Ukrajina – Kyjev, Novomoskovsk

Pondělní ráno 30. srpna pro mne začíná šimráním slunečních paprsků půl hodiny před jedenáctou. Není kam spěchat – „snídaně není v ceně,“ povzdechl si Michal ještě těsně před usnutím a tak v naprostém klidu a pohodě pozoruji život za našimi střešními okny. Naproti přes ulici je autoservis, spíše taková větší garáž, kam by běžný český šofér s nablýskanou oktávkou asi nezavítal, ale tady je tahle úroveň dostačující i pro majitele nového mercedesu. Ten buď nemá na výběr, nebo mu jde hlavně o to, aby měl auto v pořádku. Plné prostranství před firmou nevypadá na to, že by místní automechanici měli nouzi o práci. Počasí je naprosto fantastické a tak popoháním svého ospalého kamaráda, který už poťapkává v papučkách s logem hotelu Enej po pokoji, k větší aktivitě.  Za pět jedenáct už filmujeme scénu opouštění sympatického motelu Petrograd a na plný plyn pokračujeme na Kyjev.

Mám chuť si zazpívat. Spontánně, takhle po ránu se prostě projít a zazpívat si. Jak je libo! Dálnice protínající ukrajinskou step má standardní výhodu v tom, že je z ní možné kdykoliv odbočit a tak už už šplháme po polní cestičce na malý vrch, kde cítíme ideální příležitost pro pár nikým nerušených chvil.

Téměř čerstvý chléb, jogurtové mléko, šunka, to vše rozprostřené na tatrovácké tabuli z kapoty – co více si můžeme přát?

Hřbitov. Cože? No hřbitov. Kde se vzal, tu se vzal, asi 30 metrů před námi. Nu což, nebudu rušit svým halekáním mrtvé a doprovázen stíny vysokých borovic pokračuji po hliněné stezce někam dále k rozlehlým pastvinám. To je klid. A ta „simpsonská“ obloha. Nechávám myšlenky jen tak plynout s prvními slokami toho pro mne nejlepšího, co znám. Je Tě škoda, Karle Kryle… „Nikdo nevzpomene…“ Je mi smutno. Nemá to nic dělat ani s politikou, ani s něčím podobně omezeným. Než se vrátím k autu, tak to musím ze sebe vyzpívat. Jenže mi to začíná ztěžovat objektiv, kterého si všímám sice včas, ale tentokrát mne ruší ještě více, než obvykle.

„Tak jedem,“ usmívám se nuceně, abych zbytečně nekazil sluníčkové dopoledne. Půl hodina rozjímání stačila. Však ono to přejde.

Máme najeto 1147 kilometrů, je jedna hodina po poledni a o sto hřiven lehčí vjíždíme do hlavního ukrajinského města – Kyjeva.

A kde že zmizela ta stovka? Když jsem se opět dostal do bezstarostné nálady a říkal si, jak je ten život fajn a zasnil se nad tím blaženým pocitem, zaměřila mne policejní hlídka DAI („dajka“). Já ji taky, ale jejich laserový radar byl rychlejší, než moje noha na brzdě.

„Dobrý den,“ podávám doklady a na pokyn vystupuji z auta.

„95 km v hodině,“ ukazují digitální číslice na displeji radarové pistole a já jsem sám se sebou spokojený, jak jsem to krásně ubrzdil. Jenže šedesátka v obci je ještě o něco níže.

„Štraf! – Pokuta! 300 hřiven!“ oceňuje můj výkon policista.

„Běz štrafa, ně nádo bumágu – bez pokuty, nepotřebuji papír,“ nabízím lehce tlumeným hlasem a s obchodnickou drzostí mi vlastní pro oba výhodnější řešení.

„Pojď dozadu,“ ukazuje mi příslušník a obratně odkudsi vytahuje čistý list papíru. „300 štraf, 100 bez štrafa – 300 hřiven oficiální pokuta, 100 hřiven bez dokladu.“

To je férová nabídka. Bez dalšího přemýšlení kývnu na „akční cenu“ pokuty a po krátkém neformálním rozhovoru na pořád dokola obehrávané téma naší tatrovky se loučíme téměř jako staří přátelé.

