Rusko – Soči, Adler II.

Probouzím se deset minut před desátou 2. září 2010, což je, tuším čtvrtek. Člověk ztratí pojem o čase raz dva. Cítím, že jsem se dostal přes tu šílenou vzdálenost a začínám se tady cítit doma. Skrze růžové záclony a modré závěsy sem kolem neproniknutelných mříží na balkóně prosvítá sluníčko a po zaostření mého unaveného zraku zahlédnu i siluetu palmy. Je to v pořádku, jsme na správném místě, i když to Soči není. Však olympionici budou také bydlet hlavně v Adleru, alespoň podle informací z tisku. Ti se asi budou divit… Ale ne, nebudou. Budou žít izolovaně od všeho dění v bezvadně zařízené „rezervaci“, která s okolním světem nebude mít společného vůbec nic.

Michal spí v oranžovém tričku a nevědomky tak ladí s okolními stěnami. Přikryt pod zelenou dekou doplňuje neskutečnou pestrost barev a la bazarový výprodej, ale tady to vůbec nevadí. Je krásně teplo a já jdu provést ranní hygienu.

Sprcha. Kolik tak ten plastový koutek bez okna může mít? Metr a něco krát metr a něco. Rezavá sprcha, odrbané madlo snad pro přidržení, umělohmotná nádoba na něco. Snad na prádlo. Voda ale teče a dokonce teplá. Končí v odpadu mezi popraskanými dlaždicemi více odstínů hnědé. Přemýšlím, jak jsme daleko. A kde to vlastně jsme. Pokud by se nám tady něco stalo, třeba přímo tady ve sprchovém koutu – jak honosné označení pro… ale to je jedno – tak nás nikdo nenajde. Jsme někde mimo běžné mapy. Tedy mimo ty, které znají naše slavné internetové servery seznam a veškeré běžně dostupné mapy. I kdyby se nás pokusili hledat, jen těžko nás najdou včas.

Koupelna je přes chodbičku a vyznačuje se miniaturním umyvadlem velikosti dvou dlaní se stále odkapávající vodou. Záchod o metr vedle jsem už použil a je bezvadně funkční. Stejně jako rolička toaletního papíru, která nemá u nás obvyklý střed z kartónu pro nasazení na nějaký ten držák nebo prostě kus trubky pro snadnější odmotávání. Zvlněním připomíná balíček poslední záchrany, který si někdo duchapřítomně smotal pro případ problému během koncertu či jiné akce, kde se nedá počítat s ideálními možnostmi toalet.

Jsem sice skromný kluk z vesnice, ale přece jen mi tady něco chybí. Zrcadlo. Pro dokonalé vyčištění zubů nepotřebuji kartáček za stovku, ale kousek zrcadla, který dokonale zaprskám. Paměť mne žene zpátky do našeho pokoje. Kulatá obraz odrážející věc na stěně po chvilce trápení srovnatelné s odepínáním podprsenky nakonec povoluje a kráčeje na špičkách ji opatrně přenáším k vylepšení koupelny. To je ono!

Když čistý a spokojený vkročím do našeho barevného obydlí, Michal se právě probouzí k životu. Je to fajn, že se umí vyspat. Budit mne v šest ráno a nutit někam vyrazit  s tím, že máme málo času, asi by se se zlou potázal.

O půl dvanácté vyrážíme do podmračeného města u abcházkých hranic a s cílem „hlavně nenápadně“ se vyzbrojujeme kamerou, foťákem, mobily a dokonale neruským oblečením.  Směr je jasný – moře. najdeme pláž, dáme něco malého k snědku a po odpolední siestě hurá do plavek a do vln!

Na běžné dovolené z katalogu je to nudně jednoduchý scénář, ale tady? Jsme přece ve světoznámém letovisku, to by taky neměl být problém! Tak tedy pojďme.

Zelená horka je vlastně příjemné a útulné ubytování. Třípatrová budova s plechovými odděleními balkónů  a mysl povzbuzujícími toaletami je vlastně fajn místo pro přespání. Venku si hrají děti mezi dřevěnými sochami a šeredná vyřezávaná čarodějnice v dřevácích vás vítá tradičním chlebem na prahu své modelové chaloupky. Majestátní volha typu u nás neprodávaného je dekorativně zaparkovaná pro vlajkami Federace a jedinými nezávislými členy zátiší jsou stromky a rostliny jen tak volně si tady žijící coby symbol možné budoucí demokracie… Kdyby nic, tak alespoň pro jejich růst. Než budou poraženy.

