Rusko

A jsme tady. Tak, pánové, teď už můžete na otázku: „A byl jsi v Rusku?“ hrdě odpovědět: „Byl. A Ty?“.

První čerpací stanice je hned za hranicemi v Ivangorodě. Loňský přechod hranic nás značně vyčerpal, takže jsme ji využili jako bezpečnou zastávku pro občerstvení z vlastních zásob. Ovšem letos byla situace nesrovnatelně uvolněnější a náladu nám pozvedl i pohled na veselé divadlo na benzínce. Za herce však byli Estonci, kteří zapření jednou nohou o podvozek, drželi v jedné ruce tankovací pistoli, a druhou se vší silou pokoušeli natankovat co nejvíce benzínu do svých plechových miláčků. Cenový rozdíl mezi Unií a Ruskem byl natolik značný, že na jednom litru vydělali v přepočtu až 17 korun!

Když se podívám zpátky do až ne tak daleké minulosti, vidím kolony českých řidičů, jak přejíždějí česko-polské hranice a plní nádrže i kanystry, co se dá, aby se mohli také pochlubit, jak lacino jezdí jejich škodovky. Během pár let se ceny pohonných hmot srovnaly a jen ztěží si dovedu představit, že v současnosti někdo jede byť jen dvacet kilometrů přes hranice, aby ušetřil na nádrži nějakých třicet čtyřicet korun… Takže byli jsme na tom podobně, ale už jsme zapomněli…

Posílám kamarádovi Vláďovi zprávu, že jsme úspěšně přejeli čáru a asi za dvě hodiny nás může čekat.

Když se nad tím zamyslím, mám v zahraničí více štěstí nebo řekněme šťastných náhod, než u nás doma. Naprostou náhodou jsem se při první cestě seznámil s člověkem, který opustil rodnou Českou republiku a následoval svou ruskou manželku do země, která je v našich končinách milována i proklínána. Vladimír byl sympatický asi čtyřicátník, vstřícný a ochotný kdykoliv pomoci. Zasvětil mne do ruských zvláštností a zvyků, bez kterých se běžný turista protlouká hodně těžko a nebo hodně draze. Seznámil mne s nepsanými zákony a pravidly, za což jsem mu hodně vděčný. Teď nás čekal někde v Petrohradě s tím, že pro dnešek máme ubytování na sto procent zajištěno.

V porovnání s pobaltskými státy se silnice docela zhoršila, ale polské „kvality“ nedosahovala ani zdaleka. Pohodová rychlost okolo devadesátky znamenala asi hodinu a půl jízdy, než narazíme na skutečné město.

A hele, stopařka! Sympatická černovláska v kratší sukni s kabelkou přes rameno nesměle stála s nataženou rukou a zdviženým palcem. Tohle jsem z loňska neznal! Že by už i tady byly profesionálky? Co když jí sbalí policie? To není příjemné pomyšlení…

„Tak co, svezeme ji?“, ptám se coby šofér zbytku posádky. Na mne totiž nezáleží, musela by se vejít někde dozadu mezi Davida a hromadu zavazadel.

„No, já nevím…“, ozývají se nejisté odpovědi.

„No tak si řekněte.“, přikládám pod ohněm a zažehám tak plamen diskuze.

Podle byla na profesionálku, tedy řekněme na rovinu prostitutku, až moc vkusně oblečená. Nebyla to typická lehká holka skoro bez podprsenky a v minisukni, která nezakryje ani kalhotky. Spíše normální holka v normálních šatech s kabelkou, která třeba chtěla svézt za známými nebo někam na zábavu.

No a co kdyby to nebyla jen tak obyčejná holka? Máme asi dvě stě rublů a dvacet euro, z toho by tak jako tak nic nebylo. A jsme tady tři a už vidím, jak se dva z nás solidárně otáčejí a odcházejí směrem ke křoví, aby nerušili toho jednoho šťastného v radovánkách. Cha! Nemluvě o tom, že by to mohla být jen volavka a přijít vlastní blbostí o auto, to by byla hodně drahá dovolená.

