Rusko – Soči

Je jedenáct hodin a pětadvacet minut a dosáhli jsme cíle. Jsme v Soči! Uhýbáme z hlavní silnice blíže k betonovému monstru s nápisem, Spouštíme kameru a fotoaparát a zapomínáme na nějaký stav tachometru, protože jsme konečně tady! V nejdelším městě Evropy! A v dějišti příštích olympijských her. Jsme v Soči!

„Řekni něco památnýho,“ loudí Michal nějaké nezapomenutelné moudro na kameru po někom, kdo v triku dopravního podniku má jen tolik sil, aby zapózoval před čtyřmi písměny coby symbolem vrcholu výpravy.

„No, kousek to bylo. Myslel jsem, že to bude dál. Fotku máme… Příště ale ve Photoshopu,“ kombinuji flegmatické konstatování, že podobnou vzdálenost zajedu příště coby rutinu, ale ještě raději jako projekt v grafickém programu z tepla domova, s čistě praktickým pózováním stanislavy, která si zdokumentování z nás tří zaslouží jako jediná bez jakýchkoliv námitek nejvíce.

Jsme unavení. Michal provokuje trikem New York, což máme sice „za rohem“, ovšem na opačnou stranu, ale obecně jsme utahaní jako dva psi. Kdybychom měli alespoň trošku jistotu v tom, že „bydlení u moře“, „volné pokoje“ a vůbec alespoň některý z těch náhončích okolo cesty uvádí na své ceduli čistou a křišťálovou pravdu (pane bože, jen to ne!), tak bychom z fleku zastavili a během pár minut děkovali dobré ruské víle za pohostinství, jehož se nám dostalo. Nicméně ani jeden z nás není až tak naivní, že by věřil v rychlé a přitom pohodlné řešení naší situace.

„Dojedeme do Soči a tam se ubytujeme,“ nechává Michal vyhrát názor někoho, kdo po několika litrech kofoly už nemá uvažování na té úrovni, jako před opuštěním své rodné země.

No nic, tak pojeďme! Výjimečně nemáme zapsaný stav tachometru, kdoví, jaký čas vlastně teď je a jestli je deset, nebo jedenáct… hlavně, ať už jsme u moře!

Jenže spalující horko si vychutnává jak unavený motor stanislavy, tak naše dvě cestovatelské trosky. Plahočíme se v koloně jako při pátečních respektive víkendových rallye jezdců kloboukářů, jejichž vyděšený výraz vidoucí smrt při rychlosti překračující čtyřicet kilometrů jim přivádí stavy blížící se stavům infarktu myocardu. A nejen jim. Přestože ve sdělovacích prostředcích je pirátem vždycky ten, kdo jede rychleji než troubové plazící se poloviční povolenou rychlostí na své chaty, tak překvapivě existují i jiní řidiči, pro které je volant součástí práce a světe, div se, musejí pracovat i o víkendech! Naštěstí jsme daleko od České republiky a protože tady odjakživa platí právo silnějšího, hodlám se toho trpaslíka před sebou zbavit při první možné příležitosti. Silnice pravda není zrovna dvakrát široká, ale abychom se ploužili v té pekelné výhni čtyřicítkou a každou chvíli dělali neplánované zastávky, než strejda za volantem svého asi metr a půl dlouhého vozítka vybere prudkou – téměř dvacetistupňovou – zatáčku, na to opravdu nemám nervy.

V lehkém stoupání je na pár metrů dopředu vidět volný protisměr, řadím dvojku, sešlapuji plyn, osmiválec zaburácí a jupí!, autíčko neznámé značky v barvě slonovinové kosti necháváme desítky metrů za sebou! Panečku, usmívám se pod vousy, a máme před sebou čisto, teď už se zastavíme až před branami olympijského svatostánku!

„Kam se ženeš s tím šrotem?!“ ječí na mně vzteky rudý policista, na místo toho, aby byl rád, že jsem ho v té euforii, jak nám to krásně jede, nezajel. Kdybych byl dorůžova vyspaný a vnímal okolí kolem sebe, asi bych byl docela překvapený, proč mne vlastně zastavuje, když jsem podle mně neudělal žádný dopravní přestupek. Ale existuji v takovém téměř duchovním rozpoložení a nehodlám se s tím hloupým pánem hádat. Dozajista se vše vysvětlí a my budeme pokračovat dále za svými osvěžujícími vlnkami.

