Ladoga 2004 …aneb Jak jsem viděl Rusko podruhé

…vzhledem k tomu, že Česká republika (ČR) a Ruská federace (RF) mají mezi sebou vízovou povinnost, bylo zapotřebí vyřídit víza. To znamenalo naplánovat trasu, vybrat datum odjezdu a pobytu a navštívit cestovní kancelář. Pro někoho možná nákladné řešení, nicméně asi nejschůdnější. Cestovka totiž zařídí veškeré doklady, na jejichž základě ruská ambasáda může vydat vízum. Nebo taky nemusí… Zatímco loni jsme museli žádost o víza podat nejlépe šest týdnů před plánovaným odjezdem, letos na vše stačil týden. V Praze dokonce tři dny, ovšem také za vyšší cenu.

Plánovaný termín odjezdu byl pátek 23. července 2004, takže jsem cestovku navštívil o týden dříve. Zaplatil jsem třikrát dvatisícešestsetkorun a dohodl se, že vzhledem k šibeničnímu termínu vyzvednu víza příští pátek v Brně na ruské ambasádě. Naše sestava na výpravu byla z různých koutů republiky, takže ostatní členové posílali pasy přímo na společnost, která vyřizovala víza. Teď už stačilo „jen“ zařídit vše v práci a dohodnout v servisu kontrolu auta. Na tu ovšem zůstal jen jeden den, přičemž jsem musel i vyměnit pneumatiky. Loňské micheliny se osvědčily perfektně, ale už byly hodně sjeté a tak byla nezbytná výměna. Jak se později ukázalo, neměl jsem šťastnou ruku nebo mysl, když jsem zvolil jako náhradu použité pneumatiky Matador MP7. Nechtěl jsem investovat do nových a nedbal jsem rad v pneuservisu, takže za veškeré komplikace, které během cesty mohly nastat díky špatným pneumatikám, jsem nesl odpovědnost já. Auto bylo ježděné denně, takže stačilo jen vyměnit olej a brzdové desky, zbytek byl v pořádku. Termín odjezdu se blížil…

Pátek 23. července 2004

Okolo 9. hodiny jsem volal do cestovní kanceláře, jak to vypadá s vízy. Měla být hotova někdy v průběhu dne a chtěl jsem tedy podle nich naplánovat i odjezd. Dostal jsem telefonní číslo na paní z ruské ambasády, která toto měla na starosti. Když jsem se konečně dovolal, bylo mi řečeno, že víza jsou hotová a že si pro ně musím nejpozději do 10.30 přijet do Brna. To ovšem bylo nereálné. Uvažoval jsem, komu můžu zavolat a naštěstí jsem zastihl svého brněnského kolegu Přemka Jagoše, který byl natolik ochotný, že dokončil nejnutnější práci a vyjel pro víza. Vyzvedl je na poslední chvíli, asi pět minut před odjezdem oné paní. (Ještě jednou mockrát děkuji za ochotu, Přemku.)

19.00 – odjezd z Brušperku. Zpoždění několik hodin, zaviněné klasicky hektickým pátkem v práci a posledními přípravami na cestu. Výchozí stav tachometru 231 747, což je jen informativní údaj, protože tahle tatra má najeto podstatně více. Je to sice již 15 let starý model Tatra 613-3, nicméně co do spolehlivosti by jen těžko hledala sobě rovný vůz. Již v roce 1998, kdy jsem ji koupil, dostala jméno Stanislava, a to ji zůstalo až dodnes.

Podle původního plánu jsem měl někdy okolo 20. hodiny naložit prvního spolucestovatele Michala v Praze a někdy okolo 22. hodiny druhého spolucestovatele Davida v Jablonci nad Nisou. Dálnice ale byla v takovém stavu, že jsem po dvou a třičtvrtě hodinách cesty byl teprve v Měříně za Brnem (245 km), kde jsem natankoval plné nádrže benzínu a plynu (LPG) a pokračoval ve směru na Prahu. Půl hodiny před půlnocí jsem dorazil do Úvall u Prahy (388 km), odkud to bylo jen pár kilometrů k Michalovi domů. Neplánované zpoždění nejvíce postihlo Davida, protože jsme k němu do Jablonce (507 km) dorazili až o půl druhé ráno v sobotu…

Sobota 24. července 2004

V Jablonci jsme odvezli zaparkovat Davidovu Betynku (Tatra Beta) do areálu, kde se nám David pochlubil svým vlastním malým muzeem a současně opravnou tatrovek. Naložili jsme věci a všimli jsme si, že u pravého zadního kola je podezřelá louže. Při bližším zkoumání David zjistil, že nám netěsní hadice u palivové nádrže a kape z ní benzín. Asi si toho v servisu nevšimli… Opravu jsem vzhledem k povaze závady a časovému plánu zavrhnul a tak jsme ve 2:38 konečně vyrazili k polským hranicím. Nu co, prostě vyjedeme benzín na takovou hladinu, až přestane odkapávat a dále pojedeme na plyn. Benzín měl být stejně jen rezervou, když bychom dlouho nenarazili na čerpací stanici LPG.

Polsko

Pět minut před půl čtvrtou hodinou ranní jsme v Harrachově (543 km) překročili česko-polské hranice. Kontrola byla jen formální, bez nějakých kyselých poznámek, jak tomu bylo loni v Bohumíně.

Cestou necestou okolo polských hranic jsme ve tmě míjeli hrad Bolkow, ze kterého byly vidět jen do noci zářící signalizační světla pro letadla. Pomalu se rozednívalo a my jsme jeli po celkem dobré dvouproudé silnici směrem na Wroclaw. Náhle se před námi objevila překvapivá cedule „Rusko 0,5 km“ vpravo. Že by to bylo tak blízko? Vždyť jsem od hranic jen sto kilometrů! Odbočil jsem a byla to pravda. Byli jsme v Rusku. Nebo možná v Rusce, protože tohle Rusko byla ne moc udržovaná vesnice čítající asi 20 domků a jednu hlavní kostkovanou cestu. Jeden z poněkud rozbořených domků vypadal na historickou památku, ale nechtěli jsme zbytečně rušit ranní klid a pokračovali jsme v cestě dále. Doprovod nám dělal úžasný východ slunce, kterých jsme později měli to štěstí vidět více.

Na začátku Wroclawi (686 km) jsme se rozhodli odpočinout a zamířili jsme k hotelu Agro. Byla to čtyřpodlažní budova, která vypadala spíše na ubytovnu, než hotel v pravém slova smyslu. Ale potřebovali jsme hlavně trošku spánku a pro tyto účely nám tento hotel vyhovoval. Auto jsme zaparkovali kousek od budky hlídače placeného parkoviště a po pár minutách čekání na recepci jsme měli zajištěný třílůžkový pokoj. Za 130 zlotých byla k mání předsíňka, koupelna se sprchovým koutem, pokoj s křeslem a televizí a s postelema, z nichž dvě poněkud připomínaly vodorovně ležící skříně. U okna s veselými květinovými závěsy byl malý stolek s dřevěnými židlemi, kam jsme odložili menší zavazadla a v nezvyklý čas – třičtvrtě na šest ráno – jsme se odebrali ke spánku.

Vzbudil jsem se něco po půl jedenácté. Nebyl jsem vyspaný až tak úplně do růžova, ale na nejnutnější regeneraci těla i mysli to stačilo. Kamarádi cestovatelé ještě spali, takže jsem se věnoval řešení pracovních záležitostí a přemýšlel o tom, jestli jsem přece jen neměl parkovat na hlídaném parkovišti.

V poledne už byli vzhůru i David s Michalem a tak jsme mohli pět minut před půl druhou odpolední vyrazit. Snídaní jsme si odbyli na nedaleké čerpací stanici. Měli vynikající párek v křupavém rohlíku za 3 zloté. Doplnili jsme zásoby minerálek a obohatili zavazadlový prostor naší tatry také o pár plechovek piva značky Tatra.

Na začátku vjezdu do centra Wroclawi jsme v protisměru minuli dva sovětské tanky T-34. Stály hned u cesty na asi třímetrových podstavcích a přestože na sobě neměly rudé hvězdy, bylo zřejmé, že se jedná o památník obětem druhé světové války. Byly dvě hodiny odpoledne a Wroclaw se stávala neprůjezdnou. Proudy aut se valily po příjezdových komunikacích směrem do centra, aby zde narazily na zúžení způsobené opravou mostu přes řeku. Provoz přestaly určovat semafory a začal boj o místo v hlavní jednoproudé koloně. Silničáři občas řídili dopravu, ale v podstatě šlo o to pokusit se projet a přitom se nesrazit s jiným autem, tramvají nebo neskončit pod parním válcem. Několik málo minut kličkování a už jsme mohli pokračovat dále.

Dalším velkým městem, které bylo na naší trase, byla Warszawa. Do té doby celkem dobře sjízdné silnice se změnily na desítky kilometrů se táhnoucí uzavírky s vyjetými kolejemi od přetížených kamiónů. Po třech hodinách vleklé jízdy jsme v malém městě Rusiec natankovali plyn a za další asi dvě hodiny jsme udělali zastávku na občerstvení. Hotel Palatium byla cihlová stavba s dominujícím podloubím, příjemnou venkovní terasou a také s posezením na zahrádce. Rozhodl jsem se ochutnat tradiční polskou polévku. Osm zlotých se mi sice zdálo trošku hodně, ale polévka byla vydatná a hlavně velice chutná. Zajímalo mne, z čeho se připravuje, ale nebyl jsem schopen určit mimo vejce natvrdo a masa žádnou další ingredienci. Až později v ČR jsem se od známé dozvěděl, že se pro přípravu se používá voda z odmočeného chleba a spousta dalších přísad. Zatímco slunečníky na zahrádce propagovaly dánský pivovar Carlsberg („Zajisté nejlepší pivo na světě.“), já jsem si objednal místní Zywiec. Kamarádi si vybrali rajskou polévku a velký salát s kuřecím masem. Na restauraci dvouhvězdičkového hotelu byly ceny přece jen asi dvakrát vyšší, než ve srovnání s cenami u nás. Ale personál byl velice příjemný, naprosto bez problémů hovořil anglicky a dokonce mi nechal jako dárek sklenici s logem pivovaru Zywiec.

Během oběda, nebo lépe řečeno večeře, protože se blížila sedmá hodina večerní, jsme probírali dosavadní poznatky z cesty. Po nepříjemných zúžených cestách jsme se konečně dopracovali na úsek dálnice. Čtyři pruhy výborné silnice nabízely možnost dohnat časovou ztrátu, ale taky nebezpečný a pro obyvatele České republiky neznámý způsob, jak snadno a rychle havarovat. Protisměrné pruhy byly rozděleny svodidly, která byla místy přerušena a tvořila spojnice mezi oběma směry, ale také malé křižovatky. Takže si představte, že svištíte v levém pruhu po dálnici a najednou se vám tam zleva vřítí traktor s vlečkou. Heroický výkon, kdy vyjíždí z vedlejší cesty přes dva pruhy až do toho třetího, kde auta lítají běžně rychlostí 130 km/h, si zaslouží nejen obdiv odvážného traktoristy, ale také náležitou pozornost šoféra auta na dálnici. Těžko odhadovat, jak by podobná situace vypadala u nás, kdy na dálnici levý pruh patří často novým silným vozům, jejichž řidičům sice ještě nestihl „uschnout“ řidičák, ale tachometr bez problémů ukazuje k hranici 200 km/h… Nejsem zastáncem názoru, že nebezpečná je rychlá jízda. Domnívám se, že nebezpečná je špatná jízda zaviněná neschopným nebo nezkušeným řidičem, což v kombinaci s vysokou rychlostí může vést až k tragickým koncům. Oživením na jinak jednotvárné cestě bylo také duo tuningových „maluchů“, polských autíček Fiat 126. Hliníková kola na širokých pneumatikách, černé fólie na sklech, upravená světla, nezbytné dva bílé pruhy přes celé auto a charakteristický dunivý zvuk výfuku, nás jen ujistily v tom, že tuning je oblíbený nejen u nás. Co se ale u nás nevidí, naštěstí, je kombajn. Tedy kombajn dálnici! Prostě kde se vzal, tu se vzal, najednou tam byl, jako by se nechumelilo a spolu s ostatními účastníky silničního provozu se plazil v pravém dálničním pruhu. Ještě že v Polsku neexistují dálniční známky. Nějak si nedovedu představit, jak kombajn před vjezdem na dálnici zastaví u benzínky a požádá o desetidenní dálniční známku za stovku, protože potřebuje jet po D1 z Brna do Prahy…

Po dobré večeři jsme si ještě odběhli na sousedící čerpací stanici pro nějaké drobnosti na cestu a v 19:45 jsme opustili parkoviště hotelu Palatium. Do Warszawy zbývalo ještě necelých čtyřicet kilometrů. Loni podél hlavního tahu na hlavní město Polska stopovaly lehké děvy a lákaly na radovánky v autě či možná někde ve křoví. Letos jsme zahlídli jen dvě nesměle mávající „stopařky“ docela sympatického vzhledu, což znamenalo, že během několika málo minut budeme v metropoli. Tam nás přivítal docela hustý večerní provoz, pro který ale padesátka v obci znamenala jen jakési číslo, takže jsme se přizpůsobili a bez větších problémů se rychle dostali na náš hlavní směr – Augustow. Minuli jsme katedrálu, dominantu Warszawy, projeli kolem hlavního nádraží, zaregistrovali českého favorita s karvinskou espézetkou a už jsme svištěli k poslko-litevským hranicím.

Neděle 25. července 2004

Cesta se velice rychle zase zhoršovala a z původní docela sjízdné silnice se stávaly prašné cesty s místy hlubokými výmoly. Doprava byla v podstatě vedena jen v jednom pruhu, takže jsme chvíli poskakovali po silnici bez povrchu a zastavil nás semafor. Kolona z protisměru projela a my poskakovali dále, až nás zase zastavil semafor. Místní frajeři se pravděpodobně přesouvali po místních diskotékách, takže pádili jako o závod díra nedíra. Jeden z nich se asi rozhodl uspořádat noční rallye. Do té doby jsem okolní „závodníky“ ignoroval, protože jsem před sebou měl více než jen málo kilometrů, ale jeden mne opravdu vytočil. Nemám rád, pokud se někdo stanislavě lepí na zadek a ještě do toho svítí dálkovými. Černé fólie na sklech a vytažené rolety na zadním okně sice bez problémů odrazí světelný útok, ale na téhle cestě hrozilo, že každou chvíli budu muset prudce zabrzdit a ten trouba za mnou skončí v motoru naší tatrovky. Na dost nepřehledném úseku nás začal předjíždět, takže jsem musel hodně zpomalit, aby nedošlo k havárii. A to už jsem byl opravdu naštvaný. Přidal jsem plyn a valil se za ním. Dohnal jsem ho po pár metrech a protože nestihl zelenou na semaforu, zastavil před dalším zúžením. Dělal jsem jakoby nic a v klidu čekal, až projede kolona a budeme moct projet i my. Blikla zelená, přidal jsem plyn, do noci zadunělo osm válců, stanislava zahrabala a než se stačil pan závodník vzpamatovat, prosvištěli jsme kolem něj zleva a na několik desítek metrů mu ujeli. Cesta ale byla horší a horší, v některých úsecích mi musely pomoct oči vedle sedícího Michala, protože ne vždy bylo zřejmé, kam vlastně cesta směřuje. A vyjet ze správného pruhu znamenalo skončit v hluboké jámě vedle silnice.

Necelou hodinu po půlnoci jsme v Augustowě (1 312 km) dotankovali plyn a ve dvě hodiny ráno dosáhli hraničního přechodu Budzisko.

Když jsem projíždel Polskem loni, cesty byly ve velice špatném stavu a místní silničáři při pohledu na naši T 613 zůstávali stát a jen udiveně zírali. Snad na každém druhém domku s ne příliš udržovanou zahrádkou visely obrovské cedule „Kostka brukowa“ a my se marně snažili přijít na to, o co se vlastně jedná. Až počátkem letošního roku jsem se konečně dozvěděl, že kostka brukowa není nic jiného, než dlažební kostka, u nás také známá jako „kočičí hlava“… Letos jsme tatrovkou také budili dojem, ale na některých čerpacích stanicích už osobní tatru znali a vítali nás úsměvem a možná i vidinou dobré tržby. Ne každé auto se může pochlubit sedmdesátilitrovou nádrží na plyn a stejně velkou nádrží benzínovou… Domky i neudržované zahrádky zůstaly, ale změnily se cedule. Kostku brukowu pro letošní rok vystřídaly cedule s nápisy „Kominki“. To už nám bylo docela srozumitelné a v kombinaci s obrázky a vystavenými produkty se dalo celkem stoprocentně odvodit, že letos jsou v akci krby. Co se týká kvality cest, můj dojem byl jednoznačný – je to horší. Po celém území Polska se najednou opravuje většina cest. Netvrdím, že je to špatný nápad, ale docela hodně to komplikuje dopravní situaci a trvá to poněkud dlouho. Proto jsem se těšil, až konečně překročíme hranice do Litvy, kde jsou silnice opravdu silnicemi…

Litva

Litevské hranice ve dvě hodiny ráno znamenaly jen pár minut zdržení. Zaměstnanec hraničního prostoru – ještě před rokem bych napsal celník, ale kdoví, jak se vlastně po vstupu do Evropské unie a tedy s pádem celnic tihle kontroloři nazývají? – nám zkontroloval pasy, obešel auto zepředu dozadu a požádal nás o otevření kufru za účelem kontroly zavazadel. To bylo něco pro Davida! Vystartoval ze zadního sedadla jako střela a s nevinným výrazem ve tváři otevřel „kufr“. Pánovi v uniformě se naskytl pohled, který asi ještě neviděl – obrovský motor Tatry 613! „Kruci, kde to má asi kufr?“, pomyslel si možná hraničář a jeho náhle zčervenalá tvář nedokázala skrýt překvapení a možná také trošku studu, že se takhle nechal nachytat. Bez jediného slova jen pokývnul, že můžeme kufr, tedy vlastně kapotu zavřít a ukázal nám, že můžeme jet. Poděkovali jsme a ještě ve zpětném zrcátku si všimli, jak svůj zážitek probírá se svým kolegou. Možná mu říkal něco ve smyslu „Představ si, ta česká limuzína nejen že vypadá nějak jinak, ale má navíc motor vzadu!“

Ještě na hranicích jsme v klasické malé budce vyměnili eura za místní měnu (1 euro=3,2 litů, tedy 1 lit je asi 10 korun) a pokračovali do vnitrozemí Litevské republiky. Hodinky ukazovaly něco málo po druhé hodině ranní, ale ve skutečnosti už bylo o hodinu více. S postupem na severovýchod se nám poprvé změnil čas a tak bylo potřeba ke každé středoevropské hodině připočítat ještě hodinu navíc.

Prašné polské cesty se změnily na silnice první třídy s perfektním značením a také jsme minuli první čerpací stanici značky LUKoil, které mají přinejmenším vizuelně na území pobaltských republik naprostou majoritu. Naším nejaktuálnějším úkolem bylo najít ubytování. Kousek za hranicemi je odbočka do vesnice Sasnava. Stejně jako loni nás modrá cedule s postelí informovala o tom, že zde pravděpodobně nalezneme nocleh. Odbočili jsme tedy vlevo, ale v malé vesničce, čítající jen několik malých domků, svítila do noční řídké mlhy jen veliká žárovka na jednom větším stavení. Nic nenasvědčovalo tomu, že bychom zde mohli přenocovat. Opakovala se tak situace z minulého roku, kdy jsme v Sasnavě také marně sháněli bydlení. Rozhodli jsme se ještě udělat okruh po blízkém okolí, ale narazili jsme jen na dřevěný motorest, který sice vypadal obydlený, ale mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno také pečlivě uzamčený. Vrátili jsme se tedy na hlavní tah a pokračovali nocí směrem na západ.

Za svítání jsme dorazili do města Kaunas, což je jedno z mála větších litevských měst. Bylo půl čtvrté ráno místního času a s očima na šťopkách jsme hledali ceduli s nápisem hotel nebo viešbutis, což je vlastně to samé, jen v litevském jazyce. Byli jsme docela unavení, takže nám bylo v podstatě jedno, kde budeme nocovat. První cedule nás zavedla na kopec do hotelu Panorama, který ale měl tolik hvězdiček, že jsme zdvořile odmítli a ohlíželi se po další ceduli s postelí. Všude to ale bylo podobné, docela milé uvítání, ale nejnižší cena byla v přepočtu okolo 1.200,- Kč za osobu. Krát tři osoby to byl celkem balík. Navíc byl konec července, tedy lení sezóna, takže když se nám už podařilo najít něco levnějšího, bylo to plně obsazené. V pět hodin ráno místního času jsme stále ještě nebydleli a uvažovali o pokračování v cestě dále. Jelikož s prázdným žaludkem se špatně přemýšlí, zastavili jsme u jednoho s červených stánků s rychlým občerstvením „Kebabas“ a kombinací češtiny, angličtiny, němčiny a ruštiny jsme po pár minutách skororozhovoru dostali něco teplého v mikrotenovém sáčku. Mastná kapsa z plackového těsta plněná něčím jako masem a houbami nebyla zrovna ideální snídaní, ale měli jsme hlad. Milé prodavačce s veselým úsměvem jsme zaplatili dva lity a pustili se do jídla. Slečny z nás asi musely mít celkem legraci. Tři čeští hladovci v podivném autě v pět ráno se marně snaží čtyřmi jazyky koupit litevský hambáč. Hladoví jsme ale nebyli sami, mimo nás hledal ve stánku něco na zub také kaunasský taxikář. Akorát s tím rozdílem, že si na rozdíl od nás objednával jen pár vteřin. Čím to asi bude? Příště s sebou beru česko-litevský slovník, jestli něco takového existuje…

Jdeme hledat ubytování. Dalším místem byl něco jako malý motorest hned vedle čerpací stanice u hlavní silnice. Alespoň se nám to tak zdálo. Na parkovišti bylo odstaveno pár kamiónů, takže proč to nezkusit? Nicméně jsme zase neměli štěstí. Buď se nejednalo o motorest v pravém slova smyslu, nebo zapůsobila jazyková bariéra, každopádně jsme se otáčeli zpátky. Chvilku trvalo, než jsme našli ten správný směr z města a zvolili jsme hledání naslepo v blízkém okolí. Po deseti kilometrech cesty zpátky k hranicím jsme zahlédli vysoký plot a za ním stavení, které vypadalo jako klasický motorest. Senas Berbas, Kaviné-Baras, Viešbutis-Hotel 0-24, stálo na ceduli. Šli jsme s Michalem zkusit štěstí. Zazvonili jsme a po chvíli se za vysokými vraty objevila malá, šedovlasá babička jako z pohádky. Zkombinovali jsme ruštinu s angličtinou a vysvětlili, o co nám jde. Jsme tři lidé, kteří hledají volný pokoj. „To jste tři a chcete jen jeden pokoj?“, podivovala se chvíli babička, ale neviděla v tom větší problém. Hurá, možná budeme dneska i spát! Takže dále, kolik nás to bude stát? Babička se projevila jako akceschopná paní a hned nám vysvětlila, že to záleží na délce našeho pobytu. Tedy jestli se hodláme zdržet jen dvanáct hodin, nebo dvacet čtyři hodiny nebo co vlastně máme v plánu? To už z auta vystoupil i David, abychom se shodli jsme se na tom, že dvanáct hodin bohatě stačí. Babička se na něj pohlédla přes své brýle, chápavě se na nás usmála a řekla: „Tak to bude 120 litů, ale budete, prosím, ve dvou pokojích, ano?“. Výborně! Asi 400,- korun na osobu byla pro nás akceptovatelná částka. Můžeme nejdříve vidět pokoje? Byla to spíše taková formalita, protože bylo celkem jasné, že asi těžko budeme hledat jinde, ale na druhé straně, člověk má vědět, za co bude platit. „Ale ano, jistě.“

Vrata se otevřela a tak jsme mohli vstoupit do dvora. Zaparkoval jsem stanislavu a začali jsme vybalovat nejnutnější zavazadla. Kousek od nás parkovalo nějaké menší auto. Muž a žena okolo čtyřicítky z nás nemohli spustit oči, ale nevěnovali jsme tomu pozornost a snažili se konečně dostat do postele. „Psst, pojďte tiše.“, šeptala babička a vedla nás po schodech nahoru. Dřevěné schodiště vyústilo v ne příliš širokou chodbu obloženou dřevem. Po stranách byly dveře, za nimiž byl malý útulný pokoj s prostornou sprchou. Ano, tak tohle bereme! Domluvili jsme se, jak budeme spát, já s Davidem a Michal bude mít pokoj sám pro sebe. Seběhl jsem dolů zaplatit. V půl sedmé ráno místního času jsme naší ubytovatelce popřál dobrou noc a spěchal na pokoj.

Červený plot, červená vrata, červená střecha, interiér ve dřevě místy dorůžova, zírající možná manželský pár v golfu na dvoře, podivně se tvářící muž v tílku a trenýrkách, kterého jsem potkal na chodbě, šibalský pohled zpoza babiččiných brýlí… A když jsme shodili z manželských postelí pokrývku, jež skrývala peřiny s květinkami a růžová prostěradla, tak už nebylo pochyb – spíme v hodinovém hotýlku! No a co? Máme zaplacených dvanáct hodin odpočinku, takže sprcha a rychle do hajan!

Deset minut před třináctou hodinou litevského času mne probudila romantická
hudba. Příjemný hlas zpěvačky doprovázený kytarou mi nabízel představu, že na zahrádce před hotelem je malý soukromý koncert. Dopil jsem plechovku piva, spokojeně ležel na posteli a relaxoval. Když ale kytarové vystoupení vystřídala Enigma, tak bylo víc než jisté, že je hudba reprodukovaná. Nebo že by ne? Vstal jsem a poodhrnul svislé žaluzie, které zakrývaly výhled z našeho vlastně podkrovního pokoje. Zatímco moji čeští kamarádi ještě spali, zahradní restaurace už docela žila. Několik aut plnilo rozlehlé parkoviště před hotelem a protože byla doba oběda, venkovní posezení bylo jako stvořené pro strávení pár chvil u dobrého jídla. Dlouhovlasá blondýnka a černovláska s úsměvem obsluhovaly hosty a celá scenérie jen doplňovala příjemný pocit, který jsem z tohoto místa měl. David s Michalem postupně vstali také a tak jsme těsně před čtvrtou odpolední místního času byli připraveni k odjezdu. Vedle stanislavy parkovala mazda 323 s německou espézetkou. Asi někdo z nás více bouchl dveřmi, každopádně mazda spustila na celé okolí alarm. Nevěnovali jsme tomu více pozornosti, než bylo nutné a po několika vteřinách poplach skončil. Majitele jsme nezahlédli. Asi použil dálkové ovládání a dál se věnoval programu, pro který byl tento hotýlek postaven…

Kaunas je velice hezké starobylé město s velkým náměstím, několika kostely či bazilikami zasvěcenými apoštolům Petru, Pavlovi a Františkovi, muzeem průmyslu a starodávným hradem. Zaparkovali jsme stanislavu u jednoho z pravděpodobně měšťanských domů na začátku náměstí a protože svítilo sluníčko, vydali jsme se na prohlídku města. Hned na začátku nás odchytil jeden z místních slušně česky (!) mluvících Kaunasanů a nabízel nám pohlednice. Byli jsme překvapeni, že můžeme platit lity i českými korunami (deset korun za kus) a vybrali jsme několik pohledů na památku.

Počasí bylo naprosto perfektní. Svítilo sluníčko a přitom nebylo horko a dusno, ale příjemné teplo. Mladý milenecký pár se osvěžoval zmrzlinou u nízké kašny na kraji náměstí a my jsme pozvolna vyrazili na průzkum terénu. Jednou z hlavních dominant Radničního náměstí je barokní radnice, která pro svou bílou barvu a 53 metrů vysokou věž bývá nazývána Bílá labuť. My jsme si ale mysleli, že jde o vysoký bílý kostel, před nímž byla v zemi skleněná deska a nějaký nápis. Nechci vypadat jako barbar, ale opravdu nevím, co tam stálo. Každopádně se se mnou pokoušela domlouvat nějaká pravděpodobně místní žena, ale přes všechnu snahu jsem jí bohužel nerozuměl. Pokusil jsem se alespoň udělat prvních pár záběrů kamerou, kterou mi na cestu ochotně půjčil kamarád Miloš. Držel jsem ji poprvé v životě a přestože jsem měl celkem hodně zkušeností, chvilku mi trvalo, než jsem ji „dostal do ruky“. (Až později jsem zjistil, že jsem ji neměl až tak „v ruce“, jak se mi zdálo. Ale nepředbíhejme…). Roli fotografa převzal Michal. Pod skleněnou radniční deskou byly vidět kousky archeologických nálezů. Nebyly moc vidět, protože sklo odráželo sluneční paprsky a tak si Michal kleknul ve snaze vidět více. To ale nebyl dobrý nápad. Ji dříve zmiňovaná paní nám nesrozumitelnou litevštinou Michala trošku důrazněji upozornila, že na tuto desku je zákaz vstupu. Aha, pardon. No a část nápisu byla rozluštěna.

Když jsme se rozhlédli po náměstí, jen těžko jsme vybírali směr, kudy se vydat nejdříve. Na každé straně bylo něco zajímavého, co jsme chtěli vidět. Nakonec jsme obešli kostel a ocitli se u zamyšleně sedící sochy významného litevského umělce. Přiznám se, že nevím, o koho se jednalo. O kousek dál bylo muzeum průmyslu. Hned u vchodu stál motorový agregát, který zaujal Davida natolik, že se u něj nenechal vyfotit jednou, ale hned dvakrát. Vedle jeho poněkud drobnější postavy vypadala ta motorová obluda ještě větší. Dovnitř do muzea jsme nešli. Jednak jsme chtěli vidět co nejvíce z města jako takového a taky jsme se pomalu rozhlíželi po nějakém občerstvení.

Starobylý hrad, jenom zlomek z bohaté historie Litvy, nás zaujal z několika důvodů; netyčil se někde na kopci, jak to bývá u podobných stavení obvyklé, ale pár desítek kroků od náměstí. Byl nízký, měl dlouhé hradby a díky cihle coby hlavnímu stavebnímu materiálu převládala z větší části červená barva. Věž i hradby pokrývala červená střecha. Místní se tady procházeli po upraveném zeleném trávníku a někteří venčili psíky. Neskutečná pohoda…

Pokračovali jsme v poznávání města. Tady byly i telefonní budky zajímavé. Když opomenu to, že nebyly počmárané nebo rozbité, vypadaly jako velká lucerna z pohádky o Broučcích. A možná tak trošku jako jahoda – samotná budka byla červeného kovu s malými skleněnými okny a nad nápisem „TELEFONAS“ byla kopulovitá černá stříška, na jejímž vrcholu byla ještě jako třešnička na dortu koule. Zkrátka – u nás bych v tom prodával noviny a časopisy, tady to lidé využívali pro telefonování.

Zatímco já jsem byl nasycen z vlastních zásob „výtečným“ lančmítem ze sortimentu výrobků s označením „aro“, moji kolegové na tom byli hůře. (Pozn. ve skutečnosti to nebylo k jídlu, ale měl jsem cestou takový hlad… při výběru potravin na cestu jsem si bohužel neuvědomil, že už ani ten luncheon-meat není to, co býval…). Vyrazili jsme tedy směrem k místní samoobsluze. Sympatický menší obchod nabízel dostatečný výběr potravin všeho každodenního druhu. S radostí jsme mohli konstatovat, že i za srovnatelné ceny jako u nás. Michal s Davidem vzali útokem místní pečivo a balenou vodu, já jsem obohatil svou sbírku piva o další dvě plechovky. Celkem jsme v obchodě nechali asi 20 litů a spokojeně nesli nákup do auta.

Kaunas leží na soutoku řek Neris a Nemunas. V přístavu nešel přehlédnout velký parník, dneska už ale fungující jen jako restaurace. Skutečná loď schopná plavby kotvila o pár desítek metrů dále a nabírala po plavbě dychtící pasažéry. Opření o zábradlí jsme spokojeně pozorovali řeku a okolí. Kousek od nás seděla moc hezká, ale podle všeho zadaná a zaláskovaná, litevská slečna, a nad našimi hlavami předváděl nějaký šikovný pilot akrobatické kousky s malým letadlem. Tohle město se nám opravdu líbí.

Dvě hodiny na Kaunas je žalostně málo, ale je třeba jet dále. Naším dalším cílem byla Klaipéda a nechtěli jsme shánět ubytování zase někdy nad ránem. Vylezli jsme tedy po břehu nahoru a pomalu se vraceli k autu. Jé, ten dům se směje! A opravdu – bílý domek se sedlovou střechou měl oči, nos a rozesmátou pusu a to vše dohromady tvořilo veselý ciferník hodin! Tohle musím natočit. Spustil jsem kameru a bočním viděním jsem zahlédl blížící se osobní dodávku. Maršrútka! Malý autobusek asi pro 15 lidí, který sice má stanovenou trasu i zastávky, ale bez problémů zastavuje i na znamení, jsem poprvé zažil loni v Rusku. Tady jsem ho nečekal. Přitom se není čemu divit, tenhle způsob přepravy je opravdu hodně příjemný. Stopnete si ho, kde chcete, nastoupíte, zaplatíte jednotnou taxu a když chcete zastavit a vystoupit, tak jen zavoláte na šoféra.

Těžko bych odhadl, kolik žije v Kaunasu lidí. Průvodce píše o více než 400 tisíci obyvatelích. Tak vysoké číslo jsem ani nečekal. Nicméně je pravdou, že jsme městem jen tak „proletěli“. Naším cílem nebylo projít všechna muzea a památky, kterých je v tomto druhém největším městě Litvy opravdu požehnaně. My jsme vychutnávali uvolněnou atmosféru země, kam „rozumní“ lidé nejezdí. Pokud nemusejí. Což nás svým způsobem i těší, že ne všude jsou Češi…

V šest odpoledne místního času vyrážíme na západ. Půjde-li vše dobře, budeme dnes spát v Klaipédě. Cestou jsme ještě pro jistotu dotankovali plyn „dujos“ (1.751 km) a šli tradičně na exkurzi do místní čerpací stanice. Čekala nás jedna z dalších ukázek litevské ochoty a profesionality. Z docela pestré nabídky, která zahrnovala i české oplatky Disco (…“Disco, ty nikdy nejíš sám…“ , jak hlásá reklama) jsme se rozhodli doplnit zásoby vody a papírových kapesníčků. Na výběr bylo asi z pěti (!) různých druhů! Vybral jsem cenově nejvýhodnější kapesníčky ruské výroby s tím, že jich vezmu celé balení za 3 lity. „Dobrý den, chtěl bych tamty ruské papírové kapesníčky. Celé balení…“, zkoušel jsem anglicko-rusko-česky na příjemného pana prodavače (možná to sice není to pravé ořechové označení, ale termín obsluha čerpací stanice mi zní poněkud abstraktně). Pán neváhal, obešel pult – asi jde do skladu, myslel jsem si – ale zamířil k regálu s kapesníky. „Jaké si přejete a kolik kusů?“, nabádal mne, ať jdu za ním. „Deset“, a ukázal jsem na vybranou značku. Během pár vteřin pán hbitě naházel do připraveného mikrotenového sáčku deset balíčků a s úsměvem „Co to bude dále?“ hodlal pokračovat v obsluhování.

To nás dostal. Když si vzpomenu na drtivou většinu obsluh čerpacích stanic u nás, kdy člověk natankuje plnou nádrž, přibere k tomu něco pro sebe, čeká ho platba blížící se dvěma tisícovkám a u kasy ho přivítá kyselý obličej znuděné pokladní, jež mu stylem „Ach jo, to mě ale štve, že musím pracovat, a to toho ten otrava ještě koupil tolik…“ mezi žvýkáním procedí maximálně tak cifru k zaplacení, tak můžu poznamenat jen jedno – máme se hodně co učit. Ano, my „vyspělá země a kultura“ od „těch z rozvojové země v Rusku“… Pokaždé, co si na to vzpomeneme, vyvolá nám tahle scénka s nadmíru ochotným pánem z čerpačky úsměv na tváři.

Plyn do stanislavy, voda pro Michala, kapesníky pro můj nos… Máme všechno, děkujeme, jedeme dál. Vychutnával jsem si jízdu na sedadle spolujezdce a vzpomínal na loňské cestování. Perfektní čtyřproudová dálnice rozdělená mezi protijedoucími pruhy asi pět metrů širokým pásem trávy byla tehdy nepoměrně klidnější. Aut jsme potkávali jen velmi málo a jen zřídka byla k vidění jiná značka, než Audi.

Letos tomu bylo jinak. Staré A80tky případně A100vky nahradily nové modely rozličných západních automobilek. Také provoz se přiblížil západnímu standardu. Bohužel. Hlavní rozdíl jsme ale zaznamenali ve stylu jízdy místních řidičů. Zatímco u nás, ale i jinde, kde by se po takové dálnici jelo na plný plyn, kde by občas do levého (rychlejšího) pruhu zcela bez myšlenek na možné následky vjela stará škodovka s osmdesátkou na tachometru (v lepším případě), tady jeli všichni okolo stovky, dodržovali bezpečný odstup a i nám tak nějak připadlo, že je ta jízda taková plynulejší. Ono je to logické – plynulá jízda znamená nejen větší pohodu, ale také nižší spotřebu paliva a v konečném důsledku se i člověk dostane na místo rychleji, než když jede stylem „plyn-brzda-plyn“. Za celou cestu jsme nezaznamenali ani jednu havárii.

Co se naštěstí nezměnilo, to bylo to uklidňující okolí dálnice. Kopce tady v podstatě nejsou, reklamní billboardy se stupidními slogany taky (ještě) ne, takže se nabízí pohled na širé pastviny, na nichž se spokojeně pasou krávy, sem tam je doprovází čáp, pak je vystřídá obilí, místy již sklizené, v dálce je za stromy nějaká vesnička, kterou někdy podle všeho reprezentuje jen jedno stavení nebo statek a nad tím vším stoupá do západu slunce balón…

O půl deváté místního času se smráká a my přijíždíme do Klaipédy. Snažím se vzpomenout, kde jsme spali v loni. Cenově dostupný penzion Fortuna by se nám znovu hodil. Ale kdepak, většina ulic je podobných a tak navrhuji osvědčený způsob: budeme hledat náhodně podle značek s postelí. Nedaří se. Jezdíme sem a tam až nakonec zamíříme do evidentně plného hotelu Parkas. Není to žádný velký hotel, na jaké jsme zvyklí u nás. Spíše komplex asi čtyř patrových domů s podkrovím a garážemi. Navíc na parkovišti před hotelem stojí velký zájezdový autobus. Tady určitě mít místo nebudou. Ale za zeptání nic nedáme. Jdeme! Ve vstupní hale s květinami, koženou sedačkou a vkusnými koberci pokrývajícími mramorovou podlahu nás vítá hudba a dobrá nálada již ubytovaných hostů. Tady se něco slaví. Zamíříme k recepci a zaznamenáváme první úspěch – sympatická recepční okolo čtyřiceti hovoří anglicky. „Dobrý večer, máte volný pokoj pro tři osoby, prosím?“, ptáme se bez toho, že bychom čekali kladnou odpověď. Hotel je plný, ale… „…a na jak dlouho? Máme volný jeden pokoj, ale jen na jednu noc.“ Skvělé! Dneska budeme půjdeme spát už před půlnocí! „Dobrá, ale opravdu jen do zítřka.“, opakuje pomalu paní recepční a my slibujeme, že pokoj zítra uvolníme. Zbývá už jen jeden podstatný detail. Cena. Tady to bude asi hodně drahé. „Pokoj stojí…“ , hm, tolik litů u sebe nemáme. Ale máme eura a platební karty. „Dobrá“, paní bere do ruky kalkulačku a po chvíli nám ji podává tak, ať vidíme na displej. „60 euro?“, to je na osobu trošku moc. Ale je to hezký hotel, za to se platí. „Ne, to je dohromady. Cena za pokoj se snídaní.“ Paní se nám líbí čím dál více. 20 euro na osobu je asi šest stovek, za to je u nás ubytovna a ne tak pěkný hotel. Bereme! „Máte auto? Chcete i garáž? Stojí 10 euro.“. Paní recepční je skvělá obchodnice. A stanislava by se měla taky kvalitně vyspat. Bereme! „Dobrá, přineste si věci a já zatím otevřu garáž.“

David mezitím čekal v autě a přivítal nás samozřejmě se slovy „Mají plno, že…“. „Nemají, bydlíme!“ Kluci si posbírali zavazadla a já usedl za volant, abych zagarážoval stanislavu. Však už na mne paní recepční čekala u otevřených vrat garáže. Při pohledu na tatru to vypadalo, že nevěří, že se tam vejde. Ale vešla a v pohodě. Zatáhla vrata a něco se mně ptala. Ale nějak jsem nerozuměl, tak jsem jí řekl, že je to super a že jsme rádi, že se o nás postarala.

Chtěl jsem vyměnit žárovku v levém předním světle, protože svítila jen parkovačka, což jsem na cestě maskoval tím, že jsem měl současně zapnuté parkovačky a prostřední přídavné mlhovodálkové světla. Tím pádem to vypadalo, že to mám tak schválně. Nechtěl jsem dát prostě najevo, že mi něco nefunguje. Zvlášť na autě, na které se se zájmem dívali úplně všichni a silnici při předjíždění ztráceli na chvíli pojem o tom, co je před nimi a jen otáčeli hlavy a bez skrývaného obdivu sledovali, co to vlastně kolem nic jede. Stačilo, že jsme v Polsku ztratili ozdobnou poklici na pravé předním kole a holý disk vypadal opravdu hrozně.

Ale paní pořád stála a čekala na mne, z čehož jsem usoudil, že si mám nejdříve vzít věci a pak případně řešit vše ostatní. Dobrá tedy. Prošli jsme komplexem garáží a po schodech dorazili zpátky na recepci. Poděkoval jsem a zamířil s kamarády na pokoj.

„Hele, tady je všechno japonský! To je kvalita!“, nechal se unést David elektronickým vybavením našeho apartmá. Televize Thomson a dokonce i budík Thomson! Žádný laciný šmejd. Potěší, i když tyhle dvě věci určitě nebudeme potřebovat. Pokoj se nám líbil. Prozatím to bylo naše nejlepší bydlení. (I když diskrétní motel poblíž Kaunasu byl taky fajn…) Za vstupními dveřmi byla hezká předsíň se zrcadlem na dřevěnou stěnou a lavicí a když člověk postoupil přes přepážku dále do hlavní místnosti, objevil se uprostřed prostorného pokoje s dvojlůžkem a dalšími dvěmi postelemi. Vše bylo rozděleno tak, že měl každý své soukromí a pohodlí. V rohu byla již zmiňovaná barevná stereo televize (vzpomínáte ještě na popis televize z polského hotelu?) a za ní poněkud nelogicky sedačka pro tři lidi s červeným polštářkem. Pod oknem, které vedlo do ulice a nabízelo nám pohled na protější zajímavé domy klaipédských obyvatel, se nacházel stůl se dvěmi židlemi a stolní lampou. Na maličkém červeném ubruse byly připraveny klasické sovětské skleničky známé snad po celé (východní?) Evropě a pro kuřáky popelník. Během chvilky jsme si rozdělili, kdo kde bude spát, zavazadla složili na a okolo stolku pod oknem a spokojeně vychutnávali naše dočasné bydlení. Přirozeně jsme nezapomněli navštívit naši toaletu a s potěšením jsme museli konstatovat, že česká značka JIKA dorazila i sem.

