Rusko III.

Pátek 30. července 2004

Jak už je naším zvykem, vstáváme okolo poledne. V telefonu mám několik nepřijatých hovorů, takže ještě se zalepenýma očima volám zpátky.

„Nazdar, vožralo!“, zdraví mne na druhé straně Vladimír.

No co co, snad se včera tolik nestalo. V ledničce prý máme snídaní a zajímá se, kam se chystáme dneska. Po pravdě ještě nevím, ale ta snídaně potěší. Několik salámů, snad uzený jazyk, sýry, mléko… a spoustu dalších dobrot se na nás usmálo hned po otevření dveří lednice. K tomu jen malý kousek chleba, což je přesně naopak, než jsme tomu zvyklí u nás. Také mléko, které s osmi procenty tuku nemůžeme nazývat odstředěným nebo nízkotučným, o sýrech s více než padesáti procenty tuku ani nemluvě. Ale přátelé, ono to mělo chuť! Opravdu, od takové snídaně se odcházelo jen hodně nedobrovolně. Však jsme si ji také vychutnali do posledního kolečka salámu.

„Hele, a víš, že jsi včera Nataše slíbil, že se s ní oženíš?“, provokuje Michal, zatímco si do půllitru vody vhazuji šumivý multivitamin.

S vodou je tady obecný problém. Opravdu hodně nechutně páchne a podle mne i většina místních si kupuje k pití raději vodu balenou. V naší republice se spíše jedná o módu nebo pobláznění neustálými reklamními spoty, ale tady se to jeví jako nutnost. Na našem loňském bytě voda smrděla bez pardonu po moči, tady mi vůně připomínala s prominutím zvratky. Chuťově byla v pořádku, ale i tak jsem vitamín vypil jen se sebezapřením.Za to mléko byla opravdu lahůdka, musím si nějaké přivézt s sebou domů.

„Dneska byste měli vyřídit razítka, počkám vás na Ligotském.“, volá zase Vláďa.

Razítka jsou hodně důležitá. Jde o to, že po vstupu na území Ruské federace máme povinnost se do tří dnů zaregistrovat. Jsou dvě možnosti – buď bydlet na oficiálním hotelu, kde nám potvrzení dají automaticky, nebo si najít nějakou agenturu, která za určitý obnos registraci zařídí.

Loni jsme dali na radu průvodce a šli se přihlásit na imigrační úřad, ale to byl jeden velký omyl. Nakonec jsme šli jinou cestou, a to, že jsme celkem naslepo navštívili jeden z průvodcem doporučovaných hotelů a tam jsem bez okolků na recepčního vyklopil, o co se mi jedná.

„Chvilku vyčkejte.“, řekl tehdy a já si jen představoval, co všechno se může stát. O dvě minuty později přišla pravděpodobně vedoucí recepce, mimochodem velice sympatická žena, které jsem anglicky zopakoval, co potřebujeme. Chvíli se snažila konverzaci odvést jinam a já ji téměř marně vysvětloval, že jsem se tohle dozvěděl v našem průvodci.

„Is it a question of money? – Je to otázka peněz?“, ptám se přímo, když naše debata nikam nevede.

„Yes. – Ano.“, odpovídá s nejistým pohledem blondýnka.

To není problém, s tím jsem počítal, uvádím situaci na pravou míru. Najednou je vše jinak a paní recepční mi pohledem naznačuje, že bychom se měli přesunout jinam. Uvědomuji si, že hned vedle nás je průmyslová kamera a s pochopením přecházím o kus dále za roh.

Takže to máme dva pasy, to je dvě stě rublů za jeden, kolega to s vámi vyřídí. Přichází třetí člověk a já mu s důvěrou odevzdávám naše cestovní doklady.

„Počkejte, chvíli to bude trvat.“, dozvídám se a klučina už mizí někde v zázemí recepce.

Vrátil jsem se k Pavlovi, který zatím seděl ve velkém vstupním sále a pozoroval německé turisty. Při pohledu na ceník nám dochází, že jsou asi jediní, kteří si tenhle hotel mohou dovolit. Sto osmdesát dolarů za noc a osobu je na náš obvyklý rozpočet opravdu hodně.

Po deseti minutách čekání se dostavuje tradiční skepse: „Tak Ty jsi dal někomu naše pasy, on zmizel a co jako budeme dělat teď?“, ptá se mně nervózně Pavel a já s navenek klidným pocitem se mu snažím vysvětlit, že to prostě asi potrvá. Dalších deset nebo možná patnáct minut a nic se neděje. Za pultem je paní recepční a nic nenasvědčuje tomu, že bychom dneska něco vyřídili. No, uvidíme. O pár minut později na mne zpoza roku kyne mladík, který ode mne přebíral doklady. Následoval jsem ho do malé úklidové místnosti, kde mi mezi kýblem a smetákem ukazuje, že je vše v pořádku – po celou dobu naší návštěvy Ruska bydlíme v hotelu za sto osmdesát dolarů na noc. Skvělé.