„35 kilometrů za 250 korun, to celkem jde,“ vracím se s úsměvem za volant a frčíme dále.

Představy o Kyjevě se mi smrskly do představy poloprázdného velkoměsta, kde zbídačení sirotkové žebrají o drobné. V pozadí se majestátně tyčí klasické pravoslavné paláce a jen pár vyvolených si vychutná pohostinnost luxusních hotelových služeb. Moje kamarádka Iveta mi o Kyjevě občas vyprávěla. Její partner pracoval na kyjevském velvyslanectví a i díky tomu jsem si mohl vychutnat jízdu v tehdy nejnovějším modelu volhy – v tom, který se k nám již nedovážel. Pohodlné auto s nízkým stropem, ohodnotil bych. Holt, na mých 192 centimetrů je stavěná asi jen zavrhovaná česká tatrovka.

„Co v Kyjevě?“ napadá mne. Tři milióny obyvatel, „matka ruských měst“. stejně jako u jihomoravského města Kyjov je název odvozen od osobního jména „kyj“ a znamená tedy „Kyjův“.

„Dopravní zácpy si můžeme zažít i v Praze,“ hodnotí Michal situaci, aniž by odlepil zrak od svého pédéáčka, nebo co to je, a snaží se nás vymotat z totálního dopravního kolapsu.

Což o to, já si moc rád zajezdím, ale taky je to celkem jiná liga. Nejčastější značkou jsou Porsche Cayenne a Audi Q7. Sem tam překvapí fabka, ale jinak tady s naší stanislavou bez pardonu ztrácíme po všech stránkách. Využívám každé zastávky k tomu, abych se vyklonil z auta a pořídil nějaký ten snímek a můj věrný kameraman vedle na sedadle zvyšuje počet zaznamenaných minut záviděníhodným dynamickým tempem.

Cirkus, památník Pocta hrdinům druhé světové války, nákupní komplex Ukraina, maseratti s nepřekonatelnou potřebou odbočit a přejet tak asi tři plné čáry, novodobá výstavba vcelku solidních paneláků, moderní „skleněná pekla“ a nad tím vším pohádkově modré nebe – tak vidím hlavní město Ukrajiny během těch šedesáti minut, co nám trvá vymotání se a nasměrování na náš další z cílů putování – dálnici na Charkov.

V případech, jako je tento, jsem vděčný za moderní techniku a Michalovu schopnost „jeď vlevo, pak 150 metrů a doprava, pak rovně, pak mírně vpravo…“, tedy vyvést nás z toho roje aut a lidí zpátky do oázy relativního klidu. Asi teď každý kroutí hlavou, proč jsme neudělali v Kyjevě zastávku, neprošli všechny ty památky? Odpověď je  jednoduchá – nechtěli jsme. Míříme do Soči, sem se můžeme podívat téměř kdykoliv. A bez víz.

Dvanáct kilometrů za metropolí začíná stanislavě kručet v nádrži a tak nezbývá, než ji nasytit. Ono se to nezdá, ale má od posledního tankování v kolech rovných 450 kilometrů. Příznivá cena 3,90 hřiven (asi 9,50 Kč) za litr plynu nás netrápí, jenže začínám cítit natolik únavu, že měníme role a nějakých 90 kilometrů za padesítitisícovým městem Boryspil (Borispil) usínám.

Zatímco si spokojeně proplouvám krajinou snů, okolní kraj s blížícími se ruskými hranicemi očividně chudne. Přibývá radarových kontrol, jimiž Michal se zodpovědností sobě vlastní bezchybně projíždí předpisovou rychlostí, aniž bych mu do toho jako obvykle kecal a popoháněl ho kupředu. Ne vždy se to totiž vyplácí. Své o tom ví místní řidič červené Audi A4. Jeho vytuněný stroj nás třikrát hlasitě předjede, aby hned v další vesnici byl zastaven „dajkou“ a náležitě zkasírován. Třikrát. Olympijského medvídka vystřídali prodejci medu, jablek, ručně vyráběných košťat, proutěných košíků a mlází do bázy. Tím si nejsme jednoznačně jistí, ale vypadá to tak. Sortiment doplňují snad v každé zemi nepostradatelní sádroví trpaslíci a plyšová zvířátka. Zamýšlím se nad tím, jak často asi tihle prodavači obměňují svou nabídku? U sezónních produktů je časové omezení asi jasné, ale zdalipak plánují stejně jako naše hypermarkety a nabízejí už od září vánoční ozdoby?

