Ukrajina

Cvak, střih, čekám klasický nástup nové situace, která se obvykle ohlásí prudkou změnou kvality silnice a nicotou podél, tedy vymizením otravných reklamních poutačů, z neznámého důvodu nazývaných amerikanismem „billboardy“. Paradoxně se mi ale začne lépe „dýchat“, když mozek jen tak mimoděk zaznamená, že zmizely svodidla a patníky podél cest a já tak mohu svobodně odstavit auto na širokou krajnici kdykoliv se mi zlíbí. Každá mince má dvě strany, že?

Je to divné, ale letos se žádná změna nekoná. Podle očekávání jsme prostě jen v ekonomicky zaostalejší části kdysi Československé republiky a podvědomí chrlí jednu „novinářskou“ příhodu z přespávání u místních za druhou. Následují motorkářská „dobrodružství“ a derniérou obnovených pamětí jsou příběhy o dokonalé „opici“ z domácí samohonky.

„Hele, uděláme pár fotek a jedeme dále,“ zastavuji před jedním z mnoha pravoslavných chrámů, aktuálně v rekonstrukci, ať má stanislava památku, a Michal se instinktivně na těch pár desítek vteřin zamyká. Pud sebezáchovy vytrénovaný bezpečností situací v Praze funguje i tady a senzory strachu navíc zaznamenaly několik metrů od našeho auta přítomnost živých organismů – opuštěných psů. Abych dokázal jejich „krvežíznivost“, přiblížím se do téměř bezprostřední blízkosti a zmáčknu spoušť fotoaparátu. Žádný pohyb. Tohle rozhodně nejsou útočníci, tohle jsou pouze nešťastné oběti. Rád bych je nakrmil, ale kdo znáte naše cestovatelské příhody ze Soči, víte, že to mám od „jisté doby“ zakázáno.

Smutné psí oči střídá „typická ukrajinská“ hospoda s ruským názvem „Děca u notarja“ (U notáře), na výčepu s jihlavským ježkem a belgickou stellou artois. Okolo spousty srpů a kladívek coby symbolů kdysi komunistické moci konfrontovaných vcelku vtipnými postavičkami znázorňujícími evoluci od napřímení pračlověka, přes homo sapiens sapiens s aktovkou v ruce, po doražené homo alkoholicus, které se opět vrací na čtyři. Na sloupech ohrady (na plot bych ty klády nepovyšoval) okolo stavení naflákány vzdálenosti do Bělehradu, Prahy, Varšavy, Záhřebu a kdo ví, kam ještě, a tak jedinou skutečně nekýčovitou upoutávkou tak zůstává asi dvoumetrový medvěd ze zrnek kávy, jenž si mé neobjektivní sympatie získává díky své postavě – konečně mi někdo konkuruje jak na výšku, tak i na šířku.

„Pojď,“ lákám Michala do útrob lokálu, „nakoupím jen nějaké suvenýry a pokračujeme.“ Kamarádovy přirozené nesympatie vůči podobným restauračním zařízením jsou tentokráte transformovány do zdánlivé obavy o naši tatrovku, jež by bez dozoru k újmě mohla dojíti, ale já jsem neoblomný. Chci rozšířit svou sbírku upomínek na beztak již zahlcené stěně své pracovny stůj co stůj.

Bujaré veselí proudící skrze pootevřené dveře má na nás dva dokonale rozdílný vliv. Zatímco se v mé hlavě rodí plán na slovanskou družbu národů, ta přemýšlivější část posádky by už nejraději pokračovala v cestě. Návštěvu tedy ukončíme ještě před jejím faktickým začátkem několika fotografiemi a vítězný rozum nás vrací zpátky k autu. To je  „překvapivě“ opět terčem zájmu jednoho z místních.

„Nemáš náhodou cigaretu?“ huhlá několik ukrajinských promile místo pozdravu a nevypadá to, že bychom se ho jen tak zbavili.

