Moldávie, Rumunsko, Bulharsko

Je sobota 19. září 2009, máme najeto 3.262 kilometrů a protože si před každou výpravou přísahám, že nebudeme překračovat státní hranice o půlnoci, zastavujeme v 1 hodinu 22 minut na hraničním trojmezí v Giurgiulesti. Pár buněk coby kanceláře, vysoká střecha a jen my sami. Přechod vypadá na chvilku jako zavřený, ale jen do doby, než vyrazím s našimi pasy neohroženě vstříc oficialitám.

„No teda, tak s touhle se chci oženit!“ napadá mne první myšlenka při pohledu na uniformovanou krásku, která mi jde v ústrety. Přestože se oba snažíme zachovat jistou vážnost a dekorum, jí to jde nesrovnatelně profesionálněji. Snaží se zachovat důstojnost a přísným pohledem mi naznačit, proč jsme vlastně tady. Ale moje fantazie stejně bloudí někde pod její uniformou, která jí jen tak mimochodem neskutečně sekne.

„Počkejte tady,“ snaží se mně zchladit, ale jelikož se to dosud nepovedlo půlnočnímu vánku s rychlostí na hranici vichřice a teplotě klesající kamsi k zimním stupňům, je mizivá šance na zažehnutí ohně, který ve mně tak nějak náhle vzplál. Jako už mnohokrát. Zatímco se všichni rozumnější účastníci kontroly snaží držet v teple kanceláří nebo tatrovky, procházím se se sebejistotou Antonia Banderase po hraniční čáře a dvoucentimetrový sestřih mi rozcuchává noční vítr.

Po očku pokukuji po mé vyvolené, která mezi tím vyšla před budovu a téměř v pozoru se pokouší držet stráž.

„Pojďte se mnou dovnitř,“ vybízí mne najednou a já si připadám jako o Vánocích. Dostanu dárek?

„Tómaš?“ prořízne ticho obehraný hit a je jasné, že ta sympatičtější moldavská kontrola je za mnou. Ukrajinci jsou na mně dva a hodlají si povídat. Nemám v tom problém, vypadají jako z filmu a bohužel nebudí respekt ani přes zvýšený hlas a nesmyslné otázky. Jedeme do Bulharska, nic nevezeme, byli jsme na Krymu, byla tam zima a bla bla bla, a tak dále a pořád dokola. Půl hodina strávená před třemi okny a stejně svatba nebude. Zato jsme o pět euro lehčí za průjezd Moldávií. Holt, ne všude je talon zadarmo. A ani tam, kde je zadarmo není jisté, že za něj nebudete muset zaplatit.

Po dvou moldavských kilometrech jsem rád, že nejsem pod pantoflem. Zjišťuji, že jsem na zrzky a že se určitě nějak domluvíme. Rumunština nemůže být tak složitá. Pro ten její úsměv se hned zítra začnu učit!

„Vezete něco? Tatra?“ pokyvuje hlavou starý celník, na první pohled dokonale v pohodě a bez větších ambicí nás zbytečně buzerovat. Opět poněkud ztrácím orientaci, tak si nejsem jistý, zda mluvím rusky s Ukrajincem, Moldavanem nebo Rumunem, ale hlavně, že jí to tak sluší. A je taková veselá. Přitom by to mohla být namyšlená (česká) kráva! A není. Škoda, že nemusím k podrobnému výslechu nebo na osobní kontrolu. Bylo to krásných dvanáct minut.

A další budka. Jak se dá rychle a elegantně získat rekord v překračování hranic.

„Co to je? Tatra? O tom jsem nikdy neslyšel,“ vítá nás decentní celník, který by z fleku mohl hrát číšníka, nebo také anglického prince. „Vezete nějaké cigarety? Nebo alkohol?“

Nevím, jestli jsem ještě pod vlivem Amora, nebo jsem někde omylem přičichl ke Květině pravdy, ale… „Ano, vezeme s sebou víno.“

„Aha.“ Zpozorní pán rumunských hranic. „Takže to musíme sepsat. Vytáhněte to víno a pojďte za mnou.“

Myslí k okénku. Dovnitř do tepla provokatéry v tričku a kraťasech tady nepouštějí.

