Moldávie

Na modrobílý hraniční přechod dopadají hřejivé sluneční paprsky a na mne další kolo vyčerpání. Teoreticky by nás neměli dlouho zdržovat, ale většina odhadů bývá v takových případech natolik nepřesná a vzdálená skutečnosti, že nemá smysl příliš myslet na čas a spíše se snažit nějak zabavit.

Krátím si čas krmením nějakého skorovlčáka, což Michal vcelku nelibě nese v narážce na mé poslední krmení v roce 2009 v Chersonu (nezapomenutelná hláška „Tys ho zabil…“). Tehdy se ze tří hladových psíků večer vrátil zpátky druhý den ráno jenom jediný. Dodnes se mi nepodařilo na sto procent obhájit to, že příčina zmizení dalších dvou byla úplně někde jinde, než že by se jim udělalo fatálně šoufl z ruské „sosičky v těstě“ (zapečený párek). Z té jsme se přiotrávili my dva.

Nezbývá, než důvěřovat v letošní kvalitu prozatím českých potravin a také v žaludek toho snad ne služebního psa-bezdomovce.

„Kam jedete? Pasy… Otevřete kufr,“ dostáváme se konečně na řadu. Cvalík v bílé košili pobíhá kolem dokola a je akční více, než je zdrávo.

„Co to je? A co to je tady?“ prohrabuje se taškami, rolemi toaletního papíru a plastovými vodami mezi sedadly.

„Nějaký alkohol?“ dopracuje se k zásobě plechovek s nezaměnitelným logem Plzeňského prazdroje pod sedadly.

„A co to je tady?“ nečeká ani na odpověď. „Cola? Dej mi jednu! Ne, teď ne, přines mi ji za chvíli nenápadně,“ opouští zadní sedadla a usedá za stoleček v celní budce.

Ačkoliv jsem milovníkem chmelového moku, jako větší oběť tentokráte beru ztrátu dvoulitrové kofoly. Nejde o to, že se chceme lehce zviditelnit v rámci soutěže kofolonizace.cz, což bez důkazních fotek, kde všude s námi tahle „černá láska“ opravdu byla, nebude možné. Hlavní význam spočívá v dokonalých stimulačních účincích na mou kofeinem nepoznamenanou tělesnou a nervovou soustavu – „Dejte mi karton kofoly a dovezu vás až do Soči!“.

Kam se na ni hrabe celosvětově známá a všudypřítomná americká konkurentka „od Santa Clause“?!

„Hlavně nenápadně,“ snažím si po vzoru hrdinů seriálu Návštěvníci vsugerovat taktiku pro poskytnutí úplatku, díky příhodě před třemi lety na ukrajinských hranicích již navždy označovaného krycím názvem „paroh“ (podarok – dárek). Šinu se jakoby nic ke dvířkům úřední budky, když v tom…

„Tatra!“ ozve se za mnou radostné zvolání, probouzející ve mně přesně opačné pocity.

„Sprechen Sie Deutsch? Tatra? – Mluvíte německy? Tatra?“ podává mi prošedivělý chlapík ruku a jeho dokonalý úsměv je plný upřímnosti a přátelství, které tak postrádám u nás doma.

„Spíše anglicky,“ přecházím z němčiny ke svým znalostem bližšího jazyka. „Ano, je to tatra,“ přitakám a už zcela nápadně položím láhev kofoly nedaleko jejího nového majitele.

„To je skvělé! A jaký je to typ?“ neustává v nepředstíraném zájmu cizinec s dánskou registrační značkou na karavanu.

„Tatra 613,“ začínám se rozhlížet okolo, protože na podobné mezinárodní pikniky tady na hranicích nemívají příliš pochopení.

„Hmmm, já znám tatru 603,“ rozplývá se Dán, načež jsme z další konverzace vytrženi překvapivě rychlým vyřízením dokladů.

„Můžete jet. A co vy, kam jedete?“ snaží se příslušník hraniční stráže rozehnat náš dvouhlavý dav prudkým nárůstem produktivity své práce.

„Do Gruzie,“ rozbalí Dán snad desítky nějakých lejster, která asi chudák musel vyřídit, aby se vůbec mohl na podobný výlet vypravit a já jen koutkem oka zahlédnu, jak je odváděn do útrob bělostného přístřešku.

Panečku, to je frajer! Sbalí s manželkou karavan a vyrazí na dovolenou přes skutečně celou Evropu!

Je pět minut po půl jedenácté a bez větších komplikací vjíždíme na území Moldavské republiky. Prozatím nás to nad rozpočet stálo tři defekty a dva litry kofoly. To celkem ujde. Navíc, když žádný rozpočet ani nemáme.

Nejdůležitější je si za všech okolností uchovat veselou mysl a nezapomenout zdokumentovat každý sebemenší úspěch. Ještě na dohled hraniční závory zastavujeme hned u první cedule s nápisem „Moldova“. Vytahuji dvě láhve kofoly; jednu si dá stanislava – na střechu -  druhou svlažím rty já. Ačkoliv všechny fotografy poučuji o tom, že nefotogenický materiál, jakým jsem já, je nutné si postavit a režírovat, jen tak je možné zabránit tomu, aby výsledná choreografie neskončila katastrofou. Ale „je to marný, je to marný, je to…“ (staré české komedie (Jáchyme, hoď ho do stroje!) jsou fakt ze života!). Michal cvaká jeden snímek za druhým a přitom do kofolonizace nám stačí jeden. Hlavně, aby na něm nebyla rozmazaná kofola. No, co už, na místo zjednodušení a zkvalitnění života, nám technika ten život opět zkrátí – na místo radosti z toho, že se „vměstnám“ přes objektiv do malé digitální krabičky, bude několikaminutové promazávání obrazových „fajlů“ doplňovat jen hutný český žargon. Nicméně z pohledu Kofola projektu můžeme zvolat: „Moldávie = dobyto!“

Další zastávkou bude Kišiněv – Chisinau – hlavní město. Je to nějakých dvě stě padesát kilometrů, tedy jednohubka. Jak asi dopadli Dánové? Začínají nás sžírat výčitky svědomí. Cizinci a cestovatelé obzvlášť si mají navzájem pomáhat! Vyčerpání přestává okupovat rozum a hřejivé sluníčko zamířilo i do srdce. Otáčíme se a jedeme dánským přátelům naproti k moldavským hranicím. Jsme si ale jistí, že je nemineme? Vcelku logicky by měli být někde za námi. Pokud tedy nejeli jinou trasou. Do Kišiněva se jinudy jet však nedá. Jestli však neberou Moldavskou republiku jen jako tranzit. To by se mohli na cestě do Gruzie protáhnout i jinudy. Sakra! Pal to čert, měli jsme počkat hned za hranicemi, bez ohledu na to, jak dlouho je tam budou zdržovat. Teď už je to jedno. Jenom bychom ztratili čas a ubrali sil sobě i stanislavě.

Zelená krajina okolo, podél silnice se bez ohledu na město či opuštěné pláně pasou koníci, malé stylové domečky zdobí na náš „katalogový“ vkus poněkud neudržované zahrádky s ovocem a zeleninou a před malebnou hospůdkou se sklání asi desetimetrový čáp nad džbán vody.

Cože?! Desetimetrový čáp?! Tak tomu tedy říkám účinná reklama! Kovové monstrum navrhované rukou živého projektanta sice nedosahuje dokonalosti výtvoru moderních informačních technologií, avšak o to více působí mile a přirozeně. Červený zobák pevně svírá vyvažovací těžítko v podobě džberu na jakémsi laně a pomalu spouští do obrovitého džbánu. I přestože tenhle úkaz připomíná hračku, pijícího ptáčka s dlouhým krkem, co se nakláněl díky termodynamickým zákonům a vlastní váze do vody tak dlouho, až se v ní obvykle „utopil“, tohle nezavání kýčem ani v nejmenším. Řekl bych, že tahle země bude mít asi problémy s vodou a tak využije každé příležitosti pro opěvování tohoto zdroje života.