Polední zatažená obloha sice nevěstí nic dobrého, ale před sedmi lety jsem se koupal ve čtrnáctistupňovém litevském Baltiku. Nějaký adlerský mráček mne nemůže odradit. Úplně stejně, jako mne nemůže přimět k ochutnání světově známá specialita zvaná kvas. Cestou na hlavní třídu nás do nosu udeří jeho nezaměnitelná vůně, jež může lahodit každému, kdo věří na jeho zdraví prospěšné účinky. Na příklad starostlivě vyhlížející paní, která si nechává načepovat asi půl litru tohoto zázračného nápoje, který se vyrábí kvašením obilnin a na místní poměry obsahuje velice málo alkoholu. Ačkoliv jsem odvážný středoevropský chlapík, cítím se natolik zdravý, že jeho blahodárné účinky hodnotím jako pro mne nepotřebné.

Hlavní třída je vlastně jedinou skutečnou silnicí a spojuje od začátku regionu Soči přes Adler nám známou Evropu s Abcházií. Na budoucí město olympiády jsou dva pruhy v obou směrech docela nedůstojné, ale Sovětský svaz nás už několikrát v historii dokázal přesvědčit o své síle a vůli. Nejinak tomu dozajista bude i v roce 2014. Zmizí i nevzhledné socialistické Sanatorium SSSR – Sanatorij CCCP, jakoby náhodou zastíněné billboardy s reklamou na Orchidea park? Nebo bude zachováno jako kontrast k modernímu výškovému hotelu Vesna pár metrů opodál, který se honosí nejen exkluzivním pánským klubem, ale už se čtyřletým předstihem pěti olympijskými kruhy na fasádě?

Je to takové zvláštní. Na jednu stranu je odevšad slyšet americká hudba, nebo alespoň stylem připomínající běžný celosvětový („recyklační hudební“) trend, silnici lemují billboardy a kolem je vidět pravděpodobně nebývalý stavební boom. Avšak blankytně modrá plachta obřích rozměrů uchycená na stařičké mechem zarůstající hale je skrytá za možná stejně starými stromy, jež padnou ve jménu světlých zítřků a odhalí tak nápis, k němuž se snaží racek na plachtě svými roztaženými křídly přiblížit – „Soči – olympiáda 2014“.

Kontrast na kontrast. Taková hra na demokracii. Místní by určitě potvrdili, že se toho změnilo určitě hodně a svým způsobem je země svobodnější. Ale jak jsou na tom oni doopravdy? Nejsou to všechno jen náhražky kapitalismu pro novináře a cizince? Hotel, betonové monstrum kdysi považované za umělecké dílo, a zase hotel. Vcelku slušná silnice, ale za to jediná a posetá starými žigulíky. Navzájem se roztahující autobusy. Karaoke klub a vedle trafika se stovkami neprodejných cédéček. Kavárna vedle kavárny. Všechny prázdné. Obchůdky s cetkami, jaké najdete ve všech letoviscích a stánky s ovocem a zeleninou natolik výstavního vzezření, že nemám odvahu ani ochutnat, natož koupit.

„Helou! Aměrikanci?“ pokřikuje na nás zelinářka a láká nás k pultu. Nechávám jednat Michala, jenže anglická slovní zásoba prodavačky je srovnatelná s tou našich českých žen za pultem, tedy nezbývá než předstírat znalost ruštiny a pustit se do dialogu.

„Ne, jsme z České republiky,“ a nechceme se vybavovat, dodal bych, jenže nejsem puštěn ke slovu.

„Z České republiky? Tam já mám známé! Přátele! Hodně jsme si psali, ale… posledních dvacet let o nic nevím. Nevím, co se stalo,“ zamýšlí se ta dobrá žena, načež se rozhlédne kolem a když zhodnotí, že „vzduch je čistý“, mrkne na nás a šeptem nabízí:

„Máte rádi víno? Mám tady skvělé víno. Abcházké. Z vlastní vinice! Počkej,“ sáhne nacvičeným pohybem pod pult a z plastové dvoulitrovky mi nalije kalíšek červeného.

Trošku s nedůvěrou nasaji vůni a protože je více než přívětivá, ochutnám. Pane jo, tak hezké víno jsem snad ještě nekoštoval! Chutná naprosto skvěle! Ovocně, povzbudivě, svěže a… zamiluji se na první pohled.

„Dobré, že?“ usmívá se ta stará šibalka, jelikož uspokojení mých chuťových pohárků je nezamaskovatelné. „Stojí jen sto dvacet rublů. Je trošku trpké. Vinohrad byl zasažen ruským granátem. Ale počkej, mám tady ještě jedno, lepší,“ sklání se pro další PETku.

