Probouzí mne zlý sen podobný tomu z ukrajinské ubytovny Kaťuša. Ze směsi dvou naprosto odlišných jazyků – ruštiny a angličtiny – vyrozumím jen to, že se nějaký podnapilý Rus snaží dostat k nám do pokoje a Michal se ho snaží pokusem o anglickou konverzaci zastavit. Netuším, zda mám tolik sil, abych vstal, ale hádka začíná nabírat na síle a nezbývá mi tedy nic jiného, než sesbírat veškerou energii, jíž jsem načerpal během krátkého spánku a vyrazit kamarádovi na pomoc.
Než se dopotácím k prahu naší ložnice, vřítí se do sváru naše děžurnaja.
„Co chceš? Co tady otravuješ?“ spustí na otravného Rusa.
„Já? Já nic, to ti Češi chtěli, abych přišel,“ motá nesmyslně.
„Chtěli jste, aby přišel, znáte ho? Že ne?!“ Otázky naší více než recepční jsou krátké a ostré jako břitva. Jakmile si ověří stav věci (jelikož jí bylo od začátku jasné, že asi těžko uprostřed noci máme zájem o společnost místního opilce), sesype na otrapu takovou kulometnou palbu slov, že dotyčný „hnán svinským krokem“ mizí zpátky do tmy, odkud přišel. Já upadám zpátky do bezvědomí.
Děžurnaja je pojem. Než se proberu, dovolím si na tomto místě použít k objasnění tohoto reálného mýtu zcela výstižnou definici Fíkova rusko-českého výkladového slovníku poutníka po samoděržaví (Ivo Dokoupil alias Fík z hor – fakt frajer, kam se na něj my dva hrabeme). Cituji: Děžurnaja je zvláštní a zcela specifický tvor, vyskytující se v Rusku v hojném počtu. To ona ovládá svým pevným hlasem a mírnou (či značnou) nadváhou každé nádraží, každou kancelář či úřad, pokladnu, kómnatu oddycha (nádražní ubytovna), čekárnu, vagón, vlak – to ona ve skutečnosti ovládá Rusko. Na ní záleží, zda cestovatel dostane čaj, jízdenku, ubytování, zda po cestě nezmrzne či se neudusí vedrem, zda mu nepraskne močový měchýř či mu neujede vlak, když shání něco k snědku na nástupišti. Funkce děžurné je zjevným pozůstatkem matriarchátu u Slovanů a v chování děžurné vůči cizincům právě rysy mateřství naštěstí většinou zcela převládají. Děžurnaja na rozdíl od bábulky vždy zastává nějakou důležitou funkci v aparátu samoděržaví. Obě dvě jsou díky své všeobecné autoritě nejlepší obranou před zloději a opilci. Funkci děžurné může vykonávat i chlap, v tom případě hrozí nebezpečí, že je notorickým opilcem a jeho činnost pak spočívá pouze ve snaze sehnat co nejvíce vodky a kamarádů k její konzumaci… Konec citátu. Více slov dle mého názoru netřeba.
Je asi sedm hodin. Nebo osm. Nevím. Je mi to jedno. Je mi totiž dobře. Michal vedle „dobíjí baterky“ zaslouženým spánkem a já začínám přemýšlet o dalším postupu. Usuzuji, že jsem z nejhoršího venku. Lehká tupá bolest hlavy je dána celkovým vyčerpáním, v tom nevidím problém. Tipuji, že do desáté musíme vyklidit naši základnu a tak nemáme zrovna času nazbyt. Pasy máme „zastavené“, peněženky zívají prázdnotou a stanislavě kručí nádrže hlady.
Provedu dokonalejší ranní očistu, vyšlu svému spolubydlícímu do polospánku krátkou mluvenou zprávu, že jdu hledat bankomat, a potichu zaklapnu dveře.
„Dobré ráno, tak co, vyspaní?“ usmívá se děžurnaja od ucha k uchu a vypadá to, že to opravdu myslí upřímně.
„Kamarád ještě spí. Je tady někde poblíž bankomat?“ snažím se získat pro nás tu nejdůležitější informaci
„Tady nic není. Možná ve městě. Je to asi deset, patnáct minut cesty.“ To vůbec nezní dobře.
Ale co nám zbývá? Trošku s obavami zkontroluji stanislavu, jestli jí něco nechybí, poněvadž jsem předpokládal, že se noční nevítaný host jen tak nevzdal a vybil si zlost alespoň na naší tatrovce. Naštěstí se mé obavy nenaplnily a po tradiční krátké konverzaci na téma „co to je za auto?“ zanechám za sebou ve dne mnohem méně přívětivý dvůr i se stavebními dělníky, kteří můj odjezd s nepředstíraným zájmem sledují metr po metru.
Vlevo, nebo vpravo? Zkouším nejdříve vpravo, abych se vzápětí otočil a instinktivně vyrazil tam, kde si slibuji centrum města. Čas opět dokazuje, že je nezastavitelný, kilometry pod koly ubíhají a ručička stavu benzínu v nádrži se lepí na nulu. Odhaduji dojezd tak třicet, snad čtyřicet kilometrů. A dvacet už jsem stačil projezdit bez jakéhokoliv výsledku.
