Čtvrtek 29. července 2004
Psst-cvak a už je plechovka ruského moku připravená k vnitřnímu užití. Sedíme vlastně na rozlehlém chodníku před hospodou, které se podle mých postřehů říká všude „kafe“ a přelom dnů jsme opět prožili za bdělého stavu. Kousek od nás je zábava v plném proudu. Dlouhý stůl se prohýbá pod jídlem a pitím a asi tucet místních něco bujaře oslavují.
„Takhle se baví Rusi.“, vysvětluje Vláďa a dodává: „Všimněte si, jak pijí. Zásadně všichni najednou. Jeden pozvedne štamprli, udělá kratší nebo delší proslov a všichni na něj čekají a pak pijí společně.“
Tedy zásadní rozdíl v porovnání s námi, jelikož u nás pije každý sám a proslov je maximálně jeden a obvykle na stejné téma: „Na zdraví!“
Okolo nás se míhají proudy aut a vůbec to nevypadá, že by se chtělo Petrohradčanům spát. Zato my jsme unavení docela slušně a tak po pár minutách míříme někam do centra Pětěrburgu do Vladimírova bytu; dneska budeme spát u něj. Cestou se zkouší dovolat své ženě, ale ta z nějakého důvodu nebere telefon. Pravděpodobně je na nákupech a neslyší ho.
V jednu ráno stojíme před činžovním domem, který se jako jeden z mnoha pyšní pamětní deskou, že zde nějaký čas trávil Vladimír Iljič Lenin. Stanislava parkuje vedle starého a podle všeho nepojízdného moskviče a postupně vynášíme svá zavazadla nevábnou chodbou až do kdovíkolikátého patra tohohle domu. Speciální zámky a ve větším počtu na dvojitých dveřích by měly znamenat bezpečí, ale jen těžko se dá usoudit, zda jsou opravdu nedobytné. V předsíni nás vítají tři siamské kočky, mazlíčci pana a paní domácích. Byt je opravdu moc hezký a při vzpomínce na loňskou špeluňku, kterou jsme museli obývat, se jen otřepu. Tohle je hodně o něčem jiném. Šli bychom pomalu spát, ale Vláďa vypadá notně ustaraně, protože se mu po celou dobu nepodařilo dovolat manželce. Co když se jí něco stalo? Snad ne… A tak povídáme a povídáme a čas běží. Když ani ve dvě hodiny se nedaří dovolat, navrhuji vyčkat ještě patnáct minut a pak jí vyrazit hledat. Možná to zní jako nesmysl, hledat někoho v pětimiliónovém městě, ale za pokus to stojí. Přibližnou trasu a obchody víme, takže o to máme hledání jehly v kupce sena snažší.
Čtvrthodina je pryč, nasedáme do auta a vyjíždíme do noci.
„Říkej mi vlevo, vpravo, zbytek si pohlídám.“ Jsem unavený, ale na cestu ještě vidím.
Vladimír si chvilku sumíruje plán trasy a už vyrážíme. Petrohrad je stále ještě hodně čilý. Zapomínám na rychlost, blinkry a podobné zbytečnosti, neboť tady se jezdí naplno a platí jen jedno pravidlo silničního provozu – jeď tak, abys neboural. A protože bourat nechce nikdo, dávají si pozor všichni na všechny a v konečném důsledku jsou místní řidiči lepší a někdy i ohleduplnější, než ti naši.
První zastávku děláme na parkovišti před nákupním střediskem Lěnta. Klasický hypermarket však skoro zeje prázdnotou, takže nám nezbývá, než hledat dále. Mezi žigulíky a volhami najít jednu toyotu corollu by asi neměl být až tak velký problém. Možná ve dne. V noci vše splývá a tak zkoušíme štěstí způsobem, který by mne nikdy nenapadl. Zastavili jsme nedaleko stanice dopravní policie DPS a Vláďa se vyběhl zeptat jednoho z příslušníků.