„Tak to je ono,“ ukazuji omámen pravdomluvností láhev ukrajinského sektu z benzínky.

„Dobře. Kolik litrů toho máte?“ pokračuje dotazování a vypadá to, že clo bude docela tučné.

„No…jen tohle. Jen tuhle jednu láhev,“ přiznávám bez postranních úmyslů a odměnou za tento dobrý čistý skutek je vražedný pohled přes úřednické sklo.

Krátce zašustí krčení a trhání lejstra a můžeme jet.

Jsou 2 hodiny 20 minut po půlnoci, poslední 2 kilometry jsme „jeli“ hodinu a po 3.264 kilometrech jsme v Evropské unii. Tedy v Rumunsku.

Galati, Tulcea, Constanta – to je náš směr. Pokusím se ho udržet. Rumunské silnice jsou milým překvapením. Šířka okrsky sice není žádným ternem, ale asfalt je bezvadně rovný a pro nás i stanislavu vítanou změnou. Poněkud horší je to už se značením. Rozmazlenost českého řidiče znatelně snižuje štěstí v loterii, zda na křižovatce, kde je možné se dát pouze doleva nebo doprava, znamená přikázaný směr jízdy „rovně“ tu či onu stranu. Se statistikou (ne-)úspěšnosti mně vlastní prostě odbočím a uvidíme.

Jisté je jedno a to, že se blíží třetí hodina ranní a mám toho, jak se říká, plné brýle. Ačkoliv se něco podobného v Unii nenosí a v Americe by okamžitě volali policii (u nás doma až poté, co by setřeli krůpěje potu ze strachem oroseného čela), nedbám na nic jiného než na bezpečnost nás dvou. Na začátku první vesnice parkuji nejen naše modré zlato, ale také má olověná víčka.

Probouzíme se uprostřed krajiny zastřené mlhavým závojem. Ale stačí jen otevřít dveře a najednou je vše jasné a zřetelné. Zafuněná stanislava nahradila na pár desítek minut hotel a my procitáme před moderním dřevěným plotem rodinného domku. Naštěstí vstáváme dříve než majitelé. Ti by se asi divili!

Odpočinek nebyl zrovna ideální, ale momentálně lepší variantu nemáme. Podle mapy jsme za pár centimetrů v Bulharsku, takže sebrat síly a jedem! Dál na jih!

Mlčíme. Co jiného se dá dělat, když váš mozek je pouze fyzickou součástí těla a koordinuje vaše ruce a nohy tak, aby jejich pohyby nezpůsobily zbytečné ohrožení života havárií nebo sjetím ze silnice? Navíc i letmý pohled do mapy potvrzuje moji pověstnou „úspěšnost“ co se odbočování naslepo týče. Moje „vždycky vpravo“ se tentokráte mine účinkem a na místo přímé trasy podél pobřeží se projedeme o několik desítek kilometrů více.

Ale má to i svá pozitiva! Kde se vzala, tu se vzala, prostě se před námi v eurounijním Rumusku zčistajasna zjevila dálnice! Čím jsme si to zasloužili, to tedy netuším. Ale odměnou za mimořádné navigační a řidičské schopnosti mi budiž to, že jsem nás zavezl až k budce s výběrem mýtného.

„Zdrávstvujtě!“ opatrně klepu v šest ráno na klimbající výběrčí za sklem. Ani se nehne. Asi tady má fofr.

„Helou!“ pokouším se o angličtinu s dokonalým českým akcentem a potápím klouby na prstech silnějšími údery na skleněnou hranici, která chrání asi padesátiletou paní s dokonalou socialistickou trvalou před neurvalci, jako jsme my. Je nadmíru nevhodné využívat rumunských dálnic takhle brzy po ránu!

„Co chcete?“ překládám si nesrozumitelný jazyk a pro druhou stranu stejně nesrozumitelně se snažím vysvětlit, že se potřebujeme dostat na dálnici.