„Bude to šest set rublů.“, oznamuje cenu a jsem z toho trošku vedle.

„Šest set? Mělo to být čtyři sta…“, blekotám lámanou ruštinou.

Kdepak, víme o tom tři lidi a každý chceme dvě stě rublů, jsem poučen a nezbývá, než vyběhnout za Pavlem pro další peníze. Za dvě minuty se loučíme se s veselým „Doufám, že vám náš hotel líbí…“ a takhle nenápadně opouštíme místo, kde jsme během půl hodiny utratili šest stovek v podstatě za nic, ale na druhé straně můžeme být klidní, kdyby nás zastavila nějaká kontrola.

Letos bydlíme taky, dá se říci, načerno, protože něco jako dlouhodobé návštěvy, byť jen na pár dní, se tady asi moc nenosí. Tentokrát nám vše zařizuje Vladimír, máme se potkat někdy odpoledne. Vyrážíme tedy za krásami Petrohradu a přestože je zase pod mrakem, je docela teplo a lehkou chůzí zvládáme Spas na krovy, Izakijevskij sabor – Chrám Izáka, což je jedna z dominant Peterburku, Plóščaď pabědy – náměstí Vítězství se šestispřežím a pochopitelně Ermitáž. Musím se přiznat, že jsem si kdysi spojoval Zimní palác s chrámem Spasení na kříži a ani ve snu mne nenapadlo, že je vlastně součástí Ermitáže, největší galerie na světě. Bylo by potřeba žít několik životů za sebou, abychom mohli shlédnout všechny vystavované předměty byť jen na pár vteřin!

V minulém roce jsem měl to potěšení tady strávit asi tři hodiny a bylo to opravdu málo. Dovnitř jsme se dostali opět neobvyklým způsobem, kdy nám nějaká šikovná francouzská turistka prodala své lístky s tím, že je má navíc. Větřili jsme nějakou zradu, ale když nás bez problémů protáhla dovnitř, bylo vše v pohodě. Akorát nám nenechala lístky, takže bychom při nějaké kontrole asi neobstáli.Tehdy nás docela překvapila ochranka; ve čtyři se zavíralo a jelikož to někteří návštěvníci nechtěli pochopit, utvořila půlkruh a silou vůle a naštěstí ne těla prakticky vytlačila všechny neukázněné hosty ven.

„Ne, dovnitř asi nepůjdeme.“, kroutili David s Michalem hlavami a mi to bylo vcelku jedno a tak jsme obdivovali světoznámou zelenobílou bohatě zdobenou stavbu jen zvenčí. Pokračovali jsme na Ploščaď vastanii – náměstí Povstání, kterému tady nikdo neřekne jinak než Měšca impotěntov – sen impotentů. Přezdívku získalo díky vysokému kamennému sloupu uprostřed, který je impozantní nejen svou velikostí, ale i tím, že není připevněn k podstavci a stojí jen svou váhou.

Všechna místa, která jsme procházeli, jsou sice známá z různých knih a průvodců, ale jejich krásu člověk ocení, až když je spatří na vlastní oči. Přestože jsem nikdy nebyl nějak zatížený na památky, tohle mne opravdu bavilo. Nutno podotknout, že Petrohrad „prohlídnul“ taky díky tomu, že se do něj nasypalo desítky miliónů dolarů před rokem, kdy se vše vyšperkovalo pro oslavy tří set let od založení města.

Cestou k „Izákovi“ se ozvala lidská potřeba a já musel vyhledat záchod. Kolem jich byla spousta, ale měly jednu nepatrnou, ale zato podstatnou chybu – byly zavřené! Nevím sice, zda to bylo z důvodu čištění, nebo nějaké dovolené, ale všude na mne čekaly jen zavřené dveře? Co teď? Ke stromu se mi nechtělo a tak nezbývalo, než věřit, že natrefíme někde na restauraci. Šel jsem si vyfotit budovu Admirality s charakteristickou dlouhou štíhlou zlatou špicí, ale vodotrysky před vstupní branou jen zesílily mou potřebu. Zamířil jsem do nedalekého parku, kde bylo venkovní posezení a hele, i budka! Byl jsem ochotný si i něco koupit, jen aby mi půjčili klíče. Požádal jsem obsluhu a stačilo jen 10 rublů a už bylo vše v pohodě. Sice prozatím nejvyšší cena a asi nejhorší úroveň, ale včas.