„Ne, my nekouříme,“ stačí flegmatická skoro odpověď a kupodivu to stačí. Obsah alkoholu v krvi je asi natolik značný, že mozek je stimulován pro cokoliv jiného, než myšlenkové pochody

Zatímco herečka Jana Plodková, pro mne na první pohled tajemstvím obestřená bytost v těle české Afrodité, rozlišuje mezi těšením a očekáváním, tedy že z očekávání člověk může být zklamaný, ale těšení že je nezávadné, čímž tedy zcela bortí mou mnohaletou filozofii odříkávání si těchto pocitů, moje životní zkušenost i přesto hovoří ve prospěch zneklidňujícího pocitu neustálé připravenosti. Zatím pokaždé, kdy jsem se déle než pár minut cítil naprosto spokojený, pro jistotu ani nehodlám na tomto místě vyslovovat ten nedostižný pojem „šťastný“, se stalo něco neočekávaného, co ten slastně omračující pocit napadlo jako rakovinotvorný nádor a během několika vteřin rozbilo do té doby dokonalou souhru všech faktorů, jež alespoň na pár chvil dělají svět krásným a nepřekonatelným.

Nejsem pověrčivý, ale přesně třináct kilometrů za hranicemi dostáváme další defekt. Snůška ostravských nadávek je vyvážena pražským klidem, ale i tak nám nezbývá než po kolikáté už (!?) zastavit a mordovat se kvůli mizerné odolnosti pneumatik vůči vlivům kvalitně „rozbombardovanému“ asfaltu.

Jen takt skutečného gentlemana nepřipomene jeden ze zásadních faktů, kterým je jisté bohémství a rozevlátost plánovače našich výprav, a které se vztahuje i na přípravu vozidla v oblasti obutí. To je obvykle více než rozumem plánováno vírou v to, že „to prostě vydrží“ a že prostě „dobrá cena“. Tedy obvykle zadarmo.

Ale…. já za to fakt nemůžu! A pro méně chápavé, ano, plánovačem a ekonomem výpravy jsem skutečně já!

Byl bych neskonale raději, kdybychom zastavili někde uprostřed ničeho, jenže defekty mají tu blbou vlastnost, že si nevybírají. Díky deseti, optimisticky patnácti metrům vzdálenosti od venkovní až hodně moc přírodní terasy restauračního zařízení se nedobrovolně stáváme herci improvizátory a baviči místních štamgastů.

Program k nezaplacení. Auto mající punc UFO a v něm dva ajťáci vizáží jako z kultovního seriálu jdou měnit kolo. Pravé přední. Zkouším si uvědomit, které z těch čtyř kol se vyměňuje nejhůře. Za těch milion najetých kilometrů jsem snad měnil už všechna. A na více verzích tohoto v podstatě pořád stejného konceptu. Tatrovácká rezerva má až do modelu T700 „výhodu“ v tom, že je ukrytá pod předním kufrem a chráněná krytem otevírajícím se tak, že po odjištění takového „téčka“ se náhradní kolo vyklopí na cestu a stačí ho „jen“ vytáhnout a nasadit na místo kola havarovaného. Jen! Jen! „Jen“ je to ovšem v případě, že máte na zemi „zadek“ auta. Předek totiž sníží světlou výšku tatrovky natolik, že se sice můžete radovat z toho, že i po těch více jak dvaceti letech tenhle mechanismus funguje a můžete být sami na sebe hrdí, že máte kryt rezervy originální, žádnou plastovou repliku. Ale potíže s tím, jak vytáhnout z tohoto „simply Tatra clever“ úkrytu rezervu, vám rozhodně rozpálí vaše mozkové závity.

