Litva – Kurská kosa

Pondělí 26. července 2004

Ráno pro některé z nás začalo těsně před půl dvanáctou místního času. Vyspaní do růžova jsme s Davidem uvažovali, co máme dělat, když vlastně nic moc dělat nemůžeme. Michal ještě spokojeně spal, tak jsme si alespoň šeptem povídali. Netrvalo to až tak dlouho a probudili jsme Michala. Očividně by spal dále, ale pocit zodpovědnosti mu našimi ústy velel, že musí vstát, abychom mohli vyklidit pokoj. Pár minut po poledni se nám to konečně povedlo.

Vrátili jsme na recepci klíče, poděkovali za ubytování a mysleli na snídani, kterou jsme sice měli v ceně pokoje, ale kterou jsme bohužel statečně prospali. Následován paní recepční a hotelovou kolií jsem zamířil do garáží, abych vyvezl stanislavu. Výjezd z garáže byl docela prudký a David se ujal navigování, abych náhodou neodřel spodek auta.

Parkoviště zelo prázdnotou, včerejší hosté už byli kdoví kde. Posbírali jsme ve vstupní hale zbytek svých zavazadel a měli se k odchodu. „Vy něchóčetě pakušáť?“, zastavila nás ve dveřích otázkou paní recepční. Nechceme co…? „…pakušáť“, opakovala a naznačila pohybem ruky, o co jí vlastně jde. Aha! Jíst! No, to bychom možná i mohli, ale tady to asi bude drahé, koupíme něco ve městě. „Spasíba, nět.“, odpověděli jsme s tím, že ušetříme. Ale proč? Pojďte, pojezte, nenechala se odbýt paní recepční a ještě jí přišel na pomoc nějaký pan kolega. No, tak tedy dobrá. Nějaké peníze máme, jsme na dovolené, tak proč si nedát nějaký litevský oběd?

Odnesli jsme věci do auta, přesněji řečeno k autu, a pověřili Davida, ať to nějak naskládá, protože on to umí nejlépe. Sice trošku brblal, ale my jsme potřebovali být nabalení tak, jak jsme přijeli a David byl opravdu ten správný člověk, který vše uspořádat rychle, bezpečně a ještě navíc tak, že jsme se do auta vešli i my. To ještě netušil, že jsme se tajně dohodli na tom, že bude vrchním baličem výpravy.

Vrátili jsme se do vstupní haly a paní recepční nás hned s úsměvem vedla do jídelny. Stoly už byly prostřeny, ale tahle velká místnost nebyla určena pro nás. Pojďte za mnou, nabádala nás a zavedla nás do útulné snad zimní zahrady plné květin. To nevypadalo zle. Usadili jsme se k jednomu ze dvou typických letních plastových stolků a čekali, co se bude dít. Dáte si kávu, čaj…? No, proč ne? Za chvíli byly nápoje na stole a s nimi i pro každého talířek jídla. Na hrubé plátky nakrájené salámy a sýr měly skutečnou chuť a doplněné zeleninou měly osvěžující účinky. Pánové, tak buď je tohle předkrm a pořádný, nebo je to ta naše snídaně a tedy nebudeme asi nic platit, říkali jsme si mezi prvními sousty. Chcete ještě (něco)…?, zněla mezi našimi úvahami další otázka na nás, které jsme zase inteligentně nerozuměli. Ale usoudili jsme, že se to týká jídla, tak jsem odsouhlasili, že chceme a udělali jsme dobře. Na druhém talířku, který jsme dostali, bylo něco, co jsem sice nedokázal pojmenovat, ale co mělo fantastickou chuť. I po čase, když si ta to vzpomenu, tak se mi sbíhají sliny. Jak mne Michal poučil, úžasná vůně a chuť měla jméno gratinovaná palačinka s tvarohem. K tomu byla k dochucení marmeláda a smetana a to celé dohromady vytvářelo delikatesní kompozici chutí pro naše mlsné jazyky. Teď už nám bylo jedno, zda budeme něco platit, či nikoliv. Tohle jídlo stálo za to!

Pohodoví lidé, výtečné jídlo, příjemný vzduch, bydlení na úrovni, z hotelu člověk vstupoval do zahrady s nedalekým jezírkem… Odtud se nám opravdu nechtělo odjíždět. Ale co naplat, máme před sebou ještě dalekou cestu. Poděkovali jsme personálu za skvělé služby a pomalu už plánovali, kam dále. Já jsem si neodpustil s sebou ještě suvenýr; trvalo mi sice asi tři minuty, než jsem paní recepční anglicko-rusko-česky vysvětlil, že chci koupit tamten vystavený zelený hrnek se zlatými motivy Klaipédy a už jsem to chtěl vzdát, když pochopila. Stál sice více, než jsem čekal, ale padl mi do oka a po návratu domů mi vždy připomene tohle místo. Ještě pro štěstí pohladit hotelovou kólii a jedeme. Nebo ještě ne?