Co s načatým večerem? Bude potřeba vyměnit žárovku ve stanislavě. Ale předtím se pojďme podívat, co se děje dole. Prošli jsme okolo posezení na chodbě, vystoupali po dřevěných schodech a pokračovali k hlavnímu mramorovému schodišti, které vedlo dolů. Hned na jeho začátku jsme zaslechli: „Vy soldaty iz Estónii?“ – šedovlasý chlapík okolo pětašedesáti směřoval tenhle dotaz směrem k nám. „Nět, my iz Čéchii.“ – pokusil jsem se o odpověď. Starý pán pokýval hlavou a kráčel po schodech dolů, v ruce fajfku skousnutou pod velikým knírem. Vypadal jako typický velitel z nějakého filmu o vojevůdcích první světové války. Jeho věk jsem odhadl jen velmi těžko, ale čišel z něho elán a životní moudrost. Velice sympatický člověk.

Sestoupili jsme dolů. Od recepce to bylo jen malý kousek do sálu, kde byla zábava v plném proudu. Hrála hudba, tancovalo se, tleskalo a výskalo. Vypadalo to na velikou oslavu. Postavili jsme se kousek od paní recepční, abychom lépe viděli a otevřenými dveřmi nahlíželi, cože se to vlastně děje. Svatba! Sice jsme se neptali, ale bylo více než zřejmé, že si voják bral nějako milou slečnu za manželku. Otočil jsem se na paní recepční a uviděl v jejích očích výraz, který mívají jen ženy. Dalo se z něj vyčíst, že zrovna vzpomíná na svou svatbu…

Nebudeme rušit, půjdeme zpátky na pokoj. Já zajdu vyměnit tu žárovku. „Chceš pomoct?“, nabízeli se ochotně Michal s Davidem, ale já nechtěl. Chtěl jsem to udělat sám. Jednak garáž nebyla až tak velká, abychom se tam motali tři, a jednak jsem si chtěl trošku o samotě utřídit myšlenky. Požádal jsem paní recepční, zda by se mnou nemohla jít do garáže, protože potřebuji opravit světlo. Trošku se divila – hosté o pozdních večer pravděpodobně obvykle navštěvují jiné části hotelu, než garáž – ale s ochotou jí vlastní šla se mnou dolů. Odemkla dveře, podala mi klíče a vysvětlila, že pokud budu chtít jít do garáže, stačí jen požádat o klíče. Cítil jsem se trošku hloupě. Mělo mi už dříve dojít, že kdyby musela chodit s každým hostem pokaždé do garáže, tak by asi nedělala nic jiného.

Procházel jsem garážemi až k místu, kde stála stanislava a po cestě pozoroval osazenstvo. Většinou auta německé výroby s německou místní poznávací značkou. Ačkoliv všechno větší vozy, naše tatra byla bezkonkurenčně největší. Odemkl jsem, naladil na rádiu místní stanici a otevřel kufr. Prohrabal jsem se hromadou plechovek piva, plastových lahví vody a našich brašen a nahmatal kravičku s náhradními žárovkami. Sundat masku, odšroubovat světlo, vyměnit žárovku… Klukům jsem slíbil 5 minut práce, ale tak nějak jsem si to vychutnával, že mi to celé zabralo asi 20 minut.

Když jsem procházel okolo recepce, ukázal jsem vadnou žárovku ve svých špinavých rukách, vrátil klíče a šlapal po schodech na pokoj. Michal s Davidem neodolali příjemnému posezení na chodbě a živě diskutovali o tom, jaké asi tady mají zabezpečovací zařízení. Ne, že bychom to tady chtěli vykrást, to jen David zapomněl na to, že je na dovolené a jeho profese technika zabezpečovací techniky se projevila naplno. Opláchl jsem se, otevřel plechovku plzně a přisedl. Bylo to skvělé. Opravdová pohoda. Debatovali jsme o všem možném a když okolo nás šli někteří již unavení hosté na kutě, přáli jsme jim hezkého večera nebo dobré noci v několika jazycích. Obvykle odpověděli tak, že jsme jim stejně nerozuměli, ale ani jedné straně to příliš nevadilo.

Lákalo mne to podívat se ven. Nakonec jsem nebyl sám a přesunuli jsme se na vstupní schody hotelu. Vychutnávali jsme pohodu litevské noci, když v tom najednou něco vedle nás zafunělo, zacupitalo a… ježek! Noční lovec kráčel hotelovou zahrádkou a evidentně neměl radost z toho, že ho nějaký dotěrný turista – já – ruší fotoaparátem. Dychtivý snímku jsem nakonec cvakl do tmy dvakrát. Jednou s bleskem, jednou bez blesku. Výsledkem mého úsilí je černá fotka, na které ale všem hrdě ukazuji svůj noční úlovek – ježka v akci.

Dopil jsem plechovku a protože začínala být zima, odebrali jsme se na kutě. Dobrou noc…

Litva – Kurská kosa

Pondělí 26. července 2004

Ráno pro některé z nás začalo těsně před půl dvanáctou místního času. Vyspaní do růžova jsme s Davidem uvažovali, co máme dělat, když vlastně nic moc dělat nemůžeme. Michal ještě spokojeně spal, tak jsme si alespoň šeptem povídali. Netrvalo to až tak dlouho a probudili jsme Michala. Očividně by spal dále, ale pocit zodpovědnosti mu našimi ústy velel, že musí vstát, abychom mohli vyklidit pokoj. Pár minut po poledni se nám to konečně povedlo.

Vrátili jsme na recepci klíče, poděkovali za ubytování a mysleli na snídani, kterou jsme sice měli v ceně pokoje, ale kterou jsme bohužel statečně prospali. Následován paní recepční a hotelovou kolií jsem zamířil do garáží, abych vyvezl stanislavu. Výjezd z garáže byl docela prudký a David se ujal navigování, abych náhodou neodřel spodek auta.

Parkoviště zelo prázdnotou, včerejší hosté už byli kdoví kde. Posbírali jsme ve vstupní hale zbytek svých zavazadel a měli se k odchodu. „Vy něchóčetě pakušáť?“, zastavila nás ve dveřích otázkou paní recepční. Nechceme co…? „…pakušáť“, opakovala a naznačila pohybem ruky, o co jí vlastně jde. Aha! Jíst! No, to bychom možná i mohli, ale tady to asi bude drahé, koupíme něco ve městě. „Spasíba, nět.“, odpověděli jsme s tím, že ušetříme. Ale proč? Pojďte, pojezte, nenechala se odbýt paní recepční a ještě jí přišel na pomoc nějaký pan kolega. No, tak tedy dobrá. Nějaké peníze máme, jsme na dovolené, tak proč si nedát nějaký litevský oběd?

Odnesli jsme věci do auta, přesněji řečeno k autu, a pověřili Davida, ať to nějak naskládá, protože on to umí nejlépe. Sice trošku brblal, ale my jsme potřebovali být nabalení tak, jak jsme přijeli a David byl opravdu ten správný člověk, který vše uspořádat rychle, bezpečně a ještě navíc tak, že jsme se do auta vešli i my. To ještě netušil, že jsme se tajně dohodli na tom, že bude vrchním baličem výpravy.

Vrátili jsme se do vstupní haly a paní recepční nás hned s úsměvem vedla do jídelny. Stoly už byly prostřeny, ale tahle velká místnost nebyla určena pro nás. Pojďte za mnou, nabádala nás a zavedla nás do útulné snad zimní zahrady plné květin. To nevypadalo zle. Usadili jsme se k jednomu ze dvou typických letních plastových stolků a čekali, co se bude dít. Dáte si kávu, čaj…? No, proč ne? Za chvíli byly nápoje na stole a s nimi i pro každého talířek jídla. Na hrubé plátky nakrájené salámy a sýr měly skutečnou chuť a doplněné zeleninou měly osvěžující účinky. Pánové, tak buď je tohle předkrm a pořádný, nebo je to ta naše snídaně a tedy nebudeme asi nic platit, říkali jsme si mezi prvními sousty. Chcete ještě (něco)…?, zněla mezi našimi úvahami další otázka na nás, které jsme zase inteligentně nerozuměli. Ale usoudili jsme, že se to týká jídla, tak jsem odsouhlasili, že chceme a udělali jsme dobře. Na druhém talířku, který jsme dostali, bylo něco, co jsem sice nedokázal pojmenovat, ale co mělo fantastickou chuť. I po čase, když si ta to vzpomenu, tak se mi sbíhají sliny. Jak mne Michal poučil, úžasná vůně a chuť měla jméno gratinovaná palačinka s tvarohem. K tomu byla k dochucení marmeláda a smetana a to celé dohromady vytvářelo delikatesní kompozici chutí pro naše mlsné jazyky. Teď už nám bylo jedno, zda budeme něco platit, či nikoliv. Tohle jídlo stálo za to!

Pohodoví lidé, výtečné jídlo, příjemný vzduch, bydlení na úrovni, z hotelu člověk vstupoval do zahrady s nedalekým jezírkem… Odtud se nám opravdu nechtělo odjíždět. Ale co naplat, máme před sebou ještě dalekou cestu. Poděkovali jsme personálu za skvělé služby a pomalu už plánovali, kam dále. Já jsem si neodpustil s sebou ještě suvenýr; trvalo mi sice asi tři minuty, než jsem paní recepční anglicko-rusko-česky vysvětlil, že chci koupit tamten vystavený zelený hrnek se zlatými motivy Klaipédy a už jsem to chtěl vzdát, když pochopila. Stál sice více, než jsem čekal, ale padl mi do oka a po návratu domů mi vždy připomene tohle místo. Ještě pro štěstí pohladit hotelovou kólii a jedeme. Nebo ještě ne?

Pánové, tohle jsou ale služby, pochvalovali jsme si cestou do auta. A ta snídaně! Dovedete si představit něco podobného u nás? Tohle si zaslouží přece jen ještě malou odměnu. Otevřel jsem kufr, David hmátl pod sedadlo a s několika plechovkami plzeňského a radegastu jsme šli ještě poděkovat. „Á, čéskoje pivo!“- asi netřeba překládat fakt, že zlatavý mok české produkce byl dobře znám i tady. Poslední vzájemné děkování, zamávat a jedeme.

A zase ne. Nepojedeme s autem, kterému chybějí na kolech poklice (správně se tomu říká asi kryty kol, ale i tak je snad jasné, o co se jedná; nemluvě o tom, že já bych to nazval výhradně puklice, nebo dekl na kolo). Ale kde je koupit? Všechna auta okolo je měla, pokud namísto náhražky neměla rovnou elektrony. Pár desítek metrů od hotelu byl stál slibný komplex budov. Udělali jsme krátkou procházku a z nápisu nade dveřmi „Automobiliu detalés“ jsme vyrozuměli, že bychom tady měli být správně. Pozdravili jsme na střídačku v několika jazycích a vstoupili. Malý obchůdek nabízel zajímavý sortiment náhradních dílů různých velikostí na…nákladní automobily. Zájem místních jsme sice vzbudili, ale když nezabralo ani Davidovo originální pojmenování „pukelke“, bylo jasné, že poklice tady nekoupíme, ani kdyby jich měli plný sklad. Nemluvě o tom, že v prodejně zaměřené podle nás jen na nákladní auta, bychom je stejně nekoupili, i kdybychom se uměli domluvit. Všechna auta je mají, jen my ne… Co takhle zkusit nedalekou benzínku? Po krátké debatě jsme se shodli, že čerpací stanici sice vidíme, ale že je spíše daleká, než nedaleká, a tak jsme konečně odjeli i se stanislavou. Asi nemusím prozrazovat značku čerpačky (ano, správně, byl to překvapivě Kuklil) a ani to, že jsme zase nepochodili. No co, u nás taky nekoupíte hezké kryty na kola všude. A dokonce ani místní samolepky LT (s logem LukOil), ani litevské pivo – tenhle sortiment v nabídce měli, takže naše návštěva nebyla až tak zbytečná. Nevadí, podíváme se do centra.

Polední sluníčko příjemně hřálo, my budili s tatrou zasloužený respekt ostatních a lovili očima prodejny s náhradními díly. „Co takhle zkusit nějaký velký obchod?“… „Ne, na to nemáme čas, než to najdeme…“ … Takže jsme se projížděli a … „Hele, co je to támhle?“… Podlouhlá dřevem obložená budova s několika prosklenými výklady měla v názvu „AA Autoalbé Autodalys“ tolik aut, že to musela být trefa do černého. A byla. Hned ve vstupu nám padl zrak na několik druhů „pukelek“. V ceně mezi 20-30 lity (tedy asi 200-300 Kč) byla k mání sada „Wheels covers“, tedy krytů kol, v různých pro nás dosud neznámých vzorech. „Tyhle bych i koupil na betynku“, uvažoval nahlas David. Nakonec zvítězil zajímavý paprskovitý vzor za 29 litů. Podíváme se ještě, co tady mají. V regálech s nabídkou všeho možného jsem si vybral krásnou světlomodrou izolační pásku. V barvě stanislavy neměla za 1,2 litu chybu! Šoupl jsme ji do košíku a zamířil k pokladně. „Dobrý den, hovoříte anglicky?“, zkusil jsem pomalu na pána za pultem. Z anglické odpovědi vyplynulo, že umí. Požádal jsem o wheels covers a ukázal směrem vítězi našeho výběru. „Tyhle? Tyhle?“, snažil se vyhovět prodavač, až to David nevydržel, něco v něm zavelelo „Do akce!“, pár rychlých kroků a klep, klep „Tyhle“ poklepal prstem na zelenou krabici s průhledným víkem.

Mezitím se parkoviště před obchodem proměnilo v předváděcí molo, na němž byla jedinou modelkou modrá Tatra 613. Lidé se zastavovali, obcházeli a obhlíželi, co to stojí přímo před vchodem mototechny. Někteří, co jeli jen kolem, stočili auto na parkoviště jen proto, aby si ji mohli prohlédnout zblízka. David bleskově vyměnil české poklice polské výroby za litevské, izolační páskou jsme zamaskovali pár nehezkých korozních pupínků pod levým zadním trojúhelníkovým oknem a stanislava mohla hrdě vyrazit na cestu dále.

Škoda jen, že jsem si nemohl vzpomenout, kam se jede do přístavu. Naším dalším bodem na cestě do Petrohradu byl ostrov-poloostrov Kuršiu nerija – Kurská kosa. Z hlediska pevniny poloostrov, z hlediska hranic však ostrov (poloostrov je rozdělen na litevskou a ruskou část), dostal název podle svého tvaru; ten připomíná nástroj sekače trávy, tedy kosu. Láska na první pohled, asi tak bych nazval pocit, který ve mně tento nádherný kus Litvy zanechal.

Bylo by naivní si myslet, že jsem si po roce pamatoval, kudy jsme tehdy jeli do přístavu. Přesto se mi podařilo na nějakou dobu touhle myšlenkou maskovat fakt, že prostě nevím, kam jet. A tak jsme jezdili sem a tam, pozorovali okolí a debatovali o tom, jak je fajn, že se uprostřed města na trávě pasou krávy. Když se nám zdálo, že už jsme správně, a odbočili jsme do nějaké ulice plné lidí, museli jsme jen smutně konstatovat, že jsme ve slepé uličce. Takže zpátky a znova… A hele, tady je ukazatel s nápisem přístav! Hned to bylo veselejší. Přece nejsme až tak hloupí, že bychom nenašli v tomhle městě přístav!

Když jsme dorazili na parkoviště v přístavu, tak mi něco nehrálo. Nebyli jsme si jistí, kde můžeme stát a zda se tady musí platit. Ale celkem suverénně jsme zaparkovali na poslední skoro volné místo a vyslali Michala, ať jde do budovy opodál zjistit, co a jak. Mezitím jsem se šel projít k moři; neviděli jsme se něco málo přes rok. Spousta lodí takové střední velikosti, které neměly nic společného s trajektem, na který jsme se potřebovali nalodit. A pokud jsem dobře viděl, tak u protějšího břehu kotvila dokonce loď válečná! Nebo jsou děla standardní výbavou? Tohle se mi vážně nějak nezdá. Pozoroval jsem traktor a dva pracovníky, kteří opravovali asfalt a přemýšlel, kde to vlastně jsme. Ale to už se vrátil Michal: „Hm, takže pánové, jsme správně v přístavu, to souhlasí. Ale v mezinárodním! Takže pokud chceme do Švédska, tak by to asi nebyl až tak velký problém.“

Tak alespoň uděláme pár fotek. Klaipéda byla založena roku 1252, alespoň jsme si tak přeložili nápis z obrovské tabule stojící před administrativní budovou. Přivezl jsem stanislavu a dali jsme se do focení. Okolo cedule běhala asi čtyřletá holčička a hrála si s maminkou na schovávanou. Skvěle se bavily a nemělo smysl čekat na to, až skončí. Takže máme fotky s holčičkou bez maminky, s holčičkou i maminkou, no, ale hlavně, že jsme tam i my.

Jedeme tedy hledat „náš“ přístav. Michal dostal na místo palubního lístku do Švédska kopii mapy pobřeží, takže by to už neměl být problém. Vracíme se zpátky, vpravo poněkolikáté míjíme asi šestipatrovou modrou budovu s „ploutví“ nahoře, třemi hvězdičkami a nápisem Baltpark a vlevo na parkovišti stojí… Co to je? Jedeme se podívat? Jedeme. Autíčkáře prostě nezapřeme, blinkr vlevo, otočka přes plnou čáru, hop přes nízký chodník a už stojíme vedle černé limuzíny. Auto s označením Zim 12 je doslova a do písmene amerikou Východu.

Automobilka GAZ vznikala za úzké spolupráce s Fordem a tak tenhle skoro šestimetrový vůz připomíná americké křižníky 40. let 20. století. Jak jsem se později dočetl na internetu, tenhle vůz používal u nás mj. armádní generál Alexej Čepička, který si ho koupil i pro své soukromé účely. V NDR si Zim 12 vysloužil přezdívku „černý havran“ a stejně jako v Sovětském svazu byl využíván složkami tajné policie. Jedním z mnoha důvodů, proč nebyl oblíben, byl – bez ohledu na politické hledisko – i slabý motor, jehož devadesát koní nebylo schopné dvoutunový tank utáhnout.

Tady v Litvě stál na malém parkovišti před pro nás neznámou sympatickou budovou s malou věží a nebylo jej možné přehlédnout. Dvě fotky a zpátky na cestu hledat přístav.

Je 15 hodin místního času, máme najeto 1.813 km od mého domu a konečně stojíme ve frontě aut na trajekt v tom správném přístavu.

Kdybych měl stejnou situaci popisovat o rok zpátky, vypadalo by to úplně jinak. V podstatě prázdné parkoviště, sem tam přijelo nějaké auto, o frontě se ani nedalo mluvit. Když jsme přejížděli do pásma, kde už chybělo jen pár metrů k nalodění, přiběhla skupinka dětí a s pokřiky „klín vindou (clean window – angl. čistit okno)!“ se nám pokoušeli umýt čelní sklo. Moc se jim to nedařilo, protože více, než mytí, je zajímal stav našich peněženek. Nechtěli jsme riskovat a tak jsme jim něco nabídli. Podle jejich výrazu to ale byla částka, za kterou i ten úšklebek byl moc. Nehodlal jsem dlouho smlouvat, dali jsme jim v přepočtu asi padesát korun s tím, že víc prostě nemáme. Nebyli jsme daleko od pravdy, rozpočet byl opravdu hodně omezený.

Letos bylo vše jinak. Možná to bylo i prázdninovým časem, aut bylo všude dost, o pořádek se staral hlídač a vše fungovalo jako ve filmu. Přeprava trajektem tam a zpátky stála 35 litů (škoda, ceny trošku stouply). Stáli jsme asi půl hodiny a bavili se pozorováním okolí. Konečně byl tady – trajekt pro asi patnáct běžných aut a jejich pasažéry přirazil k molu. Strážní nejdříve nechali vyjet auta z Neringy a pak postupně pouštěli a směrovali auta na trajekt tak, aby se jich vešlo co nejvíce, ale aby zároveň nedošlo k nějaké havárii. K plavbě se přidalo i několik pěších a za chvilku jsme byli na moři. Odpolední sluníčko se odráželo ve vlnkách a společně s námi vyrazilo na cestu i početné hejno racků. Někteří létali nad námi, někteří jakoby viseli ve vzduchu, jiní kroužili kolem a snažili se využít toho, že si někteří pasažéři krátili cestu jejich krmením.

Uběhlo asi deset patnáct minut a byli jsme na břehu litevského národního parku Neringa. V roce 2000 byla Kurská kosa právem začleněna do seznamu UNESCO Světových dědictví. Samotný ostrov je dlouhý asi 98 km a široký jen pár set metrů v tom nejširším úseku. Na severu je ohraničený mořem, na jihu ruskými hranicemi; docela se vyplatí věnovat pozornost informačním tabulím. Tohle místo jsem si zamiloval a jen těžko se dá vyjádřit, jak moc rád jsem se po roce vracel. Jelikož jsme nikam nespěchali, využili jsme nabídky WC a mezi úplně posledními jsme si zakoupili lístek pro vjezd do národního parku. 15 litů bylo akceptovatelných (neplatili jsme náhodou loni 20?). Závora se zvedla, můžeme jet. Vlastně musíme, blokujeme zbytek kolony.

Jsou čtyři odpoledne, někomu právě končí pracovní doba, někdo ještě pracuje, někdo jiný zase dělá něco jiného, my „plujeme“ úzkou asfaltovou silnicí do středu ostrova. Kolem nás je borovicový les, skrz něj na nás místy pokukuje moře, sluníčko svítí, ptáčci zpívají a všude okolo je fantastický vzduch. Kdyby jej tak šlo sbalit a přivézt si aspoň pár litrů domů… Michal řídil a tak jsem se pokusil udělat pár fotek. Ať jsem se snažil sebevíc, borovice na snímcích byly křivé a jakoby padaly přímo na silnici. Asi neumím fotit, pomyslel jsem si. Skutečnost však byla jiná – stromy byly opravdu tak nakloněné!

Na tomhle místě je i další věc, která mi přišla opravdu milá – dopravní značka symbolizující odpočívadlo byla jednoznačně přejmenována na „hodný stromeček“. Je na ní totiž nakreslený stůl a nad něj se jakoby ve snaze ochránit sklání borovice…

Celý ostrov je jako stvořený pro pohodové procházky a odpočinek. Do „hlavního ostrovního města“ Juodranté je to asi 17 kilometrů klidné jízdy zeleným okolím. Malebné dřevěné domky, moderní hotýlek, golfové hřiště, příjemné obchůdky, ale třeba i půjčovnu motorek pro děti, to vše se dá v tomto malém městečku na Jantarovém pobřeží najít. Proč zrovna Jantarovém? Ve 2. polovině 19. století se tady jantar skutečně těžil a i dnes moře občas vyplaví kousky tohoto pokladu.

Další nepřehlédnutelnou zajímavostí ostrova jsou dřevěné sochy čertů a čarodějnic. Narazíte na ně v podstatě na celém ostrově a jedna z čarodějnic vám dokonce splní to, co jí pošeptáte! Tolik kombinace průvodce a toho, co jsme mohli vidět na vlastní oči. Pokud si vzpomínám, tak jsem sochu čarodějnice našel, ale bohužel jsem nevěděl, že si mám něco přát… I když jsem si vlastně celou cestu přál, ať se nám nic nestane a v pořádku se vrátíme domů. Tady jsem se však cítil doma, takže i tohle přání bylo hodně v pozadí… Pokud bych měl říct něco k sochám, tak je prý v roce 1979 vytvořilo sto umělců; k tomu musím jen poznamenat, že si nemyslím, že zůstalo jen u soch čarodějnic a čertů. Narazíme zde i na zvláštní skřítky, zvířátka, příšerky (ať už dřevěné,nebo z kamene), kříže, lavičky s motivy, ale kupodivu ne v kýčovitém stylu, jak tomu obvykle bývá. Naopak působí mile a přirozeně.

Zaparkovali jsme stanislavu u kostela, který byl jednou z hlavních staveb města a který i loni nabídl své parkoviště našim účelům. Tentokráte však byla parkovací plocha téměř plná, ale pořád platil hezký zvyk – parkování zdarma. Stanislava jakou obvykle vybočovala z řady a chovala se jako ostřílená litevská tatra. Marné, je dost možné, že tady jediná z aut byla již podruhé. Z tater určitě…

Loni mne provázel docela citelná finanční tíseň a tak nezbyly peníze na to, abych si odsud dovezl něco, co se mi líbilo a co mne zaujalo. Jako pravý občan konzumní společnosti jsem vyrazil do mi známého obchůdku (galerie), který nabízel upomínkové předměty skoro všeho druhu. Nebyl to nějaký jednoduchý kiosek s pouťovými cetkami, ale regulérní obchůdek ve starobylém domečku (u nás bychom asi řekli dřevěnici). Návštěvník si v první chvíli nemohl být jistý, zda se ocitl v obchodě či na nějaké výstavě; skleněné regály nabízely desítky výrobků z jantaru v cenách od několika litů do několika set litů. Po cenách v tisícich litech jsem se pochopitelně nedíval…

Na Litvě mne zaujala taková nenucenost. Máme hezkou přírodu, ale nenutíme vás, abyste ji obdivovali. Vynikající cesty, ale nemusejí vás svádět k rychlostem 200 km/h. Snažíme se o kvalitní služby, ale chápeme, že asi jinde mohou být lepší… Taková snaha ne za každou cenu s tím, že pokud jste nebyli spokojení, pokusíme se být příště lepší.

V minulém roce doplnila mou sbírku jantarová lodička za pár babek, letos jsme mířil k tričku. Opravdu jsem se těšil, až si obléknu tričko s motivem Litvy. Na výběr bylo několik, mne zaujalo to se slepou mapou, srdíčkem vyjadřujícím lásku k Litvě a s anglickým nápisem „Litva – ale kde to je?“. Bohužel bylo jen ve velikosti „tak tak“; ale i tak jsem si ho vzal. Sice ne hned, ale ani moje lámaná němčina a ochota paní prodavačky se nesetkala s velikostí XXL, která by mi padla lépe. Druhou trofejí se stalo zelené „sobí triko“. Velikost naprosto parádní, živá zelená barva a fousatý sob s mapou Kurské kosy za zády. Jak se až později ukázalo, tohle byla pravá volba. Zaplatil jsem v přepočtu asi sedmsetšedesát korun a spokojeně vykráčel z galerie. Kluci byli kdoví kde, tak jsem se je vyrazil hledat.

Co myslíte, že dělali? Přesně to, co se tady dělá úplně skvěle – procházeli se podél pobřeží. Ono je opravdu někdy krásné dělat něco, co vlastně není dělání a cítit, jak vás to hrozně baví. Zkuste se projít jen tak po místnosti, po městě, po chodníku…a po pobřeží Kurské kosy. Zaručuji vám, že poznáte rozdíl!

Když jsem dorazil k nim, nebylo potřeba slov. Jejich pohledy hovořily jasně – tady je hezky, tady se nám líbí! Nu co, mi taky. Co takhle nakrmit zdejší ptactvo! V roce 2003 jsem na stejném místě a možná i stejné lavičce otevřel plechovku radegastu a řeckými praženými kousky rohlíku krmil labutě. Labutě na moři! V roce 2004 se asi labutím zdálo, že na moři přece jen nemají co dělat, a tak je vystřídali racci. Na ty jsem byl náležitě připraven – kus chleba se těšil jenom na ně! Nicméně ptáci spokojeně seděli na hladině asi 50 metrů od nás a dělali, že nás nevidí. Ale my bychom rádi udělali pár fotek! Jak je přilákat? Ulomil jsem kousek krajíce chleba a hodil do vzduchu. Najednou se zvedla vlna a racci se začali houfem přesouvat k nám. Chleba ubývalo, fotek přibývalo a racci vypadali, že klidně spořádají nejen bochník, ale celou pekárnu. Hm, a co budu jíst k tomu „výbornému“ lančmítu, který mám v autě? Bez chleba to nepůjde, to nezvládnu. Buď budu muset něco koupit tady, nebo budu držet dietu…

Jak říkal kdysi můj profesor informatiky na gymnáziu, pivo a místo v počítači vždycky dojde. Já bych k tomu jen doplnil, že to samé platí i o baterii v kameře. Přestože rok o roku jsou technologie vyspělejší a tyhle věci mají podstatně větší výdrž, platí stále zákon schválnosti – že dočasně umřou v tu nejméně vhodnou dobu. Jelikož kamera nebyla má a neměl jsem ani např. nabíječku do zapalovače v autě, nezbylo než zkusit dobít kameru nějak jinak. Napadlo mne vrátit se do obchůdku, kde jsem nechal podle mne za dvě (i když moc hezká) trika solidní tržbu. Paní prodavačka (nicméně opravdu velice elegantně oblečená, spíše jako průvodkyně v galerii) byla zase milá a usměvavá, ale nepochodil jsem. Přestože svítila světla, svítily skleněné vitríny, klasickou zásuvku jsme nenašli. Nebo že by nechtěla riskovat odpovědnost za případné problémy? Kdo ví. Co teď? Neměl jsem moc chuti obcházet místní a prosit se o zásuvku. Ani ne z důvodu, že by mne to nějak ponižovalo, ale jazyková bariéra se mi ten den zdála nějak moc vysoká. Litevsky se nikdy nenaučím, do němčiny se těžko dostávám, anglicky nerozumějí oni a rusky mluvit také nechtějí. Už vím, jak se cítí cizinci u nás…

Vracel jsem se trošku smutný k pobřeží. Loni mi kamera chyběla, dneska kameru sice mám, ale bez baterií s ní moc nedokážu. No nic, koupím si pohledy, udělám fotky… Navenek naprosto klidný, ale uvnitř bojovali dva Tomášové; ten jeden říkal „běž to zkusit ještě někam jinam“ a ten druhý „kašli na to a dělej jakoby nic“.

Pak jsem se přece jen rozhodl zkusit štěstí. Místní architektonicky zajímavý, z velké části prosklený Viešbutis-Hotel mne zajímal už dříve a elektrických zásuvek tam musí být víc než dost. Vstoupil jsem do dveří a ocitl se v prostorné vstupní hale bohatě vyzdobené květinami. Během chvilky mi padla do oka ta část, která návštěvníkům nabízela posezení u televize a mé baterii by tedy mohla nabídnout trošku energie. Mohl jsem zcela neotřele přijít a připojit kameru s tím, že pokud se naskytne nějaký problém, tak budu do nekonečna opakovat, že nerozumím. Ale proč? Recepce je tady nalevo a za optání nic nedám. Sympatická asi stodvacetikilová paní zrovna něco probírala s jedním z hostů a tak jsem čas využil k tomu, že jsem si v duchu v několika jazycích opakoval větu, že bych rád dobil kameru. Trošku jsem se potil, protože nebývá obvyklé, aby někdo z ulice přišel do hotelu a chtěl nějaké služby, které neměl v úmyslu zaplatit. Nebo ano?

Jsem na řadě. „Dobrý den, hovoříte anglicky?“ „Ano“, odpověděla paní recepční s úsměvem. Výborně!

„Well, já jsem z České republiky a jsme tady s přáteli na výletě. Chtěli jsme udělat pár záběrů tohoto nádherného místa a bohužel se nám vybily baterie v kameře. Bylo by možné dobít je zde u Vás?“ „Ano, proč ne? Počkejte chvilku, podívám se po volné zásuvce.“, hledala moje zachránkyně něco pod stolem. „Dejte mi kameru, zkusíme to.“ Rozsvítila se oranžová kontrolka a adaptér začal pouštět do baterie život. „Mockrát děkuji, stavím se tak za 20 minut, ano?“ To by mohlo na pár záběrů stačit. „Ano, jistě“, není problém, něco jako to nestojí za řeč.

Se smíšenými pocity a s prázdnou brašnou jsem procházel kolem půjčovny motorek pro děti a minigolfovým hřištěm před hotelem až k místu, kde jsem očekával své kamarády. Spokojeně seděli na lavičce a nasávali hezké odpolední počasí.

„Tak co, podařilo se?“ „Ale jo, kamera se nabíjí v recepci hotelu“.

Jejich pohledy se ptaly, zda jsem ji tam skutečně nechal jen tak. No a proč ne? Ale klidný jsem taky moc nebyl. Nemám jediný důkaz o tom, že jsem nějakou kameru měl, brašna Sony je přece jen mizivý argument. No co, nějak to dopadne. Lidé jsou tady pohodoví a milí, nevěřím, že bych tady o něco přišel. Zbytečně moc o tom přemýšlíme, pojďme se projít!

Někteří lidé vyhledávají dovolené i podle toho, kolik v místě jejich pobytu asi tak bude lidí. Chápu, že zalidněné pláže „hlava na hlavě“ nebo nekonečné fronty na cokoliv někdo doslova vyžaduje. Pokud ale hledáte místo, kde můžete v klidu přemýšlet o čemkoliv a přitom mít na dosah vše, co potřebujete, pak je tahle „nudná část“ Evropy to pravé. Měli jsme čas, takže jsme vyrazili podél moře bez nějakého bližšího cíle. Souběžné chodníky pro pěší a pro cyklisty rozdělovalo osvětlení, široké lavičky bez opěradel a odpadkové koše a všudypřítomné veselé sošky. Na jedné z kamenných lavic „stál“ malý panáček a vedle něj další snad dráček, kousek mořského koníka, další příšerky už ani neumím popsat. Jedna ze sošek evidentně chyběla a vytvářela tak prostor, který byl jako určený pro nás. Doplnili jsme lavičku a vznikla fotka česko-litevských…

Nikam jsme nespěchali, takže jsme se pokračovali podél pobřeží a pozorovali okolí. Dorazili jsme na nějaké snad molo. Fousatý námořník startoval malou loďku, mladý asi podnikatel zase malou jachtu, kousek vedle pár rybářů čekalo na zlatou rybku, šikovná maminka popojížděla okolo s kočárkem a nám se vrátila veselá nálada.

Asi za čtyřicet minut, oproti plánované čtvrthodince, jsme se vydali do hotelu. Cestou jsem vymýšlel zase nějakou větu, která by nezněla úplně hloupě a uvažoval o tom, co paní recepční dám za její ochotu. My tři na první pohled cizinci jsme vstoupili do haly a já s nejistým úsměvem zamířil k recepci. Je to dobré, paní si mne pamatovala a už už lovila kameru někde pod pultem.

„Mockrát děkuji, co jsem dlužen?“, vysoukal jsem ze sebe připravenou větu. „Ne, nic“, jak jinak, jsme v Litvě.

Pokusil jsem se tedy alespoň o zdvořilou konverzaci a uprostřed léta jsem se paní recepční zeptal, jaké tady mají zimy a zda je zde také sníh. To už dorazili i kluci a z Michalova pohledu jsem jen četl něco o tom, jak jsem asi blbej…No, co? Mne to zajímalo!

„Ano, máme tady sníh“, odpověděla mi trošku překvapeně. „A je na moři led?“ pokračoval jsem v opravdu veledůležité debatě. „Ano, asi metr.“ „No, tak to není zas tak moc, led mají v zimě jen metr od břehu.“, otočil jsem se na kluky.

To už Michal nevydržel a jelikož jeho angličtina byla v té chvíli opravdu na lepší úrovni, rozhodl se celou situaci uvézt na pravou míru.

„Ne, metr ledu od břehu, moře v zimě zamrzne a ten led má v průměru až jeden metr!“

Aha, tak už mlčím. Zeptali jsme se ještě, zda tady jezdí turisti, znovu poděkovali za nabití kamery a zamířili na parkoviště k autu. Byl jsem rád, že je vše v pohodě a nedalo mi to a přemýšlel jsem o tom, že nějaký dárek ochotné paní dát musím. Jsme Češi, tak jí dejme něco z toho, co jsme dali světu již hodně dávno – české pivo! Otevřel jsem kufr, vytáhl pár plechovek plzně a radegastu a vrátili jsme se zpátky na hotel. Nevím, čím to je, ale tenhle dárek udělá radost vždycky a každému. A tady zabral také – „Jé, české pivo!“

Podle malé mapy ostrova jsme uvažovali o tom, co navštívíme dříve. Chtěl jsem Michalovi s Davidem ukázat mrtvé duny, tedy místní poušť a sám jsem se zase těšil na to, až se přivítám s mořem. Loni to bylo první moře po devíti letech, ve kterém jsem i za podle některých studeného počasí radostně smočil tělo. Polední sluníčko svítilo na plné pecky a neodradily mne ani cedulky, které hlásaly, že teplota vody je 16 stupňů. Hm, to se mi nezdálo, sice to nebyl Karibik, ale zima mi rozhodně nebyla. Moře vyhrálo i letos, na duny pojedeme až potom.

Naše plány ale opět vzaly za své. Po cestě jsme narazili na zájezdový autobus z Benešova a bez delšího rozmýšlení jsme za něj zaparkovali taky. Místní cedule totiž informovala o to, že kousek cestičkou do lesa se dostaneme na parádní vyhlídku. Stálo to za to. Po pár minutách jsme se dostali na místo, ze kterého byl krásně vidět prakticky celý poloostrov. Dřevěné posezení s motivem nějakého asi čaroděje s dlouhatánskými kníry nabídlo chvilku k odpočinku a kousek dole byla taková dřevěná chaloupka, která skrývala…hádejte co? No, záchod to byl. Vzhledem k tomu, že jsme toho chtěli poznat co nejvíce, tak jsme ho postupně vyzkoušeli. Byl to sice takový jako turecký litevský záchod, označení toaleta se pro tento typ určitě nehodí, ale byl kupodivu čistý a protože trošku připomínal srub, tak ani nenarušoval ráz lesa. Možná zase budu stranit, ale mně se opravdu líbí to, že tady asi lidé přemýšlejí a uvažují dopředu. Odpadkové koše co pár metrů, což dobrovolně přinutí každého nedělat nepořádek, záchod uprostřed lesa, takže nešlápnete do žádné zapáchající nástrahy, upravené chodníky a cestičky…

Pojeďme k moři! Na tomto místě bych chtěl zaznamenat, že v pondělí 26. července 2004 v 19:40 místního času byl litevský Baltik prvním mořem, které David viděl na vlastní oči ve svém životě! Takže honem do plavek a šup do vody! Sluníčko už nesvítilo tak intenzívně a občas se schovalo za nějaký ten mráček, takže ať využijeme aspoň těch pár paprsků. Za chvilku byla z Davida vidět jen malá hlavička a mávající ruce. Na pláži bylo tou dobou asi sedmdesát lidí, přičemž pláž byla velká, krásně písčitá a neskutečně čistá. Při vzpomínce na příklad na řecké pláže je to naprosto nesrovnatelné. Zatímco šťastný David užíval moře, sbírali jsme s Michalem barevné kamínky a mušle domů na památku. Po několika minutách vyplaval David a se zářícím úsměvem mi sděloval na kameru své první zážitky s mořem.

„Nooo, je to slaný a voda má asi tak 17 stupňů.“ Vždyť jsem to už psal, že moře tady není studené…

Když jsme se vraceli po dřevěném chodníku k parkovišti, všiml jsem si nějakých cedulí. Šipka na jedné z nich ukazovala k jednomu chodníku k moři a byli na ní znázornění panáček a panenka. Druhá cedule zase měla šipku namířenou ke druhému chodníku a byla tam jenom panenka. Aha, takže pláž je buď smíšená, nebo jen pro ženy. Ne všechny ženy mají rády, když je my muži okukujeme a naše pohledy tak nějak automaticky směřují k určitým partiím. Tyhle cedulky nejsou vůbec špatný nápad! No, a když už o tom mluvíme, tak je mi až teď po roce jasné, proč jsem loni byl na pláži jen já, můj kamarád spolujezdec a jinak samé osoby opačného pohlaví. Neznalí místních poměrů jsme si nějakých cedulek vůbec nevšimli a šli první cestou, která vedla k moři na pláž. Tím ale vůbec nehodlám říct, že se mi tenhle omyl nezamlouval…

Na litevskou Saharu to nebylo daleko, jenom šlo o to, najít tu správnou odbočku. Chtěl jsem nafilmovat pár záběrů, takže jsem řízení předal Michalovi a za chvíli jsme už parkovali na začátku cesty, která nás měla na mrtvé duny dovést. Prošli jsme docela řídkým lesíkem a ocitli se na začátku Eikim tik taku; alespoň takhle nazývala tuhle část Kurské kosy dřevěná cedulka. Ta druhá nesla nápis Rezervate nevaikščiok!, což podle vykřičníku na konci asi znamenalo nějaké upozornění, že se jedná o rezervaci, chráněnou krajinnou oblast. Po asi metrovém dřevěném chodníčku posetým pískem jsme kráčeli vstříc písečným kopcům. Loni jsem byl na Mrtvých dunách taky, alespoň jsem si to myslel. Dnes jsme přesvědčený o tom, že jsem byl jen na nějakém začátku nebo jen malém kousku a nebo že jsem se spletl úplně. Ve srovnání s tím, co se rozprostíralo přede mnou teď, byly loňské duny jen malým pískovištěm. Budu se opakovat, když zase napíšu, že zde byl klid a žádní lidé? Pokud tedy nepočítám dvě vracevší se turistky a nás. Prostor a čas pro vlastní myšlenky a relaxaci byl balzámem na nervy drásané každodenním shonem doma. Vystoupali jsme až na vrchol, posadili se do jemňoučkého písku a pozorovali jen pár set metrů vzdálenou zeleň a za ní moře, do kterého pomalu zapadalo slunce…

„Úžasná konzistence“, pronesl David jeden ze svých mnoha nezapomenutelných projevů, propíraje přitom písek mezi prsty. Možná by na tomto místě bylo vhodné pár řádky upozornit na tohoto malého velkého muže. To, že po cestě mu nejvíce času zabírala „akce polštářek“, tedy pohodlný posez, polštářek pod hlavu a spokojené snění, rozhodně neznamenalo, že by se jen tak vezl. Naopak, většinou klidný chlapík se dokázal místy rozohnit k nepoznání a překvapit nás několika hodně rozhodnými kroky, které našemu cestování dávaly šmrnc a pomáhaly nám v navazování kontaktů s místními obyvateli. Ještě musím podotknout, že David je „smolař z povolání“, což se taky na naší výpravě několikrát projevilo, ale protože ho známe, mohli jsme se tomu jen společně zasmát… Nepředbíhejme, prozatím vše vychází výborně.

Jedním z posledních trajektů opouštíme Kurskou kosu a deset minut po dvaadvacáté hodině místního času směřujeme na Palangu. Naší další zastávkou je proslulá Hora křížů. Na své první výpravě jsem vůbec netušil, jak si mám něco takového vůbec představit a jaký má tohle místo význam. Pochopil jsem až na místě – představte si malý kopec posetý desetitisíci kříži. Taky vám to nejde? Až tam dorazíme, zkusím vám o tom napsat více.

Pojíždíme noční Litvou a pomalu ale jistě dostáváme hlad. Zásoby jsme zlikvidovali cestou, můj chleba snědli racci, takže nezbyde než se po něčem poohlédnout. Musím podotknout, že Litva není ČR, naštěstí, ale momentálně mám na mysli vybavení čerpacích stanic. Moderní, čisté, nabízející i různé doplňky, ale chybí jedna zásadní, i když nezdravá, věc – bagety. Ano, ty velké kusy bílého těsta, plněné tučným dressingem, salámem či sýrem a konzervovanou zeleninou, to se tady vidí málokde. Museli jsme tedy zkoušet štěstí a doufat, že narazíme na čerpačku, která nejen bude otevřená, ale bude také nabízet něco k jídlu. Tedy mimo piškoty opavia nebo disko sušenky, tohle jsme našli skoro všude.

Do půlnoci zbývá jen nějaká půlhodinka, máme najeto 1.888 km a už je více než jisté, že hlady neumřeme. Čerpací stanice sice mimo naši trasu, ale otevřená a s docela bohatou nabídkou baget a hamburgerů, alespoň na místní poměry, nám vrátila síly do dalšího putování. Za něco málo přes 13 litů (130 Kč) jsme nakoupili dostatek jídla a doplnili zásoby vody. Asi nemusím opakovat, že obsluha byla tradičně příjemná a bez řečí automaticky bagety i hambáče ohřála. Postávali jsme na parkovišti a spokojeně žvýkali, když se k nám začal odněkud blížit nějaký hluk. Ten postupně sílil a po chvíli jsme zahlédli potácející se postavy. Á, mladí se vracejí odněkud ze zábavy a dostali hlad. No, takže jsou některé věci přece jen stejné jako u nás.