„Ukrajinské suvenýry – kafe“ nabízí dřevěná budka velikosti dvakrát dva metry, za níž se spokojeně pasou krávy, kozy a kachny – holt, u cesty je tráva vždycky nejlepší, že? Ač se nám to nezdá, tak zvířata mají taky své (pro nás nepochopitelné) chutě. Můj pes (jak já říkám – moje pesa Besa) má nejraději vodu z kaluže a nebo z řeky. A já mám vždycky takové výčitky svědomí, když mu zapomenu vyměnit pár hodin starou vodu v misce…

Další audina, která nás předjíždí, je klasická „stovka“- „doutník“. Sice jí chybí tuning, ale zato má za sebou vozík napěchovaný slepicemi. Však coby ne, já také jezdívám s Besynkou na výlety.

Země paradoxů… Nejsem sice na Ukrajině jako doma, ale také jsem již něco viděl a tak si dovedu přestavit skromnost obydlí těch nešťastníků u cesty, kteří ani za sto let nezbohatnou z prodeje těch pár jablek nebo sklenic medu. Možná se jim někdy poštěstí vyměnit strarého žigulíka za novější model, ale bude to trvat hoodně dlouho. A pravděpodobně nikdy nepoznají luxus nových hotelů, které podél cesty rostou jako houby po dešti a všechny mají společný styl – moderní, ale jinak rádoby starodávný hrad či zámek lákající kočičky v bavorácích k jejich návštěvě. Už na první pohled ve mně takové stavení vzbuzuje nedůvěru, a to přestože od nás mám štěstí jen na samé dobré zkušenosti. Chudoba, luxus a obyčejná realita „Zákaz vjezdu na silnici pro vozidla nad 24 tun, pokud je příliš teplo“ – taková je Ukrajina.

Máme najeto 1513 kilometrů a pět minut před  půl osmou večerní nás štiplavým kouřem vítá průmyslová Poltava. Netuším sice, jak se tady asi dýchalo spisovateli Nikolaji Vasiljeviči Gogolovi, ale i přes Michalovo nadšení z toho, že se zde nachází supermarket, hypermarket, velkoobchod, nebo kam to vlastně zařadit (?) Metro – u nás dosud známý jako Makro – nehodlám se tady zdržovat déle, než je zdrávo. Natankovat a pokračovat dále, to je můj jediný plán, který s Poltavou mám.

„Nevyzkoušíme, jestli tady nebude fungovat moje makro-karta?“ odpověděl si vlastně sám Michal.

„Kde je tady plyn? Potřebuji plyn do auta,“ oslovuji taxikáře podstatně důležitějším dotazem po několika minutách marného hledání.

Třetí otázka je odměněna již důvěrně známým tupým pohledem člověka, jenž si asi takovou vymoženost ve 21. stolení asi nikdy nedokázal představit: „Je možné platit kartou?“. No, samozřejmě není. Ale na druhou stranu, hlavně, že je co tankovat.

Přesně ve 22:18 dosavadního času, necelých 30 kilometrů před Novomoskovskim, si posouváme hodiny o dalších šedesát minut dopředu, tedy na 23:18. Je sice úplně jedno, kdy tuhle hodinu „ztratíme“, ale tak nějak máme zrovna v tuhle chvíli stoprocentní jistotu, že ke změně času došlo a také není zrovna co dělat. Tedy mimo hledání noclehu, ale v téhle divočině je to pro dva ostřílené cestovatele zanedbatelná potřeba, že?

