Rusko – Soči, Adler

S nostalgií vzpomínám na svůj panický motiv určení letošního cíle výpravy. Soči, nejdelší město Evropy, hostitel olympijských her 2014…ze snění mne přerušuje sotva dospělý hlídač brány do města. Jak jinak asi nazvat monstrózní ocelovou konstrukci, jež si nezadá s regulérními hraničními přechody? Sakra, kam jsme to vlastně dojeli?

„Kontrola, kam jedete? Řidičský průkaz, technický průkaz,“ salutuje novic mezi ostřílenými „tvrdými hochy v uniformách“ a marně se pokouší rozluštit latinkou psané doklady.

„Kde je pěrěvoditělstvo? – Kde je překlad?“ zkouší na mne tradiční fintu.

„Normálně, tady, „ ukazuji mu sebevědomě anglický, francouzský a kdovíjaký text v mezinárodním řidičáku, který mi před rokem propadnul.

„Kde je tady technická kontrola?“ pokračuje bez viditelné ztráty sebejistoty mladík očekávající zřejmě kariéru úspěšného – úplatného – policisty, ale i tady naráží.

„Moment,“ vystupuji z auta a hrnu se dozadu. Udiveně mne následuje. „Tady, tady je STK a tady emise, rozumíte?“ ukazuji na červenou a zelenou samolepku.

„Jsou propadlé,“ snaží se mne asi vytočit.

„Ne ne ne ne ne, tady je rok, tady měsíc, vidíte? Jsou čerstvé, máme ještě dva roky čas!“ odpálkuji zelenáče a usedám zpátky za volant. Sluníčko peče jak solárko, ale výjimečně mi to není moc příjemné. Oči jsou už hodně unavené a každičký paprsek se v zorničce mění v žiletku.

„Ahoj, co je? Mluvíte anglicky?“ zastavuje vedle nás další z mnohočetné rodiny policejních hlídek, tentokráte s žoviální rétorikou.

„Jo, ale můžete klidně rusky,“ rozšiřuji rty ke křečovitému úsměvu.

„Co je? Kdo jste? Američani? Proč tady stojíte?“ haleká černovlasý sympaťák, ale po posledních zkušenostech už ničemu nevěřím.

„Ne, jsme Češi. Jedeme do Soči na dovolenou, ale už jsme zaplatili všechny peníze za pokuty. Nevím, proč tu stojíme,“ ušklíbnu se.

„Héj, co je?! Proč je tady držíš? Ti už platili!“ huláká na zmateného kontrolora a během pár vteřin máme zpátky doklady s přáním šťastné cesty.

„Tak co, kde bydlíte?“ Až se člověku nechce věřit, jak dokážou být místní přátelští.

„V hotelu Golden Palm – Zlatá palma,“ mystifikuji poučen Michalem v očekávání, že nám už dají pokoj.

„A jo, tak to známe. Pojeďte za námi, my vás tam dovedeme, zapneme majáky…“ Vážení soudruzi, rád bych vás upozornil, že nejsem v Rusku poprvé a že opravdu nejsem takový magor, abych vám na to skočil. A jestliže se nestane zázrak, tak můj rozpočet na tuhle akci vykrvácel už někdy před hodinou.

„Ne, díky. To zvládneme,“ odmítám bratrskou pomoc. Z historie jsme se už poučili, jak to dopadá.

„Ta jo, tak se mějte. Báj!“ zamává náš první a poslední policejní rádoby přítel a my se už snad dokodrcáme k našemu cíli. Cíli? Víme, kam vlastně jedeme?

„Hele, něco cestou vybereme,“ odtuší Michal mé uvažování a tak uprostřed spalujícího odpoledne ve městě, kde nás nikdo nenajde, budeme sázet na šťastnou náhodu.

Jediná solidní silnice protínající Soči je dokonale ucpaná. V mezerách sotva pro cyklisty si razí cestu houkající limuzíny milionářů a jejich červené majáčky doprovázejí majáky modré – policejní, které se jim snaží zajistit volný průjezd.. Následují další dopravní hlídky.

„Michale, už toho mám dost. Vyveď nás odsud!“ svěřuji se, ač nerad, do rukou moderní techniky.

„Počkej, už chytám satelity,“ spíše pro sebe konstatuje můj vždy ledově klidný spolujezdec kamarád, a cosi ťuká do přístroje, jenž shodím označením GPS. „Sto metrů a pak zahni vlevo,“ zní povel a já nemám jediný důvod ho neuposlechnout.

„Hele, tady bychom mohli zkusit ubytování,“ zmerčím první slušně vypadající penzion, ale už je pozdě. Musíme odbočit a zmizet z toho šikanujícího pekla.

