A nebyl jsem sám. Za čtyři minuty bude osmnáct hodin středoevropského času, máme najeto 5.423 kilometrů (2.125 kilometrů od Aurory) a jsme zpátky v České republice! Radost nám kazí jen zklamání nad tím, jak dlouho nás zdržovali na polsko-českých hranicích v Harrachově. Jistě, oproti Estonsku je to legrace, ale i tak. Nemluvě o tom, že hned po překročení přechodu se na nás sesypaly reklamy a akce na „typicky české“ produkty za „typicky české“ ceny s asi sto procentní přirážkou. Co s tím naděláme? Vrátíme se? Ale ne, pojedeme raději domů. Což ale neznamená, že se nevrátíme už nikdy zpátky. Naopak! Žít se dá všude a jen zaslepení, kteří byli nejdále v sousední vesnici, mohou tvrdit, že naše zem je ten jediný prostor na Zemi, kde se dá žít. Přestože v srdci mám hlubokou úctu a hrdost na Českou republiku a když slyším označení „Česko“, tak vypěním, protože to prostě zní hrozně, nedivím se už emigrantům a lidem žijícím v zahraničí, když říkají: „V České republice jsme doma, ale domov už máme jinde.“
První zastávkou je Davidův Jablonec. Místo, kde jsme při odjezdu narazili na první technický problém, protrženou benzínovou hadici, se stává místem pro nafocení snímku vítězství, na němž zdvižené palce jen dokazují, že jsme se v pořádku vrátili z naší výpravy. První telefonáty domů svým blízkým a kamarádům. Mé pocity nejsou už tak vyhrocené, jako tomu bylo při prvním návratu, kdy jsem vyhladovělý na jedné z prvních ostravských čerpacích stanic loudil bagetu a jel vzbudit své rodiče, abych se jim ukázal živý a zdravý. Jsem opravdu hodně rád, že jsem v pořádku zpátky a mám z toho upřímnou radost. A těším se, že se do Ruska zase podívám. Začínám cítit, že mi ten kraj a lidé chybí. Když se mne někdo zeptá, kde bych chtěl žít, tak odpovím, že v Litvě. Budou kroutit hlavou a nepochopí, že jsem tak odpověděl jen proto, že už jsem zpohodlněl a žít v Evropské unii mi vlastně vyhovuje. Dají dohromady Litevskou republiku i Ruskou federaci a vůbec jim nepřijde divné, že pobaltská země nás trumfla při v stupu do Unie skoro ve všem. Pořád to pro ně bude Sovětský svaz. Mně to nevadí, já si dovedu představit i život v Petrohradu. Nebo okolí. Nižší životní náklady a pořád tam ještě častěji říkají, že „není problém“, tedy za pár rublů, pochopitelně, zatímco u nás se už stává problémem skoro většina základních věcí. No, možná to vidím jen moc černě. Michale, jedeme, ještě bude dost času si takhle přemýšlet! A já chci dneska už spát ve své posteli!
Zbývá posledních pár kilometrů. Cestou nás ještě pobaví tři holky ve fábii, které nás zkoušejí předjet, ale napoprvé se jim to nedaří. Pak se jim to konečně povede, ale jen na chvilku – jen tak se nedáme! Klukovská hra, ale teď už se ani nebojíme, že nám třeba upadne kolo. Praha je pár minut před námi a servisů habaděj. Poslední objetí na rozloučenou a zůstávám se stanislavou sám. Kdysi jsem jezdil z Ostravy do Prahy více než pět hodin. Lada dvanáctistovka příliš neumožňovala překročení maximální povolené rychlosti, takže taková cesta tam a zpět byla celodenním výletem. Tatrovka stejnou trasu zvládne za dvě hodinky a pár minut. Ale ne dneska. Dneska chci dojet v klídku domů a přes víkend se trošku aklimatizovat do práce. Poslední cestovatelské tankování u Vyškova a s posledními myšlenkami na to, jak rozjedeme s kamarády podnikání na východě, dojíždím do nočního Brušperka. 5.950 kilometrů jsem přežil bez újmy na zdraví a plný optimismu se vracím do rodného kraje. Sen o spánku ve vlastní posteli se dneska stane skutečností…