Rusko – Krasnodar, Tuapse

Mám trošku výčitky. Všichni týpci, co píšou na netu, spávají u dědušků a bábušek, navštěvují tyhlety chrámy a nás nezastaví ani ryze evropský stánek bezprostředně postavený vedle svatostánku. Jenže takhle to chodí. Buď budeme zastavovat a pokoušet se zažít to, co už bylo stokrát popsáno na internetu, nebo si pojedeme po vlastní ose a naší jedinou prioritou bude dosáhnout cíle. Začínám si uvědomovat, jak moc chápu Karla Lopraise – „krále Dakaru“. V posledních závodech už sním nikdo neměl odvahu jezdit. Protože jel naplno. Nehodlám jet jinak. Vědět to Michal, asi by vystoupil už v Praze. Nemohu samozřejmě psát nebo hovořit za Krále Dakaru, ale myslím, že mu rozumím. A hodlám naplňovat jeho cíle v rámci našich výprav.

„Motel na levoboku!“ No vida. A netrvalo to ani čtvrt hodiny. Kamenitá fasása, plastová okna, zásoba dřevěných špalků chráněná novým přístřeškem a všudypřítomná klimatizace značky LG. Co na tom, že je to přes plnou čáru – jdeme do toho!

Nevyznám se sice v architektuře, ale tohle je vážně paráda. Takový litevský styl, možná ale taky švýcarský, kdo ví? Parádní nová střecha, čisté linie ruší jen paraboly pro satelitní televize a vysoký krb je třešničkou na dortu pohody tohoto přívětivého stavení.

Vcházím pootevřenými dveřmi dovnitř a dřevěné schodiště mne vábí vzhůru, kde očekávám ložnici a spánek jako ve vlastní postýlce. Jediné, co tady chybí, jsou lidé. Je fakt, že mezi mé nejhorší vlastnosti patří přemýšlení. Jak se říká, všeho moc škodí. Ale na druhou stranu, takový ranař, že bych prostě vystoupal po schodech a spokojeně se svalil, to zase nejsem.

„Nikde nikdo,“ konstatuji spíše pro sebe a oba se snažíme být korektní a s myšlenkou na spící hosty v tomhle dvoubarákovém penzionu dělat co nejmenší hluk. Jenže pokud budeme až moc potichu, nebude o nás nikdo vědět a neubytujeme se.

„Hezké to tu je,“ pokračuji v samomluvě a snažím se nějak logicky vydedukovat, kde tady mají recepci a co to asi bude koštovat. Ospalý psík nemá ani v nejmenším potřebu na naši přítomnost reagovat a tak v naději, že přece jen musíme být viděni, pořizuji s bleskem pár fotek a očekávám, že na nás někdo vyběhne, seřve nás a následně ubytuje.

„Je to tady hezké, ale nikdo tady není.“ Michal má naneštěstí docela vysoké procento pravdivých hlášek.

Jenže já to nevzdávám! Etiketa a slušnost stranou! Máme za sebou stovky kilometrů a zasloužíme si čistou postel! Bez servítek hledám nějakou živou duši v prvním z domků, ale jediné, čeho docílím, je zvednutí hlavy toho hlídacího oříška. Dobrá tedy, pojďme prozkoumat stavení pod námi. Některá okna jsou pootevřená, jiná mají stažené žaluzie, tady prostě musí někdo být, i kdyby nechtěl!

„Dobrý den, máte, prosím, volné pokoje?“ začnu drmolit po pár vteřinách sledování blonďaté osoby, jež si podle všeho v každodenním ranním rituálu rozčesává hřívu před velikým zrcadlem.

„Cože? Kde se tady berete?! Kdo jste?!“ vyštěkne na mne ženština nejistého věku, ale zato v dokonalém rozrušení. Slušně řečeno.

„Víte, jsme z České republiky a hledáme ubytování,“ blekotám znaveně a vzpruhou je mi další jekot.

„Vždyť je zavřeno!“ A kde to mám asi tak zjistit, krávo? reaguji naštěstí jen ve svých myšlenkách.

„A není tady, prosím, někde nějaké další ubytování?“ pokračuji pokorně. Až se sám divím, jak umím udržet nervy na uzdě.