„Osm lei,“ natipuje paní s beránkem na hlavě mýtné a natáhne ruku.

„Berete karty?“ Mohli by, jsou přece v EU. Ne. Hm, jaký je tedy rozdíl mezi Ukrajinou a…? Dobrá…

„Berete eura?“ zkouším nabídnout tvrdou měnu a zase nic. Má cenu zkoušet hřivny? Nebo snad české koruny?

„Jděte tam, on vám vymění eura,“ gestikuluje neoblomná mýtná směrem k dalšímu prosklenému domečku, odkud jsme pozorně sledování mladším a zřejmě eurům přístupnějším chlapíkem.

„Máme dvacet euro, potřebujeme zaplatit osm lei,“ zkouším všemi jazyky, které dokáže v tenhle nelidský ranní čas mozek vygenerovat a souhlasné pokynutí hlavou vypadá jako nadějný začátek.

„Dvacet euro, to je padesát lei, ok?“ zazní nabídka. Přiznávám dobrovolně, že jsem se asi ve škole špatně učil, v bance si nevšímal kurzovních lístků a nesledoval na žádném ze zaručeně nejdůvěryhodnějších zpravodajských serverů politickou situaci a…měny. Že v Rumunsku platí leiny se je pro mě asi šest minut stará novinka.

„Jo, je to ok,“ přikývnu na cokoliv, hlavně ať se odsud konečně pohneme.

Uběhly snad tři minuty, co jsem sháněl místní měnu u někoho, koho za jeho dobrotu nazvu vekslákem, aby poznal, čím se v Unii oplácí dobré skutky, a ta nekompromisní beránková máňa už zase chrní.

Ťuk, ťuk, ťuk, vlastně po pravdě celkem nervózně zabuším, protože mi celá scénka přijde jak z nějakého vědecko-fantastického snímku ze 60. let 20. století a navíc očekávám ranní špičku, jejíž účastníci budou mít asi jen za mák pochopení pro zablokování hlavního tahu dvěma tunami kopřivnické chlouby.

Beránková sebou cukne, pohlédne na mně ospalýma očima a jakoby mne viděla poprvé, položí nějakou nesrozumitelnou otázku. Pak se zlehka zarazí, vzpomene si, oškube mne o osm lei (tedy něco přes osmdesát korun) a vrátí se zpátky do krajiny snů.

Jedeme! Málokdy se zadaří tak, aby dálnice byla bezvadně rovná a navíc ještě prázdná. Za osm lei jsme si užili přesně devadesát šest kilometrů, jež nás za dvě hodiny dvacet dovedly až do Constanty.

Mezinárodní letiště, velké loděnice a také přístav, sem nás zavedlo naše putování s kompasem ukazujícím na jih. O půl deváté ráno je náš spánkový deficit dokonalý a vyrovnaná mysl zkušeně organizuje jen průjezd tímto největším rumunským přístavem. Koleje vedoucí do nikam jsou sice krátkodobým rozptýlením, ale minimálně polovina osádky se už vidí na bulharské pláži. Ani jeden z nás si neuvědomuje, jak je to ještě daleko. A co teprve naše rodná „Čechie“?

Jenže to bych nebyl já, abych stanislavě cestou nepořídil pár snímků do rodinného tatrováckého alba. Taková parádní bitevní loď se jen tak nevidí! A vypadá zachovale! Vedle je nějaká tradiční kaple, takže opět naprostý kýč, ale to nevadí.

Jen tak si zaparkovat na krajnici čtyřproudovky taky nevadí. Avšak najít ten nejlepší úhel pro dokonalý snímek je vzhledem k obtížným rumunským řidičům, kteří zcela nepochopitelně po téhle skoro dálnici jezdí, čímž mne ruší, ne-li ohrožují na životě, úkol pro skutečného mistra. Jeden, dva, ještě jeden pro jistotu a ještě další se svatostánkem v pozadí a můžeme pokračovat dále. Spokojený řidič nade vše!

„Ty vole, nevadí Ti, že jsi fotil základnu rumunských námořních sil?“ stará se Michal zase naprosto zbytečně.