„Kolik stojí?“ vmísí se do hovoru kolemjdoucí Ruska?

„Šedesát rublů,“ vysype naše obchodnice poloviční částku, čímž okamžitě ztrácí mé sympatie. Rozdíl v cenách mi není novinkou, pro cizince platí dvou až třínásobek toho, co pro cizince. Ale my přece nejsme cizinci: My jsme Češi! Slovani!

„Zkus tohle, to je vynikající. 300 rublů, ale vynikající. A mám taky likér, jestli máte rádi,“ představuje svůj podpultový sortiment babka zelinářka a já začínám kontrolovat náš finanční rozpočet v kapse.

„Tohle je za 120,“ obsluhuje mezi tím ruskou občanku mající nepochopitelně nárok na standardní – pro nás možná při odběru několika cisteren – „velkoobchodní“ cenu.

„Kašlu na to, Michale. za sto dvacet (asi osmdesát korun) to jde, je opravdu voňavé a chuťově vynikající, ale více prostě nedám,“ přesvědčuji svého kamaráda abstinenta, který je vinným mokem rovněž okouzlen.

„A nějaká sleva, když vezmeme více?“ zkouším smlouvat, ale narážím na nekompromisní abcházký odpor. „Tak my si to ještě rozmyslíme,“ zatímco přichází další zákazník. Tentokráte na šťávu z čerstvě vymačkaného pomeranče. U nás něco nemyslitelného vyjde na šedesát rublů (asi čtyřicet korun) za jeden kus, což mi přijde na ruské poměry opravdu hodně, ale na druhou stranu je to nesrovnatelně zdravější a čerstvější, než vysoce pasterizované nektary s přídavkem kyseliny citrónové a celé škály chemických vitamínů dostupné v našich marketech.

Takže? „Ano, bereme, vezmeme to levnější, i s sebou domů,“ podléháme nakonec bez smlouvání a podle mého názoru právě děláme tržbu dne.

„No vidíte,“ usmívá se spokojená podnikatelka a balí nám nákup do mikrotenky. „A odkud vlastně jste z té Čechie? Z Ostravy? Moji přátelé jsou z Ostravy!“ Že mne to nepřekvapuje. Tady všichni mají přátelé z Ostravy, že? „Počkejte, dám vám adresu a pozdravíte mi je, ano?“ šmátrá po kousku papíru. „To je moje adresa… a tady je jejich, kruci, jak oni se to jmenovali?“ loví v paměti a krasopisem přidává další řádek azbuky. Tím to však nekončí.

„Tady u mně už nakupovali Francouzi, Němci, i Američané z Hollywoodu! Jste ženatí, chlapci? Já mám dvě dcery. Té jedné je dvacet dva a má už dvě děti. A té druhé je dvacet osm a je svobodná!“ Tahle žena by s přehledem zvítězila ve většině konkurzů na obchodní zástupce.

„A je hezká?“ snažím se procvičit ruská slovíčka s cílem dozvědět se více. Hlavně o té vinici.

„Moc hezká!“ zajiskří mamince v očích při představě, že se dcera konečně vdá. A na západ.

Hm, to bych teda chtěl vidět. „Máte její fotku?“ Tak mladší už vychovává dva sviště a staršěí je pořád na ocet, tady něco nehraje.

„Ne, to nemám. Ale můžeš jí napsat!“ nevzdává námluvy a honem na cár papíru připisuje jméno mé potenciální manželky.

„Tak jo. Jakou má mailovou adresu?“ ptám se automaticky a na mou duši bez jakékoliv ironie.

„Mailovou adresu? Co to je?“ zaskočí mne otázka, vyslovená rovněž bez jakéhokoliv nádechu posměšku.

„No…mailová adresa. Internet. Tady dole jsem napsal svoji,“ ukazuji na řádek se zavináčem a pro jistotu ještě pomalu a nahlas kontakt přečtu.

„To ne… to tady nemáme. Ten internet. Máme jen číslo domu, musíš napsat dopis“ komplikuje naše do té doby tak nadějné námluvy pro středoevropana zarážející informací. Hm. Dvacet osm. Hezká asi je, ale něco tam určitě bude, když je ještě stále matce na krku. Internetová seznamka nehrozí, tahle ďábelská celosvětová síť je tady jen pojmem z novin. Holt, děvče asi bude muset hledat ženicha někde mezi vinicemi. Bůh ví, že jsem poslední soukromý dopis napsal před více jak deseti lety.