„Ano, kontrolovali jsme ji…“, asi před hodinou a půl tudy projížděla!
Možná se to někomu může zdát jako přehnaná buzerace; policisté jsou v ulicích, v metru, na nádražích, někdy na benzinkách, v obchodech je ochranka… Ale nedovedu si představit, že bych se u nás šel ptát strážníků, zda náhodou neviděli nebo nekontrolovali mou nebo něčí ženu. V noci je většinou potkávám v teple čerpacích stanic u kafe, často v příjemné konverzaci s obsluhou nebo mezi sebou. Tady policisté stojí u zastávky nebo uprostřed cesty a v přesně daných úsecích kontrolují řidiče. A jak je vidět, někdy se to hodně vyplácí!
Vladimír má ke starostem důvod. I zde dochází k násilnostem, přepadením a znásilněním. Jako asi všude na této planetě, bohužel. Projíždíme úsek, kterým by jeho žena určitě musela projet. Nikde nic. Ještě chvíli kroužíme okolo, ale nakonec se vracíme domů. Najednou zvoní telefon. Snažím se pochytit pár ruských slovíček, ale ze vzrušeného rozhovoru mi vyplývá jen jediné, že…
„…už je doma.“, oddychne si Vláďa nervózně a všem padá kámen ze srdce.
„Kde jsi byla? Hledali jsme Tě! Bál jsem se o Tebe!“, skoro křičí Vladimír, když jsme zpátky v našem přechodném ruském domově.
„Došel mi kredit, proto jsem se nemohla dovolat. Byla jsem na nákupech.“, dostává odpověď, která je následována krátkou hádkou.
Pro nás je přínosem hlavně informace, jak to vlastně chodí s mobilními operátory. Pochopitelně je možné si platit paušál, nebo mít jen kartu a podle potřeby si dobíjet kredit. Markantní rozdíl je v tom, že pokud u nás provoláte dobitou částku, pořád se každý dovolá na vás. Tady jsou podstatně přísnější pravidla; ztrátou kreditu v podstatě končí jakákoliv komunikace. Účastníkovi sice telefon vyzvání, ale když jej zvedne, okamžitě končí spojení. Není možné tedy z nekrytého čísla ani volat, ale ani dovolat se na něj. Proto se po každém vyzvánění ozvalo jen klapnutí a naše snaha navázat kontakt během hledání byla marná. Přesto se mi zdá, že tyhle služby jsou tady dostupnější, než v České republice. Ještě to v klidu přepočtu, ale naše mobilní kreditky mají nesrovnatelně dražší volání.
Vláďa domluvil u svého kamaráda garáž, takže z posledních vyrážíme do noci schovat auto zaparkované jen tak u chodníku před domem; prasklé zadní okno by mohlo lákat kdejakého nenechavce. Jednoduchá mapka nás vedla o několik bloků dále do opravované ulice, na jejímž začátku jsme zahnuli do dvora a už otevírali vrata garáže. No páni! Takhle dobře si stanislava ještě nebydlela! Garáž spíše připomínala nějakou sympatickou dílnu nebo prostor, kde by se dalo docela pohodlně vegetovat. Vykachličkovaná místnost byla čistá a tak akorát na naše auto. Možná by mohla být trošku širší, ale darovanému koni na zuby nehleď. Důležité je, že budeme mít auto v bezpečí. Vrata jsou dvojitá a bytelná, nechybí ani závora a důmyslné zamykání. Už dříve jsem si všiml, že klasické klíče typu naší fabky se tady nenosí. Spíš mi připomínají klíče k otevírání hradu, dlouhá tenká tyčinka zakončená zuby po obou stranách.
Když jsme se vrátili domů, bylo už vše v pohodě, po hádce ani památky. Nicméně jsou skoro čtyři ráno, a přestože bychom si rádi povídali, už se nám opravdu klíží víčka. S omluvou se vytrácíme z pohostinné kuchyně do našich pokojů a jdeme se oddat zaslouženému spánku.
