Pět minut před půl čtvrtou hodinou ranní jsme v Harrachově (543 km) překročili česko-polské hranice. Kontrola byla jen formální, bez nějakých kyselých poznámek, jak tomu bylo loni v Bohumíně.
Cestou necestou okolo polských hranic jsme ve tmě míjeli hrad Bolkow, ze kterého byly vidět jen do noci zářící signalizační světla pro letadla. Pomalu se rozednívalo a my jsme jeli po celkem dobré dvouproudé silnici směrem na Wroclaw. Náhle se před námi objevila překvapivá cedule „Rusko 0,5 km“ vpravo. Že by to bylo tak blízko? Vždyť jsem od hranic jen sto kilometrů! Odbočil jsem a byla to pravda. Byli jsme v Rusku. Nebo možná v Rusce, protože tohle Rusko byla ne moc udržovaná vesnice čítající asi 20 domků a jednu hlavní kostkovanou cestu. Jeden z poněkud rozbořených domků vypadal na historickou památku, ale nechtěli jsme zbytečně rušit ranní klid a pokračovali jsme v cestě dále. Doprovod nám dělal úžasný východ slunce, kterých jsme později měli to štěstí vidět více.
Na začátku Wroclawi (686 km) jsme se rozhodli odpočinout a zamířili jsme k hotelu Agro. Byla to čtyřpodlažní budova, která vypadala spíše na ubytovnu, než hotel v pravém slova smyslu. Ale potřebovali jsme hlavně trošku spánku a pro tyto účely nám tento hotel vyhovoval. Auto jsme zaparkovali kousek od budky hlídače placeného parkoviště a po pár minutách čekání na recepci jsme měli zajištěný třílůžkový pokoj. Za 130 zlotých byla k mání předsíňka, koupelna se sprchovým koutem, pokoj s křeslem a televizí a s postelema, z nichž dvě poněkud připomínaly vodorovně ležící skříně. U okna s veselými květinovými závěsy byl malý stolek s dřevěnými židlemi, kam jsme odložili menší zavazadla a v nezvyklý čas – třičtvrtě na šest ráno – jsme se odebrali ke spánku.
Vzbudil jsem se něco po půl jedenácté. Nebyl jsem vyspaný až tak úplně do růžova, ale na nejnutnější regeneraci těla i mysli to stačilo. Kamarádi cestovatelé ještě spali, takže jsem se věnoval řešení pracovních záležitostí a přemýšlel o tom, jestli jsem přece jen neměl parkovat na hlídaném parkovišti.
V poledne už byli vzhůru i David s Michalem a tak jsme mohli pět minut před půl druhou odpolední vyrazit. Snídaní jsme si odbyli na nedaleké čerpací stanici. Měli vynikající párek v křupavém rohlíku za 3 zloté. Doplnili jsme zásoby minerálek a obohatili zavazadlový prostor naší tatry také o pár plechovek piva značky Tatra.
Na začátku vjezdu do centra Wroclawi jsme v protisměru minuli dva sovětské tanky T-34. Stály hned u cesty na asi třímetrových podstavcích a přestože na sobě neměly rudé hvězdy, bylo zřejmé, že se jedná o památník obětem druhé světové války. Byly dvě hodiny odpoledne a Wroclaw se stávala neprůjezdnou. Proudy aut se valily po příjezdových komunikacích směrem do centra, aby zde narazily na zúžení způsobené opravou mostu přes řeku. Provoz přestaly určovat semafory a začal boj o místo v hlavní jednoproudé koloně. Silničáři občas řídili dopravu, ale v podstatě šlo o to pokusit se projet a přitom se nesrazit s jiným autem, tramvají nebo neskončit pod parním válcem. Několik málo minut kličkování a už jsme mohli pokračovat dále.