To Michal měl úplně jiné „starosti“; v parku na nějakém památníku seděla hezká mladá Ruska a její maminka se ji snažila vyfotit. Pořád se to nedařilo, jelikož nebyla sama, kdo se o to pokoušel. Maminka to sice brala celkem nelibě a její pohled hovořil za vše, ale nakonec Michal ulovil dvě hezké fotky na památku a s klidem Angličana pokračoval jakoby nic v procházce.

Čas kvapí, musíme si pomáhat na Ligotskij prospekt, ať neprošvihneme razítka. Ještě, že jsou ty mobily. I když je v pracovním týdnu proklínám, tady pomáhaly, protože najít v tomhle velkoměstě jeden dům, kde bude cestovka a bude čekat na nás, to se bez pomoci „domorodého“ Vladimíra zvládnout nedalo. Vešli jsme do dvora a zazvonili u železných dveří. Otevřela nám nějaká slečna, my ji vysvětlili, za kým jdeme a o co nám jde a už jsme stoupali po starém schodišti někam nahoru. První malá místnost a…

„No kde jste?“, vítal nás srdečně Vláďa. Rozdával úsměvy na všechny strany a z jeho mluvy bych jen těžko poznal, že není Rusem.

Socialistické a komunistické symboly na zdech připomínaly nedávnou minulost a po vrzajících parketách jsme vstoupili do další místnosti. Tam už seděla jiná slečna za počítačem a sice než až v tak dobré náladě byla ona tou, kdo nám měl potvrdit oficiální ubytování. Vladimír do ní něco hustil a protože jsem rozuměl každé asi desáté slovo, nechal jsem konverzaci na něm. My jsme jenom podali pasy a imigrační karty, poskládali se na 650 rublů a po necelých deseti minutách se rozloučili. Snad nám pasy a potvrzení vrátí už v pondělí, bez nich bychom se asi moc promenádovat neměli.

„Pojďte, já vás trochu provedu.“, nabízel se Vláďa a my tedy šli. První zastávka byla v jedné stylové restauraci. Já se trošku zdržel, protože jsem byl v bance směnit peníze a i když jsem neměl hlad, tomu, co nabízela místní kuchyně, se nedalo odolat. Celé místnosti vládlo dřevo a my seděli u vyřezávaných soch a pozorovali tu krásu na rozlehlém pultě i za pultem. Několikero druhů masa bylo tvarováno na příklad jako prasátko, a to i s ušima a jinými detaily, dortíky a zákusky připomínaly miniaturu chrámu Spas na krovy, všude byla spousta zeleniny a tohle všechno servírovala usměvavá obsluha v krojích. I přes vyšší ceny jsme se rozhodli něco ochutnat. Nakonec z toho byl hodně solidní oběd, který si David osladil ještě zákuskem.

„To by chtělo fotku. Hele, já to zkusím zařídit.“, vymýšlel zase Vláďa a i když se to může zdát podivné, v restauracích se tady nesmí fotografovat ani natáčet. Je to kvůli bezpečnosti, teroristických útoků se bojí i tady. Nechali jsme si zavolat vedoucí a Vladimír opět se svým typickým šarmem slavil úspěch – hezká asi čtyřicátnice slíbila, že „ochranka se na chvíli otočí“ a můžeme výjimečně zákaz porušit.

Chopil jsem se kamery a tak, aby hosté neviděli, jsem šel natočit pár záběrů. Neuběhla ani minuta a už tu byla rozezlená vedoucí.

„Tohle jsme si nedomluvili!“, vyrozuměl jsem z toho, jak dávala Vláďovi kapky. „Já myslela, že si chcete udělat fotku a ne, že tady chcete chodit s kamerou!“

Omluvili jsme se a dohadovali se, zda to bylo jen tak na oko, aby ostatní věděli, že tohle se rozhodně nesmí, a nebo to bylo doopravdy a máme být rádi, že se to vyřešilo jen domluvou. Každopádně těch pár vteřin stojí za to.

„Teď bych vám mohl ukázat nestarší obchod v Pitěru.“, plánuje Vladimír, když vycházíme z restaurace. Nu, proč by ne?

Obchod připomíná spíš nějaký interiér zámku. Všude plno světel a starobylého zařízení, regály a vitrínky plné rozmanitého zboží. Uvažuji o tom, že se zeptám ochranky, která je pochopitelně i zde, jestli můžu udělat pár záběrů. Nakonec se nechám přemluvit a jdu to zkusit i bez zeptání; ono je asi fakt lepší dostat za uši a mít natočeno alespoň pár vteřin, než se zeptat a třeba nemít nic.

„Hele, támhle je becherovka!“ A fakt, že jo. No teda. A kolik stojí? Ne, že bych ji chtěl kupovat, ale… No nazdar. To je cifra. Raději nafilmovat a zapomenout.