„Ne!!!“

No aby ses neposrala,  pomyslím si, i když nějak nemohu garantovat, že jsem si to nepomyslel nahlas. Člověk jede světa kraj, aby své těžce vydělané peníze utratil v zájmu oživení ruské ekonomiky a na místo otevřené náruče ho uvítá taková semetrika!

„Nic, jedeme dále,“ mávnu rukou na Michala a přes plnou najedu na náš olympijský směr.

Jsme strašně daleko. Daleko od domova. Nevím, kdy přesně se to ve mně zlomilo, ale jakmile hodiny a hodiny potkáváte auta výrobců, která u nás obvykle nejezdí a váš zrak se „nekochá“ reklamami podél cesty, uvědomíte si, že jste někde jinde. V zemi neomezených možností vás neomezují ani svodidla a rovné silnice se táhnou do nekonečné dáli. Avšak naproti klidu roviny jsou tady i kopce, které likvidují brzdová obložení každého druhého náklaďáku. Zní to dobrodružně? Možná. Pokud nesníte za jízdy a pohoří začínajícího Kavkazu vám svou zelení neuklidňuje zrak až ke klimbání hodného rybáře na břehu rybníka.

V sedm ráno je úžasných 21 stupňů Celsia. Jako člověk milující léto si nemohu stěžovat. O hodinu později zatáčím na čerpací stanici „Južnaja“, aby si stanislava na chvíli oddechla a načerpala novou energii a já se pokusil z místní obsluhy vymámit informaci o tom, kde se mohou dva znavení cestovatelé na chvíli uložit k zaslouženému spánku.

Venku je dokonale úžasné počasí. Moderní benzínka je čistá a bez zbytečných doplňků, pokud tedy pomineme maketu policejního vozu v měřítku 1:1 s cílem vylekat nezkušené řidiče. Kousek od nás tankuje volha, jež má vstup pro plynovou hadici umístěný v kufru zajisté schválený všemi potřebnými institucemi, jejichž razítko však může platit jenom tady, protože žádný rozumný revizní technik by ani se třemi promilemi alkoholu nedovolil umístění nádrže a ventilu natolik prakticky a současně nebezpečně. „Nás mnógo,“ poznamenali by asi vyšetřovatelé, kdyby to naprosto nečekanou náhodou bouchlo…

A zatímco se během doplňování propan-butanu procházím po place a spokojeně si uvědomuji, že jsem zakecal otázku našeho možného ubytování, Michal zjišťuje naši aktuální polohu. Jsme zhruba sto kilometrů od Soči. Obec Džugba. Schválně si zkuste zadat tento název do googlu. Nic moc vám nevyjede. Co k tomu máme dodat my? Totálně vyčerpaní a za tou stovkou kilometrů vidící pohodlné lůžko s načechranými peřinami?

„To už dáme, Michale,“ ujišťuji kamaráda, když mne informuje o tom, že další zastávka je město vojenské slávy Tuapce.

Nevím, jak popsat ten stav, ve kterém se nacházím právě teď. Mám co dělat s tím, abych neusnul za volantem. Což ani nejde minimálně proto, že po těch x hodinách s očima přilepenýma na asfalt mám fata morgánu slunečného pobřeží Soči, kde odstavím stanislavu na kraji pláže a rozeběhnu se do smířlivých vln a veškerou tu únavu prostě utopím. Nejsem naivní až na půdu, je mi jasné, že krátké osvěžení mi nenahradí noc spánku, ale dodá mi to dalších pár hodin pro hledání nějakého toho penzionu, o vylepšení nálady ani nemluvě. Sákryš, já se tak těším!

Ve tři čtvrtě na deset dopoledne projíždíme obcí Tuapce. Ani nevíte, jak rád bych vám vyprávěl o tom, jak je tady krásně, co jsou tady za památky a tak. Ale ani wikipedia nic neví a my můžeme poznamenat jen to, že doprava houstne a počítáme minuty do okamžiku, kdy dosáhneme Soči. A zatímco Michal bude racionálně hledat bydlení, já zcela emocionálně hupsnu do moře. Nebudu lacině přirovnávat to osvěžení k orgasmu, prostě tam budeme, já ztratím veškeré zábrany a naplněn svobodou se oddám vlnám. A až ukojím tyhle své potřeby, pokorně se podvolím pohodlnému ubytování a bílým peřinám s cílem zklidnit své oči a dopřát tělu nějaký ten odpočinek.

Záložka pro permanentní odkaz.