Uf, je venku! No prima, co dále? Nemyslet na to, že chytré hlavičky ušetřily šoféry Tatry 700 podobných „radostí“ tím, že umístili rezervní kolo prostě do prohlubně kufru, jak to má většina současných moderních, ale nadále luxusních automobilů, a zaměřit se na výměnu. Ani jeden z nás není hazardér, ač se občas nechovajíce na svůj věk, máme za sebou řadu zkušeností s auty, na něž se už dávno pokrytecky zapomnělo. Takže heverem s nosností dvě tuny z Makra (zakoupen v „akci“ a vyroben v „PRC“, tedy v Číně, jak jinak) zvednout co nejvýše ten náš koráb a se zaťatými zuby věřit, že to, že ujíždí pod váhou o pár set kilo nižší, je jen nějaký vedlejší efekt. „Kurvy jedny šikmooký,“ ulevil by si Bolek Polívka.

Jenže to je „prašť, jak uhoď“. Člověk věří v český um, tedy věřil, a tak s sebou vozí pravý tatrovácký zvedák. Pravda, na Aukru by za něj někteří zbohatlí studenti zaplatili majlant, jenže ti nevyjedou dále, než pár desítek kilometrů za Prahu, že jo. A i tam má paměť připomíná zkušenost, kdy Michalův Hrášek (Tatra 613-3 model 1991 ze Státního fondu životního prostředí, jenž svůj název získal podle hráškově zeleného zbarvení) chytil – pochopitelně na poměrně úzké silnici a v té nejnepřehlednější zatáčce – defekt pravé přední „empésedmičky“ (Matador MP7) a přidal mi tak pár dalších vrásek na čele, které snad jednou vyhladím v rámci komplexní plastické operace

Totiž… podle předpisů a vyhlášky a tak dále jsem nejprve s předstíraným klidem (pravý tatrovák se totiž nikdy vnitřně nesmíří s tím, když na jeho vozidle vznikne nějaká závada, ať již nahodilá, či očekávaná) vystavil na obdiv dosud nepoužitý výstražný trojúhelník z povinné výbavy.

První kamion, který s troubením projel kolem, mi nejen rozcuchal tehdy ještě docela hustou asi třícentimetrovou hřívu, ale zároveň zametl plastovou výstrahu bezpečně do příkopu, u něhož jsem nedobrovolně dal pauzu.

Podložil jsem „kamaráda osázeného odrazkami“ svým kufříkem obsahujícím docela důležité dokumenty (jak jinak, že), čímž měli „TIRáci“ po srandě, a začal usilovně točit klikou zvedáku jako Šimek a Grossmann ve známé scénce klikou rumpálu (jen tak mimochodem dodnes nevím, co je to rumpál).

Tatrovácká koncepce je mnohdy nazývána nezávislou či nestandardní a nehodlám na tomto místě tyto pojmy synonymovat. V souvislosti s heverem, který v případě píchnutí pneumatiky, tedy v případě, jenž tady již zbytečně dlouho rozebírám, je… taky poněkud… nestandardní. A přitom to vypadá tak jednoduše! Zapíchnete část heveru do vzpěry a pak už jen točíte již dříve oslavovanou kličkou. Jenže… točíte a ono se zdánlivě nic neděje. Takže točíte dále a… v okamžiku, kdy se začne konečně něco dít, tak ouha! Zvedák začíná „líbat“ karosérii vašich dveří. Jsem si stoprocentně jistý, že příval zoufalství vnuknul každému v takové situaci okamžitě tu méně bolestnou myšlenku – udělám sice díru do dveří, ale vyměním kolo, tedy dojedu domů a vyspím se z toho. Však karosář to spraví a není až tak drahý. Aby v zápětí začal žhavit mozek a potní žlázy téma „co s tím?“.

Nebyl bych to já, kdybych všechny tyto zkušenosti nezúročil v dokonalosti zkomplikování situace. Vyrvat ze spárů šroubů píchlé kolo, jakmile je to možné, je samo o sobě úkonem hodným pravých mužů. A okamžitě ho umístit tak, aby v případě selhání zvedáku fungovalo jako záchrana a nedošlo k poškození nápravy, je úkonem mužů vyzrálých a přemýšlivých.