Pánové, tohle jsou ale služby, pochvalovali jsme si cestou do auta. A ta snídaně! Dovedete si představit něco podobného u nás? Tohle si zaslouží přece jen ještě malou odměnu. Otevřel jsem kufr, David hmátl pod sedadlo a s několika plechovkami plzeňského a radegastu jsme šli ještě poděkovat. „Á, čéskoje pivo!“- asi netřeba překládat fakt, že zlatavý mok české produkce byl dobře znám i tady. Poslední vzájemné děkování, zamávat a jedeme.

A zase ne. Nepojedeme s autem, kterému chybějí na kolech poklice (správně se tomu říká asi kryty kol, ale i tak je snad jasné, o co se jedná; nemluvě o tom, že já bych to nazval výhradně puklice, nebo dekl na kolo). Ale kde je koupit? Všechna auta okolo je měla, pokud namísto náhražky neměla rovnou elektrony. Pár desítek metrů od hotelu byl stál slibný komplex budov. Udělali jsme krátkou procházku a z nápisu nade dveřmi „Automobiliu detalés“ jsme vyrozuměli, že bychom tady měli být správně. Pozdravili jsme na střídačku v několika jazycích a vstoupili. Malý obchůdek nabízel zajímavý sortiment náhradních dílů různých velikostí na…nákladní automobily. Zájem místních jsme sice vzbudili, ale když nezabralo ani Davidovo originální pojmenování „pukelke“, bylo jasné, že poklice tady nekoupíme, ani kdyby jich měli plný sklad. Nemluvě o tom, že v prodejně zaměřené podle nás jen na nákladní auta, bychom je stejně nekoupili, i kdybychom se uměli domluvit. Všechna auta je mají, jen my ne… Co takhle zkusit nedalekou benzínku? Po krátké debatě jsme se shodli, že čerpací stanici sice vidíme, ale že je spíše daleká, než nedaleká, a tak jsme konečně odjeli i se stanislavou. Asi nemusím prozrazovat značku čerpačky (ano, správně, byl to překvapivě Kuklil) a ani to, že jsme zase nepochodili. No co, u nás taky nekoupíte hezké kryty na kola všude. A dokonce ani místní samolepky LT (s logem LukOil), ani litevské pivo – tenhle sortiment v nabídce měli, takže naše návštěva nebyla až tak zbytečná. Nevadí, podíváme se do centra.

Polední sluníčko příjemně hřálo, my budili s tatrou zasloužený respekt ostatních a lovili očima prodejny s náhradními díly. „Co takhle zkusit nějaký velký obchod?“… „Ne, na to nemáme čas, než to najdeme…“ … Takže jsme se projížděli a … „Hele, co je to támhle?“… Podlouhlá dřevem obložená budova s několika prosklenými výklady měla v názvu „AA Autoalbé Autodalys“ tolik aut, že to musela být trefa do černého. A byla. Hned ve vstupu nám padl zrak na několik druhů „pukelek“. V ceně mezi 20-30 lity (tedy asi 200-300 Kč) byla k mání sada „Wheels covers“, tedy krytů kol, v různých pro nás dosud neznámých vzorech. „Tyhle bych i koupil na betynku“, uvažoval nahlas David. Nakonec zvítězil zajímavý paprskovitý vzor za 29 litů. Podíváme se ještě, co tady mají. V regálech s nabídkou všeho možného jsem si vybral krásnou světlomodrou izolační pásku. V barvě stanislavy neměla za 1,2 litu chybu! Šoupl jsme ji do košíku a zamířil k pokladně. „Dobrý den, hovoříte anglicky?“, zkusil jsem pomalu na pána za pultem. Z anglické odpovědi vyplynulo, že umí. Požádal jsem o wheels covers a ukázal směrem vítězi našeho výběru. „Tyhle? Tyhle?“, snažil se vyhovět prodavač, až to David nevydržel, něco v něm zavelelo „Do akce!“, pár rychlých kroků a klep, klep „Tyhle“ poklepal prstem na zelenou krabici s průhledným víkem.

Mezitím se parkoviště před obchodem proměnilo v předváděcí molo, na němž byla jedinou modelkou modrá Tatra 613. Lidé se zastavovali, obcházeli a obhlíželi, co to stojí přímo před vchodem mototechny. Někteří, co jeli jen kolem, stočili auto na parkoviště jen proto, aby si ji mohli prohlédnout zblízka. David bleskově vyměnil české poklice polské výroby za litevské, izolační páskou jsme zamaskovali pár nehezkých korozních pupínků pod levým zadním trojúhelníkovým oknem a stanislava mohla hrdě vyrazit na cestu dále.

Škoda jen, že jsem si nemohl vzpomenout, kam se jede do přístavu. Naším dalším bodem na cestě do Petrohradu byl ostrov-poloostrov Kuršiu nerija – Kurská kosa. Z hlediska pevniny poloostrov, z hlediska hranic však ostrov (poloostrov je rozdělen na litevskou a ruskou část), dostal název podle svého tvaru; ten připomíná nástroj sekače trávy, tedy kosu. Láska na první pohled, asi tak bych nazval pocit, který ve mně tento nádherný kus Litvy zanechal.