Cesta do circa padesát kilometrů vzdáleného sedmnáctitisícového Edinetu tak s „dánskou“ otočkou zabere bez pěti minut plné dvě hodiny. Máme však kam spěchat? „Kdo spěchá, nabírá čaj vidličkou,“ vryla se mi do paměti (snad čínská) moudrost nasprejovaná na zdi ostravské restaurace Havránek. Prozatím se nám sice nedaří vždycky dosáhnout cíle výpravy, ale snad nebudu daleko od pravdy, že si čím dál více oba uvědomujeme, že naším cílem je vlastně ta cesta jako taková. Nechápal jsem stereotypní odpovědi jiných cestovatelů na otázku, co je žene do končin pro běžného turistu zcela neatraktivních, místy až nebezpečných. Prý „je tam krásná příroda“. Nepatřím mezi „zelené“ ani nějaké horomily, avšak musím uznat, že jsou to právě výtvory přírody, které mne svádějí k dlouhému snění a mají ten vzácný dar srovnávání myšlenek. Takže ano, příroda. A tatra.

Mám nutkavou potřebu varovat dánského dobrodruha před policejními hlídkami u Černého moře. Navíc jsem měl tu fantastickou možnost navštívit Dánsko v roce 1995 jako kameraman a nikdy na tuto zkušenost nezapomenu. Vlastně ani nevím, proč jsme se tam nikdy více už nepodíval. Že by práce? Vztahy? Omezenost myšlení coby pozůstatek (socialistické) doktríny, o níž je čím dál méně vhodné mluvit? Tak jako tak, z toho člověka sálala energie na rozdávání a nehodlám takové setkání nechat jen tak.

Nestíhám, nic nestíhám. Nestíhám uklízet. Nestíhám seriál. Nestíhám akce v obchodě. Nestíhám, protože je taková uhoněná doba. Taky znáte tyhle ty výmluvy? Možná jsem zcela mimo místu, ale podle mne je doba dobou a jak lidé využijí svůj čas, to je mimo pracovní povinnosti jen a jen na nich.

My jsme taky díky defektům, jejichž počet si už ani nepamatuji, díky nostalgické zastávce na Zemplínské Šíravě, díky Morskému Oku a díky kdoví čemu, v takovém skluzu, že do Gruzie dojedeme dokonale mimo předběžný plán, který neexistuje. Zní to asi hodně nezodpovědně, ale mám stále silnější dojem, že i přes tato opoždění se Země bude točit dále a výdobytek moderní doby zvaný stres nás dostihne zase až zpátky v každodenní realitě života v České republice.

„Bacha na DAIky,“ upozorňuje Michal na policejní základny okolo silnice a moje oči na šťopkách navýší intenzitu bdělosti o dalších padesát procent.

„No nic, otočíme to tam na rondlu a jedeme dále, minuli jsme je,“ rezignuji na česko-dánský piknik a otáčím stanislavu nazpátek.

„Ty vole, to si snad dělají prdel,“ vyhrkne vedle mě jinak vždy ten slušný a decentní člen posádky.

Nedělají. Zatímco každý rozumem řízený organismus s řidičským průkazem v kapse se vyhne jakémukoliv zbytečnému kontaktu s místními policejními sbory, Dánové jsou prostě ze severu a tím pádem tvrďáci, kteří se jen tak něčeho nezaleknou! Jejich Fiat Ducato parkuje přilepen ke strážnici a slunečné poledne vybízí k obědu. Mám dojem, že tohle mi nikdo neuvěří.

„Ahoj, jak se máte, neruším?“ vypustím z úst pro východní část Evropy nezvyklou angličtinu, zatímco sehraní manželé na cestách rozkládají stolek a židle a něco, co asi bude zásobárnou jídla. Nějaká nejistota třeba kvůli tomu, že se nacházejí na pozemku DAI? Ale kdeže?!

„Ahoj, máme se dobře, dáte si s námi oběd?“ zvou nás jako staré známé. „Tohle je Helga a já jsem Per. Je tady v té zemi něco zajímavého?“ Tohle prostě zbožňuji!

Per rozprostírá mapu, která dělá z Moldavska jen tranzitní zemi. Nikde nic, jen silnice a sem tam nějaké to město.

„Tady jsou největší vinařské sklepy v Evropě,“ ukazuji na kišiněvskou Krikovu, „tady mají být nějaké jeskyně a tady je autonomní Podněsterská republika,“ předávám info z internetu a odmítám pozvání k obědu. Vypadá sice lákavě a zdravě, ale zdvořilost mi velí jen krátkou zastávku a pokračovat dále.

„Tak jo, zakresli mi to tam,“ nabádá mne Per. „My pak pokračujeme do Soči. Když se tady zdržíme, tak to pak cestou doženu,“ usmívá se čistě a sebevědomě.

„Hele, cestou do Soči dávej pozor. Tam asi nic moc nenaženeš. Byli jsme tam před dvěma roky a jsou tam všude policejní hlídky,“ zavzpomínám na traumatickou předolympijskou misi. „Byli všude, u cest, pod mosty, radary měli ukryté i ve značkách,“ vypočítávám ruské finty s cílem nedat místním dopravákům vydělat na snadném cíli.

Per vypadá překvapeně. Zřejmě plánuje cestování podobným způsobem jako my. Vybere si cíl a trasu měří jen v centimetrech map. Pojem měřítko je jen dekorací pravého dolního rohu. Šťastnou cestu!

Pojeďme dále. Sice to není zas tak daleko, ale začínám mít žízeň a čistou postelí bych také nepohrdnul. Navíc já valím jako prase, zatímco maršrůtka má zastávky, a stejně mě vždycky předjede…!

Moldavská okrska k metropoli je lemována rozsáhlými vinicemi jako na naší jižní Moravě, akorát že logistická centra tady nahrazují mnohem stylovější a přirozenější studny. Cestovatelského ducha omezující svodidla tady nejsou, takže neodolám jednomu skutečně tématicky neodolatelnému dřevěnému mechanismu a stočím naši tatrovku dolů pod úroveň dálnice. Nepřemýšlejte, prosím, nad pojmem „dálnice“, který jsem právě použil. Bez sebereflexe to stejně nemá cenu.  Pojďme na to, to budou fotky!

Nejdříve kolem projede koňský povoz. Nevadí, nenecháme se rušit. Naopak, přidáme o fotku navíc.

Tak pojďme na to, kofolu, dřevěný džber, rameno, studna…

“Copak tady hledáte?“ zastaví mé fotografické ambice „kde se vzala, tu se vzala“ zelená Corsa.

„No já tady jen fotím,“ odmítám jakékoliv porušení čehokoliv.

„A já jsem majitel tady toho pozemku a vinice,“ vynáší Moldavec trumf a mám tak o čem přemýšlet. Cestovatelský průvodce v takových situacích většinou nemá už co poradit, protože nepočítá s tím, že někdo poruší jeho hlavní doporučení, a to nikdy neodbočovat z hlavní silnice. (Další zakázanou je konzumace potravin „z ulice“, ale odolejte, když to tak úžasně voní!)

„Odkud jste?“ A nebavit se s místními lidmi.

„Z České republiky.“ Nezačínat nikdy rozhovor, a když už jsme osloveni, tak nereagovat a nedovolit, aby se komunikace rozvíjela dále.

„Hm, to znám, byl jsem tam, v Praze, jezdil jsem tam coby řidič kamionu,“ zajiskří Moldavanovi očka a rty se roztáhnou do širokého úsměvu. Jak jen to dělá, že vypadá tak upřímně a důvěryhodně? Jakmile se dostanu k průvodci na cesty, nalistuji tu správnou stránku a dozajista se mi potvrdí, že tyhle národy mají intriky v krvi a už od dětství trénují takové ksichtíky, aby se snáze vetřeli do přízně  turistů, které následně…

„Máte hlad? Dáte si meloun? Pojďte, zajedeme tam na pole a dám vám čerstvý meloun!“ …je vlákají do auta a…

…i přes opatrnost a nedůvěru zkušenějších cestovatelů, jako jsme my, kteří navíc drží za každé situace pospolu… „Michale, jeď, já tady na vás počkám…“

…nakonec zmizí i s turistou v autě někde v dáli, odkud cestu zpět jen oni znají… No, co už, Michale, měl jsem Tě rád. Dokončím započaté focení a pak uvidím, co bude. Půl druhé odpoledne a je snad čtyřicet ve stínu. Což asi jen tak nezjistím, protože jediný pořádný stín vrhá moje těžkoatletická postava. Faktem je, že žízní a únavou bych nejraději skočil do té studny, teď už zdokumentované, vypil ji až do dna a pak spokojeně v chládku usnul.

