Rusko VIII.

Středa 4. srpna 2004

Poslední den v Petrohradu se probouzím o půl osmé a dvě hodiny na to jsou vzhůru i kluci. Nálada je na bodu mrazu, protože nám tady bylo dobře a nechce se nám vracet. Nemáme chuť vůbec do ničeho, takže dům, v němž se Lenin po dva měsíce setkával s Krasinym, opouštíme až půl hodiny před polednem. Pravda, musíme se pomalu muset přeorientovat na středoevropský čas, tedy zatímco tady se schyluje k obědu, u nás doma teď možná někdo vychutnává pozdní snídaní. Na ulici je přeplněno, takže chvíli trvá, než se propletu se stanislavou až před náš vchod a po ruském způsobu parkuji v podstatě na chodníku – je tam místo, tak co?

Dneska je to snad poprvé resp. podruhé, co se nám všem podařilo dostat z bytu dopoledne. Z toho vyplývá, že křižník Aurora kotvící pár set metrů od nás je otevřen a zve nás na svou palubu. Zaparkoval jsem hned naproti lodi a vyrazil do obchůdku nějakých dvě stě metrů za mnou pro poslední suvenýry. Na Auroře jsem už byl loni, takže jsem raději volil cestu utracení nějakých drobných za emotivní obrázky města. Kamarádi si připlatili za vstup do podpalubí, jinak samotná prohlídka je – světe div se – zadarmo. Když se vrátili z exkurze, dostali stejný nápad jako já před chvílí a také vyrazili pro nějaké dárky. Já si zatím krátil čas klábosením s kapitánem Naděždy, který zrovna zakotvil a po pár větách jsme se bavili jako staří přátelé. Dozvěděl jsem se, že je vlastně Gruzínec a pracuje zde s celou rodinou již několik let.

„Vidíš ten vysoký činžák támhle?“ ukázal na druhý břeh Něvy. „Tam mám byt a ne jeden. Kdykoliv Ty a Tví přátelé budete potřebovat, můžete tam bydlet. Na ceně se domluvíme.“

No, proč ne, taková nabídka se vždy může hodit.

„Jo, proč Tvůj kamarád včera nedoprovodil tu dívenku? Měla oči jen pro něj.“, vyzvídal důvod nočního rychlého konce.

„On se prostě bál, je tady poprvé. Třeba já tady byl už vloni, to tady s Tebou byla taková rusovlasá průvodkyně.“, stočil jsem řeč jinudy.

„Ano, vzpomínám si na ni. Ne Tebe ne, ale na ni ano. Teď zaměstnávám svou dceru. No, kdybyste chtěli… ono na loďku se často chodí svobodné dívky seznamovat. Obvykle v doprovodu kamarádky nebo sestry. Já sice nosím tady ty černé brýle, ale to není jen kvůli slunce! Kdepak, já díky nim vidím i věci, které bych vidět neměl, ha ha. Tady máš vizitku, zavolej dopředu a já Ti řeknu, když nějaké svobodné slečny vyrazí na výlet. Zbytek už nech na mně, uděláme speciální romantickou plavbu, delší a jen pro vás. A nemysli, stačí občas trošku rozhoupnout loď, děvče se lekne a máš ji automaticky a přirozeně v náručí.“, usmíval se v osmahlé tváři. očitě věděl, co říká.

Nedá se nic dělat, musíme se rozloučit, práce volá (ústy vcelku naštvané dcery, že se táta se mnou tady vybavuje jako o vlastní dovolené). Podáváme si s tím sympatickým asi pětapadesátníkem ruce a přejeme si vše dobré a snad že se v příštím roce zase setkáme. Pevně v to věřím.

A už je to zase tady….máme najeto 3.298 kilometrů a ve 12:40 místního času motor tatrovky startuje proto, aby opustili Sankt-Pětěrburg a s dosáhnutím Ladožského jezera se obrátili a zamířili k České republice. Coby hlavní šofér jsem opět cestovně nervózní a klidu mi nepřináší ani dojem, že jsem nedobrovolně věrný své povaze zase na něco zapomněl. No, snad to nebylo nic důležitého. Teď se ještě rozloučit v Kirovksu a pojeďme. Nemám rád časté zastávky a dlouhá loučení. Jsem už soustředěný na cestu. Navíc máme prasklé sklo na zadních dveřích a pneumatiku, která po „odborném“ ustřižení ventilku nedrží vzduch dvakrát nejlíp.