„Aha. Tak proto všude ty rumunské vlajky. A proto ten voják, co šel někam telefonovat, když mně zmerčil s foťákem v ruce. Hm. Kdo by to byl řek?“ bagatelizuji přehnané hrocení situace a po zběžné kontrole nafoceného materiálu s uspokojením téměř klausovským pokročíme k bulharským hranicím.

Společnost nám dělá bolest hlavy způsobená únavou a rostoucí touhou po kvalitní posteli.  V 9:35 máme najeto 3.643 kilometrů a nedaleko přístavního města Mangalia přejíždíme do Bulharska.

Už jsme tady! Jásáme poněkud předčasně, ale sluníčko svítí, cesty jsou v pohodě a od cíle nás dělí směšných dvě stě kilometrů.

„Co to znamená ta značka? Tady se za silnice platí! A jak se tak dívám, všechny protijedoucí auta mají na čelním skle nálepku,“ začíná zase prudit ta správňáčtější polovina neoficiální české tatrovácké reprezentace.

„Hele, už jsem tady byl. Policajti tady nejsou, nic kupovat nemusíme, kdoví, na co to vlastně je,“ snažím se zakecat zbytečnou zastávku a nesmyslné utrácení, jenže Michal je neoblomný.

Na benzínce budíme obvyklý rozruch a protože fakt nemám náladu s nikým komunikovat, procházím se jakoby nic a dělám, že ta modrá věc s českou espézetkou není moje. Michal vítězoslavně složil silničního bobříka a o deset leva (asi sto třicet korun) lehčí si užívá vlastnictví malé lesklé samolepky. Ne nadlouho. „Viněta“ dokrášlí čelní sklo stanislavy a zatímco náš žaludek by určitě volil rozumnější využití bulharského obnosu, naše křišťálově čisté svědomí a prázdné břicha se opět přiblíží k našemu cíli.

Sveti Vlas (Svatý Vlas) nás „nechal čekat“ až do jedné po poledni, kdy z posledních sil zaznamenáme stav tachometru 283 859 km a sázíme na štěstí, které by nám mohlo pomoc s ubytováním. Hlavně ale rychle!

Vysílám na průzkum Michala. Sám jsem ve stavu nemožnosti komunikace a tak volím osvědčený český způsob řešení problému – přenáším jej na někoho jiného a věřím, že ho vyřeší. Kéž by měl český národ stejné štěstí, jako mám já! I když…

„Hele, tak v tomhle hotelu zrovna zavírají a prej skončila sezóna a bude to tak všude okolo,“ vrací se můj spasitel s nepořízenou z vestibulu plného německy hovořících turistů.

…bych tedy řekl, že máme asi trošku problém. Paličatost nepřipustila rozumu alternativu, že i dospělí a cestovky občas mohou mít pravdu a že v komerčních lokalitách se prostě funguje jen v období uzavřených smluv a pak tradá na půlroční prázdniny. No nic, budeme zkoušet tak dlouho, až něco seženeme. Vždycky se něco najde a ne že ne.

„Helou,“ zkoušíme štěstí v navenek opuštěném hotelu Berlin. „Hledáme ubytování pro dvě osoby.“

„Není problém. Na kolik nocí?“ Začíná to slibně.

„Asi tak na týden, do čtvrtku,“ mneme si v myšlenkách ruce nad neočekávaným úspěchem. Ovšem předčasně.

„Tak to bude problém. Je konec sezóny, zavíráme hotel jednadvacátého září. To je za tři dny.“ Máme na rozmyšlenou jen pár vteřin. Kdybych nad tím v tuhle chvíli mohl zauvažovat jakoby zpětně, tak máme vlastně i několik hodin, ale mozek jede na záložní generátor a je schopen volit jen cestu nejmenšího odporu.

„Dobře a kolik tady stojí ubytování?“ Třeba rozhodne vysoká cena. Hotel má tři hvězdy, které mají v Bulharsku podstatně vyšší váhu, než třeba v Tunisu a navíc je od pláže coby kamenem dohodil. A nemusel by být ani žádný přeborník.