Najedení trošku diskutujeme o tom, z jakého směru jsme vlastně přijeli, abychom se vrátili na naši trasu a většinovým hlasováním vybíráme snad tu správnou cestu. Je už skoro půlnoc a rádi bychom po dobrém jídle našli pohodlnou postel…

Litva – Hora křížů

Úterý 27. července 2004

Je úterní noc a my se nezadržitelně blížíme k Šiauliai, snad jedinému většímu městu před lotyšskými hranicemi. Ke štěstí nám chybí jediné – vieštbutis, tedy nějaký hotel. Hra na náhodu zatím nevychází a vypadá to, že budeme nuceni zdřímnout v autě, nebo oželet návštěvu Hory křížů a hledat něco v Lotyšsku. Šiauliai je na mapě docela velké město, ale když jsme dorazili, zjistili jsme, že až tak velké asi nebude. Náladu nám navíc kazil i déšť, který jsme chytli cestou a držel se nás jako klíště. Všude tma, trošku užší cesty a oči na šťopkách, tak by se snad nejlépe dalo popsat hledání spásné modré značky s postelí. O půl druhé ráno zastavujeme u vysokého asi dvou až třípatrového domu a věříme, že cedule s nápisem Restoranas-Viešbutis-Hotel hlásá pravdu. Nikomu se nám do toho deště nechce, a také nám není moc do řeči, takže posíláme Michala. Klepání na snad vchodové dveře je marné, zvonek asi taky nefunguje. Už se vrací k autu a najednou se někde na boční části hotelu rozsvítí. Tázavě se podíval směrem k nám, přičemž jeho pohled říkal něco o tom, že toho už má také plné zuby a ať jde někdo s ním.

Zadní okno T613, přes které díky černé folii nebylo vidět nic, pomalu sjelo tak akorát na velikost očí a v té štěrbině se jen ozvalo: „No jdi, jdi!“ – David opět pronesl sice stručnou, ale veledůležitou větu. Celá scenérie připomínala mafiánskou grotesku, ve které malý kápo zůstává ve voze s řidičem a jednoho člena své ochranky vysílá na průzkum. Michal se asi taky zalekl a zamířil ke světlu. Po chvíli se vrátil s nějakým chlapíkem, který se rozhodl nás do hotelu dostat. Hotel se nám jevil jako částečně rozestavěný a kníratého muže jsme odhadli na hlídače stavby. Ať už byl náš úsudek jakýkoliv, důležité bylo, že se po chvíli skutečně otevřely dveře a v nich se objevil rozespalý mladík. Tradičně několikajazyčný rozhovor dospěl k tomu, že by se pro nás ubytování našlo za 220 litů. To je asi 733 korun na osobu. Pravděpodobně únava zapříčinila, že se ještě chvilku dohadujeme, zda to není moc drahé a hlavně jak to zaplatíme? Eura tady nechtějí. Zkusíme bankovní kartu. S očima přilepenýma na terminál ani nedutáme a když po několika vteřinách napětí vyjíždí z přístroje páska s resumé akceptováno, zhluboka si oddechneme. I mladý recepční je rázem uvolněnější a vede nás ke stolu k vyřízení nezbytných formalit.

Dostáváme pokoj pro čtyři osoby. Snažíme se nerušit okolní spící pokoje a po nekonečných schodech stoupáme někam vzhůru. Pánové, tak to je tedy paráda! Velký pokoj s televizí, stolem, proutěným křeslem, koupelnou a WC české výroby nás již nemůže překvapit, ale ten strop – několik metrů nad námi je štít budovy s trojúhelníkovými okny, které nabízejí výhled na noční oblohu. Tady se bude spát jako u maminky. Vybírám si postel s povlečením, na kterém jsou koníčci a i když se mi kluci smějí, mi se líbí pořád více, než květinky v našem posledním hotelu. Zatímco se David sprchuje, zkoušíme s Michalem pustit televizi. Pár minut kultury před spaním neuškodí. A hele, to je výborný program! Na litevské televizi běží (asi jako i jinde v tuto noční hodinu) erotika. Na rozdíl od toho, co známe z novy, jsou ale dívky opravdu krásné a předvádějí svá těla, namísto pochybných hereckých výkonů a nesmyslné zápletky. Davide, nespěchej, my rádi počkáme…

O půl osmé ráno pípá budík a já si nevzpomínám, proč jsme si jej vlastně nastavovali. Aha, chceme stihnout snídaní a taky bychom se měli trošku srovnat s časem – jezdit ve dne a spát v noci. No dobře, tak ještě chvilku, pod „koníčkama“ se tak krásně spí…V 10:30 místního času přicházíme do přízemí posnídat. Malá jídelna asi pro dvacet lidí, vypadá dobře. Vlastně hodně dobře, moc se nám líbí a můžeme na ní oči nechat. Cože? Mám na mysli tu krásnou blondýnku, co nás obsluhuje! O kousek dál sedí místní, pravděpodobně i lidé ze stavby. Nerozumíme jim ani slovo, ale raději si budeme hledět snídaně. Tak copak to máme dobrého? Hmm, uzený jazyk, chléb, čaj, jogurt…

„Budete chtít i palačinku?“, ptá se nás slečna. „Jistě!“, jak jinak, to je snad samozřejmostí, umíváme se a těšíme se, jak si zase pochutnáme. Tentokrát je palačinka klasická, negratinovaná (prý se tomu tak říká) a samozřejmě nám přijde k chuti.

Zatímco si v klidu pochutnáváme, v hotelu se již pilně pracuje. Pravděpodobně se jedná o hodně nový hotýlek, který se těší na první turisty z EU. Můžeme mu přát jen to nejlepší.

Děkujeme za dobrou snídani, ještě krátký pohled na spanilou Litevku a vyrážíme na další cesty. A jé, venku lije jako z konve. Podle cedule jsme spali v hotelu Saulininkas, krásný název. Naproti hotelu a v okolí stojí většinou poctivě dvoupatrové rodinné domy (řekl bych, že místy až třípatrové), kdybych je tady neviděl skoro na každém kroku, tak bych je musel nazvat vily. Kousek od naší stanislavy stojí typická limuzína armádního generála z amerického filmu; nemám teď na mysli hranatý cadillac, ale amerika to určitě je. I když zaoblená. Tak, směr Riga, k Hoře křížů to máme jen pár kilometrů. Máme najeto 2.066 kilometrů, jsou tři čtvrtě na jedenáct, takže jedém!

Pouhých dvanáct kilometrů cesty (celkem najeto 2.078 km) a už vidíme posvátný kopec. Pro někoho možná zbytečný kousek země, pro mnohé však symbol křesťanské víry a síly odporu proti komunistické nadvládě. Již několik desetiletí přinášejí lidé z celého světa na toto místo kříže tisíce druhů a velikostí. Najdete zde náhrdelníky s kříži velkými od několika málo centimetrů až po opravdové pomníky dosahující metrových velikostí. Když se ale podíváte blíže, zjistíte, že zde nepřispívají jen věřící. Najdete zde i kříž z espézetek, kříže sportovních klubů, kříže pro štěstí… Ano, tohle asi vystihuje současný význam nejvíce, přinést sem kříž na nejen jako výraz úcty, ale také v dobré víře, že darujícímu přinese štěstí… Ovšem v dobách Sovětského svazu měly hlavní slovo buldozery, které neunávně tohle poutní místo srovnávaly se zemí. Svůj boj však nemohly vyhrát, svobodomyslná vůle litevských lidí nakonec zvítězila. I dnes Hora křížů zaslouží svůj obdiv a díky tisícům návštěvníků počet křížů neustále roste. Nutno podotknout, že jednou z nejvýznamnějších osobností, která vstoupila na tuto půdu, byl papež Jan Pavel II.

Když jsem zde procházel loni, byli jsme tady s kamarádem cestovatelem v podstatě sami. Bylo už velmi pozdní odpoledne a Hora křížů na mne působila až magicky. Posadil jsem se na její vrchol, nasával tuhle neopakovatelnou atmosféru a rozjímal o lidské síle bojovat za svobodu.

Letos si zde připadám trošku jako na nějaké turistické atrakci. Na parkovišti stojí tři zájezdové autobusy a několik aut, oproti nim stánkaři nabízejí křesťanské motivy coby suvenýry a i přes nepřízeň počasí starý pán s deštníkem v ruce nabízí pohlednice nebo spíše fotky zachycující „to nej“, co může Hora křížů ukázat. Nu, co, asi o tom moc přemýšlím. A protože jsem vlastně také turista, vybírám pět pohledů po dva lity a hned jsem „ o stovku“ lehčí. K tomu ještě ručně vyřezávaný motiv ze stánku, vhodný jako cestovatelská trofej na zeď a peněženka je lehčí o dalších dvacet litů. Udělal jsem si malou procházku, pořídil pár fotek a v klidu si prohlédl malý svatostánek s oltářem stojící několik metrů opodál. Prohlídku nám všem ale znepříjemňuje sílící déšť, takže za necelou půl hodinu sedáme zpátky do auta a vyjíždíme k litevsko-lotyšským hranicím. Loni mne tady po pár kilometrech brali místní policajti za mírné překročení nejvyšší povolené rychlosti a nebyla to ani v nejmenším laciná záležitost, takže letos si hodlám dávat pozor.

Hodiny na mobilu ukazují minutu po půl jedné, podle tachometru máme najeto 2.125 kilometrů a úspěšně projíždíme hranice v Meitene.

Lotyšsko

Ještě bych se rád pár řádky zmínil o průjezdu hranicemi. V době, kdy ještě Česká republika, ani Pobaltí nebyly součástí Evropské unie, probíhaly na hranicích standardní kontroly. Tedy příjezd, otevřít kufr, nahlédnutí dovnitř, dotazy, co vezeme a kam… Nebylo to zlé, to se takhle nedá říct, ale takový ten šimravý pocit byl znatelně silnější, než letos. Záleží asi na každém, jaké má zkušenosti. Ty mé byly vcelku dobré, navíc nám při průjezdu hranicemi hodně pomohlo, že jsme jeli zrovna Tatrou 613, jelikož budila obdiv a respekt. Nicméně když jsme projížděli hranice v pruhu označeném jen pro občany EU, cítil jsem se přece jen tak nějak privilegovaněji.

„Kuda vy jechajetě? (Kam jedete?)“, zněla pro mne již známá věta lotyšského celníka. Ano, loni se ptal úplně stejně a mne nenapadlo tehdy nic lepšího, než odpovědět: „V Rigu. (Do Rigy.)“

Listuje pasem s ruskými vízy pokračoval:

„I što vy tam budětě dělať? (A co tam budete dělat?)“

To už jsem se trošku nechytal a tak jsem bezelstně odpověděl:

„Na vylet.“

Pochopil, že ze mě více nedostane, orazítkoval pasy a my pokračovali dále v cestě.

Tentokrát stačila jen první odpověď. Sice to zní asi hloupě, když máte v pase nalepené ruské vízum s místem určení Sankt-Peterburg, ale na druhé straně jsme byli obyčejní turisté, kteří chtěli poznat krásy Lotyšska a pochopitelně i hlavního města Rigy. Nebo snad ne?

Možná se v téhle knížce poměrně často zmiňuji o jazykové bariéře. Většina světa se domnívá, že v České republice se hovoří česky, v Polsku zase polsky, no a v té zbývající části směrem na východ dominuje jednoznačně ruština. Není tomu tak. Každý z národů má svůj jazyk a proto i Litevci, Lotyši a Estonci používají svou řeč a ne žádné náhražky v podobě ruštiny nebo něčeho jiného. A že jsou tyhle jazyky podobné tomu ruskému? Tak schválně.

Vezměme si třeba klasický pozdrav „Dobrý den.“

Litevsky se řekne „Labas rytas.“

Lotyši zdraví: „Lábdien.“

V Estonsku je to dokonce „Tere hommikust.“

Ještě se vám to zdá jednoduché, nebo snad stejné? Proto na našich cestách nebylo až tak jednoduché se domluvit. Většina obyvatel sice zná ruštinu, ale z historického hlediska k ní mají odpor. Anglicky se učí na školách posledních pár let, tak jako u nás. S němčinou je to podobné, a nutno také přiznat, že u nás tří cestovatelů nebyl jazyk německý zrovna tím, kterým bychom se byli schopní perfektně domluvit.

Zatímco jsem myšlenkami utekl někde mimo náš prostor a čas, pokračujeme v naší cestě do vnitra prostřední ze tří pobaltských republik. Deštivé počasí ne a ne přestat a zamračená obloha nad námi neslibuje žádné zlepšení. Ale protože jsme dobře naladění, nezbývá než věřit, že se ještě vyčasí. David je pověřen vytažením mapy, z čehož má „obrovskou radost“ – je mu jasné, že když chceme mapu vytáhnout, tak ji budeme chtít i rozložit a co je na tom to nejhorší a nejnáročnější, tak po použití složit. A jelikož byl demokraticky přehlasován jako nejlepší skladač map, připadne tato nevděčná úloha zase na něj.

Tak kampak se podíváme? Otevíráme současně s mapou i průvodce a snažíme se sloučit plán naší cesty s tím, abychom i něco viděli. Nabízí se zámek Rundále, kam bychom měli dorazit během pár minut. Nu, proč ne? Spokojeně se uvelebíme v sedadlech a… co to bylo? Vrať se!

Asi nikoho nezaujaly místní sběrné suroviny tak, jako nás. Na asi dvoumetrové zdi při vjezdu byl posazen různými barvami maskovaný Zil, známý to ruský nákladní a vojenský automobil. Na první pohled v dobrém a snad i pojízdném stavu, vepředu na střeše s hrdě vztyčenou snad malou raketkou, s koly vybavenými téměř novými pneumatikami a s velkou cedulí „Netauriuju metalu“ nás zaujal i přesto, že jsme do téhle výkupny šrotu neměli čím přispět. Tak kdopak je delší, zil, nebo naše tatra? Že se zdá hloupé, abychom porovnávali náklaďák s osobním autem? A proč? Nacouval jsem pod něj a vyšlo to… no, tak tak. Řekl bych, že nerozhodně, nebo vyhrál o jen pár centimetrů zil.

Lotyšsko mi ve srovnání s Litvou přišlo poněkud méně ekonomicky vyspělé. Jen tak mimochodem to bylo znát na staří místních automobilů, z nichž převažovaly staré audi „doutníky“, následované staršími modely z produkce VW. Naprostým pomyslným vítězem se však stal motocykl, který vypadal jako naše asi 20-30 let stará Jawa se sajdkou Všechna světla a pneumatiky v perfektním stavu doplňovaly porezlé chromy a místo sedadla nějaké deky zatížené plátem gumy velikosti A4, pravděpodobně aby deky neuletěly po dobu nepřítomnosti majitele motorky. Jak pohodlné asi je cestování s takovým strojem, si jen stěží dokážeme představit.

Zmoklí jako slepice přijíždíme k zámku Rundále (wiki). Zaplněné parkoviště a zájezdové autobusy dávají tušit, že nepůjde o nějakou zříceninu. A opravdu; zámecká zahrada nás přivádí k perfektně udržované památce. Zámek přechází ze vstupních červenobílých budov přes rozlehlé nádvoří v kombinaci žluté a bílé. Tento skvost má na svědomí slavný ruský architekt italského původu, pan Rastrelli, který se proslavil mj. stavbou Ermitáže v Petrohradě. Nejvýznamnější barokní stavba Pobaltí je jako z pohádky.

Zato my jsme mokří jako čápi hnízdící na jednom ze zámeckých komínů. Já jsem na tom ještě celkem dobře, protože mi hlavu chrání kšiltovka, a díky kraťasům mokne o půl metru méně oblečení, ale celkově to nevypadá na moc dlouhou zastávku.

„Půjdeme dovnitř?“, ptám se. „Ne, ne“, shodují se Michal s Davidem. „No dobře, tak já se aspoň mrknu po nějakých suvenýrech“, souhlasím, i když bych klidně na prohlídku šel. Vevnitř pršet nebude, ale samotnému respektive s cizími turisty se mi také jít nechce.

Následuji ceduli s nápisem „Kase“, abych vybral něco na památku. Oblečen v triku, vestě, kožené bundě, kraťasech a s čapkou na hlavě vypadám dost podezřele. Nemluvě o tom, že kromě „Labdien (Dobrý den)“ neumím ani slovo. Anglicko-rusko-česky přemlouvám sličnou černovlásku, aby přepočetla místní měnu na eura s tím, že mi bude úplně jedno, v čem mi vydá. Mladá slečna sice není dvakrát nadšená, ale nakonec dostávám malý talířek rundálským lvem a ještě menší (snad podšálek) s motivem Rigy. Za 12 euro, no nekupte to.

Zámek Rundále, ve kterém část svého dětství strávila kněžna Zaháňská, nám známá z románu Babička od Boženy Němcové, už máme za zády a míříme na Rigu. Ale po pár minutách máme zase důvod k zastavení. Nalevo, kousek u cesty, nás zaujal autoveterán jako z filmu pro pamětníky. Těsně za ním cedule AUTO-RETRO s šálkem horkého nápoje a „P“-éčkem coby označením parkoviště v nás vzbudila dojem, že tady bude něco zajímavého. Odbočili jsme směrem k dědečku automobilu a asi i vlivem depresivního počasí jsme skepticky usoudili, že asi půjde jen o nějaký planý poplach, maximálně tak o kavárnu nevalné úrovně. Najednou proti nám vyjelo auto. Oba jsme zastavili a zírali na sebe. Protijedoucí řidič na nás něco intenzívně gestikuloval. Vypadalo to, že se nám snaží naznačit, ať jedeme po úzké cestě dále. Tak jo, co se nám může stát? Auto tady máme zdaleka nejsilnější, když by se něco náhodou semlelo, tak ujedeme. (Nutno poznamenat, že tyhle myšlenky nás napadly ještě mnohokrát. Možná to byla taková přirozená opatrnost, ale je rovněž dost pravděpodobné, že šlo o následky dennodenního masírování akčními filmy našich milých komerčních televizí…)

Cesta nás nakonec dovedla k poměrně velkému stavení, připomínající statek. Přede dveřmi stála asi sedmdesátiletá babička (nerad bych té staré paní křivdil, ale je to jen můj odhad) a mávala na nás, že máme jít k ní. Zaparkoval jsem opodál a vystoupili jsme do deště.

„Pojďte, pojďte“, ukazovala nám a zvala nás dovnitř. Vstoupili jsme do místnosti a v úžasu spatřili garáž našich snů – na ploše asi osm krát dvanáct metrů stály skvosty 30.-40. let 20. století.

„On hned přijede“, vyrozuměli jsme asi jediné z jejich slov a pochopili, že majitel jel asi jen kousek.

Přiznám se, že se v takhle starých vozech nevyznám ani za mák, ale i tak bylo navýsost jasné, že jsme narazili na unikáty ve vynikajícím stavu. Převládající značky BMW a Steyer hovořily jasnou řečí, v jakých automobilkách se jejich majitel a restaurátor shlédl. A co to visí na zdi? Páni, ryze český plakát „Veteráni na našich cestách“ s ryze českými tatrovkami, aerovkami…! Tady, uprostřed Lotyšska?!

Nestačíme se divit, když v tom náhle přichází pán domu.

„Dobrý den, vítám vás“, zdraví nás rusky sympatický starý pán a oči mu jenom září, když vidí náš zájem.

„Tohle je moje práce. Podívejte, v takovém stavu jsem to auto přivezl a podívejte se na něj dneska!“, ukazuje nám dobové fotky.

„Těchto vozů není na světě moc, dají se počítat na kusy.“, pokračuje zaníceně.

„A tento, na ten jsem nejvíce pyšný. Takto vypadal předtím“, vytahuje černobílou fotku nějakého vraku, vhodného tak do sběrny, kterou jsme minuli na začátku Lotyšska, „a podívejte, jak vypadá dneska.“

To je ono? Tenhle nablýskaný černý krasavec? Vždyť na té fotce vypadá jako torzo, nemá ani světla?!

„Světla vyrábím sám, vidíte?“, přechází náš milý průvodce podél zdi se sedmnácti diplomy k policím, na nichž je uloženo několik desítek reflektorů. No teda…

„A tady, tady jsou motocykly“, vstupujeme do další, o poznání menší části tohoto úžasného soukromého muzea. A hele, tady je i Jawa! (U nás bychom si téhle motorky asi ani nevšimli, ale v zahraničí zahřeje každý kousek něčeho, co vám připomene domov. Prostě kdo nezažil, nepochopí, jakou radost může způsobit český plakát se starými auty a motorka slavného českého výrobce.)

„Pojďte, ukážu vám, na čem pracuji nyní“, zve nás usměvavý pán přes dvůr do garáže. V pravé části stojí něco, co nám na první pohled připomíná bílé embéčko, ale spíš je to starý mercedes, asi tak ze sedmdesátých let minulého století. Ale to není ten vůz, který brzy obohatí sbírku.

„Jé, to je ten, Záporožec“, projevují se kamarádi jako znalci. „To mělo i nezávislé benzinové topení, bufíky. Jako naše Tatra.“, máme radost všichni. Ukrajinské autíčko růžové barvy s motorem vzadu připomíná nejvíce snad malý Fiat 600 (u nás známý jako bedrunka), možná v kombinaci s Wartburgem ze 60. let. Zkoumáváme kvalitu zpracování a jen musíme uznale pokývat hlavami; tohle se u nás vidí jen velmi, velmi zřídka.

„No, pojďte dále“, pokračujeme do další části stavení, které není jen tak obyčejným statkem, ale skrývá muzeu jak tak stoupáme po schodech do prvního patra, tak i restauraci!

„Dáme šnaps“, nalévá náš vlídný hostitel s úsměvem tři štamprličky. Ohlížím se po kamarádech, co bude. Oba zapřísáhlí abstinenti.

„Na zdraví“, přiťukáme si a jen Michal s omluvou, že někdo přece jen musí řídit, skleničku zase pokládá zpátky plnou. Já se jen nestačím divit, jak David se zručností každodenního pijáka bez oka mrknutí obrátil panáka do sebe. Tohle jsem nečekal!

„Posaďte se, nabídněte si“, pobízí nás pozorný pán ke stolu. Rádi přijímáme, restaurace v domácím stylu na nás působí hodně příjemně. Chutná bonboniéra, lehké pečivo a ovoce je mnohem lepší občerstvení, než naše káva a kalorické zákusky. Jako člověk milující dobré jídlo teď nechci vypadat jako kazatel zdravé výživy, ale lotyšská nabídka mi přišla nejen originální a dobrá, ale i zdravější.

„Ukážu vám fotky“, a během chvilky je na stole album. To, co jsme viděli v přízemí, je jen malá část toho, co už prošlo rukama tohoto zdatného restaurátora a milovníka starých vozů. Perličkou je i historka o tom, jak jednoho dne prodal tehdy zánovní Ladu 1200 a Moskvič a na místo toho přitáhl nepojízdný vrak jednoho z klenotů automobilového průmyslu. O tom, jak byla z této výměny „nadšená“ jeho manželka, si určitě dokážete představit. Ale nakonec k rozvodu nedošlo a ze starého železa se stal krasavec jakoby sotva sjel z výrobní linky.

Nicméně naše debata nebyla jen veselá. Tenhle koníček si může dovolit jen člověk, který je nejen zručný, ale také dostatečně finančně založený. A tohle byl vždy největší problém. Stávalo se, že peníze docházely a nezbylo, než některé z vozů prodat. Ovšem nutno podotknout, že všechny stařičké automobily dojely ke svým novým majitelů, převážně ze Švýcarska, po vlastní ose! V očích však zůstal smutek a v srdci naděje, že se snad někdy, někdy bude dařit lépe. Bohužel, v současné době asi stodolarový měsíční příjem se téhle naději moc nepřibližuje…

Pochlubili jsme se fotkami z naší dosavadní cesty a zmínili se o srazech veteranistů u nás. Kéž bychom se někdy všichni znovu setkali na některém z nich…

Ale čas běží a nechceme zdržovat. Zvedáme kotvy a jedeme dále.

„Ale nemusíte! Tady se dá i přespat! A mohu zaříznout i prase a uděláme hody!“. Mnozí naši lidé by si měli z téhle pohostinnosti brát příklad. Ani se mi odsud nechce. Na chvilku váháme všichni. Už i tak máme skluz a naším cílem je přece dojet do Petrohradu. S díky odmítáme.

Nemůžeme tohle místo opustit bez to, aniž bychom se zapsali do návštěvní knihy. Pera, tedy propisky se chopil Michal a za nás za všechny napsal:

„Naprostou náhodou jsme se zde ocitli na naší expediční cestě s TATROU 613. Moc se nám tu líbilo, renovace jsou profesionální, pan majitel velice pohostinný.

27. 7. 2004, naše podpisy a (samozřejmě s poznámkou) Tatra 613-3 Stanislava“

Vedle knihy je malá dřevěná kasička. Nemáme moc peněz, alespoň těch použitelných. Našel jsem nějakých pět euro a věřím, že se náš milý hostitel neurazí. Naopak, odmítavě se snaží zabránit jakémukoliv placení z naší strany, ale jsem neodbytný. Tohle je jen malá pozornost. Mockrát děkujeme. A ještě moment! Snad neurazíme pár plechovkami českého piva. Loučíme se s díky jako dobří přátelé. Ten dobrý muž se jmenoval Edgars Gasúns.

Jdu obejít auto, zda je vše v pořádku. Zdálo se mi, že jde nějak divně řízení. A taky už vím, proč. Levá přední pneumatika je skoro prázdná. Vracím se tedy zpátky a lámanou ruštinou vysvětluji, že bychom potřebovali dohustit přední kolo. Naštěstí není problém, vjíždím do dvora a pan Edgars natahuje hadici od kompresoru. Za chvilku je tlak vzduchu v pořádku. Během plnění jsme si všimli, že mezi další sběratelské koníčky starého pána patří i poklice, puklice, pukelke, kryty kol, prostě jak chcete, každopádně ten kus plastu, chromu či kovu, který zkrášluje plechový disk kola. Po našem odjezdu bude sbírka zahrnující na příklad kryty značky Mercedes či Volkswagen obohacena díky pohotovému Davidovi o jeden sice neznačkový, ale plastovou samolepkou Tatra disponující kryt kola navíc.

Máme najeto 2.163 kilometrů a tahle návštěva malého soukromého muzea asi 12 kilometrů před městem Bauska v nás zanechává hodně dojemné pocity… Míříme na Rigu a stále nás doprovází déšť. Aby toho nebylo málo, začíná zlobit řízení a já zpytuji svědomí za to, že jsem stanislavu neobul do jiných pneumatik, než do jetých matadorek. Cestou necestou, kdy ukazatele ukazují dálnici A7 (resp. E67) vlevo i vpravo, projíždíme záludnými kruhovými objezdy stále směrem do hlavního města a řízení táhne na stranu více a více. Nedá se nic dělat, po 2.198-mi kilometrech musíme najít nějaký servis. Není to o tom, že by byla závada na autě. Je to o hloupé tvrdohlavosti majitele, tedy mne, který chtěl za každou cenu ušetřit bez ohledu na případné následky.

Ve městě Iecava odbočujeme z hlavní silnice směrem k několika snad garážím, na nichž byla obrovská cedule s francouzským klíčem a kde očekáváme autoservis.

Jen tak mezi řečí, všimli jste si, že většina zařízení, ať již jakýchkoliv, je označena velkými cedulemi? Já osobně se domnívám, že to není špatný nápad, protože být nepřehlédnutelný v konkurenčním prostředí, může znamenat výhodu a vyšší zisk oproti jiným.

Další z budov má na sobě reklamu na Mobil Oil a vše vypadá na autoservis s prací „na koleně“. Což mi celkem vyhovuje, protože nehodlám živit nějaký nablýskaný autosalón, kde mechanici v čistých montérkách mají levé ruce a slovo práce pro ně znamená jen počítání peněz.

„Dobrý den, u nás problém s levý předním kolem“, zkouším rusky a ukazuji na problémovou pneumatiku.

„Dobře, pojeďte dovnitř“, zve nás jeden z pracovníků pneuservisu. Žádné objednávky několik dní dopředu, žádné prosby z naší strany, prostě jsme přijeli, máme problém a přestože nejsme jediní, hned se nám věnují.

Když pominu to, že jsme zajímaví už jen tím, jakým autem jsme přijeli, je hodně příjemný pocit cítit zájem o zákazníka. Mladý, snad pětadvacetiletý technik podpírá stanislavu a prohlíží kolo. Trošku mne zaráží, že ho nesundává, ale pak mne překvapuje jednou bezva fintou. Proč se zbytečně namáhat, když to jde i jinak? Kelímek s mýdlovou vodou a malířská štětka, to je to správné nářadí! Pomalu otáčí kolo a potíráním se snaží zjistit, kde utíká nám tolik potřebný vzduch. Přestože se snaží, nenachází jediný problém.

„No jo, no, Matador“, snažíme se pohanit značku a bohužel pro výrobce je nám přitakáno. Mají s těmito pneumatikami již své zkušenosti.

Nechal jsem dofoukat kolo na potřebný tlak a vycouval z garáže.

„Děkujeme, kolik dlužíme?“, ptám se zkomolenou ruštinou.

„To nic“, zní odpověď.

Jako bych ji čekal. Ne, že bychom byli při penězích, ale máme něco lepšího! Otevírám „kouzelný“ kufr a vytahuji čtyři plechovky prazdroje.

„Ne, to je moc“, snaží se bránit ochotný technik. Ale trvám na svém, tak s rozpaky a díky přijímá. Určitě si je za svou ochotu zasloužil.

Nicméně jen naprosté optimisty by výsledek téhle kontroly uspokojil. Pneumatika je podle všeho zteřelá a pomoci ji může jen výměna nebo možná doplnění duše. Budeme muset jet opatrně a počítat s tím, že na naší cestě najde uplatnění i rezerva. Ale raději nepřivolávejme.

Od mého domova mne dělí 2.239 kilometrů a podruhé v životě přijíždím do Rigy. Je naprosto zbytečné psát, že je deset minut po šestnácté hodině místního času, protože je to úplně jedno. Prší, prší, prší a z Rigy, hlavního města Lotyšska, neuvidím ani letos nic. Kruci, to je ale smůla! Navíc provoz je v tuto hodinu poměrně hustý, takže musím dávat pozor na řízení a okolí si prohlížím jen tak sporadicky. I sem již dorazily megafirmy jako Canon a Philips a jejich reklamy se usídlily na těch nejvyšších budovách města, pokud samozřejmě opominu katedrály.

Jako člověk, jež není odborníkem na architekturu, sleduji jen tak po očku styl, v jakém se v jednotlivých státech stavějí domy. Že u mne prozatím vítězí Litva, to snad ani nemohu napsat, jelikož už tak musí být zřejmé, jak téhle zemi straním. Pokud ale mám stručně popsat věžáky v Rize, tak… vypadaly dost hrozně. Kdybych se ten popis snažil zmírnit, napsal bych, že vypadají zajímavě, ale… Prostě se mi na první pohled nelíbily. Představte si klasický český věžák s tím, že s přibývajícími patry z něj po obou stranách vystupují větší a větší snad balkóny či jiné části bytu. Neestetické a pro mne rozhodně nepřijatelné.

Nálada na bodu mrazu jen dokresluje depresivní počasí. Z Rigy neuvidíme nic, budeme pokračovat dále. Jen na chvíli nás zahřeje pohled na český trolejbus, brázdící místní silnice. Pak ovšem David poznamená, že tahle firma je stejně na pokraji krachu, pokud již nezkrachovala, a neveselá nálada se zase ujímá nadvlády. Co to má ten náklaďák nad nádrží? To je plynová maska! No to koukáme. A támhle je další! A taky s plynovou maskou! Asi místní zvyk nám na chvíli vrací úsměvy na tvářích. V kombinaci s espézetkou CZ – která nám připomene na pár vteřin domov – se cítíme pár minut spokojení i přes nepřízeň počasí.

Jak vzpomínám na Rigu já? Loni jsem ji zažil v noci. Spousta podnapilých obyvatel, což mi nijak nevadilo, a bankomaty, které nehodlaly akceptovat mou zapůjčenou kartu American Express, což mi tedy vadilo hodně. A že jsme bloudili a že nám pomohli za pár piv kamioňáci? To bylo naše štěstí loni, tedy štěstí, které si s námi letos poněkud pohrává.

Nedá se nic dělat, stanislava je hladová, čerpačka na plyn nikde, musíme dotankovat benzín. Tachometr ukazuje 234.055 kilometrů a do nádrže se vešlo 21,6 litrů naturalu. Hlad máme i my, takže každý po bagetě a doplnit zásoby vody v PET lahvích a zhruba stovka je v háji.

Ono s penězi je to na takové cestě stejně trošku komplikované. Ne všude se dá platit bankovní kartou, euro ještě také není celoevropská měna, takže nezbývá, než si pečlivě naplánovat, kolik bude potřeba vyměnit. U nás se pobaltská měna (lity, loty, koruny) snad ani nedá sehnat a vézt nějaké peníze zpátky je celkem drahý suvenýr.

Ale naštěstí tahle čerpací stanice, která kupodivu nepatří dominantnímu LukOilu, ale nějaké společnosti DINAZ, je vybavená perfektně a placení maestro kartou není žádný problém. A na rozdíl od české sličné ženské obsluhy, tahle lotyšská je milá a veselá. Dvě mladé slečny, které nerozumějí nám a my jim, ach jo, jsou usměvavé a po chvíli lehce tancují v rytmu hudby z rádia.. I v Lotyšsku pokračujeme ve sbírce místních poznávacích značek a bez ohledu na cenu kupujeme každý „LV“-éčka, tedy samolepky určující stát. Jednu z nich šup za jedno z bočních oken, ať je vidět, že je nám tahle země sympatická.

Cestou na estonské hranice se snažím rozhlížet, zda ještě spatřím moře. Celkově mám z tohoto státu pocit tranzitní země. Litva je blíže „Evropě“, Estonsko zase Finsku, Švédsku. Ale Lotyšsko? Vždyť si většina lidí plete název Lietuva (Litva) s Latvia (Lotyšsko) a i my v tom máme slušný zmatek. Je mi to docela líto, protože si celkem dokáži představit, jak se asi místní obyvatelé cítí. Ale možná je to jinak a vidím to moc pesimisticky.

Hodiny na mobilu ukazují 19:45 místního času (nebo jsme už snad v jiném časovém pásmu?) a po 2.410-ti kilometrech jízdy přijíždíme na hranice v Ainaži. Když si vzpomenu, jak jsme s předešlým kamarádem cestovatelem bloudili a hledali hranice, zmatkovali (tedy asi já) a nakonec byli rádi, že hranice jsme našli, letos jsme ke hraniční čáře trefili napoprvé a bez nějakých teorií o tom, kde asi hranice jsou.

Zmatek ale přesto nastává, ale ne na naší straně. Necháváme pohraničníka pěkně zrudnout, když se s předtím kamennou tváří snaží zkontrolovat kufr vzadu, a na místo našich „bagážniků“ se mu zjeví osm válců motoru naší tatrovky. Že pak kontrola přechází v bezproblémové odbavení je asi zbytečné připomínat, že?

Estonsko

Na tenhle stát si vzpomínám hlavně v souvislosti s tím, že mne zaujala dopravní značka upozorňující „Pozor, sobi!“. Žádného jsem bohužel nepotkal, ale když jsem tohle psal své přítelkyni, odepsala mi, ať si dávám na soby pozor. Přičemž operátoři tehdy můj mobil zavalili touto stejnou zprávou celkem osmadvacetkrát. To se pak nedivím, že všichni sobi z okolí zmizeli.

Je devět večer estonského času, tachometr hlásí 2.479 kilometrů, jsme tedy 69 kilometrů od hranic a stanislava by ráda nějaký propan-butan. Nu, proč ne, čerpací stanice v Pakkumine ho nabízí dostatek. A jak to tak vypadá, nezůstane jen u tankování. Čerpadlář Tatru 613 zná a je jen naše mínus, že mu moc nerozumíme. Škoda, možná by to byla zajímavá konverzace. Jdeme zaplatit plyn. Velká moderní čerpačka nás svádí k dalšímu nákupu, ale jazyková bariéra je tak velká, že raději odcházíme jen s účtem za plyn. A v pravý čas, venku se již snaží na naše místo dostat nějaký kamion. Popojel jsem o pár metrů dále a opět zastavil. Kousek před námi totiž stojí jeden z mála kousků BMW, na první pohled v bezvadném stavu, avšak s drobným problémem – a to, že nejde nastartovat. Nejsem schopen určit typ, ale Michal se opět projevuje jako znalec a vyjmenovává, o jaký typ se jedná, proč je zvláštní a vzácný a další pro mne, coby zastánce tatry nezajímavé věci. Ale i tak si ho rád poslechnu.

Na tomto místě bych rád poznamenal, že Michal se až do této chvíle snažil za každou cenu domluvit výhradně anglicky. Než aby blbě mluvil jiným jazykem, snažil se být na výši v jazyce téměř vlastním. Prozatím se mu to dařilo, i když vlastně nás oba lehce přehrával David svými česko-polsko-rusko-něco jazykovými kombinacemi. Tady poprvé polevil ve své umíněnosti prosadit angličtinu a snažil se domluvit i jiným způsobem. Pravděpodobně za to mohlo červené BMW, ale ruku na srdce, snad Davidův výrok „Tatra rabotajet, BMW něrabotajet.“, je jedním z mnoha vrcholů naší rádoby smysluplné komunikace.

Tři Estonci asi v našem věku se marně snažili nastartovat svého miláčka a nevěřil jsem, že my jim v tom nějak pomůžeme. Ale to vůbec nevadilo. Jeden z nich, možná trošku podobný na mně, tedy krátký sestřih, trošku bříško a hodně upovídaný se s námi snažil za každou cenu navázat kontakt. Já byl nějaký nekomunikativní, takže jsem stál opodál, ale samozřejmě David hovořil na plné obrátky a Michal, se závistivými pohledy na nepojízdného (opakuji, nepojízdného) bavoráka vzpomínal na ruská slovíčka.

„Odkud jste? Z České republiky? Ukážu vám, kde bydlím já. Máte mapu?“, měl se k nám ukecaný Estonec a já tedy šáhl pro mapu, podle které jsme cestovali. Nebyla to podrobná mapa Pobaltí, jak by si asi každý rozumný člověk představoval. Byla to mapa Evropy za pár korun.

„Odkud vlastně jedete?“, ptal se zvědavě.

„No, odtud“, převraceli jsme mapu na opačnou stranu, „a máme namířeno sem“, otočili jsme mapu zase naopak.

„Aha, no já bydlím asi někde tady. Je to někde tady na těch dvou centimetrech“, snažil se marně najít své město, nebo snad vesnici.

Tehdy jsme si uvědomili, že jsme opravdu trošku blázni, že když jedeme podle mapy, kde má pobaltský stát jen pár centimetrů, že se to podobá cestování podle glóbusu a že v případě ztráty správného směru budeme muset ujet desítky kilometrů, než se trefíme zase zpátky.

„S tatrou máš kamarády všude“, tak by se dalo charakterizovat náhodné setkání na jedné z benzínek uprostřed Lotyšska. Přátelské prostředí, které se hledá velmi těžce. Mezitím k vedlejšímu stojanu přijel gazík. Vojenský osobní automobil, který známe i od nás, ovšem zde vypadal, jakoby právě vyjel z výrobní linky.

Upovídaný klučina hned pádil za šoférem a po pár větách ho přesvědčil, ať otevře kapotu a ukáže nám motor.

„To je, co?“, ukazoval hrdě na předek gazíku a my museli uznat, že tenhle automobil by neurazil žádné vojenské muzeum.

„To je kamarád“, ujišťoval nás a nám nezbylo, než mu věřit.

Vesele jsme povídali a pomalu, ale jistě se smrákalo. Možná bychom povídali ještě déle, ale odněkud zase přijel kamión a rozhodně se s námi nechtěl párat. Zatroubil tak, že nám všem došlo, že bychom se měli klidit. A tak jsme nastartovali stanislavu, kamarádi Estonci odtlačili bavoráka bokem a zamáváním jsme ukončili tohle moc příjemné večerní setkání.

Jestliže nechceme zase v noci jet a ve dne spát, měli bychom se poohlédnout po nějakém ubytování. Loni jsem se marně snažil usnout v místním celodřevěném hotelu, na který jsme s kamarádem narazili kousek od hlavní cesty. V noci byla opravdu velká zima a nenašel jsem způsob, jak zapnout topení. Ranní teplá sprcha byla doslova vysvobozením. A nejen pro mne, prochlazený jsem celé hodiny místo spaní prosmrkal a protože troubím jako slon, neměl ze spánku nic ani jeden z nás. Snad to bude letos lepší.

Jedenáct večer místního času, stále ještě sedíme v autě a s vidinou postelí je pro nás každá dopravní značka nadějí, že bude nabízet nocleh. Za dalších dvacet minut konečně sjíždíme z hlavní cesty a jdeme zkoušet štěstí do malého motorestu nedaleko benzínky. Vstupujeme do poloprázdného baru s televizí a rozhlížíme se, koho oslovit. Podle všeho jediným hostem je asi čtyřicetiletý blonďák, notně posilněný alkoholem, ale evidentně rád, že nás vidí.

„Helou, mluvíte anglicky? Odkud jste? Já jsem Ake, ze Švédska.“, spustil na nás anglicky. Poprvé to nejsme my, kdo losuje, jakou řečí se budeme domlouvat tentokrát.

„Helou, my jsme z České republiky. Sháníme nějaké ubytování.“

„To není problém“, to jsme rádi, „počkejte chvilku, já vám to zařídím“. Ochotný Švéd. Sice se nic neděje, takže netušíme, jak to zařídí, ale lepší způsob, než čekat, nás nenapadá. Aha, přichází nějaká paní. Ake jde okamžitě na věc a vysvětluje, že bychom chtěli nějaké pokoje.

„Dobře, bungalov stojí 20 euro.“ Stručná, ale pro nás příznivá odpověď. Paní středního věku asi nemá moc důvodů být nadšená, Švéd pije jako Dán a nevypadá to, že by chtěl v nejbližších minutách skončit. Ale to je nám vcelku jedno. Hlavní je, že dostáváme za pár korun, tedy euro, bydlení.

„Kde vlastně jsou ty bungalovy?“, ptám se pro mne logicky, ale vzápětí zjišťuji, že hloupě. Až na mne je viděli všichni.

Zajíždím dozadu směrem k bungalovům. Pamatuji si na takové bydlení z Maďarska, kde jsem byl jako dítě s rodiči. V podstatě velká chata, nebo spíš přízemní domek. Výborné. Ale tohle…? To vypadá spíš na nějaký pionýrský tábor!

Estonský bungalov byla dřevěná chatka o rozměrech asi tři krát tři metry. No nazdar. Tam asi topení nebude. Navíc má číslo 7, pro mne nešťastné číslo. No, vstupme dovnitř. A jé, to je tedy luxus; těžko lze nazvat tahle lehátka postelemi, ale než spát v autě, tak raději slovo pryčna v téhle souvislosti ani nepoužiji. Jedna židle, malý stolek, dvě lůžka nad sebou, dvě podél stěny. Pár dek jižního stylu, pravděpodobně tady dneska v noci čekají třicetistupňová vedra, polštářek tak akorát pod hlavu. Dvě velká okna, asi kdyby nám bylo horko. No nic, alespoň to zkusíme. Postel na patře vzhledem k mé váze nepřipadá v úvahu, takže výjimečně bude nejvyšší z nás David. Správná postel má být tvrdší, tady to ještě pojistili. Žádná matrace, dřevěná deska a tenká deka. Já se prostě v Estonsku nevyspím. A pro spacák do auta nejdu. Ne. Vydrželo mi to jen pár minut. Zachumlali jsme se do spacáků a do dek a já jsem úplně zapomněl na slib Švédovi, že ještě dorazím na pár skleniček k baru. Únavou bych stejně asi nebyl schopen nějaké veselé konverzace, nemluvě o tom, že samotnému se mi jít také nechtělo. Michal s Davidem jsou až na pár zanedbatelných výjimek abstinenti, takže jsem nakonec přijal jejich jednoduchý program – spát.

