Ukrajinský žalozpěv 2009

Pod nohama mi křupe sníh a mrazivým prosincovým odpolednem kráčím na poštu odeslat pár nezbytných dopisů. Je zima, Vánoce přede dveřmi a pro většinu našich neustále si stěžujících spoluobčanů budou tradičně šťastné a veselé. A bohaté. Přesto bude ale před svátky neustále zaznívat stokrát obehraná písnička o tom, jak je všechno drahé, že v hypermarketech je strašná spousta lidí, aby pak během Vánoc pokračovala další slokou pohádkově o tom, jak jsme všichni byli celý rok hodní a co všechno si zasloužíme, a po svátcích písnička skončí vracením tak zvaných nevhodných dárků zpátky do hypermarketů, kde je budou přejímat velice podobně naladění zaměstnanci, donekonečna opakující, že oni jsou jen zaměstnanci a tím pádem za nic nemohou a že prožili taky opět svátky na houby, ale co naděláme, hlavně, že jsme zdraví…

Vítejte v EU…

Moje myšlenky však směřují jinam. Na východ. Myslím na lidi, kteří jsou Slované jako my, jsou dobří a špatní jako my, ale nemají bohužel tolik štěstí jako my. V září Ukrajinu zasáhla pandemie prasečí chřipky. Jen stěží si někdo z těch neustále nespokojených lidí tady dokáže představit, co to znamená onemocnět v zemi, kde nemocnice je jen názvem. Naštěstí je to prý daleko, takže nám mohou být podobné problémy ukradené a navíc… dobře jim tak!

Vzpomínám si, jak každá slečna či paní recepční kladla během našeho shánění ubytování na Ukrajině důraz na to, že v daném penzionu či hotelu mají teplou vodu. Obvykle to bylo zopakováno dvakrát, abychom si uvědomili, že budeme mít veškerý – nadstandardní – komfort.

Včera mi doma zrovna prasknul bojler. Nedělám z toho tragédii. Současně si nedělám naděje, že bych sehnal takhle při pátku nějakou firmu, která mi zapojí bojler nový. Ale taky se nehroutím z toho, že mne pravděpodobně čeká „ukrajinský standard“ – studená sprcha uprostřed mrazivého prosince.

Vzpomínky na naše ukrajinské putování začínám psát nezvykle brzy. Jen necelé tři měsíce po návratu zpátky.

Ale taky mi nemůžete všechno věřit… Těch začátků byla spousta, ale nakonec do toho vždycky vlezlo něco „důležitějšího“… A na Ukrajině mezi tím proběhly „snad demokratické“ prezidentské volby, které skončily „snad demokratickým“ výsledkem, a proto jejich výsledek nebyl „snad demokraticky“ uznán a celá situace se vyvine možná během psaní následujících řádků.

Jisté je ovšem jedno – Ukrajina zoufale potřebuje pomoc. Z Unie se jí podle všeho nedočká, takže její lidé budou muset opět zapomenout na své svobodné myšlenky a s nadějí se obrátit na Rusko. Přestože jim to pomalu ale jistě uzavře cestu na Západ.

Představa Ukrajiny pro mne byla zelená. Spousta zeleně, hory, pastviny… nevím proč, snad jsem podlehl obecnému přesvědčení, že tato země je pouze nekonečným polem, po němž se prohánějí vysoce postavení mafiáni v nejnovějších limuzínách na straně jedné, a vždy připravení střelci v žigulících na straně druhé. Přestože jsem hodně toužil po výletu na sever, do Petrohradu, kde mne to táhne zpátky již několik let, zvolil jsem nakonec pro vyjížďku Ukrajinu s tím, že člověk by měl poznat své (bývalé) sousedy a přidat do svého seznamu poznání další zemi.

Mé snění uvedl zpátky do reality opět Michal, který určil primární cíle a změnil tak nahodilou myšlenku v opravdový plán. Že jsem mu za to neskonale vděčný by možná vyznělo jako podlézání, takže jako bych nic neřekl, ALE…(Michalův oblíbený slogan „ALE“…)

S Michalem se známe asi deset let. Je zvláštní, jak teď někdo naprosto přirozeně myšlenkově reaguje, že to je opravdu hodně dlouho, a někomu naopak vyskočí myšlenka, že to není žádná doba. Oba máte pravdu. Není důležité, jak dlouho se znáte, ale co s tím člověkem prožijete. A jaký ten člověk je. Za sebe mohu jen suše konstatovat to, že Michala znám odjakživa. A nesmírně si jeho přátelství vážím.