„Dvacet euro za noc.“ Tedy zhruba pětistovka.

„Za osobu?“ zeptám se ještě pro jistotu, jelikož moje dosavadní bulharská zkušenost byla několikanásobně dražší, nemluvě o stovky metrů vzdálené ubytovně bez hvězdy.

„Ne, to je za pokoj:“ Kdybych měl více energie, projevil bych i radost, ale takhle jen hlesnu, že to jednoznačně bereme.

„Máte nějaký volný pokoj s výhledem na moře?“ Na místo toho, abychom na recepci zahodili doklady a jakýmkoliv pohybem se dopravili na postele, začínáme si vymýšlet jako nějaké primadony.

„Náš hotel je úplně prázdný. Můžete si vybrat jakýkoliv pokoj,“ usměje se recepční a až později vyjde najevo, že jeho mužský zájem není jen čistě profesionální.

„Ty vole, my máme za pětikilo vlastně celý hotel pro sebe!“ uvědomíme si, když se zaslouženě natáhneme na bílých prostěradlech luxusního pokoje do vodorovné polohy.

„Ty vole, já mám hlad.“

A je po spaní! OK, sprcha, zkontrolovat z balkónu moře a jde se. Sveti Vlas je pro mne takový bulharský Brušperk („Brušperk přijel!“ – pardon, vtíravá reklama respektive nezapomenutelný slogan z geniální hlavy marketingového managera pana Caise…), jsem tady podruhé a znám tady kde co. Hlavně tedy ty správné restaurace.

„Co si to mám dát? Tarator?“ nevěřícně kroutí hlavou Michal, když mu doporučím místní studenou polévku. Sedíme na terase poloprázdné hospůdky a jelikož jsem svého času tady degustoval většinu menu, těším se na domácí pohodu v podobě grilovaného masa a právě této osvěžující kombinace jogurtu, okurky, česneku, kopru a vlašských ořechů. Jako předkrm si dám pivo, jak jinak. K dokonalému výhledu na sluncem prošpikovanou mořskou hladinu mi už teď nic nechybí. Oční kontakt se sympatickou servírkou je sice taky povzbuzující, ale dneska jsem už na konci se silami. Očekávat ode mne může maximálně tak lepší dýško, ale nic víc. Pro dnešek mne zajímá jen uspokojení žaludku. Vše ostatní jde nenásilnou cestou stranou.

Probouzíme se za tmy. Může být tak osm večer, možná víc, koho to zajímá? Ve hře jsou dva poukazy na pokračování v zaslouženém spánkobraní, nebo značka využijte svůj čas a jděte se podívat, jak to tady v noci žije. Vzhledem k tomu, že nás nikdo nenutí, vyrážíme do ulic. Je poněkud překvapivě docela zima a já poprvé a naposled přiměju Michala k cestování pěškobusem. Na Slunečné pobřeží jsou to asi čtyři kilometry, což zatím netuší a já mám dobrý pocit z tělu prospěšného pohybu.

Ačkoliv je konec sezóny, zábava je v plném proudu. Celkem těžko se popisují místní atrakce, třeba něco takového, co vás vynese do oblak a zase zpátky, až se vám udělá špatně od žaludku, ale jinak je to nevídaná psina. O to lépe se popisují příslušnice nejstaršího řemesla, a to teď nemyslím sběračky dříví a ženy v domácnosti. Prostituce tady vedle korupce rozkvetla asi nejvíc, důkazem jednoho jsou proinvestované milióny do neobydlených hotelových komplexů a druhého zase všudypřítomné usměvavé krásky – tedy záleží na vkusu – které za pár euro s úsměvem předvedou své umění blížící se osmému divu světa. Tedy bulharskému.

„Helou, helou!“ zkoušejí na nás dokonalé černovlásky made in Romania a opodál už hůře odolatelná platinová blondýnka.

„Nemám zájem,“ odporoučíme ji coby slušní kluci, ale nebýt únavy, morálních zábran, tmy a …prostě na opuštěném ostrově bez internetu a televizních pořadů pro dospělé by holka nemusela ani mávat.

