„Zvládáš?“ zjišťuje můj stav Michal mezi sousty svačiny, kterou si dopřáváme na první čerpací stanici za hranicemi.
„Naprosto v pohodě,“ uklidňuji a přikusuji k řízku další řízek. „Dojedeme do Rostova a uvidíme, jo?“
O hodinu později si už pobrukuji Krylovu „Byl jest Vova na honu, u Rostova na Donu, spatřil v dáli na břehu, krasavici zvláštní…“
Od hranic nás dělí asi 117 kilometrů a s blížící se půlnocí bude rozumnější nakrmit našeho oře. Welcome GAZ zavání optimismem a přestože je jedenáct večer, mají otevřeno.
„Hned budu u vás,“ potvrdí slibem mou dobrou náladu asi čtyřicetiletá černovlasá pokladní a tak zatím odšroubuji víko plynové nádrže a procházím se po place benzínky. Je sice docela chladný, ale jinak příjemný a osvěžující večer.
Deset minut uběhne jako nic a dalších deset minut se rozhodneme začít dělat pořádek s prázdnými lahvemi a sáčky, ať máme v autě o něco méně bordelu a o něco více prostoru.
„Přijde někdo?“ zkoumá můj kamarád s nedůvěřivým pohledem stav mé odpovědi, která už před dvaceti minutami zněla „Ano“.
Když ale po třiceti minutách je jedinou aktivitou jinak celkem sympatické čtyřicítky drcení cigarety mezi svými plnými rty, nevydržím to a rozhodnu se jednat. V ústrety mi kráčí místní asi ochranka a tak se už půli cesty toho staršího pána zeptám na to, kdy se asi dočkáme tankování?
„Moment, zjistím,“odkráčí v roli tiskového mluvčího k pokuřující madam a s konstatováním, že v šest ráno mi dá příčinu vypuštění páry z uší. To si snad dělá srandu! Tak proč nás tady nechala půl hodiny čekat?!
„Přijeli jsme pozdě. Otevřeno je jen do jedenácti.Takže až ráno,“ pokrčí lhostejně rameny a odchází do tmy.
„Kráva jedna blbá!“ urážím úctyhodné zvíře přirovnáním k té čarodějnici, jež zmizela už někde ve směru domov. Další věty jsou nepublikovatelné, neb urážejí svobody, práva a vůbec kulturu místní většiny.
„Nic, jedem. Snad na něco narazíme,“ vyrážíme bláhově do města. Jediné plus téhle zastávky je to, že všechny kýble nebo válce se dnem, které jsme s čistými úmysly považovali za odpadkové koše, zůstanou po našem odjezdu přeplněné jak bulharský ikarus. Narozdíl od nádrže stanislavy.
Nejbližším dalším „górodem“ je Batajsk. Jeden nájezd na dálnici, druhý nájezd a dálnici….Jediné, co podle mapy víme, je to, že máme dále pokračovat po E50. Jak se ale dostat k té nadějně zelené benzínce? Jako u nás doma – prostě čára není zeď, rozhlédnu se kolem sebe a strhnu volant přes plnou čáru do protisměru.
Ačkoliv podle tachometru byl Bajask od Rostova necelých dvacet kilometrů, podle účtenky za plyn uběhly bez pěti minut celé dvě hodiny.
„Chápeš to? Víme, kolik je hodin?“ ptám se naivně Michala. Oba se zase ztrácíme v čase.
„Co to neseš?“ odpovídá nesouvisející otázkou.
„To je žárovka do zadních světel. Nějak poslední dobou hoří a tahle byla jen za tři rubly (asi 2 koruny)…“ Kvalita za rozumnou cenu.
„…no nekup to za ty peníze!“ dodává Michal frázi zlidovělou z Hrabalových Slavností sněženek.
„Odkud jste?“ přeruší naši inteligenčně strádající debatu sametový ruský hlas čerpadlářky.
„Iz Čechii – z Česka,“ odpovídám automaticky a mám se k odjezdu.
„Hodně cestujete? Kam jedete? Tam všude jste byli?“ nevzdává to a zasní se při pohledu na mapu zemí, které jsme již se stanislavou projeli a jež hrdě zdobí naši kapotu.
„V Soči – do Soči,“ pokračuji jako robot a už bych opravdu jel.
„Tak šťastnou cestu,“ loučí se asi pětadvacetiletá Ruska s culíkem skrze kšiltovku a my můžeme konečně nahodit motor a otočit příď naší lodi dál na jih.
„Viděls to?“ začíná Michal, zatímco já jsem už plně soustředěný na dálnici a šmátrám po paměti mezi sedadla pro další dávku kofoly. Jelikož jsem neviděl nic, co by stálo za přerušení mého tahu na Soči, nechávám svého kamaráda, ať se klidně vypovídá z toho, co má na srdci.
„Jak pohladila stanislavu?“ Koho jako myslí? Jeho starosti bych tedy chtěl mít. „A nemohla z Tebe spustit oči….“ snaží se mne marně přinutit k dialogu, ale to se mu jen tak nepodaří. Skoro celou minutu.
