Ukrajina – Fastiv

Ráno není moudřejší večera. Michal je nevyspaný a asi i díky tomu málomluvný. Sbalíme se, poděkujeme za příjemné ubytování a vyrazíme na medvěda. V Chersonu jsou totiž nejhezčí. A bez nich se návštěva Ukrajiny neobejde.

Zdá se někomu, že mluvím s cesty? Mám na to s ohledem na svůj zdravotní stav sice nárok, ale vůbec ne! Na výjezdu z Chersonu směrem na Mikolajev (Mikolaiv) se u silnice táhne dlouhé tradiční tržiště, které díky svému nepřetržitému provozu přezdívám ukrajinským tescem. Nakoupíte zde snad cokoliv od potravin, ovoce, nápojů, alkoholu, přes nože, kožešiny a suvenýry, po – a to bez legrace – registrační pokladny prodávané jen tak v pultovém prodeji ve stánku nebo před stánkem. Při naší první ukrajinské výpravě v roce 2009 jsme tady zabloudili poprvé. Přilákal nás asi třímetrový růžový plyšový zajíc visící na jednom ze stánků a představa, jak převážíme tenhle „nenápadný“ suvenýr na střeše tatrovky přes státní hranice, nás vyzvala k činu. Tehdy jsme se poprvé seznámili s chersonskými medvědy. Sedí, stojí, usmívají se, nebo jen tak leží a jsou… prostě k pomazlení.

„Tak co myslíš, budou je tady mít i letos?“ mrkám na Michala před vchodem do krámku, který je napůl stánkem, napůl obydlím prodávajících. Další obyvatelnou plochou „tesco“-trhovců je pak žigulík zaparkovaný vzadu za „prodejnou“. Pak už jen strom a kousek trávníku pod ním.

Snažíme se vypadat co nejméně nápadně, ale s nadějí v myslích se usmíváme od ucha k uchu. Jenže…kolem jsou angličáky, zapalovače, psíci, medvědi pro děti (svými dobrosrdečnými úsměvy a kulaťoučkými tvary nápadně připomínají maskota zimních olympijských her v Kyjevě), ale ti „naši lední“, co vypadají jako živí, nikde.

Ale jo, tady je, úkol přivézt o dva roky staršímu medvědímu mazlíkovi kamaráda bude splněn.

„Kolik za něj?“ šmátrám po kapsách posledních pár stovek ukrajinské měny. „Čtyřistačtyřicet…kolik? Čtyřistapadesát, to je v parjadke,“ usmívám se velkoryse na prodavačku, že těch pár mincí „spropitného“ mne už nevytrhne, ale kdepak! Začínám mít asi problém i se sluchem, protože jsem upozorněn, že náš méďa stojí 493! Hledám ve všech zákoutích kalhot a nakonec s bídou dávám do kupy skoro 480 hřiven.

„To je dobré,“ mávne rukou prodavačka, všichni se usmějeme a s přáním šťastné cesty a všeho dobrého se rozloučíme.

Krásné počasí a úspěšný „lov“ zvedá náladu i přesto, že se ani jeden z nás necítí úplně v pohodě.

Směr Kyjev! Otočím klíčkem zapalování, motor poslušně zaburácí a už se ztrácíme ve zvířeném prachu jako ve filmu. Naladím si hudební mix a oddám se vychutnávání pohodové jízdy. Mé snění však netrvá dlouho. Ujedu sotva padesát kilometrů a už mne staví „dépéeska“. Jako každý správný řidič si naprosto nejsem vědom, co jsem spáchal. Navíc jsem bez koruny. Bez eura. Bez dolaru. Bez hřivny.

„Zdravím, pánové. Co jsem udělal? Nezlobte se, ale já u sebe už nemám žádné peníze,“ spustím na příslušníky ještě dříve, než začnou s vysvětlováním, že pro tentokrát to předjíždění kolony přes plnou čáru a poněkud vyšší rychlost bylo v rozporu s pravidly silničního provozu, jež se tady dodržují dle nálady, počasí či jiného systému náhod. Jediné spravedlivé na tom je to, že v tom nejsem sám. Šofér přede mnou má ukrajinskou espézetku, ale stejnou smůlu jako já.

„Moment, moment,“ uklidňuje mne dopravák, protože musí nejdříve vyřídit první přestupek.

„Tómaš?“ zní klasicky první otázka a já aktivně spolupracuji přitakáním. „Tómaš, víš, co jsi udělal? Tam byla plná čára! A ta rychlost!“ vysvětluje mi zbytečně dopravní přestupek, který se tady děje každý den tisíckrát a nikdo ho neřeší.