Kolem opět prosvištěl koňský potah. Hm, už se sjíždějí posily. Dám jim ještě pět minut a pak tam vyrazím. Předtím samozřejmě duchaplně pošlu do Česka co nejpřesnější údaje o naší poloze: „Jsme v Moldávii, někde jak jsou vinice, kousek od cesty, před Kišiněvem. Orientační bod dřevěná studna.“ Najdou nás raz dva!

Čas vypršel, je třeba začít jednat. Takže… a hele, corsa se vrací zpátky!

„Ty vole, tam fakt rostou melouny,“ vystupuje celý – a na první neověřený pohled i zdravý – Michal a jako důkaz třímá pod každou paží jiný druh melounu.

„Nechcete si odpočinout?“ pokračuje zřejmě podle léty zdokonalované osnovy kamioňák, jenž se během putování po melounové stezce představil jako Vasja.

Z mého mozku je sice vysušená hrozinka, ale pud sebezáchovy zatím funguje. Takže děkujeme, jsme rádi, že Michal přežil a raději umřeme vysílením, než aby nás někdo rozebral na náhradní díly, protože v případě únosu by se na nás stejně všichni diplomati vykašlali, tedy na výkupné zapomeňte.

„Dáte si sprchu. Je osvěžující. Prospíte se…“ Tady asi vůbec ještě nepronikl internet. Podobných historek o tom, jak místní zatáhli cizince do své dřevěné chaloupky, kde je zdarma pohostili a opili, je totiž na netu nesčetně. Navíc vždycky šlo o sympatické nemajetné motorkáře na výletě po Zakarpatské Ukrajině, a ne o akademické zbohatlíky, kteří si dovolí vézt své zadky veteránem s nehoráznou spotřebou a „tuzexovou“ dostupností náhradních dílů někam do země mimo „běžnou“ mapu Evropy. Vasja tedy netuší, že na tenhle model nás nechytá! Holt, nemáš internet, nevíš!

„Ne, díky, my máme v Kišiněvu hotel, musíme tam dneska dojet,“ namítám a s každým vyřčeným slovem mi z úst vyjde pára. Nebo pár zrnek písku, v tomhle horku přestávají fungovat jemnější rozlišovací schopnosti.

„Hm… a jak se jmenuje?“ A jsme v loji. Na hranicích jsem nahlásil asi Zlatou palmu, že? Hm. Ale na kterých hranicích to bylo? A ve kterém roce vlastně?

„Pojďte, je to tady kousek, sprcha, vyspíte se a pojedete dále.“ Už to mám. Vasja je moldavská ježibaba! Kruci, proč já více nečetl pohádky?! Teď nevím, jestli na lopatě skončí nejdříve Jeníček, nebo Mařenka. Každopádně jednoho z nich babka řízla do prstu a já nenávidím pohled na svou vlastní krev! Michale, jsi Mařenka. Oba začínáte na M.

Za svůj relativně krátký život jsem zažil vcelku slušný počet zajímavých stavů mysli i těla, jež člověk nehazardující se svým zdravím a budoucností nemá to štěstí (štěstí?) poznat. Pocit v jiné dimenzi a zcela nad denně známou realitou jsem si nikdy nenavodil žádnou z návykových látek, ale dokonalým vysílením, marně se snažícím dorazit zbytek nezdolatelné energie. A spíše než euforií bych tyhle stavy nazval maratónským sprintem k infarktu. Patovou situaci tady na melounovém poli je nutné posunout dále, jinak se z českých cestovatelů stanou české křížaly.

„Tak dobře, když máte tu sprchu,“ přikývnu na tradiční lákadlo všech východoevropských penzionů a o minutu později už následujeme opla do protějšího kopce.

Ač se snažíme být jako obvykle zcela nenápadní, dunění osmiválce, od jehož pneumatik odlétají kameny ze silnice na hrubě štěrkové bázi a narážejí do branek starousedlíků, z nás dělají atrakci středečního odpoledne. Pochopitelně k naší nelibosti, téhle přesile bude totiž nadlidsky těžké vzdorovat.

„Tak jsme tady, zajeďte do dvora,“ kyne Vasja směrem k lososové rezidenci s jinak běžným dřevěným plotem a zahrádkou, jakých jsou kolem desítky. Vjíždím do stínu vinné révy a v okamžiku je případná cesta zpátky zablokována zeleným vozítkem majitele. Spadla klec.

„Já jsem Vasil, to je moje žena, dcera Alina a syn Saša. Jo a pes Putin,“ nechá hlava rodiny nastoupit osazenstvo před svůj zámeček a jediná myšlenka, která mi bleskne hlavou je ta, že Moldavanky jsou vlastně moc hezké holky. Podvědomý průvodce cestovatele, na jehož rady jsme se vykašlali, mi v mžiku břinkne virtuální facku na vzpamatování.

„Ukážu vám sprchu,“ což znamená, že opět vysílám na průzkum ne příliš rusky komunikujícího Michala, abych byl v případě maléru připraven skočit do stanislavy, otočil klíčkem a násilím když tak prorazil veškeré zábrany ke svobodě. Kvalifikuje mne k tomu historicky a statisticky vyšší procento úspěšnosti odhadu, kdy jiskra na válci zapálí pohonnou směs a uvede motor do chodu. Kdo si totiž naivně myslí, že sedne do tatry, otočí klíčkem, sešlápne plynový pedál a ono se to rozjede, tak by měl u toho svého snění raději zůstat a nepouštět se do žádných větších akcí. Kdepak, k tomu je třeba být jedno tělo jedna duše!

„Dobrý den,“ zdravím stařenku, která se odněkud objevila přede mnou a usedla na lavici v době, kdy jsem se zrovna věnoval mazlení s „pouliční směsí“ Putinem.

Zní to hrozně a člověk nechce být nezdvořilý, takže rutinně odpovídám na nějaké otázky, které ani na vteřinu neudržím v paměti, jenže… já opravu potřebuji do postele. Nic víc, nic míň. Kašlu na hlad, obejdu se bez luxusu v podobě sprchy, jen mi, prosím, dejte kousek nějaké pryčny a nechte mne alespoň chvíli prospat!

„Je to hodně osvěžující,“ vysvobozuje mne Michal očividně v lepší kondici než já.

Teď je řada na mně. Když přežil on, já musím dvakrát.

Budu muset zapracovat na popisování mých smíšených pocitů. Zkreslené představy u nás doma ani v nejmenším nezpracují fakt, že řidič náklaďáku vlastní vinohrad, melounové pole, rezidenci jak z pohádky a jakoby mimochodem tradiční domeček bábušky.

Stojím přede dvířky dvojité „kadibudky“ nebesky modré barvy a na místo vděku hodnotím poněkud velmi přírodní sprchový kout jako „unexpected error“ (neočekávanou chybu – známá to hláška snad všech počítačových softwarů). Kam jsem se to zase dostal?

Nedá mi to a představím si kňourání všech těch slečinek řadících okamžitě zpátečku a hurá do tolik zatracovaného českého blahobytu. Co jsme vlastně zač? Dělá z nás zlaté záchodové prkénko, na něž usedáme v předraženém značkovém obleku, lepší lidi?

S prvními chladivými kapkami dopadajícími z gumové hadice u stropu mezi můj vlasový porost se mi jasní mysl svěžestí a extází uprostřed palčivé únavy bez ohledu na technologii poskytující tuto blaženost.