Bylo by naivní si myslet, že jsem si po roce pamatoval, kudy jsme tehdy jeli do přístavu. Přesto se mi podařilo na nějakou dobu touhle myšlenkou maskovat fakt, že prostě nevím, kam jet. A tak jsme jezdili sem a tam, pozorovali okolí a debatovali o tom, jak je fajn, že se uprostřed města na trávě pasou krávy. Když se nám zdálo, že už jsme správně, a odbočili jsme do nějaké ulice plné lidí, museli jsme jen smutně konstatovat, že jsme ve slepé uličce. Takže zpátky a znova… A hele, tady je ukazatel s nápisem přístav! Hned to bylo veselejší. Přece nejsme až tak hloupí, že bychom nenašli v tomhle městě přístav!

Když jsme dorazili na parkoviště v přístavu, tak mi něco nehrálo. Nebyli jsme si jistí, kde můžeme stát a zda se tady musí platit. Ale celkem suverénně jsme zaparkovali na poslední skoro volné místo a vyslali Michala, ať jde do budovy opodál zjistit, co a jak. Mezitím jsem se šel projít k moři; neviděli jsme se něco málo přes rok. Spousta lodí takové střední velikosti, které neměly nic společného s trajektem, na který jsme se potřebovali nalodit. A pokud jsem dobře viděl, tak u protějšího břehu kotvila dokonce loď válečná! Nebo jsou děla standardní výbavou? Tohle se mi vážně nějak nezdá. Pozoroval jsem traktor a dva pracovníky, kteří opravovali asfalt a přemýšlel, kde to vlastně jsme. Ale to už se vrátil Michal: „Hm, takže pánové, jsme správně v přístavu, to souhlasí. Ale v mezinárodním! Takže pokud chceme do Švédska, tak by to asi nebyl až tak velký problém.“

Tak alespoň uděláme pár fotek. Klaipéda byla založena roku 1252, alespoň jsme si tak přeložili nápis z obrovské tabule stojící před administrativní budovou. Přivezl jsem stanislavu a dali jsme se do focení. Okolo cedule běhala asi čtyřletá holčička a hrála si s maminkou na schovávanou. Skvěle se bavily a nemělo smysl čekat na to, až skončí. Takže máme fotky s holčičkou bez maminky, s holčičkou i maminkou, no, ale hlavně, že jsme tam i my.

Jedeme tedy hledat „náš“ přístav. Michal dostal na místo palubního lístku do Švédska kopii mapy pobřeží, takže by to už neměl být problém. Vracíme se zpátky, vpravo poněkolikáté míjíme asi šestipatrovou modrou budovu s „ploutví“ nahoře, třemi hvězdičkami a nápisem Baltpark a vlevo na parkovišti stojí… Co to je? Jedeme se podívat? Jedeme. Autíčkáře prostě nezapřeme, blinkr vlevo, otočka přes plnou čáru, hop přes nízký chodník a už stojíme vedle černé limuzíny. Auto s označením Zim 12 je doslova a do písmene amerikou Východu.

Automobilka GAZ vznikala za úzké spolupráce s Fordem a tak tenhle skoro šestimetrový vůz připomíná americké křižníky 40. let 20. století. Jak jsem se později dočetl na internetu, tenhle vůz používal u nás mj. armádní generál Alexej Čepička, který si ho koupil i pro své soukromé účely. V NDR si Zim 12 vysloužil přezdívku „černý havran“ a stejně jako v Sovětském svazu byl využíván složkami tajné policie. Jedním z mnoha důvodů, proč nebyl oblíben, byl – bez ohledu na politické hledisko – i slabý motor, jehož devadesát koní nebylo schopné dvoutunový tank utáhnout.

Tady v Litvě stál na malém parkovišti před pro nás neznámou sympatickou budovou s malou věží a nebylo jej možné přehlédnout. Dvě fotky a zpátky na cestu hledat přístav.

Je 15 hodin místního času, máme najeto 1.813 km od mého domu a konečně stojíme ve frontě aut na trajekt v tom správném přístavu.

Kdybych měl stejnou situaci popisovat o rok zpátky, vypadalo by to úplně jinak. V podstatě prázdné parkoviště, sem tam přijelo nějaké auto, o frontě se ani nedalo mluvit. Když jsme přejížděli do pásma, kde už chybělo jen pár metrů k nalodění, přiběhla skupinka dětí a s pokřiky „klín vindou (clean window – angl. čistit okno)!“ se nám pokoušeli umýt čelní sklo. Moc se jim to nedařilo, protože více, než mytí, je zajímal stav našich peněženek. Nechtěli jsme riskovat a tak jsme jim něco nabídli. Podle jejich výrazu to ale byla částka, za kterou i ten úšklebek byl moc. Nehodlal jsem dlouho smlouvat, dali jsme jim v přepočtu asi padesát korun s tím, že víc prostě nemáme. Nebyli jsme daleko od pravdy, rozpočet byl opravdu hodně omezený.