Novomoskovs´k nás vítá dvacet minut před půlnocí. Třetí největší město Ukrajiny Dněpropetrovsk je coby kamenem dohodil a já tak nějak mezi řádky svých myšlenek začínám silně cítit ten nezaměnitelný ruský vliv. Celkem malé město sice docela žije, ale orientační tabule jsou jenom na oklamání nepřítele a představa snadného nalezení ubytování se rozplývá jako pozdě večerní mlha.

Zase jsem ale zbytečný pesimista. Když tak nějak intuitivně projedeme celou obcí, narazíme na jejím konci na několik cedulí zvoucích do pohodového bydlení v kempinku, nebo v penzionu, však si jako vyberte. „Hotel Samara – hotel, sauna, restaurant, 700 metrů vlevo“ – nevím, jak vy, ale já to vidím jako ideální řešení. Odbočím tedy z hlavní silnice někam do tmy. Sto metrů – nic. Dvě stě metů – nic. Však co, máme ještě půl kilometru k dobru, ne? Dalších sto metrů a … hřbitov. Však co, hřbitovy jsou přece normální, ne? Pokračujeme dále tmou. Ty jo, tady bych se nechtěl vyhýbat kamionu. Cesta je docela úzká a není kam moc uhnout. Nebo možná je, ale je tma jako v pytli a já ty dvě tuny nestočím jen tak na pas blind někam do nikam jenom proto, že nějaký trumbera se rozhodne v tuhle dobu nespát, ale projíždět se zrovna tam, kde míříme my.

„Hele, jedeme už docela dlouho,“ přerušuje Michal mé soustředění a já tak nějak nechápu, kam tím míří. Někdy je prostě sedm set metrů delších, než jen přesně sedm set metrů. Ještě to zkusíme a kdyby nic tak…

…když asi ani po dvou kilometrech nenarazíme na nic jiného, než jen na tmu a stromy, otáčím tatrovku směrem zpátky. Nevidím na krok. Kruci, tady bych rozhodně nechtěl chytit defekt. Ne, že bych si s tím neporadil. Ale uprostřed tmy a nedaleko hřbitova to není zrovna to, co by mne povzbuzovalo. Vracíme se zpátky na hlavní silnici. Domácí vedou 1:0.

Máme štěstí – jen pár metrů po silnici zpátky do města je odbočka na kempink. Zasním se a vzpomenu na srubové bydlení v Estonsku. Tak tvrdou postel jsem ještě nezažil, ale kombinace únavy, spacáku, deky a poctivého dřeva na místo matrace mne za dvacet euro odpočala více, než kdejaký x hvězdičkový hotel.  Ale zpátky do reality, cesta je natolik prudká, že musím dávat pozor, abych náhodou něco neurval na spodku naší stanislavy. Stromy. Stromy. Cesta o ničem, ale kempy obvykle nebývají podél luxusních dálnic. Takže jedeme. Stromy, Keře. A nic. Krátká výměna pohledů a souhlas, domácí vedou 2:0.

Jsme zpátky ve městě. Hltám očima každou tabuli a snažím se přinutit svůj šestý smysl k tomu, aby nás navedl někam do pohodlné postele. Bohužel, žádná odezva. Naštěstí se hlásí paměť a připomíná, že jsme hned na začátku míjeli nějaký motel Kaťuša. Nevzpomínám na něj v dobrém protože problikávající neon v mé hlavě probudil metaforu s neblaze proslulým motelem „Jednooký Jack“ ze seriálu Twin Peaks, kde byl klid a pohoda to psolední, co by se tam dalo hledat. Jenže jsou skoro dvě ráno a spát musíme. Točím to na Kaťušu.

„Máme volno a máme dvě varianty pokojů,“ vysvětluje ochotně blondýnka kolem pětadvaceti.

„Můžu je vidět? Podle toho se rozhodneme,“ dávám si čas na rozmyšlenou, zatímco Michal s nastartovanou tatrovkou nedaleko vchodu je připraven okamžitě mne naložit a ujet, jak se říká „kdyby něco“…

„Tohle je za sto šedesát,“ nabízí jednoduchý pokoj, který mi připomíná strahovskou kolej. Dvě nezávislé postele, WC a koupelna v rámci chodby.

