Rusko – Soči, Adler III., Krasnodar, Batajsk

Páteční ráno začínáme nezvykle brzy. Michal zhrzený nočními útoky komářích rojů, já s pocitem lehkého nachlazení. Venku je dokonalé počasí a moje nemocí zavánějící nálada se rychle mění v mravenčící vzrušení. Jedeme domů! Těšil jsem se na energetické nárazy černomořských vln a na jen tak nicnedělání na písčitých plážích, ale tohle si za mé nekřesťansky vysoké pokuty dopřeje někdo jiný. A možná i jinde. Na druhou stranu, kolik stojí svoboda? Jakou má cenu? Pro mne nevyčíslitelnou. Samozvaní „hrdinové od piva“ by přirozeně domluvili vše jinak, buď by neplatili nic, nebo jen zlomek. Navíc by si z příslušníka DPS statečně udělali „dobrý den“ a oháněli by se zákony a dokonalou ruštinou. A ti méně sebevědomí? Ti by prostě v bezpečí restauračního zařízení s pivní pěnou na rtech ucedili cosi o tom, že by tam prostě nejeli, protože doma je doma.

Vlastně se mi ani zpátky domů nechce. Už jsem si zase tak nějak zvyknul. Babka na recepci je pohodová a respektuje náš noční život, pestrost na pokoji je vlastně takovým vítaným únikem ze stereotypu IKEA stylu, záchod splachuje a šetřit papírem je správné a ta sprcha? Tak je rezavá a co? Teplá voda teče a co více člověk potřebuje?

Navíc je venku opravdu lidsky útulno. Palmy tady rostou přirozeně, žádné násilí za tisíce dolarů, dřevěnou sochu medvěda v životní velikosti zajisté s láskou vyřezával nějaký místní zasloužilý občan a coby milovník zvířat mu přidal do vínku ještě dva soudky s medem, opodál sedí na kameni pestrobarevný výr (taky ze dřeva) a pokud je vaším přáním přisednout si, no prosím, račte se uvelebit na lavičce či prostorné houpačce tady vedle k malebnému minijezírku.

Nechce se mi. Nechce, ale musí to být. Co tady? Vlastně se tak moc nestalo, ale stát se může. O správnosti rozhodnutí přesvědčujeme sami sebe sliby o následné dovolené, která bude „podle norem EU“ někde u „normálního moře“, i když ani jeden z nás není tak naivní, že by tomu věřil.

Auto je nabalené, klíčky od „apartmánu“ odevzdané, pojďme se zásobit potravinami. Včera jsem na tržišti zaznamenal vonící pekárnu, takže to je bez diskuze cíl číslo jedna a zbytek dokoupíme v krámu dole pod Zelenou horkou.

Sosička v těstě (něco jako párek v rohlíku) stojí pár rublů a gurmánsky vábí chuťové buňky. Dokonce natolik, že v již zmiňovaném obchodě (nazval bych ho sámoškou, ale vzhledem k vysokému procentu neplatících, avšak samostatně se obsloužících klientů, se samoobsluhy vyskytují v kriticky minimální míře) nakoupím ještě další čtyři kousky a s uspokojením vyrazíme naposledy těch pár kroků do kopce ke stanislavě.

Je jedenáct hodin místního času, máme najeto 2.925 kilometrů a opouštíme budoucí olympijskou vesnici s hrdostí, že jsme cíle dosáhli a s úlevou, že se prozatím těšíme dobrému zdraví, pohodě a naše modrá kopřivnická láska stanislava opět dokazuje, že je královnou mezi tatrami. Vlastně mezi auty vůbec!

Provoz na silnicích je minimální, v dálce se zelenají lesy pohoří Kavkazu, sluníčko svítí, kolem míjíme nové moderní hotely… Proč odsud vlastně mizíme? Člověk má ten smířlivý a současně zákeřný dar zapomínat na vše zlé. Když se z idylky volné asfaltové dráhy stane zase nekonečné stoupání za v černi kouře se ztrácející dodávkou, začnu si zpátky uvědomovat realitu. Máme veliké štěstí, že jsme nahlásili odjezd až o pár dní později. Vědí, že „máme“ a že nám nezbývá nic jiného, než platit. Jinak „sud“. Panáčkové si ale datum našeho odjezdu kroužkovali v kalendáři zbytečně. Jak se říká „byli jsme v Rusku“, takže na nás si jen tak nepřijdou…