Středa 28. července 2004

Ráno pro nás začalo někdy okolo půl deváté místního času. Kupodivu docela dobře vyspaní jsme naši situaci už neviděli tak černě. Alespoň já ne. Přestalo pršet, deky byly celkem hezké a chatka čistá. Když jsem přes průhledný závěs mrknul z okna, všiml jsem si, že náš švédský známý sídlí v bungalovu hned naproti nás. Švédská vlajka na malém stožáru pyšně vlála ve větru, zatímco se tenhle chlapík ze země tří korunek marně snažil nastartovat auto. Po několika pokusech to vzdal a šel najít někoho, kdo by mu pomohl. Za chvíli už na svého opla přivazoval lano a s pomocí nějakého dobrého člověka neposlušný vůz roztáhli.

Nikomu z nás se včera nechtělo podstoupit dobrodružství s hledáním nějaké sprchy či něčeho podobného. Za denního světla jsme v tom však neviděli žádný problém. Stačilo se projít pár desítek metrů k hlavní budově a hurá na očistu!

Jenže to zas až tak jednoduché také nebylo. Tedy bylo, ale samotné sprchování vyžadovalo více než menší dávku obezřetnosti. Ne snad před nějakými slídily, ale… řekněme, že elektrické rozvody se asi těžko mohly chlubit nějakými bezpečnostními normami. Mne samotného coby laika nezaskočilo nic, ale takový ostřílený elektrikář jako David a pozorný Michal, ti byli jiného názoru.

„Vždyť tam vyčnívají živé dráty!“, upozorňovali mne.

„Tobě asi tyhle snímky moc neřeknou, ale já si to prostě musím nafotit.“, trval na svém Michal. Nu, proč ne, baterie ještě něco vydrží a když se zaplní karta, tak fotky přesypeme do notebooku.

Bez brýlí jsem toho moc neviděl, ale snažil jsem chápavě přitakat, že ty vyčnívající kabely v některých částech koupelny by určitě měly být zaizolovány. A že je místy vedeno potrubí jen tak podél zdi? Komu by to vadilo? Hlavně, že teče teplá voda! Ale i tak jsem při sprchování dával pozor, abych zbytečně necákal. Nějaká hloupá kapka dopadne tam, kam nemá a já se tady usmažím. Ve státě, kde mi zatím byla vždycky jen zima.

Když už jsem se zmínil o tom fotografování, tak nejlepší fotky jsou určitě ty, na kterých je zachycen David. A kdyby ne nejlepší, tak určitě nejživější. Tenhle sympatický človíček dokázal vymyslet takové pózy, že bez jakéhokoliv přemáhání vypadal přirozeně, dodával snímku děj a pohyb a i kdyby to byl jeho poslední záběr, zůstal by živý navěky.

„Helou!“, volal jsem na našeho švédského přítele ze včerejšího večera poté, co jsem bez újmy na zdraví využil místní sprchy a oblékl se bez ohledu na počasí do svého typického cestovatelského oblečení – tričko, vesta s mnoha kapsami, kraťasy.

„Kam jsi ráno tak spěchal?“, zajímal jsem se.

„Pro gin.“, zněla odpověď. Aha, Švéd pije jak Dán. Nebo taky jak říkají Dánové, pije jak Fin.

„Problémy s autem?“, pokračoval jsem v anglické konverzaci.

„Jo, ale tady estonský přítel mi pomohl.“, ukázal na téměř plešatého usměvavého domorodce skoro mé postavy a věku okolo čtyřicítky.

„Copak je tohle za vůz?“, prohlížel si se zájmem naši stanislavu, zatímco já přemýšlel, zda holka nebude mít stejný problém, jako ráno opel. Přece jen pršelo dost vydatně a stanislava je o pár let starší, než bílý výtvor z německé automobilky opodál.

„To je Tatra“, odpovídal jsem ochotně. „Tatra 613. Ve Švédsku vlastní nějaký majitel televizní stanice Tatru 700. To je poslední model. Ta moje je starší, verze trojka (T613-3).“

„Aha! Ano, už vím…“, jmenoval Ake mnou zmiňovaného vlastníka sedmistovky, ale ani tak jsem nerozuměl, jak se vlastně jmenuje.

„To je krásný vůz. A ta barva!“, rozplýval se nad světlomodrou metalízou, kterou jsem kdysi zvolil jako odpověď na pokus o modrou pacific line škodováckých felicií. Cílem nebylo jen kopírovat barvu, ale ukázat, že auto není jen o tom, jak vypadá, ale jak jezdí a jak je pohodlné a bezpečné. Bez ohledu na stáří.

„Mohu se podívat dovnitř?“, žádal mne s takovým zájmem, že jsem mu musel vyhovět. Usedl za volant a se spokojeným úsměvem se na mne obrátil se stručným: „Perfect.“

Sice nechápu, co je na jednoduchém interiéru, který se v mnohém od sedmdesátých až do počátku devadesátých let 20. století nezměnil tak úžasné, ale hlavní bylo, že se líbí. A kdybych se měl sebekriticky ohlédnout na sebe, mne kdysi také zaujal na první pohled.

„Nastartuj, ať slyší motor.“, přišli s hloupým přáním David s Michalem. Jakoby si nevšimli, jaké problémy měl ráno opel. No nic, zkusit to musím. Na druhé straně, proč by to nechytlo? Tatra je přece Tatra! Jakoby lhostejně jsem usedl za volant, jemně povytáhl sytič a otočil klíčkem. Do mokrého dopoledne se rozezněl koncert osmi válců.

„Můžu vidět motor?“, zářil Švéd. Ale ano, proč ne?

„Páni, osm válců. A na plyn!“, neskrýval svůj úžas, když otevřel zadek naší tatrovky.

„Za kolik se dá takový vůz koupit?“, vyzvídal.

„No, tohle je stanislava a ta není na prodej.“, odpověděl jsem rezolutně. Opravdu, na světě je hodně aut a lepších, ale tohle auto neprodám nikdy. Chvilku mne ještě přemlouval, tak jsem si vzpomněl na pár inzerátů na podobná auta u nás a střelil cifru: „Tisíc euro.“

„Tisíc euro? To mám tady, to zaplatím hned!“, chytil se Ake šance, ale já jen zopakoval, že za tohle auto žádná eura chtít nebudu, protože rozhodně není na prodej ani teď, ani jindy.

„Tak mi takové sežeň a já si pro něj přiletím do České republiky. Nebo mi ho přivezeš do Švédska.“, prohlásil vážně.

Dobře, nejsem proti.

Ukončili jsme veselou debatu a šli si sbalit věci, abychom se vydali na další putování. Nějak mi to nedalo a tak jsem sebral dvě plechovky plzně a šel ještě jednou za Akem.

„To je takový malý dárek z České republiky.“, podával jsem je a sledoval, jak se na jeho tváři rozšiřuje úsměv.

„Díky, díky. Zkus gin.“, podal mi na oplátku plastovou láhev. Připomínala minerálku, ale její obsah měl mnohem jiné účinky. Bylo to vlastně takové lehké pití, nějaká limonáda s ginem, ale s ne příliš velkým obsahem alkoholu. K takovému veselému klábosení naprosto ideální. Přiťukli jsme si, vypili s překříženými pažemi a já jsem si až v tomto okamžiku uvědomil, že je Ake o více než hlavu menší než já.

„Dám Ti svou adresu, určitě napiš.“, psal něco na kousek papírku. „Dám Ti i mail. Sice internet doma nemám, ale chodím do knihovny. Takže odpověď sice nebude hned, ale určitě odepíšu.“

Já jsem vyštrachal firemní vizitku a na druhou stranu dopsal i adresu bydliště a soukromou adresu e-mailovou. Na další kousek papírku jsem napsal všechny typy tatrovek verze 613 s léty, kdy se vyráběly, aby si v klidu mohl promyslet, kterou chce případně koupit. Samozřejmě zvítězily prodloužené vládní verze s označením Long či Speciál, ale tyhle naděje jsem se mu snažil rozmluvit.

To, že já měl to štěstí a stal se majitelem Tatry 613/4 Mi Long, bylo dílem náhody a přátelství s jejím původním vlastníkem. A jakkoli to může znít nelogicky, pro mne to bylo nezbytné rozhodnutí. Zatímco se za takovým autem žene spousta sběratelů, pro mne to byl vůz pro každodenní potřebu. Svými kvalitami, pohodlím a bezpečím konkuroval zahraničním značkám, a to za nižší provozní náklady. Takže můj Long odpočívající doma taky nebude jen tak na prodej…

Rozloučili jsme se jako dobří přátelé a já se těšil, až po návratu domů Akeovi Backstromovi napíši.

Bude tři čtvrtě na jedenáct, a zbývá jen odevzdat klíče od bungalovu. Krátké zastavení přede dveřmi motelu využívá Ake k poslední fotce se svou vysněnou tatrovkou a pak už jen krátké zamávání, zaburácení kopřivnických koní a tradá dále.

Když se mne lidé ptají, proč nejezdím třeba k Jadranu nebo do Řecka a jiných podobných zemí, oplácím jim otázkou „Proč?“. Odpočinek pro mne znamená klid, tedy čas, který strávím podle svého a mohu se svobodně rozhodnout, co vlastně chci dělat nebo nedělat. Organizovaná zábava, monstrózní večírky a kutálející se eura z mé kapsy, to není zrovna to pravé ořechové.

Většinou pak následuje další otázka „A co tam děláš? Vždyť tam nic není!“. Divili by se… Cestou lze potkat nejedno zajímavé místo. Každá země je trošku jiná a přestože jsme v podstatě jen projížděli, bylo se na co dívat.

Kde to vlastně jsme, napadalo nás někdy. To jsme kupříkladu projížděli okolo větrných elektráren. Napadlo mne jediné – Dánsko. Když jsem tam byl několik dní v devadesátém páté roce minulého století, staly se tyto vrtule na vysokých stožárech jakýmsi symbolem dánského království. Pár fotek na památku a jedeme dále. Páni! Kousek od hlavní cesty jsme zahlédli „kouzelný“ mlýn – z dálky vypadal jako veliký hříbek. Tak to je Holandsko, bleskla mi hlavou vzpomínka na obal nizozemské kávy či kakaa, na němž byl vždy vyobrazen větrný mlýn, charakteristický pro tuhle zemi. To budou známí doma čubrnět, kde jsme to všude jezdili. Tak to máme Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rusko máme před sebou, no a když trošku upravíme ty fotky, tak nám musí každý uvěřit, že zpátky jsme ještě stihli Dánsko a Holandsko…

Blíží se poledne a široká čtyřproudá dálnice s typickým dělícím pásem trávy je skoro prázdná. Na chvíli přestalo pršet, takže přemýšlíme, kam vlastně pojedeme. Bylo by smutné jen tak projet a nikam se nepodívat. Rád bych letos viděl Tallin, ale záleží hodně na počasí. „Uvidíme.“, uzavíráme diskuzi.

Je čas oběda, tedy poledne a nějaká ta minuta navíc a hodilo by se zastavit v nějakém motorestu. Od domova nás dělí 2.685 kilometrů, do Narvy, kde budeme překračovat hranice do Ruska, je to dle ukazatele 183 kilometrů, Tallin je 74 kilometrů opačným směrem. Znovu opakuji, že návštěva Tallinu by mohla být hezká. „Najíme se a uvidíme.“, s prázdným žaludkem se rozmýšlí těžko. Motorest připomínající statek máme kousek přes cestu a vysíláme Michala, ať jde zjistit situaci. Má z nás největší hlad, takže se celkem bez řečí obětuje.

„Je tam plno.“, vrací se zasmušeně.

Nacházíme se v Lääne-Viru Maakond, tedy v okrese Západní Vir a další cedule na konci parkoviště nás zve do Viitna Maastikukaitseala, chráněné krajinné oblasti. Parkovací plocha oválného tvaru pro desítky aut zeje prázdnotou, mimo nás a kontejneru na odpadky nikde nikdo. Co se takhle projít? Taková krátká procházka před obědem nemůže uškodit? Jenže po pár desítkách metrů začíná zase pršet. Vracíme se zpátky k autu a s pobavením pozorujeme, jak je naše stanislava opět středem pozornosti místních řidičů. Krátkým pohledem přes silnici musíme konstatovat, že motorest je stále ještě plný. A protože nejsme tak otužilí, jako Estonci, kteří spokojeně obědvají na venkovním posezení, jako by nepršelo, musíme si nechat zajít chuť a pokračovat v cestě. Vzhledem k počasí je Tallin přehlasován a následujeme ceduli směřující k Narvě.

Cestou míjíme přízemní dřevěné domečky, typické pro Rusko. Zajímavostí těchto staveb je mimo jiné to, že mezi zemí a domkem jako takovým je vzduchový „polštář“. Asi to není ten nejpřesnější výraz. Tedy domek nezačíná od základů, tak jako na příklad u nás, ale až cca třicet centimetrů nad zemí. Zdánlivě zbytečný prostor vzduchu slouží jako izolace. Dřevěné stěny jsou obvykle laděny do barev jako jsou zelená, žlutá, červená, případně i několika barevných kombinací, okenní rámy jsou zásadně bílé. Některé dvory doplňuje studna jako z pohádky. Pro středoevropana, který zná podobná stavení výhradně v barvě dřeva, je to nezvyklá podívaná. Ale rozhodně ne nevkusná. Třeba takový zelený domek na zeleném trávníku, se zahrádkou se zelenými keři s stromy… hezké, že?

Estonština je nepodobnější asi finštině, alespoň zcela laickým pohledem. Přesto se nám podařilo narazit na město, které neslo ryze český název – Kunda. Jestli tento výraz znamená něco i v estonském jazyce, se nám však nepodařilo zjistit.

Stále dobrá silnice nás vede na severovýchod, pomalu přestává pršet a my kousek od cesty potkáváme další mlýn. Nepřipomíná tlusťoučký hříbek jako jeho předchůdce. Spíše se podobá malé věži hradu, odbočme a podívejme se blíže. Je to vůbec mlýn?

„Zastav, já udělám fotku zblízka.“, otevírá Michal dveře a jde směrem ke stavení. Mám jen pár metrů všelijaké polní cesty, abych se otočil. Když je stanislava konečně nasměrována na hlavní silnici, vidím, jak ze vrat vybíhá pes a míří si to přímo k mým dvěma kamarádům! Na poslední chvíli odvolává vlčáka jeho majitel a nebezpečí je zažehnáno.

„Co tady chcete?“, si ani nemusíme překládat. Nadšení zrovna nebudíme.

Drmolíme něco o tom, že se nám líbil jeho dům a chtěli jsme si udělat fotku.

„Tady není nic k vidění.“, překládáme si po svém jeho slova a vracíme se zpátky do auta. Docela chápu, že z nás neměli radost. Koutkem oka do zahrady bylo vidět, že jsme je vyrušili uprostřed práce, které je čeká ještě požehnaně. Statek nevypadá zrovna nejhůře, ale ani nejlépe a stavební úpravy a opravy budou znamenat hodiny a hodiny tvrdé práce a stát nemálo peněz.

Mraky nad námi a spousta zeleně okolo nás, tak by se dalo jednoduše popsat naše cestování směrem k ruským hranicím. Silnice převážně vnitrozemím mne přivedla k myšlence, zda ještě uvidím alespoň kousek moře. Pohled na mapu mne přesvědčoval, že tomu tak nebude. Nevadí, mám ještě černá oblaka a kupodivu je rovinatý ráz krajiny občas vystřídán nebo doplněn takovou malou nepovedenou bábovkou jako z pískoviště, kterou bych i mohl nazvat kopcem. Hlavně si zachovat veselou mysl. Což určitě nebude problém, projíždět tři státy v dešti a vidět jen nepatrný zlomek toho, co se vidět dá, to přece nemůže nikomu vadit. Vždyť je to skoro za rohem, někdy cestou z práce se tady zase zastavím. Začínal jsem být ironický a naštvaný. Než jsem tyhle pocity stihl přenést i na ostatní, vykouklo na nás z temné hradby mračen sluníčko a svými kouzelnými paprsky mi rozzářilo úsměv na tváři. A co je to támhle vlevo mezi stromy? To je přece moře! Nálada vystoupala jako jackpot sportky a já se chopil foťáku, abych udělal pár snímků. Jak málo stačí někomu ke štěstí…

Návštěvu Tallinu jsem neobhájil, ale co se týká Čudského jezera, byl jsem neoblomný. Tohle je potřeba vidět, dokonce si vzpomínám, že jsme se o něm učili v zeměpise. Páté největší jezero v Evropě se správně estonsky nazývá Peipsi, ale protože tvoří i přírodní hranici s Ruskou federací, může nést i ruské označení Čudské. Pokud ale nechceme provokovat ani jednu stranu, bude asi vhodné si vždy uvědomit, ve které zemi o něm chceme mluvit.

Projížděli jsme krajinou lesů a konečně narazili na dopravní značku, kterou na našich silnicích nespatříte – „Pozor, sobi! 4 km.“. Loni mne tady v jiné části Estonska hodně pobavila a ani letos jsem si neodpustil udělat na památku pár fotek. Ono to asi nezní až tak směšně, ale kdybych ji měl srovnat s její českou trojúhelníkovou kolegyní, která podobným způsobem upozorňuje „na jeleny“, tak zatímco u nás jelen přes silnice raději skáče, tady místní „jelen s bradkou a placatými parohy“ je naprostý kliďas a s klidným svědomím želvy, že snad všichni řidiči viděli upozornění už čtyři kilometry dopředu, si to přecupitává, jako by se nechumelilo. Možná mám chvílemi bujnou fantazii, ale z těch obrázků na značkách je to více než jasné.

Blížíme se pomalu ale jistě k jezeru Peipsi. Tak mne napadá, kde se asi inspirovali američtí výrobci světoznámé černé limonády, když hledali název pro svůj kolový nápoj? Ale to nic, jak jsem se již zmínil, má fantazie někdy nezná hranic.

Rekreační střediska, město kostelů, zámek, rybářská vesnice i písečné pláže, to vše a ještě více bychom mohli potkat na okružní jízdě okolo jezera. Nám však bude stačit přijet, najít a vidět. Už loni jsme bloudili vesnicemi a hledali, letos to bylo na chlup stejné. Cedule nás ubezpečovaly v tom, že nás od vody dělí jen pár desítek metrů, ale my stále projížděli úzkými vesnickými cestami a přemýšleli, jak se k té velké kaluži dostat co nejblíže. Pravoslavný kostel z červených cihel se mi zdál povědomý, pokračovali jsme tedy dále a po levé straně se z lesa vynořilo rekreační středisko. Vzpomněl jsem si na hodinu ruštiny a Artěk, největší pionýrský tábor na světě. Naprosto nevhodná metafora, protože se sem nehodila ani stylově, a už vůbec ne místně. Prostě to tady vypadalo jinak, než u nás, určitě o nic hůře. Když se trošku zamyslím, tak mne z klidu rozhodil fakt, že tady nejsme sami. Potkávali jsme lidi a má loňská vzpomínka na kus vody a nikde ani živáčka dostala na frak. Nemá cenu jet dále, projdeme pár desítek metrů řídkým borovým lesem a jsme tam.

Zaparkovali jsme stanislavu a prásk! Ozvala se rána, ale jakoby se nic nestalo. Bohužel, opak byl pravdou. David při vystupování prokázal svou nadpřirozenou sílu občasného smolaře a při zavírání dveří prasklo jeho levé zadní okno. Roztříštilo se do obrovské pavučiny. Nebýt černé ochranné fólie, už by se vysypalo. Kdepak vzal ten chlapík takovou sílu? Nedá se nic dělat. Je asi patnáct hodin místního času, i když si nejsem jistý správným posunem hodin, najeli jsme 2.844 kilometrů a naše výprava je u konce. Přes hranice nás určitě nepustí a i kdyby, riskovat jízdu s rozbitým oknem a mimo jiné se tak i vystavovat nebezpečí vykradení auta, to nemá smysl. Zdálo se mi, že nám vše vychází nějak hladce…

Z pomyslného útěku před civilizací se rychle vracím do reality a zapínám mobil. „Jsme u Čudského jezera a potřebujeme sklo do levých zadních dveří“, rozesílám na všechny strany, které připadají v úvahu. Spíš taková hra na dobrý pocit, že jsem se alespoň pokusil, než nabereme kurs zpátky do České republiky. Ve skutečnosti nečekám, že bychom tohle vyřešili. Kamarád Martin Lisý je ve stejné chvíli na cestě od Kaspického moře (nebo jezera). Přichází mi od něj zpráva, že jeho tatrovka už téměř nemá brzdy, tlumiče vystřelily a prorazily přední kapotu, řazení jde všelijak a když dočítám dlouhý seznam závad, z nichž některým ani nerozumím, je s podivem, že auto ještě drží pohromadě a dokonce se i pohybuje. Ve srovnání s ním je naše prasklina jenom zpestřením výletu.

„To, co vidíte za mnou, není moře, jak se na první pohled zdá, ale jezero. Čudské jezero, které se v místním jazyce nazývá Peipsi.“, pokoušel jsem se o alespoň trošku rozumný komentář na kameru, když jsme dorazili na pobřeží jezera. Bylo to opravdu neskutečné. Kdo zná jen české vodní nádrže, ať už přehrady (Orlík, Šance) či jezera (Máchovo), tak musí oněmět úžasem. Nekonečná hladina mizící někde daleko za obzorem a vlny připomínající reklamní spoty na Jadran. Tohle bylo malé estonské moře.

„Tak jaká je voda?“, zajímal jsem se.

„Hm, sladká. A krásně teplá!“, ozývali se kamarádi, kteří mezitím během mého filmování sbírali kamínky a lastury na památku.

Šel jsem se přesvědčit na vlastní kůži a musel jsem jim dát za pravdu. Na koupání rozhodně příjemnější, než Baltik. Alespoň co se teploty týče. Voda totiž byla hodně kalná a písčitý břeh nebyl nikde upraven tak, jak jsme zvyklí na běžných plážích.

Naše starosti odpluly na vlnách a problémy odvál vítr někam hodně daleko. Opět jsme si vychutnávali klid a krásu přírody. Borovice zde byly vysoké a vybarvené jako z omalovánky. Zelená byla skutečně zelená a vysoké kmeny neměly šedivý nádech, jak jsem si toho všiml u nás, ale byly krásně hnědé. Pokusil jsem se udělat pár snímků, ale nemyslím, že technika dokázala zaznamenat tu krásu a pohodu, která byla všude kolem nás. Mezi stromy jsme v trávě narazili na mraveniště jako z pohádky o mravenci Ferdovi. Ještě naposledy se zastavit a nasát zdejší vůni a zpátky na cestu!

Od ruských hranic nás už dělí jen asi sto kilometrů. Budeme věřit, že náš problém se zadním sklem nebude celníkům příliš vadit. V opačném případě zapomeneme na víza a upravíme plán tak, abychom si užili alespoň pobaltských států. Přestože v Rusku není benzín drahý, jezdil bych raději na plyn. Loni jsem však narazil na problém s plnící pistolí – nepasovala na mé Vialle, holandské zařízení LPG, a to ani s použitím redukce pro standardní systémy jako jsou Lovato či BRC. Aktuálně tedy potřebujeme natankovat a doplnit zásoby jídla a vody. U jezera nám poněkud vyhládlo.

V půl šesté místního času vjíždíme do města Jöhvi. Snad poprvé za celou cestu mohu konstatovat, že tady se nic nezměnilo. Zatímco Litva se proměnila ve vyspělý stát, zbylé dvě republiky se rozvíjely hodně pomalu. Alespoň dle mého názoru. U Estonska jsem si to vysvětloval tím, že sousedí s Ruskem a od toho si každý zachovává určitý odstup. V Jöhvi zůstalo vše při starém, na první podhled šedé městečko se svou periferií a obchody s nápisy i v azbuce. Šmátrám v paměti a vzpomínám na nejkratší cestu k čerpací stanici LPG.

„Měli bychom ale nejdříve vyměnit peníze.“, navrhuji po loňských zkušenostech.

„Estonsko je v EU, takže určitě tam budou brát eura nebo karty.“, ujišťují mne přátelé a já tedy zkouším dát na ně.

Projeli jsme zkratkou až na hlavní silnici, za níž je typická plynovka, jakých najdete i u nás mraky. Velký areál sloužící možná i jako parkoviště a uprostřed propanbutanové nádrže, stojan a budka připomínající novinový stánek pro obsluhu.

„Zdrávstvujtě, berete eura? Nebo platební karty?“, zasypáváme lámanou ruštinou plešatého chlapíka, který se už chystal tankovat.

„Ne, kdepak, jenom koruny.“, kroutí hlavou.

Nedá se nic dělat, zajdeme směnit peníze a přijedeme zpátky. Je celkem dost hodin a tak nehodlám riskovat a mířím přímo do banky, kde jsem měnil peníze i vloni. Je to asi pět set metrů od pumpy, auto pro jistotu parkuji hned vedle banky. Nevím, čím to je, ale zase budí pozornost…

Jakou řečí na ně mám spustit?, uvažuji, když otevírám dveře bankovního domu Ühispanga. Hned po vstupu mířím ke kurzovní tabuli a přepočítávám, kolik dostanu estonských korun za ty naše české. Asi polovinu, tedy za naši tisícovku mi dají svou pětistovku. Plyn stojí 6,30 EEK litr (v přepočtu asi 12,60 Kč), doberu do plna a zpátky se budeme vracet stejně přes Lotyšsko. Pětistovka bohatě stačí.

Jak tak postávám před tabulí s kurzy a počítám, je více než jisté, že jsem zahraniční turista.

„Mohu Vám nějak pomoci?“, přichází ke mně muž v uniformě.

„Ano, chtěl bych směnit nějaké peníze.“, zkouším anglicky i rusky.

„Prosím, tady je lístek.“, zmáčkl nějaké tlačítko na panelu u vchodu. Tohle tady loni nebylo. Zavedli tady systém, který zamezil frontám i u nás. Přijdete, vyberete úkon, který potřebujete a stisknete tlačítko. Vyjede lístek s vaším pořadovým číslem a když mrknete na světelnou tabuli, které číslo je momentálně na řadě, snadno si spočítáte, za jak dlouho budete obslouženi i vy. Nemělo cenu, abych někam odcházel. Banka byla téměř prázdná, takže jsem byl asi za dvě minuty na řadě.

„Dobrý den, hovoříte anglicky?“, zkouším na sympatickou slečnu za přepážkou. Loni tady byla velice milá blondýnka a těšil jsem se, jak ji zase uvidím. Letos mám ještě více štěstí, tahle slečna je totiž ještě větší kus. A ten kouzelný úsměv!

„Ano, jak Vám mohu pomoci?“, odpovídá anglicky a její rty doslova čarují.

„Rád bych vyměnil nějaká eura za estonské koruny.“, koktám ze sebe, ale snažím se vypadat suverénně. Vytahuji bankovku a podávám pas.

„Moment, prosím.“, odchází někam dozadu i s mým pasem.

Hm, to je dobré. Co jsem provedl? No, snad se nic nestalo, dělej jakoby nic, honí se mi hlavou. Jéé, koníček! Můj oblíbený koníček, kterého jsem si zamiloval na litevském povlečení peřiny, má tady na prospektu svého příbuzného! „Strachovanie žizni“ (Životní pojistka) hlásá nápis na skládaném papíře a pod ním běží veselý koník žluté barvy s oranžovými kytičkami. Jeho bezstarostný úsměv mi vrací dobou náladu a ani se nepozastavuji nad tím, že mimo logo banky je celý obsah v ruštině. Mezitím přichází má slečna od přepážky a s ní i poněkud hodně postarší kolegyně v brýlích.

„Stalo se něco?“, zajímám se bez známky nervozity.

„Ne, všechno je v pořádku. Já se moc omlouvám, ale ještě jsem eura nikdy neviděla a proto jsem se raději šla poradit s kolegyní. Nezlobte se, prosím, jsem tady nová a nerada bych udělala nějakou chybu.“, omlouvá se upřímně. Je kouzelná.

„To nic, to je oukej.“, snažím se jí povzbudit.

„Víte, před dvěma týdny tady jeden turista taky měnil peníze, které jsem neznala. Později se zjistilo, že peníze nebyly pravé a já musela celou škodu zaplatit ze svého. Proto si teď dávám pozor, nezlobte se.“, vysvětluje dále.

„Já se vůbec nezlobím, chápu to.“ Při pomyšlení, jakou měla hned první měsíc v zaměstnání smůlu, je mi jí líto.

Když vycházím z banky, vychlížejí mne z auta dva hladoví vlci.

„Co Ti tam tak dlouho trvalo?“, spustí na mne.

„Ále, pak vám povím.“, odbývám je a směji se.

O pár metrů dále zastavujeme přímo před vchodem do malých potravin. Teda, tady je dobrot! Ty salámy, sýry a ta malá pizza!

Když přicházíme na řadu a vybíráme stylem „My chatjéli by éto, i éto, i éto…“ (Chtěli bychom to, a to, a to…), stáváme se středem zájmu dalších zákazníků. Několik druhů balených salámů, minerálky a jako zákusek každý vonící pizzu, to vše za estonskou stovku, to je paráda! Cestou z obchodu nás propichují pohledy ostatních. Přitom by měli mít radost, že už máme nakoupeno. Za těch pár minut.

Vracíme se zpátky na čerpací stanici a jdeme dopřát i stanislavě.

„Já jsem tady byl i v minulém roce. Tehdy tady byl takový pán s knírem.“, zkouším navázat konverzaci během tankování.

„Ano, to je můj kolega.“, zní stručná odpověď a tím je naše konverzace u konce.

Do nádrže se vešlo necelých padesát litrů. Zaplatil jsem tři sta deset korun a nějakých devadesát mi tedy zůstane do příště. Nepočítám s tím, že bych je ještě někde utratil.

Je 17:40 estonského času a další zastávka bude až v Narvě. A jestli nezrušili jejich slavný Transservis, tak se máme na co těšit.

Kamarádi nechápou, o čem to vlastně mluvím. Sám jsem tomu loni nerozumněl a jen stěží bych mohl vzpomínky na tento zážitek popsat jako příjemné. Povzbuzeni dosavadním hladkým a občas i veselým přechodem hranic jsme tehdy přijeli s úsměvem na tváři na ruské hranice. Před námi je jen asi pět aut, to bude rychlovka, mysleli jsme si.

„Jedete do Ruska poprvé?“, zeptal se mne překvapivě anglicky docela sympatický muž z okénka příhraniční budky.

„Ano, poprvé.“, odpověděl jsem popravdě.

„Tak to musíte zpátky na Transservis. Tady máte mapku, jeďte podle ní.“, vysvětlil mi.

Podíval jsem se nechápavě na Pavla, podal mu papír s nakopírovanou mapkou a jelikož nezbývalo nic jiného, otočil jsem auto zpátky od hranic. Následovali jsme prupiskou vyznačenou trasu a dorazili až k nějakému areálu. Co to vlastně ten Transservis je? Nějaká kancelář, kde nám budou kontrolovat doklady? Na tyhle otázky nám nedokázala odpovědět ani babička, kterou jsme vzali cestou, abychom dlouho nebloudili a zároveň získali více informací. Nakonec byla spokojená jen ona, svezli jsme ji, kam potřebovala, ale nebyli jsme o nic chytřejší. Plechový plot s ostnatým drátem však nebyl v představě ani jednoho z nás. Kdo se nezeptá, nic se nedozví. Cedule hovoří jasně, ale… Zaparkuji před vjezdem a zkusím zjistit, co se vlastně děje.

„Dobrý den, promiňte, prosím, kde je tady Transservis?“, ptám se rusky pána za oknem malého domku (snad vrátnice), který připomíná unimobuňku.

„To je tady. Jaké máte auto? Jakou má značku? Proč stojíte tam?“, spustil na mne. Neměl jsem z toho dobrý pocit a nijak zvlášť tomu nepřidalo ani troubení náklaďáku, který podle všeho věděl, o co jde, a já mu nechtě bránil ve vjezdu.

„Moment, odběhnu uhnout autem.“, vysvětloval jsem částečně rusky a částečně rukama.

„Tak co?“, vyzvídal kolega cestovatel v autě.

„Já nevím.“, řekl jsem popravdě, popojel kousek bokem a šel zpátky k oknu.

„Co to děláte? Vjeďte dovnitř!“, uvítal mne nervózním hlasem kníratý Estonec za oknem a ukazoval mi, že tu závoru ve vratech zvedl kvůli mně.

No dobře, tak my tedy pojedeme, říkal jsem si. Ale to už vyšel z budky ven a naznačoval mi, že mám zastavit. Co vlastně máme dělat?

„Tady máš číslo, jeď do řady označené šestkou a čekej.“, znělo z jeho úst skoro jako rozkaz.

Nenaděláme nic, jedeme se zařadit. Sluneční dopoledne se nám začalo poněkud kazit. Co se to vlastně děje? Kde to jsme? Žádnou paniku, budeme pozorovat ostatní. Stojí tady desítky aut a každý klidně sedí a čeká. První dvě hodiny. Pak někteří začínají schovávat do různých mezer v autech cinkající láhve piva. Hm, tady nás asi budou kontrolovat. Vypadá to, že nám auto rozeberou do šroubku. Převážíme pár plechovek piva, to bude asi velký problém, když je najdou. Navenek klidní, ale hlavou se nám honí všelijaké myšlenky. Další hodiny ubíhají a já jsem se rozhodl zjistit, proč tady vlastně stojíme. Vrátil jsem se k budce a snažil něco vyčíst z papírů, které oblepovaly většinu okna. Z nabídky ruština či estonština jsem si vybral azbuku, ale ani tak jsem z toho nebyl moc chytrý.

„Promiňte, prosím, co tady vlastně máme dělat?“, zkusil jsem zaklepat na pána za okýnkem, který měl ze mne evidentně radost.

„… … … … !“, odpověděl mi tak rychle a tak nesrozumitelně, že jsem z celé konverzace pochopil jen jediné – nemá cenu v ní dál pokračovat. Pokud ho nechci naštvat ještě více.

Vrátil jsem se s nepořízenou k autu a přemýšlel, o tom, co nás čeká. Poledne bylo za námi, tak jsme zvolili malou svačinu. Alespoň nám to bude rychleji utíkat. Každých asi třicet až čtyřicet minut někde daleko před námi zaprskal reproduktor, vyštěklo několik slov, jejichž význam nám zůstal utajen, ale hned poté nastartovalo asi pět šest aut a jako rakety vyjely ven z areálu. Pořád jsme byli, jak se říká, mimo mísu. Ozvala se klasická lidská potřeba a tak nezbylo, než vyhledat WC. Asi padesát metrů nás stála dřevěná kadibudka. Za celou dobu jsem si nevšiml, že by ji někdo navštívil. Pochopil jsem vteřinu po otevření dveří. Vyvalil se nepopsatelný zápach. Těžko se dá od záchodu čekat, že bude vonět, ale odradilo mne to, co jsem viděl. Může se stát, že se třeba někdo netrefí do té díry v podlaze. Ovšem tady to vypadalo, že i gravitace byla čas od času obráceně. Jinými slovy, interiér byl až po strop jedna velká stolice. Znechuceně jsem zavřel a rozhlížel se po vhodnějším místě. V jedné části našeho obrovského parkoviště se kopalo nějaké potrubí. Příkop byl dost hluboký na to, abych do něj docela pohodlně vypustil část močového měchýře a neprasknul jako Tycho de Brahe. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že se řada posunula o několik aut. A jsme v troubě, myslel jsem si. Naštěstí Estonci neznali jeden z klasických českých zvyků „cha cha a nepustím Tě“ a naopak nám mezi sebou nechali místo. Nakopl jsem stanislavu, trošku v obavách předjel těch pár aut a zařadil se mezi naše původní sousedy čekající. Utekla další hodina a nic se nedělo. Tohle nám nikdo neuvěří, musím udělat fotku. Schoval jsem foťák do dlaně a vyrazil jakoby nic na procházku po parkovišti. Jen tak mimoděk jsem vešel mezi dva kamióny a ujištěn, že mne nikdo nevidí, jsem zmáčkl spoušť. Tenhle snímek bude stát za to. Došel jsem zpátky k autu a všiml si, že jsem zpovzdálí sledován asi čtyřmi chlapíky. Utahané nekonečným čekáním na něco, o čem jsme nevěděli vůbec nic, nás napadlo jediné – budeme rádi, jestliže ještě nepřijdeme o auto. Čas ubíhal velice pomalu, má snaha dostat něco z chlapíka tentokrát z budky s reproduktorem vyšla úplně naprázdno (pokud nepočítám to, že jsem ho rozzlobil) a náš dopolední příjezd se změnil ve večerní čekání. Skutečně, sluníčko už přestávalo tolik svítit a chystalo se ke spánku. Vypozoroval jsem, že časový interval je sice proměnlivý, ale počet „propuštěných“ aut se nemění; odjíždí se po pěti. Více než deset hodin stání a občasného posunování nás konečně dostalo mezi vyvolené. Následoval jsem místní k budce a protože jsem netušil, co se po mně chce, zasypal jsem šedovlasého pána za oknem všemi doklady, které mi přišly pod ruku.

„To nechci.“, vracel mi nevrle pasy a víza. „Jakou máte značku auta?“

„Tatra 613.“, hláskoval jsem rusky.

„A co je potom tohle?“, ukázal na mou espézetku v malém techničáku.

„Aha, já myslel…“, nemělo cenu myslet.

Chlap si něco brblal, poškrtal vypsaný lístek a vrátil mi doklady.

„Dvacet korun.“, měl na mysli estonské, pochopitelně.

Nevěděl jsem, že budu něco platit, tak jsem se musel vrátit do auta. Místní z toho nebyli dvakrát nadšení, ale někteří z nich se dobře bavili. Chlapec ze srdce Evropy, pomalu z pupku světa a neumí ani přejet estonské hranice, říkali si možná. Napočítal jsem dvacet korun, vyměnil je za naše doklady a účtenku na poloviční cenu. To snad není pravda…

„Proč jsem platil dvacet a dostal papír jen na 10 EEK?“, osmělil jsem se a oslovil jednoho z postávajících Estonců.

„Protože jsi cizinec. My platíme jen deset.“ Hm, to je opravdu bezvadné vysvětlení.

Nasedat a připravit ke startu!, vyštěkl něco podobného reproduktor, protože všichni okamžitě otočili klíčky a nastartovali motory. Na podruhé se to povedlo i mi. Další štěkání a kolona se dala do pohybu. Držel jsem se žigulíka přede mnou a vyletěl ven z areálu. Najednou na nás zprava i zleva vyběhli nějací zdivočelí psi a skákali okolo. Přidal jsem plyn a snažil se co nejdříve zmizet. Muselo to vypadat jako rallye, padesátku jsme v Narvě rozhodně nedodržovali. Řídil jsem se jediným pravidlem – jedou místní, jedu taky. Semafory mne moc nezajímaly. Za pár minut jsme byli zpátky na ruských hranicích, přesně tam, odkud nás dopoledne vrátili. Uspokojil jsem zájem uniformovaného chlapíka o naši desetikorunovou účtenku za dvacet korun a díky tomu jsme se zase přiblížili ruským hranicím. Vzhledem k tomu, že řidiči okolo nás vystupovali z aut a s klidem si zapalovali cigarety, vypadalo to na další přestávku. Nastal čas se konečně dozvědět, co se to tady celý den dělo.

„Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, proč jsme vlastně celý den stáli?“, spustil jsem připravenou větu na evidentního zájemce o naši tatrovku. Nespustil z ní oči celé odpoledne.

„Myslíš Transservis? To je kvůli ekologie. Kdyby auta stála přímo tady na hranici, tak by nastartovala, popojela, zastavila, a zase nastartovala, popojela.. .znečišťovala by výfukovými plyny vzduch. Proto bylo zřízeno odstavné parkoviště – Transservis – kde všichni, kdo chtějí přejet do Ruska zaparkují svá auta, zaplatí a pak postupně pouštěni podle toho, jak rychle jde odbavování.“

Překvapením jsem na chvíli ztratil řeč. My jsme se klepali strachy těch x hodin na normálním odstavném parkovišti? Co ten ostnatý drát okolo? A ty rozkazy z ampliónu na místo nějaké srozumitelné domluvy? Připadal jsem si jako blbec. Objevil jsem Ameriku. Spokojený asi pětačtyřicetiletý Estonec, který mi jako jediný vysvětlil ztracený den života, potáhl z cigarety a povzbudivě se na mne usmál.

„Bylo to jen parkoviště.“, prohlásil jsem zdrceně směrem k Pavlovi, který také neměl v úmyslu trávit další hodiny v autě a přišel za námi.

Hřála mne však jedna věc; měl jsem o další zkušenost více a kdybych měl zhodnotit finanční stránku, tak to bylo prozatím mé nejlevnější placené parkování. Na příklad v centru Ostravy mne na cca čtyřicet korun vyjdou jen dvě hodiny stání, tady jsme za stejnou sumu měli celý den.

„Hm, tohle se určitě muselo změnit. Vždyť Estonsko je v EU.“, uvažovali nahlas David s Michalem, když jsem dovyprávěl svou loňskou anabázi.

„Tím bych si nebyl až tak jistý.“, poznamenal jsem skepticky a zároveň dvojsmyslně, jelikož jsem nebyl přesvědčen o pravdivosti ani jedné z vyřčených vět.

Hodiny ukazují půl sedmé místního času, tachometr hlásí 2.959 ujetých kilometrů a my vjíždíme do města Narva, na které pomalu padá soumrak. Hned na začátku města se otáčíme do protisměru a pořizujeme pár fotek, zatím co kolem nás projíždí černá Volha zvaná carevna. Čas plyne jako voda, pojeďme k hranicím. Ujeli jsme však sotva pár metrů a přistavuji stanislavu ke krajnici. Zaujala mne totiž jedna značka, která začínala naplňovat mé obavy. Byla na ní zobrazena mapa k Transservisu…

„Třeba to už dávno neplatí.“, snažili se mne uchlácholit kamarádi. Mne nemuseli, já věděl, do čeho jdu. Nic příjemného to nebude.

Důkladné prostudování trasy neslo své ovoce a za několik minut jsme stáli před vjezdem na obávané odstavné parkoviště. Mé letošní pocity nebyly srovnatelné s těmi loňskými, neboť jsem nevstupoval na neznámou půdu. Spíš to bylo takové nepříjemné šimrání a přemítání o tom, zda se Estonsko stalo nebo nestalo součástí Evropské unie. Zastavil jsem hned vedle domku s výdejem „psích známek“, protože vhodnější pojmenování plíšku s pořadovým číslem jsem nenašel. S podstatně silnějším sebevědomím než v roce 2003 přebírám stotrojku a vjíždím do poloprázdného areálu. Snad to půjde rychleji. Před námi je odhadem jen dvanáct aut. Nedá se to určit přesně, protože každou chvíli kolem nás prosviští auto nad milión a bez jakýchkoli servítek si to jeho majitel zamíří k budce vedle výjezdu. Krátké jednání, start a vůz projíždí Transservisem s minimálním zdržením. Tohle se tedy nezměnilo. Za peníze se dá koupit opravdu vše. Nám nezbývá, než čekat. Stejně jako černé carevně před námi, jíž jsme si všimli už na začátku Narvy.