Dalším velkým městem, které bylo na naší trase, byla Warszawa. Do té doby celkem dobře sjízdné silnice se změnily na desítky kilometrů se táhnoucí uzavírky s vyjetými kolejemi od přetížených kamiónů. Po třech hodinách vleklé jízdy jsme v malém městě Rusiec natankovali plyn a za další asi dvě hodiny jsme udělali zastávku na občerstvení. Hotel Palatium byla cihlová stavba s dominujícím podloubím, příjemnou venkovní terasou a také s posezením na zahrádce. Rozhodl jsem se ochutnat tradiční polskou polévku. Osm zlotých se mi sice zdálo trošku hodně, ale polévka byla vydatná a hlavně velice chutná. Zajímalo mne, z čeho se připravuje, ale nebyl jsem schopen určit mimo vejce natvrdo a masa žádnou další ingredienci. Až později v ČR jsem se od známé dozvěděl, že se pro přípravu se používá voda z odmočeného chleba a spousta dalších přísad. Zatímco slunečníky na zahrádce propagovaly dánský pivovar Carlsberg („Zajisté nejlepší pivo na světě.“), já jsem si objednal místní Zywiec. Kamarádi si vybrali rajskou polévku a velký salát s kuřecím masem. Na restauraci dvouhvězdičkového hotelu byly ceny přece jen asi dvakrát vyšší, než ve srovnání s cenami u nás. Ale personál byl velice příjemný, naprosto bez problémů hovořil anglicky a dokonce mi nechal jako dárek sklenici s logem pivovaru Zywiec.
Během oběda, nebo lépe řečeno večeře, protože se blížila sedmá hodina večerní, jsme probírali dosavadní poznatky z cesty. Po nepříjemných zúžených cestách jsme se konečně dopracovali na úsek dálnice. Čtyři pruhy výborné silnice nabízely možnost dohnat časovou ztrátu, ale taky nebezpečný a pro obyvatele České republiky neznámý způsob, jak snadno a rychle havarovat. Protisměrné pruhy byly rozděleny svodidly, která byla místy přerušena a tvořila spojnice mezi oběma směry, ale také malé křižovatky. Takže si představte, že svištíte v levém pruhu po dálnici a najednou se vám tam zleva vřítí traktor s vlečkou. Heroický výkon, kdy vyjíždí z vedlejší cesty přes dva pruhy až do toho třetího, kde auta lítají běžně rychlostí 130 km/h, si zaslouží nejen obdiv odvážného traktoristy, ale také náležitou pozornost šoféra auta na dálnici. Těžko odhadovat, jak by podobná situace vypadala u nás, kdy na dálnici levý pruh patří často novým silným vozům, jejichž řidičům sice ještě nestihl „uschnout“ řidičák, ale tachometr bez problémů ukazuje k hranici 200 km/h… Nejsem zastáncem názoru, že nebezpečná je rychlá jízda. Domnívám se, že nebezpečná je špatná jízda zaviněná neschopným nebo nezkušeným řidičem, což v kombinaci s vysokou rychlostí může vést až k tragickým koncům. Oživením na jinak jednotvárné cestě bylo také duo tuningových „maluchů“, polských autíček Fiat 126. Hliníková kola na širokých pneumatikách, černé fólie na sklech, upravená světla, nezbytné dva bílé pruhy přes celé auto a charakteristický dunivý zvuk výfuku, nás jen ujistily v tom, že tuning je oblíbený nejen u nás. Co se ale u nás nevidí, naštěstí, je kombajn. Tedy kombajn dálnici! Prostě kde se vzal, tu se vzal, najednou tam byl, jako by se nechumelilo a spolu s ostatními účastníky silničního provozu se plazil v pravém dálničním pruhu. Ještě že v Polsku neexistují dálniční známky. Nějak si nedovedu představit, jak kombajn před vjezdem na dálnici zastaví u benzínky a požádá o desetidenní dálniční známku za stovku, protože potřebuje jet po D1 z Brna do Prahy…
Po dobré večeři jsme si ještě odběhli na sousedící čerpací stanici pro nějaké drobnosti na cestu a v 19:45 jsme opustili parkoviště hotelu Palatium. Do Warszawy zbývalo ještě necelých čtyřicet kilometrů. Loni podél hlavního tahu na hlavní město Polska stopovaly lehké děvy a lákaly na radovánky v autě či možná někde ve křoví. Letos jsme zahlídli jen dvě nesměle mávající „stopařky“ docela sympatického vzhledu, což znamenalo, že během několika málo minut budeme v metropoli. Tam nás přivítal docela hustý večerní provoz, pro který ale padesátka v obci znamenala jen jakési číslo, takže jsme se přizpůsobili a bez větších problémů se rychle dostali na náš hlavní směr – Augustow. Minuli jsme katedrálu, dominantu Warszawy, projeli kolem hlavního nádraží, zaregistrovali českého favorita s karvinskou espézetkou a už jsme svištěli k poslko-litevským hranicím.