Procházíme tržištěm a cítíme, že někde kousek za zdí už tady musí být moře. Trošku nás sice zaráží, že nepotkáváme nikoho v plavkách a po písku není také ani památka. Ale krymské pláže, jež jsme měli tu čest poznat loni, nás vyškolily v tom, že písek je na pláži něco zbytečného. Kamenné pláže jsou socialistickým výdobytkem a mají pozitivní vliv na páteř; nedá se na nich totiž ležet, takže postojíte, zaplavete si a jdete domů.

„Na pláži není zrovna moc lidí,“ konstatuji rádoby vtipně na kameru situaci, která nám vyráží dech. Jakýmsi tajemným průchodem, kde při neopatrném stoupnutí hrozil pád do nějakého slepého ramene či kanálu, kolem dvou, opakuji dvou plechových asi metr padesát vysokých parodií na převlékárny, jsme se konečně dostali k vysněnému cíli.

Byli jsme připravení asi na cokoliv, ale na tohle ne. Více jak metrové vlny hnané silným větrem nabývaly ke konci své cesty na síle i velikosti a zaplavovaly kavárny, restaurace a jiná prima místa k posezení s romantickým výhledem na mořskou hladinu. Zatímco Michal s ledovým klidem Angličana zvolil bezpečné rozhodnutí nejít ani o krok dále (nebo že by za to mohla ta stejně rozumná, avšak patřičnými dary přírody obdařená slečna, která se rovněž rozhodla nehnout se už ani o krok?), já jsem s odvahou herecky předstíranou sobě vlastní vyrazil na molo vstříc běsnícímu živlu.

Nebyl jsem v tom naštěstí sám. Hrdinné stolky a židle mi byly příkladem, že ustupovat nepříteli se v Sovětském svazu, ehm, pardon, Ruské Federaci, nenosí!

Během minuty jsem mokrý na kost a přestože jsem k podobnému nesmyslnému činu inspiroval i přítele té ostýchavé tmavovlásky, sílící vítr a gejzíry vody nás vyhánějí zpátky na začátek mola. Kde bych tady měl hledat pláže, to je mi opravdu záhadou. Jestli tady někdy nějaké skutečné byly, tak jsou dokonale zaplaveny a mé myšlenky je stůj co stůj vyzkoušet, hraniční se sebevražedným bláznovstvím.

Kafé a konditěrskaja (cukrárna) „Praga“ (Praha) s českým pivem a ruskou (ne)ochotou nás na chvíli vrací domů. Zatímco běžní čeští a moravští turisté si pochvalují obchodní vstřícnost Chorvatů, kteří s geometrickou řadou rostoucími tržbami svých severnějších hostů zavádějí česká jídla i řeč, já se snažím podobným stánkům spíše vyhýbat. Tady však vítám to, že kafé Praha připomínající svou velikostí spíše větší trafiku s pár stolky a židlemi je blízko a když už nemají nic teplého k jídlu, alespoň čepují pivo. A čtyři hosté na terase jsou tak akorát pro chvilku odpočinku.

„Tak jsme asi doplavali,“ usrkávám svůj nejdražší staropramen v životě, zatímco Michal stylově vychutnává šálek kávy.

„Želajem vam prijomnogo otdycha! – Přejeme vám příjemný odpočinek!“ provokuje cedule naproti přes ulici, doplněná o ještě více sarkastický název „Léčebná pláž Fregata“. Před uzamčenými železnými vraty, na nichž visí už realističtější cedule „Štorm – Bouře. Zákaz plavání a vstupu na pláž“, stojí skupinka lidí na první pohled sbalených k vodě a nevěřícně pozoruje asi dvoumetrové vlnobití za vraty. Kapitalisticky znějícímu poutači opodál lákajícímu na „Dajving – Potápění“ už snad nemůže podlehnout ani ten největší naiva. Plážový pavilón nám představuje smutnou podívanou na zoufalce, jako jsme my, kteří na rozdíl od nás ve své naivitě a důvěře v místní propagandu svou jedinou dovolenou podmíněnou kdoví kolika přísliby, stráví u moře jen pozorováním vln přes ocelové mříže. Jak symbolické… Můžeme jen tiše závidět skromnost a optimismus prostého ruského člověka, jenž i v tak pohnuté chvíli nezapomíná na to, že z dovolené jsou nejdůležitější co? Fotky. Jen s notnou dávkou fantazie se dá něco jako širší bečka s vodotryskem označit za kašnu, ale s patřičnou dekorací místních krásek si dovedu živě představit i své uspokojení nad podobnými snímky.