„Nemáš peníze?“ ověřuje si moje původní tvrzení a já ho nehodlám opravovat. „Tak počkej,“ zmizí nakrátko v policejní samaře s tmavými skly a radí se, co se mnou. Přes okýnko pak pokyne, ať přistoupím blíže.

„S kým cestuješ? S manželkou? Dětmi?“ Přestože z toho cítím sympatický pokus o zmírnění trestu na úkor jakésiho soucitu s rodinkou na výletě, musím zklamat na celé čáře. Zavrtím hlavou a smlouvání je tím u konce.

„Máš peníze na kartě, že?“ Jo, to mám. Tedy alespoň myslím. „Tak pojeď za námi.“

„Tak co, dobrý?“ vítá mne Michal s naivní vidinou snadného a laciného řešení.

„Kdepak, jedeme za nimi. Asi k bankomatu,“ vracím kamaráda do tvrdé reality a vydáváme se za blikající samarou.

„Jsme to ale delegace, že? V Soči nás vede policejní doprovod s majáky, na Ukrajině nás vede policejní doprovod s majáky… To nemá jen tak někdo!“ snažím se uvolnit lehké napětí, když zabočujeme na místní silnici třetí třídy, tedy prašnou polní cestu, abychom šli vyzkoušet funkčnost a hlavně bonitu mé kreditní karty.

Scenérie zase stojí za to. Vesnické domky jsou obehnány někde dřevěnými deskami, jinde plechovými pláty, tak zvaná pozemní komunikace je chvilku z betonu, pak zase z panelů, občas z ničeho, a když se při výstavbě našel asfalt, tak byl taky použit. Uprostřed vesnice, která se podle našeho odhadu jmenuje Mikolaivskie, je dominantou travnato-hliněné fotbalové hřiště, na němž v pravé poledne trénuje tým hus s týmem krav obranu, útok a ze všeho nejvíce pasení. Těžko odhadovat, před čím to nakonec zastavujeme, ale visí na tom bankomat a nezbývá, než ho podojit. Kravky přijdou na řadu až večer.

„Tak kolik?“ vznáším dotaz bez bázně a hany do škvíry mezi střechou a tmavým sklem policejní lady.

„Čtyři sta,“ zazní rozsudek po krátké poradě uvnitř. Hm. Tedy dvě stě pro každého. To není málo. Ale ani moc. Je to dost na místní poměry. Málo na ruské, nebo unijní. Hlavně, ať ten krám funguje a můžeme už jet. Náš stav je v rámci možností stabilizovaný, ale přestože to bude znít velice expresivně a asi to sem nepatří, tak v blízkosti naší domácí toalety nám bude mnohem jistěji. Jsme na území, kde nenavazuje jedna vesnice na druhou jako u nás. Kde není na každých deseti kilometrech trasy sice ne voňavá, ale použitelná benzínka s WC. Musíme odsud!

„Tak tady to je,“ předávám obnos a pochopitelně neočekávám žádný pokutový bloček. Přání šťastné cesty potřebujeme více a tak s „reklamní policejní vložkou“ pokračujeme dále.

Čas na práci, čas na relax. Krátce před třetí odpolední je třeba „vypustit páru“ a pokochat se i jinými krásami Ukrajiny, než jsou sličné slečny, luxusní bydlení, nebo dobrá kuchyně. Malebné údolí kdesi na cestě ke Kyjevu mne přinutí odstavit stanislavu a vyhlásit odpolední siestu. Klid, pohoda, hory, kůň, vesnička v dáli… Zatímco kráčím někam do neznámých nížin náhodně objeveného „kaňonu“ zanechávajíce náš modrý „koráb“ na jeho vrcholu, uvědomuji si čím dál více, jak moc se mi tady líbí. I přes všechny ty problémy, za něž si v naprosté většině případů mohu sám svou nezodpovědností.

A protože si tyhle věci uvědomuji až moc dobře a nehodlám nás už vystavovat zbytečným stresům, jako první zajistím dostatečné zásoby paliva na cestu domů. Téměř čtyři sta kilometrů směrem na sever k hlavnímu ukrajinskému městu vede po docela kvalitních silnicích, u nichž začínají vyrůstat benzínky jako houby po dešti a k jedné z nich tedy zabočím a naplním obě nádrže. Vlastně všechny tři, jelikož Tatra 613 má standardně dvě benzínové, no a ta naše ještě propanbutanovou navíc.