Zatímco se kolem šourá slonovinový trpaslík – možná by se hodilo řečnicky poznamenat, že se spravedlivým zadostiučiněním – připravuji si nějaké drobné a taky výmluvy na otázky, o nichž zatím nemám ani tušení. Jako tradičně se jeden chlapík zákona postaví k našemu autu a ten druhý se už na mne těší ve svém služebním. Nutno poznamenat, že poprvé na ukrajinském či ruském území nenasedám do „mašíny“ východní produkce, ale do čistokrevného zápaďáckého mondea, v němž se s klimatizací na plné obrátky rozvaluje tlouštík napěchovaný v tmavě modré uniformě.

„Hovoříte rusky?“ začíná neutrálně a já odpovídám, že něco málo bych i zvládl.

„Tam vpravo, tam máte pistoli?“ pokračuje prozatím klidným hlasem a já ho donutím otázku zopakovat, protože nechápu, kam míří.

„A jo, tady…to ne, tam mám doklady,“ pochopíme se po chvíli. Příslušníka zaujala má kožená kapsa na opasku. Pravda, v těchhle končinách jeden nikdy neví. Ale i tak, do té mé „kabelky“ by se těžko vměstnávala i hodně slabá ráže, natož plnohodnotná pistole.

„Američani…?“ Mám štěstí, je to kliďas.

„Ne, Češi. Jedeme odpočívat do Soči.“ Unavený úsměv mne stál zbytečné úsilí. Nezabral.

„No, … Tómaš?… Tómaš, podívej se, Ty jsi překročil povolenou rychlost a v úseku, kde se nesmí předjíždět. Za to je pokuta,“  téměř nehne brvou. Na rozdíl ode mne.

„Jak překročil rychlost? Kde? A kde je zákaz předjíždění? Určitě jsem nejel rychle!“ Pravda je, vím houby, kolik jsem jel. Ale rychle to určitě nebylo, to mi dosvědčí i stanislava, že už jsme spolu jeli i rychleji.

„Tómaš… jel jsi rychle a za to je sud – soud. Vypíšu Ti papír a půjdeš v Soči k soudu.“ Ten chlap už to musel někdy dělat.

„A nemůžeme se nějak domluvit? Bez bumážky? Bez pokuty?“ začínám smlouvat, protože mi dochází, že smysl pro humor asi nebude soudruhovou silnější stránkou.

„Jak jako bez pokuty? Co to na mně zkoušíš!“ Pantáta poprvé zvyšuje hlas a jeho herecký výkon budu muset ocenit.

„No bez papíru, prostě zaplatím,“ začínám odkudsi vytahovat deset euro a nějakých pár stovek rublů.

„Dobře, tak tedy ne sud, ale osm tisíc rublů. Bez sudu. Bez papíru.“ Asi jsem na chvíli přestal rozumět rusky.

„Prosím?“ ptám se opravdu nechápavě, ale o co jsem upřímnější, o to více to asi vypadá jako provokace.

„Osm tisíc rublů, jinak soud!“ přestává uprostřed příjemného klimatu ještě novotou vonícího fordu legrace.

„Ale tolik nemám,“ přiznávám barvu, i když jsem samozřejmě těsně před řešením této ne příliš vydaření komedie rychle vysypal všechny větší bankovky Michalovi do klína.

„Tak sud,“ mávne dopravák rukou a začne vypisovat lejstro.

„Moment, zajdu se zeptat kamaráda, jestli nemá,“ získávám čas a jsem na podmínku propuštěn. Vidina snadných peněz od rozklepaných zápaďáků je pro každého strážce zákona lákadlem, které stojí za vyjednávání.

„Ty vole, on chce osm tisíc rublů, nebo tři sta dolarů!“ nakláním se k Michalovi. Jeho odevzdaný výraz ale jen potvrzuje, že je stejně unavený jako já a je mu to tedy svým způsobem jedno.

„Podívejte se, máme jen pět set dvacet rublů (asi 340 korun). Více nemáme. Hotel v Soči máme zaplacený, máme kreditní karty, více peněz jsme tedy nebrali,“ neuhýbám před nyní už ne tolik sebejistým pohledem a očekávám další refrén o soudu.