Opouštíme „bezpečnou“ asfaltovou komunikaci a po kamenitém terénu stoupáme někam do neznáma.

„Neboj, tudy to objedeme,“ vycítí Michal mé pochybovačné myšlenky a mně nezbývá, než mu skálopevně věřit.

Zil, Lada 2105, Lada 1500, nějaká energetická fabrika…je to dobré, jsme v Rusku. A nejsme jediní, kdo „prchá“ touhle stezkou, takže podle všeho určitě někam vede.

„Do prdele,“ ulevím si nekontrolovaně, když se přiblížíme ke kaluži připomínající svou rozlohou spíše malý rybník. Jak je to asi hluboké? No nic, cesty zpátky není. Pokud tam zahučíme, tak se alespoň ochladí motor, který coby vzduchem chlazený dostává v posledních hodinách neskutečně co proto.

„A teď vpravo… a hele, tady to nemá cenu, budeme hledat něco v Adleru,“ povídá si můj přítel navigátor s něčím v ruce, protože já ani za nic na světě netuším, co tím Adlerem má na mysli. A to nemám rád.

„Tak kde jsme?“ odstavuji stanislavu na kraj povrchu, protože cestou to nemohu nazvat ani v těch nejšílenějších fantaziích.

„Hm…hmm… tak dobře,“ souhlasím s Michalovým návrhem, že se ubytujeme pár kilometrů blíže k abcházkým hranicím, abychom se dostali nejen z té příšerné dopravní špičky, ale také z dosahu policejních pařátů.

Za necelou hodinu nás vítá Adler a poutače zvoucí k ubytování v penzionu Green Hill – Zelěnaja Górka. Je mi už všechno jedno, zmobilizuji těch pár setinek sil a kličkuji nějakou cestou necestou zase někam do kompce, kde nás vítá dřevěná vrátnice a jak jinak – hlídač.

„Dobrý den, jsme turisti, hledáme ubytování,“ vysvětluji uniformovanému chlapíkovi a je mi vysvětleno, že dále můžeme pokračovat jedině pěšky; auto musí zůstat před závorou.

Nevypadá to tady špatně. Vcelku i moderně. na bydlení máme vždycky štěstí, snad nás v Soči neopustí. Tedy v Adleru.

„Bohužel, jsme plně obsazení,“ odrazuje mne jinak sympatická slečna či paní příjemného vzhledu i vystupování. Budova za ní sice více než stoprocentně zeje prázdnotou, ale co naděláme? Nenechám se jen tak odbýt, takže dostávám vysvětlení, jak se dostat k nějaké ubytovně, kde třeba nějaké volné pokoje budou. I pro nás imperialistické záškodníky.

Dostávám se zase do stavu, kdy je mi naprosto šumák, kam složím hlavu a co to bude stát. Hlavně, ať je to rychle. Ani nevím, kolik hodin jsem nespal, ale až se z toho probudím, tak to schválně spočítám a bude z toho dozajista můj osobní rekord.

„Dobrý den, hledáme ubytování, máte volné pokoje?“ spustím na první osůbku ženského pohlaví, když vystoupáme po nekonečných schodech (ačkoli jich není až tolik) a zabloudíme do kanceláře. Je to kancelář, nebo ne? Počítač tady je, tiskárna taky, dva stoly, rozvrzané židle a dvě rozpaky za nejistý úsměv skrývající slečny. Jsou dvě a polovina z nich je opět sympatie budící.

„Nevím, moment, musíte počkat na paní vedoucí.“ Hm, raději nic nevědí. Jsou to tedy úřednice.

Paní vedoucí je kapitalisticky akčnější. Po asi deseti minutách, kdy jsme na židlích střídavě usínali, se ve dveřích zjeví klasicky rozlítaná šéfová a personálu ztuhne úsměv na rtech.

„Dobrý den, hledáme ubytování, máte volné pokoje?“ Připadám si jako stokrát hraná gramofonová deska.

„Na jak dlouho?“ Nějaké přivítání, nebo tak něco,  je tady asi zbytečností. Však jsme „jenom“ hosti. Ale nevadí, jednejme.

„Tak na pět dní…“ Rád bych si užil moře. A Michal určitě taky.

„Dvě noci, dva lidi, dva tisíce rublů,“ odpovídá na otázku zřejmě někoho jiného, a nebo mých „pět“ prostě přeslechla. Chce se mi hrozně spát. Má cenu se dohadovat?

„Dobře, charašó, bereme to,“ přitakám a šmátrám v kapse po bankovkách.

„Pojďte se nejprve podívat!“ Asi to viděla někde ve filmu, nebo četla v příručkách, že hosté obvykle chtějí vidět, za co platí. Ale nám je to docela lhostejné. Hlavně, ať je tam postel.

