Polsko, návrat

Je 7:48 ukrajinského času přesně, máme najeto 5.463 kilometrů, 2.538 kilometrů ze Soči a ukrajinsko-polské hranice jsou tady! Pondělní ráno 6. září 2010 je cítit sežehnutým dehtem z cigaret, svěží teplotou a pro mne osobně netečnost vyvolávajícím vyčerpáním. Od blahoslavené i proklínané Evropské unie nás dělí jen pár set metrů. Pocit vítězství se pokouší předčasně oslavovat, protože jsme v této výpravě snad poprvé dosáhli vytyčeného cíle a vracíme se bez újmy na zdraví. Nebo snad ne?

Úvahy protne klepání na okno naší tatrovky. Trvalo dvacet minut, než si nás pracovnice celního úřadu všimly. Nedá mi to nevzpomenout si na jeden z hitů kapely Orlík (Zelený krávy), který nadčasově vystihuje asi názor většiny, a to ne jen mužského pohlaví: „Co vás vy… do armády táhne? Měnit sporák za buzerák, žít jen podle rozkazů a hesel, místo chlapa šůrovák…“ a pobaveně se pousměji s jistotou silnější než u harvardských fondů, že za takovou drzost ponesu následky.

My oba. Jednak jsem sám sebe už vytočil tím, že jsem naši loď nasměroval do zelené lajny, kterou jsem považoval za bezcelní a jedinou správnou, a poté, co jsme si získali prostor a respekt v koloně „nic nevyvážejících“ Ukrajinců, jsem zjistil, že je to totální kravina, neb jsme se měli držet „evropsky“ vlevo a získat tím nenahraditelnou výhodu volného průjezdu pro všechna vozidla z EU. Být Michal mojí manželkou, jsem už mrtev. Nebo zadupán do země. Uf. Ještě, že na podobné výpravy mají manželky a přítelkyně vyhlášeny embargo.

„Mitnija pasportnija kontroľ “, aneb to jsou mi zase zbytečnosti, které jen uměle zvyšují důležitost orgánů promenádujících se všude okolo a jsouce si jistí svou nadřazeností. No nic, pokusím se urychlit procedury tak, aby všechny místně přítomné strany si přišly na své a my dva byli co nejdříve za těmihle „kopečky“.

První dveře, druhé dveře, i přes svou dokonalou slušnost jsem odevšad vykázán. Je osm ráno, střídání směn. A jako každý obřad ve státní správě, i tohle zabere více než dvacet minut.. Nevadí, jsme tak blízko domova, že kdybych se rozmáchl a hodil kamenem, rozbiji si některé z nových plastových oken svého domku. (A to ještě netuším, že akce „Zelená úsporám“ bude ve skutečnosti akcí „Zelená útratám“ a slibované dotace na zateplení nikdy neuvidím…)

Mezi tím dostávám názorný příklad, jak se to dělá správně. Štíhlá rudovláska kolem metru sedmdesát pět a ideálních mír má šarm nejen díky svému sebejistému charismatu, ale také díky o číslo menšímu koženému oblečku, jenž v každém muži zcela dokonale přesměruje myšlenky naprosto jinam, než k práci a povinnostem. Koketný úsměv a „připálíte mi“ cigárko zabírá s japonskou dokonalostí. Za jiných okolností by mne asi také ten pohled zaujal na více než jen zlomek vteřiny, ale momentálně uvažuji čistě prakticky vidím, že ti dva „zelení panáčci“ na místo odbavování flirtují s nějakou „bordelmamá“ a my tady musíme díky tomu tvrdnout v úplně odlišném slova smyslu, než oni.

V bílém golfu opodál je mezitím docela narváno. Osádka čítající dvě šikovné Ukrajinky a jejich „přítele“ budí pozornost jen nás, protože všem ostatním je nad slunce jasné, že je to v podstatě jen čerstvá(?) zásilka do některého z příhraničních night clubů. Mezi řečí občas zaslechneme výraz „kobra“, což může sice znamenat cokoliv, ale pro nás je to okamžitě přezdívka dámy v kůži. Zatímco my tady budeme šedivět, ona bude za pár minut kdoví kde. Život není spravedlivý. K nikomu. Ale i tak máme opravdu štěstí, že máme to hloupé skrývání a ponižování se na hraničních přechodech za sebou. Nevzpomínám si, že by to některý z našich „spravedlivých obyčejných českých občanů“ vůbec kdy nahlas pochválil. Ale zvykli si všichni. Rychle a automatizovaně.