Můžete vyzkoušet desítky zaručeně osvěžujících kosmetických přípravků v luxusních koupelnách či jen sprchách. Nikdy Vám nedají to, co skutečně potřebujete. Ten jedinečný, opravdově jedinečný pocit právě v ten okamžik, kdy si ho žádá vaše „já“ bez ohledu na marketingovou akci propagovanou sebevíce důvěryhodnou osobností. Dokonalost okamžiku je v jeho jednoduchosti. Ne ve zklamání, že ta vůně neodpovídá obrázku a popisu na obalu, nebo utápění se v pochybnostech, zda jste si neměli připlatit, nebo naopak na něčem ušetřit.

Sundávám trenýrky z hřebíku a opouštím na pohled nepříliš lákavou ani atraktivní, o to však příjemnější místnůstku uprostřed horkého moldavského odpoledne.

Bohužel mám nečekanou společnost. Že mne po celou dobu šmíroval kohout, by mi až tak nevadilo, ale nálety sprchové show dychtivých slepic mne poněkud vyvádí z rovnováhy. Zas tak dobrý jsem nebyl… Na rozdíl od rajčat, která berou kurové plenivým útokem!

Viník je jasný. I když v tomhle nemám prsty, protože domácí ptactvo se sportovními sklony přeletělo ohradu svépomocí, jsem jediný svědek, který jejich olympijský výkon zaznamenal na vlastní oči. Co teď? Budu dělat jakoby nic, je to takové české, alibistické, prostě nic nevím, nic jsem neviděl. Na druhou stranu je nefér nechat hostiteli zlikvidovat úrodu jen z obavy falešného nařknutí.

„Vasjo, utekly slepice, nevím, ale myslím, že by se měly zahnat,“ nesu v jedné ruce mokrý ručník a ve druhé tuto novinu. Do Vasji a Saši jako když střelí.

„Ty jsi pustil slepice? No jéje!“ Neříkal jsem, že to takhle dopadne?

„Ne, jak jsem vyšel ze sprchy, byly už venku, utekly,“ stejně není slyšet.

Naštěstí je během minuty sjednán pořádek, a jak jsem tak po očku pozoroval zkušenou taktiku na obou stranách, tohle soupeření se tady určitě neodehrává poprvé.

Holt, na Čechy pozor, jsou zákeřní! Naoko se jakoby bojí, ale ve skutečnosti jsou to zákeřní diverzanti!

Vážně mě už ale hodně otupěle bolí hlava. A dlouho. Únavu lze překonat jedině odpočinkem, vše ostatní je jen náhražkou a v účinnosti selhává. Sedím na lavici u stolu s igelitovým ubrusem a civím na stěnu malé chaloupky, takového toho původního stavení, které nemá s novodobými „zámky“ pranic společného. Snad jen majitele.

„To je domek bábušky,“ vysvětluje Vasil, orosen krůpějemi potu z tažení proti kurům a během krátké pauzy před dalším z intenzivních a pro nás znepokojivých telefonátů nastiňuje pokračování našeho odpoledního programu.

„Teď se najíte a pak půjdete spát.“ Nemáme sebemenší šanci se vyjádřit nebo protestovat. Ani šanci, ani sílu.

Léta strávená na cestách a u klientů mne naučila přežívat i bez jídla. Navíc jsem více jak devět let byl neortodoxním vegetariánem, takže se můj jídelníček smrsknul do kvalitního celozrnného pečiva a sójových kostek, občas vystřídaných plátky ze stejné suroviny. Ačkoliv jsem si za celá ta léta vyslechl jen slova kritiky a pohrdání, faktem zůstává, že výkonnostně jsem na tom byl minimálně o třídu výše a ručička na osobní váze se zastavovala o dvacet kilo dříve. Léta nezadržitelně běží. Jíst nepotřebuji, spát ano.

Útulná kuchyně nebyla navržena ani v IKEA, ani v žádném jiném „dokonalém“ projektovém studiu. Modernější část s linkou a dřezem nalevo chce ukázat, že i tady na to máme, zatímco staré pece (sporáky) a nádobí napravo se jen „pobaveně chichotají“. Vědí své. Mají odvařeno a odpečeno tolik i bez neopodstatněných nákupů a inovací, že moc dobře tuší, že právě ony mohou vyprávět a dokazovat, že kuchyň nedělají poslední výkřiky gastronomického průmyslu, ale pochutiny, které v ní vznikají.

„Zkus sýr, poznáš, z čeho je? Je to všechno od nás, domácí,“ nabádá mě Vasja k zážitkovému menu, které mi i přes sníženou schopnost detekce vůní zhýrale dráždí chuťové buňky.

„Béé, béé,“ snaží se napovědět, když je má okamžitá odpověď přidušena vyčerpáním těla i mozku.

„Beran, že?“ pronesu sebejistě a Vasil i Michal se mohou potrhat smíchy.

„Beran!“ Z očí hostitele se na pár okamžiku stanou jen asijské proužky. „To je ovčí sýr.“

Vypadám asi jako blbec, ale nevadí, hlavně, že jsem pobavil.

Na talíři mám brambory a maso z… nevím čeho, přítel naproti napodobuje mekání kozla, ale protože jsem to asi nikdy nejedl a vzhledem k neodolatelné vůni je mi to jedno, nechám se poddat. Pro mě je rozhodující, že po tom blázní mé chuťové pohárky a že věřím, že to snad nikdy neštěkalo.

„Dáme si víno,“ vybízí hostitel k digestivu. „Ale pozor, je to opravdu silné víno!“

Můj děda pochází od Kroměříže. Druhý děda od Uherského Hradiště. Na „nevinařský“ sever Moravy je přivedly budoucí manželky a práce. Jeden z dědů byl koštýř. Oba se usadili v Brušperku, kterým prochází zemská osa. Aby se Země mohla otáčet, je nezbytné zemskou osu pořádně a pravidelně mazat. Čím asi, to by mělo dojít všem alespoň částečně přemýšlejícím. I kdybych nechtěl, tak kvalifikaci a formu mám natolik certifikovanou a vypracovanou, že nějaké domácí moldavské víno mne může maximálně tak svlažit, ale rozhodně ne odrovnat!

„Na zdraví!“ zvedá Vasja sebevědomě pohárek a připomíná, že tady se neusrkává, ale pije na ex. No problem.

„Aaaa… Ještě?“ ponouká mne, když Michal odmítnul, k další skleničce. No, proč by ne?

Chutná to čistě, bez chemikálií, domácky. I stovky kilometrů od domova si vzpomenu na chuť vína z dědovy galerie a ten pocit mi navrací klid a pohodu do jinak lehce zděšeného stavu obležení moldavskými teroristy.

Je mi fajn. Sluníčko mi lehce spaluje poslední volná místa o očních štěrbinách, žaludek si pozpěvuje nad domácím „bio“ a zřejmě červené víno v kombinaci s oběma druhy melounu je harmonizováno do Hrušínsko-Menzelovsko-Hrabalovského rozmarného léta.

Než se naději, víno mizí ze stolu a nastává rozhodující okamžik:

„Kde chcete spát? Ve vile, nebo u bábušky?“

„U bábušky,“ nenechám ani vteřinu na rozmyšlenou a zamířím dovnitř stavení, které prochází renovací i během naší neoficiální mezinárodní návštěvy.

„Je Ti jasné, že se probudíme bez ledviny, nebo jiného orgánu, že?“ vysílám ještě do éteru pár vteřin předtím, že mne uspí vyčerpání a závan modrého nebo snad bílého laku, kterým bábuška repasuje své skromné obydlí. Mačkám ve snách spoušť fotoaparátu a je mi úplně jedno, co bude, nebo nebude. Kolem jsou jen koberce a polštáře a jelikož po nás už konečně nikdo nic nechce, vzdávám se volání únavy a i přes riziko neplánované smrti usínám.

„Jak se cítíš?“ zeptá se Michal zcela nepřístojně neb nesnáším, když mám poskytovat informace takto po ránu. Přičemž pojem rána definuji sám, a to nezávisle na denní či noční době.

