Úterý 3. srpna 2004
Dnešek je pro nás předposledním dnem v Sankt-Pětěrburgu. Víza sice platí o nějaký ten den déle, ale mám obavy z cesty zpátky a jemné mravenčení mi napovídá, že opatrnosti nikdy není nazbyt a mít nějaký ten den rezervu, určitě není na škodu. Co jsme nestihli doteď, odložíme na jindy. Vychutnejme si krásný slunečný den až do jeho konce a starosti ještě nechejme stranou.
Necháváme doma spokojeně předoucí siamské kočky a vyrážíme do ulic. Cestou nás míjí poskakující tramvaj, tedy bludička Petrohradu, o kousek dál stojí na český trh nedodávaná pětidveřová Lada Niva a vedle ní její nejnovější sestřička, na níž už je hodně znát vliv amerického partnera Chevrolet. Máme namířeno k Auroře, kde nasedneme na loďku a necháme se naposledy pokochat petrohradskými kanály.
Loňská spokojenost s Naděždou, tedy malou otevřenou lodí pro circa 12 lidí, kteří se mohou pohodlně uvelebit na kožených sedadlech a za nějakých sto padesát rublů se nechat více než hodinu unášet romantickými zákoutími třistajeden rok starého města, mne přiměla poslední volný den začít právě tady. Konec konců je zase odpoledne, Auroru jsme opět nestihli, protože je přístupná „jen“ do čtvrté odpolední, a my máme ještě dost rublů na to, abychom si za ně ještě něco koupili. Já se rozhodl doplnit svůj šatník o pravé petrohradské tričko za tři sta padesát rublů a jelikož mi to nějak nemyslelo, byl to jediný suvenýr, který jsem si toho dne zakoupil. (Co všechno jsem si ještě mohl přivézt, mne napadlo až po příjezdu domů.) Michal mne pohotově vyfotil a musím přiznat, že vedle sličné mladé prodavačky vypadám opravdu hrozně. Ne nadarmo mi tady začali přezdívat „Helmut“ (přezdívka pro typického německého turistu s velkým břichem a krátkých kalhotách ke kolenům), což jsem pochopitelně nesl hodně nelibě a na kluky se za to i zlobil.
Chvíli na to u břehu zakotvila Naděžda a my se pomalu přesunuli na palubu s vyhlídkou klidné plavby. Jak už to na našich cestách bývá, opět se neobešla bez malého extempore. Spolu s námi a dalšími se nalodili i dva Rusové asi okolo čtyřicítky a jako občerstvení si s sebou vzali plastovou láhev místního piva Stefan Razin. Tedy celkem tři půllitry nijak zvlášť silného alkoholu, takových jsem dal několik jenom během cesty. Jenže ruští „pivaři“ asi skutečně nejsou na chmelový mok zvyklí a po pár minutách popíjení byli ne veselí, ale ožralí. Pokřikovali na dívky procházející se po nábřeží a když se začala navážet do jedné ze spolucestujících, kapitán se neudržel a oba výtečníky za použití „menších donucovacích prostředků“ vysadil u nejbližšího mola. Ti se pochopitelně bránili, ale osmahlý chlapík okolo padesátky se nenechal a s pozdravem na rozloučenou „…však počkej, já moc dobře vím, kde Tě najdu a pak Ti uřežu koule!“, uzavřel nepříjemné vystoupení svých krajanů. Zbytek plavby už probíhal v naprosté pohodě, kamera natáčela okolní krásy, fotoaparát cvakal a jelikož jsme z výkladu rozuměli každé dvacáté slovo, nechali jsme se unášet příjemnou atmosférou letního odpoledne. Občas nám ze břehu zamávala nějaká kráska, my zase jí a Michal, milovník žen, pokukoval po naší dlouhovlasé průvodkyni. Ale možná se tak soustředil na to, co se nám snažila sdělit, kdo ví…?
Vystoupili jsme na zastávce nedaleko Gostinného dvora a lehkou chůzí jsme se vydali jen tak na jednu z posledních procházek. U chrámu Spasení na kříži Michal ještě „ulovil“ fotku dvou „ideálních slečen“, blondýnky a brunetky, ale protože asi fotil rychle, nebo se mu tak třásly ruce (?), výsledný obrázek byl hodně rozmazaný. Zato Petro-pavlovská pevnost pod večerní oblohou hrající všemi barvami pozvolna usínajícího slunce vyšla nad očekávání perfektně. No, já jsem zklamán rozhodně nebyl.
