Rusko IV.

Sobota 31. července 2004

V první víkendový den vstávám obvykle okolo deváté a ne jinak tomu bylo i tady. Samosebou, že za pečlivé asistence kocoura Básy, kterého jsme přejmenovali na Pantátu Bezouška, kvůli chybějící části ucha, o kterou přišel při jednom z kočičích soubojů. Mí přátelé začali projevovat známky života asi o hodinu později a po tradičních obřadech, jako na příklad snídaní o několika druzích salámu a sýru, sprchách, vitamínech, holení a podobně jsme začali probírat dnešní plán. Ze včerejší debaty vyplynulo, že bychom mohli navštívit místní burzu Junona. Lákal mne nákup levných cédéček, které se tady pohybovaly v cenách okolo 70-80 rublů. Bylo jedno, zda to byla hudba, nebo software, ale na rozdíl od běžných médií známých z našich trhů, takhle nebyla přepalovaná, ale lisovaná! Dá se říci, že to byly běžné originální nosiče, jaké známe z našich obchodů. Jen za poněkud nesrovnatelnou cenu.

Podle dohody jsme zamířili do garáže pro stanislavu. Od rána jsem neměl dobrý pocit a ani moc nesouvisel s tím, že jsem občas řekl něco nevhodného, a pak mne to dodatečně mrzelo. A to jsem ještě netušil, co mne čeká. Začalo to hned prvním bodem. Otevřeli jsme masivní vrata garáže a plán se začal okamžitě měnit. Auto tam sice bylo, ale levé přední kolo leželo vypuštěné na disku. Co teď? Přestal jsem polemizovat o kvalitě matadorů a snažil se dovolat Vladimírovi. Aby toho nebylo málo, kde se vzal tu se vzal, objevil se nějaký místní stařík a vyzvídal, co tady vlastně děláme. Měl jsem svých starostí dost a dosud rusky málomluvný David se s přirozeností sobě vlastní chopil iniciativy. Po chvíli byla situace pod kontrolou, my jsme Ti, co nám kamarád od Vládě půjčil garáž, Češi, aha, a já jsem ten, který tu garáž hlídá…

„A co se vám to stalo s tím zadním oknem?“, mrkal na nás děduško, který se podle všeho jmenoval Vasja.

„No, éto bylo vzpružénie…“, naprosto plynule reagoval David.

Kruci, tak smolař smolařů „způsobí“ rozbití okna a ještě to umí pojmenovat rusky?, neudrželi jsme se smíchy s Michalem. Nic naplat, na burzu pojedeme autem Vláďovy ženy a ještě navíc přibereme píchlé kolo.

Nejdříve však za nákupy. Junona byla v části, která mi v mnohém připomínala ostravské sídliště, řekněme běžné sídliště. Panelové domy, spousty aut a rozlehlé parkoviště před burzou. Zdarma. Kameru jsem z bezpečnostních důvodů nechal raději v kufru a opět bez jakéhokoliv vstupného jsme zamířili na tržiště. Bylo tady opravdu vše. Samovary „za pár šestek“ počínaje, přes komponenty do počítačů, na něž občas dopadla kapka nepřízně počasí, což ale nikomu zjevně nevadilo, náhradní díly na auta, telefony, mraky céreček, dévédéčka, která měla sotva premiéru v kinech (v cenách okolo 90-120 rublů!), po zbraně a několik set dalších různých věcí, které se prostě nedají vypsat. Mne zajímalo jediné – duše do netěsnící pneumatiky (spíše než píchnutá byla asi zteřelá, přece jen ta směs od Matadoru není žádná světoborná kvalita), cérečka a… Zaujal mne stolek s různými noži. Nedá se říct, že by mne tenhle obor nějak zajímal, ale kompaktní zavírací nožík s vidličkou, otvírákem a lžičkou jsem si přál už dlouho.

„Kakája cená? – Jaká je cena?“, zkusil jsem naučenou frázi a stejně jsem musel dodat „Skóľka éto stajíť? – Kolik to stojí? „. Nevím proč, ale fráze z průvodců nebo doporučených slovníků se nějak nechytají.

„Sto sváda rublěj – sto dvacet rublů, a ještě k tomu dám zdarma pouzdro.“, nabízel hned obchodník a současně ukazoval povolení k prodeji nožů.

Jasně, to beru. Začínal jsem být spokojený. Den sice nezačal nic moc, pořád mne nějak hryzal zvláštní pocit, ale to bylo asi tím, že jsem spal jen asi pět hodin. Pokračovali jsme dále a narazili na stánek, kde byly autodoplňky a mezi nimi i duše. Sehnat něco takového na rozměr 205/70/14 je umění a vzácnost i u nás, tady to naštěstí až tak velký problém nebyl.

„Sto čtyřicet rublů, to je docela hodně.“, podíval se na mne tázavě Vladimír, ale co se dá dělat. Koupit ji musíme. Pneuservis funguje jako služba, tedy přivezete auto, popíšete problém, dodáte pneumatiky nebo jako v našem případě duši a servisák provede do druhého dne práci. Skladem bývá máloco.