Jsem tady v letošním roce potřetí a musím uznat, že Bulharsko jde hodně nahoru. Cenově taky, to bez diskuze, ale zábavní průmysl stoupá rychlostí brunetky jakoby se vznášející nad námi a nedobrovolně provádějící inventuru své večeře. Některé atrakce jsou holt… žaludečně náročnější.

Každopádně se musí nechat to, že místní odvádějí velký kus práce. Hotelové komplexy jsou nové, čisté a včetně bazénů a dekorací dokonale nasvícené. Stánky překypují zbožím více nebo méně potřebným a prodejci už naneštěstí přejímají prakticky svých tuniských a egyptských otravných vzorů. Do toho hudba kopírující poslední žebříčky hitparád sem tam nějaký ten rádoby plážový umělec.

Konkurence z Afriky či Turecka nespí a opovržlivé „byl jsem na dovolené jen v Bulharsku“ by se mělo rychle obrátit v hrdé „měl jsem štěstí, vyšla mi dovolená v Bulharsku!“. Nemohu si pomoct, ale mně se tady líbí. A moc. Rapidně stoupající ceny sice už nejsou až tak sexy, ale zbytek je fakt hodně fajn. Dneska doženeme spánkové deficity a ráno? Hurá do moře!

Není nad to probudit se do nedělního prosluněného rána a jako první nespatřit pražský či ostravský smog, ale flegmaticky klidnou mořskou hladinu jištěnou v případě nepřízně počasí či vrtochů boha moří Poséidóna dokonale prázdnotou zejícím bazénem přímo pod balkónem hotelu. Tedy alespoň pro mne. Typického středoevropana, pro něhož kopce a hory znamenají synonymum problémů a překážek, kterých má tak jako tak dost už na cestě životem a nemusí si další přidávat o volných víkendech ve formě výšlapů a túr. Uvědomuji si až moc dobře, že se právě rouhám a naprosto neúmyslně urážím místní – myšleno doma – milovníky hor a turistiky, ale prostě každý jsme jiný. Někdo propadne horám a kolu, jiný zase moři a nekonečným dálavám za obzorem. Politiku sem tahat nehodlám, ale i tak jsem neskonale vděčný za volný pohyb bez hranic a v souvislosti s touto tématikou si vždycky vzpomenu na Mirka Topolánka, toho času premiéra České republiky, který se v diskuzním pořadu Michaely Jílkové marně snažil prosadit téma „schengenu“, což je jednak vesnice v Lucembursku, ale hlavně smlouva o postupném rušení kontrol na státních hranicích, a na místo toho byl vystaven naprosto stupidním otázkám, jak mají nějaký Franta a Pepa řešit třicetikorunové poplatky za návštěvu lékaře. Přitom již tehdy bylo jasné, že Franta s Pepou na ty poplatky mít nebudou, neb je spolehlivě proměnili v jednu dvanáctku (plzně ale v žádném případě, jelikož ta se přehoupla už přes třicítku a neustále cenově stoupá výše a výše), nebo nějakou pančovanou štamprli něčeho ostřejšího.

Česká republika je daleko, my jsme tady uprostřed Slunečného pobřeží, a to doslova a nikdo po nás nic nechce. Svět dokonale patří nám a my nebudeme váhat a vyrazíme na pláž. Nuda, že?

„Dneska máte poslední den, zítra a zbytek týdne má být škaredě,“ varuje nás recepční sosající zaručené informace z televizní obrazovky moderně přivrtané na jedné ze stěn vstupního vestibulu. Coby Ostravou vycvičený obyvatel vím o takových předpovědích své a zaměřuji svůj zájem na dámský přírůstek za pultem hotelové vrátnice, ale samozřejmě jen tak v rámci možné mezinárodní spolupráce a přátelských slovanských vztahů, rozumíme si, že ano?