„Vystup a počkej ve svém autě,“ vyhazuje mne z teplotně přijatelnějšího ovzduší, v němž by se sice atmosféra dala krájet, avšak člověk by se zapotil jedině studeným potem. Musí se poradit s kolegou. Znám to z první výpravy, kde se takhle museli domluvit mezi sebou stejně neodbytní Litevci. Mají naše doklady, takže nehrozí, že bychom jim ujeli a čas hraje v jejich prospěch.

„Takže, Tómaš,“ usmívá se vítězoslavně dopravák, co měl tolik odvahy, že mi skočil před asi dvaceti minutami před auto, zatímco tlouštík asi křupal pirožky uvnitř mondea. „Takže, Tómaš,…“ opakuje znova, když v tom se probudí vysílačka a rozrušený hlas na druhém konci oznamuje asi něco hodně mimořádného.

„Da, da…,“ během vteřiny se mazácký výraz promění v kámen a přes okénko dostávám zpátky naše doklady.

„Můžu jet?“ ptám se nechápavě.

„Jeď, jeď!“ běží nazpátek ke svému vozu policajt „gerój“ a během vteřiny mizí oba frajeři s blikajícími majáky v opačném směru.

„Panejo! Tak to vyšlo docela dobře! Zapiš to!“ vysílám pohledem na svého spolujezdce a než abychom ztráceli ty zbytečky energie přemýšlením o tom, co se vlastně stalo, zasmějeme se dobrému obchodu a poznamenáme si, že máme najeto 2.897 kilometrů, za deset minut bude poledne a díky dopravní hlídce někde u obce Golobinka jsme o circa tři stovky (korun) lehčí. Ale zato šťastní, pokračujeme dál na jih!

Podél silnice míjíme první palmy. Paráda! Ideální místo pro uspořádání zimních olympijských her! smějeme se. To je možné opravdu jen v Rusku… Jak asi bude vypadat lyžování? Takový slalom mezi palmami a skokanský můstek na pláži musí přilákat snad každého!

Veselá nálada nám vydrží přesně čtyřicet šest kilometrů. Ačkoliv si hlídám tachometr a s očima na šťopkách vychytáváme úspěšně všechny dokonale maskované policejní hlídky, ať už byly ukryté za zatáčkou, pod mostem, nebo mezi odstavenými auty, ačkoliv jsem si za celou dobu raději nedovolil předjet, jsme opět zastaveni.

„Doklady, vystupte si, pojďte se podívat do auta,“ jsem vyzván bez nějakých zdvořilostních okolků na odzkoušení sedadla dalšího nového osobáku DPSky. Tentokráte se jedná o velice pohodlný mercedes, jehož posezení mne nakonec vyjde dráže, než celá dovolená.

„Podívejte se,“ ukazuje dopravák za volantem na kameru přilepenou k čelnímu sklu. Ze záznamu je vidět kolona vozidel, jíž kraluje naše modrá kráska. Na první pohled nic podezřelého.

„Jel jsem moc rychle?“ ptám se na rovinu, protože by mne už fakticky zajímalo, kolik se tady vlastně může jet.

„Ne.“ Stručné, ale nic neříkající. „Podívejte se znovu,“ spouští video od začátku. „Tady, vidíte?“ ukazuje na displej, ale rychlost 44 kilometrů v hodině mi přijde docela hodně pod hranicí padesátky.

„Jel jsem moc rychle? Kolik se tedy může jet?“ opakuji dotaz, protože jsem v tomhle autě bohužel opět ten, kdo naprosto nechápe.

„Znova, podívejte se,“ přetáčí mi zrnitý záznam a mně se to představení celkem začíná líbit. Stanislava je opravdu carevnou mezi místními pokusy o auta. I ty nové policejní káry se mohou jít zahrabat. Ta síla! Ten styl! Hmmmmm….

„Nerozumím,“ přestávám snít a žádám vysvětlení.

„Tady, vidíš? Ta plná čára? Přejel jsi ji.“ poklepává ukazováčkem na maličký obraz a já se bohužel neudržím a vybuchnu smíchy.

„No dobře, ale to jsem se přece vyhýbal té volze!“ snažím se ospravedlnit a současně marně zakrýt svůj uvolňující úsměv. Nevím, co to tady na mně hraje. I z pohledu kamery je jasně vidět, že u krajnice poněkud nesmyslně parkuje volha „čytřiadvacítka“ a že ji jednoduše objíždím.