Plán na dnešní noc zněl jasně – na mosty! Tentokrát ale ne jako divák z pobřeží, ale přímo z vodní hladiny. Palubní lístek byl pravda o něco dražší i na „naší“ Naděždě, ale je to pochopitelné. Poptávka přesahuje nabídku a také ukočírovat loď v noci, kdy je podobných plavidel Něva plná, není jen tak. Nemluvě o tom, že se musí plout přesně na čas, kdy se most otevře a umět rychle zmizet, když se začnou blížit oceánské lodi.
Těžko říct, zda dochází k haváriím. Já si jen vzpomínám na perličku, kterou mi vyprávěl Vladimír: když v zimě Něva zamrzne a místní ji začnou využívat jako zkratku z jednoho břehu na druhý, je povolán ledoborec, který tomu udělá krátký proces. Vzhledem k tomu, jaký je tady přístup k chodcům, kteří nemají na přechodu nikdy přednost, ledaže by „měli na sobě oblečené auto“, tak docela živě vidím, jak nešťastní opozdilci v zimě uskakují před ledoborcovou přídí a ti méně rychlí končí na krách, které je unášejí do moře. No, Rusové se nenudí ani v zimě.
Hrdinou noci se měl stát opět David, aniž by to tušil. Ale nepředbíhejme. Na loďce jsme byli mezi prvními, takže jsme se mohli pohodlně uvelebit v sedadlech a jen si postesknout, že jsme zase na něco zapomněli – na šampaňské! No, nedá se nic dělat. Další příchozí takovou chybu neudělali, ale je fakt, že na rozdíl od nás šlo hlavně o zamilované páry. Veselá nálada na palubě nás brzy nakazila a když nám mladá sympatická Ruska nabídla jen tak sama od sebe bonbóny a odehnala jakékoli možné mraky odzbrojujícím úsměvem, bylo jisté, že tady jsme mezi přáteli. Vyměnili jsme si s Michalem pohledy s tím, kdo začne konverzaci jako první. Ale jak už to v takových případech bývá, když se dva perou, třetí se směje. Tím třetím byl pochopitelně David. Měl z nás nejlepší pozici, jelikož seděl hned vedle usměvavé dívky lačné konverzace a našeho krátkého zaváhání okamžitě využil. Jeho příznačná nesmělost byla rázem ta tam. (Občas mne napadá, zda to není jen Davidův krycí manévr; v několika situacích mne totiž přesvědčil o své rozhodnosti a doslova akceschopnosti.)
Nechtěli jsme kamarádovi „lézt do zelí“ a tak jsme se vychutnávali okolní rej loděk a lodí a věnovali se zdokumentování dalšího z našich zážitků. Kamera to zvládala bez problémů, objektiv fotoaparátu uchoval jen fotky našeho „zamilovaného“ páru a díky vlnám další snímky vyzněly spíš jako umělecké ztvárnění připomínající blesky na Něvě. O tom, jak rušno v tuhle hodinu bylo svědčí i fakt, že se k nám z protějšího sedadla z celého toho povídání doneslo jen „geněral“ a „tatra“. Mezitím jsme se seřadili vedle snad desítek jiných plavidel na nějakém pomyslném parkovišti pár metrů od mostu a dychtivě čekali, až se mechanismus dá do pohybu a ramena mostu se od sebe začnou vzdalovat k nebi. Ozval se lomoz, začaly cvakat blesky fotoaparátů a blikat světýlka kamer a celá mašinérie se dala do pohybu. Mezi kapitány začal boj o to, kdo z nich doveze své pasažéry co nejdříve až pod most, aby se na malou chvíli stali součástí představení. Samozřejmě jsem byl jeden z těch šťastných, kteří si na památku odvezou záznam obdivuhodného šou na kazetě. Člověku se tají dech, když vidí a uvědomí si, jakou námahu musejí zvedáky vynaložit, aby se v podstatě vodorovný most rozlomil a obě poloviny se vyklopily téměř do devadesáti stupňového úhlu. Ale pozor! Je třeba zmizet! Blíží se „skutečné“ (oceánské) lodi! Vladimír je onehdy trefně pojmenoval jako plující paneláky. I ten největší turistický člun je oproti nim jako hračka. Byla to sice krátká projížďka, ale o to krásnější. I když nejšťastněji na celé palubě a možná v té chvíli i planetě vypadali David se svou okatou ctitelkou.
