Moldávie 2012 – De Ja Vu

Snad ještě nikdy předtím se nepodařilo v takovém předstihu a klidu připravit stanislavu na to, že ani letos nepůjde na zasloužený odpočinek, ale že s ní opět počítáme na zdolávání horských průsmyků, spalujících veder a neprostupných hranic, kde se spoléháme na její charisma a výjimečnost.

Vlastně jsme chtěli do Gruzie již před rokem. Byl znám tématický název, důvod k návštěvě a vše začalo troskotat na tom, že jsem neudržel jazyk za zuby a v několika málo případech se o cíli naší výpravy zmínil. Fakta jako Michalova ztráta svobody způsobená ne dočasným vězením, ale doživotím ve formě manželství a rozpad dalšího mého vztahu v tom nesehrály zásadní roli. A pokud ano, budu se držet Plzákovy metody zatloukání. Bohužel ani jeden z nás dvou nebyl zrozen k tomu, aby navenek ventiloval své pocity, pokud to nejsou ty, které se očekávají. A pokud nás v životě překvapí na první pohled nezdolatelné překážky, pokoušíme se je „přeskočit“ natolik alternativními prostředky, že téměř každý „obyčejný občan“ jen nechápavě kroutí hlavou. Se zkušenostmi „cestovatele“ a „znalce poměrů od Ostravy až po Olomouc“ nám s rolí „generála po válce“ udílí rozumy, za něž by si zasloužil ocenění Brouk Pytlík roku a s taktem sobě vlastním nás označuje za blázny a hlupáky.

Prozatím každá výprava znamenala značné komplikace, ať již ve stadiu příprav, nebo na cestě. Letos se zdálo vše až moc snadné a s přibývajícími dotazy na naši letošní destinaci jsem přestával věřit tomu, že vůbec vyrazíme.

Stanislavě se tentokráte dostalo péče z rukou Petra Vantucha, brušperského automechanika, který nedramatizoval žádný z mých požadavků a s flegmatickým klidem na vše reagoval slovy „to prostě uděláme“, „to zvládneme“ a „v tom není problém“. I přes jeho několikaleté vlastnictví vozu Tatra 613 a s tím související moji skepsi (mít tatru ještě neznamená automaticky kvalifikaci k zákrokům na ní) to byla vítaná změna oproti legendami opředeným servisním zásahům připomínajícím spíše magii, než technické úkony na kusu železa a plastu.

Michal si zařídil volno v červnu a případně v srpnu a nic tedy nebránilo tomu, abychom vyrazili včas a prožili konečně pohodový cestovatelský sen.

Pokud vám v tom něco chybí, tak věřte, že to není něco, ale je to někdo. Ano, jedná se opět o mou osobu. Po dalším nevydařeném vztahu jsem se dostal do euforického stavu revitalizace a rekonstrukce všeho možného, což se projevilo v generálce kotelny včetně vytápění a každodenního „erotického souznění“ s pytlíky peletek, jež jsem ve dvacetikilových pytlích láskyplně snášel do sklepení, aby těch pár chvil mého tělesného tepla proměnily v zimě v teplo několikaměsíční.  Navíc léto roku 2012 bylo delší a teplejší, než ta léta předešlá a až na možnost osvěžení po celodenním shonu ve slaných mořských vlnách mi vlastně nic nechybělo. Pouze motivace opustit tento ráj na zemi a vydat se opět do neznáma.

„Na čaj do Gruzie“ zněl pracovní název letošního výletu a já pod vlivem pořadů v televizi a reportáží v Reflexu, které opět náhodně jako ve filmu vyplnily jinak hluchá místa v informačním toku, se začal dostávat na vlnu chačapuri a omamných vůní gruzínského vína.

Vlastně to bylo letos neskutečně jednoduché, jen vyrazit. Dokonce jsem měl i tolik štěstí, že se na pár dní zastavil doma i soused Veselý, který našel v Gruzii téměř druhý domov a výsledkem našeho večerního setkání byly nejen cenné informace, ale také vlastnoručně propiskou nakreslená mapa země včetně zastávek, jež bychom neměli minout.

V sobotu 18. srpna konečně přijíždí Michal a se slovy „Jak jsi na tom?“ se pokouší nahodit společné téma, kterým si na rozdíl od běžných zaměstnanců vždy dokážeme nabourat jakýkoliv pevný program – práce. „Já potřebuji jen pár hodin,“ ujišťuje mne, jenže oba pracujeme v IT a oba tedy tuhle lež dokonale známe z každodenního ujišťování našich klientů.