Letos bylo vše jinak. Možná to bylo i prázdninovým časem, aut bylo všude dost, o pořádek se staral hlídač a vše fungovalo jako ve filmu. Přeprava trajektem tam a zpátky stála 35 litů (škoda, ceny trošku stouply). Stáli jsme asi půl hodiny a bavili se pozorováním okolí. Konečně byl tady – trajekt pro asi patnáct běžných aut a jejich pasažéry přirazil k molu. Strážní nejdříve nechali vyjet auta z Neringy a pak postupně pouštěli a směrovali auta na trajekt tak, aby se jich vešlo co nejvíce, ale aby zároveň nedošlo k nějaké havárii. K plavbě se přidalo i několik pěších a za chvilku jsme byli na moři. Odpolední sluníčko se odráželo ve vlnkách a společně s námi vyrazilo na cestu i početné hejno racků. Někteří létali nad námi, někteří jakoby viseli ve vzduchu, jiní kroužili kolem a snažili se využít toho, že si někteří pasažéři krátili cestu jejich krmením.

Uběhlo asi deset patnáct minut a byli jsme na břehu litevského národního parku Neringa. V roce 2000 byla Kurská kosa právem začleněna do seznamu UNESCO Světových dědictví. Samotný ostrov je dlouhý asi 98 km a široký jen pár set metrů v tom nejširším úseku. Na severu je ohraničený mořem, na jihu ruskými hranicemi; docela se vyplatí věnovat pozornost informačním tabulím. Tohle místo jsem si zamiloval a jen těžko se dá vyjádřit, jak moc rád jsem se po roce vracel. Jelikož jsme nikam nespěchali, využili jsme nabídky WC a mezi úplně posledními jsme si zakoupili lístek pro vjezd do národního parku. 15 litů bylo akceptovatelných (neplatili jsme náhodou loni 20?). Závora se zvedla, můžeme jet. Vlastně musíme, blokujeme zbytek kolony.

Jsou čtyři odpoledne, někomu právě končí pracovní doba, někdo ještě pracuje, někdo jiný zase dělá něco jiného, my „plujeme“ úzkou asfaltovou silnicí do středu ostrova. Kolem nás je borovicový les, skrz něj na nás místy pokukuje moře, sluníčko svítí, ptáčci zpívají a všude okolo je fantastický vzduch. Kdyby jej tak šlo sbalit a přivézt si aspoň pár litrů domů… Michal řídil a tak jsem se pokusil udělat pár fotek. Ať jsem se snažil sebevíc, borovice na snímcích byly křivé a jakoby padaly přímo na silnici. Asi neumím fotit, pomyslel jsem si. Skutečnost však byla jiná – stromy byly opravdu tak nakloněné!

Na tomhle místě je i další věc, která mi přišla opravdu milá – dopravní značka symbolizující odpočívadlo byla jednoznačně přejmenována na „hodný stromeček“. Je na ní totiž nakreslený stůl a nad něj se jakoby ve snaze ochránit sklání borovice…

Celý ostrov je jako stvořený pro pohodové procházky a odpočinek. Do „hlavního ostrovního města“ Juodranté je to asi 17 kilometrů klidné jízdy zeleným okolím. Malebné dřevěné domky, moderní hotýlek, golfové hřiště, příjemné obchůdky, ale třeba i půjčovnu motorek pro děti, to vše se dá v tomto malém městečku na Jantarovém pobřeží najít. Proč zrovna Jantarovém? Ve 2. polovině 19. století se tady jantar skutečně těžil a i dnes moře občas vyplaví kousky tohoto pokladu.

Další nepřehlédnutelnou zajímavostí ostrova jsou dřevěné sochy čertů a čarodějnic. Narazíte na ně v podstatě na celém ostrově a jedna z čarodějnic vám dokonce splní to, co jí pošeptáte! Tolik kombinace průvodce a toho, co jsme mohli vidět na vlastní oči. Pokud si vzpomínám, tak jsem sochu čarodějnice našel, ale bohužel jsem nevěděl, že si mám něco přát… I když jsem si vlastně celou cestu přál, ať se nám nic nestane a v pořádku se vrátíme domů. Tady jsem se však cítil doma, takže i tohle přání bylo hodně v pozadí… Pokud bych měl říct něco k sochám, tak je prý v roce 1979 vytvořilo sto umělců; k tomu musím jen poznamenat, že si nemyslím, že zůstalo jen u soch čarodějnic a čertů. Narazíme zde i na zvláštní skřítky, zvířátka, příšerky (ať už dřevěné,nebo z kamene), kříže, lavičky s motivy, ale kupodivu ne v kýčovitém stylu, jak tomu obvykle bývá. Naopak působí mile a přirozeně.

Zaparkovali jsme stanislavu u kostela, který byl jednou z hlavních staveb města a který i loni nabídl své parkoviště našim účelům. Tentokráte však byla parkovací plocha téměř plná, ale pořád platil hezký zvyk – parkování zdarma. Stanislava jakou obvykle vybočovala z řady a chovala se jako ostřílená litevská tatra. Marné, je dost možné, že tady jediná z aut byla již podruhé. Z tater určitě…

Loni mne provázel docela citelná finanční tíseň a tak nezbyly peníze na to, abych si odsud dovezl něco, co se mi líbilo a co mne zaujalo. Jako pravý občan konzumní společnosti jsem vyrazil do mi známého obchůdku (galerie), který nabízel upomínkové předměty skoro všeho druhu. Nebyl to nějaký jednoduchý kiosek s pouťovými cetkami, ale regulérní obchůdek ve starobylém domečku (u nás bychom asi řekli dřevěnici). Návštěvník si v první chvíli nemohl být jistý, zda se ocitl v obchodě či na nějaké výstavě; skleněné regály nabízely desítky výrobků z jantaru v cenách od několika litů do několika set litů. Po cenách v tisícich litech jsem se pochopitelně nedíval…

Na Litvě mne zaujala taková nenucenost. Máme hezkou přírodu, ale nenutíme vás, abyste ji obdivovali. Vynikající cesty, ale nemusejí vás svádět k rychlostem 200 km/h. Snažíme se o kvalitní služby, ale chápeme, že asi jinde mohou být lepší… Taková snaha ne za každou cenu s tím, že pokud jste nebyli spokojení, pokusíme se být příště lepší.