„A co ta plná čára?“ pokračuje vedle mne dokonale kamenný obličej a já se prostě nemohu přestat usmívat.

„Tak přece nějak jsem to auto musel objet. Mám velké auto, jak jsem to měl jinak udělat?“ hájím naši metr osmdesát širokou limuzínu.

„A jak to dělají ti ostatní?“ ptá se tónem jako ze starých komunistických filmů můj předurčitel dalšího osudu.

„Asi mají menší auta.“ Ve škole vás naučí ledacos, ale jednat s blbci se nevyučuje nikde. A jak by se to hodilo?!

„Nemají,“ zazní suchá odpověď. „Pokuta je 30.000 rublů (asi 20.000 korun).“

Nasucho polknu. Tady končí veškerá legrace. To je pořádný balík a navíc si myslím, že tolik nemám ani na kreditce.

„Ale já tolik nemám…. Jeli jsme odpočívat do Soči, máme zaplacený hotel, něco mám na kartě, ale tolik ne,“ vysoukám ze sebe, tentokrát opravdu bezradně a bez uměleckého hraní.

„Hm… tak sud (soud),“ začíná suchar vedle mně vypisovat nějaké lejstro a já jen mlčky sleduji, jak na hlavičkovém papíře vyplňuje moje jméno. „Zabavíme Ti doklady, asi za měsíc se přihlas na soudu v Soči, proběhne stání,“ poučuje mne o programu pro následujících třicet dní.

„A nešlo by se nějak domluvit? Bez papíru?“ zkouším ohranou písničku coby poslední naději.

„Ne.“ Tomu nevěřím.

Uběhne asi minuta ticha.

„Jak se chceš domluvit?“ Asi nemusím opakovat, že je lepší hotovost a dobrý pocit z potrestání západních imperialistů v hrsti, než směšné prémie coby procento z tučného „štráfu“ na střeše.

„Zaplatíme. Kolik?“ ptám se otevřeně a odpovědí je mi další minuta ticha.

Čas se neskutečně vleče. Policista najednou přestane vypisovat má lejstra k soudu a vezme do ruky blok s kalendářem. Přiloží ukazováček ke rtům, jako abych mlčel, a poté zakroužkuje v kalendáři číslo 10.

„Nerozumím. Kolik? Tisíc?“ Neovládám pantomimu a nerad bych strávil následující dny ani čekáním u soudu, ale ani sezením se samozvaným mimem. Byť na pohodlných sedadlech mercedesu.

Zakroutí hlavou a opět zakroužkuje desítku.

„Deset…dolarů? Euro?“ pokračuji v pátrání po cifře a odpovědí je mi opět tichý nesouhlas.

Tak já nevím. Nechám se tedy zavřít.

„Deset tisíc rublů,“ přerušuje šepot napjaté ticho a já jsem v tu chvíli tuhý jako měsíc stará veka.

„To je…to je ale moc, tolik nemáme,“ koktám překvapením.

„Tak nic. Tak sud (soud). Má kamarád řidičák? Takže můžete pokračovat do Soči. Tvůj pas a techničák od auta zabavujeme, za měsíc se hlas u soudu a uvidíš, jak to dopadne. Třeba nebudeš nic platit. Tady to podepiš,“ podává mi vyplněný formulář coby obžalobu a mně nezbývá, že se pod tu slohovou práci podepsat.

Situace nemá řešení. Deset tisíc rublů je spousta peněz a třicet tisíc je celé jmění. Pokud to teď podepíšu, tak získám nárok na spravedlivý soud, který mne možná očistí a uzná, že jsem žádný dopravní přestupek nespáchal. Jenže… další soud bude následovat zcela logicky. Máme víza jen na čtrnáct dní a začne-li stání až za měsíc, budu v Ruské federaci více než dva týdny neoprávněně. Co je pak horší?

„Čím se živíš? Jakou práci děláš?“ přerušuje mé mozkové pochody rádoby řečnickou otázkou.

„S počítači, s kompjutěri,“ přiznávám po pravdě, čímž si finálně podřezávám větev.

„Hm. Dobrá práce. Takže deset…“ Jsem sice docela klidný člověk, ale novináři, kteří neustále opěvují IT jako obor, kde se vydělává nejvíce peněz, si zaslouží nakopat prdel! Asi na vteřinu mi probleskne pamětí titulek článku MF DNES, jenž jsem si nemohl neschovat, neb zcela nesmyslně a mylně hlásá, že „Nejrychleji rostou platy u počítačů“. Kdyby to byla pravda, tak se tady nedohaduji kvůli „drobných“ dvaceti tisíc korun, ale naopak, ještě nechám tringelt!