„Kecáš,“ odbývám svého souseda a věnuji se řízení a diagnostice svého stavu. Mám toho za dnešek, vlastně již i za včerejšek, už celkem dost, ale pořád se nedostavuje ten kýžený pocit únavy, který otupujíce mysl nutí oči zaměřovat na možné oázy odpočinku. Kofola je prostě skvělá – když ji miluješ, není co řešit! Jak vlastně vypadala? Byla vysoká tak akorát a vlastně… byla docela sympatická. Vlastně byla hodně sympatická! Je svobodná? Měla sice na ruce prsten, ale to nic nedokazuje. Na benzínce se teprve zaučovala, ale nevypadala na nějakou obyčejnou pumpařku.
„Proč jsi mi to neřekl dříve?“ obviním z ničeho nic pomalu usínajícího navigátora a dohazovače v jednom.
„Když vy jste si tak hezky povídali…Hemmmmm…. a kdybys viděl ten pohled,“ provokuje po bitvě generál. Nebo jsem snad tím generálem já?
Kdo ví, jak asi bydlí? Tenhle kraj není zrovna útulný, ale o Ostravě se tohle říct taky zrovna nedá. Je to vždycky o zvyku. A o tom, jestli člověk zná i něco lepšího, nebo považuje tu svoji rodnou hroudu za to nejlepší místo na zeměkouli. Třeba je učitelkou. A když ne, tak určitě má vysokou školu. A nesehnala práci, tak dělá noční na značkové čerpací stanici. A doma má malého kluka. Bude to nejspíš svobodná matka.
„Chceš to otočit? Já to pochopím,“ čte mé myšlenky Michal a jeho návrh rozhodně neberu jako popichování. Myslí to vážně.
Jsem na rozpacích. Hodně na rozpacích. Snažím se požádat rozum o radu, ale mozek už dávno zaplavila potopa kofeinové limonády. Cíl je jasný, reakce jsou čisté a přesné a cokoliv, co nesouvisí se splněním mise, je zakázáno. Sešlapuji plynový pedál níže k podlaze a osm válců popožene naše stádo koní k většímu výkonu. Jak se asi jmenovala?
Máme najeto 2.542 kilometrů, jsou 4:25 ráno místního času a nás vítá útulným teplem „dar Kateřiny Veliké“, po ovládnutí Sověty přejmenovaný na Krasnodar.
„Neměli jsme přespat někde v tom Azovu? Víš, co říkal ten oficír na hranicích? V Azově, tam žije spoouuusta Čechů,“ medituji nad možností ubytování, zatímco mi oči nastartované kofeinem svítí do tmy kolem nás. Michal si jen povzdychne, neb je dostatečně znalý nejen mapy (Azov máme asi 250 kilometrů nazpátek), ale i mých zavádějících otázek v opojení únavovým syndromem. Natáhnu se k rádiu, abych přeskočil pár songů, které jsem při kopírování na flešku nestihl smazat a nadále vnímám jen pravidelný chod vzduchem chlazeného osmiválce.
Je neuvěřitelné, jak těch pár kofeinových hltů na mně vždycky zabere. Zatímco Michal spokojeně odpočívá, já jsem ve formě dojet až na kraj světa. Jenže nebylo by to poprvé, kdy by takové „hrdinství“ skončilo v lepším případě totálním vyčerpáním. Ačkoliv se nacházíme někde mimo běžnou mapu, mé myšlenky teď bloudí v srdci Evropy. Vzpomínám na to, co všechno můžeme ztratit, koho bychom zarmoutili, pokud se nám něco stane a tak opět nechám zvítězit rozum; jakmile se naskytne příležitost, zastavím a jdeme spát. Dokud je ještě tma, tak usneme raz dva a určitě se nějak domluvíme, že vstávání máme naplánované až někdy na poledne.
Bude to asi znít asi jako pohádka, ale uprostřed hor, kde bychom našli příbytek asi jen někde pod stromy, se najednou zjevil zámek. A to doslova. Restaurace a hotel „Staryj zamok – Starý zámek“ nás všechny zve do unikátního ruského restaurantu podávajícího antickou a středověkou kuchyni s možností ubytování v tomto čtyřhvězdičkovém hotelu jen za 1000 rublů (asi 660 korun) na osobu! Zbytečně zase předbíhám, nic z toho zatím nevíme, ale vkusný reklamní leták, který Michal za chvíli přinese, je nabitý těmito pozitivními informacemi. Kdyby tomu tak ale bylo i ve skutečnosti…
„Tohle vypadá ale fakt hodně draze,“ upozorňuji svého probudivšího se kamaráda, který neskrývá nad stylovou stavbou nadšení a zapisuje si souřadnice.