Kdepak, bude to přesně naopak, Vláďa je neodbytný, že prej se musíme na cestu najíst a „…já ještě slíbil místnímu zmámenému u policie, že mu ukážu Tatru.“

Tak dobře, pojeďme. Na místní stanici působíme jako předváděčka prototypu, i když někteří z uniformovaných mužů přitaká, že tatru zná. A hned na to se stejní „znalci“ zajímají o to, kolik že má válců a jaký mají obsah. Nejvíce je pobaví věta, že s tatrou jezdíme skoro po celé Evropě (což je prozatím značně nadnesené).

„Cha chá, Ěvrópa takája…“, Evropa je takhle velká, ukazuje rozpětí mezi palcem ukazováčkem, „…i Rasíja takááája!“, a Rusko tákhle, rozpažuje obě ruce. Když se později podívám na mapu světa nezbývá, než mu dodatečně dát za pravdu.

„Sakra, já si tady musím taky přivézt tatrovku.“, slibuje si Vláďa, když sedí po letech za volantem T613, auta, které řídil a posléze vlastnil několik let. A protože ví, že stanislava není na prodej, tak hned dodává: „A chci longa. Něco mi sežeň. A musí to mít servo, tohle řízení jde strašně těžko.“

To se mi nějak nezdá, tenhle typ sice nemá v autě posilovač řízení, ale oproti jiným jde úplně lehoučce. Předvede mi na pár stech metrech, že tohle auto ještě zvládá jako kdysi, až se reflexivně chytám madel.

V půl sedmé ruského času po krátké poradě ohledně směru jízdy vyrážíme k Ladožskému jezeru. Není to daleko, ale ztrácíme se po prvních pár kilometrech. Bloudíme a budíme více pozornosti, než bychom chtěli. Nablýskaná limuzína s černými skly, které se na zpětném zrcátku houpe emblém Sankt-Pětěrburgu. Vesnický lid nám s nevraživými pohledy uhýbá na úzké cestičce plné výmolů, o jejichž hloubce se můžeme jen dohadovat, protože jsou plné vody. Přitom jsme určitě blízko, hodně blízko. Vždyť to není jen tak, že by tady lidé okolo chodili jen v trenýrkách a plavkách. Jenže kam, kam odbočit? Nechat tady auto o samotě a vydat se na průzkum pěšky, to odmítám. Když asi potřetí drhnu podlahou o zem, musejí kluci vystoupit a já opatrně krokem přejíždím ty krátery. Škoda, že fotoaparát tohle neumí věrně zachytit, tohle je cesta pro džíp a ne osobák. Naše trápení končíme ve 20:50 místního času a se zbytečně ujetými sto padesáti šesti kilometry od Sankt-Pětěrburgu (3.454 km celkem) se musíme smutně smířit s faktem, že Ozero Ladoga letos neuvidíme… Pocit neúspěchu z nás neprchá ani chlácholením, že to děláme z důvodu bezpečnosti – čekají nás stovky kilometrů do první zastávky! Nezvládli jsme to. „Nepovedlo se.“, znamenám si stručně do palubního deníku.

Vracíme se a jen David na chvíli pookřeje, když mu plním přání a zastavujeme u hasičské zbrojnice, z jejíž otevřených vrat vykukují dva červenobílé zily. Další zastávka je před cedulí, která nám nabízí již dříve vzpomínaný „výlet“ do Murmansku. Je to „jen“ 1447 kilometrů, tak nechápu, proč ne? Naštěstí mne umravňuje Michal a točíme tedy na Pskov. Pojedeme „dobrodružnější“ vnitřní částí Ruska. Vyhneme se tak Estonsku a snad i ušetříme nějaké kilometry.

I když vloni… to jsem se spoléhal na „mapu“, jíž byla jedna uložená textová zpráva v mobilu a byla výčtem nejdůležitějších měst, kterými bychom měli projet. Když jsme málem skončili na běloruských hranicích a rozhodli se z hlavního tahu uhnout na celkem slušnou užší okrsku, netušili jsme, že asfalt po nějakých dvě stě metrech skončí a my během několika málo kilometrů se uprostřed noci ocitneme v lese. Štěstím bylo, že asi tankem nebo buldozerem protažená cesta byla suchá a asi třiceti až čtyřicetikilometrovou rychlostí i sjízdná. Za mokra bychom asi neprojeli. Zatímco Pavel se tehdy zachumlal do spacáku s tím, že když jsem nedal na jeho navigaci a jel po svém, ať nás odsud také dostanu. Nad ránem se to povedlo.