Přece jen k určitým změnám došlo. Nevábná kadibudka se proměnila v docela obstojné WC, oproti svému předchůdci ještě zářící čistotou. Tedy pokud nemáte vysoké nároky. Chlapík ve vjezdu nebyl tak nepříjemný jako vloni. A souběžně s naším pruhem bylo možné přejet i vedle do dalšího pruhu, chabě označeného symbolem EU. Všichni ale poslušně stáli v jedné řadě, mimo těch pár již zmiňovaných milionářů, takže jsme si ani my nedovolili zachovat se jinak. Podle mých výpočtů jsme měli opouštět parkoviště v třetí vlně. Že byly mé výpočty zbytečné se ukázalo asi za nějakých pětačtyřicet minut, kdy jsme se stali prvním vozem, který čekal na pokyn k výjezdu. Prostě jednou odjel nějaký počet, podruhé zase jiný. Proč to řešit? Odběhl jsem zaplatit nedobrovolné parkovné a zjistil další novinku; nevybírá se ani 10 EEK od domorodců, ani 20 EEK od cizinců. Byl zvolen průměr 15 EEK, který platí pro všechny. Tak fajn, nějakých třicet českých korun v přepočtu, to není moc. A čím déle budeme stát, tím bude cena výhodnější. Avšak klidně si připlatím, pokud budeme moci vyjet co nejdříve. Najednou se z reproduktoru ozval známý štěkot a já usoudil, že máme jet. Než jsem se vzpamatoval, předjel mne jeden místní a plnou parou mířil k výjezdu. To nevadí, alespoň se ho můžeme držet. Byl to takový hodně sebevědomý pán okolo čtyřicítky, který už podle toho, jak se před chvílí dral k placení, hodně spěchal. Nalepil jsem se na něj a liboval si, jak nás zavede přímo na ruské hranice. Pravdou je, že se mi zdál jeho styl jízdy i trasa poněkud podivná. Asi je zdejší a zná všechny zkratky. Kličkoval jsem za ním ulicemi a uličkami Narvy až mezi paneláky, které mi až nápadně připomněly Ostravu. Problém nastal v okamžiku, kdy u jednoho z domů zastavil, vystoupil a při pohledu na nás zůstal na chvíli překvapeně stát. Nebyl sám, překvapení jsme byli i my. Tak on nejel na hranice? Jeho spokojený úsměv byl jednoznačnou odpovědí. Nu, co naděláme, tak jsme se, tedy dobrá, beru to na sebe, tak jsem se nechal napálit. Objel jsem jeho červené audi a rozhodl se spolehnout jen na vlastní instinkt. Během několika minut jsme vjížděli na hraniční most.

V západu slunce vypadají estonsko-ruské hranice naprosto idylicky. Všude je klid, auta stojí s vypnutými motory a šoféři si krátí čas cigaretou. Na estonské straně Narva, na ruské Ivangorod – dvě města, dva hrady. Nápadná vysoká bílá věž obehnaná hradbami na jednom břehu, na první pohled nižší opevnění na břehu protějším. Obě pevnosti od sebe dělí jen řeka. Tady se potkává Evropská unie s Ruskou federací.

Respektujíce zákaz fotografování v hraničním pásmu jsem se loni pouze kochal pohledem, pořídit snímek jsem se tehdy neodvážil. Letos jsem si usmyslel, že to risknu. Připravil jsem fotoaparát a čekal, až se kolona pohne kupředu. Už je to tady. Popojel jsem jen pár metrů tak, abych měl první hrad v dobrém úhlu a cvak! Je to tam! Zvolna jsme se rozjeli a někde v půlce mostu jsem zamířil objektiv na ruskou stranu. Cvak! Hotovo! Můžeme pokračovat na celnici. Byl jsem si jistý, že si nikdo ničeho nevšiml.

„Pačimú vy astanóvilis…? (Proč jste zůstali stát…?)“, vyvedla mne hned z omylu uniformovaná čtyřicátnice v první budce, když jsem jí předložil doklady.

„Pažálsta? Hmmm, já… nerozumím…?“, koktal jsem rusko-česky.

„Á, ničivó.“, mávla rukou a s přísným pohledem mi vrátila papíry.

Ruské hranice bývají ze všech nejtěžší a nevyplatí se udělat nějakou botu. Je lepší být za úplného idiota, než si hrát na hrdinu a suveréna. Vypisování je až nezvykle hodně a zvěsti o rozebírání aut takřka do šroubku určitě nejsou vymyšlené. Jakmile celníci vytuší nebo objeví nějakou nesrovnalost, může to znamenat přinejmenším hodně velké zdržení a vysvětlování.Prozatím máme štěstí. I fotky.

Vše začíná tím, že je potřeba odevzdat tzv. talon – parkovací lístek z Transservisu. Ztratit ho znamená pravděpodobně návrat zpět a čekání a čekání. A samozřejmě znovu zaplatit kokku (cenu) 15 EEK. Pak následuje několikerá kontrola střídavě všech dokladů a vypsání ápětkového dotazníku, zda člověk převáží mimo jiné zbraně, drogy, zvířata a spoustu dalších, místy až neuvěřitelných věcí. Loni byl tenhle kus papíru jen v ruštině a v němčině a jelikož byl značně zažloutlý, dělali jsme si legraci, že je pravděpodobně ještě z doby druhé světové války. Letos se změnila hlavně barva, historicky žlutohnědou nahradila bílá. Staré zásoby už asi došly. Dále je třeba vyplnit malý kousek papíru, kde je nutné uvést čas příjezdu, předpokládaný čas odjezdu a přesnou adresu, kde se dotyčný hodlá zdržovat. Sankt-Pětěrburg – to jim bude muset stačit. Zatím totiž nevíme, kde budeme bydlet. Papír je rozdělen na dvě stejné části a podle všeho je to imigrační karta; první část pro vstup, druhou část uschovat, potvrdit někde na hotelu a vrátit na hranicích při výjezdu z Ruské federace. Žádný problém, zdá se. Novinkou je tzv. strachovka – pojištění. Naše milé české pojišťovny přestaly spolupracovat s ruskou stranou a díky nim teď zaplatíme znovu zákonné pojištění. Auto má obsah tři a půl litru, chcete pojištění na dva týdny, takže to máme… 54 euro. No, nekupte to, za ty peníze. Dostáváme stvrzenku na 1.750 rublů a 32 kopejek a ani nepřemýšlíme o tom, zda je to dobrý či naopak nevýhodný kurs.

Zatímco Michal vyřizuje někde v útrobách hraniční budovy pojištění, procházím se po hraničním prostoru a pozoruji okolí. Je tady až příliš uvolněná nálada a pohodový klid. Za nejvyššího velitele si tipuji asi padesátiletého skrčka, kterého si jen tak pro sebe okamžitě přejmenovávám na „Malinkatého ďábla“. Přezdívku jsem si vypůjčil z Tankového praporu, takže originální moc nejsem, ale na něj se prostě hodí. Uniforma mu padle jako na míru a s rukama za zády jen září spokojeností. Vojenská čepice lidově zvaná „teflonová pánev“ z něj dělá pochodující symbol Ruska. Na jedné straně sice vypadá legračně, ale je třeba se mít na pozoru; určitě by nám dokázal velice slušně znepříjemnit přechod na ruskou stranu.

Další novinkou jsou upozornění za okny jednotlivých budek, které stručně řečeno oznamují, že není možné příslušníky hraniční stráže nijak obdarovávat. Z čehož vyplývá, že pokud bude potřeba někoho obdarovat, tak nejlépe tajně, finančně a hlavně nenápadně. Zatím jsme to neměli zapotřebí.

A přece mi to nedalo a jeden dárek jsem na celnici nechal. Čekání bylo dlouhé a nudné a tak jsem ho využil k návštěvě místní toalety. Docela čisté místo však postrádalo toaletní papír. Více než rodinné balení mezi sedadly doslova vybízelo k tomu, abych tady jeden exemplář nechal. S úsměvem a demonstrativností, že nenesu nějakou bombu, ale jen neškodné kolečko, i když větších rozměrů, jsem zvýšil kvalitu služeb na hraničních toaletách. Schválně se nezmiňuji, že ruských; tenhle problém je totiž skoro na všech hranicích a nejen tam…

Minuty běží a v západu slunce se zájmem sleduji mladé příslušnice celní stráže. Sluší jim to. Na oplátku z nás je nejvíce sledována stanislava, která svým rozbitým zadním oknem nenechala bez povšimnutí vůbec nikoho. Snad nás nenapadne vyprávět historku ve stylu: „…však co se divíte? Tohle je vládní limuzína a byl na ní spáchán atentát!…“.

Kontrola je tady.

„…vaše pasy, prosím. Vezete nějaké zbraně, drogy…?“, zní otázka jako z dotazníku.

„Ne.“, odpovídáme stručně, ale zato plynule rusky.

„…bagážniky.“, jasně, chce otevřít kufr a jde dozadu. Vypadá to jako vzpoura, když nejdu za ním naopak něco otevírám vepředu. Aha, charašo, pokýval hlavou a přišel za mnou. V pořádku.

„…salon?“, zajímavé pojmenování interiéru auta, ale David chápe a hned otevírá zadní dveře k nahlédnutí. Co mělo být vidět, je vidět perfektně a těch několik piv pod sedadly nemusí snad nikoho zajímat.

Chvíle napětí a… vypadá to, že můžeme jet!

Možná to vypadlo velice jednoduše, ale až tak jednoduché to není. Toho vyplňování je opravdu dost, rozumět není nic moc a kontrolních budek je taky požehnaně. Na deseti metrech se třeba třikrát startuje a pojíždí. Na poprvé se to samozřejmě Rusům nelíbí, takže se couvá někdy i o metr, aby to bylo přesně tak, jak to chtějí oni. Také může někomu vadit, že se musí vyplňovat adresa pobytu. Ale Rusko je tak obrovská země, že tohle docela chápu. Když se někdo ztratí, mají alespoň nějakou informaci o to, kde se měl nezvěstný zdržovat. Ne vždy znamená pořádek buzeraci.

Je 19:45 estonského času a po pár metrech už 20:45 ruského času, což znamená, že jsme úspěšně překročili hranice a po zhruba hodině čekání na celnici vjíždíme do Ruské federace.

Rusko

A jsme tady. Tak, pánové, teď už můžete na otázku: „A byl jsi v Rusku?“ hrdě odpovědět: „Byl. A Ty?“.

První čerpací stanice je hned za hranicemi v Ivangorodě. Loňský přechod hranic nás značně vyčerpal, takže jsme ji využili jako bezpečnou zastávku pro občerstvení z vlastních zásob. Ovšem letos byla situace nesrovnatelně uvolněnější a náladu nám pozvedl i pohled na veselé divadlo na benzínce. Za herce však byli Estonci, kteří zapření jednou nohou o podvozek, drželi v jedné ruce tankovací pistoli, a druhou se vší silou pokoušeli natankovat co nejvíce benzínu do svých plechových miláčků. Cenový rozdíl mezi Unií a Ruskem byl natolik značný, že na jednom litru vydělali v přepočtu až 17 korun!

Když se podívám zpátky do až ne tak daleké minulosti, vidím kolony českých řidičů, jak přejíždějí česko-polské hranice a plní nádrže i kanystry, co se dá, aby se mohli také pochlubit, jak lacino jezdí jejich škodovky. Během pár let se ceny pohonných hmot srovnaly a jen ztěží si dovedu představit, že v současnosti někdo jede byť jen dvacet kilometrů přes hranice, aby ušetřil na nádrži nějakých třicet čtyřicet korun… Takže byli jsme na tom podobně, ale už jsme zapomněli…

Posílám kamarádovi Vláďovi zprávu, že jsme úspěšně přejeli čáru a asi za dvě hodiny nás může čekat.

Když se nad tím zamyslím, mám v zahraničí více štěstí nebo řekněme šťastných náhod, než u nás doma. Naprostou náhodou jsem se při první cestě seznámil s člověkem, který opustil rodnou Českou republiku a následoval svou ruskou manželku do země, která je v našich končinách milována i proklínána. Vladimír byl sympatický asi čtyřicátník, vstřícný a ochotný kdykoliv pomoci. Zasvětil mne do ruských zvláštností a zvyků, bez kterých se běžný turista protlouká hodně těžko a nebo hodně draze. Seznámil mne s nepsanými zákony a pravidly, za což jsem mu hodně vděčný. Teď nás čekal někde v Petrohradě s tím, že pro dnešek máme ubytování na sto procent zajištěno.

V porovnání s pobaltskými státy se silnice docela zhoršila, ale polské „kvality“ nedosahovala ani zdaleka. Pohodová rychlost okolo devadesátky znamenala asi hodinu a půl jízdy, než narazíme na skutečné město.

A hele, stopařka! Sympatická černovláska v kratší sukni s kabelkou přes rameno nesměle stála s nataženou rukou a zdviženým palcem. Tohle jsem z loňska neznal! Že by už i tady byly profesionálky? Co když jí sbalí policie? To není příjemné pomyšlení…

„Tak co, svezeme ji?“, ptám se coby šofér zbytku posádky. Na mne totiž nezáleží, musela by se vejít někde dozadu mezi Davida a hromadu zavazadel.

„No, já nevím…“, ozývají se nejisté odpovědi.

„No tak si řekněte.“, přikládám pod ohněm a zažehám tak plamen diskuze.

Podle byla na profesionálku, tedy řekněme na rovinu prostitutku, až moc vkusně oblečená. Nebyla to typická lehká holka skoro bez podprsenky a v minisukni, která nezakryje ani kalhotky. Spíše normální holka v normálních šatech s kabelkou, která třeba chtěla svézt za známými nebo někam na zábavu.

No a co kdyby to nebyla jen tak obyčejná holka? Máme asi dvě stě rublů a dvacet euro, z toho by tak jako tak nic nebylo. A jsme tady tři a už vidím, jak se dva z nás solidárně otáčejí a odcházejí směrem ke křoví, aby nerušili toho jednoho šťastného v radovánkách. Cha! Nemluvě o tom, že by to mohla být jen volavka a přijít vlastní blbostí o auto, to by byla hodně drahá dovolená.

A tak ubíhají kilometry jeden za druhým a když jsme asi patnáct kilometrů za vesničkou, kde jsme míjeli svou první ruskou dívku, vznáším rozhodující dotaz:

„Mám se tedy otočit?“

Než dostávám opět nejistou odpověď, jsme zase o nějakých pět kilometrů dále a shodujeme se na jednom: už to nemá cenu.

„Chudák holka…“, ozve se svým typickým tónem David ze zadního sedadla. „A hezká byla! Kdo ví, co s ní teď bude…“

„Mám se tedy vrátit?“, opakuji docela podstatný dotaz, ale už to snad ani já sám nemyslím vážně.

„Ne!“, ukončuje debatu rázně Michal a alespoň na dalších pár minut máme jasno, co budeme dělat. Pojedeme pořád rovně, zlehka dolů, až narazíme na ceduli s nápisem Sankt-Pětěrburg.

Člověk míní a osud mění. Vjíždíme do jedné z vesniček, kterých není na trase mnoho a čítají vždy jen pár skromných domečků a tentokrát musíme zastavit, ať chceme, nebo ne. Bohužel tím důvodem není sličná stopařka, ale urostlý policista s terčíkem.

„Doklady…“, překládám si jediné slovo z toho, co na mne vychrlil.

„Pažálsta.“, podávám mu pokorně hromadu dokladů zabalených v mezinárodním řidičáku.

„Strachóvka?“, ptá se, zda máme pojištění.

„Zděs.“, tady, podávám mu list á čtverky.

„Tómaš Pětla..?“, snaží se vyslovit mé jméno.

„Petlach.“, snažím se napovědět.

„Da. Nu, Tómaš…Víš, proč jsem Tě zastavil?“, takhle se ptají snad všichni dopraváci.

„Něznaju.“, nevím, takhle odpovídají snad všichni řidiči.

„Nu, změřili jsme Ti rychlost 79 kilometrů v hodině. A v obci platí šedesátka.“, vysvětluje mi přestupek, pokud jsem tedy dobře rozumněl. „Što s Tabój?“

No, co se mnou… „Ničivó. Ja polépšim sa i ja pojecháju ně tak rýchlo.“, snažím se ho ukecat. Slyšet mne má učitelka ruštiny, tak ji z téhle česko-ruštiny trefí.

„To něvazmóžno.“, to nejde, kroutí nesouhlasně hlavou a evidentně mi nechce vydat doklady.

„Tómaš, što s Tabój?“, brumlá si spíš pro sebe. „No, my pajďom i sepíšem protokól a Ty zaplátiš.“, obrací se zase ke mně.

„Pačimú protokól?“, rozhodně se mi nechce někam chodit.

„Nu, my sepíšem, Ty zaplátiš i pojecháješ.“, odpovídá trpělivě. Jasně, sepíšeme, zaplatím a můžu jet, hm, to by mi asi nedošlo. Nejsme v Česku, tady snad ještě platí i nepsané zákony.

„Mně ně nádo bumážky.“, zkouším nacvičenou větu, kterou mne naučil kamarád Martin, podstatně zkušenější cestovatel, o němž jsem se zmiňoval u Čudského jezera.

„Što?“, podíval se na mně nevěřícně dopravák.

No što, sice přesný význam pronesené fráze mi poněkud uniká, ale měl jsem na mysli, že nepotřebuji doklad a dám mu nějaký bakšiš jen tak. Možná, že mi jen nerozuměl, takže znovu opakuji, že žádnou bumážku nepotřebuji.

„Éto ně vazmóžno.“, to nejde, zní zamítavá odpověď.

„Pačimú nět?“, proč ne, opáčím.

Kruci, jsem přece v zemi neomezených možností, ne? Hlavou se mi hodí myšlenka, že jsem měl preventivně udělat kopii malého techničáku a tu si mohl s klidem a bez pokuty nechat. Bez něj totiž nemůžeme pokračovat v cestě, jedině po svých. Pozdě bycha honit, teď hlavně přemýšlet, jak se konečně posunout někam dále.

„Patamu što…“ protože…, a znovu dokola jsou mi vysvětleny důvody, proč ne, protokol, peníze, odjezd.

Stejně mám dojem, že prozatímní konverzace je zatím jen takovým zábavným hraním se slovíčky. Alespoň to tak vidím já a hodlám jít za svým cílem – žádný doklad a pokračovat směrem na Petrohrad. Vláďa už čeká.

„Ja zaplátim i mně menádo bumážky.“, zaplatím a doklad nepotřebuji, opakuji a doplňuji poctivým a přívětivým pohledem.

„Tómaš, što s Tabój?…“, co se mnou? Tentokrát ale nenavazuje oficiální pokračování o dokladech, ale přátelsky znějící dotaz, co vlastně dělám v Rusku a pár dalších vět, které jsem neuměl přeložit. To začíná vypadat nadějně.

„Rasíja óčeň krasívaja i Pětragrád tóže krasívyj…“, Rus je krásná a Petrohrad taky, potím ze sebe skoro úplně ruské souvětí.

„Da, da…“, přikyvuje a prohlíží již po několikáté mezinárodní řidičák a další papíry. Aniž by zvedl hlavu, tak jakoby pro sebe najednou vypustí: „I skoľka u Těbja?“, kolik máš u sebe peněz?

Konečně se někam dostáváme. Mám u sebe asi dvě stě rublů a nějaké další peníze, ale je mi jasné, že pokud je uvidí, bude chtít co nejvíce. Jen ztěží mi bude věřit, že ta peněženka na palubní desce je napěchovaná novinami. Připadám si jako zelenáč, měl jsem mít připravenou stovku a zbytek někde zašitý. Naštěstí se dívá jakoby po okolí, takže vytahuji rychle ty dvě stovky a peněženku schovávám mezi zavazadla.

„U minjá dvě sťa rubljéj.“, podávám mu dvě bankovky.

„Nět!“, zastavil mne okamžitě. Na chvilku se jakoby zamyslel, rozhlédl se po okolí a pak mi beze slova podal oknem řidičák. Sem je dej, poklepal prstem a já pochopil. Hlavně nenápadně. Vrátil jsem mu řidičák obohacený o dva cenné listy a koutkem oka pozoroval, jak je zkušeným hmatem schoval do své kapsy.

„V parjádke, Tómaš. No i jéchaj astaróžno, patamu što tóže radar v…“, v pořádku a ještě mám doporučení jet opatrně, protože v některých dalších vesnicích, jejichž název jsem si pochopitelně nezapamatoval, jsou také radary.

„Spasíba. Dasvidánija.“, Díky a na shledanou, což by asi jen blázen myslel vážně. Ještě pár takových zastávek a budu švorc. Na jedné straně mě štve, že jsem o dvě stovky lehčí, pak mě štve to, že jsem si neuvědomil, že kde je obrovská tabule s nápisem „DPS“, tak mě čeká kontrola nebo měření, ale na druhou stranu jsem rád, že to šlo celkem hladce a hlavně levněji, než u nás. Devatenáct kilometrů překročení rychlosti, to by pod tisícovku nešlo. Jak to asi vysvětlí kolegům, že toho Čecha pustil jen tak? Pravděpodobně ten protokol, který bylo nezbytně nutné sepsat, protože tam byl už zaznamenán můj přestupek, nebyl až tak žhavý. Přátelská domluva dokáže divy.

Pár minut zdržení, ale už frčíme po nekonečně rovné silnici lemované hlubokými lesy a probíráme čerstvý zážitek. Obrovské tabule s ukazateli jsou psány jedna azbukou a pod ní druhá latinkou, takže s nějakým luštěním názvů nemáme problém. Sem tam zpomalím, když vjíždíme do nějaké vesničky, ale jinak si držím příjemnou rychlost okolo sto až sto dvaceti kilometrů v hodině. Cesta není nejhorší, ale do dálnice má taky daleko. Přichází zpráva od Vladimíra, kdepak že jsme? Neboj, za chvíli jsme v Piteru a pak Ti povyprávíme.

Půlnoc ruského času nás vítá v Sankt-Pětěrburgu. Radostí zapomínám zaznamenat stav tachometru, ale podle všeho mám od domova najeto asi 3.200 kilometrů. Vláďa nás čeká v hospodě na Moskevském prospektu. Prospekt je označení srovnatelné s naší třídou, tedy dlouhá velká ulice ve městě. V ruském pojetí přirozené hodně moc dlouhá a hodně moc velká ulice v hodně moc velkém městě. S pocitem mazáka se rychle přizpůsobuji stylu jízdy místních a jedu tedy stylem „kde je místo a na plný plyn“.

Loni to tak veselé nebylo. Když jsme pokorně projeli branami velkoměsta, trvalo pár minut, než jsme si uvědomili, že jsme v cíli. Kolem se míhaly žigulíky bez ohledu na semafory a nějaké omezení rychlosti ve městě. Zastavení na červenou bylo odměněno klaksonem. Vyznat se v pětimilionovém Petrohradu i s pomocí mapy nás stálo neskutečné úsilí. Do toho jsme se stali zájmem policejní hlídky, protože jsme jeli až nezvykle pomalu. Typický Ivan se snažil hrát velkého machra, ale když jsem mu asi třikrát za sebou zopakoval, že pěrěvoditěľstvo (ruský překlad) v mém mezinárodním řidičáku nenajde a že mne nijak netrápí, že anglicky nerozumí, s pohrdlivým úšklebkem se otočil a s kolegou odjeli bavit se kontrolou někoho jiného.

Nejsem žádný víkendový jezdec s kloboukem a rychlý styl jízdy mi vyhovuje. Občas sice může zaskočit fakt, že se blinkry používají minimálně, obvykle jen všechny čtyři při nouzovém zastavení, ale když se člověk začne chovat stejně, získá si okamžitě respekt a má zajištěn plynulý provoz. Navíc stanislava není žádný maluch a pět metrů délky a metr osmdesát šířky taky dokáže své. Na první pohled hazardování je naopak umem řízení a co se týká havárií, není jich až tolik, jako je tomu u nás. A to jsem se ještě nezmínil o tom, že je možné zastavit a parkovat kdekoliv. A pokud je potřeba vyjet, tak se začne couvat – ostatní se musejí vyhnout.

Davida zaujal noční život a zářivá světla a rozhodl se pořídit na památku krásnou fotečku. Povedla se skutečně skvěle, barevné šmouhy na černém pozadí, to by měl i počítač co dělat.

Díky Michalovu velmi dobrému smyslu pro orientaci se po pár minutách hledání dostáváme na Moskevskij. Oči na šťopky, někde tady musí být Vláďa! Tenhle povel ale spíše platí pro mne, kluci ho uvidí poprvé v životě. Mám na ocase volhu, takže do pravotočivé zatáčky přidávám plyn a … stop! To je Vladimír! Strhávám volant vpravo na miniparkoviště a radostně vypínám motor.

„Ahoooooj Nazdááár!!!“, vybíhám s auta a srdečně se s mým česko-ruským kamarádem objímáme. Cestovní stres najednou opadá a já jsem neskutečně rád, že jsem tady. Sbírám zbytky sil a v první chvíli ani nevím, co říct, a tak neohrabaně představuji své přátele spolucestovatele Davida a Michala.

„Dáš si pivo?“, nabízí hned Vláďa.

„Jasně.“, odpovídám automaticky, na rozdíl od mých dvou přátel abstinentů. I když jen těžko bych mohl říct, že zapřísáhlých.

Rusko II.

Čtvrtek 29. července 2004

Psst-cvak a už je plechovka ruského moku připravená k vnitřnímu užití. Sedíme vlastně na rozlehlém chodníku před hospodou, které se podle mých postřehů říká všude „kafe“ a přelom dnů jsme opět prožili za bdělého stavu. Kousek od nás je zábava v plném proudu. Dlouhý stůl se prohýbá pod jídlem a pitím a asi tucet místních něco bujaře oslavují.

„Takhle se baví Rusi.“, vysvětluje Vláďa a dodává: „Všimněte si, jak pijí. Zásadně všichni najednou. Jeden pozvedne štamprli, udělá kratší nebo delší proslov a všichni na něj čekají a pak pijí společně.“

Tedy zásadní rozdíl v porovnání s námi, jelikož u nás pije každý sám a proslov je maximálně jeden a obvykle na stejné téma: „Na zdraví!“

Okolo nás se míhají proudy aut a vůbec to nevypadá, že by se chtělo Petrohradčanům spát. Zato my jsme unavení docela slušně a tak po pár minutách míříme někam do centra Pětěrburgu do Vladimírova bytu; dneska budeme spát u něj. Cestou se zkouší dovolat své ženě, ale ta z nějakého důvodu nebere telefon. Pravděpodobně je na nákupech a neslyší ho.

V jednu ráno stojíme před činžovním domem, který se jako jeden z mnoha pyšní pamětní deskou, že zde nějaký čas trávil Vladimír Iljič Lenin. Stanislava parkuje vedle starého a podle všeho nepojízdného moskviče a postupně vynášíme svá zavazadla nevábnou chodbou až do kdovíkolikátého patra tohohle domu. Speciální zámky a ve větším počtu na dvojitých dveřích by měly znamenat bezpečí, ale jen těžko se dá usoudit, zda jsou opravdu nedobytné. V předsíni nás vítají tři siamské kočky, mazlíčci pana a paní domácích. Byt je opravdu moc hezký a při vzpomínce na loňskou špeluňku, kterou jsme museli obývat, se jen otřepu. Tohle je hodně o něčem jiném. Šli bychom pomalu spát, ale Vláďa vypadá notně ustaraně, protože se mu po celou dobu nepodařilo dovolat manželce. Co když se jí něco stalo? Snad ne… A tak povídáme a povídáme a čas běží. Když ani ve dvě hodiny se nedaří dovolat, navrhuji vyčkat ještě patnáct minut a pak jí vyrazit hledat. Možná to zní jako nesmysl, hledat někoho v pětimiliónovém městě, ale za pokus to stojí. Přibližnou trasu a obchody víme, takže o to máme hledání jehly v kupce sena snažší.

Čtvrthodina je pryč, nasedáme do auta a vyjíždíme do noci.

„Říkej mi vlevo, vpravo, zbytek si pohlídám.“ Jsem unavený, ale na cestu ještě vidím.

Vladimír si chvilku sumíruje plán trasy a už vyrážíme. Petrohrad je stále ještě hodně čilý. Zapomínám na rychlost, blinkry a podobné zbytečnosti, neboť tady se jezdí naplno a platí jen jedno pravidlo silničního provozu – jeď tak, abys neboural. A protože bourat nechce nikdo, dávají si pozor všichni na všechny a v konečném důsledku jsou místní řidiči lepší a někdy i ohleduplnější, než ti naši.

První zastávku děláme na parkovišti před nákupním střediskem Lěnta. Klasický hypermarket však skoro zeje prázdnotou, takže nám nezbývá, než hledat dále. Mezi žigulíky a volhami najít jednu toyotu corollu by asi neměl být až tak velký problém. Možná ve dne. V noci vše splývá a tak zkoušíme štěstí způsobem, který by mne nikdy nenapadl. Zastavili jsme nedaleko stanice dopravní policie DPS a Vláďa se vyběhl zeptat jednoho z příslušníků.

„Ano, kontrolovali jsme ji…“, asi před hodinou a půl tudy projížděla!

Možná se to někomu může zdát jako přehnaná buzerace; policisté jsou v ulicích, v metru, na nádražích, někdy na benzinkách, v obchodech je ochranka… Ale nedovedu si představit, že bych se u nás šel ptát strážníků, zda náhodou neviděli nebo nekontrolovali mou nebo něčí ženu. V noci je většinou potkávám v teple čerpacích stanic u kafe, často v příjemné konverzaci s obsluhou nebo mezi sebou. Tady policisté stojí u zastávky nebo uprostřed cesty a v přesně daných úsecích kontrolují řidiče. A jak je vidět, někdy se to hodně vyplácí!

Vladimír má ke starostem důvod. I zde dochází k násilnostem, přepadením a znásilněním. Jako asi všude na této planetě, bohužel. Projíždíme úsek, kterým by jeho žena určitě musela projet. Nikde nic. Ještě chvíli kroužíme okolo, ale nakonec se vracíme domů. Najednou zvoní telefon. Snažím se pochytit pár ruských slovíček, ale ze vzrušeného rozhovoru mi vyplývá jen jediné, že…

„…už je doma.“, oddychne si Vláďa nervózně a všem padá kámen ze srdce.

„Kde jsi byla? Hledali jsme Tě! Bál jsem se o Tebe!“, skoro křičí Vladimír, když jsme zpátky v našem přechodném ruském domově.

„Došel mi kredit, proto jsem se nemohla dovolat. Byla jsem na nákupech.“, dostává odpověď, která je následována krátkou hádkou.

Pro nás je přínosem hlavně informace, jak to vlastně chodí s mobilními operátory. Pochopitelně je možné si platit paušál, nebo mít jen kartu a podle potřeby si dobíjet kredit. Markantní rozdíl je v tom, že pokud u nás provoláte dobitou částku, pořád se každý dovolá na vás. Tady jsou podstatně přísnější pravidla; ztrátou kreditu v podstatě končí jakákoliv komunikace. Účastníkovi sice telefon vyzvání, ale když jej zvedne, okamžitě končí spojení. Není možné tedy z nekrytého čísla ani volat, ale ani dovolat se na něj. Proto se po každém vyzvánění ozvalo jen klapnutí a naše snaha navázat kontakt během hledání byla marná. Přesto se mi zdá, že tyhle služby jsou tady dostupnější, než v České republice. Ještě to v klidu přepočtu, ale naše mobilní kreditky mají nesrovnatelně dražší volání.

Vláďa domluvil u svého kamaráda garáž, takže z posledních vyrážíme do noci schovat auto zaparkované jen tak u chodníku před domem; prasklé zadní okno by mohlo lákat kdejakého nenechavce. Jednoduchá mapka nás vedla o několik bloků dále do opravované ulice, na jejímž začátku jsme zahnuli do dvora a už otevírali vrata garáže. No páni! Takhle dobře si stanislava ještě nebydlela! Garáž spíše připomínala nějakou sympatickou dílnu nebo prostor, kde by se dalo docela pohodlně vegetovat. Vykachličkovaná místnost byla čistá a tak akorát na naše auto. Možná by mohla být trošku širší, ale darovanému koni na zuby nehleď. Důležité je, že budeme mít auto v bezpečí. Vrata jsou dvojitá a bytelná, nechybí ani závora a důmyslné zamykání. Už dříve jsem si všiml, že klasické klíče typu naší fabky se tady nenosí. Spíš mi připomínají klíče k otevírání hradu, dlouhá tenká tyčinka zakončená zuby po obou stranách.

Když jsme se vrátili domů, bylo už vše v pohodě, po hádce ani památky. Nicméně jsou skoro čtyři ráno, a přestože bychom si rádi povídali, už se nám opravdu klíží víčka. S omluvou se vytrácíme z pohostinné kuchyně do našich pokojů a jdeme se oddat zaslouženému spánku.

Jedenáct hodin místního času a já se probouzím vedle spokojeného siamského kocoura. Mám pokoj jen pro sebe a jak se tak dívám kolem, je to pokoj slečny dcery. Spalo se mi docela dobře, ale vstávat se mi ještě nechce. Vykouknul jsem oknem do dvora; možná stejný, jako v centru Prahy. Ale objektivně nemohu posoudit. Většina petrohradských domů byla opravena pro oslavy 300 let města, ale také díky Vladimíru Putinovi, místnímu rodákovi, který je v současné době v čele federace. Navrch huj, vespod fuj – zatímco opravené venkovní fasády září do ulic novotou, vnitřní dvory jsou poněkud nevábné a o nějakém zlepšení si mohou jen nechat zdát. Ale to nevadí, dvůr slouží jen jako parkoviště pro auta a kontejner na odpadky. Venku je docela hezky a tak nezbývá, než vyrazit do ulic velkoměsta!

Rozhodl jsem se nechat program na svých přátelích. Konec konců jsem tady podruhé a díky kamarádu Pavlovi, který měl bezvadně nastudovaného průvodce, jsem viděl tolik krásných památek, kolik jsem nestihl za celý život. Desítky a desítky kilometrů pěšky za hezkého počasí i v dešti, hladovka, protože vstupy byly docela drahé a člověk by měl obohatit svou mysl v první řadě a tělo až v té druhé. Jediné štěstí, že byly všude stánky s pirožky. Průvodce sice výslovně zakazoval konzumovat jen tak něco z ulice, ale co? Dobré to bylo, za dvanáct rublů se člověk nebaštil a špatně nám to neudělalo ani v nejmenším. U nás se taky běžně kupuje párek v rohlíku, langoš na přepáleném tuku, několikrát upečené kuře a nikdo to neřeší.

David s Michalem se probouzeli hodně pozvolna a tak jsme náš přechodný pobyt opustili až okolo poledne. Pravdou je, že nemáme kam spěchat.

Venku se mezitím zatáhlo, ale pokud z toho nezaprší, tak nám to nemůže vadit. Vzpomínáme na naše známé, jak se asi teď pečou někde na plážích. Tohle nám opravdu nechybí.

Začínáme od prvopočátku vzniku města, tedy od pevnosti Petra a Pavla. Monumentální stavba je opravdu tím základním, co by člověk měl v Petrohradě navštívit.

Loni jsem byl dost mrzutý z vysokých cen vstupů. Funguje tady ještě systém, který byl kdysi na počátku devadesátých let i u nás. Tedy rozdílné ceny pro cizince a pro místní. Jenže ono to dělá až pětinásobek! Když jsem si spočetl, že prohlídka celé pevnosti by mne vyšla asi na dvanáct stovek, tak jsem ji oželel a vybral si jen levnější návštěvy, na příklad muzea voskových figurín. No, za málo peněz, málo muziky – asi pět místností s celkem asi dvaceti figurami, to mě moc neuspokojilo. Prošel jsem je asi za pět minut a šedesát rublů bylo v háji. Na rozdíl ode mne byli všudypřítomní japonští turisté doslova unešení a cvakali jednu fotku za druhou.

Teď se mi hlavou honí jiné myšlenky – jak to zařídit, abychom platili jako místní? V paměti mi utkvěly dvě Vláďovy poučky: za prvé, Rus se nikdy nedívá do očí a neděkuje; za druhé je třeba dát pozor na výslovnost. Ruský odin, tedy jeden, který čteme a vyslovujeme jako adín, není vůbec žádný adín a místní to poznají. Je to takové zvláštní ae, co je na začátku a důraz se dává na dín. Zkusíme to. Vysvětlil jsem Michalovi s Davidem, co mám v plánu. Já zaplatím za sebe celé vstupné a coby klasický zahraniční turista budu vláčet na rameni kameru a foťák. Šiltovka TATRA bude asi také hovořit za své. Oni nechť zkusí projít jako místní. Vyrazili jsme na vyhlídku a nakonec dopadlo vše jinak: mé aedín se paní pokladní zdálo i přes jasné znaky turisty mnohem lepší, než adín mých přátel. Zaplatil jsem za lístek jen dvacet rublů oproti jejich padesáti za kus!

Z vrcholu hradeb je parádní výhled na Něvu. Nebýt černých mraků nad námi, které nevěstí nic dobrého, tak tady na chvíli postojím a nechám se unášet tím klidem a jen tak pozorováním lodí na řece. Netrvá to dlouho a začíná pršet. Rychle udělat pár záběrů a někam se schovat! Bohužel jsme nebyli tak prozřetelní, jako velmi dobře oblečený asi manželský pár před námi, kteří po prvních kapkách otevírají deštník. Moje čapka mi sice kryje hlavu a brýle, ale zbytek už nasává déšť.

Zatímco se mí přátelé chránili pod jednou z bran pevnosti, odskočil jsem si na WC. Zmiňuji se o tom z toho důvodu, že po celém městě je perfektní síť těchto budek normální lidské potřeby. Za sedm až deset rublů (ale tak vysoká cena je jen zřídka) je k dispozici známá plastová toi-toi kabinka s toaletním papírem a starostlivou bábuškou přede dveřmi. Většinou jsou docela čisté, někdy dokonce bezvadně. Odpadá tedy častý problém, který nastává u nás, ale i jinde, kdy je třeba pokorně prosit v některé z restaurací, zda si člověk může zajít na záchod. Pokud člověk nevytáhne a neprovede to venku, v lepším případě u stromu. Pravdou ale je, že v jeden konkrétní den v týdnu se všechny tyto moderní kadibudky čistí; a to pak nastává stejná prekérní situace, jakou jsem už popsal výše.

Na chvíli přestává pršet, podřizuji se plánu a jdeme do města. Chrám Spasení na kříži, Spas na krovy, je dvojčetem chrámu známého z Moskvy a který je vždy představován jako jeden z hlavních symbolů Ruska. Tam bychom se mohli podívat. Stačí jen najít metro. Jednoduchý úkol nám zabere nakonec několik desítek minut. Cestou je ale hodně zajímavostí, takže o nějakém zoufalém a nudném hledání nemůže být řeč. A to ani nepřipomínám, že David rovná se co slovo, to perla a tak je to vlastně taková veselá procházka.

Metro stojí osm rublů, což je asi sedm korun. Za ty peníze nevyskočí lístek na nějakých pár minut, ale u pokladny dostanete žeton velikosti koruny a ten platí jako vstupné do metra. Kdy metro opustíte, to je tady úplně jedno. Kdo se nudí, může cestovat třeba celý den až do uzávěrky. Pro neznalé poměrů jsou už první kroky docela překážkou. Žeton je potřeba vhodit tak, aby se uvolnily zábrany podobné těm, co bývají v některých obchodech, a člověk mohl projít dále k pojízdnému schodišti. Když se to nepovede, spustí pisklavý zvuk, který mi trošku připomínal nějakého papouška, a v cuku letu je u vás ochranka. Ta je přítomná úplně všude, na začátku i na konci eskalátorů, i když dole má podobu postarších paní sedících v kabince a sledujících nekonečné davy lidí. Kdyby se něco semlelo, tak by to asi byla rychlovka. Na štěstí jsem zažil jen setkání na úrovni pomoci. A jestli si dobře vzpomínám, tak loni nás zastavili, aby Pavlovi zkontrolovali batoh; prevence je prevence. U mne tenhle systém navodil pocit bezpečí, přestože jsem si na tenhle pro nás nepřirozený dohled musel dlouho zvykat. Bez nadsázky podzemní bohatě zdobené paláce neslouží ani jako útulek pro bezdomovce a co se týká čistoty, nedopalek v petrohradském metru nenajdete.

Díky mapě z minulého roku jsme věděli, kde vystoupit z metra, abychom byli co nejblíže chrámu Spas na krovy. Cestou jsme procházeli jedním z parků s památníky padlých, kde hoří tzv. věčný oheň. Pod zamračenou oblohou se u něj hřálo několik mladých a sušili si promoklé šaty. Ruské krásky nešlo přehlídnout, ale směřovali jsme dále ke chrámu.

Samotná stavba mi vždycky připomínala umělecké dílo cukráře, čímž se opravdu nechci nikoho dotknout. Je prostě k nakousnutí. Když jsem ho spatřil poprvé, žasl jsem nad tím, že je skutečný. Je to už hodně dávno, co jsem pronesl větu, že bych chtěl vidět Rusko; ale že jej asi nikdy neuvidím a tím pádem nezjistím, jestli ten všude vyobrazovaný chrám je pravý, nebo z perníku. Při oslavách 300 let založení Saknt-Peterburgu se vstupné dovnitř vyšplhalo na neuvěřitelných 250 rublů na osobu! Místní „graždan“ platil jen 50 rublů. Proč se tuhle sumu označuji jako neuvěřitelnou? Protože uvnitř jsem očekával více, než ponurou tmu, zástupy neukázněných Němců a vcelku akční a současně bezmocnou ochranku. Focení a natáčení bylo za příplatek, ale stačilo německy opakovat, že „nerozumím“ a dělat sobeckého namyšlence, což tehdy některým šlo skvěle a měli to zadarmo. Já jsem tajně udělal jednu fotku, ale můj jednoduchý fotoaparát automat zachytil jen pár světlých teček uprostřed tmy. Za deset minut jsem byl venku a uvažoval, kolik si ještě mohu dovolit podobných návštěv.

David s Michalem se i přes nižší vstupné rozhodli kochat jenom zvenčí a jak mi později vysvětlili, mají tento způsob poznávání města v plánu i dále. Proč ne? Já už viděl svoje…

Mezitím nám psal Vladimír, kde jsme a co hodláme podnikat a po krátkém telefonátu jsme se dohodli, že navštívíme jeho kaféčko v Kirovsku.

Nejlevnějším způsobem dopravy byla tzv. maršrútka, o které jsem psal již dříve. Za deset až dvacet pět rublů vás zavezla na místo podle jízdního řádu, ale řidič vám během jízdy ochotně zastaví i mimo vyznačené zastávky. Stačí zavolat: „Astanóviť, pažálsta!“ a malý autobusek stojí u kraje. To samé platí o nastupování, mávnete rukou jako při stopu a pokud není plno, můžete se přidat k pasažérům. Těch se do téhle osobní dodávky vejde asi dvacet. Je třeba brát v úvahu, že místa jsou v podstatě jen k sezení, na stání je přece jen málo místa.

Nás zajímala gazela (docela povedená ruská kopie renaultu traffic) s číslem 604. Lidí na zastávce bylo docela hodně, takže jsme se logicky do první maršrútky nevešli. Nevadí, za pět minut tady byla druhá. Prasklé čelní sklo, podivné označení, ani místním se dovnitř nějak nechtělo. Ale kulaťoučký šofér vytrvale zval dále, takže asi po půl minutě váhání jsme se rozhodli investovat dvacet pět rublů právě do něj. Že bychom se vezli v „černé“ maršrútce? No a co? „Černé“ taxi tady taky funguje bez problému a navíc jsem si zakázal divit se podobným věcem. Nějakých padesát kilometrů do Kirovsku jsme urazili docela rychle, protože s dodržováním rychlosti se tady nikdo moc nezatěžuje a to samé platilo o tomhle autobusku. Pro nás bylo jen fajn, že jsme netrávili na cestě více, než je nezbytně nutné. Řidič suverénně zajel až na „autobusové nádraží“ v „centu města“ a tak jsme mohli jen tipovat, jestli byl skutečně falešný, nebo pravý. Nikdo z ostatních nic nenamítal.