Batajsk je prý vpravo. Asi devět kilometrů. To je dost hodně. A co to zase je za Batajsk, když v Batajsku jsme od včerejšího večera? Chvíli váhám, ale stejně nemám na výběr. Je fajn, že okolo rušné dálnice je spousta staveb a stavenišť, ale na žádném nevisí ta kouzelná skříňka chrlící peníze. Cesta je co do kvality srovnatelná s nájezdem do pole, jenže to vůbec nemá smysl řešit. Důležité je, aby vůbec někam vedla.
Poskakuji po standardní kvalitě tankodromu a přemýšlím o tom, zda má vůbec racionální základ a smysl nějaký bankomat hledat. Svého času bývala moje kreditka „bezedná“, ale situace se s ohledem na vývoj mého soukromého života a nečekaných plateb tady na východě docela dramaticky změnila a stala se nepřehlednou. Ať počítám, jak počítám, tak pořád by ale záchranný polštář měl být dostatečně naducaný a co se stane po jeho vyčerpání, to už je vysloveně otázka až na doma, protože to už dozajista budeme uprostřed pohostinného náručí komerční vlasti české.
Pokouším se uměle dramatizovat situaci, ale realita je taková, že v Batajsku na oficiálním prostranství, protože do náměstí jako takového to má hodně daleko, je mimo autobusové zastávky i kompatibilní bankomat a je tedy více než jisté, že i bez očekávaného dobrodružství jsme zachráněni. Zaparkuji tatrovku jakoby co nejdále od peněz dajného stroje a s patřičnou obezřetností se vydám napříč autobusovým stanovištěm. Jsme v Rusku, takže to nemusí být nádraží, ani centrum „góroda“, ale pár kilometrů odsud máme zastavené pasy a můj kamarád se spoléhá na to, že nezklamu.
Zasouvám těch pár centimetrů čtverečních falešného zlata do celosvětového standardu ATM a…. mám štěstí. Bankomat je „výherní“. Rychle sbalím do ruličky vydaný obnos a hledím se odsud rychle ztratit někam pryč. Chovám se samozřejmě chameleonsky nenápadně, ale i tak si myslím, že stanislava není zrovna značkou obvyklou pro tento kraj a vzbuzovat zájem není ani omylem naší prioritou.
Honem pryč! Natankovat. Vlastně jsem rád, že ta modrá příšernost ještě nastartovala. Jsem teď v roli Robinsona, jenž zahříván ruličkou peněz má jediný smysl průzkumu – mít za co těch pár papírků utratit.
Čerpací stanice je opuštěná a tímhle svým stavem mne současně uklidňuje i zneklidňuje. Nikde nikdo, takže bez čekání najíždím ke stojanu. Vítá mne dokonalostí třetího tisíciletí udivující automat. No. Tak prima. A jako teď se stane co? Jsem klidný jako želva, spal jsem pár překvapivě dostačujících hodin, jsme se stanislavou uprostřed země mimo Evropě známou mapu a můj nejlepší kamarád je s klidem sobě vlastním ještě stále ubytován v motelu naprosto demokraticky zadržujícím pasy.
No, co no? Pojďme na to. Takže… stojan. Těší mne. Chceme benzín, abychom na něj dojeli natankovat někam, kde mají i plyn. Díky dosud nezkrachovalé Citibank jsme překvapivě solventní, takže doplňme těch pár ropných litrů do hladových nádrží kopřivnického zázraku a pak už si tak nějak v hlavě sesumírujme, cože jsou naše hlavní priority, souhlas?
Nikdo neprotestuje, takže coby samozvolený velvyslanec se chopím tankovací pistole a… a nic.
„Víte, kdo já jsem? A co vám mohu způsobit?“ proletí mi z hlavou směrem ke stojanu notoricky známé výhružky (nejen) komunistických papalášů a dají mi pár vteřin k zamyšlení jak ven z této neřešitelné situace.
Stanislava je fakt úplně na dně, Michala mám asi patnáct kilometrů odsud ve zcela nedůstojné situaci a jediné to stojí na tom, že do toho našeho šrotu musím natlačit pár litrů benzínu.
Snažím se vypadat těžce v pohodě a přitom usilovně přimět mozkové závity k bleskovému překladu návodu k použití a ještě ho správně pochopit. Jsem tak strašně zabrán do role suveréna, že si ani nevšimnu dvou diváků za čelním sklem vozidla autoškoly, která zřejmě v rámci výuky přijela také natankovat.
„Potřebuješ pomoct? Počkej, já Ti to ukážu,“ vystupuje z auta na scénu učitel autoškoly, jelikož asi nemá celý den na sledování mého zmatkaření. Jeho úsměv přes celý plnovous je přívětivý a uvolňuje napětí z mého marného pokusu zamaskovat nezvládnutí běžné ruské situace.