Je krásné najít si hezkou a milou partnerku, přátelsky jsme si pohrávali s myšlenkami a pozorovali hluboký pohled na jedné straně a rozpačitě milý na straně druhé. O to více nás zaskočilo, když jsme vystoupili z Naděždy a David nechal opodál stojící ruskou přítelkyni stát, jako by se nikdy neviděli a přidal se k nám na cestu domů. Marně jsme ho přemlouvali, aby se ještě rozloučil („Proč? Vždyť jsem jí řekl Ahoj.“) a vzal si alespoň telefonní číslo nebo adresu, aby si mohli třeba napsat. Na druhé straně jsme chápali, že není zodpovědné pokoušet se navazovat vztahy tak daleko od domova a tedy souhlasili s tím, že ji tedy může nechat plavat. Ale ať nám aspoň řekne, o čem si celou dobu vyprávěli.
„No, v podstatě o ničem.“, shrnul to David lakonicky jednou větou. Ale to nám samozřejmě nestačilo! Dolovali jsme z něho větu po větě a přestože to z něj lezlo jak z chlupaté deky, nakonec jsme museli zcela otevřeně poznamenat, že je „zvíře, co se pase v poli a není to lev“ (a stačila na to jen tři písmena).
Rozhovor totiž vypadal asi následovně resp. vybral jsem klíčové věty:
„Odkud jsi?“
„Z České republiky.“
„Jé, tu znám. Jednou jsem tam byla.“ (věděla, že existujeme)
„Hm.“
„A jak jsi tady přijel?“
„S kamarády, Tatrou 613. V Jablonci mám dokonce své malé muzeum.“
„Ano? Tatru znám!“ (která z dívek pod 40 let zná jakoukoli osobní tatrovku?) „Máš mobilní telefon?“ (jeden z pokusů získat kontakt na Davida)
„Ano, mám. Doma.“ (neúspěšný)
„Já často pracuji v Německu, to je do Čechie kousek.“ (zájem, zájem, …)
„Hm, to je.“ (zase nic)
„To je ale zima.“, zachvěla se ve večerním závanu větříku. (obejme mě?)
„Hm. No, ….“ (David něco sálodlouze vysvětluje, ale co?)
„A kde tady bydlíš?“ (alespoň ho zkusím doprovodit)
„U známého, vystupujeme u Aurory.“ (no, aspoň něco)
„Tak ahoj.“ (konec)
Dívka stojí na nábřeží, na kterém vůbec nechtěla, jelikož bydlí na opačné straně a čeká. Doprovází jí sestra s přítelem. My hustíme do Davida, ať se pohne a jde ji doprovodit. My bychom rádi, ale vybrala si jeho. Dala mu několik šancí a mezi námi, tohle seznámení by bylo hodně romantické. A hezky se k sobě hodili nejen postavou, rozuměli si i přes jazykovou bariéru. Její táta pracuje v armádě, takže určitě to není chudá popelka, která hledá bohatého prince „ze Západu“. Není jí cizí jméno Tatra, což je taky hodně důležité, pokud má někdo auto jako koníčka. Pracuje často v Německu, mohli by se vidět… Zasypávali jsme kamaráda v dobré víře argumenty, ale zbytečně. Život prostě není telenovela a každý má právo se svobodně rozhodnout. Prosté „Ahoj“ bylo hodně málo, ale Davidovi nezkomplikovalo život. Strávil hezký večer a v cizím městě se necítil na nic víc. Rozuměl jsem mu. Poprvé jsem se tady bál, hodně bál. Bojím se i u nás, kde je prý bezpečno.
Domů jsme dorazili někdy okolo třetí hodiny ranní s tím, že už se do Davida nebudeme navážet. Je to náš kamarád a máme ho hodně rádi. Navíc ho to asi taky celkem mrzelo, cítil bych se stejně. Než jsme otevřeli velké dveře našeho historického činžáku, nakoupili jsme o dva vchody vedle ve „24 časa“ (tyhle non-stop obchůdky mi u nás strašně chybějí!) nějaké jídlo na snídaní a já si za třicet tři rublů rozhodl „doplnit vzdělání“ o plzeňský prazdroj ruské výroby. Typická láhev a etiketa s azbukou obsahovala velice dobré pivo, ovšem zcela rozličné chuti od pravé české plzně. Tím nechci říct, že by nebylo chutné. Naopak, bylo výborné! Ale jiné, pravděpodobně díky jiné vodě. Pojďme spát, vždyť už je zase ráno a když si odmyslím to, že se nám nebude chtít vracet do České republiky, tak s únavou to bude ještě horší.