A proto je třeba na rezervu obout rozměr pneumatiky ne takový, jaký tam patří, a pokud možno ani podobný, ale takový, který se prostě podařilo na tom bazaru najít a na jehož ceně jsme si se slovenskou šéfkou plácli.

„Ty vole, nejde to tam narvat!“ Kritizuje snad Michal to, že rezerva „vyrobená“ v Solovcích má tak trošku neschválenou a tedy neočekávanou velikost? Jako a co si vlastně myslí? Je na Ukrajině, tady můžeme být rádi, že máme vůbec něco! A navíc… rozměry jsou standardní. Pro dodávky a jiná vozidla. Na která to kolo bez potíží pasuje.

Kdo mohl předpokládat, že na cestách klikatých, rozbitých, nejistých a stokrát co do nesjízdnosti omílaných se nám stane něco, kde budeme potřebovat páté kolo u vozu nejen jako formalitu, ale i jako realitu?!

„Sedni si nad pravé zadní, to se zvedne,“ startuje svou mozkovnu, zatímco místní pivaři na pár minut zapomínají sací instinkt a s napětím sledují vývoj naší činohry.

Usedám nad zadní blatník a výčitky z toho, že jsem opravdu mohl podobný vývoj předpokládat, jsou taky na dovolené a tím pádem se ani nezačnou dopracovávat k mozkovému centru zodpovědnosti. V tom Michal zabere a vší silou nadzvedne předek stanislavy na do té doby nepoznanou úroveň. Jednou rukou! Přemítám, kde se v něm vzalo tolik síly a protože mám jak dokonalý výhled, tak vcelku pohodlný posed, se zájmem pozoruji jeho počínání. Zatímco jednou rukou nadzdvihl tak čtyři sta kil, druhou se snaží nasadit spásné, avšak pro osobák poněkud obří, kolo patřící pod přední blatník. V duchu mu fandím a protože sám nemám rád, když mi „do toho někdo kafrá“,  pomoci mu nijak nehodlám. Jo a dal bych si mimochodem taky pivo.

„A je tam!“ Dvojsmysly stranou, tohle je vítězoslavné zvolání, které nám umožní opustit tuhle díru a zlikvidovat další pneumatiku v nějaké jiné. Však co už naděláme?

Každopádně nás – nás to neodradí!

Jet sám, tak to ale slíbit nemůžu. Občas na mne padne takový ten pocit totální únavy, kdy jediný unik z toho všeho vidím v okamžitém spánku posilujícím srdce a odvracejícím mozkové příhody. Na cestách si až moc dobře uvědomuji ten těžko popsatelný stav, kdy je mi díky logice zcela jasné, že máme zastavit, odpočinout si, respektive že už jedeme „na doraz“, ale já sám se cítím natolik stabilizovaný, že každé přerušení této koncentrace by zbytečně vedlo jak ke ztrátě výkonu, tak i zkrácení času naší dovolené. Tlukot srdečního svalu ani nevnímám a dech je sotva identifikovatelný. A přitom se cítím v rovnováze, o níž během každodenního pracovního vypětí raději ani nesním.

„Hele, šinomotnáž, necháme opravit to kolo,“ sjíždím z tentokráte opravdu rovného asfaltu k takovému řekněme poměrně hodně živnostenskému pneuservisu pod úrovní naší vozovky.

Stmívá se s každou vteřinou a cedulka na dveřích výřečně definuje otevírací dobu, ale světlo uvnitř rozehrává hru mých prstů, které vyťukávají prosebné zalepení naší jinak dokonalé pneumatiky.

„Ja děžurnyj… pjať minut nazad…,“ víte, jsem ženatý, kdybyste přijeli před pěti minutami, tak bych vám to opravil, pokukuje na mne přes lehce pootevřené dveře oko staříka jako z ukrajinské pohádky a moje pochopení pro místní útlak manželkami dosahuje alespoň do té fáze, abych poděkoval a s nepořízenou zmizel.