Teď jsme ale tři, máme mapu Evropy i Ruska a široký hlavní tah nás povede až do Pskova. Co do kvality to není žádná evropská dálnice, ale dá se tady jet někdy i více než stokilometrovou rychlostí. Nám jde hlavně o to jet v klidu, zbytečně nespalovat pohonné hmoty, i když tady jsou v porovnání s EU skoro zadarmo a bezpečně dojet na lotyšské hranice. Silnice vede na naše poměry až nekonečně daleko jen rovně. Dokonce jsme si místy všimli dopravních značek, které řidiče upozorňovaly na fakt, že po těch kilometrech roviny bude zatáčka, byť by nebyla prudká. Mikrospánek je tady i přes nerovnosti nasnadě. Nás ale zaujal široký pás mlhy, jenž nám na několik metrů protínal cestu. Když jsme do něj vpluli, štiplavý zápach nás vyvedl z omylu; tohle není mlha, tady se něco pálí! A kdyby jen tak něco, pohlédněte! Po levé straně se táhla desítky a desítky metrů dlouhá a ještě více široká hořící skládka! Barbarství uprostřed pásů lesů si mohla dovolit jen země, která svou rozlohou nebude nikdy malá a kde je jedno, že jedovatý kouř otráví desítky kilometrů okolo. Přece „Rasíja balšája“, Rusko je velké. Ale i tak nás tahle ekologická pohroma netěší. Ale podívejme se také sami na sebe; začíná to u spálení „pár“ plastových flašek v kotli, pokud ne rovnou na zahradě, vždyť to se rozpustí ve vzduchu, no a končí to pak takovým velkoplošným ohništěm, hubícím vše okolo. Obojí je neomluvitelné.

Jedna fotka na památku a pojeďme dále. Čím dříve se dostaneme na hranice, tím to pro nás bude lepší. A kruci! Musel jsem šlápnout na brzdy, protože… někdo ukradl cestu! Zní to asi divně, že? Ale z ničeho nic se docela rovná asfaltová silnice změnila v kus ruiny, jejíž povrch z hlíny a štěrku rozhodně nepatřil k nejrovnějším. K dokreslení situace by snad pomohl fakt, že kluci museli vystoupit z auta a David mne musel navádět, abych nezůstal sedět „břichem“ auta na zemi a kola se jen tak točila ve vzduchu. Vletět do něčeho takového v noci, to by byla pecka! Hezké překvapení, tady člověk asi těžko usne za volantem. Po téhle zkušenosti teda určitě ne.

Jedeme ale dále, a to je hlavní. Nekonečné pásy bříz vystřídané smrkovými lesy ustoupily do pozadí a široké louky svým klidem vábily ke snění. Člověku by se chtělo rozeběhnout, upadnout a spokojeně usnout v téhle postýlce z trávy s nebesy nad hlavou… Jenže všechno je jinak, řízení jde čím dál hůře, auto uhýbá a když přejedu jeden výmolů, začínám ztrácet kontrolu a opakovaným sešlápnutím brzdového pedálu spolu s trhnutím volantem uhýbám za bílý pruh na kraj silnice. Je to jasné – ustřižený ventilek se poroučel a s ním i levě přední kolo. Zatracený opravář! Takového idiota aby člověk pohledal! Krátce se to dá svézt jako vždy na Davida, ale řešení to určitě nepřináší.

„Máš rezervu?“, ptá se mne celkem logicky Michal, ale já prostě nevím. Někde by snad mohla být. Tyhle věci nepoužívám… Odmontovali jsme spodní kryt vpředu tatrovky a vypadlo náhradní kolo! Dobře, tak to by bylo. Jenže (jak by řekl Michal a nechal by svou charakteristickou odmlku), i když se nebudeme zabývat vzorkem, který na raději nepočítatelně let staré pneumatice Barum OR38 stejně není, pokud se nám rezervu nepodaří nafouknout, tak nám je stejně nanic.

„Máš pumpu?“, kruci, proč mi dávají tak těžké otázky? Na co pumpu, pumpa je přece na každém rohu. Samozřejmě, že takové vybavení postrádám. No nic, zkusíme stopovat, auta tady ještě docela jezdí. Vruuummm, no, tak tohle jsme nestihli. Hele, co támhle to BMW? Vruuummm! No, to máme za to, že jsme se mu před pár minutami smáli. Jenže on už ten defekt opravil, zatímco my tady stojíme. Do třetice všeho dobrého? A taky že ano! David mávl a stará černá Volha 21 s prudkým bržděním rozvířila oblak prachu.

„Dobrý den, potřebovali bychom půjčit pumpu, nam nádo vózduch – potřebujeme vzduch.“, spustíme na vystoupivšího šoféra a hned mu ukazujeme náš problém.