Ať počítám, jak počítám, musíme vyrazit nejlépe navečer. Letošní trasa povede poprvé přes Zakarpatskou Ukrajinu a vzhledem k neznámému prostředí a očekávané kvalitě silnic bych toho rád absolvoval za denního světla. Přes noc dáme Slovensko a pak už se budeme kochat přírodními scenériemi, o nichž básní motorkáři a cestovky na svých webech.

Jenže… jak píše při každé instalaci Microsoft, že „bude to trvat několik minut až hodin“, přehnaná zodpovědnost vůči zákazníkům nečekaně upravuje i harmonogram dovolené a v osm večer jsme ve stavu, který není slučitelný s potřebnými silami pro odjezd. Nezbývá než doufat, že se na cestě nevyskytnou žádné komplikace a rychlost přesunu nakonec smaže deficit v podobě jednoho ztraceného dne.

„Pojď, musíme konečně naplánovat trasu,“ balím mapu zjizvenou množstvím přehybů a děr, odkazů na naše předešlé výpravy, a tahám Michala v tuto večerní hodinu kam jinam, než do hospody.

„Mají vynikající plzeň a skvělá žebra,“ lákám do staroveské Myslivny, abych byl po necelých čtyřech kilometrech schlazen ne lahodným mokem, ale strohým oznámením, že dneska už nevaří a budou končit ještě před zavíračkou. Nakonec ukecáváme česnečku a nakládaný hermelín, ale i tak máme k dispozici jen pár desítek minut, které budou znamenat jediné – nervozitu, že nám přinesou účet uprostřed pro nás zásadní debaty.

Připadám si jako blbec. Je sobota, devět večer, a nejsem schopen svého kamaráda zavést na místo, kde bychom měli prostor jak pro mapu, tak pro uspokojení chuťových pohárků.

„Pojďme na Mlýn, dáme ještě pivo,“ rezignuji s cílem nahradit pár minut pár hodinami, které by shovívavá obsluha nedaleké restaurace Na mlýně mohla mít v dnešní nabídce jako standard.

Dobrá volba. Na mlýně je zábava v plném proudu a jedenáctá zavírací hodina dozajista nebude něčím, přes co nejede vlak. Vcelku jednoduché prostředí obývají položiví a polomrtví starousedlíci, z nichž někteří už spokojeně pochrupují s hlavou na stole, jako by spali v té nejpohodlnější posteli s nebesy, zatímco jiní mastí karty, halekají do tónů kytary a vrávoravým krokem se snaží trefit do dveří, za nimiž mlhavě tuší spásu pro své močové měchýře.

„Kam se chystáte?“ přitočí se servírka, které neunikne stůl nezvykle obsazený dvěma hosty s mapou států, jež nezná ani seznam.cz, a vzhledem k tomu, že nejsme v pětihvězdičkovém hotelu, její zájem není ani za mák předstíraný.

„No, to zatím nevíme,“ přiznávám popravdě, protože s ohledem na naše časové a finanční možnosti je mimo východní trasu ještě stále ve hře vcelku komerční dovolená v Itálii či na sicilském pobřeží.

„No my jsme byli v Chorvatsku,“ překřikuje úspěšně okolní stoly, zatímco rutinně sbírá naše půl litry a vteřinovým intermezzem nám objedná další.

„No ale my jsme letos byli až dole,“ ukazuje na mapě někam na sever „Croatie“ a chvilku nechápe naše protáhlé obličeje. Tam rozhodně nechceme.

„Tak jeďte třeba na Ukrajinu,“ snaží se ta dobrá žena s nehranou upřímností poradit, ale další znuděné výrazy v našich tvářích ji vracejí zpátky k výčepu, jelikož veškeré její dobře míněné rady padají na naši příliš zcestovalou neúrodnou půdu.

„Kam se chystáte? Někam na trak?“ přidá se mužská část páru, jenž třeba mne osobně zaujal hlavně díky přitažlivější něžné polovičce, aniž bych více přemýšlel o tom, co pojem „trak“ znamená.

„Ale ne, jen tak autem,“ odpovídám asi zmateně, ale o to více zadumán do představ možných i nemožných situací, jež nás mohou na cestě potkat a které jako velitel vozidla budu muset řešit.

„Pojedeme do Gruzie,“ nehodlá Michal ustoupit z plánů. „Těch patnáct tisíc za trajekt je sice dost,“ přeskakuje diplomaticky skutečnost, že kdyby nebyl ženatý, mohli bychom sladit trasu, čas i finance spolu s přednostmi mozkového vnímání situace, „ale další možnost je jedině vyrazit do Itálie a na Sicílii,“ uzavírá debatu i sobotní večírek.