Blíží se doba oběda, tak je na čase vytáhnout adlerské kulinářské speciality. U nás doma bych si něco podobného dal maximálně v krajní nouzi na hokeji, ale tady se na ten kus těsta s párečkem bydlícím uvnitř vysloveně těším. Mňam. A to jsem byl ještě natolik šibalsky přemýšlející, že jsem koupil jak čerstvý v pekárně, tak balený v obchodě, ať máme pro srovnání. První sousto chutná poněkud mdle, ale padne skvěle do ruky a nemá ani takovou tu hloupou potřebu, jako má třeba banán nebo pomeranč, že chce oloupat, no a potom musíte dát stejně ještě další a další, protože jeden nenasytí a nakonec hledáte nějaký ten ubrousek po všech čertech, abyste po téměř dokonalém utření stejně měli ulepené ruce. Naše sosička v těstě je v tomhle směru dokonalá a bez následků. Michal si hraje na gurmána a ochutnávky se prozatím zdržuje, ale stejně časem podlehne. To je více než jisté!

Moře… kouzelné moře ztrácející se někde za obzorem a nad námi slunce objímající nás svými hřejivými paprsky. Stanislava spokojeně pobublává na poloprázdné silnici a já se ptám zalesněných vrcholů na obzoru, zda je v jejich moci alespoň na pár minut zastavit čas? Tohle jsou totiž přesně ty okamžiky, kvůli kterých stojí za to obětovat pohodlí dovolené přes cestovní kancelář zabezpečující atmosféru přeplněných pláží s hlučnými hotely na pobřeží. Nahlásili jsme pozdější termín opuštění Adleru, takže máme klid i od policejních hlídek a jen tak si vychutnáváme tu pohodu kolem nás.

Po čtyřech hodinách doplňujeme palivo v obci Novomichailovskij, o níž se sice na internetu nedozvíte vůbec nic, ale i tak nám, prosím, věřte, že se skutečně v krasnodarském regionu nachází. A ten chlapík plnící bříško stanislavy plynem je skutečně z masa a kostí.

Další půlhodina nám dopřeje bonbónek známý jen z amerických filmů – volný sjezd na pláž pro náklaďáky a motoristy vůbec. Nechce se věřit, že jsme na pobřeží Černého moře! Dole totiž už parkuje několik trucků (kamión nebo něco podobného není pro tuto situaci adekvátní pojem) a dodávek a jejich majitelé odpočívají se svými oři na rozpáleném písku nebo v bezprostřední blízkosti osvěžujících vln. Oba nás to láká k malé zastávce. Pro tohle jsme sem vlastně jezdili. V přesile tady nejsou turisté, ale racci a vrátit se domů bez fotografie se zátiším vyřazeného škuneru je prostě neodpustitelné. No tak, vjezd dolů do toho ráje stojí jen pár rublů! Zanedbatelný zlomek toho, co jsme tady nechali na úplatcích…!

Jenže všechno je jinak. Mám už cestovatelskou horečku a zastávky se připouštějí jen na dotankování, nebo návštěvu nadmíru interesantního místa. Rozpočet jsme už dávno překročili a odpočinek byl v plánu v místě dvě stě kilometrů nazpátek. Povoleny jsou jen fotky a základní lidské potřeby, vše ostatní je mimo plán a znamená ohrožení expedice. Že jsem až příliš profesorský? Tak ať! Volant mne momentálně dělá velitelem vozidla, takže mám právo rozhodnout o tom, jestli několika hodinová ztráta tady stojí za riskování problémů s hledáním ubytování uprostřed noci, nemluvě o hrozbě zabloudění a rizika na cestách vůbec.

„Michale, podívej se, jak je ten člověk dole malý,“ ukazuji na domorodce uskakujícího před vodním přívalem. „Ty vlny mají skoro dva metry. V tom si nezaplaveme.“ Je úplně jedno, jestli je příliv, nebo odliv. Mám pravdu. A i kdybych neměl… tak pojedeme. Člověk má ten geniální dar zapomínat na to zlé, co se mu událo, jenže ve mně jsou ty vzpomínky až moc čerstvé a už chci Ruské federaci co nejdříve zamávat. I přes kamarádovo zklamání.