Jedenáct hodin místního času a já se probouzím vedle spokojeného siamského kocoura. Mám pokoj jen pro sebe a jak se tak dívám kolem, je to pokoj slečny dcery. Spalo se mi docela dobře, ale vstávat se mi ještě nechce. Vykouknul jsem oknem do dvora; možná stejný, jako v centru Prahy. Ale objektivně nemohu posoudit. Většina petrohradských domů byla opravena pro oslavy 300 let města, ale také díky Vladimíru Putinovi, místnímu rodákovi, který je v současné době v čele federace. Navrch huj, vespod fuj – zatímco opravené venkovní fasády září do ulic novotou, vnitřní dvory jsou poněkud nevábné a o nějakém zlepšení si mohou jen nechat zdát. Ale to nevadí, dvůr slouží jen jako parkoviště pro auta a kontejner na odpadky. Venku je docela hezky a tak nezbývá, než vyrazit do ulic velkoměsta!
Rozhodl jsem se nechat program na svých přátelích. Konec konců jsem tady podruhé a díky kamarádu Pavlovi, který měl bezvadně nastudovaného průvodce, jsem viděl tolik krásných památek, kolik jsem nestihl za celý život. Desítky a desítky kilometrů pěšky za hezkého počasí i v dešti, hladovka, protože vstupy byly docela drahé a člověk by měl obohatit svou mysl v první řadě a tělo až v té druhé. Jediné štěstí, že byly všude stánky s pirožky. Průvodce sice výslovně zakazoval konzumovat jen tak něco z ulice, ale co? Dobré to bylo, za dvanáct rublů se člověk nebaštil a špatně nám to neudělalo ani v nejmenším. U nás se taky běžně kupuje párek v rohlíku, langoš na přepáleném tuku, několikrát upečené kuře a nikdo to neřeší.
David s Michalem se probouzeli hodně pozvolna a tak jsme náš přechodný pobyt opustili až okolo poledne. Pravdou je, že nemáme kam spěchat.
Venku se mezitím zatáhlo, ale pokud z toho nezaprší, tak nám to nemůže vadit. Vzpomínáme na naše známé, jak se asi teď pečou někde na plážích. Tohle nám opravdu nechybí.
Začínáme od prvopočátku vzniku města, tedy od pevnosti Petra a Pavla. Monumentální stavba je opravdu tím základním, co by člověk měl v Petrohradě navštívit.
Loni jsem byl dost mrzutý z vysokých cen vstupů. Funguje tady ještě systém, který byl kdysi na počátku devadesátých let i u nás. Tedy rozdílné ceny pro cizince a pro místní. Jenže ono to dělá až pětinásobek! Když jsem si spočetl, že prohlídka celé pevnosti by mne vyšla asi na dvanáct stovek, tak jsem ji oželel a vybral si jen levnější návštěvy, na příklad muzea voskových figurín. No, za málo peněz, málo muziky – asi pět místností s celkem asi dvaceti figurami, to mě moc neuspokojilo. Prošel jsem je asi za pět minut a šedesát rublů bylo v háji. Na rozdíl ode mne byli všudypřítomní japonští turisté doslova unešení a cvakali jednu fotku za druhou.
Teď se mi hlavou honí jiné myšlenky – jak to zařídit, abychom platili jako místní? V paměti mi utkvěly dvě Vláďovy poučky: za prvé, Rus se nikdy nedívá do očí a neděkuje; za druhé je třeba dát pozor na výslovnost. Ruský odin, tedy jeden, který čteme a vyslovujeme jako adín, není vůbec žádný adín a místní to poznají. Je to takové zvláštní ae, co je na začátku a důraz se dává na dín. Zkusíme to. Vysvětlil jsem Michalovi s Davidem, co mám v plánu. Já zaplatím za sebe celé vstupné a coby klasický zahraniční turista budu vláčet na rameni kameru a foťák. Šiltovka TATRA bude asi také hovořit za své. Oni nechť zkusí projít jako místní. Vyrazili jsme na vyhlídku a nakonec dopadlo vše jinak: mé aedín se paní pokladní zdálo i přes jasné znaky turisty mnohem lepší, než adín mých přátel. Zaplatil jsem za lístek jen dvacet rublů oproti jejich padesáti za kus!