Neděle 25. července 2004
Cesta se velice rychle zase zhoršovala a z původní docela sjízdné silnice se stávaly prašné cesty s místy hlubokými výmoly. Doprava byla v podstatě vedena jen v jednom pruhu, takže jsme chvíli poskakovali po silnici bez povrchu a zastavil nás semafor. Kolona z protisměru projela a my poskakovali dále, až nás zase zastavil semafor. Místní frajeři se pravděpodobně přesouvali po místních diskotékách, takže pádili jako o závod díra nedíra. Jeden z nich se asi rozhodl uspořádat noční rallye. Do té doby jsem okolní „závodníky“ ignoroval, protože jsem před sebou měl více než jen málo kilometrů, ale jeden mne opravdu vytočil. Nemám rád, pokud se někdo stanislavě lepí na zadek a ještě do toho svítí dálkovými. Černé fólie na sklech a vytažené rolety na zadním okně sice bez problémů odrazí světelný útok, ale na téhle cestě hrozilo, že každou chvíli budu muset prudce zabrzdit a ten trouba za mnou skončí v motoru naší tatrovky. Na dost nepřehledném úseku nás začal předjíždět, takže jsem musel hodně zpomalit, aby nedošlo k havárii. A to už jsem byl opravdu naštvaný. Přidal jsem plyn a valil se za ním. Dohnal jsem ho po pár metrech a protože nestihl zelenou na semaforu, zastavil před dalším zúžením. Dělal jsem jakoby nic a v klidu čekal, až projede kolona a budeme moct projet i my. Blikla zelená, přidal jsem plyn, do noci zadunělo osm válců, stanislava zahrabala a než se stačil pan závodník vzpamatovat, prosvištěli jsme kolem něj zleva a na několik desítek metrů mu ujeli. Cesta ale byla horší a horší, v některých úsecích mi musely pomoct oči vedle sedícího Michala, protože ne vždy bylo zřejmé, kam vlastně cesta směřuje. A vyjet ze správného pruhu znamenalo skončit v hluboké jámě vedle silnice.
Necelou hodinu po půlnoci jsme v Augustowě (1 312 km) dotankovali plyn a ve dvě hodiny ráno dosáhli hraničního přechodu Budzisko.
Když jsem projíždel Polskem loni, cesty byly ve velice špatném stavu a místní silničáři při pohledu na naši T 613 zůstávali stát a jen udiveně zírali. Snad na každém druhém domku s ne příliš udržovanou zahrádkou visely obrovské cedule „Kostka brukowa“ a my se marně snažili přijít na to, o co se vlastně jedná. Až počátkem letošního roku jsem se konečně dozvěděl, že kostka brukowa není nic jiného, než dlažební kostka, u nás také známá jako „kočičí hlava“… Letos jsme tatrovkou také budili dojem, ale na některých čerpacích stanicích už osobní tatru znali a vítali nás úsměvem a možná i vidinou dobré tržby. Ne každé auto se může pochlubit sedmdesátilitrovou nádrží na plyn a stejně velkou nádrží benzínovou… Domky i neudržované zahrádky zůstaly, ale změnily se cedule. Kostku brukowu pro letošní rok vystřídaly cedule s nápisy „Kominki“. To už nám bylo docela srozumitelné a v kombinaci s obrázky a vystavenými produkty se dalo celkem stoprocentně odvodit, že letos jsou v akci krby. Co se týká kvality cest, můj dojem byl jednoznačný – je to horší. Po celém území Polska se najednou opravuje většina cest. Netvrdím, že je to špatný nápad, ale docela hodně to komplikuje dopravní situaci a trvá to poněkud dlouho. Proto jsem se těšil, až konečně překročíme hranice do Litvy, kde jsou silnice opravdu silnicemi…