Znáte písničku od skupiny Argema „Tohle je ráj“? Ne, že bych na ně v tuto chvíli myslel. Nemyslím vůbec na nic, protože je něco po deváté dopoledne, oproti předpovědi slunce pálí naplno a na plázi je, když to hodně přeženu, asi osm lidí. A není to nějaká soukromá plážička jen pro VIP hosty, jak jsem to už zažil v Řecku, ale fakt plnohodnotná písečná pecka zleva doprava a nikde nikdo. Jasně, pár holek, co si přehazují balón přes síť a říkají tomu beach volejbal beru jako nutnou dekoraci, ale i tak se nemůžu dopočítat desítky lidí. Co se děje? Přece ještě není podzim? Kde jsou všichni? Nám určitě nechybějí, ale…tohle je ráj!

„Super voda, ty vole,“ hodnotím slanou masu sotva se vynořím z osvěžujícího modra zalitého sluncem a uvědomuji si, že bych měl alespoň tady tak nějak dodržovat úctu, neškádlit přílišnou sebejistotou počasí a vážit si toho štěstí, co se nám dostalo.

Nezlobte se na mne, ale mně tady fakticky nic nechybí. Moře, nekonečná prázdná pláž, teplo, slunce… když si vzpomenu, kolik mne stály dovolené a jak jsme marně hledali kousek místa, přičemž jsme byli neustále pronásledováni výběrčími za slunečníky a lehátka… Kdepak, tohle je úplně jiná kategorie. Škoda, že nám asi nevydrží to počasí. Opalování mne nějak moc nebere, ale bylo by hloupé se vrátit sněhobílý. Úplně nejlíp bude, když budu opálení hodnotit coby krymský zážitek. Málokdo věřil, že sem dojedeme. Co sem, na Krym! A navíc Tatrou! Holka si přitom s námi ještě užije, to jí můžu slíbit. Na chvilku zdřímneme a nachytáme bronz. Tohle je tak dokonalé, že bych to potřeboval coby relax každoročně.

„Spíš?“ drhne mi hlas mezi písečnými zrnky asi po třech hodinách nečekaného spánku.

„Ne,“ předstírá pravdu Michal, jehož jsem právě probudil a oba mžouráme na hladinu moře. Kde to jsme? V oáze klidu a pohody.

„Tohle fakt můžu. Jdu si na chvíli zaplavat,“ mizím ve vlnách a snažím si vsugerovat do paměti datum, kdy jsme tady dojeli, aby už nikdy sezóna neznamenala tisíce turistů a rozčarování, ale skutečnou dovolenou a pohodové dny namísto stresu a zbytečných hádek.

„Paráda, fakt paráda, to můžu,“ donekonečna opakuji zpátky na pokoji a chystám se do sprchy. Michal zatím leží utahaně na posteli a vypadá to, že byl skolen nevarujícím sluncem.

Já nic. Já pohoda. Akorát jsem tak nějak více červený. Sakra. Jsem červený na většině těla a to opravdu hodně. Zkusím to eliminovat studenou sprchou, ale vypadá to, že máme zaděláno na průser. Touha po zdravě opáleném těle přiměla i mého kamaráda k výkonům, jež nyní znamenají utrpení projevující se lehkým skučením a nezájmem o jakékoliv aktivity související s pohybem.

„Ty vole, já jsem spálený,“ konstatuji stav své tělesné schránky v naději, že odpověď bude chlácholivá a oponující. Jenže není. Můj věrný druh připomíná špekáček po redukční dietě, ovšem po dokonalém osmažení nad vesnickým plamínkem ohně.

„Energiéééé!“ duní v reprobedničkách neznámé výroby Hyperkraft a dva pozdní puberťáci rozrážejí v přestárlé limuzíně bulharskou noc. Tohle jsem si přál už při své letecké dovolené, zařadit se mezi ty pitomce, kterým vibruje auto pod dopadem předimenzovaných basů a sladké nicnedělání je vrcholem dovolenkové slasti. K dokonalosti nám jen chybí vyhodit repráky obřích rozměrů na kapotu, jak tomu bylo v klipu dneska asi už neexistující formace KLF.