„Pasy. A počkejte tady,“ zpraží nás pohledem, když vidí, že se k ničemu nemáme. Jsme neskutečně vyčerpaní a nic na tom nezmění ani povzbuzující úsměvy místních „úřednic“.

„Pasy vám dáme zpátky zítra,“ což se mi vůbec nelíbí, když peníze musím vysolit hned, ale co už.

„A kam máme tedy jít?“ ptám se asi nesmyslně. Přece když někam dorazíte poprvé, tak je nad slunce jasné, že prostředí okamžitě znáte a víte, kam jít a s kým se domluvit.

„Dolů, tam naproti, bude tam vrátnice a tam vám dají pokoj,“ dostávám podrobné vysvětlení a hned na schodech celý postup pochopitelně zapomenu.

No co, za zeptání nic nedám.

„Dobrý den, jsme tady ubytovaní. Paní vedoucí říkala, že máme jít tady a že nám dáte pokoj,“ lámu ruský jazyk nemilosrdně přes zuby, avšak těžko by někdo na mém místě mluvil srozumitelněji.

„Cože? Moment.“ Telefonní přístroj, který rozhodne o našem osudu, lze dneska vidět už jen ve filmech z 80. let. A paní recepční, ehm, opravme to, paní vrátná (cítíte taky ten rozdíl?), je taky klasika.

„V pořádku,“ spadne mi kámen ze srdce. Sice nerozumím ničemu dalšímu, co ta padesátnice – snad jí lichotím – sype směrem k mému sluchu, ale zásadní informace o tom, že nikam nemusíme, je potvrzená..

„Můžu tady zaparkovat auto?“ vrátím se v myšlenkách ke stanislavě, která zatím trpělivě a pokorně čeká před vjezdem do… co to tady vlastně je? Ale to je fuk.

„Bydlíme, můžeme autem dovnitř!“ hlásím strážní službě a hrdě s naší tatrovkou probublám pod zdviženou závorou. A jsme doma. Všichni. Zavazadla jen ta nejdůležitější, zbytek přeneseme později.

„Takže – tady je Váš pokoj, tady je záchod, tady je sprcha,“ vede nás paní vrátná jen pár metrů od svého působiště do přízemního apartmánu. Nevím, jak lze do textu zapsat takovou tu nečekanou a udivenou chvilku ticha. A taky netuším, proč jsem použil pro tohle označení apartmán. Hm, nepil jsem, ve skutečném apartmá jsem už několikrát byl a….

„Děkujeme, je to dobré,“ usmíváme se propagandisticky, jelikož je nám jasné, že nejsme s to zajistit něco pohodlnějšího.

Je to příšerné. Kovové postele s páchnoucími peřinami uprostřed navlhlých zdí šperkuje povlečení co postel, to jiná variace, a za silonovými závěsy hlásící se neprostupné mříže. Zrcadlo časem ukradnu z koupelny. Teď je pro mne důležité jediné – natáhnout se a spát.

Michal něco vypráví a zřejmě to je i důležité, ale sotva zaujmu vodorovnou polohu, ztrácím přehled o okolním světě…víčka se mi klíží, když v tom…

„Michale, co se to děje?“ Nemám na nějaké to filmové vyděšení dostatek energie, ale postel se mnou začíná tancovat a podle všeho to vypadá na regulérní zemětřesení. Trvalo 45 minut, než nás tady ubytovali a bude neskutečně hloupé, když v 15:45 místního času prostě a jednoznačně zahynu při neplánovaných otřesech matičky Země. Nemám síly to zastavit. Rád bych, ale nejde to. Asi tady zemřeme. Ale na druhou stranu se alespoň konečně vyspíme…

„Já jsem Ti něco vyprávěl a Ty jsi mi neodpovídal. A nebylo to tím, že bys tak soustředěně poslouchal, ale Ty jsi usnul!“ vyčítá mi Michal pár minut po sedmé večer, kdy začínám opět jevit známky života.

Trvá hodinu, než se dostaneme ven. Vítá nás očekávaná tma, pouliční osvětlení je výsadou jen prominentních ulic. A těch je zatraceně málo. Oči si však brzy přivyknou a navíc cíl naší večerní procházky nemáme daleko. Na první pohled útulný restaurant s venkovní terasou v patře nám dozajista nabídne širokou paletu místních lahůdek a oroseného chmelového moku.

Lustry mezi dřevěnými trámy a stoly sice působí kýčovitě, ale na tuhle kulturu si člověk prostě časem zvykne. Hlavně aby měli dobré pivo a něco k zakousnutí. I přes hodinu nezdravou pro stravování máme oba chuť uklidnit žaludek nejen relativně dobrou zprávou, že pro dnešek bude po celou noc v klidu.