Konečně jsme na řadě. Jedna věc je nostalgicky vzpomínat na to, co je pro ukrajinské řidiče okolo ještě pořád realita (v žádném z aut kontrola samozřejmě nic nenajde), druhá věc je poskytnout tělu i mysli zasloužený odpočinek a už být alespoň na území Polska. Které budeme proklínat za hustou síť radarů a budeme dodržovat povolenou maximální rychlost, ale i tak se budeme přibližovat k pohodlné a bezkonkurenční posteli.

„Doklady, talon,“ procedí mezi zuby jedna ze zelených strážkyň hranic, kterou se už delší dobu snažím marně rozptýlit urputným pohledem doplněným myšlenkami jen na to nejlepší. Asi se nepovedlo.

„Máte jen červené razítko. Potřebuji zelené. Nemůžu vás pustit. Odstavte vozidlo,“ zkouší pevnost mých nervů napnutých hodinovým čekáním k prasknutí černovláska v kanadách.

„Moment, ale kolegyně v budce říkala, že je to v pořádku, že můžeme jet!“ nenechám se odbýt, na místo toho abych respektoval zásadu číslo jedna, tedy že člověk v uniformě má vždycky pravdu. Jsem holt nepoučitelný a zabijácký pohled je mi za to důtkou.

Pokorně tedy odstavím stanislavu bokem a vracím se se snad dokonalým maskováním rozčilení zpátky k úřednickým budkám. Nevědomky přilévám oleje do ohně, protože jsem během „vypouštění páry z uší“ uhnul s tatrovkou jen takový kousek, že stejně nikdo neprojede a rozezlení Ukrajinci začínají dávat svou nevoli najevo hlasitým troubením.

„To je v pořádku, jiné razítko nepotřebujete,“ ujišťuje mne blondýna otrávená po vyčerpávajících deseti minutách služby. Navíc jsem ji vyrušil u barvitého líčení toho, co viděla den předtím v televizi a to se rozumí, že mé nevychované gesto – zaklepat a bez dalšího zbytečného protahování vejít – si zaslouží odplatu.

„Jenže támhleta chce ještě další razítko,“ ukazuji na zjevně rozhozenou černovlásku v maskáčích, která se snaží nevidět chaos způsobený odstavením dvou utahaných a komplikace způsobujících Čechů a jakoby cíleně přechází z jednoho konce hraničního přechodu na druhý.

Ani to moc nebolelo a k červenému razítku na talonu přibylo razítko zelené. Na všech stranách zavládne během okamžiku dokonalé uspokojení. Jedeme!

Je devět hodin šestnáct minut středoevropského času a naše zubožená výprava přijíždí na polské hranice. Závistivě a frustrovaně zároveň sledujeme opakování „divadelního představení Kobra v akci“, které hlavní představitelce urychlilo přesun o cenné desítky minut a sami se psychicky připravujeme na poslední „Schengenem“ odvyknutou proceduru. Příště si zkusím také obarvit vlasy a napěchovat se do černé kůže. Možná budu něco mezi Trautenberkem a Batmanem, ale jestli nám to má pomoci k rychlejšímu odbavení, jdu do toho!

„Vyplňte tohle, „ dostávám přes okénko nějaké lejstro a podle svého nejlepšího svědomí se pokouším doplnit údaje, které budeme vzájemně považovat za pravdivé.

„Kolik vezete benzínu?“ pokračuje kampaň na zjištění podle mne nepodstatných údajů a já blbec odpovím zcela upřímně: „Padesát litrů benzínu a asi pět litrů plynu“.

Průser. Průser jak vrata! Nikoho nezajímá, jestli máme v závěsu cisternu nebo rezervní kanystr v kufru. Jádro problému je někde úplně jinde. Soudruzi programátoři nepočítali s tak prohnanými „agenty“, jako jsme my, a umožnili zadat do evidence jen jediný údaj. Nastává trapné ticho, které rozhoduje o dalším zdržení na hranicích, nebo o vyřešení tradičním českým „však se nějak dohodneme“.

„Víte co, tak já napíšu, že máme padesát pět litrů plynu a je to,“ navrhuji se stoickým klidem a uvolňující oddechnutí za přepážkou je dokonalým souhlasem.

„Co vezete?“ No páni, to je nějaká hra, nebo co? My jsme snad také v Unii, jsme vaši, teda naši, teda…. Prostě jsme téměř rodina, tak jaképak copak?:Nevezeme přirozeně nic!

„Otevřete zavazadlový prostor a odmontujte zadní sedadla.“ No to si snad dělá srandu! Buď se do mně ta na Polku přitažlivá pracovnice celní správy zamilovala, nebo tady někde natáčí skrytá kamera a my budeme slavní!