Čerpací stanice voní novotou a její provoz je stejně nově chaotický. Podle všeho fungují jen některé stojany a přes moderní vybavení je možné natankovat opět až na základě objednávky. Pro našince, který je zvyklý tankovat do plné, neřešitelné. Ale sám v tom rozhodně nejsem. Blonďatá majitelka černého „esúvéčka“ by také ráda natankovala plnou, ale má smůlu. Nahlaste, kolik budete brát litrů, zaplaťte, natankujte, jeďte. Pokud se vám to nelíbí, zkuste štěstí jinde, nebo jděte pěšky.

„Vezmu padesát litrů,“ informuji u okénka s nápisem Kassa, a věřím ve svůj odhad stavu pětasedmdesátilitrové nádrže, tedy že je dostatečně prázdná, aby se tam ten objem nějak nacpal.

Asi dvacka za litr benzínu v přepočtu na koruny, padesát litrů je tam, karta od Citibank neustále funguje a tak neztrácejme čas a pokračujme po dálnici na Kyjev. Rád bych konstatoval, že do večera budeme doma, nebo alespoň na území Evropské unie, ale osud tomu chce zase jinak.

„Snažit se, to je hrozně málo,“ říká šéfkuchař Pohlreich v jednom z dílů ve svém pořadu Ano, šéfe! že mi snad docházejí vlastní komentáře? Nedocházejí. Ne tak jako plyn, který o sobě dává vědět v zácpě pár kilometrů pře Kyjevem. Z geografického hlediska to jsou jen milimetry, nebo při menším rozlišení centimetry, avšak pro nás je to kus cesty, který máme na své pouti k domovu překonat. Při prvním škubnutí nedávám coby zdatný tatrovák najevo žádné znepokojení a přisuzuji problém necitlivosti svého řidičského umění. Další zaškubání mne však přinutí přepnout na méně spolehlivý benzín. Délka několikakilometrové kolony je nečekanou překážkou a varovným signálem zároveň. Naštěstí jsme dostatečně připravení a nevyvede nás z rovnováhy.

Alespoň si to myslíme. Do prvního chcípnutí motoru. Spoléhat na plyn je zbytečné – všechen jsme spálili. Máme skoro plnou nádrž benzínu, proč nejedeme? Uprostřed skrumáže kdesi na 30. kilometru před hlavním městem Ukrajiny vybíhá Michal k zádi naší kopřivnické lodi a pokouší se najít příčinu nedobrovolné pauzy. Ukrajinci zatím využívají stezky podél dálnice a bez ohledu na překvapené protijedoucí (povětšinou na traktoru) se snaží podélně objet dav kyjevachtivých řidičů. Nutno přiznat, že se jim to daří mnohem lépe, než zprovoznění našeho auta.

Nenaděláme nic, musíme zkoušet. Historické štěstí přeje vždy více propan butanu, takže přepínám zpátky na plyn a rozjíždíme se.

„Nevím, všechno vypadá bez problému,“ omlouvá se Michal, i když oběma nám je jasné, že jsme natankovali asi ne zrovna čistý benzín. Co je nové,  nemusí být dobré, zní ponaučení z nově otevřené čerpačky.

Je nám více než jasné, že na výpary nikam nedojedeme a na rozebrání motoru není zrovna optimální provoz ani světlo. Štěstím v neštěstí je plynová čerpací stanice po pár minutách poskakování. Můžeme sice lamentovat nad tím, že nemáme fotku s olympijským medvědem, ale zato dojedeme v pořádku a včas domů.

„Dobrý den, berete karty?“ ověřuji situaci raději hned ze startu a zamítavá odpověď pohřbívá veškeré naše naděje na to, že štěstí si vždycky najde své blbce.

Můžeme si stokrát vyčítat to, co by nám vyčetly ženy a partnerky, tedy nedostatek hotovosti když víme, že karty zde akceptují jen zřídka kdy. Ale k čemu by to vedlo? Snad k naplnění hladovějící stanislavy?

V jednom z kufrů mám schovaných circa sedm hřiven na památku. Není to moc, ale tady nám za to nalejí skoro dva litry propanu. Šmátrám v útrobách a nacházím.S vítězoslavným úsměvem se vracím k okénku a žádám o dva litry elpégéčka. Přestože je vrcholem naivity představa slitování a doplnění nádrže na dojezdovou úroveň, může být příkladem pro naše obsluhy fakt, že i mizerná tržba tady nemá vliv na dobrou úroveň obsluhy. žádné opovržení. Prostě pár vteřin životadajného syčení a sedm hřiven je pryč.

„Je tady někde bankomat? Nebo tak něco?“ nedám ten zoufalý obnos z ruky jen tak zadarmo.