V minulém roce doplnila mou sbírku jantarová lodička za pár babek, letos jsme mířil k tričku. Opravdu jsem se těšil, až si obléknu tričko s motivem Litvy. Na výběr bylo několik, mne zaujalo to se slepou mapou, srdíčkem vyjadřujícím lásku k Litvě a s anglickým nápisem „Litva – ale kde to je?“. Bohužel bylo jen ve velikosti „tak tak“; ale i tak jsem si ho vzal. Sice ne hned, ale ani moje lámaná němčina a ochota paní prodavačky se nesetkala s velikostí XXL, která by mi padla lépe. Druhou trofejí se stalo zelené „sobí triko“. Velikost naprosto parádní, živá zelená barva a fousatý sob s mapou Kurské kosy za zády. Jak se až později ukázalo, tohle byla pravá volba. Zaplatil jsem v přepočtu asi sedmsetšedesát korun a spokojeně vykráčel z galerie. Kluci byli kdoví kde, tak jsem se je vyrazil hledat.

Co myslíte, že dělali? Přesně to, co se tady dělá úplně skvěle – procházeli se podél pobřeží. Ono je opravdu někdy krásné dělat něco, co vlastně není dělání a cítit, jak vás to hrozně baví. Zkuste se projít jen tak po místnosti, po městě, po chodníku…a po pobřeží Kurské kosy. Zaručuji vám, že poznáte rozdíl!

Když jsem dorazil k nim, nebylo potřeba slov. Jejich pohledy hovořily jasně – tady je hezky, tady se nám líbí! Nu co, mi taky. Co takhle nakrmit zdejší ptactvo! V roce 2003 jsem na stejném místě a možná i stejné lavičce otevřel plechovku radegastu a řeckými praženými kousky rohlíku krmil labutě. Labutě na moři! V roce 2004 se asi labutím zdálo, že na moři přece jen nemají co dělat, a tak je vystřídali racci. Na ty jsem byl náležitě připraven – kus chleba se těšil jenom na ně! Nicméně ptáci spokojeně seděli na hladině asi 50 metrů od nás a dělali, že nás nevidí. Ale my bychom rádi udělali pár fotek! Jak je přilákat? Ulomil jsem kousek krajíce chleba a hodil do vzduchu. Najednou se zvedla vlna a racci se začali houfem přesouvat k nám. Chleba ubývalo, fotek přibývalo a racci vypadali, že klidně spořádají nejen bochník, ale celou pekárnu. Hm, a co budu jíst k tomu „výbornému“ lančmítu, který mám v autě? Bez chleba to nepůjde, to nezvládnu. Buď budu muset něco koupit tady, nebo budu držet dietu…

Jak říkal kdysi můj profesor informatiky na gymnáziu, pivo a místo v počítači vždycky dojde. Já bych k tomu jen doplnil, že to samé platí i o baterii v kameře. Přestože rok o roku jsou technologie vyspělejší a tyhle věci mají podstatně větší výdrž, platí stále zákon schválnosti – že dočasně umřou v tu nejméně vhodnou dobu. Jelikož kamera nebyla má a neměl jsem ani např. nabíječku do zapalovače v autě, nezbylo než zkusit dobít kameru nějak jinak. Napadlo mne vrátit se do obchůdku, kde jsem nechal podle mne za dvě (i když moc hezká) trika solidní tržbu. Paní prodavačka (nicméně opravdu velice elegantně oblečená, spíše jako průvodkyně v galerii) byla zase milá a usměvavá, ale nepochodil jsem. Přestože svítila světla, svítily skleněné vitríny, klasickou zásuvku jsme nenašli. Nebo že by nechtěla riskovat odpovědnost za případné problémy? Kdo ví. Co teď? Neměl jsem moc chuti obcházet místní a prosit se o zásuvku. Ani ne z důvodu, že by mne to nějak ponižovalo, ale jazyková bariéra se mi ten den zdála nějak moc vysoká. Litevsky se nikdy nenaučím, do němčiny se těžko dostávám, anglicky nerozumějí oni a rusky mluvit také nechtějí. Už vím, jak se cítí cizinci u nás…

Vracel jsem se trošku smutný k pobřeží. Loni mi kamera chyběla, dneska kameru sice mám, ale bez baterií s ní moc nedokážu. No nic, koupím si pohledy, udělám fotky… Navenek naprosto klidný, ale uvnitř bojovali dva Tomášové; ten jeden říkal „běž to zkusit ještě někam jinam“ a ten druhý „kašli na to a dělej jakoby nic“.