„A ten za tři sta padesát?“ zajímám se o snad luxusnější možnost.

„Ano, tady,“ vede mne slečna do patra. Doteď seděla na lavičce před motelem a řešila se svými známými kdoví co a teď jsem tady já a nejen, že kontroluji její fantastický zadek, ale neumím se rozhodnout, kde vlastně chci dneska spát. No, dá se říct, že já mám možná jasno, ale to by asi – u ní – neprošlo…

Pokoj za tři sta padesát vypadá líp. Čtyři sta padesát korun na osobu není tolik a budeme mít na pokoji i běžné sociální zařízení. Podávám recepční pas a peníze a zatímco bude vypisovat potřebné údaje, jdu uklidnit svého kamaráda s tím, ať naši modrou holku cestovatelku také pošle do hajan dozadu za motel.

„Děkujeme, dobrou…,“ loučím se více méně nedobrovolně, protože mne to svádí vzít pár plechovek piva a užít si velmi pozdní večer na lavičce před hotelem. A i když to možná bude znít nevěrohodně, tak klidně i v osamocení. Jen tak si o relativně teplém letním večeru sednout a vychutnat si ten klid pro své vlastní myšlenky  a pár deci chmelového moku.

Nakonec podléhám konzumu a společně s Michalem pomrkávám na jeho kameramanské úspěchy. Nepřeruší je bohužel divácký ohlas či připomínky, ale prachobyčejný spánek, který jako obvykle nedokáži ovládnout.

„Děleeej! Otevři! Dělej!“ probouzí mne opilecký křik. Může být tak kolem třetí ráno a dole se do dveří dobývá nějaký Ukrajinec totálně na plech. Místní holky jsou asi na to zvyklé, ale i tak, když porovnám fyzičku místního opilce a křehké blondýnky, není třeba příliš srovnávat, kdo z nich asi může být vítězem případného souboje.

„Ne, ne, jdi domů,“ jde mi překlad sám od sebe. Recepční odolává houževnatě, ale marně. S prvními údery pěstí do okenních tabulí rezignuje a pouští nezvaného návštěvníka dovnitř. Co bude následovat lze asi jen odhadovat, ale opravdu nehodlám čekat, jak ten zmetek vpadne do našeho pokoje a vymýšlím krizový plán. Přestože to může s odstupem času vypadat směšně, jsem připravený ho sejmout hned po vpadnutí do dveří našimi „paróžnymi“ ozdobami. Dřevo je pevné a nástěnné dekorace natolik těžké, že ochromí i statnější jedince. Zatímco Michal spokojeně spí, jsem připravený. Za dveřmi se ozvývají kroky a první rámus, ale na jemné ani hrubší zaklepání našich dveří nakonec nedojde. Narušitel je pravděpodobně buď notně zmožen alkoholem, nebo zpacifikován blondýnkou a během pár minut je klid, jako by se nic předtím nestalo.

Odcházím si zase lehnout, ale není mi dopřáno, abych zamhouřil oka. Jako člověk, který žije sám, mám různé bláznivé nápady, co se dá doma provádět během noc, ale opakuji – doma. Až dosud jsem si myslel, že jsme na penzionu, ne-li snad hotelu, ale… Zatímco většina hostů si podle mně chodí do podobných zařízení odpočinout,  případně se i vyspat, neplatí to pro novomoskovskou Kaťušu. Tady se lidé ubytují za účelem stěhování nábytku. Přiznávám, že je to značné zpestření jinak nudného spánku, ale tentokrát bych se opravdu raději nudil. Bohužel, dneska to nepůjde. Jsem nedobrovolně zatažen, byť přes stěnu a další dveře, do strategické porady „kam s ním“. Byl bych rád, kdyby se konečně rozhodli, a nebo mne požádali o pomoc, protože víc rukou více unese a čím dříve to přestěhujeme, tím dříve přestanou hrkat, tím dříve půjdu spát, odpočinu si a ráno nebudu nevrlý, ale spokojený a usměvavý na celý svět.

Záložka pro permanentní odkaz.