„Prepáčtě,“ vyprovází mne a ve mně bují ničím neobhajitelný pocit z Ukrajiny, kterou tak neomaleně nazývám komerční.

Vlastně jsem si na začátku vůbec neuvědomil, kudy se hodláme do Gruzie dostat. Vcelku pohodlná a osvědčená polská cesta, na níž jsme si už zvykli na ledacos, od hlubokých příkopů na místo slibované dálnice po kombajny na těch dálnicích již skutečných, se nám zdála až příliš zdlouhavá. Navíc pod tlakem sdělovacích prostředků nás „brouk mozkožrout“ nahlodal natolik, že jsme podlehli pokušení na vlastní kůži poznat kraj spojovaný mimo jiné se spisovatelem Ivanem Olbrachtem.

Netroufám si věštit, kam až nás dovede ignorace neustále omílajících se náznaků toho, že se máme vrátit a letošní dobrodružství prostě odpískat. Defektové zastávky bych měl zřejmě chápat již jako eskalaci těchto varování. Pokud to tedy není jen paranoia usídlivší se v mé znavené hemisféře.

Tma jak pytli, sem tam mezi stromy zaznamenám zurčící řeku, jejíž velikost snad ani nechci znát. Pokročilá hodina už tak rozehrává drama o výšinách karpatských pohoří, které v noční slepotě jen podvědomě tuším a nepřipouštím si nezbytnost jejich zdolání.

Michal se mezitím zakuklil na stodvaceti procentech těla do textilu zřejmě reklamního a se stává zhmotnělým duchem moldavské výpravy. Omlouvajíce toto opatření zimou se shledává s naprostým nepochopením mne coby šoféra, avšak silný spojenec v podobě panenky Marie, jež osvětlená podél cesty naší další vzkaz nám snad vyslati chtěla, poddávám se tomu všemu tak nějak přirozeně a nemám v úmyslu potestů žádných.

Hlavně už někam dojeďme, nejlépe na ukrajinsko-moldavské hranice. Zbožnuji místo za volantem stanislavy více než případný královský trůn, ale přece jen nás čeká ještě sakramentsky dlouhá cesta. Jenže….

…i když jsem to do teď neřešil, tedy že potkáváme podél cest rumunské a snad i ukrajinské pohraničníky, najednou se ocitáme na místě, kde evidentně něco končí a v případě vhodné konstalace hvězd i něco začíná.

„Dobrý večer, jedeme do Moldavie, můžeme pokračovat?“, vykloním se z auta asi metr před závorou, jež nám znemožňuje pokračovat dále.

„Ale jo, jistě,“ přikyvuje se samozřejmostí jistější desetinásobku klučina v maskáčích a baretu a vůbec neřeší to, že pro občana Evropské unie fakt není obvyklé být zastaven přirozeností síly ocelové závory uprostřed nočního putování.

Po deseti kilometrech dosáhneme města Rachiv (Rachov), které až do roku 1938 bylo součástí našeho Československa. Svým způsobem vesnice s asi patnácti tisíci obyvateli, nic, co by stálo za řeč. Město leží na železnici spojující Ivano-Frankivsk se Zakarpatím; protože však trať vede přes rumunské město Sighetu Marmatiei, je v Rachivě osobní doprava ukončena. Kdo by rád věděl více, může se s důvěrou (jak komické!) obrátit na internet.

Naše tankovací záchrana Jasinja je jedním z dalších zjevení, o nichž se asi nikdo zvenčí nemá dozvědět – v běžně dostupných mapách tohle místo prostě neexistuje. Z pohledu moderní techniky je to jedna z lokalit naprosto nedohledatelných, čímž rapidně roste v mých očích šílence hledajícího klid a útočiště před všudypřítomným špehováním maskujícím se za škrabošku výhod a populistických předsudků.