Pak jsem se přece jen rozhodl zkusit štěstí. Místní architektonicky zajímavý, z velké části prosklený Viešbutis-Hotel mne zajímal už dříve a elektrických zásuvek tam musí být víc než dost. Vstoupil jsem do dveří a ocitl se v prostorné vstupní hale bohatě vyzdobené květinami. Během chvilky mi padla do oka ta část, která návštěvníkům nabízela posezení u televize a mé baterii by tedy mohla nabídnout trošku energie. Mohl jsem zcela neotřele přijít a připojit kameru s tím, že pokud se naskytne nějaký problém, tak budu do nekonečna opakovat, že nerozumím. Ale proč? Recepce je tady nalevo a za optání nic nedám. Sympatická asi stodvacetikilová paní zrovna něco probírala s jedním z hostů a tak jsem čas využil k tomu, že jsem si v duchu v několika jazycích opakoval větu, že bych rád dobil kameru. Trošku jsem se potil, protože nebývá obvyklé, aby někdo z ulice přišel do hotelu a chtěl nějaké služby, které neměl v úmyslu zaplatit. Nebo ano?

Jsem na řadě. „Dobrý den, hovoříte anglicky?“ „Ano“, odpověděla paní recepční s úsměvem. Výborně!

„Well, já jsem z České republiky a jsme tady s přáteli na výletě. Chtěli jsme udělat pár záběrů tohoto nádherného místa a bohužel se nám vybily baterie v kameře. Bylo by možné dobít je zde u Vás?“ „Ano, proč ne? Počkejte chvilku, podívám se po volné zásuvce.“, hledala moje zachránkyně něco pod stolem. „Dejte mi kameru, zkusíme to.“ Rozsvítila se oranžová kontrolka a adaptér začal pouštět do baterie život. „Mockrát děkuji, stavím se tak za 20 minut, ano?“ To by mohlo na pár záběrů stačit. „Ano, jistě“, není problém, něco jako to nestojí za řeč.

Se smíšenými pocity a s prázdnou brašnou jsem procházel kolem půjčovny motorek pro děti a minigolfovým hřištěm před hotelem až k místu, kde jsem očekával své kamarády. Spokojeně seděli na lavičce a nasávali hezké odpolední počasí.

„Tak co, podařilo se?“ „Ale jo, kamera se nabíjí v recepci hotelu“.

Jejich pohledy se ptaly, zda jsem ji tam skutečně nechal jen tak. No a proč ne? Ale klidný jsem taky moc nebyl. Nemám jediný důkaz o tom, že jsem nějakou kameru měl, brašna Sony je přece jen mizivý argument. No co, nějak to dopadne. Lidé jsou tady pohodoví a milí, nevěřím, že bych tady o něco přišel. Zbytečně moc o tom přemýšlíme, pojďme se projít!

Někteří lidé vyhledávají dovolené i podle toho, kolik v místě jejich pobytu asi tak bude lidí. Chápu, že zalidněné pláže „hlava na hlavě“ nebo nekonečné fronty na cokoliv někdo doslova vyžaduje. Pokud ale hledáte místo, kde můžete v klidu přemýšlet o čemkoliv a přitom mít na dosah vše, co potřebujete, pak je tahle „nudná část“ Evropy to pravé. Měli jsme čas, takže jsme vyrazili podél moře bez nějakého bližšího cíle. Souběžné chodníky pro pěší a pro cyklisty rozdělovalo osvětlení, široké lavičky bez opěradel a odpadkové koše a všudypřítomné veselé sošky. Na jedné z kamenných lavic „stál“ malý panáček a vedle něj další snad dráček, kousek mořského koníka, další příšerky už ani neumím popsat. Jedna ze sošek evidentně chyběla a vytvářela tak prostor, který byl jako určený pro nás. Doplnili jsme lavičku a vznikla fotka česko-litevských…

Nikam jsme nespěchali, takže jsme se pokračovali podél pobřeží a pozorovali okolí. Dorazili jsme na nějaké snad molo. Fousatý námořník startoval malou loďku, mladý asi podnikatel zase malou jachtu, kousek vedle pár rybářů čekalo na zlatou rybku, šikovná maminka popojížděla okolo s kočárkem a nám se vrátila veselá nálada.

Asi za čtyřicet minut, oproti plánované čtvrthodince, jsme se vydali do hotelu. Cestou jsem vymýšlel zase nějakou větu, která by nezněla úplně hloupě a uvažoval o tom, co paní recepční dám za její ochotu. My tři na první pohled cizinci jsme vstoupili do haly a já s nejistým úsměvem zamířil k recepci. Je to dobré, paní si mne pamatovala a už už lovila kameru někde pod pultem.

„Mockrát děkuji, co jsem dlužen?“, vysoukal jsem ze sebe připravenou větu. „Ne, nic“, jak jinak, jsme v Litvě.

Pokusil jsem se tedy alespoň o zdvořilou konverzaci a uprostřed léta jsem se paní recepční zeptal, jaké tady mají zimy a zda je zde také sníh. To už dorazili i kluci a z Michalova pohledu jsem jen četl něco o tom, jak jsem asi blbej…No, co? Mne to zajímalo!