Z vrcholu hradeb je parádní výhled na Něvu. Nebýt černých mraků nad námi, které nevěstí nic dobrého, tak tady na chvíli postojím a nechám se unášet tím klidem a jen tak pozorováním lodí na řece. Netrvá to dlouho a začíná pršet. Rychle udělat pár záběrů a někam se schovat! Bohužel jsme nebyli tak prozřetelní, jako velmi dobře oblečený asi manželský pár před námi, kteří po prvních kapkách otevírají deštník. Moje čapka mi sice kryje hlavu a brýle, ale zbytek už nasává déšť.
Zatímco se mí přátelé chránili pod jednou z bran pevnosti, odskočil jsem si na WC. Zmiňuji se o tom z toho důvodu, že po celém městě je perfektní síť těchto budek normální lidské potřeby. Za sedm až deset rublů (ale tak vysoká cena je jen zřídka) je k dispozici známá plastová toi-toi kabinka s toaletním papírem a starostlivou bábuškou přede dveřmi. Většinou jsou docela čisté, někdy dokonce bezvadně. Odpadá tedy častý problém, který nastává u nás, ale i jinde, kdy je třeba pokorně prosit v některé z restaurací, zda si člověk může zajít na záchod. Pokud člověk nevytáhne a neprovede to venku, v lepším případě u stromu. Pravdou ale je, že v jeden konkrétní den v týdnu se všechny tyto moderní kadibudky čistí; a to pak nastává stejná prekérní situace, jakou jsem už popsal výše.
Na chvíli přestává pršet, podřizuji se plánu a jdeme do města. Chrám Spasení na kříži, Spas na krovy, je dvojčetem chrámu známého z Moskvy a který je vždy představován jako jeden z hlavních symbolů Ruska. Tam bychom se mohli podívat. Stačí jen najít metro. Jednoduchý úkol nám zabere nakonec několik desítek minut. Cestou je ale hodně zajímavostí, takže o nějakém zoufalém a nudném hledání nemůže být řeč. A to ani nepřipomínám, že David rovná se co slovo, to perla a tak je to vlastně taková veselá procházka.
Metro stojí osm rublů, což je asi sedm korun. Za ty peníze nevyskočí lístek na nějakých pár minut, ale u pokladny dostanete žeton velikosti koruny a ten platí jako vstupné do metra. Kdy metro opustíte, to je tady úplně jedno. Kdo se nudí, může cestovat třeba celý den až do uzávěrky. Pro neznalé poměrů jsou už první kroky docela překážkou. Žeton je potřeba vhodit tak, aby se uvolnily zábrany podobné těm, co bývají v některých obchodech, a člověk mohl projít dále k pojízdnému schodišti. Když se to nepovede, spustí pisklavý zvuk, který mi trošku připomínal nějakého papouška, a v cuku letu je u vás ochranka. Ta je přítomná úplně všude, na začátku i na konci eskalátorů, i když dole má podobu postarších paní sedících v kabince a sledujících nekonečné davy lidí. Kdyby se něco semlelo, tak by to asi byla rychlovka. Na štěstí jsem zažil jen setkání na úrovni pomoci. A jestli si dobře vzpomínám, tak loni nás zastavili, aby Pavlovi zkontrolovali batoh; prevence je prevence. U mne tenhle systém navodil pocit bezpečí, přestože jsem si na tenhle pro nás nepřirozený dohled musel dlouho zvykat. Bez nadsázky podzemní bohatě zdobené paláce neslouží ani jako útulek pro bezdomovce a co se týká čistoty, nedopalek v petrohradském metru nenajdete.