Kirovsk je spíše město, než vesnice, ale jen těžko bych odhadl, kolik má obyvatel. Už tak byl znatelný rozdíl, mezi skutečným ruským velkoměstem a podstatně chudším maloměstem. Vláďovo kaféčko bylo kousek od zastávky a nemůže být asi nic hezčího, když vás v cizí zemi vítá otevřená náruč krajana.

„Co si dáte? Mám tady baltiku, ale i náš budvar!“, nabízel hned ve dveřích.

Zatím co přátelé abstinenti směřovali do nějakých spritů a liptonů, já se hodlal osvěžit baltikou a někde v koutku mysli přemýšlel o tom, jak asi chutná místní budvárek.

„Koukni se na ně, jak to cucají slámkou!“, ukazoval Vláďa na místní „pivaře“, kteří sosali půllitrr přes brčko.

„Já jsem už personálu říkal – dojdou Češi, ti dají deset piv a spokojeně odejdou! Nechtěli mi to věřit! Tady místní zvládnou tak dvě až tři…“, vysvětluje dále. Ještě netuší, že hodlám být dneska večer Čechem.

Vybaven celkem slušnou finanční hotovostí jsem se rozhodl ochutnat i místní kuchyni. Začal jsem tradičně polévkou, ale ze všech názvů jsem si zapamatoval jen druhý chod – „žargoje“. To byly kostky masa s bramborem a se šťávou, trošku mi to připomínalo guláš. Ten jsem si mimochodem taky dal, pravý český gulášek! Byl výtečný, jen… ale k tomu jsem dostal komentář: „…tady se méně solí. Zvykl jsem si.“ Ano, Vladimír ano, já byl trošku méně adaptabilní. Ale něco na tom solené určitě bude.

Po čtvrté baltice za standardních čtyřicet rublů jsem se rozhodl jít do budvaru a musím přiznat, že tak výborný jsem ještě nepil.

„Tady to ještě ženu vzduchem, to se může…“, vysvětluje mi pan majitel a já jen spokojeně konstatuji, že to nemá chybu.

O pár minut později mám možnost postavit se za výčepní pult a snažím se toho zhostit se vší vážností. Kruci, jsem Čech, tak to pivo musím natočit co nejlíp!

„Á, pánové si budou přát?“, vítám naoko Davida s Michalem, kteří si přišli pro nějaké nealko. Hrozně mne tahle role baví.

„Vláďo, a kolik vlastně ten budvar stojí?“, zajímám se.

„Osmdesát rublů za půllitr, je to dovoz od nás a to clo tomu dává zabrat.“, dozvídám se, ale tak nějak se vzmáhám jen na odpověď, že je to vlastně jedno. Vynikající je a kdo ví, kdy se tady zase dostanu.

Někdy po osmé dvanáctce pivu ve složení baltika-budvar ještě ochutnávám nějaké pečivo z listového těsta s kuřecím masem, abych s labužnickým úsměvem konstatoval, že je perfektní.

V poněkud podroušeném stavu nakonec zjišťuji útratu ve výši 1200 rublů, tedy asi jedenáct set korun a to ještě Vláďu podezřívám z toho, že něco nezapočítal. Nakonec je vše na jeho účet, pozval nás. Nesouhlasím s tím a plánuji něco, jak to vyrovnat. Místní pohostinnost je mi sympatická, ale nějak na ni nejsem z domova zvyklý…

Cestou domů řídí Vláďova manželka a domnívám se, že nás ještě cestou stavěla policejní hlídka. Což ale nemohu potvrdit, protože jsem usnul spánkem spravedlivých a to, že jsme dorazili domů někdy ve dvě hodiny ráno, je pro mne vcelku nezajímavá informace…

Rusko III.

Pátek 30. července 2004

Jak už je naším zvykem, vstáváme okolo poledne. V telefonu mám několik nepřijatých hovorů, takže ještě se zalepenýma očima volám zpátky.

„Nazdar, vožralo!“, zdraví mne na druhé straně Vladimír.

No co co, snad se včera tolik nestalo. V ledničce prý máme snídaní a zajímá se, kam se chystáme dneska. Po pravdě ještě nevím, ale ta snídaně potěší. Několik salámů, snad uzený jazyk, sýry, mléko… a spoustu dalších dobrot se na nás usmálo hned po otevření dveří lednice. K tomu jen malý kousek chleba, což je přesně naopak, než jsme tomu zvyklí u nás. Také mléko, které s osmi procenty tuku nemůžeme nazývat odstředěným nebo nízkotučným, o sýrech s více než padesáti procenty tuku ani nemluvě. Ale přátelé, ono to mělo chuť! Opravdu, od takové snídaně se odcházelo jen hodně nedobrovolně. Však jsme si ji také vychutnali do posledního kolečka salámu.

„Hele, a víš, že jsi včera Nataše slíbil, že se s ní oženíš?“, provokuje Michal, zatímco si do půllitru vody vhazuji šumivý multivitamin.

S vodou je tady obecný problém. Opravdu hodně nechutně páchne a podle mne i většina místních si kupuje k pití raději vodu balenou. V naší republice se spíše jedná o módu nebo pobláznění neustálými reklamními spoty, ale tady se to jeví jako nutnost. Na našem loňském bytě voda smrděla bez pardonu po moči, tady mi vůně připomínala s prominutím zvratky. Chuťově byla v pořádku, ale i tak jsem vitamín vypil jen se sebezapřením.Za to mléko byla opravdu lahůdka, musím si nějaké přivézt s sebou domů.

„Dneska byste měli vyřídit razítka, počkám vás na Ligotském.“, volá zase Vláďa.

Razítka jsou hodně důležitá. Jde o to, že po vstupu na území Ruské federace máme povinnost se do tří dnů zaregistrovat. Jsou dvě možnosti – buď bydlet na oficiálním hotelu, kde nám potvrzení dají automaticky, nebo si najít nějakou agenturu, která za určitý obnos registraci zařídí.

Loni jsme dali na radu průvodce a šli se přihlásit na imigrační úřad, ale to byl jeden velký omyl. Nakonec jsme šli jinou cestou, a to, že jsme celkem naslepo navštívili jeden z průvodcem doporučovaných hotelů a tam jsem bez okolků na recepčního vyklopil, o co se mi jedná.

„Chvilku vyčkejte.“, řekl tehdy a já si jen představoval, co všechno se může stát. O dvě minuty později přišla pravděpodobně vedoucí recepce, mimochodem velice sympatická žena, které jsem anglicky zopakoval, co potřebujeme. Chvíli se snažila konverzaci odvést jinam a já ji téměř marně vysvětloval, že jsem se tohle dozvěděl v našem průvodci.

„Is it a question of money? – Je to otázka peněz?“, ptám se přímo, když naše debata nikam nevede.

„Yes. – Ano.“, odpovídá s nejistým pohledem blondýnka.

To není problém, s tím jsem počítal, uvádím situaci na pravou míru. Najednou je vše jinak a paní recepční mi pohledem naznačuje, že bychom se měli přesunout jinam. Uvědomuji si, že hned vedle nás je průmyslová kamera a s pochopením přecházím o kus dále za roh.

Takže to máme dva pasy, to je dvě stě rublů za jeden, kolega to s vámi vyřídí. Přichází třetí člověk a já mu s důvěrou odevzdávám naše cestovní doklady.

„Počkejte, chvíli to bude trvat.“, dozvídám se a klučina už mizí někde v zázemí recepce.

Vrátil jsem se k Pavlovi, který zatím seděl ve velkém vstupním sále a pozoroval německé turisty. Při pohledu na ceník nám dochází, že jsou asi jediní, kteří si tenhle hotel mohou dovolit. Sto osmdesát dolarů za noc a osobu je na náš obvyklý rozpočet opravdu hodně.

Po deseti minutách čekání se dostavuje tradiční skepse: „Tak Ty jsi dal někomu naše pasy, on zmizel a co jako budeme dělat teď?“, ptá se mně nervózně Pavel a já s navenek klidným pocitem se mu snažím vysvětlit, že to prostě asi potrvá. Dalších deset nebo možná patnáct minut a nic se neděje. Za pultem je paní recepční a nic nenasvědčuje tomu, že bychom dneska něco vyřídili. No, uvidíme. O pár minut později na mne zpoza roku kyne mladík, který ode mne přebíral doklady. Následoval jsem ho do malé úklidové místnosti, kde mi mezi kýblem a smetákem ukazuje, že je vše v pořádku – po celou dobu naší návštěvy Ruska bydlíme v hotelu za sto osmdesát dolarů na noc. Skvělé.

„Bude to šest set rublů.“, oznamuje cenu a jsem z toho trošku vedle.

„Šest set? Mělo to být čtyři sta…“, blekotám lámanou ruštinou.

Kdepak, víme o tom tři lidi a každý chceme dvě stě rublů, jsem poučen a nezbývá, než vyběhnout za Pavlem pro další peníze. Za dvě minuty se loučíme se s veselým „Doufám, že vám náš hotel líbí…“ a takhle nenápadně opouštíme místo, kde jsme během půl hodiny utratili šest stovek v podstatě za nic, ale na druhé straně můžeme být klidní, kdyby nás zastavila nějaká kontrola.

Letos bydlíme taky, dá se říci, načerno, protože něco jako dlouhodobé návštěvy, byť jen na pár dní, se tady asi moc nenosí. Tentokrát nám vše zařizuje Vladimír, máme se potkat někdy odpoledne. Vyrážíme tedy za krásami Petrohradu a přestože je zase pod mrakem, je docela teplo a lehkou chůzí zvládáme Spas na krovy, Izakijevskij sabor – Chrám Izáka, což je jedna z dominant Peterburku, Plóščaď pabědy – náměstí Vítězství se šestispřežím a pochopitelně Ermitáž. Musím se přiznat, že jsem si kdysi spojoval Zimní palác s chrámem Spasení na kříži a ani ve snu mne nenapadlo, že je vlastně součástí Ermitáže, největší galerie na světě. Bylo by potřeba žít několik životů za sebou, abychom mohli shlédnout všechny vystavované předměty byť jen na pár vteřin!

V minulém roce jsem měl to potěšení tady strávit asi tři hodiny a bylo to opravdu málo. Dovnitř jsme se dostali opět neobvyklým způsobem, kdy nám nějaká šikovná francouzská turistka prodala své lístky s tím, že je má navíc. Větřili jsme nějakou zradu, ale když nás bez problémů protáhla dovnitř, bylo vše v pohodě. Akorát nám nenechala lístky, takže bychom při nějaké kontrole asi neobstáli.Tehdy nás docela překvapila ochranka; ve čtyři se zavíralo a jelikož to někteří návštěvníci nechtěli pochopit, utvořila půlkruh a silou vůle a naštěstí ne těla prakticky vytlačila všechny neukázněné hosty ven.

„Ne, dovnitř asi nepůjdeme.“, kroutili David s Michalem hlavami a mi to bylo vcelku jedno a tak jsme obdivovali světoznámou zelenobílou bohatě zdobenou stavbu jen zvenčí. Pokračovali jsme na Ploščaď vastanii – náměstí Povstání, kterému tady nikdo neřekne jinak než Měšca impotěntov – sen impotentů. Přezdívku získalo díky vysokému kamennému sloupu uprostřed, který je impozantní nejen svou velikostí, ale i tím, že není připevněn k podstavci a stojí jen svou váhou.

Všechna místa, která jsme procházeli, jsou sice známá z různých knih a průvodců, ale jejich krásu člověk ocení, až když je spatří na vlastní oči. Přestože jsem nikdy nebyl nějak zatížený na památky, tohle mne opravdu bavilo. Nutno podotknout, že Petrohrad „prohlídnul“ taky díky tomu, že se do něj nasypalo desítky miliónů dolarů před rokem, kdy se vše vyšperkovalo pro oslavy tří set let od založení města.

Cestou k „Izákovi“ se ozvala lidská potřeba a já musel vyhledat záchod. Kolem jich byla spousta, ale měly jednu nepatrnou, ale zato podstatnou chybu – byly zavřené! Nevím sice, zda to bylo z důvodu čištění, nebo nějaké dovolené, ale všude na mne čekaly jen zavřené dveře? Co teď? Ke stromu se mi nechtělo a tak nezbývalo, než věřit, že natrefíme někde na restauraci. Šel jsem si vyfotit budovu Admirality s charakteristickou dlouhou štíhlou zlatou špicí, ale vodotrysky před vstupní branou jen zesílily mou potřebu. Zamířil jsem do nedalekého parku, kde bylo venkovní posezení a hele, i budka! Byl jsem ochotný si i něco koupit, jen aby mi půjčili klíče. Požádal jsem obsluhu a stačilo jen 10 rublů a už bylo vše v pohodě. Sice prozatím nejvyšší cena a asi nejhorší úroveň, ale včas.

To Michal měl úplně jiné „starosti“; v parku na nějakém památníku seděla hezká mladá Ruska a její maminka se ji snažila vyfotit. Pořád se to nedařilo, jelikož nebyla sama, kdo se o to pokoušel. Maminka to sice brala celkem nelibě a její pohled hovořil za vše, ale nakonec Michal ulovil dvě hezké fotky na památku a s klidem Angličana pokračoval jakoby nic v procházce.

Čas kvapí, musíme si pomáhat na Ligotskij prospekt, ať neprošvihneme razítka. Ještě, že jsou ty mobily. I když je v pracovním týdnu proklínám, tady pomáhaly, protože najít v tomhle velkoměstě jeden dům, kde bude cestovka a bude čekat na nás, to se bez pomoci „domorodého“ Vladimíra zvládnout nedalo. Vešli jsme do dvora a zazvonili u železných dveří. Otevřela nám nějaká slečna, my ji vysvětlili, za kým jdeme a o co nám jde a už jsme stoupali po starém schodišti někam nahoru. První malá místnost a…

„No kde jste?“, vítal nás srdečně Vláďa. Rozdával úsměvy na všechny strany a z jeho mluvy bych jen těžko poznal, že není Rusem.

Socialistické a komunistické symboly na zdech připomínaly nedávnou minulost a po vrzajících parketách jsme vstoupili do další místnosti. Tam už seděla jiná slečna za počítačem a sice než až v tak dobré náladě byla ona tou, kdo nám měl potvrdit oficiální ubytování. Vladimír do ní něco hustil a protože jsem rozuměl každé asi desáté slovo, nechal jsem konverzaci na něm. My jsme jenom podali pasy a imigrační karty, poskládali se na 650 rublů a po necelých deseti minutách se rozloučili. Snad nám pasy a potvrzení vrátí už v pondělí, bez nich bychom se asi moc promenádovat neměli.

„Pojďte, já vás trochu provedu.“, nabízel se Vláďa a my tedy šli. První zastávka byla v jedné stylové restauraci. Já se trošku zdržel, protože jsem byl v bance směnit peníze a i když jsem neměl hlad, tomu, co nabízela místní kuchyně, se nedalo odolat. Celé místnosti vládlo dřevo a my seděli u vyřezávaných soch a pozorovali tu krásu na rozlehlém pultě i za pultem. Několikero druhů masa bylo tvarováno na příklad jako prasátko, a to i s ušima a jinými detaily, dortíky a zákusky připomínaly miniaturu chrámu Spas na krovy, všude byla spousta zeleniny a tohle všechno servírovala usměvavá obsluha v krojích. I přes vyšší ceny jsme se rozhodli něco ochutnat. Nakonec z toho byl hodně solidní oběd, který si David osladil ještě zákuskem.

„To by chtělo fotku. Hele, já to zkusím zařídit.“, vymýšlel zase Vláďa a i když se to může zdát podivné, v restauracích se tady nesmí fotografovat ani natáčet. Je to kvůli bezpečnosti, teroristických útoků se bojí i tady. Nechali jsme si zavolat vedoucí a Vladimír opět se svým typickým šarmem slavil úspěch – hezká asi čtyřicátnice slíbila, že „ochranka se na chvíli otočí“ a můžeme výjimečně zákaz porušit.

Chopil jsem se kamery a tak, aby hosté neviděli, jsem šel natočit pár záběrů. Neuběhla ani minuta a už tu byla rozezlená vedoucí.

„Tohle jsme si nedomluvili!“, vyrozuměl jsem z toho, jak dávala Vláďovi kapky. „Já myslela, že si chcete udělat fotku a ne, že tady chcete chodit s kamerou!“

Omluvili jsme se a dohadovali se, zda to bylo jen tak na oko, aby ostatní věděli, že tohle se rozhodně nesmí, a nebo to bylo doopravdy a máme být rádi, že se to vyřešilo jen domluvou. Každopádně těch pár vteřin stojí za to.

„Teď bych vám mohl ukázat nestarší obchod v Pitěru.“, plánuje Vladimír, když vycházíme z restaurace. Nu, proč by ne?

Obchod připomíná spíš nějaký interiér zámku. Všude plno světel a starobylého zařízení, regály a vitrínky plné rozmanitého zboží. Uvažuji o tom, že se zeptám ochranky, která je pochopitelně i zde, jestli můžu udělat pár záběrů. Nakonec se nechám přemluvit a jdu to zkusit i bez zeptání; ono je asi fakt lepší dostat za uši a mít natočeno alespoň pár vteřin, než se zeptat a třeba nemít nic.

„Hele, támhle je becherovka!“ A fakt, že jo. No teda. A kolik stojí? Ne, že bych ji chtěl kupovat, ale… No nazdar. To je cifra. Raději nafilmovat a zapomenout.

Po celou dobu jsem měl spuštěnou kameru, Michal se pokoušel o nějaké fotky a s kníratým hlídačem to ani nehnulo. To jsme rádi. Pro jistotu jsem si zapamatoval frázi „Možno sdělať siomgu? – Můžu si udělat fotku?“, co když ji budu ještě potřebovat?

„Hlavně nezapomeň, že je rozdíl mezi siomgou – fotkou a siomkou – místní rybou.“, upozornil mne ještě Vláďa a protože měl nějaké pracovní povinnosti, tak nás prozatím opustil.

Pokračovali jsme v pohodové procházce městem a zlehka přemýšleli, co budeme dělat dneska večer.

„Priglašájem na kátěr!“, zaslechli jsme hlas z ampliónu a program byl tady – projedeme se lodí petrohradskými kanály!

Z loňské zkušenosti jsem věděl, že taková loďka asi pro patnáct lidí vyšla na hodinku a půl za nějakých 100 až 150 rublů. Proto když na mne něco jako pokladník vybafl částku 300 rublů za „posadočnyj talon“, tedy palubní lístek, tak jsem se kroutil jako telefonní drát.

„Hele, seš na dovolený, tak jedem!“, rozhodl za mne Michal, když jsem se už už vracel po schůdkách zpátky na břeh.

Tak dobrá. Nasedali jsme na kanálu Griboědova a já si neodpustil pár poznámek, že u Aurory by nás na loďce bylo méně, seděli bychom na kožených sedačkách a za poloviční cenu. Tady nás pojede asi čtyřicet a sedíme na dřevěných lavičkách.

„…górod gěrój – město hrdina…“, zněla neustále dokola reklamní smyčka, která lákala další turisty na palubu.

Na druhou stranu, je to docela fajn. Je pozdní odpoledne, plavba bude trvat přes hodinu, uvidíme město zase z jiného pohledu a mezi námi, v Benátkách byly ty výletní lodi přece jen o něco horší. Tady navíc nastupují místní krásky a zamilované páry, takže to bude hodně příjemně strávený čas.

Všiml jsem si toho už dříve, že mladí si dávají schůzky na loďkách a během romantické plavby vychutnávají ruské šampaňské. Ani dnešek není výjimkou, asi dvacetiletá hezká blondýnka nese láhev vína, zatímco její přítel má na starosti plastové kelímky.

Vyplouváme a pokoušíme se z ruského komentáře pochytit alespoň názvy kanálů a významných domů, které máme na naší trase. Nakonec to vzdáváme a jen tak vychutnáváme krásu okolo. Na lodi je docela veselo, z láhve šampusu je už půlka pryč a je víc než jisté, že na konci plavby bude prázdná. Michal zcela nediskrétně na místo památek fotí naše spolucestující a po krátké konzultaci se mnou se zvedá a míří ke dvěma hodně sympatickým Ruskám: „Možno sdělať siomgu? – Můžu udělat fotku?“. Jeho ruština s anglickým přízvukem krásky odzbrojila a ochotně s úsměvem fotek chtivému Čechovi zapózovaly.

Výlet je to parádní a už nelituji ani rublu navíc, který mne stál. Petro-pavlovská pevnost je ozářena zapadajícím sluncem, Ermitáž je už v lehkém stínu a o kus dál už příroda kreslí večerní oblohu…

Když jsme vystoupili na břeh a vraceli se domů, všimli jsme si, že před Ermitáží stojí nějaké dva autobusy. To bychom se mohli svézt! Ale vypadají nějak divně; okna jsou tmavá a z každého vede široká hadice do hydrantu. Co to je? Chvíli jsme nad tím špekulovali a až při zkoumání, kam to vlastně jede, nám cedule krátce a srozumitelně odpověděla: WC. Aha! V autobusu? Pochopitelně jsem obětoval pár rublů, abych to vyzkoušel. Uvnitř byly kabinky i pisoáry, vše v kovu a bezvadně čisté. Hm, další zkušenost.

Dnešek mne zatím stál asi nejvíce peněz, ale směnil jsem v Ruskobance 3000 korun za necelé 3300 rublů, takže finanční tíseň rozhodně nehrozí. Čas v tomhle městě celkem rychle utíká, ale na rozdíl od našeho domova je nám to jedno; jsme na dovolené, vychutnáváme si léto bez veder a tak se domů vracíme zase po půlnoci, konkrétně o půl druhé ráno. Vladimír s manželkou a dcerou připravili pohoštění, takže jsme ještě odběhli vedle do nonstop obchůdku pro místní pivo a probírali naše zážitky včetně půlnočního ohňostroje nad Něvou, na který mi na pásku v kameře zbyla bohužel jen jedna minuta. Spát jdeme až o čtvrté.

Rusko IV.

Sobota 31. července 2004

V první víkendový den vstávám obvykle okolo deváté a ne jinak tomu bylo i tady. Samosebou, že za pečlivé asistence kocoura Básy, kterého jsme přejmenovali na Pantátu Bezouška, kvůli chybějící části ucha, o kterou přišel při jednom z kočičích soubojů. Mí přátelé začali projevovat známky života asi o hodinu později a po tradičních obřadech, jako na příklad snídaní o několika druzích salámu a sýru, sprchách, vitamínech, holení a podobně jsme začali probírat dnešní plán. Ze včerejší debaty vyplynulo, že bychom mohli navštívit místní burzu Junona. Lákal mne nákup levných cédéček, které se tady pohybovaly v cenách okolo 70-80 rublů. Bylo jedno, zda to byla hudba, nebo software, ale na rozdíl od běžných médií známých z našich trhů, takhle nebyla přepalovaná, ale lisovaná! Dá se říci, že to byly běžné originální nosiče, jaké známe z našich obchodů. Jen za poněkud nesrovnatelnou cenu.

Podle dohody jsme zamířili do garáže pro stanislavu. Od rána jsem neměl dobrý pocit a ani moc nesouvisel s tím, že jsem občas řekl něco nevhodného, a pak mne to dodatečně mrzelo. A to jsem ještě netušil, co mne čeká. Začalo to hned prvním bodem. Otevřeli jsme masivní vrata garáže a plán se začal okamžitě měnit. Auto tam sice bylo, ale levé přední kolo leželo vypuštěné na disku. Co teď? Přestal jsem polemizovat o kvalitě matadorů a snažil se dovolat Vladimírovi. Aby toho nebylo málo, kde se vzal tu se vzal, objevil se nějaký místní stařík a vyzvídal, co tady vlastně děláme. Měl jsem svých starostí dost a dosud rusky málomluvný David se s přirozeností sobě vlastní chopil iniciativy. Po chvíli byla situace pod kontrolou, my jsme Ti, co nám kamarád od Vládě půjčil garáž, Češi, aha, a já jsem ten, který tu garáž hlídá…

„A co se vám to stalo s tím zadním oknem?“, mrkal na nás děduško, který se podle všeho jmenoval Vasja.

„No, éto bylo vzpružénie…“, naprosto plynule reagoval David.

Kruci, tak smolař smolařů „způsobí“ rozbití okna a ještě to umí pojmenovat rusky?, neudrželi jsme se smíchy s Michalem. Nic naplat, na burzu pojedeme autem Vláďovy ženy a ještě navíc přibereme píchlé kolo.

Nejdříve však za nákupy. Junona byla v části, která mi v mnohém připomínala ostravské sídliště, řekněme běžné sídliště. Panelové domy, spousty aut a rozlehlé parkoviště před burzou. Zdarma. Kameru jsem z bezpečnostních důvodů nechal raději v kufru a opět bez jakéhokoliv vstupného jsme zamířili na tržiště. Bylo tady opravdu vše. Samovary „za pár šestek“ počínaje, přes komponenty do počítačů, na něž občas dopadla kapka nepřízně počasí, což ale nikomu zjevně nevadilo, náhradní díly na auta, telefony, mraky céreček, dévédéčka, která měla sotva premiéru v kinech (v cenách okolo 90-120 rublů!), po zbraně a několik set dalších různých věcí, které se prostě nedají vypsat. Mne zajímalo jediné – duše do netěsnící pneumatiky (spíše než píchnutá byla asi zteřelá, přece jen ta směs od Matadoru není žádná světoborná kvalita), cérečka a… Zaujal mne stolek s různými noži. Nedá se říct, že by mne tenhle obor nějak zajímal, ale kompaktní zavírací nožík s vidličkou, otvírákem a lžičkou jsem si přál už dlouho.

„Kakája cená? – Jaká je cena?“, zkusil jsem naučenou frázi a stejně jsem musel dodat „Skóľka éto stajíť? – Kolik to stojí? „. Nevím proč, ale fráze z průvodců nebo doporučených slovníků se nějak nechytají.

„Sto sváda rublěj – sto dvacet rublů, a ještě k tomu dám zdarma pouzdro.“, nabízel hned obchodník a současně ukazoval povolení k prodeji nožů.

Jasně, to beru. Začínal jsem být spokojený. Den sice nezačal nic moc, pořád mne nějak hryzal zvláštní pocit, ale to bylo asi tím, že jsem spal jen asi pět hodin. Pokračovali jsme dále a narazili na stánek, kde byly autodoplňky a mezi nimi i duše. Sehnat něco takového na rozměr 205/70/14 je umění a vzácnost i u nás, tady to naštěstí až tak velký problém nebyl.

„Sto čtyřicet rublů, to je docela hodně.“, podíval se na mne tázavě Vladimír, ale co se dá dělat. Koupit ji musíme. Pneuservis funguje jako služba, tedy přivezete auto, popíšete problém, dodáte pneumatiky nebo jako v našem případě duši a servisák provede do druhého dne práci. Skladem bývá máloco.

Byl jsem nedočkavý a snažil se co nejdříve dostat k cédéčkům. O tom, že se to nevyplácí, jsem se měl zanedlouho přesvědčit. Šli jsme podle hudby a našli takovou maringotku s několika stoly plnými titulů snad z celého světa. Stovky hudebních hvězd všech žánrů mne nadchly stejně jako jejich cena – od čtyřiceti rublů za kus! Nedá se popsat, ani vypsat nějaký seznam, protože tady byla snad všechna léta a většina skupin a zpěváků, a dokonce i filmových melodií. Vybíral jsem a vybíral a vůbec mi nevadilo, že začalo docela slušně pršet. Schoval jsem se pod igelitovou střechu a ukazoval na disky pod síťkou, které mne zajímaly. Přitažlivá blondýnka je s lehkým nezájmem štosovala, ale když jsem chtěl jedno z nich přehrát, odmítla se o něčem takovém bavit. Vladimír sice ještě zkoušel zjistit proč, ale její gesto bylo více než výmluvné. No, to je jedno. Něco přes třicet nosičů včetně lahůdek, o kterých jsme ani nevěděl, že se někdy podaří sehnat, se nacpalo do dvou igelitových tašek a já spokojeně zaplatil. Paráda.

Kolik je asi hodin? Ne, že by na čase nějak záleželo ale… Levá kapsa nic, že bych měl mobil v pravé? Taky nic. V tašce je jen nákup, vesta taky zeje prázdnotou. Že by mi vypadl na zem? Není nikde vidět… Od rána podivný pocit se bohužel stal skutečností – nemám svůj telefon! Sakra! Takhle se nechat okrást! Bylo tam hodně telefonních čísel a zpráv, které jsem potřeboval! Schválně jsem si vzal s sebou starou napůl funkční Nokii 7110, kterou by snad nebral vůbec nikdo. Mýlil jsem se. Mohl jsem si za to sám; kontroloval jsem čas moc okatě a nebylo těžké si všimnout, že mobil vkládám do kapsy u kraťasů. Cizinec zaujatý výběrem hudby se schovává před deštěm a vůbec mu nepřijde zvláštní, že se spolu s ním schovává i někdo jiný se šikovnýma rukama. Kdybych podobné případy neznal od nás nebo z polské burzy, ale… Těžko naříkat nad rozlitým mlékem, jak se říká. Honem zavolat z Michalova telefonu kamarádovi z Eurotelu, ať mi zablokuje SIM kartu a napsat domů, že na nějaký čas budu nedostupný. Zoufalým pokusem je zpráva, kterou spolu s Vláďou posíláme na mé ukradené číslo s dotazem, kolik zloděj chce za to, že mi přístroj vrátí. Pochopitelně bez odpovědi. Mám po náladě a z pohodové dovolené se vracím do všední reality světa, kde jsou lidé dobří i zlí a neliší se v tomhle asi nikde na světě.

Cestou do pneuservisu ještě fotím „vítězný oblouk“; opravdu, podle mne je to obdoba památky z Paříže, ovšem tady v zelené barvě a se zlatým písmem psaným věnováním vítězství Alexandra I. Servis vypadá hůře, než se dalo čekat, ale zato je otevřen 24 hodin denně; tento zvyk se mi tady hodně zamlouvá. Bez jakéhokoliv dokladu zde necháváme kolo i duši s tím, že zítra se můžeme stavit. Opravář se stejně věnuje sličné zákaznici, než nám, takže nezbývá, než doufat. Holt nemáme zánovní volhu na elektronech, jako má ona přitažlivá žena. Nebo že by to bylo něčím jiným…?

Večer jsme se šli konečně podívat na Auroru, kterou jsme neměli až tak daleko, ale pochopitelně už byla zavřená. Obvykle je přístupná někdy do čtyř odpoledne, což je s naším vstáváním pro nás tak sotva poledne. Ale nevadí, máme před sebou ještě několik dní, kdy se sem můžeme vrátit.

Zatímco na mne dolehl dnešní den a rozhodl jsem se s Davidem zůstat doma a mrknout na video, Michal odvážně vyrazil do ulic. Místní krásky mu nedaly spát. Oblékl se jak nejlépe uměl, což jako muž nemohu hodnotit, zda přitažlivě, ale podle mne docela legračně; prostě řekněme, že se oblékl podle poslední módy. Já jsem nabil svůj záložní mobil pro případ, že by se něco stalo a docela spokojeně jsme se s Davidem a kočičí společností uvelebili před obrazovkou.

Večer a noc ovšem neprobíhaly podle našich představ. Vladimír s manželkou odjeli na návštěvu s tím, že doma nechávají dospělé lidi, tedy nás, a tak se nemůže nic stát. Omyl. Ze začátku bylo vše v pořádku, dodívali jsme se na video a protože na nás padla únava, rozhodli jsme se jít spát. Zamknout dveře a počítat s tím, že nás Michal vzbudí, až se bude vracet z města. První problém nastal hned se zamykáním – nedařilo se. Zkoušeli jsme všechny klíče, které jsem měli nachystány a asi po deseti minutách trápení se nám to konečně podařilo. Dobrou noc.

Rusko V.

Neděle 1. srpna 2004

Omyl! Žádná dobrá noc! Michalovi se nepodařilo chytit metro a tak naháněl taxi, což se v tuhle hodinu shání dost těžko, protože lidé se baví a za několik minut se zvedají mosty. Pak zůstane na svém břehu Něvy podstatně delší čas, než plánoval. Metro tady jezdí do jedné ráno, ale je třeba počítat s tím, že nastoupit je nezbytné nejpozději okolo půl jedné! Tohle Michal nepodchytil. Naštěstí nakonec chytil taxíka a za „pouhých“ 270 rublů dorazil domů.

Přesněji řečeno před dům. Vchod dole byl otevřen, ale my už měli zaděláno na druhý velký problém s klíčema – tentokrát nešlo odemknout! Zkoušeli jsme zase jeden po druhém, zastrčit více, pak méně, otočit pomalu, rychle… pořád bezúspěšně. Nezbylo než zavolat Vláďovi, co máme dělat.

„Hele, z každé strany dveří je jiný zámek, takže jeden klíč pasuje do zámku zevnitř, druhý do zámku zvenčí.“, prozatím docela klidně vysvětloval náš hostitel.

Není nad dokonalou bezpečnost, ale nám prostě pořád nejde otevřít a Michal chudák stojí metr před námi za dvěmi zamčenými dveřmi. Že je to on víme naprosto přesně díky obrazu na monitoru, který nám přenáší zabudovaná kamera na místo kukátka. Napadlo mne zoufalé řešení – Michal vyjde na dvůr, já mu hodím klíče v igelitové tašce a pokusí se otevřít zvenčí.

Tma jako v pytli, z našeho snad pátého patra jsem neviděl na dvoře vůbec nic a nikoho a hodil jsem obalené klíče jen tak naslepo. Naštěstí nepřistály nikde daleko a za pár minut už šramotily v zámku. Hurá, Michal je doma!

Tím ale noční trable nekončily, protože jsme sice měli klíče a dveře jsme odemkli, ale neměli jsme je díky místnímu zabezpečovacímu systému jak zamknout! Do toho pochopitelně volal Vladimír a byl docela hodně nervózní.

„Našli jste je? Někdy je schovají kočky, pořádně prohledejte skříňky a krabice u dveří!“, radil ze zkušenosti.

Kdepak, nikde nic. David už spíše spal, než bděl a já na tom nebyl ani o kapku lépe. V krabicích bylo cokoliv jiného, než klíče a police ve skříni nám taky nenabídli nic, po čem jsme pátrali. Nedá se nic dělat, otevřeno nechat nemůžeme, Vláďa bude muset přijet z návštěvy.

Utekla nějaká půl hodina, i když v noci se při naší únavě táhla jako půl dne a byl tady Vladimír. Už nebyl nervózní, jako doslova naštvaný.

„Hledali jste všude? Davide!“, obořil se na nejmenšího z nás, který už jen chodil jako tělo bez duše a pořád dokola opakoval, co jsme s klíčema dělali naposledy.

Do hledání se zapojil i Michal a znovu a znovu procházeli místa, kde by mohly teoreticky být. Já už usínal a jen si přál, ať se tohle co nejdříve vyřeší. Byli jsme rádi, že bydlíme zadarmo a máme skvělé hostitele a nechtěli jsme způsobovat sebemenší potíže.

„Už je mám…“, předpokládám, že to byl Michal. Coby zkušeného chovatele vlastní kočky jej snad instinkt navedl do míst, kam jsme se do té doby dívali špatně, nebo vůbec.

„…jsme vám říkal, že je asi schovaly kočky.“, už poněkud méně rozezleně konstatoval Vláďa. Ale uvnitř to v něm bublalo jako v sopce. Nedivím se, zkazili jsme mu volný večer, kterých má sakramentsky málo, protože se musí hodně otáčet, aby mu podnikání vyneslo dostatečný příjem.

Probral jsem se někdy o jedenácté. Zbytek bytu spal jako zabitý. Nedivím se. Po včerejších, vlastně dnešních, nočních lapáliích… Já ke konci už skoro spal, takže jsem nasbíral malý spánkový náskok.

Loni jsem musel ke konci dovolené už hodně šetřit a tak jsem nenavštívil jedno z nejkrásnějších míst v okolí Petrohradu – Petrodvorce. Viděl jsem jen fotky a litoval. Takže plán na dnešní den je jasný!

Pětěrgof v ruském jazyce leží asi třicet kilometrů od Sankt-Pětěrburgu. Malé město má být na co pyšné – nejen že zde stojí kopie chrámu Spas na króvy, ale mají tady i své Versailles! Nablýskané zlaté kopule zámku odrážejí paprsky do okolí, které je nepopsatelnou mozaikou zahrad, fontán a jezírek. Několik set tisíc litrů vody zde vytryskne v deset hodin dopoledne a zase utichne se čtvrtou hodinou odpolední. Bezvadně udržovaná zeleň a květena a bohaté zlacené sochy mezi vodotrysky v řádu centimetrů do několika metrů, do toho zní stylová hudba orchestru v dobových šatech. V kombinaci s krásným počasím se snad ani nedá najít romantičtější místo na minimálně celoodpolední procházku.

Po včerejších nečekaných výdajích za dopravu se všichni shodneme na cestě autobuskem maršrútkou za deset rublů. Cesta nebude trvat dlouho, jen abychom vystoupili správně. Neměl bych se asi tolik spoléhat na svou paměť, vystoupili jsme samozřejmě o několik set metrů dříve.

Tak kolik bude stát vstupné? Budeme se vydávat za místní či studenty, aby nás vyšlo na pár rublů, nebo zaplatíme oněch dvě stě osmdesát, jako ostatní zahraniční turisté? Mně se poslední dny nějak nedaří, já riskovat rozhodně nebudu. Navíc oproti cenám z výročí 300 let Petrohradu, kdy lístek stál asi 500 rublů, je to letos za polovic, takže já jdu „za drahý peníz“. Ono to taky není jen tak, projít jako Rus; pokladní totiž při sebemenším podezření požádá o předložení pasu a i když jí chcete odpovědět, že nemáte, jelikož jste místní „graždan“, tak se nedobrovolně zapojujete do konverzace, kterou s českým přízvukem a nedokonalou slovní zásobou nemůžete ustát.

Rozdělili jsme se a já šel s klidným svědomím s kamerou v ruce vstříc zahradám Petra I. Na Michala jsem se co do záznamů nemohl spolehnout, jelikož toho neustále přitahovaly „živé objekty“. Jednoduše řečeno, občas se podařila i fotka, na níž bylo něco jiného, než ženské pozadí či popředí. Nic proti tomu, ale přece si nebudu kupovat pohlednice…

Našli jsme se až po několika desítkách minut. Já kluky viděl dříve a spokojeně pořídil několik záběrů, kde byli oni zcela přirozenou součástí Petrodvorců.

„No kde jsi, my Tě hledali… u piva…“, spustili na mně s úsměvem a chlubili se, že se dovnitř dostali jen za pade. Hodná paní je provedla jako místní.

„Proč u piva?“, zlobím se naoko. Přiznávám, že Staryj mělnik (Starý mlýn) je celkem dobré pivo a čtyřicet rublů za točený půllitr je rozumná cena, ale přece jsem tady nepřišel pít! Je pravdou, že když jsme šli zase ve třech, tak bylo víc než jisté, že si už pivo nedám, ani kdybych chtěl.

Sluníčko svítilo a bylo se na co dívat, ať už to vezmeme jakkoli. Oči přecházely a mozek jen tak ze cviku počítal, kolik tohle všechno asi muselo stát; vždyť i ty schody jsou zlacené a té vody! A támhle ta stavba, to je jako v Řecku! Lidí zde bylo při neděli hodně a mi se zase poštěstilo narazit na českou skupinku. Nehlásil jsem se k nim. Může to zní hrubě, ale tohle by mohlo způsobit problém. Třeba si platí drahý hotel a my bydlíme zadarmo. Ano, a nemáte problém s potvrzením do imigrační karty? Jasně, vysvětlujte něco…Kdepak, jsem tady proto, abych si od Čechů odpočinul.

Michal zase řešil tradiční problémek s focením a matkami focených dcer. Prostě „nemohl pochopit“, že sličná Ruska nepózuje pro něj, ale pro svou maminku, aby měla fotku do rodinného alba! A to nemluvím o dalších možných konfliktech, když objektiv fotoaparátu zaměřil na evidentně zadané slečny, jejichž partneři hráli svaly a asi by jim nedalo moc práce dotěrného fotografa usměrnit.

V Petrodvorcích se nemusíte procházet jen tak. Pokud máte dvě stě rublů, můžete si zapůjčit místní dobové šaty a proměnit se na pár chvil ve šlechtice. Stačí-li vám jen fotka s „profesionálním šlechticem“, zaplatíte podle dohody okolo dvaceti až třiceti rublů. Máte-li však tisíc rublů, máte možnost vidět zahrady z ptačí perspektivy, vyhlídka helikoptérou vás na deset minut bude stát přesně tolik. Za stovku si můžete zarybařit v jezírku a můžete si být jistí, že určitě něco ulovíte. Já tu rybu viděl na vlastní oči. Sice jen jednu, ale…No a zadarmo se můžete osvěžit ve vodě, pláž je tady spíše kamenitá a na místní velkopoměry i malá, ale dětem to vůbec nevadí. Ale velké koupání z toho určitě nebude.

Pátá hodina je tady, z fontán už skoro hodinu voda jen odkapává a je čas se vrátit zpátky do města. Michal s Davidem se rozhodli pro rychlý návrat Strelkou, já těch tři sta rublů utratil za talíř s motivy Petergofu na památku. Spokojím se s maršrútkou.

Po více než půl hodině čekání, kdy mne míjela jedna plná dodávka či autobus za druhou, jsem začínal sám sobě vyčítat, že jsem někdy až tak šetřivý. Měl jsem žízeň, ale byl jsem už ve stavu, že jsem se neodvážil do obchodu, kde jsem loni opět ve vyčerpání kupoval jogurtové mléko, jež jsem zkomolil do rusko-anglického džogurtu… Necelá hodina čekání přinesla ovoce a já se do jedné maršrútky vešel. Ono je fajn, že tohle vozítko zastaví kdekoliv. Ale opravdu jsem neměl na to, abych s vychytralostí (nebo moudrostí) bábušek se postavil asi dvacet metrů před oficiální zastávkou a spokojeně nastoupil. A de facto se předběhl. Na místo toho jsem se vydal s menší skupinkou na předešlou zastávku a věřil, že se domů dostanu ještě dneska.

To David s Michalem měli rychlejší a pohodlnější cestování. Strelka bylo vznášedlo asi pro padesát lidí, prý patentováno, které létalo po Něvě vysokou rychlostí a i ze slov zúčastněných přátel bylo jen pro V.I.P. Hm, taky si to budu muset někdy dopřát. Vznášedlem s ochrankou se samopaly jsem ještě nikdy neplul. Nebo se nevznášel? Hned na příště to zkusím! Do té doby budu dávat pozor na to, abych nerozbil talířek na památku…

Potkali jsme se až k večeru v obchodním domě Gostinnyj dvor. Nebyl to žádný hypermarket či skladová hala, ale stylově zapadající patrový komplex s venkovním posezením a desítkami obchodů uvnitř.

Jel jsem k němu metrem a při východu z podzemí jsem spatřil „svého“ druhého žebrajícího. Ne, to je špatné označení; byl to velice chudě vyhlížející muž a nabízel nádherná koťátka. Uvažoval jsem, že bych jedno koupil, ale… co s ním? „Doma“ na nás čekají tři siamské kočky a odvézt ho až do České republiky by mohlo způsobit problémy nejen na hranicích.

Tím prvním žebrajícím, ale skutečným, byl před pár dny muž stojící také na východu z podzemí. Vladimírovo gesto bylo více než výmluvné.