A tak ubíhají kilometry jeden za druhým a když jsme asi patnáct kilometrů za vesničkou, kde jsme míjeli svou první ruskou dívku, vznáším rozhodující dotaz:

„Mám se tedy otočit?“

Než dostávám opět nejistou odpověď, jsme zase o nějakých pět kilometrů dále a shodujeme se na jednom: už to nemá cenu.

„Chudák holka…“, ozve se svým typickým tónem David ze zadního sedadla. „A hezká byla! Kdo ví, co s ní teď bude…“

„Mám se tedy vrátit?“, opakuji docela podstatný dotaz, ale už to snad ani já sám nemyslím vážně.

„Ne!“, ukončuje debatu rázně Michal a alespoň na dalších pár minut máme jasno, co budeme dělat. Pojedeme pořád rovně, zlehka dolů, až narazíme na ceduli s nápisem Sankt-Pětěrburg.

Člověk míní a osud mění. Vjíždíme do jedné z vesniček, kterých není na trase mnoho a čítají vždy jen pár skromných domečků a tentokrát musíme zastavit, ať chceme, nebo ne. Bohužel tím důvodem není sličná stopařka, ale urostlý policista s terčíkem.

„Doklady…“, překládám si jediné slovo z toho, co na mne vychrlil.

„Pažálsta.“, podávám mu pokorně hromadu dokladů zabalených v mezinárodním řidičáku.

„Strachóvka?“, ptá se, zda máme pojištění.

„Zděs.“, tady, podávám mu list á čtverky.

„Tómaš Pětla..?“, snaží se vyslovit mé jméno.

„Petlach.“, snažím se napovědět.

„Da. Nu, Tómaš…Víš, proč jsem Tě zastavil?“, takhle se ptají snad všichni dopraváci.

„Něznaju.“, nevím, takhle odpovídají snad všichni řidiči.

„Nu, změřili jsme Ti rychlost 79 kilometrů v hodině. A v obci platí šedesátka.“, vysvětluje mi přestupek, pokud jsem tedy dobře rozumněl. „Što s Tabój?“

No, co se mnou… „Ničivó. Ja polépšim sa i ja pojecháju ně tak rýchlo.“, snažím se ho ukecat. Slyšet mne má učitelka ruštiny, tak ji z téhle česko-ruštiny trefí.

„To něvazmóžno.“, to nejde, kroutí nesouhlasně hlavou a evidentně mi nechce vydat doklady.

„Tómaš, što s Tabój?“, brumlá si spíš pro sebe. „No, my pajďom i sepíšem protokól a Ty zaplátiš.“, obrací se zase ke mně.

„Pačimú protokól?“, rozhodně se mi nechce někam chodit.

„Nu, my sepíšem, Ty zaplátiš i pojecháješ.“, odpovídá trpělivě. Jasně, sepíšeme, zaplatím a můžu jet, hm, to by mi asi nedošlo. Nejsme v Česku, tady snad ještě platí i nepsané zákony.

„Mně ně nádo bumážky.“, zkouším nacvičenou větu, kterou mne naučil kamarád Martin, podstatně zkušenější cestovatel, o němž jsem se zmiňoval u Čudského jezera.

„Što?“, podíval se na mně nevěřícně dopravák.

No što, sice přesný význam pronesené fráze mi poněkud uniká, ale měl jsem na mysli, že nepotřebuji doklad a dám mu nějaký bakšiš jen tak. Možná, že mi jen nerozuměl, takže znovu opakuji, že žádnou bumážku nepotřebuji.

„Éto ně vazmóžno.“, to nejde, zní zamítavá odpověď.

„Pačimú nět?“, proč ne, opáčím.