„Hm, tak to nemám.“, kroutí hlavou. No vidíte, já říkal, že takové věci se v autě nevozí. Ochotně ještě otevřel kufr, odkud se na nás vyvalily snad všechny možné náhradní díly na „carevnu“, ale hustilku mezi nimi nenašel. Nevadí, i tak děkujeme.

Zkoušíme stopovat dále, ale nedaří se. Ostatně kdo by zastavil uprostřed pustiny (podle všeho jsme někde v oblasti Tosny) třem podezřelým týpkům, kteří určitě fingují nehodu? Nikdo. A u nás už vůbec nikdo. Musíme změnit taktiku. Nás s Michalem se bojí, takže „Davide, Ty vypadáš tak neškodně, zkus to sám. My se nenápadně schováme neschováme za auto.“ A jak je náš kamarád možná smolař a někdy neumí reagovat, tady opět chytil rozhodnost pevně za uzdu a vrhl se do vozovky. Z protisměru se řítila lada a evidentně neměla v úmyslu udělat si zastávku, ale malý velký muž byl jiného názoru. Téměř jí vběhl s mávnutím pod kola, takže chtě nechtě musel řidič zastavit alespoň na chvilku. A to už se k němu řítil David a svou neopakovatelnou ruštinou mu popisoval, jaké má trable a co by potřeboval. Chlapík okolo čtyřicítky vystoupil a strnul; až teď si teprve všiml nás. S co nejmilejším úsměvem jsme jej pozdravili a dělali, že tady vlastně vůbec nejsme. Bylo vidět, že se celkem bojí. To už ho ale David táhl dozadu a jali se hledat hustilku. Sláva! Našla se! David je prostě zase hrdina. Teď jsme přišli na řadu my, protože protáhnout bicepsy nikdy neuškodí a z plných sil masírovali originál Lada pumpičku („Sdělano v SSSR“ – vyrobeno v SSSR, bylo hrdě vyraženo na válci) a dávali našemu nebohému kolu pocit plnosti. Uf, až jsem se zpotil. Dobrý člověče, co jsme dlužni? Mávnutí rukou a snad i pocit, že se nestalo něco jemu, pánovi stačilo. Kdepak, Davide, vezmi mu aspoň dvě piva! Čokoláda pro děti, které seděly vzadu by možná byla lepší, ale tu jsme neměli a úsměv na tváři do té doby trošku zkoprnělého ruského zachránce uklidnil nás, že spokojenost je na obou stranách. Tak pojeďme, umyjeme se někde cestou.

Cesta už není tak idylická, jako před defektem, ale krajina za to nemůže. Kolo není vyvážené, podle všeho je přefoukané a také díky vzorku jen na polovině znamená pro mne jízda neustále cukání volantu a rychlost nepřekračující osmdesátku. Hlavně držet směr a dojet. Přinejmenším někde do města, kde případně koupíme novou pneumatiku. Po pár desítkách minut stojíme před železničním přejezdem. Konečně si na chvíli odpočinu; ono se to nezdá, ale když vám pořád něco kope do volantu, tak vás únava překonává podstatně rychleji. Sluníčko vysílá poslední paprsek nad stromy, závory jsou staženy, světla blikají a my se těšíme na snímek pravé ruské vlakové soupravy. Najednou s krátkým, ale silným skřípotem se na každé straně kolejí vysunuly asi do výšky půl metru dva dlouhé ocelové pláty. No teda! Až jsme se lekli! Tomu se tedy říká zábrana! Tohle už asi odnaučilo chytráky, kteří „strašně spěchají“ kličkovat mezi rameny závor a riskovat tak střet s vlakem. Vpálit do něčeho takového na motorce, tak nedočkavec letí na druhou stranu vzduchem jako pták. A už je tady náš vláček. Prosvištěl kolem jako vítr, ale i tak jsem si všiml, že neměl od spreje ani šmouhu. Jak to tady asi dělají?

Další zastávka už je vcelku dobrovolná – musíme natankovat. Ručička palivoměru je sice v pohodě, ale je půl desáté místního času, za chvíli bude tma a s plnou nádrží se nám pojede lépe. Navíc 13,50 rublů, tedy asi 12 korun za litr naturalu95, který nabízí hezká červená benzínka v obci Susanino, no nekupte to za ty peníze!