„Ano, máme tady sníh“, odpověděla mi trošku překvapeně. „A je na moři led?“ pokračoval jsem v opravdu veledůležité debatě. „Ano, asi metr.“ „No, tak to není zas tak moc, led mají v zimě jen metr od břehu.“, otočil jsem se na kluky.

To už Michal nevydržel a jelikož jeho angličtina byla v té chvíli opravdu na lepší úrovni, rozhodl se celou situaci uvézt na pravou míru.

„Ne, metr ledu od břehu, moře v zimě zamrzne a ten led má v průměru až jeden metr!“

Aha, tak už mlčím. Zeptali jsme se ještě, zda tady jezdí turisti, znovu poděkovali za nabití kamery a zamířili na parkoviště k autu. Byl jsem rád, že je vše v pohodě a nedalo mi to a přemýšlel jsem o tom, že nějaký dárek ochotné paní dát musím. Jsme Češi, tak jí dejme něco z toho, co jsme dali světu již hodně dávno – české pivo! Otevřel jsem kufr, vytáhl pár plechovek plzně a radegastu a vrátili jsme se zpátky na hotel. Nevím, čím to je, ale tenhle dárek udělá radost vždycky a každému. A tady zabral také – „Jé, české pivo!“

Podle malé mapy ostrova jsme uvažovali o tom, co navštívíme dříve. Chtěl jsem Michalovi s Davidem ukázat mrtvé duny, tedy místní poušť a sám jsem se zase těšil na to, až se přivítám s mořem. Loni to bylo první moře po devíti letech, ve kterém jsem i za podle některých studeného počasí radostně smočil tělo. Polední sluníčko svítilo na plné pecky a neodradily mne ani cedulky, které hlásaly, že teplota vody je 16 stupňů. Hm, to se mi nezdálo, sice to nebyl Karibik, ale zima mi rozhodně nebyla. Moře vyhrálo i letos, na duny pojedeme až potom.

Naše plány ale opět vzaly za své. Po cestě jsme narazili na zájezdový autobus z Benešova a bez delšího rozmýšlení jsme za něj zaparkovali taky. Místní cedule totiž informovala o to, že kousek cestičkou do lesa se dostaneme na parádní vyhlídku. Stálo to za to. Po pár minutách jsme se dostali na místo, ze kterého byl krásně vidět prakticky celý poloostrov. Dřevěné posezení s motivem nějakého asi čaroděje s dlouhatánskými kníry nabídlo chvilku k odpočinku a kousek dole byla taková dřevěná chaloupka, která skrývala…hádejte co? No, záchod to byl. Vzhledem k tomu, že jsme toho chtěli poznat co nejvíce, tak jsme ho postupně vyzkoušeli. Byl to sice takový jako turecký litevský záchod, označení toaleta se pro tento typ určitě nehodí, ale byl kupodivu čistý a protože trošku připomínal srub, tak ani nenarušoval ráz lesa. Možná zase budu stranit, ale mně se opravdu líbí to, že tady asi lidé přemýšlejí a uvažují dopředu. Odpadkové koše co pár metrů, což dobrovolně přinutí každého nedělat nepořádek, záchod uprostřed lesa, takže nešlápnete do žádné zapáchající nástrahy, upravené chodníky a cestičky…

Pojeďme k moři! Na tomto místě bych chtěl zaznamenat, že v pondělí 26. července 2004 v 19:40 místního času byl litevský Baltik prvním mořem, které David viděl na vlastní oči ve svém životě! Takže honem do plavek a šup do vody! Sluníčko už nesvítilo tak intenzívně a občas se schovalo za nějaký ten mráček, takže ať využijeme aspoň těch pár paprsků. Za chvilku byla z Davida vidět jen malá hlavička a mávající ruce. Na pláži bylo tou dobou asi sedmdesát lidí, přičemž pláž byla velká, krásně písčitá a neskutečně čistá. Při vzpomínce na příklad na řecké pláže je to naprosto nesrovnatelné. Zatímco šťastný David užíval moře, sbírali jsme s Michalem barevné kamínky a mušle domů na památku. Po několika minutách vyplaval David a se zářícím úsměvem mi sděloval na kameru své první zážitky s mořem.

„Nooo, je to slaný a voda má asi tak 17 stupňů.“ Vždyť jsem to už psal, že moře tady není studené…

Když jsme se vraceli po dřevěném chodníku k parkovišti, všiml jsem si nějakých cedulí. Šipka na jedné z nich ukazovala k jednomu chodníku k moři a byli na ní znázornění panáček a panenka. Druhá cedule zase měla šipku namířenou ke druhému chodníku a byla tam jenom panenka. Aha, takže pláž je buď smíšená, nebo jen pro ženy. Ne všechny ženy mají rády, když je my muži okukujeme a naše pohledy tak nějak automaticky směřují k určitým partiím. Tyhle cedulky nejsou vůbec špatný nápad! No, a když už o tom mluvíme, tak je mi až teď po roce jasné, proč jsem loni byl na pláži jen já, můj kamarád spolujezdec a jinak samé osoby opačného pohlaví. Neznalí místních poměrů jsme si nějakých cedulek vůbec nevšimli a šli první cestou, která vedla k moři na pláž. Tím ale vůbec nehodlám říct, že se mi tenhle omyl nezamlouval…