„Chcete ten steak v celku, nebo jako medailonky?“ nechápu dotaz poté, co si vybereme něco úplně jiného, než jednoduchý flák masa.

„Ano, nechte to v kuse, klasický steak,“ nepozastavujeme se ani nad tím, že nějaký dotaz, zda bychom chtěli maso propečené, médium, nebo krvavé, je zřejmě nechutně imperialistický.

„Máte sprite?“ provokuje Michal coby abstinent, ale kupodivu ho bez problémů dostává.

„Já si dám pivo. Staryj mělnik – starý mlýn,“ těším se na čepované a začíná se mi tady pomalu líbit. U okolních stolů je konverzace v plném proudu a během pěti minut si nás už nikdo nevšímá.

„Sprite…. Mělnik?“ přichází naše dobrá víla, ale… nenese zrovna dary, které bychom si přáli. Jasně, Michal je spokojený, tu naředěnou kyselinu citrónovou mají asi všude na světě, ale já bych si rád dal točené.

„Máme. Ale jen kozel,“ prozatím ochotně vysvětluje tmavovláska, která asi nikdy nevyhraje ruskou miss, ale i tak je to taková sympatická holka do života. Až na ty zprávy. Tak já jedu takový kus světa, abych si dal půllitr kozla za nějakou stovku a ještě měl být poctěn, že velkopopovický zlatavý mok dorazil až sem?

Kdepak. Dám si Mělník. Ale jo, já vím, že je to mlýn, ale Mělník je dvojsmyslné a nemusím alespoň měnit originální název.

„Mňam. To je ale dobrota,“ pobrukuji si spokojeně.

„Ani já si nemůžu stěžovat,“ přidává se Michal a objednává si další přeslazenou sra…pardon, další mezinárodní limonádu s neoddiskutovatelnou kapkou skutečného citrónu.

„Tak, máme to tady,“ přistává před námi slavností večeře, zatímco si oba ještě přiobjednáme další pití. Musíme jim udělat pořádnou tržbu, když se o nás tak hezky starají. A naklonit si je. To nikdy není na škodu.

„Co to…?“ procedíme mezi zuby překvapeně a naše pohledy nechápavě zkoumají cosi černého na talířích. Ty věci nelze ani se zavřenýma očima nazvat propečenými steaky. To je totiž jednoznačná kremace (snad) vepřového masa! Asi je ztráta času popisovat ty uhlíky na talíři. Kdo čte pozorně, tak pochopil, že o nějakých flácích masa není řeč. Dostali jsme něco jako zuhelnatělé přerostlé medailonky a k tomu docela chutný chleba. Hm. Dobrou chuť… Hlad je sviňa, říká se u nás doma. reklamace se ve Svazu neberou. Pardon, ve Federaci. Mělo nás hned napadnout, že v restaurantu, který se honosí názvem „Sputnik – Družice“, nás čeká jídlo jak pro kosmonauty. Můžeme být rádi, že nám nedonesli dvě tuby „amarounů“.

Okolo nás to ale začíná ožívat. Jelikož jsme pořád ještě zcepenělí dlouhou cestou, luxusním ubytováním a grandiózní exotickou stravou, a tím pádem nemáme sebemenší energii našich sexappealů k oslovení „družicových“ krasavic, jdou na věc sočanští (to snad ani nejde vyslovit). Tmavovlasý hnědooký šlachovitý klučina v našem neurčitém věku udělá dvě salta přes půl hospody a v tu ránu přisedá ke dvěma „kopretinkám“, jako by se znali už roky. Aha, takže takhle se to tady dělá. Hm. Jenže já tady udělat dvě salta, tak musí „Sputnika“ tak týden až dva rekonstruovat. Z počátku to nevypadá, že by měl lehce snědý Rus (podle mně ukrajinského typu) úspěch. Takových tady je, dá se vypozorovat z jednání krasotinek usrkávajících koktejl dokonalá lhostejnost. Ale „Eda“, i když jeho jméno je smyšlené – nedalo mi to a vzhledem k téměř dokonalé podobě k jednomu mému příteli a zákazníkovi získal přezdívku během vteřiny – prolamuje prvotní ledy a zřejmě tak dnešní noc nebude trávit sám.

Tak já taky ne, že… ale… kdyby náhodou Michal nebyl proti, tak… Jeho chápavý úsměv ví, jak to myslím. A že můžu být rád, že mám tak fantastického kamaráda, jakým je právě on. A má pravdu. A já jsem tomu opravdu moc rád.

Záložka pro permanentní odkaz.