Tankování v Rusku se zásadně liší od toho, na jaké jsme zvyklí u nás. Nejdříve je totiž potřeba zajít na pokladnu, zaplatit částku, za kterou chcete doplnit palivo a až pak obsluha „oživí“ stojan a hadice je schopná chrlit benzín či naftu do nádrže. Poučen našim milým Vladimírem jsme věděl, že se vyplatí využít toho, že jsme cizinci a s přáním „Pólnyj tank – plnou nádrž“ přemluvit čerpadláře, ať nám dovolí nejprve natankovat a pak až platit. Povedlo se to i tady. Možná se divíte, proč jsem se neohlížel spíše po nějakém propan-butanu? Odpověď je jasná: jednak po loňské zkušenosti nehodlám zkoušet x redukcí, abych zjistil, že stejně žádná nepasuje a tedy plyn zůstane v nádrži čerpačky, a jednak místní cena benzínu je stejná, jako u nás plynu. A benzín je benzín, o tom není pochyb. Něco málo přes jedenatřicet litrů a stanislava je plná „po špunt“.

Nálada zase prudce stoupá a spokojeně ujíždíme směrem ke Pskovu. Nekonečně široké pláně, neuvěřitelně dlouhé kabely vysokého napětí, sem tam nějaká ta dřevěná chaloupka – to je jiné kafe, než na D1. Ale kamióny jsou problémem i tady. Obzvláště Kazaši ženou své historické tahače bez ohledu na okolí, takže i s naším poněkud větším autem raději uhýbáme ke kraji a náklaďáky pouštíme. Jinému zase na návěsu nebezpečně poskakují železné tyče, přikrčím se jako pilot stíhačky před střelbou a vyrážím do levého pruhu, abych se ho zbavil. Na pár kilometrů zvyšuji rychlost a během několika málo minut jsme sami. V kombinaci světel krajní parkovačky – prostřední mlhovky – spodní mlhovky proplouváme noční mlhou jako nějaké UFO. Těšil jsem se, až to zase uvidím. Jen pár desítek centimetrů vysoký pás mlhoviny se táhne odněkud někam a příď naší tatrovky v něm víří pomyslné vlny hebkého bílého moře vzduchu. Obloha nad námi se barví několika odstíny modré, červené a fialové a ten nekonečný klid je pro mne tím nejlepším balzámem na duši. Vychutnávám si jej plnými doušky a na chvíli zastavuji na začátku jakésiho pole. Jsme ponoření v přízemním oblaku a polní cesta mizí jakoby v nekonečnu. Neváhám a vytahuji kameru, abych tuhle scenérii zachytil. Atmosféra a klid, ten pocit, kdy si připadáte jako v jiném světě, nebo možná, že svět je vlastně někde jinde a vy jste na nějaké jiné, lepší planetě, to se zaznamenat nedá. Snad se podaří natočit alespoň tu krásu ruské noci, která nás tady obklopuje. Na jedné straně se mi odsud nechce, ale jako vždy je tady i druhá strana, která velí jet dále.

Budu doufat, že letos mne povede dobrá zeměpisná víla a že tedy neodbočím někde na Minsk, abych omylem mířil na běloruské hranice, jako tomu bylo v roce 2003. Tehdy se návrat na původní trasu zkratkou proměnil v noční nervy drásající pouť lesy a osadami, jelikož těch pár dřevěnic mělo i do vesnice hodně daleko. Ze tmy na nás místy zasvítilo očima nějaké zvíře a jako ironie vyznívala značka autobusové zastávky. Cesta se rozhodně nedala nazvat silnicí; ne příliš široký pruh protáhlý asi buldozerem nebo tankem se kvalitou vyrovnal jízdě po železničních pražcích. Vlastně ne, pražce by byly mnohem pohodlnější a rychlejší. Štěstím pro nás bylo počasí, za deště bychom na sto procent uvízli v blátě. Asi šedesát kilometrů jsme jeli půlku noci a benzínka uprostřed ničeho, na níž jsme narazili a na které jsme nechali obsluhu v tom, že jsme Poláci, nebyla zrovna tou oázou, jakou jsme si přáli. Nemluvě o zdrcující informaci, že námi zamýšlený hraniční přechod je otevřený pouze ve dne.

„Ale můžete jet tudy…“, ukazovala mi ochotně paní čerpadlářka. „…je to asi dvacet kilometrů podobnou cestou, jakou jste přijeli.“

Takže další hodina poskakování, vyhýbání se jámám a víra v to, že nás nesežere nějaké divoké zvíře. A také že cesta na Krasnogorsk je bezpečnější, než na Minsk. Noční chlad jsem si ani nestačil uvědomit.

Záložka pro permanentní odkaz.