Na litevskou Saharu to nebylo daleko, jenom šlo o to, najít tu správnou odbočku. Chtěl jsem nafilmovat pár záběrů, takže jsem řízení předal Michalovi a za chvíli jsme už parkovali na začátku cesty, která nás měla na mrtvé duny dovést. Prošli jsme docela řídkým lesíkem a ocitli se na začátku Eikim tik taku; alespoň takhle nazývala tuhle část Kurské kosy dřevěná cedulka. Ta druhá nesla nápis Rezervate nevaikščiok!, což podle vykřičníku na konci asi znamenalo nějaké upozornění, že se jedná o rezervaci, chráněnou krajinnou oblast. Po asi metrovém dřevěném chodníčku posetým pískem jsme kráčeli vstříc písečným kopcům. Loni jsem byl na Mrtvých dunách taky, alespoň jsem si to myslel. Dnes jsme přesvědčený o tom, že jsem byl jen na nějakém začátku nebo jen malém kousku a nebo že jsem se spletl úplně. Ve srovnání s tím, co se rozprostíralo přede mnou teď, byly loňské duny jen malým pískovištěm. Budu se opakovat, když zase napíšu, že zde byl klid a žádní lidé? Pokud tedy nepočítám dvě vracevší se turistky a nás. Prostor a čas pro vlastní myšlenky a relaxaci byl balzámem na nervy drásané každodenním shonem doma. Vystoupali jsme až na vrchol, posadili se do jemňoučkého písku a pozorovali jen pár set metrů vzdálenou zeleň a za ní moře, do kterého pomalu zapadalo slunce…

„Úžasná konzistence“, pronesl David jeden ze svých mnoha nezapomenutelných projevů, propíraje přitom písek mezi prsty. Možná by na tomto místě bylo vhodné pár řádky upozornit na tohoto malého velkého muže. To, že po cestě mu nejvíce času zabírala „akce polštářek“, tedy pohodlný posez, polštářek pod hlavu a spokojené snění, rozhodně neznamenalo, že by se jen tak vezl. Naopak, většinou klidný chlapík se dokázal místy rozohnit k nepoznání a překvapit nás několika hodně rozhodnými kroky, které našemu cestování dávaly šmrnc a pomáhaly nám v navazování kontaktů s místními obyvateli. Ještě musím podotknout, že David je „smolař z povolání“, což se taky na naší výpravě několikrát projevilo, ale protože ho známe, mohli jsme se tomu jen společně zasmát… Nepředbíhejme, prozatím vše vychází výborně.

Jedním z posledních trajektů opouštíme Kurskou kosu a deset minut po dvaadvacáté hodině místního času směřujeme na Palangu. Naší další zastávkou je proslulá Hora křížů. Na své první výpravě jsem vůbec netušil, jak si mám něco takového vůbec představit a jaký má tohle místo význam. Pochopil jsem až na místě – představte si malý kopec posetý desetitisíci kříži. Taky vám to nejde? Až tam dorazíme, zkusím vám o tom napsat více.

Pojíždíme noční Litvou a pomalu ale jistě dostáváme hlad. Zásoby jsme zlikvidovali cestou, můj chleba snědli racci, takže nezbyde než se po něčem poohlédnout. Musím podotknout, že Litva není ČR, naštěstí, ale momentálně mám na mysli vybavení čerpacích stanic. Moderní, čisté, nabízející i různé doplňky, ale chybí jedna zásadní, i když nezdravá, věc – bagety. Ano, ty velké kusy bílého těsta, plněné tučným dressingem, salámem či sýrem a konzervovanou zeleninou, to se tady vidí málokde. Museli jsme tedy zkoušet štěstí a doufat, že narazíme na čerpačku, která nejen bude otevřená, ale bude také nabízet něco k jídlu. Tedy mimo piškoty opavia nebo disko sušenky, tohle jsme našli skoro všude.

Do půlnoci zbývá jen nějaká půlhodinka, máme najeto 1.888 km a už je více než jisté, že hlady neumřeme. Čerpací stanice sice mimo naši trasu, ale otevřená a s docela bohatou nabídkou baget a hamburgerů, alespoň na místní poměry, nám vrátila síly do dalšího putování. Za něco málo přes 13 litů (130 Kč) jsme nakoupili dostatek jídla a doplnili zásoby vody. Asi nemusím opakovat, že obsluha byla tradičně příjemná a bez řečí automaticky bagety i hambáče ohřála. Postávali jsme na parkovišti a spokojeně žvýkali, když se k nám začal odněkud blížit nějaký hluk. Ten postupně sílil a po chvíli jsme zahlédli potácející se postavy. Á, mladí se vracejí odněkud ze zábavy a dostali hlad. No, takže jsou některé věci přece jen stejné jako u nás.

Najedení trošku diskutujeme o tom, z jakého směru jsme vlastně přijeli, abychom se vrátili na naši trasu a většinovým hlasováním vybíráme snad tu správnou cestu. Je už skoro půlnoc a rádi bychom po dobrém jídle našli pohodlnou postel…

Záložka pro permanentní odkaz.