Vyhnu se hladovému pohledu dámy středního věku a vyšší nadváhy, která si léčí nervy a doráží figuru několika dortíky z naší hostitelské cukrárny, a společně se svým na rozdíl ode mně suchým kamarádem vyrážíme za šuměním vln. Kupředu nás žene naděje, víra a hlavně naivita.

Čeká nás však jen další „perla“. Z počátku to vypadá slibně; cestou míjíme tentokráte nečekaně luxusní převlékárny, kterých je dostatek (asi dvacet) a nejsou zas až tolik rezavé. V uličce mezi plechovými boxy jsou dokonce sprchy, popravdě řečeno na to, že mají být  z nerezu, zkorodované poněkud více. Zcela přirozeně se mi vkrádá do hlavy myšlenka, jak je asi podobně vysokým lidem jako jsem já? Jejich postavy ten kousek plechu zakryje jen minimálně a ještě je pro jistotu během převlékání vyplaví nějaký trumbera, co si musí za každou cenu ve stejné chvíli omývat nohy.

Nevadí. Představujeme si, že jsme konečně v plavkách a natěšení se řítíme na pláž. Ovšem pozor! Tady jde o život! Ruskou federaci spojuje s Abcházií a Gruzií železnice a hádejte, kudy vedou koleje? Správně, podél moře! Slabší a méně zdatné povahy v nahazovačkách (jak se jen těm sandálům k vodě správně říká?) bezmyšlenkově riskují zaseknutí podrážky během překračování kolejí, zatímco skuteční drsňáci jdou rovnou bosky rozseknou si nohu o střepy nebo některý z ostrých kamení podél trati. Ovšem přežijí! Pokud je nepřejede vlak, který o sobě dává vědět kulatým světýlkem v dáli ztrácejícím se uprostřed mračna dýmu a prachu. Faktor strachu překonán,  zbývá už jen pár metrů k toužebně očekávanému relaxu!

Vítá nás však jen nezničitelná masa betonu, kamení a provokativně připravená lehátka pro milovníky opalování na vyvýšených molech… a několikametrový příboj. Dovolená jako z katalogu. Romantické snění navíc během pár vteřin přeruší houkající siréna vlaku, který nám prosviští za zády rychlostí blesku bez ohledu na výskyt živých tvorů v okolí.

„Nepojedeme příště na nějakou normální dovolenou? Kde se dá dostat k moři a třeba se v něm i koupat?“ vznáším rozmazlenecky nespokojený dotaz směrem na Michala, když už sedíme v jedné z restaurací a obědváme.

„Výýýď? Vono to Chorvatsko není zas tak špatný,“ přehodnocuje svůj původní názor na cestování „kousek za barák“ největší kliďas, skeptik, zastánce konspiračních teorií a hlavně můj přítel mezi dietními sousty boršče.

V Rusku je asi nejdůležitější si uvědomit, že nic nemůžete sami. Ne, že byste nemohli nic. Ale v obchodě vás pronásleduje stín někoho jako detektiva, který má na starosti za vás střežit možné porušení přikázání „Nepokradeš“, na ulicích jsou v za neprůhlednými skly minibudek ukrytí policisté, co střeží pořádek jako takový, kam přijdete, tak po vás chtějí pasy ne proto, aby ověřili vaši identitu, ale aby vám podle původu vypočetli přirážku k běžné sazbě, no a co se týká restaurací, v naprosté většině jídlo dostanete jen u pultu, který byť na první pohled samoobslužný je ovládán obsluhou, jež vám naloží podle požadavku vše, co si budete přát. Pardon, jenom to, co uvidíte, nebo co odborně a dle svého uvážení vyselektuje na jídelním lístku.

Nemůžeme si stěžovat. Boršč a plněné paprikové lusky chutnají více než menu v Hiltonu a jsou pro nás za pakatel. Dřevěné posezení je útulné, kytiček okolo dostatek a nebýt Michalovy touhy po štíhlé linii, s chutí si nekolegiálně dám ještě nášup. Kazeťák z vietnamského trhu navíc vyhrává jeden šlágr za druhým, takže snílkovské povaze jako jsem já se s vidinou několika orosených baltik a příjemně hrabalovsky stráveného odpoledne nikam nechce.