„Deset rublů mne nezabije a kdo ví, třeba tak mohu skončit i já.“, pronesl jen tak mimochodem a vtiskl vousatému chlapíkovi do ruky bankovku.

To byl klasický příklad ruského paradoxu – člověk na pokraji chudoby, zjevně bez prostředků, a o pár metrů dále bohaté nákupní centrum s křišťálovými lustry a ostražitou ochrankou v oblecích.

David s Michalem seděli v patře na terase shlíželi na ten rej lidiček pod nimi a proplétání aut na osmiproudé silnici. Měl jsem docela hlad a to byla taky má první otázka, když jsem je konečně zahlédl a svým typicky komplikovaným způsobem se dostal až k nim. Neskrývali své spokojené pohledy a najedená bříška a jen doporučovali, co si mám dát vedle u stánku s občerstvením. Chuťové buňky mi promasírovali perfektně, takže jsem tam hned zamířil.

„Zakryto – Zavřeno.“, přivítala mne cedule a já jen polknul naprázdno. No co, dám si aspoň pivo, říkal jsem si. Hm, ale výčep už byl přikrytý nějakou dekou. Kruci, holky, to mi tedy nic nedáte, hledal jsem ruská slovíčka a snažil se vysvětlit, že bych si opravdu dal aspoň něco. Skvělé, můžu dostat jedno lahvové. Staryj mělnik za 25 rublů jen zašuměl a tak jsem si hned koupil ještě jednoho.

Přisedl jsem k přátelům a přidal se k typicky chlapské zábavě – hodnocení dívek.

Módní trendy je tady znát mnohem více, než třeba u nás. Když jsem tady před rokem poprvé viděl holky v „bederkách“, tedy v riflích, které nesahají až po pás a v kombinaci s kratším trikem ukazují většinou štíhlounké nebo vypracované bříško, tak mi z toho až oči přecházely. Když tohle začalo někdy letos i v České republice, tak mi přecházely oči taky, ale bohužel z opačného důvodu. Většina „bederek“ totiž neodhalovala přitažlivé křivky, ale naopak vystavovala břišní pneumatiku, což v kombinaci s unuděnou tváří a s cigaretou v ruce vzbuzovalo cokoli jiného, než myšlenky na to, že ženy jsou nejkrásnějším stvořením přírody.

Možná je to hloupé, ale tři osamělí muži na dovolené snad mají právo pokochat se pohledem na podle nás nejhezčí Slovanky, pokud ne ženy jako takové vůbec. Kam se na ně hrabou třeba Američanky, tady by se těžko prosazovaly i světové modelky! Brzy jsme museli tradiční bodovací stupnici od jedné do desíti nahradit speciálně vymyšlenou ruskou stupnicí od jedné do desíti. Rozdíl byl jen v tom, že ty nejsličnější české dívky ohodnocené desítkou na stupnici české, se vyšplhaly na té ruské jen tak na šestku. Kdo nevěří, ať jede do Ruska a uvidí na vlastní oči. A jen tak mimochodem, Kurnikovová je jen slabý odvar. Sice jsem ji neviděl naživo, ale více než pět bodů by ode mne nedostala.

Soutěž o místní miss nakonec ukončil telefonát od Vládi, který nás zval do svého kafé v Kirovsku.

Tak jako na příklad v Řecku jsou jenom samé taverny, tady jsou zase jen kavárny. Přitom může jít o klasickou restauraci respektive hospodu s výčepem, mňamkami nebo běžnou kuchyní a pochopitelně i štamgasty. Jiný kraj, jiný název, ale zařízení pro stejný účel.

Prošli jsme ještě letmo obchody, David si koupil ruský „angličák“ 1:43, myslím, že hasičskou ladu nivu a vyrazili na cestu domů.

Já byl hladový a tak trochu mrzutý, takže jsem se rozhodl jít pěšky. Konec konců to není až tak daleko, říkal jsem si. Jenže ono tady i blízko je celkem daleko a tak po asi pěti kilometrech chůze jsem zalitoval, že jsem občas takový paličák. David s Michalem byli metrem doma za pár minut, mně to trvalo asi dvě hodiny.

Měli jsme už opravené kolo a Vláďa někde sehnal i samolepící fólii, takže jsme se vydali do garáže. Nejdříve zalepit rozbité okno, a pak hned nasadit kolo. Oprava stála stovku a… sakra, ten blbec ucvikl ventilek! Kdo ví, jak je těžko dofoukat pneumatiku přes okrasné kryty (poklice), tak musel jen přivítat, když se na trhu objevily speciální nádstavce na ventil, které zajistily pohodlné nasazení hadice a vyřešení jednoho z maličkých, ale přece jen problémů. Tenhle vynález ruský opravář neznal. K naší smůle. Asi se mu zdál ventilek příliš dlouhý, takže se ani nenamáhal přemýšlet nad tím, že by třeba odšrouboval nádstavec, ale prostě ho rovnou zkrátil. No, uvidíme, jak dlouho to vydrží; při sebemenší odchylce bylo slyšet, že z kola troška vzduchu unikla.

Vladimírovo kaféčko není moc velké, je takové akorát. Čisté a útulné, na naše poměry ale trošku chudé. To mi bylo záhy vysvětleno – Rusové co vidí, to seberou. Slánky, vázičky s kytkami, občas sklenici, popelník… Bohužel, tak to je a to by člověk nedělal nic jiného, než pořád něco dokupoval.

Já se mohl spolehnout na to, že bude zpátky řídit Michal a tak jsem dopadl jako posledně. Zábava se protáhla do pozdních nočních hodin a ani nevím, kdy jsme dorazili domů. Ještě o půl noci jsme totiž dělali fotky české tatrovky před českým kaféčkem v Rusku…

Rusko VI.

Pondělí 2. srpna 2004

Není nad to začínat pracovní týden tím, že nemusíte do práce. Ale i tak mne čekaly drobné povinnosti. Dneska jsme měli vyzvednout vyřízené imigrační karty a navštívit světoznámou Jantarovou komnatu. Vůbec si nedovedu představit, jak asi vypadá, jen jsem o ní četl v novinách. Asi to bude nějaká malá místnost nebo domek, možná nějaká jeskyně. Nicméně nejsme sami, kdo by ji rád dnes viděl a tak bylo potřeba zapracovat na vyšších místech. Po jedenácté hodině místního času jsem měl volat na český konzulát, který nám ochotně přislíbil zajištění celé akce. A jak jsem se po pár ruských a českých větách přesvědčil, tak drží slovo. Mezi druhou a půl třetí odpoledne nás bude na místě čekat průvodkyně a vše bude mít hladký průběh. Paráda!

O půl jedné jsme si vyzvedli registrace, takže kdyby nás náhodou kontrolovali, tak bydlíme v hotelu. Název byl tak naivní, že jej ani nebudu připomínat. Asi jako kdyby se osobní auto jmenovalo Osobák. Máme dvě hodiny na to, abychom se dostali do Puškinu, kde je Carskoje sělo a v něm Jantarová komnata. To by snad neměl být až tak velký problém. Kde to vlastně je? Hledali jsme na mapě a zjistili, že to není až tak daleko. Zapomněli jsme však, že nejsme v městě, na jaké jsme zvyklí. Že tady je třeba počítat v kilometrech i u slepých uliček. Jediný z nás tří se jako realista a člověk počítající projevil Michal a jen suše konstatoval: „Metrem to na 14:30 nestihneme.“

Hm, co teď? Autobus? Maršrútka? Zkusíme taxi. Kousek od nás bylo stanoviště, na kterém stály dvě Volhy 3110, které u nás máme možnost vidět jedině tak na internetu. Tenhle zakulacený model k nám už nikdy nedorazil. Vybral jsem si hned tu první a vysvětlil řidiči, že bychom rádi na Carskoje sělo.

„Aha. Puškin? Jo, ale to řekněte tomu, co stojí přede mnou.“, odbyl mne taxikář, aniž by odložil rozečtené noviny. Chápu, asi nemá službu. Nebo čeká na bonitnější klientelu.

Zopakoval jsem náš cíl v autě stojícím před ním a nebyl problém. Jedeme!

„Kolik to asi bude stát?“, zajímal jsem se snad srozumitelnou ruštinou.

„To nám ukáže taxametr.“ Aha, to jsem opravdu, ale opravdu nevěděl. Nemáme ani zdání, jak je to daleko a tak si říkám, zda jsme dostatečně solventní, nebo budeme muset cestu zaplatit třeba týdenním mytím auta.

Nemohli jsme si vybrat „lepší“ čas – dopravní špička dosahovala vrcholu a taxikář kličkoval, jak se dalo. Byl jsem příjemně překvapený pohodlím vozu. Jel jsem tímhle autem podruhé v životě. Poprvé to bylo u nás v Ostravě díky známému, který měl tuhle volhu jako služební vůz; pracoval na české ambasádě v Kyjevě. Tehdy se mi zdálo docela málo místa vpředu u spolujezdce. Dneska jsem seděl vzadu a s úsměvem na rtu musel uznat, že taková oktávka, kam se mi dozadu nevejde ani brašna, se může jít zakopat. Ačkoli náš šofér točil volantem a evidentně se snažil, dorazili jsme do Puškinu jen pár vteřin před patnáctou hodinou. Tak kolik platíme?

„1970 rubléj…“, stejná částka začala vyjíždět i na účtence, kterou nám dal zcela automaticky.

Zaplatil jsem dva tisíce, poděkoval a bez přemýšlení vystoupil. Dva litry… No, děleno třemi je to necelých sedm stovek. To ujde, přesvědčoval jsem sám sebe.

Je čtvrt na čtyři, zpoždění máme asi hodinu a stojíme před bystou Alexandra Sergejeviče Puškina. Je krásně, kolem nás proudí davy turistů a my bezradně sedíme na lavičkách. Co budeme dělat? Jdeme pozdě, nikde nikdo. To jsme nezvládli. Zkouším volat na konzulát, ale bezvýsledně. Je obsazeno. S každým dalším pokusem si v hlavě opakuji vysvětlení a omluvu za naše zdržení. Asi po dvaceti minutách někdo na druhé straně konečně zvedá sluchátko.

„Zdrávstvujtě, my Čéši i…“, krkolomně jsem popisoval zcela jasnou věc, a to, že nikdo z nás prostě kvůli času nestresuje. Byli jsme sice nervózní, že třeba nic neuvidíme, ale jinak klidní jako želvy. Já si koupil ruské fruko s brčkem za dvacet rublů, abych neumřel na dehydrataci a i bez prohlídky mi bylo celkem fajn. Paní na telefonu ale byla akční a hned situaci řešila: „Vidíte hlavní bránu? Tam je vstup. Běžte tam a řekněte, že jste od nás. Už o vás budou vědět.“

Žasnul jsem nad její ochotou, ale současně i naivitou. Okolo jsou stovky turistů, všude cedule, že projde jenom předem ohlášená skupina, jejíž počet nejsme schopní nikdy splnit a slečna nebo paní mi jen tak řekne, ať jdeme přímo ke vstupu. Ale proč to nezkusit, že?

„Zdrávstvujtě, my Češi iz gěněrálnovo konzuláta… – Dobrý den, my jsme Češi z generálního konzulátu…“, spustil jsem na ochranku a nestačil se divit.

„Áááá, Čéši!“, smáli se strážní, jako bych řekl vtip roku. „Už o vás víme, pojďte. Češi jsou už tady.“, hlásil jeden z nich do vysílačky.

Protáhli jsme se mezi tlačícími se turisty a ocitli se na rozlehlém nádvoří. Představa Jantarové komnaty coby kobky s hromadou drahého kamene se rozplývala čím dál více. Modrobílý třípatrový palác bohatě zdobený zlatem hovořil sám za sebe; tady jeskyně určitě nebude. Pořád jsem nechápal, proč jdeme vlastně na zámek. Nějak mi nedocházelo, co vlastně mám vidět. Nejvíce mi chyběla nějaká pokladna. Zdálo se mi dost nesmyslné, že bychom viděli ruský poklad jen tak zadarmo. Vystoupali jsme po schodech a vstoupili do paláce. Na první pohled konzulové – trička, kraťasy, kamera, foťák… Decentněji působil jen Michal, který jediný z nás měl dlouhé kalhoty-rifle.

Rozhlíželi jsme se po někom, kdo se nás ujme. Nikde nikdo, pojďme tedy najít pokladnu a koupit lístky. Zaplatili jsme každý 500 rublů a během chvilky tady byla i naše průvodkyně. Těžko říct, zda jsme čekali mladou štíhlou studentku na brigádě, ale každopádně tahle dáma rozhodně symbolizovala Rus – odhadem mohla vážit asi 150 kilo, možná i více, ale byla perfektně upravená a elegantní kostým jí padl naprosto skvěle. Přivítala nás s laskavým úsměvem, pomalou srozumitelnou ruštinou a gestikulací hodnou pravé carevny nás pozvala k prohlídce ruského drahokamu, který se může pochlubit třešinkou na dortu svých palácových komnat – jantarovou komnatou.

Už při vstupu do první rozlehlé místnosti bylo očividné, že jako základní surovina tady posloužilo zlato. Bylo všude a bylo použito úplně na vše od podlahy ze vzácných materiálů až po úchvatně vymalované stropy zachycující matičku Rus. Obrovskými okny do paláce pronikaly sluneční paprsky a všechna ta krása na nás vyzařovala takovou silou, že jsme se jen mlčky v úžasu rozhlíželi kolem. S otevřenou pusou, vyvalenýma očima a s kamerou v ruce, uvnitř rozechvělý vzrušením, nicméně zcela jiným, než erotickým – tak bych asi jednoduše popsal stav běžného Čecha, který jako jeden z mnoha tisíců turistů prochází jedním z neoficiálních divů tohoto světa. Z výkladu jsem pochopil, že celý palác prošel neuvěřitelně nákladnou rekonstrukcí, protože po druhé světové válce spíše připomínal trosky.

„To je nádhera, že? Všechno natáčejte.“, vybízela mne naše průvodkyně a já se činil.

V jednu chvíli to už vypadalo na zádrhel, jelikož naši mini skupinku nechtěla jedna z těch typických paní, které hlídají snad na všech velkých zámcích, pustit k další prohlídce. Jenže od toho jsme měli naši „carevnu“, která vahou svou a pravděpodobně i svého slova přesvědčila nepřející paní o tom, že vede „gósty iz Čéchii“ a že tedy nemá překážet a rychle povolit ten provázek, který nám bránil ve vstupu.

„Teď vstoupíme do Jantarové komnaty. Zde je zakázáno fotit i filmovat.“, upozornila nás mile a my se to rozhodli respektovat.

Z novin jsem věděl, že komnata je zpřístupněna snad jen poslední dva roky, kdy byla vrácena z Německa, kam nedobrovolně putovala po vpádu nacistů do tehdejšího Sovětského svazu. Nic víc jsem o ní při vstupu nevěděl. A jestli mi do té doby lezly oči z důlků, tak tady mi asi rovnou vypadly… Chybějí mi slova i myšlenky na to, abych popsal to, co jsem spatřil. Pro někoho možná pár lesklých kamínků, ze kterých na těch několika metrech čtverečních bylo vyrobeno naprosto všechno. Jenže tyhle byly snad ze všech koutů světa a je-li jantar drahým kamenem obecně, tady byly konkrétní a ještě dražší a vzácnější druhy! Jakou lásku asi cítil Petr Veliký ke své Kateřině, že neváhal obětovat tolik peněz, námahy, utrpení a zajisté i lidských životů? Můžeme jen tiše závidět a zamyslet se nad tím, proč zmizel a před pár lety byl zase objeven tento důkaz lásky? Proč v něm naše společnost vidí jen a jen peníze, které již dávno uchvátily náš život a vládnou nám?

Sestupovali jsme po širokém schodišti a neskrývali své nadšení. David jako obvykle ještě udržoval ruskou komunikaci a po krátkém rozloučení jsme proklouzli úzkou dlouhou chodbou s červeným kobercem k bočnímu východu. Konzulové přece nevycházejí s ostatními běžnými turisty…

Nikdy jsem nic podobného neviděl, možná v menším a daleko, daleko skromnějším měřítku, ale to se dostáváme úplně jinam; protože menší a skromnější jsou všude, a asi proto Rusové chtěli dokázat, že jsou velmoc nejen rozlohou své země. Nabízí se otázka, zda je lepší život v extrémních rozdílech mezi bohatými a chudými, a nebo průměrná šedost s relativním dostatkem všeho, co člověk potřebuje pro své fyzické fungování…

Procházeli jsme puškinskými bezvadně upravenými zahradami obohacenými sochami a došli k sympatickému modrému zámečku. Podle všeho opuštěný a v rámci místních památek asi bezvýznamný (omlouvám se, zda je tomu jinak, jenže dle všeho zajímal jen nás), ale pro nás by byl zcela dostačujícím sídlem. Když jsme došli k místní komunikaci, puškinová pohádka se rozplynula a my se ocitli v běžném malém městě…

Přes cestu bylo parkoviště a na něm mimo pro nás nedůležitých autobusů i tolik potřebné toalety. V docela slušném stavu. Jak se vrátíme zpátky do Petrohradu? Následujeme místní tradici a jdeme tedy z extrému do extrému: do Puškinu taxíkem za dva tisíce, zpátky maršrútkou za deset rublů. A to vedle nás jako bonus seděly moc hezké slečny!

Večer nás pozvali naši hostitelé „na mosty“. Tedy na noční procházku či lépe řečeno projížďku Petrohradem. Bohatě osvětlená televizní věž hrála do noci všemi barvami a trošku mi připomínala eiffelovku. Na jiném místě byla střídmě a jednobarevně, přesto však efektně nasvícena modrá mešita, prý největší islámská mešita na území Evropy. Přes den se tady scházejí chudí a snad i potřební žebrat o almužnu, teď zde byl klid a díky reflektorům se vrcholky věží jako duchové vznášely k temnému nebi.

Noční výlet je třeba naplánovat s rozmyslem. Velice snadno se může stát, že zůstanete na opačné straně Něvy a budete muset čekat až do ranních hodin, než se otevřené mosty opět spojí a budete moct přejet na domovskou část města. Měli jsme dost času, takže jsme vyrazili na noční fotografování. Na Palácovém náměstí ještě stály toaletní autobusy a okolo svítily tisíce a tisíce žárovek tak, že budovy okolo byly ještě krásnější než za slunečného dne. Světla byla zabudována dokonce i v chodníku! Nedaleko od nás se po náměstí i přes zákaz projížděli mladíci na motorkách, ale to nemělo mít dlouhého trvání. Modré policejní žigulíky tady byly raz dva a narušitele nočního klidu během chvilky zpacifikovali.

Pojeďme na mosty, šou už začíná! Na první pohled pevné stavby se v půli lámou a nepřestávajíce svítit se obě poloviny zvedají. Nábřeží ozařuje Něvu a davy místních i turistů jásají. Ale co to? Co se to stalo? Z ničeho nic se část města začíná topit do tmy, desetitisíce žárovek uhasínají jako plamen svíčky. Že by místní elektrická síť nezvládla ten nápor? Vždyť se tohle představení odehrává každou noc! Nastává všeobecný zmatek, ale nikdo nikam neprchá, jen se udiveně snaží domyslet, co se asi stalo?

Nechceme to říkat nahlas, ale nám s Michalem je to naprosto jasné – za tohle může jedině David! Je profesionálním smolařem a po téhle akci už i mezinárodním. Tohle se za celá léta nestalo, až za Davidovy přítomnosti. Ještě, že to víme jenom my. A Vladimír. Mezitím už po řece plují první nákladní lodi, z nichž však díky tmě vidíme jen poziční světla na vrcholcích. Ale i tak je to příjemný relax. Takový nenucený, bez zbytečné euro nebo americké hudby, nikdo vás nenutí k tomu, abyste něco nebo za něco zaplatili, dáte si plechovku piva, po očku sledujete, jak se ruské krásky zimomřivě choulí, a necháváte své myšlenky plynout po hladině Něvy. (Později, po návratu do ČR se dozvídám, že v televizních zprávách byla o tomhle úkazu zmínka a v prvních chvílích se spekulovalo o možném teroristickém útoku. Naštěstí šlo jen o technickou závadu.)

Rusko VII.

Úterý 3. srpna 2004

Dnešek je pro nás předposledním dnem v Sankt-Pětěrburgu. Víza sice platí o nějaký ten den déle, ale mám obavy z cesty zpátky a jemné mravenčení mi napovídá, že opatrnosti nikdy není nazbyt a mít nějaký ten den rezervu, určitě není na škodu. Co jsme nestihli doteď, odložíme na jindy. Vychutnejme si krásný slunečný den až do jeho konce a starosti ještě nechejme stranou.

Necháváme doma spokojeně předoucí siamské kočky a vyrážíme do ulic. Cestou nás míjí poskakující tramvaj, tedy bludička Petrohradu, o kousek dál stojí na český trh nedodávaná pětidveřová Lada Niva a vedle ní její nejnovější sestřička, na níž už je hodně znát vliv amerického partnera Chevrolet. Máme namířeno k Auroře, kde nasedneme na loďku a necháme se naposledy pokochat petrohradskými kanály.

Loňská spokojenost s Naděždou, tedy malou otevřenou lodí pro circa 12 lidí, kteří se mohou pohodlně uvelebit na kožených sedadlech a za nějakých sto padesát rublů se nechat více než hodinu unášet romantickými zákoutími třistajeden rok starého města, mne přiměla poslední volný den začít právě tady. Konec konců je zase odpoledne, Auroru jsme opět nestihli, protože je přístupná „jen“ do čtvrté odpolední, a my máme ještě dost rublů na to, abychom si za ně ještě něco koupili. Já se rozhodl doplnit svůj šatník o pravé petrohradské tričko za tři sta padesát rublů a jelikož mi to nějak nemyslelo, byl to jediný suvenýr, který jsem si toho dne zakoupil. (Co všechno jsem si ještě mohl přivézt, mne napadlo až po příjezdu domů.) Michal mne pohotově vyfotil a musím přiznat, že vedle sličné mladé prodavačky vypadám opravdu hrozně. Ne nadarmo mi tady začali přezdívat „Helmut“ (přezdívka pro typického německého turistu s velkým břichem a krátkých kalhotách ke kolenům), což jsem pochopitelně nesl hodně nelibě a na kluky se za to i zlobil.

Chvíli na to u břehu zakotvila Naděžda a my se pomalu přesunuli na palubu s vyhlídkou klidné plavby. Jak už to na našich cestách bývá, opět se neobešla bez malého extempore. Spolu s námi a dalšími se nalodili i dva Rusové asi okolo čtyřicítky a jako občerstvení si s sebou vzali plastovou láhev místního piva Stefan Razin. Tedy celkem tři půllitry nijak zvlášť silného alkoholu, takových jsem dal několik jenom během cesty. Jenže ruští „pivaři“ asi skutečně nejsou na chmelový mok zvyklí a po pár minutách popíjení byli ne veselí, ale ožralí. Pokřikovali na dívky procházející se po nábřeží a když se začala navážet do jedné ze spolucestujících, kapitán se neudržel a oba výtečníky za použití „menších donucovacích prostředků“ vysadil u nejbližšího mola. Ti se pochopitelně bránili, ale osmahlý chlapík okolo padesátky se nenechal a s pozdravem na rozloučenou „…však počkej, já moc dobře vím, kde Tě najdu a pak Ti uřežu koule!“, uzavřel nepříjemné vystoupení svých krajanů. Zbytek plavby už probíhal v naprosté pohodě, kamera natáčela okolní krásy, fotoaparát cvakal a jelikož jsme z výkladu rozuměli každé dvacáté slovo, nechali jsme se unášet příjemnou atmosférou letního odpoledne. Občas nám ze břehu zamávala nějaká kráska, my zase jí a Michal, milovník žen, pokukoval po naší dlouhovlasé průvodkyni. Ale možná se tak soustředil na to, co se nám snažila sdělit, kdo ví…?

Vystoupili jsme na zastávce nedaleko Gostinného dvora a lehkou chůzí jsme se vydali jen tak na jednu z posledních procházek. U chrámu Spasení na kříži Michal ještě „ulovil“ fotku dvou „ideálních slečen“, blondýnky a brunetky, ale protože asi fotil rychle, nebo se mu tak třásly ruce (?), výsledný obrázek byl hodně rozmazaný. Zato Petro-pavlovská pevnost pod večerní oblohou hrající všemi barvami pozvolna usínajícího slunce vyšla nad očekávání perfektně. No, já jsem zklamán rozhodně nebyl.

Plán na dnešní noc zněl jasně – na mosty! Tentokrát ale ne jako divák z pobřeží, ale přímo z vodní hladiny. Palubní lístek byl pravda o něco dražší i na „naší“ Naděždě, ale je to pochopitelné. Poptávka přesahuje nabídku a také ukočírovat loď v noci, kdy je podobných plavidel Něva plná, není jen tak. Nemluvě o tom, že se musí plout přesně na čas, kdy se most otevře a umět rychle zmizet, když se začnou blížit oceánské lodi.

Těžko říct, zda dochází k haváriím. Já si jen vzpomínám na perličku, kterou mi vyprávěl Vladimír: když v zimě Něva zamrzne a místní ji začnou využívat jako zkratku z jednoho břehu na druhý, je povolán ledoborec, který tomu udělá krátký proces. Vzhledem k tomu, jaký je tady přístup k chodcům, kteří nemají na přechodu nikdy přednost, ledaže by „měli na sobě oblečené auto“, tak docela živě vidím, jak nešťastní opozdilci v zimě uskakují před ledoborcovou přídí a ti méně rychlí končí na krách, které je unášejí do moře. No, Rusové se nenudí ani v zimě.

Hrdinou noci se měl stát opět David, aniž by to tušil. Ale nepředbíhejme. Na loďce jsme byli mezi prvními, takže jsme se mohli pohodlně uvelebit v sedadlech a jen si postesknout, že jsme zase na něco zapomněli – na šampaňské! No, nedá se nic dělat. Další příchozí takovou chybu neudělali, ale je fakt, že na rozdíl od nás šlo hlavně o zamilované páry. Veselá nálada na palubě nás brzy nakazila a když nám mladá sympatická Ruska nabídla jen tak sama od sebe bonbóny a odehnala jakékoli možné mraky odzbrojujícím úsměvem, bylo jisté, že tady jsme mezi přáteli. Vyměnili jsme si s Michalem pohledy s tím, kdo začne konverzaci jako první. Ale jak už to v takových případech bývá, když se dva perou, třetí se směje. Tím třetím byl pochopitelně David. Měl z nás nejlepší pozici, jelikož seděl hned vedle usměvavé dívky lačné konverzace a našeho krátkého zaváhání okamžitě využil. Jeho příznačná nesmělost byla rázem ta tam. (Občas mne napadá, zda to není jen Davidův krycí manévr; v několika situacích mne totiž přesvědčil o své rozhodnosti a doslova akceschopnosti.)

Nechtěli jsme kamarádovi „lézt do zelí“ a tak jsme se vychutnávali okolní rej loděk a lodí a věnovali se zdokumentování dalšího z našich zážitků. Kamera to zvládala bez problémů, objektiv fotoaparátu uchoval jen fotky našeho „zamilovaného“ páru a díky vlnám další snímky vyzněly spíš jako umělecké ztvárnění připomínající blesky na Něvě. O tom, jak rušno v tuhle hodinu bylo svědčí i fakt, že se k nám z protějšího sedadla z celého toho povídání doneslo jen „geněral“ a „tatra“. Mezitím jsme se seřadili vedle snad desítek jiných plavidel na nějakém pomyslném parkovišti pár metrů od mostu a dychtivě čekali, až se mechanismus dá do pohybu a ramena mostu se od sebe začnou vzdalovat k nebi. Ozval se lomoz, začaly cvakat blesky fotoaparátů a blikat světýlka kamer a celá mašinérie se dala do pohybu. Mezi kapitány začal boj o to, kdo z nich doveze své pasažéry co nejdříve až pod most, aby se na malou chvíli stali součástí představení. Samozřejmě jsem byl jeden z těch šťastných, kteří si na památku odvezou záznam obdivuhodného šou na kazetě. Člověku se tají dech, když vidí a uvědomí si, jakou námahu musejí zvedáky vynaložit, aby se v podstatě vodorovný most rozlomil a obě poloviny se vyklopily téměř do devadesáti stupňového úhlu. Ale pozor! Je třeba zmizet! Blíží se „skutečné“ (oceánské) lodi! Vladimír je onehdy trefně pojmenoval jako plující paneláky. I ten největší turistický člun je oproti nim jako hračka. Byla to sice krátká projížďka, ale o to krásnější. I když nejšťastněji na celé palubě a možná v té chvíli i planetě vypadali David se svou okatou ctitelkou.

Je krásné najít si hezkou a milou partnerku, přátelsky jsme si pohrávali s myšlenkami a pozorovali hluboký pohled na jedné straně a rozpačitě milý na straně druhé. O to více nás zaskočilo, když jsme vystoupili z Naděždy a David nechal opodál stojící ruskou přítelkyni stát, jako by se nikdy neviděli a přidal se k nám na cestu domů. Marně jsme ho přemlouvali, aby se ještě rozloučil („Proč? Vždyť jsem jí řekl Ahoj.“) a vzal si alespoň telefonní číslo nebo adresu, aby si mohli třeba napsat. Na druhé straně jsme chápali, že není zodpovědné pokoušet se navazovat vztahy tak daleko od domova a tedy souhlasili s tím, že ji tedy může nechat plavat. Ale ať nám aspoň řekne, o čem si celou dobu vyprávěli.

„No, v podstatě o ničem.“, shrnul to David lakonicky jednou větou. Ale to nám samozřejmě nestačilo! Dolovali jsme z něho větu po větě a přestože to z něj lezlo jak z chlupaté deky, nakonec jsme museli zcela otevřeně poznamenat, že je „zvíře, co se pase v poli a není to lev“ (a stačila na to jen tři písmena).

Rozhovor totiž vypadal asi následovně resp. vybral jsem klíčové věty:

„Odkud jsi?“

„Z České republiky.“

„Jé, tu znám. Jednou jsem tam byla.“ (věděla, že existujeme)

„Hm.“

„A jak jsi tady přijel?“

„S kamarády, Tatrou 613. V Jablonci mám dokonce své malé muzeum.“

„Ano? Tatru znám!“ (která z dívek pod 40 let zná jakoukoli osobní tatrovku?) „Máš mobilní telefon?“ (jeden z pokusů získat kontakt na Davida)

„Ano, mám. Doma.“ (neúspěšný)

„Já často pracuji v Německu, to je do Čechie kousek.“ (zájem, zájem, …)

„Hm, to je.“ (zase nic)

„To je ale zima.“, zachvěla se ve večerním závanu větříku. (obejme mě?)

„Hm. No, ….“ (David něco sálodlouze vysvětluje, ale co?)

„A kde tady bydlíš?“ (alespoň ho zkusím doprovodit)

„U známého, vystupujeme u Aurory.“ (no, aspoň něco)

„Tak ahoj.“ (konec)

Dívka stojí na nábřeží, na kterém vůbec nechtěla, jelikož bydlí na opačné straně a čeká. Doprovází jí sestra s přítelem. My hustíme do Davida, ať se pohne a jde ji doprovodit. My bychom rádi, ale vybrala si jeho. Dala mu několik šancí a mezi námi, tohle seznámení by bylo hodně romantické. A hezky se k sobě hodili nejen postavou, rozuměli si i přes jazykovou bariéru. Její táta pracuje v armádě, takže určitě to není chudá popelka, která hledá bohatého prince „ze Západu“. Není jí cizí jméno Tatra, což je taky hodně důležité, pokud má někdo auto jako koníčka. Pracuje často v Německu, mohli by se vidět… Zasypávali jsme kamaráda v dobré víře argumenty, ale zbytečně. Život prostě není telenovela a každý má právo se svobodně rozhodnout. Prosté „Ahoj“ bylo hodně málo, ale Davidovi nezkomplikovalo život. Strávil hezký večer a v cizím městě se necítil na nic víc. Rozuměl jsem mu. Poprvé jsem se tady bál, hodně bál. Bojím se i u nás, kde je prý bezpečno.

Domů jsme dorazili někdy okolo třetí hodiny ranní s tím, že už se do Davida nebudeme navážet. Je to náš kamarád a máme ho hodně rádi. Navíc ho to asi taky celkem mrzelo, cítil bych se stejně. Než jsme otevřeli velké dveře našeho historického činžáku, nakoupili jsme o dva vchody vedle ve „24 časa“ (tyhle non-stop obchůdky mi u nás strašně chybějí!) nějaké jídlo na snídaní a já si za třicet tři rublů rozhodl „doplnit vzdělání“ o plzeňský prazdroj ruské výroby. Typická láhev a etiketa s azbukou obsahovala velice dobré pivo, ovšem zcela rozličné chuti od pravé české plzně. Tím nechci říct, že by nebylo chutné. Naopak, bylo výborné! Ale jiné, pravděpodobně díky jiné vodě. Pojďme spát, vždyť už je zase ráno a když si odmyslím to, že se nám nebude chtít vracet do České republiky, tak s únavou to bude ještě horší.

Rusko VIII.

Středa 4. srpna 2004

Poslední den v Petrohradu se probouzím o půl osmé a dvě hodiny na to jsou vzhůru i kluci. Nálada je na bodu mrazu, protože nám tady bylo dobře a nechce se nám vracet. Nemáme chuť vůbec do ničeho, takže dům, v němž se Lenin po dva měsíce setkával s Krasinym, opouštíme až půl hodiny před polednem. Pravda, musíme se pomalu muset přeorientovat na středoevropský čas, tedy zatímco tady se schyluje k obědu, u nás doma teď možná někdo vychutnává pozdní snídaní. Na ulici je přeplněno, takže chvíli trvá, než se propletu se stanislavou až před náš vchod a po ruském způsobu parkuji v podstatě na chodníku – je tam místo, tak co?

Dneska je to snad poprvé resp. podruhé, co se nám všem podařilo dostat z bytu dopoledne. Z toho vyplývá, že křižník Aurora kotvící pár set metrů od nás je otevřen a zve nás na svou palubu. Zaparkoval jsem hned naproti lodi a vyrazil do obchůdku nějakých dvě stě metrů za mnou pro poslední suvenýry. Na Auroře jsem už byl loni, takže jsem raději volil cestu utracení nějakých drobných za emotivní obrázky města. Kamarádi si připlatili za vstup do podpalubí, jinak samotná prohlídka je – světe div se – zadarmo. Když se vrátili z exkurze, dostali stejný nápad jako já před chvílí a také vyrazili pro nějaké dárky. Já si zatím krátil čas klábosením s kapitánem Naděždy, který zrovna zakotvil a po pár větách jsme se bavili jako staří přátelé. Dozvěděl jsem se, že je vlastně Gruzínec a pracuje zde s celou rodinou již několik let.

„Vidíš ten vysoký činžák támhle?“ ukázal na druhý břeh Něvy. „Tam mám byt a ne jeden. Kdykoliv Ty a Tví přátelé budete potřebovat, můžete tam bydlet. Na ceně se domluvíme.“

No, proč ne, taková nabídka se vždy může hodit.

„Jo, proč Tvůj kamarád včera nedoprovodil tu dívenku? Měla oči jen pro něj.“, vyzvídal důvod nočního rychlého konce.

„On se prostě bál, je tady poprvé. Třeba já tady byl už vloni, to tady s Tebou byla taková rusovlasá průvodkyně.“, stočil jsem řeč jinudy.

„Ano, vzpomínám si na ni. Ne Tebe ne, ale na ni ano. Teď zaměstnávám svou dceru. No, kdybyste chtěli… ono na loďku se často chodí svobodné dívky seznamovat. Obvykle v doprovodu kamarádky nebo sestry. Já sice nosím tady ty černé brýle, ale to není jen kvůli slunce! Kdepak, já díky nim vidím i věci, které bych vidět neměl, ha ha. Tady máš vizitku, zavolej dopředu a já Ti řeknu, když nějaké svobodné slečny vyrazí na výlet. Zbytek už nech na mně, uděláme speciální romantickou plavbu, delší a jen pro vás. A nemysli, stačí občas trošku rozhoupnout loď, děvče se lekne a máš ji automaticky a přirozeně v náručí.“, usmíval se v osmahlé tváři. očitě věděl, co říká.

Nedá se nic dělat, musíme se rozloučit, práce volá (ústy vcelku naštvané dcery, že se táta se mnou tady vybavuje jako o vlastní dovolené). Podáváme si s tím sympatickým asi pětapadesátníkem ruce a přejeme si vše dobré a snad že se v příštím roce zase setkáme. Pevně v to věřím.

A už je to zase tady….máme najeto 3.298 kilometrů a ve 12:40 místního času motor tatrovky startuje proto, aby opustili Sankt-Pětěrburg a s dosáhnutím Ladožského jezera se obrátili a zamířili k České republice. Coby hlavní šofér jsem opět cestovně nervózní a klidu mi nepřináší ani dojem, že jsem nedobrovolně věrný své povaze zase na něco zapomněl. No, snad to nebylo nic důležitého. Teď se ještě rozloučit v Kirovksu a pojeďme. Nemám rád časté zastávky a dlouhá loučení. Jsem už soustředěný na cestu. Navíc máme prasklé sklo na zadních dveřích a pneumatiku, která po „odborném“ ustřižení ventilku nedrží vzduch dvakrát nejlíp.

Kdepak, bude to přesně naopak, Vláďa je neodbytný, že prej se musíme na cestu najíst a „…já ještě slíbil místnímu zmámenému u policie, že mu ukážu Tatru.“

Tak dobře, pojeďme. Na místní stanici působíme jako předváděčka prototypu, i když někteří z uniformovaných mužů přitaká, že tatru zná. A hned na to se stejní „znalci“ zajímají o to, kolik že má válců a jaký mají obsah. Nejvíce je pobaví věta, že s tatrou jezdíme skoro po celé Evropě (což je prozatím značně nadnesené).

„Cha chá, Ěvrópa takája…“, Evropa je takhle velká, ukazuje rozpětí mezi palcem ukazováčkem, „…i Rasíja takááája!“, a Rusko tákhle, rozpažuje obě ruce. Když se později podívám na mapu světa nezbývá, než mu dodatečně dát za pravdu.

„Sakra, já si tady musím taky přivézt tatrovku.“, slibuje si Vláďa, když sedí po letech za volantem T613, auta, které řídil a posléze vlastnil několik let. A protože ví, že stanislava není na prodej, tak hned dodává: „A chci longa. Něco mi sežeň. A musí to mít servo, tohle řízení jde strašně těžko.“

To se mi nějak nezdá, tenhle typ sice nemá v autě posilovač řízení, ale oproti jiným jde úplně lehoučce. Předvede mi na pár stech metrech, že tohle auto ještě zvládá jako kdysi, až se reflexivně chytám madel.

V půl sedmé ruského času po krátké poradě ohledně směru jízdy vyrážíme k Ladožskému jezeru. Není to daleko, ale ztrácíme se po prvních pár kilometrech. Bloudíme a budíme více pozornosti, než bychom chtěli. Nablýskaná limuzína s černými skly, které se na zpětném zrcátku houpe emblém Sankt-Pětěrburgu. Vesnický lid nám s nevraživými pohledy uhýbá na úzké cestičce plné výmolů, o jejichž hloubce se můžeme jen dohadovat, protože jsou plné vody. Přitom jsme určitě blízko, hodně blízko. Vždyť to není jen tak, že by tady lidé okolo chodili jen v trenýrkách a plavkách. Jenže kam, kam odbočit? Nechat tady auto o samotě a vydat se na průzkum pěšky, to odmítám. Když asi potřetí drhnu podlahou o zem, musejí kluci vystoupit a já opatrně krokem přejíždím ty krátery. Škoda, že fotoaparát tohle neumí věrně zachytit, tohle je cesta pro džíp a ne osobák. Naše trápení končíme ve 20:50 místního času a se zbytečně ujetými sto padesáti šesti kilometry od Sankt-Pětěrburgu (3.454 km celkem) se musíme smutně smířit s faktem, že Ozero Ladoga letos neuvidíme… Pocit neúspěchu z nás neprchá ani chlácholením, že to děláme z důvodu bezpečnosti – čekají nás stovky kilometrů do první zastávky! Nezvládli jsme to. „Nepovedlo se.“, znamenám si stručně do palubního deníku.

Vracíme se a jen David na chvíli pookřeje, když mu plním přání a zastavujeme u hasičské zbrojnice, z jejíž otevřených vrat vykukují dva červenobílé zily. Další zastávka je před cedulí, která nám nabízí již dříve vzpomínaný „výlet“ do Murmansku. Je to „jen“ 1447 kilometrů, tak nechápu, proč ne? Naštěstí mne umravňuje Michal a točíme tedy na Pskov. Pojedeme „dobrodružnější“ vnitřní částí Ruska. Vyhneme se tak Estonsku a snad i ušetříme nějaké kilometry.

I když vloni… to jsem se spoléhal na „mapu“, jíž byla jedna uložená textová zpráva v mobilu a byla výčtem nejdůležitějších měst, kterými bychom měli projet. Když jsme málem skončili na běloruských hranicích a rozhodli se z hlavního tahu uhnout na celkem slušnou užší okrsku, netušili jsme, že asfalt po nějakých dvě stě metrech skončí a my během několika málo kilometrů se uprostřed noci ocitneme v lese. Štěstím bylo, že asi tankem nebo buldozerem protažená cesta byla suchá a asi třiceti až čtyřicetikilometrovou rychlostí i sjízdná. Za mokra bychom asi neprojeli. Zatímco Pavel se tehdy zachumlal do spacáku s tím, že když jsem nedal na jeho navigaci a jel po svém, ať nás odsud také dostanu. Nad ránem se to povedlo.

Teď jsme ale tři, máme mapu Evropy i Ruska a široký hlavní tah nás povede až do Pskova. Co do kvality to není žádná evropská dálnice, ale dá se tady jet někdy i více než stokilometrovou rychlostí. Nám jde hlavně o to jet v klidu, zbytečně nespalovat pohonné hmoty, i když tady jsou v porovnání s EU skoro zadarmo a bezpečně dojet na lotyšské hranice. Silnice vede na naše poměry až nekonečně daleko jen rovně. Dokonce jsme si místy všimli dopravních značek, které řidiče upozorňovaly na fakt, že po těch kilometrech roviny bude zatáčka, byť by nebyla prudká. Mikrospánek je tady i přes nerovnosti nasnadě. Nás ale zaujal široký pás mlhy, jenž nám na několik metrů protínal cestu. Když jsme do něj vpluli, štiplavý zápach nás vyvedl z omylu; tohle není mlha, tady se něco pálí! A kdyby jen tak něco, pohlédněte! Po levé straně se táhla desítky a desítky metrů dlouhá a ještě více široká hořící skládka! Barbarství uprostřed pásů lesů si mohla dovolit jen země, která svou rozlohou nebude nikdy malá a kde je jedno, že jedovatý kouř otráví desítky kilometrů okolo. Přece „Rasíja balšája“, Rusko je velké. Ale i tak nás tahle ekologická pohroma netěší. Ale podívejme se také sami na sebe; začíná to u spálení „pár“ plastových flašek v kotli, pokud ne rovnou na zahradě, vždyť to se rozpustí ve vzduchu, no a končí to pak takovým velkoplošným ohništěm, hubícím vše okolo. Obojí je neomluvitelné.

Jedna fotka na památku a pojeďme dále. Čím dříve se dostaneme na hranice, tím to pro nás bude lepší. A kruci! Musel jsem šlápnout na brzdy, protože… někdo ukradl cestu! Zní to asi divně, že? Ale z ničeho nic se docela rovná asfaltová silnice změnila v kus ruiny, jejíž povrch z hlíny a štěrku rozhodně nepatřil k nejrovnějším. K dokreslení situace by snad pomohl fakt, že kluci museli vystoupit z auta a David mne musel navádět, abych nezůstal sedět „břichem“ auta na zemi a kola se jen tak točila ve vzduchu. Vletět do něčeho takového v noci, to by byla pecka! Hezké překvapení, tady člověk asi těžko usne za volantem. Po téhle zkušenosti teda určitě ne.