Za další hodinu tak prosvištíme kolem „našeho“ motelu „litevsko-švýcarského stylu“, kde před dvěma dny socialisticky „příjemná“ recepční během rozčesávání ranní hřívy upozornila, že mají zavřeno (prostě mne jinými slovy poslala do někam) a ubytovací zařízení tak rozšířilo naši černou listinu neexistujících, nebo nepoužitelných podniků. „Ochotničij chutor – Lovecká farma“  nás oslovil pouze cedulí. Slovanská pohostinnost se nekonala. A to jsme chtěli jen přespat, ani jsem se tehdy raději neptal, kde že je ten zoopark, jež měl být bonusem navíc. Asi jen na reklamní tabuli.

Je pohodových pět odpoledne a tentokráte plním Michalovo přání a zastavuji u Starého zámku (Staryj zamok) v Gorjačim ključi (Hořící klíč). Restaurace i hotel byl pro nás ve středu nad ránem také nedostupný, ale to bohužel i po finanční stránce. Abcházký náklaďák tady ale pořád ještě stojí. Takže buď je tady prima parkování, nebo jsou Abcházci nějak lépe zaplacení.

Páteční menu nás ale zve na šašlik za stovku. To by šlo. To si rádi dáme. Jenže nejsme sami. Venkovní terasa je plná, takže nahlédneme do útrob novodobé rádoby historie. Rezervaci nemáme, ale naštěstí je volný stůl hned u baru. Což je výhoda, budeme alespoň rychle obslouženi.

Je to tady hezké. Docela stylové a na znamení luxusu jsou na stěnách dobově zavěšené plazmové televize. Hm. Ale jo, hezké to tady. Akorát nevím, kolikrát to ještě budu muset zopakovat. Počítal jsem s rychlovkou a za tu dobu, co tady sedíme, jsem už chtěl mít i zaplaceno.

„Šašliky si musíte dát každý dva. A momentálně nejsou, máme hodně objednávek, bude to trvat,“ vyklopí na nás servírka po deseti minutách nevšímání. Bez náznaku úsměvu či omluvy. Můžeme být rádi, že se nám vůbec někdo věnuje. A to ani nepřipomínám tu fintu „šašlik za stovku“. Jo, ale musíte si vzít dva. Takže utratíte dvojnásobek toho, co máte v plánu. Jako všude tady…

„Dobře, dáme si salát,“ vybíráme nakonec z jídelníčku. Ten máme na stole docela rychle, ale…Popravdě něco tak nechutného jsem už dlouho nejedl. Tedy u nás doma. Očekával jsem čerstvou voňavou zeleninu na domácí mexické tortile a dostal jsem na talíři něco, co na první pohled budilo dojem již dříve zkonzumovaného jídla. Včetně nestravitelného následku. No, co už. Tak se to pokusím sníst. Mám někdy tak pitomé nápady!

Obsluha mi připomíná tu sevastopolskou, jež se o nás loni (ne)starala v hotelu Ukraina na de facto ruském území. Hezká, ale chladná. Pět set rublů za ten s odporem pozřený hnus mi zvedá hladinu adrenalinu. Prozatím ne žaludek. Procházka na čerstvém vzduchu a pár osvěžujících kapek z asi pětimetrové kamenné fontány abstraktního tvaru mi udělá dobře.

42. minuta jízdy a 311. kilometr od Adleru je ve znamení další zastávky. Krasnodarskoje vodochranilišče je přehrada právem nazývaná Kubáňské moře. Největší přehradní nádrž na severním Kavkaze má rozlohu 420 kilometrů čtverečních, je 40 kilometrů dlouhá, 15 kilometrů široká a překvapivě jen 6-8 metrů hluboká. Velkolepé dílo v úrodné oblasti Adygejské republiky napouštěli dva roky a mělo sloužit k zavlažování rýžových polí a jako ochrana před povodněmi. Přestože stálo nemalé prostředky a dvacet vesnic zmizelo pod vodou, uvažovalo se po necelých třiceti letech o jejím vypuštění. Neumím zhodnotit, zda její zachování bylo správným krokem, či nikoliv, ale nám se líbí. Betonová pláž je obsazena jen pár odpočívajícími rybáři a loďkami, které by šlo spočítat na prstech jedné ruky. Ale nechce se mi překonávat betonové zábrany. Navíc ještě nějak pořád cítím ten „skvělý“ zámecký oběd. A Michal smrká saze.