Určitě by neškodilo obojí, protože jakmile rozbalím kufry a sundám sedadla, objeví se kvalitní ocelová přepážka oddělující prostor pasažérů od motoru a vyjeví bez skurpulí to, že i kdybychom chtěli, tak pod sedadla nebo za ně prostě neschováme vůbec nic. Balíčků na plátu pod zadním oknem si ale paradoxně nevšímá nikdo. Máme tam sice jen suvenýry, ovšem….jak by řekl Pavel Landovský v divadelní hře Audience: „To jsou paradoxy.“

Kufry špinavého prádla zívají na celé kolo a já si to divadlo dokonale užívám. Panečku, to je ale retro! Ostatní vrstevníci o podobných kontrolách slyšeli jen z vyprávění a nebo z televize, ale my? Tady a teď a naživo! A s klidem a jistotou, že se nám nic tak špatného asi nemůže stát, neboť jsme právoplatnými občany mocné Evropské unie! Tedy alespoň v to věřím.

„V pořádku,“ dostáváme povel k uzavření zavazadel a ke zpětné montáži sedadel. Jednoduchý systém tatrováckého uchycení je teď k nezaplacení, demontovat cokoliv na příklad na Audi A8 by znamenalo se už třeba nikdy nerozjet.

Je něco mezi devátou a desátou, stav tachometru se od posledního záznamu nijak dramaticky nezměnil a na rozdíl od Kobry jsme vpuštěni do Polské republiky.

Že si vymýšlím? Že spravedlnost neexistuje a že Kobra díky svému „kouzlu“ přejela hranice během pár okamžiků? Omyl!

Zatímco se při té socialistické buzeraci cítíme opravdu trapně, sleduje nás nejen oko úředníka a ochránce státu, ale také tři páry očí za temnými skly bílého golfu. Kobra pobíhá od jedněch dveří ke druhým a její koketný úsměv je ten tam. Občas zasyčí něco jako „To si odskáčete.“ a „Nechápu, co po mně chcete?“, ale jistota jejího chování je natolik otřesená, že bych tak nějak odhadoval její program dne na výslech, výslech a v optimističtějším případě  jenom výslech.

Je mi to jedno. Pojeďme, chce se mi hrozně spát. Michale, vem to, prosím, za mně. Potřebuji si na chvilku zdřímnout…A polské předpisy a omezení nás dozajista zdrží o celý krásný den.

….a taky že jo! První probuzení jez pohledu mapy po pár milimetrech.

„Michale, přidej,“ žadoním a porušuji základní pravidlo nekecat šoférovi do řízení zároveň.

„Pa-de-sát-ka,“ dostanu robotickou odpověď, která se mi ale vůbec nezamlouvá.

„Jeď prostě jako místní. Ty ptačí budky s nápisem radar jsou stejně prázdné,“ snažím se zvýšit nejen tlak na Michala, ale hlavně na jeho pravou nohu a plynový pedál. Bez efektu.

Probouzím se zase o pár milimetrů dále. Kde to vlastně jsme?

„Pa-de-sát-ka,“ slyším preventivně. S takovou dorazíme domů v zimě. Více méně opět usínám.

Jsou dvě odpoledne, máme najeto 5.739 kilometrů od začátku výletu a 2.814 kilometrů ze Soči respektive z Adleru a někde na 32. kilometru ve směru na Osvětim doplňujeme palivové nádrže. Je to legrace a otrava zároveň – za chvíli jsme doma.

Další sto třicet dva kilometry se kodrcáme v zácpách neskutečné tři hodiny dvacet tři minuty. Pocit, který zažíváme při průjezdu polsko-českými hranicemi v Těšíně se dá přirovnat snad jen k extázi při vítězství českých hokejistů nad sbornou v poměru 10:0. Je to tady!!! Přes všechny  nástrahy a finty Rusáků, přes nejhorší otravu jídlem v mém životě, přes problémy s natankovaným bahnem na místo benzínu, přes úřednickou buzeraci na hranicích, přes tohle všechno jsme zpátky ve svobodné zemi, jsme doma!!!

Když se však rozsvítí červená kontrolka na kameře a Michal zaměří objektiv na mne (což „zbožňuji“), je třeba zachovat jisté suverénní dekórum. Vzpomenu si na rozhovory s Jardou Jágrem, které jsem viděl v televizi a snažím se stejně jako on rozvážně a korektně odpovídat na všechny záludné otázky. Třeba:

Michal: „Tak co, rád, že jsme v Čechách?“

Já (s patriotismem a humorem sobě vlastním): „Jsme na Moravě.“

Michal (sklerotický pražák – že by tou otravou jídlem?):  „Ježíš, sorry, já zapomněl na autonomní regiony!“

Já: „My a Krym.“ (stačilo by už jen dodat „spolu a chutně“ – kde já na ty voloviny chodím?)