Po celou dobu jsem měl spuštěnou kameru, Michal se pokoušel o nějaké fotky a s kníratým hlídačem to ani nehnulo. To jsme rádi. Pro jistotu jsem si zapamatoval frázi „Možno sdělať siomgu? – Můžu si udělat fotku?“, co když ji budu ještě potřebovat?

„Hlavně nezapomeň, že je rozdíl mezi siomgou – fotkou a siomkou – místní rybou.“, upozornil mne ještě Vláďa a protože měl nějaké pracovní povinnosti, tak nás prozatím opustil.

Pokračovali jsme v pohodové procházce městem a zlehka přemýšleli, co budeme dělat dneska večer.

„Priglašájem na kátěr!“, zaslechli jsme hlas z ampliónu a program byl tady – projedeme se lodí petrohradskými kanály!

Z loňské zkušenosti jsem věděl, že taková loďka asi pro patnáct lidí vyšla na hodinku a půl za nějakých 100 až 150 rublů. Proto když na mne něco jako pokladník vybafl částku 300 rublů za „posadočnyj talon“, tedy palubní lístek, tak jsem se kroutil jako telefonní drát.

„Hele, seš na dovolený, tak jedem!“, rozhodl za mne Michal, když jsem se už už vracel po schůdkách zpátky na břeh.

Tak dobrá. Nasedali jsme na kanálu Griboědova a já si neodpustil pár poznámek, že u Aurory by nás na loďce bylo méně, seděli bychom na kožených sedačkách a za poloviční cenu. Tady nás pojede asi čtyřicet a sedíme na dřevěných lavičkách.

„…górod gěrój – město hrdina…“, zněla neustále dokola reklamní smyčka, která lákala další turisty na palubu.

Na druhou stranu, je to docela fajn. Je pozdní odpoledne, plavba bude trvat přes hodinu, uvidíme město zase z jiného pohledu a mezi námi, v Benátkách byly ty výletní lodi přece jen o něco horší. Tady navíc nastupují místní krásky a zamilované páry, takže to bude hodně příjemně strávený čas.

Všiml jsem si toho už dříve, že mladí si dávají schůzky na loďkách a během romantické plavby vychutnávají ruské šampaňské. Ani dnešek není výjimkou, asi dvacetiletá hezká blondýnka nese láhev vína, zatímco její přítel má na starosti plastové kelímky.

Vyplouváme a pokoušíme se z ruského komentáře pochytit alespoň názvy kanálů a významných domů, které máme na naší trase. Nakonec to vzdáváme a jen tak vychutnáváme krásu okolo. Na lodi je docela veselo, z láhve šampusu je už půlka pryč a je víc než jisté, že na konci plavby bude prázdná. Michal zcela nediskrétně na místo památek fotí naše spolucestující a po krátké konzultaci se mnou se zvedá a míří ke dvěma hodně sympatickým Ruskám: „Možno sdělať siomgu? – Můžu udělat fotku?“. Jeho ruština s anglickým přízvukem krásky odzbrojila a ochotně s úsměvem fotek chtivému Čechovi zapózovaly.

Výlet je to parádní a už nelituji ani rublu navíc, který mne stál. Petro-pavlovská pevnost je ozářena zapadajícím sluncem, Ermitáž je už v lehkém stínu a o kus dál už příroda kreslí večerní oblohu…

Když jsme vystoupili na břeh a vraceli se domů, všimli jsme si, že před Ermitáží stojí nějaké dva autobusy. To bychom se mohli svézt! Ale vypadají nějak divně; okna jsou tmavá a z každého vede široká hadice do hydrantu. Co to je? Chvíli jsme nad tím špekulovali a až při zkoumání, kam to vlastně jede, nám cedule krátce a srozumitelně odpověděla: WC. Aha! V autobusu? Pochopitelně jsem obětoval pár rublů, abych to vyzkoušel. Uvnitř byly kabinky i pisoáry, vše v kovu a bezvadně čisté. Hm, další zkušenost.

Dnešek mne zatím stál asi nejvíce peněz, ale směnil jsem v Ruskobance 3000 korun za necelé 3300 rublů, takže finanční tíseň rozhodně nehrozí. Čas v tomhle městě celkem rychle utíká, ale na rozdíl od našeho domova je nám to jedno; jsme na dovolené, vychutnáváme si léto bez veder a tak se domů vracíme zase po půlnoci, konkrétně o půl druhé ráno. Vladimír s manželkou a dcerou připravili pohoštění, takže jsme ještě odběhli vedle do nonstop obchůdku pro místní pivo a probírali naše zážitky včetně půlnočního ohňostroje nad Něvou, na který mi na pásku v kameře zbyla bohužel jen jedna minuta. Spát jdeme až o čtvrté.

Záložka pro permanentní odkaz.