Kruci, jsem přece v zemi neomezených možností, ne? Hlavou se mi hodí myšlenka, že jsem měl preventivně udělat kopii malého techničáku a tu si mohl s klidem a bez pokuty nechat. Bez něj totiž nemůžeme pokračovat v cestě, jedině po svých. Pozdě bycha honit, teď hlavně přemýšlet, jak se konečně posunout někam dále.

„Patamu što…“ protože…, a znovu dokola jsou mi vysvětleny důvody, proč ne, protokol, peníze, odjezd.

Stejně mám dojem, že prozatímní konverzace je zatím jen takovým zábavným hraním se slovíčky. Alespoň to tak vidím já a hodlám jít za svým cílem – žádný doklad a pokračovat směrem na Petrohrad. Vláďa už čeká.

„Ja zaplátim i mně menádo bumážky.“, zaplatím a doklad nepotřebuji, opakuji a doplňuji poctivým a přívětivým pohledem.

„Tómaš, što s Tabój?…“, co se mnou? Tentokrát ale nenavazuje oficiální pokračování o dokladech, ale přátelsky znějící dotaz, co vlastně dělám v Rusku a pár dalších vět, které jsem neuměl přeložit. To začíná vypadat nadějně.

„Rasíja óčeň krasívaja i Pětragrád tóže krasívyj…“, Rus je krásná a Petrohrad taky, potím ze sebe skoro úplně ruské souvětí.

„Da, da…“, přikyvuje a prohlíží již po několikáté mezinárodní řidičák a další papíry. Aniž by zvedl hlavu, tak jakoby pro sebe najednou vypustí: „I skoľka u Těbja?“, kolik máš u sebe peněz?

Konečně se někam dostáváme. Mám u sebe asi dvě stě rublů a nějaké další peníze, ale je mi jasné, že pokud je uvidí, bude chtít co nejvíce. Jen ztěží mi bude věřit, že ta peněženka na palubní desce je napěchovaná novinami. Připadám si jako zelenáč, měl jsem mít připravenou stovku a zbytek někde zašitý. Naštěstí se dívá jakoby po okolí, takže vytahuji rychle ty dvě stovky a peněženku schovávám mezi zavazadla.

„U minjá dvě sťa rubljéj.“, podávám mu dvě bankovky.

„Nět!“, zastavil mne okamžitě. Na chvilku se jakoby zamyslel, rozhlédl se po okolí a pak mi beze slova podal oknem řidičák. Sem je dej, poklepal prstem a já pochopil. Hlavně nenápadně. Vrátil jsem mu řidičák obohacený o dva cenné listy a koutkem oka pozoroval, jak je zkušeným hmatem schoval do své kapsy.

„V parjádke, Tómaš. No i jéchaj astaróžno, patamu što tóže radar v…“, v pořádku a ještě mám doporučení jet opatrně, protože v některých dalších vesnicích, jejichž název jsem si pochopitelně nezapamatoval, jsou také radary.

„Spasíba. Dasvidánija.“, Díky a na shledanou, což by asi jen blázen myslel vážně. Ještě pár takových zastávek a budu švorc. Na jedné straně mě štve, že jsem o dvě stovky lehčí, pak mě štve to, že jsem si neuvědomil, že kde je obrovská tabule s nápisem „DPS“, tak mě čeká kontrola nebo měření, ale na druhou stranu jsem rád, že to šlo celkem hladce a hlavně levněji, než u nás. Devatenáct kilometrů překročení rychlosti, to by pod tisícovku nešlo. Jak to asi vysvětlí kolegům, že toho Čecha pustil jen tak? Pravděpodobně ten protokol, který bylo nezbytně nutné sepsat, protože tam byl už zaznamenán můj přestupek, nebyl až tak žhavý. Přátelská domluva dokáže divy.