Jedeme ale dále, a to je hlavní. Nekonečné pásy bříz vystřídané smrkovými lesy ustoupily do pozadí a široké louky svým klidem vábily ke snění. Člověku by se chtělo rozeběhnout, upadnout a spokojeně usnout v téhle postýlce z trávy s nebesy nad hlavou… Jenže všechno je jinak, řízení jde čím dál hůře, auto uhýbá a když přejedu jeden výmolů, začínám ztrácet kontrolu a opakovaným sešlápnutím brzdového pedálu spolu s trhnutím volantem uhýbám za bílý pruh na kraj silnice. Je to jasné – ustřižený ventilek se poroučel a s ním i levě přední kolo. Zatracený opravář! Takového idiota aby člověk pohledal! Krátce se to dá svézt jako vždy na Davida, ale řešení to určitě nepřináší.

„Máš rezervu?“, ptá se mne celkem logicky Michal, ale já prostě nevím. Někde by snad mohla být. Tyhle věci nepoužívám… Odmontovali jsme spodní kryt vpředu tatrovky a vypadlo náhradní kolo! Dobře, tak to by bylo. Jenže (jak by řekl Michal a nechal by svou charakteristickou odmlku), i když se nebudeme zabývat vzorkem, který na raději nepočítatelně let staré pneumatice Barum OR38 stejně není, pokud se nám rezervu nepodaří nafouknout, tak nám je stejně nanic.

„Máš pumpu?“, kruci, proč mi dávají tak těžké otázky? Na co pumpu, pumpa je přece na každém rohu. Samozřejmě, že takové vybavení postrádám. No nic, zkusíme stopovat, auta tady ještě docela jezdí. Vruuummm, no, tak tohle jsme nestihli. Hele, co támhle to BMW? Vruuummm! No, to máme za to, že jsme se mu před pár minutami smáli. Jenže on už ten defekt opravil, zatímco my tady stojíme. Do třetice všeho dobrého? A taky že ano! David mávl a stará černá Volha 21 s prudkým bržděním rozvířila oblak prachu.

„Dobrý den, potřebovali bychom půjčit pumpu, nam nádo vózduch – potřebujeme vzduch.“, spustíme na vystoupivšího šoféra a hned mu ukazujeme náš problém.

„Hm, tak to nemám.“, kroutí hlavou. No vidíte, já říkal, že takové věci se v autě nevozí. Ochotně ještě otevřel kufr, odkud se na nás vyvalily snad všechny možné náhradní díly na „carevnu“, ale hustilku mezi nimi nenašel. Nevadí, i tak děkujeme.

Zkoušíme stopovat dále, ale nedaří se. Ostatně kdo by zastavil uprostřed pustiny (podle všeho jsme někde v oblasti Tosny) třem podezřelým týpkům, kteří určitě fingují nehodu? Nikdo. A u nás už vůbec nikdo. Musíme změnit taktiku. Nás s Michalem se bojí, takže „Davide, Ty vypadáš tak neškodně, zkus to sám. My se nenápadně schováme neschováme za auto.“ A jak je náš kamarád možná smolař a někdy neumí reagovat, tady opět chytil rozhodnost pevně za uzdu a vrhl se do vozovky. Z protisměru se řítila lada a evidentně neměla v úmyslu udělat si zastávku, ale malý velký muž byl jiného názoru. Téměř jí vběhl s mávnutím pod kola, takže chtě nechtě musel řidič zastavit alespoň na chvilku. A to už se k němu řítil David a svou neopakovatelnou ruštinou mu popisoval, jaké má trable a co by potřeboval. Chlapík okolo čtyřicítky vystoupil a strnul; až teď si teprve všiml nás. S co nejmilejším úsměvem jsme jej pozdravili a dělali, že tady vlastně vůbec nejsme. Bylo vidět, že se celkem bojí. To už ho ale David táhl dozadu a jali se hledat hustilku. Sláva! Našla se! David je prostě zase hrdina. Teď jsme přišli na řadu my, protože protáhnout bicepsy nikdy neuškodí a z plných sil masírovali originál Lada pumpičku („Sdělano v SSSR“ – vyrobeno v SSSR, bylo hrdě vyraženo na válci) a dávali našemu nebohému kolu pocit plnosti. Uf, až jsem se zpotil. Dobrý člověče, co jsme dlužni? Mávnutí rukou a snad i pocit, že se nestalo něco jemu, pánovi stačilo. Kdepak, Davide, vezmi mu aspoň dvě piva! Čokoláda pro děti, které seděly vzadu by možná byla lepší, ale tu jsme neměli a úsměv na tváři do té doby trošku zkoprnělého ruského zachránce uklidnil nás, že spokojenost je na obou stranách. Tak pojeďme, umyjeme se někde cestou.

Cesta už není tak idylická, jako před defektem, ale krajina za to nemůže. Kolo není vyvážené, podle všeho je přefoukané a také díky vzorku jen na polovině znamená pro mne jízda neustále cukání volantu a rychlost nepřekračující osmdesátku. Hlavně držet směr a dojet. Přinejmenším někde do města, kde případně koupíme novou pneumatiku. Po pár desítkách minut stojíme před železničním přejezdem. Konečně si na chvíli odpočinu; ono se to nezdá, ale když vám pořád něco kope do volantu, tak vás únava překonává podstatně rychleji. Sluníčko vysílá poslední paprsek nad stromy, závory jsou staženy, světla blikají a my se těšíme na snímek pravé ruské vlakové soupravy. Najednou s krátkým, ale silným skřípotem se na každé straně kolejí vysunuly asi do výšky půl metru dva dlouhé ocelové pláty. No teda! Až jsme se lekli! Tomu se tedy říká zábrana! Tohle už asi odnaučilo chytráky, kteří „strašně spěchají“ kličkovat mezi rameny závor a riskovat tak střet s vlakem. Vpálit do něčeho takového na motorce, tak nedočkavec letí na druhou stranu vzduchem jako pták. A už je tady náš vláček. Prosvištěl kolem jako vítr, ale i tak jsem si všiml, že neměl od spreje ani šmouhu. Jak to tady asi dělají?

Další zastávka už je vcelku dobrovolná – musíme natankovat. Ručička palivoměru je sice v pohodě, ale je půl desáté místního času, za chvíli bude tma a s plnou nádrží se nám pojede lépe. Navíc 13,50 rublů, tedy asi 12 korun za litr naturalu95, který nabízí hezká červená benzínka v obci Susanino, no nekupte to za ty peníze!

Tankování v Rusku se zásadně liší od toho, na jaké jsme zvyklí u nás. Nejdříve je totiž potřeba zajít na pokladnu, zaplatit částku, za kterou chcete doplnit palivo a až pak obsluha „oživí“ stojan a hadice je schopná chrlit benzín či naftu do nádrže. Poučen našim milým Vladimírem jsme věděl, že se vyplatí využít toho, že jsme cizinci a s přáním „Pólnyj tank – plnou nádrž“ přemluvit čerpadláře, ať nám dovolí nejprve natankovat a pak až platit. Povedlo se to i tady. Možná se divíte, proč jsem se neohlížel spíše po nějakém propan-butanu? Odpověď je jasná: jednak po loňské zkušenosti nehodlám zkoušet x redukcí, abych zjistil, že stejně žádná nepasuje a tedy plyn zůstane v nádrži čerpačky, a jednak místní cena benzínu je stejná, jako u nás plynu. A benzín je benzín, o tom není pochyb. Něco málo přes jedenatřicet litrů a stanislava je plná „po špunt“.

Nálada zase prudce stoupá a spokojeně ujíždíme směrem ke Pskovu. Nekonečně široké pláně, neuvěřitelně dlouhé kabely vysokého napětí, sem tam nějaká ta dřevěná chaloupka – to je jiné kafe, než na D1. Ale kamióny jsou problémem i tady. Obzvláště Kazaši ženou své historické tahače bez ohledu na okolí, takže i s naším poněkud větším autem raději uhýbáme ke kraji a náklaďáky pouštíme. Jinému zase na návěsu nebezpečně poskakují železné tyče, přikrčím se jako pilot stíhačky před střelbou a vyrážím do levého pruhu, abych se ho zbavil. Na pár kilometrů zvyšuji rychlost a během několika málo minut jsme sami. V kombinaci světel krajní parkovačky – prostřední mlhovky – spodní mlhovky proplouváme noční mlhou jako nějaké UFO. Těšil jsem se, až to zase uvidím. Jen pár desítek centimetrů vysoký pás mlhoviny se táhne odněkud někam a příď naší tatrovky v něm víří pomyslné vlny hebkého bílého moře vzduchu. Obloha nad námi se barví několika odstíny modré, červené a fialové a ten nekonečný klid je pro mne tím nejlepším balzámem na duši. Vychutnávám si jej plnými doušky a na chvíli zastavuji na začátku jakésiho pole. Jsme ponoření v přízemním oblaku a polní cesta mizí jakoby v nekonečnu. Neváhám a vytahuji kameru, abych tuhle scenérii zachytil. Atmosféra a klid, ten pocit, kdy si připadáte jako v jiném světě, nebo možná, že svět je vlastně někde jinde a vy jste na nějaké jiné, lepší planetě, to se zaznamenat nedá. Snad se podaří natočit alespoň tu krásu ruské noci, která nás tady obklopuje. Na jedné straně se mi odsud nechce, ale jako vždy je tady i druhá strana, která velí jet dále.

Budu doufat, že letos mne povede dobrá zeměpisná víla a že tedy neodbočím někde na Minsk, abych omylem mířil na běloruské hranice, jako tomu bylo v roce 2003. Tehdy se návrat na původní trasu zkratkou proměnil v noční nervy drásající pouť lesy a osadami, jelikož těch pár dřevěnic mělo i do vesnice hodně daleko. Ze tmy na nás místy zasvítilo očima nějaké zvíře a jako ironie vyznívala značka autobusové zastávky. Cesta se rozhodně nedala nazvat silnicí; ne příliš široký pruh protáhlý asi buldozerem nebo tankem se kvalitou vyrovnal jízdě po železničních pražcích. Vlastně ne, pražce by byly mnohem pohodlnější a rychlejší. Štěstím pro nás bylo počasí, za deště bychom na sto procent uvízli v blátě. Asi šedesát kilometrů jsme jeli půlku noci a benzínka uprostřed ničeho, na níž jsme narazili a na které jsme nechali obsluhu v tom, že jsme Poláci, nebyla zrovna tou oázou, jakou jsme si přáli. Nemluvě o zdrcující informaci, že námi zamýšlený hraniční přechod je otevřený pouze ve dne.

„Ale můžete jet tudy…“, ukazovala mi ochotně paní čerpadlářka. „…je to asi dvacet kilometrů podobnou cestou, jakou jste přijeli.“

Takže další hodina poskakování, vyhýbání se jámám a víra v to, že nás nesežere nějaké divoké zvíře. A také že cesta na Krasnogorsk je bezpečnější, než na Minsk. Noční chlad jsem si ani nestačil uvědomit.

Rusko IX.

Čtvrtek 5. srpna 2004

Letošní návrat bude jiný. Snadnější a rychlejší. Máme mapy, já už vím, kde nesmím odbočit a tak za pár hodin už budeme v Lotyšsku. Kluci spokojeně usnuli a před druhou hodinou ranní místního času se „z ničeho nic“ objevil Pskov.

Ten pocit „náhlého zjevení města“ vychází asi z toho, že celou cestu nenarazíte na nic osvětleného, co by alespoň vzdáleně připomínalo českou vesnici nebo město. Je to tak trošku z extrému do extrému; u nás je hustota obyvatel opravdu hodně vysoká, téměř se dá říci, že vesnice spojují města. Tady města spojují jen stokilometrové silnice.

I přes pozdní noční hodinu je ve Pskově docela provoz a staví nás policejní hlídka. Běžná kontrola dokladů, vlastně druhá na naší cestě z Petrohradu. Na tu první si teď vzpomínám, že proběhla kousek od Ladožského jezera. A to dokonce dvakrát, jenže podruhé nás bral kolega prvního policisty. A docela se naštval, když zjistil, že nás už kontrolovali před pár minutami. Pskov bych někdy rád navštívil ve dne. Je to podle mne město s historickým významem a určitě bude i zajímavé. V noci mne zaujal jen osvětlený pomník parašutisty vysoký jako dům. Nevšiml jsem si, zda šlo o památník, nebo vojenskou školu, jelikož jsem měl dost starostí s hledáním směru k hranicím. Věděl jsem, že tohle rozhodnutí bude klíčové pro další průběh návratu.

Když jsem asi počtvrté míjel stejnou policejní kontrolu, řekl jsem si, že tohle je už naposled. Dojel jsem na nějakou křižovatku a odbočil. Přece není možné, abych nedojel k nějakému městu a pak to podle mapy nenamířil k hranicím! A tak jsem spokojeně jel po docela solidní silnici a čekal, až narazím na nějaký záchytný bod. Kluci spokojeně spali a já byl rád, že mi do toho nikdo nemluví. Po necelé hodině jsem si uvědomil, že jsem zvolil trasu špatně. Zastavil jsem a chvíli luštil v docela podrobné mapě Evropy a Ruska, kde to vlastně jsme. Hm, tak bohužel, míříme někam na východ do vnitra Ruské federace. Zůstal jsem klidný jako želva; nádrže máme plné a každá cesta končí křižovatkou, na které prostě odbočím na druhou stranu. Ještě asi čtyři centimetry a pak vpravo zpátky přímo na hranice. Super! Tak jeďme. Složil jsem mapu a pokračoval v noční krasojízdě. Minuty se měnily v hodiny a přestože jsem nakonec někde odbočil, vesnička s příznačným názvem Zachody mi zcela přesně naznačila, kde jsme… Pokračovaly dědinky s názvy někoho, jako např. Ivanovo, kdy obrovská cedule asi metr a půl krát metr (možná více) pár kroků před stavením, což byla někdy stodola, někdy dřevěný domek, začínala obec, a pár kroků za ním obec zase ukončovala. Ideální demokracie, každý tady může mít své město. Nebo byly názvy podle padlých vojáků? Pro mne byla tzv. bílými místy na mapě. Přesto jsem nezoufal, jelikož jsem si něco podobného pamatoval z loňského bloudění. Tedy určitě ty Zachody…

Postupně se asfaltová silnice rapidně zhoršovala, až zmizela úplně a my se ocitli na cestě, kterou jsem před chvílí vzpomínal. Buldozerem projetý les, tankodrom. Zpomalil jsem asi na čtyřicet a kodrcal se dále. Stanislava ovšem nadskakovala tak, že probudila zbytek osádky.

„Kde to jsme?“, podíval se na mne Michal podezřívavě.

„No, trošku jsme zabloudili, ale už jedeme dobře.“, odpověděl jsem jakoby nic do rámusu, jak o sebe narážely kovové části auta.

„Zastav a ukaž mi, kde jsme.“ Michal začínal tušit, že něco není v pořádku.

Když zjistil, že jsme většinu noci jeli opačným směrem a po několika hodinách jízdy jsme ještě dále od lotyšských hranic, něž jsme byli ve Pskově, bez očekávání odporu převzal řízení a odsunul mne na místo spolujezdce. Protestovat jsem nemohl a ani nechtěl. Jízda v noci je vždycky náročnější na oči a tak jsem se přitlačil na dveře a snažil se alespoň zlehka zadřímnout.

Netrvalo dlouho a opět jsme jeli po silnici. Byla široká na dvě větší auta, ale asfaltový pás byl přesně uprostřed a my se na něj vměstnali tak akorát. Pomalu začalo svítat my po hodinách jízdy potkali první „živou duši“ – v protisměru nás minul nákladní vojenský zil. Neunikl nám tázavý pohled šoféra, ale my ctili základní pravidlo – nezastavovat a nebudit pozornost. Což s naším autem nešlo splnit. Cestu lemoval několikakilometrový pruh „nezničitelného“ bolševníku, který tady dosahoval velikosti menších stromů! Žádná malá rostlinka, jak jsem to viděl u nás v televizi! Obloha začala růžovět, probral se i David a tak jsme se rozhodli pro krátkou pauzu. Při pohledu na dřevěný domek vyčnívající z vysoké trávy kousek za bolševníkovým lesem mi Česká republika připadala zase neskutečně daleko.

Je zvláštní, jak slunce po ránu spěchá na oblohu a jak se vše hned zdá veselejší. S přibývajícím světlem se rozšířil i asfalt na silnici a dokonce byl rozdělen bílou přerušovanou čárou. Poprosil jsem o pětiminutovou zastávku, abych mohl nafilmovat to ranní kouzlo, kdy ohnivá koule nejdříve ozářila obzor, pak se v dáli vyhoupla nad koruny smrků, prořízla paprskem noční mlhu a rozsvítila nám úsměv na tvářích. Kam se na tohle hrabe „zkomercializovaný“ západ slunce nad mořem!

Hraniční přechod Ubylinka jsme už měli na dosah, přestože o něm nikde nebylo ani zmínky. On se totiž taky může jmenovat jinak, jak tomu bylo už vícekrát. Docela kvalitní povrch se proměnil zase v tankodrom a my jen nestíhali valit oči, jak kolem nás každou chvíli svištěly místní žigulíky, dle našeho názoru spěchající na ranní směnu. Poskakovaly nahoru a dolů, doleva a doprava, ale jejich majitele to podle všeho vůbec nevyvádělo z míry. Zkoušel jsem občas přidat, ale nemělo to cenu. Nechtěl jsem něco utrhnout, některé díry byly docela hluboké a byl jsem rád, že jsem se jim vcelku úspěšně vyhýbal. Věděl jsem, že ruské území bude pro nás za chvíli minulostí, takže jsem si vynutil další „filmovou“ přestávku. Mezi stromy jsem zahlédl hladinu jezera, na jehož protější břeh jsem sice dohlédl, ale levá a pravá strana byla zase někde v nedohlednu. Vůbec by mi nevadilo postavit tady domek a žít v klidu, daleko od starostí uspěchaného světa…

Po pěti hodinách bloudění a překonávání terénu vpravdě rozmanitého jsme konečně přijeli na hraniční přechod Gavry . Docela slušný výkon, že? Prý nějakých sto dvacet kilometrů. No, my najeli „nepatrně“ více.

„Ty jsi nám chtěl ukázat pravé Rusko, že?“, komentoval naši zajížďku jemně ironicky Michal.

„Přesně tak.“, odpověděl jsem tak nějak neutrálně a kupodivu tím byla naše konverzace na tohle téma u konce.

Abych se přiznal, tak se ztrácím v názvech měst; je to podle mapy město Gavry, ale když dorazíme na místo, je z toho Ubylinka. Asi spolu nějak sousedí, nebo jsme dojeli jinam. Kdoví. Pokud si dobře vzpomínám, loni jsme se tady slušně natrápili. Přejížděli jsme někdy nad ránem a odstavili nás na několik hodin. Nemluvě o zbytečném poplatku asi za přejezd hranic. Snad se i tohle už zrušilo. Pohodová silnice končí krátkou závorou. Stačilo by přidat plyn a zbyly by jen kousky plechu. Jenže ty zátarasy o kousek dále, to by byl poněkud větší oříšek. No nic, beru doklady a jdu navštívit unimobuňku.

„Dvě sto dvacať rubléj – dvě stě dvacet rublů.“, procedila mezi zuby chladná blondýna. Hm, takže talony jsou stále ještě v kursu.

„Móžno platiť eurámi? – Můžu platit eury?“, ptám se slušně. Mám u sebe asi jen sedm rublů a kamarádi na tom nejsou o moc lépe.

„Nět.“, zamítavá studená odpověď.

„Hm a kde je možné vyměnit peníze?“, pokračuji unavenou ruštinou.

„Ve městě. Otevírají ráno. Město je odsud asi sto dvacet kilometrů.“, vrací mi doklady a věnuje nějakým svým papírům.

S touhle dámou si asi jen tak nepadneme do oka. To nemůže myslet vážně, že se po probdělé noci bude někam táhnout, abych vyměnil dvě stovky. Kruci, ta je ochotná, jako by už byla v Unii.

„Michale, zkus zají na benzínku vyměnit. Berou jenom rubly…“, žadoním po kamarádovi, který by už zjevně taky rád zdřímnul ve slušné posteli. Chvilku se mne pokouší přemluvit ke spolupráci, ale já na to nějak nemám nervy. Jedu přeparkovat stanislavu mimo hraniční prostor a společně s Davidem čekáme. Michal zjevně nemá štěstí, ze dveří čerpačky kroutí hlavou.

„Támhle stojí kamión, Polák. Třeba vezme nějaké zloté a dá ti rubly.“, snažím se motivovat k další akci. Z uvedené situace vyplývá jediné – neutrácejte vše, než překročíte ruské hranice!

Pár minut se jakoby nic neděje a Michal se k nám vrací se zasmušilým výrazem. Asi zase nic.

„Ale ne, mám…“, poznamenává jen tak mimochodem.

No výborně! Vracím se s nakvašeným výrazem do budky a beze slova podávám pasy se směněnými rubly. A zkus něco říct, tak Tě čeká výbuch sopky! Pozdravu na shledanou se ode mne pochopitelně nedočkala. Musel bych být blázen, kdybych opětovně toužil po handrkování kvůli pár babek. A vlastně ani nevím za co. Aha, za kus kvalitní cesty. Tak jo.

Závora se zvedá a my můžeme popojet pár metrů k hraničnímu přechodu. Teď bude následovat zbytečné čekání jako v Transservisu a pak další závora – na konci placeného úseku. Rozumím tomu, že peníze je třeba získat jakýmkoliv způsobem, ostatně náš český sociálně demokratický systém je v tomhle směru taky hodně vynalézavý, ale k čemu je dobré to zdržování? Asi po dvaceti minutách jsem podruhé vystoupil z auta a mířil se všemi papíry k zelené superunimobuňce. Byla asi třikrát větší, než je standard, proto mne napadlo takové označení.

„Tatra? Éto gruzavik! – Tatra? To je náklaďák!“, spustil na mne kníratý celník.

Už je to tady zase. To snad není pravda, podruhé za dva roky narazit na stejné dva blbce. Již v minulém roce se tady odehrála menší slovní potyčka na téma osobních a nákladních vozů značky Tatra. Těžko říct, kdo se tehdy stal vítězem, protože malé nedorozumění vyústilo v několikahodinové stání „v koutě“. Poučen jsem se snažil podobným následkům zabránit, ale unavený zřejmě nemám dostatek diplomatického citu. Nebo jsem až moc házel očkem po sličné příslušnici v zelené uniformě, jejíž mahagonové vlasy a veselý úsměv nezaujaly jenom mne. Každopádně jsem knírače vytočil na docela slušnou míru. Nasadil si čepici a vyběhl za mnou ven.

„Tak kde to máš?“, vybafl na mne.

„Tam, to páté auto, takové modré.“, ukazoval jsem doprostřed stojící fronty.

Kdyby to šlo, tak by se asi rozestoupila země. Mrknul jsem vlevo, tam se culila mahagonová Ruska, otočil jsem se zpátky, tam zuřil kníratý Rus. No a dopadlo to podle očekávání. Naše pořadí mezi čekajícími auty bylo v tu chvíli vynulováno. Starý bavorák před námi a další vozy za námi už dávno brázdily lotyšské cesty a my pořád stáli před „neprůjezdnou“ závorou. Mužská ješitnost někdy opravdu nezná mezí. Po hodině a půl sezení a ležení v autě se na nás usmála nejen krásná Ruska, ale s ní i štěstí, jelikož zvedla závoru a pokynula nám, ať upalujeme na hranice. Díky!

„No, Tómaš…“, tak copak to tu máme, zajímal se ruský celník. Od počátku mi byl velmi sympatický. Nejen proto, že mi připomínal vzhledem i gesty mého známého, ale i proto, že na první pohled jevil známky dobré nálady. Zda to bylo díky nějakému povzbuzovači, nebo ho jen bavila práce, to už se mi zjistit nepodařilo, ale faktem zůstává, že si nechal otevřít kufr, zkušeně prohrábl batožiny a konstatoval:

„To je chlastu, to je chlastu…“ (volný překlad Michala)

Pochopitelně mne rozesmál a napětí z předešlých trablů bylo to tam. No, jenom pár litrů vodky, šampaňského a několik lahví piva, pro kamarády… Zalezl do kanceláře a já ho čekal u okýnka, až mne vyzve. Nic se nedělo.

„Ty jsi Tómaš? Ty nejsi Tómaš“ . . . „Tómaš Pětlach!“ ozvalo se a já si všiml, že sedí na opačné straně místnosti zády ke mně. Obešel jsem tedy budku a s úsměvem mu podával doklady.

„Á, Tómaš. Tak si zkontrolujeme, jestli Tě máme v systému.“, pobrukoval si spokojeně a klepal do počítače údaje z pasu.

„Auto Tatra, značka sedí, bydliště Náb….“, zkoušel přečíst ulici.

„Náběrežnaja.“, pokusil jsem se napovědět. To jsem tomu dal.

„Náběrežnaja? Tady je Nabrezi! To musíme opravit!“ a už přepisoval v počítači „chybný“ řádek.

Tentokrát jsem byl aktivní blbec já, protože jsem mu název ulice přeložil a z Nábřeží udělal rázem Náběrežnaju (rusky Nábřežní). Ani to však už nic podstatného nezměnilo a po další formální kontrole můžu s radostí zaznamenat, že je 8:37 ještě ruského času, máme najeto 4.101 kilometrů (803 kilometrů od Aurory a 349 kilometrů ze Pskova) a přes obec Ubylinka konečně vjíždíme do Lotyšska!

Lotyšsko

Téměř na minutu přesně dvě a půl hodiny nám trvá průjezd prostřední pobaltskou republikou. Dálnice A13 je v perfektním stavu, provoz minimální, na policejní radary jsem tady nikdy nenarazil a jediné, co snad stojí za zmínku je to, že už i tady brzy otevřou čerpací stanice na propan-butan. Informace možná nedůležitá, ale soustředím se jen na jízdu a tak si všímám jen toho, co souvisí s motorismem. Nemáme moc sil ani peněz na to, abychom udělali zastávku a prošli si druhé největší město Daugavpils, jež na naší trase hraje roli záchytného bodu. Určitě tuhle návštěvu zvládneme příště!

A taky si budu muset poznačit, kde jsem to potkal kruhový přejezd s velkým bílým křížem uprostřed. Snad pětimetrový památník si totiž dobře pamatuji už z minulé cesty a je tady zase.

Hodinky ukazují 11:05 a zatím ještě neřešíme to, zda ukazují správný čas podle země, ve které se nacházíme. Jisté je, že máme najeto 4.269 kilometrů (971 kilometrů od Aurory) a chystáme se na přejetí státních hranic v Medumi.

Teď se jen spoléhat na to, že nás nebudou moc kontrolovat. Máme štěstí, službu mají příslušnice něžného pohlaví. A jak jim to sluší v té zelené! Formální prohlídka pasů a otevření kufru, ta chvilku pojedeme. A nebo ne?

„Počkej, musíš pořádně.“, jakoby říkala, kde se vzala, tu se vzala, docela hezká čtyřicátnice v uniformě.

Asi nadřízená. Teď je na řadě můj ručník. Abych zamaskoval vše, co jsem vezl, rozprostřel jsem ještě mokrý a na první pohled značně používaný kus froté látky přes co největší plochu zavazadel. Tohle přece musí odradit! Ale kdepak! Pár šikovných hmatů a – cink! A cink!

„Co to tady vezete?“, podívala se na mne přísně.

„No, vodka, pivo, dárky pro přátele.“, odvětil jsem po pravdě.

Druhou větu jsem už nerozuměl, což vedlo k tradičnímu přerušení rozhovoru a pokynu, že smíme jet. Výborně!

Litva

Vstup do Litvy jsem předpokládal se zdržením jen pár vteřin, možná minut. Jenže tři mladí celníci evidentně nemají co dělat a snaží se zavést konverzaci a současně kontrolovat naši tatrovku co možná nejdůkladněji. Proč? A zase ta vodka. Kruci, proč každého zajímá, co vezu? Musejí mi to snad proplatit?

„Kolik litrů?“, vyrozuměl jsem dotaz.

„Tři a půl, ehm, tri, ehm pjať…“, zamotávám se, jelikož si nevzpomínám, jak se řekne tečka nebo čárka. Prostě Tatra 613 má obsah tři a půl litru, najděte si to v techničáku, když jste takoví frajeři.

„Tak? A víte, že do Litvy je možné přivézt jen tři litry?“, ožívá jeden z kontrolorů.

Aha, vás nezajímal obsah motoru? Na to se přece ptají všichni! No tak vodky, to nevím, kolik vezu. Možná ještě o něco více, ale rozhodně to tady nehodlám řešit. Nahodil jsem nacvičený výraz nechápajícího idiota a tak nás pobaveně a bez dalšího vyptávání vpustili. Nějak ztrácím smysl pro humor, když jsem přetažený a mám před sebou ještě stovky kilometrů jízdy. Ono se to nezdá, ale levé přední kolo – vzpomínka na ruský defekt – po celou dobu rozkmitává volant a jak poznamenal Michal, je tak cestování ještě náročnější.

Hned po pár stech metrech v Zarasai tankuji plyn. Ne, že bychom už vyjeli všechen benzín, ale už nejsme v laciném kraji a platit skoro třicet korun za litr se nám nechce. Plyn za 1,25 litů (12,50 Kč) je akceptovatelný. Od rusko-lotyšských hranic k těm lotyšsko-litevským to bylo plus mínus 175 kilometrů. Těžko to změřím s přesností na metry, jelikož se neodhaduje snadno, zda už jsme v jiné zemi, nebo ještě stojíme na vstupu.

Další zastávku uděláme až na litevsko-polském přechodu v Suwalkách. Chceme ušetřit co nejvíce za případné ubytování. Není možné, abychom to ve dvou lidech už nedojeli až domů…

Jenže člověk míní a neuvědomuje si kolikrát své skutečné síly. Po pár hodinách jízdy předávám kormidlo Michalovi a zkouším na chvíli usnout. Není to nic moc, ale dá se říct, že se probouzím až na hraničním přechodu Budzisko-Suwalki.

Polsko

Jsou čtvrt na čtyři odpoledne už středoevropského času, máme najeto 4.563 kilometrů (1.265 kilometrů od Aurory) a necelých tři sta kilometrů byla dlouhá trasa přes Litvu. To je jiné cestování, než když se „výletuje“! Michal hodnotí překročení litevsko-polských hranic jako „hladký průjezd“ a mi nezbývá, než mu věřit. Nějak si nic neuvědomuji, protože jsem strašně unavený. Přesto vycházím Michalovi vstříc a střídám ho za volantem. Chudák už také nevidí na oči. Situaci neusnadňuje vedle předního kola tvaru elipsy ani počasí, protože sluníčko si vybralo dovolenou a tak usilovně prší. Domlouváme se, že se za pár hodin zase vyměníme.

Augustów, Ostrow Mazowiecki, Warszawa – to je náš hlavní směr. Pokud bych měl i přes únavu popsat svůj pocit, tak je asi takový, že se mi zdá, že už jsme blízko domova. Když ale po několika hodinách jízdy skoro usínám, zdá se mi to ještě strašně daleko. Navíc ztrácím pojem o čase a kilometrech a nová dohoda s Michalem, že se budeme střídat po dvou hodinách jízdy tak padá na tom, že nezvládnu více než asi dvacet kilometrů. Sotva usednu na sedadlo řidiče, snažím se vsugerovat, že jsem v pohodě a zvládnu to. Stačí pár kilometrů a bolest hlavy a „slepé“ oči mne nutí k zodpovědné výměně. Statečný kamarád se nakonec drží dvě hodiny, ale pak už také nemůže. Tma jako v ranci, monotónní pohyby stěračů, vibrující řízení… z posledních sil uklízím auto ke svodidlům a usínám.

Pátek 6. srpna 2004

Nevím, jak dlouho jsme spali, ale cítím se docela příjemně odpočatý. To nebylo těch klasických „dvacet“. Ale je mi to jedno. Nespěcháme zase tolik, abychom se někde nabourali. Stejně si myslím, že někde u Wyszkova dotankujeme, proletíme Warszawou a zkusíme se vyspat poněkud kulturněji. Určitě se nám poštěstí nějaký penzion nebo levnější hotel.

Hlavní město Polska je od hranic nějakých tři sta dvacet kilometrů. Neodvažuji se ani odhadnout, jak dlouho asi jedeme. Soustředím se totiž na to, že opět ztrácíme čas blouděním. Docela dobré značení končí s příjezdem do Warszawy a my marně hledáme směr na Wroclaw. Nakonec pokorně zajíždím na benzínku, kterou si pamatuji už z loňského roku. Kroužil jsem ve stejných místech a ne a ne se vymotat. Na mapu Polska ještě mám a hned si nechávám vysvětlit, kudy tudy tam.

„Pojechaš tady nalavo i prosto i prosto i prosto… – Vyjedeš tady vlevo a rovně a rovně a rovně…“, ukazuje mi i rukama ochotný chlapík z čerpačky. Zní to opravdu jednoduše – prostě vyjedu, a pak přes všechny křižovatky a kruhové objezdy projedu rovnou na Wroclaw. Díky!

Sice mám dojem, že jsem nevyjeli až tak optimálně, protože na místo široké silnice se plazíme po místní komunikaci nižší třídy, která nás vede přes kdejakou vesnici, ale to nevadí. Hlavní je, že se blížíme k České republice!

O půl čtvrté ráno, po 1.825 kilometrech bez normálního noclehu, nabývá náš nahlas nevyřčený plán konkrétních rozměrů. „Trans Motel“ zářící do tmy je sice v protisměru, ale kdo mi zabrání se otočit a vrátit? Nikdo! Na parkovišti je dost kamionů na to, aby byl plně obsazený. Kdepak má vchod? Vstupujeme s Michalem do restaurace, kde i přes pozdní hodinu je zábava jako odpoledne a šoféři si tady dokonce dávají i něco na zub. Samozřejmě hned taky ožívám, i když tzv. UHO – univerzální hnědá omáčka – podle mého kamaráda nevypadá dvakrát nejlíp. Jelikož drží kasu, tak musím ustoupit a podřídit se naší prioritě – nocleh. Jako člověku, který nebydlí až tak daleko od polských hranic, mi tento jazyk nedělá problém, a tak ostravsko-polskou skládankou se dožaduji v podstatě jakéhokoliv pokoje pro tři osoby.

„Máme jen čtyřlůžkový!“, dozvídám se odpověď.

Hm a komu to vadí, říkám si? Poslední slovo sice musí mít Michal, ale já do toho určitě za těch 110 zlotých jdu a je mi jedno, jaký je kurs. Chci se vyspat! Je to dobré, souhlasíme oba a já se už nemůžu dočkat postele. Jediný mrzutý je David. V podstatě jsem ho totiž vzbudili a tak s prskáním a neuvěřitelným bručením „Já nikam nejdu!“ se snaží náš záměr sabotovat. Má smůlu. Auto už parkujeme do prostoru vyhrazeného hostům a bereme to nejdůležitější na pokoj. Chceme spát! Vypadá to hezky. Útulně. Rozhodně je to lepší bydlení, než jsme měli v Polsku na cestě do Petrohradu. Mizím ve sprše, abych si postýlku vychutnal čistý a voňavý. Je sice brzké ráno, ale já všem přeji dobrou noc!

Probouzí mne sluneční paprsky. Kolik je hodin? Snad jedenáct? Rozhlížím se kolem sebe a vidím jen rozespalé tváře. Ale rozhodně spokojenější, než tomu bylo v noci. I nabručený David se lehce usmívá a noční nebo spíše ranní nevrlost je ta tam. Ráno moudřejší večera a tenhle motel tomu dává jen za pravdu. Pomalu se sbalíme a vyrazíme na cestu domů. Už to máme kousek. Možná se to někomu nezdá, ale já takový pocit rozhodně mám. Vzpomínám si, jak pro mne bylo nemyslitelné jet někam třeba jen padesát kilometrů – to byla dálka! Dnes je už vše jinak a když se mne někdo zeptá, „co kdybychom se podívali tam či onam?“, nemám důvod odpovědět jinak, než „proč by ne?“.

Pár minut po půl jedné opouštíme motýlek a mně chybí ke štěstí jen něco dobrého k snědku. V myšlenkách se mi prohání večerní podivná omáčka, kterou zrovna servírovali při naší poptávce bydlení, jako delikatesa. Jenže má peněženka zrovna neoplývá bohatstvím, takže musím pokorně vyčkat, až se dohodneme na společné snídani. Nebo obědu? Každopádně platí, že když se dva hádají, třetí se směje. Tou třetí, nebo spíše čtvrtou, byla stanislava; po dvou stech kilometrech dostala svých dvaašedesát litrů plynu a na rozdíl ode mne musela být plná energie na těch posledních pár hodin jízdy.

Naštěstí se kamarádi slitovali a nebo také dostali hlad a zastavili jsme kousek od cesty u jednoho občerstvení. Tahle banální věta je však významnější, než se na první pohled zdá. Jednak polské komunikace nazývat cestami nebo dokonce silnicemi, je hodně nadsazené. Je skvělé, že se snaží svou síť opravovat a udělat to pokud možno co nejlépe, ale… hodiny a hodiny jsme se trápili po úzkých prašných rozkopaných cestičkách, kde hned vedle čekaly nebezpečně hluboké příkopy a sotva jsme nabrali rychlost, která by se konečně z jízdy krokem dala počítat na desítky kilometrů, už jsme museli zastavovat z důvodu další uzávěrky. A pak že v Rusku nejsou cesty, mumlali jsme si ironicky. Ale co, za chvíli jsme doma! Teď si dáme něco na zub. Coby člověka nejblíže polským hranicím na mně zbyl překlad z polštiny, ale myslím si, že i oba dva světoběžníci rozuměli nápisům dobře. Šašlik byl tady rozdílný hlavně v tom, že byl napsán latinkou a jinak to byly ty známé kousky masa na špejli. Pro hladovce jako my nepopsatelná dobrota.

Kluci se trošku pozdrželi a tak jsem vylezl na nedaleký kopec a rozhodl se zdokumentovat ten luxus v rychlém občerstvení, jaký nabízí stát Evropské unie. Tím nechci nijak velebit na příklad MacDonald´s, ani náhodou, ale jen poukázat na to, že není vše až tak zlaté, jak se zdá. Parkoviště, ze kterého se auto rozjelo jen zanechávajíc za sebou mraky prachu, bagr, jež měl na svědomí tu rozrytou zem všude kolem,. Budka se schůdkama, kde na štěstí docela dobře vařili a kopec, ze kterého jsem právě udělal pár fotek a díky pár křovinám ještě posloužil i jako místní toaleta. A v podstatě, co nám chybí ke štěstí? Neonová reklama, chrom, malé porce se vznešenými názvy a přemrštěné ceny? Tohle mi osobně tedy nechybí. A tomu Němci v BMW, co stojí vedle evidentně také ne. Za cenu „levné krásy“ a neustálých akčních nabídek „zdarma“ nebo na „výhodné splátky“ úplně zapomínáme, že život je úplně někde jinde. I když je taky možné, že život jsou právě ty výlety do supermarketů a jen můj zastaralý názor mne „uvězňuje“ v dobrém pocitu z přírody, z milých lidí a neuvěřitelné svobody, kterou jsme dostali dá se říci zadarmo, a které si tak nevážíme.

Nevím, zda každý člověk má podobné pocity, když se odněkud vrací. Ale já strávil těch sto kilometrů, které jsme klopýtali v autě s naším nešťastným kolem v havarijním stavu, ve vzpomínkách a myšlenkách. Takže mne hodně naštvalo, když nás na těch posledních hranicích nechtěli pustit domů.

Česká republika, návrat

A nebyl jsem sám. Za čtyři minuty bude osmnáct hodin středoevropského času, máme najeto 5.423 kilometrů (2.125 kilometrů od Aurory) a jsme zpátky v České republice! Radost nám kazí jen zklamání nad tím, jak dlouho nás zdržovali na polsko-českých hranicích v Harrachově. Jistě, oproti Estonsku je to legrace, ale i tak. Nemluvě o tom, že hned po překročení přechodu se na nás sesypaly reklamy a akce na „typicky české“ produkty za „typicky české“ ceny s asi sto procentní přirážkou. Co s tím naděláme? Vrátíme se? Ale ne, pojedeme raději domů. Což ale neznamená, že se nevrátíme už nikdy zpátky. Naopak! Žít se dá všude a jen zaslepení, kteří byli nejdále v sousední vesnici, mohou tvrdit, že naše zem je ten jediný prostor na Zemi, kde se dá žít. Přestože v srdci mám hlubokou úctu a hrdost na Českou republiku a když slyším označení „Česko“, tak vypěním, protože to prostě zní hrozně, nedivím se už emigrantům a lidem žijícím v zahraničí, když říkají: „V České republice jsme doma, ale domov už máme jinde.“

První zastávkou je Davidův Jablonec. Místo, kde jsme při odjezdu narazili na první technický problém, protrženou benzínovou hadici, se stává místem pro nafocení snímku vítězství, na němž zdvižené palce jen dokazují, že jsme se v pořádku vrátili z naší výpravy. První telefonáty domů svým blízkým a kamarádům. Mé pocity nejsou už tak vyhrocené, jako tomu bylo při prvním návratu, kdy jsem vyhladovělý na jedné z prvních ostravských čerpacích stanic loudil bagetu a jel vzbudit své rodiče, abych se jim ukázal živý a zdravý. Jsem opravdu hodně rád, že jsem v pořádku zpátky a mám z toho upřímnou radost. A těším se, že se do Ruska zase podívám. Začínám cítit, že mi ten kraj a lidé chybí. Když se mne někdo zeptá, kde bych chtěl žít, tak odpovím, že v Litvě. Budou kroutit hlavou a nepochopí, že jsem tak odpověděl jen proto, že už jsem zpohodlněl a žít v Evropské unii mi vlastně vyhovuje. Dají dohromady Litevskou republiku i Ruskou federaci a vůbec jim nepřijde divné, že pobaltská země nás trumfla při v stupu do Unie skoro ve všem. Pořád to pro ně bude Sovětský svaz. Mně to nevadí, já si dovedu představit i život v Petrohradu. Nebo okolí. Nižší životní náklady a pořád tam ještě častěji říkají, že „není problém“, tedy za pár rublů, pochopitelně, zatímco u nás se už stává problémem skoro většina základních věcí. No, možná to vidím jen moc černě. Michale, jedeme, ještě bude dost času si takhle přemýšlet! A já chci dneska už spát ve své posteli!

Zbývá posledních pár kilometrů. Cestou nás ještě pobaví tři holky ve fábii, které nás zkoušejí předjet, ale napoprvé se jim to nedaří. Pak se jim to konečně povede, ale jen na chvilku – jen tak se nedáme! Klukovská hra, ale teď už se ani nebojíme, že nám třeba upadne kolo. Praha je pár minut před námi a servisů habaděj. Poslední objetí na rozloučenou a zůstávám se stanislavou sám. Kdysi jsem jezdil z Ostravy do Prahy více než pět hodin. Lada dvanáctistovka příliš neumožňovala překročení maximální povolené rychlosti, takže taková cesta tam a zpět byla celodenním výletem. Tatrovka stejnou trasu zvládne za dvě hodinky a pár minut. Ale ne dneska. Dneska chci dojet v klídku domů a přes víkend se trošku aklimatizovat do práce. Poslední cestovatelské tankování u Vyškova a s posledními myšlenkami na to, jak rozjedeme s kamarády podnikání na východě, dojíždím do nočního Brušperka. 5.950 kilometrů jsem přežil bez újmy na zdraví a plný optimismu se vracím do rodného kraje. Sen o spánku ve vlastní posteli se dneska stane skutečností…