Polsko

Jsou čtvrt na čtyři odpoledne už středoevropského času, máme najeto 4.563 kilometrů (1.265 kilometrů od Aurory) a necelých tři sta kilometrů byla dlouhá trasa přes Litvu. To je jiné cestování, než když se „výletuje“! Michal hodnotí překročení litevsko-polských hranic jako „hladký průjezd“ a mi nezbývá, než mu věřit. Nějak si nic neuvědomuji, protože jsem strašně unavený. Přesto vycházím Michalovi vstříc a střídám ho za volantem. Chudák už také nevidí na oči. Situaci neusnadňuje vedle předního kola tvaru elipsy ani počasí, protože sluníčko si vybralo dovolenou a tak usilovně prší. Domlouváme se, že se za pár hodin zase vyměníme.

Augustów, Ostrow Mazowiecki, Warszawa – to je náš hlavní směr. Pokud bych měl i přes únavu popsat svůj pocit, tak je asi takový, že se mi zdá, že už jsme blízko domova. Když ale po několika hodinách jízdy skoro usínám, zdá se mi to ještě strašně daleko. Navíc ztrácím pojem o čase a kilometrech a nová dohoda s Michalem, že se budeme střídat po dvou hodinách jízdy tak padá na tom, že nezvládnu více než asi dvacet kilometrů. Sotva usednu na sedadlo řidiče, snažím se vsugerovat, že jsem v pohodě a zvládnu to. Stačí pár kilometrů a bolest hlavy a „slepé“ oči mne nutí k zodpovědné výměně. Statečný kamarád se nakonec drží dvě hodiny, ale pak už také nemůže. Tma jako v ranci, monotónní pohyby stěračů, vibrující řízení… z posledních sil uklízím auto ke svodidlům a usínám.

Pátek 6. srpna 2004

Nevím, jak dlouho jsme spali, ale cítím se docela příjemně odpočatý. To nebylo těch klasických „dvacet“. Ale je mi to jedno. Nespěcháme zase tolik, abychom se někde nabourali. Stejně si myslím, že někde u Wyszkova dotankujeme, proletíme Warszawou a zkusíme se vyspat poněkud kulturněji. Určitě se nám poštěstí nějaký penzion nebo levnější hotel.

Hlavní město Polska je od hranic nějakých tři sta dvacet kilometrů. Neodvažuji se ani odhadnout, jak dlouho asi jedeme. Soustředím se totiž na to, že opět ztrácíme čas blouděním. Docela dobré značení končí s příjezdem do Warszawy a my marně hledáme směr na Wroclaw. Nakonec pokorně zajíždím na benzínku, kterou si pamatuji už z loňského roku. Kroužil jsem ve stejných místech a ne a ne se vymotat. Na mapu Polska ještě mám a hned si nechávám vysvětlit, kudy tudy tam.

„Pojechaš tady nalavo i prosto i prosto i prosto… – Vyjedeš tady vlevo a rovně a rovně a rovně…“, ukazuje mi i rukama ochotný chlapík z čerpačky. Zní to opravdu jednoduše – prostě vyjedu, a pak přes všechny křižovatky a kruhové objezdy projedu rovnou na Wroclaw. Díky!

Sice mám dojem, že jsem nevyjeli až tak optimálně, protože na místo široké silnice se plazíme po místní komunikaci nižší třídy, která nás vede přes kdejakou vesnici, ale to nevadí. Hlavní je, že se blížíme k České republice!

O půl čtvrté ráno, po 1.825 kilometrech bez normálního noclehu, nabývá náš nahlas nevyřčený plán konkrétních rozměrů. „Trans Motel“ zářící do tmy je sice v protisměru, ale kdo mi zabrání se otočit a vrátit? Nikdo! Na parkovišti je dost kamionů na to, aby byl plně obsazený. Kdepak má vchod? Vstupujeme s Michalem do restaurace, kde i přes pozdní hodinu je zábava jako odpoledne a šoféři si tady dokonce dávají i něco na zub. Samozřejmě hned taky ožívám, i když tzv. UHO – univerzální hnědá omáčka – podle mého kamaráda nevypadá dvakrát nejlíp. Jelikož drží kasu, tak musím ustoupit a podřídit se naší prioritě – nocleh. Jako člověku, který nebydlí až tak daleko od polských hranic, mi tento jazyk nedělá problém, a tak ostravsko-polskou skládankou se dožaduji v podstatě jakéhokoliv pokoje pro tři osoby.

„Máme jen čtyřlůžkový!“, dozvídám se odpověď.

Hm a komu to vadí, říkám si? Poslední slovo sice musí mít Michal, ale já do toho určitě za těch 110 zlotých jdu a je mi jedno, jaký je kurs. Chci se vyspat! Je to dobré, souhlasíme oba a já se už nemůžu dočkat postele. Jediný mrzutý je David. V podstatě jsem ho totiž vzbudili a tak s prskáním a neuvěřitelným bručením „Já nikam nejdu!“ se snaží náš záměr sabotovat. Má smůlu. Auto už parkujeme do prostoru vyhrazeného hostům a bereme to nejdůležitější na pokoj. Chceme spát! Vypadá to hezky. Útulně. Rozhodně je to lepší bydlení, než jsme měli v Polsku na cestě do Petrohradu. Mizím ve sprše, abych si postýlku vychutnal čistý a voňavý. Je sice brzké ráno, ale já všem přeji dobrou noc!