„Za kolik chceš benzín? Za stovku, jo? Tak počkej….,“ ukazuje mi, kam vložit bankovku a během pár vteřin mám v nádrži o šest litrů naturalu více.
Úsměv okouzlující adeptky na řidičský průkaz je filmovým „happy endem“ a s dobrým pocitem, že se dostaneme zase o kus dále z té natolik neplánované Ruské federace, opouštím jeden ze dvou mně známých Batajsků.
Začínám se dostávat pod časový tlak. Uvědomuji si, že jsem pryč skoro hodinu a tak bez ohledu na asfalt kvality ementálu jedu, co to dá. Zbytečně. Čeká mne (pro mne) již klasická scenérie, bez které se žádná výprava na ruské území nemůže obejít – železniční přejezd. Zakleji a poslušně vypnu motor. Nedá mi to nevzpomenout na desítky železničních neštěstí u nás, kdy šofér přesvědčen o svém odhadu ignoruje světla i závory a rozhodne se „to stihnout“. Tady by měl smůlu hned na začátku svého sebevražedného nápadu. Jakmile se přiblíží vlak, začnou problikávat výstražná světla, před závorami ze země vyskočí ocelové zátarasy, seshora to pojistí závory a smůla – tohle je možné prorazit jen tankem. V naší maličké zemi by se proti podobnému nekompromisnímu postupu zvedla „pochopitelně“ vlna odporu, kdy by se poukazovalo na poškození tlumičů, nedobrzdění, useknutí nárazníku, nebo kdoví jaké to výmluvy, proč je tenhle systém špatný. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale tohle dokáže zachránit lidský život. A co je víc?
A už je tady! Rozvážným „krokem“ se zleva blíží vlaková souprava delší než „čtrnáct dní před výplatou“ a čtyřmi komíny funící lokomotiva zahalí vše kolem sebe do černé temnoty dýmu ze spálené nafty.
„Já už myslela, že se neuvidíme,“ vítá mne děžurnaja srdečně, když s vítězoslavným výrazem v obličeji překročím práh její nevelké kanceláře. „Vykoupím“ naše pasy a jdu omrknout situaci na pokoji. Michal je v podstatě sbalen. Zamávám prťavé televizi, nepoužívané lednici, naprosto se sem nehodící sedačce a dalšímu vybavení značky „co dům dal“ a obložen „bagážnikami“ jako velbloud klopýtám po schodech dolů k autu.
Venku před vchodem mne ve vteřině zarazí pohled na něco, co jsem tedy ještě opravdu nikdy neviděl. Oči mi vyskakují z důlků. Asi dvanáct metrů dlouhý bílý krasavec z dílny Chrysleru nechává za sebou vše, co se bezostyšně dovoluje považovat za limuzínu. Když se proberu z prvotního šoku, zavřu svá udivená ústa a otevřu objektiv fotoaparátu. Tohle mi nebude nikdo věřit. Panský kočí domlouvá vedle v dílně (servisem bych to určitě nenazval) nějakou opravu a obrovití bodyguardi v kvádrech si mne přeměřují přísnými pohledy za černými skly brýlí. Odvážně dělám, že je vůbec nevidím a fotím. Zbytečně, protože to se musí vidět. Komu asi patří?
Je devět hodin čtyřicet tři minuty, máme najeto 3.555 kilometrů a opouštíme naše poslední ruské motelové útočiště „Žemčužina“ (vůbec netuším, co to znamená, ale v Soči mají stejnojmenný fotbalový klub) a už teď víme, že naší první zastávkou bude za pár minut plynová čerpací stanice v Batajsku. Že jsme v Batajsku teď? Ano, jsme. A já jsem byl ráno taky v Batajsku. My všichni jsme pořád v nějakém Batajsku a je mi to úplně ukradené. Tak tak držíme „pohromadě“ a čím dříve se vrátíme k domácí české stravě, posteli a dle střízlivých odhadů také častější návštěvě českého záchodu, tím budeme šťastnější!
„Hm… není tady,“ konstatuji smutný fakt, že „ta moje“ čerpadlářka, co se snažila před pár dny navázat alespoň konverzaci a na závěr pohladila na šťastnou cestu stanislavu po kapotě, má zřejmě jinou směnu a mé naděje na seznámení tak padají na nulu. Nevděk vládne světem; měl bych děkovat Štěstěně za to, že jsme vůbec tady a ládujeme plynovou nádrž po okraj. A na místo toho si říkám, že díky účtence mám přesný datum čas, kdy byla stoprocentně v práci a že můžu zkusit napsat dopis, poslat ho sem a poprosit, aby ho předali té neznámé dobré víle a pak…
Nikdy k tomu nedojde. Jsme na tom s Michalem zdravotně dost všelijak, myslíme hlavně na to, že musí vydržet tatra a že chceme být co nejrychleji doma. Nebo alespoň na rusko-ukrajinských hranicích. Tohle přání se nám s úderem poledne plní.