Zatímco já se opájím romantickými představami nekonečného snílka, stanislava to vidí ryze pragmaticky – zdejší čerpačka jí naplní vyhladovělý žaludek.

Bez ohledu na zkušenosti, sílu, přípravy a psychickou svázanost s jinými tatrováckými dobrodruhy, a to až po ty profesionální z Rallye Dakar, začínám pociťovat známky toho, že se mne srdeční nevyrovnanost pokouší odeslat na spáčskou věčnost. Rád bych někdy získal takový řidičský um, jakým se mohli pyšnit pánové Hanzelka a Zikmund, Loprais starší i mladší, naproti tomu však začínám zjišťovat, že ani noční přejezdy, tak horlivě mnou dříve preferované, už nejsou tím šálkem kávy, kterým pro mne bývaly. Organismus vycepovaný léty ostrých startů kdykoliv během dne či noci v posledních třech letech díky životním změnám k lepšímu zpohodlněl a jen velice pomalu se vrací do původní formy, o následné regeneraci ani nemluvě. Nehodlám riskovat natáčení reportáže s příznačným názvem Ztraceni v mlze a instinktivně stáčím tatrovku kousek za mostem do bezpečí, kde si můžeme na pár nerušených chvil zaslouženě odpočinout.

„Stojíme uprostřed křižovatky,“ ozývá se ze zakukleného těla vedle mě.

„Já vím,“ hlesnu automaticky a okamžitě upadám vyčerpáním do kómatu.

Poslední, co zaslechnu a zahlédnu jsou dvě nákladní soupravy připomínající české trambusy naložené pytli cementu. Předjížděli jsme je před pár okamžiky. Pak už cítím jen volný pád. Černá díra mne pohlcuje s narůstající rychlostí a já se instinktivně snažím šlapat prázdnotu pod sebou. Pevná půda pod nohama však nepřichází. Co se to děje?!

Prudkým škubnutím procitám. Tohle asi nepůjde. V hlavě mi hučí, píská a bzučí zároveň. Téměř vypadnu ze dveří a rozhodnu se to rozchodit jako „opici“ na maturitním večírku. Bohužel mne nepodpírá žádná ze studentských kamarádek jako o tehdejší letní noci plné hudby a alkoholového opojení, a tak vrávorám sám mezi blátem a krajnicí a pokouším se aplikovat všechna doporučovaná cvičení pro obnovení pozornosti. Funguje to. Neparkujeme tady totiž sami. Zeleného osobáku odstaveného opodál jsem si dříve nevšimnul. Nebo ano? Vlastně vůbec netuším, kde to jsme a co je snem a co skutečností. Vrátím se těch pár metrů na hlavní silnici a rozeběhnu se mlhou k očekávanému obzoru. Kopeček rychle nahoru a zpátky dolů rozproudí krev a vžene do hlavy jasný povel. Jedeme dál!

Uběhne jen pár minut a dnes už podruhé předjíždíme „trambusové duo s cementem“, abychom šest minut po šesté ranní drncali na žulových kostkách vedoucích do města Černivci (Černovice). Tmavá barva opevnění někdy ze 12. století dala dle legendy městu jméno a stopující postavy zjevující se nám za ranní husté mlhy zase hororový nádech. V roce 1918 bylo součástí Rumunska, v roce 1940 připadlo Sovětskému svazu, o rok později pro změnu nazpět Rumunsku a za další tři roky zase Sovětskému svazu. Neustálé změny identity končí v roce 1991, odkdy tato významná křižovatka kultur patří samostatné Ukrajině.