„Ano, je tady kousek Fastif. Asi 30 kilometrů odsud. Musíte odbočit doleva,“ dostávám souřadnice a hodlám se tím bez námitek řídit. Jasně, mrkneme nejprve na mapu, ale co nám řekne? Že taková obec taky někde existuje a i když uhýbá z našeho hlavního tahu, dává příslib komerce v podobě bankovního automatu a možná i zásob plynu.

Jedeme. Je tma. Kolem jsou jen lesy. Nehrotím to, posouvám stanislavu spíše očima. Pomalu. Ale jistě. Benzín máme jen tak na topení, plyn už dávno má být spálený. Máme za sebou 35 kilometrů. Cedule neříkala nic o tom, že by se mýlila. Jako mnohé její kolegyně. 45 kilometrů a nikde nic. Pomalu se dívám do tmy, kam odbočím a skováme se do rána před možnými nenechavci a nástrahami. Les vypadá přívětivě a Tatra 613 je pojízdný motel, takže přespání je nesrovnatelně méně komplikované, než v mnohých německých modelech koncernu VW.

Padesát kilometrů a stále ještě popojíždíme. A je to tady! Benzínka na levoboku!

„Dobrý večer, potřebujeme bankomat a plyn,“ koktám do okýnka, za nímž mne sjíždějí hnědé oči nadstandardně přitažlivé noční obsluhy. Čím to je, že tady jsou ty holky prostě tak hezké? A milé zároveň? Jak to, že u nás se proměňují ve zlatokopky a běžný servis pojem úsměvu vlastně vůbec nezná?  Přemítám na místo pocitu zoufalství z toho, že se opět nacházíme na místě mimo běžné mapy.

„Plyn nemám, ale jeďte do města, tam je bankomat i plyn,“ odporoučí mne další z potenciálních nevěst (a že jich podle běžného českého úsudku může být!) a s nadějí ve svých krocích sešlápnu plyn tatrovky nešetrněji k podlaze a sebevědomě proplouvám Fastivem. Lesy nalevo, lesy napravo, tma všude. Jistota je zeptat se a já nejsem jedním z těch opravdových chlapů, co raději hodiny krouží a hledají, než aby zastavili a zeptali se.

„Dobrý večer, potřebujeme plyn, kde to tady je?“ poptávám palivo jako kousek čerstvého chleba v místní večerce, kde hladina alkoholu zákazníků okolo překračuje řízení možné limity.

„Tady, kousek, pořád rovně, rovně a najdete to,“ ukazují společnými silami prodavačka a její asi celonoční společnost v podobě podnapilého pseudoklienta, tedy bez urážek pro nás přínosné společnosti.

Je tma. Stanislava kucká. Já nechápu, v čem je problém, že můj kamarád spolujezdec není schopen najít příčinu nekompatibility ukrajinského benálu a na místo toho téměř usíná v pohodlných sedačkách našeho přechodného domova. Směsice nesmyslných nadějí a představ už zabila více posádek, mnohem zkušenějších, než je ta naše, ale my se nedáme a vydržíme. Protože i přes ty hodně pitomé myšlenky mám Michala strašně rád a on snad nikdy nenajde sílu a odhodlání mne za ty blbé kecy zabít. Odpustil by mu to kdokoliv z mého okolí. Protože jak říkají mé přítelkyně, dokáži opravdu kvalitně „nasrat“.

Stanislava kašle jak zasloužilý kuřák roku a i nepatrný kopeček jí začíná dělat problém. Pohybujeme se asi třicítkou a a zařazená čtyřka není rozhodně tím ideálním stupněm, který by si třiapůllitrový motor přál.

Je 20:55 hodin, máme najeto 1.882 kilometrů z Adleru a 4.695 z domova a dostali jsme se asi z té největší sra*ky na naší cestě. Nebudeme spát v lese, zažívat přání snad každého komerčního cestovatele na Ukrajinu a  vyprávět o tom, jak nám došel benzín a přesto bylo všechno fajn, prostě natankujme a mizíme směrem k České republice, jak rychle to jen půjde.

To není panika. To je jen pocit nesrovnalostí v žaludku a nejistoty na celkem jisté trase.

„Máte štěstí, všichni okolo už mají zavřeno,“ vítá nás majitel „plynovky“, když výfuk stanislavy vypustí poslední spálený propan butan. „Kdyby mi nepřijela cisterna, taky bych už tady nebyl.“

Má pravdu. Máme štěstí. Až neuvěřitelné. Není to o tom, že bychom snad měli takový instinkt, nebo orientační schopnosti. Někdy máte obojí a pokud vám není Štěstěna nakloněná, je vám to úplně na nic.

Záložka pro permanentní odkaz.