Probouzí mne sluneční paprsky. Kolik je hodin? Snad jedenáct? Rozhlížím se kolem sebe a vidím jen rozespalé tváře. Ale rozhodně spokojenější, než tomu bylo v noci. I nabručený David se lehce usmívá a noční nebo spíše ranní nevrlost je ta tam. Ráno moudřejší večera a tenhle motel tomu dává jen za pravdu. Pomalu se sbalíme a vyrazíme na cestu domů. Už to máme kousek. Možná se to někomu nezdá, ale já takový pocit rozhodně mám. Vzpomínám si, jak pro mne bylo nemyslitelné jet někam třeba jen padesát kilometrů – to byla dálka! Dnes je už vše jinak a když se mne někdo zeptá, „co kdybychom se podívali tam či onam?“, nemám důvod odpovědět jinak, než „proč by ne?“.

Pár minut po půl jedné opouštíme motýlek a mně chybí ke štěstí jen něco dobrého k snědku. V myšlenkách se mi prohání večerní podivná omáčka, kterou zrovna servírovali při naší poptávce bydlení, jako delikatesa. Jenže má peněženka zrovna neoplývá bohatstvím, takže musím pokorně vyčkat, až se dohodneme na společné snídani. Nebo obědu? Každopádně platí, že když se dva hádají, třetí se směje. Tou třetí, nebo spíše čtvrtou, byla stanislava; po dvou stech kilometrech dostala svých dvaašedesát litrů plynu a na rozdíl ode mne musela být plná energie na těch posledních pár hodin jízdy.

Naštěstí se kamarádi slitovali a nebo také dostali hlad a zastavili jsme kousek od cesty u jednoho občerstvení. Tahle banální věta je však významnější, než se na první pohled zdá. Jednak polské komunikace nazývat cestami nebo dokonce silnicemi, je hodně nadsazené. Je skvělé, že se snaží svou síť opravovat a udělat to pokud možno co nejlépe, ale… hodiny a hodiny jsme se trápili po úzkých prašných rozkopaných cestičkách, kde hned vedle čekaly nebezpečně hluboké příkopy a sotva jsme nabrali rychlost, která by se konečně z jízdy krokem dala počítat na desítky kilometrů, už jsme museli zastavovat z důvodu další uzávěrky. A pak že v Rusku nejsou cesty, mumlali jsme si ironicky. Ale co, za chvíli jsme doma! Teď si dáme něco na zub. Coby člověka nejblíže polským hranicím na mně zbyl překlad z polštiny, ale myslím si, že i oba dva světoběžníci rozuměli nápisům dobře. Šašlik byl tady rozdílný hlavně v tom, že byl napsán latinkou a jinak to byly ty známé kousky masa na špejli. Pro hladovce jako my nepopsatelná dobrota.

Kluci se trošku pozdrželi a tak jsem vylezl na nedaleký kopec a rozhodl se zdokumentovat ten luxus v rychlém občerstvení, jaký nabízí stát Evropské unie. Tím nechci nijak velebit na příklad MacDonald´s, ani náhodou, ale jen poukázat na to, že není vše až tak zlaté, jak se zdá. Parkoviště, ze kterého se auto rozjelo jen zanechávajíc za sebou mraky prachu, bagr, jež měl na svědomí tu rozrytou zem všude kolem,. Budka se schůdkama, kde na štěstí docela dobře vařili a kopec, ze kterého jsem právě udělal pár fotek a díky pár křovinám ještě posloužil i jako místní toaleta. A v podstatě, co nám chybí ke štěstí? Neonová reklama, chrom, malé porce se vznešenými názvy a přemrštěné ceny? Tohle mi osobně tedy nechybí. A tomu Němci v BMW, co stojí vedle evidentně také ne. Za cenu „levné krásy“ a neustálých akčních nabídek „zdarma“ nebo na „výhodné splátky“ úplně zapomínáme, že život je úplně někde jinde. I když je taky možné, že život jsou právě ty výlety do supermarketů a jen můj zastaralý názor mne „uvězňuje“ v dobrém pocitu z přírody, z milých lidí a neuvěřitelné svobody, kterou jsme dostali dá se říci zadarmo, a které si tak nevážíme.

Nevím, zda každý člověk má podobné pocity, když se odněkud vrací. Ale já strávil těch sto kilometrů, které jsme klopýtali v autě s naším nešťastným kolem v havarijním stavu, ve vzpomínkách a myšlenkách. Takže mne hodně naštvalo, když nás na těch posledních hranicích nechtěli pustit domů.

Záložka pro permanentní odkaz.