K rusko-ukrajinským hranicím je to tak 400 kilometrů, nevidím jediný důvod k tomu, abychom nenocovali až na Ukrajině. Úroveň služeb tady je ubohá, ceny vysoké a peněženka prázdná. A to doslova. Je mi nějak divně od žaludku, pořád se chudák nemůže vypořádat s tím náporem zdraví, co v těch nejhorších snech mělo představovat zeleninový salát s masem. To chce stabilizovat – takový „hot-dog made in Adler“ zasytí a neuškodí. Pro jistotu ochutnám i balenou verzi. Na pohled stejná výroba, ale těsto je poněkud sladší. Navodím však natolik spokojený výraz, že si dáváme oba. I pan gurmán.

Stmívá se a něco není v pořádku. Ne s autem, ne okolo nás, ale ve mně. Budu muset vyhledat WC. Nikde žádná benzínka, žádný hotel, jen tak odbočit do vesnice je taky nesmysl, jsme na dálnici. Začínám se soustředit jen na jedinou věc a řízení. Ztrácím pojem o čase a prostoru.

„Tualety?! Zděs?! – Toalety? Tady?“ hulákám na nočního hlídače, když po nekonečných kilometrech v zemi nikoho zastavím na značkové čerpací stanici.

„Tualet?“ Aha, záchod, támhle! I přes prvotní nedorozumění Lukoil opět nezklamal.

„Tak co, dobrý?“ vítá mne Michal se starostlivým výrazem ve tváři.

„Ne… Ehm, jak bych to řekl? Vzhledem k mému současnému stavu bylo místní WC nepoužitelné s ohledem na můj očekávaný velký rozptyl…Prostě bych to netrefil.“ Blížil jsem se k tomu domečku s takovou nadějí. Ale veškeré šance na úlevu padly hned ve dveřích. Ačkoliv celý komplex budil dojem standardu a vybavenosti, uprostřed na mne zírala díra v zemi a bez důkladného tréninku nebylo v mých silách provést cokoliv jiného, než se otočit a vrátit do auta.

Je mi strašně zle. Nevím, co se to děje. Uvědomuji si, že chvílemi ztrácím vědomí. Naštěstí je dálnice několik kilometrů dopředu rovná a prázdná a navíc nechci šířit paniku. Každou chvílí musím omdlít, těsně předtím mne vždycky probere cuknutí z úleku. Jediným skutečným městem na mapě je Batajsk. Tam to dotáhnu a přespíme. Snad. Musím…

Nevím, kolik je hodin, ani jestli jsem živý, nebo mrtvý. Batajsk. Vpravo je nějaký hotel. Jdu tam. Klasická otázka, jestli mají volný pokoj, kolik stojí (je mi to jedno) a jestli berou karty. Přestože mávám zlatou kreditkou, posledním dotazem jsem vzbudil nedůvěru a vracím se s nepořízenou. Na platbu předem nemám.

„Měla výstavní prsa,“ složím se do sedadla a na druhý pokus v motelu přes silnici už nemám. Michal sebere zbytek energie a v zájmu záchrany kamaráda překoná nadchodem dálnici a zkusí štěstí vedle. Bude se trápit s angličtinou, protože mu nebudou rozumět, a taky s ruštinou, které nebude rozumět on. Ale zvládne to. Věřím mu.

„Osmnáct set rublů za pokoj, berem? Platba ráno.“ Já věděl, že se vrátí s dobrými zprávami! Je mi fuk, co to stojí! Jsem ve stavu, že vydržím těch pár set metrů, které musíme najet, abychom se otočili do protisměru, ale více už fakt .nedám.

„Vítejte, pojďte dále. Prosím pasy,“ hlavně rychle, snažím se popohnat formality silou vůle, ale naše děžurnaja, což je pojem, který vysvětlím později, na nás vidí únavu a vidinu útulné postele. „Vyřídíme všechno ráno,“ uklidňuje nás a tak na sebe naložíme všechny kufry a tašky a vystoupáme (já téměř vyběhnu) po schodech do prvního patra – patra radosti, štěstí a úlevy.

Okamžitě zamířím na evropský, nebo chcete-li standardní záchod, kde zlikviduji asi polovinu zásoby toaletního papíru (naštěstí máme i vlastní), předávkuji se endiaronem (ten Michal je fakt génius a já blbec, že jsem něco takového taky nevzal!), zapiji to půlkou radegastu a během pár dalších vteřin zcela ztratím vědomí.

Záložka pro permanentní odkaz.