. A to vedle nás jako bonus seděly moc hezké slečny!
Večer nás pozvali naši hostitelé „na mosty“. Tedy na noční procházku či lépe řečeno projížďku Petrohradem. Bohatě osvětlená televizní věž hrála do noci všemi barvami a trošku mi připomínala eiffelovku. Na jiném místě byla střídmě a jednobarevně, přesto však efektně nasvícena modrá mešita, prý největší islámská mešita na území Evropy. Přes den se tady scházejí chudí a snad i potřební žebrat o almužnu, teď zde byl klid a díky reflektorům se vrcholky věží jako duchové vznášely k temnému nebi.
Noční výlet je třeba naplánovat s rozmyslem. Velice snadno se může stát, že zůstanete na opačné straně Něvy a budete muset čekat až do ranních hodin, než se otevřené mosty opět spojí a budete moct přejet na domovskou část města. Měli jsme dost času, takže jsme vyrazili na noční fotografování. Na Palácovém náměstí ještě stály toaletní autobusy a okolo svítily tisíce a tisíce žárovek tak, že budovy okolo byly ještě krásnější než za slunečného dne. Světla byla zabudována dokonce i v chodníku! Nedaleko od nás se po náměstí i přes zákaz projížděli mladíci na motorkách, ale to nemělo mít dlouhého trvání. Modré policejní žigulíky tady byly raz dva a narušitele nočního klidu během chvilky zpacifikovali.
Pojeďme na mosty, šou už začíná! Na první pohled pevné stavby se v půli lámou a nepřestávajíce svítit se obě poloviny zvedají. Nábřeží ozařuje Něvu a davy místních i turistů jásají. Ale co to? Co se to stalo? Z ničeho nic se část města začíná topit do tmy, desetitisíce žárovek uhasínají jako plamen svíčky. Že by místní elektrická síť nezvládla ten nápor? Vždyť se tohle představení odehrává každou noc! Nastává všeobecný zmatek, ale nikdo nikam neprchá, jen se udiveně snaží domyslet, co se asi stalo?
Nechceme to říkat nahlas, ale nám s Michalem je to naprosto jasné – za tohle může jedině David! Je profesionálním smolařem a po téhle akci už i mezinárodním. Tohle se za celá léta nestalo, až za Davidovy přítomnosti. Ještě, že to víme jenom my. A Vladimír. Mezitím už po řece plují první nákladní lodi, z nichž však díky tmě vidíme jen poziční světla na vrcholcích. Ale i tak je to příjemný relax. Takový nenucený, bez zbytečné euro nebo americké hudby, nikdo vás nenutí k tomu, abyste něco nebo za něco zaplatili, dáte si plechovku piva, po očku sledujete, jak se ruské krásky zimomřivě choulí, a necháváte své myšlenky plynout po hladině Něvy. (Později, po návratu do ČR se dozvídám, že v televizních zprávách byla o tomhle úkazu zmínka a v prvních chvílích se spekulovalo o možném teroristickém útoku. Naštěstí šlo jen o technickou závadu.)