Na kolonádě (není tohle označení jen pro lázeňské lokality?…ale co už) uspokojím své sběratelské chutě nákupem pár nesmyslů pověsitelných na stěnu s motivy Adleru a Soči a coby milovník moderní ruské hudby rád doplním svou sbírku cédéček. Budka velikosti i tvaru naší trafiky je kompaktními disky zcela originálních obalů vyznačujících se černým textem na bílém podkladě – bez ohledu na interpreta nebo album – doslova obležená. Marně však hledám vhodný titul ke koupi. Nakonec se mi nepodaří najít ani prodavače, takže nakvašeně opouštím tržnici (ještě nedávno kolonádu) a raději si coby kousek kultury dovezu pár fotek. Hotel „GD – Zolotoj delfin – Golden Dolphin  (Zlatý delfín)“ asi bude o něco lepší než náš domov pro děti a seniory, ale nám se „Zelená hůrka“ stejně líbí. Horská dráha vyčnívající nad ostatní kolotoče je opuštěná stejně jako stánek s pizzou a o pár metrů dále otáčející se rameno jeřábu připomíná, že se tady buduje něco velikého. V galerii obrazů tvarem připomínající něco mezi altánem a UFOem jsou dva lidé, tedy pokladní a já, co jsem ze zvědavosti vstoupil dovnitř. Chodníky jsou rovné, čisté, zeleň okolo nostalgicky neupravená a mračna nad námi se stahují snad jen ve smyslu meteorologickém.

Jdeme spát. V jižních státech se tento stav v tuto odpolední dobu označuje jako siesta. Nebo maňána. My si prostě dáme šlofíka a odpočatí pak večer vyrazíme do ulic. Michale, nastav, prosím, budíka na sedm, plánuji naše další aktivity. Ale než si uvědomím, zda jsem si to jen myslel, nebo jsem to skutečně řekl, usínám.

„Otevřete! Otevřete!!“ buší někdo na dveře. Pravděpodobně se mi to jen zdá. Obrátím se na druhý bok a nehodlám se tak blbým snem vůbec rozhodit.

„Určitě tam jsou… Otevřete!!!“ nepřestávám slyšet vzrušené ruské hlasy a bušení na dveře našeho pokoje se stupňuje.

„Dobrý den. Co tady děláte? Ukažte mi pasy!“ proletí mi hlavou rozkazy jako projektily, ale stále jsem ve stavu snění. „Rozumíte rusky?“

„Ehm…ingliš?“ Jak se mi do snu vkladl Michal? Proč mně nenechá spát? Copak já mu do jeho spánku zasahuji?

„Máte to těžké… vůbec vám to nezávidím,“ přidává se další ruský ženský hlas a to už se mi začíná zdát podezřelé.

„No, to víte, služba je služba,“ odpovídá po hlase mladá žena, ovšem frází připomínající příslušníka bezpečnosti z dob hlubokého socialismu.

Bylo by pohodlnější ležet a nevnímat, ale trapná minuta ticha mne přinutí jednat.

„Dobrý den, co se děje?!“ Pokaždé, když mne někdo neplánovaně probudí, jsem neskutečně protivný. Je mi naprosto jedno, že ta dáma přede mnou by s přehledem vyhrála soutěž miss a její uniforma jí dává právo mne i zavřít. Ale spánek je něco, na co si nenechám sáhnout a beru to jako nejsvobodnější právo. No jo…nejsvobodnější… v Rusku…?

„Předložte mi doklady. Co tady děláte?“ Vytahuji na povel pasy a snažím se vysvětlit, že jsme turisté, kteří tady přijeli odpočívat. Z České republiky – jak běžné, že… vždyť je to jen tři tisíce kilometrů, prostě jen tak na víkend jsme vzali auto a coby, že? Ve špionážních filmech se těmto replikám vysmívám, používá je snad každý tajný agent, ale až teď si začínám uvědomovat, že normálnější už být ani nemůžeme.

„Jak dlouho tady budete? Co tady budete dělat?“ pokračuje uniformovaná kontrolorka předpisově a zatímco si na místo špetky respektu představuji, jak asi vypadá bez toho zeleného mundůru, situace začíná být vážnější, než by se na první pohled zvenčí zdálo.

„Budeme tady pět dní. Přijeli jsme odpočívat,“ poskládám azbuku do mluvené řeči a už v té chvíli vím, že neříkám pravdu. Pět dní? Další pět dní tady? Kde na každém rohu čeká impotentní policajt na příležitost nás šikanovat a vysokou pokutou marně probudit své libido? Kde si ve světově známém letovisku můžeme zaplavat tak maximálně v plastovém sprchovém koutu, protože se k moři prostě nedá dostat? Kde pár hodin spánku pro načerpání sil po několikatisícovém cestování je narušeno nesmyslnou kontrolou? Vždyť jsme se řádně nahlásili a zaplatili! Kdepak…to fakt ne.