Pár minut zdržení, ale už frčíme po nekonečně rovné silnici lemované hlubokými lesy a probíráme čerstvý zážitek. Obrovské tabule s ukazateli jsou psány jedna azbukou a pod ní druhá latinkou, takže s nějakým luštěním názvů nemáme problém. Sem tam zpomalím, když vjíždíme do nějaké vesničky, ale jinak si držím příjemnou rychlost okolo sto až sto dvaceti kilometrů v hodině. Cesta není nejhorší, ale do dálnice má taky daleko. Přichází zpráva od Vladimíra, kdepak že jsme? Neboj, za chvíli jsme v Piteru a pak Ti povyprávíme.

Půlnoc ruského času nás vítá v Sankt-Pětěrburgu. Radostí zapomínám zaznamenat stav tachometru, ale podle všeho mám od domova najeto asi 3.200 kilometrů. Vláďa nás čeká v hospodě na Moskevském prospektu. Prospekt je označení srovnatelné s naší třídou, tedy dlouhá velká ulice ve městě. V ruském pojetí přirozené hodně moc dlouhá a hodně moc velká ulice v hodně moc velkém městě. S pocitem mazáka se rychle přizpůsobuji stylu jízdy místních a jedu tedy stylem „kde je místo a na plný plyn“.

Loni to tak veselé nebylo. Když jsme pokorně projeli branami velkoměsta, trvalo pár minut, než jsme si uvědomili, že jsme v cíli. Kolem se míhaly žigulíky bez ohledu na semafory a nějaké omezení rychlosti ve městě. Zastavení na červenou bylo odměněno klaksonem. Vyznat se v pětimilionovém Petrohradu i s pomocí mapy nás stálo neskutečné úsilí. Do toho jsme se stali zájmem policejní hlídky, protože jsme jeli až nezvykle pomalu. Typický Ivan se snažil hrát velkého machra, ale když jsem mu asi třikrát za sebou zopakoval, že pěrěvoditěľstvo (ruský překlad) v mém mezinárodním řidičáku nenajde a že mne nijak netrápí, že anglicky nerozumí, s pohrdlivým úšklebkem se otočil a s kolegou odjeli bavit se kontrolou někoho jiného.

Nejsem žádný víkendový jezdec s kloboukem a rychlý styl jízdy mi vyhovuje. Občas sice může zaskočit fakt, že se blinkry používají minimálně, obvykle jen všechny čtyři při nouzovém zastavení, ale když se člověk začne chovat stejně, získá si okamžitě respekt a má zajištěn plynulý provoz. Navíc stanislava není žádný maluch a pět metrů délky a metr osmdesát šířky taky dokáže své. Na první pohled hazardování je naopak umem řízení a co se týká havárií, není jich až tolik, jako je tomu u nás. A to jsem se ještě nezmínil o tom, že je možné zastavit a parkovat kdekoliv. A pokud je potřeba vyjet, tak se začne couvat – ostatní se musejí vyhnout.

Davida zaujal noční život a zářivá světla a rozhodl se pořídit na památku krásnou fotečku. Povedla se skutečně skvěle, barevné šmouhy na černém pozadí, to by měl i počítač co dělat.

Díky Michalovu velmi dobrému smyslu pro orientaci se po pár minutách hledání dostáváme na Moskevskij. Oči na šťopky, někde tady musí být Vláďa! Tenhle povel ale spíše platí pro mne, kluci ho uvidí poprvé v životě. Mám na ocase volhu, takže do pravotočivé zatáčky přidávám plyn a … stop! To je Vladimír! Strhávám volant vpravo na miniparkoviště a radostně vypínám motor.

„Ahoooooj Nazdááár!!!“, vybíhám s auta a srdečně se s mým česko-ruským kamarádem objímáme. Cestovní stres najednou opadá a já jsem neskutečně rád, že jsem tady. Sbírám zbytky sil a v první chvíli ani nevím, co říct, a tak neohrabaně představuji své přátele spolucestovatele Davida a Michala.

„Dáš si pivo?“, nabízí hned Vláďa.

„Jasně.“, odpovídám automaticky, na rozdíl od mých dvou přátel abstinentů. I když jen těžko bych mohl říct, že zapřísáhlých.

Záložka pro permanentní odkaz.