 

„Lehce. Jako každý člověk. Kterému sebrali ledvinu,“ vydechnu v mezispánku cynicky a pokouším se smířit s faktem, že budu muset přijmout realitu, probudit se a reagovat jako člověk.

 

„Vole,“ ohodnotí Michal můj ranní proslov a nezbývá, než se začít harmonizovat s časem. Je asi sedm večer a ty nepřesné čtyři hodiny spánku byly jako prázdniny. Očekávané, dokonale skvělé, ale zatraceně krátké.

 

Bábuška evidentně donatírala a přestože cítíme mezi těmi mnoha polštáři a koberci útulné pohodlí, musíme vytrčit nos a poděkovat hostiteli za jeho pohostinnost.

 

„Tak co, vyspaní?“ hlaholí Vasja a já jsem upřímně rád, že tentokrát už netelefonuje.

 

Asi k tomu nemá důvod. Máme návštěvníka. A jistotu. Protože tenhle týpek v polokošili Ferrari se určitě nikdy nemýlí. Vasja je natolik férový, že nám dokonce správce našich osudů představuje.

 

„To je Ilja,“ pokyne směrem k elitnímu zabíjákovi, jenž si zlehka pohrává s kuchyňským nožem s rukojetí v barvě ruské trikolóry.

 

„Nemusíš se bát,“ ubezpečuje černovlasý svalovec a mně nezbývá než se uklidnit. Hlavně, že to nebude bolet.

 

„Dej si rybu. Tu jsem ulovil speciálně pro tebe. Ze svého vlastního rybníku!“ chlubí se Vasja a mne při pohledu na talíř berou mrákoty. On ten náš hypermarketový pangasius taky nevypadá zrovna jako Ryba roku, ale ta věc na talíři byla dozajista ještě před pár hodinami živá a …nevypadá zrovna vykuchaně.

 

„Neboj se, dej si,“ povzbuzuje pan domácí a řekněme, že v takové situaci člověk neurazí a skousne cokoliv.

 

Navíc, když se Ilja rozhodne demonstrovat své předem nezpochybnitelné schopnosti v praxi.

 

„Podívej,“ rozřeže během vteřiny rybu neznámého druhu na plátky a mimikou naznačí, že zbytek je už na mě.

 

No, co mi zbývá, že? Raf. Kous. No. Je to…

 

„Tak co?“ dychtí Vasja.

 

„Velmi dobré,“ zkouším úsměv. Odporujte profesionálovi, že? V jakém oboru si domyslete.

 

„Byl jsem v Evropě,“ uvolní situaci (opravdu jsem řekl „uvolní“?) Ilja, „ale nedařilo se mi. Byl jsem v Itálii, bylo to hrozné. Nepodařilo se mi sehnat práci. Zůstal jsem na ulici, bez jídla, bez všeho. Pak jsem se vrátil,“ popisuje svůj pokus prorazit na Západ a nějak nevím, co na to říct. Zamumlám něco neutrálního, že je to hrozné a že všude jsou dobří a zlí lidé, ale ruku do ohně za to nedám. Možná jsem si to jen myslel a v lepším případě nahlas.

 

„Pojďte, přátelé, zajedeme si na pivo!“ změní Ilja rétoriku a já si v duchu oddechnu. Možná nám zbývá pár hodin života, ale předtím se pořádně napijeme, to nezní zas tak špatně.

 

Nutno podotknout, že po celou dobu konverzace do sebe obracíme na ex dvoudecovky vína o síle porážející i carské důstojníky.

 

„Pojedeme autem, na, vem si čepici, ať nejsme nápadní,“ dostávám na hlavu bílou placatou část policejní výstroje. „Takhle nás nikdo nezastaví.“ Ilja je… policajt.

 

Obsah promilí v dechu uvnitř policejního vozidla by dokázal strhnout jakýkoliv typ vyráběného alkoholtesteru, avšak etiketa velí řídit se zvyky hostitelů a zajistit si tak přežití. Pardon, myslel jsem přízeň.

 

Zastavujeme jen pár metrů od Vasilovy rezidence a dobýváme se dovnitř. Kdepak, tady už mají zavřeno. A neotevřou.

 

Nezbývá než jet dále. Na strach nebo nějaké sebezapření není čas. Navíc přírodní víno ve správném poměru působí jako dokonale uklidňující a stabilizující prvek vědomí a sebevědomí.

 

Uprostřed tmy a nestabilního směru jízdy našeho auta ztrácím poněkud odhad, ale i tak se noční výlet sestává jen z několika málo set metrů.

 

„Dáme si pivo,“ rozráží Ijla v policejním dveře podle mne již zavřeného krámu a vyděšené prodavačky jen přihlížení, jak se z pultového prodeje stává samoobsluha.

 

„Hele, co umím,“ otevírá okem vršek láhve a já nestačím zírat. Tohle jsem neviděl ani v televizi.
Pivo je vcelku teplé, ale nepostřehnul jsem, že bychom za něj platili, takže „Na zdarovje!“.

 

Těžce pohodový letní večer neotrávený čoudy, dýmy, jedovatými plyny a vším tím marasmem ve vzduchu, o němž se u nás na Ostravsku nesmí mluvit a psát, svádí k pokračování na Vasjově zahrádce.

 

Pivo, víno, pivo, víno, opít se nám není líno!

 

Osazenstvo rozšiřují další dva chlapíci. Vypadá to, že ženám je na tuhle jízdu vstup zakázán. Zřejmě je zítra čeká těžká práce.

 

„Já jsem Boris, mám tady obchod,“ představuje se jeden z našich nových přátel.

 

„A já Stepan, jsem primar – primátor,“ pokračuje seznamovačka a ve směsici řeči podobné rumunštině, z naší strany ruštině a v nekontrolovaném okamžiku i češtině i angličtině se spouští ta pravá družba.

 

„Jak vlastně tady připíjíte „Na zdraví!“?“ hodlám si doplnit nejen obsah alkoholu v krvi, ale i znalosti.

 

„Och!“

 

„Och?“

 

„Och!“

 

Tak tedy… „Och!“

 

„Och!“

 

Večer ubíhá bezvadně a mám-li být sebekritický, tak ve scénáři, který se točí dokola v rychlosti přípitků obíhajících stůl. Já už vcelku plynně a s rodilým přízvukem hovořím rusky, rozvíjejíce tak debaty na všechna možná témata, avšak zrovna v tom nejdůležitějším mi vypadne celkem podstatné slovíčko zcela určující význam konverzace. Nedbaje výpadku vesele odpovídám a pokračuji v konverzaci, a to do té doby, kdy už to Michal nevydrží a krátkou „reklamní“ přestávkou uvede situaci na pravou míru. Aha. Takže o tom je tedy řeč! Tak dobře a… komolím dále. A Michal podléhá nátlaku okolí a dává si další stakan vína.

 

„Tak ty jsi ženatý?“ obrací se moldavské osazenstvo směrem k Michalovi a ten souhlasně přitaká.

 

„A ty ne?“ přesouvají kuplířský záměr na mne a s úsměvem od ucha k uchu dodávají: „Však my tě tady oženíme! Och!“

 

„Jak je to u vás s korupcí?“ přehazuji výhybku na vážné téma a očekávám vážnou odpověď.

 

„Hm, je to tady těžké,“ chytá se primátor Stepan, „ale snažím se tady tomu čelit. Tlaky jsou, ale naštěstí mám podporu. Je otázkou, jak dlouho. Oligarchové vládnou. Ale já rozhoduji.“ Jako příklad popisuje, jak zachránil investice určené pro modernizaci školy před plánem jejich zneužití. Jeho odhad je více než optimistický. Bude lépe.

 

Zlatá devadesátá v Československu! Léta naděje i divokého východu. Lepší příměr mne nenapadá. Jak já jim tady fandím! Och!

 

„Dáme si pivo. Domácí pivo! Pojď, zajdeme pro něj!“ vyzývá mne Vasja a my na pár minut zmizíme v jeho pivo-víno-pálenkovém sklepě.