A hele, máme tady konkurenci! Pravda, jejich parametry jsou hodně jinde – válec v kufru (asi se tomu říká tubus) zaduní, auto vypadá, že chcíplo, chvilku něco šustí na pozadí a po chvíli opět hudební výbuch sopky. Naše chrastítka jsou zcela mimo, jak se říká, nelepí, ale jsou naše a máme je i tak rádi (ehm, já bych je nejraději vyhodil, ale co nadělám?).

Večerní program není třeba plánovat – lékárna! Ale na to je dost času. Pojďme na pobřeží. „Helou!“ zdraví nás už zdálky stará známá mladá platinová a jako obvykle je odmítnuta. Tedy námi, za večer se jí určitě podaří svým neodolatelným kukučem někoho uhnat. Představa sexuálních radovánek na pláži v téhle kose mi přijde naprosto antikoncepční. Marně se snažím zahřát kouskem pizzy, spíše jen na první pohled vábně vypadajícího těsta a po chvilce lelkování vyrážíme na obhlídku. Copak tady dneska máme? Černocha, co nás už nikam nezve, protože ví, že jsme z Litvy, živou sochu, u níž si raději dáváme pozor na peněženky a mobily, panorama fakt hezky osvětlených hotelů a… A? Některé oční kontakty jsou delší, než je zdrávo. Mladé – tedy relativně mladé – turistky na nás zálibně metají pohledy a přitom s kočičí spokojeností usrkávají své – s ohledem na místo – nečekaně exotické drinky.

„Hele, hodíme řeč?“ šťouchnu do Michala, který je vzorně zdrženlivý, zatímco já bych rád procvičil cizí jazyk. Mám na mysli řeč, jak jinak.

„Jooo, však jdi,“ přeje mi kamarád, ovšem je mu naprosto jedno, že by to pro mne znamenalo vyrazit proti přesile. Hm, takže zase nic. Škoda, že štěstí přeje jen odvážným.

U centrifugy potkáváme další staré známé. Rumunky těsně nad zákonem, z nichž jedna má za sebou asi hodně drsný zážitek z pobřeží – sotva chodí a vypadá to, že si bude muset vzít na pár dní nemocenskou. No, řekl bych, že tenhle kšeft se těžce nevyplatil. Její „sestra“ se snaží o rozptýlení tím, že ji pro jistotu zkaženého večera protáhne i další orgán, a to žaludek, a k dokonalému zatemnění mysli ji zaplatí pár minut na centrifuze. Holka samozřejmě vystoupí skoro mrtvá a nám je jasné, že další večer ji tady už neuvidíme. Kdo ví, jaký bude její osud? Zda dostane čas na „opravu“, nebo bude vyměněna v rámci „reklamace“?

Je opravdu dost hodně velká zima. To by člověk nevěřil. V létě. Na jihu. Vidím to na pohodlnou postel luxusního hotelu.

„Ale nejdříve musíme najít tu lékárnu,“ udržuje zdravý rozum posádky Michal a zatímco se já už nehraně klepu na sedadle, bere na sebe úlohu zachránce, což v zemi jazyka, jenž naprosto neovládá, je počin chvály a obdivu. Mně je mezitím vše jedno, klepu se jak ratlík a drkotám zuby jako uprostřed severomoravské zimy.

„Tak mám,“ zjevuje se uprostřed noci a třímá v ruce tubu něčeho záchranného. Je mi zcela nejasné, kde na bulharském pobřeží našel o půlnoci lékárnu, která měla otevřeno a jejíž majitel či personál byl schopen se dorozuměn s anglosasky zaměřeným inteligentem z Prahy, ale štěstí opět stojí na naší straně a jsem neskonale vděčný, že tohle není sen ale skutečnost.

Vzpomínám na dvě zoufalé Češky, co se pokoušely v místní večerce sehnat tvaroh, jenž popisovaly jako „tvarožnaju“, a byl pro ně spasením po útoku spalujícího slunečního záření. Michalův úlovek je naproti tomu dokonalým vítězstvím; příjemně chladí a určitě zítra budeme zcela mimo nebezpečí spálenin. A… Nechci předbíhat, ale třeba pozveme na drink nějakou tu blondýnku. Pššššt!

Záložka pro permanentní odkaz.