Ač to vypadá na hádku, opak je pravdou. Původní červnový termín by znamenal přerušení harmonického uklízení, malování, peletkování a podobných radostí, kterých jsem si užíval plnými doušky a tak nezbylo než věřit v náhradní termín.

Srpen se projevil jako z pohledu práce dokonale tolerantní měsíc a i počasí se nám zdálo nakloněno, takže na první pohled dokonalost sama. Jenže… Jenže Gruzie je obecně nedostupná. Z Ruské federace vůbec, protože to by znamenalo jet opět přes Soči, což po poslední zkušenosti z více důvodů odmítám, nebo to nějakým záhadným způsobem objíždět přes kavkazské hory, což v zastoupení odmítá pro změnu stanislava, protože s prostřílenými pneumatikami a se jí poněkud těžce pohybuje. Dokonalý plán je využít trajekt z Kerče a jednou cestou na Krymu navštívit místa, který jsme mi poslední návštěvě nezvládli: Artěk-kdysi nejznámější pionýrský tábor pro prominentní pionýry, Alupku-ponorkovou základnu, nejdelší vodopád v Evropě, který by měl být někde v pohoří Ai-Petri a pokud bychom se hodně nudili, tak omrknout Kerčskou kosu.

Jenže dokonalostí jsou obdařeny jen maskérkami, plastiky a grafiky vymodelované modelky. Jako naschvál má během prázdnin trajekt z Kerče do Batumi výluku a jediná cesta přes moře tak vede z přístavu Illičivsk vzdáleného asi třicet kilometrů od Oděsy. Tedy nejen, že bychom nenavštívili ani jednu z krymských destinací, jež jsem zmiňoval dříve, ale navíc by nás tenhle lodní výpadek přišel na nesrovnatelně vyšší náklady.

„Tak nepojedeme přes Ukrajinu vůbec,“ zjednodušuje Michal pro nezasvěceného problematickou trasu. Avšak trasa přes Maďarsko, Srbsko nebo Rumunsko, Bulharsko a Turecko je o více než tisíc kilometrů delší a v tom zase vidím problém já. Nejsem zbabělec, nějaký ten tisíc kilometrů pro mne znamená vlastně jen nějaký ten kartón kofoly navíc. Ale cestou nás určitě neminou dálniční poplatky, nekonečné Turecko a hlavně eurounijní cena paliva, která je nad rámec našeho rozpočtu.

Pokouším se dramatizovat situaci hereckým vystoupením spočívajícím v pantomimě zoufalého výrazu, ale bohužel nikdo v okolí není seznámený s naším tématem natolik, aby nepřisuzoval můj duchanepřítomný výraz množství zkonzumovaných plzní.

Je rozhodnuto. Pojedeme do Gruzie. Poklidná Itálie a Sicílie je z plánů diskvalifikována díky poslednímu článku na idnes, který varoval, že i přes hospodářskou krizi a bankrot hrozící tomuto jižnímu státu, je v letní sezóně prakticky nemožné sehnat krátkodobé ubytování, které je pro nás de facto zásadní, jelikož díky svobodě pohybu se nehodláme zdržovat někde, kde nám to nevyhovuje.

Venku před Mlýnem parkuje nějaká sportovní verze bavoráku, ale… komentáře na toto téma mne nijak neberou, jelikož tohle vozítko si dneska pořídí kdejaký číšník, pardon, lobbista, co má kontakt na politiky a přiklepnutí dotací, zatímco naše tatra si svoje výjimečnost zasloužila a nějaká rádoby limitka jí nesáhá ani po čepy.

Je pondělí 20. srpna 2012, hodinky ukazují za deset dvě odpoledne, stav tachometru je 299 895 kilometrů, o čemž už zasvěcení vědí, že je jen orientační údaj, protože tahle tatra má najeto už hodně přes milión kilometrů a my vyrážíme. Venku je přes třicet, nádrž plynu je skoro na doraz, benzín nám také přetéká přes víko, ale i tak pro jistotu ještě nabereme pět litrů do kanystru a zkontrolujeme tlak v pneumatikách.

„Hele, zkusme jinou benzínku,“ nabádá mne Michal, když se měření na staroveské Benzině mění v zápas s hadicí a ventilky.

„Ne, neboj, dobré to bude,“ nenechávám se vyvést z míry. Bude to v pohodě.

„Za námi celkem zuřivě bliká nějaká fábie,“ upozorňuje mne aktuální velitel tatrovky na fakt, který si nějak nevybavuji, že by byl v plánu a tudíž ho odsouvám na slepou kolej se slovy „Nevšímej si toho a jeď.“ Kdo ví, kdo to je. Třeba mi časem vyčte, že jsem nereagoval, ale já mám dokonalé alibi. Já jsem seděl na sedadle spolujezdce a otevíral plechovku plzeňského lektvaru.

