…vzhledem k tomu, že Česká republika (ČR) a Ruská federace (RF) mají mezi sebou vízovou povinnost, bylo zapotřebí vyřídit víza. To znamenalo naplánovat trasu, vybrat datum odjezdu a pobytu a navštívit cestovní kancelář. Pro někoho možná nákladné řešení, nicméně asi nejschůdnější. Cestovka totiž zařídí veškeré doklady, na jejichž základě ruská ambasáda může vydat vízum. Nebo taky nemusí… Zatímco loni jsme museli žádost o víza podat nejlépe šest týdnů před plánovaným odjezdem, letos na vše stačil týden. V Praze dokonce tři dny, ovšem také za vyšší cenu.
Plánovaný termín odjezdu byl pátek 23. července 2004, takže jsem cestovku navštívil o týden dříve. Zaplatil jsem třikrát dvatisícešestsetkorun a dohodl se, že vzhledem k šibeničnímu termínu vyzvednu víza příští pátek v Brně na ruské ambasádě. Naše sestava na výpravu byla z různých koutů republiky, takže ostatní členové posílali pasy přímo na společnost, která vyřizovala víza. Teď už stačilo „jen“ zařídit vše v práci a dohodnout v servisu kontrolu auta. Na tu ovšem zůstal jen jeden den, přičemž jsem musel i vyměnit pneumatiky. Loňské micheliny se osvědčily perfektně, ale už byly hodně sjeté a tak byla nezbytná výměna. Jak se později ukázalo, neměl jsem šťastnou ruku nebo mysl, když jsem zvolil jako náhradu použité pneumatiky Matador MP7. Nechtěl jsem investovat do nových a nedbal jsem rad v pneuservisu, takže za veškeré komplikace, které během cesty mohly nastat díky špatným pneumatikám, jsem nesl odpovědnost já. Auto bylo ježděné denně, takže stačilo jen vyměnit olej a brzdové desky, zbytek byl v pořádku. Termín odjezdu se blížil…
Pátek 23. července 2004
Okolo 9. hodiny jsem volal do cestovní kanceláře, jak to vypadá s vízy. Měla být hotova někdy v průběhu dne a chtěl jsem tedy podle nich naplánovat i odjezd. Dostal jsem telefonní číslo na paní z ruské ambasády, která toto měla na starosti. Když jsem se konečně dovolal, bylo mi řečeno, že víza jsou hotová a že si pro ně musím nejpozději do 10.30 přijet do Brna. To ovšem bylo nereálné. Uvažoval jsem, komu můžu zavolat a naštěstí jsem zastihl svého brněnského kolegu Přemka Jagoše, který byl natolik ochotný, že dokončil nejnutnější práci a vyjel pro víza. Vyzvedl je na poslední chvíli, asi pět minut před odjezdem oné paní. (Ještě jednou mockrát děkuji za ochotu, Přemku.)
19.00 – odjezd z Brušperku. Zpoždění několik hodin, zaviněné klasicky hektickým pátkem v práci a posledními přípravami na cestu. Výchozí stav tachometru 231 747, což je jen informativní údaj, protože tahle tatra má najeto podstatně více. Je to sice již 15 let starý model Tatra 613-3, nicméně co do spolehlivosti by jen těžko hledala sobě rovný vůz. Již v roce 1998, kdy jsem ji koupil, dostala jméno Stanislava, a to ji zůstalo až dodnes.
Podle původního plánu jsem měl někdy okolo 20. hodiny naložit prvního spolucestovatele Michala v Praze a někdy okolo 22. hodiny druhého spolucestovatele Davida v Jablonci nad Nisou. Dálnice ale byla v takovém stavu, že jsem po dvou a třičtvrtě hodinách cesty byl teprve v Měříně za Brnem (245 km), kde jsem natankoval plné nádrže benzínu a plynu (LPG) a pokračoval ve směru na Prahu. Půl hodiny před půlnocí jsem dorazil do Úvall u Prahy (388 km), odkud to bylo jen pár kilometrů k Michalovi domů. Neplánované zpoždění nejvíce postihlo Davida, protože jsme k němu do Jablonce (507 km) dorazili až o půl druhé ráno v sobotu…
Sobota 24. července 2004
V Jablonci jsme odvezli zaparkovat Davidovu Betynku (Tatra Beta) do areálu, kde se nám David pochlubil svým vlastním malým muzeem a současně opravnou tatrovek. Naložili jsme věci a všimli jsme si, že u pravého zadního kola je podezřelá louže. Při bližším zkoumání David zjistil, že nám netěsní hadice u palivové nádrže a kape z ní benzín. Asi si toho v servisu nevšimli… Opravu jsem vzhledem k povaze závady a časovému plánu zavrhnul a tak jsme ve 2:38 konečně vyrazili k polským hranicím. Nu co, prostě vyjedeme benzín na takovou hladinu, až přestane odkapávat a dále pojedeme na plyn. Benzín měl být stejně jen rezervou, když bychom dlouho nenarazili na čerpací stanici LPG.