 

„Tady je víno, tady domácí šnaps a tady pivo,“ představuje pyšně své království a já žadoním o momentku. Pokud má tohle být místo mého posledního odpočinku, nepřemlouvejte mne, já rozhodně nesmlouvám a beru to!

 

„Tak co, jak vám to pivo chutná?“ prošpikovávají nás čtyři páry očí dychtivých pochvaly.

 

„No,“ pokouším se mobilizovat mozek k reakci neurazit nadšené pivovarníky a přitom nemyslet na vínově a ještě cosi kyselou chuť narezavělé tekutiny, kterou jsme právě obohatili žaludeční dutinu a přizabili do té doby otrlé chuťové buňky. „Je to… zajímavé.“

 

Na víc jsem se nezmohl. Rozpačité pohledy nevěstí ani v nejmenším, že čekaly tak dehonestující odpověď. Jenže my jsme Češi. My jsme pivo vynalezli. Skutečné pivo. A tahle břečka je prostě…zajímavá.

 

„Och!“

 

Vracíme se zpátky k vínu. Michal se konečně plnohodnotně zapojuje do konverzace a vítězem večera je tak moldavské domácí červené, bourající jazykové bariéry a spojující národy, uměle od sebe oddělované nenávistnými sdělovacími prostředky živenými (nad)národními lobbistickými skupinami.

 

Kdo by to byl řekl, že se na jednom místě setkáme v tolika různých profesích, osudech a názorech a přitom nalezneme dokonalou harmonii, jež je občas tak těžce hledaná v našich marnivých životech plných neviděného blahobytu.

 

„No, je čas jít spát,“ ozve se nečekaně uprostřed bujarého veselí, zcela bez varování a z mého pohledu brzy a nevhodně. Kdo tipuje, že přišla manželka, má hodně mylný odhad.

 

„Ještě si dáme, ne?“ zkouším zachránit situaci, ale jsem nesouhlasně přehlasován. Kalný zrak místních značí postupnou ztrátu vnímání okolního světa. Jenže my jsme teprve na začátku!

 

„Jdeme spát, dobrou,“ končí z minuty na minutu večírek a my, připravení pokračovat, zůstáváme ještě chvíli nechápavě sedět. Tentokráte nemáme s sebou žádné vlastní zásoby a vypadá to, že domácí nám už také nenalije.

 

„Ach!“

 

Bábuščino obydlí je dokonale skromné a účelné. Jen hlupák by se vysmíval jeho úrovni, přestože na poměry „zbídačené“ České republiky je srovnatelné s bydlením afrických tuaregů žijících v poušti. Postel s přehozem, stolek, kyblík, sporák, asi třicet let stará televize sloužící současně jako podstavec na kytky, a spousta pánviček a kastrolů pečlivě přibitých na stěnu pokrytou látkou, místy kobercem. Podlaha je z přírodního materiálu, ale dřevěné desky z Hornbachu to rozhodně nejsou. I tak se jako první myšlenka prožene hlavou touha ulehnout a usnout. Spokojeným spánkem. Žádné rušení elektronikou, mobily, kontrolou, zda jede bojler, nejede mikrovlnka, vytáhnul jsem nádobí z myčky, nebo mi někde v rohu bliká wifina.

 

Ačkoliv nic z toho, kde se nacházíme, nesplňuje evropsky schválené normy a požadavky na designový standard či módní trendy, cítím se tady bezpečně a vím, že dnešní spánek bude klidný a posilující.

 

***

Je čtvrtek osm ráno a nemaje pojem o čase si říkám, že bychom už možná měli rozšířit řady bdících Moldavanů a zkontrolovat, zda případný úbytek naší tělesné hmotnosti nesouvisí s absencí některého z přírodou dodaných orgánů. Ze starého sekretáře plného ikon na mne oddaně panáčkuje keramický „putin“ a na jihozápad od něj odfukuje podle všeho zdravý a živý, pouze mnou zkažený, abstinent Míška.

 

Kontrola běžných reakcí organismu překvapivě nezatížená bolehlavem po té degustační smršti včerejší noci mne přiměje udělat první pohyb a nasát energii dalšího slunečného dne.

 

„To je puška, kterou jsem používal proti banditům,“ hlásí Vasja, pomačkaný moldavsko-českým mejdanem, a než stihnu odhadnout ráži dlouhé zbraně na jeho kolenou, jako by mimochodem suše procedí mezi zuby: „Taky jsem býval bandita.“

 

Bez jakéhokoli pohrdání jsem fascinován vybavením kuchyně. Plynový i elektrický sporák, kýble plastové i kovové, sedačka i židle, linka s madly i bez nich. A přitom kam sáhnu, padne mi do ruky přesně to, co potřebuji k přípravě posilujícího oběda, stejně tak jako osvěžující snídaně, kterou hladově hltám potvrzujíc pravidlo, že jíst po ránu považuji za zcela zbytečné.

 

„Volání mě tady stojí nějakých deset euro,“ vysvětluje Vasil neustále přilepený mobil u ucha, „a je neomezené,“ rozšiřuje naše zorničky, „no a k tomu internet mě přijde na nějakých dalších deset euro,“ pokračuje lakonicky a my spouštíme v mozkovnách přepočítávání, o kolik více tenhle moldavský standard přeplácíme u nás.

 

„Alina, moje dcera, pamatujete?“ Kdo by nepamatoval, že? Ehm.

 

„Studuje žurnalistiku. Platím jí to. Je to nějakých (v přepočtu) sto dvacet tisíc korun ročně,“ pokračuje přehledem výdajové stránky a já tak nějak přemítám, zda to nějak souvisí se včerejším slibem, že mě tady ožení, nebo se jen chlubí tím, na co všechno má. Paradoxně to vyznívá tak, že já nemám na něj.

 

„Moc děkujeme za nocleh a za všechno, moc si toho vážíme. Co jsme dlužni?“ snažím se zařadit do solventní společnosti, ale rázným zavrtěním hlavy jsem odmítnut.

 

„Kdepak, máme peníze, jsme rádi a fakt zaplatíme,“ ubezpečuji hostitele o tom, že jsme si plně vědomi toho, že zatímco on patří se svým bytem v hlavním městě, vilou na venkově, několika vinohrady, pár auty, hospodářstvím s bio produkcí a dcerou na soukromých studiích k nejchudší skupině Evropanů, my dva ajťáci s třiadvacet let starou károu a platy, které tak nějak pokryjí běžné náklady a případně i sem tam nějakou nečekanou událost (ale nesmí jich být nezdravě moc!), jsme představiteli vyspělé části slovanských národů a jako takoví automaticky počítáme s tím, že našim méně bohatým bratrům pomůžeme v jejich nelehké situaci!

 

„Trvám na tom,“ nenechám se, naplněn hrdostí, jen tak odbýt. „Tak si to odpracujeme na vinici, souhlasíš?“ probleskne mi hlavou neodmítnutelná nabídka a ve vteřině si plácneme.

 

Šlahouny křoví ošlehávají metalízové boky stanislavy a příkrá polní stezka vhodná spíše pro traktor podsouvá mysli dotazy, zda tady utrhneme olejovou vanu, výfuk, nebo zůstaneme sedět na břiše. Z druhé strany do toho kecá logika, která uklidňuje, že pokud to projede dodávka před námi, a nejen že nic neutrhne, ale ani se (snad) nepřevrátí, tak to musí naše auto s nejlepším podvozkem na světě projet i na dvou kolech.

 

„Tady jsme už někdy jeli, ne?“ obracím se na Michala, když výjimečně ne mojí zásluhou bloudíme a očividně hledáme ten správný pozemek.

 

„Určitě. Neboj, za chvíli se v protisměru potkáme,“ démonizuje Vasjovo zmatkaření hlavní navigátor výpravy.

 

Hlava mi to nebere. Samozřejmě réva jako réva a půda jako půda, je toho kolem dost pro všechny, ale nepoznat vlastní kus ranče?

 

Konečně jsme snad správně. Malý Saša se sousedovic dcerou se odlepují od zadních dveří dodávky a seskakují z nárazníku. Bezpečnost silničního provozu především.