Sluníčko svítí, kvalita silnice odpovídá českým vytunelovaným standardům a Michal evidentně rád řadí. Oba již dneska vlastníme dopravní prostředky s automatickou převodovkou, tak nějak sám uznávám, že manuál je přežitek, ovšem takové to kvedlání řadicí pákou mně celkem dokáže rozladit.

„Tebe to řazení baví, že?“ neodpustím si popíchnout.

„Jede to, plave to, je to tatra,“ reaguje můj životní kamarád slovy, za něž bych kohokoliv jiného pověsil do průvanu.

Ačkoliv to Michal neví, docela se s ním jako řidičem bojím. Naštěstí ne tolik, jako s kýmkoliv jiným. Ale i tak se pro jistotu držím madla a pozorně sleduji dění před námi, než abych pak musel řešit nějaký ten nárazník, kapotu, či cokoliv horšího, co nás může potkat samozřejmě bez ohledu na to, kdo sedí za volantem.

I tak je to prima pocit. Osm vzduchem chlazených válců stanislavy si spokojeně přede, venku je nádherně, no a zatímco ostatní mají při pondělku asi pěkné fofry, my si vyrážíme na dovolenou a vlastně nemusíme ani nikam spěchat. Není tady nikdo, kdo by nám donekonečna opakoval nesmyslné klišé, že na dovolenou se vyjíždí brzy ráno, nebo v noci, ideálně už v pátek a že takhle to de facto vůbec nemá smysl.

V zápětí se však dostavuje i pocit jiný. Příští rok to bude neuvěřitelných deset let, co jsme poprvé vyrazili do neznáma. Většinou narážky na věk přecházím slovy „My jsme pořád stejní, ale děcka rostou straně rychle.“ Ale asi to nebude až tak úplně pravda. Před třemi lety mne na Ukrajině rozesmál pokutující dopravák otázkou, zda jsme studenti na výletě. Je fakt, že do pětatřiceti vás „berou“ i seznamky, jenže s přelomem tohoto kritického roku se stáváte nezaměstnatelným a co se navazování vztahů týče, tak zajímavým buď jako chodící peněženka, nebo jako táta ke dvěma či více dětem, tedy opět takový rodinný bankomat. Novodobý blahobyt se projevuje nejen v neustále vybrakovaných rozpočtech domácností, ale také v mezilidských vztazích. Peníze znamenají pohodlí a vydělat si je prací se pro některé stalo posledním zoufalým pokusem. Díky tomu si drtivá „menšina“ studentek přivydělává „na studia“ prostitucí a plešatí čtyřicátníci a padesátníci nakupují viagru jako housky k svačině.

Morální hodnoty jsou jen okrajovým tématem. A řešení případných komplikací tak jednoduchá.

„Prostě když otěhotním, tak půjdu na potrat nebo si to nechám a uvidím. Vypadám dobře, tak určitě když tak někoho klofnu.“

„Když mi na to přijde manželka, tak se rozvedu. Stejně nám to už dlouho neklape. A já mám právo žít.“

„Tak jako co mám dělat? Přece nepůjdu na brigádu do tesca?! Nejsem blbá, studuju přece výšku!“

„O nic nejde. Prostě tak to už v životě chodí. Je mladá, krásná, no a já teď mám peníze, které ona potřebuje. Rodina to nějak už přežije. A já na svých pětapadesát vůbec nevypadám.“

Tyhle tak zvané „amatérky“ s rostoucími příjmy (a pochopitelně i výdaji) celkem logicky zvyšují i své nároky na parametry svého budoucího partnera a dostávají se tak do uzavřeného kruhu, kdy jediným rozhodujícím faktorem se stává potřeba ohromit okolí; buď dokonalým hezounem, nebo pracháčem, jenž nepodléhá žádným z hospodářských krizí. Dokonalost sama je kombinace obou. A kupodivu i těchto „nadjedinců“ přibývá. Stejně jako svobodných matek na seznamovacích serverech, které „z ničeho nic prozřely“ a zjistily, že v životě jde i o víc, než o nejnovější iPhone nebo kabelku od Vuittona.

V takovém prostředí se normální vztah navazuje jen velice obtížně. Internet se stal jediným prostředkem začátku i jediným důsledkem konce kdysi něčeho tak romantického. Karel Hynek Mácha by se nestačil divit. Těžko odhadovat, co by dělal. Zřejmě by nějakou dobu lamentoval a psal žalozpěvy. A pak by si založil profil na facebooku.

Záložka pro permanentní odkaz.