Roky 2008 a 2009 byly pro mne zlomové. Převratné. Životně, pracovně, prostě opravdu zásadní léta. Mým (což se později ukázalo) neskromným přáním bylo vyrazit opět někam na výlet s tím, že vzhledem k vcelku nehostinnému podnebí u nás se chci pořádně vyhřát u moře a zaplavat si ve slaných vlnách.

Nejsem závistivý člověk. Naopak, přeji ostatním jejich úspěch. A pomalu si zvykám na to, že v mém případě prostě nejde nic „jen tak“. Asi to sem  nepatří, ale nedá mi to a musím zmínit patálie, které nastaly v jedné poněkud zásadní záležitosti. Tedy s autem.

Koncem roku 2008 jsem na tom byl po všech stránkách docela bídně. Zažil jsem samosebou horší situace, ale byla doba, kdy jsem dělal radikální rozhodnutí a byl přístupný jednání i o takových citlivých tématech, jako bylo zapůjčení stanislavy někomu pro každodenní užívání. Komu ještě nedošlo, že stanislava je moje první Tatra 613, která mne nenechala ani po xxx set tisících kilometrech nikdy na holičkách, tak to jen připomínám současně s nějakým tím příslovím, že auto a manželka se niky nepůjčuje.

Stanislava strávila většinu roku v garáži kousek od Orlové, za což Ti, Mirku, patří opravdu velký dík. Bylo jí tam dobře, ale všem zúčastněným muselo být jasné, že tam nemůže zůstat navěky. Přestože se během roku 2008 stala spousta hodně negativních událostí, bral jsem jen jako pozitivum návrh mého kamaráda Martina, že dá stanislavu „do kupy“. Což znamenalo kompletní prohlídku a co bylo nejhorší, zcela nový kabát.

Dohodli jsme se na financování a dal jsem mu pro celou akci „zelenou“. V době, kdy píšu tyto řádky, se staly desítky ne zrovna lichotivých a příjemných věcí, ale nadále pokračujme s tím, že celková kontrola a oprava karosérie a laku stanislavě mohla jenom prospět.

Určitě si nevzpomenu na den, kdy Martin vítězoslavně přistavil stanislavu před můj dům s tím, ať si jdu zkontrolovat, jak se to povedlo. Pravda, odstín modré byl světlejší, espézetka postrádala podložku, při zkušební jízdě v dešti jsme se díky netěsnícímu čelnímu sklu mohli koupat, ale i tak jsem musel uznat, že stáňa je krásná a ve výtečné kondici.

Neposlouchal jsem zlé jazyky a spokojený jsem se těšil na cestování s omlazenou tatrovkou, která již v době, kdy jsem ji kupoval v roce 1998, měla dle původního majitele najeto přes milion kilometrů.

Byl jsem bláhový. Martin tatru nešetřil a proháněl ji natolik bezohledně, až ve Staříči „lehce boural“, což v konečném výsledku znamenalo zlomenou poloosu, zničenou nápravnici, zničená kola, pneumatiky, nabouraný zadní blatník a tím pádem nepojízdné auto. A to jsem v té době ještě nevěděl o zběsilých jízdách, o nichž referovali přímí účastníci těchto nečekaných závodů.

Necelý měsíc před plánovaným odjezdem na Ukrajinu jsem se dozvěděl o skutečném stavu stanislavy. Když jsem ji objevil v jednom fryčovickém dvoře prorostlou trávou, na jednu stranu mé srdce zaplesalo v tom, že vůbec existuje, a na druhou stranu mozek začal velice rychle vyhodnocovat ne zrovna přívětivě vypadající situaci.

Bylo nezbytné jednat. Poděkovat za „pronájem zahrady“ coby parkovací plochy a stáhnout auto do servisu s tím, že do měsíce hodlám vyjet na blíže neurčenou dobu a vzdálenost a očekávám spolehlivě fungující vozidlo.

Aby se čtenář neunudil myšlenkou, že jsme prostě tatrovku odtáhli do servisu a všechno dobře dopadlo, tak jen ve značně zkráceném podání si dovolím poznamenat, že poté, co stanislava napodruhé (po x měsících stání!) nastartovala, se mi ji podařilo převést do servisní garáže ve Fryčovicích, kde mi byl přislíbený kvalitní servis u člověka, který ji dával do pořádku na základě první Martinovy objednávky a který… je momentálně stíhán Policií ČR. Ne kvůli mně. A kvůli čemu vlastně? To je otázkou. Přípravy na cestu značně vázly a protože jsem se rozhodl neposlechnout svůj šestý smysl, který mne vždy varuje právě takovými komplikacemi, jedinou obětí jsem opět já, jenž jsem si nejen vyplatil vlastní auto, ale zaplatil i opravu havárie, se kterou jsem měl společné jen to, že jsem – hlupák – stanislavu vůbec půjčil.

Bookmark the permalink.