Nevypadá to, že by si dělal legraci. A já jsem ve stavu, že neumím vymyslet nějaké rozumné řešení. Necítím se jako zajíček, který by nejraději zmizel někde ve své útulné jamce a ze všeho se vyspal. Spíše jako lehce vytočený fanda českého hokejového týmu, který by nejraději toho Rusáka poslal někam do tmy. Popravdě ho mám hodně „na háku“, jak se říká, ale spíše to prospívá ke zhoršení situace, než k jejímu prospěchu.

„Dobře, tolik peněz u sebe nemáme, musíme k bankomatu,“ začínám situaci konečně řešit s tím, že bohužel proděláme i kalhoty.

„Tak jo. Pojeďte za námi,“ prohodí jen jakoby mimochodem taváriš a nezbývá než využít policejního doprovodu a bez komplikací projet tam, kde jiní musejí zbytečně stát a ztrácet cenné minuty.

Kdo to nikdy neokusil, tak netuší, jak je strašně fajn následovat policejní káru. Ať už porušíte jakékoliv předpisy, je to naprosto jedno, protože to činíte pod dohledem orgánu. Dojeli jsme k nějaké bráně, snad nějaké vzácné zahradě nebo parku, což teď asi nikoho nezajímá, ale na průčelí toho betonového plotu se drží kouzelný přístroj zvaný bankomat a právě on má být tou cestou k mé svobodě a pokračování dále.

„Ahoooj! Odkud jste? Co to je za auto?“ haleká místní svobodný občan a vůbec netuší, do jakých trablů jsem namočen. „Jaká je to značka?“

„Tátra,“ odpovídám stručně a výstižně, zatímco se snažím tu štěrbinu na zdi přesvědčit o tom, že na té zlaté kartičce je opravdu dostatek jakékoliv měny pro to, aby nás pustili dále a nekazili nám dovolenou nějakým soudem.

„Tátra? Super…Krásná…Neznám, ale krásná,“ usmívá se domorodec a já podrážděně kráčím nazpět k modrobílému fordu vysvětlit, že moje zlatá kreditka vykouzlila na místo šustivých bankovek jen nějakou pofiderní reklamu.

„Hm…hm…ukaž mi tu kartu… Aha…“, pánové jsou zřejmě znalci a nehodlají se bohužel jen tak vzdát. „Pojeďte za námi, procedí mezi zuby po krátké poradě,“ a tak nasedám do stanislavy a budeme pronásledovat tuhle hlídku dále.

Česká „vládní“ limuzína s policejním doprovodem, to se tady asi tak často nevidí! A být toho součástí se nám již asi taky jen tak nepovede zopakovat. Při vzpomínce na české pseudořidiče rádoby dodržující mnohdy nesmyslné pseudopředpisy si uvědomuji, že by asi za takové rychlosti, v dopravní špičce a pod vlivem stresu byli už několikráte mrtví. Nebo by k tomu  měli zatraceně  blízko.

„Tak, jsme tady, zkuste,“ gestikuluje rukama peněz žádoucí naprosto křišťálově čistý strážce zákona a já tedy poslušně kráčím směr druhý pokus. Nervozitou strkám kartu opačně, ale nakonec, po sérii reklam předbíhajících se na displeji „automatu štěstí“, je výsledkem transakce…balík!

„Tak tady to je,“ předávám těch pár papírků znamenajíc pro mne svobodu a nazpátek dostávám papíry své. Jenom masochista by neotočil auto a neupaloval zpátky domů.

„No, pojeďme dále,“ utrousím se stoickým klidem a kdo by v této situaci čekal, že bude hraný, mýlil by se. Vypjaté situace jsou pro mne něčím, co mne uklidní mnohem více, než několikadenní dovolená strávená nicneděláním.

Je 1. září, podle všeho asi první školní den a tak není divu, že je všude tolik strážců pořádku. Začínám bláznit, jinak si podobné myšlení nelze vysvětlit. Přestávám další policejní hlídky a kontroly vnímat. Až na tu „hraniční“.

Záložka pro permanentní odkaz.