Vojanda odchází relativně spokojená, že narazila na někoho vcelku rusky mluvícího a splnila úkol nás postavit do latě, ale já už své myšlenkové pochody směřuji k plánu přesvědčit Michala o zkrácení našeho užívání si dovolené tady a návratu někam do civilizovanější části světa.

Mezi ocelovými mřížemi našeho apartmá dávají procházející sluneční paprsky na vědomost, že venku je dovolenkový podvečer a bylo by škoda ho trávit na pryčně vydávané za postel a ležíce pod spacákem nazývaným tady peřinou. Ošlehaní zkušenostmi už nebalíme plavky a ručníky a jediným cílem našeho opuštění bezpečné(?) Zelené horky je pokus zachytit a vychutnat si západ slunce.

Vcházíme do patrové restaurace na pobřeží, všemi možnými efekty na nás působící coby luxusní a tedy drahé. Co ale není dostupné pro místní, mělo by být pro nás „ze Západu“. Vybíráme si nejlepší možné místo s výhledem na aktuálně už zklidněné moře a nadále opuštěné pláže pozorované z úctyhodné vzdálenosti skupinkami koupání lačných turistů. Jsme tady vlastně sami. Ruský pár středního věku se stejně jako my nemůže po předchozích zkušenostech rozhodnout, za co utratit peníze a nakonec volí bochník chleba, vodku a pomerančový džus. Což pro rozmlsané Čechy není zrovna moc inspirativní.

Je třeba žít zdravě, dám si tedy salát Šéf. Nic lepšího tady snad ani nemůže být. A pivo, přirozeně. Michal si laicky objednává jen vodu, jako by netušil, že pro něj, coby zápaďáka, je tady voda dostupná od šedesáti rublů výše. Věřte, že nemá smysl protestovat proti tomu, co je psáno na jídelním lístku a tomu, co opravdu dostanete. O tom rozhoduje obsluha a kuchař. Važte si toho, že jste dostali vůbec něco.

Zatímco ruský pár i pochvaluje romantickou večeři chleba-vodka-džus, nad pláží se houfují skupinky nově příchozích rekreantů hladovějících po mořských vlnách a koupání. Holt, vlny jsou v paušálu, ale nějaké to koupání si musejí vychutnat ve svých penzionech pod zurčícími proudy zrezivělých sprch. Poklidné večerní panoráma občas přeruší davy rozhánějící projíždějící vlak a na místo zklamání, jež by očekával snad každý člověk, se dostavuje uspokojivé řešení, které přinese kýžené ovoce. Kousek za kolejemi se zvedá sloup elektrického vedení a bezprostředně vedle něj se neplánovaně daří asi metr a půl vysoké okrasné trávě. S ohledem na aktuální hodinu se za těmi pár klasy potápí do moře do ruda žhavé slunce a dokonalé zátiší potvrdí po zvěčnění na fotoaparát dovolenou, jejíž idylku by ocenil asi jen mizerný počet západoevropských turistů. Krasavice přelíbezné s postavami modelek se však chytají šance, nepropadají depresím jejich konkurentek z Evropy a naopak se snaží využít čehokoliv k tomu, aby dokázaly, že ve  světoznámém letovisku bylo dokonale krásně. Bohužel však jen díky nim. Bez náznaku zklamání pózují u pár stébel trávy a záblesky z fotoaparátů jejich rodičů a přátel zvěčňují jejich socialisticky přirozenou spokojenost. Japonsky dokonale se nepředbíhají a trpělivě stojí v zástupu a čekají, až na ně dojde řada.

Michal se pokouší s použitím efektů integrovaných v kameře tuhle atmosféru zachytit na svou novou hračku, avšak tohle je potřeba zažít. Salát je nepopsatelně hnusný a přesto najdu tolik odvahy, abych snědl i ten zelený plevel předstírající oblohu (spisovnější název přízdoba není pro tento případ rozhodně použitelná). Má víra v to, že co je zelené, je zdravé, je do nebe volající. Oba máme takový hlad, že s představou ukrajinských telecích steaků za poloviční cenu ta pseudojídla pozřeme dokonce i s chutí. Pět set deset rublů pak není útratou, ale doslova vykoupením.

Zatímco dav se co do počtu stupňuje a v objektivu připomíná mraveniště, sluníčko se už odebralo na kutě do bouřlivých vln. Nedá se nic dělat. Opouštíme místa, o něž je v normálních letoviscích sváděn nelítostný boj, a vracíme se na naši „zelenou! základnu.