Díky mapě z minulého roku jsme věděli, kde vystoupit z metra, abychom byli co nejblíže chrámu Spas na krovy. Cestou jsme procházeli jedním z parků s památníky padlých, kde hoří tzv. věčný oheň. Pod zamračenou oblohou se u něj hřálo několik mladých a sušili si promoklé šaty. Ruské krásky nešlo přehlídnout, ale směřovali jsme dále ke chrámu.
Samotná stavba mi vždycky připomínala umělecké dílo cukráře, čímž se opravdu nechci nikoho dotknout. Je prostě k nakousnutí. Když jsem ho spatřil poprvé, žasl jsem nad tím, že je skutečný. Je to už hodně dávno, co jsem pronesl větu, že bych chtěl vidět Rusko; ale že jej asi nikdy neuvidím a tím pádem nezjistím, jestli ten všude vyobrazovaný chrám je pravý, nebo z perníku. Při oslavách 300 let založení Saknt-Peterburgu se vstupné dovnitř vyšplhalo na neuvěřitelných 250 rublů na osobu! Místní „graždan“ platil jen 50 rublů. Proč se tuhle sumu označuji jako neuvěřitelnou? Protože uvnitř jsem očekával více, než ponurou tmu, zástupy neukázněných Němců a vcelku akční a současně bezmocnou ochranku. Focení a natáčení bylo za příplatek, ale stačilo německy opakovat, že „nerozumím“ a dělat sobeckého namyšlence, což tehdy některým šlo skvěle a měli to zadarmo. Já jsem tajně udělal jednu fotku, ale můj jednoduchý fotoaparát automat zachytil jen pár světlých teček uprostřed tmy. Za deset minut jsem byl venku a uvažoval, kolik si ještě mohu dovolit podobných návštěv.
David s Michalem se i přes nižší vstupné rozhodli kochat jenom zvenčí a jak mi později vysvětlili, mají tento způsob poznávání města v plánu i dále. Proč ne? Já už viděl svoje…
Mezitím nám psal Vladimír, kde jsme a co hodláme podnikat a po krátkém telefonátu jsme se dohodli, že navštívíme jeho kaféčko v Kirovsku.
Nejlevnějším způsobem dopravy byla tzv. maršrútka, o které jsem psal již dříve. Za deset až dvacet pět rublů vás zavezla na místo podle jízdního řádu, ale řidič vám během jízdy ochotně zastaví i mimo vyznačené zastávky. Stačí zavolat: „Astanóviť, pažálsta!“ a malý autobusek stojí u kraje. To samé platí o nastupování, mávnete rukou jako při stopu a pokud není plno, můžete se přidat k pasažérům. Těch se do téhle osobní dodávky vejde asi dvacet. Je třeba brát v úvahu, že místa jsou v podstatě jen k sezení, na stání je přece jen málo místa.
Nás zajímala gazela (docela povedená ruská kopie renaultu traffic) s číslem 604. Lidí na zastávce bylo docela hodně, takže jsme se logicky do první maršrútky nevešli. Nevadí, za pět minut tady byla druhá. Prasklé čelní sklo, podivné označení, ani místním se dovnitř nějak nechtělo. Ale kulaťoučký šofér vytrvale zval dále, takže asi po půl minutě váhání jsme se rozhodli investovat dvacet pět rublů právě do něj. Že bychom se vezli v „černé“ maršrútce? No a co? „Černé“ taxi tady taky funguje bez problému a navíc jsem si zakázal divit se podobným věcem. Nějakých padesát kilometrů do Kirovsku jsme urazili docela rychle, protože s dodržováním rychlosti se tady nikdo moc nezatěžuje a to samé platilo o tomhle autobusku. Pro nás bylo jen fajn, že jsme netrávili na cestě více, než je nezbytně nutné. Řidič suverénně zajel až na „autobusové nádraží“ v „centu města“ a tak jsme mohli jen tipovat, jestli byl skutečně falešný, nebo pravý. Nikdo z ostatních nic nenamítal.