 

Fasujeme plastové bedýnky, kterých je plná dodávka, a jde se na věc. V životě jsem to nedělal. Aha, takže opatrně chytnout hrozen a ucviknout. Jak jednoduché. Ale čím?!

 

Netuším ani v nejmenším, jak by se na takový technologický postup tvářili eurokomisaři dohlížející na „EUrokvalitu“, ale nemaje správného nástroje, vyštrachal jsem v kufru elektrikářské štípačky a jde to s nimi jedna radost. To bude brnkačka, za hodinu nemáme co dělat.

 

Promile alkoholu v krvi, nebolavá, avšak zároveň nemyslící hlava a na to, že je deset ráno, slunce pere o sto šest. Překvapuje mne nepřipravenost místních, kteří udiveně zírají na preventivní přípravu zkušeného alkoholika, jenž si na dopoledne v očekávání dehydratace bere i na sběr vinné révy „petku“ vody.

 

„Jéé, to je fajn,“ říká úsměv Aliny, když zjistí, že další pro ni ztracený den uprostřed vinic alespoň nebude tak žíznivý.

 

Pojďme jim ukázat, jak se to dělá! Hrozny jsou sice menší, než jsme zvyklí z hypermarketů a s těmi reklamními se už vůbec nedají srovnat, ale jde to docela dobře a brzy má náš českomoravský tým první přepravku až po okraj.

 

„Ty pěkné půjdou na trh, ty horší do sudu,“ dostáváme poučení a vracíme se k nazpátek k plnění plánu.

 

Pro nás relativně zábava je ovšem každodenní dřinou ostatních. Sebevražedné tempo, které nastavujeme, zůstává bez odezvy.

 

Přidávám se ke zpěvu ženského osazenstva, které vnímám okolo spíše jen díky sluchu, než že bych je mezi hustými vinicemi měl na dohled. Moldavské popěvky se mísí s nostalgickým Karlem Krylem, jehož „hitovky“ zná asi většina populace u nás doma, ale tyhle posmutnělé romantické kousky jsou cizí nejen tady.

 

„O čem zpíváš?“ vytrhne mě ze zamyšlení Alina, jejíž první bedna je spíše poloprázdná a většina vinných kuliček mizí mezi jejími úzkými rty.

 

„Je to o cestě a také o bolavém srdci,“ pokouším se narychlo vysvětlit význam Morituri te salutant a Karavany mraků, svým způsobem ne tak známé jako Bratříček, ale o to více mě zasahující.

 

„O cestě? To je jako vy s Michalem, taky jste na cestě.“ Musím přiznat, že zájem přitažlivé Vasjovy dcery je mi zatraceně příjemný. Navíc v době internetu a možností cestování je úplně jedno, kde si člověk najde svou životní partnerku.

 

„Nádo piť – Měla bys pít,“ podávám Alině láhev vody, ale moje starostlivost je odměněna trucovitým odchodem. Čertví, co jsem udělal špatně. Náš vinný svah spaluje slunce takovým žárem, že jen blázen by tuhle brigádu vzal dobrovolně a ještě se v ní vyžíval.

 

Rozhlížím se kolem, abych si Michalovi postěžoval na nepřízeň osudu, ale zjišťuji, že jsem široko daleko sám. Domorodci se ukryli do stínu a celý plán sklizně tak leží opět na severní Moravě. Melancholický Kryl je pro tuto příležitost jako stvořený.

 

Je poledne a na slunci musí být snad padesát stupňů. Knoflíky od košile se mi už dávno samy rozepnuly a já přináším bednu za bednou dopován solárními paprsky jako čínský panel ekologické elektrárny.

 

Najednou koutkem oka zahlédnu Michala. Není sám. Spontánní smích mne přinutí k dalšímu perifernímu průzkumu a oční kontakt zavádí do mozku žárlivé zjištění – je s Alinou. Zatímco já se tady plahočím ve stachanovském zaujetí naplněním plánu, okolí se buď už zcela vyčerpalo, nebo se vesele baví.

 

Co s tím? Opět se smířit s faktem, že on je ten hezčí, chytřejší a i když ženatý a bez znalosti ruštiny, nebo to alespoň o sobě říká, tak atraktivnější, a já jsem ten hodný troubelín, co to zase odpracuje?

 

Svět je už takový a nemá smysl zbytečně plýtvat energií. Oddělám svoje a musím se soustředit na jízdu dále. Kišiněv je sice relativně kousek, ale Gruzie je ještě zatraceně daleko. Čeká nás tolik hranic, že sebemenší ztráta nervů už teď se může stát fatální potom.

 

Příjíždí Vasja. „Tak co, jak to jde?“ podává mi ruku a při pohledu na haldu hroznů sotva po poledni je očividně spokojen. Malinko znervózní, když nemůže najít Alinu, ale do toho já nemám co mluvit, že? Je dospělá a Michal ženatý, takže jakékoliv podezření je hloupé a neopodstatněné.

 

„Pozvat, pohostit a vykopnout pryč, takoví jsme my Moldavané,“ loučí se Vasil srdečně a já bláhově rozdávám na všechny strany vizitky s tím, že se nevidíme naposled.

 

Jsou dvě odpoledne a fakt to peče. Dodatečně hledám v mapách tištěných i elektronických, kde jsme se to vlastně nacházeli v posledních hodinách, avšak marné odhady a desítky do nikam vedoucích odkazů jsou mi jediným výsledkem. Nevadí. Cíl je stejně daleko, takže..

 

.. směr Chisinau! Michal se vyklání z okna a vypadá to, že konečně budeme mít na kameře i použitelné záběry. Čelní sklo saturované mouchami už máme, ale detailnější pohled na kola? Hmmm, to chce skutečného kaskadéra!

 

Možná bych měl přemýšlet o tom, co s takovými snímky udělám, ale současně řídím, fotím, hlídám si dopravní přestupky pro případné další obchodní vyjednávání s místní policií a taky bych se měl věnovat odpovědím na dotazy druhého člena naší dvoučlenné posádky, které v posledních minutách citelně zanedbávám.

 

„Zvládáš?“ ten hlas zní docela blízko a naléhavě.

 

No, jak to srozumitelně a přitom nekomplikovaně popsat. Viděli jste už někdy psa uprostřed vyprahlého odpoledne, kdy únik před slunečním žárem je roven spáse a společensky nevhodná slina je posledním přáním před jistou smrtí vysušením? Tohle jsem já. Aby Michal nepropadl obavám, že tak velké a široké a těžké a ojedinělé auto řídí zombie, pomalu otočím hlavu ve směru, kde cítím jeho zbytečně horký dech a snažím se mu tímto gestem naznačit, že jsem dokonale v pořádku a okolní teplota kolem padesátky pro mne, coby kdysi trénovaného oceláře odlévače, je vítaným osvěžením vypracované kondice.

 

Možná se zalekl, ač nevím tedy čeho, ale zeptá se ještě asi dvakrát pětkrát a pak už toho nechá. Fungovat mi mozek, tak vygeneruje výstrahu, zda se mu v tomto na teplotu bohatém odpoledni nevypařila duše, ale i bez drahých analýz se dá odvodit, že by to stálo víc energie, než v tuto chvíli máme oba dohromady. Je to těžko popsatelný rozkošný pocit umřít takhle v teple a stát se součástí něčeho vyššího, a každopádně mnohem hřejivějšího, než je běžná lidská krev. Bude to fajn. Sbohem!

 

Máme najeto 1485 kilometrů, většina solidních časoměřičů ukazuje čtyři odpoledne a my dobýváme Kišiněv! Hlavní město Moldávie a Moldavska a kdo ví, jak to ještě tvůrci jazyka českého pojmenují, nás vítá ani ne chlebem a solí – to by nás asi dorazilo – ale evropsky vybavenou čerpací stanicí –jak jinak – do jejichž útrob s důvěrou vysílám jazykoznalce Michala, neb sám si připadám jako polystyrenová nástěnka vyvržená uprostřed Sahary.