„Ale je to fakt hezký,“ potvrzuje mou volbu, že on je ten pravý, kdo zajde zjistit ubytování, zatímco já zaparkuji stanislavu na rozlehlém parkovišti vedle nákladního mercedesu s abcházskou značkou a pořídím pár fotek toho skvostu. Mám na mysli pochopitelně ten „zámek“. Ale náklaďák se musí rovněž zdokumentovat, že. Málokdy se setkáte s dodávkou ze státu, který vlastně oficiálně neexistuje.
Rusko je ale země neomezených možností. Vždycky na to zapomenu. Asi jsem nějak příliš zasažen americkým snem, kde na rozdíl od východního souseda obvykle platí, že co je psáno, to je dáno. Ne však tady.
„Hele, nikde nikdo,“ vrací se Michal s nepořízenou. Jenže já bych už opravdu rád bydlel.
No nic, když se není koho zeptat, zda na to vůbec máme, nezbývá, než pokračovat dále. Takových motelů ještě potkáme…
O patnáct minut později zabloudíme nalevo od hlavního tahu do Očarovatělnaje Poljanky. Jakoby uprostřed ničeho je usazen na polštáři svítání moderní penzion s reklamním dýmem z komínu, jež jen dokresluje iluzi kouzelného pohádkového místa.
„Hledáte něco?“ jsme okamžitě zaměřeni ochrankou.
„Dobré ráno, jsme z Čechie a hledáme ubytování. Máte volné pokoje?“ odpovídám lehce únavou otupělou ruštinou.
„Moment,“ sklápí strážný hlavu dolů k vysílačce v náprsní kapse a zjišťuje, zda je pro dva otrapy ze západu volná nějaká místní ušlechtilá postel. „Tak ano, máme volné místo.“ Máme štěstí.
„A kolik to stojí?“ ptám se pro jistotu, i když jsem samozřejmě v klidu. Bývá zvykem cena do pětistovky.
„Pět tisíc rublů.“ Ten chlapík je opravdu velice ochotný. Takový přívětivý. Na Rusa.
„Ty vole…,“ tak já jedu na východ, protože nemám na západ a oni tady chtějí za pár hodin odpočinku více jako sto euro! Těžko popsat ten pocit, kdy bych opravdu moc rád zalehnul a ten majlant zaplatil (však co, za život jsem nesmyslně už vydal více), ale… Je půl šesté ráno. I kdyby nás v poledne vyhodili, tak se v těch nádherně bílých peřinách krááásně vyspinkáme.
„Tak děkujeme, na shledanou,“ loučíme se, zatímco „muž v černém“ si zapaluje dýmku. Pět tisíc rublů (asi 3.300,- Kč) je opravdu hodně peněz. Za šest hodin spánku.
„Když ji miluješ, není co řešit…“ kopíruji reklamní slogan a dávám další lok kofoly. Zkusíme štěstí jinde. Však co? Alespoň uděláme pár fotek. Ani v Praze, ani v Ostravě tak krásná rána nemáme. Polštářky noční mlhy se jako cukrová vata rozplývají tichým údolím a čekají, až sluníčko oznámí skutečné ráno. Využijeme kouzelného klidu k ranní potřebě a najednou…
„Tatra!“ zvolám nekontrolovaně, zatímco červená osmsetpatnáctka prosviští po pseudovozovce někam ve směru k hlavní silnici. Není nad to potkat uprostřed ranního močení v zemi nikoho tatrovku v dobré kondici. Já vím, je to náklaďák, ale zase taková naivka, že by se tady po ránu proháněly šestsetřináctky, to zase opravdu nejsem.
Vracím se pomalu k autu a … kde se vzal, tu se vzal, uprostřed Ruské federace, žigulík. Těžko popisovat českým řidičům, kteří lamentují nad stavem českých silnic po zimě, v jakém stavu je vozovka v místech, kde jsme chtěli původně přespat, a kde na místo toho uspokojujeme ranní tělesné potřeby. Nákladní tatrovka dotovaná státem si může dovolit takovým úsekem projet bez obav, ovšem kopírovat jízdu ve stejném stylu by pro nás bylo osudným. Ne však pro „Levné A Dobré Auto“ (kruci, zase ty reklamy), tedy pro ladu patnáctset. Řidič bravurními kruty volantem přeskakuje všechny nástrahy terénu a přestože pár metrů letí vzduchem, svou ranní směnu stihne na minutu přesně.
Je to špatné. Běžné okolí nepochopí, proč. Jenže já to vím. Dostal jsem se do stavu, kdy mi je všechno jedno. Kdy nepotřebuji spát, kdy se nehodlám doprošovat kavalce a hodlám jet dále. Nesráží mne únava, stanislava šlape jako hodinky, tak pojďme tedy, pojďme a my vám ještě ukážeme, že to zvládneme!
Vracíme se na hlavní tah a jedeme dále. Maličký pravoslavný chrám je o šesté ráno otevřen coby trafika, ale protože věřím pouze v sebe, tak jen sešlápnu plyn, pneumatiky na štěrku poslušně zahrabou a už se ženeme blíže k olympijské vesnici!