Kirovsk je spíše město, než vesnice, ale jen těžko bych odhadl, kolik má obyvatel. Už tak byl znatelný rozdíl, mezi skutečným ruským velkoměstem a podstatně chudším maloměstem. Vláďovo kaféčko bylo kousek od zastávky a nemůže být asi nic hezčího, když vás v cizí zemi vítá otevřená náruč krajana.
„Co si dáte? Mám tady baltiku, ale i náš budvar!“, nabízel hned ve dveřích.
Zatím co přátelé abstinenti směřovali do nějakých spritů a liptonů, já se hodlal osvěžit baltikou a někde v koutku mysli přemýšlel o tom, jak asi chutná místní budvárek.
„Koukni se na ně, jak to cucají slámkou!“, ukazoval Vláďa na místní „pivaře“, kteří sosali půllitrr přes brčko.
„Já jsem už personálu říkal – dojdou Češi, ti dají deset piv a spokojeně odejdou! Nechtěli mi to věřit! Tady místní zvládnou tak dvě až tři…“, vysvětluje dále. Ještě netuší, že hodlám být dneska večer Čechem.
Vybaven celkem slušnou finanční hotovostí jsem se rozhodl ochutnat i místní kuchyni. Začal jsem tradičně polévkou, ale ze všech názvů jsem si zapamatoval jen druhý chod – „žargoje“. To byly kostky masa s bramborem a se šťávou, trošku mi to připomínalo guláš. Ten jsem si mimochodem taky dal, pravý český gulášek! Byl výtečný, jen… ale k tomu jsem dostal komentář: „…tady se méně solí. Zvykl jsem si.“ Ano, Vladimír ano, já byl trošku méně adaptabilní. Ale něco na tom solené určitě bude.
Po čtvrté baltice za standardních čtyřicet rublů jsem se rozhodl jít do budvaru a musím přiznat, že tak výborný jsem ještě nepil.
„Tady to ještě ženu vzduchem, to se může…“, vysvětluje mi pan majitel a já jen spokojeně konstatuji, že to nemá chybu.
O pár minut později mám možnost postavit se za výčepní pult a snažím se toho zhostit se vší vážností. Kruci, jsem Čech, tak to pivo musím natočit co nejlíp!
„Á, pánové si budou přát?“, vítám naoko Davida s Michalem, kteří si přišli pro nějaké nealko. Hrozně mne tahle role baví.
„Vláďo, a kolik vlastně ten budvar stojí?“, zajímám se.
„Osmdesát rublů za půllitr, je to dovoz od nás a to clo tomu dává zabrat.“, dozvídám se, ale tak nějak se vzmáhám jen na odpověď, že je to vlastně jedno. Vynikající je a kdo ví, kdy se tady zase dostanu.
Někdy po osmé dvanáctce pivu ve složení baltika-budvar ještě ochutnávám nějaké pečivo z listového těsta s kuřecím masem, abych s labužnickým úsměvem konstatoval, že je perfektní.
V poněkud podroušeném stavu nakonec zjišťuji útratu ve výši 1200 rublů, tedy asi jedenáct set korun a to ještě Vláďu podezřívám z toho, že něco nezapočítal. Nakonec je vše na jeho účet, pozval nás. Nesouhlasím s tím a plánuji něco, jak to vyrovnat. Místní pohostinnost je mi sympatická, ale nějak na ni nejsem z domova zvyklý…
Cestou domů řídí Vláďova manželka a domnívám se, že nás ještě cestou stavěla policejní hlídka. Což ale nemohu potvrdit, protože jsem usnul spánkem spravedlivých a to, že jsme dorazili domů někdy ve dvě hodiny ráno, je pro mne vcelku nezajímavá informace…