Třetí den na cestě máme za sebou zatím jen 1143 kilometrů. Zakarpatská Ukrajina vcelku splnila očekávání, až na další defekt nic, co by nás překvapilo, nebo oslnilo. Zaostalost regionu nemá smysl rozpitvávat, tím nechť se baví jiní. Výhodnější geografická poloha České republiky a členství v Unii nás ještě neopravňuje k tomu, abychom našimi slovanskými sousedy pohrdali. Málokdo si dneska uvědomuje, že tohle byla i naše nedávná realita, která navzdory novodobému „onemocnění krátkodobé paměti“ nemusela nikdy skončit. Za zmínku snad ještě stojí automatický povlékač záchodové mísy na jedné z benzínek, poněkud bizarně demonstrující příchod moderních technologií v kontrastu s polorozpadlými trolejbusy a koňskými povozy „prohánějícími se“ po dálnici.

Co ale rozhodně musíme ocenit, je hustá síť pneuservisů („šinomontaž“). Bez ohledu na vnější velikost či vzhled budovy, personál je vždy připraven vyřešit problém i na vozidlech, jejichž značku ještě nikdy neviděl. A asi už jen tak neuvidí. Bez zbytečných řečí a bez příplatků.

Pět kilometrů za Černivci najíždím před vrata středně velké haly. Nestojí tady osamoceně, vedle už naplno jede myčka a v další tuším autoservis. O zákazníky není nouze, a to je teprve něco po sedmé hodině. Ne, že by nám těch pár kilometrů zabralo šedesát minut, ale někde cestou jsme proťali pomyslnou linii časového pásma a ve vteřině tak máme o hodinu více.

Jazyková bariéra spolčená s únavou bývá celkem často hodně silným protivníkem. Přece jen se necítím úplně ve své kůži a více než na ukrajinská slovíčka myslím na horkou sprchu a pohodlnou postel.

Spíše jako „tvrdé Y“ než ukázkově trpělivě stojím v úzké stezce vymezené hromadami pneumatik snad na všechno, co je schopné se šinout po silnici. Že jsem na řadě, poznám, až když se jeden z mechaniků obětuje a mlčky odkutálí naše kolo směrem k vyvažovačce. Myslím, že jsem snad i plynule a s nacvičeným „rádoby místním“ akcentem zareagoval, ale nejsem ve stavu, že bych si tím byl zcela jistý. Možná to byla jen taková myšlenka.

„Patnáct hřiven,“ vytrhne mne z letargie zanedbatelné vyúčtování (necelých čtyřicet korun).

Mezitím venku probíhá neplánovaná hra na kličkovanou. Stanislava má sice něco přes pět metrů a váží dvě tuny, ale kamión s návěsem je přece jen reprezentantem vyšších kategorií, a tak Michal kroutí volantem zleva doprava a snaží se uhnout přibližujícím se couvačkám náklaďáku, který si razí cestu k vratům „šinomontaže“ tatra netatra.

Kontakt „tělo na tělo“ se naštěstí nekoná (tentokrát naštěstí, ale v jiné situaci, s jinými účastníky a za jiných okolností toho ještě budeme možná tak trošku litovat), takže zpátky na dálnici a směr hranice!

Máme najeto 1193 kilometrů a téměř bez povšimnutí, překračujeme ukrajinské hranice na moldavskou stranu. I přes značnou únavu mne zaráží skoro nulová konverzace. Bez sebemenšího zaváhání dostáváme průjezdní talon předvyplněný „stanislava“ v řádku „značka vozidla“ (jak roztomilé) a na další závoře si nás už přebírá uniformovaná Moldavanka sympatické, poněkud statnější volejbalové postavy.

S úsměvem nás vrací pro „strachovku“, tedy pojištění, které otázkou pár minut a pár dolarů (3 USD) nebo hřiven (26 HRI) v některém z kiosků před hraniční čárou. „Bezejmenné“ názvy pojišťoven by mohly pomoci s výběrem snad jen ostřílenému makléři, takže volba probíhá podle již tradičního a osvědčeného postupu – u té nejhezčí a nejusměvavější se pojistíme!

Záložka pro permanentní odkaz.