„Michale,“ varuji kamaráda tlumeným hlasem, „ neotáčej se a hlídej si věci. Nejsme sami.“

A opravdu. Zatímco naše objektivy jsou plně zaujaté pětihvězdičkovým „sportivnym komplěxem Alěxandra Karělina“, našimi stíny jsou dva osmahlí mládenci. Nalepili se na nás už během korzování od ničeho k ničemu, a teď by rádi za minuty pečlivého sledování sklidili úspěch ve formě kamery, foťáku či třeba platební karty s PINem zápaďácky poznamenaným za její zadní straně,.To si však nehodlám nechat líbit. Takticky uhýbáme do uliček, kam by zamířili buď jen neznalí turisté, nebo naopak rodilí místní. Je asi více než zřejmé, na který typ si hodláme hrát. Mladíky to nakonec přestane bavit a jako pára nad hrncem zmizí s tím, že jim za oběť padne tentokráte někdo více naivně důvěřivý.

„Tak tady ty novináře všechny naženou?“ udivuji se nahlas při pohledu na skromné „press centrum“, kam bych si jinak s radostí odskočil na záchod a během tiskovky zakousnul voňavý pirožek.

Na druhou stranu… je tady hezky. Teplý letní večer uprostřed typického letoviska, které přes nasazené růžové brýle září do noci světly hospůdek, zahradních posezení, lákajících jen tak ledabyle se procházející turisty k návštěvě, dýchá prázdninovou atmosférou a všude znějícími rytmy amerických hitparád svádí k návštěvě dunících klubů a diskoték. A když se pak cestou domů vrátíte zpátky na hlavní třídu, srazí vám ty růžové brýle ostré hroty pěticípých hvězd bránících červený nápis „CCCP“ (SSSR) neonově hořící nad sovětským sanatoriem.

Jdeme si spravit chuť i náladu do „našeho“ Sputniku. Po včerejšku už bychom tady mohli být za štamgasty a kremačně upravené steaky nás již taky nepřekvapí. Jenže… Nevím proč, ale pořád si neuvědomuji fakt, že tady se s lety situace mění jen velmi, velmi pomalu. Zatímco u nás servírky (a nejen ony) podléhaly v 90. letech šarmu západních marek kdejakého německého dělníka, tady je na tom „zápaďák“ stejně špatně jako místní. Ne-li hůře. Kdyby nic, tak jsme už odvykli takové té neochotě personálu postarat se o člověka, jenž nelituje utratit své peníze vydělané prací (a kryté zlatem podle zákona) za kus žvance,  který nemusí připravovat sám a hlt piva, na jehož vychlazení nemusí pokorně čekat. Servis je tady odměřený jako v ukrajinském Sevastopolu. A přitom kdyby se (ta kolem pobíhající černovláska) alespoň trošku usmála, měla by sílu a hřejivé teplo tisíce slunečních paprsků. Nedá se svítit. Labužnicky do sebe naházím několik „starých mlýnů“ a jen Michalova potřeba spánku mne vyruší od pivařského nebe. Sedm set deset rublů (asi 470 korun) je sice nesrovnatelně méně, než stejná cifra v eurech, ale i tak mne výše útraty zaskočila a nakonec jsem rád, že ušetříme nejen peníze, ale i naše zdraví.

Jenže spánek se nekoná. Venku je opravdu krásně teplo a dokonalý klid. Takové ticho v těch hypermoderních centrech nebývá. A jelikož nemám slitování a v zájmu objektivity neberu ohled na nervy příbuzných, musím na tomto místě poznamenat, že ta večerní klidná idyla je lehce narušená vzdálenou střelbou. Odhaduji, že se jedná o středně těžké zbraně, proto jsou slyšet až sem, a jsme tedy mimo jakékoliv nebezpečí. Ať si každý myslí, co chce, nám je tady fajn. Sedíme na lavičce před Zelenou horkou, kolem nás rostou palmy, nad námi je hvězdná obloha a nějaký pocit strachu nebo odcizení? Ani náhodou. Začínám uvažovat nahlas a neuvědomuji si, že každé mé slovo a myšlenka jsou zaznamenávány na (skrytou) kameru. Moje vyprávění, zamyšlení a úvahy se však na veřejnost nikdy nedostanou. Kameraman je totiž natolik solidní a diskrétní, že ví, kde jsou hranice. A hlavně je to můj kamarád.

Záložka pro permanentní odkaz.