 

„Tady máš peníze a něco přines,“ zachrčím hlasem královsky placeného deathmetalisty a neočekávám sebemenší odpor nebo náznak svolání dvoučlenné porady za účelem projednání čehosi, co je nadpřirozeně zřejmé. Máme žízeň!

 

Když nyní, na tomto místě, s časovým a s asi dvoulitrovým tekutinovým odstupem přiznám, že tahle blaženost stála jen asi osm korun, tak mne budou všichni ujišťovat a přesvědčovat a možná i hanobit, že to bylo více. A toho cukru!

 

Co si pamatuji zcela zřetelně, tak jsem zastavil tak nějak na výjezdu z benzínky. Snažil jsem se nebudit pozornost, ale ty ladné hranaté tvary dokonale se snoubící s aerodynamikou a svým způsobem pohoršující osmiválcový vzduchem chlazený hluk, poutal pozornost okolí, aniž bych to nějak programoval či plánoval.

 

„Chceš tohle červený pití, nebo tohle žlutý?“ přeruší mne z ostrahy našeho modrého objektu na čtyřech kolech Michal, jenž uspěl, bez mého zájmu jakým způsobem, při koupi nápoje obsahujícího vodu, a nyní se pokoušejíce se vrátit mne mezi standardní živé organismy.

 

Existuje nespočet rekordů v pití piva nebo čehokoliv. Ale někdy po čtvrté odpoledne kdesi v Moldávii jsem tyto rekordy zcela neplánovaně překonal. De facto ještě v době, kdy jsem tu červenou dvoulitrovku plnou bulin z céóčka otevíral, už byl její obsah pevně přilněn k mým žaludečním stěnám a mozek přijímal první signály o tom, že zavlažení bylo učiněno zadost.

 

První dojem je vždy ten nejdůležitější. Někoho zasáhne během zlomku vteřiny, u mne obvykle trvá o něco málo déle. Možná až neobvykle déle. Jelikož jsem poučen z prvotních šoků, pardon, dojmů v minulosti, jsem plně odhodlán se nenechat strhnout do laciného vyhodnocování situace na základě nějakých prvotních nepobjektivních vjemů.

 

Je krásně teplo, dopravní předpisy jsou řízeny přírodou, tedy kdo je silnější nebo má prostor, tak jede, ti ostatní vcelku ochotně počkají a nebo přes stažená okýnka dojednají pořadí a přednosti bez ohledu na dopravní značení, a pokud zrovna nesleduji dění asi  patnáct dvacet centimetrů od sebe, což je aktuální vzdálenost k druhému vozidlu, zaměří se můj zrak o pár metrů dále, kde chodníky zkrášlují místní slečny. Kišiněv je zábavný. Ani nevím, jak jsem si ho představoval, ale dá se říct, že jsem prozatím nad míru spokojen. Stačí najít ubytování a hurá ne seznamování se zemí evidovanou coby nejchudší v Evropě.

 

Nevím, zda je to zjevné z mých dřívějších vyprávění, ať již v rámci této výpravy nebo jiné, ale moje sympatie k elektronice a moderním technologiím jsou výhradně na úrovni servisně pracovního vztahu. Každá další náklonnost nebo pokus o ni ze strany těch věcí, ač v reklamách tak vyzdvihovaných pro své uživatelsky přívětivé prostředí a výkony, se setkává s mým mrazivým odmítáním a až chorobnou nedůvěrou.

 

Jenže když potřetí projíždíme úsek shodný nebo tak nějak obdobný, minimálně v tom, že se na něm nenachází žádný hotel ani nic v tomto smyslu podobného, s hrdostí sobě vlastní svolím k využití novodobé kletby, a to mobilního telefonu.

 

„Vila Verde,“ naviguje kamarád Vojta na druhé straně, toho času v České republice „Tam jsme bydleli a bylo to v pohodě. Hledejte Botaniku,“ začíná z mého pohledu poněkud šifrovat trasu, ale nevadí, my se s tím určitě nějak popereme.

 

Chisinau je na první pohled překvapivě hodně moderní město. Místní architektura sice nenabízí historické skvosty jako naše Praha, ale 21. století je zde k vidění na každém rohu;  ruční studny podél cest vystřídaly novostavby a hypermarkety s akčními nabídkami.

 

Nebýt navigace, nikdy bych nepoznal tolik lesních cest. Nicméně musím tomuto vynálezu přiznat i určité zásluhy, a to v podstatě kdykoliv při hledání konkrétní adresy ve městě. Kolem páté odpolední se Vila Verde stává skutečností. Aktuální kurz je asi jeden moldavský leu za korunu padesát. Bankomat mi poslušně vydal 2000 MDL, což považuji za dostatečný peníz. Na týden.

 

„Bude to 1760 leui“, bourá moje vzdušné zámky zatraceně hezká černovláska na recepci a protože nejsme žádné socky, okamžitě přikyvuji a raději nepřepočítávám. Rozpočet na tříhvězdičkové bydlení jsem viděl někde v úplně jiných rozmezích, ale jsme tady ti bohatí my a navíc hotel se pyšní členstvím v Rotary Clubu, jako můj společník a většinový majitel firmy Franc, takže se dozajista jedná o správnou a bezpečnou investici. Jedna černovláska, a co to udělá…

 

Prosklený výtah, osvětlení na čidla, pokoj (na kartu místo klíče) s televizí a rozlehlou koupelnou, vše vonící novotou…tak tohle je ta „rozvojová“ země? Řekl bych, že informace z domova nám tady budou nanic. Nelze nevzpomenout na „přivítání“ v ruském Soči, kde nás železný kavalec hrající barvami peřin sice díky únavě přikoval k pelesti, ale srovnání s moldavským standardem není tentokráte na místě. Hodiny ukazují za čtyři minuty tři čtvrtě na pět a bude tomu už tak navždy, tedy alespoň v rámci našeho pobytu. Ačkoliv se dosud vzpamatovávám z novinky že Moldavsko nemá moře, neb jsem se tak nějak pozapomněl podívat na mapu či globus, cítím se bezpečně, spoojeně a ač znaven, už spřádám program na dnešní večer. Samozřejmě nic nápadného, okázalého nebo typického. Pivo by bodlo.

 

Okouzlující obsluha je samozřejmě vítaným tématem pro nekonečné rozpravy i noční snění, ale české „sezení na pivu“ se zdá být fenoménem bortícím hranice na všech světových stranách. Nehodlám čekat ani na zemětřesení, ani na vojanskou kontrolu jako v Soči, vyrážíme do ulic a první hospoda bude naše. Máme štěstí, necelých dvě stě metrů od vily je taková ta klasická unimobuňka a v ní místní usměvavý chlapík, co nám zpříjemní večer několika půllitry načepovanými až pěna po stěně půllitru stéká.

 

„Čepované nemáme,“ usmívá se od ucha k uchu, „ale vyberte si tady za mnou,“  ukazuje na meruňokové, citronové, jahodofvé a kdoví jaké pseudopivo s obsahem alkoholu nižším než v potisku na etiketě.

 

Vybírám s úsměvem meruňkové a spolu s majitelem minipubu se cítíme oba zatraceně dobře. Český mejdan mu zajistí během jednoho večera týdenní tržbu a to dobrovolně a bez zbytečných poptávek po vodce. Jenže… když tak sosám druhou limonádu, neb s pivem to má společnou jen cenu a název, tak nedbaje usměvavého panáčka, se zcela střízliv přikláním k dalšímu poznávání našeho okolí. Nemůže se zlobit, ale na pivolimču a pizzu z mrazáku nás nenaláká. Kvůli nám už budili dceru i matku a chystali šašliky uprostřed temné noci, takže děkujieme, ale dobrovolně odejdeme o dům dále. Ale i tak…děkujeme!

____________________________

Tenhle cestopis je zatím ještě pořád rozepsaný.

Ale Tomáš ho určitě brzo…

eh…

…určitě

dokončí!

Sledujte RSS nebo Facebook, dáme vědět :-)

Bookmark the permalink.