Michal (s myšlenkami očištěnými od pragocentrismu): „Jsi rád, že jsme zpátky v České republice?“

Já (s vážností Jaromíra Jágra) : „Jsem rád, že se nám nic nestalo.“

Michal: „Nezbývá, než souhlasit.“

O pár desítek minut později se opakuje standardní scénář. V očích českých i moravských „obyčejných lidí“, kteří zcela vytíženi osmihodinovou pracovní dobou si díky dokonalému time-managementu najdou v zaměstnání i pár vteřin, či minut, či hodin na přispívání do internetových diskuzí, bude sice vypadat hloupě a zjednodušeně, ovšem na rozdíl od jejich smyšlených představ, jsou ty naše skutečné a zažité na vlastní kůži. Ano, přiznávám, že po každém návratu, ať je to ze západu nebo z východu, se scénář znehodnotí myšlenkami, které určuje žaludek. Taky na to vypadám…

Byli jsme v Rusku, avšak netrpěli jsme hlady, jak by asi „vtipně“ glosovali někteří „cestovatelé prstem po mapě“. Naše zásoby byly prostě omezené a tak první zastávka na území České republiky není za účelem políbení nějaké sochy či matičky země, ale ryze praktická a přirozená. Hypermarket Tesco je v pondělí 6. září 2010 před šestou večerní nabitý k prasknutí. Hospodářská krize je zřejmá, nákupní koše jsou plné po okraj a žádný z terminálů nehlásí při placení kartou nedostatek peněžních prostředků. Lidé jsou přesto nespokojení a mračí se. Těžko říct, co by jim zvedlo náladu. Třeba skutečné životní hodnoty? Ale jak je poznají, když mají většinu životních potřeb na dosah a díky letákům mají naservírovaný program na využití volného času?

Beru pár drobností a cítím se neskutečně dobře. Ne díky tomu, že mám pár kilo dolů a od domova mne dělí pár minut. Usmívám se proto, jelikož já vím, jak se mám dobře. A dokud budu žít tady, tak se budu mít opravdu dobře. I bez miliónů na bankovním účtu a nutnosti být denně v televizi. Bez nutkání někoho potichu korumpovat v zapadlých hospůdkách mimo záběry kamer. Nebo si ho naopak tajně nahrávat a vyvolávat umělé kauzy. Kdo si i přes každodenní mozkové masáže zprávami zachoval zdravý (klidně selský) rozum, tak pravděpodobně ví, o čem mluvím.

Je 18:35 hodin místního času, najeli jsme 5.922 kilometrů a jsem doma.

Uspořádat zimní olympijské hry v letním letovisku s jedinou příjezdovou cestou plnou rublů chtivých policejních hlídek je možné jen v myšlenkových pochodech blázna utopisty. Nebo v Rusku. Jsem zvědavý, jak olympiáda v Soči, která se bude jednoznačně odehrávat ne v Soči, ale v Adleru, zapíše do dějin sportu a celosvětového povědomí. Prozatím se podařilo zajistit press centrum pro novináře a díky přírodě i několik svahů vhodných pro lyžování. Pokud napadne sníh. Premiér Putin je o tomto faktu přesvědčen, alespoň dle propagandistických videí na youtube.com. Budeme mu držet palce?

Nevím. Pravděpodobně si příští rok střihneme něco méně finančně náročného. Třeba gruzínský čaj. Nebo kazašskou holku. A nebo dáme stanislavě ochutnat originál íránský benzín. Stejně veškeré dovolené plánujeme podle ní. Ať se podívá tam, kde ještě nebyla. Má na to právo. Jediná skutečná královna silnic nás totiž za okolností mými omezenými schopnostmi těžko popsatelnými drží při zdraví a životě, a za to jí patří dík přesahující naše pozemské schopnosti.

Třeba do příště našetřím a nechám jí vyměnit pneumatiky. Zimní micheliny jsou fakt klasa, ale pokud na nich cestujeme převážně v létě, kdy teploty už nad ránem přesahují třicítku, je to takové… asi jako kdybyste chtěli někde v letovisku u moře pořádat mezi palmami zimní olympijské hry. Aha. Tak pardon.

Záložka pro permanentní odkaz.