Byl jsem nedočkavý a snažil se co nejdříve dostat k cédéčkům. O tom, že se to nevyplácí, jsem se měl zanedlouho přesvědčit. Šli jsme podle hudby a našli takovou maringotku s několika stoly plnými titulů snad z celého světa. Stovky hudebních hvězd všech žánrů mne nadchly stejně jako jejich cena – od čtyřiceti rublů za kus! Nedá se popsat, ani vypsat nějaký seznam, protože tady byla snad všechna léta a většina skupin a zpěváků, a dokonce i filmových melodií. Vybíral jsem a vybíral a vůbec mi nevadilo, že začalo docela slušně pršet. Schoval jsem se pod igelitovou střechu a ukazoval na disky pod síťkou, které mne zajímaly. Přitažlivá blondýnka je s lehkým nezájmem štosovala, ale když jsem chtěl jedno z nich přehrát, odmítla se o něčem takovém bavit. Vladimír sice ještě zkoušel zjistit proč, ale její gesto bylo více než výmluvné. No, to je jedno. Něco přes třicet nosičů včetně lahůdek, o kterých jsme ani nevěděl, že se někdy podaří sehnat, se nacpalo do dvou igelitových tašek a já spokojeně zaplatil. Paráda.

Kolik je asi hodin? Ne, že by na čase nějak záleželo ale… Levá kapsa nic, že bych měl mobil v pravé? Taky nic. V tašce je jen nákup, vesta taky zeje prázdnotou. Že by mi vypadl na zem? Není nikde vidět… Od rána podivný pocit se bohužel stal skutečností – nemám svůj telefon! Sakra! Takhle se nechat okrást! Bylo tam hodně telefonních čísel a zpráv, které jsem potřeboval! Schválně jsem si vzal s sebou starou napůl funkční Nokii 7110, kterou by snad nebral vůbec nikdo. Mýlil jsem se. Mohl jsem si za to sám; kontroloval jsem čas moc okatě a nebylo těžké si všimnout, že mobil vkládám do kapsy u kraťasů. Cizinec zaujatý výběrem hudby se schovává před deštěm a vůbec mu nepřijde zvláštní, že se spolu s ním schovává i někdo jiný se šikovnýma rukama. Kdybych podobné případy neznal od nás nebo z polské burzy, ale… Těžko naříkat nad rozlitým mlékem, jak se říká. Honem zavolat z Michalova telefonu kamarádovi z Eurotelu, ať mi zablokuje SIM kartu a napsat domů, že na nějaký čas budu nedostupný. Zoufalým pokusem je zpráva, kterou spolu s Vláďou posíláme na mé ukradené číslo s dotazem, kolik zloděj chce za to, že mi přístroj vrátí. Pochopitelně bez odpovědi. Mám po náladě a z pohodové dovolené se vracím do všední reality světa, kde jsou lidé dobří i zlí a neliší se v tomhle asi nikde na světě.

Cestou do pneuservisu ještě fotím „vítězný oblouk“; opravdu, podle mne je to obdoba památky z Paříže, ovšem tady v zelené barvě a se zlatým písmem psaným věnováním vítězství Alexandra I. Servis vypadá hůře, než se dalo čekat, ale zato je otevřen 24 hodin denně; tento zvyk se mi tady hodně zamlouvá. Bez jakéhokoliv dokladu zde necháváme kolo i duši s tím, že zítra se můžeme stavit. Opravář se stejně věnuje sličné zákaznici, než nám, takže nezbývá, než doufat. Holt nemáme zánovní volhu na elektronech, jako má ona přitažlivá žena. Nebo že by to bylo něčím jiným…?

Večer jsme se šli konečně podívat na Auroru, kterou jsme neměli až tak daleko, ale pochopitelně už byla zavřená. Obvykle je přístupná někdy do čtyř odpoledne, což je s naším vstáváním pro nás tak sotva poledne. Ale nevadí, máme před sebou ještě několik dní, kdy se sem můžeme vrátit.

Zatímco na mne dolehl dnešní den a rozhodl jsem se s Davidem zůstat doma a mrknout na video, Michal odvážně vyrazil do ulic. Místní krásky mu nedaly spát. Oblékl se jak nejlépe uměl, což jako muž nemohu hodnotit, zda přitažlivě, ale podle mne docela legračně; prostě řekněme, že se oblékl podle poslední módy. Já jsem nabil svůj záložní mobil pro případ, že by se něco stalo a docela spokojeně jsme se s Davidem a kočičí společností uvelebili před obrazovkou.

Večer a noc ovšem neprobíhaly podle našich představ. Vladimír s manželkou odjeli na návštěvu s tím, že doma nechávají dospělé lidi, tedy nás, a tak se nemůže nic stát. Omyl. Ze začátku bylo vše v pořádku, dodívali jsme se na video a protože na nás padla únava, rozhodli jsme se jít spát. Zamknout dveře a počítat s tím, že nás Michal vzbudí, až se bude vracet z města. První problém nastal hned se zamykáním – nedařilo se. Zkoušeli jsme všechny klíče, které jsem měli nachystány a asi po deseti minutách trápení se nám to konečně podařilo. Dobrou noc.

Záložka pro permanentní odkaz.